Obhajoba absolventského výkonu Giacomo Puccini Narozen: 22. prosince 1858, Lucca, Itálie Zemřel: 29. listopadu 1924, Brusel, Belgie Giacomo Puccini, celým jménem Giacomo, Antonio Domenico Michele Secondo Maria Puccini, byl významný operní skladatel. Narodil se 22. Prosince 1858 v Lucce v Itálii. Jeho otec zemřel, kdyţ mu bylo pět let. Zřejmě právě po něm zdědil hudební nadání. Pracoval jako varhaník, učitel a skladatel v chrámu sv. Martina v Lucce. Ovdovělá matka měla v té době na starosti šest dětí a sedmé bylo na cestě, proto byl Giacomo poslán na výchovu ke strýci Fortunatu Magimu, který byl taktéţ hudebníkem. Ten se stal ředitelem hudebního ústavu a Giacomo k němu začal docházet na hodiny. Vzhledem k neshodám ze strany strýce, musel změnit pedagoga. Stal se jím Carlo Amgeloni (byl ţákem Giacomova otce). Ten ho vzdělával v oblasti opery. Právě při poslechu Verdiho opery Aida si určil směr, jakým se nadále bude vydávat. Po absolvování hudebního ústavu v Lucce, roku 1880, pokračuje ve vzdělání na milánské konzervatoři u Amilcare Ponchielliho a Antonia Bazziniho. V tomto roce zkomponoval slavnostní mši Messa do Gloria, která svými postupy připomínala spíše operu neţ chrámovou hudbu. Studium ukončil v roce 1883 závěrečnou prací Capricco sinfonico. Díky pobytu v Miláně navázal přátelství se skupinou umělců a intelektuálů Scapigliatura. Patřil mezi ně např. Ferdinando Fontana. Jiţ jako student pro soutěţ vyhlášenou Sonzognem zkomponoval jednoaktovou operu Le Villi s libretem Ferdinanda Fontany. Byla provedena aţ po dokončení jeho studia roku 1884. Hudební skladatel Giulio Ricordi zaznamenal jeho mimořádný talent a objednal si u něj další opery: Edgar a Manon Lascaut. Ta byla uvedena v roce 1893 v divadle Teatro regio v Turíně. V Turíně se proto na dlouhou dobu usadil. V tomto období vznikla jeho nejúspěšnější díla: opery La Bohème (Turín, Teatro Regio, 1896), Tosca (Řím, Teatro Costanzi, 1900) a Madame Butterfly (Brescia, Teatro Grande, 1904). Spřátelil se a spolupracoval s proslulým dirigentem Arturem Toscanim, se kterým uváděl premiéry jeho oper. Byl opěvovaným skladatelem jak v Evropě, tak i v Americe.
Od roku 1904 se jeho tvorba zvolňuje, pokusil se ještě o ţánr na pomezí operety, avšak pokus nebyl úspěšný, vznikla pro nás neznámá díla, jako např. opera Vlaštovka (1917). V roce 1919 opustil Torre de Lago. Místo pro něj ztratilo kouzlo a klid kvůli nově vybudované továrně na těţbu a zpracování rašeliny. Od roku 1924 jej trápilo onemocnění hrtanu, které bylo později diagnostikováno jak rakovina. V této době pracoval na opeře Turandot, která měla završit jeho celoţivotní dílo. Bohuţel se tomu tak nepodařilo a to i přes léčbu, jeţ podstoupil v Bruselu. Byl pohřben v Miláně. Jeho syn však ostatky převezl do kaple vybudované v jeho oblíbené vile v Torre di Lago. Poslední dvě scény opery dokončil podle skladatelových náčrtků Franco Alfano. Ale premiéra uvedena Arturem Toscanim v roce 1926 byla bez tohoto dodatku. V roce 2001 ji dokončil skladatel Luciano Berio. Avšak ne vţdy je opera uváděna s těmito dodatky. Děj Příběh začíná na Štědrý večer v Paříţi. Dva mladí umělci, básník Rudolf a malíř Marcel, obývají společně pronajatý byt. Ani jeden z nich nemá peníze na jídlo a dřevo, aby si mohli zatopit v kamnech. Dlouhou chvíli zahánějí