M i c h a e l K r u p p. dějiny. státu Izrael. O d z a l o ž e n í d o d n e š k a 1 9 4 8 2 0 1 3 V Y Š E H R A D

M i c h a e l K r u p p dějiny státu Izrael O d z a l o ž e n í d o d n e š k a 1 9 4 8 2 0 1 3 V Y Š E H R A D

Překladatelka děkuje paní Ing. Lence Rutteové za její cenné rady ohledně ekonomických pojmů. Michael Krupp Die Geschichte des Staates Israel All rights reserved Copyright 2008 by Gütersloher Verlagshaus, Gütersloh, in der Verlagsgruppe Random House GmbH, München Translation Ruth Weiniger, 2013 ISBN 978 80 7429 295-8

O B S A H Předmluva.......................................... 9 P R V N Í O B D O B Í Válka za nezávislost................................... 13 Přistěhovalectví...................................... 19 Konsolidace státu..................................... 23 Kritické roky........................................ 28 O B D O B Í V Á L K Y Příměří cesta k válce.................................. 34 Sinajská kampaň...................................... 42 Deset let výstavby.................................... 46 Šestidenní válka čili nátlakový charakter jedné provokace..... 56 Doba nadšení........................................ 64 Jomkipurová válka říjen 1973.......................... 81 Poválečná léta: 1973 1977.............................. 85 K O N Z E R V A T I V N Í I Z R A E L É R A M E N A C H E M A B E G I N A Rok 1977 konsolidace nové vládnoucí moci............... 93 První mírová smlouva s arabským státem.................. 95 Politika Likudu za Begina.............................. 102 Komplikace v Libanonu válka bez konce................. 111 Izraelské mírové hnutí................................. 116 Konec Beginovy éry................................... 119 Rotace osobité východisko z patové situace............... 122 P Á T É D E S E T I L E T Í Intifáda Palestinské povstání........................... 129 Šamirova vláda....................................... 133

Přistěhovalci z Etiopie a Sovětského svazu................. 136 Válka v Perském zálivu................................ 139 Počátek hledání míru.................................. 140 Obrat či intermezzo................................... 142 Nový počátek smlouvy z Osla.......................... 145 Zavraždění Jicchaka Rabina............................. 151 Z P Ě T K P O L I T I C K É S T A G N A C I První Netanjahuova vláda............................... 156 Barakova vláda....................................... 158 Šaronova vláda....................................... 166 Olmertovo intermezzo................................. 175 Druhá Netanjahuova vláda.............................. 178 Dodatek k roku 2013.................................. 184 Doslov............................................. 187 Časová tabulka....................................... 188 Mapy.............................................. 190 Glosář.............................................. 194 Rejstřík jmenný...................................... 196 Rejstřík místní....................................... 199 Rejstřík pojmů....................................... 203

Období války P Ř Í M Ě Ř Í C E S T A K V Á L C E Již brzy po podpisu různých dohod o příměří mezi Izraelem a arabskými státy se ukázalo, že Izrael a arabské státy mají o příměří naprosto rozdílné představy. Izrael si dohody o příměří vykládal jako dohodu o prozatímním klidu zbraní, mající vést k trvalému míru, zatímco arabské státy v nich viděly pouze přestávku pro získání sil k další válce. Arabské hledisko jasně vyjádřil zástupce Egypta výrokem: Právně jsme s Izraelem stále ve válce. Příměří neukončuje stav války. Příměří nepříteli nebrání v užití jistých válečných práv. Zdálo se, že dosažením smluv o příměří vyčerpalo veškerou svoji sílu i OSN. Ačkoli americký vyjednavač Ralph Bunche probojovával s neutuchající energií v nekonečných přímých jednáních dohody o příměří mezi Izraelem a každým sousedním arabským státem, OSN se ukázalo být méně obratné. Palestine Conciliation Commission, tříčlenná komise, dosazená OSN, se ve vyjednávací obratnosti nemohla s Ralphem Bunchem měřit. Tvořili ji tři nepříliš vhodní diplomaté a novináři z Francie, Turecka a Spojených států amerických. Jejich první chybou bylo, že s Izraelem a s arabskými státy jednali odděleně, druhou, že jednali se všemi arabskými státy dohromady. I kdyby byl jednotlivý arabský stát připraven k ústupkům, v kolektivu se to neodvážil dát najevo, aby v něm nebyl za outsidera. Komise se tak spokojovala s tím, že různé strany vzala na vědomí, necítila se však kompetentní k zprostředkovatelským zásahům. Arabské státy navrhly vytlačit Izrael na hranice Plánu na rozdělení Palestiny z roku 1947, ale vypustit z toho plánu Galileu a Negev, takže by židovskému státu zůstal jen úzký pruh při pobřeží. Izrael požadoval, 34 O B D O B Í V Á L K Y

