ZRNÍČKO Svazek 12, číslo 12 prosinec 2012 Umět se zastavit Velmi často se moderní člověk ničí proto, že nemá volný čas nebo si ho už neumí udělat a zastavit se, pohlédnout na sebe a uvědomit si sama sebe; už si netroufá zamyslet se, protože by byl nemilosrdně volán k zodpovědnosti, která ho leká. Spěch mu dává dojem života. Ve skutečnosti se pouze ohlušuje, utíká před sebou samým a odsuzuje se k pudovému životu. Není už člověkem, ale zvířetem. Ochota zastavit se je první krok, který mu dovolí vrátit se k sobě samému. - Honíš-lí svoje auto stále rychleji, unavíš motor. Žiješ-li stále pod tlakem, tvé tělo a tvůj duch se příliš brzy opotřebují. Protože stále spěcháš, nesetkáš se s nikým, a co je horší, nesetkáš se ani sám se sebou. - Chceš-li uchopit to, co je v tobě nejhlubšího, je třeba, aby ses uměl zastavit. - Jíš-li ve stoje, trávíš špatně. Posaď se. Myslíš-li v běhu, uvažuješ nesprávně. Posaď se. - Nečekej, až Bůh tě zastaví, aby sis mohl uvědomit, že žiješ. Bude příliš pozdě, už si nebudeš moci nic zasloužit. - Učitel, kterému žáci přerůstají přes hlavu, by nejradčji utekl ze třídy. Hospodyně, která všechno nechá plavat, zoškliví si svou domácnost. Člověk, který se už neovládá, se ztrácí, jde kolem svých dveří a netroufá si vrátit se domů. - Opozdil-li ses s placením činže, nemáš chuť potkat domácího. Když jsi z vlastní nedbalosti už dávno neviděl svého přítele, je ti to hanba a vyhýbáš se mu. Máš-li strach se zastavit, znamená to, že máš strach potkat sám sebe, a máš-li strach ze setkání se sebou samým, je to proto, že už na sebe nejsi zvyklý, neznáš se již, bojíš se svých výčitek a svých požadavků. - Ze nemáš čas se zastavit? Buď upřímný, v tvé činnosti jsou také volné chvíle. Nechtěj je zaplnit hlukem, četbou novin, tlacháním nebo tím, že chceš být při tom Čekáš u holiče, nevrhej se hned na nějaký obrázkový časopis. Poseď chvilku. Jsi v trolejbuse, tísněn davem, uspáván anonymním hlukem. Zastav své snění. Oběd není hotov, neodcházej již na minutku navštívit kamaráda. Zůstaň, počkej. Máš možnost užít tento okamžik ticha. Nechtěj si poslechnout desku. Zůstaň v tichu. - Zdvihá-li plavec hlavu, je to proto, aby nabral dech. Když zastaví automobilista před benzinovou pumpou, je to proto, aby natankoval. Zastavíš-li se při práci, učiň tak, aby sis uvědomil sebe, abys sebral veškeré síly, uspořádal je a usměrnil tak, aby ses cele mohl vložit do svého života. - Být ochoten se zastavit znamená být připraven pohlédnout na sebe - a chtít to je už zároveň první krok, neboť to znamená dát proniknout duchu do vnitřku svého domu. - Poznáš se a porozumíš si plně jen ve světle Božím. Jen ve spojení s působením Božím budeš jednat účinně.
Jsi-li připraven k setkání se sebou samým, připrav současně setkání s Pánem. - V běhu svých dnů, chop se všech příležitostí, které ti život nabízí, abys přišel k sobě a setkal se s Bohem: čekáš na autobus, čekáš, až se zahřeje motor auta, čekáš tři minuty, než se ti uvaří vejce, než přijde mléko do varu, než se ochladí láhev s mlékem pro děcko, čekáš u telefonu, který je obsazen, čekáš na křižovatce, svítí červená. Nezabíjej čas, jakkoliv je ho málo, je dán Prozřetelností Boží; Pán je v něm přítomen, zve tě k přemýšlení a k rozhodnutí, aby ses stal více člověkem. (Michael Quoist) Světec na prosinec Jako světce na měsíc prosinec jsme vybrali sv. Eligia. Eligius byl vysoce vážený zlatník a za franckých králů Chlotara II. a Dagoberta byl mincmistrem u dvora. Pro panovníky se stal Eligius kromě svého úřadu důležitým rádcem. Už během své činnosti ve franckém panovnickém domě se věnoval Eligius četným dílům blíženské lásky; zakládal kostely a kláštery a vykupoval mnohé otroky. Po smrti krále Dagoberta opustil Eligius ve svých 50 letech dvůr, brzy nato přijal kněžské svěcení. Už o málo později dostal jmenování biskupem v Noyonu (641). Svůj zvláštní zřetel zaměřil Eligius v příštích dvou desetiletích na obracení pohanů a na misie ve Flandrech. Po své smrti byl Eligius lidem vysoce ctěn. Znázorňování: je mnoho Eligiových znázornění. Je ho na nich vidět buď jak o biskupa, jako zlatníka nebo jako podkováře v příslušných oděvech. Jsou také vyobrazení, která ukazují Eligia v biskupském odění a se zlatnickými nebo jinými kovářskými nástroji. Někdy stojí na znázornění kůň se sejmutou nohou vedle Eligia; to připomíná legendu, jak biskup odebral jednou nohu neklidnému koni, který měl být okován, okoval podkovu a zvířeti zase nohu nasadil. Ještě jedna legenda byla často podávána na zobrazeních: od franckého krále dostal Eligius přesné množství peněz na zhotovení trůnního křesla (sella); on však zhotovil ze zlata dvě křesla. Sv. Eligius je patron čeledínů a sedláku; zlatníků a stříbrotepců; podkovářů, kovářů, horníků, puškařů, zámečníků, kovodělníků, mincmistrů, rytců, hodinářů, kolářů, kočích, sedlářů, obchodníků s koňmi, výrobců lamp, košíkářů, nájemců a zvěrolékařů; koní a proti nemocem koní. (Podle Rok se svatými) 2
Desatero - O tom, jak se v majetcích nestát nemírným (10. přikázání) Již čtyři roky je slovo krize snad nejčastěji skloňovaným výrazem v médiích a společnosti po celém světě. O světové hospodářské krizi se začalo mluvit už ve druhém pololetí 2008. Podle odborníků krizi v ekonomice způsobilo nezodpovědné chování amerických hypotečních ústavů v srpnu 2008. Ale nemůžeme z toho obviňovat instituce, neboť odpovědnost nesou lidé, kteří tyto ústavy řídili a spravovali. Takto přicházíme k prvotní příčině světové hospodářské krize, kterou je chamtivost a nenasytnost finančníků. Ve zkratce bychom mohli říci, že ti, kteří měli, chtěli mít ještě více, a ti, kteří neměli, přišli i o to, co měli. Vláda nás ujišťovala, že se nemáme čeho obávat a že patříme mezi země, které krize na finančních trzích zasáhne jen minimálně. Následky této chamtivosti však pociťujeme i my. Čeho byste se měli chránit, aby se tato krize neprohlubovala? Co dělat, abychom krizi překonali? Bůh nám v 10. přikázání nabízí radu nesmírné hodnoty, radu k nezaplacení. Jako nejlepší lékař nám i v tomto přikázání pomáhá vyvarovat se neřestí, kterých bychom se měli chránit, a přikazuje ctnosti, které bychom měli ve svém životě rozvíjet. "Nebudeš žádostivě toužit... po ničem, co patří tvému bližnímu!" (Ex 20, 17). "Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli, ani po jeho služebníku, ani po jeho služce, ani po jeho volu, ani po jeho oslu, ani po ničem, co mu patří!" (Dt 5, 21). Neuspořádanost žádostivosti Desáté přikázání zakazuje touhu po cizím majetku a takto rozvíjí a doplňuje deváté, které se vztahuje na tělesnou žádostivost. Touha po cizím majetku je kořenem krádeže, loupeže a podvodu. Toto přikázání se vztahuje na úmysl srdce a spolu s devátým přikázáním je shrnutím všech příkazů Zákona. Touha sama o sobě není špatná. Smyslová touha nás vybízí přát si příjemné věci, které nemáme. Toužíme například po jídle, když jsme hladoví, po teple, pokud je nám zima. Také sexuální touha mezi mužem a ženou není špatná. Daroval nám ji Bůh, aby byla hnacím motorem vzájemného vztahu. Krásně o tom píše Benedikt XVI. ve své encyklice Deus caritas est, když vysvětluje pojem lásky. Bůh dokonce touží po člověku a člověk po Bohu. Svatý Augustin ve svých Vyznáních píše: "Pro sebe jsi nás stvořil " I v hospodářské či ekonomické oblasti má touha své místo. Tržně orientovaná hospodářská společnost, kde rozhoduje výkon, není myslitelná bez žádostivosti, jak to uznal už Adam Smith. Generální opat benediktinů Notker Wolf dodává, že ten, kdo po ničem netouží, nemůže být kreativní, vynalézavý, pilný a schopný se prosadit. Žádná ideologie, ani náboženství světa nemohou odstranit žádostivost. Takové touhy, pokud překračují rozumnou míru, se však stávají kořenem zla a nespravedlnosti. Vybízejí nás, abychom neprávem toužili po tom, co nám nepatří, ale patří jiným, nebo co jim dlužíme. Podívejme se na kladné i záporné stránky touhy trochu podrobněji. 3
