Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Jan Pařenica CÍRKEVNÍ PRÁVO ČESKOBRATRSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Jiří Rajmund Tretera Katedra: Právních dějin Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 23.3.2009 1
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. Jan Pařenica 2
Děkuji tímto Prof. JUDr. Jiřímu Rajmundu Treterovi za jeho pomoc a odborné vedení při psaní této diplomové práce, za jeho konzultace, které mně poskytoval v průběhu jejího vypracování. Dále děkuji pracovníkům Ústřední církevní kanceláře Českobratrské církve evangelické v Praze za poskytnutí dokumentů souvisejících s církevním zřízením a za umožnění přístupu do ústředního archivu této církve. V neposlední řadě bych chtěl vyjádřit díky za spolupráci při řešení otázek týkajících se církevního zřízení evangelickému faráři Mgr. Janu Plecháčkovi. 3
OBSAH Diplomové práce Obsah Obsah...1 1. Historický úvod...2 1.1 Úvod...2 1.2 Evangelické církevní právo...3 1.3 Právo Českobratrské církve evangelické...4 1.4 Z historie Českobratrské církve evangelické...5 1.5 Prameny evangelického církevního práva...6 2 Historický vývoj církevních zřízení...6 2.1 Toleranční patent a evangelické církve augsburského a helvetského vyznání v toleranční době (1781-1861)...6 2.2 Protestantský patent a zřízení z r. 1861 a 1864...7 2.3 Zřízení z roku 1892 a jeho novely 1900, 1905 a 1913...8 2.4 Vznik Českobratrské církve evangelické...9 2.5 Zřízení z roku 1919...10 2.6 Zřízení z roku 1922...11 2.7 Zřízení z roku 1931...13 2.8 Zřízení z roku 1953 a jeho novely z let 1983, 1994...15 2.9 Novela církevního zřízení z roku 1983...19 2.10 Novela církevního zřízení z roku 1994...21 2.10.1 Hlava I. Obecná ustanovení...23 2.10.2 Hlava II. Farní sbor...42 2.10.3 Hlava III. Seniorát...45 2.10.4 Hlava IV. Povšechný sbor...48 2.10.5 Hlava V. Generální sněm...53 2.10.6 Hlava VI. Vztah k církvi obecné...54 2.10.7 Hlava VII. Přechodná a závěrečná ustanovení...54 3 Současný stav církevního zřízení a řádů Českobratrské církve evangelické...55 3.1.1 Další církevní prováděcí předpisy...57 3.1.2 Změny novely církevního zřízení Českobratrské církve evangelické z roku 1994...58 3.1.3 Vznik Ochranovského seniorátu...62 3.2 Závěr...63 1
1. Historický úvod 1.1 Úvod Zpočátku byla tvorba církevněprávních předpisů plně závislá na světské autoritě a církvím nebyla umožněna samostatnost při správě svých záležitostí. Církevněprávní předpisy upravují na jedné straně základní vztah mezi státem a církví, na straně druhé pak můžeme vysledovat tvorbu vnitřních církevních předpisů, kterými církev upravuje své vnitřní uspořádání a záležitosti. V případě nově konstituované církve Českobratrské evangelické v roce 1918, která vznikla spojením obou evangelických církví augsburského a helvétského vyznání, působících již od dob tolerančních, hovoříme o tvorbě tzv. církevního zřízení. Jedná se ve své podstatě o ústavu této církve, která byla postupem času upravována a ovlivňována nejen potřebami této církve, ale zejména též politickou situací. Na církevním zřízení se usnáší shromáždění povšechného sboru synod. Církevním zřízením z roku 1953 dochází k rozšíření církevní normotvorby - církevní zřízení doplňuje vydávání církevních prováděcích předpisů, tzv. řádů a pravidel. Tyto nově doplňují a provádějí znění církevního zřízení a usnáší se na nich taktéž synod. Cílem této práce je postupné představení církevních zřízení tak, jak byla v historii vytvářena a přijímána. Počátek mapovaného období spadá do dob tolerančních, kdy dochází k vydání prvních povolujících, či přesněji spíše tolerujících aktů, které umožnily působení evangelických církví. K dalším zásadním událostem patří jistě i okolnosti vzniku církve Českobratrské evangelické a seznámení se se státní legislativou, která tento vznik právně provázela. Postupným popisem a srovnáváním církevních zřízení dojdeme až do časů nynějších, podrobněji bude rozvedeno stávající znění církevního zřízení, a sice jeho novely z roku 1994, kterou si dovolím doplnit a porovnat i s provádějícími církevními předpisy, které byly až do současnosti k tomuto zřízení vydány. Rozhodujícím kritériem, které bych rád použil při popisu a porovnávání církevních zřízení je rovina správy a řízení církve. Poznáním struktury církevních orgánů a seznámením se s jejich 2
působností a pravomocí nám umožní představit si situaci a právní rámec, ve kterém církev mohla působit. Jádrem této práce je právě popis aktuálního znění církevního zřízení a jeho doplnění doplňujícími církevními předpisy. Pro přehlednost uvádím odkazy na ustanovení, které se byť jen dílčím způsobem církevního zřízení týkají. Pokusím se též uvést v co možná největší míře odkazy na legislativní předpisy a to jak církevní, tak i státní, aby bylo možno někdy nepříliš přehledný právní stav zprůhlednit a to od dob tolerančních až po současnost. 1.2 Evangelické církevní právo Od dob reformačních se vedle církevního práva katolického a pravoslavného rozvinulo ještě církevní právo evangelických církví. Zpočátku bylo sice zejména v oblastech s převahou luterského vyznání vyhlašováno světskou autoritou. 1 Postupně však i ve většině evangelických církví augsburského vyznání došlo k jejich emancipaci, a tím i k vydávání církevněprávních předpisů orgány církevními. Nejpozději od 19. století je evangelické církevní právo uznávanou právní disciplínou, zejména v oblasti zemí německého jazyka. Někteří katoličtí autoři se sice v minulosti stavěli odmítavě k uznávání jiného církevního práva než katolického, jiní však realitu jeho existence přijali a ve svých dílech o něm také pojednávali. Také mnozí evangeličtí badatelé se již v minulosti zabývali paralelním studiem evangelického i katolického církevního práva. 2 V některých zemích vznikla obdoba konkordátního práva v tom smyslu, že jednotlivé státy uzavírají dohody s evangelickými, případně některými dalšími církvemi činnými na jejich území, a tyto dohody se pak stávají jak součástí příslušného církevního práva, tak příslušného vnitrostátního práva. Nazývá se právem církevním smluvním. Např. ve Spolkové republice Německo jsou jeho 1 2 Luterská reformace přenechávala vnější správu církevních záležitostí světské moci např. Emil Ludwig Richter v díle Lehrbuch des katholischen und evangelischen Kirchenrechts, Lipsko, 1842 3
