SPOLEČNÁ OBCHODNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE

SPOLEČNÁ OBCHODNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE Právní rámec obchodování členských států Evropské unie s třetími (nečlenskými) zeměmi Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky Únor 2005

O B S A H strana I. ÚVOD 3 II. ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA SPOLEČNÉ OBCHODNÍ POLITIKY EU 1. Rámec a cíle společné obchodní politiky 4 1.1 Mnohostranný obchodní systém - Světová obchodní organizace (WTO) 6 1.2 Bilaterální obchodní vztahy 7 1.2.1 Preferenční obchodní dohody 7 1.2.2 Dohody a jiné úpravy pro poskytování jednostranných preferencí 13 1.2.3 Regionální iniciativy 17 1.2.4 Ostatní bilaterální vztahy 19 2. Obchodně politická opatření 27 2.1 Opatření ovlivňující dovoz 27 2.1.1 Cla 27 2.1.2 Ochranná opatření (safeguard measures) 31 2.1.3 Antidumpingová opatření 34 2.1.4 Protisubvenční opatření 36 2.2 Opatření ovlivňující vývoz 37 2.3 Opatření ovlivňující vývoz i dovoz 38 2.4 Opatření ovlivňující výrobu a obchod 38 2.4.1 Právní rámec podnikání 38 2.4.2 Hospodářská soutěž 40 2.4.3 Subvence a státní pomoc 41 2.4.4 Ochrana práv k duševnímu vlastnictví 43 3. Vybrané sektory 44 3.1 Zemědělství 44 3.1.1 Společná zemědělská politika 44 3.2 Rybolov 48 3.2.1 Společná rybolovná politika (CFP) 49 3.3 Finanční služby 50 3.4 Telekomunikace 51 3.5 Elektronický obchod (e-commerce) 52 PŘÍLOHY 54 č. 1 Přehled preferenčních dohod EU s třetími zeměmi 55 č. 2 Seznam zkratek 60 č. 3 Seznam internetových adres EU a WTO s obchodně politickými informacemi 63 2

I. ÚVOD Od prvního dne členství v Evropské unii zaznamenáváme jako občané, podnikatelé, zaměstnanci a spotřebitelé řadu změn. Jedna ze zásadních se odehrává v oblasti tvorby a provádění zahraničněobchodní politiky vůči partnerským státům, které nejsou členy Evropské unie. Nástroje, s kterými pracovala česká obchodní politika - cla, celkový dovozní a vývozní režim, ochranná opatření, opatření proti nekalým obchodním praktikám, kvantitativní omezení, zahraničně politicky motivované obchodní zákazy, obchodní smlouvy a dohody, nahradily autonomní a smluvní prostředky EU. V důsledku toho jsou základní podmínky pro zahraničně obchodní operace českých vývozců a dovozců shodné s podmínkami nastavenými pro obchodníky z ostatních členských států EU. Vzhledem ke své působnosti má Ministerstvo průmyslu a obchodu zájem na tom, aby české firmy měly k dispozici dostatek informací o obchodně politických režimech, platných pro výměnu zboží se zeměmi mimo Evropskou unii. Na internetových stránkách obchodních útvarů ministerstva jsou zveřejňovány jak základní data o jednotlivých tématických okruzích a výklady právních předpisů spadajících do jejich pracovní agendy, tak aktuality a upozornění na chystané úpravy. Tato příručka je materiálem, shrnujícím nezbytné minimum znalostí o základech společné obchodní politiky EU. Popisuje principy a opatření unijní společné obchodní politiky, zabývá se úpravou bilaterálních vztahů s třetími zeměmi a některými sektory a otázkami s obchodem souvisejícími. V textu a příloze jsou uvedeny internetové adresy, na kterých je možno získat další informace k dané problematice. Seznam hlavních internetových adres institucí jednotlivých třetích zemí, poskytujících informace pro vývozce, je zveřejněn jako separátní příloha. Příručka je koncipována jako otevřený materiál, dostupný na internetových stránkách Ministerstva průmyslu a obchodu, který bude průběžně doplňován v souladu s nově přijímanými právními předpisy Společenství, případně podle požadavků a reakcí uživatelů. 3

ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA SPOLEČNÉ OBCHODNÍ POLITIKY EU 1. Rámec a cíle společné obchodní politiky Právním základem fungování Evropské unie je Smlouva o Evropské unii z roku 1993, změněná v roce 1999 Amsterdamskou smlouvou a Smlouvou z Nice, platnou od 1. února 2003. Součástí Unie byla tři společenství - Evropské společenství (dříve EHS), Evropské společenství uhlí a oceli 1 a Evropské společenství pro atomovou energii, která společně představují první ze tří pilířů, na nichž je Unie postavena. Zbývající dva pilíře tvoří mezivládní spolupráce členských států v podobě společné zahraniční a bezpečnostní politiky a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech. Hlavním, i když ne jediným cílem poslední úpravy Smlouvy o Evropské unii, bylo vytvoření institucionálních podmínek pro rozšíření EU. Ke Smlouvě je připojena deklarace, která vyzývá k hlubší a rozsáhlejší debatě o budoucnosti Evropské unie. Institucionální formou této debaty byl Konvent (shromáždění 105 zástupců současných a budoucích členů), který v období od března 2002 do července 2003 připravoval návrh Ústavní smlouvy EU a předložil ho mezivládní konferenci. V červnu 2004 bylo na summitu Evropské rady dosaženo všeobecné shody o podobě textu Ústavní smlouvy a dne 29.10.2004 byla v Římě podepsána. V současné době probíhá ratifikační proces a za předpokladu, že budou uloženy všechny ratifikační listiny, vstoupí smlouva v platnost 1. listopadu 2006. EU je mezinárodní uskupení se zcela mimořádným hospodářským potencionálem a na něm založenou silnou pozicí v celosvětovém obchodu. Již před rozšířením byla EU největším světovým vývozcem zboží s podílem okolo 20 %, v dovozu zaujímá druhé místo se zhruba 19 %. Na obchodu službami se podílí celou čtvrtinou, je jejich největším světovým dovozcem a ve vývozu zaujímá druhé místo za USA. EU všemi dostupnými nástroji zajišťuje výhodný přístup unijního zboží na trhy třetích zemí a otevírá svůj trh pro zahraniční zboží, přičemž důsledně sleduje dodržování mezinárodních pravidel obchodu a v případě jejich porušování přijímá opatření na ochranu svých zájmů. Význam EU ve světovém obchodě však nelze měřit pouze fyzickým a hodnotovým objemem jejího zahraničního obchodu. I mnohostranná obchodní jednání v rámci Světové obchodní organizace ukazují, že EU spolu s USA hraje klíčovou úlohu v mezinárodních obchodních vztazích, jakou nemá žádná jiná ekonomická mocnost, ani Japonsko. Takové výsledy nepochybně potvrzují kvalitu a úspěšnost unijní obchodní politiky, jejímž cílem je přispět ve společném zájmu k harmonickému rozvoji světového obchodu, postupnému odstraňování omezení v mezinárodním obchodě a snižování celních překážek. Evropská unie je podle mezinárodních pravidel obchodu celní unií 2 a ve vztahu ke třetím zemím uplatňuje jednotné úpravy obchodních vztahů, závazné pro všechny členské státy. Obchodní politika uplatňovaná ve vztahu ke třetím zemím je politikou společnou, závaznou pro všechny členy EU. Pro společnou obchodní politiku (SOP), hlavní složku a nejvíce integrovanou oblast komplexu vnějších vztahů EU, je relevantní Smlouva o založení 1 Platnost Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli skončila 23.7.2002 a výrobky, které pokrývala, se staly předmětem společné obchodní politiky podle článku 133 Smlouvy o založení ES 2 Základními znaky celní unie je vytvoření jednoho celního území, odstranění cel a jiných úprav omezujících obchod mezi jejími členy a uplatňování stejných cel a stejných úprav obchodu každého člena unie při obchodu s územími mimo unii (článek XXIV GATT) 4

