U V N I T Ř T O H O T O V Y D Á N Í : Charitativní projekty 2013/2014 Počítač simuluje nejen techniku... 1 2 Vánoční ťukání 2 Mladí vědci a technici v Arizoně 5 2 ZPRAVODAJ Střední průmyslové školy strojnické a Střední odborné školy profesora Švejcara, Plzeň R O Č N Í K X V I I I., Č Í S L O 4 Charitativní projekty 2013/2014 Nina Strejčková Sbírka Světlušky Sponzorství ZOO rys kanadský Nadace pro transplantace kostní dřeně Sběr víček pro nemocného Daníka P R O S I N E C 2 0 1 3 9 861 Kč 2 500 Kč 8 400 Kč zatím 12 kg Ukrajina: Kyjev s exkurzí do Černobylu 4 Učitelské humoresky 6 Okřídlená rčení 7 Poezie J. Sojky 7 A U T O Ř I : Mgr. N. Strejčková Ing. J. Vejvarová Ing. P. Hlávka Ing. P. Vlček Mgr. I. Macnerová Mgr. J. Sojka Ing. J. Gruber
S T R Á N K A 2 Počítač simuluje nejen techniku, ale i člověka Josef Gruber Dne 19. 12. 2013 přednášeli pro žáky tříd 4ST, 3ST, 1STA, 4ME, 3ME odborníci z Fakulty aplikovaných věd ZČU v Plzni Prof. Ing. Jiří Křen, CSc. a Prof. Ing. Vladislav Laš, CSc. Jejich přednáška byla na téma, které by mělo být maximálně přitažlivé pro všechny zájemce o techniku: Počítačové modelování v technické praxi. Byla uspořádána jako jedna z aktivit projektu CZ.1.07/1.1.30/01.0029 Modernizace výuky, technologie, odborné praxe a měření ve strojírenství. V první části hovořil prof. Křen o metodách řešení technických problémů, zaměřil se pochopitelně na počítačové modelování. Ukazoval nesmírně zajímavé simulace nárazových testů vozidel, příklady z biomechaniky (průtok krve, riziko infarktu, kloubní náhrady, důsledky autonehody na jednotlivé části lidského těla apod.). Prof. Laš pak pokračoval ukázkou výpočtových metod v technické praxi, zejména se zaměřil na mechaniku moderních kompozitních materiálů. Ukazoval i průběh validace počítačových simulací, tj. srovnání s výsledky experimentů. Tato atraktivní oblast techniky je i náplní studia na fakultě aplikovaných věd. Ţáci střední školy s hlubším zájmem o tuto problematiku mají moţnost se s ní potkat uţ během vzdělávání na střední škole. Vánoční ťukání Jiřina Vejvarová V posledním týdnu před Vánocemi se studenti a studentky humanitních oborů (třídy 1.A, 1.BC, 1.D a 1.E) zúčastnili soutěže v psaní na počítači. Šlo o pětiminutový opis textu na rychlost a přesnost. Byl použitý text z programu ATF, ve kterém studenti píší od začátku školního roku. Hodnoceny byly jenom ty práce, kde chybovost nepřekročila 0,5 % chyb (stejné hodnocení jako při soutěžích pořádaných Státním těsnopisným ústavem). Konečné umístění závisí na počtu napsaných čistých úhozů za minutu při dodržení přesnosti psaní. A zde jsou výsledky 10 nejlepších soutěţících: Bártová Denisa 1. BC 284 úhozy za minutu Kopřivová Markéta 1. A 254 Školová Andrea 1. A 229 Protivová Renata 1. BC 228 Plocková Monika 1. A 213 Bubeníčková Kateřina 1. D 202 Grešáková Tereza 1. E 201 Gleissnerová Kateřina 1. E 187 Mottlová Zuzana 1. A 177 Klassová Simona 1. A 172 Všem úspěšným soutěţícím blahopřeji a doufám, ţe pro ostatní jsou zveřejněné výsledky dobrou motivací do nového roku. V březnu nás čeká další soutěţ pod názvem Aţ jako zaťuká. Mladí vědci a technici se sešli v Arizoně (5) Petr Hlávka Phoenix sobota 18. 5. 2013. V 7:30 odjíždíme dvěma minibusy do Grand Canyonu. Postupně vystoupáme z nadmořské výšky 330 m ve Phoenixu až do nadmořské výšky 2243 m na okraji Grand Canyonu. Jede s námi mladičká novinářka z Pakistánu, je akreditována na ISEF. Řidič hispánského původu nám cestou ukazuje hory, jednou z nich je Leţící indián. Před rudými skalami Red Rocks Sedona míjíme cyklisty (jediné, které jsme toho dne viděli), účastníky rekreačního závodu. Od 9:35 v Sedoně fotíme skalní útvary vzniklé zvětráváním sedimentů. Stolové hory jsou podobné těm v Saském Švýcarsku na Labi u Königsteinu, jen ta pouštní květena se u Labe za českými hranicemi nenachází. Z kaktusových květů se tu dokonce dělá zmrzlina. Pokračujeme na sever, vlevo se nám otevírá pohled na posvátnou navaţskou horu Mt. San Francisco, v popředí vidíme domky indiánské osady.