součástí také smlouvy mezi jednotlivými zeměmi a zemskými evangelickými církvemi. 3 Rozdíl oproti konkordátnímu právu zde spočívá v tom, že evangelické církve nejsou uznávány za subjekt mezinárodního práva, takže církevní právo smluvní není součástí mezinárodního práva ve vlastním slova smyslu. Svým způsobem se mu ale blíží, uzavřením smlouvy uznávají strany smluvního vztahu vzájemnou nezávislost. 4 1.3 Právo Českobratrské církve evangelické Českobratrská církev evangelická je v současné době druhou početně největší církví v České republice. 5 Působí na území Čech, Moravy a Slezska ve 263 farních sborech sdružených do třinácti seniorátů. 6 Sedmdesát nejstarších farních sborů této církve bylo založeno v tzv. toleranční době v letech 1781 1861. Vytvořili je potomci českých a částečně i německých tajných evangelíků, kteří zůstali svému vyznání věrni i po stošedesátileté násilné rekatolizaci obyvatel českých zemí v letech 1621 1781. Jejich prostřednictvím má tato církev osobní posloupnost s evangelickými církvemi z doby předbělohorské i s českou reformací kališnickou (utrakvistickou) a bratrskou. Českobratrská církev evangelická je reformační 7 církví s presbyterně synodním zřízením. Výraz presbyterní vyjadřuje, že církev je vedena na všech stupních řízení demokraticky zvolenými staršími, čili presbytery, z nichž někteří zastávají úřad kazatelů. Kazatelé (duchovní) jsou zvláštním druhem presbyterů, kteří vykonávají svůj úřad jako své životní povolání. Platí zásadní rovnost mezi nimi a ostatními presbytery, kteří svůj úřad jako životní povolání nevykonávají. Za členy nadřízených církevních orgánů může být zvolen jen ten, kdo byl zvolen svým vlastním farním sborem za kazatele nebo presbytera. Výraz synodní vyjadřuje skutečnost, 3 4 5 6 7 Cf LISTL, J.: Vztah mezi státem a církvemi v Německu, in: Revue církevního práva č. 1/1996, s. 3-5 TRETERA, Jiří Rajmund, Konfesní právo a církevní právo, Praha, Jan Krigl nakladatelství výroba a expedice tiskovin, 1997, s. 31-32 http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/tab/7a002c11b1 14. seniorátem ČCE je tzv. Ochranovský seniorát blíže bod 3.1.3 této práce Jiný výraz pro reformační církve (používaný zejména v anglofonním světě) zní. církve protestantské. Tento výraz má původ v protestu evangelických stavů proti usnesení sněmu ve Špýru z roku 1529, kterým byla na reformační hnutí uvržena říšská klatba, později se však vykládalo jako výraz protestu proti znehodnocení Evangelia v církvích katolické a anglikánské. 4
že řízení církve se uskutečňuje na všech stupních volenými shromážděními takovým způsobem, že je vyváženě rozděleno mezi sbory všech stupňů. Nejvyšším řídícím orgánem je celocírkevní shromáždění zvané synod. 8 1.4 Z historie Českobratrské církve evangelické Tajní evangelíci se veřejně k evangelické víře v českých i rakouských zemích přihlásili po vydání tolerančního patentu císařem Josefem II. roku 1781. Podle této oktrojované normy se připojili buď k evangelické církvi augsburského vyznání, tj. luterského, nebo k evangelické církvi helvetského vyznání, tj. kalvínského (reformovaného). 9 Shora uvedené dvě evangelické církve působily na celém území Předlitavska, členily se na superintendence s územním rozsahem zpravidla určovaným zemskými hranicemi. 10 Evangelíci vybudovali při většině svých farních sborů základní církevní školy, které byly zřizovány zpravidla školními sbory. Majetek školních sborů později přešel na farní sbory. 11 Čeští superintendenti obou církví v Čechách a na Moravě svolali v prosinci 1918 do Obecního domu v Praze sněm zástupců všech českých sborů, který se usnesl sloučit české části obou církví. Tak se spojilo cca 126 tisíc českých helvetů a 34 tisíc českých luterských do Českobratrské církve evangelické. Čtyřstupňové zřízení bylo zredukováno na třístupňové: povšechný sbor celé církve, seniorátní sbor čili seniorát a farní sbor. K základním protestantským principům, které vyznává také ČCE, patří: 1) ospravedlnění pouhou vírou (iustificatio sola fide), 2) jedině Písmo je pramenem víry (sola Scriptura). Jako ostatní protestantské církve vysluhuje ČCE pouze dvě svátosti: Křest a svatou Večeři Páně. 12 8 9 10 11 12 TRETERA, Jiří Rajmund, Konfesní právo a církevní právo, Praha, Jan Krigl nakladatelství výroba a expedice tiskovin, 1997, s. 292-293 Evangelické církve h.v. se často nazývají také církvemi reformovanými. TRETERA, Jiří Rajmund, Konfesní právo a církevní právo, Praha, Jan Krigl nakladatelství výroba a expedice tiskovin, 1997, s. 293 viz Odborný posudek o právním subjektu evangelická školní obec in: Revue církevního práva č. 1/1995, s. 37-38 TRETERA, Jiří Rajmund, Konfesní právo a církevní právo, Praha, Jan Krigl nakladatelství výroba a expedice tiskovin, 1997, s. 293-296 5
Českobratrská církev evangelická je členkou těchto mezinárodních ekumenických organizací: Světové rady církví, Konference evropských církví, Světového svazu reformovaných církví, Světové luterské federace a Společenství evangelických církví v Evropě (Leuenberské společenství). 13 1.5 Prameny evangelického církevního práva Základním právním předpisem je Církevní zřízení Českobratrské církve evangelické (CZ), které je vlastně ústavou této církve. 14 Usnáší se na něm i na jeho změnách synod dvoutřetinovou většinou všech svých členů. 15 Synod se usnáší nadpoloviční většinou všech svých členů o ostatním církevním zákonodárství. 16 Nejvýznamnější část tohoto zákonodárství tvoří jednotlivé řády. 17 2 Historický vývoj církevních zřízení 2.1 Toleranční patent a evangelické církve augsburského a helvetského vyznání v toleranční době (1781-1861) Rozhodnutí 18 o vyhlášení náboženské tolerance obsahuje list císaře Josefa II. dvorské kanceláři ze dne 13. října 1781. Znění patentu, tj. oběžníku dvorské kanceláře nařizujícího vyhlášení tolerance, upravila státní rada až později, tj. 20. října 1781. Tímto patentem bylo povoleno působení evangelické církve augsburského a helvetského vyznání a církve pravoslavné. Tento patent ponechal římskokatolické církvi výsadu veřejných 13 14 15 16 17 18 FILIPI, Pavel, Po ekumenickém chodníku, Praha, Knižnice studijních textů Českobratrské církve evangelické 4. svazek, 2008 TRETERA, Jiří Rajmund, Konfesní právo a církevní právo, Praha, Jan Krigl nakladatelství výroba a expedice tiskovin, 1997, s. 296 viz 25 odst. 5 a) zřízení ČCE z roku 1994 ibid. 25 odst. 6 Poměr církevních řádů k církevnímu zřízení v Evangelické církvi se tak podobá poměru zákonů k ústavním zákonům ve státě. FIALOVÁ, Eva, Malý obrazový průvodce dějinami Českobratrské církve evangelické, Praha, Kalich, 2008, s. 8-10 6