Evropského společenství. Již z definice obchodní politiky EU 3 jako politiky společné lze dovodit přenesení působnosti národních států v této oblasti na příslušné orgány ES. Tuto působnost vymezuje jak z hlediska věcného, tak institucionálního především článek 133 (Společná obchodní politika, provádění). Pokud jde o věcné hledisko, je stanoveno, že SOP se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření, jako jsou např. opatření pro případ dumpingu a subvencování. Z pohledu institucionálního je rozhodujícím orgánem pro provádění společné obchodní politiky Rada, která rozhoduje na základě návrhů předložených Evropskou komisí. Členské státy nejsou oprávněny samostatně vystupovat, monopol na předkládání návrhů k provádění SOP ve dvoustranném i mnohostranném rozměru, na doporučení ke sjednání mezinárodních dohod i na vedení vlastních jednání má Komise. Rada rozhoduje při hlasování kvalifikovanou většinou s výjimkou případů zavádění konečných antidumpingových a vyrovnávacích opatření, kde postačuje většina prostá. Je-li třeba sjednat v obchodní oblasti dohody s třetími zeměmi či mezinárodními organizacemi, Komise podá Radě doporučení na jejich sjednání, Rada zmocní Komisi k zahájení jednání a stanoví jí mandát pro jednání. Při sjednávání dohody Komisi pomáhá konzultacemi Zvláštní výbor ustavený Radou (Výbor pro otázky článku 133) a jeho teritoriálně i zbožově zaměřené pracovní skupiny. Při výkonu prováděcích pravomocí Komise jí napomáhá 12 výborů pro obchodní otázky. Systematicky je informován a konzultován Evropský parlament, jehož souhlasu je zapotřebí u určitých dohod přesahujících rámec společné obchodní politiky (vč. WTO) a u asociačních a kooperačních dohod. Smlouva z Nice přinesla podstatnou změnu článku 133 Smlouvy o založení ES, jejímž cílem je přiblížit jeho obsah realitě moderní obchodní politiky, pokrývající rostoucí počet oblastí politik s ní souvisejících. Článek je modifikován tak, že do výlučné kompetence Společenství (do té doby jen záležitosti spadající pod GATT 1994) přesunul jednání o dohodách týkajících se služeb a komerčních aspektů práv k duševnímu vlastnictví. Budou přijímány kvalifikovanou většinou s výjimkou případů, kdy taková dohoda bude obsahovat ustanovení vyžadující jednomyslné přijetí vnitřních pravidel nebo týká-li se dohoda oblasti, v níž dosud Společenství nevyužilo své pravomoci pravidla přijmout. O takových dohodách bude Rada rozhodovat jednomyslně. Další výjimkou jsou dohody obsahující ustanovení, která by směřovala k harmonizaci práva členských států v oblastech vyloučených Smlouvou o ES z harmonizace - sociální a vzdělávací politika, zdravotnictví a kultura vč. audiovize. Mezinárodní dohody vztahující se k obchodu těmito službami spadají do kompetence sdílené Společenstvím a členskými státy a vyžadují kromě rozhodnutí Společenství také společný souhlas členských států s jejich sjednáním. Dohody poté uzavře Společenství spolu s členskými státy. Dopravní služby zůstávají mimo rámec článku 133 a řídí se příslušnými ustanoveními Smlouvy o založení ES. Tvorba a provádění obchodní politiky se v EU uskutečňuje efektivním a transparentním způsobem. Komise pravidelně konzultuje s představiteli zájmových skupin a občanské společnosti vč. představitelů průmyslu, sociálních partnerů, odborových svazů a nevládních organizací formou plenárních setkání, specializovaných pracovních skupin i jednání ad hoc. Komunitární právní akty jsou publikovány v Úředním věstníku Evropské 3 Zkratka pro Evropskou unii stále více nahrazuje právnicky korektní zkratku ES (Evropská společenství - Evropské společenství a Euratom) i u právních norem týkajících se prvního, tj. komunitárního pilíře EU. 5

unie (dříve Evropských společenství), bylo zavedeno právo přístupu k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise s výhradou zásad a omezení z důvodu veřejného nebo soukromého zájmu. Nová legislativa umožňuje také přístup k dokumentům poskytnutým třetími stranami. Z hlediska použitých nástrojů lze společnou obchodní politiku EU členit podle klasického principu na autonomní a smluvní. Autonomní obchodní politika zahrnuje všechna opatření týkající se dovozu a vývozu zboží, která uplatňuje EU mimo rámec smluvních závazků vůči třetím státům, a používá je tedy autonomně. Patří sem společné vývozní a dovozní předpisy, ochranná opatření, opatření proti nekalým obchodním praktikám, kvantitativní omezení a zahraničně politicky motivované obchodní zákazy. Smluvní obchodní politika zahrnuje veškerá smluvní ujednání EU se třetími zeměmi o dovozu a vývozu zboží. Tato ujednání se mohou týkat jednotlivých zemí či jejich seskupení nebo regionů, mohou mít však také globální dimenzi, jako je tomu v případě Světové obchodní organizace. 1.1 Mnohostranný obchodní systém - Světová obchodní organizace (WTO) EU za nejlepší záruku proti hrozbě jednostrannosti a za klíčový nástroj zvládnutí procesu globalizace považuje otevřený a silný mnohostranný obchodní systém reprezentovaný WTO. Chce se proto nadále zasazovat za posilování WTO rozšiřováním a zdokonalováním jejího systému a podporou širší a mnohem aktivnější účasti všech jejích členů. EU podporuje co nejrychlejší přistoupení všech žadatelů o členství ve WTO za obchodně přijatelných podmínek. EU přiměřeně svému významu ve světovém obchodě a hospodářství sehrává vedoucí úlohu mezi členy WTO. Se svými obchodními partnery se zasazuje o znovunastolení důvěry a spolupráce uvnitř WTO po neúspěšném zahájení Kola tisíciletí mnohostranných obchodních jednání v Seattlu na konci roku 1999 i po nezdaru ministerské konference v Cancúnu v září 2003. Přispěla nemalou měrou k tomu, že na zasedání Generální rady WTO v červenci 2004 byla přijata dohoda o obnovení negociací v rámci Rozvojového programu z Dohá (tzv. Pracovní program z Dohá ), které byly téměř na rok přerušeny. Pracovní program se dotýká převážně oblasti zemědělství, v menší míře pak liberalizace obchodu nezemědělskými výrobky a službami a problematiky usnadňování obchodu. EU rovněž podporou opatření ke zlepšení vnější transparentnosti, cestou spolupráce s parlamenty, s představiteli občanské společnosti a s nevládními organizacemi, usiluje o to, aby veřejnost WTO lépe porozuměla. Obchodní politika EU by měla být posuzována v kontextu s cílem trvale udržitelného rozvoje zakotveným v článku 2 Smlouvy o EU, právě tak jako s článkem 6, podle něhož mají být požadavky ochrany životního prostředí zapracovány do všech politik EU - včetně obchodní politiky. Proto EU analyzuje dopady trvale udržitelného rozvoje (Sustainability Impact Assessments/SIAs) na svá multilaterální i bilaterální obchodní jednání. Např. všeobecné hodnocení jednacího mandátu EU bylo zpracováno před zahájením nového kola, dokončena jsou i sektorová hodnocení. SIAs jsou důležitými nástroji obchodní politiky, neboť mohou ilustrovat jak maximalizovat přínosy liberalizace obchodu a ukázat, kde by mohla být potřebná další opatření pro optimalizaci výsledků nebo pro vyrovnání negativních vedlejších účinků. 6

