MOTIV REPTÁNÍ V KNIHÁCH EXODUS A NUMERI (BAKALÁŘSKÁ PRÁCE) THE MURMURING MOTIF IN THE BOOK OF EXODUS AND IN THE BOOK OF NUMBERS (BACHELOR THESIS)

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Katedra biblických věd MOTIV REPTÁNÍ V KNIHÁCH EXODUS A NUMERI (BAKALÁŘSKÁ PRÁCE) THE MURMURING MOTIF IN THE BOOK OF EXODUS AND IN THE BOOK OF NUMBERS (BACHELOR THESIS) autor: Mgr. Pavla Anthová obor: Teologické nauky vedoucí práce: ThLic. Stanislav Pacner, Th.D. Olomouc 2011

Děkuji ThLic. Stanislavu Pacnerovi, Th.D., za odborné vedení práce, mnoho cenných rad a trpělivost. Zároveň děkuji svým rodičům za velkorysou finanční podporu po celé období mého dlouhotrvajícího studia a Jiřímu Pechovi za pomoc při překladu anglických textů.

Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. V Olomouci dne 13.4. 2011

ANOTACE Autor / Author: Mgr. Pavla Anthová Název práce / Title of thesis: Motiv reptání v knihách Exodus a Numeri The Murmuring Motif in the Book of Exodus and in the Book of Numbers Katedra, univerzita / Department, university: Katedra biblických věd, Univerzita Palackého v Olomouci Department of Biblical Sciences, Palacký University in Olomouc Vedoucí práce / Supervisor: ThLic. Stanislav Pacner, Th.D. Počet znaků / Number of characters: 80 459 Počet titulů použité literatury / Number of sources: 26 Klíčová slova / Keywords: Kniha Exodus, kniha Numeri, pouštní tradice, motiv reptání, exodus Book of Exodus, book of Numbers, wilderness traditions, murmuring motif, exodus Resumé / Summary: Práce se zaměřuje na analýzu a interpretaci motivu reptání izraelského národa zachyceného ve starozákonních knihách Exodus a Numeri. Motiv reptání je zde rozdělen do skupin podle toho, z jakých důvodů lid reptá, a zasazen do událostí geografických i teologických. Práce zachycuje chování Izraelců v tzv. pouští tradici a mapuje gradující vztah lidu a Hospodina. Analýza motivu reptání je

závislá na starozákonních knihách, a proto je v práci oddíl věnovaný charakteru knih Exodus a Numeri. Thesis is aimed at analysis and interpretation of Israelites murmuring motif which is described in books of Exodus and Numbers in the Old Testament. The murmuring motif is categorised according its causes and explained also from geographical and theological points of view. Thesis depicts behaviour of Israelites in the so-called wilderness traditions and development of the relationship between the Israel s nation and its Lord. Since the analysis of murmuring motif is closely bound to the books of Old Testament the work contains chapter devoted to presentation of the book of Exodus and book of Numbers nature.

OBSAH ÚVOD...7 1 VŠEOBECNÝ ÚVOD DO STAROZÁKONNÍCH KNIH EXODUS A NUMERI...9 1.1 Kniha Exodus...9 1.2 Kniha Numeri...12 2 MOTIV REPTÁNÍ V KNIHÁCH EXODUS A NUMERI...15 2.1 Obecná charakteristika motivu reptání...15 2.2 Obraz Izraelitů v poušti...17 2.3 Reptání proti nedostatku vody...19 Exodus 15, 22-27...19 Exodus 17,1-7...20 Numeri 20,1-13...22 2.3 Reptání proti nedostatku jídla...24 Exodus 16,1-35...24 Numeri 11,4-34...26 Numeri 21, 4-9...28 Numeri 11,1-3...29 2.4 Reptání z jiných důvodů...29 Exodus 13,17-14,31...29 Numeri 13-14...31 Numeri 16-17...35 Numeri 12, 1-16...38 ZÁVĚR...39 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...41

ÚVOD Starý zákon zůstává jednou z konstant zájmu čtenářského i badatelského, což platí dvojnásob pro zkoumání exegetická. Můžeme dokonce prohlásit, že díky nepřetržité práci teologů a biblických interpretů je celá kniha Starého zákona jedním z nejlépe zmapovaných textů ve vývoji katolické církve. Již mnoho dekád nejen exegeté, ale také studenti nejrůznějších oborů z celého světa podrobují starozákonní knihy, samostatné kapitoly či dokonce jednotlivé verše rozsáhlým analýzám. Tvrzení můžeme vztáhnout zároveň do oblasti zkoumání motivu reptání, které je jádrem naší práce. Analýza motivu reptání má ve světových odborných výkladových textech své právoplatné místo a konkrétně rozboru tématu reptání jsou věnovány monografie autorů nejrozmanitějšího zaměření a vyznání. Ovšem toto tvrzení nemůžeme aplikovat na české prostředí. Český čtenář neovládající jiný jazyk než svůj rodný si o motivu reptání příliš nepočte. Dílčí zmínky se objevují ve výkladech Starého zákona, jeho jednotlivých knih či v obligátních úvodech spojených s první částí Písma. 1 Nedostupnost podrobnějších informací o reptání v českém prostředí je jedním z motivů vedoucích ke vzniku naší práce. Pokusíme se prostřednictvím světově uznávaných autorů zprostředkovat toto zajímavé téma a odpovědět na otázky, které si může čtenář Bible v souvislosti s motivem reptání pokládat. Rozsah práce neumožňuje zaměřit se na veškerý výskyt motivu reptání ve Starém zákoně, pokusíme se tudíž zachytit téma v návaznosti na konkrétní verše obsažené v knihách Exodus a Numeri v souvislosti s tzv. pouštní tradicí. Cílem naší práce není lexikální analýza originálního textu Písma svatého, jelikož autorka k ní nemá příslušné dispozice. Z tohoto důvodu se zaměříme na výskyt motivů reptání v knihách Exodus a Numeri a jejich interpretaci. Pokusíme se odpovědět na otázku kdo reptá zda jde o stížnosti celého izraelského národa či jednotlivců. Zaměříme se také na problematiku skutečnosti, že při kritickém čtení textů obsahujících motiv reptání není jednoznačné, proti komu je reptáno je 1 Zmínky o motivu reptání se objevují např. v knihách RENDTORFF, R. Hebrejská bible a dějiny, CHIOLERIO, M. Blaze tomu, kdo slyší tato slova či ve Výkladech ke Starému zákonu od starozákonní překladatelské komise. 7

rebelství namířeno proti Mojžíši, Áronovi anebo proti Bohu samotnému? Neméně podstatná je další otázka, kterou si může zvídavější čtenář položit: z jakých důvodů je reptáno? Lid si většinou stěžuje na nedostatek vody, jídla či ze strachu před smrtí z rukou nepřátel. Co znamená cyklicky se opakující zmínka o exodu z Egypta? V naší práci se proto pokusíme na výše zmíněné otázky najít odpověď a nabídnout tak českému čtenáři základní vhled do problematiky spojené s motivem reptání. Aktuálnost naší práce dokládají sami autoři, kteří monografie popisující motiv reptání píšou kontinuálně již téměř padesát let. 8

