Thajsko plné úsměvů 17. listopadu až 12. prosince

Thajsko plné úsměvů 17. listopadu až 12. prosince Jsem smířená s tím, že jsem procestovala více zemí, než se normálním lidem v mém okolí zdá. A přesto kdykoli slyším letadla, jež mi létají nad hlavou přistěhovala jsem se do vesnice, odkud létají éra z Ruzyně kamkoli propadám chvilkové tesknotě... ještě jednou... ještě jednou někam letět. Vím, že to už prostě nejde. Přicházím o zrak hodně rychle. Už nejsem novinářka. Nikoho nezajímám. Vdala jsem se a manžel také peněz nazbyt nemá. Je březen a na jedné ze slepeckých konferencí se objevuje inzerát slovenského maséra a psychologa. Hodně váhám, než se Lackovi ozývám. Vlastně v tu chvíli jen proto, abych mu poradila. Dobře vím, co některé cestovky umějí za hodně peněz a málo muziky prodat. Nechci, aby naletěl. Ale na cestu s ním se necítím. Moc dobře totiž vím, že zbytek mého jednoho oka je tak na to, abych si za světla ve dne sama nenamlátila, a to jen v případě, že jsou hrany dobře osvětlené. A i toho zbytku oka ze dne na den ubývá. Stále se vzpírám žití s hlasovým výstupem z počítače, ale asi nějak vnitřně cítím, že to tak bude... a učím se v Tyfloservisu Praha psaní všemi deseti. U novináře, který psal všemi prsty tak, jak se připletly na klávesnici s tím, že zrakovou kontrolou vše opravil, to byla obrovská sebekázeň. Drilovat pět hodin denně fjfj atakdále. Zlomit v sobě desetiletí pěstované návyky. Dokázala jsem se z myčky nádobí studováním gymplu při práci vypracovat na propagačního pracovníka. A tam při práci vystudovat vysokou školu, léta novinařit. Přežít zjištění, že postupně oslepnu. No do pytle, dokážu i tohle pomoct nevidomému splnit jeho sen a završit tak mou koukavou dobu. Odpovídám Lackovi ano, a celé měsíce hledám trasu, která by vyhovovala ne mé touze po památkách, ne koupání v moři. Hledám to, co by vonělo, bylo slyšet. Je to pro mne jako ještě trochu koukavou tvrdý kompromis. Neuvidím zlatého Buddhu, ten a ten wat, vysoké hory...na druhou stranu je to veliká výzva. Vždyť i já na tom budu v dost dohledné době jako Lacko. Tak: co lze z Thajska slyšet, cítit? Lupou si zvětšuju stránky knihy z Lonely Planet. Když se Lackovi snažím vypodobnit mapu Thajska, náhle zjišťuju, že termín sloní chobot mu jako nevidomému od narození neřekne nic, tak zkouším nálevku a ačkoli jsem si myslela, že umím slovensky, toto neznám. Naštěstí Lacko je minimálně trojjazyčný, takže mi hned říká, že po slovensky je to lievik. Ihned se díky tomu orientuje, jak Thajsko vypadá. Mám to jako na houpačce. Chvíli si říkám, jaká to bude super zábava, ležím na břiše u bazénku a říkám si, jé, ty opice v Lop Buri budou řádit, to si Lackův mikrofon přijde na své. A vzápětí mě přepadá panika, najdeme v neznámém městě ubytko? Jak Lacka zvládnu doprovodit? Pak následovalo to konečné ANO. Poprvé řeším koupi letenek elektronicky. Sama jsem z toho trochu nesvá, dokonce si vše jedu osobně ověřit na Ruzyni, kde ze mne mají lehký hokej. Bez fyzických letenek jsme však už s manželem rok předtím odfrčeli do Istanbulu vlastně jsme jen ukazovali pas. Prý to teď takto funguje, sice si pro sichr máme ještě mailové údaje vytisknout, ale jak zkušenost 1

dokazuje, jsou papíry zbytečné. Lacko chce letenky zaplatit osobně v Praze, jenže mně volají z Letušky, že Rakušáci poletíme s Austrian Airlines chtějí zaplatit do druhého dne. To je darda, ale nemůžeme se moc rozhodovat. Všechny ostatní společnosti mají lety výrazně dražší a co hlavně, let místo našich jedenácti hodin trvá sedmnáct a více! Lacko mi tedy lehce zdráhavě posílá peníze na účet. Jak se mi později přizná, už ho baba obrala o skoro sto tisíc. Pro oba je to věc veliké důvěry, protože dvaatřicet tisíc korun na zemi nesebereš. Já to ihned zase z účtu posílám Letušce. Během pár hodin dostávám mail s letenkou. 16. prosince Pár hodin před odletem odepisuje konečně Pavel Bergman z webu thajsky.raj.com, bohužel s ne zrovna příznivými zprávami. Přiznám se, že ačkoli jsem do té doby byla celkem v klidu, jeho info o demonstracích a výluce na trati, kterou jsme chtěli s Lackem jet, mě hodně vystrestovaly. No posuďte sami... K vašemu iteneráři cesty mohu říci jen jediné - WOW!!!! Olga odvedla skvělou práci!!! To klobouk dolů. Ladislave, máš v Olze opravdu velkou oporu. Uf to pohladilo, ale dále Pavlův mail pokračoval podstatně méně příjemně. Cestu vám bude trošku v Bangkoku komplikovat probíhající demonstrace. Nevím, zda jste již o tom slyšeli. Jen ve zkratce, demonstruje se proti současné premiérce, která je sestrou bývalého premiéra Thaksina, který se skrývá v Dubaji a který je odsouzen právoplatně v Thajsku za zpronevěru státních peněz a korupci. Premiérka chtěla propašovat přes parlament a senát celkem rozsáhlou amnestii, která by se mimo jiné týkala i politických deliktů, což by znamenalo, že by se Thaksin mohl beztrestně vrátit do Thajska a byl by čistý jako lilie. To však lidé nechtěli a začali proti amnestii protestovat. Když to viděl senát, tak parlamentem prošlou amnestii neschválil a poslal ji k ledu. Jenže to už byly demonstrace v plném proudu a nyní lidé žádají odstoupení premiérky a její vlády a vypsání nových voleb. Na to premiérka dělá, že je hluchá a tak do ulic jde každý den víc a víc lidí. Demonstrace probíhají hlavně v Bangkoku - v jeho centru, což velmi ztěžuje dopravní situaci již tak dopravně přetíženého Bangkoku. Takže to vám zřejmě může udělat nějaké dopravní komplikace ve vašem plánu. Já bych vám doporučoval, abyste se v Bangkoku spíš nezdržovali a vyhnuli se mu. Držím vám palce a přeji hodně zdaru a štěstí při vaší cestě nádherným a pohostinným Thajskem! Ahoj, Pavel Vzápětí následovala Pavlova další informace, která se bohužel později potvrdila na trati z Bangkoku do Chiang Mai je výluka. Kde, to Pavel přesně neví. Takže trávím hooodně neklidnou noc s katastrofickými scénáři jak se proboha Lackovým rodičům podívám do očí, kam jsem ho to vytáhla, dokážu to všechno? Což sama se sebou si nelámu hlavu, vždycky jsem se světem protloukla, ale mám obrovskou odpovědnost za človíčka, jenž na mně bude zcela závislý. Ačkoli jsme se s Lackem dohodli, že se sejdeme v 16 hodin u vchodu A terminálu 2, nikde nikdo. Vytáčím číslo na Lacka, Lackovu maminku... a nic. Tak letím na check in, zda se podaří sehnat nám místa vedle sebe, vysvětluji, že Lacko je nevidomý atakdále. To ještě netuším, že se info o našem handicapu předá z letiště na letiště... 2