Celní závazky EU jsou obsaženy v Listině koncesí a závazků (bližší vysvětlení viz str. 29) a všechny celní sazby jsou vázané. U zemědělských produktů dodržuje EU své závazky minimálního přístupu na trh formou celních kvót na určité výrobky. EU také omezila a snížila agregovanou míru podpory stejně tak jako hodnotu a množství subvencovaných vývozů. Kvóty udržované EU v rámci Dohody WTO o textilu a ošacení byly odstraněny s vypršením platnosti této dohody k 31.12.2004. EU v zásadě nepředává svá oznámení (notifikace) WTO ve formě dokumentů pro služební potřebu, ale v podobě veřejných dokumentů, a podporuje okamžité zpřístupnění většiny dokumentů WTO. Oznámení se týkají legislativy i pravidelných zpráv o vývoji v aplikaci příslušných nástrojů. EU pravidelně oznamuje své aktuální celní sazby podle doložky nejvyšších výhod do Integrované databáze WTO (IDB). EU také oznamuje uzavření regionálních obchodních dohod po jejich vstupu v platnost, aby mohly být přezkoumány Výborem WTO pro regionální obchodní dohody. Po rozšíření EU zůstala ČR a nové členské státy členy WTO, ale respektují skutečnost, že členem WTO je současně s členskými státy EU též Evropské společenství, a že za Společenství jedná Evropská komise. 1.2 Bilaterální obchodní vztahy Vedle podpory mnohostranného obchodního systému se EU angažuje v rozvoji obchodních vztahů s jednotlivými státy nebo skupinami států. Dvoustranný rozměr obchodních vztahů EU charakterizuje velký počet preferenčních dohod a ujednání, meziregionálních iniciativ a dalších dohod 4. Mnohé z nich odrážejí celkový hospodářský a obchodní dosah EU, která zůstává hlavním obchodním partnerem řady zemí, nebo jsou výrazem širších geopolitických cílů. Mezi nejvýznamnější patří: 1.2.1 Preferenční obchodní dohody 5 Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) Do kategorie zvlášť privilegovaných ekonomických vztahů lze zcela jistě zařadit vztahy EU s Evropským sdružením volného obchodu (ESVO/EFTA). Jsou založeny na dohodách o volném obchodu mezi EU a jednotlivými členy ESVO, sjednaných na počátku 70.let 6. Tyto vztahy mezi geograficky a historicky nejbližšími partnery mají zcela specifický charakter. Jako regionální obchodní ujednání mají sice povahu vnějších vztahů, nicméně po 4 Ve Smlouvě o přistoupení k EU se nové členské státy vč. ČR zavázaly připojit se k mezinárodním dohodám upravujícím vztahy mezi EU a třetími, nečlenskými zeměmi. K tzv. smíšeným dohodám (týkajícím se oblastí spadajících jak do výlučné kompetence Společenství, tak do kompetence sdílené Společenstvím s členskými státy) byly s každou třetí zemí sjednány protokoly o rozšíření. 5 Přehled preferenčních dohod je uveden v příloze č. 1 6 Dvoustranné dohody o volném obchodě mezi ES a jednotlivými členy ESVO platí i nadále, ale jejich ustanovení se aplikují pouze tehdy, jedná-li se o záležitosti nespadající pod EHP (např. vzájemný obchod zemědělskými výrobky, společná zemědělská a rybolovná politika). 7

vzniku Evropského hospodářského prostoru (EHP/EEA) jsou charakteristické markantním průnikem do politiky vnitřního trhu EU. Jen pro připomenutí: ESVO vzniklo v roce 1960 s cílem vytvořit hospodářskou integraci na bázi oblasti volného obchodu mezi členskými zeměmi a tento cíl byl realizován na konci roku 1966. Poté, co řada bývalých členských zemí vstoupila do EU, jsou v současné době členy ESVO čtyři západoevropské země - Norsko, Švýcarsko, Island a Lichtenštejnsko. ESVO jako oblast volného obchodu na rozdíl od EU není celní unií, nemá společnou obchodní politiku a každá členská země uplatňuje vůči třetím zemím obchodní politiku vlastní. ESVO existující paralelně s EU zahájilo svou existenci jako alternativa EU, nicméně s odlišným cílem než aby jí mohlo konkurovat. ESVO představovalo pro EU přínos i v tom smyslu, že postupem času jak rostl význam integrace v pojetí EU, posloužilo jako odrazový můstek a náročná přípravka pro ty jeho členy, kteří se rozhodli přejít do EU (Velká Británie, Dánsko, Portugalsko a naposledy Rakousko, Finsko a Švédsko). V době, kdy na jedné straně existovala EU se svými vysokými integračními ambicemi, založenými na co nejtěsnějším spojení mezi jejími členskými státy a značným převodem suverenity na společné instituce, stály na druhé straně země, které sice ve skutečnosti měly k EU velmi blízko (nejen v hospodářském smyslu, ale i pokud jde o sdílené hodnoty), ale z různých příčin nebyly schopné přijmout všechny podmínky EU. EU přitom souhlasila, že jejích vlastních cílů jako je mír, bezpečnost a stabilita v Evropě může být spíše dosaženo přijetím kompromisu umožňujícího omezenou účast na aktivitách EU zemím stojícím mimo EU než jejich úplným vyloučením. Vhodným řešením, vyhovujícím všem zúčastněným, byl projekt Evropského hospodářského prostoru. Zájmy obou partnerů o zesílení spolupráce byly veskrze pragmatické. EU spatřovala výhody v tom, že jí to umožní žádoucí prohloubení v EU, aniž by bylo ohroženo její případné rozšíření, členské země ESVO motivovala obava, že by jim neúčast na jednotném vnitřním trhu EU mohla způsobit újmu. Od nabytí platnosti Dohody o EHP jsou tři ze čtyř současných členských zemí ESVO - Norsko, Island a Lichtenštejnsko účastníky jednotného vnitřního trhu EU, to znamená, že uznávají platnost příslušných právních aktů stejně jako úprav v dílčích oblastech souvisejících s vnitřním trhem. Citelným znevýhodněním ve srovnání s členy EU však pro ně je nemožnost účastnit se rozhodovacího procesu v EU. Dohoda o Evropském hospodářském prostoru mezi ES a státy ESVO byla podepsána v Oporto dne 2. května 1992 a ratifikovaly ji všechny členské státy EU a Norsko, Island a Lichtenštejnsko. V důsledku negativního referenda se Švýcarsko k této Dohodě nepřipojilo. Dohoda vstoupila v platnost 1. ledna 1994, vůči Lichtenštejnsku v květnu 1995. Podle znění čl. 128 Dohody o EHP nový člen EU musí, nový člen ESVO může požádat o členství v EHP. Při rozšíření EU byla proto uzavřena Dohoda o účasti nových států EU v EHP a čtyři s ní související dohody. Kromě základního požadavku plného uplatňování čtyř svobod (volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob) Dohoda upravuje celou řadu vztahů mezi smluvními stranami. Mezi tyto oblasti spolupráce patří výzkum a vývoj, statistika, vzdělání, sociální politika, životní prostředí, ochrana spotřebitele, turistický ruch, malé a střední podnikání, kultura, informační a audiovizuální služby. 8

Dohoda mezi zúčastněnými stranami vytváří v obchodní části preferenční režim oblasti volného obchodu. Dovozní i vývozní cla a poplatky mající rovnocenný účinek jsou na průmyslové výrobky zrušena, čehož bylo dosaženo na konci 70. let v rámci dohod o volném obchodu. Zrušení cel se vztahuje i na cla fiskálního charakteru. Množstevní omezení dovozu i vývozu a opatření mající rovnocenný účinek jsou mezi smluvními stranami zrušena. Obchodně politická ustanovení pro obchod mezi státy EU a ESVO/EHP se týkají také obchodu se zpracovanými zemědělskými a rybími produkty. Zpracované zemědělské výrobky (ZZV) jsou uvedeny v tabulkách I a II Protokolu 3 Dohody o EHP. Na výrobky specifikované v tabulce I se uplatňují dovozní cla, jež jsou uvedena v přílohách k této tabulce rozdělených podle dovozních režimů smluvních stran. Dovozní cla mají formu nulové celní sazby, snížené celní sazby anebo zemědělského komponentu. Každá smluvní strana může na tyto výrobky uplatňovat systém exportních náhrad (subvencí). Smluvní strany nesmějí vymáhat dovozní cla, poplatky mající rovnocenný účinek a exportní náhrady na výrobky, které jsou uvedeny v tabulce II. Protokol 3 o ZZV se do 1. ledna 2005 neuplatňoval na Lichtenštejnsko. Státy ESVO/EHP nepřebírají legislativu ES v oblasti rybářství a ani se neúčastní společné rybolovné politiky. Avšak určitá ustanovení a opatření, která se aplikují na ryby a další mořské výrobky, jsou vymezena v Protokolu 9. Na dovozy z EU státy ESVO/EHP zrušily při vstupu Dohody v platnost dovozní cla a množstevní opatření dovozu na výrobky uvedené v tabulce I Dodatku 2 (všechny rybí výrobky). V případě dovozu do EU byla při vstupu Dohody v platnost zrušena dovozní cla na výrobky vyjmenované v tabulce II Dodatku 2 (např. tresky a platýz). V tabulce III Dodatku 2 jsou uvedeny výrobky (např. živé, čerstvé, chlazené a mrazené ryby, korýši, měkkýši a kaviár), na které EU v letech 1993-1997 postupně snížila dovozní clo. EU neuplatňuje žádná množstevní opatření na výrobky uvedené v Dodatku 2. Obchod se zemědělskými výrobky je dle kapitoly 2 a protokolu 42 Dohody o EHP vymezen bilaterálními dohodami mezi signatářskými zeměmi. V souladu se závěry Uruguayského kola probíhá ve dvouletých cyklech liberalizace na bilaterálním základě. V Dohodě o EHP byla stanovena přísná pravidla hospodářské soutěže s cílem zamezit překážkám, které by vedly ke snížení výhod získaných zavedením volného pohybu zboží a služeb. Výsledkem zavedení těchto pravidel je mezi státy EHP zákaz zavádět antidumpingová opatření, vyrovnávací cla a ostatní obchodní opatření. Určitou výjimkou je rybářský sektor. Dohled nad zaváděním a použitím pravidel týkající se hospodářské soutěže provádí pro státy ESVO/EHP Dohlížecí orgán ESVO (ESA). Dvoustranné vztahy mezi EU a Švýcarskem, které je po USA druhým největším obchodním partnerem EU s podílem necelých 7 % (stejné postavení má ve vývozu a v dovozu je s podílem 5,9 % na čtvrtém místě), jsou založeny dohodou o volném obchodu z roku 1972 a bilaterálními dohodami o spolupráci v sedmi sektorech. Sektorové dohody se týkají volného pohybu osob, letecké a pozemní dopravy, vědecké a technologické spolupráce, zemědělství, posuzování shody a veřejných zakázek. Dne 26.10.2004 bylo mezi EU a Švýcarskem podepsáno devět samostatných sektorových dohod týkajících se spolupráce v boji proti podvodům, zdanění úroků z vkladů, zamezení dvojího zdanění úředníků EU v důchodu, kteří žijí ve Švýcarsku, podmínek 9