Chamtivost je násilí na bližním Desáté přikázání zakazuje chamtivost (nenasytnost) a touhu bez míry si přivlastňovat pozemské dobrá, stejně chtivost jako nezřízeně žádostivost, pocházející z nemírného touhy po bohatství a jeho moci. Toto přikázání nás chrání i od toho, abychom se nedopustili takové nespravedlnosti, která by poškodila bližního a jeho majetek. Pokud je tu touha nabýt věci bližního spravedlivými prostředky s dobrým cílem, tak se neporuší toto přikázání. V této vášni se tedy skrývá i nebezpečí bezmezné chamtivosti, která bere bližnímu životní prostor a vybije se i na přírodě. Takto dochází až k násilí k dosažení cílů. Pokud ekonomický a právní systém staví jen na právu silnějšího, i úspěšný člověk se stává nenasytný a tato vášeň ho zaslepuje. Český morální teolog Jiří Skoblík říká, že chamtivost, jakož i smilstvo mají svůj původ v modloslužbě (porušení prvního přikázání) a jde o její plody. Nakonec chamtivce a lakomce se často ostatní straní. Chamtivost a nezřízená touha způsobují samotu a smutek. Někdy jsme svědky toho, jak si nespravedlivě bohatí, kteří přišli při nespravedlivém získávání svého bohatství o přátele, snaží kupovat si společnost druhých, aby se necítili osamělí, závislí a nešťastní. Výsledkem hříchu proti desátému přikázání je konzumizmus. Člověk se takto nikdy nestane spokojeným s tím, co má, pocit vděčnosti je mu cizí, jakož i jeho vlastní život. Německý filozof a sociolog Erich Fromm ve své knize Mít, nebo být? napsal, že chamtivý se rozhodl pro touhu mít, a ne pro touhu být. Slovenský jezuita Marián Mráz připomíná, že desáté přikázání chrání před tímto nelidským tlakem pomíjivé "materie", před tímto novodobým otroctvím. V případě přiznání primátu "mít" nad lidským "být" nás křesťanský filozof Gabriel Marcel upozorňuje, že takto se člověk stává otrokem a dochází k většímu či menšímu zničení jeho lidskosti. Těm, kteří jsou oslepeni ziskem, dávají si obrovské platy a považují se za nenahraditelné, Ježíš říká: "Blázne, ještě této noci se ti tvůj život odejme" a ukazuje i na "ptáky, které nesejí a nežnou, a přece žijí bez starostí". Závist plodí zločiny Desáté přikázání vyžaduje také vykořenit závist z lidského srdce. Závist totiž může podněcovat k nejhorším zločinům ("závistí ďábla přišla na svět smrt" Mdr 2, 24, srov. KKC 2538). Jde o jeden z hlavních hříchů. Označuje smutek, který člověk pociťuje nad dobrem bližního, a nemíří touhu přisvojit si toto dobro, byť neoprávněně. Závistivý člověk přeje bližnímu velké zlo. Svatý Řehoř nás upozorňuje, že právě "ze závisti se rodí nenávist, pomluvy, osočování, radost z neštěstí bližního, ale smutek z jeho štěstí". Pokud se přeje bližnímu velké zlo, jde o smrtelný hřích (srov. KKC 2539). Je to odmítnutí lásky. Závist často pochází z pýchy, pokřtěný se má tedy usilovat žít více v pokoře. Závist nahlodává jak jednotlivce tak i celé národy a z ní obvykle vzplanou i velké válečné konflikty. Ano, ale správně uspořádat Léky proti záporným stránkám touhy jsou dobropřejnost (přejícnost), chudoba srdce, otevřenost podřídit se vedení Duchem Svatým a touha po nejvyšším dobru. "Ekonomie zákona a milosti odvrací lidské srdce od chamtivosti a závisti a uvádí ho do touhy po nejvyšším Dobru a poučuje ho o touhách Ducha Svatého, který nasycuje srdce člověka" (KKC 2541). Bůh sám vždy varoval člověka před svody toho, co se zdá od začátku vábivé. 4
Druhým pozitivním požadavkem je pěstovat chudobu srdce. Právě zde vidíme, jak důležité je desáté přikázání. Ježíš v blahoslavenstvích učí vzdát se všeho pro evangelium (srov. Lk 14, 33). Příkaz odpoutat se od bohatství je dokonce závazný pro vstup do nebeského království (srov. KKC 2544). Věřící v Krista se mají snažit správně usměrňovat náklonnosti k používání pozemských věcí, aby jim nepřekážely v úsilí o dokonalou lásku (LG 42; srov. KKC 2545). Citát "blahoslavení chudí v duchu" (Mt 5, 3) nám naznačuje cestu z problémů žádostivosti. Pokud přestaneme stavět na vlastních silách a výkonech, na dovednosti a majetku, pokud si uvědomíme svou bídu tvora před Bohem, tehdy majetek a moc ztrácí svou přitažlivost. Štěstí a útěchu budeme hledat jinde, v dokonalém uskutečňování lásky. Tato blahoslavenství zjevují řád štěstí a milosti, krásy a klidu. Ježíš velebí radost chudých, kterým už patří Boží království (srov. KKC 2546), a současně kritizuje bohaté, kteří nacházejí svou útěchu v hojnosti majetku (srov. Lk 6, 24). Odevzdanost do Boží prozřetelnosti osvobozuje od ustaranosti o zítřek. Důvěra v Boha připravuje člověka na blahoslavenství chudých, kteří uvidí Boha (srov. KKC 2547). Návod k právní stát Další pozitivní požadavek ukazuje, že bychom měli chtít především nejvyšší dobro, a tím je podle sv. Řehoře z Nyssy hledět na Boha: "Kdo tedy vidí Boha, dosáhl všech dober, která si lze představit." Touha po pravém štěstí osvobozuje člověka od nezřízeného náklonnosti k bohatství světa, aby se završila ve vidění (v nazírání) Boha a v jeho blaženosti. Na tomto místě nám Katechismus vysvětluje, že vidět v Písmu svatém znamená vlastnit (srov. KKC 2548). Boží lid má tedy pomocí milosti shora bojovat o dosažení dober slíbených Bohem. Aby věřící mohli vlastnit a vidět Boha, umrtvují své žádostivosti s Boží milostí a vítězí nad svody rozkoše a moci (srov. KKC 2549). "Na této cestě dokonalosti Duch a nevěsta volají ty, co je poslouchají, k dokonalému společenství s Bohem" (KKC 2550). Kardinál Christoph Schönborn v svém komentáři ke Katechismu katolické církve píše, že toto vše se neodehraje bez účasti na Kristově kříži a bez pomoci milostí Ducha Svatého, když se stáváme novým člověkem. Šťastný je ten, kdo poskytne prostor touhám Ducha, který ho tak převede do země živých, do blaženého společenství živého trojjediného Boha. Vidíme, že tak jako deváté i desáté přikázání nám ukazuje nemožnost udržet vnější pořádek, pokud není uspořádáno naše srdce a smýšlení. Smyslem desátého přikázání je nabýt a chránit lásku, která je v člověku nedokonalá a potřebuje novou sílu. Toto přikázání tedy vyžaduje vnitřní postoj respektování cizího vlastnictví. Jen rostoucí láska chápe pravý smysl přikázání, které nestojí vedle lásky, ale skutečně a úplně její slouží. Pouze v lásce se člověk stává pravdivým. Tímto se desáté přikázání orientuje proti právu silnějšího: netoužil po ničem, co patří bližnímu, i když si to můžeš vzít; nestaň se v konkurenci nemírný! Takto se odděluje legitimní ctižádost od neuspořádané žádostivosti, spravedlivá touha po větším blahobytu od bezmezné nenasytnosti. Obě přikázání jsou vlastně požadavky, na nichž lze budovat právní stát. Opat Wolf upozorňuje, že často si myslíme, že jsme ve společnosti dostatečně právně chráněni proti chamtivosti. Vždyť jsme přece civilizovaná společnost. Příklad poslední finanční krize však jasně ukazuje, že právě desáté přikázání si nutně potřebujeme vepsat do našeho srdce. Jinak budeme na všechno potřebovat policejní stát. (podle KN) 5
