OSTRAVSKÁ UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA TECHNICKÉ A PRACOVNÍ VÝCHOVY ENVIRONMENTÁLNÍ POLITIKA (TEXTOVÉ OPORY PRO KOMBINOVANÉ STUDIUM UOP)

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA TECHNICKÉ A PRACOVNÍ VÝCHOVY ENVIRONMENTÁLNÍ POLITIKA (TEXTOVÉ OPORY PRO KOMBINOVANÉ STUDIUM UOP) ING. MARCELLA ŠIMÍČKOVÁ, CSc. Ostrava

Obsah: 1 Předmět a cíle environmentální politiky... 8 1.1 Životní prostředí a jeho funkce... 8 1.2 Podstata koncepce udržitelného rozvoje... 11 2 Vznik mezinárodní environmentální politiky... 14 2.1 Rozvoj environmentálního myšlení vznik environmentální politiky... 14 2.2 Podstata, příčiny vzniku a nástroje mezinárodní environmentální politiky... 15 2.3 Vývoj mezinárodní environmentální politiky v období do roku 1980... 19 2.3.1 Počátky vzniku mezinárodní environmentální politiky... 20 2.4 Subjekty mezinárodní environmentální politiky... 23 3 Vývoj MEP v období 1980-2000... 25 3.1 Vývoj mezinárodní environmentální politiky v 80-tých letech... 25 3.2 Vývoj mezinárodní environmentální politiky v 90tých letech... 28 3.3 Mezinárodní environmentální režimy... 31 3.3.1 Podstata mezinárodních environmentálních režimů... 32 3.3.2 Příklad mezinárodního environmentálního režimu... 33 4 Vývoj mezinárodní environmentální politiky po roce 2000... 35 4.1 Cíle v rozvoji lidstva a přístupy k jejich řešení... 35 4.1.1 Miléniové rozvojové cíle... 35 4.2 Světový summit v Johannesburgu... 36 5 Environmentální politika Evropské unie... 40 5.1 Vznik a vývoj environmentální politiky EU... 40 5.1.1 Historie EU vývoj environmentálního práva ES jako základu environmentální politiky... 40 5.1.2 Legislativa a institucionální struktura EU... 41 5.1.3 Institucionální struktura EU... 42 5.1.4 Vznik a vývoj environmentální politiky EU... 43 5.1.5 Jednotný evropský akt... 45 5.1.6 Maastrichtská smlouva o Evropské unii... 45 5.1.7 Pátý Environmentální akční program směrem k udržitelnému rozvoji... 46 5.2 Strategie environmentální integrace... 49 5.2.1 Strategie environmentální integrace... 50 5.3 Šestý environmentální akční program EU... 50 5.3.1 Tématická strategie pro udržitelné využívání a management přírodních zdrojů54 5.3.2 Stručná charakteristika Tématické strategie... 55 6 Environmentální politika České republiky před vstupem do EU... 58 6.1 Environmentální politika jako proces... 58 6.1.1 Environmentální politika jako politický cyklus... 59 6.1.2 Cíle, principy a nástroje environmentální politiky... 60 6.2 Vývoj politiky životního prostředí v letech 1990-1992... 65 6.2.1 Organizační a institucionální zabezpečení péče o životní prostředí... 65 6.2.2 Formování základů environmentální politiky ČR... 67 6.3 Nová strategie politiky životního prostředí ČR... 70 6.3.1 Závazky plynoucí z přípravy vstupu ČR do EU... 71 6.3.2 Environmentální politika ČR pro období 2000-2004... 71 2

Cíle, opatření a nástroje realizace SPŽP... 72 7 Státní politika ŽP na období 2004-2010... 75 7.1 Východiska SPŽP, její prioritní oblasti, zásady a cíle... 75 7.1.1 Prioritní oblasti SPŽP... 76 7.1.2 Nástroje aktualizované SPŽP... 82 8 Závěr... 86 9 Seznam citací a použité literatury:... 87 10 Seznam příloh... 89 10.1 Příloha 1 - Základní pojmy... 90 10.2 Příloha 2 - Základní principy... 92 10.3 Příloha 3 - Základní zásady ochrany životního prostředí... 93 10.4 Příloha 4 - Závazky ČR plynoucí z implementace legislativy ES... 95 3

Seznam zkratek a značek BAT Best Available Technics (Nejlepší dostupná technika) C-A-C Command-and-control (nařiď a kontroluj) CITES Convention on International Trade with Endangered Species of Wild Fauna and Flora (Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin) CFC Halogenové uhlovodíky CLRTAP Convention on Long-Range Transboundary Air Pollution (Úmluva o dálkovém znečišťování přecházejícím hranice států) ČIŽP Česká inspekce životního prostředí ČR Česká republika ČSFR Česká a Slovenská federativní republika EAP Environmental Action Programme (Environmentální akční program) EC European Communities (Evropská společenství) ECE Economic Commission for Europe (Evropská hospodářská komise OSN - viz EHK) EEA European Environmental Agency (Evropská agentura životního prostředí) EEC European Economic Community(Evropské hospodářské společenství - EHS) EECONET European Ecological Network (Evropská ekologická síť) EHS Evropské hospodářské společenství - viz EEC EIA Environmental Impact Assessment (hodnocení vlivů na prostředí) EIONET European Information and Observation Network ( Evropská informační síť) EMAS Eco-management and Audit Scheme EMAS (Zavádění systému řízení podniků a auditu - z hlediska životního prostředí) EMS Environmentální manažerský systém ES Evropská společenství viz ECE EU European Union (Evropská unie) FAO Organizace OSN pro výživu a zemědělství GATT Všeobecná dohoda o clech a obchodě GEF Global Environmentaal Facility (Mezinárodní fond životního prostředí) GLOBE Celosvětová organizace zákonodárců pro vyvážené životní prostředí GOS Celosvětový systém sledování (WMO/WWW) HDP Hrubý domácí produkt CHKO Chráněná krajinná oblast IEA International Energy Agency (Mezinárodní energetická agentura) INFOTERRA Mezinárodní ekologický informační systém (UNEP) IPCC Mezivládní panel o změnách klimatu(wmo/unep) 4

