UK PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Katedra občanské výchovy a filosofie

UK PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy a filosofie BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Důležitý mezník českých dějin za vlády Lucemburků Important terminus of czech history during the reign of Luxembourg house Autor: Jana Graciasová Vedoucí bakalářské práce: doc. PhDr. Jan Županič, Ph.D. Rok: 2011

Prohlášení: Tímto prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně, s použitím odborné literatury, pramenů a internetových zdrojů, uvedených v seznamu literatury, který je součástí této práce. Ve Vrchlabí dne 14. listopadu 2010 Jana Graciasová

Poděkování: Ráda bych poděkovala doc. PhDr. Janu Županičovi, Ph. D. za ochotné vedení mé bakalářské práce a vstřícný přístup při konzultacích.

Obsah Úvod... 6 1 Čtyři pražské artikuly... 7 1.1 Vznik pražských artikulů... 7 1.2 Přijetí čtyř pražských artikulů... 7 1.3 Postoj různých stran k pražským artikulům... 9 1.3.1 Kališníci a pražské artikuly... 9 1.3.2 Katolické obyvatelstvo a jejich postoj k husitskému programu... 10 1.3.3 Česká šlechta... 11 1.3.4 Informování zahraničí... 14 2 České země ve 20. a 30. letech 15.století... 15 2.1 Situace husitů v českých zemích... 15 2.1.1 Bitva na Vítkově... 15 2.1.2 Korunovace... 16 2.1.3 Čáslavský sněm... 16 2.2 Východiska k přijetí basilejských kompaktát... 18 2.2.1 Zahájení koncilu a bitva u Domažlic... 18 2.2.2 Soudce chebský... 20 3 Basilejská kompaktáta... 23 3.1 Basilejský koncil... 23 3.1.1 Příjezd českého poselstva do Basileje... 24 3.1.2 Rozhovory husitů s koncilem... 25 3.2 Od návratu z Basileje k bitvě u Lipan... 29 3.2.1 Svatotrojický sněm... 29 3.2.2 Druhé jednání v Basileji... 31 3.2.3 Svatomartinský sněm... 32 3.2.4 Obléhání Plzně a bitva u Lipan... 34 3.3 Přijetí basilejských kompaktát... 36 3.3.1 Svatovalentinský sněm... 36 3.3.2 Jednání v Brně... 37 3.3.3 Svatomatoušský sněm... 40 3.3.4 Stoličný Bělehrad... 40

3.3.5 Vyhlášení kompaktát v Jihlavě... 42 3.3.6 Konec revoluce... 44 Závěr... 45 Seznam použité literatury a pramenů... 49 Vydané prameny... 49 Odborná literatura... 49 Odborné sborníky... 50 Internet... 50

Úvod Ráda bych ve své bakalářské práci popsala vývoj českého husitského hnutí od vyhlášení čtyř pražských artikulů až po vyhlášení basilejských kompaktát. Konec práce je vyhrazen pro popsání vývoje v Zemích Koruny české od roku 1437 vedoucí až ke zrušení basilejských kompaktát. Mým původním záměrem bylo popsat historické mezníky českých dějin za vlády Lucemburků, ovšem důležitých okamžiků českých dějin se v období vlády Lucemburků v českých zemích událo tolik, že mi připadalo vhodnější důkladně popsat jeden okamžik. Vybrala jsem mezník, který dle mého názoru ovlivňuje politické dění v království na několik století dopředu, a to jsou basilejská kompaktáta. První část práce má být pokusem o nastínění vývoje čtyř pražských artikulů, společného kompromisního programu různých proudů českého husitismu, v další části se pokusím poukázat na situaci v Českých zemích ve 30. letech 15.století, která umožnila dojít až k vyhlášení basilejských kompaktát v roce 1436. Vysvětlím, jak fungovala basilejská kompaktáta v každodenní praxi i jaký význam mělo jejich přijetí. V neposlední řadě je zajisté velmi důležité si uvědomit, za jakých okolností došlo k jejich zrušení, kdy se to stalo a proč. 6

1 Čtyři pražské artikuly 1.1 Vznik pražských artikulů České země na počátku 15. století byly názorově velmi rozčleněné. Po upálení mistra Jana Husa a mistra Jeronýma Pražského se česká společnost myšlenkově rozdělila. Jak husité (následovníci Jana Husa), tak katolíci se navzájem považovali za heretiky, protože si mysleli, že právě oni jsou správnými vykladači božího zákona. Názorové rozdíly a tím i různé frakce vznikají i u utrakvistů. Největší rozdíly nalezneme mezi tábority a pražany. Když na jaře roku 1420 Zikmund Lucemburský vyhlásí proti Čechám křížové tažení, vyžadovalo to od husitů vytvoření programu, s nímž by souhlasily všechny proudy utrakvismu v Čechách. Proto poté, co venkovští husité přišli na pomoc Praze proti křížové výpravě se Zikmundem v čele, se sešli k společným rozhovorům. Tak byly na společných poradách, nejspíše ideově vedených Jakoubkem ze Stříbra 1, sepsány Čtyři pražské artikuly. 2 1.2 Přijetí čtyř pražských artikulů Kompromisní husitský program byl oficiálně formulován v červenci 1420, ale shody v dodržování artikulů bylo dosaženo už na konci května. Tehdy měly jednotlivé články jiné pořadí než dnes a to proto, že lépe vystihovalo priority doby. Jejich obsah však zůstal v podstatě stejný. Uvádím zde proto pražské artikuly ve sledu, který vykrystalizoval v průběhu revoluce a posléze byl chápán jako standardní:1. přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou, totiž chleba a vína (tj. 1 Jakoubek ze Stříbra, 1429, univerzitní mistr, přední husitský teolog. V roce 1414 zavedl spolu s Mikulášem z Drážďan laické přijímání z kalicha. Po Husově smrti se stal vůdcem husitského hnutí univerzitního směru. Zanechal po sobě rozsáhlé literární dílo (postily, traktáty, polemiky). Co je co: vaše encyklopedie [online]. 14. 3. 2000, 24. 7. 2006 [cit. 2010-10-25]. Jakoubek ze Stříbra. Dostupné z WWW: http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=40151&s_lang=2&title=jakoubek%20ze%20st %F8%EDbra. 2 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V., str. 252. 7