sarkastickými rozpravami. Do bytu později přichází jejich přítel, filozof Colline, jeţ se snaţil prodat některé ze svých knih. Bohuţel všechny obchody jsou ale ve sváteční den zavřeny. Trochu větší štěstí měl hudebník Schaunard. Tomu se podařilo nějaké peníze získat, takţe s prázdnou rozhodně nepřichází. Všem přináší jídlo a zve je do víru velkoměsta. Kdyţ jsou uţ téměř na odchodu, překvapí je svým příchodem pan domácí Benoit a ţádá po nich dluţnou částku za činţi. Ani jeden z umělců ale nechce peníze dát z ruky. S panem domácím konverzují a snaţí se přijít na něco, jak by jej mohli poslat pryč. Při rozhovoru narazí na jeho historku o nemanţelském dobrodruţství, jeţ mu poskytla jedna paříţská slečna. A to je pávě ten moment, na neţ všichni čekali. S předstíraným pohoršením a odporem vůči nevěře pošlou domovníka pryč. Ten nemá více slov, protoţe sám ví, ţe to, co učinil, nebylo vůči jeho ţeně správné. A konečně se můţe jít do centra města slavit. Avšak Rudolf zůstává v bytě a chce dopsat rozepsaný příběh. S příslibem toho, ţe za nimi přijde, jej ostatní nechávají samotného. Něco málo po jejich odchodu klepe na dveře
švadlenka Mimi s prosbou, zda by jí Rudolf nemohl zapálit svíčku, kterou potřebuje k práci. Rudolf je okouzlen její krásou a něţností. Ani Mimi nezůstává chladná. Oba dva v sobě najdou zalíbení, zjišťují, ţe mají spoustu věcí společných. Cítí se, jakoby konečně potkali to, co tak dlouho hledali. Lásku. Mezitím si ostatní tři pánové uţívají veselí a radovánek pozemského ţivota. Společně navštívili oblíbený podnik u Momuse, kde si dopřávají nejrůznější lahodné pokrmy a nápoje. K nim se později připojuje i zamilovaný pár Mimi s Rudolfem. Hodují a velmi se baví, ale jen do doby, kdy do podniku přichází Musetta v doprovodu svého bohatého ctitele barona Alcindora. Musetta nezastírá sympatie k Marcelovi. Ten ji taktéţ miluje, ale pomyšlení na to, ţe je s někým jiným neţ s ním, mu není zrovna po vůli. Musetta nakonec odchází z podniku za doprovodu umělců a Mimi. Obrovskou útratu, kterou po sobě všichni v podniku nechali, platí nakonec baron. Souţití Mimi a Rudolfa je plné lásky, ale i ţárlivosti a strachu. Rudolf tropí Mimi ţárlivé scény. Na jednu stranu nechce, aby měla jiného muţe a na druhou by dal vše za to, aby si ji některý z nich všiml a zaplatil jí léky na její nemoc. Nemůţe jiţ nadále snášet pocit a vědomí toho, ţe mu můţe kaţdým okamţikem umřít v náručí a proto se s ní rozchází. Mimi jeho myšlenkové pochody nechápe, tudíţ vyhledá Marcela s prosbou o radu. Kdyţ přichází Rudolf, Mimi se schovává, avšak její silný záchvat kašle ji prozrazuje. Oba dva se poté usmiřují a vzpomínají na nádherné chvíle, jeţ spolu proţili. Naopak Musetta s Marcelem se v zuřivé hádce rozcházejí. Důvodem je její laškující a koketní chování. Musetta a Mimi čerpají z finančních dávek jejich bohatých opěvovatelů. Mimiina láska k Rudolfovi je ale pořád stejně silná. Ví, ţe se uţ její ţivot krátí, a proto jej vyhledá. Alespoň poslední minuty na světě chce strávit v přítomnosti a objetí své lásky. S ním jediným se totiţ cítila opravdu šťastně. La Boheme vs. Bohéma 1914- zima, jaro Styl, o který se pokusil reţisér Michal Zetel, je prozatím neznámý a neprozkoumaný. Hlavní zásadní rozdíl spočívá ve způsobu provedení. La Boheme je opera, kdeţto Bohéma 1914- zima, jaro je činohra, doplněná operními áriemi. Pokus o to vytvořit