IPPC Integrated Pollution Prevention and Control (Integrovaná prevence a omezování znečištění) ISPA Instrument for Structural Policies for Pre-Accession (Nástroj strukturální předvstupní politiky) IUCN Mezinárodní svaz pro ochranu přírody a přírodních zdrojů LCA Life Cycle Assessment (hodnocení životního cyklu) MEP Mezinárodní environmentální politika MMR Ministerstvo pro místní rozvoj MZ Ministerstvo zdravotnictví MŽP Ministerstvo životního prostředí NATURA Evropská ekologická síť chráněných území NEPAD Nové partnerství pro rozvoj Afriky ODA Oficiální rozvojová pomoc OECD Organisation for economic cooperation and development (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) PCB polychlorované bifenyly PHARE Program pomoci EU kandidátským zemím střední a východní Evropy ke splnění podmínek vstupu do EU PPP Polluter Pays Principle (princip platí producent znečištění) PRPT Pollution release and transport register (Registr výstupů a přenosů znečišťujících látek) REZZO Registr emisí a zdrojů znečišťování ovzduší SAPARD Support for Pre-Accession Measures for Agriculture and Rural Development (Program EU na podporu rozvoje zemědělství a venkova v kandidátských zemích) SD Sustainable development (udržitelný rozvoj ) SEA Strategická EIA viz EIA SFŽP ČR Státní fond životního prostředí České republiky SPŽP ČR Státní politika životního prostředí České republiky TEMPUS Program EU pro vzdělávání a výchovu UNEP United Nations Environmental Programme (Program OSN pro životní prostředí) UNCED United Nations Conference on Environment and Development (Konference OSN o životním prostředí a rozvoji) UN CSD United Nations Commission for sustainable development (Komise pro udržitelný rozvoj OSN) UN FCCC United Nations Framework Convention on Climate Change (Rámcová úmluva OSN o změně klimatu) UNGASS United Nations General Assembly Special Session (Mimořádné zasedání Valného 5

shromáždění OSN) UNEP United Nations Environmental Programme (Program OSN pro životní prostředí) UNESCO Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu WB Světová banka WCED Světová komise pro prostředí a rozvoj WCP Světový klimatický program (ICSU/WMO/UNESCO) WHO Světová zdravotnická organizace WMF Světová meteorologická organizace VŠE Vysoká škola ekonomická VÚSC Vyšší územně správní celek VÚV TGM Výzkumný ústav vodohospodářský TGM WWO Světový fond ochrany přírody (též World Wilde Life Fund) WWW(WMO) Světová sledovací služba počasí (WMO) ŽP Životní prostředí 5EAP 5. environmentální akční program 6EAP 6. environmentální akční program 6

Úvod Textové opory k předmětu Environmentální politika jsou určeny pro bakalářské a magisterské studium oboru Učitelství odborných předmětů pro učňovské školy na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Jejich cílem je poskytnout posluchačům distančního a kombinovaného studia ucelený soubor základních informací o příčinách vzniku ekologických problémů, vývoji environmentálního myšlení a vzniku environmentální politiky, hlavních etapách jejího vývoje až po současnost. Tyto studijní materiály navazují na již existující studijní opory a jsou jejich aktualizací v několika směrech. Prvním důvodem pro aktualizaci je jednak rychlý rozvoj v oblasti environmentální politiky v uplynulých pěti letech od vydání původních textů. Současně se i významně změnila se vstupem do Evropské unie pozice České republiky její práva a povinnosti při tvorbě a implementaci environmentální politiky ES. Dalším důvodem, který se promítl i do změny struktury a do značné míry i obsahu studijních opor je skutečnost, že budou základem pro výuku s využitím vzdělávacího systému Moodle, což umožňuje poskytnout posluchačům doplňkové materiály, přílohy a relevantní dokumenty v rámci systému. To platí i pro doporučenou literaturu, kontrolní otázky a úkoly. Aktualizované studijní opory Environmentální politika obsahují sedm kapitol, tématicky spadajících do čtyř problémových okruhů. Úvodní kapitola obsahuje vymezení předmětu environmentální politiky. Následující tři kapitoly jsou věnovány mezinárodní environmentální politice, jež vytváří společný rámec pro formování environmentálních politik integračních uskupení a jednotlivých zemí. Je současně je výsledkem jejich úsilí podílejí se na její tvorbě a následně na její realizaci. Další tématický okruh se je věnován environmentální politice Evropského společenství, která je základem pro tvorbu environmentální legislativy a politiky ČR. V rámci jedné kapitoly jsou stručně charakterizovány základní cíle, nástroje politiky a dokumenty EU, jež významně přispěly k vytvoření její současné podoby, a hlavní směry jejího dalšího prohlubování. Poslední dvě kapitoly jsou věnovány vývoji environmentální politiky České republiky a její aktualizované podobě pro období od jejího plného členství v Evropské unii. Textová opora "Environmentální politika" je zaměřena především na seznámení posluchačů s podstatou environmentální politiky, specifickými problémy jejího rozvoje na jednotlivých úrovních mezinárodní, evropské i České republiky a jejich vzájemných relacích. Teoretická východiska jsou v textu prezentována pouze v úvodu a to ve vztahu ke koncepci udržitelného rozvoje dnes již v mezinárodním měřítku přijatého cíle a základního principu environmentální politiky. 7

