Sanbonani z JAR, měsíc se s měsícem sešel a já už jsem skoro 2 měsíce v JAR. Zatímco k vám přišel podzim, k nám dorazilo jaro a s ním mnoho změn. S prvním jarním dnem k nám přišly 30 ti stupňové teploty, dlouho očekávané období deště, hromy a blesky. Do komunity nám přineslo italskou sestru a s ní italské jídlo, italské kafe, italské řízení a italský temperament. Bohužel nám také odneslo do Zambie sestru Marii, mému věku nejbližší a bohudíky odneslo Ramadán, jehož projevy (nutno říci, že ne vždy příjemných tónů), jsme byli nuceni poslouchat od páté hodiny ranní. Minulý týden jsme měli ve škole prázdniny, fungovala ale školka a děti měly možnost přijít na snídani a oběd. Většinou přicházely až na oběd, snídaně je poměrně brzy. Já jsem měla na starosti dopolední aktivity pro děti. Učitel Mandla, který se se mnou stará o oratoř, byl celý týden na školení HIV fotbalu od UNICEF a čtyři místní animátoři, jenž mi slíbili každodenní spolupráci, jsem celý týden neviděla. Africká zodpovědnost je jedna z věcí, na kterou si tu těžko zvykám. Místní dívky vám vše odkývou a slíbí, jen aby vás nenaštvaly. O prázdninách, ale i na páteční oratoř, přicházejí většinou kluci. Holky mají poměrně tvrdší život, musí doma pomáhat, spousta z nich se kolem 14. roku stává matkami a s pomocí otců rozhodně nemohou počítat. Štěstí je, když nejsou HIV pozitivní. JAR je země mnoha tváří, nejvíce viditelné odlišné tváře jsou bohatství a chudoba. Bohatí a chudí, stejně jako bílí a černí, zde žijí téměř dokonale separováni. Já např. bílé potkávám jen, když přijedou doktoři do školy, nebo když se dostanu do velkého nákupního centra v Johannesburgu. Když mě jeden z učitelů vzal poprvé do centra Johannesburgu, tak jsem si připadala jak v džungli. Za celý den jsem potkala jednoho bílého člověka, studenti v muzeu se se mnou fotili, málem mě přejelo několik aut, a když jsme svižně procházeli rušnou ulici Joburgu, jeden z přítomných pánů zvedl své dítě a v Zulu pronesl: Podívej, chlapče, takhle vypadá bílý člověk!, tak i takový může být Johannesburg.
Díky poměrně stabilní ekonomické a politické situaci se JAR v posledních letech potýká s velikou vlnou přistěhovalců z okolních států, díky tomu roste už tak vysoká kriminalita, která zase způsobuje veliký odliv vzdělaných lidí. Pro srovnání, před 50 ti lety žilo v JAR kolem 13 ti milionů lidí, nyní je to 46 milionů. V naší škole je poměrně vysoká koncentrace přistěhovalců. Já mám momentálně na starosti 4 děti na osobní výuku, z nich 3 jsou přistěhovalci. Zulfa přišla z Mozambiku, je jí kolem 12 ti let, vůbec neumí anglicky a ani zatím neovládá moc dobře lokální jazyky, do školy zřejmě nikdy nechodila, a tak je navzdory svému věku ve druhé třídě (tam by měly být děti kolem šesti let). Nechceme, aby ztratila další rok, a tak se jí každý den intenzívně věnuji. Dále mám na starosti Eivna a Owena, takové dva kosí bratry. Jejich výuka je pro mě obrovským sebeovládáním. Eiven snad přišel ze Swazijska, jeho maminka uklízí v muslimské škole a tatínek je prý prorok, který vidí do životů ostatních lidí, bohužel ale zřejmě nevidí do života svého syna. Eiven je roztržitý, naprosto neschopný koncentrace, neustále mi pojídá propisky, okusuje tužky a gumy, když se jen na chvíli otočím, hned se něco stane, v 10 ti letech neví kolik je 5+1, a když chci, aby mi spočítal 6 puntíků na papíře, musím se na něho upřeně