10. přikázání - Aniž požádáš statku jeho Jsem spokojen s tím, co mám, nebo chci mít stále víc a víc? Jsem hotov vše přijímat z Boží ruky bohatství i nouzi, štěstí i utrpení? Uznávám meze, které mi Bůh stanovil? Trápí mě, že nemám takové schopnosti a dary jako někdo jiný? Srovnávám se s jinými lidmi a závidím jim, že se mají lépe? Uškodil jsem cti bližního, podkopal jsem jeho životní štěstí nebo postavení? Vměšoval jsem se nevhodně do života druhých lidí, do jejich poměrů, rozséval jsem nepokoj? Jak se chovám v otázce dědictví? Nemyslím jen na sebe a své obohacení? Jaká je má hlavní chyba? Co dělám, abych ji odstranil? Navštěvuji podle nařízení Božího slova nemocné, v nouzi a trápení postavené lidi ve svém okolí, abych jim pomáhal, potěšoval je a přinášel Boží slovo? Považuji osobní hodnoty za důležitější nebo je obětuji před osobním, pouze vitálním potřebám? Snažím se o tříbení svých snah a přání a tužeb nebo se nechávám unášet proudem potřeb, které kolem mne převládají? Snažím se také, aby askezí (cvičením) rostla svoboda a odpovědnost? Vzpomenu si v pátek na Kristovu smrt a zvolím se dobrovolně páteční oběť? Jakými motivy se řídím, když si něco odřeknu? Snažím se svým dětem ukázat smysl odříkání? Dovedu po nich požadovat nebo vyžadovat co je obtížné nebo povoluji jejich přáním? Připravujeme se v naší rodině v době adventní a postní na hlavní svátky roku tím, že se snažíme o prohloubení svého duchovního a náboženského života? Ukradený diamant O aragonském králi (Španělsko) se vypráví podivuhodný příběh: Jednou šel král se svými dvořany ke klenotníkovi. Zatímco se bavil s obchodníkem, prohlíželi si dvořané šperky. Když opustili obchod, přiběhl za nimi rozčilený klenotník. Hlásil králi, že se pohřešuje drahocenný diamant. Král se se svou družinou vrátil do obchodu. Poprosil klenotníka, aby obstaral džbán a naplnil ho solí. Pak vyzval své lidi, aby každý z nich strčil ruku do džbánu a rozevřel ji. Když to všichni udělali, vysypali sůl na stůl. A ejhle, objevil se diamant. Ten král byl velkomyslný a chtěl dát zloději šanci, aby bez veřejné hanby napravil svůj špatný čin. Tak také Kristus jedná s námi. Dokud jsme na zemi, vždycky znovu můžeme získat jeho odpuštění nenápadnou zpovědí. 6
Zdědili jsme dům, máme výčitky vůči bratrovi Dobré vztahy mezi sourozenci souvisí i se spravedlivým rozdělením rodičovského majetku. Rodiče mají právo rozdělit jej, ale zároveň mohou zohlednit, kdo z dětí je doopatruje. V těchto citlivých otázkách třeba také přihlížet k sociální rozměr spravedlnosti. Vážená redakce, když jsem se po promoci vdala, rodiče na nás přepsali dům. Udělali to s podmínkou, že zůstaneme bydlet s nimi. Nabídku jsme přijali. Mám však i bratra, vůči němuž se mi to zdá nespravedlivé. Od těch dob jakoby se na nás začalo valit neštěstí - propuštění z práce, autonehoda, ale i stres a výčitky svědomí. Naše babička vždy říkala, že kdo bratra okrade, ten štěstí ve světě nenajde. Trápí mě to. Napište mi svůj názor a poraďte, co dělat. Radka Milá Radko, dělení majetku může ovlivnit vztahy v rodinách a často je kamenem úrazu, rozdělení, ba až nenávisti. V duchu slov evangelisty sv. Jana by však mělo platit, aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra (srov. 1 Jan 4,20-21). Dobré vztahy mezi sourozenci jsou podmíněny i spravedlivým rozdělením rodičovského majetku. Než budeme hledat odpověď na vaši otázku, jaký postoj byste měla zaujmout k bratrovi, připomeňme si základní věc. Rodiče jako vlastníci domu mají nejen právo během života nakládat se svým majetkem, ale i právo svůj majetek rozdělit mezi děti. Má to být co nejspravedlivější. Není to vždy jednoduché, protože kromě finanční hodnoty majetku vstupují do toho další okolnosti, jako například doopatrování rodičů ve stáří. Právě zde je nevyčíslitelná hodnota času a námahy, které se při dělení majetku nedají ohodnotit. Jsem však přesvědčen, že by se přitom měly zohledňovat i tyto morální postoje. Projev vděčnosti jednomu ze sourozenců by měl být za to, že se stará o rodiče, aby jiní sourozenci mohli díky tomu profesně růst. Věřím, že když jste souhlasila s přijetím daru, byla jste si vědoma i tohoto úkolu, který vás zavazuje postarat se o důstojný život rodičů ve stáří. Tuto úlohu jste zřejmě nepřijala kvůli domu, ale z lásky k rodičům. Je třeba pochopit i vašeho bratra, kterého k rodičovskému domu vážou pěkné vzpomínky. Jde tu o sociální rozměr spravedlnosti, na který se zvykne při přerozdělování majetku po rodičích zapomínat. Striktní definice spravedlnosti však zní: dát každému to, co mu patří. Proto byste si měla o těchto otázkách s bratrem navzájem popovídat. Pokud znáte názor svého bratra na dělení rodičovského majetku a myslíte si, že se od té chvíle změnil, o to více je zapotřebí vysvětlující rozhovor. Hledejte řešení v duchu spravedlnosti, ale také s respektováním sociálního hlediska. A co s otázkou neštěstí, která vás potkaly? Mohou být podnětem k zamyšlení, zda jste se vůči bratrovi zachovala spravedlivě. Odpovědí pro vás mohou být slova apoštola sv. Pavla: "Víme, že těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému" (srov. Řím 8,12-39). Vnitřní zápas, který prožíváte, je třeba využít jako čas očišťování a duchovního růstu, ve kterém se učíme poznávat sebe samých ve vlastní slabosti a Boha v jeho nekonečném milosrdenství. Chtěl bych vás povzbudit, že Bůh člověka netrestá obtížemi a nepříjemnými okolnostmi života, ale neustále provází ve výchovném procesu lásky. Zahrnuji vás do svých modliteb, abyste si dokázala vyslechnout svého bratra a hledala řešení, po kterém oba najdete klid v srdci. (podle KN) 7
Jak hospodařit v domácnosti a nerozmazlovat děti Na přerozdělování rodinného rozpočtu je třeba zainteresovat i děti a spolu s nimi uvažovat, na co se v domácnosti vynaloží peníze. I touto cestou je možné děti učit rozumně hospodařit, vést je k pracovitosti a mnohé práce v rodině vykonávat společně. Vážená redakce, během dovolené jsem pozorovala, jak děti ve velkém nakupují zmrzlinu, bagety, kolu a mnoho jiných, z mého pohledu i zbytečných věcí. Pomyslela jsem si, že potřebují rozptýlení, ale vše je třeba s mírou. Jakoby si dnešní mládež chtěla všechno dopřát a my je v tom podporujeme. V mnoha rodinách přitom naříkají nad nedostatkem peněz, a právem, neboť výdělky jsou nízké. Mohli byste napsat, proč a jak v domácnosti rozumně hospodařit a zároveň zainteresovat děti na rodinném rozpočtu? Děkuji. Jana Milá Jano, váš prázdninový postřeh je zajímavý. Vyvolává další otázky i dává podněty. Odpověď na první část otázky - proč v domácnosti lépe hospodařit, už zazněla ve vaší otázce. Neboť je to rozumné, ba přímo nezbytné. Potřeba dobře zacházet s financemi v rodině je motivována zajištěním jejích potřeb a plány do budoucna. Rozumné je to zejména proto, že jak tvrdíte, příjmy v mnoha našich rodinách jsou nízké. Má to však i výchovný rozměr. Správně vést děti k životním hodnotám včetně materiálních je základem jejich chování v budoucnosti, a to i tehdy, když si založí vlastní rodinu. A to se děje zejména prostřednictvím příkladu rodičů. Rozhodující pro ně je, jaký má otec a matka vztah k práci a následně k vydělaným penězům, výdajům i spoření. Jak v domácnosti rozumně hospodařit? Každý dospělý člověk by se měl snažit kromě vzdělání, které vyžaduje jeho pracovní zaměření, nabýt i znalosti o správě domácích financí a efektivně "přerozdělovat" rodinný rozpočet. Přirozeně, je na tom třeba zainteresovat i děti. Dobré je jejich potřeby přehodnocovat spolu s nimi. Není třeba se však zaměřit pouze na odříkání si jistých věcí, protože "na toto nemáme", "nemůžeme si to dovolit", ale i na možnosti zdrojů, jak a kde je získat. Nic není zadarmo. Chceš něco, co mají jiní? V pořádku, jen si promysli, kde na to vezmeš peníze. Co uděláš, aby sis alespoň část prostředků vydělal? Budete překvapeni, kolik darů, talentů nebo jen slušné lidské poctivosti je v každém mladém člověku. Možná to vaše děti podnítí poskytnout služby jiným lidem, pustí se do běžných oprav videí, počítačů (mladší jsou v tomto směru schopnější než starší) nebo začnou dělat něco jiného, co nabízí prostředí města, sídliště či vesnice. Děti by měly být zainteresované na všech domácích pracích a na životě rodiny. Vždy je lepší forma "pojďme něco dělat", jako "jděte dělat". Společné ekonomické zájmy rodiny tak mohou přerůst do pěkných sociálních vztahů a větší soudržnost. Proto i to je jednou z vhodných forem, jak sjednocovat rodičů s dětmi a uvědomovat si spoluodpovědnost za rodinu. V současnosti je velkým problémem, že rodiče nemají na své potomky čas. Výsledkem toho je, že děti sice mají dostatek peněz na utrácení, ale málo možností zažít společenství rodiny a její praktické fungování. Snad odtud je třeba začít. (podle KN) 8
