Perzekuce vojáků po únoru 1948 a souvislosti jejich odchodů do exilu Akce APS Uchopení moci komunistickou stranou v únoru 1948 přineslo okamžité perzekuce ve všech oblastech života společnosti. Nezákonné masové zásahy proti odpůrcům nového režimu byly vedením KSČ nazývány očistou veřejného života od reakce. Hlavní podíl na perzekucích měly akční výbory Národní fronty, které vznikaly již v průběhu únorových událostí a které neměly žádnou oporu v zákoně. V čele Ústředního akčního výboru Národní fronty stál JUDr. Alexej Čepička. Formy perzekucí byly různé. V první fázi šlo především o odstranění reakcionářů z veřejného a politického života, většinou formou bezdůvodného propouštění z práce. Zakrátko následovala další etapa perzekuce soudní. Soustředila se na skutečné i domnělé odpůrce režimu. V jejím průběhu probíhaly v široké míře nezákonné politické procesy, které v některých případech končily i justičními vraždami. Armáda patřila k institucím, které byly perzekucemi zasaženy nejvíce. V okamžiku převzetí moci komunistickou stranou se ocitla v bezprostředním ohrožení většina důstojníků, rotmistrů i poddůstojníků tehdejší československé armády. Týkalo se to především příslušníků čs. zahraniční armády ze Západu, i když podezření z nepřátelství vůči režimu nebyli automaticky vyjmuti ani příslušníci 1. československého armádního sboru v SSSR. Někteří důstojníci měli z válečných let zkušenosti z obou stran. Více než 300 důstojníků bylo v průběhu války na základě mezispojeneckých dohod převeleno z Británie do Sovětského svazu. Byly mezi nimi i dvě desítky československých letců, kteří patřili ve Velké Británii k nejlepším. Hlavním nástrojem perzekucí v armádě se stalo 5. oddělení Hlavního štábu Ministerstva národní obrany - obranné zpravodajství (dále 5. odd. hl. št.) v čele s nechvalně proslulým plk. Bedřichem Reicinem, který osobně mnohá opatření směřující k čistkám v armádě plánoval a připravoval již dlouhou dobu před únorem 1948. 1 Patřil k nejradikálnějším ze všech představitelů KSČ, kteří se na organizování převzetí moci komunisty podíleli. Navrhoval a byl bez váhání připraven použít nejtvrdších opatření, včetně 1 Blíže: František HANZLÍK, Vojenské obranné zpravodajství v zápasu o politickou moc v letech 1945-1948. Themis, Praha 2003. Pro obranné zpravodajství v armádě byla běžně používána zkratka OBZ.
internace všech, kdo by se postavili na odpor. Ještě před převzetím moci komunistickou stranou žádal Slánského o souhlas se zatčením 16 generálů, které podle svých slov považoval za reakčníky a západníky. Slánský provedení zatčení zamítl s tím, že to zatím nepřipadá v úvahu a dal souhlas jen k zatčení členů ústřední branné komise nár. soc. strany a sekretářky stát. tajemníka Lichnera, říká Reicin a dále uvádí: Slánský tehdy formuloval náš úkol v armádě během únorových událostí tak, že máme jenom udržovat armádu v neutralitě a zabránit otevřenému vystoupení reakce. 2 Pověstnou tečkou za působením Reicina v době únorových událostí roku 1948 se stalo okamžité propuštění 25 generálů dne 25. února. Stalo se tak na základě návrhu, který vypracovali Reicin s Jaroslavem Procházkou, který stál v té době v čele Hlavní správy výchovy a osvěty MNO. Důvodem propuštění generálů nebylo jakékoliv porušení zákonů nebo vojenských předpisů, ale výhradně jejich názory, případně postoje v minulosti. Dokládají to příklady zdůvodnění propuštění např. gen. S. Ingra prokázaná nedůvěra k SSSR, gen. H. Píky nesouhlas s lidově demokratickým zřízením a záporný postoj ke komunismu a socialismu, gen. J. Bártíka vyvíjel činnost namířenou proti SSSR, udržoval styky s rozkolníky v Národní frontě. 3 Podobné důvody jsou uváděny i u všech ostatních. S velkou nevolí přijal Reicin fakt, že gen. Svoboda poté co návrh schválil Slánský, svolal poradu, kde bylo propuštění generálů projednáváno. Navíc ještě navštívil prezidenta Beneše, aby si vyžádal jeho souhlas. Prezident s propuštěním souhlasil, ale požádal Svobodu, aby byla propuštěným dána plná penze a možnost zaměstnání mimo armádu. Gen. Svoboda nařídil, aby u MNO byla zřízena umisťovací komise, která měla propuštěným generálům a důstojníkům opatřovat místa v hospodářských a jiných podnicích. 4 Po převzetí moci komunistickou stranou vznikaly živelně akční výbory Národní fronty i v armádě. Na konstituování Ústředního akčního výboru Národní fronty se aktivně podílel i jeden z nejbližších spolupracovníků Reicina z doby jeho působení v SSSR škpt. Jaroslav Dostál. 5 V únoru 1948 zastával funkci generálního tajemníka Sdružení zahraničních vojáků. Do přípravného ústředního akčního výboru byl nominován Československou obcí 2 Národní archiv Praha (NA), fond (f.). Ministerstvo národní bezpečnosti (MNB), 8/1, karton (k.) 56. 3 Archiv bezpečnostních složek Praha (ABS), f. 302 290 1, s. 11 12. 4 NA, f. MNB, 8/1, k. 56. 5 Jaroslav Dostál se s Reicinem znal velmi dobře již od roku 1928. Za války se setkali v Moskvě na podzim roku 1940 po odchodu Reicina z Protektorátu. Setkávali se až do Reicinovy internace v červenci 1941. Znova se potkali v Buzuluku na počátku roku 1942. Oba působili v čs. vojenských jednotkách v SSSR až do konce války. Záznam o pohovoru s Jaroslavem Dostálem na ÚV KSČ dne 26. září 1956. NA, f. Komise I., sv. 11, a. j. 197. 2
legionářskou. Jeho náhradníkem byl Hrdina SSSR mjr. Antonín Sochor. 6 Přesto se proti působení akčních výborů v armádě striktně postavili Bedřich Reicin s Jaroslavem Procházkou. 7 Vydali k tomu i oficiální výnos. Reicin argumentoval tím, že očistu budou vzhledem ke zvláštnostem armády provádět orgány OBZ samy. Ostře vystoupil i proti tomu, že brněnský rozhlas oznámil jména důstojníků, kteří byli bez rozhodnutí MNO vyhozeni z armády. Podle něj zveřejnění jmen těchto důstojníků mohlo prospět nepříteli, protože mu ukazovalo osoby, o které se může opřít. 8 Akční výbory se na očistě armády nakonec podílely tím způsobem, že zasílaly na ministerstvo národní obrany seznamy důstojníků a žádaly jejich odstranění z armády. Tímto způsobem postupovaly akční výbory v místech, kde byly dislokovány posádky nebo akční výbory z míst, kde měli vojáci bydliště. Podle rozhodnutí vedení KSČ měl nakonec na důslednou očistu armády za Ústřední akční výbor NF dohlížet Rudolf Slánský, kterého předsednictvo svým usnesením ze dne 1. března 1948 formálně delegovalo do Armádního poradního sboru. 