aby hranice příměří byly uznány za konečné, a aby se dohody o příměří změnily v mírové smlouvy. I když se ukázalo, že skutečného míru není schopná dosáhnout ani OSN, měly západní mocnosti přesto snahu zajistit určitou politickou stabilitu v oblasti. Byla to takzvaná Trojdohoda tří západních mocností, Spojených států, Anglie a Francie, z května 1950, které se touto dohodou zavázaly bránit jakékoli násilné změně hranic příměří a zajišťovat rovnováhu zbrojení mezi všemi stranami konfliktu. To alespoň psychologicky pomáhalo udržovat v nestabilní oblasti pořádek. Blízký východ zůstal i nadále ústředním tématem debat v OSN. Šlo především o dva problémy, otázku Jeruzaléma a otázku palestinských uprchlíků. Podle Plánu na rozdělení Palestiny z roku 1947 měl být Jeruzalém na přechodnou dobu deseti let internacionalizován, přičemž jednotliví obyvatelé měli být hospodářsky přiděleni každý svému státu, tj. k židovskému či k arabskému. Rozdělení uskutečnila válka, když zajordánská armáda dobyla a obsadila východní část a izraelská západní, a každá tuto část připojila ke svému státu. Jordánsko se internacionalizaci města bránilo ještě víc než Izrael. Na rozdíl od Izraele se bránilo i připustit mezinárodní kontrolu nad posvátnými místy, přislíbilo však, že všechna svatá místa všech náboženství nechá přístupná, včetně toho, že Židům zpřístupní takzvanou Zeď nářků a židovský hřbitov na Olivové hoře. Během své devatenáctileté vlády nad Jeruzalémem však Jordánsko tento slib vůbec nedodržovalo. Na obnovení debaty o statusu Jeruzaléma Izrael v OSN reagoval tím, že 11. prosince 1949 přeložil izraelský parlament z Tel Avivu do Jeruzaléma a zároveň zdůraznil, že Jeruzalém je na věčné časy jediným hlavním městem Izraele. Průběhem doby se z Tel Avivu do Jeruzaléma přesunuly všechny důležité vládní úřady, kromě ministerstva obrany, které z bezpečnostních důvodů sídlí dodnes v Tel Avivu. V tomto stěhování následovalo Izrael jen málo velvyslanectví. Většina jich zůstala v Tel Avivu a v Jeruzalémě měla případně konzuláty.* Nepodařilo se však, aby kterákoli strana uznala Jeruzalém za hlavní město Izraele. Druhý problém, jímž se OSN zabývala, byl problém palestinských uprchlíků. UNRWA (United Nations Relief and Works Agency), pomocná organizace OSN, která si vzala za úkol péči o palestinské uprchlíky, * To se týká i československého/českého velvyslanectví v Tel Avivu. (Pozn. překl.) P Ř Í M Ě Ř Í C E S TA K V Á L C E 35

registrovala do konce války 650 000 uprchlíků. Tento počet se přirozeným nárůstem obyvatelstva rok od roku zvyšoval. V prosinci 1948 plenární shromáždění OSN doporučilo: Uprchlíci, kteří se vrátí do své vlasti a chtějí žít se svými sousedy v míru, k tomu mají v nejbližší možné době dostat svolení a těm kteří nemají v úmyslu se vrátit, má být vyplaceno odškodnění za ztracený majetek; totéž platí o zničeném či poškozeném majetku, za nějž se má na základě mezinárodního práva a na základě spravedlivého jednání dotyčných vlád dostat odškodnění. Tatáž resoluce volala po mírových jednáních a pověřila již zmíněnou Palestine Conciliation Commission aby se postarala o repatriaci a ubytování, jakož i ekonomickou a sociální rehabilitaci uprchlíků a o platby odškodného. Přijmout na své území zpět všechny uprchlíky Izrael odmítl s tím, že v mezičase přijal stejný počet židovských uprchlíků z arabských zemí a zabývá se jejich integrací. I tito uprchlíci ztratili z větší části svůj majetek. Jako projev dobré vůle je však Izrael připraven přijmout 100 000 uprchlíků. To však Palestine Conciliation Commission odmítla jako nedostatečné což byla jistě další chyba komise, neboť tento krok by býval vyřešil alespoň část problému. V dalších jednáních Izraele s OSN o přijetí za člena organizace bylo jeho odmítání přijetí uprchlíků a uznání hranic Plánu na rozdělení z roku 1947 argumentem proti jeho přijetí. Přijetí Izraele bylo nakonec odhlasováno na plenárním zasedání OSN 11. května 1949, po tom, co vypršelo příměří a poté, co Izrael oznámil, že je ochoten podílet se na řešení problému uprchlíků ve smyslu rezoluce OSN z 11. prosince 1948 i na uskutečňování Plánu na rozdělení z roku 1947. Po tomto vyslovením ochoty ze strany Izraele byla otázka uprchlíků dále probírána na různých grémiích OSN, avšak bez jakéhokoli patrného výsledku. Izrael v dalších letech přijal v rámci spojování rodin cca 40 000 uprchlíků, uvolnil jejich konta ve výši cca 10 milionů dolarů, dalších 12 milionů dolarů zaplatil 11 tisícům arabských žalobců jako náhradu za majetkové ztráty a vyjádřil svou ochotu zaplatit celkové odškodné za ztracený majetek. Bylo však stále zřetelnější, že arabské země nemají o mírové řešení otázky uprchlíků zájem, spíše ji považují za možnost jak konflikt udržet. 36 O B D O B Í V Á L K Y

Byla li v rezoluci OSN z 18. prosince 1948 řeč o těch, kdo se chtějí vrátit do vlasti a přejí si žít se svými sousedy v míru, bylo stále zřejmější, že pro mírovou výchovu v tomto smyslu se toho v uprchlických táborech mnoho nedělá. V dopise syrského ministra výchovy kulturnímu oddělení OSN, UNESCO, se naopak píše: Nenávist, kterou svým dětem vštěpujeme od narození, je posvátná ; a Džamál Abd an Násir to později formuloval krátce a jasně: Návrat (uprchlíků) znamená zničení Izraele. Skutečná ochota všímat si na problému uprchlíků samotných uprchlíků se vyskytovala jen vzácně, jak to vyjádřil tajemník Arab Higher Committee, Emil Ghoury, když řekl: Nechci nikoho obviňovat, jenom pomáhat uprchlíkům. Skutečnost, že existují uprchlíci, je přímým důsledkem arabských akcí při jejich odporu proti rozdělení (Palestiny) a zřízení židovského státu. Arabské státy společně vytyčily tuto politiku a společně musí hledat i řešení problému. Většina arabských států však nebyla k takové činnosti ochotna. Všechny s výjimkou Jordánska odmítaly uprchlíkům udělit státní občanství a bránily jim tak v ekonomické integraci. Problém se zdál být vyřešen, až když UNRWA vyjádřila ochotu udržovat utečenecké tábory a zajišťovat výživu uprchlíků pomocí osobních přídělů. Problém uprchlíků byl tedy prostředkem, jak konflikt stále znovu vyvolávat. Zástupce UNRWA v Jordánsku, Galloway, roku 1951 tento postoj vyjádřil následovně: Je zcela zřejmé, že arabské národy problém arabských uprchlíků řešit nechtějí. Chtějí jej zachovat jako otevřenou ránu, jako urážku Spojených národů a jako zbraň proti Izraeli. Arabským vůdcům je naprosto lhostejné, jestli uprchlíci žijí nebo umírají. Zdálo se, že arabským státům momentální status ne války a ne míru nijak neškodí. Mírem nemohly dosáhnout ničeho konkrétního. Nebylo nic konkrétního, čeho by mohly dosáhnout mírem. Pro válku, která by mohla Izrael zničit, nebyli dost silní, alespoň ne v daném okamžiku. Výsledky z let 1948/49 v nich zanechaly příliš těžké trauma, aby se mohli přizpůsobit nové situaci. Arabská hrdost byla příliš zraněná, než aby Arabové mohli přijmout na Blízkém východě nové pořádky, které P Ř Í M Ě Ř Í C E S TA K V Á L C E 37