něco nového a neokoukaného se povedl vcelku dobře, kdyţ bereme v potaz to, ţe to byla Zetela první reţie hudebního představení. Charakter a obsah díla zůstal, aţ na jednu osobu, nezměněn. Jedná se o postavu hudebníka Schaunarda, kterého za normálních okolností hraje muţ. Zde byla postava ztvárněna ţenou s homosexuální orientací. Ta se netají svými sympatiemi k Musettě a o její přízeň se předhání společně s Marcelem. Musetta je zde naopak bisexuální a uţívá si pozornosti obou jejích příznivců. Hlavní a zásadní rozdíl ale spočívá v celkovém pojetí. Oproti předloze je Zetelova daleko kratší, informačně tudíţ zhuštěnější a údernější. Spoustu líbivých, avšak nezáţivných melodií bylo zrušeno. Vybralo se jen několik málo známých z původní opery. K těm vytvořil český text Miroslav Ondra. Poté byly přepsány pro menší orchestr, protoţe klasické sloţení by se na scénu Divadla na Orlí snad ani nevešlo. Díky zkrácení hudební sloţky vznikl prostor vyhrazený pro ono herectví, které v opeře schází. U některých postav došlo dokonce k absolutní absenci zpěvu, zato jim přibyl prostor pro činoherní výstupy. Nejméně poté mluvily dvě hlavní ţenské představitelky Mimi a Musetta, které za celou dobu představení prohodily maximálně pět vět. Proto i na nich, na Rudolfovi a Marcelovi stojí kvalita hudební sloţky. Jestliţe nezazpívají dobře, představení okamţitě ztrácí na kvalitě. Pokud od tohoto díla očekává divák operu, neuvidí ji, pokud očekává muzikál, taktéţ nebude zcela spokojen. Scéna David Benson vytvořil velmi nápaditou, líbivou, avšak pro herce ne zcela funkční scénu. Jeviště je rozděleno na tři části, které v průběhu představení různě vyjíţdějí nahoru a dolů. Celistvou plochu vidíme pouze v jedné scéně a to v písni Latinská čtvrť, kde je snad jediný prostor k velkému tanečnímu výstupu, protoţe jindy je na jevišti velmi málo místa. Hlavním znakem bytu umělců je velké okno se závěsem, které je z neznámých důvodů umístěno nakřivo. Dalším výrazným prvkem je plátno v zadní ploše jeviště, na nějţ se promítá např. sněhová vánice, tapeta, apod. V představení je taktéţ hodně vyuţito malých dřevěných bedýnek. Aktéři je pouţívají třeba jako náhradu za ţidle. Zajímavě je vyřešeno umístění stolu. Ten je zabudovaný v ploše dřevěné podlahy, takţe sami herci si jej na jevišti mohou sloţit.
Jeden z velkých mínusů je právě onen zmiňovaný, malý a ne zcela stabilní hrací prostor. Dalším negativem jsou kulisy, jako např. schodiště a zábradlí, jeţ neplní svou funkci a slouţí spíše jen jako ozdoba. Pravdou ale zůstává, ţe scéna je velmi snová a romantická. Miniatury kostelu a mlýnu se ve scéně krásně vyjímají a musely určitě zaujmout kaţdého diváka. Kostýmy Kostýmy Jany Boháčkové korespondují s příběhem jen v některých případech. Barevné hipie svetry nebyla zrovna vhodně zvolená volba. Šaty z ručníků a papírový ţupan jsou sice dobré nápady, ale tak na úrovni ZUŠ. Naopak chválím boty kanady a černé kalhoty u chlapců. Asi největší pozdviţení budí oblečení Schaunardové, které absolutně nenese charakter té doby a vedle všech kostýmů působí jako přehmat. Role Mimi čítala celkem dva odlišné kostýmy. V první půli to byly lehké šaty netradičně sešité z ručníků. K šatům náleţel kabátek, vyrobený