Výdělečně činné děti mají povinnost podpořit rodiče Z výchovného hlediska je správné, aby dospělé vydělávající děti, které žijí u rodičů, finančně přispívali na chod domácnosti. Naučí je to vděčnosti, hospodařit s penězi a dělit se o všechno. Také by se měli podílet na domácích pracích. Vážená redakce, znám několik případů, kdy děti skončí školu, začnou pracovat a jistý čas bydlí u rodičů na "studentský způsob". Prakticky to znamená, že rodiče je dál živí a hradí veškeré výdaje, ale vydělávající děti nepřispívají na chod domácnosti. Je to správně? Podobná situace vzniká tehdy, když vnoučata přijdou na prázdniny k prarodičům a také je vše automaticky zdarma. Je povinností v těchto případech finančně podpořit rodiče? Jiří Vážený Jiří, vaše otázka poukazuje na zdánlivý konflikt dvou ctností - spravedlnosti a lásky. Rodiče z dobroty ke svým dětem často nevyžadují od nich nic, ba dokonce je podporují i tehdy, když už pracují. Jak se však projevuje dobrá výchova? V souladu s Boží láskou je to, co nás přivádí k cíli, a ne to, co by bylo snazší, příjemnější, pohodlnější. Bůh nám nedává pouze dobré věci, ale v rámci výchovy na nás nejednou dopustí různé zkoušky a těžkosti. Díky nim nás zve k růstu a vede, abychom se stali zralými křesťany. Rodiče jsou v této souvislosti rovněž povoláni vychovat ze svých dětí dospělé lidi, kteří ve své rodině převezmou odpovědnost za mladší i starší generaci. Proto pokud chceme rozlišit, zda rodiče jednají správně, nemůžeme se ptát, zda svým dětem usnadňují život, ale jak jim pomáhají k jejich morální zralosti. Položme si několik otázek: Jaké budou následky, pokud vydělávající mladé lidi dále živí jejich rodiče? Pomůže jim to k vyspělosti, nebo ne? Z praxe víme, že nejednou je to vede k nevděčnosti, nezodpovědnosti, ba až k egoismu. Vše, co vydělali, je jejich, mohou s tím svobodně nakládat. Na dobré se dá snadno zvyknout. Problém však nastane, když se osamostatní. Najednou budou muset platit účty za energii, nájem, stravu atd. A když si založí rodinu, bude se od nich vyžadovat, aby se dělili i s ostatními. Jak to zvládnou, když dosud měli vše jen pro sebe? Správně tedy je, aby vydělávající děti, které žijí u rodičů, finančně přispívali na chod domácnosti, ba i měli účast na domácích pracích. Přirozeně, že rodiče nemusí utratit peníze, které jim děti dají, ale mohou si je například bez jejich vědomí odkládat, a když se osamostatní, darovat je (ne ve smyslu "vrátit", protože děti na ně nemají nárok). Jiná věc je, pokud dospělé děti zodpovědně přistupují k životu, cílevědomě si šetří peníze, aby se jednou mohli osamostatnit. Když jsou citlivé na potřeby svých rodičů a snaží se se vším podělit, v tom případě jim rodiče mohou jako projev lásky nabídnout ubytování a stravu zdarma. Láska a úcta se v rodině nedá vynutit. Výdělečně činné děti by neměli brát jako samozřejmost, že bydlí u rodičů. Pokud jim však ani nenapadne zeptat se, jestli by neměli něčím přispět na chod domácnosti (a platí to i v případě, pokud k nim pošlou vnoučata na prázdniny), pak by rodiče měli v rámci dialogu otevřít otázku finančního příspěvku. Nejhorší je, když rodiče mají strach mluvit na toto téma, neboť se obávají, že děti a vnoučata k nim více nepřijdou. Prozíravě je si proto třeba uvědomit, že pevný vztah úcty a lásky mezi rodiči a dětmi se začíná budovat už dávno předtím. (podle KN) 9
Nové nebe a nová zem plné peněz Mnoho lidí u nás, zejména v posledních dvaceti letech, pociťuje rozpor mezi svými očekáváními a následnou realitou života. Před našima očima se mění lidské charaktery, sousedé nenacházejí cestu k sobě, jeden se stává závratně bohatým a druhý se neumí vyrovnat s tím, že právě ve svobodné společnosti takto zchudl. Okázalé bohatství kontrastuje se stavem těch, kteří nevědí, jak zaplatit účty za nový měsíc. Propast nerovnosti mezi bohatými a chudými se stále zvětšuje, až se mnozí poohlížejí "po mastných hrncích Izraele v Egyptě", jakoby na omluvu bývalého komunistického režimu. Přerod ze společnosti socialistické na demokratickou s sebou přinesl mnoho nových situací, odpovědí, ale i otazníků. Jedním z nich je etika ekonomického života a morálka hospodářství. Tento problém je však vlastní celému hospodářskému světu, který ve velké míře ovlivňuje chování jednotlivců i celých států. I proto se mezi sedmi novými moderními hříchy představenými arcibiskupem G. Girotti nachází upozornění na možnost upadnout do vážného hříchu právě skrze otázku eticky přípustného zisku a jeho používání a rozdělování. Tento hřích nazval Girotti nenasytnou touhou po penězích a okázalým životem v nadměrném bohatství. Tento nový hřích úzce souvisí se 7. a 10. přikázáním Desatera. Přikázání "Nepokradeš!" Nařizuje praktikovat spravedlnost a lásku k bližnímu při správě pozemských majetků a plodů lidské práce (KKC 2451) a při jejich nabývání (srov. KKC 2401-2418). Desáté přikázání zase zakazuje nezřízenou žádostivost, zrozenou z nesmírné touhy po bohatství a jejím ovládnutí (KKC 2552). Ale existuje ještě další, neméně závažný rozměr. Hřích má na svědomí člověk "Církev byla vždy přesvědčena, že ekonomickou činnost nelze považovat za antisociální" (CV 36). Ekonomika a finance jsou nástrojem, který sám o sobě není dobrý ani špatný - závisí na úmyslu, s jakým se používá. Pokud mluvíme o hříchu, je třeba volat k odpovědnosti zatemněný rozum člověka, ne samotný nástroj. Osoba vlastnící tyto prostředky nabývá i odpovědnost za jejich používání a to ve shodě s principem společného dobra a solidarity. Tato míra spravedlnosti se týká všech etap ekonomické činnosti: Financování, zdrojů, nabývání hmotných dober, jakož i jejich spotřeby. Sociální nauka Církve se při svém učení opírá o tři základní principy: solidaritu, subsidiaritu a společné dobro. Aplikace těchto principů přináší spravedlivé řešení problémů ve společnosti. Při hledání odpovědi na život v nadměrném bohatství se třeba věnovat zejména na téma solidarity a společného dobra a ptát se i na způsob nabytí majetku. Poctiví podnikatelé - sen? Společné dobro je souhrn podmínek (politických, sociálních, duchovních a ekonomických) umožňujících osobní rozvoj člověka (srov. DH 6). "Společnost, která chce na všech úrovních zůstat ve službě lidského bytí, je taková, která si určuje za prvořadý cíl společné dobro jako prioritu, společné dobro jako dobro pro všechny lidi a celého člověka" (Kompendium SNC 165). Společné dobro předpokládá úctu k osobě jako takové, vyžaduje určitý stupeň sociálního 10