s sebou židovský stát nesl. Proto se jako nejlepší jevilo vyčkávat a být lépe připraven na příští příležitost. Tento postoj nejlépe vyjadřuje výrok tajemníka Arabské ligy, Azama Paši: Máme tajnou zbraň, která poslouží lépe než děla, a tou je čas. Dokud se sionisty neuzavřeme mír, není válka u konce. A dokud válka není u konce, nejsou vítězové ani poražení. Jakmile uznáme existenci Izraele, přiznáme tím svoji porážku. Jediným státem, který mohl z písemného ustanovení momentální situace získat výhody, bylo Jordánsko. Byl to jediný stát, který válkou výrazně získal. Mělo nyní historickou část Jeruzaléma s muslimskými svatými městy na Chrámové hoře, ctěnými v celém islámském světě, i s křesťanskými posvátnými místy Starého města. Mezinárodní uznání jeho nového území by mu stálo za podepsání mírové smlouvy s Izraelem. Tak se v letech 1949 a 1950 mezi jordánským králem Abdulláhem a izraelskými politiky uskutečnila řada tajných schůzek, které vedly k vypracování mírové smlouvy. V jedné z dohod mezi králem Abdulláhem a izraelským vyjednavačem Mošem Dajanem bylo 13. prosince 1949 dohodnuto, že se Jordánsko vzdá ve prospěch Izraele celého Negevu, získá za to však od Izraele drobné územní ústupky a užívání izraelského přístavu Haifa, stejně jako volný přístup k přístavu z jordánského hlavního města Ammánu. Oba státy se podle úmluvy dohodly, že se budou vzájemně uznávat a uzavřou spolu pakt o neútočení. Abdulláh čekal na vhodný okamžik, až bude moci smlouvu podepsat. Kdyby se jeho ústupný postoj provalil, byl by za zrádce arabské věci. Žádný arabský stát neměl zájem, aby ještě potvrzoval moc, kterou by tím Abdulláh získal. Jednat na vlastní pěst se král ale neodvážil. Smlouvy tak zůstaly jen na papíře. Samotný Abdulláh byl v červenci 1951 zabit lidmi bývalého jeruzalémského muftího al Husejního, který mezitím s egyptskou podporou vyhlásil v pásmu Gazy palestinský stát. Protivníkovy kulky jej provrtaly při modlitbě na Chrámové hoře. Hned vedle něj klečel jeho tehdy sedmnáctiletý vnuk, Husajn, pozdější monarchův následník na hášimovském trůnu. Rozhovory s Egyptem probíhající v téže době, nevedl Izrael se stejnou vytrvalostí, protože musel nejprve rozvíjet kontakty s Jordánskem a dovést je k pozitivnímu výsledku. 23. července 1952 byl při povstání 38 O B D O B Í V Á L K Y

starý zkorumpovaný systém krále Farúka svržen a nahrazen režimem mladých důstojníků, který si ihned po převzetí úřadu a vlády nemohl mír s arcinepřítelem Izraelem dovolit. Dlouhotrvající a klamný klid mezi válkou a mírem vedl během let ke zhoršení situace pro Izrael. Ukázalo se, že dlouhé hranice Izraele s jeho arabskými sousedy jsou snadno napadnutelné a nedají se skutečně ubránit. To platí zejména o spojovací silnici do Eilatu, která se táhla téměř 200 km podle jordánské hranice přes Aravskou poušť a byla to nezpevněná komunikace. Tato silnice, svého času jediná, byla nezbytná pro udržení přístupu k Rudému moři. Egypt navzdory mnohým odsouzením OSN uzavřel Suezský průplav izraelským lodím nebo lodím s izraelským či do Izraele směřujícím zbožím. Jediným rentabilním spojením se stále více se otevírajícími kontaktními zeměmi v Africe a Asii byl přístav v Eilatu u Rudého moře. V polovině 50. let bylo toto spojení ohroženo dvojnásobně. Zaprvé, silnice byla při hranici s Jordánskem stále nebezpečnější. V březnu 1954 přepadli jordánští dobrovolníci autobus, zabili 11 Izraelců a mnoho dalších zranili. Nyní se po silnici dalo jezdit jen ve vojensky zabezpečených konvojích. A zadruhé, nebezpečný byl i samotný výjezd z přístavu a nakonec přestal být průjezdný, neboť Egypt začal izraelské lodě zadržovat při výjezdu z Akabského zálivu, ve snadno ovladatelné Tiranské úžině, a bránil jim vyplouvat na širé moře. Toto uzavření mezinárodní plavební cesty považoval Izrael za casus belli, cítil se však příliš slabý a izolovaný, aby reagoval. V roce 1953/54 se bezpečnostní situace Izraele zhoršila na všech hranicích. Skupiny dobrovolníků vedly své útoky někdy až kilometry do vnitrozemí. Zvláště časté byly tyto útoky na hranici s pásmem Gazy, kde se vytvořily bandy, které si říkaly fedajín, sebevražedná komanda, a přepadaly sousední izraelské osady. V letech 1951 až 1955 takto přišlo o život celkem 1000 Izraelců. Na syrské hranici se většinou jednalo o akce syrské milice, která se Izraeli pokoušela bránit ve výkopových pracích k odvádění vody z Jordánu. Syřané se systematickým ostřelováním pokoušeli narušovat zakládání nových kibuců v pohraničních oblastech a nakonec ohrožovali také izraelskou lodní plavbu a rybaření na Genezaretském jezeře, jehož břehy sice plně náležely k izraelskému státnímu území, ale ze syrských výšin mohly být snadno ostřelovány. Izrael reagoval cílenou vojenskou akcí na údajné základny vojenských dobrovolníků (guerill) a vysloužil si tím odsouzení v Radě bezpečnosti OSN. Od té doby, co Izraeli odepřel podporu Sovětský svaz, mohla si P Ř Í M Ě Ř Í C E S TA K V Á L C E 39