z papírových ubrousků a slepený izolepou. Tudíţ provádět nějakou větší kreaci bylo zcela nemoţné. Nejenţe hrozilo, ţe by se kabátek roztrhl, ale navíc jakýkoliv pohyb vytvářel šustivý zvuk, který zrovna nelahodil romantickým scénám. V druhé půli se změnil celkově charakter postavy i jejího oděvu. Mimi se objevuje v růţovém kostýmku. Barva značí neustálé mládí, kdeţto střih a délka sukně působí velice usedle. Jak šaty, tak i kostým dané době vůbec neodpovídají, ostatně jako většina kostýmů Jany Boháčkové. Choreografie V tomto představení nelze mluvit o nějakém velkém prostoru k choreografickým číslům. Všechen pohyb je stylizovaný a určit taneční styl jednoznačně nejde. Součástí celého představení jsou dvě instrumentální skladby, doplněny jen tanečním projevem. Obě se odehrávají v prostoru bytu a představují se v nich všichni čtyři umělci. Poprvé je to komický zápas s vidličkami a podruhé boj o chléb. Choreografie je sestavená tak, aby vypadala jako hra a působila dojmem, ţe jejich autorem jsou sami aktéři, kteří ji vymýšlejí v průběhu představení. Naopak v písni Latinská čtvrt
je variace zcela nedotaţená a vůbec se neshoduje s charakterem příběhu. Choreograf měl nejspíš tendenci vytvořit něco jako figurky tančící mimo časový prostor, alespoň tak to na mě působilo. To by ovšem musel zvolit jiné taneční prvky, více silové, zakončené do určitého postavení. Táhlé a pomalé figury výstupu bohuţel uškodily. Známý valčík Musetty lze chápat jako koláţ všeho moţného, zmatek a téměř ţádná choreografie. Snový tanec Mimi a Rudolfa není špatný nápad, avšak by jej měl provést někdo jiný v zadním plánu jeviště a ne téměř umírající Mimi, která se v předchozí scéně ani nemůţe postavit na nohy. Průběh zkoušení V případě písní se jednalo o hromadné korepetice, při nichţ byla přítomna korepetitorka a dramaturg. Ten přesně určoval text na dané tóny, popřípadě jej pozměňoval. Naproti tomu činoherní pasáţe vycházely často z iniciativy studentů. Reţisér vţdy zadal okolnosti a místo. Zadané úkoly se poté prohloubily během improvizací, coţ bylo velkým přínosem i pro samotné aktéry, protoţe se na tvorbě textu do určité míry podíleli i oni sami. Nejlepší a nejvtipnější repliky se poté zapamatovaly a tak vznikl scénář. Ten je ale tzv. pohyblivý. Během představení se několikrát stalo, ţe se přesně zapsaný text nedodrţel a tím pádem se improvizovalo na jevišti během jednotlivých výstupů. Pro herce samotné je dobré to, ţe kaţdé představení je jiné a kaţdé přináší něco nového a mnohdy i neočekávaného. Navzájem se vzájemně překvapují a hlavně jednají po smyslu slov, coţ bohuţel u některých muzikálů chybí. Tento způsob je zajímavý a rozhodně by nebylo špatné jej začít aplikovat i v případě jiných děl. Moje pocity ze zkoušení jsou dosti rozporuplné. Coţ nepřikládám za vinu reţisérovi, nýbrţ sobě. Zpočátku jsem s rolí dost bojovala, ne kvůli charakteru, ale kvůli notovým partům. Místo toho, aby byly přepsány do muzikálové polohy, zůstaly v operním originále. Nakonec jsem si roli pojala podle svého a zpívala ji tak, jak mi můj hlasový fond dovolil. V mém pohledu a rozřešení situace mě podpořil i reţisér Zetel, který neměl námitek. Pro něj bylo nejdůleţitější, abych hlavně podchytila charakter role a odzpívala vše tak, aby to bylo příjemné pro posluchače..