9 Akční výbory po celé republice zasílaly návrhy na odstranění reakčních důstojníků z armády. Informace shromažďovala 5. odd. divizí, sborů a oblastí. Poté je zasílala na 5. odd. hl. št., které je využívalo v průběhu tzv. poúnorové očisty armády. Jedním z důvodů, proč se Reicin kategoricky postavil proti působení akčních výborů v armádě, bylo zřejmě i to, že obranné zpravodajství mělo mezi důstojníky a rotmistry řadu agentů a informátorů. Výjimečně byli mezi nimi i důstojníci, kteří se účastnili za války odboje na Západě. Většinu z nich považovali komunisté za reakční živly. Pokud by akční výbory prováděly samostatně čistky v armádě, mohlo dojít k jejich propuštění z armády. Okamžitě po únoru 1948 zahájilo 5. odd. hl. št. akci, nazývanou samotnými příslušníky oddělení akce APS. 10 Na studijní skupině 5. odd., v jejímž čele stál tehdy plk. Josef Musil, vznikla zvláštní podskupina. Jejím úkolem bylo připravovat zprávy o jednotlivých generálech a důstojnících pro APS nebo podklady pro udělení výstrahy dalším generálům, důstojníkům a rotmistrům. Vedoucím podskupiny byl určen pplk. Ladislav Chodil. Jmenovaný předkládal podklady k jednotlivým důstojníkům osobně Bedřichu 6 NA, f. 100/52, sv. 1, a. j. 1. 7 NA, f. Komise I., sv. 11, a. j. 197. Pohovor s B. Kopoldem na ÚV KSČ dne 11. 10. 1956. 8 Tamtéž. 9 NA, f. 100/52, svazek (sv.) 1, archivní jednotka (a. j.) 3. 10 Akce byla nazvána podle zkratky Armádního poradního sboru APS. Na jednání APS se mimo jiné rozhodovalo o tom, kteří důstojníci budou muset z armády odejít. 3
Reicinovi. Ve výjimečných případech cestou plk. Josefa Musila. Reicin podle vlastního uvážení zasahoval do připravených podkladů a v mnoha případech vyžadoval jejich změnu tak, aby určený generál nebo důstojník musel být z armády propuštěn. Do připravených zpráv činil Reicin vlastní rukou poznámky na základě informací získaných rozsáhlými sítěmi agentů, informátorů a důvěrníků z celé armády. O dalším osudu důstojníků a generálů rozhodovaly jeho poznámky APS, Výstraha, Ven, Ponechat nebo Založit do osobního spisu. Po projednání v APS parafoval rozhodnutí ministr národní obrany gen. Ludvík Svoboda. Jednotlivé akce byly označovány podle pořadí zasedání APS jako APS 1, APS 2 atd. 11 O výše uvedených praktikách svědčí i výpovědi důstojníků OBZ z doby kdy probíhalo vyšetřování jejich nezákonné činnosti po únoru 1948. Jedním z nich, který se však na těchto praktikách nepodílel a v OBZ pracoval od dubna 1948 do podzimu 1948, byl gen. František Bureš. Ve své výpovědi z roku 1952 uvádí: Vím bezpečně, že tyto případy se děly ze strany Reicina, že několikráte přišel pplk. Chodil od Reicina, kdy sdělil, že Reicin byl velmi rozčilen, že tloukl do stolu a nařídil ihned vypracovat návrh na vyloučení z armády, což se muselo stát a dotyčný důstojník skutečně z armády vyloučen byl. 12 Nejvíce postiženou kategorií vojáků se stali příslušníci letectva. Jedním z důvodů byla skutečnost, že většina z nich působila v průběhu války na Západě a tím byli automaticky považováni za reakcionáře. Při projednávání návrhů v APS se Reicin dostával často do sporů s gen. Svobodou a někdy i s dalšími členy APS, generály Karlem Klapálkem, Bohumilem Bočkem a Šimonem Drgačem. K tomu ve své pozdější výpovědi Reicin říká: Svoboda bral v ochranu nespolehlivé důstojníky, při čemž o jedněch se vyjadřoval, že jsou ještě mladí a že se dají převychovat, o druhých říkal, že jejich reakční výroky nelze brát vážně, další hájil, odvolávaje se na jejich odborné schopnosti a konečně bral systematicky v ochranu různé reakční legionáře a zahraniční vojáky, se kterými byl osobně spřátelen. V jiných případech se stavěli proti propuštění nespolehlivých důstojníků i generálové Klapálek, Boček a později gen. Drgač. 13 Reicin společně s gen. Procházkou, který byl rovněž členem APS, podrobně informovali Slánského o průběhu jednotlivých jednání. Upozorňovali jej také na skutečnost, 11 Přesné počty propuštěných důstojníků a rotmistrů, včetně jejich seznamů obsahují fondy ABS, f. 302-289, 290, 291. 12 Protokol o výpovědi gen. Františka Bureše ze dne 8. května 1952. NA, f. MNB 8/2, k. 57. 13 NA, f. MNB 8/1, k. 56. 4
že zasedání APS se dosud účastní z titulu své funkce také gen. Antonín Hasal, který si dělá o průběhu jednání pečlivé poznámky. V této souvislosti Slánský Reicinovi sdělil, že v kanceláři prezidenta republiky musejí ještě zůstat další reakční osoby, protože není možné je z hlediska mezinárodně politických ohledů okamžitě vyhodit. 14 V rámci poúnorové očisty armády proběhly čistky také v řadách důstojníků, kteří se v té době nacházeli v různých typech vojenských škol a v kurzech. Z vysoké školy vojenské v Praze bylo rozhodnutím ministra národní obrany ze dne 2. března 1948 okamžitě vyloučeno 32 frekventantů (I. ročník 4, II. ročník 13, III. ročník 15). Zároveň vydal náčelník hlavního štábu gen. Boček rozkaz k jejich sledování OBZ. Všichni byli vyloučeni z politických důvodů. Mezi jinými jsou uvedeny i tyto: patří k odpůrcům lidově demokratického zřízení, nadbíhá kapitálu a usiluje o návrat starých pořádků, ještě po vládní krizi nadává na SSSR, typický a nenapravitelný reakcionář, otec je statkář napadený v novinách. 15 Čistky pokračovaly i ve vojenských učilištích a ve školách pro důstojníky v záloze. Zároveň přijalo obranné zpravodajství opatření, aby se nespolehliví žadatelé z řad důstojníků, vojáků i z řad civilních zájemců nemohli dostat na žádnou vojenskou školu. Výsledkem poúnorové očisty bylo propuštění 2 965 důstojníků z celkového počtu 13 366. Celoarmádní průměr propuštěných činil 22,2 procenta celkového stavu důstojnického sboru ke dni 15. února 1948. Od tohoto průměru se výrazně odlišovala procenta propuštěných podle druhů zbraní, podle hodností i podle místa působení v období války. Propuštěno bylo 41 procent generálů (57 ze 139), 32,1 procenta důstojníků letectva, 30,9 procenta důstojníků tankového vojska a 28,6 procenta důstojníků generálního štábu. Z důstojníků, kteří působili za války na Západě, bylo propuštěno 52,3 procenta (490 z 937), důstojníků z domácího prostředí 20,8 procenta (1 731 z 8 339), důstojníků bývalých politických vězňů bylo propuštěno 20,3 procenta (149 ze 734) a z důstojníků, kteří konali za války službu v armádě Slovenské republiky, to bylo 20 procent (318 z 1 591). Nejmenší procento propuštěných bylo z bývalých příslušníků vládního vojska 15,2 procenta (126 z 837) a z bývalých příslušníků 1. čs. armádního sboru v SSSR 9,5 procenta (82 z 864). 16 Drtivá většina propuštěných se ničím neprovinila a dokonce ani verbálně nevyjádřila nesouhlas s novým režimem. Celou poúnorovou očistu důstojnického sboru od reakčních důstojníků lze tedy jednoznačně 14 Tamtéž. 15 ABS, f. 302 289 3. 16 Miroslav ŠVONDR, Důstojnický sbor československé armády v letech 1945 1948. VPA KG, Bratislava 1972, s. 123 127. 5