bohoslužeb, ostatní povolená vyznání vyhlásil za trpěná. Dosavadním tajným evangelíkům poskytl možnost přihlásit se pouze ke dvěma povoleným konfesím augsburské (luterské) nebo helvetské (reformované) a dále omezil činnost evangelických církví různými opatřeními. 19 Tolerančním patentem se ovšem nedostalo rakouským a českým evangelíkům rovnoprávnosti s katolickou církví. Katolická církev zůstala církví státní (vládnoucí). 20 Mezi zásadní otázky, které toleranční patent upravuje, patří úprava a podmínky zakládání evangelických sborů a škol, práva a povinnosti, jakož i volby evangelických duchovních, podmínky pro stavbu bohoslužebných chrámů, nabývání občanských práv, mezi která patřila práva majetková a akademická, a dále úprava soudnictví nekatolíků. 2.2 Protestantský patent a zřízení z r. 1861 a 1864 Tento císařský patent, tzv. protestantský, vyšel dne 8. dubna 1861 pod číslem 41/1861 ř.z. Jeho vydáním byla dovršena snaha o zrovnoprávnění evangelických církví obojího vyznání (augsburského i helvetského vyznání) s dosud legislativně upřednostňovaným římskokatolickým vyznáním. Ve své preambuli 21 se tento patent odvolává na provizorní nařízení z přelomu let 1848/1849, na silvestrovské patenty z roku 1851 a též na Říjnový diplom vydaný v roce 1860. Patent 22 obsahuje 25 paragrafů, které stanoví větší samostatnost při správě svých záležitostí, zaručuje svobodu evangelického vyznání víry, veřejný výkon náboženství, nárok na státní dotace, dále zavedl podporu ze strany světských úřadů při tvorbě církevních zákonů, která ovšem i nadále podléhala zeměpanskému schválení, dále upravil svobodu nabývání majetku evangelickou církví, zákaz diskriminace evangelíků a zrušil též různá omezující opatření z doby toleranční, mezi která 19 20 21 22 ŠOLTÉSZ, Štěpán, Dějiny křesťanské církve, Praha, Kalich, 1990, s. 128-129 MELMUKOVÁ, Eva, Patent zvaný toleranční, Praha 1999, s. 32-35; FRANK, Gustav, Toleranční patent císaře Josefa II., Vídeň, C.k. vrch. církevní rada, 1881, s. 28 FIALOVÁ, Eva, Malý obrazový průvodce dějinami Českobratrské církve evangelické, Praha, Kalich 2008, s. 32-33 http://spcp.prf.cuni.cz/lex/41-1861.htm 7
patřila omezení týkající se veřejného výkonu kultu, ale též i např. zrušení veškerých poplatků katolické církvi. Evangelickým církvím bylo dovoleno, aby duchovní správce napříště nazývaly faráři a nikoliv pouze pastory. 23 Dále zavedl čtyřstupňovou správu církve a stanovil pro ni též příslušné správní orgány. Pod číslem 42/1861 ř.z. bylo uveřejněno prozatímní znění ústavy obou církví. Definitivní znění ústavy 24 bylo vyhlášeno pod číslem 15/1866 ř.z. a bylo přijato synody obou církví v roce 1864. Následně toto znění potvrdil císař dne 6. ledna 1866. Byla zachována čtyřstupňová správa církve (farní sbor, seniorát, superintendence, povšechná církev všech evangelíků), vzrostl však počet orgánů spravujících církev následujícím způsobem. Na úrovni farního sboru to byl farář, presbyterstvo, zastupitelstvo nebo hromada sboru. V seniorátu to byl senior, seniorátní výbor a seniorátní konvent. Superintendenci pak tvořili superintendent, superintendenční výbor a superintendenční konvent. Nejvyšší úroveň, povšechnou církev tvořili c. a k. Evangelický vrchní církevní rada, synodní výbor a generální synod. 2.3 Zřízení z roku 1892 a jeho novely 1900, 1905 a 1913 Na generálních synodech v letech 1889 a 1890 bylo přijato zřízení ze dne 5. ledna 1892, císařem bylo potvrzeno 6. prosince 1891, vyhlášeno nařízením ministerstva pro věci duchovní 15. prosince 1891. Publikováno bylo pod číslem 4/1892 z.ř. Byla zachována čtyřstupňová správa církve, která byla tvořena farním sborem, seniorátem, superintendencí (diecézí) a povšechným sborem všech spoluvěřících. Dále následovaly novela ze dne 15. února 1900, uveřejněna pod číslem 40/1900 z.ř., novela ze dne 17. března 1905, uveřejněna pod číslem 114/1905 z.ř. Tyto novely ovšem přímo církevní zřízení neupravovaly. Třetí novela zřízení z roku 1892 byla přijata synody roku 1907, císařem schválena dne 11. 23 24 TRETERA, Jiří Rajmund, Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2002, s. 28 viz 15/1866 ř.z. 8
července 1913 a zveřejněna pod číslem 155/1913 z.ř. 2.4 Vznik Českobratrské církve evangelické K pokusům o spojení obou evangelických církví, tj. od dob tolerance působících evangelických církví augsburského a helvetského vyznání, docházelo již před rokem 1918. Tyto pak můžeme datovat zejména do let revolučních 1848 1849 a opět pak v roce 1869. I v letech 1912 a 1913 se psalo o možnosti spojení našich církví nebo alespoň o vytvoření společných sborů a.v. a h.v., což již připouštělo církevní zřízení evangelické církve v Rakousku. 25 Dne 16. května 1917 byla přijata následující rezoluce: Členové českých evangelických církví obou vyznání, přítomni na důvěrné poradě v Praze dne 16. května 1917, cítí živou potřebu a touhu, aby zřízena byla samostatná česká národní církev evangelická, jdoucí ve stopách české reformace, a na tomto základě aby povstala jednota nynějších historických církví českých. 26 Ke sloučení obou církví došlo v nově konstituované Československé republice koncem roku 1918. O spojení rozhodl generální sněm 27 obou církví konaný ve dnech 17. - 18. prosince 1918 v Praze ve Smetanově síni Obecního domu a ve sboru v Praze Vinohradech. Tento sněm zvolil devítičlenný prozatímní synodní výbor, který se stal orgánem reprezentující novou církev. Tímto aktem byla též zrušena podřízenost bývalé vrchní církevní radě ve Vídni. Generálního sněmu synodu českých evangelických církví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, se měly účastnit všechny české sbory a.v. i h.v. svými kazateli a zástupci staršovstev v tom počtu, kolik měl sbor farářů. Sněm obeslalo 122 ze 139 sborů. Dostavilo se 109 ze 127 kazatelů, 120 ze 145 oprávněných poslanců staršovstev, celkem tedy 84 % z možných účastníků. 28 Sněm rozhodl původně o jménu 25 26 27 28 Církev v proměnách času, Sborník k 50. výročí spojení českobratrské církve evangelické, Praha, Kalich, 1969, s. 9-10 Ustavují generální sněm ČCE, sborník, Praha, Synodní výbor ČCE, 1919, s. 4 FIALOVÁ, Eva, Malý obrazový průvodce dějinami Českobratrské církve evangelické, Praha, Kalich, 2008, s. 44 Církev v proměnách času, Sborník k 50. výročí spojení českobratrské církve evangelické, Praha, Kalich, 1969, s. 12-14 9