Role Jak jsem jiţ vypsala v úvodu, je zde více muţských neţ ţenských rolí. Ţenské role jsou zde dvě, proto vzhledem k počtu osob v ročníku, byla jedna muţská postava přepsána na ţenskou, hudebník Schaunard. Původně se hrála, stejně jako u případu Mimi, v dvojím obsazení. Vzhledem k tomu, ţe druhá dívka ukončila předčasně studium, zůstala postava hudebnice pouze jedné osobě a to Barboře Chrenkové. Ta stihla během zkoušení nastudovat i roli Musetty. Mini role prostitutek slouţí jen jako doplněk představení a jejich přítomnost by nebyla tolik potřebná. Naopak velmi výrazná je postava Marcela (Marek Ouda). Ten díky svému hereckému projevu a vystupování se pro diváka i přesto, ţe není hlavní postavou, mnohdy stává výraznější neţ hlavní role Rudolfa. Kaţdý měl moţnost se zde předvést, ať uţ měl prostor menší či větší. Důkazem toho jsou i tři studenti, kteří si představení zvolili jako jejich absolventské. Mimi (Natálie Tichánková / Nikol Kotrnetzová) Alternace má svoje výhody i nevýhody. Já osobně ji beru jako přínos. Člověka během roku nečekaně překvapí různé indispozice, takţe podat stoprocentní výkon je v tomto případě nad jeho síly. Alternace jej můţe tedy kdykoliv, pokud nemá stejný problém, v daném termínu zastoupit. Další výhodou je určitě inspirace druhým člověkem. Kaţdý má zadaný úkol a charakter role, avšak jakým způsobem a stylem tento úkol provede, uţ je jen na něm. Kaţdý člověk je jiná nátura a jinak se projevuje. Pokud třeba během zkoušení zaznamenám v případě své alternace pěknou pasáţ a zajímavý nápad, nepřeberu jej zcela, pouze jej vezmu jako inspirativní materiál, popřemýšlím a pokud je to v mých silách, více myšlenku prohloubím, a pokusím se ji nějakým způsobem zakomponovat i do svého projevu. Do role Mimi jsem byla obsazena především na základě typu, který je velmi podobný právě s onou postavou. Tento fakt by nebyl problém v klasickém muzikálu, avšak v případě opery nastává komplikace. Zde se role rozdělují podle barvy a rozsahu hlasu a ne podle hereckého typu, to je v tomto případě aţ na druhém místě. Vzhledem k tomu, ţe písně jsou operního rázu (původně měly být přepsané do muzikálové polohy) nebyla pro mě role Mimi jednou z nejlehčích. Přesto jsem se této příleţitosti vzdát nechtěla a snaţila jsem se udělat vše proto, abych ji zvládla.
Charakter, mé vnitřní myšlenky o postavě Prvním a pro mě nejdůleţitějším bodem byla charakteristika postavy. Mimi, jsem pojala jako nezkušenou mladou dívku, která se nikdy ve svém ţivotě nesetkala s větší neţ přátelskou láskou. Rodiče jí zemřeli, kdyţ byla malá a tak vyrůstala v sirotčinci. Vyučila se švadlenkou a začala tuto činnost provozovat na zakázku. Díky tomu si vydělala něco málo peněz na pronájem malého jednopokojového bytu a jídlo na jeden měsíc ţití. Někdy se jí podařilo i něco málo ušetřit, aby si koupila látku a ušila si alespoň šaty, aby nemrzla. Nejvíce ji ale bavilo vyšívání. To jí alespoň na chvíli pomohlo zapomenout na její snové touhy o muţi a na nemoc, která ji začala trápit. Věděla, ţe něco není v pořádku, protoţe časté záchvaty kašle, horečnaté stavy, rozhodně nebyly známkou zdraví. Na lékaře ale peníze neměla a tak doufala, ţe nemoc sama odejde. Dům, ve kterém měla pronajatý pokojík, neobývala sama, bydleli zde i další lidé. Nejvíce ji ale zajímala skupinka stejně starých umělců, kteří ji svým bujarým ţivotem neskutečně fascinovali. Tajně touţila po tom, ţe jednou s nimi třeba bude moci jejich radost sdílet. Párkrát je potkala a s jedním z nich, básníkem Rudolfem, se marně snaţila navázat kontakt. Ten ji ale přehlíţel a vůbec nevěděl o tom, ţe někdo, jako Mimi, existuje. Jednoho večera, přesněji