2 Mamina měla oči jako talířky z čajového servisu, když jsem se vrátil do bytu, z nosu mi trčely zakrvácené ruličky papírového kapesníku a od krve jsem měl zamazané i ruce. Vyděšeně mě táhla do koupelny. Janku! Proboha, co se stalo? Ty ses pral? Napadlo mě, jestli bych neměl tvrdit, že mě ty milé děti ze sousedství při pokusu navázat s nimi přátelství trochu nevlídně praštily do nosu. Mámino naléhání, abych se pobratřil s OskarBenniSam- Ramonem, by pravděpodobně okamžitě ustalo. 23
Na druhé straně se obávám, že by rázně zamířila k těm týpkům a vyhrožovala by jim pekelnými tresty. A pokud možno hned i jejich neschopným zploditelům. Mohla by nastat hodně choulostivá situace a pak bych musel zbytek života trávit u táty v programu ochrany svědků. Ten bydlí na druhé straně města, ale bohužel není sám. Většinu času je s ním Isabela. Žena, za kterou vyměnil mámu a mě. Myl jsem si obličej a ruce, máma mi z jedné krabice vykutala čisté triko a já jí pokud možno stručně vyprávěl, proč se mi spustila krev z nosu (samozřejmě jsem vypustil popis svého předchozího setkání s OskarBenniSamRamonem). Mamina byla samozřejmě nadšená, že jsem hned první den poznal tak milou dívku. 24
Zrovna když jsem chtěl začít vysvětlovat, jak velmi podivného koníčka ta milá dívka má a že je vůbec celá dost podivná, tak si mě máma přitáhla k sobě a prohlásila, že si se mnou musí promluvit. V tu chvíli se ve mně rozezněla poplachová siréna! Když máma nasadí tenhle tón, bude to vážné. A většinou nějak nepříjemné. Janku, pokračovala a oči se jí podezřele leskly, prve sis určitě všiml, že telefonoval táta. A, zhluboka se nadechla, přeje si, abys k němu příští víkend přijel. No a? V čem je asi problém? Už jsem s tátou strávil pár víkendů od té doby, co se naši rozešli. Máma se kousla do rtů. Táta se ptal, jestli by bylo v pohodě, kdyby tentokrát s vámi byla také Isabela Abyste se lépe poznali, 25
dopověděla. Zase nasadila svůj nový, statečný úsměv, který ale pokaždé zůstal jenom v koutcích pusy a strašně mě bolel. Tak co myslíš, Janku? Odstrčil jsem její paži a vyskočil. To nejde! vykřikl jsem. Vysvětli tátovi, že jsem se teď tady začal seznamovat s lidmi. Tak nemůžu hned zase odjet. To je přece jasný, ne? Oblékl jsem si bundu a už jsem se hnal ze dveří. Ahoj, ještě jdu na chvíli dolů! Za tou dívkou, co ses s ní srazil? Jmenuje se Klára, sdělil jsem jí. Jasná Klára. Jasná Klára? opakovala máma a tentokrát měla opravdový úsměv v očích. Vážně se tak jmenuje? Jo! zavolal jsem už ze schodiště. Ona je Jasná Klára! 26
Samozřejmě jsem neměl doopravdy v úmyslu prohlubovat přátelství s Jasnou Klárou. Naopak, měl jsem v úmyslu se jí pokud možno vyhnout. Přestože ke mně byla opravdu milá. Ale nakonec by jí mohlo ještě napadnout zapojit mě příští Vánoce do svého směšného slídění po lametách a zlatých andílcích. Nemám totiž ani nejmenší chuť strkat nos do zaprášených krabic na sousedních půdách nebo na nudném pískovišti pátrat po odřeném plyšovém medvídkovi. Ale dneska jsem zřejmě neměl moc šťastný den, a tak jsem o pár domů dál zase uviděl Jasnou Kláru. Tentokrát se krčila za keřem vyzbrojená dalekohledem. Pravděpodobně sledovala podezřelé sluníčko sedmitečné. Zřejmě mě zvětřila. Protože než jsem se stačil nenápadně 27
vytratit, bleskurychle mě chytila za nohavici. Hej! Počkej tady! Možná že to tu za chvíli bude dost napínavé! Zakoulel jsem očima. Co by asi tady mohlo být napínavé? Ale protože se neměla k tomu, aby pustila mé džíny, a já stejně neměl co na práci, podřídil jsem se a dřepl si vedle ní 28