1 Předmět a cíle environmentální politiky Cílem této úvodní kapitoly je seznámení posluchačů s předmětem environmentální politiky, základními pojmy z této oblasti a jejich vymezením v rámci environmentální legislativy České republiky. Dále je stručně vymezena podstata koncepce udržitelného rozvoje jako všeobecně přijatého prioritního cíle mezinárodní environmentální politiky, politiky Evropské unie i České republiky. Po prostudování kapitoly posluchači získají rámcovou představu o přístupech k problematice udržitelného rozvoje v rámci dvou vědních disciplín ekologie a environmentální ekonomie jež patří k základním teoretickým východiskům formování environmentální politiky. Členění kapitoly: Životní prostředí a jeho funkce Podstata koncepce udržitelného rozvoje 1.1 Životní prostředí a jeho funkce S nárůstem problémů v oblasti životního prostředí byla v mezinárodním měřítku postupně vytvořena celá škála definic, které se v různém rozsahu a podrobnosti snažily o vymezení pojmu životní prostředí. V rámci mezinárodních institucí (OSN, EHK apod.) byla zpravidla používána definice norského prof. Wika, podle které je životní prostředí ta část objektivní reality, se kterou je člověk ve vzájemné interakci, která ho ovlivňuje a které se přizpůsobuje. Životní prostředí jako předmět politiky péče o životní prostředí (environmentální politiky) bylo v naší legislativě definováno spolu s dalšími pojmy (viz příloha 1) zákonem č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, (dále jen Zákonem o životním prostředí) následovně. Životní prostředí je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie. Jak vyplývá z této definice, prostředí sestává z řady složek. Komponenty životního prostředí je možno klasifikovat z různých hledisek. V uplynulém období byla vytvořena a publikována řada klasifikací životního prostředí podle různých hledisek (např. podle složek prostředí, podle vzniku, podle funkcí apod.). Tyto však zpravidla nemohly postihnout vzájemné vazby mezi jednotlivými složkami a prvky prostředí. Významnou součástí životního prostředí jsou přírodní zdroje, které byly Zákonem o životním prostředí definovány následovně. Přírodní zdroje jsou ty části živé nebo neživé přírody, které člověk využívá nebo může využívat k uspokojování svých potřeb. Obnovitelné přírodní zdroje mají schopnost se při postupném spotřebovávání částečně nebo úplně obnovovat, a to samy nebo za přispění člověka. Neobnovitelné přírodní zdroje spotřebováváním zanikají. 8

Další kategorií, již je žádoucí již v úvodu definovat, je kategorie trvale udržitelný rozvoj. Zákon o životním prostředí zakotvuje definici následující. Trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů. Problematice trvale udržitelného rozvoje (dnes již běžně nazývaného jen udržitelný rozvoj) bude dále věnována podstatná část těchto skript. Důvodem je, že jeho dosažení se dnes již stalo prioritou politiky péče o životní prostředí v mezinárodním měřítku. V čem je životní prostředí důležité pro společnost? Z hlediska existence lidské společnosti a jejího sociálně ekonomického rozvoje, jsou zpravidla uváděny jako hlavní funkce životního prostředí: surovinová základna, která poskytuje společnosti přírodní zdroje obnovitelné a neobnovitelné, jež člověk využívá k uspokojování svých potřeb, asimilační kapacita, což je schopnost prostředí a jeho ekosystémů rozkládat a zčásti využívat cizorodé látky vnášené do prostředí člověkem a tím snížit množství, jež je nezbytné likvidovat (skládkováním, spalováním, atd.), systémy podpory života na Zemi (životodárné systémy), jež představují soubor procesů a mechanismů, jež působí ke stabilitě podmínek na naší planetě, přírodní prostředí, které člověk využívá pro bydlení, rekreaci a řadu dalších aktivit. Z definice životního prostředí vyplývá jeho komplexní charakter - zahrnuje celou řadu prvků, složek a ekosystémů. Proto lze provést jejich klasifikaci z různých hledisek. Nejběžnější je jeho klasifikace podle jednotlivých složek. Podle složek životního prostředí je dělíme na ovzduší, vodu a půdu. Ovzduším nazýváme spodní vrstvu atmosféry, jež je nezbytnou součástí biosféry. Atmosféra je plynný obal kolem Země, jehož složení, hmotnost, hustota a teplota se mění se vzdáleností od povrchu Země. Podle teplotních změn jsou vertikálně v atmosféře vymezeny jednotlivé vrstvy počínaje troposférou, přes stratosféru a mezosféru až po exosféru, jež počíná zhruba ve vzdálenosti 800 km od zemského povrchu. Ve vzdálenosti od cca 15km do 50km od povrchu Země se nachází vrstva, která je nazývána stratosféra. V této vrstvě je obsažen téměř veškerý ozon, jenž je významný svou schopností pohlcování ultrafialového záření. Jeho maximální koncentrace se nachází ve vzdálenosti asi 25km od povrchu Země. Kapacita atmosféry je obrovská. Intenzívní samočisticí procesy ovzduší, jež přispívaly ke stabilitě klimatu, vedly dlouho k přesvědčení, že člověk v podstatě nemůže svou činností složení atmosféry ovlivnit. Toto přesvědčení vydrželo až do zjištění, že došlo k narušení tzv. ozónové vrstvy. Zhruba 90 % vzduchu obsahuje přízemní vrstva atmosféry do výše cca 16km od povrchu zemského. Složení vzduchu tvoří plynná směs, jež obsahuje cca 78% dusíku, 21 % kyslíku a 1% argonu. Kromě toho obsahuje ve velmi malých množstvích vodík a oxid uhličitý (CO 2 ) a vzácné plyny (neon, krypton a helium). Dále obsahuje měnící se množství vodních par. Vrstva v rozpětí zhruba od 16 do 30km vzdálenosti od Země obsahuje dalších cca 9% vzduchu. Vědci se dlouho zabývali otázkou, jak by ovlivnila změna složení ovzduší klima 9