Vybíhám do odbavení a konečně, Csépiovci se ozývají. Lackův tatínek mě intuitivně poznal, potřásáme si rukama, mezitím Zdenda dovlekl má zavazadla. Těžko říct, kdo má většího nerva, v té chvíli však jednoznačně Lackovi rodiče a Zdenda stejným dílem. Já a Lacko se v tu chvíli jen těšíme na dobrodružství. Navíc je třeba řešit praktické věci. Především nandat naše zavazadla určená do podpalubí do jakéhosi prezervativu z potravinářské fólie. Lacovi rodiče kdesi četli, že nám někdo může strčit do zavazadel drogy a pak se z toho nevymluvíme. Myslím si, že to je účelová obhajoba těch, kdo drogy převážejí, ale proč tomu nepředejít, když za stovku je ze zavazadla pohledná mumie. Jen jsem si v zápalu boje nevšimla, že zatímco můj batoh na jedné lince balí do průhledné, Lackův na druhé zabalili do modré fólie. Já jsem od počátku na základě tvrdých zkušeností razila názor, že musíme mít zavazadla zvláštně označená. Není větší děs než stejné bágly či kufry, které i dobře koukaví nemají na karuselu mezi desítkami či, v případě velkého éra, stovek dalších zavazadel šance rozlišit. Náš Boeing 777 poveze takřka čtyři stovky lidí. Takže jsem Lacka dopředu požádala, aby mu rodiče koupili bezpečnostní vestu, jež bude i pro mne zářit na točně do daleka. Přiznám se bez mučení, že jakmile se u stejného příjemného pána, který nám zajistil místenky, zbavíme velkých zavazadel, já i Lacko se velmi spokojeně odebíráme mimo dosah našich milovaných. Už v tu chvíli nám chybějí... ale na rovinu, vystačíme si s našimi strachy. Musím uznat, že Lacko mi je velkou oporou. Netrojčí, ačkoli já začínám být dost bez sebe, když jsou na světelné tabuli uvedeny gaty daleko pozdějších letů, než je náš. Odvádím nás tedy aspoň do koridoru C, abychom byli co nejblíže. Konečně bliká gate C3. Odvádím tam Lacka a honem se opět vrhám na nejbližší WC. Nervíky, nervy. O to větší, že v tomto gatu je podezřele málo lidí. Co chvíli vybíhám ven kontrolovat tabuli a ejhle, náhle se tam náš let rozsvěcuje ale jako C 13. Tam je sice lidu habakuk, ale jak se ukazuje, není žádný důvod ke spěchu. Ta mlha je opravdu tak hustá, že se zpožďuje lavinovitě kdeco. Obdivuji Lackův klid na rozdíl od něj totiž vím, jak beznadějně jsou lety z Vídně do Bangkok vyprodané už celé měsíce předem. A už si buduji katastrofické scénáře, jak nás oba bez teplých bund dopravím zase zpět v noci k nám, abychom kdovíjak dlouho čekali na další spoj. Po desítky minut s drkotajícími zuby naslouchám zvěstem, že neodletí letadlo do Minsku, do Rigy, všichni šílí, protože většina lidí ve Vídni přestupuje, jedna z manažerek letících na jednání do Bukurešti se ocitá na pokraji kolapsu. Okolo půl osmé se konečně vrháme nikoli do rukávu, ale do autobusu. Vypadáme s Lackem asi dost srandovně, zejména já, která jsem zvolila tenké gatě na způsob pyžama. Když je Zdenda prvně viděl, nevěřil, že s tím hodlám nastoupit a vystoupit na mezinárodním letišti. Pravila jsem, že ať mi každý tentononc, já kvůli zdání nepovláčím v báglu víc kilo, než je nezbytné. Takže s Lackem v doprovodu desítek lidí zachumlaných v prošívaných bundách nastupujeme v tričkách. Během hodiny dostáváme pohárek vody a kávu, žádný snack... ale zas kus cesty za námi. Lacko pochopitelně ignoruje příkazy stran elektronických zařízení, kdy mu stevardka přísně zakazuje diktafon nahrávající start letadla... a poučen si pak tajně nahrává aspoň zvuky přistání. Když ve Vídni za tmy scházíme ze schodů letadla po pravdě, Lacko to zvládá s bakuľou lépe, než já - objevuje se službič a táže se, zda letíme do Bangkoku. Lehce ustrnulí 3

přitakáváme. Vysvětluje nám, že budeme tak pět deset minut popojíždět ještě po letišti, abychom vyzvedli nějakého dalšího človíčka, tak abychom se nehněvali. Inu nehněváme se, ale kosa nám tedy je. Hlavně vůbec nechápeme, co se děje. Nastupuje babička o dvou berlích, dovážejí nás s ní k nějaké přepážce (totéž si zopakujeme nazpět), kde Lacka propouštějí celkem rychle, zato mne rentgenují do bezvědomí včetně vyzutých bot. Je to celkem logické doprovody handicapovaných mohou působit na city, tak je potřeba prohlédnout je o to důkladněji. Rychle, profesionálně mě ohmatá přísná policistka. Její kolega se omlouvá, já říkám, že je to přece pro bezpečí nás všech. Opět nás šoupají do minibusu, kdy babička stále nervózněji hledá své hodinky. Vše kovové jsme vyndavali, tak je logické, že v tom zmatku je někde v šachtli přehlédla. Volám na řidiče, že paní asi forgotten hours v ten moment si uvědomuji, jakou koninu to anglicky říkám a současně, že je jednodušší to říct německy, prostě diese Madam die Uhre vergassen, službič chápe a bez náznaku naštvání se vrací. Chudinka paní, které stále padají obě berle, mezitím hodinky nachází v kabelce, kam je v panice kydla, málem pláče studem... a stále pohodový řidič to obrací a veze nás zpět. Cestou nám ukazuje k letadlu a praví, že to je to naše. Vzhledem k tomu, že jsme se o tom bavili s Lackem celé týdny, jakýže obr nás to poveze a že opravdu naše dva metráky zvládne, prohazuji nonšalantně: Boeing 777, ni cht wahr? a pánovi málem vylézají oči z důlků, jak se raduje, že narazil na spřízněnou duši, kterou éra baví. Pro zajímavost, letadlo, jež nás vezlo, má tyto parametry: Boeing 777-200 je základní verze typu 777. Jeho délka je 63,7 m, výška 18.5 m, rozpětí křídel 60.9 m, průměr trupu 6,19 m. 777-200 má maximální vzletovou hmotnost mezi 229 a 247 tunami a dolet mezi 7 000 a 9 500 km. Odtamtud nás další službiči provlékají až ke gatu do Bangkok, kde nás posazují do VIP zóny přímo u recepce. Aniž se musíme mačkat mezi plebsem, jakmile kliká odlet, vezou nás odtud výtahem přímo do letadla, jako bychom byli držiteli zlaté karty Austrian Airlines. I mne však dost nepříjemně překvapuje, že tu dvoudeckovou lahvičku vody, kterou jsme dostali při letu z Vídně, nám zabavují při nesmyslné už mezikontrole. Lacko nutně potřebuje zapít léky, takže když se nás letušky při vstupu do letadla ptají, s čím nám můžou pomoct, hned žádám vodu. Jsou chvíli méně zdvořilé, ale pohárek vody pro Lacka, když jsem uvedla medimenty, nám daly. Že já husa si neřekla o čtyři. Tak narvané letadlo jsem ještě nezažila. Dokonce s dublovanými letenkami, což se neobchází bez křiku, jejž přichází řešit zřejmě i kapitán letadla tedy podle zlatých epolet. Nakonec letušky, které si cestujícího odvedly stranou, dohadují rozumnou finanční kompenzaci, když zvolí jiný let. Připomíná mi to let na Tchaj-wan, kdy mi nabízeli sto dolarů, pokud přenechám první třídu za economy class, což jsem radostně odsouhlasila coby vítané rozšíření kapesného. A ty husy našly nakonec pro mne místo přece jen v té první :) Zatímco motory Boeingu perou letadlo do výšky, slyším sílící zvonění v uších a přestávám rozeznávat i obrysy. Tiše sedím a snažím se pravidelně dýchat. Jen někde mimo 4