zapojení Švýcarska do unijního programu Media, zapojení Švýcarska do evropského statistického systému, obchodu zpracovanými zemědělskými výrobky, zapojení Švýcarska do azylové politiky dle Dublinské konvence, volného pohybu především přeshraničních pracovníků mezi EU a Švýcarskem a spolupráce Švýcarska s Evropskou agenturou pro životní prostředí. Spolu s dohodami byl podepsán i dodatkový protokol rozšiřující platnost Dohody o volném pohybu osob na deset nových členských zemí EU. Evropské dohody Od devadesátých let byla EU spojena s deseti středo- a východoevropskými zeměmi Evropskými dohodami, jimiž se smluvní strany zavázaly mj. k vytvoření oblasti volného obchodu a k těsné spolupráci v dalších oblastech s perspektivou budoucího přijetí za členy EU. Evropské dohody obsahují také ustanovení týkající se volného pohybu služeb, plateb a kapitálu, svobody pohybu pracovních sil a spolupráce v oblastech životního prostředí, dopravy a celnictví. Dále zajišťují aproximaci s legislativou ES, zejména v oblastech týkajících se vnitřního trhu, vč. hospodářské soutěže a ochrany práv k duševnímu, průmyslovému a obchodnímu vlastnictví. Po rozšíření EU upravuje tento typ dohody již jen vztahy EU s Bulharskem a Rumunskem, jejichž přistoupení k EU je plánováno na rok 2007. Plná liberalizace se týká vzájemného obchodu průmyslovými výrobky, u zemědělských výrobků byly stanoveny koncese na vybraný okruh zboží. Původní koncese ve vzájemném zemědělském obchodě byly v dalších letech postupně rozšiřovány a prohlubovány. Provádějí se na základě dodatkových protokolů k Evropským dohodám, případně oboustranně formou autonomních opatření (provizorium do přijetí smluvního dokumentu). K Evropským dohodám byla připojena nová znění Protokolů o pravidlech původu umožňujících diagonální kumulaci původu u průmyslových výrobků s EU, zeměmi ESVO a Tureckem. Asociační dohody ES uzavřelo v roce 1963 asociační dohodu směřující k vytvoření celní unie s Tureckem (asociační dohody s Kyprem a Maltou jejich vstupem do EU pozbyly platnosti). Celní unie byla vytvořena k 1.1.1996 a zahrnuje průmyslové výrobky a zpracované zemědělské výrobky, v obchodu zemědělskými výrobky si obě strany i nadále poskytují koncese jen na některé položky. Další jednání započala v roce 2000 a jejich cílem je liberalizace obchodu službami a otevření trhu veřejných zakázek. Protokol o pravidlech původu zajišťuje diagonální kumulaci původu průmyslových výrobků s EU, ESVO, Bulharskem a Rumunskem. Turecko je desátým největším obchodním partnerem EU a na celkovém zahraničněobchodním obratu EU se podílí 2 %. 10

S Andorrou a San Marinem jsou uzavřeny dohody o celní unii, zatímco s Faerskými ostrovy dohoda o volném obchodu. 7 Jiným typem asociačních dohod jsou dvoustranné dohody, které EU sjednala se zeměmi oblasti Středozemního moře. Jižní a východní oblast Středozemního moře mají pro EU životně strategický význam, a proto jsou klíčovou prioritou vnějších vztahů EU. Politika EU vůči této oblasti se řídí partnerstvím, vytýčeným na konferenci mezi EU a 12 partnery z oblasti konané v Barceloně v roce 1995 (odtud název Barcelonský proces přesahující dvoustranné a mnohostranné vztahy EU). 8 Mírový proces na Blízkém východě je sice od Barcelonského procesu oddělený, ale doplňuje ho. Euro-středozemní asociační dohody obsahují politický komponent, obchodní komponent a komponent spolupráce a přinášejí vyšší stupeň liberalizace na straně středozemních států oproti dohodám o spolupráci, které nahrazují. Původní dohody o spolupráci zajišťovaly nereciproční koncese pro přístup na trh EU, zatímco novými dohodami se vytvářejí oblasti volného obchodu, pokrývající průmyslové výrobky a stanovující koncese pro určité zemědělské výrobky a výrobky z ryb. Obsahují ustanovení o asymetrické liberalizaci v oblasti služeb, pohybu kapitálu a hospodářské soutěže (okamžitá pro EU, s přechodným obdobím pro plné zavedení partnerem), ale nepředjímají budoucí členství těchto zemí v EU. Dohody s Tuniskem, Marokem, Jordánskem, Izraelem a Egyptem již vstoupily v platnost. S Palestinskou samosprávou byla uzavřena prozatímní eurostředozemní asociační dohoda o obchodu a spolupráci, která vstoupila v platnost 1.7.1997. U Libanonu (podpis 17.6.2002) je předběžné provádění obchodních ustanovení zajištěno Prozatímní dohodou, platnou od 1.3.2003. Dohoda s Alžírskem byla podepsána 22.4.2002 a o jejím předběžném provádění se prozatím neuvažuje. Jednání se Sýrií byla na technické úrovni dokončena a 19.10.2004 byla parafována. Očekává se, že Rada oficiálně potvrdí sjednání dohody počátkem roku 2005, bude podepisována všemi členskými státy a poté ratifikována národními parlamenty. Za významný krok směrem k budoucímu vytvoření Euro-středozemní oblasti volného obchodu lze označit tzv. Dohodu z Agadiru, což je dohoda o volném obchodu podepsaná mezi Jordánskem, Egyptem, Tuniskem a Marokem dne 25.2.2004. Navázání užších vztahů a uzavření Stabilizačních a asociačních dohod (SAA) se zeměmi bývalé Jugoslávie EU podmínila splněním některých politických kritérií. Situace byla pravidelně vyhodnocována a po roce 2000 byly sjednány stabilizační a asociační dohody s Makedonií a Chorvatskem. SAA s Makedonií byla podepsána 9. dubna 2001, vstoupila v platnost 1.4.2004, přičemž bylo Prozatímní dohodou umožněno provádět ustanovení o obchodu a otázkách s obchodem souvisejících již od 1. června 2001. S Chorvatskem EU podepsala SAA 29. října 2001, která vstupuje v platnost 1.2.2005. Ustanovení o obchodu a otázkách s obchodem souvisejících byla rovněž předběžně prováděna, a to od 1. března 2002. (Chorvatsko v březnu 2003 podalo přihlášku ke členství 7 Monako je vzhledem k specifickým vztahům s Francií přímo zapojeno do některých unijních politik, jeho území je součástí celního území EU a stát aplikuje většinu unijních opatření vztahujících se k dani z přidané hodnoty a spotřebním daním, zejména těch, která se vztahují k volnému pohybu zboží uvnitř Společenství. Členem EU však Monako není, zboží původem v Monaku nemá statut zboží původem v EU a nevztahují se na ně tudíž preferenční ujednání uzavřená Společenstvím. 8 O iniciativě Evropské komise Širší Evropa sousedství/wider Europe-Neighbourhood: nový rámec pro vztahy s východními a jižními sousedy v příštím desetiletí podrobněji na str. 24. 11