označit za politickou čistku směřující k definitivnímu ovládnutí armády komunistickou stranou. Oproti ostatním kategoriím důstojníků zůstala složka OBZ po únoru roku 1948 probíhajícími čistkami v podstatě nedotčena. Podle interních materiálů: Očista v OBZ postihla jen takové příslušníky, kteří se bezprostředně před a po únoru 1948 projevili jako nepřátelé KSČ a lidově demokratického zřízení. 17 V řadách 5. odd. hl. št. zůstalo i 15 bývalých příslušníků vládního vojska. Personální složení OBZ se nezměnilo prakticky až do roku 1949, kdy do armády přicházejí z náboru tak zvané dělnické kádry. Na vedoucích místech však nadále zůstávají zkušení příslušníci OBZ z předcházejícího období. Propuštění nepohodlných vojáků z armády nebylo jedinou formou perzekucí. Zakrátko přišly mnohem brutálnější metody perzekuce zatýkání, mučení a zmanipulované justiční procesy, jejichž výsledkem byly v krajních případech také justiční vraždy. Tisíce vojáků postihly protiprávní rozsudky k dlouholetým nepodmíněným trestům a různé formy kariérní a společenské degradace. Souvislosti odchodů vojáků do exilu Jedinou jistou záchranu před terorem režimu skýtala možnost nedovoleného opuštění republiky. S postupem doby se pokusy o překročení hranic stávaly stále obtížnější a riskantnější. Stanovit přesně, kolik důstojníků a poddůstojníků armády této možnosti po únoru využilo, je velmi obtížné. Jejich počet je možné pouze odhadovat kolem pěti tisíc. Pečlivě byly sledovány obranným zpravodajstvím pouze ochody a útěky vojenských gážistů. Podle zprávy obranného zpravodajství adresované prezidentu Klementu Gottwaldovi opustilo do srpna roku 1948 území republiky 191 vojenských gážistů. Mezi nimi i 13 generálů a 8 plukovníků. Ze známých osobností to byli generálové František Moravec, Antonín Hasal, Mikuláš Ferjenčík, Bruno Sklenovský, Alois Liška, Ján Ambruš, Josef Eret, Václav Plass, Mirko Vesel, Čeněk Kudláček, Andrej Mézl, Bedřich Neuman a další. 18 Způsoby odchodů vojáků do exilu byly různé, někdy spojené i s tragédiemi jejich aktérů. Relativně nejjednodušší cestu do exilu měli důstojníci, kteří pracovali jako vojenští a letečtí přidělenci v zahraničí a důstojníci pracující v československých vojenských misích 17 NA, f. Komise 1, sv. 12, a. j. 201, s. 3 18 Vojenský ústřední archiv-vojenský historický archiv Praha (VÚA-VHA) f. Vojenská kancelář prezidenta republiky (VKPR), k. 11, č. j. 5693 ze dne 26. 8. 1948. 6
v okupovaných částech Německa, které byly pod správou USA, Velké Británie a Francie. Jedním z nich byl i plk. gšt. Oskar Pejša, který byl do léta 1948 náčelníkem Československé vojenské mise ve francouzském okupačním pásmu v Německu. Od února 1948 pomáhal uprchlíkům, kteří opouštěli Československo. Zatčení a věznění unikl jen shodou okolností. Počátkem září 1948 byl povolán do Prahy. Přijal jej náčelník hlavního štábu MNO gen. Šimon Drgač. Při rozhovoru mu sdělil, že bude z funkce v Německu odvolán a jmenován na generálské místo na MNO v Praze. Zároveň mu nařídil, aby navštívil 2. oddělení hlavního štábu, jemuž náčelníci vojenských misí v okupačních pásmech podléhali. Pejša se proto zastavil na 2. oddělení hlavního štábu, kde však nikoho nezastihl, protože bylo pozdní odpoledne v sobotu. Rozhodl se proto hned v neděli odjet na své působiště do německého Báden Bádenu a připravit se na předání funkce. Později zjistil, že v tu dobu byl již vydán Reicinem rozkaz k jeho zatčení. Mělo se tak stát v pondělí ráno. 19 V roce 1949 odešel do exilu také plk. Emil Bušina, který pracoval na čs. vojenské misi v Berlíně. 20 Značný počet vojáků odcházel různými cestami zejména do Německa, Rakouska i jiných států s pomocí převaděčů. Někteří z nich tyto služby poskytovali zdarma, protože patřili k odpůrcům komunistického režimu. Většina převaděčů pracovala za vysoké finanční odměny nebo odměny ve formě šperků, zlata a jiných cenností. Jakékoli chyby ze strany převaděčů nebo převáděných osob byly draze placeny. Někdy dlouholetým žalářem a v mnoha případech i ztrátami na životech. Jedním z tragických příkladů je i případ mjr. René Černého. Na odchod do zahraničí se pečlivě připravoval spolu s mjr. Milošem Knorem. Jejich cesta směřovala přes Znojmo do Rakouska za pomoci převaděče. Mjr. Knor očekával mjr. Černého na smluveném místě ve stanovenou dobu. Černý však schůzku s převaděčem zmeškal, což se mu stalo osudným. Byl zatčen Státní bezpečností a později odsouzen k trestu smrti a 23. 5. 1950 popraven. 21 Při přechodu velké skupiny osob, ve které byl stíhací letec z Anglie Miloslav Bitton Kratochvíl na podzim 1948 u Chebu došlo při přechodu železničního náspu v noci k prozrazení skupiny hlukem způsobeným padajícím kamením. Hlídka SNB zahájila 19 Archiv Čechů a Slováků v zahraničí Chicago - Archives Czech and Slovak Abroad (ACASA), k. 825. Nepublikovaný rukopis pamětí plk. gšt. Oskara Pejši, s. 70. 20 Výpověď gen. J. Musila. ABS, f. Vyšetřovací spisy a. č. ZV 2457 II. 21 Rozhovor s gen. M. Knorem. Olomouc dne 29. 6. 2004. 7