S T R Á N K A 3 V 11:40 obědváme v Cameronu v restauraci indiánů z kmene Navajo (čti Navaho). Objednávám si indiánský guláš, kukuřičnou placku k němu přikusuji. Řidiči a současně průvodci se mi smějí, ţe se má placka jíst jako moučník, ale mě to dohromady chutná. Podávají oběda k nejbliţší terénní vlně za restaurací průzračný vzduch klame, mají co dělat, aby se potom klusem vrátili včas zpět. Divoká příroda je uchvátila. Pohyb po rezervaci je přitom pouze na povolení. Ve 13:15 odjíţdíme. Po zaplacení vstupného vjíţdíme do rezervace a ve 13:45 zastavujeme na vyhlídce Lipan Point ve výšce se pouze nealkoholické nápoje. Indiánská restaurace je součástí obchodního střediska, kde si můţete zakoupit 2243 m n. m. Krásné pohledy na Grand Canyon ozvláštní od západu se přibliţující déšť, fouká studený vítr. Řeka Colorado se proplétá v kaňonu pod námi v hloubce spousty různých suvenýrů. Ty nádherné luky a šípy! Po takových jsme jako kluci touţili. Zatímco jíme, tak skupinka ţáků vyráţí pod vlivem okamţitého nápadu bez našeho vědomí místo větší neţ 1000 m. Za hodinu přijíţdíme do západněji umístěného
S T R Á N K A 4 Grand Canyon Visitor Center. Zde sledujeme vystoupení indiánských tanečníků, pojaté jako oslavu všeho lidského. nich mi připomínají ty naše české folklórní. V 17:45 zastávka ve Flagstaffu na pověstné Route 66. Cestou do Phoenixu ţáci s kolegyní Jitkou zpívají Nohavicu a Plíhala, já si pobrukuji starou trempskou Ruty šuty Arizona Texas, ale teprve nyní se divím slovům nechtěj více Arizonu znáti Příjezd do hotelu ve 20:10, čekáme ještě na druhý minibus zdrţeli se kvůli ztracené (zcizené?) peněţence. Kolegyně Květa si také konečně sáhla na kaktus saguaro, symbol zdejší pouště i poznávacích značek automobilů. Kdo chce odtud sestoupit dolů k řece, musí počítat s cestou dlouhou 10 mil, chodí se na dvě části s přespáním v chatě na půli cesty. Zaujala mě deska na památku poloţení telefonního kabelu přes Grand Canyon v r. 1935 (v pozadí je vidět v rokli stoţárek s vedením). Před odjezdem v 16:05 ještě stíhám zakoupit pro vnučku omalovánky s indiánskými motivy, jedny z Ukrajina: Kyjev s exkurzí do Černobylu Lvov Gorgány 1 V. Č Á S T : V O J E N S K Á M U S E A V K O N T R A S U S K L Á Š T E R Y, K I E V S K É M O Ř E N A D N Ě P R U Petr Vlček Ještě večer jsem si zjistil v recepci hotelu, jak se dostaneme k přístavu a na další místa v Kyjevě. Ráno pro změnu jedeme mašrůtkou. Jsou to malé autobusy s různými čísly, které jezdí po své trase. Na zastávkách se stopuje příslušné číslo. Kromě toho tu ještě funguje trolejbusová doprava. Vystupujeme na kraji parku na návrší. Stojí tu obelisk na památku obětem Velké vlastenecké války. O kousek dál je pomník všem padlým ukrajinským důstojníkům. Vévodí symbolickému hřbitovu v podzemí pod ním. Kousek od pomníku lze vidět sochy trpících dětí, které symbolizují utrpení za války. Od pomníků