laický kalich); 2. stavení a potírání smrtelných hříchů; 3. svobodné kázání slova božího; 4. zákaz světského panování kněží. 3 Tyto artikuly se v období vydání basilejských kompaktát staly maximálním husitským programem vůči římskokatolickému světu, ale i pro celé území zemí Koruny české. Je nutno říci, že obsahová náplň všech čtyř artikulů patřila již před rokem 1419 k podstatnému jádru viklefsko-husitského učení, ale vnějším znakem celého hnutí byl zatím jen kalich. 4 Vavřinec z Březové 5 uvádí artikuly z roku 1421 v tomto pořadí: 1) Aby slovo Boží bylo po Království českém svobodně a bez překážky řádně od kněží Páně kázáno a zvěstováno podle výroku Spasitelova v poslední kapitole svatého Marka 6 2) Aby svátost nejsvětější svátosti oltářní pod obojí způsobou, totiž chleba a vína, všem věrným křesťanům, jimž hřích smrtelný nepřekáží, svobodně byla podávána podle výroku a ustanovení Spasitelova, který řekl: Vezměte a jezte, totoť jest tělo mé. A pijte z toho všichni, totoť jest krev má. 7 3) Aby světské panování nad bohatstvím a časným zbožím, které kněžstvo proti přikázání Kristovu drží na újmu svého úřadu a na škodu ramene světského, bylo mu odňato a odstraněno, a to kněžstvo aby bylo zpět přivedeno k pravidlu evangelia a k apoštolskému životu, kterým žil Kristus se svými apoštoly 8 4) Aby všichni hříchové smrtelní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu Božímu odporní byli v každém stavu řádně a rozumně od těch, kterým to přísluší, stavováni a potíráni. 9 Každý z uvedených článků má za uvedeným zněním dlouhou argumentaci Biblí a odkazy na určité části Nového i Starého zákona. Za symbol celého hnutí lze bezesporu považovat článek o svobodném přijímání oltářní svátosti. Tento požadavek se objevoval u všech husitských proudů v celých Čechách. Papežský legát pro Uhry a Čechy Fernando jasně ve svém listu nejspíš z června 1420 píše, že na tomto článku jako na jediném 3 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 252. 4 Šmahel, F. Husitská revoluce II, str. 95. 5 Vavřinec z Březové kolem 1439. Získal titul mistra svobodných umění na pražské univerzitě. Proslavil se jako spisovatel svými díly Husitská kronika a Píseň o vítězství u Domažlic (obě napsána latinsky). 6 Březové, V. z. Husitská kronika, str. 92. 7 Březové, V. z. Husitská kronika, str. 92. 8 Březové, V. z. Husitská kronika, str. 95. 9 Březové, V. z. Husitská kronika, str. 96. 8

celé hnutí trvalo a snažilo se jej splnit. 10 Již v létě 1420 byl husitský program rozmnožován a překládán do němčiny a latiny, utrakvisté se jej potom pokoušeli šířit do řad křižáků, později i do zahraničí, ovšem bez valného úspěchu. Přijetí společného husitského programu ve formě pražských artikulů lze bezesporu považovat za významný a přelomový politicko-náboženský čin. 11 1.3 Postoj různých stran k pražským artikulům Každý z uvedených článků rezonoval v jiné části české středověké společnosti. Musíme si totiž uvědomit, že k utrakvistům se hlásili zástupci všech vrstev obyvatelstva. Například zákaz světského panování kněží uvítala i šlechta s vidinou zisku majetku po duchovenstvu. Naopak stavení a potírání smrtelných hříchů byl zjevným důsledkem příchodu táboritů do Prahy a očividnou snahou je uklidnit. 12 Táboři byli velmi rozladěni stavem Prahy dráždilo je přepychové oblečení obyvatel města, které tak kontrastovalo s jejich venkovskou prostotou, stejně tak jim vadilo vysedávání pražanů po hospodách. Svobodné šíření slova božího bylo základní podmínkou celého hnutí, ale objevuje se požadavek, aby slovo boží šířili pouze kněží a aby kázali řádně. Toto můžeme považovat za důkladnou snahu distancovat se od laických kazatelů a jejich aktualizací bible, stejně jako od 13 14 chiliasmu. Svobodné kázání slova božího bylo základem celého husitství. 1.3.1 Kališníci a pražské artikuly Husité se v době vyhlášení čtyř pražských artikulů dělili do několika frakcí. Muselo dojít ke kompromisu, aby mohl být program vůbec vyhlášen. Takzvaní 10 Kavka, F. Poslední Lucemburk na českém trůně, str. 65. 11 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 254. 12 Lancinger, L. Čtyři artikuly pražské a podíl universitních mistrů na jejich vývoji, in: Acta Universitatis Carolinae, str. 17. 13 Lancinger, L. Čtyři artikuly pražské a podíl universitních mistrů na jejich vývoji, in: Acta Universitatis Carolinae, str. 18. 14 Chiliasmus je středověké náboženské učení o druhém Kristově příchodu a o jeho tisíciletém království na Zemi, též součást středověkého lidového kacířství. Heslo Chiliasmus, in: Kraus, J. Nový akademický slovník cizích slov A-Ž., str. 328. 9

venkovští husité se dělili na tábory (ty bychom mohli považovat za nejradikálnější), orebity (utrakvisté z východních Čech-pojmenováni podle hory Oreb nedaleko Hradce Králové), žatecké, lounské a slánské husity. Tito všichni byli přítomni v Praze v době, kdy se Zikmundem vyhlášená křížová výprava blížila k našemu hlavnímu městu. Venkovských kališníků bylo v tu dobu v souměstí na Vltavě až 6 tisíc. 15 Dalším neméně významným proudem českých kališníků byli obyvatelé Prahy. V mnohém se pražané a venkovští husité lišili, jedná se hlavně o nesouhlas venkovských husitů s pro ně rozmařilým a nevhodným životním stylem pražanů, jak již bylo řečeno výše. Dohody o společném vojenském a ideovém programu bylo dosaženo na společném rokování 27. května 1420, předtím bylo ovšem třeba několika opatření, aby spolu husité vůbec zasedli ke společným diskusím. Na Starém Městě ukončila činnost městská rada, která s určitými obměnami fungovala již od roku 1413, na Novém Městě pražském byla rada obměněna, o obyvatelích Malé Strany v tuto dobu není vůbec slyšet. 16 Mezi husity se objevuje celá řada významných osobností: Jan Želivský v Praze, kněz Ambrož v Hradci Králové, Petr Špička za český severozápad, za tábority lze jmenovat například Václava Korandu, Jana Jičína nebo Petra Kániše. 1.3.2 Katolické obyvatelstvo a jejich postoj k husitskému programu Katolíci z Prahy hromadně odcházeli, nebo byli vypovězeni. Je nutno podotknout, že často o tom, kdo z města bude vypovězen speciální komisí, rozhodovalo spíš bohatství nebo plné zásoby. Dostatek potravin byl potřeba pro vyživení mimopražských kališníků pobývajících v Praze, kde očekávali bitvu. Slovy Petra Čorneje: V některých případech rozhodovaly o vypovězení sklepy a spižírny plné potravin a nápojů, jež město potřebovalo k vyživování venkovských husitů i pro předpokládané obležení. 17 Domy uprchlíků nebo vyhnanců zabíraly rady Nového a Starého Města. Pražští Němci v atmosféře udavačství byli podezíráni 15 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 251. 16 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 251. 17 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 255. 10