po uprchlících střelbu a několik z nich bylo zastřeleno a zraněno. M. Bittonovi se podařilo uniknout. 22 Jinou zkušenost získal při připraveném přechodu do Německa plk. v. v. Josef Novák. Při příchodu na stanovené místo do hostince blízko hranic ve večerních hodinách zjistil, že převaděč, který měl zajistit jeho převedení je v silně podnapilém stavu a chová se velmi hlučně. Raději riskoval přechod na vlastní pěst. Přecházel pravděpodobně ve stejném místě jako plk. Bitton, způsobil rovněž hluk při přecházení železničního náspu, ale naštěstí nebyla nablízku žádná hlídka SNB. 23 V některých případech poskytovala pomoc při odchodu do exilu i velvyslanectví USA, Velké Británie a dalších států v Praze. Tajně udělovala vstupní víza především vojákům, kteří měli za manželky Angličanky. Tímto způsobem se podařilo odejít do exilu i plk. v. v. Františku Kaplanovi, který byl v době svého odchodu zaměstnán na ministerstvu zahraničí jako šifrant. 24 Na rozdíl od desetitisíců dalších běžných civilistů, kteří často neměli při emigraci z Československa předem stanovený cíl a uvízli na dlouhou dobu v záchytných uprchlických táborech v Německu, měli bývalí příslušníci armády s ohledem na své válečné zkušenosti přirozenou tendenci zamířit především do Anglie. Přednostně byli z uprchlických táborů do Anglie odesíláni bývalí vojáci, kteří za války působili v Anglii a vyznamenali se v bojích. Šlo především o letce, ale o příslušníky pozemních jednotek. Po zkušenosti z osobního setkání s Reicinem odešel do exilu i jeden z nejlepších válečných stíhačů František Peřina. Po roce 1989 se v mnohých publikacích setkáváme se svědectvími důstojníků a generálů, kteří odcházeli do exilu. Téměř bez výjimky líčili dramatické okolnosti svých odchodů do zahraničí i způsoby jakými se jim podařilo obelstít bezpečnostní orgány ministerstva vnitra, případně vojenské obranné zpravodajství. Typickými případy jsou gen. František Moravec, gen. Antonín Hasal, gen. Alois Liška, gen. Mikuláš Ferjenčík a další. 25 Výsledky studia archivních pramenů uložených ve Vojenském historickém archivu, v Archivu bezpečnostních složek i v Národním archivu nám umožňují konfrontovat jejich 22 Rozhovor s plk. v. v. M. Bittonem. Cholmondeley dne 17. září 2008. 23 Rozhovor s plk. v. v. J. Novákem. Cholmondeley dne 17. září 2008. 24 Blíže viz: František HANZLÍK, Generál Heliodor Píka tragický osud vlastence. HaV 2009, č. 2, s. 72-80. 25 Okolnosti odchodu gen. F. Moravce jsou popisovány v publikaci: František MORAVEC, Špion, jemuž nevěřili. Academia, Praha 2002. 8
osobní poznatky a vzpomínky s obsahem výpovědí příslušníků obranného zpravodajství, případně i s obsahem jiných zdrojů. 26 Za zcela zvláštních okolností odešel do exilu gen. M. Ferjenčík. Po rezignaci na místo pověřence vnitra na Slovensku dne 25. února 1948 obdržel od K. Gottwalda prostřednictvím Gustáva Husáka nabídku na výběr ze dvou míst ve vládě. První bylo místo státního tajemníka v MNO, druhé státní tajemník v ministerstvu dopravy. Ferjenčík obě místa odmítl a byl zařazen zpět do armády na funkci generálního inspektora branné výchovy. Při příjezdu do Prahy jej očekával gen. Heliodor Píka, kterého Ferjenčík dlouho přesvědčoval k odchodu do exilu a nabízel mu v tomto smyslu okamžitou pomoc. K tomu ve svých vzpomínkách uvádí: Nedal sa však presvedčit. Chcel sa podrobiť operácii zlčníka a opakoval mi znova to, čo mi povedal už niekoľkokrát dávnejšie, že vie, že ho komunisti obesia, ale že má za sebou už dva exily a do tretieho nejde a nepôjde. Mnohokrát som si v mojom exile spomenul na jeho výrok a začal som chápať a niekedy dokonca aj ľutovať, že som radšej nevolil náhlu smrť doma. 27 Po krátké době působení v armádě se odehrála epizoda, v důsledku které se definitivně rozhodl odejít i s rodinou do exilu. Ve svých vzpomínkách popisuje, jak byl oficiálně předvolán k výslechu na Pankrác, kde mu byly ukázány, údajně Slovákem, který mu byl povědomý ze SNP, materiály, které na něj shromažďovalo Reicinovo obranné zpravodajství. Po zdvorilom oslovení a privítani mi ukázal celú hrbu spisov na stole s poznámkou, že na každom z nich je moje meno s obžalobou, čo som robil a podnikal proti komunistom, jako na priklad, že som odrádzal vyšších dôstojníkov, Slovákov, aby podpisovali prihlášky do komunistickej strany apod. Toto všetko som nepovažoval za kriminálny delikt. Nakoniec mi ale ukázal protokol, podľa ktorého som pripravoval v Bratislave ozbrojený odpor proti komunistickému puču. Nechal ma potom asi na desať minút samotného a dal mi tak možnosť, aby som nahliadnul do protokolov. Po návrate mi povedal, že je to tak asi všetko. Celým svojim jednaním mi dával jasne najavo, aby som čo naskorej zmyznul. 28 S největší pravděpodobností šlo v případě gen. Ferjenčíka o provokaci OBZ s cílem přinutit jej opustit republiku. Svědčí o tom několik faktů. Gen. Ferjenčík jako vojenská osoba jednoznačně spadal do kompetence armádního obranného zpravodajství. Proto musel být předvolán buď orgány OBZ nebo s jejich souhlasem Státní bezpečností. V té době stál v čele 26 Výpovědi příslušníků OBZ souzených za nezákonnosti jichž se dopustili po únoru 1948, výsledky činnosti Barákovy, Kolderovy a Pillerovy komise, které prošetřovaly nezákonnosti padesátých let. 27 Mikuláš FERJENČÍK, Zážitky z cesty do Ameriky. Věstník čs. národní rady americké. Chicago 1984. 28 Tamtéž. 9
OBZ plk. Bedřich Reicin. Bez jeho souhlasu nesměl být zatčen ani vyšetřován žádný důstojník natož generál. Příslušníci armády nebyli k výslechům předvoláváni na Pankrác, ale do budovy hlavního štábu na Vítězném náměstí kde sídlilo 5. oddělení HŠ MNO. V budově byly dokonce cely. V nich byli někdy zatčení a vyslýchaní vojáci různých hodností určitou dobu i zadržováni. Pochybnosti vyvolává rovněž skutečnost, že byl Ferjenčík varován údajně účastníkem Slovenského národního povstání a také to, že byl ponechán sám v místnosti, kde byly dokumenty týkající se jeho osoby. V rámci OBZ existoval velmi přísný režim založený na neustálém vzájemném sledování, špiclování a provokacích. Žádný z příslušníků OBZ by si na základě vlastního rozhodnutí s největší pravděpodobností nedovolil seznámit gen. Ferjenčíka s materiály, které na něj OBZ shromáždilo. OBZ se Státní bezpečností úzce spolupracovalo. Většinou ale tím způsobem, že Státní bezpečnost (Stb) sledovala na základě požadavků OBZ vojenské osoby a také je na základě vyžádání OBZ zatýkala. Jednání příslušníka bezpečnostních složek, o kterém gen. Ferjenčík ve svých vzpomínkách hovoří, bylo v naprostém rozporu s metodami, které používaly tyto složky po únoru 1948. Téměř ve všech případech byli generálové a důstojníci, na kterých mělo OBZ zájem nejdříve zatčeni, mnohdy na základě podvržených materiálů nebo provokací. 29 Následně byli izolováni většinou ve známém vězení OBZ v Hradčanském domečku nebo v některé s konspirativních vil OBZ. Teprve potom byli vyšetřováni za použití všech prostředků včetně psychického i fyzického nátlaku. Jednou z mála výjimek byl gen. Heliodor Píka, proti kterému nebylo při vyšetřování použito fyzického násilí. Obrannému zpravodajství byla velmi dobře známa skutečnost, že gen. Heliodor Píka a gen. Mikuláš Ferjenčík jsou dlouholetí přátelé a spolupracovníci. V době kdy byl gen. Ferjenčík předvolán k výslechu na Pankrác byl již gen. Píka delší dobu vězněn. Hypotézu o tom, že OBZ mělo zájem na odchodu gen. Ferjenčíka do exilu zřejmě potvrzuje i fakt, že vedoucí představitelé OBZ včetně samotného Bedřicha Reicina věděli o přípravách gen. Mikuláše Ferjenčíka k odchodu do exilu. Se značným časovým předstihem hlásil tuto skutečnost plk. Bedřichu Reicinovi jeho podřízený z 5. oddělení MNO 29 VÚA-VHA, f. 100/52, sv. 32, a. j. 216, s. 256 306. Podrobně hovoří o metodách, které používalo OBZ po únoru 1948 ve své výpovědi zapisovatelka výslechového oddělení 5. odd. hl. št. paní Dagmar Marešová. Další podrobné informace, včetně případů různých typů provokací obsahuje Závěrečná zpráva o výsledku činnosti komise přešetřující nezákonné metody práce na úseku vojenské zpravodajské služby v letech 1949 1954, v pasážích I. Formy a metody operativní práce a v části Formy vyšetřovací práce. NA, f. Komise I., sv. 12, a. j. 201. 10