řečeno na Štědrý den, kdy opět slyšela jejich veselé tlachy, se přece jen odhodlala k tomu je navštívit. Našla si tedy záminku, zda by jí nemohli zapálit svíčku, ţe zhasla a bez ní dále pracovat nemůţe. Cestou potkala tři z nich, jak utíkají pryč do víru velkoměsta. Rudolf avšak zůstával nadále v domě. Kdyţ zaklepala na dveře, polilo ji neskutečné horko, strach a zároveň touha poznat konečně toho muţe, na kterého si tak dlouhou dobu myslí. Rudolf sám sebe v tu chvíli nepoznával, její krása jej ohromila natolik, ţe nebyl schopen vlastního slova. Mimi nevěděla, jak se s muţi jedná a jak se k nim má vlastně chovat, i přesto ale v sobě ti dva našli zalíbení a ještě ten večer došlo k jejich prvnímu hlubšímu sblíţení. Pro Mimi se najednou svět změnil v pohádku, sen se pro ni stal skutečností. Jediné ale, co ji pořád trápilo, byla pro ni ona neznámá choroba. Díky Rudolfovi konečně poznala, co je to ţít a byla mu za to neskutečně vděčná. Seznámila se s jeho přáteli a společně trávili spoustu času. Milovala jej natolik, ţe později snášela i jeho ţárlivé výstupy a scény. On ale nedokázal snést pomyšlení na to, ţe mu umírá před očima a proto vztah s ní ukončil. Tato skutečnost, ţe uţ nadále nebude se svým milým, průběh její nemoci ještě urychlilo. On jí vysvětlil to, ţe chce, aby si našla někoho, kdo jí zaplatí léčbu, ţe on ji v tomto
případě pomoct nemůţe. I přesto, ţe se díky Musettě seznámila s bohatými pány, díky kterým by se mohla začít léčit, nechtěla a ani vůči Rudolfovi nemohla tento čin uskutečnit. Touţila jen po jediném, být s ním. Nakonec se přece jen potkali, bohuţel ale na zamilované chvíle mohli uţ pouze jen zavzpomínat. Mimi zemřela šťastná, v náručí toho, kdo ji ukázal, co štěstí a ţivot opravdu znamená. Mimi a její proměny v průběhu děje Postava Mimi má určitý myšlenkový vývoj. V první části je to dívka, která se moc nepotkává s lidmi a spíše se jich straní. To i přesto, ţe po nějakém seznámení a komunikaci strašně moc touţí. Neví, jak se má seznámit a o čem má vyprávět, kdyţ v ţivotě toho moc zajímavého a zábavného neproţila. Jediné, o čem něco málo, ví je vyšívání a šití. Proto velmi často utíká před pozemským běţným ţivotem do svého snového, imaginárního světa, kde je vše klidnější, hezčí a jednodušší. Stále doufá, ţe přijde něco lepšího. Věří, ţe potká čistou, skutečnou a jedinou lásku, se kterou stráví svůj zbytek ţivota, přesně tak, jak to čítává v knihách. Je svým způsobem dětská a nevyspělá. Nepřiznává si tíhu a strasti lidského ţití, vše bere tak, jak to přichází. Kdyţ poznává Rudolfa, začíná si teprve uvědomovat, o co všechno do této doby přicházela. Jak můţe být lidský ţivot krásný a zábavný. Jak pěkné je mít okolo sebe přátele, na kterých vám záleţí, kteří jsou tu pro vás ve chvílích, kdy vám není nejlépe a kteří vás dokáţí rozveselit. Vše si uvědomuje a snaţí se to dohnat. Vztah s Rudolfem jí ukázal slasti, ale i strasti. Zjišťuje, ţe vše není tak růţové, jak si předtím vysnila, ţe ţivot s sebou nese i momenty, na něţ by nejraději zapomněla nebo je vůbec nezaţila. Další komplikací, jeţ ji svazuje, je nemoc. I přesto, ţe se snaţí chovat tak, ţe jí přece nic není, ovlivňuje tento fakt její ţivot. Kdyţ ji poté Rudolf opouští, bortí se jí svět. Všechno co si myslela, ţe je krásné se rozplývá a rozmazává. Smířila se s faktem, ţe je nemocná a ţe brzy zemře, ale nikdy se nesmířila s tím, ţe by měli být s Rudolfem od sebe. Posbírá poslední zbytky naděje a odhodlání a vrací se zpět k Rudolfovi. Jejím přáním je alespoň poslední chvilky svého ţivota strávit v jeho přítomnosti a alespoň v myšlenkách si připomenout chvíle, které měla tolik ráda.