z nepříliš upřímného postoje k učení podobojí, proto byli mezi prvními, kdo opustil souměstí. Následovalo je katolické duchovenstvo. 1.3.3 Česká šlechta Mezi českými šlechtici té doby, kteří významně zasáhli do nastalých událostí, vystupuje zvláště výrazně několik jmen, jmenovitě například Čeněk z Vartenberka, Oldřich z Rožmberka, nebo Vilém Zajíc z Házmburka. Pokusím se napsat několik bližších slov o nejvyšším hejtmanu království Čeňkovi z Vartenberka a o vládci rožmberského dominia Oldřichovi II. Čeněk z Vartenberka výrazněji vstupuje na politickou scénu v okamžiku, kdy v létě roku 1412 umírá Jindřich z Rožmberka a zanechává po sobě jediného dědice, syna Oldřicha. Poté nastal boj o správu rožmberského dominia, na jedné straně figuroval Čeněk z Vartenberka, který byl podle údajné poslední vůle zesnulého určen poručníkem osiřelého Oldřicha, na straně druhé se objevuje jméno Jana mladšího z Hradce, v tu dobu zastávající funkci nejvyššího purkrabí a hofmistra. Jana mladšího z Hradce jako poručníka prosazoval král Václav IV. Spor o správu rožmberského dědictví hrozil roku 1413 přerůst v otevřenou válku mezi Václavem IV. a neústupným Čeňkem, který se správy statků červené růže ujal. Nakonec couvl panovník a Vartenberk, maje za sebou sílu rožmberského dominia, získal v roce 1414 úřad nejvyššího purkrabího. 18 Po smrti krále Václava v srpnu 1419 měl Čeněk z Vartenberka důležité slovo v regentské vládě královny vdovy Žofie. Pro Zikmunda Lucemburského měl Vartenberk velikou váhu dokazuje to i skutečnost, že se mu od krále uherského dostalo ocenění v podobě udělení dračího řádu. Čeněk z Vartenberka byl umírněný kališník, snažil se o dohodu se Zikmundem. V prosinci 1419 král Zikmund povolal Žofii a vysoké zemské úředníky do Brna, kdy zatímco došlo ke změnám na některých význačných postech, Čeněk si pozici pražského purkrabího uchoval, i přes to, že byl stíhán církevními klatbami. K Čeňkově změně názorů přispěly dvě události jara roku 1420. V březnu byl ve Vratislavi popraven (prý na popud papežského legáta Fernanda) novoměstský měšťan Jan Krása za to, že se nezřekl přijímání pod obojí. 19 Druhou událostí bylo bezesporu vyhlášení křížové výpravy proti Čechám. Po návratu do Čech se Čeněk z Vartenberka 18 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 145. 19 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 229. 11

otevřeně postavil na stranu pražských husitů. 17. dubna využil nepřítomnosti svého zástupce v hejtmanství Viléma Zajíce z Házmburka (ten odejel z Pražského hradu na své statky, zanechav zde jen Jana z Vartemberka a Zikmunda Děčínského z Vartemberka), pozval oba své nic netušící příbuzné na oběd a dal je zajmout. 20 Poté Čeněk dal obsadit Pražský hrad svými lidmi a předal ho pražanům. V druhé půli dubna byly vydány manifesty v češtině a němčině, které na prvním místě signoval Čeněk z Vartenberka, spolu s ním Oldřich z Rožmberka (jehož názory samozřejmě Čeněk ovlivňoval), jiní páni, město Praha a ostatní. Všichni, kdo byli povinnováni věrností Zemím Koruny české, byli vyzýváni, aby odepřeli poslušnost Zikmundovi jako králi českému. Manifest byl ještě podepřen devíti žalobami. Čeněk z Vartenberka poté nabídl českou korunu polskému králi Vladislavovi. K tomuto vyslali posla Čeněk s Oldřichem z Rožmberka v květnu 1420 jak jednání dopadla, nevíme. V květnu také Zikmund vyslal do Prahy poselstvo s návrhem dvoutýdenního příměří. Tato celá situace dopadla překvapivě: Čeněk ráno 7. května bez dohody s pražany vydal Hrad do rukou Viléma Zajíce z Házmburka a podkomořího Václava z Dubé. 21 Čeněk z Vartenberka několikrát změnil své postoje. V roce 1422, kdy patřil ke katolíkům, bojoval proti Žižkovi, ten ho porazil roku 1423 u Hořic. 22 Zemřel 17. září roku 1425 údajně na mor. 23 Oldřich z Rožmberka se objevil na politické scéně v okamžiku, kdy se nechal v roce 1418 prohlásit plnoletým, tudíž se osamostatnil. Ještě minimálně jeden rok si ovšem nechával radit a pomáhat od svého bývalého poručníka Čeňka z Vartenberka, o čemž svědčí skutečnost, že Čeněk vystupuje na listinách vydaných v tomto období jako svědek. 24 Po smrti Václava IV. se Oldřich spolu s Čeňkem uchýlili do Prahy. Oldřich se ujal osobní ochrany královny Žofie. Zpočátku Oldřich z Rožmberka vystupuje jasně na straně husitů. Například v dubnu 1420 byl jedním z iniciátorů protizikmundovského manifestu, jak již bylo řešeno výše. Na konci června téhož roku však již bylo všechno jinak a pan Oldřich se stal Zikmundovým 20 Kavka, F. Poslední Lucemburk na českém trůně, str. 49. 21 Kavka, F. Poslední Lucemburk na českém trůně, str. 52. 22 Co je co: vaše encyklopedie [online]. 14. 3. 2000, 20. 6. 2006 [cit. 2010-10-25]. Z Vartenberka. Dostupné z WWW: http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=102295&s_lang=2&title=z%20vartenberka. 23 Kubíková, A. Oldřich II. z Rožmberka, str. 61. 24 Kubíková, A. Oldřich II. z Rožmberka, str. 37. 12

stoupencem, lépe řečeno sympatizantem s jeho protitáborskou politikou. 25 Oldřich z Rožmberka nikdy nebyl vyloženě nadšeným obdivovatelem krále Zikmunda, uherský a římský král zase nikdy nepocítil nutnost pojistit si Rožmberkovu loajalitu udělením dračího řádu, tak jak to učinil v případě pana Čeňka. Proč Oldřich přešel náhle na Zikmundovu stranu, nemá nejspíš jedno snadné vysvětlení. Zcela určitě je jedním z důvodů skutečnost, že si kališníci začali budovat Hradiště hory Tábor u hranic rožmberského dominia, Oldřich se tak cítil přímo ohrožen jejich blízkostí. Proto mu Zikmund 31. května 1420 z Vyšehradu psal: A zvláště jakož nám píšeš o těch Thábořích na Hradiščku etc., věz, žeť jsme již zde pánu bohu děkujíce a proti zdejším Tháboróm sě dálibuoh snažíme, žeť těm na Hradiščko nemnoho pomoci dadie. Protož přikazujem, aby předsě ten Thábor na Hradiščku rozplašil a zbořil. 26 Zikmund poté zaslal Oldřichovi dvě výzvy o setkání, první zůstala Oldřichem nevyslyšena, tu druhou, sepsanou Zikmundem 20. června 1420 na Točníku, již Oldřich z Rožmberka poslechl. Tato druhá výzva jej zastihla již v ležení před Táborem. Za králem Zikmundem Lucemburským tedy pan Oldřich přijel na Žebrák, kde se zřekl přijímání z kalicha. Přihodilo se však, když jel na hrad Žebrák ke králi svrchujmenovanému se zcela skrovným průvodem, že se tam ze strachu, jak se věří, přísahou odřekl přijímání pod obojí způsobou a dostal od papežského legáta, totiž Fernanda, biskupa lucenského, rozhřešení spolu s jistými pány a šlechtici království k velikému pohoršení přečetných přátel té pravdy a k nebezpečenství i škodě své duše. 27 Po návratu k Táboru pán z Rožmberka zakázal podávat podobojí na celém svém dominiu. 28 Oldřich byl tábority poražen u bran Tábora, protože jejím obyvatelům přispěchal na pomoc vojenský oddíl v čele s Mikulášem z Husi a 30. června 1420 byl Oldřich poražen dvěma vojenskými oddíly. Oldřich byl vojensky neúspěšný, své nesnáze s tábority Oldřich z Rožmberka vyřešil příměřím na dobu určitou, uzavřeným dne 18. listopadu 1420. Toto příměří bylo prodlužováno nebo obnovováno. Rožmberské vojsko se účastnilo bitvy u Lipan a v říjnu 1435 porazilo tábory u Křeče. Po smrti Zikmunda 25 Kubíková, A. Oldřich II. z Rožmberka, str. 40. 26 Rynešová, B. Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka. Svazek I., str. 15. 27 Březové, V. z. Husitská kronika, str. 76. 28 Šmahel, F. Husitská revoluce III, str. 44. 13

