KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE. Osudy palírníků a palíren ve Vizovicích MARCEL SLADKOWSKI

KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE Osudy palírníků a palíren ve Vizovicích MARCEL SLADKOWSKI

MARCEL SLADKOWSKI KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE Osudy palírníků a palíren ve Vizovicích MARCEL SLADKOWSKI RUDOLF JELÍNEK a.s. Vydáno ke 120. výročí založení RUDOLF JELÍNEK a.s. ISBN 978-80-260-6544-9

OBSAH 1 PANSKÁ PALÍRNA VE ŠTĚPSKÉ ULICI (17. 19. STOLETÍ) / 9 Nejstarší doba (17. století) / 10 Hospodaření nájemců (17. století 1857) / 13 Eichen a Frisch: první soukromí majitelé (1859 1895) / 17 2 OVOCNÁŘSTVÍ NA VIZOVICKU A NOVÉ PALÍRENSKÉ PODNIKY / 23 3 SINGER, JELÍNEK, RAZOV POČÁTKY VELKÉ TROJKY / 29 Karel Singer pokračovatel tradice (1660) 1895 / 30 Zikmund Jelínek 1891 / 31 RAZOV (Rolnický závod ovocnářský) 1894 / 34 Zikmund Jelínek a Karel Singer vážení občané c. k. Vizovic / 41 4 PŘÍKLADY TÁHNOU: DALŠÍ VIZOVICKÉ PALÍRNY / 45 Mořic Weiss 1902 / 46 Hába, Kalenda a ostatní / 48 5 HLAVNÍ VIZOVICKÉ PALÍRNY NA SKLONKU MONARCHIE (1900 1918) / 51 Karel Singer / 52 Zikmund Jelínek / 53 Razov / 55 První světová válka / 57 6 DVACÁTÁ LÉTA: NÁSTUP JELÍNKŮ NA RAZOV / 61 Karel Singer / 63 Zikmunda Jelínka synové (Rudolf a Vladimír Jelínkové) / 65 Josef Weiss a ostatní / 73 7 TŘICÁTÁ LÉTA: EXPANZE DO ZAHRANIČÍ, ZÁMOŘSKÉ TRHY / 77 Rudolf Jelínek / 79 Karel Singer / 84 Vladimír Jelínek a Josef Weiss / 87 Jelínkovi a Singrovi ve veřejném a kulturním životě města / 90 Mnichov a druhá republika (1938 1939) / 95 8 TRAGICKÁ VÁLEČNÁ LÉTA (1939 1945) / 99 Arizace a likvidace židovských firem / 100 Palírny v německých rukou (Pfeifferové, Gabriel) a ostatní menší firmy / 110 Holocaust / 115 9 MEZI VÁLKOU A ZNÁRODNĚNÍM (1945 1948) / 125 Rudolf Jelínek / 127 Vladimír Jelínek / 132 Karel Singer / 138 Jan Hába a Josef Weiss / 142 10 POD HLAVIČKOU NÁRODNÍHO PODNIKU (1948 1990) / 149 Organizační začlenění / 150 Rudolf Jelínek jako exportní značka / 155 Pokus o zrušení výroby (1954 1957) / 163 Budování vzorného exportního závodu (60. 80. léta) / 167 Osudy zrušených pálenic / 179 11 OD STÁTNÍHO PODNIKU K AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI (1990 1998) / 183 Transformace státního podniku (1990 1993) / 184 Počátky akciové společnosti RUDOLF JELÍNEK (1994 1998) / 189 12 V ČASE EKONOMICKÉ GLOBALIZACE / 197 Restrukturalizace a celkový vývoj / 198 Distillery Land, úpravy areálu a kulturně marketingové aktivity / 205 Výrobní program, ovocnářství / 211 Export, zahraniční aktivity a R. JELINEK GROUP / 216 JELÍNKOVÉ A LUHAČOVICE / 225 PŘÍLOHY: I. Stanovy Rolníckého akciového závodu ovocnářského ve Vyzovicích, 1897 / 234 II. Stanovy R. JELINEK GROUP SE, 2010 / 244 Tabulkový přehled palíren / 256 Rodokmen Jelínků / 258 Rodokmen Singrů / 260 Rodokmen Weissů / 261 JMENNÝ REJSTŘÍK / 262 MÍSTNÍ REJSTŘÍK / 268

Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny, nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Mt 7, 16 17 6

1 PANSKÁ PALÍRNA VE ŠTĚPSKÉ ULICI (17. 19. STOLETÍ) Zápis Barvířovského gruntu v urbáři vizovického panství, vlevo nahoře vpisek panská pálenice naše z r. 1662. MZA Brno. 8

KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / 1 NEJSTARŠÍ DOBA (17. STOLETÍ) Počátky palírenství ve Vizovicích v 16. a 17. století jsou v souladu s obecnými hospodářskými trendy té doby. Šlechta, která dosud žila vesměs z pevných poddanských příjmů, přicházela postupně na to, jak výnosné je vlastní hospodaření. Důležitými zdroji šlechtických příjmů byly hospodářské dvory, rozkvétalo rybnikářství a především pivovarnictví. 1 K pivovarům, jejichž produkci museli poddaní odebírat, se družily palírny, v kterých se obvykle zužitkoval odpad vzniklý při vaření piva nebo zkažené pivo a víno. V menší míře se pálilo z ovoce nebo obilí. 2 Lihopalny se rozšiřovaly v Čechách zejména ve druhé polovině 14. století, na Moravě a ve Slezsku až v 16. století. 3 Zřejmě na konci 16. století byla pálenice i ve Vizovicích, přesnější datum však stanovit nelze, a to i přesto, že pálenici zmiňuje urbář vizovického panství z roku 1585. Dřívější literatura proto považovala rok 1585 za nejstarší zmínku o pálenici. 4 Je sice pravda, že v urbáři čteme při rynkovním gruntu Josefa Barvíře vpisek se stručným textem panská pálenice naše, ten však nepochází z roku 1585, nýbrž byl do urbáře vepsán až dodatečně. 5 Rozbor zápisů v urbáři bezpečně dokládá, že se tak stalo až roku 1662, tedy o téměř osmdesát let později. V roce 1662 totiž zemřel majitel vizovického panství Ladislav Dóczy a dědictví bylo rozděleno tak, že tři čtvrtiny majetku připadly nebožtíkově sestře Zuzaně Majthényiové a čtvrtina jejímu synovci Zikmundovi Majthényimu. Dělení majetku bylo do urbáře zaneseno pomocí vpisků k jednotlivým usedlostem, kterými byly označeny buď za naše (to jest Zuzany Majthényiové) nebo pana Zykmunda (to jest Zikmunda Majthényiho). To znamená, že grunt na vizovickém náměstí, který roku 1585 patřil Josefovi Barvířovi, získala někdy v pozdějších letech vrchnost a přeměnila jej na pálenici. V roce 1662 tato pálenice připadla při dědickém řízení Zuzaně Majthényiové. 1 / Válka, Josef: Morava renesance a baroka, Dějiny Moravy, Brno 1996, s. 36. 2 / Winter, Zikmund: Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách (1526 1620), Praha 1909, s. 669 a další. Vilikovský, Václav: Dějiny zemědělského průmyslu v Československu od nejstarších dob až do vypuknutí světové krise hospodářské, Praha 1936, s. 710 a další. 3 / Vilikovský, Václav: Dějiny zemědělského průmyslu v Československu od nejstarších dob až do vypuknutí světové krise hospodářské, Praha 1936, s. 710 a další. 4 / Měla být zřízena vrchností při Rozpyskově gruntě na náměstí (pozdější č. p. 415). Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 197, 323. 5 / Moravský zemský archiv Brno (dále jen MZA), fond F 12 Velkostatek Vizovice, inventární číslo (dále jen inv. č.) 3 (urbář panství 1585). Zápis je na foliu (dále jen f.) 10v, grunt je označen číslicí 5. Viz také Řezníček, Jan: Moravské a slezské urbáře, Praha 2002, s. 335 336. Ve skutečnosti tedy urbář z roku 1585 pálenici nezmiňuje a můžeme mít za jisté, že tehdy ještě ve městě nebyla. 6 Ale již brzy potom, snad ještě před koncem 16. století, se tento stav změnil. Naznačují to údaje přiznávacích berních listů, které musela vrchnost vyplňovat. V jednom takovém přiznávajícím listu datovaném na den Nanebevstoupení Pána Krista roku 1601 vizovický pán Emerich Dóczy z Natluče mimo jiné prohlašuje, že páleného žádného páliti aniž šenkovati sem nedal 7, což existenci pálenice již nasvědčuje. Prameny však ještě po několik následujících desetiletí mlčí, 8 čtyři nejstarší zmínky o pálenici jsou dochovány až z let 1660 1671: 1660 ze zápisu v novém urbáři vizovického panství je patrné, že pálenice byla vrchností dána do nájmu. Dříví pro pálenici se kupovalo od poddaných ( svobodně drva k palérni, k pivovaru ku prodaji voziti mohou ). 9 1662 vpisek v nejstarším urbáři panství ( panská pálenice naše ). Kolem 1667 pálenici na někdejším Barvířovském gruntě zmiňují rektifikační akta ( der Herrschaft brandtweinhaus steht auf ein bürgerlichen Haus ). 10 Někdy v následujících letech tu pálenice zanikla a bývalý grunt byl znovu osazen poddaným. 11 1671 pálenici zaznamenává přiznávající list komínové daně majitelky panství Zuzany Majthényiové ( v palírni společné 1 komín ). 12 Proč byla pálenice přesunuta z náměstí, nevíme. Mohly jí tam snad škodit povodně, 13 mohla být poškozena při nějakém nepřátelském vpádu. Roku 1663 6 / Pálenici nezmiňuje ani urbářový soupis důchodů odevzdávaných k zámku, kde by se jinak vedle dalších panských hospodářství (pivovar, cihelna, štěpnice, dvůr apod.) dala předpokládat. MZA, F 12 Velkostatek Vizovice, inv. č. 3 (urbář panství 1585), f. 127v. 7 / MZA, fond A 7 Přiznávací berní listy, karton 36, inv. č. 23 (Olomouc 1601, Quasimodo). 8 / K upřesnění vzniku pálenice na vizovickém náměstí bohužel nepřispějí dochované pozemkové knihy-gruntovnice, uložené v Moravském zemském archivu Státním okresním archivu Zlín (dále jen SOkA Zlín), fond Archiv města Vizovice (dále jen AMV), inv. č. 3 6. Nejstarší gruntovní kniha vedená od roku 1592 (inv. č. 3) totiž obsahuje jen zápisy usedlostí vesnic na vizovickém panství, samotné město Vizovice zde schází. Zbylé tři gruntovnice jsou vlastně jedinou pozemkovou knihou rozdělenou do tří svazků (inv. č. 4 6) a obsahují zápisy od roku 1639. Usedlosti na rynku jsou zapsány v první z nich (inv. č. 4), zmínka o pálenici však schází. 9 / MZA, fond F 12 Velkostatek Vizovice, inv. č. 4 (urbář panství 1660), f. 9v. 10 / MZA, fond D 2 Rektifikační akta, R 305 Vizovice, Wisowitz auf Seiten der Frauen Doczin..., f. 4r. 11 / Podle zápisu v urbáři 1660 byl tímto poddaným Daniel Holých. MZA, fond F 12 Velkostatek Vizovice, inv. č. 4 (urbář panství 1660), f. 9v. Josef Čižmář ve svých Dějinách uvádí, že roku 1693 byla stará palírna prodána Samueli Podhorskému (Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 197, 323.) J. Čižmář doslova cituje gruntovnici: Léta Páně 1693 v sobotu před svatým Mikulášem s vůlí a vědomím milostivé vrchnosti stará palírna v rynku ležící, na náklad panský někdy vystavěná, na dům městský obnovena a Samueli Podhorskému za 250 zl. prodána jest. Tento zápis se však v dochovaných gruntovnicích nepodařilo nalézt. Viz SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 4 6. Pokud bylo opravdu užíváno označení stará palírna, ukazuje to na existenci nové palírny. 12 / MZA, fond D 2 Rektifikační akta, R 305 Vizovice, přiznávající list Zuzany Majthényiové z 14. 7. 1671. 13 / Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 197. 10 11

KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / 1 ve Vizovicích řádili Turci a Tataři, v letech 1680 1683 se tu dvakrát objevili uherští Tökölyho povstalci. Zejména druhý vpád (1683) byl obzvláště ničivý, padla mu za oběť i škola, fara a zámek; k tomuto neštěstí se také vztahují zápisy v městské gruntovnici, které mluví o vypálených gruntech ( požár, který od rebelantův vypálený a skažený byl ). 14 Kruté výpady se městu nevyhýbaly ani v prvním desetiletí 18. století, a to ze strany Rákocziho povstalců. Majitel vizovického panství hrabě Prokop Gervas Gollen investoval za dobu své vlády na Vizovicích (1685 1729) značné finanční prostředky do oprav poničených budov i do výstavby nových hospodářství. Ve Štěpské ulici vyrostl nový pivovar se dvěma sklepy, hvozdem a sýpkou a naproti němu (někdy před rokem 1725) byla nová pálenice rovněž z kamene vystavěna a do ní 5 nových měděných kotlů koupeno bylo. Výlohy činily s chlévem pro voly při ní postaveným 433 zl. 38 kr. 15 Vzhledem k provázanosti pivovarské a palírenské výroby bylo sousedství obou objektů výhodné a v tomto případě podtržené spojovací podzemní chodbou. Vrchnost se uměla postarat také o odbyt svých výrobků. Činorodý hrabě Gollen nechal postavit dvě panské hospody na náměstí (Na Vinném a Vaňharov, kde byl panský šenk již předtím, od roku 1666) 16 a dalších deset hospod ve vsích na panství (Želechovice, Zádveřice, Raková, Lutonina, Ublo, Jasenná, Bratřejov, Lhotsko, Pozděchov, Seninka). HOSPODAŘENÍ NÁJEMCŮ (17. STOLETÍ 1857) Vrchnost obvykle svá hospodářství neprovozovala sama, nýbrž je dávala do nájmu. Tak tomu bylo i v případě vizovické palírny, a to již po polovině 17. století. Dědická smlouva z roku 1662, která rozdělila majetek Ladislava Dóczyho mezi jeho sestru Zuzanu Majthényiovou a jejího synovce Zikmunda Majthényiho, v jednom z bodů stanovila: Pan Zikmund bude moci šenku vína, piva i kořalky v městě užívati svobodně, žid však, páleník, aby toliko jeden byl, který by (...) 3 díly platu paní Zuzaně a 1 díl p. Zikmundovi dával. 17 Ze zápisu je zřejmé, že provoz palírny byl svěřen nějakému židovi, který za pronájem odváděl vrchnosti peněžní plat. 18 Konkrétní jméno 17 / Tamtéž, s. 64. 18 / Jméno tohoto nájemce neznáme. Jan Zetěk uvádí k roku 1693 jako židovského nájemce palírny Samuela Podhorského, to je však mylná interpretace Čižmářova textu. Samuel Podhorský byl vizovický měšťan, který si v tom roce pouze zakoupil grunt na rynku v místě bývalé palírny. Viz Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 197 a Zetěk, Jan: Tvůj bližní je jako ty. Podřevnicko, roč. 4, léto 1995, s. 8 9. 14 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 4. 15 / Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 75, 198. 16 / Tamtéž, s. 325 326. Vaňharov však byl ještě roku 1725 prodán městu. Recept na borovičku, 18. století. SOkA Hodonín, Archiv obce Skoronice, i. č. 214, f. 17. 12 13

KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / 1 nájemce známe až z roku 1738, kdy jím byl žid Salomon, přispívající do panských příjmů obnosem 220 zl. 19 Palírna patřila spolu s pivovarem k nejvýnosnějším položkám panského hospodaření, takže není divu, když ji roku 1750 baron Heřman Hanibal Blümegen raději neuvedl v daňovém přiznání. 20 V následujících desetiletích nalézáme palírnu ve vrchnostenských rejstřících činží: roku 1755 byla ohodnocena kvartální činží ve výši 287,30 zl., 21 roku 1779 dosahoval roční vrchnostenský příjem z palírny úctyhodné částky 909 zl. 30 kr. a roku 1782 byl společný příjem z palírny a koželužny vyjádřen sumou 1066 zl. 30 kr. 22 Odbyt výrobků závisel jen částečně na obratnosti nájemce, jeho základem byl tzv. přímusový systém, jenž spočíval v nuceném odběru produktů poddanými. Jen ve Vizovicích šenkovalo v polovině 18. století pět panských hospod Na Vinném, Vrátnica, Blažkov (dnes Na Lapači), při lázni a jeden šenk byl přímo v palírně. Výčep vynášel baronu Blümegenovi například v roce 1750 částku 44 zl. 23 Podnik tehdy produkoval jistě pálenku z pivních odpadků a z obilí, vedle toho zřejmě i slivovici, alespoň tak si lze vysvětlit nákup sušených karlátek (švestek) roku 1746. 24 Relativně vysoká produkce sušených švestek, jablek a hrušek ve Vizovicích dovoluje úvahu, že se mohly vyrábět i další druhy ovocných pálenek. 25 Postup výroby v tehdejší pálenici se příliš nelišil od dnešních zvyklostí: kvas nejdříve prošel první destilací, jíž se získala břečka (lutr), která se podruhé přepalovala (rektifikovala). Takto vzniklá pálenka se dále cedila, čistila či jinak upravovala. Tajemství dobré pálenky se s oblibou shrnovalo do čtyř bodů: 1. Dobrá rež, alebo cokolvek iné, bár ovoci, bár kvasnice. Čím to vše je zdravější, tím lepší pálené. 2. Dobré, do svého času vykynutí. 3. Dobré připravení, dobře uvnitř vycínovaný kotel. 4) Dobrý, střízlivý a rozumný páleník. 26 Rozmach výroby slivovice a ovocných pálenek nastal až po státním zásahu počátkem 19. století. V té době totiž zvýšená produkce obilné pálenky (žitné) natolik zdvihla cenu obilí, že začalo být hůř dostupné širokým vrstvám obyvatelstva. Úřady proto od roku 1804 vypisovaly prémie na rozšiřování švestkových sadů a zpracování švestek na slivovici. Peníze vyplácené z moravského domestikálního fondu měly za následek rychlé rozšíření výroby slivovice, která se rozvíjela i poté, co byly prémie roku 1819 zrušeny. 27 Panská palírna ve Vizovicích nejspíš zůstala ve správě židovských nájemců i po polovině 18. století, prokazatelně od konce 18. věku. Roku 1795 palírnu provozoval Markus Friedmann, po něm ji převzal Wittig Friedmann (do roku 1806). 28 Od počátku 19. století lze pozorovat postupné rozvolňování vztahu mezi šlechtickým majitelem a židovským nájemcem, který získával širší možnosti podnikání, až se nakonec v pálenici stal relativně suverénním pánem. Na podzim 1806 byla podepsána smlouva, na jejímž základě pálenice fakticky přešla do soukromých rukou Markuse Löwa, a to za částku 10 000 zl. Markus Löw byl ovšem nadále povinen platit vrchnosti 1300 zl. roční činže. 29 V následujících letech docházelo k častým změnám majitelů, Markuse Löwa vystřídali asi před rokem 1812 manželé Mojžíš Volf Feith a Žofie Feithová a ty roku 1816 Josef Bluhdorn, původem z bruntálského panství. 30 Bluhdornova palírenská kariéra byla ovšem jen epizodou; na jaře 1819 se pálenice plně vrátila do rukou šlechty, když ji převzala hraběnka Františka z Blümegenu. Vrchnost se potom vrátila k praxi nájemních smluv. Ve 20. letech 19. století byl nájemcem Mojžíš Strassmann, který ve Vizovicích žil od roku 1819 jako nájemce pivovaru. V pálenici jej bezpečně zachycujeme roku 1825 a roku 1830 pronajímal oba objekty současně. 31 Zámecká paní hraběnka Františka Blümegenová měla při výběru nájemce šťastnou ruku. Mojžíš Strassmann odváděl z prosperující palírny například v roce 1833 vysoký roční plat 4000 zl., z pivovaru 562 zl. 32 Oba podniky nadále patřily k oporám vrchnostenského hospodaření. Například při soudním ocenění panství v roce 1813 představovaly nejcennější položky majetku pivovar měl hodnotu 27 665 zl., palírna 20 000 zl. Pro srovnání všechny louky náležející k panství byly oceněny na 15 632 zl., zahrady na 9 317 zl. a budova zámku na 4 653 zl. 33 Palírna svým významem začala před polovinou 19. století překračovat hranice města a regionu. 27 / Janák, Jan: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce na Moravě, Uherské Hradiště 1984, s. 82. 28 / MZA, fond F 12 Velkostatek Vizovice, inv. č. 57 (soupis osedlých 1806). 29 / Tamtéž, inv. č. 193, 205 (ocenění panství). 19 / Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 198. 20 / MZA, fond F 12 Velkostatek Vizovice, inv. č. 32 (vrchnostenská přiznávací fase 1750). 21 / Tamtéž, inv. č. 13 (rejstřík činží). 22 / Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 84, 198. 23 / Tamtéž, s. 84, 194. 24 / Tamtéž, s. 198. 25 / MZA, fond F 12 Velkostatek Vizovice, inv. č. 13 (rejstřík činží). 26 / Vilikovský, Václav: Dějiny zemědělského průmyslu v Československu od nejstarších dob až do vypuknutí světové krise hospodářské, Praha 1936, s. 717. 30 / Tamtéž, inv. č. 193, SOkA Zlín, fond Okresní úřad Zlín (dále jen OÚ ONV), inv. č. 1243, kart. 797 (Karel Singer). Intelligenzblatt zur Brünner Zeitung, Nr. 26, 1. 2. 1860, s. 212. Jedním ze svědků převodu mezi manžely Feithovými a Josefem Bluhdornem byl otec Žofie Feithové, respektovaný jevíčský rabín Jáchym Deutschmann. Dalšími svědky byli Markus Löw, Samuel Eissler, Kateřina Koralbumová a Markus Koralbum. 31 / Mojžíš Strassmann bydlel s rodinou v pivovaru, kde se jeho manželce Polly narodilo pět dětí: Leonhart (1819), Izák (1824), Cecilie (1826), Samuel (1828), Marek (1830). MZA-Matriky, inv. č. 4911 (ŘKFÚ Vizovice, narození 1785 1828). Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 199. 32 / Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 91. 33 / MZA, fond F 12 Velkostatek Vizovice, inv. č. 205 (ocenění panství 1753 1813, Abschrift der Gerichtlichen Schätzung der Herrschaft Wisowitz im Jahre 1813"). Ocenění majetku proběhlo v rámci dědického řízení po smrti majitele panství hraběte Petra Blümegena. 14 15

KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / 1 Svědčí o tom katastrální vceňovací operáty z roku 1843, podle kterých se palírna výší výroby (800 věder pálenky ročně) řadila k největším v kraji a jako jedna z mála zásobovala také cizí kupce. 34 Mojžíš Strassmann vedl pálenici zřejmě až do roku 1842, kdy majitel panství baron Filip Stillfried podepsal novou nájemní smlouvu s kroměřížským familiantem Adolfem Mandlem. Pětiletá smlouva pronajímala Adolfu Mandlovi nejen pálenici, ale také potašárnu a obchodní místnost v hostinci Na Vinném na náměstí. Mandl se zavázal k roční činži ve výši 2720 zl., z toho nájem samotné pálenice činil 2480 zl. 35 Po uplynutí sjednané doby podepsal baron Stillfried na Nový rok 1848 novou nájemní smlouvu s Vítem Mandlem, do té doby nájemcem pálenice v Lukově. Smlouva byla uzavřena na tři roky a baron Stillfried už v ní nedosáhl tak výhodných podmínek jako předtím. Výše roční činže činila 2220 zl., z toho z pálenice 1980 zl. 36 Doba vysokých nájmů, z nichž vrchnost čerpala značné zisky, mizela v nenávratnu. Rodící se konkurenční prostředí a síla kapitálu byly v rozporu s anachronickými feudálními vazbami. Ostatně revoluce v roce 1848 definitivně zbavila barona Stillfrieda starých feudálních práv. Zámeckému pánovi však zůstaly jeho majetky, jejichž součástí byla také palírna. Stillfried si ani v nové době netroufal provozovat pálenici ve vlastní režii. Se službami Víta Mandla byl zřejmě spokojen, protože nájemní smlouvu s ním opakovaně prodlužoval, byť s klesající výší ročního nájmu (1851: 1160 zl., 1852: 1000 zl.). 37 Tento fakt časem barona Stillfrieda přivedl k zjištění, že pronájem pálenice není nadále výhodný, a tak v listopadu 1857 došlo k události, která ukončila dvě staletí trvající éru šlechtických majitelů: baron Stillfried manželům Vítu a Kláře Mandlovým pálenici prodal. EICHEN A FRISCH: PRVNÍ SOUKROMÍ MAJITELÉ (1859 1895) Manželé Mandlovi pálenici nedrželi dlouho, již v únoru 1859 ji prodali Aronu Eichenovi z Lipníka. 38 Nová doba patřila kapitálu a schopným podnikatelům a tím Aron Eichen rozhodně byl. Nějakou dobu se živil jako koželuh a ve Vizovicích se objevil pravděpodobně roku 1858 spolu s manželkou Terezií. 39 Manželé Eichenovi byli zapsáni jako společní majitelé palírny do roku 1865, kdy Terezie zemřela. O vlastním provozu podniku se v těchto letech nedovídáme, dá se předpokládat, že jej Aron Eichen obstarával silami vlastní rodiny a několika málo dělníky. Jen spekulovat můžeme o tom, jak se na palírně podepsal dramatický válečný rok 1866. Krvavá prusko-rakouská válka přivedla do Vizovic v červenci toho roku početné oddíly rakouského a uherského vojska, které 21. července vystřídali vítězní Prusové. Již den předtím se po městě neslo, že Prajzi sú už ve Zlíně. A tu zas lidi strachem se zlekali, všelijaké věci do země a do sklepů sklúzali, páni a židi utěkali. Během pobytu ve Vizovicích se ovšem Prusové chovali korektně, za vyžádané potraviny (včetně pálenky) zaplatili a zakrátko odjeli. 40 V 80. letech 19. století byl Aron Eichen už sedmdesátník, jemuž k vedení palírny zřejmě docházely síly. 41 To byl patrně důvod, proč dal podnik roku 1882 do pronájmu. Nájemcem se stal Jakub Jelínek, obchodník lihovinami a hostinský, a také někdejší sládek z Luhačovic, který však sám, asi z důvodu svých aktivit v Luhačovicích, podnik neprovozoval. Vedení palírny svěřil svému čtyřiadvacetiletému synu Zikmundovi. Když se mladík osvědčil, stal se v červenci 1886 se souhlasem 38 / Tamtéž, SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1243, kart. 797 (Karel Singer). 34 / Marvanová, Ludmila: Zemědělská a průmyslová výroba na území dnešního gottwaldovského okresu v polovině minulého století. Zprávy oblastního muzea a galerie v Gottwaldově 1961, č. 3, s. 61 70. V palírně byli tehdy u jednoho kotle zaměstnáni 3 až 4 dělníci. 35 / Smlouva měla platnost od ledna 1843. MZA, fond F 12 Velkostatek Vizovice, inv. č. 193. J. Čižmář uvádí chybné jméno nájemce Josef Mandl. Viz Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 199. 36 / MZA, fond F 12 Velkostatek Vizovice, inv. č. 193. 37 / Tamtéž. 39 / Aron Eichen se narodil 18. května 1815 v Židovské obci v Lipníku jako syn Urbana Eichena. Manželka Terezie (Rezi), rozená Schrottmanová, která rovněž pocházela z Lipníka, přivedla na svět v bytě vizovické palírny čtyři děti: Aloisii (1859), Leopolda (1860), Emanuela (1861) a Abrahama (1863). SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 48 (č. p. 334), MZA-Matriky, inv. č. 4913 (ŘKFÚ Vizovice, narození 1860 1871), Katastrální úřad Zlín, pozemkové knihy Vizovice (č. p. 380, 382, 406). 40 / Dalo se jim na jejich rozkaz 20 měřic ovsa, 150 pecnů chleba a 150 funtů špeku, potom se napili piva, vzali si kořalku, zaplatili a odjeli pryč. Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 94. 41 / Aron Eichen zůstal po smrti ženy jediným majitelem palírny a při tom již zůstalo, přestože asi od roku 1872 (podle jiného údaje od roku 1860) žila ve Vizovicích Eleonora Eichenová z Lipníka (narozená 15. června 1830, podle jiného údaje 20. května 1836 v Úsově), snad druhá Eichenova manželka. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 48 (č. p. 334), 56, 176. Stará Eleonora Eichenová žila ještě ve 20. letech 20. století v č. p. 290. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 176. 16 17

KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / 1 Arona Eichena nájemcem palírny místo svého otce. 42 Pronájem byl dohodnut do konce roku 1889. Ještě před uplynutím dohodnuté doby, v září 1888, Aron Eichen palírnu prodal. 43 Novým majitelem palírny se stal Šimon Frisch, nájemce sousedního panského pivovaru. Důvodem prodeje bylo jistě stáří Arona Eichena, 44 můžeme se také dohadovat, jak se pálenice dotkl katastrofální požár města 28. srpna 1887, který zničil celé náměstí a vedle Slušovské, Krňovské a Chrastěšovské také valnou část Štěpské ulice. 45 Šimon Frisch, nový majitel palírny, byl ve Vizovicích známou osobou. Narodil se 2. července 1847 v Medlově na Kroměřížsku v rodině židovského pivovarníka Heřmana Frische. Rodinné tíhnutí k pivovarnictví potvrdil Šimon Frisch sňatkem s Hedvikou Fuchsovou, dcerou nájemce kounicovského panského pivovaru v Uherském Brodě. 46 Mladý pár se do Vizovic přistěhoval na podzim 1876 a Šimon Frisch si brzy získal důvěru barona Filipa Stillfrieda. Už v roce 1878 od něj pronajal panský pivovar a ukončil tak šedesátiletou vládu rodu Strassmannů v pivovaře. 47 Šimon Frisch však do pivovaru nastupoval ve složité situaci. Po zrušení ochranářských propinačních zákonů nastal sice rozmach pivovarské výroby, kdy vznikaly nové výkonné podniky, zároveň však tato doba nepřála malým tradičním výrobcům. Na českém a moravském venkově zastavovaly malé pivovary jeden po druhém výrobu. Šimon Frisch, nájemce a sládek 48 v jedné osobě, si byl vědom nebezpečí a apeloval na zámeckého pána, aby investoval do modernizace zastaralého zařízení pivovaru. Baron Rudolf Stillfried, vládnoucí velkostatku po smrti svého otce Filipa od roku 1887, však projevil nepatřičnou spořivost a to se stalo podniku osudným. Přistoupil totiž na nabídku napajedelského pivovaru, že bude ve Vizovicích vařit smluvený počet várek. 42 / Živnostenské oprávnění bylo ale nadále vedeno na Jakuba Jelínka. Zikmund Jelínek žádal o jeho vydání na svou osobu až v září 1888. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1243, kart. 797 (Singer). 43 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1243, kart. 797 (Singer). 44 / Aron Eichen žil pak s Eleonorou Eichenovou v domě č. p. 334. Ještě v roce 1892 vedl menší obchod v č. p. 290 v Říčanské ulici, tedy v domě, v němž roku 1912 zřídil pálenici Jan Hába (SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 111, seznam 1892, Čižmář: Dějiny... 199, 345). Aron Eichen zemřel ve Vizovicích v březnu 1896 ve věku osmdesáti jedna let. SOkA Zlín, fond Okresní spořitelna a záložna Vizovice, inv. č. 1, poř. č. 23. 45 / Při požáru nikdo nezemřel, ale popelem lehlo 129 domů, 84 stodol a 104 stájí. Stovky lidí zůstaly bez střechy nad hlavou, škody byly odhadnuty na 700 000 zlatých. Viz Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 95. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 259. 46 / Manželům Frischovým (Hedvika Frischová, rozená Fuchsová, se narodila 13. října 1855) se ve Vizovicích narodilo pět dětí: Bedřiška (Frida) (21. července 1878), Hugo (13. října 1881), Anna (19. května 1885), Valerie (17. března 1887) a Irena (1. ledna 1890). MZA-Matriky, inv. č. 4913 (ŘKFÚ Vizovice, narození 1860 1871). SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 48 (č. p. 381). 47 / Pivovar asi od roku 1819 provozoval Mojžíš Strassmann, po něm od roku 1859 jeho syn Samuel. 48 / Frisch je jako sládek jmenován v materiálech hasičského spolku. Viz SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1129 (Dobrovolný hasičský spolek). Aron Eichen oznamuje prodej pálenice Šimonu Frischovi (1888). SOkA Zlín. 18 19

KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / 1 Etikety Frischovy pálenice (kolem 1890). SOkA Zlín. Před uplynutím dohodnuté doby správa napajedelského panského pivovaru odmítla pokračovat v nerentabilní výrobě piva, ale nabídla Stillfriedovi roku 1891 slušný nájem v případě přeměny pivovaru na sklad vlastního piva. Baron souhlasil, a tím zanikla výroba piva ve Vizovicích. 49 Činnost Šimona Frische v osmdesátých letech 19. století naznačuje, že vedle snah o záchranu pivovaru se pokoušel rozvíjet i další podnikatelské aktivity, které by přinesly jistější zisk. V roce 1884 koupil od města hospodu Vaňharov (U Bílé růže) na náměstí, ale už za dva roky ji zase prodal. 50 Koupě palírny, která s pivovarem bezprostředně sousedila, od stárnoucího Arona Eichena v září 1888 jistě souvisela s vratkým postavením pivovaru, na jehož budoucnosti baron Stillfried neměl valného zájmu. Definitivní krach pivovaru v roce 1891 zastihl Šimona Frische v okamžiku, kdy se neúspěšně pokoušel vyjednat pro šenk ve své palírně povolení výčepu piva. Indikační skica Vizovic (1841) s vyznačením polohy panské pálenice. SOkA Zlín. Vedení města dospělo 12. dubna 1891 k názoru, že hledíc na místní potřebu zdejší obce, pak na místnosti, které se niní v domě číslo 380 vynacházejí, svůj souhlas k tomu dáti nemůže, by se žádateli Šimonu Friš povolení k výčepu piva v palírni čís. 380 ve Vyzovicích udělilo. 51 Šimon Frisch byl ale především pivovarník a po zániku vizovického pivovaru hledal uplatnění v tomto oboru. Ve druhé polovině roku 1892 byl již nájemcem pivovaru v Kunštátě a palírnu ve Vizovicích proto k 1. lednu 1893 pronajal osmadvacetiletému obchodníkovi Karlu Singrovi, jenž se do města přistěhoval krátce předtím (1891). 52 Mladý provozovatel se rychle zavedl a už v únoru 1895 palírnu od Šimona Frische koupil. 53 Jeho firma pod názvem První vizovická pálenice Karla Singra přenesla třísetletou tradici vizovického palírenství do 20. století a spolu s firmou rodiny Jelínkovy ji pozvedla ke světovému věhlasu. 49 / Napajedelský pivovar přitom nájem vzápětí ukončil, v pivovaře už v polovině roku 1891 podnikal jiný nájemce, firma Donath & Ehrenhaft, jež vlastnila pivovar ve Vsetíně. Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 197. Moravský zemský archiv Brno Státní okresní archiv Kroměříž (dále jen SOkA Kroměříž), fond Okresní úřad Holešov (dále jen OkÚ Holešov), dodatky (balík č. 22 Hostince, Vizovice 381). 50 / Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 326. Šimon Frisch v roce 1889 pronajal výčep ve Weissově domě č. p. 417 na náměstí, ale zamotaný stav vlastnických poměrů nedával tomuto podniku šanci na budoucnost. V domě Josefa Weisse č. p. 417 nebyl výčep dlouhou dobu. V sousedním domě č. p. 419 fungovala tradiční hospoda právovárečného měšťanstva, po požáru v roce 1887 však nebyla obnovena a po dohodě s hospodářem právovárečných měšťanů Pavlem Kalendou bylo výčepní právo dočasně přeneseno na dům č. p. 417. V roce 1889 byla situace tohoto výčepu dokonale nepřehledná. Právováreční měšťané převedli nálevní živnost na město, to ji pronajalo Šimonu Frischovi a ten v dubnu 1889 Marii Chalupčíkové. Výčep ve Weissově domě kromě toho nevyhovoval z hygienických důvodů, ale definitivně byl uzavřen až v červnu 1896. SOkA Kroměříž, OkÚ Holešov dodatky (balík č. 22 Hostince, Vizovice 417). 51 / První žádost o povolení výčepu piva v palírně adresoval Šimon Frisch okresnímu hejtmanství v Holešově v říjnu 1890. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1243, kart. 797 (Singer). 52 / SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1243, kart. 797 (Singer), fond AMV, inv. č. 49 (č. p. 380). 53 / Téhož roku Šimon Frisch prodal domky č. p. 408 a 409, které koupil v roce 1892, a z Vizovic se definitivně stáhl. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1243, kart. 797 (Singer). Katastrální úřad Zlín, pozemkové knihy Vizovice (č. p. 380, 382, 406). Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 332 an. 20 21

2 OVOCNÁŘSTVÍ NA VIZOVICKU A NOVÉ PALÍRENSKÉ PODNIKY Kvasné kádě v některé vizovické pálenici v 1. půli 20. století. PA RUDOLF JELÍNEK a.s. 22

KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / 2 Bývalá panská palírna ve Štěpské ulici byla jediným podnikem svého druhu ve Vizovicích až do přelomu 19. 20. století, kdy během krátké doby zahájily výroba tři konkurenční podniky v roce 1891 vznikla firma Zikmunda Jelínka, v roce 1894 založila skupina vizovických rolníků Rolnický akciový závod ovocnářský (RAZOV) a konečně v roce 1902 zahájil výrobu destilátů Mořic Weiss. Tento trend měl bezpochyby oporu v silné tradici palírenské výroby, která byla v tomto kraji v porovnání s jinými moravskými regiony evidentní 1 a vyrůstala z pevné pozice ovocnářství. Už koncem 18. století konstatoval topograf František Josef Schwoy ve svém popisu Moravy, že chutné zahradní a ovocné plody daří se všeobecně, přičemž vyváží se mnoho čerstvého ovoce do Vídně, ještě více však ovoce sušené a ořechy do cizích zemí, a tím mnoho peněz do země přichází. 2 Na Vizovicku se díky příhodným klimatickým a půdním podmínkám mimořádně dařilo stromovému ovoci, zejména švestce. Už v 17. století si vizovičtí měšťané vážili svých švestkových (trnkových) sadů natolik, že je nechali zapisovat do výčtů majetku. Například při zakoupení Řemenářova gruntu v roce 1657 bylo zaznamenáno: Léta Páně 1657 dne 6 měsíce prasince za purkmistra Jana Halámka, ouřadu při něm Davida Kožišníka, Mikoláše Michalíka, Jana Sušilíka a jinších kúpil Jura Mikulíků dům v městě od J[ejí] M[ilosti] paní Zuzany Doczy (titul) ze vším k němu od starodávna příslušenstvím, z rolmi, lukami i z sádkem trním v Hrabině za sumu 125 zl. 3 S úrodou švestek měšťané čile obchodovali na trzích, jak o tom svědčí jiný dochovaný zápis: Léta Páně 1650 dne 14 8bris [...] vložena a zapsána paměť tato aneb zápis do těchto knih rejster městských, tak jakož se jest stal svár a nářek na poctivosti mezi panem Janem Halámkem, sousedem a obyvatelem zdejším, a panem Mikulášem Plátkem, šenkýřem panským zdejším vizovským, a to taková, že jest dotčený Mikuláš šenkýř již psaného pana Jana Halámka na poctivosti dotekl a nařkl, že by jemu peněz něco na cestě, kdy spolu trnky na prodej vozili, usypal a sobě osobil. 4 Ze zápisu vyrozumíváme, že jeden vizovický měšťan (a budoucí purkmistr) spolu s šenkýřem z některé panské hospody obchodovali se švestkami, zřejmě se jednalo o úrodu místních sadů. Ovoce se nejčastěji zpracovávalo sušením. V polovině 18. století se měřice sušených vizovických karlátek (švestek) prodávala za 2,30 zl., sušených hrušek za 1,25 zl. a sušených jablek (křížal) za 0,60 zl. Nejvíce se usušilo švestek, pak jablek a nejméně hrušek. Rejstřík činží z roku 1755 uvádí ve vrchnostenských zásobách 29 měřic Švestkový sad. PA RUDOLF JELÍNEK a.s. Typická valašská sušírna ovoce. PA RUDOLF JELÍNEK a.s. švestek, 8 měřic jablek a 5 měřic hrušek. Celková hodnota zásob sušeného ovoce překračovala 87 zl. 5 Ještě na přelomu 19. a 20. století byly stráně nad Vizovicemi posety desítkami tisíc ovocných stromů, mezi nimi jasně dominovaly trnky (švestky). Při sčítání ovocného stromoví v roce 1906 bylo z celkového počtu 77 541 stromů 68 278 (88 %) švestek, zbytek připadal na jabloně a hrušně. 6 Tak tomu bylo i v jiných oblastech Valašska, například na sousedním vsetínském panství bylo v 19. století evidováno 71 321 švestek oproti 3465 hrušním a 2817 jabloním. 7 Většina trnek byla konzervována sušením v sušírnách, doplňkovým způsobem jejich zpracování bylo pálení slivovice nebo výroba povidel. Sušené švestky z Vizovicka byly do 90. let 19. století ceněným a vyhledávaným artiklem jak v Rakousku-Uhersku, tak i jinde po Evropě. Jejich produkce byla pro místní rolníky výhodná, a proto jí věnovali patřičnou pozornost: na začátku 20. století pracovalo v okolí Vizovic asi 300 sušíren. 8 Z jednoho stromu bylo možné sklidit průměrně kolem 200 kg švestek, z nichž se získalo asi 60 70 kg sušených plodů. Větší sedlák byl schopen nasušit až 100 ovocných měřic švestek, tedy asi 10 tun. Za takové množství mohl od kupců utržit okolo 720 zlatých, v méně úrodných letech cena ještě stoupala. 9 1 / Dobře o tom svědčí statistická čísla moravského průmyslu z roku 1880. Srv. Janák, Jan: Průmysl a živnosti někdejšího hradišťského kraje po dovršení průmyslové revoluce na Moravě. Slovácko 1990, roč. XXXII, s. 5 31. 2 / Von allen Arten dieses Obstes (...) wird vieles frisch nach Wien, noch mehr aber gedoerrtes nebst Nueßen, außer Land gefuehrt, und dafuer eine ansehnliche Summe Geldes ins Land gebracht. Schwoy, Franz Joseph: Topographie von Markgrafthum Maehren, Wien 1793, str. 17 18. 3 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 4 (Dům Jana Řemenáře), nefoliováno. 4 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 6 (zápis o sporu je zanesen v nefoliované městské knize). 5 / MZA, fond F 12 Velkostatek Vizovice, inv. č. 13 (rejstřík činží). 6 / Čižmář, Josef: Národopisné a životopisné paměti Vizovic, Brno 1938, s. 170, Imrýšek, Gustav: Život lidu na Vizovicku koncem 19. a poč. 20. století. In.: Vizovice. Okresní dožínky 6. 8. září 1974. Vizovice 1974, s. 8. 7 / Tetera, Václav: Z historie ovocnářství na Valašsku, Valašsko, č. 9, 2/2002, str. 23. 8 / Čižmář, Josef: Národopisné a životopisné paměti Vizovic, Brno 1938, s. 169. 9 / Čižmář, Josef: Národopisné a životopisné paměti Vizovic, Brno 1938, s. 170, Imrýšek, Gustav: Život lidu na Vizovicku koncem 19. a poč. 20. století. In.: Vizovice. Okresní dožínky 6. 8. září 1974. Vizovice 1974, s. 8. 24 25

KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / 2 Zemská ovocnářská škola ve Vizovicích, foto R. Macháček, 1914. SOkA Zlín. Proslulost valašského ovoce byla značná a podle pamětníků bývaly místní trhy cílem kupců až z Vídně, ruského Polska nebo Pruska. 10 Od vizovických pěstitelů vykupovali sušené švestky vesměs místní židovští obchodníci a se ziskem je prodávali dál. S velkou zdatností si počínala zejména rodina Weissů. Josef Weiss se do Vizovic přistěhoval nejspíš v roce 1863 a v následujících letech se živil jako Getreidehändler (obchodník obilím, 1867). 11 Pevně ve městě zakotvil v roce 1873 koupí výstavného Lutonského domu č. p. 416 na náměstí, 12 v němž provozoval obchod smíšeným zbožím, moukou a ovocem. 13 Weissův majetkový vzestup dosvědčil předseda Společenstva svobodných a koncesovaných živnostníků Josef Zábranský vyjádřením z ledna 1889: 10 / Baťa, Jožka: Ze zlínských událostí, pamětí a pověstí. Zlínsko od minulosti k současnosti, 16, 1999, str. 114. 11 / Josef Weiss (8. dubna 1838, Bzenec prosinec 1893, Vizovice) byl synem bzeneckého obchodníka obilím Šalomouna Weisse a jeho manželky Růženy (Rosi) Bramerové z Kyjova. Do Vizovic se přistěhoval s manželkou Janou (narozena 6. srpna 1842 v Uherském Brodě), dcerou Jakuba Schindlera, rolníka v Březnici u Zlína a jeho manželky Amalie Kannové z Uherského Brodu. MZA-Matriky, inv. č. 4913 (ŘKFÚ Vizovice, narození 1860 1871). SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1053 (Přihlášky provozního majetku židovských podniků Josef Weiss a spol.), fond AMV, inv. č. 48, (č. p. 416), fond OS Vizovice (dále jen OS Vizovice), dědické spisy (př. č. 6/2003) pozůstalostní řízení po J. Weissovi (D 237/46, D 4/50). 12 / Josef Weiss za dům zaplatil 4500 zlatých. Do té doby se po Vizovicích poměrně často stěhoval: roku 1864 se objevil jako obchodník v domě č. p. 27 na náměstí, roku 1865 žil v chalupě č. p. 147 v Růžové ulici. Nedlouho po roce 1870 se vrátil na náměstí, do domu č. p. 21. Katastrální úřad Zlín, pozemkové knihy Vizovice (č. p. 416). 13 / Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 189. největší obchod má, pomocníky své syny a nádeníků udržuje cely rok. 14 Z deseti dětí Josefa Weisse pomáhal v obchodě především nejstarší syn Mořic, 15 který později (1902) založil již zmíněnou vlastní palírnu. Nejvýznamnějším obchodníkem sušeným ovocem byl ale Karel Meisel ze Zlína. 16 Specializoval se výhradně na tento artikl a vedle obchodování založil ve Zlíně i továrnu na zpracování ovoce. Jeho firma údajně prodávala ročně až 200 vagónů sušených švestek prostřednictvím paroplavebních společností v Terstu do ciziny. 17 Když se však po rakousko-uherské okupaci Bosny objevily na trhu v 80. a hlavně v 90. letech 19. století konkurenční bosenské švestky, skončily vizovickým rolníkům a obchodníkům dobré časy. 18 Vizovické švestky se bosenským co do kvality a ceny nemohly rovnat, a proto byly brzy vytlačeny z rakousko-uherského i zahraničního trhu. Ovocnářství se dostávalo do krize, která byla na Vizovicku vzhledem k orientaci na vývoz o to citelnější. Karel Meisel se dokázal zorientovat a časem zaměnil vývoz sušeného ovoce za jeho dovoz právě z Bosny a také z Kalifornie. Domácí pěstitelé však museli přemýšlet nad zužitkováním své bohaté úrody. Řešení záhy přinesla hospodářská kampaň, která v 90. letech 19. století propagovala rozsáhlou výrobu slivovice. 19 Rolníci ve Vizovicích začali ve velkém pálit, k tomu je pobízely i jisté, byť nepříliš značné daňové úlevy (1 vědro, tedy 56 litrů slivovice nepodléhalo zdanění; na takové množství slivovice bylo zapotřebí asi 750 kg švestek, tedy ze 3 až 4 stromů). 20 Ve většině případů se jednalo o výrobu domácí pálenky, ale brzy se objevilo také živnostenské pálení. Ve Vizovicích tak vznikly zmíněné podniky (Jelínek, RA- ZOV, Weiss), které doplnily tradiční palírnu ve Štěpské ulici, již od roku 1895 vlastnil Karel Singer. 14 / Zápis v originále zní doslova: neívěči obchod má pomocníki své sini a nadeniků udržuje cely rok. SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 1169. 15 / Mořic Weiss se narodil 28. ledna 1864 ve Vizovicích v č. p. 27 na náměstí, porodní bábou byla Anna Eipeltauerová, obřízku provedl mohel Samuel Grünwald. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 48 (č. p. 416). SOkA ZL, OS Vizovice, dědické spisy (př. č. 6/2003) pozůstalostní řízení po J. Weissovi (D 237/46, 4/50). Po Mořicovi přibylo do rodiny Josefa Weisse ještě dalších sedm synů a dvě dcery: dvojčata Bertold a Ernestina (nar. 1865, chlapec po porodu zemřel), Adolf (nar. 6. ledna 1867), Jakub (nar. 1868), Bertold (nar. 11. února 1870), Růžena (nar. 22. května 1872), Zikmund (nar. 8. dubna 1875), Rudolf (nar. 10. dubna 1878) a Richard (nar. 2. srpna 1882). MZA-Matriky, inv. č. 4913 (ŘKFÚ Vizovice, narození 1860 1871). 16 / Narodil se 6. března 1855 ve Hvozdné, zemřel 4. července 1941 ve Zlíně. SOkA Zlín, fond Archiv města Zlín (dále AMZ), inv. č. 252, 258 (40/198). 17 / Imrýšek, Gustav: Život lidu na Vizovicku koncem 19. a poč. 20. století. In.: Vizovice. Okresní dožínky 6. 8. září 1974. Vizovice 1974, s. 8 9. 18 / Bosenské švestky nejprve vytlačily valašské z vídeňských a pešťských trhů, aby se nakonec protlačily až na Moravu. K tomu viz Šimša, Martin: Úloha hospodářských spolků při vzniku novodobé tradice pálení domácí slivovice v politickém okrese Valašské Meziříčí. Národopisná revue 3/2001, s. 164 an. 19 / Šimša, Martin: Výroba domácí slivovice na Valašsku. Acta musealia 2, 2001, s. 91 an. 20 / Čižmář, Josef: Národopisné a životopisné paměti Vizovic, Brno 1938, s. 169 170. 26 27