ještě cítím vůni rozváženého jídla, to už však mám před očima prostě jen tmu. Sahám si na tep, hm tak, jak mám normálně tachykardii a zvoní mi to okolo 100 úderů za sekundu, puls není hmatný, a to už vím, že je malér. Naštěstí to na mně asi nějak ve chvíli, kdy mám totální černo, je vidět. Letušky mě napůl podpírají, napůl vlečou uličkou na místečko, kde mi frknou polštář pod hlavu a deku pod sebe a hlavně mi nosí vodu a coca colu, liju do sebe pohárek za pohárkem. Dodnes nevím, co to bylo, ale prostě tekutina a cukr mě srovnávají. Netuším, kolik minut to trvalo. Hlavně mě dává do kupy starost o kamaráda, protože Lacko je žíznivý, hladový, asi dostal na podnose jídlo i pití, ale jak si s tím proboha poslepu poradí, když tácek v letadle nikdy neviděl? Tak tady jsou jeho dojmy: Tak som osamel. No beda prebeda, s mojou jazykovou neznalosťou zostanem o hlade aj smede - nenadarmo som sa na túto časť dovolenky pripravoval, ako na najťažší úsek. Keď som teda osamel, začal sa mi prihovárať všetkými možnými jazykmi, môj prívetivý sused, no nepochodil. Podobne dopadla i letuška s otázkou, čo si dám pod zub. A tak to všetci s posmutným ok, vzdali a ja som si započal nahovárať, že sa predsalen mám lepšie, než ktorýkoľvek koncentráčnik počas transportu, mám pod sebou mäkké sedadlo a teplota je tiež priateľná. Na moje prekvapko na mňa spustila pani v nefalšovanej češtine, že čo si dám pod zub, ryžu s mäsom, alebo cestoviny. Keď som si vybral ryžu, tak mi i p riniesli jedlo. Na papierovej tácke na j edno použitie bolo nesmierne množstvo drobných kelímkov a n ádobiek. Rád by som bol zvedel, v ktorej je čo, no ináč ako pokusom a omylom sa to zistiť zjavne nedalo a tak som si vybral tú najteplejšiu, že reku nech nevychladne a započal ju otvárať. A tu môj sused sa mi dal pomáhať a poďho alobal preč a vykukla na mňa ryža, mäso a zelenina. Až na škodu, že by som sa najskôr bol rád napyl, no sused mi nie a nie dovoliť skúmať ostatné nádobky, mi celkom chutilo. Ľutoval som len, že som si svoj kovový príbor z domu nevdojak pribalil do batohu, čo šiel do kufra lietadla a nie sem do príručnej batožiny. Tady si dovolím poznámku: bohužel mi Lacko tuto myšlenku nějak nesdělil a kovový příbor si přibalil do příruční batožiny při zpáteční cestě. Jakou rotyku to na letišti v Krabi způsobilo, o tom povyprávím v deníku za necelé čtyři týdny. Jakmile zjišťuji, že se trochu udržím na nohou, popravdě vstávám natřikrát, než se ta tma před očima mění všero... chci Lackovi pomoct, ale uzounká ulička je beznadějně zatarasená rozdáváním večeří, musím počkat. Ale jak je zřejmé z Lackova deníku, soused mu ne zvláště dobře, ale trochu poradil. Letuška však byla naprosto perfektní, pochopila, že Lacko rozumí aspoň česky, a sehnala nějakou dívenku, jež mu ochotně pomohla. 5

Ve vzduchu - Bangkok 17. listopadu Právě svítá... fotím. Máme před sebou na sedadle malé dotykové obrazovky. Můžeme si navolit buď sledování naší cesty, kde se střídá velká mapa s detaily a sledování cesty ve feetech či metrech, nebo videa, eventuálně hry jako solitaire a podobně. Já samozřejmě sleduji naši cestu. Letušky nám ubednily okna, takže podnikám velkou partyzánštinu, když fotím celé pásmo Himálaje, jež se krčí kdesi tři km výškově pod námi... jak je vše relativní... vzpomínám, jak jsem se tamtudy kdysi celé týdny plazila s dvacetikilovým kletrem. Hned jsem kárána, že do letadla pouštím světlo. Přelétáváme časová pásma, takže všichni v letadle spí a světlo by je prý mohlo rušit. Tak proč krucipísek nerozdají lidem klapky na oči jako mně kdysi v Eva air při letu na Tchaj-wan... tam jsme dostali i pantofle a hygienickou taštičku... Inu, zase to byly nejlacinější letenky, ale za cenu, že já a Lacko, kteří jsme dost rozsochatí, fakt hodně trpíme, abychom se nějak na sedadlech směstnali. A deset hodin letu je fakt dost. Lacko: Tiež miesta na sedenie nebolo priveľa, ako v dnešných autobusoch, v pravo sused, len v lietadle i vľavo sused, no možno bude treba schudnúť... A tak sme si povídali, že sedíme vysoko na nádržiach s palivom, no Oli správne poznamenala, že keby to celé urobilo puf, tak by nás už nič netrápilo. Puf sa ale našťastie nekonal. Ke konci se rychlost letu zvyšuje, poslední údaj, který fotím na obrazovce, je 1052 km za hodinu!!! Jsou tři odpoledne místního času a přistáváme s předstihem v Bangkoku. Lacko, kterému se konečně ke konci podařilo usnout, si hned ve Vídni obul papuče. Nu chudáka rozespalého nutím, aby si vše pobalil, do toho se mu zašprcává hůl mezi sedadla... tak mezi cestujícími, kteří upalují ven, lovíme Lackovy boty, snažíme se vyndat jeho hůl jak pověstného ježka z klece... prostě Lacko vylézá s batohem, 6

bakuľou a boty má ovázané tkaničkami kolem krku. Byl to pohled dojemný, na ty postavy... Službiči z Vídně nás evidentně po drátech předali těm bangkockým. Mne a Lacka s bačkorami na nohou a stále v pantoflích a s pumami kolem krku vyvádějí všemi kontrolami zcela přednostně, protože máme jejich VIP kartičku, takže místo abychom čekali ve čtyřech frontách, kam se nacpalo těch asi 350 cestujících našeho letadla, stojíme jen pátí. Pravda je, že Thajci si opravdu, jak Pavel uvádí na blogu, do své země nepustí kohokoli. Jsme vyfoceni a jsou nám osnímány otisky prstů. My tady nemíníme vyvádět žádné lotroviny, takže se v klidu všemu podrobujeme a neuráží nás to. Já si naopak říkám, že kdyby to tak bylo u nás, nemáme problémy s kdejakým grázlem ze zahraničí. To už Lacka stále s pumami na krku vyvádím labyrintem k prostoru výdeje zavazadel, kde ho zaparkuji na lavičce a jdu lovit batohy. Přítmí, tedy pro mne skoro slepota, a já marně hledám markanty oranžový Lackův a žlutý můj batoh. Ten můj vcelku rychle chytám, ale Lackův nikde nevidět. Představa, že ho budeme lovit někde po světě a čekat špinaví, upocení na letišti, než ho objeví někde v Kinshase či Melbourne... fuj. Pak mi někde zbytkem mé unavené mysli svítá, že na mém batohu je výrazné oranžové Priority. Hm, že by Vídeňáci podobně označili i Lackův bágl? Označili. Zlatíčka. Beznadějně v decimetr silné modré fólii zamotaná oranžová vesta totiž fakt vidět nebyla. Stojí to hrozné motání, než se nám daří ty vrstvy odstranit, a pokorně musím přiznat, že Lackovi to jde o poznání lépe. Ufuf. Tak to nejpodstatnější máme zase sebou jsme živí a máme všechna zavazadla, což oznamujeme SMSkami svým blízkým. Takže další kroky: potřebujeme peníze, musíme se Jí d napít, sehnat thajskou telefonní kartu a dostat se do ubytka. Oba toho máme plné kecky. Pobíhám kolem a možná právě to mě drží naživu. Kdybych čekala, až nám to průvodce zařídí, asi bych už byla k nepotřebě. Prostě soukromá osa je nejlepší. První bankomat na letišti mluví sice thajsko anglicky, Lackovu kartu nicméně odmítá. Bojím se, abych ji nezablokovala, ptám se proto Lacka, zda PIN je opravdu ten, jejž mi řekl. Přiznává, že si ho možná přesně nepamatuje. Tak to bude opravdu sranda. Zkouším vydojit mou kartu. Ta konečně funguje. Nikde v krámcích nemají nic než sladké limonády a pivo. Volím pivo. Je to Leo. Je mi fuk, jak chutná, hlavně že to není sladké a teče to. Lacko si libuje, ačkoli vůbec alkohol nepije, iontový nápoj dělá své. Další krok, komunikace s našimi blízkými. Mám s sebou flešku, která umožní notebooku volat atakdále. Lacko je přesvědčen, že ji naučí dobrým mravům i v Thajsku, což nelže, povedlo se mu to. Jenže na letišti prostě simku, kterou nám Pavel doporučil, neznají. Kupujeme za 1000 bahtů (necelých 500 korun) jednu. Prodavačka nám druhou nechce prodat, že nám v notebooku k ničemu nebude. Jsme na ni naštvaní a hodláme druhou koupit jinde. Nakonec, jak se ukáže, vystačí nám tato jedna v pohodě. Má neomezený tarif na internet a já si naštěstí už předtím do mobilu, jejž Zdenda 7