být arabská strana jistá, že ona sama odsouzena nebude, protože Sovětský svaz tomu v poslední chvíli zabrání svým vetem. Veto ve prospěch Izraele v té době neexistovalo, takže Izrael si připadal stále izolovanější. Jednotlivé vojenské akce, jako v jordánské pohraniční vesnici Kibya 15. října 1953, při níž přišlo o život 42 Jordánců, útok na Gazu v únoru 1955 s 38 mrtvými na egyptské straně (a 8 na izraelské) a vpád do Sýrie s 49 mrtvými Syřany (a 6 Izraelci) narážely kvůli vysokým ztrátám na životech i na silnou kritiku izraelské veřejnosti. Extrémně protiizraelská politika Sovětského svazu a jeho spojenců přišla pak v listopadu 1952 s procesem se Slánským, k němuž došlo v Praze. Rudolf Slánský, předseda Komunistické strany Československa, byl Žid, zároveň však přesvědčený antisionista. Z jedenácti vrcholných komunistických funkcionářů, obviněných ze zrady komunismu a odsouzených k smrti, bylo 8 Židů. Zpočátku byl do procesu zapleten také izraelský člen strany Mapam, ale později byl propuštěn na svobodu. Pokračováním této protižidovské kampaně bylo takzvané spiknutí lékařů, při němž byli židovští lékaři obviněni, že se pokusili o spiknutí proti vůdčím osobnostem komunistické strany. Pronásledování mnoha židovských kruhů, které pak v Sovětském svazu nastalo, mělo za následek atentát na sovětský konzulát v Tel Avivu, po němž Sovětský svaz dočasně přerušil styky s Izraelem. Po Stalinově smrti však byly v létě 1953 vztahy opět obnoveny. Izrael se v této době cítil opuštěn i většinou západních velmocí. Spojené státy patřily ke státům, které Izrael odsuzovaly za vojenské akce, prováděné na obranu proti teroristickým útokům. Jako sankci dočasně pozastavovaly nebo odkládaly hospodářskou pomoc Izraeli. Izrael nedůvěřoval především americkému ministru zahraničních věcí, Johnu Fosterovi Dullesovi a podezíral ho, že je připraven obětovat izraelské oblasti Negevu, aby uspokojil arabské země, zejména Egypt. V projevu v New Yorku v srpnu 1955, v němž šlo vlastně o to, přesvědčit Egypťany, že americké zbraně pro ně budou lepší než ty ruské, vyjádřil Dulles lítost nad tím, že někteří lidé emočně lpí i na zcela neúrodných oblastech (myslel patrně Negev) a mínil zřejmě Izraelce, nikoli Egypťany. Zároveň učinil narážku na možnost pozemní spojnice mezi Jordánskem a Egyptem. S druhou velmocí, Anglií, neměl Izrael dobré vztahy od dob její vlády nad oblastí. Jedině s Francií pojila Izrael široce rozvitá síť společných zájmů. Francie byla rozzlobená na Egypt, největšího dodavatele zbraní alžírským 40 O B D O B Í V Á L K Y

povstalcům, a proto byla ochotná pěstovat dobré vztahy s nepřáteli svého nepřítele. Od roku 1954 podporovala Francie Izrael dodávkami zbraní a stala se tak jeho jediným spojencem. Roku 1955 začal Sovětský svaz dodávat Egyptu velké množství zbraní, jež byly částečně rozmísťovány na Sinaji, blízko hranic s Izraelem. V obsluze těchto supermoderních zbraní, jaké Blízký východ dosud nespatřil, školili egyptské techniky sovětští experti. Sovětský svaz dodal Egyptu mimo jiné 200 tryskových stíhaček MiG, 100 tanků a 6 ponorek. Izrael to vnímal jako krajní ohrožení rovnováhy ve vyzbrojení a radil se, co by proti tomuto přesunu sil mohl podniknout. Nejdalekosáhlejší byl návrh Mošeho Dajana, zabrat Sinaj a pásmo Gazy, dokud školení na nových zbraních ještě není dokončeno. Tento návrh z listopadu 1955, který měl zároveň odstranit hrozbu skupin fedajínů z pásma Gazy a ukončit blokádu Akabského zálivu, však Ben Gurion zamítl, protože světová veřejnost by takovou akci nepřijala. Dajan své návrhy opakoval v červenci 1956, když se začala vyostřovat suezská krize, ani tentokrát však nezískal Ben Gurionovu podporu. Masivní dodávky sovětských zbraní pro Egypt byly nejnovějším příznakem toho, že studená válka dorazila po válce v Koreji i na Blízký východ. Oba bloky mocně usilovaly o arabské státy, zejména ty bohaté ropné, a každý se pokoušel získat spojence pro nadvládu v této oblasti. Jordánsko bylo i nadále orientováno prozápadně, vrchním velitelem jordánských ozbrojených sil byl stále anglický konvertita k islámu, Glubb Paša. Podobně prozápadně orientovaný byl i Irák, v němž stejně jako v Jordánsku vládl král z dynastie Hášimovců, i Írán za vlády šáha. Zvláště důležité byly oba posledně jmenované státy, protože ty tehdy disponovaly většinou ropy v oblasti. Bylo tedy jistým úspěchem západních mocností, když se jim podařilo mezi Velkou Británií, Irákem, Tureckem a Íránem uzavřít 24. února 1955 takzvaný Bagdádský pakt o obraně společných zájmů. Když k paktu chtělo přistoupit i Jordánsko, došlo k nepokojům, při nichž byl král Husajn nucen vyměnit anglického vrchního velitele za domorodého. Spojené státy americké nebyly sice oficiálním partnerem této úmluvy, ale coby její iniciátor byly páteří celého projektu. Toto prozápadní spojenectví provokovalo Sovětský svaz a uráželo největší arabskou mocnost, Egypt Džamála Abd an Násira, který ve vedení stále sebevědomějšího a vlivnějšího třetího světa hrál čím dál důležitější roli. Uzavření Bagdádského paktu tak nezbytně sblížilo Egypt se Sovětským svazem. P Ř Í M Ě Ř Í C E S TA K V Á L C E 41