1 VŠEOBECNÝ ÚVOD DO STAROZÁKONNÍCH KNIH EXODUS A NUMERI Druhý vatikánský koncil potvrdil, že Bible je textem Bohem inspirovaným a klade důraz také na lidskou stránku podílu na celé knize v její závěrečné podobě. 2 Víme, že Písmo svaté není kniha, která by jen tak spadla z nebe, jak věří o Koránu, tedy o posvátné knize islámu, muslimové či o Bibli Svědkové Jehovovi. 3 Starý zákon se skládá z velkého množství knih, na jejichž tvorbě se podílelo mnoho lidí, z nichž každý vnesl do textu kus své vlastní invence, zkušenosti či vzpomínky v závislosti na duchu doby, ve které žil, a svých lidských vlastnostech. Při čtení Písma svatého bychom měli dbát nejen na teologickou interpretaci textu, ale musíme zohlednit také aspekty historické a literární. Pro naši práci je stěžejním motivem reptání izraelského lidu v knihách Exodus a Numeri, ale ani tato konkrétní analýza se neobejde bez historického úvodu, který by nezahrnoval také hledisko literární a teologické. Jsme si vědomi toho, že téma a charakter práce neumožňují takový rozsah výše zmíněného bádání, jaký by si knihy Exodus a Numeri bezesporu zasluhovaly. Zcela opačným extrémem by však bylo podlehnutí vědeckému nihilismu a vědomí nemožnosti toto téma zde obsáhnout, a proto v následujících dvou kapitolách přinášíme stručnou charakteristiku dvou knih Mojžíšových. Knihy Numeri i Exodus jsou součástí tzv. Pentateuchu, tj. Pěti knih Mojžíšových, které jsou pro Starý zákon primární. 1.1 Kniha Exodus Kniha Exodus nazývaná také Druhou knihou Mojžíšovou započíná vyprávěním o utrpení izraelského lidu v Egyptě a jeho početnosti (Ex 1,7) a končí ve chvíli, kdy Hospodinova sláva přebývá v Mojžíšem postavené svatyni (Ex 40,38). Exodus navazuje ve vyprávění přímo na předcházející knihu Genesis, ale mezi První a Druhou knihou Mojžíšovou je pravděpodobně časový odskok 400-500 let. 4 Se začátkem knihy Exodus se zásadně mění předpoklady, z nichž vyprávění vychází. V příbězích otců vystupovali jako jednající postavy neustále jednotlivci, nyní se 2 Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o Božím zjevení Dei verbum, 11. 3 Srov. HRBATA, J. Klíč ke Starému zákonu, s. 11. 4 Srov. DILLARD, R.B., LONGMAN, T. Úvod do Starého zákona, s. 51. 9

objevuje lid. 5 Tento izraelský lid je zastoupen Mojžíšem (a Áronem), ale i ti často čelí protestům ze strany anonymního izraelského lidu. Po dějové stránce popisuje Exodus v Pentateuchu dvě stěžejní události, kterými jsou odchod z Egypta 6 a vznik smlouvy. Tyto jsou pak významným krokem k sebepojetí izraelského lidu jako lidu svobodného. Hlavní postavou knihy Exodus je osoba Mojžíše, který tvoří prostředníka mezi Bohem a lidem a stává se tak předobrazem novozákonního Ježíše Krista. Mojžíš však přijímá také roli přímluvce za lid i s nasazením vlastního života (Ex 32, 30-34) a upevňuje monoteizmus. 7 První část knihy Exodus (1-15) směřuje po mnoha peripetiích k vyjití z Egypta, které je těsně spjato se slavností pesach. 8 Tato nejvýznamnější izraelská slavnost má však pravděpodobně předizraelské kořeny, avšak stává se památkou na tento den a opakuje se v každé generaci. 9 Posléze se národ vydává na cestu do země Bohem zaslíbené, přičemž se ale na delší dobu usazuje pod horou Sínaj a zůstává zde až do konce Pentateuchu. Rolf Rendtorff k tomuto setrvávání poznamenává: Líčení pobytu na Sínaji je nanejvýš komplexním útvarem a zároveň nejrozsáhlejším souvislým úsekem Pentateuchu (Ex 19, 1 až Nu 10, 10). 10 Je to úsek textu, ve kterém sám Bůh dává trvalé platné příkazy Desatero, Knihu smlouvy objevuje se zde řada kultických ustanovení či popisů zákona. Jen co je ale smlouva ustanovena, lid stvrzuje svoji poslušnost (Ex 24) a Mojžíš vystupuje pro kamenné desky k Bohu na horu, v izraelském národě se probouzí první pochybnosti a zhotovením sochy býčka (Ex 32,4) smlouvu porušují. Mojžíš ve svatém hněvu rozbíjí desky zákona a spolu s lidem činí pokání, které nakonec vede k obnově smlouvy. V knize Exodus se ustanovuje tzv. pouštní tradice, která zachycuje pobyt izraelského lidu na poušti a s tím spojené těžkosti. Právě s touto pouštní tradicí je úzce spjat motiv reptání Izraelitů, 11 kterým se důsledněji budeme zaobírat v dalších kapitolách. 5 RENDTORFF, R. Hebrejská bible a dějiny, s. 184. 6 Událost exodu bývá datována do období kolem roku 1200 př. Kr. In VLKOVÁ, G.I. Slovo Boží a slovo lidské, s. 30. 7 Srov. HRBATA, J. Klíč ke Starému zákonu, s. 77. 8 Srov. RENDTORFF, R. Hebrejská bible a dějiny, s. 185. 9 Srov. kol. autorů. Výklady ke Starému zákonu I., s. 239. 10 RENDTORFF, R. Hebrejská bible a dějiny, s. 185. 11 Srov. tamtéž, s. 188. 10

Z literárního hlediska je kniha Exodus souborem nejrůznějších žánrů najdeme zde prosté vyprávění (např. Ex 4), popis zákona (Ex 22) či poezii (Ex 15). Exodus se od mnoha jiných historických knih v Bibli poněkud liší důležitou rolí, kterou v ní hraje Zákon. 12 Důraz na Zákon, jeho ustanovení a dodržování, poukazuje na roli Hospodina, kterou od nynějška bude v životech izraelského lidu zastávat. V první řadě je literárním cílem Exodu zachytit a popsat Boží činy a s dostatečnou úctou o nich podat zprávu. Raymond Dillard s Tremperem Longmanem pak vysvětlují, že tato historie se nazývá teologickou nebo prorockou, protože se obzvlášť zaměřuje na zjevení Boží podstaty v jeho skutcích. 13 Teologické poselství knihy Exodus je velice důležité. Díky pochodu očisty a poznávání vlastního Boha, typické pro období Izraelitů v poušti, se Exodus stává vzorem života každého člověka, cestou víry pro toho, kdo má smysl pro interpretaci vlastního hmatatelného prožitku bolesti a smrt. 14 Bůh vysvobozuje svůj lid z egyptského otroctví, kde trpěl velkým útlakem a nesvobodou. Posílá Mojžíše přesvědčit neoblomného faraóna, aby nechal izraelský lid odejít ze své země. Hospodin stále znovu a znovu ukazuje faraónovi svoji moc a důležitost nejen v ranách, které na Egypt sešle, ale také rozestupením vod Rákosového moře. Izraelský lid si má díky exodu uvědomit, že je Božím lidem a že na něj Bůh myslí a drží nad ním ochranou ruku. 15 U hory Sínaj dává Bůh lidu Zákon a následující události poukazují na Boží svatost a hřích lidu. 16 Na podstatu Zákona Dillard s Longmanem říkají: Není to klíč k vybudování vztahu s Bohem, nýbrž spíše k jeho pokračování a udržování. Ve skutečnosti je vydání Zákona historicky a kanonicky obklopeno Božími milostivými činy, pohledem zpět k exodu a pohledem kupředu k dobytí a osídlení zaslíbené země. 17 Výsledkem událostí popisovaných v knize Exodus je lid, který se zavázal poslouchat Boha a řídit se jeho příkazy a radami, zavazuje se, že bude žít podle Boha a naslouchat mu. Zároveň jde o lid, který se zavázal Boha vroucně milovat 12 DILLARD, R.B., LONGMAN, T. Úvod do Starého zákona, s. 58. 13 Tamtéž. 14 CHIOLERIO, M. Blaze tomu, kdo slyší tato slova, s. 67. 15 Srov. DILLARD, R.B., LONGMAN, T. Úvod do Starého zákona, s. 59. 16 Srov. tamtéž, s. 60. 17 Tamtéž. 11