Lucemburského v roce 1437 vystupoval (obzvláště v letech čtyřicátých) v čele českých katolíků. Zemřel 28. dubna 1462. 29 1.3.4 Informování zahraničí Zahraničí se samozřejmě o tom, co se děje v Čechách, dozvídalo. V průběhu obležení Prahy křižáckými vojsky probíhala letáková válka. Letáky byly v několika jazycích rozšiřovány do řad nepřátelského vojska za účelem informovat o tom, proč a za co kališníci bojují. Základem rozšiřovaných letáků byly čtyři pražské artikuly. Čeští husité se také postarali o to, aby se manifesty dostaly k vojsku míšeňského markraběte, také byl zaslán manifest do Benátek. U prohlášení směřujícímu do řad vojáků markraběte míšeňského z 1. července 1420 se neobjevuje žádné pomlouvání krále Zikmunda, protože husité počítali s tím, že se manifest dostane i do jeho rukou. Kališníci v něm uvádějí, že by chtěli, aby Zikmund Lucemburský povolil pražské artikuly v zemi. Pokud by k tomu došlo, tak by ho byli ochotni přijmout za krále. Údajně se doslechli, že Zikmund by toho byl schopen a učinil by to, kdyby ho od toho neodradili nějací špatní kněží. Další prohlášení, směřující do Benátek dne 10. července 1420, bylo o poznání radikálnější, zčásti díky tomu, že Benátky byly Zikmundovým nepřítelem. Král uherský a římský byl zde líčen jako zločinec, který postupuje proti českému národu. Kališníci dokonce Benátky žádali, aby přišli husitům na pomoc tím, že by vpadly do rakouských zemí, na oplátku jim byla nabídnuta obdobná pomoc. 30 29 Co je co: vaše encyklopedie [online]. 14. 3. 2000, 24. 4. 2007 [cit. 2010-10-25]. Z Rožmberka. Dostupné z WWW: http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=82631&s_lang=2&title=z%20ro%9emberka. 30 Kavka, F. Poslední Lucemburk na českém trůně, str. 66. 14

2 České země ve 20. a 30. letech 15. století 2.1 Situace husitů v českých zemích Celá dvacátá a třicátá léta 15. století byla ve znamení válek mezi domácími katolíky a husity i mezi zahraničními katolíky ( křižáky ) a husity. 2.1.1 Bitva na Vítkově První významné střetnutí křižáků s českými kališníky proběhlo na hoře Vítkov. K této bitvě se schylovalo už nějakou dobu, proto se husité shromažďovali v pražském souměstí, kde došlo k podepsání čtyř pražských artikulů. Vítkov bylo polohou důležité místo, pokud chtěl Zikmund odříznout město od zásobování. Táborský velitel Jan Žižka 31 ovšem také postřehl důležitost tohoto vrchu nedaleko hlavního města a nechal zde vybudovat opevnění. 32 Pod Zikmundovým vedením válčili vojáci, kterým velel Zikmund z titulu uherského, římského a českého krále. Lucemburkových mužů bylo ne více, než 30 tisíc, husité měli k dispozici asi třikrát méně válečníků. Husité setrvávali na pravém břehu Vltavy, křižáci obsadili levý vltavský břeh. Přes tuto skutečnost se husitům nedařilo až tak dobře. Přístupové cesty kontrolovali katolíci, kromě dvou cest, které procházely pod vrchem Vítkov a proto byl Vítkov tak strategickým bodem. 33 Husité v bitvě, která se odehrála 14. července 1420, zvítězili. Hodinový boj si vyžádal 70 150 obětí na křižácké straně, mezi mrtvými nechyběl ani míšeňský hejtman. 31 Jan Žižka z Trocnova, 11.10.1424, služebník Václava IV., v červenci 1419 byl přítomen 1. pražské defenestraci, v dubnu 1420 byli husité na cestě do Tábora u Sudoměře přepadeni rytířským oddílem, který díky zkušenostem Žižky porazili. Byl táborským hejtmanem. Jeho prestiž stoupla po bitvě na Vítkově. Obhajoval program pražských artikulů. Zemřel při společném tažení na Moravu při obléhání Přibyslavi. Co je co: vaše encyklopedie [online]. 14. 3. 2000, 17. 10. 2007 [cit. 2010-10-25]. Žižka z Trocnova. Dostupné z WWW: http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=109892&s_lang=2&title=%8ei%9eka%20z%20 Trocnova. 32 Kavka, F. Poslední Lucemburk na českém trůně, str. 67. 33 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 261. 15

Po bitvě na Vítkově dal Zikmund konečně souhlas s disputací nad čtyřmi pražskými artikuly. Hádání nad články proběhlo patrně 25. července na Malé Straně, bez účasti venkovských radikálů a Jakoubka ze Stříbra. Katoličtí zástupci určili tři články za správné, nesouhlasili pouze s přijímáním z kalicha. Kališníci ze svého postoje neustoupili, proto se celá jednání nakonec stala neúspěšnými. 34 2.1.2 Korunovace Po tomto nezdaru Zikmund již na nic nečekal a nechal se narychlo dne 28. července 1420 korunovat českým králem. Za přítomnosti říšských knížat, vysokých prelátů a čtyřiadvaceti českých i moravských pánů, kteří mu ve Svatovítské katedrále vzdali hold, Zikmunda korunoval arcibiskup Konrád z Vechty. Slavnostní ceremoniál, spojený s tradičním pasováním nových rytířů, jimž se vzápětí dostalo přízviska malovaní, byl slabou náplastí na celkový krach první kruciáty. 35 Královna Barbora (manželka Zikmundova) korunována nebyla, pobývala se svou švagrovou, královnou vdovou Žofií v Kutné Hoře. Zástupci pražských měst se korunovace neúčastnili, korunovační řád to ovšem nepožadoval. Na druhou stranu účastni byli mnozí zástupci české šlechty (jak katoličtí, tak podobojí), některá říšská knížata i mnozí biskupové z říše. Korunovace byla velkým Zikmundovým úspěchem byl přijat českou šlechtou a řádně korunován. Král byl tak pro pohled zahraničí zbaven veškerých pochybností o právoplatnosti své volby a do budoucna bylo jednání o jiného panovníka znesnadněno. 36 2.1.3 Čáslavský sněm V jarních měsících roku 1421 se kališnická strana dostala do ofenzivy a tak začala pomýšlet na státoprávní a politické využití svých úspěchů. Na přelomu dubna a května se pražané, orebité, táboři a jejich šlechtičtí spojenci dohodli na tom, že uspořádají sněm, který byl domluven na 1. června do Čáslavi, která byla pro husity získána teprve nedávno. 37 Zástupci pražských obcí se vydali do Čáslavi den před plánovaným zahájením sněmu, spolu s nimi cestovali představitelé 34 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 263. 35 Šmahel, F. Husitská revoluce III, str. 49. 36 Kavka, F. Poslední Lucemburk na českém trůně, str. 71. 37 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 296. 16