Další vývoj v oblasti zvyšoval napětí. Aby zvýšil životní úroveň svého lidu a zabránil stále hrozivější populační explozi, uskutečňoval Násir veliký projekt, který měl významně rozšířit zemědělsky využitelné území Egypta stavbu gigantické Asuánské přehrady. Takový projekt stál mnoho peněz. Vlastními silami si Egypt nemohl na takový podnik troufnout. V této době ještě počítal s americkou pomocí a podporou Světové banky. Egyptský plán však neměl vyjít. Násir Američany příliš často dráždil určováním politiky třetího světa, naposledy přijetím masivních dodávek zbraní ze Sovětského svazu a navázáním diplomatických vztahů s komunistickou Čínou. V červenci 1956 Amerika odmítla asuánskému projektu veškerou podporu, čímž Násira krajně rozlítila. Násir se hleděl západním zemím pomstít a 26. července 1956 vyhlásil zestátnění Společnosti Suezského průplavu, přičemž očekávané příjmy, 100 milionů dolarů ročně, měly být využity na stavbu Asuánské přehrady. Největší škodu tím utrpěly Anglie a Francie, které vlastnily většinu akcií společnosti. Kromě toho si dělaly starosti o budoucnost a bezpečnost průchodu ropy pro vlastní potřebu a nebyly ochotny být do budoucna závislé na rozmarech samolibého despoty třetího světa. Z dalších diplomatických diskusí bylo zřejmé, že Spojené státy nejsou připraveny změnit rozhodnutí nilského diktátora vojenským útokem. To nemálo posilovalo Násirovo sebevědomí i jeho neochotu k jednání. Anglie a Francie však byly pevně rozhodnuty jednostranný diktát Káhiry nepřijmout. Při tajných rozhovorech se pro vojenský zásah proti Egyptu pokusily získat Izrael. Izrael, který se léta cítil izolovaný a měl pocit, že jej mezinárodní společenství nechalo v boji o přežití na holičkách, této příležitosti nemohl odolat. První větší válečný střet s největší arabskou mocností po Válce za nezávislost se zdál být neodvratný. S I N A J S K Á K A M P A Ň Při tajných rozhovorech ve vile na pařížském předměstí Sèvres jež probíhaly 22. až 24. října 1956 a o nichž veřejnost dlouho netušila, se coby vrcholní jednatelé zúčastnili izraelský premiér Ben Gurion, francouzský premiér Guy Mollet a britský ministr zahraničních věcí Selwyn Lloyd. Podle společného záznamu z konference měl Izrael 29. října napadnout Egypt při vojenské akci, vedené stejným způsobem jako předchozí 42 O B D O B Í V Á L K Y

odvetné akce. Takový způsob jednání měl tu výhodu, že akce mohla být kdykoli pozastavena, aniž by tím Izrael ztratil tvář. Do 31. října měl Izrael dospět k Suezskému průplavu. Francie přislíbila, že izraelskou akci bude krýt vetem v Radě bezpečnosti OSN, Anglie přislíbila, že pokud se do bojů vmísí Jordánsko, nebude je navzdory dohodě o vzájemné vojenské pomoci podporovat. 31. října měly Francie a Anglie oběma bojujícím stranám zaslat ultimátum s výzvou, aby se stáhly 15 km od zóny průplavu. Jelikož se dalo předpokládat, že Egypt tuto výzvu neuposlechne, měly zónu průplavu obsadit francouzské a anglické jednotky. Izraelské válečné cíle byly jasné a Ben Gurion je na kritické dotazy zástupce Mapamu formuloval v izraelském kabinetu takto: Odstranění základen fedajínů v pásmu Gazy. Obsazení východního pobřeží Sinaje s cílem, aby se mezinárodní plavební cesta v Tiranské úžině otevřela i pro izraelské lodě a zboží a aby pro ně otevřená zůstala. Ministři Mapamu akci odmítli, ale neodstoupili. Méně jasné byly cíle Anglie a Francie. Nebylo projednáno, co se má stát po obsazení oblasti průplavu. Dalo se celkem očekávat, že světová veřejnost na toto očividné narušení suverenity státu třetího světa odpoví rozhořčením a sankcemi. Nevysloveným cílem bylo pravděpodobně odstavit Násira a nahradit ho prozápadní vládou. Izraelcům byla naprosto jasná důležitost časového faktoru. Co se nezíská v nejkratším čase, nezíská se vůbec. Tato zákonitost se měla prokázat i v pozdějších blízkovýchodních válkách. Rychlého úspěchu bylo možno dosáhnout jen překvapením. To nebylo snadno proveditelné, jelikož vojenské spojenectví a společné vrchní velení Egypta, Jordánska a Sýrie, vyhlášené 25. října, velmi vydráždilo bojovou náladu a s útokem se muselo počítat kdykoli. Protože Izraelcům se 10. října podařilo provést odvetný úder za četné přepady z jordánské strany na Kalkíliji, byla situace na izraelsko jordánské hranici maximálně napjatá. Nebylo tedy překvapivé, když Izrael 27. října provedl mobilizaci a nechal velkou část své armády a rezervistů napochodovat k jordánské hranici. Některé z těchto jednotek zde měly skutečně zůstat, nebylo totiž jisté, zda se Jordánsko do očekávaného boje s Egyptem nevmísí. Většina vojska zde však byla rozmístěna jen proto, aby odvrátila pozornost od skutečného cíle, Egypta. Kampaň či akce, o válce se vědomě nehovořilo, začala podle dohody se spojenci 29. října za setmění kolem 17 hodiny. Téměř 400 parašutistů seskočilo 160 km v nitru Sinaje, 35 km od Suezského průplavu nad S I N A J S K Á K A M PA Ň 43