Evangelická církev bratrská, zároveň se nově vzniklá církev přihlásila k České konfesi z roku 1575 a k bratrskému vyznání z roku 1662. Dne 26. dubna 1919 však ministerstvo školství oznámilo synodnímu výboru, že jméno Evangelická církev bratrská přísluší již podle zákona církvi Ochranovské, což znemožnilo registraci tohoto názvu. 29 Proto vypsal synodní výbor písemné hlasování všech členů generálního sněmu o svém návrhu, usnesené jméno spojené církve Evangelická církev bratrská bylo pak pozměněno v pojmenování nové Českobratrská církev evangelická. 30 Bylo rozesláno 272 hlasovacích lístků, hlasování se zúčastnilo 234 osob, což bylo 86 % z možných účastníků. Pro změnu hlasovalo 192 členů a tento návrh byl tedy přijat. Hlasování provedené písemně po sborech vedlo pak k tomu, že bylo velkou většinou přijato jméno synodním výborem doporučené, a nově vzniklá církev tedy nesla název: Českobratrská církev evangelická. 31 2.5 Zřízení z roku 1919 Vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty ze dne 25. listopadu 1919 bylo pod číslem 625/1919 Sb. zák. a nař. přijato Základní a přechodné ustanovení pro českobratrskou církev evangelickou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 32 Mimořádný generální sněm (synod) českých evangelíků helvetského a augsburského vyznání z Čech, Moravy a Slezska usnesl se ve dnech 17. a 18. prosince 1918 na církevním zákonu "Základní a přechodná ustanovení pro Českobratrskou církev evangelickou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku." Tento církevní zákon byl ve smyslu 9 cís. pat. ze dne 8. dubna 1861, č. 41 ř.z. a 136 církevní ústavy, uveřejněné vyhláškou ministerstva kultu a vyučování ze dne 15. prosince 1891, čís. 4. ř.z. z roku 1892, schválen dne 5. listopadu 1919 vládou a dne 22. listopadu 1919 29 30 31 32 viz Oznámení ministerstva školství a národní osvěty č. 6081 Ustavující generální sněm ČCE, sborník, Praha, Synodní výbor ČCE, 1919, s. 59 Církev v proměnách času, Sborník k 50. výročí spojení českobratrské církve evangelické, Praha, Kalich, 1969, s. 14 http://spcp.prf.cuni.cz/lex/625-19.htm 10
potvrzen presidentem republiky československé a nabyl ihned účinnosti. 33 První ustavující synod Českobratrské církve evangelické zasedal ve dnech 21. - 25. února 1921. Na základě jeho usnesení přestaly koncem května roku 1922 spravovat církev dosavadní superintendentní a jim podřízené orgány a dnem 1. června téhož roku začali úřadovat noví konsenioři a seniorátní výbory. ČCE se od svého vzniku řídila při správě a organizaci církve zásadami presbyterně synodními. 34 Až do nového řádně přijatého církevního zřízení zůstane pro Českobratrskou církev evangelickou právoplatným evangelické církevní zřízení z 15. prosince 1891, č. 4 ř.z. z roku 1892, až na ty články, které byly předcházejícími ustanoveními změněny. 35 Tato novela byla tvořena devíti paragrafy, které obsahovaly právní potvrzení vzniku nové církve, upravovala přechod dosavadního majetku obou sloučených církví na nově vzniklou ČCE, které byly zároveň přiřazeny všechny české sbory augsburského a helvétského vyznání. Dosavadní práva byla zachována všem sborům, seniorátům a superintendencím. 36 2.6 Zřízení z roku 1922 Po právních průtazích bylo nové církevní zřízení schváleno vládou dne 13. ledna 1922 a zveřejněno vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty ze dne 8. února 1922 pod č. 64/1922 Sb. z. a nař. státu československého. Na území Slovenska a Podkarpatské Rusi byla ČCE prohlášena vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty ze dne 26. května 1928 pod číslem 84/1928 Sb. z. a nař. Českobratrská církev evangelická byla zřízena a spravována podle zásad presbyterněsynodních. Nepočítala tedy jen se službou kazatelů, tj. kněžskou, nýbrž i presbyterů, tj. starších 33 34 35 36 BEDNÁŘ, František, Sbírka zákonů a nařízení ve věcech náboženských a církevních v republice československé. 1. vydání. Praha, Husova čs. evang. bohoslovecká fakulta, 1929, s. 39 FIALOVÁ, Eva, Malý obrazový průvodce dějinami Českobratrské církve evangelické, Praha, Kalich, 2008, s. 44 viz 9 č. 625/1919 Sb. z. a nař. viz 2-9 č. 625/1919 Sb. z. a nař. 11
sborů. Dále byla církevní moc rozdělena mezi farní sbory a nejvyšší církevní instituce, což vyjadřuje výraz synodní. Došlo ovšem ke změně organizace a správy církve. Stávající čtyřstupňová správa církve byla nahrazena tří-stupňovou správou. Základní jednotku tvořil místní sbor (sbor), což bylo sdružení obyvatel a rodin obývajících určitý obvod. Dále seniorátní sbor (seniorát), který byl tvořen sdružením několika místních sborů. Nejvyšší jednotkou byl Správní sbor povšechný (tvořen celou ČCE). 37 Na jednotlivých stupních církevní organizace vykonávaly správu následující orgány. Na sborové úrovni působilo sborové shromáždění (také zastupitelstvo), staršovstvo a farář. V seniorátu pak bylo zastoupeno seniorátní shromáždění neboli konvent, seniorátní výbor a konsenior. Konečně pak na úrovni povšechného sboru to byl synod, synodní výbor a senior. Místní sbor byl základní jednotkou církve. Byl to buď sbor farní, který byl obsazen stálým duchovním správcem, nebo sbor filiální, který svého faráře neměl a náležel proto k některému sousednímu farnímu sboru. Každý sbor měl povinnost péče o svůj majetek. V duchovní oblasti sbor poskytoval svým členům všechny církevní služby. Členství ve sboru bylo určeno buď trvalým bydlištěm člena církve, jinak se užilo dohody mezi sbory. Každý člen církve, který byl zapsán staršovstvem do seznamu voličů a který dovršil dvacátý čtvrtý rok věku, nebyl tohoto práva zbaven v disciplinárním řízení a uhradil příspěvky, mohl vykonávat aktivní volební právo. Ex officio náleželo toto právo farářům, vikářům, jáhnům, církevním učitelům a sborovým sestrám. Voleny do církevních úřadů pak mohly být osoby, kterým náleželo aktivní volební právo a které dosáhly věku dvaceti šesti let. Seniorát byl tvořen svazem místních sborů v určitém obvodu. Každý sbor musel příslušet k některému seniorátu. Správu na úrovni povšechného sboru tvořil synod, tj. kolektivní orgán, jehož členové byli členové synodního výboru, konsenioři a seniorátní kurátoři, poslanci volení seniorátními konventy, zástupci Husovy československé evangelické bohoslovecké fakulty a ředitelé středních církevních 37 Vyhláška ministerstva školství a národní osvěty č. 64/1922 Sb. z. a nař. 12
