POHÁDKA O ŠMOULECH Ve šmoulí vesnici žili Šmoulové: Taťka Šmoula, Fešák, Šprýmař, Trumpetka, Mrzout, Lenoch, Farmář, Koumák, Silák, Poeta, Šmoulinka. Hráli fotbal s osmi červenými míči. Mlsoun upekl šmoulům dortíky, koláčky a šmorůvkové taštičky. Šmoulové Stopař, Koumák a Šmoulinka šli ke Gargamelovi vzít list na červený lektvar, ale Gargamel vstal, vzal Šmoulinku do klece. Stopař s Koumákem doběhli k Taťkovi Šmoulovi pro pomoc. Silák na fotbale dal tisíce gólů a vyhrál cenu. Přiběhl Koumák se Stopařem a křičeli: Pomóc, Gargamel chytil Šmoulinku! Jdeme zachránit Šmoulinku řekli Šprýmař a Silák. Přišli včas, aby Šmoulinku zachránili. Taťka Šmoula hodil zelený lektvar na Gargamela, aby byl na všechny Šmouly navždycky hodný. Silák vzal činku a hodil ji na Gargamelovu hlavu. Ale Gargamel se probral a chytil Taťku Šmoulu, Poetu, Stopaře, Koumáka a Lenocha. Ostatní všechny šmouly zachránili. Koumáku, zachraň tu Šmoulinku! řekli Šmoulové. Ale ne, Gargamel už začal vařit Šmoulinku, řekl Poeta. Taťka Šmoula hodil fialový lektvar na Gargamelovu ruku. Silák šel za Matkou Přírodou a řekl: Proč je Gargamel zlý, Matko Přírodo, Slunce proměnil ve strašlivou a hodně zlou bouřku. Silák šel ke Gargamelovi zachránit Šmoulinku. Ostatní křičeli: HURÁ, Silák zachránil Šmoulinku, můžeme jít domů. Ve vesnici slavili Silákův svátek a Šmoulinčiny narozeniny, všichni hráli Fotbal, Golf, Basketbal a Baseball. Autor: Jan Beďač
Maková panenka a motýl Emanuel Na kraji makového pole seděl motýl s malým oranžovým cylindrem na hlavě. Pohrával si s křídly, po chvíli přestal a povídá pro sebe: Proč si pohrávám s křídly, když tu nikdo není? Sotva dořekl, ozvalo se z makového pole: Vždyť už jdu! Z máků vyšla panenka. Měla makovo-kvítkovou sukni a dlouhé černé vlasy. Jsem Maková panenka, povídá motýlovi. Motýl zamával svým cylindrem a představil se: Jmenuji se Emanuel. Moc se mi líbíš, červená panenko, poklonil bych se ti víckrát, ale bojím se zamávat cylindrem, aby mě nesezobl kos. Toho se bát nemusíš, Emanueli, moje suknička je tak červená, že se jí zalekne každý kos. Zatočila se dokola a Emanuel mával cylindrem do všech stran. Vtom přiletěl černý kos a sebral Emanuelovi cylindr. Oba se divili, jak je to možné, a letěli pro radu ke staré makovici. Makovice jim řekla: Máš sice červenou sukénku, ale kdyby ses netočila od sluníčka, byla by sukénka mnohem červenější a kos by se zalekl. Makovice se otřásla a panenka pochytala pár makových zrnek do sukénky, aby uspali kosa. Kos jim řekl: Mák já nezobám, tím mě neuspíte. Posunul si na hlavě cylindr a zpíval dál. Emanuela napadlo, že kos chodí spát podle sluníčka, proto vzlétl ke sluníčku a poprosil ho: Co si mi přinesl, Emanueli? Tři zrnka máku, povídá Emanuel. Abys usnulo a tím usne i kos a vrátí mi cylindr. Sluníčko snědlo tři zrnka máku a hned usnulo. Emanuel vzal kosovi klobouk, nasadil si ho na hlavu a byl šťastný, že má zase svůj klobouk. Autor: Natálie Čárová
Karkulka Byla jednou jedna holčička, jmenovala se Karkulka. Jednoho dne se Karkulka rozhodla, že půjde k Babičce na návsi. Když vyrazila, tak zakopla o kořeny stromů. Karkulka si podvrkla kotník, když se to dozvěděla babička, tak dostala všechnu lásku, co v životě mohla mít. Šli k doktorovi na obvázání sádry na noze. Druhého dne přijela celá rodina na návštěvu. Chudák Karkulka musela pořád ležet v posteli, protože jí to řekl doktor. Karkulka však nevěděla, že jsou na návštěvě příbuzní, zavolala maminku, aby jí donesla vodu. Ale místo mamky tam přišli sestřenice, Karkulka