strategicky důležitým průsmykem Mitla, když čtyři stíhačky Mustang dvě hodiny předtím během hloubkového letu zničily na Sinaji veškeré dálkové vedení. Egypťané byli akcí tak překvapeni, že se jim nepodařilo rychle přivést posily, aby zabránili spojení výsadkářů s motorizovanou jednotkou, která během 24 hodin pronikla od jordánských hranic až k průsmyku Mitla. Izraelské oddíly zároveň postupovaly na dvou dalších frontách. Izraelské tankové jednotky oblehly Rafáh, ležící na egyptské hranici u pásma Gazy, který po těžkých bojích dobyly. Další jednotka, brigáda 9. infanterie, pronikla od Eilatu na východním pobřeží Sinaje směrem k Šarm aš Šajchu na jižním výběžku Sinajského poloostrova. Když 1. října pochodovaly izraelské útvary směrem k Al Aríši, nařídil Násir generální ústup všech egyptských jednotek za Suezský průplav a zachránil tak většinu své armády před kapitulací. 2. listopadu tak bylo už rozhodnuto, většina Sinaje byla v izraelských rukou, ačkoli první izraelské vojenské útvary dospěly k Šarm aš Šajchu teprve 5. listopadu a bez boje jej dobyly. Když si uvědomíme, že v té době na východním pobřeží Sinaje nebyla žádná silnice a že téměř stejnou dobu potřebovala vozidla i v dobách míru, aby tuto 250 km dlouhou cestu přestála bez úhony od min a nepřátelských oddílů, nemůžeme výkon izraelské armády dostatečně ocenit. S vraky 9. brigády se na odlehlých tratích bylo možno setkat až do 80. let, většina z nich však padla za oběť spíše obtížím cesty nežli nepřátelům. Když se obklíčená egyptská armáda 3. listopadu vzdala v pásmu Gazy, bylo izraelských cílů dosaženo: pásmo Gazy bylo osvobozeno od základen fedajínů a plavební trasa z Eilatu byla volná. Celý Sinajský poloostrov byl až na uznávané šestnáctikilometrové pásmo východně od Suezského průplavu v izraelských rukou. Válka si vyžádala na izraelské straně 180 padlých, 600 zraněných a 4 zajaté, na egyptské 1000 až 2000 mrtvých a 6000 zajatých. Jako válečná kořist padly Izraelcům do rukou stovky téměř nových aut, tanků a obrněných vozů. Anglické a francouzské vojenské operace se nacházely v ostrém protikladu vůči izraelským úspěchům. Francouzi a Angličané 31. října obě strany vyzvali, aby se stáhly 15 km od Suezského průplavu. To narazilo na jisté nedorozumění, neboť izraelská vojska se v tuto chvíli ještě k průplavu zdaleka tak nepřiblížila. Společná francouzsko anglická invazní armáda mimo to začala oblast Suezského průplavu vydatně bombardovat, s obsazením však váhala a teprve po delší době dokázala obsadit Ismáílíju a Port Said (Búr Saíd). Žalostné selhání obou velmocí při pokusu 44 O B D O B Í V Á L K Y

udržet si velmocenský status vojenskou silou, zajistilo Násirovi v očích světové veřejnosti, zvláště však v zemích třetího světa, ještě větší prestiž, než měl kdy předtím, a udělalo z něj skutečného vítěze posledního imperiálního dobrodružství velmocí. Spojené státy a Sovětský svaz se poprvé od začátku studené války shodly na odsouzení násilného jednání Izraele, Francie a Anglie. Sovětský svaz, který si brutálním potlačením povstání v Polsku a zvláště v Maďarsku neudělal u západní světové veřejnosti právě nejlepší jméno, hrozil Anglii a Francii, že pokud obě mocnosti své akce okamžitě neukončí a z Egypta se nestáhnou, přijde Egyptu na pomoc. Spojené státy rozezlilo zvláště to, že se někdo mohl odvážit vyvolat akci takového rozsahu, aniž by se s nimi poradil. Zvláště je zlobilo, že Izrael, země závislá na jejich hospodářské pomoci, se tak málo zajímala o jejich mínění. Prezident a ministr zahraničí USA nebyli ochotni naslouchat doporučením vlastního šéfa generálního štábu, jenž radil nechat tento útok proběhnout bez vměšování Spojených států, protože odstranit Násira z vedení Egypta je věcí absolutně prvořadého významu. Už 31. října pozastavili finanční pomoc Izraeli a pokusili se ke stejnému kroku přimět i Spolkovou republiku Německo, ale marně. Protože Rada bezpečnosti byla blokována francouzským vetem, dosáhly USA 2. listopadu mimořádného plenárního zasedání OSN, které žádalo okamžité zastavení bojů v oblasti a stažení na výchozí pozici z 29. října. Poté co zejména v Anglii získala ve vlastním táboře převahu protiválečná opozice, zastavily Anglie a Francie 6. listopadu veškeré bojové aktivity. Izrael se za této atmosféry cítil připraven o plody svého vítězství a snažil se získat čas. Ben Gurion prohlásil, že Izrael Pásmo Gazy ani Sinajský poloostrov nevyklidí, pokud Egypt nepodepíše mírovou smlouvu. Vzhledem k celosvětovému věhlasu, který si Násir odražením Angličanů a Francouzů získal, to bylo zcela nereálné. Izrael si uvědomil, že se mu zúžil manévrovací prostor, že stažení by bylo nevyhnutelné a že nyní jde jen o to, zda se bude jednat o stažení bezpodmínečné či o takové, které by Izraeli zaručilo volnou plavbu v Akabském zálivu a zamezilo obnovení základen fedajínů v pásmu Gazy. Když opadnul prvotní vztek, Izrael a USA se zase sblížily, protože USA dospěly k názoru, že bezpodmínečné stažení Izraele by ještě posílilo Násirovu pozici a tím i vliv Sovětského svazu. Slíbily Izraeli, že prosadí jeho hlavní požadavky a 7. března 1957 tak dosáhly stažení izraelských vojsk ze všech obsazených oblastí. Východní Sinaj a pásmo S I N A J S K Á K A M PA Ň 45