duchovenstva, jmenovitě Konrád z Vechty 38, mistr Jan Příbram a Jan Želivský. Zasedání započalo až 3. června společnými modlitbami. Po zahájení probíhaly pouze předběžné porady, protože se čekalo na příjezd delegace moravského panstva, která dorazila opožděně až 5. června. 39 Původním záměrem směru bylo, aby jednání probíhalo jako generální sněm Koruny české, toto se ovšem nenaplnilo. Slezsko a Lužice, pevně katolické, své zástupce nevyslaly. Jednání bylo tedy nakonec sjezdem zástupců husitských stran, kališnických a několika katolických pánů, kteří byli ochotni povolit čtyři artikuly na svém panství a několika zástupců Moravy, jak již bylo řečeno výše. Účastníci sněmu se poměrně brzy shodli na prosazování čtyř pražských artikulů ve znění, které se nelišilo od července roku 1420. Problémem byl další bod jednání, kdy zástupců všech husitů chtěli odmítnout právoplatnost Zikmundova přijetí za českého krále. Tuto iniciativu nepodporovali ani zástupci Moravanů, ani přítomní katolíci. Moravané si nakonec vyžádali šest týdnů lhůtu, aby se krále zřekli, což ve výsledku neučinili. Na závěr byla přijata dvacetičlenná prozatímní vláda, která měla spravovat zemi do 28. září 1421 ovšem pokud nebude přijat nový král. Prozatímní vláda byla složena z pěti pánů, sedmi měšťanů, sedmi nižších šlechticů a reprezentanta Kutné Hory. Sněm měl také za úkol vyřešit problém duchovní správy, dopadlo to tak, že posuzování duchovních záležitostí bylo svěřeno Janu Příbramovi a Janu Želivskému a na 7. července byla svolána do Prahy synoda. Čáslavský sněm skončil 7. června 1421. Prozatímní vláda bohužel nefungovala, protože názorové rozdíly mezi členy vlády byly příliš veliké. 40 38 Konrád z Vechty, 24.11.1431, pražský arcibiskup od roku 1413, roku 1421 se přihlásil ke čtyřem pražským artikulům, za to byl roku 1426 vyobcován z církve. Jako duchovní sloužl husitům až do smrti. Co je co: vaše encyklopedie [online]. 14. 3. 2000, 22. 11. 2006 [cit. 2010-10-25]. Konrád z Vechty. Dostupné z WWW: http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=47193&s_lang=2&title=konr%e1d%20z%20v echty. 39 Šmahel, F. Husitská revoluce III, str. 84. 40 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 297. 17

2.2 Východiska k přijetí basilejských kompaktát Jak jsem již napsala výše, období mezi lety 1421 a 1434 bylo plné bitev a bouřlivé atmosféry. Po sněmu v Čáslavi ztroskotala druhá křížová výprava vedená proti husitům, vše završeno nezdarem Zikmunda Lucemburského v bitvě u Německého Brodu v lednu 1422. Jan Želivský se pokusil nastolit diktaturu, ale mírnější staroměstská skupina Želivského smetla, zatkla a nechala popravit v březnu 1422. V Táboře nebyla situace o nic méně dramatická. Jan Žižka rozprášil pikarty a po neshodách s místními kněžími odešel do východních Čech. Odtud se snažil zcela nekompromisně sjednotit husity. 7. června 1424 v bitvě u Malešova byla poražena koalice konzervativních husitů právě Janem Žižkou z Trocnova, který ještě téhož roku zemřel. I když byli husité v tu dobu již názorově rozčlenění, přesto se dokázali spojit proti společnému nepříteli, když v roce 1426 společně zvítězili proti říšským interventům v bitvě u Ústí nad Labem. Obtížná situace v zemi, jak politická, tak ekonomická, způsobila určité vyčerpání kališníků. Čeští utrakvisté se rozdělili do 3 hlavních myšlenkových proudů, jejich zastánci se sjednotili do vojensko politických svazů. Byli to táboři, sirotci (tak se pojmenovali východočeští kališníci po smrti Jana Žižky) a pražané. Husitství se rozšířilo na Moravu, do Horních Uher. Polní obce (táborité a sirotci) pravidelně také pořádali rejsy výpravy za účelem zisku zásob převážně do sousedních zemí. 41 2.2.1 Zahájení koncilu a bitva u Domažlic Zikmund již po nezdaru druhé kruciáty nabyl přesvědčení, že válkou se smíru jak jeho, tak církve s husity nedojde. Přesto dal formální souhlas s třetí a čtvrtou křížovou výpravou, které byly říšskými podniky a kterých se osobně neúčastnil. Když čtvrtá křížová výprava u Tachova v roce 1427 ztroskotala, Zikmundova skepse ještě zesílila. Rok 1428 znamenal určitý přelom v řešení celé situace. Husitská expanze do zahraničí pronikla do Uher a na říšské území. 42 Názorové rozdíly mezi Zikmundem Lucemburským a papežem se ukazovaly i v souvislosti se svoláním koncilu. Papež neustále oddaloval svolání koncilu do Basileje, naproti tomu král si od něj sliboval vyřešení otázek, které se v Kostnici vyřešit nezadařilo. Programem koncilu se měla stát reforma církve, obnova jednoty 41 Šarochová, G. V. České země v evropských dějinách. Díl první do roku 1492, str. 346. 42 Kavka, F. Poslední Lucemburk na českém trůně, str. 153. 18

církve prostřednictvím spojení římské a pravoslavné církve i vyrovnávání se s husitstvím, které už nebylo možno chápat jen jako kacířskou sektu. 43 Byl to názorový spor mezi zastánci papalismu a konciliarismu. Papež Martin V. se stále neměl ke svolání koncilu, ale přesto ustoupil. Za rozhodující okamžik, kdy se papež rozhodl změnit své stanovisko, je obecně považována chvíle, kdy se v Římě objevil manifest dne 8. listopadu 1430. Tento leták vyhrožoval Martinovi V. sesazením v případě, že nebude svolán koncil v určeném termínu. Za autora manifestu je všeobecně pokládán Zikmund Lucemburský nebo Fridrich Braniborský. Dne 1.února papež tedy svolal obecný koncil do Basileje a to byl slovy Petra Čorneje jeho poslední velký čin. 44 Papež Martin V. zemřel 20. února 1431, v tom okamžiku byly již přípravy na koncil v plném proudu. Papežovým zástupcem pro Basilejský koncil se stal kardinál Cesarini. Nová volba papeže proběhla dne 3. března 1431 s dost překvapivým výsledkem pro Zikmunda Lucemburského novým svatým otcem se stal Gabriele Condulmer, který přijal jméno Evžen IV. Nově zvolený papež pokračoval ve stejné politice vůči kališníkům, jako jeho předchůdce a byl znám jako přívrženec konciliarismu. Za legáta pro boj proti husitům jmenoval Giulina Cesariniho, který okamžitě začal připravovat pátou kruciátu. 45 Koncil v Basileji byl zahájen den po volbě nového papeže, 4. března 1431, bez přítomnosti předsedy kardinála Cesariniho. 46 I když si Zikmund nepřál křížovou výpravu, legát ji na sněmu prosadil. Král se sněmovnímu usnesení podřídil. V červenci 1431 zaslal husitům manifest, kde vysvětluje, že jen pod velikým tlakem souhlasil s uspořádáním válečné výpravy proti Čechům. 47 Domažlice se tehdy hlásily k táborskému svazu. K domažlickým hradbám přitáhla křižácká vojska asi 9. nebo 10. srpna, ale již 11. srpna o jejich pohybu věděl Prokop Holý 48. Ten v tu dobu soustřeďoval husitské bojové síly 43 Kavka, F. Poslední Lucemburk na českém trůně, str. 154. 44 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 548. 45 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 549. 46 Kavka, F. Poslední Lucemburk na českém trůně, str. 162. 47 Kavka, F. Poslední Lucemburk na českém trůně, str. 164. 48 Prokop Holý, též Veliký, 30.5.1434, husitský kněz, politik a vojevůdce, roku 1426 se stal vůdčím politikem táborské strany a duchovním vůdcem táborské polní strany, velel kališníkům v několika vítězných bojích, padl v bitvě u Lipan na straně radikálů. Co je co: vaše encyklopedie 19