a tím i život na zemi. Dnes již čelíme řadě klimatických jevů, jež jsou považovány za počátek klimatické změny. Za její příčinu je považován tzv. skleníkový efekt, vyvolaný zvýšeným obsahem kysličníku uhličitého v atmosféře. Voda je další složkou životního prostředí a nutnou podmínkou existence lidstva na naší planetě. Zdroje vody patří mezi tzv. přírodní zdroje. Jsou zpravidla řazeny mezi obnovitelné resp. doplnitelné přírodní zdroje. Souhrn všech vodních zdrojů na zemi tvoří hydrosféru. Hydrosféra zahrnuje vody povrchové (sladké i slané), vody podzemní (včetně minerálních), vodu vázanou v půdě a vodní páry v ovzduší. Voda je nezbytnou složkou živých organismů a jejich fyziologických procesů. Koloběh vody v přírodě zajišťuje i přenos důležitých látek. Množství vody na naší planetě se odhaduje zhruba na 1,5mld.km3 a toto množství by se mohlo zdát z hlediska potřeb světové populace dostatečné. Voda pokrývá cca 70 % povrchu Země, avšak z toho asi 97,5 % tvoří slané vody moří a oceánů a pouze 2,5 % připadá na vody sladké. Převážnou zásobu sladké vody představují ledovce Arktidy a Antarktidy, tudíž pouze asi 1 % z celkového množství vod je dostupné /hlavně ve vodních tocích/. Kolísavé množství vody v povrchových tocích, jež je závislé především na velikosti vodních srážek, může mít za následek nedostatek vody i v oblastech, které za normálních podmínek netrpí nedostatkem. Existují však rozsáhlé oblasti na naší planetě, jež mají chronický nedostatek vody, který s rostoucím počtem obyvatel vzrůstá. Půda představuje třetí základní složku životního prostředí. Půdu lze definovat jako svrchní část zemské kůry (litosféry), která vznikla půdotvornými procesy z hornin. Půdotvorné procesy zahrnují dlouhodobé působení klimatických činitelů, živých organismů a ovzduší na geologické podloží (horniny). Vzhledem k časové náročnosti těchto procesů je půda zpravidla řazena mezi přírodní zdroje neobnovitelné. Půda se skládá jednak ze živých organismů a zbytků organické hmoty a dále z látek anorganických. Vzhledem k obsahu živých organismů v půdě ji nelze řadit k neživým složkám životního prostředí, na rozdíl od ovzduší a vody. Její složení je značně proměnlivé v závislosti na místě vzniku a výskytu, je na něm významně závislá její úrodnost. Úrodnost půdy je definována jako schopnost poskytovat vhodné podmínky pro růst rostlin v průběhu jejich vegetačního cyklu. Půda je pro existenci člověka, ale i pro život vyšších organismů, nenahraditelná. Z hlediska způsobu využívání ji lze členit na zemědělskou a nezemědělskou. Za nejdůležitější vlastnosti půdy považujeme její úrodnost (bonitu) a její samočisticí schopnost. Samočisticí schopnost půdy je dána souhrnem řady fyzikálních, chemických a biologických procesů. V rámci fyzikálních a chemických procesů dochází k filtraci, adsorpci a absorpci různých látek a k chemickým procesům, jejichž důsledkem je jejich mineralizace. Biologické procesy přispívají k samočištění působením škály půdních mikroorganismů i v důsledku působení rostlin a živočichů. Člověk svým působením může pozitivně ovlivňovat kvalitu půd stejně jako působit k jejich devastaci. Při nesprávném obhospodařování půd a jejich nadměrném znečišťování může způsobit jejich zničení. Posledním pojmem, který zde alespoň stručně vymezíme, je únosné zatížení území. Zákonem o životním prostředí je definováno následovně. (Další pojmy jsou definovány v příloze č.1.) 10

Únosné zatížení území je takové zatížení území lidskou činností, při kterém nedochází k poškozování životního prostředí, zejména jeho složek, funkcí ekosystémů nebo ekologické stability. Stabilita ekosystémů je narušována v důsledku znehodnocování životního prostředí. Znehodnocování prostředí je zpravidla chápáno jako proces, v jehož průběhu dochází ke vnášení cizorodých látek do prostředí, narušování rovnováhy ekologických systémů a neracionálnímu využívání přírodních zdrojů. 1.2 Podstata koncepce udržitelného rozvoje Kategorie udržitelný rozvoj byla použita již v 80-tých letech. Předmětem rozsáhlých diskusí se stala po přijetí zprávy Světové komise pro životní prostředí a rozvoj Valným shromážděním OSN v závěru roku 1987. V této zprávě, která byla publikována pod názvem Naše společná budoucnost, byl udržitelný rozvoj definován následovně. Trvale udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby. Ačkoliv je kategorie udržitelného rozvoje zpravidla spojována s problematikou životního prostředí, už z definice vyplývá, že cílem úsilí o dosažení udržitelnosti je zajistit rozvoj, který umožní uspokojování potřeb současné generace, aniž by došlo ke zhoršení podmínek uspokojování potřeb generací budoucích. V definici jsou de facto zahrnuty cíle v oblastech sociálního rozvoje - ve formě požadavku intra a inter-generační spravedlnosti, tj. odstranění hlubokých disproporcí v uspokojování potřeb současné generace zachování podmínek pro zajištění potřeb generace budoucí, ekonomického rozvoje - jako předpokladu růstu míry uspokojování potřeb podstatné části světové populace, růstu poptávky po kvalitě prostředí, jehož podmínkou je ekonomický rozvoj zejména málo rozvinutých zemí, životního prostředí - tj. zachování základních funkcí životního prostředí (zdrojové základny, kvality prostředí, stability ekosystémů) - jako předpoklad pro dosažení tohoto cíle je třeba postupně změnit způsob rozvoje jednotlivých systémů (subsystémů), především environmentální náročnosti ekonomického rozvoje a možností a rozsahu uspokojování potřeb obyvatel. Uvedené tři oblasti udržitelného rozvoje jsou někdy označovány také pilíře udržitelnosti. Nezbytným předpokladem úspěšnosti celého procesu, zaměřeného na dosažení udržitelného rozvoje, je rozvoj institucionálního systému, který zajišťuje transformaci řízení v souladu s potřebami specifikace cílů, volby strategie a politiky směrem k udržitelnosti. Dosažení udržitelného rozvoje, jehož nutnou součástí je i zachování a rozvoj funkcí životního prostředí, bude vyžadovat výrazné změny v dosavadních modelech výroby a spotřeby. 11