Gazy převzaly jednotky OSN, Akabským zálivem proplula první loď s americkou vlajkou a zakotvila v Eilatu. Ben Gurionovi se tímto ukončením akce podařilo docílit toho, že stažení bylo přijatelné i pro Izraelce. Blízký východ se na jistou dobu uklidnil, Izraeli se pro nejbližší dobu podařilo zbavit bezprostředního tlaku a mohl se pustit do nové výstavby. Je zbytečné se ptát, zda byla sinajská kampaň skutečně nezbytná. Nakonec nezabránila dalšímu válečnému vývoji, ani nepřiblížila mír. Těžko říci, zda by byl Izrael mohl žít dál pod tlakem roku 1956, a závisí to na otázce, nakolik by byli Násir a další blízkovýchodní potentáti, osmělení prvním úspěchem, tento tlak zesilovali. Sinajská kampaň nebyla nevývratná jako válka za nezávislost či války v letech 1967 či 1973. Vyvolala také kritiku z vlastních řad, z levicových izraelských kruhů. Generálního tajemníka sionistické organizace, Nachuma Goldmanna, přiměla k výroku, že akce s konečnou platností ustálila v arabském světě obraz Izraele jako spojence imperialistických mocností. D E S E T L E T V Ý S T A V B Y Díky sinajské kampani zesílil Izrael vnitřně i navenek. Jestliže až dosud byl mladý stát vnímán jako křehké provizorium, u něhož si nejen mezinárodní společenství, ale ani Izrael sám nebyli nikdy jisti, zda bude mít nakonec dostatek sil, aby se ve víru blízkovýchodního světa udržel, nyní tyto vnitřní pochyby zmizely a okolní svět hleděl na mladý židovský stát s novým zájmem. Nezdálo se, že jej bude snadné vymazat z povrchu zemského; od roku 1957 se opět zdálo, že se do něj vyplatí investovat. Zatímco Izrael z této přestřelky vyšel sjednocený a posílený, jeho okolí jako by se propadlo v chaos. Převraty na Blízkém východě neměly po sinajském debaklu tak rychle skončit. Přímý izraelsko arabský střet se pro tuto chvíli odsunul, zato boj o nadvládu na Blízkém východě, studená válka a zápas takzvaných revolučních pokrokových sil proti reakci a konzervativismu starých režimů nabývaly na intenzitě. Násir tahal za většinu provázků ve hře o nadvládu nad Blízkým východem a USA se mu v tom snažily co možná bránit. Jelikož Anglie a Francie se suezským dobrodružstvím v očích Američanů z blízkovýchodní politiky samy vymanévrovaly, domnívali se Američané, že zájmy svobodného světa v této oblasti vezmou do rukou výlučně oni sami. 46 O B D O B Í V Á L K Y

Navzdory své navenek projevované zdrženlivosti a morální kritice Francie, Anglie a Izraele, intervenovala západní velmoc o dva roky později sama, když šlo o ochranu nezávislosti Libanonu, který se chystal ztratit prozápadní charakter. 15. července 1958 se v Bejrútu vylodila americká námořní pěchota. Ačkoli se Spojeným státům podařilo učinit přítrž Násirovu vlivu, revoluci v Íránu a svržení tamější prozápadní vlády zabránit nemohly. Jediné, co mohly dělat, bylo, že s pomocí Anglie a tichou podporou Izraele nechaly nad jeho územím manévrovat západní letouny, aby v Jordánsku, které s Irákem nedávno utvořilo politický celek, zabránily svržení krále Husajna. Násirovy velmocenské choutky však měly brzy narazit na své hranice, když se mu nezdařilo, aby Spojenou arabskou republiku, kterou roku 1958 vytvořil z Egypta a Sýrie, spojil v déle trvající jednotku. Syřané se cítili Egypťany manipulováni a roku 1960 spojenectví jednostranně vypověděli. Kýžený vliv Násirovi nezajistila ani revoluce v Iráku. V Sýrii a Iráku se k moci dostaly soupeřící odnože socialistické panarabské strany Baas, které měly Násirovi brzy začít v mocenských nárocích konkurovat. Násirova velmocenská politika nakonec zcela ustrnula, když se roku 1961 se 70 000 muži beznadějně zapletl do občanské války v Jemenu. V Izraeli zatím poprvé v jeho dějinách zavládl relativní mír a hospodářský rozmach. Paradoxně to na izraelskou vnitřní politiku působilo spíše negativně. Vymizením vnějšího tlaku začala být zřetelná pnutí uvnitř izraelské společnosti. Izraelská vláda se vyčerpávala sérií sebezničujících činů, a to z vnějšího pohledu ze zcela bezvýznamných a nicotných příčin. Po sinajské kampani dosáhla Mapaj ve volbách roku 1959 nebývalého vítězství a obdržela rekordní počet 49 křesel. Vyzbrojen touto mocí by se Ben Gurion mohl pustit do největších cílů pokojné výstavby, které nyní umožňovala i vnější situace; místo toho se pustil do zničujícího vnitřního boje. Příčinou byla dosud nezapomenutá Lavonova aféra či role, kterou v Ben Gurionových očích hrála. V procesu proti zúčastněným důstojníkům, jimž se tehdy podařilo Egypt šťastně opustit, při příležitosti, která s aférou neměla nic společného, se na světlo dostaly podrobnosti o nezdařené akci z roku 1954, dokládající Lavonovu nevinu. To vedlo k jeho rehabilitaci, která také vyjadřovala někdejší pochybení parlamentu. Ben Gurion však tento výsledek nebyl ochoten přijmout a pohrozil, že pokud Lavon nebude propuštěn z funkce předsedy Histadrutu (odborů), D E S E T L E T V Ý S TA V B Y 47