dostal zadara k povinnému ručení, stáhla mobilní skype. Provádím nás bludištěm letiště do super nového rail link, jenž spojuje letiště s Bangkok centrem. Jakmile my ověšené vánoční stromečky vkročíme do prostoru čehosi jako pražské metro, chytnou nás službiči a kamže to jdeme. Díky měsíce studovanému plánku Bangkoku vím, kam asi. Baťůžkářská ulice Khao San. To už se na nás smějí. Prý, jeďte do Phai Thai. Dávám človíčku v budce tisícovku (cca 600 korun), vracejí mi osm set bahtů a nějaké žetony. To už si však v té budce Lacka a jeho hole všímají a doprovodu se pak už nezbavíme. Žetony službiči korporativně nastrkají do nějakých otvorů v takových těch udělátkách, co byla kdysi v pražském metru, posunou nás do výtahu a já už pak jen Lackovi sama s očima navrch hlavy líčím, jak nás odvádějí ke skleněné stěně. Ta se během pár desítek sekund otevírá přesně na místech dveří rychlovlaku. Cituji Pavlovy informace: Levný a nejrychlejší způsob, jak se přepravit mezi mezinárodním letištěm Suvarnabhumi v Bangkoku a centrem města Bangkok, je využití nadzemní dráhy na trase,která se jmenuje Airport Rail Link (Thajsky รถไฟฟ าเช อมท าอากาศยานส วรรณ ภ ม Rot Faj Fá Čhuam Thá Ágád Siján Suvarnaphům). Trasa začíná ve stanici Phaya Thai Station, pokračuje přes stanici Makkasan a končí podzemní stanicí na letišti Suvarnabhumi Airport. Výstavba této trasy začala v červenci 2005 konsorciem B Grimm, STECON a Siemens, které ji postavilo za bezmála 26 miliard Báhtů, a otevřena byla v dubnu 2010. Dnes je dráha dlouhá 28,6 km a je čtvrtou rychlodráhou v Bangkoku vedle 2 tras BTS a 1 trasy MRT. Tak hladký chod mašinky jsem zažila jen u japonského šinkanzenu. I Lacko tady má problém cokoli nahrát. Jediným zvukem je něžné cinkání a strojové oznámení stanic. Nemáme však šanci thajské zdvořilosti uniknout. Zřejmě vysílačkou přivolaný službič nás ihned po výstupu na Phai Thai odchytává a odváží výtahem dolů. (Stejnou stanici pak absolvujeme při cestě rail trainem na konci naší pouti.) My chceme taxík, jenž by nás dovezl do proslulé baťůžkářské ulice Khao San. Z průvodce vím, že by neměl stát více než 500 bt. Taxikář se nám snaží cosi sdělit, že jako demonstration, ale já si po pravdě v tu chvíli myslím jen to, že policejní zátarasy jsou pro něj jen záminkou, jak na turistech vydělat. Zděšeně pozoruji, jak na taxametru naskakuje 300 400 500 600 bahtů, my jedeme desítky minut nějakými příměstskými třídami... Uf. No nakonec ten taxametr ukazuje 700 bahtů. Tam taxikář zastavuje a na papírek nám píše thajsky Khao San a zdobnou thajskou abecedou cosi zřejmě ve smyslu, prosím, doveďte tam ty hloupé farangy. Špinaví, zpocení, ověšení bágly, tma... odkudsi řev... klopýtáme, já vidím pomalu nic... Náš taxikář se naštěstí zřejmě rozhodl spáchat dobrý skutek čili tambun, který každý dobrý buddhista má denně udělat. Když vidí, jak jsme celí vyděšení, odkudsi se znova vynoří. Já ho v té tmě poznávám jen podle hlasu, jak jsem podotkla, jsem na tom nyní vlastně stejně, jako Lacko. No možná ještě hůře. V šeru jsem měla chodit s hůlkou a ne si hrát na hrdinku, ale to je jedna z tisíců zkušeností této cesty. Taxikář mi vysvětluje, že jeho maminka je také blind jako Lacko a on 8

nám prostě pomůže. Běží a my se snažíme držet s ním krok. Lackovi se to daří, já se obouchávám o kdeco. Ocitáme se na vytoužené Khao San. Taxikář nás vede k prvnímu hotelu, kde však je společná koupelka kdesi na patře tak to si neumím představit, že by to Lacko dokázal, je to dost bludiště. Ó jak ho podceňuji! Ale to zjistím až posléze. Taxikář naprosto nenaštvaně doslova poskočí na místě, že tedy půjdeme hledat jiný. Lacka proto posazujeme u MacDonalda. Hyperaktivní taxikářský skřítek mě odtamtud vleče takovým fofrem, že já už totálně zblbá nestačím Lackovi nic vysvětlit tím spíše, že taxikářově angličtině rozumět je opravdu pro génie. Což já věru nejsem. Lackovy pocity: Osamel som s batohmi, pričom mi nestihli povedať, kde že ma to zanechali. A sakra čo teraz, kedy sa vrátia, ja neviem ani ceknúť a chodia sem ľudia dnu a von, reku čo keď ma tu títo, čo tu robia, už ďalej nebudú chcieť ďalej trpieť a budú sa mi snažiť povedať, aby som vypadol. Nedalo sa nič robiť, iba čakať. Neviem ako som vyzeral, no keď sa Oli vrátila, vraví mi, čo ty moja kôpka nešťastia. Když taxikář vidí, že baťůžkářské ubytko mi nevoní, odvádí mě do hotelu, kde chtějí 2200 bahtů. Jsem ekonom výpravy, takovéto ubytování poslední noc, prosím, ale na začátek je to příliš. Další hotýlek opět nemá sprchu na pokoji. A u toho dalšího, na nějž naprosto zmordovaná chci kývnout, mi taxikář ke své škodě upřímně říká, že tam bude v pokoji, jejž nám nabídli, velmi slyšet hlučná muzika... to už pochopil, že chceme jenom sprchu a spát. Napopáté se chytáme v Siam City hotelu. Ty jo, 300 bahtů za dvě postýlky, tedy 150 korun... za to u nás nedostaneš ani místo ve stanu. Vchod je tak honosný, v leštěném mramoru, že se mi chce vycouvat, ale naštěstí neodpovídá vnitřku hotelu a především cenové hladině. Sprcha vypadá tak, že v našem záchodě je vyvedená hadice jak k bidetu, který zde to později poznáme leckdes mimo Bangkok nahrazuje toaletní papír, tak hadicí k sprše. To vše teče v této místnůstce. Ale prosím vás, co byste tak po letu přes kontinent chtěli osprchovaní jsme, ručníky jsou, dokonce takový ručník před záchodosprchou, kde si otřeme nohy. Paráda. Sotva jsme částečně sprchou zresuscitování, vyvstává před námi další úkol. Potřebujeme zástrčku, do níž dáme pro změnu resuscitovat oba netebooky, mobily, nabíječe baterií... Když Lackovi tvrdím, že včetně 9