S T R Á N K A 5 je krásný výhled na Dněpr a níţinné kyjevské čtvrtě. Za parkem se rozkládá komplex Kyjevsko-pečerské lávry. Má svoji nadzemní a podzemní část. Je to areál kostelů se zlatými báněmi, budovami kláštera a podzemím, kde jsou rozsáhlé jeskyně s rakvemi významných duchovních a mnichů. Jeskyně se prohlíţí se svíčkami v ruce. Pravoslavní věřící chodí od rakve k rakvi a líbají kaţdou z nich. Začátky Kyjevskopečerské lávry sahají do roku 1051, kdyţ se mnich Antonij ubytoval v jeskyni ve svahu hory. Brzy se k němu připojili další, stejně smýšlející mniši, kteří začali jeskyně rozšiřovat, a později, kdyţ uţ podzemní jeskyně nestačily, začali stavět první nadzemní stavby. Klášter se stavěl po mnoho století. Kníţata a bojaři podporovali mnichy, darovali jim zlato, stříbro a půdu s rolníky. V 11. - 12. století byl postaven Uspenský chrám Jana Křtitele, kostel nad branou Svaté Trojice, kostel Spásy na Berestově, Trapeznaya palata (refektář jídelna mnichů) a celý areál kláštera byl obehnán kamennou zdí o šířce přibliţně dvou metrů. Klášter byl pojmenován podle: pečera jeskyně a lavra označuje status kláštera, který získávaly velké a významné kláštery svou rozsáhlostí, připomínající spíše menší městečka s uličkami (v překladu z řeckého lavra ulice). Klášter hrál významnou úlohu v rozvoji ukrajinské kultury podobu chrámu zdokonalovalo mistrovství architektů a malířů a byla zde zaloţena také první tiskárna na Rusi. V lávře ţili a pracovali známí letopisci, spisovatelé, vědci, malíři, lékaři nebo vydavatelé. Právě zde letopisec Nestor napsal Pověst vremennych let hlavní zdroj současných poznatků o Kyjevské Rusi. V současnosti je na území památkové rezervace velké 28 ha rozmístěno 122 architekturních památek z období 11. 18. století. Území lávry je rozděleno na dvě části Horní a Dolní. Horní lávra je národní historicko-kulturní památka a v Dolní lávře se nachází muţský klášter. Za klášterem pokračují parky. Tady byla v kontrastu zbudována vojenská musea. Prvním z nich je Muzeum operací Rudé armády po druhé světové válce. Jsou tu dokumenty z okupace Afghánistánu, vietnamské války, korejské války atd. Nacházíme tu fotky i ze společných cvičení Varšavské smlouvy na území bývalého SSSR. Na jedné fotografii hromadné skupiny vojáků poznávám svého kamaráda, který se, kdyţ byl na vojně, jednoho takového cvičení v Uzbekistánu zúčastnil. Za muzeem je park zbraní. Je tu moţné vidět ponorky, raketu středního i krátkého doletu, tanky a děla. Tomu všemu vévodí Eiffelovka Kyjeva Kievská mať. Je to socha bojovnice s mečem a štítem. Na štítu nese znak SSSR. Byla vztyčena k 50. výročí konce druhé světové války ještě za doby SSSR. Pod sochou je v podzemí obrovské muzeum věnované právě válce. V prostranství před sochou stojí kamenné monumenty připomínající válečná utrpení. Stojí tu také 2 růţové tanky. Na sochu se dá vyjet výtahem. Vstupné je však velmi astronomické. Je moţnost vyjet buď do štítu (250 m) nebo 45 metrů pouze na kopuli, na níţ socha stojí. Cena nám dovoluje vyjet jen na podstavec. I tak je to záţitek. Je odtud nádherný výhled nejen na Kyjev, ale i na kontrast duchovního ţivota s válečným utrpením. Park zbraní totiţ stojí přímo pod zlatými kopulemi Kievsko-pečerské lávry. Vracíme se parkem na metro a odcházíme do přístavu. Necháme se nalákat na loď, která popluje proti proudu Dněpru aţ za Kyjev k městu Višgorod. Tady je hráz jedné z největších přehrad na Ukrajině, která se nazývá Kievské moře. Stavbaři hráze vyuţili několika ostrovů. Hráz jsme překonali cca 15metrovou plavební komorou. Pohled na obrovskou vodní plochu je impozantní. Dohlédnout konce nelze. Přehrada zasahuje aţ do Běloruska. Na březích vyrostlo několik rekreačních objektů a táborů, plánoval se velký turistický rozvoj i provoz