škol. Synod zasedal v Praze obvykle každý druhý rok; dále pak synodní výbor, který byl taktéž kolektivním orgánem sestávající ze seniora, jeho náměstka, synodního kurátora, tří dalších členů a tří náhradníků. Jejich volební období bylo šestileté, mohli být voleni opakovaně; 38 konečně pak poslední článek této správy byl senior, zastoupený svým náměstkem. 39 2.7 Zřízení z roku 1931 Zřízení z roku 1931 bylo usneseno na pátém synodu v roce 1929, dne 26. června 1931 bylo schváleno vládou a uveřejněno pod číslem 155/1931 Sb. z. a nař. státu československého. 40 Vládní vyhláška ze dne 24. září 1931 o novém zřízení Českobratrské církve evangelické byla rozdělena do dvou částí. První část obsahovala text platný pro zemi Českou a Moravskoslezskou a část druhá obsahovala text pro zemi Slovenskou a Podkarpatoruskou. Vláda tímto usnesením potvrdila podle 9 cís. patentu ze dne 8. dubna 1861, č. 41 ř.z., nové zřízení ČCE v zemi České a Moravskoslezské, kterým bylo nahrazeno dosavadní zřízení platné v Čechách na Moravě a ve Slezsku, uveřejněné vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty ze dne 8. února 1922, č. 64 Sb. z. a n., a vzala dále na vědomí potvrzení nového, pro zemi Slovenskou a Podkarpatoruskou, usneseného na témže synodu jmenované církve ministrem školství a národní osvěty zřetelem k zák. čl. XLIII/1895, kterým se nahrazuje zřízení uveřejněné vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty ze dne 26. května 1928, č. 124.798/27-VI ve Věstníku tohoto ministerstva z roku 1929. Správa církve byla, stejně jako v předchozím zřízení, trojstupňová. Došlo ke změnám v názvech a obsahu pravomocí některých církevních orgánů. Na úrovni správy místního sboru bylo provedeno několik změn. V souladu s předchozím zněním byl každý církevní sbor (místní, seniorátní, povšechný) samostatným právním subjektem a 38 39 40 HOBZA, Antonín, Poměr mezi státem a církví. Jeho vývoj a přítomný stav, Praha, vlastním nákladem, 1931, s. 175. viz 7-102 č. 64/1922 Sb. z. a nař. http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/696/_s.155/701?l=155/1931 13
nabýval tak práv a povinností dle občanského práva. Od svých členů mohl získávat zvláštní příspěvky na úhradu svých potřeb, k vymáhání platů a povinností mohla církev požadovat pomoc od státních úřadů. 41 Ve věcech kázeňských byl ale každý sbor podřízen vyšším církevním orgánům. Proti rozhodnutím církevních orgánů se mohl každý člen odvolat až k nejvyššímu církevnímu orgánu, pokud nebylo rozhodnutí nižší instance církevním zřízením označeno za konečné. Byly upraveny podmínky změny hranic církevního sboru a podmínky jak pro vznik nových sborů, stejně tak i pro zrušení stávajících sborů. 42 Jako zvláštní shromažďovací středisko bylo umožněno vytvářet tzv. kazatelské stanice zřizované staršovstvem se schválením seniorátním výborem, který o schválení následně informoval synodní radu. 43 Církevním sborům bylo umožněno vydávat tzv. statuty se zřetelem k místním poměrům a zvyklostem. Na jejich základě pak byla umožněna spolupráce více sborů. Přísněji byly upraveny podmínky aktivního a pasivního volebního práva. 44 Počet členů sborového shromáždění (zastupitelstva) se pohyboval v rozmezí 24 až 70 volenými členy. 45 Demonstrativně byl upraven rozsah pravomocí sborového shromáždění a staršovstva. Nově byla ustavena možnost volby náhradníka na uprázdněné místo člena staršovstva. 46 Kazatelé, duchovní správcové, faráři nebo vikáři, museli být k výkonu svého úřadu odborně vzdělaní, museli vykonat s prospěchem bohoslovecké zkoušky předepsané zkušebním řádem, obdrželi tzv. dekret volitelnosti a byli církví následně zvlášť povoláni (ordinováni) na místo do sboru, kam byli řádně sborem za faráře nebo vikáře zvoleni. Kazatelé byli nově povinni zavázat se vlastnoručně podepsaným reversem, že budou věrně vykonávat svůj úřad. 47 Dekrety volitelnosti vydávala synodní rada (původní synodní výbor) podle ustanovení zkušebního řádu bohosloveckého. Podrobně byly provedeny práva a povinnosti kazatelů, tj. farářů a vikářů, jakož i diakonů. V oblasti správy na úrovni seniorátu byl v patnácti článcích taxativně stanoven rozsah 41 42 43 44 45 46 47 viz 10 protestantského patentu z 8. dubna 1861, č. 41 ř.z. viz 22 až 25 zřízení ČCE z roku 1931 viz 30 zřízení ČCE z roku 1931 viz 38 až 40 zřízení ČCE z roku 1931 viz 41 zřízení ČCE z roku 1931 viz 44 zřízení ČCE z roku 1931 viz 55 odst. 2 zřízení ČCE z roku 1931 14
pravomocí seniorátního shromáždění, mezi které např. nově přibyla možnost usnášení se o návrzích pro synod. 48 Obdobně byly v sedmnácti článcích vypočteny pravomoci seniorátního výboru. Pro stávajícího konseniora byl zvolen nový název senior. 49 Správa na úrovni povšechného sboru, tj. celé Českobratrské církve evangelické, náležela v souladu se zněním předchozího zřízení synodu. Synod se svolával na řádná zasedání každý třetí rok. Bylo možno svolat i mimořádné zasedání, k čemuž byla v naléhavých případech oprávněna synodní rada. 50 Demonstrativně byl vyčten rozsah pravomocí synodu, mezi která nově pařilo např. rozhodování o změně hranic seniorátů. Došlo ke změně názvu synodního výboru, novým názvem se stala synodní rada. 51 Dřívější název seniora byl změněn na synodního seniora. 52 2.8 Zřízení z roku 1953 a jeho novely z let 1983, 1994 Zřízení z roku 1953 bylo usneseno XI. synodem Českobratrské církve evangelické dne 31. října 1953, po nutném souhlasu státní správy pak bylo synodní radou ČCE vyhlášeno dne 1. února 1954. Tímto zřízením došlo ve správě a v úpravě vnitřních poměrů církve k jedné významné změně. Do této doby upravovalo správu církve církevní zřízení jako jednolitý a všeobsahující dokument určující všechny vnitřní otázky církve. Počínaje tímto zřízením už vnitřní poměry neupravovalo výlučně zřízení církve, ale k úpravě jednotlivých oblastí církevního života byly vydány tzv. řády, které zpřesňovaly a doplňovaly církevní zřízení. 53 Tyto pak musely být vydávány v souladu se státními zákony, zvláště se zákonem č. 218/1949 Sb. Zřízení je rozčleněno do pěti hlav v následujícím znění: obecná ustanovení, farní sbor, seniorát, povšechný sbor a ustanovení přechodná a závěrečná. Dále pak obsahuje Řád pro kazatele a 48 49 50 51 52 53 viz 81 zřízení ČCE z roku 1931 viz 87-89 zřízení ČCE z roku 1931 viz 93 zřízení ČCE z roku 1931 viz 97-101 zřízení ČCE z roku 1931 viz 102 zřízení ČCE z roku 1931 CAPOUŠEK, Tomáš, diplomová práce Řády a církevní zřízení Českobratrské církve evangelické, Praha 1998, s. 17 15