pplk. Richard Mysík. 30 Hranice republiky do Německa překročil gen. Ferjenčík za dramatických okolností s početnou skupinou osob, ve které byli i gen. Hasal a prof. Zdeněk Hruban. 31 Nepochybné byly důvody odchodů vojáků do exilu. Byla to především obava z dalšího vývoje v republice a pocity hrozícího nebezpečí perzekuce vyplývající z vlastních zkušeností z působení v armádě, ale i mimo ni. Většinou šlo o odchody plánované a připravované. Někdy odcházeli vojáci na základě momentálního impulzu v důsledku dílčí neblahé zkušenosti. Část důstojníků odešlo také proto, aby se podíleli na odporu proti komunistickému režimu v Československu. Řada důstojníků, především těch kdo působili za války v Anglii, odešla proto, že měli za manželky Angličanky. V roce 1948 již bylo zcela zjevné, že z bývalých spojenců z doby války SSSR na straně jedné a USA a Velké Británie na straně druhé se stávají protivníci. Z armády byli v první řadě odstraňováni důstojníci, kteří působili za války na Západě a to i z méně významných funkcí. Pod kontrolou Obranného zpravodajství V souvislosti s jejich odchody do zahraničí se nabízí řada otázek. Podařilo se jim odejít v důsledku toho, že Obranné zpravodajství a Státní bezpečnost nebyly schopny jim v odchodu do zahraničí zabránit? Nebo jim pomohly jejich schopnosti a znalosti získané v době války, mnohým i z podzemního hnutí v protektorátu? Co o nich vědělo vojenské obranné zpravodajství nebo Státní bezpečnost? Jakou roli sehrála shoda různých okolností? Na mnohé z těchto otázek je možné dnes na základě studia zpřístupněných archívních pramenů nalézt odpověď. Pro většinu z těch, kdo po únoru 1948 odešli do exilu a dožili se dnešních dnů, jde o informace naprosto neznámé a překvapivé. Téměř všichni pamětníci měli negativní osobní zkušenost s Obranným zpravodajstvím. Nikdo z nich však netušil, jaké informace o nich a jejich rodinách obranné zpravodajství shromažďuje a má k dispozici. Již od roku 1945 byly v armádě na všech stupních budovány agenturní sítě obranného zpravodajství. Zpravodajský dozor, jak se sledování důstojníků a shromažďování informací o nich a jejich rodinách nazývalo, byl prováděn i ve Vojenské kanceláři prezidenta republiky. 30 VÚA-VHA, f. 100/52, sv. 33, a. j. 234. Výpověď pplk. Richarda Mysíka. Za hlavní důkaz a symptomy příprav k odchodu gen. Ferjenčíka do exilu považoval Mysík prodej nábytku a dalších movitých věcí rodinou Ferjenčíka. 31 Blíže viz František HANZLÍK - Karel KONEČNÝ, K, Opožděná svědectví generála Ferjenčíka. Vojenská história 2004, č. 1, s. 95 109. Okolnosti překročení hranic sdělil autorům i prof. Zdeněk Hruban. Jeho výpověď se shoduje se svědectvím gen. Ferjenčíka. Rozhovor autorů s prof. Zdeňkem Hrubanem na univerzitě v Chicagu dne 13. 5. 2003. 11
Tímto úkolem byl pověřen kpt. Martin Dzúr Uličný. 32 Obranné zpravodajství zaměřilo svoji pozornost po válce především na bývalé příslušníky RAF. V letech 1945-1946 byla zpracována jejich podrobná kartotéka i s fotografiemi včetně příslušníků pozemního personálu. OBZ využívalo informací získaných v archívech německých okupačních úřadů a mělo k dispozici i archív Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) v Berlíně z války. V těchto archívech se nacházely i záznamy o důstojnících, včetně výslechových protokolů, o které se z jakýchkoli důvodů zajímaly německé bezpečnostní služby v době války. Další archív, který mělo OBZ k dispozici pocházel z Rakouska. Obsahoval seznamy informátorů Sicherheinsdienstu (SD) ze slovenské armády. Od sovětské zpravodajské služby obdrželo OBZ další archívy z Plavna. Šlo o dva plné nákladní automobily. Tyto archívy obsahovaly i seznamy konfidentů gestapa. 33 Podle toho jaká byla předcházející kariéra důstojníků a generálů a jejich činnost za války byly o nich shromažďovány informace z archívních materiálů londýnského MNO, okupačních úřadů, z osobních svědectví i z jiných zdrojů. Od roku 1947 byla v budově hlavního štábu zřízena tajná místnost, kde byly odposlouchávány telefony významných činitelů armády včetně ministra Svobody a to bez jeho vědomí i bez vědomí náčelníka hlavního štábu. Podle výpovědi gen. Josefa Musila obsahovaly záznamy odposlechů mnohé informace, které neměly se služební činností odposlouchávaných osob nic společného. 34 V konečném důsledku, ale měly vliv na osudy mnohých z nich. Odposlechové zařízení mělo krycí název Barborka a o jeho existenci věděl pouze omezený okruh osob. Zařízení nepřetržitě obsluhovaly tři občanské zaměstnankyně doporučené ÚV KSČ. Kvůli utajení nebyly zaměstnány na OBZ, ale byly placeny z tak zvaného zpravodajského paušálu. Ze záznamů bylo možno zjistit vyplacené částky nikoli totožnost osob, kterým byly vyplaceny. Odposlouchávány byly všechny služební i soukromé hovory vojenských osob podle seznamu, který tehdy plk. Josefu Musilovi předal Bedřich Reicin. Byli mezi nimi i gen. Ludvík Svoboda, generálové Drgáč, Drnec, Šumavský, Bulandr, Kratochvíl, Borský, Květoň, Liška, Píka, Kasalický, Škvařil, Vrbský, Bureš, Malec, Kouřil, Houra, Teplý a řada dalších. 32 Šlo o pozdějšího armádního generála Martina Dzúra, který zastával funkci ministra národní obrany od roku 1968 až do roku 1985. 33 NA, f. MNB 8/10, k. 66. Výpověď příslušníka OBZ M. Filipoviče, který archiv v roce 1946 přebíral. 34 Gen. Josef Musil byl nástupcem Bedřicha Reicina v čele 5. odd. hl. št.. Podílel se osobně na nezákonnostech OBZ. V roce 1951 byl zatčen a později odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 9. ledna 1954. 12