lodní dopravy. Všechny tyto vize bohuţel vzaly za své v roce 1986 havárií černobylské elektrárny, která zamořila přehradu a její okolí především v severní části a zamoření trvá aţ do dnešních dnů. Do Kyjevského moře se vlévá řeka Pripjať, která přímo protéká radioaktivní zónou a Černobylem. V přehradě i pod hrází na toku tedy není doporučeno se koupat, přesto mnoho místních doporučení nedbá, vyuţívají zdejší kamínkové pláţe a provozují tu i vodní sporty. I plavba po Dněpru směrem k nádrţi byla záţitkem. V Kyjevě je na řece několik ostrovů a všechny se vyuţívají k rekreaci, koupání a vodním sportům. Na březích stojí mnoho stanů, lidé se koupou, chytají ryby a po řece se prohání mnoho malých soukromých lodí. Za Kyjevem pak se ukáţe široká řeka v plné mocnosti a na obzoru pak byla zmíněná hráz přehrady. Kouzlo zpáteční cesty umocnil pohled na centrum Kyjeva, které ozařovalo zapadající slunce 2013 pro Školní zpravodaj (pokračování příště)
S T R Á N K A 6 Učitelské humoresky Z P O Z Ů S T A L O S T I J O S E F A G R U B E R A S T. V Y B Í R Á J. G R U B E R M L. Díl čtvrtý, závěrečný - Jak jsem byl také obráncem vlasti Když jsem se narodil, byl jsem velmi neduživé dítě. Po neúspěšných radách některých pánů doktorů se se mnou maminka odebrala k velmi důvěryhodnému lékaři, jenž byl zároveň starostou města. Když mu vylíčila moje potíže a on mě důkladně prohlédl, naordinoval nějaký dryják se slovy: Jestli mu ho podáte, záleží jen na vás. Ale když to přežije, bude z něho voják. Kdyţ se blíţila léta, kdy o mladých muţích rozhoduje armáda, byl jsem odveden. Brzy se začal blíţit konec uděleného odkladu. Armáda na mne nezapomněla. Uţ jsem učil daleko od domova a dostal jsem pozvánku k dvouletému pobytu v jedné ozdravovně někde ve východních Čechách. Ale V té době se zřizovalo vysokoškolské studium a mně se zalíbilo se dál vzdělávat. I vzal jsem milou pozvánku a doprovodil ji dopisem o svých záměrech. Vše jsem pečlivě zabalil a poslal v doporučeném dopisu na příslušnou vojenskou správu. Nějaký týden bylo ticho po pěšině. Vojenská správa se ale nedala. Okamţitě mi nařídila, abych se k ní dostavil. Učinil jsem tak Tam mi vyšší důstojník hlasem stále se zesilujícím (tehdy jsem začal chápat, ţe na vojně se většinou řve) vysvětlil, ţe se tak vlídné pozvánce neodporuje a ţe se odtud odeberu okamţitě na nádraţí a odjedu k útvaru. Ještě štěstí, ţe si dal vyloţit, ţe to není moţné, protoţe musím zajet domů a vypravit se. Pozvánka tentokrát zněla do Karviné. Následující večer jsem z domova odjel a druhý den dopoledne jsem byl v neznámém městě. Doptal jsem se na místní posádku, ale tam mě nechtěli. Patřil jsem jinam. Do jednotky sídlící asi čtyři kilometry od města. Kdyţ jsem se blíţil k cíli své cesty, slyšel jsem stále silněji zvuky vycházející z provozu dolu jménem Klement Gottwald. Na místě jsem pak spatřil skupinu dřevěných baráků obehnanou drátěným plotem a přísně střeţenou. Dojem z představy neblaze proslulých táborů v nedaleké minulosti nebyl docela neshodný. Byl to tábor vojáků přidělených pomocným technickým praporům. Stal se ze mne horník. Druhý den dopoledne jsem s osmi marody ještě v civilu pochodoval znovu do Karviné na lékařskou prohlídku. Odpoledne hned po obědě následovalo poučení o bezpečnosti práce, které se skládalo zhruba z těchto dvou vět: Drţ se pořád