Volební řád. Členství v církvi nabývali všichni, kdo byli v církvi pokřtěni anebo do církve přijati. Bližší podmínky stanovil Řád členství v církvi. 54 V souladu se zřízením bylo možné udělení i tzv. propůjčeného členství, které se propůjčovalo evangelíkům jiného vyznání. Výkon aktivního hlasovacího práva byl přiznán všem členům církve starších osmnácti let, kteří byli staršovstvem zapsáni do seznamu členů s hlasovacím právem a splnili své církevní povinnosti. Hlasovacího práva byli zbaveni ti členové církve, kterým bylo odňato občanské volební právo v důsledku zbavení svéprávnosti, případně jim bylo odňato v kárném řízení nebo z důvodů, které stanovil řád členství v církvi. 55 Církev byla i nadále spravována dle zásad presbyterně - synodních a to ve třech stupních. Základní jednotku tvořil farní sbor (stručně sbor), širší jednotkou byl seniorátní sbor (stručně seniorát) a nejširší jednotku tvořil povšechný sbor, celá církev. 56 Každý církevní sbor na všech stupních měl stejná práva a povinnosti. Správa církve na úrovni každého sboru příslušela církevním orgánům. Shromáždění (shromáždění farního sboru čili sborové shromáždění, seniorátní shromáždění čili konvent, synodní shromáždění čili synod) bylo základním a řídícím orgánem příslušného sboru. Volilo členy správních orgánů, usnášelo se na základních směrnicích a kontrolovalo jejich činnost. Zastupitelstvo (sborové, seniorátní, synodní) vykonávalo dle ustanovení církevního zřízení část působnosti příslušného shromáždění v době, kdy tento orgán nezasedal, dále pak část působnosti na něj přenesené. Správní orgán (staršovstvo, seniorátní výbor, synodní rada) prováděl správu příslušného sboru v mezích stanovených církevním zřízením a řádem o správě církve, též i podle schválených směrnic. Představitelé sboru (kazatel a kurátor, senior a seniorátní kurátor, synodní senior a synodní 54 55 56 Řád členství v církvi 16, odst. 3a viz 2 zřízení ČCE z roku 1953 viz 3 zřízení ČCE z roku 1953 16
kurátor) vykonávali úkoly dle církevního zřízení, dozírali na řádné plnění řádů a zřízení, odpovídali za činnost sborových orgánů a zastupovali sbor navenek. 57 Všechny církevní orgány a poslanci do shromáždění byli voleni buď tajnou volbou nebo aklamací. 58 Shromáždění bylo svoláváno k řádným i mimořádným zasedáním jím zvoleným správním orgánem, případně nadřízeným správním orgánem a toto zasedání muselo být ve sborech po dva bohoslužebné dny předem ohlášeno. Zasedání na schůzích byla veřejná a mohla být prohlášena za neveřejná. 59 Jinak tomu bylo ve správních orgánech, jejichž schůze byly neveřejné. Členové a náhradníci byli kromě členů virilních voleni na šest let. Svůj úřad vykonávali, pokud nová volba na jejich místo nenabyla platnosti. 60 Kazatelé, muži i ženy, byli buď ordinovaní, tj. církevní starší ke svému úřadu odborně vzdělaní, kteří přijali úřad kazatelský, učitelský a pastýřský za své výhradní životní povolání. Byli to faráři a vikáři, kteří byli ke svému úřadu zvlášť církví povoláni a oddělováni (ordinováni). Farář byl duchovním správcem a pastýřem sboru, vikář, pokud nepůsobil na sboru samostatně, konal duchovenskou práci za dozoru faráře. Bylo možno též ustanovit kazatele pro senioráty (seniorátní kazatelé) a pro různé obory práce pro celou církev (celocírkevní kazatelé ordinovaní tajemníci synodní rady). Neordinovaní kazatelé se nazývali diakoni. Museli prokázat způsobilost ke službě podle řádu pro kazatele a byli povoláváni k pomocné službě kazatelské. Tato služba byla též jejich výhradním životním povoláním. Kazatel se reversem zavázal k věrnému výkonu svého úřadu, následně mu byl synodní radou vydán dekret volitelnosti, který mu umožnil volitelnost k úřadu kazatele. Všichni ordinovaní kazatelé si byli rovni a vykonávali svůj úřad jménem a z povolání celé 57 58 59 60 viz 4 zřízení ČCE z roku 1953 Forma veřejného hlasování obvykle zdvižením jedné ruky nad hlavu nebo povstáním, viz http://cs.wikipedia.org/wiki/aklamace viz čl. 3. odst. 3. Jednacího a volebního řádu z roku 2003 viz 6 zřízení ČCE z roku 1953 viz 7 zřízení ČCE z roku 1953 17
církve v mezích ustanovených církevním zřízením. 61 Každý sbor hospodařil samostatně podle předem schváleného rozpočtu. Ve stanovených případech byla dispozice se sborovým majetkem buď úplně vyloučena, anebo podmíněna souhlasem nadřízeného správního orgánu, případně synodní rady. 62 Církevní sbory mezi sebou mohly spolupracovat a usnášet se na sborových statutech, tyto pak nesměly odporovat církevnímu zřízení ani celocírkevním řádům. Celocírkevní řády, závazné pro všechny sbory, usnášel synod, s platností prozatímní do příštího synodu synodní zastupitelstvo. K provedení církevního zřízení byly vydány: řád členství v církvi, řád výchovy v církvi, řád sborového života, řád o správě církve (stanovil bližší vymezení pravomocí církevních orgánů, výkon správy, řízení a pravomoci při oblastních změnách církevních sborů), jednací řád církevních orgánů, volební řád (stanovil volby kazatelů, poslanců do správních shromáždění a církevních funkcionářů), řád pro kazatele, kárný řád církevních funkcionářů a konečně pak řád hospodaření církevních sborů. 63 Církevní zřízení upravovalo též církevní dohled a opravné prostředky. Byla stanovena povinnost vyššímu správnímu orgánu zastavit a zrušit usnesení, rozhodnutí a volby, pokud odporovaly zákonům státním nebo církevnímu zřízení, či celocírkevním řádům. Každý člen i církevní orgán se mohl odvolat instančním postupem k nadřízenému správnímu orgánu až k synodní radě. Rozhodnutí synodní rady ve věcech správních bylo konečné. Pokud se jednalo o rozhodnutí, které nemělo povahu jen správní, mohl se seniorátní výbor nebo konvent odvolat až k synodu. Lhůta pro toto odvolání nebyla stanovena. Obecná odvolací lhůta pro odvolání proti rozhodnutí a usnesení, též i pro odvolání ve věcech volebních byla stanovena na třicet dní. Odvolání nemělo odkladný účinek, ale tento mohl být přiznán, pokud to nebylo církevním zřízením výslovně vyloučeno. 64 Správu na úrovni farního sboru vykonávalo sborové shromáždění, sborové zastupitelstvo a 61 62 63 64 viz 10 zřízení ČCE z roku 1953 viz 15 zřízení ČCE z roku 1953 viz 16 zřízení ČCE z roku 1953 viz 17 zřízení ČCE z roku 1953 18