koupelky je v celém našem apartmánu jedna zástrčka, nevěří mi. Poté, co osobně ošmátrá veškeré stěny pokoje i koupelky, neradostně mi dá za pravdu. Do této jedné zástrčky pak velmi sofistikovaně rveme redukci a do té obě naše rozdvojky. Uf, ještěže jsem zaprudila a máme každý svou. Do nich tedy můžeme narvat pět spotřebičů. To ještě netušíme, že v thajských hotelech mají podle mne velmi pragmatický a šetřivý systém: host si odemkne, vejde do tmy, pak strčí placku u klíče do zvláštní zástrčky. A ta mu teprve otevře všechny zázraky. Neboli funguje veškerá elektřina. Podle mne docela rozumná věc: blbý farang odejde z pokoje, kde mu hulí ventilace, klimatizace, jede lednice, svítí světla... tak se prostě odejmutím štítku u klíčenky k pokoji veškerý proud vypne. Takže pokoj vypínáme a jdeme se konečně najíst toho pravého thajského jídla. Jak píše Lacko: Oli si dala ryžu s mäsom a zeleninou a j a napodiv kuraciu polievku s kokosovým mliekom. Musím poznamenať, že napriek tomu, že som si nevedel predstaviť, ako môžu chutiť ich jedlá, čo kombinujú naozaj nevšedne s kokosovým mliekom, polievka chutila veľmi dobre. Konečně zjišťuju, z čeho má Lacko takové bruško. Zatímco já si připadám docela napchatá, Lacko považuje svou polévku za totální předkrm. K dalšímu jídlu chce hned trojnásobnou rýži. Marně apeluji na to, že jsem jeho rodičům slíbila, že v Thajsku zhubne...na konci Khao San se poprvé se setkáváme s palačinkářkou. Já mám popravdě spíše než kulinářský dojem zatím ještě ten vizuální. Paní vezme kuličku těsta, několika pohyby ji vytahá do papírova a na ocelové obří pánvi bleskově osmahne v podobě psaníčka. Mezitím několika hbitými pohyby naseká banány, plátky namrská dovnitř, pocáká kokosovým mlíčkem a čokoládou a nakrájí na kostky, aby se daly jíst špejlemi. Jinak kokosové mléko není tekutina v kokosovém ořechu. Tu Thajci vylévají. Mlíčko se dělá z drtě ořechu, a proto je takovou slaďoučké a běloučké. Lacko však stále nemá dost, takže do dalších igelitek nandaváme kebab. Přiznám se, že likvidaci toho všeho už nechávám na Lackovi, osprchuju se a nevím o světě. Bangkok 18. listopadu Vstáváme asi tak v deset. Jdeme vyzkoušet svou první thajskou snídani. Žaludek máme připravený tak na housku a salám, nicméně rozumem se přesvědčujeme, že to nechceme jsme v Thajsku budeme jíst thajsky. Vždyť nějaké Seven eleven není vhodné pro naše chuťové buňky, natěšené na tisíce vůní a 10

chutí... takže nás zaparkuju na dvojlavici u prodavače nudlí. Fascinovaně koukáme a posloucháme, jak na klasické řekla bych ocelové plotně, která se nepatrně zužuje do malého trychtýře a s teflonovým wokem nemá společného vůbec nic, prodavač několika klepavými pohyby vyrábí náš první Thai Pad na kokosovém másle. Prostě nudle v tomto případě nesmírně chutné široké, výhonky asi ze sóji, trochu pro Lacka kuřete a pro mne krevetek plus nějakou zeleninku zamíchá, prohřeje... a vrazí nám do toho hůlky. Když pochopí Lackovu bílou hůl, nese plastové vidličky. Já tím pohrdnu a s chutí se cpu hůlkami. Mňam mňam, už nikdy jsem tak dobré Thai Phad nejedla. Nebude ono to tím, že bylo první? Kouzlo thajského či všeobecně asijského jídla je pro mne osobně v tom, že maso či ryby se jen kratince osmahnou, nudle a výhonky i další zelenina jen orestují, aby byly teplé. Lacko si pak jako repete dá moje krevetí Thai Phad, kterému od té chvíle říká chvostíky. Vydáváme se k řece Chao Phraya, abychom zjistili, jak bychom se vlastně mohli dopravit lodí do Ayutthayi tak, jak jsem to vymyslela v itineráři. A začíná nepříjemnost pro nekoukavce. Bangkok má samozřejmě chodníky po obou stranách. Jenže. Chodníky zajedno nejsou celistvé, ale co metr kanálek, schůdek, nu a hlavně stánky se vším možným, které nepravidelně vystrkují své růžky vesměs po celé ploše chodníku. A tam, kde náhodou nejsou, parkují stovky skútrů. Takže mé instrukce znějí schůdek nahoru dolu obcházíme motorky a vlevo neshoď trička, vpravo máš kandelábr vlevo kytky před hospodou... Přecházíme rušnou třídu, za níž by podle mne měla být řeka Chao Phraya, páteř Bangkoku, kde po pár stech metrech má být přístaviště. Dopředu víme, že se tam spíše než nastupuje, jen rychle naskakuje, lodě zastavují na pár sekund. Nicméně demonstrace se zřejmě podepisují i tady a lodní doprava je ochromena. Bloudíme mezi uličkami podle instrukcí nějakých Američanů. Ti nám věnují i mapku, podle které se lze trochu orientovat. Tam si Lacko i já přicházíme na své, každý po svém. Já vidím svůj první bangkocký wat jmenuje se Khana Songkhram. Lacko si u vchodu nahrává místního muzikanta. Překrásné kousky k rozjímání. Já si okouzleně fotím lesknoucí se wat. 11

Vydáváme se jeho zahradou k řece, jak nám radili oni američtí kolegové leč přes wat cesta vskutku nevede, takže se vracíme jakýmsi účkem zpět. U watu je škola, kde si hrají haranti stejně rozjívení, jako u nás. Mají obrovský hokej, že si je fotím. V malinké boční uličce konečně splňuji, co jsem Lackovi v plániku cesty slíbila. Stánek s nezralými kokosy napchanými v kostkách ledu, kde useknou jakousi mačetou vršek ořechu, vstrčí tam brčko a tu báječnou půllitrovku chladného moku lze pak pít. Mám velkou radost, že jsem neslibovala nadarmo a Lacko si ňamká. Horko a vlhko se nicméně na kamarádovi podepisuje. Přece jenom, z tří nad nulou se ocitnout v plus 34 a vlhkosti okolo 80 procent je dost darda. Lacko chce do hotelu. Já jsem k vlastnímu překvapení nepochopitelně plná adrenalinu. Takže Lacka doprovodím do hotelu a známou už cestou se vracím zpět. To by čert na koze jezdil, abych Chao Phrayu nenašla! Dostávám se kamsi na obří náměstí, kde začínají mimoúrovňové křižovatky, jež vedou na Phra Uddhayodfa Bridge. Odtamtud pokračuji dále, kde obdivuji u místního gymplu nádherné orchideje rostoucí přímo v dutině dalšího stromu, uh, kdyby to tak viděla mamí! Stále si říkám, jakou bych tady měla mít starost, aby mě nikdo nepřepadl, ale úzkost ne a necítím. Je to spíše o tom, že bych se podle průvodců měla úzkostná cítit... a ono není, proč. Potkávám človíčka na motorce, který je vyplašenější, než já, a snaží se mi poradit, jak dokáže. Problém je v tom, že popravdě já sama nevím přesně, kam chci jít... jen vidět Chao Phrayu a nástupiště, odkud bychom eventuálně odjeli do Ayutthayi. Pán se mi představuje jako ředitel místní školy... To už se náhle ocitám u Chao Phrayi. Vzbuzuje veliký respekt, je opravdu obrovská. Pytle s pískem navršené ve valu na nábřeží naznačují, jak se asi nedávno rozběsnila. Jdu okouzleně po nábřeží lemovaném 12