svého havíře. Nelez nikam dál od něho. Pak uţ byla odpolední směna. První cesta těţní klecí připomínala start do vesmíru. Došli jsme na místo, kde se uţ těţilo, přidělili mi lopatu a postavili k jednomu horníkovi. Ten sbíječkou likvidoval kousek uhelné stěny a já jsem narubané uhlí házel do dopravního ţlabu. Hned první směnu se vyvalila uhelná stěna. Přišel o ţivot voják stejně postiţený jako já. Pozoroval jsem pokles stropu a říkal si zastaví se, nebo nezastaví Po pár dnech se vznítila sloj a od rána se nefáralo. Čekalo se, co se bude dít. Odpoledne uţ nás na směnu poslali, ale havíři zůstávali v šatně. Nic nedali na výklady, ţe situace je bezpečná. Jeden z horníků vyjádřil, co si ostatní myslí, a za chvíli uţ jsme pozorovali, jak v doprovodu nějakých pán v civilu nastupuje do osobního auta. Na nás přišel velitel jednotky a vyhroţoval: Já můţu dát rozkaz! Horníci nefárají, my sami přece nemůţeme. Došlo na rozkaz, protoţe asi patnáct havířů dobrovolníků se vydalo k těţní kleci. Sfárali jsme tedy také a zbytek směny jsme uklízeli hlavní překop a odbočující chodbu k sousední jámě Barbora. Hořící sloj pak odborníci neprodyšně zazdívali. Jak říkali temovali. Jednu z nejbliţších odpoledních směn přišel nějaký štajgr, Hledal dva chlapce na práci, která není těţká, ale chlapci se nesmějí bát. S Vaškem, se kterým jsem se uţ skamarádil, jsme si mysleli, co se nám můţe stát, a přihlásili jsme se. Napochodovali jsme do blízkosti ohroţeného místa. Tam uţ byla instalována asi pětihektolitrová káď vody. Do ní ústil běţící pás a vycházela z ní silná sací roura. Po kolejích přijíţděly vozíky taţené malou lokomotivou, naloţené drcenou škvárou. Všechno poháněly motory na stlačený vzduch a celé zařízení vydávalo zvuk silné sirény. Nesměli jsme si sednout na zem. Naším úkolem bylo nahazovat na dopravník škváru, která padala kolem. Kaţdou půlhodinu přicházeli technici kontrolovat situaci. To jsme dělali asi tři směny. Kdyţ na pracovišti na úseku, kde jsem se oháněl lopatou, přišel ke konci ranní směny o ţivot pomocník, voják převelený z Košic před týdnem, začal jsem uvaţovat o moţnosti dálkového studia. V těch týdnech byl otec na Slovensku a při té příleţitosti se stavěl u našeho tábora. Mluvili jsme spolu jenom přes plot, ale domluvili jsme se, ţe se o studiu budu informovat. Poţádal jsem o opuštění prostoru a po třech dnech, bylo to v pátek, mi to bylo povoleno. V sobotu ráno jsem na fakultě (tehdy se ještě v sobotu pracovalo) byl přijat na ústavu pedagogické praxe. Tajemník ředitele mě trpělivě vyslechl, vzal si mou vojenskou kníţku a odešel do kanceláře šéfa. Kdyţ se po chvíli vrátil, přinesl mi papír s podpisem a razítkem, kde stálo, ţe jsem posluchačem fakulty a toto potvrzení ţe se mi vydává za účelem odkladu vojenské sluţby. Otec pak tento doklad doručil na krajskou vojenskou správu. Vrátil jsem se na své pracoviště a vyčkával. Asi po třech týdnech, kdyţ jsem si právě umýval ešus a lţíci po obědě, hlaholila na chodbě baráku sluţba: Gruber hned do kanceláře! Tam jsem se dověděl, ţe se mám z nějakého důvodu dostavit do Karviné na velitelství praporu. To bylo nadějné. Dostal jsem ze skladu vycházkový stejnokroj a rozkaz: Pojedete na kole, abyste byl do začátku odpolední směny zpátky! Pravil jsem: Já neumím na kole. Stihla mě nová dávka řevu, ale mohl jsem vykročit.