staršovstvo. Na úrovni seniorátního sboru to bylo seniorátní shromáždění (konvent), seniorátní zastupitelstvo, seniorátní výbor a senior. Konečně pak správu na úrovni povšechného sboru vykonával synod, synodní zastupitelstvo, synodní rada v čele se synodním seniorem a synodním kurátorem. Nejvyšším správním orgánem církve byla synodní rada. Prováděla usnesení synodu a synodního zastupitelstva a byla odpovědna za řádný chod ústřední kanceláře církve. Se schválením synodu, pokud synod nezasedal, pak se schválením synodního zastupitelstva, ustanovovala celocírkevní kazatele a udělovala církevní pověření ordinovaným učitelům Komenského fakulty v Praze. Pro rozdělení pravomoci a působnosti mezi své členy mohla vydat zvláštní jednací řád. 65 Synodní radě předsedal synodní senior, který byl mezi ordinovanými kazateli první mezi rovnými. V úřad byl uváděn synodem, který ho zvolil. Stal se tak členem synodu a předsedal mu. Synodní senior byl zastoupen synodním kurátorem, příp. náměstkem. 2.9 Novela církevního zřízení z roku 1983 Zřízení bylo novelou církevního zřízení původně usneseného 11. synodem ČCE dne 31. října 1953 ve znění usneseném 23. synodem ČCE dne 18. listopadu 1983 a bylo vyhlášeno synodní radou dne 17. června 1984. V souladu s preambulí tvořilo zřízení i nadále potřebný organizační základ pro dílo Českobratrské církve evangelické. Toto zřízení novelizovalo a doplňovalo předchozí znění pouze dílčím způsobem. Formální členění bylo totožné s předchozím zněním, sestávalo z pěti hlav a celkem 32 paragrafů. Oblast členství v církvi zůstala nedotčena, stejně tak i úprava vedení a správy církve kopírovala ustanovení předchozího zřízení. Církev byla zřízena a spravována podle zásad 65 viz 29 zřízení ČCE z roku 1953 19
presbyterně - synodních ve třech stupních. Ve věcech volebních došlo k omezení volebního období členů seniorátního výboru a členů synodní rady na dvě funkční období po sobě jdoucí. Na třetí navazující období mohl být kandidát zvolen do téže funkce pouze tehdy, obdržel-li alespoň dvě třetiny platných hlasů. Volba do čtvrtého navazujícího období byla vyloučena. 66 Podrobněji bylo upraveno postavení kazatelů. Nově zde bylo výslovně zmíněno rovné postavení žen v církvi ve znění církevního zřízení, předchozí znění tuto skutečnost upravovalo v řádu pro kazatele. 67 Nově mohli být ordinovanými kazateli, vedle farářů a vikářů, též i diakoni, kteří byli na základě volitelnosti jim udělené synodní radou řádně zvoleni za kazatele v některém církevním sboru. 68 Vikářem byl začínající kazatel po ukončení fakultního studia (theologie), případně diakon, který složil vikářskou zkoušku. Vikář konal duchovenskou práci za dozoru faráře. Pokud působil na sboru samostatně, byl mu seniorem ustanoven rádce z řad zkušených farářů. Diakon nepůsobil na sboru samostatně, konal duchovenskou práci za dozoru administrátora. Ordinovaný diakon byl pověřen plně samostatnou službou kazatelskou a místo administrátora mu pak byl seniorem ustanoven rádce. Od ustanovení rádce mohla synodní rada udělit dispens. 69 K původním důvodům ztráty volitelnosti za kazatele (ztráta státního občanství, vystoupení z církve, vzdání se kazatelské služby v církvi, právoplatný kárný nález) přistupuje i nový důvod opatření církevní pastýřské rady. 70 V oblasti hospodaření sborů byla nově upravena hranice hodnoty nemovitého majetku církevních sborů a pro zcizení bylo třeba souhlasu synodu. 71 Podrobnosti byly upraveny v řádu hospodaření církevních sborů. 72 Celocírkevní řády, závazné pro všechny sbory, usnášel synod, s platností prozatímní do příštího synodu jej mohlo usnést synodní zastupitelstvo. Byly to zejména tyto řády, provádějící 66 67 68 69 70 71 72 viz 7 odst. 5. zřízení ČCE z roku 1983 viz Řád pro kazatele 1 vydaný na základě 16. odst.3g zřízení ČCE z roku 1953 viz 10 odst. 3. zřízení ČCE z roku 1983 viz 10 odst. 7. zřízení ČCE z roku 1983 viz 11 odst. 2. zřízení ČCE z roku 1983 viz 15 odst. 3. zřízení ČCE z roku 1983 ŘHCS ze dne 18. listopadu 1983 20
církevní zřízení: řád členství v církvi (ŘČ), řád výchovy v církvi (ŘV), řád sborového života (ŘSŽ), řád o správě církve (ŘS), jednací a volební řád (JVŘ), řád pro kazatele (ŘK), řád pastýřské služby (ŘPS), řád hospodaření církevních sborů (ŘHCS) a řád pro studenty bohosloví (ŘSB). Platnosti tyto řády nabývaly dnem vyhlášení synodní radou. 73 Došlo ke změně cyklu řádných zasedání synodů z původních tří let na dvouleté období. 74 V souladu s předchozím zněním církevního zřízení je stanovena i platnost dosavadních předpisů a zvyklostí. Pokud nebyly vyhlášeny celocírkevní řády předvídané v 16 zřízení z roku 1983, zůstaly v platnosti všechny dosavadní církevní předpisy a zvyklosti, pokud nebyly v rozporu s tímto církevním zřízením. Církevní zřízení Českobratrské církve evangelické usnesl 11. synod 31. října 1953. Státní správa církevních věcí je vzala se souhlasem na vědomí a synodní rada je vyhlásila 1. února 1954. Tímto dnem nabylo platnosti. Toto církevní zřízení bylo změněno a doplněno dalšími synody, naposled 23. synodem dne 18. listopadu 1983. Po provedených obsahových a stylistických změnách je přijal tento synod jako platné znění a pověřil synodní radu jeho jazykovou úpravou. Takto upravený text církevního zřízení vyhlásila synodní rada jako přílohu k Aktualitám z církve dne 17. června 1984. Tímto dnem nabylo platnosti nové znění církevního zřízení a dosavadní znění platnosti pozbylo. 75 2.10 Novela církevního zřízení z roku 1994 Toto církevní zřízení bylo usneseno 11. synodem Českobratrské církve evangelické 31. října 1953 a bylo změněno a následně doplněno usneseními 23. a 26. synodu a posledně pak usnesením pokračujícího 28. synodu dne 11. listopadu 1994. Tyto poslední změny nabývají platnosti a účinnosti vyhlášením synodní radou dne 8. února 1995. Současně s platností tohoto církevního 73 74 75 viz např. čl. 6 řádu členství v církvi ze dne 25. února 1966 viz 27 odst. 3. zřízení ČCE z roku 1983 viz 32 odst. 1. - 3. zřízení ČCE z roku 1983 21
zřízení se ruší platnost církevního zřízení ve znění vyhlášeném dne 1. června 1984. 76 Přijetím novely církevního zřízení pokračujícím 28. synodem ČCE v roce 1994 a novou situací církve ve společnosti se mění celocírkevní řády. Při zpracování tohoto znění se již počítalo s možností změn, doplnění, či tvorby nových řádů. Uvedené znění proto odkazuje jen na ty řády, které platí v dřívějším nebo v novelizovaném znění. Tato novela podstatně změnila znění církevního zřízení a s různými dílčími změnami platí až do současné doby. Proto podrobněji uvedu její znění, pozdější novelizované části této novely církevního zřízení popíši v samostatné kapitole. S ohledem na různá data vzniku a účinnosti celocírkevních řádů budu vycházet z jejich aktuálně platného a účinného znění. Formálně je toto zřízení členěno do sedmi hlav 77 a celkem 34 paragrafů. V tištěné podobě bylo vydáno a doručeno do sborů před nabytím platnosti a účinnosti po 2. mimořádném 78 zasedání synodu z 10. 12. listopadu 1994. Součástí tohoto znění církevního zřízení, které závazně upravuje práva a povinnosti členů církve ČCE, je i výčet celocírkevních řádů, které církevní zřízení provádějí, usnáší je synod a jsou závazné pro celou církev. Jsou to zejména tyto řády: a) řád členství v církvi (ŘČ) b) řád výchovy v církvi (ŘV) c) řád sborového života (ŘSŽ) d) řád o správě církve (ŘS) e) jednací a volební řád (JVŘ) f) řád pro kazatele (ŘK) g) řád pastýřské služby (ŘPS) h) řád hospodaření církevních sborů (ŘHCS) i) řád pro studenty bohosloví (ŘSB) 76 77 78 viz 34 zřízení ČCE z roku 1994 v pořadí: obecná ustanovení, farní sbor, seniorát, povšechný sbor, generální sněm, vztah k církvi obecné, přechodná a závěrečná ustanovení pokračující zasedání 28. synodu ČCE z 10. 12. listopadu 1994 22