a učit se ho poznávat. 18 Celá kniha je připomínkou Boží milosti, moci a trpělivosti s hřešícími lidmi. 1.2 Kniha Numeri Čtvrtá kniha Mojžíšova má svůj název odvozen podle rozsáhlých záznamů sčítání lidu a uvádění počtu obětí. Kniha Numeri ve svém vyprávění navazuje bezprostředně na knihu Exodus a po legislativní stránce taktéž na knihu Leviticus. Začátek knihy Numeri přitom obsahuje přípravu společenství na válečné tažení a nejrozmanitější kultická ustanovení (Nu 5). Druhá část knihy (Nu 10,11-20,13) popisuje pochod pouští od hory Sínaj do Kádeše, včetně zkoušek víry Izraele i útoků proti Mojžíšově autoritě. Některé pasáže v této prostřední části knihy jsou v mnoha ohledech blízké obsahu vyprávění o pobytu Izraele na poušti v Ex 15,22-8,27. 19 Tato kniha je vůbec nejvíce z celého Pentateuchu poznamenána reptáním lidu na nejrůznější okolnosti pobytu na poušti charakteristického převážně nedostatkem vody a života vůbec, které je směřováno především k Mojžíšově osobě. Třetí část zaznamenává pochod Zajordánskem ke břehu Jordánu a poslední směrnice a opatření před vstupem do Kanánu (Nu 20,14-36,13). Poslední úsek knihy vypráví také o konfliktech s pěti králi, jejichž zeměmi chtějí Izraelci táhnout: s édomským a aradským králem; s emorejským Síchonem a bašanským Ógem, jejichž zemí Izraelci dobudou; a konečně s moábským Balákem, který si proti Izraeli povolá věštce Bileáma. 20 V knize Numeri také dochází k rozhodujícímu Hospodinově výroku nad Mojžíšem a Áronem (Nu 20,1-13), ve kterém je jasně řečeno, že i tito dva musí zemřít na poušti a tedy i Mojžíšovi a Áronovi bude v budoucnu země zaslíbená nedostupná. Dochází dokonce k novému sčítání lidu (Nu 26) a ve verši 64 je prohlášeno, že Nebyl mezi nimi nikdo z těch, kteří byli povolání do služby tehdy, kdy Mojžíš s knězem Áronem sčítali Izraelce na Sinajské poušti. 21 S předzvěstí Mojžíšovy smrti také souvisí prohlášení Jozua za nového vůdce (Nu 27,12-33). 18 Srov. CHIOLERIO, M. Blaze tomu, kdo slyší tato slova, s. 71. 19 Srov. RENDTORFF, R. Hebrejská bible a dějiny, s. 193. 20 Tamtéž, s. 194. 21 Nu 26, 64 (není-li uvedeno jinak, pochází biblické citace textů z ČEP, 2008). 12

Kniha Numeri je uzavřena otázkou kultických zvyklostí, charakteru ritu a přidělení země zajordánským kmenům (Nu 32). Z teologického hlediska v knize Numeri představuje izraelský národ komunitu pevně stmelenou předchozími zážitky a společným cílem. Na cestě do země zaslíbené se vypořádávají nejen s obtížemi nehostinné pouště, ale také s pokušením vrátit se zpět do Egypta (vzpoura Koráchovců Nu 16). Hospodin neustále dokazuje svoji věrnost izraelskému lidu a naopak žádá jeho absolutní víru. Avšak lid se příležitostně uchyluje k narušování této věrnosti a Mojžíš stále drží roli prostředníka mezi Bohem a lidmi a praktikuje to, co bychom dnes nazvali přímluvná modlitba za druhé. Význam Numeri spočívá v tom, že líčí přechod od staré generace, která opustila Egypt a zhřešila na poušti, k nové generaci, jež stojí na hranicích zaslíbené země. 22 A zatímco podle Dillarda a Longmana je první část knihy Numeri spíše sled vynášených soudů nad lidem a nese se v duchu reptání a rebelství, tak druhá část má veskrze pozitivní charakter. 23 Naproti tomu Dennis Olson se domnívá, že trvalým přínosem knihy Numeri je, že funguje jako paradigma pro každou následující generaci Božího lidu. Zve každou generaci, aby zaujala místo té druhé. 24 Z literárního aspektu knihy Numeri zdůrazněme její ohlasy v jiných knihách Starého zákona (Žalmy, Kniha moudrosti, Sírachovec). Na knize Numeri dále zaujme především její druhová rozmanitost. Od počátku až do konce se čtenář setkává s mnoha různými literárními žánry: najdeme zde např. vyprávění, poezii, parodii, proroctví, modlitby, vítěznou píseň, požehnání či diplomatický dopis. Avšak žánr celé knihy je možné označit jako vzdělávací historický spis 25, ačkoli struktura je poměrně heteronomní a její jazyk nikdy nebyl předmětem hojnějších estetických analýz. 26 Kniha Numeri se dá shrnout do následujících slov: Poušť je časem zkoušek, ale také Boží prozřetelnosti, časem, kdy víra v Boha musí uzrát a vyrůst, nedívat se do minulosti, ale do budoucnosti. Celá generace, která oplakávala Egypt, 22 DILLARD, R.B., LONGMAN, T. Úvod do Starého zákona, s. 75. 23 Srov. tamtéž, s. 80. 24 OLSON, D.T. The Death of the Old and the Birth of the New: The Framework of the Book of Numbers and the Pentateuch, s. 183. 25 Srov. DILLARD, R.B., LONGMAN, T. Úvod do Starého zákona, s. 77. 26 Tamtéž, 79. 13

nevejde do země, až nová generace, očištěná cestou pouští. 27 Právě prostřednictvím knihy Numeri můžeme sledovat postupné zdůrazňování hrůzy v Egyptě: připomínky nedůstojného života a nesvobody. Izraelský lid si má uvědomit, že právě exodem (tj. vyjitím z Egypta) začaly nové Boží dějiny! 28 Při zběžném pohledu do dvou knih Pentateuchu můžeme říci, že Starý zákon je knihou plnou napětí, která člověka vysílá na cestu pátrání po prožívané pravdě o Bohu. 29 Jedním z nejvýznamnějších prvků Tóry je předání kamenných desek Mojžíšovi, ale ve Starém zákoně je mnoho příběhů a obrazů, ve kterých si izraelský národ předává své zkušenosti s Bohem. Nesmírně inspirativní moc tradice Izraele je však často konfrontována s povrchním a destruktivním pohledem na starozákonního Boha. Přitom jde o Boha charakterizovaného mnoha přídavky: je to přikazující Pán, živý jednající Bůh, majetnický, velkorysý, trpělivý i trestající. Proto i my křesťané čteme Starý zákon tak, abychom v něm uchopili základní esenci židovství a sledujeme plnohodnotný dialog, který spolu Starý a Nový zákon vedou. Vždyť samotná spojující podstata těchto dvou sbírek tedy vyprávění o Bohu je tím nejobyčejnějším vyjádřením touhy po Bohu. 30 Je potřeba si uvědomit, že kvalitní výklad Bible je cíl, který je obtížné naplnit, obzvláště pak v prvních fázích studia. Aby čtenář mohl plně porozumět tomu, co Bible popisuje, je nutné se přenést o řadu století dříve a vědět, že zejména Pentateuch není dílem jediného autora 31 a že jednotlivé knihy, i když na sebe vyprávěním navazují, mohou odrážet odlišnou sociální, politickou a náboženskou situaci izraelského národa. Obě výše zmíněné knihy Exodus a Numeri mají řadu společných témat a motivů, týkajících se především pobytu izraelského lidu na poušti. V následujících kapitolách se budeme zaobírat námi již několikrát výše zmíněným motivem reptání a rebelství. 27 CHIOLERIO, M. Blaze tomu, kdo slyší tato slova, s. 74. 28 Srov. ZENGER, E. Na úpatí Sinaje, s. 115. 29 Tamtéž, s. 55. 30 Srov. s. 11-12. 31 Dříve se předpokládalo, že autorem Pentateuchu je Mojžíš. Avšak s prohloubením historickokritického bádání je nutné tento předpoklad zcela jednoznačně vyloučit. Srov. Papežská biblická komise. Výklad Bible v církvi, s. 33. 14