S T R Á N K A 7 SPŠ strojnická a SOŠ prof. Švejcara, Plzeň Klatovská 109 301 00 Plzeň Telefon: 377 423 378 Fax: 377 422 640 E-mail: info@spstrplz.cz www. spstrplz.cz Kolem sousedního dolu jsem si všiml mohutného černého praporu a uţ jsem věděl, ţe tam přišlo o ţivot šest horníků. Na velitelství praporu jsem zaklepal, vstoupil a předpisově se hlásil. Seděl tam četař absolvent a přes rameno mi řekl: Člověče, neblbni, jdeš do civilu. Tady mi to podepiš a měj se dobře. Na rozhodnutí bylo napsáno, a to bylo důleţité, ţe jsem propuštěn okamţitě. Neváhal jsem zajít to města, na poště poslat telegram domů, posedět chvilku v kavárně a koupit si nějaké čtení na cestu. Vrátil jsem se aţ za tmy. V kanceláři uţ byl velitel roty a mě čekala nepříliš laskavá slova. Pak jsem se vytasil s písemným rozhodnutím. A ţe prý ještě musím na směnu. Noční. Opřel jsem se o slůvko okamţitě a hrdě jsem odešel. Měl jsem s sebou pečlivě ukrytý civilní oblek, převlékl jsem se a odešel pro večeři. Pak jsem odevzdal, co nebylo mého, rozloučil se s kamarády a ti mě doprovodili k bráně. Mávali jsme si, dokud jsme se viděli, a já teprve teď chápu, jak jim asi bylo. Hluk od těţní věţe slábl a já se podruhé ten den blíţil ke Karviné. Jenţe tentokrát jsem mířil na nádraţí. Po návratu domů mi maminka řekla: To je dost, ţe uţ jsi tady. Vrátil jsem se do školy. Byl jsem nabit novými zkušenostmi, ne zrovna radostnými. Dodnes jsem nepochopil, jak jsem mohl být s uhelnou lopatou obráncem vlasti. Za dobu strávenou v dole, jsem zaţil všelicos. I menší zával. Později jsem se divil, jak rychle jsem se naučil rozlišovat praskání uhlí, stropu a vrzání výdřevy. Teprve po letech jsem se dověděl z dobře informovaných zdrojů, ţe za mnou na vojnu šel nepříliš lichotivý posudek. Také označení útvaru, kam jsem byl původně poslán, znamenalo jednotku, kde osobními zbraněmi byly krumpáč a lopata. S L I B Y Jan Sojka Okřídlená rčení J A K, K D E A P R O Č V Z N I K L A N Ě K T E R Á S L O V A, J M É N A, R Č E N Í, Ú S L O V Í, P O Ř E K A D L A A P Ř Í S L O V Í, K T E R Á S E V Y S K Y T U J Í V S O U Č A S N É Č E Š T I N Ě? Izabela Macnerová Flamendr Tento výraz, který se i dnes používá jako synonymum pro hýřila a opilce, vznikl v době třicetileté války. Panovník Ferdinand II. Rakouský neměl po vyhrané bitvě na Bílé Hoře v roce 1620 ani tušení, ţe vítězství je pouhým začátkem vleklé třicetileté války, která ho bude stát celé jmění. Jiţ po pěti letech válčení musel poţádat movitého Albrechta z Valdštejna, aby mu na vlastní náklady sestavil vojenský pluk. Albrecht panovníkovi vyhověl a vyslal do Německa, Nizozemí a Flander své verbíře, kteří slibovali budoucím ţoldnéřům hory doly. Nakonec se jim podařilo naverbovat asi 20 000 muţů, hlavně Vlámů, kteří prosluli v boji svou prudkostí, odvahou a nebojácností, o čemţ se nejednou přesvědčilo i obyvatelstvo v Čechách. Se stejnou zarputilostí se prý dokázali veselit a vyplacený ţold většinou prohýřili a propili v místních krčmách. Dělali to určitě všichni ţoldnéři, ale Češi si bůh ví proč pamatovali zrovna Vlámy, nad jejichţ pijáckým uměním se velice pohoršovali. Podle Němců je nazývali Flamendry, coţ se záhy stalo běţným označením pro pijáka. Z flamendra později vznikla slova fláma a flámovat. jsou hry které končí jen porážkou a jsou porážky které začínají slibem jsou sliby které nesmějí být dodrženy a sliby co ti ohnou záda jsou sliby co se mění ve zbraň a jsou zbraně které si vynutí slib jsou sliby které rodí nenávist a je nenávist co popírá vinu jsou viny které začínají hrou a jsou hry ve kterých je vítězstvím že neprohraješ všechno Zpravodaj připravuje J. Gruber (gruber@spstrplz.cz). Za obsah příspěvků odpovídají autoři. Toto číslo vyšlo v prosinci 2013.