V případě, že nehovořily osoby ze seznamu, odposlouchávaly se další osoby podle technických možností. Odposlouchávány byly i civilní linky nejen téměř všech generálů, ale i hovory mezi ministry ve zvláštní telefonní sítí Černín. Povolení na zřízení zvláštního telefonního spojení v této síti uděloval po svém nástupu do funkce náměstka MNO B. Reicin. Bylo to proto, že v jeho podřízenosti bylo v té době 2. i 5. odd. hlavního štábu a hlavní kádrová správa (X. odbor MNO). Výsledky všech odposlechů včetně ministra Svobody byly Musilem předávány přímo Reicinovi. 35 Informace z odposlechů telefonních linek byly využívány Reicinem i při zařazování propuštěných důstojníků a generálů do táborů nucených prací od druhé poloviny roku 1949. O existenci odposlechového zařízení věděli, vedle J. Musila a B. Reicina, - velitel spojovací roty mjr. Maláček, pplk. Richard Mysík, pplk. Josef Pavlíček a plk. Ludvík Klen z 5. oddělení Hlavního štábu MNO. Výsledky zachycených hovorů měly pro mnohé generály a důstojníky neblahé důsledky aniž věděli proč. 36 Na základě takto získaných kompromitujících údajů byli mnozí důstojníci nuceni ke spolupráci s obranným zpravodajstvím. Vedle soustavných odposlechů telefonů nařídil Reicin bezprostředně před únorem 1948 nepřetržité sledování 40 generálů a vysokých důstojníků, včetně sledování jejich korespondence. Bylo mezi nimi i všech 25 generálů propuštěných v únoru 1948. Pouze generál Heliodor Píka byl bedlivě sledován obranným zpravodajstvím již od roku 1945 i při zahraničních cestách. Již v roce 1947 dostal pplk. B. Nýč z obranného zpravodajství od Reicina příkaz, aby sledoval Píku a připravil podklady pro jeho realizaci (zatčení). Po únoru 1948 nařídil Bedřich Reicin plk. B. Nýčovi připravit jeho únos do Rakouska, kde měl být předán sovětským orgánům. Na veřejnosti měla být rozšířena zpráva o jeho útěku na Západ. Při jednání s B. Nýčem zdůrazňoval Reicin, že gen. Píka za žádných okolností nesmí opustit území Československa, protože toho příliš mnoho ví o sovětské zpravodajské službě. 37 Navíc 35 ABS, f. Vyšetřovací spisy a. č. V 2457. Výpověď Josefa Musila ze dne 16. června 1952. Podrobnosti o využívání odposlechů vyšly najevo až po zatčení Reicina. A. Čepička po svém nástupu do funkce ministra národní obrany zakázal pouze odposlechy své osoby a náčelníka generálního štábu a zařízení bylo dále využíváno. 36 Byly zachyceny např. hovory jednoho z generálů, který domlouval s velitelem výcvikového prostoru změnu střeleb, aby mohl jít do prostoru na čekanou, rozhovory ohledně intervencí o povýšení důstojníků, jmenování na vyšší funkce atd. 37 NA, f. MNB, 8/9, k. 65. 13
uváděl, že je gen. Píka na Západě příliš známou osobností a proto jej nelze Sovětskému svazu normálním způsobem předat. 38 Reicin se snažil tímto způsobem zlikvidovat gen. Píku proto, že neměl proti němu žádné usvědčující důkazy, aby mohl být odsouzen k dlouholetému žaláři nebo trestu smrti. Rozhodnutí o únosu gen. Píky bylo nakonec změněno, zřejmě na příkaz sovětské zpravodajské centrály ve Vídni. Hlavním důvodem byly obavy z náhodného prozrazení celé akce a z následných komplikací. V případě gen. Antonína Hasala nařídil Bedřich Reicin, že nesmí být propuštěn z armády, dokud bude ve funkci prezidenta dr. Edvard Beneš. Přesto byl gen. Hasal, stejně jako generálové, kteří již byli z armády propuštěni A. Liška, F. Moravec, Ferjenčík a další, pečlivě sledován obranným zpravodajstvím. Před konáním všesokolského sletu se konala na ministerstvu vnitra porada vedoucích funkcionářů za přítomnosti Štěpána Plačka, Ivo Miléna, Bedřicha Pokorného a plk. Ludvíka Klena, kde bylo nařízeno sledování jmenovaných generálů zastavit. Pplk. Richard Mysík ještě poté navrhoval Reicinovi, aby byla realizována opatření ke znemožnění emigrace uvedených osob. Tyto návrhy Reicin striktně odmítl. 39 Rozkaz o zrušení sledování generálů vydal i přes námitky plk. Nýče a přednosty 2. oddělení hlavního štábu plk. L. Klena. 40 Sledování bylo zrušeno i přesto, že Reicin dostal informace o přípravách útěků generálů Hasala, Ferjenčíka, Lišky a Moravce. Podle svědectví příslušníků OBZ, kteří přicházeli s Reicinem denně do styku, útěky výše uvedených generálů nijak nekomentoval a přijal je naprosto klidně. Na základě analýzy dostupných informací z archívních pramenů i z výpovědí pamětníků lze s velkou mírou pravděpodobnosti konstatovat, že většina významných činitelů armády odešla buď přímo s vědomím OBZ a bezpečnostních orgánů ministerstva vnitra nebo byl jejich odchod umožněn jejich shovívavostí. Otázkou zůstává proč tomu tak bylo? Vysvětlení se nabízí několik. Z výslechových protokolů čelních funkcionářů OBZ, souzených v procesech na počátku 50. let vyplývají dva hlavní důvody: 38 ABS, f. Vyšetřovací spisy a. č. V 2457, podvazek I. Podrobně popisuje rozhovor s B. Reichem ve své výpovědi ze dne 3. 5. 1952 B. Nýč. 39 Výpověď pplk. Richarda Mysíka. VÚA-VHA, f. 100/52, sv. 33, a. j. 234. 40 ABS, f. Vyšetřovací spisy a. č. V 2457 MV, podsvazek II. 14
1) Neprozradit informátory, kteří obrannému zpravodajství předávali podrobné informace o uvedených osobách. 41 2) Vyslat do zahraničí osoby především vojenské, které budou mít důvěru těch, co emigrovali a využít je v budoucnu ve prospěch zpravodajských služeb. Již v průběhu roku 1948 dochází k zatýkání a věznění důstojníků, kteří se neúspěšně pokusili odejít do zahraničí a také těch, kteří jakýmkoli způsobem vyjádřili svůj nesouhlas s komunistickým režimem. Od počátku roku 1949 jsou perzekuce nepohodlných důstojníků organizovány systematicky Obranným zpravodajstvím ve spolupráci se Státní bezpečností. Perzekuce byly zaměřeny především proti důstojníkům, kteří byli z jakéhokoli důvodu propuštěni z armády od roku 1945, ale i proti těm kdo dosud zůstali v armádě a projevili nesouhlas s poúnorovým vývojem. Již v této době byly příslušníky Obranného zpravodajství používány provokace, především proti příslušníkům letectva. Agenti OBZ připravovali fingované odchody do zahraničí a následně důstojníky, kteří projevili zájem o odchod do zahraničí, zatýkali. Následovalo jejich různě dlouhé věznění bez soudu a poté odsouzení. Do táborů nucené práce Na podzim 1948 přijalo Národní shromáždění zákony, které umožňovaly rozsáhlou perzekuci skutečných i domnělých odpůrců režimu. Jednalo se o zákony č. 231/48 Sb. o ochraně lidově demokratického zřízení a č. 247/48 