podívat a svým výrazem dát jasně najevo, že to myslím vážně. Owen přišel ze Zimbabwe, kde ho našla nějaká teta. Ztratil celou rodinu, jak dlouho žil sám, jak se živil a jak toto období přežil, nevíme, ani nevíme, jakým způsobem přišel o rodinu. Teď má Owen rodinu novou a zdá se být spokojený. Když jsem ho měla poprvé, byl zakřiknutý a bojácný, teď si s jeho zlobením často nevím rady. Jeho zlobení ale signalizuje více pocit bezpečí a vděčnosti, než čehokoli jiného. Každé dítě z naší školy má podobný příběh, kdyby ho nemělo, nebylo by v naší škole. Někteří jsou na tom lépe, někteří hůře. Já se cítím od dětí a jejich problémů hodně vzdálená. Každé odpoledne jim řeknu ahoj, uvidíme se zítra a jen vidím, jak se ubírají do svých slavných domovů. Bohužel musím říct, že největším nepřítelem dětí není chudoba, ale většinou rodina a prostředí, ve kterém žijí. Ale jinak se s dětmi docela často zasměji. Zrovna předevčírem zabily hada, obrovský humbuk po celém školním (kostelním) dvoře i mimo něj, ačkoli jsem nerozuměla ani jediné slovo, podle vzrušených výrazů v obličeji mi hned bylo jasné, že je to had, a skutečně byl, s
utrhnutým ocáskem a čtyřmi nožičkami, ale hlavně že ho dostaly. Ve Fine Town v podstatě nemá nic živého šanci přežít, co leze po zemi, to se zabíjí a co lítá ve vzduchu, to se chytá na večeři. Minule kluci v oratoři chytli takového afrického vrabčáka, doma bych jim hned přikázala, aby ho pustili, tady jsem jim nakázala, ať ho odnesou rovnou domů a nehrají si s ním po cestě. A co se týče mě, tak já se mám dobře, už bez problémů slyším na oslovení sestra, zvykám si na africký akcent angličtiny, znovu začínám kreslit a hrát si s nůžkami, ve škole se učím skákat gumu, házet kameny, hrát fotbal a kriket, být trpělivá a ovládat se, po večerech se učím základy Zulu a jiných afrických jazyků, jména dětí, opakuji malou násobilku, sčítání, odčítání, násobení a dělení a také se učím péct pravou italskou pizzu. Trochu začínám mít strach, abych nepřijela úplně dokonalá. A to je ode mě za září vše, teda skoro, dole si ještě můžete prohlédnout fotky. Všechny Vás moc zdraví Vaše sestra sister Kateřina!
Z naší oratoře se pomalu stává kroužek kreslení, z počátku jsem měla tendenci hrát pohybové hry, ale už jsem rezignovala, fotbal si mohou zahrát i bez nás Shromáždění na začátku školy. Nejdřív se zpívá a tancuje, potom následuje slůvko a modlitba. Vpravo dítě s červenou čepicí je Zulfa. Vlevo tancující chlapci jsou žáci.
Oběd před školou (kostelem) a stolní fotbal, po 3minutach hraní vám vřískot 30 černoušků připadá jako symfonie. Fotka Fine Town pořízená z auta.
Děti mají zatím uniformy z různých škol, kdo jakou sehnal. Sestry se nyní snaží dát dohromady jednotné uniformy. Pro děti jsou uniformy důležité, stírají na první pohled rozdíly mezi bohatými a chudými a dodávají pocit rovnocennosti vůči dětem z jiných škol. Myslím, že talíř nakonec vyhrála dívka.
Na koncertě v Sowetu z mládeží z Lowly, kde máme každou neděli se sestrou Margaret skupinky katechismu, já mám mládež do 16 ti let, sestra Margaret nad 16 let. Nedokážete si představit, jak může být pětihodinový africký koncert nudný. Já mám na sobě tradiční Lesothský blanket. Jeden z fotbalových stadionů na mistrovství 2011, vedle jeden z tradičních squoter campů. Fotku pořídil za jízdy z otevřených dveří vlaku a za spolupráce spolucestujících učitel Mandla.