Moje práce na písních Písně pro mě byly, vzhledem k vysoké poloze, jednou z nejtěţších sloţek tohoto představení. Na začátek bych ráda uvedla fakt, ţe jsem nešla studovat operu, ale muzikál. Samozřejmě vím, ţe operní technika je základem pro kaţdé podoby pěveckých výstupů, avšak po dobu studia jsem s profesorkou zpěvu pracovala spíše na repertoáru muzikálovém a snaţila se více prohloubit a ucelit své znalosti v tomto oboru. Proto pro mě bylo velkým překvapením, kdyţ dva z našich absolventských projektů byly opery. Z tohoto faktu jsem nadšena nebyla, avšak jediné, co mi zbývalo, bylo, snaţit se zadaný úkol splnit. Začala jsem v hodinách zpěvu více pracovat na operní technice, přičemţ dva měsíce před premiérou na její zvládnutí nebylo zrovna moc. Přesto můţu říci, ţe určitý posun od premiéry zaznamenávám. Největší problém mi asi dělala árie Mimi, která díky svým legatovým tónům potřebuje určitou kultivovanost a školenost hlasu v oblasti operní. Dvě písně, zmiňovanou árii a první duet Mimi a Rudolfa, jsem si tudíţ nechala transponovat do niţší polohy, coţ mi umoţnilo si výstupy uţít a ne tolik přemýšlet nad tvořením a zněním tónu. Konečně jsem mohla dané písně více procítit. To mi také připomíná, proč mě více zajímá muzikál a ne opera: strnulé obličeje zpěváků, kteří se soustředí jen na krásu tónu a opomíjejí význam zpívaného textu, jsou pro mě nezáţivné a nudné. Všechny operní árie jsem tedy pojala stylem více muzikálovým neţ operním, tam kde se mi jiţ křivil obličej, jsem zvolila variantu zazpívat pasáţ raději o oktávu níţe, tak, aby to bylo příjemnější mému tak i divákovu uchu. Co mě představení Bohéma 1914- zima, jaro naučilo Hrát a vůbec zkoušet tento ţánr byla pro mě obrovská zkušenost a novinka. Rozhodně bych představení hodnotila kladně, vzhledem k jeho průběhu a typu zkoušení, jaký byl pouţit k jeho ucelení.
Bohéma 1914- zima, jaro Hudba: Giacomo Puccini Libreto: Giuseppe Giacosa a Luigi Illica Reţie: Zetel (Michal Zetel), scénář: Zetel, Miroslav Ondra, dramaturgie, české texty písní: Miroslav Ondra, hudební úprava: Vojtěch Dlask, Jan Dobiáš, hudební nastudování: Tomáš Küfhaber, choreografie Michal Matěj, scéna: David Benson, kostýmy: Jana Boháčková, hudební příprava: Lenka Císařová, Miroslav Ondra, produkce: Nikol Cziglová Rudolf (básník): Pavel Reţný / Jan Broţek, Marcel (malíř): Marek Ouda, Alexandra Schaunard (hudebnice): Barbora Chrenková, Musetta: Kateřina Falcová, Mimi (švadlenka): Natálie Tichánková / Nikol Kotrnetzová, domácí Bernard / hospodský: Štěpán Kaminský, baron: Martin Tlapák, prostitutka a jiné: Nikol Kotrnetzová / Natálie Tichánková premiéra: 8. a 9. září 2013 derniéra: 22. května 2014 Paříž 1914. Zima. Básník Rudolf, malíř Marcel, filozof Colline, kamarádi. Kamarádka Alexandra. Mladí, zdraví, vášniví. Hudba, ženy, alkohol. Tvořit, žít a milovat! Pracovat? Pardon? Ne, to je z jiné pohádky. Toto je pařížská Bohéma. Sněží Topit není čím, jíst není co, není za co pít, a všichni chtějí nájem a splátky dluhů. Hm Nepůjdeme na pivo? Kdo myslí na zítřek, je srab. Víš co, lásko? Ne, teď ne! Rozejdeme se až na jaře, až bude všechno kvést Zdroje OSOBNOSTI. Giacomo Puccini. [online]. Praha. 2014, [cit. 2014-05-30]. ISSN 1801-5131. Dostupné z: http://zivotopis.osobnosti.cz/giacomo-puccini.php 05-30]. ISSN 1801-5131. Dostupné z: DIVADLO NA ORLÍ. Bohéma 1914- zima, jaro. [online]. Brno. 2014, [cit. 2014- http://divadlonaorli.jamu.cz/index.php?a=repertoar-pripravujeme/bohema-1914- zima-jaro