Jejich postupné prosazování a realizace budou mimořádně složité a obtížné. Definice udržitelného rozvoje byla předmětem rozsáhlých diskuzí, které se soustředily mimo jiné na konkrétnější vymezení podstaty udržitelného rozvoje (SD - sustainable development). Byla vytvořena celé škála definic. Otázkou environmentální udržitelnosti rozvoje se zabývá i ekonomická teorie. Postupně bylo vypracováno několik různých přístupů různých škol (environmentální ekonomie, ekologická ekonomie, hlubinná ekologie apod.). Přes někdy i protichůdná stanoviska k problematice SD se však většina shoduje na tom, že základním předpokladem dosažení udržitelného rozvoje (požadujícího zachování alespoň stejných podmínek pro uspokojování potřeb příštích generací) je využívání životního prostředí takovým způsobem, aby míra čerpání přírodních zdrojů obnovitelných nebyla vyšší než je jejich schopnost reprodukce, rozsah odpadů ukládaných (vnášených) do prostředí nepřesáhl jeho asimilační kapacitu, pokles zásoby disponibilních přírodních zdrojů neobnovitelných byl kompenzován jednak zvětšením velikosti přírodních zdrojů obnovitelných, jednak růstem velikosti kapitálu člověkem uměle vytvořeného (rozvojem infrastruktury, investicemi do vědy a výzkumu, vzdělání ap.). Uvedené podmínky udržitelného rozvoje jsou základem pro vymezení kritérií udržitelného rozvoje v rámci environmentální politiky. Definice trvale udržitelného rozvoje podle zákona č. 17 Sb., o životním prostředí, vymezuje jako podmínky udržitelnosti rovněž zachování biologické rozmanitosti a přirozených funkcí ekosystémů. Také z definice únosného zatížení území vyplývá požadavek zachování funkcí ekosystémů a jejich stability. Studiem fungování různých ekosystémů, jejich vazeb a podmínkami jejich rovnováhy a stability se zabývá ekologie. Stabilita ekosystémů není neomezená a různé ekosystémy jsou schopny se vyrovnat s různou zátěží - to je s různým rozsahem narušování vnějšími vlivy) rozsahem znečišťování, způsoby využívání prostředí). Stabilita ekosystémů je ovlivněna jejich různou schopností asimilace, absorpce, autoregulace a adaptace na měnící se podmínky v důsledku lidských ale i přírodních vlivů. Otázkami stability ekosystémů se zabývala v historii řada vědců, kteří postupně formulovali řadu ekologických zákonů. Pro zamyšlení jsou dále uvedeny některé z nich. Ekosystém je tím stabilnější, z čím většího počtu prvků se skládá. Zde jsou míněny prvky, ze kterých původní ekosystém vznikl. Potom čím větší počet prvků a vazeb mezi nimi, tím je stabilnější ve smyslu udržování dynamické rovnováhy. Liebigův zákon minima (1840) konstatuje, že ekosystém je tak stabilní jako jeho nejslabší článek. Sheldorfův zákon tolerance (1913) říká, že proti působení vnějších vlivů má ekosystém hranice tolerance. Tyto hranice existují jak směrem nahoru, tak ve směru dolů. Rozsah tolerance je vůči různým vlivům /případě jejich kombinaci/ různý. Ekosystém, který není schopen uvést svůj odpad do koloběhu látek v přírodě, je vystřídán jiným. Tento zákon souvisí s předcházejícím - pokud množství odpadních látek překročí hranici tolerance, dochází ke změně jeho kvality. 12

Poznatky z oblasti ekologie jsou jedním ze základních východisek pro environmentální politiku, která se svými nástroji snaží regulovat rozsah znečištění v souladu s konkrétními podmínkami území jeho asimilační kapacitou. Shrnutí V této kapitole jste se nejprve seznámili s vymezením hlavních pojmů, vztahujících se k předmětu environmentální politiky životnímu prostředí, jeho základním komponentám a jeho základním funkcím. Ve druhé části kapitoly bylo životní prostředí vymezeno jako součást, respektive oblast udržitelného rozvoje. Ochrana životního prostředí jeho jednotlivých složek a ekosystémů s cílem zachování jeho funkcí i pro příští generace je jedním z předpokladů udržitelného rozvoje. V následujících kapitolách se budeme zabývat environmentální politikou politikou péče o životní prostředí. Cílem této kapitoly bylo proto alespoň nastínit teoretická východiska environmentální politiky vědní obory jejichž poznatky jsou nezbytným základem pro vytyčování cílů jak v oblasti kvality životního prostředí, tak i v čerpání a využívání přírodních zdrojů v souladu s požadavkem udržitelného rozvoje. Problém převedení stávajících neudržitelných trendů rozvoje společnosti na cestu k udržitelnému rozvoji patří k nejdiskutovanějším problémům posledních několika desetiletí. Jednou ze základních podmínek úspěšnosti při jeho řešení je změna myšlení lidské společnosti, změna hodnot a tedy i priorit a to ve všech sférách lidského konání. I to je úlohou environmentální politiky. V následující kapitole je první ze tří kapitol, které jsou věnovány mezinárodní environmentální politice. Jak již bylo řečeno v úvodu, mezinárodní environmentální politika vytváří společný rámec pro formování environmentálních politik jednotlivých zemí i integračních uskupení a současně je i výsledkem jejich úsilí. 13

Vznik mezinárodní environmentální politiky Cílem této kapitoly je seznámení posluchačů s podstatou a příčinami vzniku mezinárodní environmentální politiky a stručnou charakteristikou jejího vývoje v 70-tých letech minulého století. Kapitola je členěna do tří částí. První část je věnována důvodům, které vedly ke vzniku první environmentální legislativy v ekonomicky nejvyspělejších zemích již v průběhu 50-tých a 60-tých let minulého století. Druhá část obsahuje vymezení základních pojmů a kategorií z oblasti mezinárodní environmentální politiky a stručně charakterizuje její specifické problémy a nástroje. Třetí část je věnovaná stručné historii vývoje mezinárodní environmentální politiky a dosaženým výsledkům v období 70-tých let minulého století. V závěru jsou uvedeny hlavní organizace a instituce, které se podílejí na formování mezinárodní environmentální politiky. Členění kapitoly: Rozvoj environmentálního myšlení vznik environmentální politiky Podstata, příčiny vzniku a nástroje mezinárodní environmentální politiky. Vývoj mezinárodní environmentální politiky v období do roku 1980 Subjekty mezinárodní environmentální politiky 1.3 Rozvoj environmentálního myšlení vznik environmentální politiky Vztah člověka k jeho prostředí se vyvíjel v historii v souvislosti se způsobem, jakým je využíval k uspokojování svých potřeb. Rozsah a způsoby využívání životního prostředí se měnily v jednotlivých historických etapách a s růstem světové populace a rozvojem jejích ekonomických aktivit narůstaly i zásahy člověka do jeho životního prostředí rozvoj osídlení a intenzita a rozsah zemědělské činnosti byly spojeny s postupným odlesňováním v řadě oblastí a měnily charakter krajiny. K nejvýraznějším změnám v novodobých dějinách lidstva docházelo od počátku průmyslové revoluce. Postupný nárůst rozsahu a intenzity lidských aktivit byl provázen negativními dopady na původně přírodní prostředí. Nepříznivé dopady měly zpočátku převážně lokální charakter, postupně ale přerůstaly a měly za následek jak poškozování až rozpad (zánik) řady ekosystémů, zhoršení životních podmínek obyvatel v řadě oblastí i významné ekonomické škody v řadě území. Dynamický hospodářský rozvoj v ekonomicky vyspělých zemích v období po druhé světové válce byl provázen rostoucí spotřebou surovin a energií, obrovským nárůstem produkce a spotřeby obyvatel těchto zemí i nárůstem tvorby odpadů, rozvojem celé řady odvětví s negativními vlivy na prostředí - růstem znečišťování a devastace životního prostředí, 14