2 MOTIV REPTÁNÍ V KNIHÁCH EXODUS A NUMERI Starý zákon je popisem vztahu mezi Bohem a Izraelem, který můžeme charakterizovat jako neustálé kolísání mezi negativním a pozitivním pólem. 32 V Pentateuchu však na první pohled dominuje negativní charakter těchto scén, zároveň jde o texty, které se velice obtížně interpretují. Nicméně badatelé mají k dispozici široký rozsah analýz a rekonstrukcí těchto textů. 33 V následující části práce se budeme zaobírat analýzou motivu reptání ve Druhé a Čtvrté Mojžíšově knize. Jednotlivé texty, které budeme zkoumat, roztřídíme do tří skupin, a to podle prvoplánového důvodu k reptání: z nedostatku vody či jídla a reptání z jiných důvodů. 34 Nejdříve se zaměříme na analýzu samotného motivu reptání. 2.1 Obecná charakteristika motivu reptání Pochopení motivu reptání má své kořeny v charakteru životních podmínek na poušti. Neustálé strádání a nepohodlí z důvodu nedostatku vody a jídla vede lid k reptání navzdory Boží spáse vyjádřené vyvedením z Egypta. Zjednodušeně můžeme říci, že Bůh na stížnosti reaguje naplněním potřeb lidu a příležitostně izraelský národ za reptání trestá. George Coats nastiňuje problematiku paradoxní situace pomoc, po které následuje trest náleží k odlišným způsobům chápání pouštní tradice. 35 Naproti tomu Thomas Dozeman ve výkladu knihy Exodus dochází k závěru, že Příběhy reptání jsou rozvíjeny jako sekvence událostí o dvou částech, které se vyvíjejí od počáteční periody zkoušení Boha (Ex 15-18), přes zjevení zákona (Ex 19-34) až po odmítnutí Božího vedení (Nu 11-21). 36 William Propp pak chápe tradici reptání jako podobenství namířené ke čtenářům: když i faraón a osvobození Hebrejci pochybovali o Bohu, o kolik těžší je to pro nás ( 1K 10,6; Žd 3,7-4,13)? 37 32 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 13. Tamtéž, s. 21, autor zdůrazňuje, že negativní pohled je typický pouze pro Pentateuch. Výjimkou je Joz 9,18. 33 Srov. FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 2. 34 Dělení motivu reptání je převzato z knihy COATS, W.C. Rebellion in the wilderness pro přehlednost toto dělení přebíráme. 35 Srov. tamtéž, s. 16. 36 DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 368. 37 Srov. PROPP, W.H.C. Exodus 1-18, s. 599. 15

Na základě textů můžeme dojít k několika sjednocujícím prvkům již zde v úvodu. Podmětem reptání je konzistentně lid Izraele (výjimku tvoří pouze Nu 16,11). Objektem, proti kterému se reptá, je buď Mojžíš, Áron nebo oba dohromady. 38 Ty můžeme všeobecně charakterizovat jako vůdce lidu, ale v Ex a Nu se objevují zároveň verše, ve kterých lid reptá přímo proti Hospodinu (Ex 16,7-8; Nu 14, 27). Vedle tohoto tvrzení je však potřeba zdůraznit, že autorita Mojžíše a Árona, tedy postavení, které ve společnosti zastávají, je svojí existencí zaštítěna samotným Hospodinem. Celá naše analýza se dá shrnout následovně: objektem reptání je primárně lidský vůdce komunity, ačkoli tendence rozeznávat božskou autoritu přítomnou za tímto lidským vedením je v interpretaci textu nevyhnutelná. 39 Lid Izraele zpravidla vznáší na své vůdce otázku uvozenou zájmenem proč, např. Ex 17,3 či Nu 14,3. Tato otázka je většinou reakcí na stávající situaci lidu, přičemž můžeme tvrdit, že smyslem otázky je obdržet vysvětlení. Výzvou ve formě otázky přitom lidé poukazují na svoji nedůvěru vůči Mojžíši a Áronovi, je přímo obviněním z nedostatku odpovědnosti a spolehlivosti. 40 Ze strany lidu dochází ke zpochybnění Mojžíšových minulých rozhodnutí (Ex 16,3), otázky často vyznívají pouze jako rétorické, vztahují se k tomu, co již nastalo (vyjití z Egypta) nebo co teprve může nastat (smrt na poušti). Coats zdůrazňuje, že nikdo nevznáší tento typ otázky, pokud není jasným rebelem srov. Ex 5,15. 41 Jelikož lid v konečném důsledku reptá proti Bohu a zpochybňuje tak jeho pozici, jsou rebelové podrobeni tvrdému trestu smrti a Boží odezva se tak mění z asistence na soud Nu 13-14; Nu 16; Nu 21,4-9. 42 Obviněný Mojžíš a Áron na otázky odpovídají nejčastěji dvojím způsobem. Prvním z nich je padnutí tváří k zemi (Nu 14,5; 16,4; 16,22; 17,10; 20,6) jde o jev rozšířený v celém Starém zákoně a vyjadřuje odevzdání se významnější osobě. V tradici reptání je touto významnější individualitou Bůh, avšak také to může být král (2 Sam 9,6) či je úkon vyjádřením podřízeného vztahu ženy k muži (Rt 2,10). 43 Padnutí tváří k zemi můžeme interpretovat jako vyjádření pokory a vlastního 38 Srov. COATS, G. W. Rebellion in the Wilderness, s. 27. 39 Srov. tamtéž, s. 28. 40 Srov. tamtéž, s. 30. 41 Tamtéž, s. 37. 42 Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 351. 43 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 39. 16

ponížení. V případě Mojžíše a Árona jde o akt směřovaný k Bohu a ne reptajícímu lidu. To, že tito dva na reptání lidu reagují padnutím na tvář je vyjádřením jejich vztahu k Hospodinovi. Druhým typem reakce na reptání lidu je prohlášení Mojžíše, že v blízké budoucnosti nastane událost, která prokáže, že Hospodin stále stojí za činy, které lid zpochybňuje (Ex 16,6-12; Nu 16,25 a dál). 44 V konečném důsledku obě formy odpovědi spojuje cíl ukázat, že autorita, kterou Mojžíš a Áron disponují, pochází od Boha. 2.2 Obraz Izraelitů v poušti Zachycení komplexního obrazu izraelského národa na poušti je jedním z našich synchronních kritických problémů. David Frankel chápe tuto etapu jako období nepřetržitého izraelského rebelství. Reptání s následným trestem Božím je pro nás jednoduše pochopitelným, větší obtíže však působí ty příběhy, které postrádají element trestu a místo toho prezentují velkorysou Boží pomoc a zaopatření lidu. Klíč k pochopení dvou odlišných portrétů izraelského národa během putování pouští nabízí právě David Frankel: raná tradice podle něj zachycuje lid na poušti buď v pozitivním ladění, nebo zcela neutrálně. Teprve pozdější tradice jsou s postupem času čím dál více negativnější a také Boží zaopatření a pomoc lidu je zachycena jako odezva na reptání. 45 Názory badatelů na skutečné důvody reptání v pouštní tradici se různí. Martin Noth, George Coats a Simon De Vries věří, že cílem motivu reptání bylo portrétovat Izraelity jako hříšníky a rebely. Coats uvádí, že hlavní příčinou stížností je exodus a že texty byly původně silně pozitivní a motiv reptání byl do nich vložen později. Brevard Childs tento koncept zpochybňuje a odmítá věřit, že pouštní tradice podávala vždy jen pozitivní obraz izraelského národa a naopak zdůrazňuje, že je pravděpodobnější spíše tendence opačná. Frankel přejímá Childsovu 46 teorii o dvou typech příběhů, jež pramení z raných ústních podání: I. typ příběhu: Božská pomoc lidu a jeho zaopatření, II. typ: izraelské rebelství a následný trest. Frankel věří, že reptání je prvkem vloženým do obou typů příběhů. 47 44 Srov. tamtéž, s. 39. 45 Srov. FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 12. 46 CHILDS, B.S. The Book of Exodus, s. 254-264. 47 Srov. FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 14. 17