v EU, v červnu téhož roku mu byl přiznán kandidátský statut a v dubnu 2004 doporučila Komise Radě, aby jednání zahájila - plánováno na 17.3.2005). Makedonie podala přihlášku v březnu 2004.) SAA mají za cíl vytvoření oblasti volného obchodu se zbožím v průběhu desetiletého přechodného období pro Makedonii a šestiletého přechodného období pro Chorvatsko a předpokládají postupnou reciproční liberalizaci obchodu službami. Stanovují rovněž závazky v takových oblastech jako jsou hospodářská soutěž, pravidla pro poskytování státní pomoci a práva k duševnímu a průmyslovému vlastnictví. V lednu 2003 byla zahájena jednání o SAA s Albánií. Za velmi významnou lze považovat Dohodu o obchodu, rozvoji a spolupráci s Jihoafrickou republikou z roku 1999, jejíž obchodní část se předběžně prováděla od 1.1.2000. Dohoda vstoupila v platnost 1.5.2004. Po uplynutí desetiletého přechodného období pro vytvoření oblasti volného obchodu bude zcela osvobozeno od cla 95 % dovozu z JAR do EU a po uplynutí 12tiletého přechodného období zcela liberalizováno 86 % dovozů z EU do JAR. Oba partneři se dohodli navrhnout dohodu o volném obchodě tak, aby podpořila integrační proces v jihoafrickém regionu. Dohoda se může svými důsledky dotýkat i Botswany, Lesotha, Namibie a Svazijska, kteří jsou partnery JAR v Jihoafrické celní unii (jde o první dohodu o volném obchodě uzavřenou EU s rozvojovou zemí, která je sama členem celní unie). JAR je také signatářským členem skupiny zemí Afriky, Karibiku a Tichomoří (ACP - viz dále). Dále byly mezi EU a JAR podepsány dvě samostatné dohody o obchodu vínem a alkoholickými nápoji, které se předběžně provádí od 28. ledna 2002. Dohoda o koncesích na výrobky z ryb zůstává předmětem pokračujících jednání. EU vyvíjí úsilí o liberalizaci svých obchodních vztahů i se zeměmi Latinské Ameriky a s některými z nich sjednala nebo vyjednává dohody o volném obchodu či dokonce asociační dohodu. Dohoda o hospodářském partnerství, politické koordinaci a spolupráci s Mexikem, která vstoupila v platnost 1.10.2000, založila k 1.7.2000 oblast volného obchodu, pokrývající kolem 95 % vzájemné obchodní výměny. Zahrnuje přístup zboží a služeb na trh, pravidla původu, technické předpisy, sanitární a fytosanitární opatření, ochranná opatření, investice, veřejné zakázky, hospodářskou soutěž, práva k duševnímu vlastnictví a řešení sporů. Oblast volného obchodu se týká obchodu zbožím a její vytváření bylo z větší části dokončeno v roce 2003 s tím, že přijatý liberalizační harmonogram je rychlejší pro EU než pro Mexiko. U průmyslových výrobků EU zrušila veškerá dovozní cla k 1. lednu 2003 (na základě sazeb GSP na dovozy z Mexika v roce 1998), zatímco Mexiko tak má učinit k 1. lednu 2007. U zemědělských výrobků a výrobků z ryb zahrnutých do Dohody má EU zrušit cla u většiny výrobků v roce 2008 a Mexiko v roce 2010. Celní kvóty platí pro určité zemědělské výrobky a výrobky z ryb. Pozitivní obchodní výsledky na obou stranách dokumentovaly možnosti této dohody. EU odvrátila hrozící ztrátu trhu poté, co se Mexiko stalo členem severoamerického integračního uskupení NAFTA a mexické výrobky díky ní našly nové diverzifikované odbytové možnosti v EU. V zájmu lepšího využití možností přístupu na trh vyplývajících z postupného odstraňováni dovozních cel se nyní rozšiřuje pravidelná spolupráce na oblast netarifních překážek obchodu. Jednání o Asociační dohodě s Chile, zahájená prvním kolem jednání v dubnu 2000, byla zakončena v dubnu 2002 a dohoda podepsána 18.11.2002. Dohoda zahrnuje politický 12

dialog, pilíř spolupráce a pilíř obchodu. Pokud jde o obchod, kromě oblasti volného obchodu pro zboží, služby a veřejné zakázky, dohoda zahrnuje ustanovení týkající se investic, celnictví, usnadňování obchodu, práv k duševnímu vlastnictví, hospodářské soutěže a mechanizmu řešení sporů. Ustanovení týkající se obchodu a otázek s obchodem souvisejících jsou předběžně prováděna od 1.2.2003; dohoda jako celek prochází schvalovacím řízením. Vztahy mezi EU a Společným trhem Jihu (Southern Common Market/MERCOSUR = Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay) se v současnosti odvíjejí na základě Meziregionální rámcové dohody o spolupráci z roku 1996. Již v dubnu roku 2000 byla zahájena jednání o Asociační dohodě, která má obsahovat politický dialog, pilíř spolupráce a pilíř obchodu. Jednání probíhají na úrovni dvou regionů, mezi dvěma celními uniemi, a přes posun dosažený v jednáních zůstává otevřena celá řada otázek zejména v oblasti cel a netarifních překážek. V pořadí XVI. kolo negociací, které se mělo uskutečnit v říjnu 2004, bylo na žádost MERCOSUR zrušeno s odůvodněním, že předem nedošlo k uspokojivé výměně nabídek. Během následujícího setkání na ministerské úrovni byla sice oboustranně konstatována vůle pokračovat ve vyjednávání asociační dohody a byly naznačeny oblasti a rozsah uvažované budoucí spolupráce, ke konkrétnímu vyjednávání však nedošlo. Počátkem prosince 2004 se uskutečnila koordinační schůzka zástupců EU a MERCOSUR s cílem provést přípravu na další schůzku na ministerské úrovni, která je plánována na I. čtvrtletí 2005. V roce 1988 byla uzavřena Dohoda o spolupráci s Radou pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC/Bahrajn, Kuvajt, Omán, Katar, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty). Jednání o dohodě o volném obchodu byla zahájena v roce 1990 a v roce 1993 se dostala na mrtvý bod. Jednání GCC odblokovala v roce 1999, předložila nový mandát a oznámila rozhodnutí vytvořit celní unii zahrnující země této oblasti do března 2005 (celní unie byla vytvořena rychleji, k 1.1.2003), což byl jeden z požadavků EU pro uzavření dohody o volném obchodě. Také Evropská komise dostala nové směrnice pro jednání, která byla obnovena v březnu 2002. V roce 2002 se uskutečnilo pět kol, v roce 2003 dvě kola a zatím poslední v červnu 2004. 1.2.2 Dohody a jiné úpravy pro poskytování jednostranných preferencí Zámořské země a území (OCT 9 ) Na základě Smlouvy o ES jsou zámořské země a území od roku 1958 přidruženy ke Společenství. Účelem přidružení je podporovat hospodářský a sociální rozvoj těchto závislých zemí a navazovat těsné hospodářské vztahy mezi nimi a Společenstvím jako celkem. Rozhodnutí Rady č. 822/2001 prodloužilo aplikaci režimu dle asociačních ujednání s OCT do konce roku 2011 a kromě uvedených cílů má napomáhat efektivnímu zapojení OCT do celosvětového hospodářství i rozvoji jejich obchodu zbožím a službami na regionálním a světovém trhu. EU poskytuje bezcelní zacházení pro všechny výrobky původem v OCT na nerecipročním základě již od roku 1963 a má možnost aplikovat za 9 OCT = 20 zámořských zemí a území, s nimiž mají Dánsko, Francie, Velká Británie a Nizozemsko zvláštní vztahy. Patří mezi ně Grónsko, Nová Kaledonie, Francouzská Polynésie, Francouzská jižní a antarktická území, Wallis a Futuna, Mayotte, St. Pierre a Miquelon, Aruba, Nizozemské Antily, Anguilla, Kajmanské ostrovy, Falklandy, Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy, Montserrat, Pitcairn, Svatá Helena, Britské antarktické území, Britské teritorium v Indickém oceánu, Turcs a Caicos, Britské Panenské ostrovy a Bermudy. 13