byl hybnou silou procesu globalizace s jeho pozitivními i negativními dopady na životní prostředí v řadě zemí. Poválečné období bylo provázeno i rychlým růstem světové populace, což zvyšovalo tlak na produkci potravin a v dlouhodobém časovém horizontu na spotřebu přírodních zdrojů a kvalitu životního prostředí. S růstem životní úrovně obyvatelstva v zemích západní Evropy, Severní Ameriky a dalších zemí a se zhoršující se kvalitou jejich životního prostředí se množily hlasy, protestující proti znečišťování a devastaci prostředí. Nejzávažnější příčinou zhoršující se kvality ovzduší v první polovině minulého století bylo spalování uhlí, jehož zplodiny přispívaly k tvorbě smogu ve velkých městech. Klasický je příklad Velké Británie, kde velký londýnský smog z prosince 1952 podle některých odhadů způsobil úmrtí až pěti tisíc obyvatel. Silně znečištěným ovzduším se v polovině století vyznačovala řada dalších velkých měst. Snaha o omezení znečištění ovzduší vedla v roce 1956 britský parlament k přijetí zákona na ochranu ovzduší (Clean Air Act). V některých městských zónách bylo spalování uhlí zakázáno a vytápění obytných budov bylo postupně převedeno na plynová a naftová topení. U velkých zdrojů emisí byly v šedesátých a sedmdesátých letech postupně instalovány odlučovače prachu a popílků. V řadě západoevropských zemí se v tomto období vyvinula politika vysokých komínů. Cílem bylo omezit lokální znečištění jeho rozptýlením nad větší území a tím snížení jeho koncentrací. Důsledkem byl přenos znečištění do velkých vzdáleností, přes hranice jednotlivých států, což vedlo ke vzniku fenoménu kyselých dešťů. Řada zemí začala aktivněji usilovat o ochranu jejich životního prostředí. Vznikala první ministerstva a agentury životního prostředí, zdokonalovala se a vznikala nová národní environmentální legislativa. Řešení problému kyselých dešťů v Evropě se stalo i jedním z hlavních důvodů prosazování mezinárodní spolupráce v oblasti životního prostředí. Představitelé stále více zemí si postupně uvědomovali, že řada problémů již přerostla hranice a možnosti jejich řešení. To byl základní předpoklad pro vznik mezinárodní environmentální politiky. Jejímu vzniku a procesu prohlubování jsou věnovány další části kapitoly. Nejprve si alespoň stručně vymezíme některé základní pojmy a kategorie. 1.4 Podstata, příčiny vzniku a nástroje mezinárodní environmentální politiky Politikou obecně rozumíme soubor činností, zaměřených na ovlivňování rozhodování subjektů v souvislosti s cíli, které byly v dané oblasti vytyčeny. Environmentální politika potom zahrnuje soubor činnosti, které jsou zaměřeny na ovlivňování rozhodování subjektů v souladu s cíli, vytyčenými pro řešení environmentálních problémů. Environmentální politika je politika zaměřená na usměrňování chování společnosti /v nejširším slova smyslu/ v souladu s cílem zachování podmínek života na Zemi. Mezinárodní environmentální politika /MEP/ tvoří relativně samostatnou oblast mezinárodní politiky. Rozvíjí se jako reakce na vznik mezinárodních, resp. globálních 15

environmentálních problémů, jež se postupně staly předmětem vysoké politiky. Představuje také jednu z oblastí teorie mezinárodních vztahů. V souladu s výše uvedenou obecnou definicí environmentální politiky lze mezinárodní environmentální politiku definovat následovně. Mezinárodní environmentální politiku je možno vymezit jako soubor aktivit, zaměřených na ovlivňování rozhodování jednotlivých subjektů v souladu s cíli, vytyčenými pro řešení globálních environmentálních problémů. Nárůst produkovaného znečištění a rozsahu znehodnocování prostředí je příčinou vzniku environmentálních problémů. Environmentální problémy lze podle Sloepa a van Dam- Mierase (1995) definovat následovně. Environmentálním problémem je jakákoliv změna stavu fyzického prostředí, způsobená zásahem člověka do tohoto prostředí a přinášející důsledky, které společnost považuje z hlediska sdílených norem za nepřijatelné. Za základní příčiny narůstajícího rozsahu znehodnocování životního prostředí a vzniku environmentálních problémů jsou považovány následující socioekonomické trendy: populační růst, industrializace, rozvoj urbanizace a vznik velkých měst a aglomerací, změny ve využívání půd, odlesňování, atd. Uvedené procesy měly za následek postupné přerůstání zprvu lokálních environmentálních problémů v problémy regionálního charakteru a v posledních desetiletích vedly ke vzniku globálních environmentálních problémů. V souladu s klasifikací environmentálních problémů dle kompetencí k jejich řešení lze globální environmentální problémy definovat následovně. Globální problémy jsou problémy světových rozměrů, které se týkají všech zemí a jež je možno řešit na základě mezinárodních dohod. Počet a pořadí významnosti globálních environmentálních problémů se v uplynulých desetiletích měnily v závislosti na vývoji rozsahu a způsobů znečišťování prostředí a narušení jeho jednotlivých komponent. V uplynulém období byly postupně vymezeny následující: klimatická změna, narušení ozonové vrstvy, ztráty biologické rozmanitosti, kyselá atmosférická depozice, 16