3 SINGER, JELÍNEK, RAZOV POČÁTKY VELKÉ TROJKY Akcie Rolnického akciového závodu ovocnářského, asi 1895. PA RUDOLF JELÍNEK a.s. 28

KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / 3 KAREL SINGER POKRAČOVATEL TRADICE (1660) 1895 ZIKMUND JELÍNEK 1891 Prvním konkurentem tradiční vizovické palírny byl Zikmund Jelínek, 3 který se ve Vizovicích poprvé objevil se svým otcem v roce 1882 jako ředitel (od roku 1886 nájemce) Eichenovy palírny. Není vyloučeno, že kontakt Jelínků na Vizovice byl zprostředkován přes nájemce pivovaru Šimona Frische. Mezi Frischovými a Jelínkovými existovala blíže neznámá vazba, snad i příbuzenská. 4 Veduta První vizovické pálenice, po 1910. SOkA Zlín. Karel Singer se narodil 6. září 1864 v Jindřichově u Hranic v židovské rodině Josefa a Kateřiny Singrových. 1 Do Vizovic se přistěhoval v roce 1891 a záhy se objevil v palírně Šimona Frische. Rychle si získal důvěru majitele, který mu palírnu nejdříve v lednu 1893 pronajal a v roce 1895 prodal. Nová firma navázala pod názvem První vizovická pálenice Karla Singra na tradici panské pálenice sahající prokazatelně do 17. století a během několika málo let získala svými výrobky široké uznání. I přes vznik dalších palíren si ve Vizovicích udržovala vedoucí postavení. Karel Singer se ve Vizovicích usadil natrvalo, a založil zde rodinu. V bytě palírny se manželům Singrovým v letech 1895 1903 narodili tři synové: Arnošt, František a Bedřich. 2 1 / SOkA Zlín, fond Městský národní výbor Vizovice (dále MěNV Viz.), ( prohlášení za mrtva ) uvádí datum 6. 9. shodně s Terezínskou pamětní knihou II., s. 801. Jiný zdroj (matrika příslušníků obce, SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 49) uvádí jako datum narození 1. 4. Nepřesnosti se vyskytují také v případě Singrovy rodné obce. Některé prameny (SOkA Zlín, fond MěNV Viz., prohlášení za mrtva ) místo Jindřichova v okrese Hranice chybně uvádějí Jindřichov ve Slezsku. 2 / Karel Singer se oženil s Janou (Johannou) Holzovou (narozena 17. ledna 1874 zřejmě v Újezdě na Valašskokloboucku) někdy po roce 1891. Často nepřesný soupis obyvatel Vizovic (SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 176 (č. p. 380)) udává narození Jany Singrové v roce 1875. Z písemností její pozůstalosti (SOkA Zlín, fond OS Vizovice, č. př. 32/1977, bal. č. 16, P 43/1920) lze odvodit spíše rok 1873. Datum 17. 1. 1874 čerpáme z nápisu na náhrobní desce Jany Singrové na židovském hřbitově v Holešově. Podle SokA Zlín, AMV 176 Zikmund Jelínek (okolo 1900). PA RUDOLF JELÍNEK a.s. (č. p. 380) byla Jana Singrová dcerou Zikmunda Holze (nar. 8. srpna 1844 ve Štvrtku v Uhrách Csütörtök) a jeho manželky Františky (nar. 14. dubna 1849 v Uherském Brodě). Manželé Holzovi se na stáří odstěhovali k dceři do Vizovic, kde bydleli v č. p. 90. Zde také oba zemřeli Zikmund Holz 9. května 1928 a Františka Holzová 6. prosince 1932. Pohřbeni jsou na židovském hřbitově v Holešově v rodinné hrobce Singrů. Arnošt Singer se narodil 13. září 1895, František Singer 18. srpna 1900 a Bedřich Singer 12. listopadu 1903. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 49 (č. p. 380), Terezínská pamětní kniha I., Praha 1995, s. 112. 3 / Narodil se 5. července 1859 v Luhačovicích jako třetí dítě židovského obchodníka lihovinami Jakuba Jelínka a jeho manželky Kateřiny. Osudům luhačovické větve rodiny Jelínků je věnována samostatná kapitola. 4 / V roce 1881 totiž figuruje jméno Kateřiny Jelínkové, matky Zikmunda Jelínka, jako svědkyně při narození Frischova syna Huga. MZA-Matriky, inv. č. 4913 (ŘKFÚ Vizovice, narození 1860 1871). 30 31

KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / 3 Nájemcem pálenice byl Zikmund Jelínek ještě v září 1888, ale nedlouho poté už sbíral zkušenosti jinde jako hostinský v hospodě Jana Vašťatky ve Slušovské ulici č. p. 425. 5 Mezi léty 1888 1893 pak vedl (asi jako nájemce) hospodu Na špici na náměstí (č. p. 30) majitele Františka Táborského. 6 Ještě roku 1888 koupil Zikmund Jelínek od Františky Konečné spáleniště domu č. p. 410 ve Štěpské ulici. 7 Není vyloučeno, že tehdy již hledal vhodné místo, kde by zahájil vlastní výrobu destilátů. Konečně v roce 1893 Zikmund Jelínek údajně získal v dražbě výčepní koncesi od města, provozovanou asi v domě č. p. 17 na náměstí. Při této příležitosti byl označen jako Gasthauspächter (nájemce hostince). 8 Zkušenosti nabyté v Eichenově palírně a v různých hostincích spolu s vhodnými hospodářskými podmínkami podnítily Zikmunda Jelínka k činu. Pronajal si od Jana Pilčíka pozemek za Zahradní ulicí, aby tu postavil svou palírnu. 9 V červnu 1891 byl závod ku vyrábění kořalky schválen, jenže se proti němu zvedla nevole ze strany města i některých občanů. Příčina není zcela jasná, ale spor byl hnán až k moravskému místodržitelství do Brna, které nakonec rozhodlo v Jelínkův prospěch. Patrně na podzim 1891 vyrostla na zelené louce zmíněného pozemku palírna a skladiště podle projektu vsetínského architekta Michala Urbánka. V roce 1893 bylo přistavěno skladiště sudů. 10 Téhož roku obdržela firma vyznamenání na národopisné a průmyslové výstavě v Holešově a nedlouho na to uznání zásluh o zemědělství udělené českým odborem zemědělské rady markrabství moravského. Zikmund Jelínek se tedy rychle etabloval a své pevnější postavení stvrdil nákupem nemovitostí a pozemků. 11 Nejvýznamnější investicí byla bezesporu koupě jeho někdejšího působiště, 5 / Hostinská živnost nebyla v tomto domě (bývalé panské koželužně) provozována dlouho. Poté, co byl dům zničen při požáru města v srpnu 1887, se J. Vašťatka dostal do dluhů, které řešil nejdříve pronájmem hospody a pak prodejem domu Františku Pravdíkovi v roce 1890. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 259, fond OÚ ONV, inv. č. 1243, kart. 797 (Karel Singer), Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 333. 6 / MZA-Matriky, inv. č. 4913 (ŘKFÚ Vizovice, narození 1860 1871). SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 111 (seznam 1892, listina hlasovací k volbě obecního představeného v roku 1893), Čižmář, Josef: Dějiny a paměti města Vizovic, Brno 1933, s. 327. 7 / Za spáleniště zaplatil 21 zl. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 230 (korespondence 1891 1899). 8 / SokA Kroměříž, fond OkÚ Holešov dodatky, balík č. 22 (Hostince Vizovice, č. p. 417). Jelínkův pohyb ve Vizovicích na přelomu 80. a 90. let 19. století není zcela jasný, například v roce 1890 byl opět zapsán na Frischově palírně ve Štěpské ulici. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 48 (č. p. 380). 9 / Jednalo se o pozemek v údolí za městskou porážkou. Stavební úřad Vizovice, č. p. 425. 10 / Tamtéž. 11 / Už v roce 1891 koupil hostinec č. p. 35 U zeleného stromu ve Hvozdné od Pavla Rupy. Tuto hospodu si sice neponechal (roku 1896 ji prodal Jakubu Finkelsteinovi), ale mezitím v roce 1895 vydražil za 1700 zl. hostinec č. p. 60 v Hrobicích. Bednařík, Jindřich: Historie a současnost objektu restaurace Elko, č. p. 35 ve Hvozdné. Hvozdná. Obecní noviny, duben 2002 (číslo 19), ročník VI., s. 1. zadluženého hostince ve Slušovské ulici č. p. 425, v roce 1897. 12 Ještě téhož roku koupil Zikmund Jelínek další pozemky včetně toku potoka, nepochybně s úmyslem zajistit přívod kvalitní pitné vody do své palírny. 13 Smysl Jelínkova přesunu do Slušovské ulice byl dvojí. Jednak tu hodlal brzy zahájit výrobu, jednak získal slušné bydlení pro svou rodinu. Ještě v roce 1897 vznikla ve dvoře domu palírna a výrobní zařízení na ocet a byla projednána stavba vozovny a vodovodu. V následujícím roce vyrostla u domu konírna s kolnou a na základě povolení byla zahájena výroba. V roce 1899 pak byl vystavěn patrový obytný dům se čtyřpokojovým bytem. 14 Do něj se Zikmund Jelínek nastěhoval i s početnou rodinou, manželkou Bertou a šesti dětmi, třemi dcerami a třemi syny, z nichž dva (Rudolf a Vladimír) měli časem převzít otcovskou firmu. 15 12 / Z prodejní částky 3250 zl. složil Zikmund Jelínek hotově 1078, 83 zl. Zbytek měl být splácen bance a prodejci během následujících 10 let. Z. Jelínek převzal při prodeji knihovně pojištěnou pohledávku hypoteční banky markrabství moravského znějící na částku 1171,17 zl. Po zaplacení hotové částky bylo splácení zbylých 1000 zl. rozvrženo na zmíněných 10 let s 5 % úrokem. Srv. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 230 (korespondence 1891 1899). Zikmund Jelínek koupil hostinec prostřednictvím Josefa Frankla, který kromě palírny slivovice a borovičky v Horní Lhotě vlastnil další palírny a vinohrady v Uhrách a Banátu. Přesná Franklova úloha při získání domu č. p. 425 není jasná. Podle některých pramenů byl dokonce načas vlastníkem této nemovitosti. Srv. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 230 (korespondence 1891 1899). 13 / Jednalo se o pozemky číslo 1216/2, 1216/3 a 1217 zakoupené od kováře Jana Mikuláštíka a Anny Chalupčíkové. Potok měl parcelní číslo 1216/2 a Jelínek jej získal za 5 zlatých. 14 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 230 (korespondence 1891 1899). Stavební úřad Vizovice, č. p. 425. Vedle čtyř pokojů byla v domě dále předsíň, kuchyně, spíž, koupelna, záchod, dva menší pokoje v podkroví a půda. Ve sklepě se nacházela prádelna. 15 / Berta Jelínková, rozená Schuhová, se narodila 27. června 1861 v Dačicích. Srv. SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 48 (č. p. 380), 176 (č. p. 425) a MZA-Matriky, inv. č. 4913 (ŘKFÚ Vizovice, narození 1860 1871). Ne vždy spolehlivý soupis obyvatel (SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 176) udává jako místo jejího narození Telč. Do Vizovic se přistěhovala v roce 1886 a zřejmě ještě téhož roku se vdala za Zikmunda Jelínka. Přesný údaj není znám, oddací matriky pro příslušné roky se v Židovské obci Holešov nedochovaly. Viz Židovské matriky HBMa 1784 1949 (1960). Inventáře a katalogy fondů Státního ústředního archivu v Praze, Praha 1999, s. 36. Manželům Jelínkovým se narodili dcery Karla (31. března 1887), Marie (2. června 1888) a Helena (31. ledna 1891) a synové Rudolf (20. června 1892 snad v domě č. 425?), Zdeněk (leden 1896) a Vladimír (5. července 1897). SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 48 (č. p. 380), 49 (č. p. 425, 472), 176 (č. p. 425). Druhorozený syn Zdeněk zemřel tragicky na popáleniny 22. června 1901. Národní archiv, fond Matriky židovských náboženských obcí v českých krajích, i. č. 445 (Matrika zemřelých ŽNO Holešov 1900 1913). 32 33

KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / 3 RAZOV (ROLNICKÝ ZÁVOD OVOCNÁŘSKÝ) 1894 Nesporný úspěch a rozmach obou soukromých palíren (Singer, Jelínek) přiměl k činu také zdejší menší zemědělce, kteří po ztrátě trhů složitě hledali odbyt pro své ovoce. Rozhodli se proto založit vlastní podnik na zpracování ovoce včetně palírny ve formě akciové společnosti. Takový postup byl v té době obvyklý, stejnou cestou vznikl například rolnický akciový pivovar v Litovli (1893) nebo rolnický akciový pivovar v nedalekých Záhlinicích (1895). Úspěch zamýšlené akce závisel od toho, kolik rolníků z Vizovic a z okolí se podaří přesvědčit, aby do společného podniku vložili své těžce nastřádané peníze. Nemalou míru aktivity vyvíjel během léta 1894 především vizovický Hospodářský spolek, v jehož čele stál majitel velkostatku baron Rudolf Stillfried. Spolek k realizaci záměru ustanovil zvláštní výbor, který 10. srpna 1894 předložil plány na výstavbu pálenice u Luckého mlýna (č. p. 473). 16 Protože činitelé spolku zvažovali akciový závod na zpracování a zpeněžení ovoca po případě též jalovčinek a zemňákův, dá se předpokládat, že vedle pálenice měl ve Vizovicích vyrůst také lihovar. V srpnu 1894 byl také zformulován dopis přípravného výboru akciové společnosti, jehož hlavním úkolem bylo postoupit návrh stanov společnosti příslušným úřadům k posouzení. Zakladatelé podniku využili dopisu k širšímu vysvětlení svého záměru: Vysoké c. k. náměstníctví zemské! Kraj vizovský jest valašský kraj chudý, má však velmi výhodnou polohu pro pěstování ovoce, jsa chráněn horami před větry severními. Také pěstuje se na Vizovsku ode dávna strom ovocný a bývalo sušení a vyvážení sušeného ovoce kdys hlavním zdrojem příjmův obyvatelstva krajiny naší. Zdroj ten v posledních letech vyschl: Přišla špatná léta: Stromoví neneslo ovoce pro zimy, opět velká sucha, húsenky, krúpy a podobné pohromy živelní, obchod, pokud ještě jaký dělati se dal, strhli si jednotlivci v monopol pro sebe, určujíce ceny, které se staly tak nízskými, že pěstování ovoce přestalo se vypláceti a lid zanedbával ovocné sady své. Loňská úroda ovoce nepřinesla obyvatelstvu našemu žádných výhod a to z příčin uvedených a pak také proto, že urodilo se ovoce také jinde, že Vizovsko jest dosud beze všeho spojení obchodního, železničního a neschopno proto konkurence, jednak také proto, že sušení 16 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov dodatky (RAZOV Vizovice stavební věci). Kresba razovské pálenice (mezi 1896 1898). SOkA Zlín. děje se dosud po způsobu velmi primitivním, že při veliké námaze, ztrátě času, mnoha palivu nedosáhne se potřebné pro obchod kvalifikace zboží sušeného. Pálí se ovoce také částečně na slivovicu v palernách soukromých, do obchodu však z toho málo přijde; ovoce nesušené, je-li ho větší množství, slúžívá za krm černému dobytku, aneb sušené zůstává ležeti, kupca nenacházejíc, až se zkazí. Tak bylo v obcích roku 1893 usušeno trnek: V Zádveřicích na 3000 q, v Lípě na 2000 q, v Želechovicích a v Lůžkovicích na 3000 q, a ovoce toto leží po nejvíce neprodáno na skladech. Dále bylo usušeno v Bratřejově as 600 q, z čehož leží na skladě 400 q; v Jasené 600 q, v Chrastěšovách 200 q, v Dešné 200 q, z čehož leží na skladě asi 150 q; ve Všemině 558 q, z čehož leží na skladě asi 200 q; v Neobuzi 186 q, z čehož leží asi 86 q. Zpracovati ovoce na zavařeniny, na víno ovocné, které by mohlo vytisknouti panující zlořád moru kořalečného, na ocet u nás posud jest u rolníckého lidu našeho buď úplně neznámo, neb aspoň nepěstováno. Usnesli se proto mnozí rolníci a přátelé rolníctva na Vizovsku použíti příhodné pro ovoce povahy krajinné a opatřiti jemu zdroj příjmů, kde by mělo rolníctvo stálé a reelní zákazníky a kupce pro ovoce své. Že by dobrým zpeněžením ovoce také zvelebilo se pěstování stromu ovocného, plyne z povahy věci. Pro případ, že by ovoce stromové (trnky, střešně, višně, jablka, hrušky) se neurodilo, pálila by se borovička, an zde jest jalovec domovem, mnoho se ho vyváží a on takměř patří k ovoci hornaté krajiny naší, neb také zemňák. Společnost akciová vystaví si zvláštní palernu a místnosti pro připravování ovoce buď sušením neb zavařováním a vůbec způsobem, by ovoce pro obchod se upravilo a prospěšně 34 35

KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / 3 prodávati se mohlo. Mimo to měli by také nečleni rolníci míti právo dáti si od společnosti vypáliti ovoce své za přiměřenou náhradu, která by dle okolností mezi stranami se ujednala. Kapitál základní vyčten jest prozatím (pro nemajetnost rolníctva) na 10000 zlatých, kdyby však se ukázalo, že závod prospívá a důvěry nabývá, rozšířil by se, ano samo zřejmo, že kapital 10000 zlatých sotva stačí na potřeby nutnější. Žádáme co k účelu tomu zřízení zmocněnci zakladatelův, přikládajíce pod A osnovu stanov sepsaných dle vzoru schválených stanov rolníckého cukrovaru akciového v Lipníku a Dřevohosticích. Vysoké c. k. náměstníctví zemské račíž stanovy ty předložiti vysokému c. k. ministeriu vnitra a pak je co nejdříve schváliti a nám dodati, to z důležité příčiny té, že sklízeň ovoce jest přede dveřmi. Vizovice 5. srpna 1894. Rudolf svobodný pán ze Stillfriedu Fr. Rychlík Josef Čižmář Max. Knopp František Průžek Pavel Kalenda František Šála 17 Propagační kampaň dosáhla ohlasu, takže už během srpna 1894 bylo nashromážděno množství závazků ke koupi akcií továrny. Rolníci upisovali většinou jednu nebo dvě akcie, movitější zájemci až 10 akcií po 50 zlatých (baron Stillfried, dr. František Čižmář z Uherského Hradiště). Ke koupi akcií se zavazovali vesměs rolníci z Vizovic a blízkého okolí, hlásili se však také zájemci ze vzdálenějších míst (Vsetín, Uherské Hradiště). Pilná práce ve Vizovicích byla odměněna sice zdlouhavým, ale přece jen úspěšným schvalovacím procesem státních úřadů. Ministerstvo vnitra koncem října 1894 zmocnilo barona Stillfrieda k přípravným opatřením ke zřízení akciové společnosti a tato zpráva během několika týdnů doputovala přes zemské místodržitelství a okresní hejtmanství do Vizovic. Baron Stillfried mezitím předložil seznam závazných upsání akcií. Návrh stanov byl posouzen kladně, začátkem prosince 1894 ministerstvo vnitra sdělilo, že po jejich formální úpravě bude ihned uděleno povolení ke zřízení akciové společnosti. 20. dubna 1895 se pak společnost pod názvem Rolnický akciový závod ovocnářský ve Vizovicích přihlásila bernímu úřadu k placení výdělkové daně. To znamená, že na jaře 1895 už společnost prodávala vlastní výrobky. 18 Zakladatelé podniku usilovali o to, aby se s výrobou započalo ještě v podzimní sezoně 1894, bez ohledu na nedokončený proces úředního schvalování. Již 17 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov dodatky (RAZOV Vizovice). 18 / Tamtéž. Názvu Rolnický akciový závod ovocnářský ve Vyzovicích bylo užíváno již od podzimu 1894. Nárys razovské pálenice (1895). SOkA Zlín. v srpnu 1894 se dohodli, že pálenice bude stát u Luckého mlýna při silnici k Zádveřicím, kde mohla být k pohonu strojů použita voda z mlýnského náhonu. Práce postupovaly rychle, už koncem listopadu 1894 byly budovy hotovy a 6. prosince 1894 byla novostavba pálenice zkolaudována. Pohon strojů byl vodní, kdy pálenice byla transmisí spojena se sousedním mlýnem. Rozjezd firmy byl úspěšný, už na jaře 1895 akcionáři zamýšleli svou nově postavenou pálenici na slivovici (...) za účelem výroby všech druhů lihovin rozšířiti a jednopatrovou administrační a obytnou budovu pod vedením stavitele p. Frant. Nováka (...) přistavěti. 19 V srpnu 1895 firma objednala dodávku destilačního přístroje z Paříže. Na přelomu let 1894 1895 ustoupil do pozadí baron Stillfried a ve vedení závodu se více angažoval zejména advokát JUDr. František Barvič. 20 Rozhodující pro rozdělení funkcí ve správě závodu byla valná hromada konaná 25. srpna 1895. Na ní byl předsedou výboru společnosti zvolen František Barvič, místopředsedou starosta 19 / Tamtéž, fond OkÚ Holešov dodatky (RAZOV Vizovice stavební věci). 20 / Stručný životopis dr. Barviče viz Čižmář, Josef: Národopisné a životopisné paměti Vizovic, Brno 1938, s. 219 220. 36 37

KRÁLOVSTVÍ SLIVOVICE / 3 města František Průžek. Do výboru byli zvoleni zahradník Antonín Prokop, měšťan František Rychlík, rolník Josef Pšenčík, notář V. Stokláska, velkostatkář baron Rudolf Stillfried, měšťan Jan Hala, rolník Pavel Kalenda, poštmistr Vilém Holý, hostinský František Šála, měšťan Max Knopp, obchodník Eduard Sovák, obchodník František Pažout a inženýr František Sedláček z Uherského Hradiště. Zvolena byla také pětičlenná správní rada. Důležitým opatřením pro budoucnost byl návrh registrace ochranné známky Razov, jejíž název vznikl z počátečních písmen názvu společnosti (Rolnický akciový závod ovocnářský Vizovice). 21 Dalším krokem v rozvoji podniku měla být koupě Luckého mlýna od Terezie Maňasové v únoru 1896. Mlynářská výroba zůstala zachována. V té době se však v hospodaření firmy začaly projevovat první obtíže. Nedostatek provozního kapitálu způsobený počátečními investicemi firma řešila půjčkou 30 000 zlatých od okresní spořitelny a záložny, 22 nedařilo se však zvyšovat počet akcionářů, jejichž počet se koncem roku 1896 ustálil na čísle 63. V následujícím roce 1897 upadl závod do finanční tísně a nebyl schopen platit daně; na mlýn byla v prosinci 1897 vložena nucená roční zástava 750 zlatých ve prospěch berního úřadu. Akcionáři rychle nabyli přesvědčení, že zabránit úpadku lze jen odprodejem do soukromých rukou. Koncem listopadu 1897 byl prodej schválen mimořádnou valnou hromadou 154 hlasy proti 65. Jednání s kupcem Antonínem Ziegloserem ale nevedla k úspěchu a během roku 1898 reálně hrozila úplná likvidace podniku. 23 Poslední valná hromada společnosti proto 2. října 1898 pověřila advokáty JUDr. Františka Barviče, JUDr. Františka Čižmáře a starostu města Františka Průžka jednáním o prodeji. František Čižmář zřejmě uvažoval, že se ke koupi spojí se svým bratrem PhMr. Josefem Čižmářem, tehdy lékárníkem v bosenském Visoku. K domluvě mezi nimi ale nedošlo a Josef Čižmář nakonec krachující Razov koupil sám. Třicetiletý lékárník se majitelem Razova stal na základě kupní smlouvy z 8. října 1898. 24 Kupní částka činila 32 826 zlatých, přitom hodnota budovy mlýna byla určena na 4 700 zlatých a palírny na 10 000 zlatých. V ceně byly započítány i zásoby v hodnotě 9 226 zlatých. 25 Podnik, na němž vázla fakticky nesplácená pohledávka záložny, se nestal očekávaným konkurentem firem Karla Singra a Zikmunda Jelínka. Oproti těmto palírnám se stísněnými areály ve středu města však měl Razov do budoucna značnou perspektivu: stál za městem a okolní pozemky skýtaly v případě potřeby možnost 21 / SOkA Kroměříž, fond OkÚ Holešov dodatky (RAZOV Vizovice). 22 / Katastrální úřad Zlín, pozemkové knihy Vizovice (č. p. 472, 473). 23 / A. Ziegloser si nakonec roku 1903 založil vlastní pálenici. 24 / Josef Čižmář (1868 1965) byl nejen lékárníkem a továrníkem, ale také významným folkloristou a vlastivědným pracovníkem. Je autorem prací Dějiny a paměti města Vizovic (1933) a Národopisné a životopisné paměti Vizovic (1938). SOkA Zlín, fond OÚ ONV, inv. č. 107. Čižmář, Josef: Národopisné a životopisné paměti Vizovic, Brno 1938, s. 225 226. 25 / Katastrální úřad Zlín, pozemkové knihy Vizovice (č. p. 472, 473). rozšíření provozů. Od roku 1899 navíc kolem závodu vedla železniční trať, která město spojila se Zlínem a Otrokovicemi, kde se lokálka napojovala na Severní dráhu císaře Ferdinanda. Razov tak získal možnost bezprostředního napojení na klíčovou dopravní tepnu Podřevnicka. Rolnický akciový závod ovocnářský ve své původní podobě existoval jen necelé čtyři roky, přesto po sobě zanechal výraznou stopu. Bez ohledu na chronické finanční obtíže produkoval destiláty nejvyšší kvality, kterým se záhy dostalo uznání. Už v roce 1895 byly razovské výrobky oceněny diplomem na Národopisné Výstavě Českoslovanské v Praze (s právem ražení Zlaté medaile) a na plodinové výstavě v Brémách; v roce 1896 si odvezly vyznamenání z výstavy v Berlíně. Obchodní známka Razov si získala dobrý zvuk, takže jí s prospěchem užívali i soukromí majitelé pálenice po zániku akciové společnosti. 26 Diplom razovské pálenice z národopisné výstavy, 1895. PA RUDOLF JELÍNEK a.s. * * * Zajímavým pramenem, který dokládá vzestup palírenských podnikatelů, jsou městské voličské seznamy, do nichž byli na přelomu 19. 20. století zapisováni voliči a firmy v pořadí podle výše odváděných daní. 27 V nejstarším z nich (1892) vyniká obchodník Josef Weiss, kterého roční daň 164 zlatých řadila na patnácté místo ve městě. Spolu se Zikmundem Jelínkem (ročních 60 zlatých) patřili v tehdejším rakousko-uherském volebním systému do prvního voličského sboru, z něhož bylo možno nejsnáze proniknout do obecního zastupitelstva. Další vývoj zachycují mladší seznamy: v roce 1899 je patrný trend poklesu placených ročních daní, výrazný je propad v potížích se zmítajícího Razova. Z obou seznamů z počátku 20. století je zřejmý růst vizovických palírenských podniků. 26 / Akciová společnost se během své krátké existence starala také o osvětovou činnost. Například v květnu 1895 uspořádala ve vizovickém hotelu přednášku ředitele hospodářské školy v Kroměříži M. Výborného na téma pěstování a zpracování ovoce. 27 / SOkA Zlín, fond AMV, inv. č. 111, seznamy 1892, 1896, 1899, 1909?, 1913. 38 39