bělostným zábradlím dále. Uprostřed jsou vodící linie pro slepce. Uch... dokázala bych tudy jít celé kilometry. U řeky navíc vane svěží větřík, ani památky po vedru uliček. Jenže místní mi potvrzují: turistické lodě do Ayutthyi nyní občas jezdí, občas ne. Ještě obdivuji v dálce most Rama VIII. Bridge, je to nádherný visutý most, prý jeden z nejkrásnějších na světě. Když si ho pak nacházím na internetu, jsem opravdu unesená. Tak krásná stavba se jen tak nevidí. Nerada odbočuji zpět do dusných uliček. V jedné z nich nacházím ale opravdový poklad: napřed usmlouvám sandály na 400 bahtů ze 700. Hned se mi jde s propocenými botaskami přivázanými na bágl lépe. V další pak objevím hospůdku, jež mě zaujme soškami šukajících slonů. Jsem celá uplahočená. Sotva číšník postřehne mé váhání, udělá uuuuuuu. Ani nevím, jak, sedím u stolku a zkouším si objednat svůj první Chang - čang. A navíc je čang thajsky slon. Podle netu to má být moc dobré thajské pivo. Little, big? ptá se pingl. Třetinku, nebo půllitrovku? přemítám. Žízní skoro umírám. Big, říkám nesměle. Bíííg! směje se, fakt takhle zpěvavým voláním, číšník. Než se vzpamatuju, mám před sebou prosím pěkně SEDMIČKU Changu (dále čang). Pravda je, že první půlka ve mně během čtvrt hodiny zasyčí. Druhou piju už velmi rozvážně, tedy další hodinu. Kochám se půvabem této restaurace, provedené ve dřevě, vzdálené hluku hlavní ulice, přesto na krásné spojnici mezi přístavem a uličkou Khao San. Promítám si nasnímané fotky a videa z nábřeží a uznávám, že ten malý kompakt, který jsem koupila jako východisko z nouze, tedy kompromis mezi kamerou a kvalitním fotoaparátem, opravdu tedy umíííí. Třetí čang ale už s díky odmítám... a to ačkoli se chlapci zmobilizovali, přiběhlo jich asi pět a všichni volají v různých tóninách 13

biiiiííííg. Berou s humorem, že dále u nich už nepopiju, nesním, bahty neutratím... prostě ukázka thajské duše se vším všudy. S trochou orientace ve vnitřních očích se prosoukávám další spletí uliček, jež, jak si tak nějak myslím, vedou ke Khao San. K vlastnímu překvapení se pak opravdu ocitám na ulici, kde je náš hotel, a dokonce ho najdu. Jen ten, kdo se proplétal nelogicky křivolakou spletí mnohdy slepých uliček, bombardovaný navíc statisíci obřích reklam po domech v kterékoli asijské metropoli, pochopí, jak jsem na sebe pyšná. Jakmile se ujistím, že vím, kde je náš hotel, vydám se do 7 eleven, kde, jak vím, najdu pitnou vodu. Jsem velký kaskadér, ale ani místní vodovodovou vodu nepijí. Takže kupuji naše první balené vody. Jak se nám dlouhodobě osvědčí, ze tří druhů v 7 eleven je nejlepší hranatá. Mnjam. Jak se ukáže, i Lacko ji dokáže pít fakt stále. Připomíná mi vodu, kterou jsme se Zdendou pili v busu cestou přes Turecko. A opravdu jsme do ní nepotřebovali sirup ani jakoukoli jinou příchuť. Lacko se rodičům svěřil, že nikdy nevypil tolik čisté vody, jako tady... A to ještě netuší, že k tomu vbrzku přidá další rekord: nikdy v životě nesnědl tolik ovoce, jako během následujících týdnů. Natrefila jsem na prodavače ovoce a hned mi je jasné, čím kamaráda potěším. Ananas! U stánku jsou navezené obří ananasy, jež prodavačka mačetou osekává a posléze krájí na kousky. Ty vkládá do pytlíku a přidává špejli. Já vím, já vím, ovoce zásadně neloupanénejíst... nicméně paní bere kousky ananasu pytlíkem, nic neošmatává rukou, jíž přijímá bahty. Plná dojmů se vracím na hotel, zrovna na ulici dělají masáž chodidel, o kus dál mě čeká hrůzostrašný výjev hlava bez tělíčka.vlevo je výhled z našeho hotýlku. Na rozdíl ode mne je Lacko odpočinutý, dopsal si deník a utřídil nahrávky. Pro jistotu jak audio, tak video výstupy našich přístrojů ukládáme na dva terabytové disky. Každý máme jeden. Oba víme, že co se z našich nahrávek ztratí, jako bychom neprocestovali, takže vše tedy zvukové nahrávky, deníky a fotky duplicitně ukládáme. Asi díky tomu se nám nic z techniky neztratilo. Kým som si písal kapitoly tohoto deníka mi Oli kúpila ananas v sáčku určený priamo na konzumáciu. Bol veľmi dobrý, úplne iný, než máme doma, podstatne sladší. Priniesla mi z prechádzky kopec zážitkov. Po ich vyrozprávaní sme šli von spolu a dali si večeru, pre 14

zmenu v inej reštike... napsal si do deníku Lacko.Jinak vpravo jsou thajské vypínače včetně klimošky. Předesílám, že dvojlůžkový pokoj stál 140 korun Nu, pro mne to tak snadné nebylo po pravdě jsem si mou bílou hůl obalenou na hnědo páskou s sebou vzala. A dobře jsem udělala. Mně to pomohlo a pohybovali jsme se fakt snáze. Škoda, že jsem si z toho nevzala ponaučení a nechodila s ní vždy. Vbrzku přicházíme na systém postrkování. Lacko má zaplaťpámbu zkušenosti v ovládání koně, takže jaksi v obráceném gardu jezdec kůň bez problémů chápe mé posunky. Doprava, doleva, buď rovně, zasuň se za mne doprava, doleva, stůj... Lidé to tak vnímají a uhýbají nám z cesty. A to včetně spěchajících obchodníků s pojízdnými stánky a tuktukáři. Podstatně méně tolerantní jsou turisté. Kdesi zdáli slyšíme demonstrace od Památníku demokracie, ale ulička si žije stále svým životem... Pokoušíme se koupit pro Lacka sandály, ale všude nám říkají, že osm set bhatů. Tak blbí farangové zase nejsme! Lackovi se už nikam ale dále pro ně jít nechce s tím, že je koupíme zítra v Kanchana Buri. Tož mu vyhovím a kupuju mu mango. Smutně koukám na to, jak se láduje Neuveriteľne dobručké mango... teskní Lacko dodnes. Problém není pro mne v tom, že mango si neoloupeme sami. Mne prostě mango... vymanguje do bezvědomí, několikrát jsem to zkoušela na Srí Lance a tohle ovoce bych prostě naordinovala komukoli, kdo trpí zácpou. Když to Lackovi říkám, může se potrhat smíchy. Tak tedy kousinínek ochutnávám... a Lacko má za hodinu hokej, jak stále lítám a splachuju. Od té doby říkáme velké potřebě mangování. Rveme do mého dotykáče thajskou simku. Ještěže jsem ho vzala s sebou... a ještěže jsem doma stáhla mobilní Skype. Lackovi se tím pádem daří dovolat domů. Já jsem v tu chvíli z mé odpolední procházky tak utahaná, že usínám. Ještě se v polospánku Lacka zděšeně ptám, zda jsem u něj opravdu nechala pasy a kreditku. To ještě netuším, že on zas bude ráno shánět mobil. Inu stěhování. Ani v jednom z pokojů, kde jsme byli, se nám nepoštěstilo, aby tam bylo normální osvětlení, v němž bych něco opravdu viděla. Svým způsobem jsem si říkala, že je v tomto směru na tom Lacko lépe. Slepota ho prostě naučila věci dávat na místo a neztratil na rozdíl ode mne skoro nic. Když mi Laco tvrdil, že je soběstačný, netušila jsem, co mi předvede. Na rozdíl ode mne stále věděl, kde má podstatné věci elektroniku, buchsu čili peněženku, a pas. Neuvěřitelně si uměl spakovat věci a nalézt v batohu čisté slipky, tričko, prostě všechno. O jeho systému léků nemluvě. Sice krapítek nadával, že mu maminka nandala do batohu tolik priečinkov, ale přiznám se, že jak dnes už se zrakem na tom jsem, jak jsem, bylo to pro mne naprosto fantastické poučení. 15 Bangkok - Kanchana Buri 19. listopadu Vlevo šofér tuktuku. Dooost krutě vstáváme časový posun šesti hodin prostě hraje svou písničku. U nás jsou tři ráno. Nicméně ačkoli náš pelíšek stál jen 300 bahtů na noc, nehodláme si ho zbytečně prodražit kvůli půl hodině do jedenácti prostě musíme