blahobytu a nakonec v sobě zahrnuje klid, tedy stálost a bezpečnost spravedlivého řádu (srov. KKC 1905-1909). Ekonomicky je společné dobro od 16. století odkázáno na poctivé podnikatele, kteří svou kreativitou a pílí dokázali vyprodukovat bohatství, ze kterého následně těžila celá společnost. V praxi o tom není pochyb. Schopnost sloužit společnému dobru prostřednictvím výroby užitečných dober a služeb a zároveň nabídnout možnosti k seberealizaci (práci) pro členy společnosti je jedním z hlavních cílů podnikání. Podnikatelé se zasloužili o rozvoj a právě "rozvoj je novým jménem klidu" (SRS 10), jak nám to připomíná papež Jan Pavel II. Jsme odkázáni na druhé Člověk je stvořen jako sociální bytí, svou přirozeností nasměrován k životu ve společnosti a budování menších či větších společenství. Jsme odkázáni na druhé a na společnost v tělesně-materiální, duchovně-kulturní a mravní oblasti. Právě princip solidarity poukazuje na nutnost vzájemné pomoci mezi jednotlivci i společenstvími. Žádný jiný živý tvor není v prvních chvílích života tak odkázán na druhé jako člověk. Jsme odkázáni i z pohledu na minulé generace, které nám vybudovaly a zanechaly různé hodnoty. Ani největší génius by nedošel daleko, kdyby chtěl vděčit za všechno jen svému vlastnímu rozumu a síle. Z tohoto pokladu každý jednotlivec čerpá a v konečném důsledku z toho vyplývají i povinnosti vůči ostatním částem téhož těla. Jednotlivec a společnost jsou "vzájemně propojeni", a proto je nutné, aby tak jako společnost ručí za jednotlivé členy, i jednotlivci "ručili" (měli jistou mravní odpovědnost) za společnost. Každý z nás by si měl být vědom svého "dluhu" vůči společnosti. Splácet ho je povinností, jít nad rámec povinného je zase ctnost. Nepřekonatelným vrcholem naznačeného stanoviska je život Ježíše, solidárního s lidmi až "k smrti na kříži" (Flp 2, 8). Člověk - chudoba i bohatství Ve Starém zákoně se hojnost (ne luxus) vidí jako Boží požehnání - odměna za pracovitost, ale zvláště u proroků vidíme odsouzení nesprávného nakládání s majetkem (podvody, lichvářství, nespravedlnosti). Tento hmotný dar má člověk spravedlivě řídit, zvelebovat a dělit se s ním. Hodnota ekonomických - hmotných statků je jen relativní. Statky jsou natolik dobré, nakolik se jimi dosahují nadpřirozené hodnoty a stávají se prostředkem na spásu. Ježíš přijímá celou starozákonní tradici i učení o majetku, o bohatství i chudobě. Mnohokrát však vybízí hledat nový sociální řád, kde se nabízí vhodné řešení materiální chudoby, osvobozují se utlačováni a chudým se vymáhá spravedlnost. V celém Novém zákoně je silně přítomen princip solidarity. Co se přijme, má se dobře používat, zachovávat a zvelebovat (srov. Mt 25,14-30). "Ježíš rekapituluje celé Zjevení tím, že věřícího žádá, aby se obohacoval před Bohem (srov. Lk 12, 21). I ekonomika přináší užitek, pokud nezrazuje své poslání být nástrojem globálního růstu člověka a společnosti i kvality lidského života" (srov. SNC 326). Jsme tedy správci svěřených dober a takto se máme dívat i na toho, kdo rozvíjí ekonomickou činnost a vlastní majetky. Vždyť "jak bychom mohli dělat dobro bližnímu, pokud by nikdo nic 11
nevlastnil?" - Ptá se Klement Alexandrijský. Podle sv. Jana Zlatoústého je bohatství dobrem, které pochází od Boha, pokud z něj mají užitek i potřební. S bohatstvím úzce souvisí kultura konzumu. Dnes se bohužel posunula až k požitkářství. Moderní společnosti se vyznačují mentalitou velké spotřeby. Dopřát si a užít se projevuje na úkor ochoty sloužit a pomáhat. Spolu s neuhasitelnou touhou člověka - a ta je vždy větší než její naplnění - je to nebezpečná kombinace vedoucí k začarovanému kruhu naplňování nenaplnitelného. Užít, nebo sloužit Člověk konzumu příliš často odvozuje svou hodnotu od "mít", a ne "být". Být úspěšným, respektive hodnotným znamená zejména "mít". Takto si člověk vytváří své vlastní "nové nebe a novou zemi". Špatný přitom není požadavek lepšího života, ale životní styl, který předstírá, že je lepší, když se zaměřuje na vlastnění, a ne na bytí. Paradox se především ukáže v momentě odchodu z tohoto světa, když veškerý majetek působí tváří v tvář smrti jako výsměch. V katolické nauce se však důstojnost člověka odvíjí od toho, že je "viditelným obrazem neviditelného Boha" (CA 44). Majetek sám o sobě však není zlem. Pro člověka narušeného hříchem je řád soukromého vlastnictví nejlepší cestou hospodářského uspořádání. Zaručuje člověku nezávislost, svobodu, jistotu zabezpečení (sebe a těch, ke kterým má závazky), zajištění občanských svobod, většího sociálního řádu a možnost neegoisticky konat dobro. Právo na soukromé vlastnictví je tedy dobré. Má se však řídit principem solidarity a nikdy se neměla vztahovat na úkor společného dobra. Zároveň to není právo neomezené. Nikdo není oprávněn vyhradit si pro svůj výlučný užitek to, co přesahuje jeho potřeby, když ostatním chybí nezbytné (PP 23). Jaké způsoby jsou tedy eticky přijatelné pro získávání majetku? Nehledě na zabírání dosud neznámých a neobjevených zdrojů (výzkum vesmíru, oceánského dna), existují podle KKC tři mravně dobré cesty: práce a spravedlivá odměna za ni, dědictví jako seskupení dober získaných prací například minulých generací a dar. Zároveň má člověk nárok na plody soukromého vlastnictví, tedy přiměřený zisk z pronájmu, prodeje, zapůjčení apod. Duchovní vakuum V mnoha zemích je v současnosti zřetelný všeobecný rozvoj směrem k blahobytu, který usnadňuje věda a technika. Pokud se tento rozvoj usměrňuje podle požadavků solidarity, společného dobra a ideálů duchovnosti, může vést ke skutečným vymoženostem sociálního a mravního pokroku. Pokud se však mírou člověka stane vydělávání peněz (kapitalismus) a cílem užívání života (hédonismus), pak je ohrožena stabilita společnosti. Pokud chování i v této oblasti není podřízeno Bohu a spáse duše jako konečnému cíli, dostává se člověk do slepé uličky. Duchovní vakuum po absolutním Bohu se zaplňuje (protože ho člověk neumí jinak snášet) jinými pseudoabsolutními hodnotami - majetkem, užíváním i čímkoliv jiným, čemu člověk časem obětuje vše: vlastní integritu, identitu a především solidaritu. Nahrazení Boha a jeho prvenství čímsi jiným katolická morálka chápe jako modloslužbu, kterou se porušuje první a největší přikázání: lásky k Bohu. A to je pro nás křesťany zásadní kritický pohled na morálně nezvládnutý život v nadměrném bohatství. (podle KN) 12
Jak mluvit s dětmi o Bohu Rodinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy Nebojte se života, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net. 60. Svátostné vyznání Už tedy víte, že k odpuštění je potřebné, abychom všechno o sobě pověděli Ježíši. Musíme se mu ke všemu přiznat, když chceme, aby nás zavedl zpět k Bohu, abychom se zase mohli těšit, že jsme s ním. Ale jak se to dá udělat? Vždyť Ježíš není viditelně mezi námi. A on je přece i Bohem, který všechno ví. Proč mu tedy máme něco o sobě vykládat? Ví to určitě i bez toho. Nyní dávejte dobrý pozor! Zkusíme si to vysvětlit. Pamatujete si ještě, co jsou to svátosti? Není to tak dávno, co jsme si o tom vyprávěli. Nu, to jsou znaky, které vidíme a slyšíme, abychom měli jistotu, že jsme se opravdu setkali s Bohem, kterého přece nemůžeme přímo ani vidět, ani slyšet. Ježíš pověřil některé lidi, aby takové znaky vykonali v jeho jménu, jako jeho zástupcové. Víte, že znakem přátelství s Bohem je křest. Když se ale pokřtěný člověk nechoval jako přítel, když porušoval Bohem určený pořádek, je to, jako kdyby se obrátil k Bohu zády a utekl od něho. Když se chce k Bohu vrátit, potřebuje zase nějaký viditelný znak, že je všechno v pořádku. Musí se nějak přesvědčit o tom, že se opravdu vrátil zpět a že ho Bůh opravdu přijal tak, jako marnotratného syna z podobenství. Takový znak vykoná kněz, kterého Ježíš tím pověřil. Musím tedy všechno říci knězi, jemu se musím přiznat, ukázat mu, že mě to opravdu mrzí a že chci všechno napravit. Když mi potom kněz z Božího pověření řekne, že mi všechno odpouští, že je zase všechno tak, jako bylo dříve, mám jistotu, že je to opravdu tak. Svátost, která je znakem Božího odpuštění a naší změny, je svátost smíření, anebo svátost pokání. Co znamená smíření, to víte. A slovo pokání znamená změnu, návrat. Nestačilo by však, kdyby nám kněz řekl jen slova odpuštění? Nač je třeba přiznávat se jemu? Vždyť Bůh to ví i bez našich slov. A proč kněz potřebuje všechno o mně vědět? Co když to někomu prozradí? Možná se mi vysměje. A jak se ke mně zachová, když se potom potkáme? Ano, Bůh, opravdu nepotřebuje moje přiznání proto, aby se dověděl něco, co by předtím nebyl věděl. Ale já potřebuji nejen odpuštění, ale i radu k nápravě. Někdo například něco ukradne. To není jen porušení Božího příkazu, protože tím nejen urazil Boha, ale někoho i poškodil. Nestačilo by, kdyby jen poprosil Boha o odpuštění, ale ukradenou věc by nevrátil. Anebo když o někom řekl něco nepravdivého, musí to přece odvolat. Bůh se svými příkazy stará, aby bylo na světě dobře. Záleží mu tedy v první řadě na té nápravě. Kněz zastupuje Boha nejen v tom, že v jeho jménu odpouští hříchy, ale i místo něho rozhoduje, jak se má co napravit, vynahradit, změnit. A jak by mohl rozhodovat a radit, kdyby nevěděl, o co jde. Kněz není Bůh, nikomu nevidí do duše, a přece má člověka ujistit o Božím odpuštění. Mohl by to udělat, kdybychom mu svoje hříchy neřekli? Ani lékař nemůže předepsat lék, když mu neřekneme, jaké máme těžkosti. 13