do trávy. Klára opět přiložila k očím dalekohled a zadívala se skrze větve keře. Chvíli jsem ji pozoroval, ale pak jsem toho měl dost. A? Komupak jsi na stopě? Uprchlému plyšovému zajíci se strašnou minulostí? Nebo řešíš děsivé tajemství ztracené rukavice? Kláře poklesla ruka s dalekohledem a zle po mně loupla očima. Když to chceš bezpodmínečně vědět, tak tady teď vyšetřuju opravdový kriminální případ, jasný? No jasně! A o co jde? zeptal jsem se šeptem. Únos, vražda, uloupení šperků, obchod s lidmi Ještě jsem mluvil a už jsem vycítil, že jsem zašel moc daleko. Po nepodařeném startu se zdejší vesnickou čtyřkou koneckonců pro mě mohlo být jen dobré, že Klára je jediná živá bytost na sídlišti, které bude záležet na mé přítomnosti. Tedy 29
kromě mojí mámy. Je nejvyšší čas, abych se trochu vzpamatoval. Klára přece nemůže za to, že mám od přestěhování pořád mizernou náladu. V očích se jí blýskalo. Tak jestli to chceš opravdu vědět, tak tady jde o přepadení. Skutečné přepadení! Tón jejího hlasu mě vyburcoval. Naklonil jsem se dopředu. Teď vážně, fakt? Přikývla a schválně mlčela. Nejsem zrovna znalec holek, ale došlo mi, na co čeká. Promiň, omluvil jsem se. A teď už mluv. Prosím tě! Zhluboka se nadechla. No dobře. Před nedávnem tady přepadli benzínovou pumpu. Nedaleko odtud. Pachatel ukradl spoustu peněz. Ale nejen to. Vzal i spoustu sladkostí, hlavně všechny lékořicové bonbóny. Zřejmě celou zásobu. 30
To je šílený, podivil jsem se. Za peníze, co ukořistil, si je taky mohl koupit. Klára přikývla. No jasně, ale já myslím, že o tom vůbec nepřemýšlel. Ten chlap se zřejmě může utlouct po lékořici. A jakmile tam uviděl ležet lékorky a pendreky, tak je sebral. Automaticky, chápeš? Přisvědčil jsem. A co obsluha té benzínky? Dokázal zloděje nějak popsat? Klára pokrčila rameny. Pachatel prý měl čepici naraženou do čela, takž mu byly vidět jen oči. A na sobě měl navlečeno tolik vrstev oděvů, že pumpař později ani nedokázal říct, jestli byl ten lupič tlustý nebo hubený. Rozumím, zamumlal jsem. Přitom jsem pořád ještě nepochopil, co má Klára s celou 31
tou záležitostí společného. Než jsem se jí stačil zeptat, prudce mě strhla na zem. K zemi! zasyčela a rozplácla se na břicho. Přichází! Kdo přichází? ptal jsem se šeptem. No kdo asi! zvedla oči k nebi. Přece ten zloděj bonbónů! A teď buď zticha! Tajili jsme dech a tiskli se k zemi, já se odvážil podívat se na pěšinu. Pak jsem ho uviděl. Vlasy ostříhané nakrátko, na nich baseballovou čepici, středně velký, středně starý, středně plavovlasý. Pro všechno na světě, vždyť ten člověk vypadá jako polovina lidstva! Absolutně neškodně! Teď sáhl do kapsy, vytáhl bonbón, rozbalil ho a strčil si ho do pusy. Papír nedbale odhodil na zem. Viděls to? zeptala se mě skoro neslyšitelně Klára. Hlas se jí třásl rozrušením. 32
No a co, to snad je ten muž podezřelý jenom proto, že jí bonbóny, možná dokonce lékořicové (hohoho!)? Pomalu mi to začínalo připadat hloupé. Ale zrovna když jsem chtěl přestat hrát její hru a strkat svůj beztak dost poničený nos do trávy, přiběhlo k nám cosi hnědého střapatého a s hlasitým štěkáním mi to vyskočilo na záda. Pomoc! Sotva jsem se stačil obrátit, abych to obtížné zvíře setřásl, hned mi začalo lízat obličej. 33
Poldi! zavolal na ně rozzlobeně muž s baseballovou čepicí. Poldi! K noze! Hned! Teprve teď jsem pochopil, že ta vtíravá obluda patří ke Klářinu údajnému zloději lékorek. Střapatá Poldi však neměla v úmyslu přestat mi dávat najevo svou náklonnost, a tak tomu chlápkovi nezbývalo nic jiného, než si pro čtyřnožce dojít k nám. Připnul Poldi na vodítko a táhl ji pryč, najednou ale upřel pohled na dalekohled v Klářině ruce. Zřejmě si toho také všimla a sladce se usmála. Tím dalekohledem hledáme čtyřlístky, víte? zadívala se na něj nevinnýma očima. Ty totiž přinášejí štěstí. Jo, jo hm, tak ahoj jo a pardon, zamumlal a rychle se s psiskem v závěsu vzdaloval. Ufff, odfoukla si Klára s úlevou. Tak tohle bylo o fous! Kdyby pochopil, že ho sleduju 34