Příběhy typu I portrétují přirozené potřeby Izraele a jeho stížnosti, Mojžíšovu přímluvu k Bohu a následné zaopatření. II. typ zachycuje neodůvodněnou stížnost, po které následuje trest, prosbu Izraelců k Mojžíšovi, Mojžíšovu přímluvu u Boha a následný odklad trestu. Frankel upozorňuje na zajímavý fakt, že oba typy příběhu jsou velmi podobné: stereotypní stížnosti, Mojžíšova intervence u Boha, Bůh přináší úlevu od těžkostí. 48 Portrét Izraelců se různí příběh od příběhu. Lidé si stěžují vůdcům (např. Ex 16,2) nebo úpí k Bohu (např. Ex 14,10). V Nu 11 lid dokonce truchlí sám pro sebe (srov. Nu 11,10). Frankel trvá na rozlišení příběhů s motivem reptání podle toho, zda obsahují trest či ne. Pokud po reptání následuje trest, jde o příběh, který zachycuje Izrael hřešící vůči Bohu. 49 Avšak je nutné položit si otázku, jaký je účel reptání v příbězích o Boží pomoci bez trestu? Příběhy s motivem reptání, po nichž nenásleduje trest (Ex 14; Ex 15, 22-26; Ex 17,1-7) jsou namířeny proti Mojžíšovi (a Áronovi), ale pomoc či zaopatření je vždy poskytnuto skrze Mojžíše a nikdy Bohem samotným. 50 Je to Mojžíš, kdo háže dřevo do vody Mary, kdo rozdělí Rákosové moře, či kdo vyvedl vodu ze skály v Masse a Meribě. Účelem reptání lidu v těchto příbězích je dát najevo přirozené pochyby, které mohou nastat ohledně božské autority proroka. 51 Mojžíš na tyto pochyby odpovídá konáním zázraků a fakt, že samotnými zázraky zároveň zajišťuje a zachraňuje životy Izraelců, je druhotný. Prvotním významem je, že Mojžíš stvrzuje svoji božskou autoritu: Autoři příběhů s řečí reptání bez trestu využili tento starodávný motiv Boží pomoci za novým účelem. Portrétovali zaopatření v poušti ne jako Boží odpověď lidu, ale jako odpověď proroka těm, kdož zpochybňovali jeho autoritu. Tudíž tyto příběhy tvoří pozdější prorockou verzi dřívějších příběhů o pomoci. 52 Dozeman se domnívá, že jádro toho, proč po některých stížnostech následuje trest a po jiných ne, leží někde jinde: všechny příběhy zahrnující reptání bez trestu se nacházejí v situaci před zjevením na hoře Sínaj a veškeré další příběhy zachycující lid hřešící a Boha trestajícího se nacházejí důsledně po této významné 48 Srov. FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 49. 49 Srov. tamtéž, s. 37. 50 Srov. tamtéž. 51 Srov. tamtéž. 52 Tamtéž. 18

události (motiv reptání představený v knize Numeri). 53 Na jednotlivých textech dokazuje, že motivy reptání zachycené před událostmi na hoře Sínaj jsou testem: Bůh zkouší Izrael krizí vyvolanou kontaminovanou vodou (Ex 15,22-27) či absencí jídla (Ex 16). Oproti tomu lid pokouší Hospodina během nedostatku vody (Ex 17,1-7). Pak bychom příběhy obsahující motiv reptání mohli chápat jako zasvěcení, ustanovení vztahu mezi Izraelity, Mojžíšem a Bohem. 54 Právě z tohoto důvodu vedou stížnosti lidu k Boží pomoci a ne ke trestu. Avšak charakter reptání se zcela mění po ustanovení smlouvy na hoře Sínaj po této události je stížnost chápana jako odmítnutí Boží spásy. 55 Stížnosti v Nu 11-21 již nejsou zkouškami zasvěcení, ale událostmi, v nichž lid postrádá víru v Mojžíšovo vedení a Boží záchranu. 56 Také Propp obhajuje identickou myšlenku. 57 2.3 Reptání proti nedostatku vody V naší práci se konkrétně zaměřujeme na motiv reptání v pouštní tradici, uvedený v knihách Exodus a Numeri. Nejdříve se budeme zaobírat analýzou motivu reptání spojeného s nedostatkem vody na poušti. Exodus 15, 22-27 Situace, kterou výše zmíněné verše popisují, se odehrává na poušti Šúr. Jde o okamžik bezprostředně následující za zázračným přechodem přes Rákosové moře. Reptání započíná veršem 24, a to charakteristicky otázkou. Na první pohled se zdá, že otázka Co budeme pít? je pouze vyjádřením potřeby informace, ale na druhou stranu je zřejmé, že lidé se zároveň dožadují vody a nechtějí pouze informace o vodě jako takové. 58 Otázka však nemá nepřátelskou konotaci, je spíše vyjádřením obav z budoucnosti. Na to Mojžíš reaguje prosbou 59 o pomoc v krizi. Celá situace vyznívá jako ukázka velkorysé Boží pomoci a verš 24 nelze jednoznačně interpretovat jako rebelství. Jediným styčným momentem 53 Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 350. 54 Srov. tamtéž, s. 349-350. 55 Srov. tamtéž, s. 350. 56 Srov. tamtéž. 57 Srov. PROPP, W.H.C. Exodus 1-18, s. 599. 58 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 51. 59 Krize vyvolaná hořkou vodou je prvním případem, kdy se Mojžíš přimlouvá za izraelský lid. 19

s motivem reptání je úvod příběhu verš 24a. Můžeme shrnout, že se zde střetávají dva momenty: rebelství proti autoritě Mojžíše a Boží zájem o lid zproštěný všech negativních konotací. 60 Dozeman při interpretaci textu klade důraz na verš 26. Domnívá se, že příběh o hořké vodě zachycuje starší etiologický příběh, která byl přepracován v tvrzení o zákoně a uchování zdraví. Hlavním posláním příběhu je podle Dozemana propojení motivu dodržování zákona a zdraví. 61 Také Noth řadí tento text ke starším pentateuchálním tradicím. Primárním účelem textu není sdělení, že lid pil vodu a byl zachráněn. Coats se domnívá, že esenciální pro příběh je fakt, že Mojžíš zázračně přeměnil hořkou vodu ve sladkou. Přímo se nabízí srovnání s předcházejícím cyklem egyptských ran, ve kterých Hospodin vody Nilu kontaminoval a celkově narušil přírodní rovnováhu. Dozeman však chápe jako stěžejní myšlenku příběhu zmínku o zákoně a ne vodu: pokud lid bude dodržovat Boží požadavky, nemusí se bát ani nemocí (srov. Nu 21,6-8). V neposlední řadě jde také o etiologický 62 příběh o hořké vodě v Maře, který končí jejím oslazením. 63 Cornelis Houtman vidí v první události na poušti skutečnost, že Bůh zde umožňuje Izraelcům ochutnat výhody života ve víře a v Hospodinově opatrovnictví. 64 Exodus 17,1-7 Tato perikopa popisuje zázrak, který se objevuje i v jiných částech Starého zákona např. Dt 8,14-15; Neh 9,15. 65 Izrael se neusadil v Refídimu z vlastní vůle, ale na rozkaz Boha (v. 1). Stuart konstatuje, že Bůh opět dovedl lid na místo, kde není žádná voda (srov. Ex 15,22-27), v důsledku čehož chápe tento příběh jako další zkoušku víry. 66 Dozeman upozorňuje na velké množství otázek spojených 60 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 52. 61 Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 367. 62 Etiologie (z řeckého aitia, příčina, a logos, tj. slovo, vysvětlení) je pokus vysvětlit nesrozumitelné přítomné skutečnosti či názvy minulými příčinami. Viz HRBATA, J. Klíč ke Starému zákonu, s. 21. 63 Geografické poznámky spjaté s příběhy reptání poukazují na zacyklení cesty první generace, jelikož k Rákosovému moři je odkazováno na počátku putování (Ex 14) i na konci (Nu 21,4-9). Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 351. 64 Srov. HOUTMAN, C. Exodus, s. 316. 65 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 59. 66 Srov. STUART, D.K. Exodus, s. 388. 20