Kněz nikdy nikomu nesmí prozradit vůbec nic z toho, co mu při této svátosti svěříme. Nesmí ani chováním ani ničím jiným dát najevo, že něco ví. Toto je nejpřísnější tajemství, jaké jen vůbec může být. Už mnohokrát se stalo, že některé kněze kvůli tomuto tajemství mučili i zabili, ale oni přece nic neprozradili. Žalovat na sebe není nikdy příjemné. Ale i kněz má hříchy. I on musí své hříchy vyznat jinému knězi, když je chce mít odpuštěny. Nikdo se tedy nemusí bát, že by se mu kněz vysmál anebo ho odsoudil. On totiž sám podle sebe ví, jak těžké je být dobrým. A ještě něco. Ježíš to i proto takto rozhodl, abychom museli všechno o sobě povědět, protože nás velmi dobře znal. Věděl, že jen tak se nám skutečně uleví. Představte si například takovýto případ. Otec se vrací z daleké cesty. Byl dlouho pryč, dávno neviděl děti. Celou cestu se na ně těší. Nemůže se dočkat, kdy je uvidí. Na stanici čekala tatínka celá rodina. Jen Gábinka chyběla. Zůstala doma, protože jí prý bolela hlava. Otec byl celý ustaraný, jestli není vážně nemocná. Chvátal rychle rovnou k ní. Chtěl hned volat lékaře, ale ona tvrdila, že je jí už lépe. Rychle tedy vybalil kufry a jí první dal krásné dárky. Jindy by byla výskala radostí, ale nyní ji nic netěšilo. Trápilo ji, co udělala. Nebyla to totiž pravda, že ji bolela hlava, když ostatní šli na nádraží. Právě tehdy dávali v televizi pokračování zajímavého seriálu. A představte si, že to bylo pro ni důležitější než setkáni s otcem! Věděla však, že to od ní není pěkné, a proto si vymyslela, že je jí špatně. Když ostatní odešli, pustila si televizor, a když se měli vrátit, rychle ho vypnula a lehla si. Když však uviděla otcovu ustaranou tvář, velmi se zastyděla. Proto ji netěšily ani hračky, které jí donesl, a nevydržela v otcově přítomnosti, přestože vyprávěl zajímavé zážitky z cesty. Večer nemohla usnout, převalovala se v posteli a nedovedla se uklidnit. Co dělat? Cítila, že jí nepomůže nic jiného, než všechno povědět. Bylo to těžké, ale jak se ji ulevilo! Najednou bylo všechno v pořádku. Konečně se mohla těšit z otcovy přítomnosti i z jeho dárků. Dovedete si něco takového představit? Jistě jste to už někdy zažili. Ale tu opravdovou úlevu ještě zažijete, když se prostřednictvím kněze setkáte s dobrým Bohem a pocítíte, že všechno to zlé je pryč. Úplně pryč. Jako kdyby se nikdy nic nebylo stalo. Čím upřímněji žalujeme na sebe, tím větší radost prožijeme ze smíření. Z jistoty, že všechno, za co jsme se styděli, je už úplně odstraněno. Přišel Ježíš, postavil se doprostřed mezi apoštoly a řekl jim: "Pokoj vám!" Když to řekl ukázal jim ruce a bok, Učedníci se zaradovali, když viděli Pána. Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, těm jsou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu budou zadrženy." (srv. Jan 20,19-23) 61. Druhy lítosti Dám vám hádanku, ano? Tři sestry - Renata, Alena a Eva dostaly stejné nové sukénky. Chtěly si je obléci do školy, ale maminka jim to nedovolila, že je mají mít jen na neděli. Ony se však chtěly pochlubit před kamarádkami, a tak se dohodly, že si je potají obléknou. Vždyť co, než maminka přijde domů z práce, sukně budou pěkně viset ve skříni. Ale co se nestalo!. Na školním dvoře natírali lavičky. Naše tři děvčata si toho nevšimla a sedla si na lavičku. Barva nebyla ještě dost suchá, a tak měla každá na sukni velikánskou skvrnu. Dovedete si představit, jak je to mrzelo! Ale každou trochu jinak. Všechny tři mrzelo, že si zničily nové sukně, že mají škodu. A i hanbu, protože ty skvrny každý viděl. Renata na nic jiného nemyslela, jen na 14
tu škodu a hanbu. Alenu však trápilo ještě i to, co z toho bude doma! A Evě bylo nejvíc líto, jaký smutek tím způsobí mamince. Máte uhodnout, která z těchto lítostí je nejsprávnější! Určitě Evina. Nemyslela jen na sebe, na svoji škodu, ale na maminku. Litovala proto, že měla maminku ráda. A víc než na nové sukni jí záleželo na tom, aby se maminka nehněvala. Když člověk poruší některé Boží přikázání, urazí tím Boha. Ale obyčejně má z toho i nějakou škodu, anebo hanbu. Té škody a hanby lituje každý. Ale myslíte, že stačí taková lítost na Boží odpuštění? Opravdu ne. Když říkáme, že Bůh odpustí každému, kdo lituje, myslíme tím takovou lítost, jako byla Evina. I ji mrzelo, že má škodu. Ale nezůstala při tom. Uvědomila si, že porušila maminčin zákaz, že se provinila vůči mamince, která ji má velmi ráda. Na to, aby se uklidnila Renata, bylo by stačilo, kdyby si nebyla sukni zničila. Alena potřebovala k uspokojení už víc. To, aby ji nikdo nepokáral a nepotrestal. Ale Evě záleželo v první řadě na tom, aby jí maminka odpustila. Aby se mohla cítit zase stejně, jako předtím. Cítíte ten rozdíl, viďte? Největší rozdíl je v tom, jak se člověk zachová po hříchu. Ten, kdo lituje jako Renata, bude si potom dávat jen pozor, aby se mu něco podobného nestalo znovu. Renata bude tedy opatrnější a nejdřív se přesvědčí, jaká je lavička, a až potom si sedne. Renata však nemyslela na návrat domů, na to, že vlastně neposlechla a urazila maminku. Proto spokojeně poruší i podruhé maminčin zákaz, spokojeně ji znovu kdykoliv podvede. Jen si dá větší pozor, aby z toho neměla škodu anebo posměch. Takový člověk, kterého mrzí jen škoda a hanba, snaží se najít způsob, aby se té škodě anebo ostudě mohl vyhnout. A když to vůbec nejde, tak buď zbaběle uteče, anebo si zoufá. Bezpečnost často pátrá například po nesvědomitých řidičích, kteří ujeli z místa havárie. To jsou ti, které nemrzí, že porušují Boží příkaz, když ohrožují bezpečnost na cestě. Když se nic nestane, ani o tom neuvažují. A když se něco stane, zase je zajímá jen jejich vlastní škoda, a proto zbaběle ujedou, aby se vyhnuli zodpovědnosti. O tom vůbec neuvažují, že urazili Boha. A proto jim ani nenapadne hledat Boží odpuštěni. Mrzí je to, litují toho, co se stalo, ale ne ve vztahu k Bohu. S Alenou to bylo o něco lepší. Uvědomila si totiž, že porušila mámin zákaz. A i když litovala víc ze strachu než z lásky, přece jen byla. rozhodnuta, že od nynějška už bude maminku poslouchat. Jí už záleželo na odpuštění. Ale protože se bála návratu domů, uvažovala, jestli by si nemohla najít nějakou výmluvu. Kdyby však maminku znovu oklamala, vyhnula by se sice zahanbujícímu přiznání, ale bylo to potom mezi ní a mamkou v pořádku? Ne, protože její návrat domů by byl vlastně další urážkou. Nemohla by se u maminky cítit tak, jako předtím, neměla by odpuštěno. Vždyť tím novým podvodem by vlastně dokázala, že vůbec nic nemíní změnit, ani napravit. Alenina lítost, i když víc ze strachu než z lásky k mamince, stačí k odpuštění tehdy, když je spojena s upřímným přiznáním. To je důkaz, že je rozhodnutá víc to neopakovat. Bůh odpustí každému, kdo lituje nejen pro svoji vlastní škodu, ale uzná, že urazil Boha, upřímně všechno vyzná knězi a chce se změnit. Kdo lituje z lásky, jako Eva, tomu je hned odpuštěno. Bůh ho hned v té chvíli obejme jako otec marnotratného syna a ani nečeká na přiznání. Takže i největšímu zločinci na světě stačí okamžik takovéto lítosti. A kdyby v té chvíli zemřel, Bůh ho přijme tak, jako kdyby ho vůbec nikdy nebyl urazil. Znamená to, že po takové lítosti se už nemusíme vyznat knězi? Ne. Jenže kdo opravdu takto lituje, ani neuvažuje o tom, že by se chtěl vyznání vyhnout. Velmi mu záleží na tom, aby bylo s Bohem všechno 15