vymezených podmínek i ochranná opatření. Pravidla původu umožňují kumulaci s EU a státy ACP bez omezení, s výjimkou rýže a cukru. Specifickým prvkem obchodních ustanovení je reexport nepůvodních výrobků ve volném oběhu v OCT. Při splnění stanovených podmínek mohou i takové výrobky získat volný přístup do EU. Skupina zemí Afriky, Karibiku a Tichomoří (ACP 10 ) Zvláštní místo mezi preferenčními ujednáními EU má Dohoda o partnerství se zeměmi skupiny ACP. Ze 78 signatářských zemí ACP (Kuba Dohodu nepodepsala) je 55 členy WTO a 41 patří k nejméně vyspělým zemím světa. Tato dohoda prošla dlouhým a složitým vývojem, přes úvodní dohodu z Yaoundé (ES a africké státy), od roku 1975 čtyři dohody z Lomé až po současné ujednání z Cotonou. Tvoří důležitý a historicky nejstarší pilíř vnější rozvojové pomoci EU. Poslední dohoda o partnerství mezi EU a zeměmi ACP, tzv. Dohoda z Cotonou, podepsána v červnu 2000 na 20 let a platná od 1.4.2003, navázala na IV. Úmluvu z Lomé (Lomé IV), jejíž platnost skončila na konci února 2000. Poskytuje základ pro budoucí progresivní odstraňování obchodních překážek a zlepšování spolupráce ve všech oblastech spojených s obchodem, které mají být dohodnuty a uplatněny po osmiletém přípravném období. Za účelem usnadnění přechodu na nový režim bude EU moci na základě výjimky ze závazků dle článku I:1 GATT 1994 (doložka nejvyšších výhod) až do konce roku 2007 nadále poskytovat zemím ACP nereciproční obchodní preference podle Lomé IV. Zahrnují bezcelní přístup pro všechny průmyslové výrobky a značnou část zemědělských a zpracovaných zemědělských výrobků a výrobků z ryb. Protokoly o banánech a rumu byly pozastaveny, během přípravného období však zůstávají v účinnosti protokoly č. 3 a 4 o cukru, resp. o hovězím a telecím mase. EU se navíc zavázala poskytovat do roku 2005 bezcelní přístup pro v podstatě všechny výrobky z nejméně rozvinutých zemí na úrovni stávajících obchodních ustanovení Lomé IV. Během přechodného období mají být dohodnuty nové úpravy slučitelné s pravidly WTO. Půjde o dohody o hospodářském partnerství (EPA) mezi EU a regionálními seskupeními, které budou vycházet z Dohody z Cotonou. Jednání budou zaměřena na problematiku rozvoje států ACP v celé její šíři. Budou vycházet ze stávajících regionálních integračních iniciativ v rámci států ACP na úrovni a v souladu s postupy, které jimi byly schváleny. V přípravách na uzavření dohod bude zohledněna úroveň rozvoje a sociálněekonomické dopady obchodních opatření na státy ACP a jejich schopnost přizpůsobit se liberalizačnímu procesu. Dohody budou zahrnovat také ustanovení o oblastech volného obchodu mezi EU a státy ACP. Pokud jde o vhodnou délku přechodného období, konečný rozsah zahrnutých výrobků se zřetelem na citlivé sektory a stupeň asymetrie při stanovení časového harmonogramu odstraňování cel, budou jednání tak pružná, jak jen to bude možné, ale vždy v souladu s pravidly WTO. Dohody pokryjí širokou hospodářskou spolupráci, která bude zahrnovat spolupráci v oblastech souvisejících s obchodem, jako jsou hospodářská soutěž, standardizace a certifikace, ochrana práv k duševnímu vlastnictví, sanitární a fytosanitární opatření, pracovní standardy, spotřebitelská a zdravotní politika. Dohody budou doprovázeny rozvojovou spoluprací např. již byl založen program dotovaný částkou 20 mil. eur, jenž má ve fázi předcházející jednání napomoci státům ACP v přípravě na tato jednání. 10 ACP Group (The African, Caribbean and Pacific Group of States) byla vytvořená Dohodou z Georgetownu v roce 1975 (46 států) a dnes zahrnuje 79 rozvojových zemí Afriky, Karibiku a Tichomoří 14

Jednání se státy ACP o regionálních dohodách o hospodářském partnerství byla zahájena v září roku 2002 a v platnost by měly vstoupit nejpozději 1. ledna 2008. První fáze jednání s EU za účasti všech států ACP byla ukončena v říjnu 2003 předběžnou shodou o horizontálních otázkách jako je přístup na trh, oblasti související s obchodem, služby a rozvojová dimenze. Společná zpráva o výsledcích slouží jako základ pro přípravu jednotlivých dohod. Nejdříve byla otevřena jednání se zeměmi západní a střední Afriky. Dne 4.10.2003 s regionem střední Afriky - šesti státy Středoafrického hospodářského a měnového společenství (Communauté Economique et Monétaire de l Afrique Centrale/CEMAC) a Sao Tomé a Principe a 6.10.2003 se západní Afrikou - patnácti členy Hospodářského společenství západoafrických států (Economic Community of Western African States/ECOWAS) a Mauretánií. Dne 7. února 2004 zahájila EU jednání se skupinou 16 států východní a jižní Afriky. Všechny jsou členy Společného trhu pro východní a jižní Afriku (Common Market for Eastern and Southern Africa/COMESA), který směřuje k vytvoření celní unie. Členové Jihoafrického rozvojového společenství (Southern African Development Community/SADC), Angola, Botswana, Lesotho, Mosambik, Namibie, Svazijsko a Tanzanie zahájila jednání 8.7.2004 jako oddělené uskupení. (Zbylí členové SADC - Zimbabwe, Zambie, Mauricius, Seychely a Malawi jednají společně se skupinou zemí východní a jižní Afriky.) Pátým regionem zemí ACP, který zahájil jednání s EU dne 16.4.2004, bylo Karibské fórum států ACP (Caribbean Forum of ACP States/CARIFORUM). Pro účely těchto jednání představuje CARIFORUM regionální seskupení 15 států Antigua a Barbuda, Bahamy, Barbados, Belize, Dominické společenství, Dominikánská republika, Grenada, Guayana, Haiti, Jamajka, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincent a Grenadiny, Surinam, a Trinidad a Tobago. Jako poslední otevřela jednání o EPA skupina 14 států oblasti Tichomoří regionálně sdružených v Pacific Forum, a to 10. září 2004. Specifické postavení v mezinárodní hospodářské spolupráci má člen skupiny zemí ACP Kuba (statut člena udělen v roce 1998), která Dohodu z Cotonou nepodepsala. O přistoupení k Dohodě požádala dvakrát v roce 2000 a 2003 a pokaždé svůj požadavek stáhla. Interní dokument EU, nazvaný Společná pozice č. 96/697 ze dne 2.12.1996, konstatuje, že v rámci svých styků s Kubou bude podporovat proces demokratizace kubánské společnosti směřující k respektování lidských práv a základních svobod, propuštění politických vězňů atd. EU nemá v úmyslu aplikovat vůči Kubě opatření, která by způsobila zhoršení její ekonomické situace a zvětšení potíží kubánského lidu. Oceňuje kubánskou snahu o otevření trhu a zavádění progresivních reforem; je připravena je podporovat a prostřednictvím svých členských zemí iniciovat speciální akce směřující k posílení vzájemné ekonomické spolupráce. K situaci na Kubě přijímají iniciativy a rezoluce také instituce EU i společné orgány EU-ACP (Společné parlamentní shromáždění a Společná rada). Např. v prosinci 2001, kdy Kubu navštívila delegace EU (trojka), byl zahájen politický dialog a 15