někde v oblasti Berounska. Celá bitva se odehrála 14. srpna 1431. Ve službách spojených husitských vojsk bojovalo asi 20 tisíc válečníků, křižácká vojska tentokrát nedosahovala počtu ani 30 tisíc mužů. Vzhledem k špatné souhře braniborského markraběte Fridricha a kardinála Cesariniho došlo k fenomenálnímu vítěství kališníků, kdy se křižáci vyděsili pohledem na zvířený prach a množství protivníků i poslechem slavného husitského válečného chorálu. Křižáci se snažili co nejdříve dostat na území Bavorska, jejich ústup se však změnil v rychlý útěk. 49 O slavném vítězství husitů v bitvě u Domažlic sepsal Vavřinec z Březové Píseň o vítězství u Domažlic. Ovšem, jak upozorňuje František Šmahel, vítězství nad křižáky nepadlo husitům do klína zcela bez boje. Přední voj narazil někde mezi Domažlicemi a hradem Rýzmberkem na vozovou hradbu, kterou pomáhali bránit italští žoldnéři z kardinálovy tělesné stráže. Husité tuto překážku překonali, nejspíše však až v podvečer, takže na pronásledování nepřítele jim nezbývalo mnoho času. Kromě toho vojska byla rozptýlena na rozlehlém území právě tak jako kořist, kterou bylo nutno posbírat. 50 Husité nepronásledovali křižáky za hranice i z důvodu toho, že stále sváděli lokální bitky s jednotkami, které se opozdily na našem území. Zikmund si namlouval, že díky boží milosti většina křižáků unikla z našeho území, přesto většina obyvatel poražených měst a zemí porážku považovalo za úplnou katastrofu, již ještě podpořily obrovské materiální ztráty, které postihly vojska křižáků. 51 Naproti tomu na husitské straně se pochopitelně velmi jásalo a oslavovalo, nejbouřlivější oslavy probíhaly bezpochyby v pražském souměstí, kde bylo uspořádáno velké procesí od Týnského chrámu ke Katedrále svatého Víta na Pražském hradě. 52 2.2.2 Soudce chebský Dlouhá krize, včetně selhávajících pokusů o vojenské vyřešení otázky českých husitů, donutily kardinála Cesariniho uvažovat o cestě smíru. Velkou oporu nalezl v Zikmundovi Lucemburském, který, jak již bylo řečeno, ani s pátou kruciátou [online]. 14. 3. 2000, 28. 5. 2001 [cit. 2010-10-25]. Prokop Holý. Dostupné z WWW: http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=76889&s_lang=2&title=prokop%20hol%fd. 49 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 556. 50 Šmahel, F. Husitská revoluce III, str. 242. 51 Šmahel, F. Husitská revoluce III, str. 242. 52 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 557. 20

nesouhlasil. Prvního dne v září 1431 se vydal na římskou jízdu, kterou nastoupil z Norimberka. Hned v roce 1431 získal lombardskou korunu, ale římská jízda se protáhla až tak, že Zikmund získal císařskou korunu až o dva roky později. Dobrou panovnickou bilanci mu tedy kazili už jen husité. Dalším důvodem pro to, aby si Zikmund přál smír s kališníky byl bezpochyby i fakt, že mezi jeho českými příznivci se nacházeli kromě katolíků i mnozí umírnění utrakvisté, kteří by si také už přáli zklidnění složitých poměrů. 53 Kardinál Cesarini se 9. září 1431 ujal předsednictví sněmu a pod vlivem osobní zkušenosti z bitvy u Domažlic se stal horlivým příznivcem snahy o domluvu s husity, zastánce nalezl mimo jiné u rouenského kanovníka Jeana Beaupera, který se proslavil svým podílem na upálení Jany z Arku. Kardinál Cesarini uposlechl husitský manifest, zaslaný koncilu před bitvou u Domažlic. 54 V tomto manifestu kališníci vysvětlili smysl pražských artikulů, odmítli skutečnost, že koncil by měl být nad všeliký zákon, protože boží pravdy mají ospravedlnění samy v sobě a v nejzajímavější části popisují protiklad původní apoštolské a soudobé církve. 55 Basilejský koncil přijal 28. září 1431 rozhodnutí o tom, že budou pozváni i pravoslavní Řekové, 15. října pak byl napsán list husitům, jímž byli pozváni na koncil, kde soudcem bude pouze Duch svatý. 15. listopadu již Praha obsah Cesariniho listu znala a Jan Rokycana 56 obsah předčítal z kazatelny chrámu Panny Marie před Týnem. Pravděpodobně pod vlivem nadšení sepsal Vavřinec z Březové svou Píseň o vítězství u Domažlic. 57 Aby fungovaly diskuse, bylo zapotřebí, aby se názorově sjednotily jednotlivé kališnické proudy, protože už v této době panoval nesoulad mezi tábority na jedné 53 Šarochová, G. V. České země v evropských dějinách. Díl první do roku 1492, str. 347. 54 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 559. 55 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 553. 56 Jan Rokycana, 22. 2. 1471, český teolog a církevní činitel, studoval na pražské univerzitě, kde získal r. 1415 titul bakaláře a roku 1430 titul mistra. Jako zástupce umírněného pražského duchovenstva zaujímal protitáborská stanoviska, byl jedním z mluvčích husitské strany na basilejském koncilu. V letech 1431 1437 byl administrátor konzistoře podobojí. Od roku 1435 stál v čele utrakvistické církve jako arcibiskup, v této funkci nebyl nikdy uznán římskou kurií. Co je co: vaše encyklopedie [online]. 14. 3. 2000, 19. 10. 2005 [cit. 2010-10-25]. Rokycana. Dostupné z WWW: http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=81750&s_lang=2&title=rokycana. 57 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 559. 21

straně, sirotky a pražany na straně druhé. K hromadnému husitskému sněmu došlo v únoru 1432 v Karlově koleji, tento svatodorotský sněm přijal zásadní rozhodnutí, kde se obrací na koncil se žádostí o předběžnou schůzku, která by určila podmínky účasti husitů na jednání v Basileji. Mezitím došlo na koncilu k neshodám, Evžen IV. dal dokonce synod rozpustit. Narazil ovšem na nesouhlas Zikmunda, který mu sdělil, že v případě potřeby koncil uspořádá sám, pokud papež bulu neodvolá. Mezitím stihl král české kališníky ujistit, že koncil bude pokračovat. Synod byl nakonec zachráněn, svoji práci na tom má i předseda Cesarini. 58 Koncil nakonec potvrdil termín schůzky s husity na 27. dubna 1432 do katolického města Chebu. Toto místo bylo vybráno z několika důvodů, husité s králem už zde jednou (sice neúspěšně) jednali a bylo to město na pomezí Čech a německých oblastí. Přesně 27. dubna 1432 se dostavilo poselstvo koncilu, 8. května vjeli do bran města zástupci husitů. Vyslanci koncilu byli výborně připraveni, o čemž svědčí řeč pronesená Heinrichem Tokem, ve které zdůrazňoval potřebu míru. Za utrakvisty mu odpovídal Jan Rokycana. Rozhovory dvakrát téměř ztroskotaly. 59 Nakonec došly obě strany k tomu, že se shodly na 11 článcích chebských úmluv, vyhlášených 18. května 1432. Největšího významu nabyl sedmý bod úmluv, který husitům zaručil, že v jejich při o artikuly bude koncilem přijat za soudce zákon boží, praxe Kristova, společně s prvotní a apoštolskou církví. Tyto úmluvy byly největším vítězstvím, kterého utrakvisté vůči církvi a jejím světským oporám dosáhli. 60 58 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 561. 59 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 563. 60 Šmahel, F. Husitská revoluce III, str. 252. 22