jako předtím, a proto sám cítí potřebu upřímně se přiznat. Tak jako Gábinka, o které jsme minule vyprávěli. Nikdo nic nevěděl, nikdo ji nepodezříval a nic se nevyšetřovalo, nic jí nehrozilo. Ale ji velmi mrzelo, jak se zachovala k otci, že ji mohlo uspokojit jen to, když to všechno na sebe řekla. Vy se už tak dlouho přátelíte s Ježíšem, víte toho tolik o Bohu, chápete, že jeho příkazy chtějí jen naše dobro, že určitě litujete jako Eva. Zvykněte si už nyní posuzovat své jednání podle Božích příkazů a když je v něčem porušíte, hned litovat z lásky k Bohu. Kdo to dělá celý život, má stále jistotu o Ježíšově přátelství. A Ježíš ho dovede k Bohu nejen při každém svátostném odpuštění, ale i jednou do věčné radosti. Ať nikoho nezaráží, že se nemluví o rozdílu mezi smrtelným a všedním hříchem. Nerozlišuje se povinná část vyznání od dobrovolné. Pro děti totiž smrtelný hřích nepřichází v úvahu. Namísto strašení o svatokrádeži je důležitější naučit děti, aby upřímně vyznání považovaly vždy za nutnost. Hranici smrtelného hříchu přesně určit v konkrétním případě je velmi těžké. Kdo si však zvykne litovat a vyznávat všechno, v čem se cítí vinen, nepotřebuje to ani moc vědět. Takovýto způsob je nejúčinnější prevencí nejen proti lhostejnosti, ale i proti chorobně úzkostlivému svědomí. O průběhu samotné svátosti by měl bezprostředně poučit kněz, který bude děti poprvé zpovídat. Když je možné, vybereme dětem kvalitního zpovědníka. Moc rozhřešovat má sice každý kněz stejnou. Ale mnoho záleží i na osobním přístupu kněze, hlavně když jde o první zážitek z této svátosti, který může být pro dítě rozhodující na celý život. Pomůcka pro zpytování svědomí je v třetí části příručky. Při prvním zpytování svědomí máme dětem trochu pomoci, ale respektujeme jejich právo na intimitu. Nechtějme vědět, z čeho se míní zpovídat. Pán je dobrotivý a milosrdný a odpouští hříchy. On ochrání všechny, kteří ho upřímně hledají (Kaz 2,13). Pokračování příště Vyslyšené přání Proč sem vlastně přišla, nač? Vždyť je přece zápočtový týden, za tři hodiny má těžkou písemku, potřebuje ještě dokoupit dárky, povinností má nad hlavu a ona se dá zlákat na návštěvu geriatrie. Dvě mouchy jednou ranou Vlastně za tím nebyla žádná věda. Pouze Věra. Ona ji na to přemluvila. Šlo o dobrovolnictví vysokoškoláků v rámci Univerzitního pastoračního centra. Studenti takto prý mohou smysluplně využít volný čas a staří lidé se velmi potěší, když je přijde někdo navštívit. Často jsou sami celé dny, nemá k nim kdo přijít. "Copak nechceš udělat dobrý skutek?" Jasně, že chce. A právě tento zcela nenápadný tlak na to správné místo jejího citlivého srdce způsobil, že se tam najednou zjevila. Ve výtahu směřujícím k pokojům nemocných starých lidí. Tam, kam třeba "Věro? Bojím se. Co tam budu dělat?" Ptala se Lucie. "Neboj se, stačí, když tam prostě budeš. Oni nechtějí mnoho, stačí jim málo." I to bylo na ni příliš. Polil ji studený pot. Zase se pustila do něčeho, co je nad její síly! Jakmile vystoupili z výtahu, ovanulo je to příznačné nemocniční ovzduší. Přišly na ženské oddělení. Lucie se schovávala za Věru, která tam už byla jako doma. 16
Svědčilo o tom i milé přivítání sestřiček. "Jsem zvědavá, kam asi vejdeme," myslela si v duchu Lucie. Věra jakoby četla její myšlenky. "Půjdeme tam, kam máme jít," odpověděla rozhodně. Úsměv a čaj Na chodbě nebylo nikoho, všechny dveře byly zavřené, jen jedny pootevřené. Vstoupily. Byla tam babička, která spala, a tak ji nerušili. Vyšly ven. Nyní byl výběr pokoje na Lucii. Spolu s Věrou vstoupili do dalšího. Na posteli ležela bledá babka. Jakmile dívky vešly, hned se k nim otočila. Mile ji pozdravily, představily se jí a řekly, že si přišli popovídat. Pokud chce, zůstanou u ní, pokud ne, půjdou dále. Babička se očividně potěšila a propadlé oči jí zazářily štěstím. Děvčata si k ní přisedla. Pohled na její ovázanou nohu a oteklé ruce zabolí. Ale její úsměv byl přesto nádherný. Začala se vyptávat a sama se přidala vyprávěním příběhu svého života. Lucii se chvílemi zdálo, že taková útlá matka snad ani nemohla snést tolik trápení. Modlitba jako díky Babička vyprávěla a vyprávěla, bylo radost ji poslouchat. Přímo ožila a jak poznamenala, i pozapomněla na bolesti. Ale čas byl neúprosný a zápočet i přednášky, i když nesrovnatelně nezáživnější jak toto vyprávění, čekali. Věra s Lucií se nemohli více zdržovat. Babička je však překvapila otázkou: "A nepomodlíte se se mnou?" Samozřejmě, s úsměvem souhlasily. Daly si společný desátek růžence - radostného, protože, jak řekla babka, "takovou radost už dlouho neměla". Vyslyšené vánoční přání Když dívky vstaly, podívala na ně a rozplakala se. "Babi, co je vám?" Zeptaly se zaraženě. "Ach, holčičky moje," promluvila třaslavým hlasem, "dnes mi bylo velmi těžko. Cítila jsem se taková sama, opuštěná, a už jsem se modlila, že chci umřít. Prosila jsem Boha, ať si mě vezme, že tu už nechci být." Na chvíli se odmlčela. "Pak jsem mu řekla, že pokud je to jeho vůle, ať mi dá znamení, ať mi někoho pošle, protože se velmi trápím. Moje děti se o mě nezajímají, nemám nikoho, jen dobré sestřičky na oddělení. A vtom jste přišly vy! Bůh mě vyslyšel! Slyšíte? Vyslyšel mě! Ach, děti moje zlaté." A rozplakala se ještě víc. Naděje mezi čtyřmi stěnami Věra se k ní s láskou sklonila a objala ji. Lucie tam jen bezradně stála a silně se přemáhala, aby nevybuchla pláčem. Po lících jí tiše stékaly slzy. Nechápala. Takový silný pocit bolesti a radosti zároveň ještě nezažila. Nedokázala stařenku pochopit. Být zavřená, nemít smysl života a jen tak bezradně čekat na svou smrt. A přece ještě věřit a prosit! Lucie se sklonila a podala jí ruku. Na babiččin pohled už nikdy nezapomene - jaké moře lásky a něhy v něm bylo. Najednou v ní bylo tolik síly, až se zdálo přímo neuvěřitelné, že ji objímá stará nemocná křehká žena. Dívky odcházely s přáním šťastných Vánoc a příslibem, že po svátcích se ukážou. Finále Lucie se nemohla dočkat, kdy babičku opět navštíví. Nestihly to. Byly to její poslední Vánoce. Když se to Lucie v lednu dozvěděla, rozplakala se jako malé dítě. Bylo jí, jakoby ztratila vlastní babičku. V té chvíli však pocítila nepopsatelný klid. Pochopila, že nejen ona babičce, ale i babička jí pomohla prožít opravdové Vánoce. Se vzájemnou láskou a přijetím. Neboť právě o tom jsou Vánoce, (podle KN) 17