s autorstvím příběhu a jeho kompozicí. 67 Childs shrnuje dva nejvýraznější problémy: I. dvojí jméno v příběhu (Massa a Meriba, v. 7a) a II. kombinaci legální hádky ve verši 2 s motivem reptání (v. 3) zachycené v konfliktu mezi Mojžíšem a izraelským lidem. 68 Reptání je zde explicitně uvedeno ve verši 3 a poukazuje jím na podstatu celé krize. Lid výslovně reptá proti Mojžíšovi a přímo jej obviňuje, že je vyvedl z Egypta, aby zemřel na poušti. Avšak problém žízně a Mojžíšovy neschopnosti vodu zajistit je spíše druhotný. Lid dává zcela jednoznačně najevo, že jeho žízeň je zapříčiněna odchodem z Egypta. Izraelské reptání je namířeno proti tomu, že vůbec z Egypta odešli, protože jinak by zřejmě žízní netrpěli. Mojžíš na to reaguje otázkou určenou Bohu (v. 4), prosí o pomoc, aby se mohl se situací vyrovnat a poukazuje na míru rebelství lidu vyjádřením hrozby smrti. Hospodinova odpověď je podle Coatse poměrně nejasná: i přesto, že je zpochybněna Mojžíšova autorita ve věci vyvedení z Egypta, Bůh odpovídá darem vody. 69 Ptá se: Ukazuje Hospodin, že Mojžíš měl autoritu vyvést lid, protože vydobyl vodu z kamene? 70. Nenásleduje ani žádný trest. 71 Coats upozorňuje na to, že motiv reptání byl pravděpodobně uměle vsunut k vyprávění o zázraku, které bylo primárně pozitivního charakteru. 72 Což by vysvětlovalo, proč jsou v příběhu prolnuty dva zcela opačné motivy, které však byly pravděpodobně zkombinovány dlouho předtím, než byl text zaznamenán literárně. Dozeman je však jiného názoru: Izraelité se podle něj dovolávají svých legálních práv žalujíc Boha pro nedostatek vody. Mojžíšova odpověď ozřejmuje, že spor není veden vůči němu, ale vůči Hospodinu (v. 2b). Lid zpochybňuje, že měl Mojžíš exodus dobře promyšlený, když teď pravděpodobně na poušti zahynou (v. 3). Dozeman zde nenahlíží na motiv reptání jako na akt rebelství, ale zasazuje celý příběh do období vzájemného dvoření před zjevením zákona. 73 Douglas Stuart zachází v interpretaci otázky Proč pokoušíte Boha? ještě dál: Mojžíš dle něj ví, že protest zde představuje snahu manipulovat Bohem. 74 67 Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 388. 68 Srov. CHILDS, B. S. The Book of Exodus, s. 306-7. 69 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 61. 70 Tamtéž. 71 Ačkoli se najdou důvody vykládat následný útok Amáleka v Ex 17,8 jako trest. Srov. LEIBOWITZ, N. Studiues in Shemot, 1:287-88. 72 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 62. 73 Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 389. 74 Srov. STUART, D.K. Exodus, s. 389. 21

Závěrečný verš perikopy (v. 7) poukazuje na její celé poselství, kterým je podle Coatse tragický nedostatek víry Izraelitů v Boha uprostřed smrtelné krizové situace. 75 Obdobně Stuart se domnívá, že pochyby lidu o Boží přítomnosti mezi nimi, znamenají zjevný nedostatek víry i přesto, že Bůh je ve formě oblakového sloupu stále přítomen. Otázku tedy chápe jako pohrdání Božím vedením a urážkou Boha. 76 Dozeman naopak chápe verš 7b jako reflexi sporu, který vyústil v teofanii (v. 6a). 77 Příběh popsaný v Ex 17,1-7 ukazuje, že Mojžíš vykonal zázrak, což mohli dosvědčit starší, a ne skutečnost, že žízeň lidu byla zažehnána. 78 Mojžíš vyvede vodu ze skály před zraky starších, což potvrzuje přítomnost Boha mezi Izraelity. Dozeman zdůrazňuje, že mimo tradici P má příběh Massy a Meriby mnohem více komplexní podobu a odlišnou interpretaci: Dt 9,22; Ž 95,8 či Žd 3,7-11. 79 Dvojí jméno místa Massa a Meriba je užito pouze zde, jednotlivě se Massa objevuje např. v Dt 6,16 a 9,22 a Meriba v Nu 20,13 či Ž 81,7. 80 Numeri 20,1-13 Také tato perikopa popisuje zázrak vyvedení vody ze skály a má paralelní osnovu s Ex 17,1-7. Reptání se opět týká nedostatku vody a je konkrétně zaměřeno na Mojžíše a Árona, Mojžíš apeluje na Boha, Bůh poskytuje návod k nalezení vody a Mojžíš plní instrukce před svědky. Na závěr vyprávění je etiologický výklad vzniku jména tohoto místa. 81 Co tyto shodné prvky s Ex 17,1-7 znamenají? Rozdíl s perikopou v Exodu spočívá v tom, že v Numeri není žádný požadavek vody, ale pouze stížnosti. V Numeri otázky kladou důraz na exodus z Egypta, avšak charakteristika místa (a jeho neplodnost) zde hrají také významnou roli (srov. verš 5). Výčet množství plodin tvoří kontrast vůči v 5. verši marginální zmínce o žízni. Otázka ve verši 4 je pro reptání charakteristická zpochybňuje vyjití z Egypta a přivedení izraelského národa do pouště, což je hodnoceno jako čin vedoucí ke smrti jak lidu, tak dobytka. Příčina hypotetické 75 COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 71. 76 Srov. STUART, D.K. Exodus, s. 391. 77 Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 390. 78 Srov. FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 37. 79 Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 390-91. 80 Srov. STUART, D.K. Exodus, s. 391. 81 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 71. 22