3 Basilejská kompaktáta Poté, co byly podepsány dohody v Chebu, bylo nutno, aby vše na straně kališníků potvrdil ještě sněm, který se konal v Kutné Hoře v září v roce 1432. Nakonec shromáždění vystavilo 5. září 1432 pověřovací list členům oficiálního poselstva do místa konání koncilu, do švýcarské Basileje. Původně měli být členy poselstva i Menhart z Hradce, Přibík z Klenové a Václav Strážnický z Kravař. Tito na účast v poselstvu rezignovali, což mělo za následek nepříjemné právní komplikace. Znamenalo to totiž, že najednou nebyl v poselstvu ani jediný člen panského stavu a delegace nemusela být pokládána za politickou reprezentaci celého království. Po rezignaci Václava Strážnického v ní nebyl ani žádný obyvatel Moravy, ačkoliv poselstvo mělo právo také jednat jménem husitské části Moravského markrabství. Ve výsledku to dopadlo tak, že čeští utrakvisté hájili v Basileji jak zájmy své, tak i zájmy svých moravských společníků ve víře. Před odjezdem delegace do Švýcarska bylo nutno ještě zabezpečit cestu a pobyt, sněm toto svěřil do rukou Mikuláše Humpolce (pronotáře starého města pražského) a Jana ze Žatce. 61 Zasedání koncilu v jejich přítomnosti dne 10. října 1432 potvrdilo všechny chebské úmluvy, platnost glejtů a pozitivně se vyslovilo k žádosti o pozvání východní řecké církve. Basilejský koncil předal zástupcům oficiální odpovědi na otázky českého sněmu 62, poté se Mikuláš s Janem 14. října 1432 vydali na cestu zpět. 63 Oba čeští vyslanci se z Basileje vrátili počátkem listopadu 1432. Po jejich návratu již nic nebránilo tomu, aby se delegace českých utrakvistů vydala na cestu a sraz účastníků basilejského koncilu byl určen na 6. prosince 1432 do Domažlic. 64 3.1 Basilejský koncil Účastníci koncilu odjeli asi 16. prosince 1432 z Domažlic, na sklonku adventu se již nacházeli v Norimberku. Poselstvo se skládalo přibližně z 90 koní, což bylo méně, než se původně čekalo. Předním členem delegace byl Jan Rokycana, který 61 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 565. 62 Šmahel, F. Husitská revoluce III, str. 259. 63 Krchňák, A. Čechové na basilejském sněmu, str. 29. 64 Šmahel, F. Husitská revoluce III, str. 259. 23

zde byl jako hlava českého duchovenstva, možná figuroval i jako oficiální zástupce pražské univerzity. Mezi pražany patřili i Jan Velvar ze Starého Města a Beneš Mokrovouský z Hustiřan. Ostatními významnými členy poselstva směřujícího do švýcarské Basileje byli Martin Lupáč Rokycanův spolupracovník, Mikuláš z Pelhřimova, Markolt ze Zbraslavi, Matěj Louda z Chlumčan, Petr Payne, Oldřich ze Znojma, Jíra z Řečice a další. Ideovým vůdcem husitů v Basileji byl Prokop Holý, světským představitelem byl pak Vilém Kostka z Postupic. 65 Při nominaci poselstva se zjevně přihlíželo k dosaženému vzdělání (také Mikuláš z Pelhřimova, Markolt ze Zbraslavic, Matěj Engliš, Matěj Louda a další prošli pražskou univerzitou, případně na ní dosáhli bakalářského gradu) a ke znalosti latiny a němčiny. Odtud pramenilo relativně vysoké zastoupení husitsky smýšlejících českých Němců, resp. bilingvních osob, schopných agitace i propagování čtyř artikulů. 66 I přesto, že česká delegace měla v zastoupení dva univerzitní mistry a několik bakalářů, tak nemohla svou učeností konkurovat vzdělaností koncilu. 3.1.1 Příjezd českého poselstva do Basileje O bezpečí českých utrakvistů se postaral doprovod karlštejnského purkrabího Zdeslava Tluksy z Buřenic a od 30. prosince bavorského vévody Viléma, který se stal místo Zikmunda Lucemburského světským protektorem koncilu. 67 V Koubě se poselstvo setkalo s braniborským kurfiřtem Fridrichem a řezenským biskupem Konrádem, který delegaci uvítal jménem koncilu. 68 Koncil již 2. ledna 1433 určil slavnostní deputaci, která měla slavnostně uvítat Čechy. Před Norimberkem však došlo k události, kdy Matěj Louda z Chlumčan rozvinul na svém voze husitské korouhve a transparent Pravda nade vším vítězí. Když se o tom doslechl kardinál Cesarini, vyslal husitům v ústrety Jana z Geilhausenu, který poselstvo požádal, aby se podobného chování vzdali při příjezdu do Basileje. 69 Poselstvo dorazilo do města konání koncilu v neděli 4. ledna 1433 na lodi ze Schaffhausenu. Čechové přicestovali a zazpívali dvě zbožné písně. Přístav byl v tu chvíli opuštěn, pouze několik lidí bylo zvědavých a zjišťovalo, kdo přijel. Zpráva o delegaci, která právě 65 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 568. 66 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 569. 67 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 569. 68 Kavka, F. Poslední Lucemburk na českém trůně, str. 168. 69 Šmahel, F. Husitská revoluce III, str. 260. 24