se lekla, ale uvědomila si, že jí to říkala. A když jí sestřenky pomohli vstát, tak si všimla, že má maminka narozeniny. Popřála mamince všechno nejlepší a šla si lehnout. Po třech týdnech Karkulce sádru sundali a už mohla zase chodit jako dřív. Dalšího dne maminka řekla, aby jí podala nůž, naštěstí Karkulce se nic nestalo, ale mamince ano. Řízla se do prstu, když krájela mrkev k obědu. Karkulka jí podala náplast a vše bylo v pořádku. Když karkulka byla odhodlaná, tak šla za babičkou, která byla na chatě v lese. Vzala si do košíku bábovku, rádiovku a šťávu. Když byla v polovině cesty, tak viděla louku s hromadou růží. Tak nějaké vzala a šla dál. Když Karkulka byla u chalupy, tak prozvonila babičku přes mobil. Když Karkulka vešla do chalupy, tak babičce vyprávěla, co viděla po cestě k ní. Ale nejdřív babičce dala košík. A babička zas vyprávěla, že viděla z okna jelena a srnky. Autor: Františka Gnolová
Balerina Byla jednou jedna dívka jménem Felície. Byla v sirotčinci se svým nejlepším kamarádem jménem Ferdinand. Byli oba veselí, ale oba chtěli do Paříže. Felície chtěla být balerínou a Ferdinand chtěl být vynálezcem. Tak v noci chtěli potají utéct, ale jejich hlídač je viděl a chtěl je chytit, ale oni mu ujeli vlakem. Ráno dalšího dne byli v Paříži u Eiffelovy věže. Ale Ferdinand přepadl z mostu a spadl do lodě. Felície neměla kam jít, ale pak zahlédla za rohem baletní školu a viděla tam balerínu a rozzářili se jí oči, jenže v tu chvíli ji chytil hlídač z baletní školy a vyhnal ji. Felície se zastala uklízečka. Felície pak šla za ní ven a řekla: Jste první, kdo na mě byl v tomto městě aspoň trochu milý. Nemám kam jít a jsem sirotek. Uklízečka ji vzala k sobě. Žila vedle bohaté paní a tam uklízela. Felície jí pomáhala s úklidem, až zaslechla stejnou hudbu jako v baletní škole. Tak šla do chodby a podívala se dírkou na klíče a byla tam baletka Felíciina věku. Šla za ní a bavila se s ní o té škole a říkala, že čeká na dopis, díky kterému jí vezmou do baletní školy. Felície ukradla dopis, protože si chtěla zkusit balet. Uklízečka jí pomáhala se učit balet, protože kdysi byla taky balerína. Tak jí to postupně šlo víc a víc a nakonec vystupovala s balerínou, kterou viděla ve škole na začátku. A tak byla balerínou, jak si přála. Autor: Adéla Halánová
Červená Karkulka Jednoho dne v jedné vesničce žila maminka s dcerkou. Dcerka nosila jenom červené věci a jmenovala se Karkulka, Červená Karkulka. Maminka jednou řekla: Karkulko, dones babičce bábovku, víno, salám a hlavně na sebe dávej pozor. Karkulka se vydala a říkala si: Proč mám na sebe dávat pozor, vždyť jsem už velká. Ale potom uviděla les. Jenže ten les nebyl obyčejný, byl hrozně tmavý a Karkulka už pochopila, proč jí maminka říkala, ať na sebe dává bacha. Karkulka šla a pořád se otáčela za sebe. Jednou se otočila a viděla vlka. Vlk řekl: Kampak to jdeš, děvenko, a co máš v tom košíčku? Karkulka odpověděla: Jdu za babičkou a v košíčku mám bábovku, víno a salám. Vlk řekl: A dáš mi ochutnat. Karkulka rozmýšlela a řekla, že ne. Vlk se zeptal proč. Karkulka řekla: Protože musím chvátat k babičce. Vlk si jen tak pro sebe potichu řekl: To se uvidí, kdo tam bude dřív. Karkulka a vlk se rozloučili a šli. Samozřejmě vlk tam byl dřív. Vlk přišel k babičce, pozdravil: Dobrý den a babičku sežral. Karkulka přišla hned a si všimla, že je babička jiná. A hned se jí zeptala: Proč máš tak velké oči a ostré zuby? a než dořekla, proč máš tak velké uši, vlk ji sežral také. Naštěstí šel zrovna kolem domu myslivec a viděl to. Myslivec vzal pušku, vlka zastřelil, rozřízl břicho, babičku a Karkulku vytáhl. Potom mu babička i Karkulka poděkovaly, myslivec do vlka narval kamení a hodil do studny. Potom si všichni na bábovce a salámu pochutnali. Autor: Mikuláš Indro