Sb. o táborech nucené práce. Podle 2 zákona o táborech nucené práce (TNP) měly být do táborů zařazeny osoby, starší 18 let, které nepřekročily 60. rok věku, byly tělesně a duševně způsobilé, ale práci se vyhýbaly nebo ohrožovaly výstavbu lidově demokratického zřízení nebo hospodářský život, zvláště veřejné zásobování, a osoby, které jim to umožňovaly. O zařazení do TNP rozhodovaly tříčlenné komise, jejichž členy a náhradníky jmenovaly krajské národní výbory. Dobu pobytu v TNP stanovoval 3 zákona v rozsahu od tří měsíců do dvou let. Správu TNP zajišťovalo ministerstvo vnitra. Koncem roku 1948 proběhla na ministerstvu vnitra porada za účasti Bedřicha Reicina a Karla Švába, kteří patřili k hlavním iniciátorům akcí proti propuštěným vojákům. Na této poradě rozhodli její účastníci o realizaci opatření, které ve svém důsledku přinesly masové nezákonné perzekuce stovek důstojníků, propuštěných v rámci tzv. poúnorové očisty 41 Pplk. Richard Mysík uvedl, že by zatčením výše uvedených osob připravujících se k odchodu do zahraničí byl prozrazen mimořádně důležitý zdroj informací. Výpověď pplk. Richarda Mysíka. VÚA-VHA, f. 100/52, sv. 33, a. j. 234. 15
z armády. Realizací opatření pověřil Reicin 5. oddělení hlavního štábu. Jednotlivé akce řídil nástupce Reicina ve funkci přednosty 5. odd. hl. št. plk. Josef Musil, povýšený v roce 1949 na generála. První z akcí zahájilo 5. oddělení na počátku roku 1949. Měla označení akce D. Probíhala až do jara 1951. Seznamy důstojníků navržených do TNP připravovalo 5. odd. hl. št. podle stanovených kritérií. O zahájení akce D se zmiňuje v pozdějších výpovědích Josef Musil: Reicin mně stanovil jako směrnici pro zařazení do TNP tři kritéria: zařadit do TNP důstojníky, kteří po propuštění z armády nepracovali, nebo měli krycí zaměstnání, dále ty, kteří byli podezřelí z útěku do zahraničí a konečně důstojníky, kteří po propuštění prováděli nějaké podezřelé rejdy. 42 Kritéria stanovená Reicinem byla v rozporu s ustanovením zákona č. 247/48 Sb. a umožňovala postihnout kohokoliv bez toho, aby se provinil. Značná část generálů a důstojníků propuštěných z armády měla nárok, podle doby odsloužené v armádě, na penzi. Zároveň přijalo OBZ při jejich propuštění opatření, které bránilo jejich zaměstnávání v civilním životě. Podezřelý z útěku do zahraničí mohl být také kdokoliv. V průběhu akce D došlo k dalšímu rozšíření perzekucí generálů a důstojníků, které mělo pro postižené mnohdy tragické důsledky v podobě věznění v pověstném domečku na Hradčanech, trýznění při výsleších a odsouzení k dlouholetým trestům vězení. Pro všechny správy OBZ vojenských oblastí i pro všechny ostatní složky OBZ vydalo 5. oddělení 31. ledna 1949 v souvislosti se zařazováním vojenských osob do táborů nucených prací úkol zjistit a hlásit: 1) Kolik důstojníků je zařazeno do pracovního procesu poctivě a neohrožuje zájmy státu. 2) Kolik důstojníků a kteří jsou zařazeni do práce, kde ohrožují zájmy státu nebo by mohli ohrožovat státní zájem. 3) Kolik důstojníků a kteří jsou v práci jen na oko. 4) Kolik důstojníků a kteří nejsou zařazeni v pracovním procesu, kde se pohybují, čím se zabývají. 5) Navrhněte osoby zároveň se zjištěními, uvedenými v bodě 3 a 4, které by měly být odevzdány do TNP. 6) Uprchlí do zahraničí. 42 NA, f. MNB 8/4, k. 59. 16
7) Odsouzení vojenskými a civilními soudy. 8) Kdo je ve vyšetřovací vazbě. 43 V prvním pořadí navrhlo 5. odd. hl. št. k zařazení do TNP 14, generálů, 60 plukovníků, 94 podplukovníků, 104 majorů, 83 štábních kapitánů, 36 kapitánů, 19 nadporučíků, a 30 poručíků. 44 Kuriózní byly mnohdy i důvody zařazení do TNP. K nim je možno zařadit i následující: Udržuje podezřelé styky s reakcionáři a s propuštěnými důstojníky. Anglofil, který se zastává západního imperialismu. Přijímá časté návštěvy neznámých lidí, spolu s manželkou jsou podezřelí z ilegální činnosti. Bylo pozorováno, že v předsíni má jakýsi přístroj, který když je zapnut vydává silné světlo a hukot. Udržuje podezřelé styky s okresní mysliveckou jednotou. Má možnost zaměstnávat reakční živly. Věří ve změnu poměrů, podezřele se snažil sehnati od KSČ potvrzení o politické spolehlivosti. Zásadně reakčního smýšlení, styky se živly protilidovými, ovlivňuje okolí 45 Celkem proběhlo 6 akcí D označených jako D 1 dne 20. 4. 1949, D 2 dne 22. 9. 1949, d dne 10. 11. 1949, D 3 dne 10. 1. 1950, D 4 dne 3. 5. 1950 a akce D 5 11. 9. 1950. Poslední dvě akce D proběhly již v době, kdy byl ministrem národní obrany Alexej Čepička. Celkově bylo do TNP ve známé věznici na Mírově zařazeno 263 důstojníků. Svým charakterem a důsledky se z akcí D vymykaly akce d a akce D 5. Akce d doplňovala předcházející akce D a směřovala převážně proti bývalým důstojníkům zpravodajské služby. Souvisela s další přísně utajovanou akcí 5. odd., nazvanou Akce LUX, která probíhala souběžně s akcemi D. Akce D 5 zahrnovala především důstojníky vyššího věku, kteří bydleli většinou v Praze Dejvicích. Jejím cílem bylo uvolnění bytů pro ministerstvo národní obrany. Rozkaz k provedení akce D 5 vydal Musilovi Reicin. Přitom zdůraznil, že takto rozhodl přímo ministr národní obrany Alexej Čepička. Pokud byli ochotni generálové a důstojníci uvedení v seznamech uvolnit byt a vystěhovat se z Prahy na určené místo, vyhnuli se zařazení do TNP. Tuto možnost většina z nich využila. Celkem se jednalo 43 ABS, f. 302 291 1. 44 Tamtéž. 45 ABS, f. 302 289 1. 17
asi o 25 osob. 46 Další důstojníci, kteří figurovali v seznamech připravených pro akci D 5, a nebydleli v Praze, byli do TNP zařazeni. Formálně o zařazení důstojníků do TNP rozhodovala komise, ustavená na ministerstvu vnitra. Do komise vyslalo 5. odd. hl. št. na základě nařízení Reicina plk. Antonína Horáka, kterého později nahradil pplk. Josef Pavlíček. Josef Musil k tomu uvádí: Současně jsem mu nařídil, že je nutno, aby on jako zástupce 5. odd. hl. št. musí v komisi prosazovati to, aby všechny osoby, které byly do TNP navrženy, tam také skutečně byly dány, bez ohledu na to, že si ostatní členové komise jejich nasazení do TNP nepřejí, jelikož toto je zájem gen. Reicina. Plk. Horákovi jsem však ještě řekl, aby před komisí uváděl, že trvá na zařazení všech do TNP navržených osob, jelikož je to zájem vojenské správy. 