přirazila k basilejským břehům, se nesla městem od úst k ústům, odevšad se hrnuly zástupy měšťanů, starých i mladých, žen a dětí. Všichni chtěli vidět ty lidi, o kterých slyšeli samé hrůzostrašné věci. 70 3.1.2 Rozhovory husitů s koncilem Disputaci o správnosti a závaznosti čtyř pražských artikulů předcházely určité diplomatické zdvořilosti. Češi byli upozorněni, že koncil je zpochybňován ze strany papeže. 71 V pondělí 5. ledna 1433 se kališníci sešli v jedné z hospod a probírali okolnosti jejich příjezdu. Hned po ránu je přišlo pozdravit velké množství církevních hodnostářů a prelátů. Mezi nimi obzvlášť vynikal lyonský arcibiskup. Poděkoval poselstvu, že přijeli na koncil a veřejně prohlásil, že Češi patří k tělu církve. Ostatní návštěvníci se omlouvali, že pro nenadálé přiražení lodi kališníků ke břehu nemohlo být uspořádáno dostatečně slavnostní přivítání husitské delegace. Po dvou dnech se husité rozhodli přestěhovat do čtyř soukromých domů, protože původně vybrané hospody pro ně byly příliš drahé. 72 Do jednoho se nastěhoval rytíř Vilém Kostka a kněz Prokop s přáteli a čeledí. V druhém bydleli Pražané Jan Velvar, Rokycana, Martin Lupáč a Beneš z Mokrovous. Ve třetím se usadili táboři Matěj Louda z Chlumčan, Laurin a bakaláři filozofie Markold a Mikuláš Biskupec. Ve čtvrtém domě se zařídili sirotci Jíra z Řečice, Řehoř z Dvoru, mistr Petr Payne Anglický, bakalář filozofie Oldřich ze Znojma a kněz Petr Němec ze Žatce, notář českého poselstva. 73 Delegace každého z husitských svazů měla vlastního písaře, ovšem nikdy se nepodařilo zjistit autorství oficiálního Deníku poselstva. 74 Osmičlenný husitský výbor musel zcela pochopitelně navštívit i kardinála Cesariniho, s ním dojednal termín, kdy měla být představena kališnická delegace shromáždění koncilu. Husité byli koncilu představeni 10. ledna, ale ani tehdy diskuse nezačala. Čeští utrakvisté žádali, aby se disputace konala v katedrálním chrámu a měl na ni přístup každý, kdo umí latinsky. Kardinál tento požadavek odmítl. Vilém, vévoda bavorský, si byl vědom husitské snahy o agitaci mezi basilejskými a vyzval městskou radu, aby každému zakázala navštěvovat husitské 70 Krchňák, A. Čechové na basilejském sněmu, str. 14. 71 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 570. 72 Krchňák, A. Čechové na basilejském sněmu, str. 19. 73 Krchňák, A. Čechové na basilejském sněmu, str. 21. 74 Šmahel, F. Husitská revoluce III, str. 261. 25

bohoslužby a debatovat s nimi o věroučných otázkách. 75 Česká delegace se tím nechtěla dát odradit, proto již 23. ledna 1433 žádal poselstvo, aby jeho čeleď ustoupila od kázání venkovanům při vyjížďkách pro seno a slámu. Rokycana se bránil tím, že na venkově kázají světští bratři, kteří ani neumí německy, ale tato odpověď kardinálovi patrně nestačila. 76 Husitská otázka spadala do kompetence komise pro otázky víry, která se na diskuse s českými kališníky připravovala již dlouhou dobu. 77 Dlouho trvající procedurální záležitosti utrakvistům umožnily, aby se domluvili na definitivním složení čtyř zástupců, kteří budou hájit pražské články. Basilejská disputace mezi koncilem a kališníky trvala od 16. ledna do 8. dubna 1433, nejprve na ní přednesli své řeči čeští husité, poté jim odpovídali zástupci koncilu. Koncil zasedal v refektáři dominikánského kláštera. Jan Rokycana hájil článek o laickém kalichu, jeho protivníkem v diskusi byl dominikán Jan Stojković. Dominikán dokázal svoji velkou vzdělanost, dokonce zpochybnil platnost Soudce chebského. Dle něj se nemůže církev katolická, ani apoštolská mýlit, protože nikdy nepostrádá přítomnost Ježíše Krista, vždy je řízena Duchem svatým. Samotná Bible nemůže být normou církve, jelikož její hodnota závisí na smyslu a na výkladu, který mu církev dává. Mikuláš z Pelhřimova byl vybrán pro hájení článku o stavení smrtelných hříchů, jeho oponentem se stal Gilles Charlier, doktor teologie a děkan kapituly v Arrasu. Českému zástupci ve věci stavení smrtelných hříchů se podařilo rozčílit účastníky koncilu mnohem víc, než je popudil Jan Rokycana. Mikuláš z Pelhřimova totiž vzpomněl hrdinské a potupné smrti Jana Husa, Jeronýma Pražského a také ostře odsoudil křižácké výpravy proti Čechům. Tento táborský senior vyzýval do boje proti odpustkům, přepychu, krčmám, proti svatokupectví, prostituci a dalším. Mikuláš zavrhoval trest smrti, což u členů koncilu vzbudilo nemalý údiv. Protivník českého zástupce, Gilles, vysvětlil, že není možné respektovat všechny biblické příkazy ani postihnout všechny motivy lidských skutků. Shodl se s panem z Pelhřimova na nutnosti stíhat hříchy a zlořády, každý z nich měl ovšem svou vlastní představu, jak by se to mělo dělat. Charlier se zaštiťoval autoritou sv. Augustina a 75 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 570. 76 Šmahel, F. Husitská revoluce III, str. 261. 77 Šmahel, F. Husitská revoluce III, str. 260. 26

Tomášem Akvinským, tím ovšem sotva mohl svého soka v diskusi přesvědčit. Děkan arraské kapituly také vzpomínal na Jeronýma Pražského, vyprávěl historku, jak se setkali na půdě pařížské univerzity a jak s ním už tehdy nemohl souhlasit. 78 Doktor Charlier svůj proslov založil na scholastickém výkladu základních pojmů, hlavně světského uplatnění evangelijních příkazů. 79 Kritiku vysoké hierarchie smetl pradávným nárokem církve na vyvázanost kleriků ze světských soudů a připomenutím zásady, že podřízený nemá právo soudit nadřízeného. Papeže a tím spíše církevní parlament lze jen respektovat, i kdyby se při povšechné neomylnosti dopustili poklesků a omylů 80 Článek o svobodném kázání slova božího hájil za české husity Oldřich ze Znojma, jeho protivníkem v diskusi se stal Heinrich Kalteisen, německý dominikán. Tito dva páni se neshodli především v otázce, kdo smí kázat. Kalteisen zastával názor, že kázat slovo boží můžou jen faráři, ostatní duchovenstvo pouze se souhlasem farářů nebo biskupů. Tento Kalteisenův názor zavdal Oldřichovi záminku ke kritice hierarchického uspořádání církve, které podle něj prý napodobuje předkřesťanské antické struktury. Dominikán Heinrich mu na druhou stranu dokazoval, že vzorem uspořádání církve je církev apoštolská. Papež tu měl zastupovat Ježíše Krista, biskupové apoštoly, farní klérus učedníky. 81 Kalteisen neměl snadný úkol, protože řada požadavků českých utrakvistů byla v souladu s kodexem ideálních představ, ke kterým se slovně hlásila reformní strana koncilu, proto se zaměřil na husitské znevažování církevní hierarchické soustavy. 82 Poslednímu artikulu, článku zakazujícím světské panování kněží, synod přikládal nesmírnou důležitost, pokládal ho za nebezpečný, protože se dotýkal hmotných zájmů všech jeho účastníků, mocenské role církve ve společenském systému nevyjímaje. 83 Za Čechy hájil tento článek Petr Payne, který se patrně s ohledem na své postavení (u koncilu byl znám jako obdivovatel Jana Viklefa) omezil na důkazy o původní chudobě církve. Protivník Paynův, Juan Palomar, nemohl tezi o původní chudobě církve zpochybnit, a tak se soustředil na boj proti 78 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 571. 79 Šmahel, F. Husitská revoluce III, str. 263. 80 Šmahel, F. Husitská revoluce III, str. 263. 81 Čornej, P. Velké dějiny zemí Koruny české V, str. 575. 82 Šmahel, F. Husitská revoluce III, str. 263. 83 Šmahel, F. Husitská revoluce III, str. 264. 27