pokojík opustit, jináče cvakáme další noc. Naše ranní zmatky popsal asi nejlépe Laco: Dnešok začal tým, že som ešte pred pólnocou začal chronologicky baliť batohy a to tak, že úplne na s podku sú veci, u ktorých je najmenšia pravdepodobnosť, že ich budeme potrebovať a naopak, hore sú veci najpotrebnejšie. A tak sa dole dostala moja bunda, nohav ice, košeľa atd... a hore napr. i netbook, na ktorom píšem tieto riadky. Tak som šťastlivo dobalil, no nakoniec ma ešte raz brali čerti, keď som nevedel nájsť mobil, ono čo tam po mobile, má už 6 rokov, ale údaje v ňom, ako pin na kartu, či zoznam jedál, ktoré by sa nám mohli hodiť ku konzumácii sú tu na nezaplatenie. A tak som nevedel zaspať, čo som na ten mobil myslel, zobudil sa v noci i obetavý kamoš a spýtal, či mám pasy, čo mám a tak som popravde i odpovedal a aj sa ešte pýtal na bankomatovú kartu, teda tú jeho vlastnú čo som z polospánku vravel, že asi bude pri pasoch. A tak sme ráno vstali s tým, že každý voľačo hľadal. Napokon sme si navzájom vypomohli a všecko sa našlo. Předesílám, že jsme byli opravdu hodně utahaní a nic podobného se už neopakovalo. Ze včerejška vím, že tuk tuky stojí na Khao San zhruba co třicet metrů. Zlatý průvodce z Lonely Planet mi sdělil, odkud odjíždějí vlaky do Kanchana Buri. Je to nádraží Bangkok Noi za řekou. Frčíme ulicemi, kudy jsem se včera procházela, ale to už to pálíme přes most. Pod námi majestátní Chao Phraya. Když nás nás tuk tuk vyklopí na jakémsi staveništi bez chodníků, snažím se šoférovi vysvětlit, že chceme do Bangkok Noi. Pokrčí rameny, chtěli jste sem, tak jste tady. Vydám sto bahtů a čumím. Z slepé asfaltky se přebrodíme příkopem na perón. Křivdila jsem tomu statečnému tuktukáři. Opravdu je to druhé největší bangkocké nádraží... ó Kolíne, jsi dvacetkrát větší. (Lacko nádraží přirovnává k nádraží Podunajské Biskupice, možná je to trefnější.) Tím líp, aspoň tady nemusím pádit sto metrů přes dvacet kolejí. Jdu koupit lístek. Do odjezdu tři hodiny - a nesnídali jsme. Nádraží je překrásné, ale jakýkoli krámek nikde v dohledu. Parkuju Lacka na jedné z lavic, jež tvoří krásné ovály směrem doprostřed. A vydávám se ulovit nějaké jídlo. Pod námi se rozprostírá cosi jako obří tržnice. To ovšem netuším, že tržnice 16

funguje brzy ráno a večer, v poledne se sem vydá leda totální farang. Nahrávám si své dojmy na nedávno od jednoho slepého kamaráda zakoupený Olympus. Já husa si ho připínám zacvakávací sponou na ledvinku... Kochám se mini chrámkem, nádherné keře a za tím mrakodrapy, to vše mi o Bangkok cosi vypovídá a já jsem blažená, jak se to vše, tedy to tradiční i moderní, krásně snoubí. Obří tržnice je v tuto chvíli skoro prázdná, ale právě na konci se mi daří objevit paní, která dělá několik druhů masových kuliček na grilu. Má přes ústa masku. Kupuji co tyčku po dvou, sama netuším, co která obnáší. Honem vše donáším Lackovi, dokud je to teplé. Hm... tak část jsou jakoby buřtíčky kuličky bez střívek, pak zřejmě křupavé chobotnice, další je prostě jakési mleté maso. V tu dobu ještě nechápu, že ty pytlíčky, které mi zručně uvážou a vhodí do pytlíku s tím vším, jsou nejrůznější příchutě. Samozřejmě s chilli. Baštíme a ani v tu chvíli nepotřebujeme jakýkoli příkrm. Což je dobře ten totiž k dispozici není. Se spokojeným bříškem si chci stáhnout nahrávky deníku do netbooku, abych si zkrátila čas do odjezdu. Hm. Diktafon není. Je mi do breku. Napapané břicho se mi stahuje a já vyrážím zpět do tržnice, zda tam diktafon přece jen nenajdu válet. Nenašla jsem. Dnes se mi stále více v paměti vrací volání z jednoho stánku Hallo... hallo... jenže já si tehdy myslela, že chtějí zaujmout turistu. Moje blbost. Stále více si myslím, že právě tam mi Olympus vypadl a ti lidé mi ho chtěli vrátit. Takoví totiž Thajci jsou až na nepatrné výjimky. Já však jsem ještě stále převálcovaná protiasijskou masáží mj. z Lonely Planet. Na další straně tržiště, jež je v totálním stínu, narážím na cosi, co voní kukuřicí a medem. Vůbec nic nevidím, tak jen zagestikuluju a podávají mi obří pytel popcornu za tuším patnáct bahtů. O kus dál kupuju pytel mandarinek. Vše dávám Lackovi a vyrážím na další hledání vytroušeného diktafonu. Jak můj krokoměr ukáže, napajtluju jen kolem nádraží a obřího tržiště neuvěřitelných 9 km. To ovšem netuším, čím si 17