smrti zde není explicitně řečena, ale lze vyhodnotit, že jde o smrt z nedostatku vody. Důvodem k reptání lidu je pocit žízně, ale je pozoruhodné, že na ni si lid nestěžuje. 82 V odpovědi na reptání se Mojžíš a Áron podvolují autoritě Boha. Instrukce k vydobytí vody ze skály jsou v textu Nu překvapivě shodné s Ex, Mojžíš bere hůl a svědky ke skále. Ve verši 10 je zmíněn důvod k rebelství, ale překvapivě jde o vodu, i když ve verši 5 je kladen důraz spíše na exodus. Zásadní rozdíl mezi Numeri a Exodus je, že Mojžíš zde holí do skály udeří dvakrát. Mojžíš a Áron nebyli součástí generace, která konečně dospěla do země zaslíbené a jejich smrt nepřímo ukazuje na jejich hřích. Jejich hřích není zmíněn nikde jinde ve Starém zákoně výjimku tvoří Dt 1,37; Ž 106,32; Dt 3,26. Všechny tři texty vykazují tendenci osvobodit Mojžíše (Áron je mimo pozornost) od tvrzení, že byl potrestán za hřích, který měl spáchat v Numeri, v Meribě. Interpretují Mojžíšův trest jako zástupnou smrt, která byla způsobena hříchy lidu. 83 Avšak ze samotného textu Numeri není zřejmé, co je oním hříchem, kterého se Mojžíš údajně dopustil. Ž 106,32 říká, že jeho rty pronesly nerozvážnost, pak by ale nutně poukazoval na verš 20,10, protože jiná slova Mojžíš v době zázraku nepronesl. Nebo jde o fakt, že Mojžíš do skály udeřil, když k ní měl dle příkazu Hospodina pouze promluvit? Dozeman upozorňuje na další možný aspekt hříchu: Mojžíš označuje Izraelity jako rebely (v. 10b) a zapomíná tak na uplatňování legálních požadavků vůči Bohu (skutečný nedostatek vody), které jsou v tento okamžik již upraveny zákonem. 84 Srovnáním tohoto motivu reptání v knize Numeri a Exodus zjistíme, že motiv je v podstatě identický. Numeri přidává nové faktory: obvinění, že Mojžíš přivedl lid do pouště, která je skutečně neúrodná, a důraz na odchod z Egypta. Základem celého vyprávění v Nu je informace, že ani Mojžíši a Áronovi nebylo dovoleno vstoupit do země zaslíbené, přičemž tento trest je interpretován jako zástupný pro zasloužený trest lidu (z důvodů jejich reptání). 85 82 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 76. 83 Tamtéž, s. 79. 84 Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 391. 85 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 82. 23

2.3 Reptání proti nedostatku jídla Jak jsme již výše zmínili, příčinou reptání lidu na poušti nebyla pouze žízeň, ale také hlad. Obé se zároveň často objevují ve spojitosti s lítostí nad odchodem Izraelců z Egypta. 86 V následující části práce budeme analýze podrobovat právě ty texty, které obsahují motiv reptání lidu z nedostatku potravy. Exodus 16,1-35 V této kapitole se Izraelci nacházejí na poušti Sín, a to v čase necelých dvou měsíců od odchodu z Egypta. Motiv reptání se objevuje již ve verši 2 a 3, přičemž třetí verši tvoří doslovně právě ono reptání. Lid je natolik zoufalý, že vyslovuje přání smrti ovšem toto tvrzení je velmi vzdáleno od běžného postoje Izraelců očekávajících dlouhý a plný život, a proto vyslovení přání smrti chápejme spíše jako zdůraznění rebelské povahy výpovědi. 87 Lid v podstatě vyjadřuje touhu po smrti, ale jde o smrt dřívější, která by nastala v Egyptě. Tato smrt nemá lid vysvobodit z nynější krize, které čelí, protože usmrcení lidu již v Egyptě by této události logicky zamezilo. 88 Přání smrti je zde vysloveno poprvé, avšak zdaleka ne naposledy (srov. Nu 14,2; 20,3). Avšak tato touha po smrti není jen vyjádřením míry zoufalství lidu, ale implicitně je také vyjádřením lítosti nad exodem. Izraelci touží po stavu, který trval před exodem jde tedy jistě o projev rebelství. Stuart chápe odkaz na smrt z rukou Hospodina jako připomínku všech ran v Egyptě a zničení Egypťanů v Rákosovém moři lid byl ušetřen všech těchto katastrof, ale nyní by přijali spíše vyhlazení v Egyptě či utopení. 89 Z verše 3 pak také podle Notha vyplývá, že život v Egyptě je zpětně vnímán značně idealizovaně, protože otrok (jehož pozici izraelský lid v Egyptě zastával) by jen těžko jedl hrnce masa. 90 Také Dozeman chápe vzpomínku na hrnce masa jako nereálnou a táže se po vztahu Ex 16 k Nu 11. 91 Samotná vzpomínka na jídlo je podnětem k reptání, protože lid je na poušti a hladoví. Pak nutně dojdeme k závěru, že příčina stížností není nedostatek jídla, ale fakt, že lid opustil Egypt. Stuart však ve své analýze této 86 Srov. RENDTORFF, R. Hebrejská bible a dějiny, s. 188. 87 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 88. 88 Srov. Tamtéž. 89 Srov. STUART, D.K. Exodus, s. 371. 90 Srov. NOTH, M. Exodus, s. 133. 91 Srov. DOZEMAN, T. B. Exodus, s. 381. 24

perikopy přichází s odlišným míněním. Domnívá se, že vzpomínka lidu na hrnce masa je sice přehnaná, ale nikoli neopodstatněná: popis izraelského příkoří pod egyptskou nadvládou o nedostatku jídla nenaznačuje nic. Naopak, tvrdí Stuart, maso bylo pro Izraelce, jakožto farmáře s dobytkem, každodenní záležitostí a měli jej pravděpodobně častěji než průměrní Egypťané. 92 Verše 6 a 7 jsou odpovědí Mojžíše a Árona na reptání. To, že je ve verši 6 zmíněno vyjití z Egypta podle Coatse jen dokazuje, že reptání je spojeno s exodem. 93 Tyto jsou zároveň oznámením o zázraku chleba a masa, který nastane. Zřejmou odpovědí Hospodina na reptání je verš 12 jméno Boha je zde zmíněno, avšak ne v souvislosti s exodem. Coats rozvíjí teorii, že motiv reptání byl původně vložen do textu s mnohem více pozitivním charakterem, kde lid Boha prosí o jídlo a ten odpovídá darem many a křepelky. 94 Pak nám dar ve 13 a 14 verši nemusí připadat jako nelogické vyhovění požadavkům rebelů. Bůh nekoná zázraky v reakci na reptání, ale dar křepelek a many je ukázkou Boží velkorysosti a také zdůrazněním jeho role v exodu. Propp se domnívá, že příběh o křepelkách a maně vychází z přírodního jevu. Na jaře křepelky migrují přes Sínaj, vyčerpáním padají k zemi a stávají se tak snadnou kořistí. Zázrak v 16,15 tak dle něj neleží v jevu samotném, ale v jeho načasování a rozsahu. 95 Verše 4 a 5 oznamují příchod many a obsahují také upřesnění instrukcí o sabatu ve verši 16. Mana má ve Starém zákoně zcela pozitivní charakter pro lid na poušti je nezbytná a Bůh ji lidu dává, zároveň je objevování se many stálou ukázkou Boží přítomnosti. 96 Lid poslouchá instrukce (verš 17), pouze ve verši 20 je zmínka činů opačných, avšak bez vážnějších následků. Coats uvádí hypotézu, že zmínka o neposlušnosti části lidu má vést čtenáře ke zdůraznění hodnoty many, která zůstane přes noc uchována pouze na neděli tedy na den odpočinku (verš 24). 97 Celému vyprávění v Ex 16,1-35 dominuje motiv reptání. Ten je uspořádán do požadavku masa a chleba, avšak reflexe ve verši 3 ukazuje, že jde pouze o problém zástupný a ve skutečnosti lid reptá proti odchodu z Egypta, což 92 Srov. STUART, D.K. Exodus, s. 371. 93 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 90. 94 Srov. tamtéž, s. 92-93. 95 Srov. PROPP, W.H.C. Exodus 1-18, s. 599-600. 96 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 95. 97 Srov. tamtéž. 25