zhoršování a ztráty úrodnosti půd, odlesňování (deforestace). Řešení uvedených, ale i dalších globálních problémů není v silách jednotlivých zemí. Předpokladem je mezinárodní spolupráce a koordinace opatření v globálním měřítku. Významnou úlohu zde plní OSN a jeho instituce. Dalšími aktéry jsou nadnárodní uskupení (EU, OECD, G77, atd.) a mezinárodní organizace (WTO, MMF, WB), téměř dvě sta suverénních států, nevládní organizace a iniciativy, atd. V průběhu formování mezinárodní environmentální politiky, jejich mechanismů a nástrojů, dochází k rozvoji mezinárodního práva. Nástroje mezinárodního práva můžeme dělit na závazné a nezávazné. Závazné právní nástroje jsou smlouvy, dohody nebo úmluvy (konvence). V návaznosti na tyto smlouvy mohou být přijaty protokoly, případně dodatky, ve kterých se státy zaváží k doplňujícím závazkům. Mezinárodní úmluvy, smlouvy a protokoly jsou závazné - vymezují co musí nebo nesmí různé strany dělat. Základním problémem je, že země nemohou být přinuceny k tomu, aby je podepsaly. Státy, které podepsaly a ratifikovaly konkrétní smlouvu jsou nazývány stranami smlouvy nebo také účastnické strany, případně signatářské státy. Rezoluce, deklarace a doporučení patří mezi nezávazné nástroje mezinárodní politiky jsou to tzv. měkké nástroje. Tyto nástroje a závazky z nich vyplývající nejsou pro státy závazné a to ani v případě, že pro jejich přijetí hlasovaly. V čem je tedy jejich význam? Skutečnost, že se představitelé řady zemí dohodnou na potřebě řešit daný problém (pokles biologické rozmanitosti, rozsáhlé kácení lesních porostů, atd,) svědčí o jeho významnosti. Dosažení takové shody je nezbytným prvním krokem procesu, který vede k přípravě a přijetí nástrojů tzv. tvrdého práva úmluvy nebo smlouvy. Je třeba si uvědomit, že dosažení shody je často velmi obtížné a časově náročné. Důvodem je, že průběh jednání ovlivňuje celá řada vnějších faktorů. Řada zemí má jiné priority nežli environmentální problémy a jejich řešení. Patří k nim zejména mír, ekonomická stabilita a rozvoj, odstranění obrovské chudoby. Konec studené války byl i počátkem růstu nacionalismu a vzniku konfliktních situací v celé řadě zemí. Působí k prohloubení problémů nejen v životním prostředí. Další hrozbou je rozvoj fundamentalistických hnutí, růst počtu zemí vlastnících jaderné zbraně nebo usilujících o jejich získání. Populační vývoj, především růst počtu obyvatel v rozvojových zemích, spolu s omezenými přírodními zdroji je v pozadí rostoucího napětí v některých oblastech. Roste riziko vzniku válečných konfliktů a současně i hrozba rozsáhlých migrací. Přijímání jednotlivých úmluv a protokolů je často zdlouhavé a časově náročné a to i v případě shody o jejich nezbytnosti. V průběhu lze jednání o řešení konkrétních environmentálních problémů až po přijetí výsledné smlouvy nebo protokolu je možno vymezit následující etapy. Předběžné vyjednávání Vyjednávání Ratifikace 17

Implementace Opětovné vyjednávání Předběžné vyjednávání zahrnuje nezávazná jednání o možnostech řešení problému a žádoucích výsledcích, během kterých jsou předběžně formulovány budoucí závazky. Je to ale i období, ve kterém se účastníci snaží o dosažení výhodnějších podmínek a případně i většího podílu na zdrojích. Vyjednávání které může zahrnovat přes 150 stran je zpravidla zahájeno stanovením základního rámce vyjednávání /stanovení pravidel voleb, složení komise, zpracování podkladových materiálů pro diskuzi/, který může ovlivnit konečný výsledek. Někdy je zvolena forma rámcové úmluvy /konvence/, která obsahuje dohodnuté základní cíle a principy. Po přijetí rámcové úmluvy následuje vyjednávání o jednotlivých bodech úmluvy, jež jsou zakotveny v oddělených protokolech. Rozhodnutí o formě smlouvy může mít zásadní vliv na konečný úspěch celého procesu. Rámcová úmluva totiž umožňuje jednotlivým stranám nepřistoupit k některé části /bodu/ úmluvy, ale celkový dosažený výsledek může být lepší. Ratifikace souhlas země se smlouvou musí být vesměs ratifikován jejím parlamentem. Tato skutečnost může být důležitá v jednotlivých fázích vyjednávání, protože všichni účastníci vědí například, že jakýkoliv dokument podepsaný zástupci USA musí být ratifikovaný dvoutřetinovou většinou amerického senátu, což často není pravděpodobné a v konečném důsledku může znamenat odklad termínu, ve kterém smlouva vstoupí v platnost. Úmluva se obvykle stává závaznou, až po její ratifikaci určitým počtem signatářských zemí (například v případě Úmluvy o biologické diverzitě je to přes 100 stran). Způsob sledování a vyhodnocování plnění závazků jednotlivými státy musí být předem dohodnut a zakotven v příslušné smlouvě (případně navazujícím protokolu). Implementace kterou zajišťují jednotlivé signatářské státy znamená zajistit legislativní soulad, tj. přijmout odpovídající národní legislativu, zavést vhodné nástroje a opatření, sledovat průběh realizace, informovat o plnění závazků smlouvy apod. Způsob sledování a vyhodnocování plnění závazků jednotlivými státy musí být předem dohodnut a zakotven v příslušné smlouvě (případně protokolu). Opětovné vyjednávání je zpravidla zaměřeno na následnou úpravu, zpřísnění nebo rozšíření již přijatých závazků formou navazujících protokolů Posledně uvedená fáze opětovné vyjednávání může být počátkem dalšího cyklu v rámci MEP, zaměřeného posun v řešení konkrétního globálního environmentálního problému. Co ovlivňuje průběh a dosažené výsledky vyjednávání? Proč jsou jednání tak náročná a často zdlouhavá? Mezinárodní environmentální politika je ovlivňována jednak vnějšími faktory jež jsou uvedeny v úvodu, ale má i svá vlastní specifická omezení. Zpravidla jsou uváděna omezení uvedená v následujícím přehledu. Problém stanovení cílů MEP jednak problém nejistoty o vývoji ekologických systémů a procesů a jejich dopadech. Absence nadnárodní autority orgánu, vybaveného nezbytnými kompetencemi pro stanovení cílů a s tím související princip dobrovolnosti. Problém počtu účastníků suverénních států které mají diferencované individuální nebo skupinové zájmy. 18