mezitím prochází Lacko. Pojídá slastně mandarinky, jichž sladších prý nikdy nejedl. Pořádkumilovně dává slupky do sáčku. Nu, popkorn ovšem mezitím semtam utrousil... a na veřejných prostranstvích, mezi něž nádraží patří, nelze vyhodit cokoliv bez pokuty. Samozřejmě celé nádraží ví, že Lacko je nevidomý. A tak se odkudsi zjevuje službič, zametá vytroušený popkorn a chce Lackovi odebrat sáček se slupkami od mandarinek. Lacko jej srdnatě brání a daří se mu dát najevo, že mezi slupkami je i jedna nedotčená koule. To už se tam celá zmordovaná vracím i já, pytlík s mandarínkou ráznými posunky zachráním. A upaluju za tři bahty na místní záchod. Je to čistý, napůl turecký ulevovák. Marně se však ohlížím po papíru, když si uvědomím, jak se Lacko zmiňoval o bidetu. Hm, hadice tu je. Bohužel není, čím se pak usušit. Vycházím ven a obdivuju modrofialově kvetoucí kytku v držáku. Hajzlbába se směje a než se vzpamatuju, už ji z držáku vyvléká a dává mi ji do ruky. Nabízím jí peníze a ona mává rukama jako větrný mlýn, že to ani ani. Tak mám v ruce cosi jako kokosový ořech a podle mne to kokosák i byl, s kokosovou drtí jako zeminou a v tom lodyžka. Danajský dar. Jak ji proboha skoro čtyři týdny povezu??? a jak ji provleču kontrolou, aniž bych byla v podezření, že pašuju vzácnou rostlinu?? (Zplesnivělou a po pravdě zapomenutou po pár dnech v kapse batohu kytičku dovezu domů. Tam nikdo nedoufáme, že ten humus z kapsy batohu oživíme. Rozpadla se na tři kusy. Každý kus plesnivé a scvrklé části očistíme, a ačkoli nemá kořínky, zasadíme do směsky pro palmy. Do jara jsou to takové divné svraštělé, evidentně mrtvé věci. Ale nedovolím je vyhodit. Na jaře se stane zázrak. Jeden z pahýlů má pupen. Druhý pahýl má pupen. Od května jeden pahýl překrásně dvěma kvítky kvetl. Druhý pahýl vyrazil pupen, u kterého se postupem času začaly objevovat vzdušné kořeny s novou kytičkou, ty kořeny postupně opouštějí původní lodyhu. V červenci je šetrně odlamuji a v září jsou z toho tři samostatné rostlinky o pěti centimetrech. Zbylé pahýly, ačkoli jsou bez kořenů, vyhánějí další zárodky nových lodyžek.) Leden 2015: cca tří třícentimetrové rozsochatice stagnují už dva měsíce. Musím znovupopsat naše bágly. V jednom větším máme hadry, hygienu, prostě věci, které jsou dost nutné, ale daly by se nahradit. V menších batozích máme léky a veškerou elektroniku. Lackovi rodiče koupili dost malý batoh, který měl být ten velký. Prý jiný od února nesehnali... Nu. Takže jeho malý batoh slouží coby velký batoh. Tímto nádražím moc vlaků nejezdí. Když se konečně směrem na sever objeví jeden, který tak nějak 18

odpovídá odjezdu toho našeho, popadneme bágly, ale to už u nás je nějaký uniformovaný pán a že to nenene, to není náš vlak. Bodejť by byl, když na něm bylo Chiang Mai, tedy totální sever... a my chceme prozatím na západ. Zato po asi půl hodině službič popadne Lacka a jeho velký batoh, na ten malý si Lacko nenechá sáhnout a řičí nene, na ten mi nesahej, no srandy kopec. Nicméně oba včetně batohů se k obveselení celého Bangkok Noi skládáme do vlaku, a to dokonce na naše rádoby místenková místa. Je to třetí třída. Všechna okna jsou otevřená až k lavicím. Vagóny vypadají jako staré pražské metro tedy jen lavice podél stěn, sem tam oddělené. Zpočátku projíždíme příměstskými slumy... i tak mohou lidé žít... Pak už vlak sviští polmi rýžovišť, stády banánovníků, no prostě zbytek mého očička v té nádherné svěží zeleni regeneruje úžasně. Můžu jen obdivovat, jak něžně se maminka naproti věnuje svému dítěti... ale popravdě, přece jenom se na mně i Lackovi posun času podepisuje a po hodině usínáme oba. Každého pak bolí rozdílná část pánve jeden spal doprava, druhý doleva.ještěže nás službič v Kanachana Buri vyhání z vlaku, tedy tím, že popadá Lackův velký bágl a hupy šupy. Jak nerozkoukané velké slepice mžouráme po perónu. Fascinuje mne na něm pouštní růže, po níž maminka tolik toužila. Tady rostou na každém kroku a hned chápu, proč se jim u nás nelíbí: tolik horka, vláhy a sluníčka jim prostě dát nedokážeme... To už se na nás ženou tuktukáři a taxikáři, ale já chci bydlet v hotelu Noble Night, jejž jsem si našla v průvodci. Má totiž bazén... Vím, že je necelý kilometr od nádraží. Lacko říká, škoda peněz za tuktuk, jdeme. Netušila jsem, že má tolik odvahy. Má. Z knihy mám nastudováno, že musíme od vlaku jít rovně, pak doprava, doleva, doleva. Zhruba tak to i je. Akorát že po tom rovně následuje čtyřproudovka. Stále si nějak v palici neumím srovnat, že se tu jezdí vlevo. Po snad deseti minutách konečně sbírám odvahu, přebíháme na dělící ostrůvek a hurá, opačné dva proudy už jsou v pohodě. Nu a pak už jen tlapkáme rovně za nosem nijak širokou ulicí, auta i skútry tam nicméně fičí ostošest je konec pracovní doby. Já si navíc zatím nějak neuvědomuju, že když to vše jezdí vlevo, i nám by bylo lépe vlevo, kde uvidíme, 19

co jede proti nám, než vpravo, kde leda ucítíme, co nám fičí za zadkem. Je neuvěřitelné, že na nás nikdo netroubí a nenadává nám. To je prostě Thajsko. Asi po čtvrt hodině štrapáce jsme konečně před hotelem Noble Night Guesthouse. Tam z nás jsou chvíli bezradní, co vlastně chceme. Já tedy Lacka a všechny naše batohy pro jistotu zaparkuji u recepce a jdu hledat pokoje. V našem cenovém rozmezí mi nabízejí v, jak jsem pochopila, hotelovém komplexu, ubytko za 300 bahtů naproti přes ulici... se společnou koupelkou pro pět pokojů kdesi ve druhém patře. Slečna rozumí anglicky ještě méně, než já je to vůbec možné? je, tak mimicky ukazuji, že můj kamarád je slepý a tohle by pro něj asi byl dost neřešitelný problém. Slečna jen na okamžik zaváhá a rovněž mimicky naznačuje, že chápe, to určitě ne, a jdeme dál. Když mi ukáže bungalov za 800 bahtů, nezaváhám ani vteřinu. Problém je jen v jednom. Už v tuto chvíli spíše víme, než tušíme, že tady zůstaneme dvě noci. Nicméně tento bungalov je volný jen na jednu noc. Nu, podle recepční to prý nějak vyřešíme. Tak si tím rozhodně nebudeme lámat hlavu teď. Lacko se ráchá ve sprše, já jdu do bazénku. Malinkatý, asi tak dvacet krát deset metrů, ale voda, voda na plavání, mně toto stačí. Jsem navíc celá vedle. Za bazénkem se rýsují v mlžném oparu hory, jež vypadají jako nejjemnější čínské tušové malby. Je to přesně tak, jak to popisuje průvodce. Bohužel si je večer nevyfotím a ráno už jsou v oparu. Ale co hlavně. Před bungalovy jsou fantastické stoly z obrovských stromů, některé mají průměr dva i tři metry, stejně tak robustní křesla. Z oblázků sestavené cesty a fontány znám z Řecka. Ale dva i tři metry velké pecky z vápence, jež voda provrtala fantaskními otvory, v nich zasazené nádherné rostliny, do nichž proudí voda z neviditelné fontánky... uch. Fotky jsou na předchozí stránce. Vysprchovaný Lacko si sedá v prázdném baru u mohutného stolu a píše deník. A já se vznáším ve vodě samozřejmě teplé jako vzduch, tedy asi 34 stupňů, jako medúza. Asi po hodině navzdory jeho protestům Lacka odpojím od elektroniky a vedu ho rukou podle té obří placky, jež kdysi byla stromem o průměru tak tři metry. 20