Umírají, protože věří v Ježíše V letošním ročníku Zrníčka nakoukneme do některých zemí, kde jsou lidé pro svou víru v Krista pronásledováni a seznámíme se i s příběhy konkrétních lidí. Palestinská autonomie - pásmo Gazy S odpovědí na otázku, co je pásmo Gazy, mají dokonce i odborníci potíže. Jistě, že není to stát, možná něco mezi tím. Pásmo Gazy je území dlouhé 41 km a široké 6 až 12 km, vklíněné mezi Středozemním mořem a Stát Izrael. Proč psát o takové zemičce? Protože země je ve Svaté zemi, kde žili proroci a patriarchové, kde je rodiště našeho Pána Ježíše Krista. Hlavní město v pásmu Gazy, tedy Gaza, je známo ze Starého zákona. Do Gazy byl přiveden Samson, známý pro svou velkou sílu, když byl zajat. Obyvatelé tohoto kousku země žijí v bídě, jsou jako zavření ve velkém vězení. Do značné míry jsou sami na vině, ale ve skutečnosti největší vinu má teroristická organizace Hamas, která v pásmu Gazy vládne. Teroristé z organizace čas od času útočí raketami na pohraniční vesnice v sousedním Izraeli. Nejhůře na tom jsou v Gaze křesťané, kterých je tam jen několik tisíc. Muslimové jim nedávají žádná práva, a někdy je dokonce i zabíjejí. To se stalo s Rami Ayyadem, majitelem jediného křesťanského knihkupectví na území pásma Gazy. Rami, před tím, než byl 18 Hlavní město - Ramalláh Rozloha - 360 km 2 Obyvatelstvo - 1,4 mil. Křesťanů - asi 0,2% zastřelen, byl mučen. Knihkupectví, z kterého živil rodinu, bylo již dříve zapáleno. Ramiho manželka v rozhovoru řekla, že policie nic neudělala, aby chytila vrahy. A mnozí muslimové věří, že Rami evangelizoval lidi, takže je to vlastně dobrá věc, že zemřel. Palestinská autonomie - Západní břeh Jordánu Pojďme začít obtížnými otázkami. Kde je Betlém? Jak kde? Ve Svaté zemi. To je pravda, ale Svatá země není stát. Že by v Izraeli? Ne, Betlém není ve státu Izrael, i když je jen 8 km od Jeruzaléma, hlavního města státu. Tak kde? Betlém je na západním břehu Jordánu. To vše je velmi komplikované, ale tak to již je ve Svaté zemi, kde po celá léta Židé a Palestinci mezi sebou bojují o každý kámen. Nejvíce tímto bojem trpí křesťané. Muslimové je vyhazují z práce, berou obchody a dílny. Nejvýraznějí to můžeme vidět v Betlémě. Kdysi tam žili jen křesťané, dnes jich mnoho uteklo do Ameriky. Zůstali jen ti nejstatečnější. - Nikdy neopustím naši zem - říká Carlos. - Narodil se zde můj otec, odtud pochází mí předkové, v tomto městě se narodil náš Bůh, Ježíš Kristus. Celá Carlosova rodina uprchla do Jižní Ameriky. Bratři mají starost o jeho život a ještě ho povzbuzují, aby odešel, ale on je tvrdohlavý. Všichni Rozloha - 5 800 km 2 Obyvatelstvo - 2,3 mil. Křesťanů - asi 3% jeho sousedi, většinou křesťané, opustili své domovy, jen on zůstal. Jeho 6-tičlenná rodina jsou dnes jediní křesťané v okolí Betléma. - Je to tvrdé, říká. - Žijeme v napětí, najednou jsme se
stali cizinci, i když tato země byla tisíce let naší zemí. Teď jsem tu sám - říká. Na otázku, zda se bojí, řekl s jiskrou v oku: "Dal jsem Ježíši sebe a svou rodinutak proč bych se měl bát?" Zimbabwe Hlavní město - Harare Rozloha - 390 580 km 2 Obyvatelstvo - 12,3 mil. Křesťanů - asi 65% Tak krásný pohled, že se na něj musejí i andělé lítat podívat, řekl skotský cestovatel a misionář David Livingstone, když v roce 1855 objevil a poprvé viděl krásné vodopády na řece Zambezi. Voda padá z výšky 111 metrů, a vodopád má šířku 1,7 km. Každou vteřinu proteče vodopádem 9 milionů litrů vody. Ale myslím, že to je asi všechno, co pěkného můžeme říct o této africké zemi. Každodenní život je tam velmi těžký. Ekonomika je kompletně v troskách. Jistě jste slyšeli o inflaci. Nejjednodušší způsob, jak říct co je inflace, že to je růst cen různého zboží. V Zimbabwe rostou ceny nejrychleji na světě. Každý den, je všechno zboží dvakrát tak drahé. Tak jako kdyby u nás stála v pondělí zmrzlina 5 korun, v úterý 10, ve středu 20 a tak dále bez konce. V Zimbabwe je tomu tak již několik let. Před několika lety polský zlotý (asi 6,18 Kč) stál 8 000 000 000 zimbabwských dolarů. Jak žít v takovém chaosu, kdy jeden den můžete za 100 biliónů dolarů koupit krabičku zápalek, a týden je pouze jednu sirku. S platností od 1.8.2008 Zimbabwe redenominovala svou měnu v poměru 1:10.000.000.000. Před lety byla Zimbabwe jednou z nejbohatších zemí v Africe. Za všechnu bídu Zimbabwe může prezident Robert Mugabe, který tam vládne již 30 let. Zemědělcům, kteří dobře hospodařili, ukradl půdu, a pak ji dává svým věrným služebníkům. Bohužel, nenávidí katolickou církev, které vyhlásil válku. Mnoho křesťanů bylo již zabito nebo mučeno prezidentovými muži. (Mały Gość) Dvakrát oběšený Roger Warren, tkadlec z anglického hrabství Lancaster, byl v 16. století odsouzen na šibenici, protože pomáhal katolickým kněžím a schovával je. Uvázali mu provaz kolem krku, ale když odstranili žebřík, lano se přetrhlo a Warren spadl na zem. Po několika okamžicích přišel k sobě. Poklekl a tiše se modlil. Hleděl k nebi a tvář mu zářila radostí. Hejtman mu ještě jednou nabídl svobodu, když se zřekne své víry. Warren se zvedl a řekl: "Jsem stejný jako předtím, stále připraven zemřít pro Ježíše Krista. Dělejte se mnou, co chcete." A pospíchal, aby opět vylezl na žebřík. "Co to je?" volal hejtman. "Proč ten spěch?" Nato Warren: "Kdybyste viděli, co jsem právě viděl já, také byste měli tak naspěch, abyste zemřeli." Kat mu kolem krku dal pevnější provaz a odtáhl žebřík. Tak zemřel mučedník Roger Warren. 19
Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. V letošním roce vás s některými seznámíme. Domenico Ghirlandaio - Klanění pastýřů " Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána." Tato slova Izaiášova proroctví (Iz l, 3) se stala námětem pro zobrazování vola a osla u jesliček. Obě tato pokojemilovná zvířata svou přítomností v betlémské stáji u novorozeného Mesiáše naznačují pokoj mesiášské doby. Co nás však překvapí, že místo jeslí se před těmito zvířaty nachází sarkofág, což působí v typicky vánoční scenérii dost rušivě, ba dokonce morbidně. Ale i tato neobvyklost má svůj význam. Podle nápisu na sarkofágu je odkazem na proroctví věštce Fulvia, který byl zabit Pompejích při dobývání Judska a předpověděl, že z místa, kde spočinou jeho pozůstatky, povstane Bůh. Avšak i bez této skutečnosti nás sarkofág upomíná na celé tajemství Božího vtělení v Ježíši Kristu, které má svůj vrchol v Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání. V konečném důsledku otevřený sarkofág je odkazem na prázdný Ježíšův hrob, když Ježíš svým zmrtvýchvstáním završil vykupitelské dílo. Na tento fakt odkazuje i beránek, kterého nese jeden z pastýřů. Ježíš je pravým beránkem, který nese hříchy celého světa. Zvířecí symboliku obrazu uzavírá čížek, který sedí na malé skalce úplně dole u Ježíška (skalka je narážka na rodinu Sassetti, v jejichž kapli se obraz nachází. Sasso v překladu znamená skála a sasseto je zdrobnělina, tedy skalka). Stehlík je vedle sarkofágu a beránku dalším odkazem na Ježíšovo vykupitelské dílo. Podle středověkých představ stehlíci žili v trní a bodláčí, čímž představují život utrpení. Jejich schopnost létat je obrazem schopnosti povznést se nad bolestnou skutečnost. Podle jedné středověké legendy čížek se poranil na Ježíšově trnové koruně a do této rány stekla Ježíšova krev, a proto stehlíci mají na hlavičce červený flek. Dalším důležitým motivem, který nelze nezmínit, je putování. Vlevo přicházejí tři králové se svým průvodem. Procházejí vítězným obloukem, který nechal postavit Hyrkán Pompeovi po dobytí Jeruzaléma. V obraze se oblouk stává hranicí mezi pohanským světem a novou realitou mesiášského království. Lid, který prochází skrze tento oblouk, přechází z pohanské tmy a beznaděje do světla Ježíšovy přítomnosti. Jejich cesta k novorozenému Králi však není závěrečným zastavením. Ještě je čeká cesta zpět, ale na této cestě již budou kráčet ve světle Božího Slova. Symboliku putování naznačují i sbalené věci nalevo od Panny Marie. Svatá rodina se zakrátko bude muset vydat na cestu do Egypta. Sbalené věci znamenají připravenost na další putování. Křesťan má být také neustále připraven následovat Pána, kamkoli jde (srov. Zjev 14,4). Zároveň křesťan je na tomto světě pouze poutníkem (srov. Žid 11,13), který je na cestě do nebeského Jeruzaléma. Obraz dotvářejí tři pastýři. Nejmladší z nich, který ukazuje na Jezulátko, je sám Ghirlandaio. Tímto gestem vydává svědectví své víry v Ježíše Krista. Tím se dostáváme k poslednímu důležitému motivu obrazu, kterým je svědectví. Život Panny Marie ukazuje na Ježíše. Podobně i křesťan má celým svým životem poukazovat na Ježíše - vtělenou Boží lásku. 20