později bylo rozhodnuto o budoucím otevření delegace EU v Havaně, k němuž došlo 14.2.2003. Rada EU pro všeobecné záležitosti na svém zasedání v červnu 2004 potvrdila platnost výše zmíněné pozice z roku 1996 a konstatovala, že nebyly realizovány všechny její záměry a mj. vyjádřila politování nad skutečností, že Kuba v současné době spolupráci s EU odmítá. V závěru roku 2004 obnovila Kuba zájem o získání plného členství ve skupině zemí ACP, avšak s tím, že nechce být účastna obchodních dohod s EU. Dne 10.1.2005 kubánská vláda oznámila, že obnovuje oficiální kontakty na úrovni vlády se všemi zeměmi EU. Na konci ledna EU dočasně (do června 2005) odvolala diplomatické sankce vůči Kubě a vyslovila se pro dialog jak s vládou, tak demokratickou opozicí. Západní Balkán EU považuje obchodně politický režim za zásadní nástroj obnovy západobalkánského regionu, do něhož počítá následnické země bývalé SFRJ a Albánii. Za účelem posílení politické stabilizace a hospodářského rozvoje regionu EU v roce 2000 zavedla nařízením Rady č. 2007/2000 nová autonomní obchodní opatření na dovozy z Albánie, Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Makedonie a Srbska a Černé Hory, usnadňující přístup pro výrobky z těchto zemí na trh EU. Opatření jsou platná do 31.12.2005. Přijatý režim zrušil zbývající celní stropy u průmyslových výrobků, s výjimkou určitých textilních výrobků a hliníku (pouze v případě Srbska a Černé Hory). Rozšířil počet zahrnutých zemědělských výrobků a výrobků z ryb i teritoriální záběr a prodloužil časový horizont (více než čtyři roky). Makedonie a Chorvatsko, které mají s EU uzavřeny stabilizační a asociační dohodu, profitují z těchto opatření pouze v případě, že koncese poskytované v jejich rámci jsou výrazně výhodnější než koncese sjednané v dohodách. Bosna a Hercegovina, Srbsko a Černá Hora a Albánie mají také možnost uzavřít stabilizační a asociační dohody, splní-li příslušná politická a hospodářská kritéria. Jednání o této dohodě zahájila EU prozatím jen s Albánií (v lednu 2003). Všeobecný systém preferencí (GSP) Vybraným méně rozvinutým zemím (143 nezávislých zemí a 36 závislých zemí a území) EU poskytuje zvýhodněný obchodní režim pomocí Všeobecného systému preferencí (GSP). Tento režim je od roku 1995 prováděn na základě nařízení, platných na období od 3 do 4 let. Současná revidovaná úprava, založená na pravidlech EU přijatých na období 1995-2004, byla určena na léta 2002 až 2004 (viz nařízení Rady 2501/2001). Nařízením Rady č. 2211/2003 byla její platnost prodloužena i na rok 2005. Prostřednictvím režimu GSP jsou na vybrané citlivé výrobky uplatněny snížené celní tarify a na tzv. necitlivé výrobky bezcelní režim. Do nařízení Rady č. 2501/2001 o GSP byla zahrnuta i nová iniciativa Všechno kromě zbraní (EBA), přijatá Nařízením Rady č. 416/2001 a udělující bezcelní přístup na trh EU všem výrobkům (s výjimkou rýže, banánů a cukru, na něž se vztahují přechodná opatření) z nejméně rozvinutých zemí. Snižování celních sazeb bylo zjednodušeno zavedením dvou kategorií citlivých výrobků. Procedury týkající se odstupňování a odebrání preferencí, ochranných opatření a zvláštních pobídek byly harmonizovány a vyjasněny. Úroveň preferencí, u níž došlo 16

k rozmělnění vlivem pokračující liberalizace obchodu, byla obnovena plošným snížením valorických cel pro citlivé výrobky (mnoho zemědělských výrobků, textil a ošacení, železo a ocel) o 3,5 procentního bodu (s určitými výjimkami, zejména u textilních výrobků a ošacení) a specifických cel o 30 %. Všechny ostatní výrobky jsou považovány za necitlivé a jako takové nepodléhají clu. Výhodnější zacházení je poskytováno na některé výrobky původem ze zemí bojujících s výrobou a obchodováním s drogami. Speciální pobídková opatření byla zatraktivněna snížením valorických a specifických cel o dalších 5 procentních bodů, resp. o 30 %. Tyto pobídky mohou být poskytnuty zemím, které o ně požádají a prokáží, že dodržují určité mezinárodně uznávané základní pracovní standardy nebo určité standardy stanovené Mezinárodní organizací pro tropické dřevo. Pobídky vázané na základní pracovní standardy byly oproti předchozímu režimu vylepšeny tak, aby motivovaly více zemí k předložení žádostí (bylo předloženo 7 žádostí - Moldavsku byla pobídka poskytnuta od 1. října 2000 a Srí Lance 1. února 2004). Mnoho z těch zemí, které jsou příjemci GSP, profituje také z preferencí poskytovaných na základě dalších dohod a ujednání. Nejméně rozvinuté země požívají nejvýhodnějšího preferenčního zacházení na základě GSP vzhledem k iniciativě EBA i k Dohodě o partnerství mezi ACP a ES. 65 zemí, které profitují pouze z preferencí na trhu EU na základě GSP, jsou země s přechodovými ekonomikami z bývalého SSSR, asijské a latinskoamerické rozvojové země nepatřící mezi OCT a země ACP vč. 9 nejméně rozvinutých zemí. Úloha GSP jako nástroje na podporu trvale udržitelného rozvoje se posílila a bylo dosaženo vyššího stupně předvídatelnosti tím, že k odstupňování a odebrání preferencí dojde pouze tehdy, jsou-li pro ně stanovené podmínky splněny v průběhu tří po sobě následujících let. V současné době je připravován nový, zjednodušený Všeobecný systém preferencí, který má být v platnosti do 31.12.2008. 1.2.3 Regionální iniciativy Aktivní účast EU v řadě regionálních obchodních iniciativ odráží její přesvědčení, že za správných podmínek takové vztahy přispějí k upevnění mnohostranného obchodního systému. Důležitou prioritou společné obchodní politiky EU je posilování obchodní spolupráce EU s Asií. Asie je vzhledem ke své geografické a demografické velikosti a svému hospodářskému, politickému a kulturnímu významu rozhodujícím partnerem EU. Význam vzájemného obchodu dokládá skutečnost, že Asie je třetím největším regionálním obchodním partnerem EU. Do Asie směřuje 21 % celkových vývozů EU. EU je také významným investorem v Asii a některé asijské země se významně podílejí na přílivu přímých zahraničních investic do EU. Asijské země hrají důležitou roli ve WTO a členství Číny tuto organizaci ještě dále posílilo. 17

Obchodní vztahy mezi EU a Asií významně podporuje hospodářský pilíř Setkání Asie-Evropa (ASEM) založené v roce 1996. Vytváří rámec pro dialog a praktickou spolupráci EU s Japonskem, Čínou, Koreou, Thajskem, Malajsií, Filipínami, Singapurem, Indonésií, Vietnamem a Sultanátem Brunej v oblasti opatření týkajících se usnadňování obchodu a zlepšení investic mezi všemi partnery. Poslední Akční plán definuje množství úkolů zaměřených na snížení a odstranění překážek obchodu v oblastech, jako jsou např. standardizace a certifikace, celnictví, práva k duševnímu vlastnictví, sanitární a fytosanitární opatření a elektronické obchodování. Každé dva roky se schází Summit Asie-Evropa a v mezidobí se uskutečňují setkání na úrovni ministrů. Na pátém Summitu (říjen 2004) byla zahájena nová etapa vztahů, spojujících všechny státy EU, všechny členy ASEAN a Čínu, Japonsko a Koreu, tj. celkem 39 partnerů. ASEM se rozšířilo o deset nových členských států EU a tři asijské země, a to Kambodžu, Laos a Barmu/Myanmar. ASEAN je důležitým příspěvkem pro mír a stabilitu v asijsko-pacifickém regionu, zejména prostřednictvím Regionálního fóra ASEAN, založeného v roce 1994, jediného bezpečnostního fóra v Asii. Významným elementem vztahů EU s ASEAN je proto politický dialog. Ten se koná na úrovni setkání ministrů, následných setkání ministrů bezprostředně po ročních zasedáních ASEAN a setkáních v rámci regionálního fóra. Základnou pro rozvoj vzájemných vztahů mezi EU a některými asijskými zeměmi je též Kooperační dohoda s členskými zeměmi ASEAN, tj., Indonésií, Malajsií, Filipínami, Singapurem a Thajskem z roku 1980. K dohodě přistoupila v roce 1984 Brunei, v roce 1997 Vietnam a roce 2000 Laos a Kambodža. EU však nesouhlasí s rozšířením dohody o Myanmar, dokud v této zemi nedojde k pokroku v oblasti lidských práv. V lednu 2004 se EU a ASEAN na úrovni ministrů dohodly o pracovním plánu na vytvoření Transregionální obchodní iniciativy EU-ASEAN (TREATI), která má zajistit rozšíření obchodu a zvýšení investic. Bude se zabývat technickými překážkami obchodu, fytosanitárními a veterinárními opatřeními, podporou obchodu a investic, právy k duševnímu vlastnictví, turistikou atd. Vztahy EU se zeměmi Latinské Ameriky byly historicky založeny na řadě bilaterálních a regionálních dohod a se státy Karibiku Dohodou se zeměmi ACP. V roce 1999 bylo summitem v Riu založeno Partnerství EU s Latinskou Amerikou a Karibikem, které se stalo významnou dvouregionální platformou nejen pro řešení politických a ekonomickosociálních problémů, ale i pro jednání s třetími zeměmi a seskupeními. Summit označil jako prioritní oblasti ochranu lidských práv, podporu informační společnosti, snížení sociálních rozdílů a vzdělání, ale také hospodářská, obchodní a investiční témata. Madridský summit v květnu 2002 schválil nové iniciativy prohlubující partnerství, zaměřené zejména na obchodní otázky. Týkají se sjednávání dohod s těmito dvěma regiony i intenzifikace hospodářské a obchodní spolupráce. Kromě již zmíněných dohod s Mexikem, Chile a MERCOSUR bylo navrženo uzavřít nové dohody se zeměmi Střední Ameriky (Kostarika, Salvador, Guatemala, Honduras, Nikaragua a Panama) a Andským společenstvím (Bolívie, Kolumbie, Ekvádor, Peru a Venezuela). V současné době jsou vzájemné vztahy s těmito dvěma uskupeními upraveny Rámcovými dohodami o spolupráci z roku 1993 a oba regiony získávají výhody ze Všeobecného systému preferencí EU. V prosinci 2003 byly podepsány s oběma regiony Dohody o politickém dialogu a spolupráci, které mj. obsahují ustanovení o budoucím sjednání dohod o volném obchodě. Jednání o preferenčních dohodách budou zahájena, jakmile bude ukončeno jednání o 18