Celé církevní zřízení uvozuje preambule, ve které jsou vyjádřeny základní zásady církve a odkazy na historické souvislosti, na které se církev odvolává a které vyznává. Evangelická církev se hlásí do společenství reformačních církví obnovených a stále se obnovujících Božím slovem. Navazuje na tradice České reformace, na hnutí husitské, církev podobojí i Jednotu bratrskou, na církve evangelické augsburského i helvetského vyznání, povolené v našich zemích tolerančním patentem v roce 1781 a sloučené svobodným rozhodnutím zástupců všech sborů na generálním sněmu r. 1918 v církev jedinou, která přijala jméno Českobratrská církev evangelická. Přihlíží k výsledkům ekumenických rozhovorů, zvláště k dokumentu Komise pro víru a řád o křtu, večeři Páně a ordinaci a k Leuenberské konkordii, pod kterou připojila svůj podpis. Evangelická církev přijímá zásadu všeobecného kněžství lidu Kristova, podle níž je poslání církve svěřeno všem pokřtěným a uskutečňuje se podle různých obdarování, jež společenství církve rozpoznává. Evangelická církev se spravuje podle zásad presbyterně - synodních. 79 2.10.1 Hlava I. Obecná ustanovení 2.10.1.1 Členství v církvi Členství v církvi, stručně zvané Evangelické, se nabývá křtem anebo přijetím podle jejího řádu. 80 Členství v církvi se pozbývá vystoupením nebo vyloučením z církve. Je možno propůjčit členství v církvi i křesťanům jiného vyznání, k tomu je oprávněno staršovstvo sboru. K církvi mohou být přičleněny i jiné evangelické sbory. O takovém přijetí rozhoduje a podmínky přičlenění stanovuje synod. 81 Členem Českobratrské církve evangelické je ten, který byl přijat a evidován jako člen 79 80 81 viz Preambule zřízení ČCE z roku 1994 Cf Řád členství v církvi usnesený 1. zasedáním 31. synodu Českobratrské církve evangelické dne 23. května 2003, platnosti nabyl dnem vyhlášení synodní radou 18. června 2003. Tím dnem pozbyl platnost dosavadní Řád členství v církvi, usnesený 29. pokračujícím synodem dne 22. listopadu 1998 viz 1 zřízení ČCE z roku 1994 23
některého farního sboru za podmínky, že byl řádně pokřtěn v některém jejím sboru (dříve i evangelické církve augsburského či helvétského vyznání), anebo prokáže, že byl řádně pokřtěn v jiné křesťanské církvi vyznávající dílo Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Členům jiných křesťanských církví může Českobratrská církev evangelická propůjčit členství, jestliže o to v některém jejím sboru požádají. Přitom jsou posuzovány dva znaky mateřského křesťanského společenství žadatele. Prvním je věrnost christologickému vyznání, druhým pak ekumenická otevřenost. Člen, který nežije v obecenství slova a svátostí, je ČCE považován za jejího člena, pokud se nerozhodne z církve vystoupit nebo z ní nebyl vyloučen. 82 2.10.1.2 Přijímání členů Přistupující podá žádost o přijetí do ČCE staršovstvu farního sboru, ve kterém chce být evidován. Nezletilé a nesvéprávné přihlašují rodiče a v případě, že jich není, pak zákonný zástupce. O přijetí do církve či o propůjčení členství rozhoduje staršovstvo na základě zjištění, zda přistupující splňuje některou z podmínek uvedenou v čl. 1.1 Řádu členství v církvi z roku 2003, a zda se seznámil se základy učení ČCE, vyznal svou víru a účastní se sborového života. Nový člen je pak přijímán v bohoslužebném shromáždění. 83 Pokud došlo k vystoupení či vyloučení z ČCE, je možno znovu požádat o přijetí do církve. O tomto rozhoduje staršovstvo sboru, může takovému členu též stanovit zkušební lhůtu. 84 2.10.1.3 Práva a povinnosti členů církve Členové církve nabývají práv, mezi která patří zejména právo na duchovenskou a pastýřskou péči, církevní služebnosti a účast na správě církve. Zřízení též pro své členy stanoví povinnosti, které se týkají zejména věroučné a duchovní 82 83 84 viz čl. 1. Řádu členství v církvi z roku 2003 viz čl. 1. Řádu sborového života z roku 2005 viz čl. 2. Řádu členství v církvi z roku 2003 24
oblasti, patří mezi ně požadavky, aby členové církve pilně četli Písmo svaté, setrvávali v bratrském obecenství života kolem Slova Božího a svátostí, vychovávali spolu s církví své děti ve víře, společně oslavovali Boha, osvědčovali svou víru životem podle evangelia, v lásce sloužili svým bližním a přispívali též na hmotné potřeby církve. Hlasovací právo nabývají členové, kteří plní své povinnosti v církvi a jsou starší 18 let. Hlasovací právo však nemají ti členové, kterým bylo právoplatně odňato. 85 Členové ČCE se podílejí na správě sborů všech stupňů. Mají právo volit církevní funkcionáře a být voleni do takových funkcí podle Církevního zřízení, Řádu o správě církve a Jednacího a volebního řádu ČCE. Podle Řádu pro kazatele mohou být členové církve povoláváni za kazatele ČCE. Členové ČCE se podílejí na pastýřské péči a službě podle Řádu pastýřské služby a na hospodářském zabezpečení sboru podle Řádu hospodaření církevních sborů. 86 2.10.1.4 Ztráta členství v ČCE Člen ztrácí členství v ČCE třemi způsoby. Prvním je prohlášení o vystoupení z ČCE podaným písemně staršovstvu sboru, ústně učiněné prohlášení potvrdí staršovstvo sboru takovému členu doporučeným dopisem. Druhým způsobem je odnětí propůjčeného členství a nakonec je odňato členství vyloučením člena z církve. Takovému členu, který svými činy nebo slovy zjevně a opakovaně projevuje nevěrnost a neúctu k základům vyznání ČCE nebo svým způsobem života, svým vztahem k bližním nebo svou činností se zjevně, trvale a pohoršlivě rozchází s cestou života, kterou mu svědectví Písma nabízí, staršovstvo stanoví lhůtu k nápravě. Je možno použít opatření, zejména domluvy, odnětí volebního práva apod. Poté staršovstvo může zvažovat předložení otázky, zda by takový člen neměl z církve vystoupit. Jinak jej může staršovstvo po předchozím schválení seniorátním výborem z ČCE vyloučit. Vyloučení se provede písemně s uvedením důvodů rozhodnutí a poučení o odvolacím 85 86 viz 2 zřízení ČCE z roku 1994 viz čl. 3 Řádu členství v církvi z roku 2003 25