potvrzuje Mojžíšova odpověď rebelům (v. 6). Stuart chápe celý příběh jako test vůle lidské víry v Boha. Nabízí originální vysvětlení stížností lidu v této perikopě: lid byl úspěšný, když reptal v Maře (srov. Ex 15,22-27) dostal dobrou vodu k pití. Nyní je zapotřebí jídla, tak se Izraelci opět uchylují k reptání povzbuzeni úspěchem předchozí události. 98 Perikopa je významná popisem instrukcí ohledně sabatu a zmínkou Božího sebeuvědomění (v. 12). Ve verších 14 a 15 najdeme etiologii slova mana, jiné vysvětlení slova najdeme ve verši 31. Narativ není svázán s žádným konkrétním místem, což je výrazný rozdíl oproti výše zmíněným textům. Numeri 11,4-34 Tato perikopa je stylizována ve vyprávění popisující odchod lidu z pouště Sínaj směrem do Kádeše. Lid zde reptá proti nedostatku masa a opět vzpomíná na Egypt, Bůh na to odpovídá darem křepelek a sesláním nemoci. Mojžíš se cítí zahlcen odpovědností, která stojí na jeho bedrech, proto Bůh věnuje část Mojžíšova ducha sedmdesáti starším. Coats předpokládá, že verše 7-9 pojednávající o maně jsou vsuvkou, která narušuje plynulý tok vyprávění mezi verši 6 a 10. 99 Perikopa má řadu prvků, díky nimž můžeme nalézt určitý vztah k Ex 16 Exodus se zaměřuje spíše na manu a chápe její dar spolu s darem křepelky jako synchronní událost. Kdežto text Numeri klade důraz na křepelky a předpokládá, že mana byla již delší dobu součástí jídelníčku Izraelitů. Perikopa v Numeri je také netypická tím, že Mojžíš zde předkládá své vlastní obvinění Hospodina (Nu 11, 10, 11 a dále) a křepelky seslané Bohem jsou v konečném důsledku spíše trestem. Počátek motivu reptání zde není snadné určit, mohlo by jít o verše 4-6. Celý lid pláče, avšak přímá řeč spojená s pláčem není určena žádné konkrétní osobě. Tento text zcela jednoznačně můžeme interpretovat jako touhu po mase, která je však opět motivována vzpomínkou na Egypt. 100 Netypické je také to, že zde není 98 Srov. STUART, D.K. Exodus, 369. 99 Srov. COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 97. Tamtéž, s. 98 Coats říká: Verše 7-9, 16-17, 24-30 včetně čtvrtverše 12bβ musí být v této kapitole ohraničeny jako fragmenty jiných tradic, které nebyly kompletně integrovány do hlavní textové jednotky. Zbývající verše se zdají být typem J, ale jednotnost veršů je stále nejistá. 100 Srov. tamtéž, s. 101. Verš 5b obsahuje výčet jídel, které paradoxně masem nejsou, tzn., že seznam je zde zahrnut, aby zesílil odkaz na Egypt (tamtéž). 26

žádné obvinění (srov. Ex 16,3), naopak text vzbuzuje dojem, že Mojžíš zaslechl pláč lidu pouze náhodou. Nu 11,10b pak popisuje, že Bůh vzplanul hněvem a Mojžíš formou otázky obviňuje Boha. Coats vysvětluje: Obvinění mohlo být použito s menším stupněm intenzity i před králem (2 Sam 12,21) bez toho, aniž by ukazovalo na nedostatek respektu. Ale i tak je užíváno spíše v extremní situaci. Tzn., že požadavek na vysvětlení od Boha je důležitá otázka, která koresponduje s vážností situace. 101 Mojžíš trvá na vysvětlení Božího jednání a pokud mu Bůh nevyhoví, preferuje smrt. Verš 18 představuje odpověď Boha, ale není zde jasné, zda jde o odpověď na Mojžíšovo obvinění či na pláč lidu. Přitom říká, že maso bude jejich, ale v jiném množství, než lidé čekali, což lze označit za trest, protože obrovské množství křepelek (verš 31 ukazuje, že lid sběrem masa trávil dva dny) je důsledkem jejich reptání. 102 O jaký druh trestu ve skutečnosti jde? Ve verši 19 Bůh jasně předpovídá, že maso bude dostupné na celý měsíc. Mojžíš vyjadřuje nevíru a pochyby nad tím, že by se tolik masa v poušti mohlo nalézt (srov. vv. 21-22). Tento nedostatek víry v Boží moc, který přichází po Božích zázracích provedených skrze Mojžíše samotného, se zdá nepochopitelný. Frankel se domnívá, že autor tohoto příběhu považoval poskytnutí křepelek za první významný zázrak vykonaný pro lid. 103 Příběh plynule navazuje verši 31 a 32 a Bůh dokazuje svoji moc darem křepelek. O to patrnější je náhlá změna nálady v textu zprostředkovaná veršem 33. Lid zřejmě ani netuší, že toto maso má být jejich trestem. Přitom ve verši 20 Bůh lidu slibuje spíše trest nechutenství k věci, po které bezhlavě toužili, ale tento je náhle přebyt trestem jiným. Křepelka je zřejmě příčinou moru, 104 který se objevuje ještě ve chvíli, kdy lid maso jí (srov. v. 33). Coats navrhuje následující řešení problému: v etiologii vztahu verše 4 a 34 se objevuje slovo žádostivost, ve smyslu zvrácené, nenormální touhy. 105 Mor byl namířen proti celému lidu, avšak pohřbena byla pouze ta část populace, která může korespondovat s onou chátrou propadají ve verši 4 žádostivosti. 101 Tamtéž, s. 102. 102 Srov. tamtéž, s. 107. 103 Srov. FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 40. 104 Srov. COATS, G.W.Rebellion in the Wilderness, s. 109. 105 Tamtéž, s. 110. 27

Motiv reptání je v Nu 11, 4-34 spojen s požadavkem jídla a přemíra tohoto jídla je chápána jako trest za rebelství. Vzpomínka na potravu v Egyptě je zástupným motivem k reptání proti vyjití z této nyní idealizované země hojnosti. Avšak reptání proti exodu vždy znamená veřejné odmítnutí Hospodina. 106 Proti této domněnce vystupuje Frankel, který naopak věří, že lidské utrpení je zde legitimní. Vzpomínka na život v Egyptě není idealizující, protože lid vzpomíná pouze to, co bylo volně dostupné (srov. v. 5). V kontextu smrti na poušti jsou bídné podmínky v Egyptě preferovány, což je pochopitelná reakce. 107 Numeri 21, 4-9 Také tato perikopa je spojena s nedostatkem jídla a vody, který bezprostředně souvisí s pobytem na poušti. Verše zachycují lid v okamžiku putování směrem k Rákosovému moři, aby obešel edómské území. Verš 4 doslovně říká, že lid propadl malomyslnosti, avšak důvod tohoto stavu mysli není čtenáři znám. Nicméně zdůraznění této nálady nás může vést k přesvědčení, že řeč lidu ve verši 5 není reptáním, ale jen vyjádřením temperamentu a netrpělivosti lidu. 108 Právě tento verš je stěžejní pro naší analýzu: ze zkušenosti již můžeme říci, že sled událostí, který následuje, je stejný jako v předchozích textech zachycujících reptání. Zpochybňované téma je i zde exodus. Lid reptá proti Bohu i proti Mojžíšovi (srov. v. 5), a to z více důvodů: na poušti není chléb ani voda a dostupná strava se již omrzela. Přitom o žádnou krizi hladu či žízně nejde, opravdová krize přichází až s útokem hadů, 109 které Bůh na lid sešle. Zde se přímo nabízí otázka, zda útok hadů je možno chápat jako odpověď Hospodina na reptání lidu. Je snadné tuto hypotézu přijmout, protože Bůh je objektem rebelie. Na to lid připouští, že jednal hříšně a prosí Mojžíše o přímluvu 110 u Hospodina za odstranění hadů. Závěr tedy skutečně vyznívá tak, že útok byl následkem reptání. 106 Rozsah práce neumožňuje reflektovat jednotlivé vrstvy tradice, které se podílely na konečné fázi textu, proto toto téma záměrně opomíjíme. 107 FRANKEL, D. The Murmuring Stories of the Priestly School, s. 25. 108 Srov.COATS, G.W. Rebellion in the Wilderness, s. 119. 109 Srov. tamtéž, s. 120. 110 Po Mojžíšových přímluvách následují instrukce ke stvoření bronzového hada, avšak tento příběh leží mimo motiv reptání, proto se jím zde nebudeme podrobněji zabývat. 28