Rozvojovém programu z Dohá ve WTO a dosaženo dostatečné úrovně regionální integrace v obou oblastech. (Společné posouzení úrovně regionální integrace v Andském společenství provede ad hoc pracovní skupina, která se poprvé sejde v dubnu 2005.) Po ukončení ratifikačního procesu Dohod o politickém dialogu a spolupráci nahradí tyto dohody rámcové dohody. Třetí summit, konaný v mexickém městě Guadalajara 28.5.2004, vyhodnotil současný stav meziregionálních vztahů a potvrdil význam prohlubování integrace v celé Latinské Americe a Karibiku. Bylo zdůrazněno, že EU a oba regiony posilují vzájemné obchodní a ekonomické vztahy, přičemž tento trend nepochybně podpoří i rozšíření EU, a mají společný zájem posunout dále nové kolo mezinárodních obchodních jednání ve WTO. 1.2.4 Ostatní bilaterální vztahy Nepreferenční zacházení výlučně v režimu doložky nejvyšších výhod EU uplatňuje pouze na dovoz z devíti členských zemí WTO, patřících k vyspělým ekonomikám světa: USA, Austrálie, Kanady, Japonska, Nového Zélandu, Hongkongu/ČLR, Taiwanu, Korejské republiky a Singapuru. Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi významné obchodní partnery, zaslouží si vzájemné vztahy s těmito a některými dalšími zeměmi alespoň stručný komentář. USA Obchodní vztahy EU s USA tradičně tvoří důležitý element celkového řízení světového obchodního systému. USA jsou nejvýznamnějším obchodním partnerem EU (v roce 2003 se podílely 25,8 % na celkovém vývozu EU, resp. 16,8 % na celkovém dovozu EU) a denní obrat zboží dosahuje hodnoty l mld. euro. Partnerství dvou nejvýznamnějších obchodních celků na světě bylo umocněno zahájením Nového transatlantického programu (NTA) v roce 1995 a sjednáním Transatlantického hospodářského partnerství (TEP) v roce 1998. Nastolením tohoto rámce obě strany znovu potvrdily své společné závazky vůči posilování mnohostranného obchodního systému a shodly se na odbourávání zbývajících - převážně regulatorních - překážek obchodu přes Atlantik při zachování vysoké úrovně ochrany zdraví, bezpečnosti, spotřebitele a životního prostředí. Partnerství přineslo významné výsledky obzvláště při vzájemném uznávání technických předpisů u zboží; jednání v oblasti služeb (architekti, technici, pojišťovnictví) nadále probíhají. V roce 2002 EU a federální úřady USA vypracovaly soubor Pravidel pro spolupráci v regulatorní oblasti a pro transparentnost a dohodly se na zahájení Pozitivního hospodářského programu, jehož smyslem je rozšířit tuto spolupráci i do dalších oblastí, v nichž lze dosáhnout vzájemně výhodných ujednání. EU a USA v roce 1999 přijaly soubor principů k zajištění účinného systému včasného varování za účelem předcházení konfliktům a usnadnění jejich řešení dříve než by mohly ohrozit rozšíření vzájemných vztahů. Poměrně početné obchodní spory však zůstávají jedním z charakteristických rysů vzájemného obchodu a zaměstnávají příslušné orgány WTO. Zatím poslední summit EU USA konaný ve dnech 25. 26. 6. 2004 přinesl kromě diskuse o politických tématech a otázkách globálního rázu i výměnu názorů na problematiku hospodářského růstu. V průběhu summitu byla podepsána dohoda o spolupráci satelitních 19

navigačních systémů (evropského Galileo a amerického GSP) a v návaznosti na podpis této dohody summit vyzval k dalšímu posilování hospodářského partnerství. V této souvislosti byl ve společné deklaraci položen důraz na otázky úspěšného dokončení mnohostranných obchodních jednání ve WTO a maximalizace investic a odstraňování překážek ve vzájemném obchodu. Při příležitosti konání summitu se uskutečnila také setkání jeho představitelů se zástupci Transatlantického podnikatelského dialogu (TABD) a Transatlantického spotřebitelského dialogu (TACD). Kanada Kanada zaujímá svým objemem obchodu páté místo na světě (za EU, USA, Japonskem a Čínou). EU je pro Kanadu druhým největším obchodním partnerem a z pohledu EU zaujímá Kanada 12. místo. Obchodní vztahy s Kanadou jsou založeny Společnou deklarací a akčním plánem mezi EU a Kanadou z prosince 1996. Dále se EU a Kanada dohodly na společné Obchodní iniciativě (ECTI), což je souhrnný program spolupráce pokrývající oblasti mnohostranného i dvoustranného obchodu. Přinesl první ovoce v podobě uzavření dohod o vzájemném uznávání výsledků posuzování shody, o veterinární ekvivalenci, celní spolupráci a o spolupráci v oblasti hospodářské soutěže. Dne 16. 9. 2003 byla podepsána dohoda o obchodu s vínem a lihovinami a vstoupila v platnost 1.6.2004. Na summitu v březnu 2004 byl přijat rámec pro budoucí bilaterální dohodu o rozšíření obchodu a investic (Trade and Investment Enhancement Agreement/TIEA), o níž by se mělo začít jednat v průběhu roku 2005. Japonsko Japonsko patří spolu s EU a USA k hlavním pilířům světového hospodářství. O jeho hospodářské síle svědčí mj. i to, že v roce 2003 dosáhlo podílu 8,5 % na celosvětovém vývozu a 6,7 % na celosvětovém dovozu. Politická deklarace o vztazích mezi ES a Japonskem z roku 1991 definovala společné principy a cíle politické, hospodářské a kulturní spolupráce a institucionální rámec pro společné konzultace v podobě ročních vrcholných setkání, ročních setkání Komise a japonské vlády, dvouletých setkání ve formátu Trojka, stejně jako řadu sektorových jednání na vysoké úrovni. Hospodářské vztahy EU s Japonskem mají svou základnu ve vzájemném obchodu. V roce 2003 skončilo Japonsko na čtvrtém místě mezi obchodními partnery EU hned za USA, ČLR a Švýcarskem, přičemž bylo jejím čtvrtým nejvýznamnějším odběratelem (4,8 %) a třetím největším dodavatelem (8,2 %). Z pohledu Japonska byla EU třetím největším dodavatelem a druhým největším odběratelem. Summit EU-Japonsko, konaný 8. prosince 2001, zahájil Japonsko-evropskou dekádu spolupráce na začátku 21. století přijetím Akčního plánu EU a Japonska, který zahrnuje cíl zesílit hospodářské a obchodní partnerství mezi EU a Japonskem. Summit konaný v květnu 2003 zdůraznil mj. nutnost zahájit pravidelné diskuse o ochraně práv k duševnímu vlastnictví, výměnu informací o veřejných zakázkách, spolupráci při zlepšování přístupu rozvojových zemí k lékům a otevřít dialog o leteckých technologiích. V pořadí 13. summit konaný v červnu 2004 znovu zdůraznil význam upevňování strategického partnerství EU a Japonska a v hospodářské oblasti vyzdvihl především potřebu dalšího posilování obchodních a investičních vazeb. 20