Co tady vůbec děláš? zeptal jsem se. Teda proč si myslíš, že zrovna tenhle chlapík přepadl benzínku? Počkej! Klára vyskočila, hnala se na cestu a zvedla něco ze země. Tohle tady teď odhodil. Je to papír od lékořicového bonbónu! Přesně té značky, která byla ukradená! Četla jsem to v městském týdeníku. No a? Zavrtěl jsem hlavou. Člověče, to, že má rád lékořici, hned neznamená, že je pachatelem! Klára si zaťukala na čelo. Myslíš, že jsem tak hloupá? Tohle vím taky. Ale zjistila jsem ještě něco jiného. Tenhle člověk tady už bydlí delší dobu. A nikdy neměl peníze. Jak tohle víš? Zakoulela očima. To se přece pozná na nákupních igelitkách, se kterými lidi chodí. A taky vždycky nosil staré 35
oblečení. Ale před třemi týdny se všechno změnilo. Najednou nosí igelitky z lahůdek a má na sobě značkový věci. Taky si pořídil domácí kino! Viděla jsem to oknem. Vyčkávavě na mě pohlédla: No, co říkáš teď? Přemýšlel jsem. A to všechno se stalo až po tom přepadení benzínky? Přesně tak, přikývla. Něco mě napadlo. Třeba vyhrál v loterii? Teď se na mě zadívala, jako bych byl poněkud přitroublý. Víš, jak velká je pravděpodobnost vyhrát v loterii? Ne, to nemám tušení. Klára se ušklíbla. Pravděpodobnost, že tě zasáhne blesk, je větší. Fakt? poškrábal jsem se na hlavě. Tak proč si lidi vůbec vsázejí? Protože jsou hlupáci, odsekla Klára. 36
Polkl jsem. Máma i táta taky každou sobotu vyplňovali tiket. Moje narozeniny a datum jejich svatby byla šťastná čísla, která opakovaně hráli. Někdy si dokonce povídali o tom, co by udělali s výhrou. Táta snil o sportovním autě, maminka o cestě kolem světa. Já jsem si vždycky myslel, že my tři jsme celkem šťastní i bez výhry. Ale ukázalo se, že to byl nejspíš omyl. Klára na mě netrpělivě pohlédla. No tak, Janku! Konečně přiznej, že tohle všechno dohromady je dost podezřelé! Ukázala na obal bonbónu. Lékořicové cukroví jí v jednom kuse. Pod jeho balkonem jsem našla nejméně dvacet takových papírků. Cože? Ty jsi čmuchala kolem jeho bytu? zeptal jsem se nevěřícně. 37
Jasně, přiznala. Detektivové to tak dělají, ne? Ostatně jsem přitom taky slyšela, jak často jeho pes štěká a škrábe na dveře. Toho chlupatého chudáčka je mi fakt líto. Páníček ho zjevně nechává často doma samotného. Po pravdě řečeno se můj soucit s chlupáčem držel v mezích. Podle mého vkusu byl jednoznačně moc vtíravý. Klára se vyzývavě napřímila. No a co uděláme teď? My? Jasně! Myslela jsem, že teď budeme vyšetřovat společně, jako slečna Marplová a pan Stringer. Kdo je zase tohle? Hned mi to vysvětlila. Táta miluje staré krimi, víš? Hlavně ty se slečnou Marplovou. To je taková stará paní, co ji baví vyšetřovat detektivní případy, a každý nakonec vyřeší. 38
Protože si všichni o ní myslí, že je stará a neškodná a strašně ji podceňují! Aha. A kdo je pan Stringer? zeptal jsem se. To je takový asistent slečny Marplové. Hm, ani mě to nepřekvapilo. Mohli bychom jít k nám, navrhla Klára. Možná si budeme smět pustit nějaký film se slečnou Marplovou. Taťka má všechny na dývídýčkách. Váhal jsem. Když s ní půjdu, okamžitě se proměním v Klářina osobního asistenta pana Stringera a můj osud bude zpečetěn: Příští Vánoce budu se slečnou Jasnou Klárou Marplovou pátrat ve sklepích po zaprášených vánočních ozdobách. Ale když odmítnu Povzdychl jsem si. Možnosti nebyly právě lákavé. Buď celoživotní osamělost v Slzavém 39
údolí, nebo další pokus sblížit se s OskarBenniSamRamonem. Ne, děkuji. Rozhodnutí padlo. Dobře, jenom řeknu mámě, že jdu k tobě, jo? Fajn, vesele souhlasila Klára. A víš co? Půjdu s tebou! To tedy vážně nebylo nutné. No nevadí. 40