kterou dostal jako útěchu za někdejší odvolání z funkce ministra obrany, odstoupí on z funkce premiéra. Tak ostře přednesený požadavek připadal diktátorský i většině Ben Gurionových přívrženců, ať už v Lavonovu nevinu věřili či ne. Když Ben Guriona nechal na holičkách jeho kabinet, oznámil v lednu 1961 demisi, kterou v únoru odvolal, když byl Lavon mezitím většinou 159 proti 96 hlasům z funkce předsedy Histadrutu odvolán. V předčasných volbách 1961 ztratila Mapaj kvůli těmto vnitřním sporům 7 mandátů, i nadále však zůstala nejsilnější stranou. V červnu 1963 Ben Gurion s konečnou platností odstoupil, usadil se opět v pouštním kibucu Sde Boker a odtud trpkou kritikou stíhal politiku svého nástupce, Leviho Eškola. Navzdory této kritice byl Levi Eškol nezávislý a obratný politik, který si se situací dokázal poradit. Byl to první skutečný kibucník na vrcholu Izraele, který měl nadání působit v národě usmiřujícím způsobem. Zatímco Ben Gurion měl jen přesvědčené nepřátele a nadšené příznivce, Eškol usiloval o smír mezi všemi skupinami izraelského obyvatelstva. Byl to on, kdo pravicové opozici dovolil přenést z New Yorku do Izraele ostatky Vladimira Žabotinského, zakladatele, ideologa a letitého vůdce revizionistické strany, a čestně je zde pohřbít. Žabotinský zemřel v Americe, byl zde pohřben a trval na tom, aby byl v Izraeli pohřben jen na základě oficiálního aktu vlády. Ben Gurion nebyl k takovému gestu ochoten. Navzdory všem úspěchům se rozzlobený Ben Gurion v poušti nedal ukonejšit a nadále Eškolovi předhazoval, že uklidnění Lavonovy aféry těžce poškozuje izraelskou demokracii a soudnictví. Se svými následovníky s Šimonem Peresem a Mošem Dajanem v čele opustil krátce před očekávanými volbami roku 1965 Stranu práce a založil odštěpenou stranu Rafi, která však ve volbách získala jen 8 %. Mapaj z voleb vyšla pod Eškolovým vedením neoslabena jako stále nejsilnější strana, když se mu předtím podařilo spojit Mapaj s Achdut ha avoda do takzvaného malého Maarach (koalice). Zahraničněpolitické aktivity byly v době po sinajské kampani orientovány na Afriku a Asii. Nesouviselo to jen s konečně dosaženým otevřením eilatského přístavu, který byl pro takový vývoj nezbytný, ale především s trhlinou, která ve třetím světě vznikla po zhroucení kolonialismu a s nezávislostí mladých národů Afriky a Asie. Tyto národy hledaly svoji 48 O B D O B Í V Á L K Y

vlastní identitu. Svět byl rozdělen na dva bloky, na kapitalistické země s mizejícími ideály a komunistický svět s mizejícími nabídkami. Ani jeden nebyl pro nové státy třetího světa příliš přitažlivý, navíc právě unikly poručníkování západních imperialistických mocností a neměly chuť vstoupit zase do závislého vztahu. Malé, nezávislé státy jako Izrael v tom nabízely lepší šanci. Byly příliš slabé, aby svým partnerům mohly opravdu poručníkovat. Samy byly dříve podrobené a svobodu a nezávislost získávaly s velkými obtížemi. Izrael v té době platil téměř za říši divů, změnil poušť v zahradu, modernizoval zemědělství a mnohonásobně zvýšil výnosy, vybudoval vlastní fungující průmysl a to vše jako země s omezenými finančními prostředky, kterou příroda obdařila jen skromným množstvím přírodních zásob a úrodné půdy. Celkem vzato, byl Izrael v očích mnoha mladých států třetího světa zemí, která vyšla z podobné situace jako ony a hodně toho dokázala. Tu a tam mohla, zvláště v Africe, sehrát svou roli i myšlenka, že Izrael je lid Bible, s nímž se mnohé africké národy cítí být zvláštním způsobem spojeny. Sentimentální spojení umožňovala i společná minulost pohrdání, otroctví a pronásledování. Takto lze chápat slova zástupce těchto národů, Maurice Yameoga, prezidenta Horní Volty*: Každý ví, že Židé spolu s Afričany představují to, co pýcha a egoismus jistých národů nazývá méněcennými rasami, rasami proklínanými, opovrhovanými a uráženými. Právě proto měli páriové světa získat zpět svoji zemi, kolébku i hrob svých otců, a dokázat tím, že lidé jsou si navzájem rovni. Prvých úspěchů dosáhl Izrael ještě před vypuknutím sinajské kampaně v Barmě a Ghaně. Izrael do těchto zemí poslal rozvojové pomocníky a studenty z těchto zemí zároveň vzdělával na svých vysokých školách. Celkově poslal Izrael v letech 1957 1967 do více než 60 států třetího světa přes 2500 odborných sil, jež byly nasazovány při budování těchto států a jejich správy, rozvoji průmyslu a zemědělství, zakládání vesnic, stavbě silnic a při mnoha dalších. Přes 10 000 studentů z těchto zemí strávilo někdy i několik let studia v různých izraelských vzdělávacích institucích. Mnoho vědeckých konferencí, především na Weizmannově institutu v Rechovot, přivedlo do Izraele tisíce odborných a vědeckých * Dnes Burkina Faso. (Pozn. překl.) D E S E T L E T V Ý S TA V B Y 49