Odlišné hodnocení naléhavosti řešení i postupu řešení environmentálních problémů jednotlivými ekonomicky vyspělými i rozvojovými zeměmi. Problém diferencovaných nákladů a přínosů pro jednotlivé státy a s tím spojená nezbytnost kompenzací a kompromisů v rámci vyjednávání. Konfliktní vztah mezi státy bohatými a chudými Severem a Jihem jenž představuje silnou bariéru pro nacházení společných řešení. Globalizační procesy a plejáda problémů, které vyplývají z existence nadnárodních společností a jejich priorit a jež mají celou řadu rozporuplných a tedy i negativních dopadů. Problém diferencovaných předpokladů implementace přijatých cílů do národních politik jednotlivých států. Samo vytváření národní legislativy je často náročné a její prosazování je velmi obtížné především v rozvojových zemích, kde pro to často neexistují základní předpoklady administrativní ani technické. Přes uvedené problémy bylo v uplynulých desetiletích dosaženo v řadě oblastí určitého pokroku. Svědčí o tom dynamicky narůstající počet přijatých mezinárodních smluv a protokolů jakož i rostoucí počet signatářských zemí k jednotlivým smlouvám. Dnes již nikdo nezpochybňuje nezbytnost existence mechanismů i institucí mezinárodní environmentální politiky spíše se množí požadavky na zvýšení jejich účinnosti. Počátky formování MEP a jejímu vývoji je věnována následující část kapitoly. 1.5 Vývoj mezinárodní environmentální politiky v období do roku 1980 Počátky rozvoje moderního environmentalismu a růstu světového povědomí o problémech znehodnocování životního prostředí spadají do období 50tých a především 60tých let minulého století. V jejich průběhu si nejen vědecká komunita, představitelé jednotlivých vlád ale i stále větší část světové veřejnosti uvědomovala, že nekontrolovaný ekonomický růst, růst světové populace, živelný proces urbanizace v důsledku přesunu obyvatel z venkova do měst a růst chudoby a další procesy s negativními dopady na zdraví obyvatelstva a kvalitu životního prostředí vyžadují urychlené řešení. V průběhu 60tých let významně přispěla k rozvoji environmentálního myšlení řada publikací a iniciativ, které měly celosvětový ohlas. K nejvýznamnějším řadíme následující. Skupina 172 vědců z 19 zemí se obrátila na OSN s výzvou, aby podniklo kroky ke zpomalení, resp.zastavení populační exploze. Publikace knihy Rachel Carsonové Mlčící jaro (Silent Spring), která se zabývala důsledky obrovského nárůstu použití pesticidů v zemědělství, varuje před dopady pesticidů na živočišné druhy a lidské zdraví. Na základě výsledků výzkumů prokazuje nereálnost představ o neomezené absorpční kapacitě prostředí. Kniha vyvolala velký ohlas především ve vědecké komunitě. /1962/ Zahájení Mezinárodního biologického programu za účasti řady zemí. V jeho průběhu byl shromážděn obrovský soubor dat, který byl významným zdrojem rozvoje vědecky založeného environmentalismu./1963/ Založení Environmentálního ochranného fondu s cílem dosáhnout zákaz používání DDT soudní cestou. /1967/ 19

Celosvětový ohlas vyvolala rovněž kniha Paula Ehrlicha Populační bomba (Population Bomb), která se zabývá vazbami mezi růstem světové populace, čerpáním zdrojů a životním prostředím. /1968/ K burcujícím publikacím patřila i kniha Garetta Hardina Tragedie společného (The Tragedy of the Commons). Hardin v ní vysvětluje, že užívání společných (veřejných, obecních apod.) statků, jako jsou ovzduší a vodní prostředí, nemůže být omezeno obdobně, jako je tomu u soukromých statků nelze je ohradit plotem jako soukromé vlastnictví. Jejich ochrana před nadměrným využíváním a znečištěním musí být zajištěna takovými nástroji, jako je legislativa nebo daně. Pro producenta musí být levnější omezit znečištění než jeho vypouštění do prostředí. /1968/ Italský průmyslník A.Peccei a skotský vědec A.King zakládají Římský klub (Club of Roma) sdružoval (a sdružuje) vědce, podnikatele a veřejné činitele, podporující výzkum globálních problémů současnosti a budoucnosti. Cílem výzkumu bylo lepší pochopení fungování ekonomických, politických, sociálních a přírodních složek, které vytváří globální systém. /1968/ Ke zvyšování environmentálního povědomí u širokých vrstev obyvatelstva v ekonomicky vyspělých zemí přispěla v 60tých letech i řada ekologických katastrof. K nejznámějším patří havárie lodi Torrey Canyon u pobřeží Británie (1967), kde uniklo cca 117 000 tun kuwajtské ropy a ropné látky byly zaneseny až na severní pobřeží Francie, nebo zjištění švédských vědců, že úmrtí ryb a dalších živých organismů v tisících jezer Švédska je důsledkem dálkového přenosu znečištění ovzduší ze západní Evropy. Vlády některých zemí přijímaly dílčí opatření, která ale nemohla zajistit nezbytné radikální změny. Nárůst problémů, jejichž řešení zjevně přesahovala možnosti existujícího uspořádání světa, pokračoval. Množily se hlasy požadující mezinárodní spolupráci. Pod rostoucím tlakem a z iniciativy Hospodářské a sociální rady rozhodlo Valné shromáždění OSN svou rezolucí z 3. 12. 1968 o svolání mezinárodní konference o životním prostředí, která se měla konat ve Stockholmu v roce 1972. Průlom do veřejného mínění a rozvoj environmentálního uvědomění světové veřejnosti nastal až v sedmdesátých letech. Pro uvedené období jsou charakteristické rychlý ekonomický rozvoj v řadě zemí - nárůst znehodnocování prostředí, znečištění přesahující hranice jednotlivých států, obrovský růst čerpání přírodních zdrojů, růst povědomí světové veřejnosti o problémech životního prostředí, rozvoj nevládních environmentálních aktivit a uskupení, vznik prvních environmentálních agentur a ministerstev životního prostředí v některých zemích a formování environmentálních politik, vznik nevládních environmentálních organizací a iniciativ, rozhodnutí Valného shromáždění OSN o svolání první mezinárodní konference o životním prostředí a rozvoji, která se měla pořádat v roce 1972 ve Stockholmu. 1.5.1 Počátky vzniku mezinárodní environmentální politiky Koncem 60-tých a počátkem 70-tých byla postupně založena řada nevládních organizací, zabývajících se problematikou ochrany životního prostředí, které iniciovaly akce k zapojení 20