47 Seznamy připravené 5. odd. hl. št. předkládal Musil Reicinovi, který je většinou doplňoval svévolně o další osoby, o kterých prohlašoval, že je osobně zná a že je předpoklad jejich útěku do zahraničí. Žádné konkrétní důkazy však nepředložil. O postupu Reicina se zmiňují i další důstojníci 5. odd. hl. št., kteří se podíleli na řízení akce D. Pplk. Pavlíček v průběhu roku vystřídal v komisi, která zařazovala důstojníky do TNP, plk. Horáka. Před jednáním komise odeslal Musil pplk. Pavlíčka k Reicinovi se seznamem osob navržených do TNP. Reicin pečlivě prošel celý seznam a jednotlivá jména označil poznámkami D, Dx a d. D znamenalo zařadit osobu do akce, Dx znamenalo, že člen komise má při jejím jednání zastávat radikálně stanovisko zařazení osoby do TNP. Písmenem d označil Reicin osoby, které měly být zatčeny v rámci akce, která doplňovala akci D. Při jednáních komise docházelo často k problémům. Její členové nesouhlasili se zařazením důstojníků, u kterých 5. odd. hl. št. nepředložilo konkrétní důkazy, nebo považovali důvody zařazení do TNP za nedostatečné. Přímo z jednání komise telefonovali plk. Horák a později i pplk. Pavlíček přednostovi 5. odd. hl. št. gen. Josefu Musilovi, že ostatní členové komise nesouhlasí se zařazením některých důstojníků do TNP. Musil toto okamžitě ohlásil Reicinovi....volal jsem Reicinovi, ale tento mně vynadal a řekl, že od toho je v komisi zástupce našeho odd., který tam toto musí prosazovati a že jeho rozkaz platí pro celou akci D. 48. Zástupci 5. odd. hl. št. v komisi volali ze stejného důvodu Musilovi ještě několikrát. Vždy obdrželi jeho striktní rozkaz, že musejí zařazení navržených důstojníků do TNP prosadit. Musil již neměl odvahu Reicinovi znova zavolat. Toto jsem oběma nařizoval 46 ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V 2457 MV VII 47 NA, f. MNB 8/4, k. 59. 48 Tamtéž. 18
pak již bez toho, aniž bych se dále dotazoval na toto Reicina, jelikož jsem nechal raději zařaditi osoby do TNP, nežli bych znova volal Reicinovi a tento mně opět vynadal, 49 říká Musil. Koncem roku 1949 si nechal Reicin předložit od Musila celkový seznam všech propuštěných důstojníků od února 1948. Podle vyjádření Musila se jednalo asi o 3 500 osob. Z tohoto seznamu si vypisoval osobně jména důstojníků a rotmistrů a nařídil Musilovi zapsat je do seznamu následujících akcí D. Jednalo se většinou o osoby, které podle zjištění 5. odd. hl. št. již dlouhou dobu po propuštění pracovaly v různých profesích. Reicin zdůvodnil jejich zařazení na seznam tím, že by se mohly pokusit o útěk do zahraničí. 50 V rozporu s ustanovením zákona 247/48 Sb. došlo z rozkazu Reicina i k zařazení osob, jejichž zdravotní stav to prokazatelně, vylučoval. Tímto způsobem se ocitli v TNP také gen. Jaroslav Hrabovský, plk. Jiří Souhrada a pplk. Bohumil Dítě, kteří na svůj špatný zdravotní stav upozorňovali a proti zařazení do TNP podali odvolání. Nebylo jim vyhověno a všichni jmenovaní v TNP zemřeli. 51 Akce D probíhaly ve spolupráci 5. odd. hl. št. a StB. Zatýkání začínalo vždy večer a hromadně ve stejnou dobu. Pro potřebu realizace akcí D, k posílení příslušníků OBZ, uvolnil Musil i důstojníky, kteří se v té době připravovali ve zpravodajském kurzu. Jejich počet činil 20 25 osob. Podle rozkazu Reicina příslušníci OBZ a StB zatkli důstojníky podle předem připraveného a schváleného seznamu a u všech provedli důkladnou domovní i osobní prohlídku. Při prohlídkách docházelo k odcizení osobních věcí a někdy i cenností. Pokud byly nalezeny materiály (utajované písemnosti, protistátní letáky, písemnosti obsahující protistátní výroky atd.) umožňující podat na zadržovaného trestní oznámení, nebyl dotyčný umístěn do TNP, ale zatčen a předán do vyšetřovací vazby. Po zatčení následovaly výslechy, při nichž vyslýchající často používali fyzické násilí. 52 Všichni, kdo připadali v úvahu pro umístění do TNP, měli být podle zákona projednáváni před komisemi. Měli mít také možnost vyjádřit se k předloženým obviněním. Většina z nich před komisi nebyla vůbec předvolána nebo jim bylo pouze sděleno, že se zařazují do tábora nucené práce. Plk. Antonín Horák, který pracoval v komisi, měl mezi důstojníky zařazovanými do TNP mnoho známých. V případě, že byli, 49 Tamtéž. 50 Tamtéž. 51 Tamtéž. 52 ABS, f. Vyšetřovací spisy, a. č. V 2457 MV VII. Závěrečná zpráva komise pro TNP Mírov. 19
byť formálně, před komisi předvoláni, vyhýbal se všemožným způsobem osobnímu setkání s nimi. 53 Zatčení měli možnost se proti zařazení do TNP odvolat. V Závěrečné zprávě komise pro TNP Mírov, která byla ustanovena po zatčení Reicina v březnu 1951, je k výsledkům odvolání uvedeno: Odvolací komise odvolání všech striktně zamítala bez ohledu na pravdivost tvrzení uvedených v odvolání. 54 Navíc komise vyřizovala odvolání buď se značným zpožděním, nebo vůbec. Například o odvolání pplk. Bohumila Dítě, který byl smrtelně nemocen, rozhodla komise až 7 měsíců poté, co zemřel v TNP. 55 Tábor nucené práce na Mírově byl zřízen 22. dubna 1949 v původní věznici. Fakticky se jednalo o vězení. S internovanými zacházeli dozorci velmi krutě. Zcela běžně používali hrubého fyzického násilí. Zdravotní péči zajišťoval bývalý lékař SS, který si na Mírově odpykával trest za válečné zločiny. Samotná komise prošetřující okolnosti zařazování důstojníků do TNP a poměry v táboře jej označila za likvidační. V její závěrečné zprávě se uvádí: Název TNP pro tento tak zvaný likvidační tábor byl jen pláštíkem, který nemá nic společného s tábory nucené práce, které při zakládání měl na mysli zákonodárce, které měly sloužit pro převýchovu osob třídně nepřátelských a hrubým způsobem se provinivších proti naší nové společnosti a vyhýbajících se práci. 56 Podle Závěrečné zprávy komise pro TNP Mírov z léta 1951 bylo z celkového počtu 263 osob zařazeno do TNP neoprávněně 197 z nich. Komise ve zprávě konstatovala, že při zařazování do TNP:..nerozhodovaly orgány lidové správy, ale jednotlivci, t. j. Reicin, Musil a Šváb. 57 Mnoho důstojníků bylo v TNP vězněno na základě nařízení Reicina, schváleného Karlem Švábem, i po uplynutí doby, původně stanovené v rozhodnutí, a to bez jakéhokoli důvodu. O odpovědnosti Reicina za věznění osob, které byly v TNP buď neoprávněně, nebo po uplynutí doby trestu, svědčí obsah dopisu šestého sektoru MNB ze dne 5. 12. 1950 adresovaný sekretariátu ministra národní bezpečnosti. V něm je uvedeno, že na základě dohody MNO (gen. Musilem) a MNB (náměstkem Švábem) nemohou být z TNP propuštěny 53 Tamtéž. 54 Tamtéž. 55 Tamtéž. 56 Tamtéž. 57 Tamtéž. 20