Rebelka a bludičky Byla jednou jedna královská rodina a ta měla dceru jménem Merida. Někteří jí říkali Rebelka. Jednoho dne měla Merida narozeniny, bylo jí pět let, měla velikou radost. Její otec jí řekl: Teď, Merido, vystřelím lukem, a jestli najdeš šíp, hned se vrať, bude tu na tebe čekat překvapení. Merida běžela, co jí nohy stačily, a když ten šíp našla, chtěla už se vrátit k rodičům, ale najednou spatřila bludičku. Chtěla jít za ní, ale najednou se ozvalo: Merido, pojď za námi. Tak Merida šla. Tatínek jí dal luk. Merida poděkovala a řekla, že viděla bludičku. Matka jí odpověděla a řekla: Doufám, že si za ní nešla. Několik krásných let Merida rostla do krásy. Merida se jednoho dne proháněla na koni a už jela domů na oběd. Tatínek vyprávěl svůj příběh o své dřevěné noze. Merida si položila svůj luk na stůl a matka řekla: Merido, na stůl se zbraně neodkládají. Tatínku, řekla matka, přišly ty dopisy ohledně zásnub. Merida vykřikla: Zásnub!!! Ano, odpověděla matka. Merida se tak naštvala a odjela na svém koni do lesa. Najednou viděla bludičku, tak za ni šla a ta jí dovedla k chaloupce, kde bydlela stařena, ale ve skutečnosti to byla čarodějnice. Čarodějnice Meridě tvrdila, že je jen stařena, co pracuje s dřevem. Merida na to pak přišla, že chce změnit osud své matky. Čarodějnice souhlasila a dala jí koláček. Merida dala matce koláček a ta se najednou změnila v medvěda a tak Merida jela s matkou k čarodějnici a ta jí vysvobodila a vše dobře dopadlo. Autor: Gabriela Jedličková
Kouzelný hrad Žila, byla jednou jedna holčička Anička. Anička měla starší sestru Elišku. Spolu se šly projít do lesa a v lese našly houby. Sestry si říkaly, když našly houby, že se vrátí domů pro košík na houby. Došly domů a vzaly si košík. Šly zpátky do lesa a houby tam už nebyly. Říkaly si, že je to divné, že ty houby tam předtím byly a teď už tam nejsou. Holky si říkaly, že asi zmizely. V lese nebyla ani jedna houba. Ale hledaly dál, až našly veliký hrad. Když vcházely dovnitř, tak v lese uslyšely nějaké houkání. Eliška se šla podívat, co tam houkalo. Byla to sova. Anička vzala Elišku za ruku, aby už šly do hradu. Vešly do místnosti a uviděly čokoládu, bonbony a všechny možné sladkosti. Sestry se hned do všech sladkostí zakously. Když s sebou měly ten košík, nasbíraly si do něj pár sladkostí. Pak se šly podívat do místnosti hned vedle. Seděla tam myš. Řekla jim: Vzaly jste si sladkosti? Sestry přikývly a ukázaly myšce plný košík. Nezlobíte se na nás? zeptaly se holky. Ne, já jsem ráda. Už jsem sladkostí přejedená. Zachutnaly mi houby. Anička pošeptala Elišce: Proto jsme v lese žádné nenašly. Myška jim řekla, ať se ještě projdou po hradě. Sestry poděkovaly. A myška za nimi volala: Hlavně ty sladkosti nesnězte všechny najednou. A měli byste už jít domů. Rodiče o vás mají jistě strach. Tak se mějte hezky. Dívky si ještě prohlédly zbytek hradu a vydaly se lesem domů. Šly po cestě a ještě se stavily na hřiště. Po chvíli si řekly, že už by měly jít domů. Když došly domů, ukázaly rodičům sladkosti a všichni si pochutnaly. Autor: Natálie Juričková
DÍVČÍ ZÁCHRANÁŘKY Bylo jednou deset kamarádek Kilie, Elie, Helie, Petra, Gabča, Barča, Anča, Sára, Lucka a Viktoria které nevěděli, čím v budoucnu budou. Jednoho dne si šly pro vodu ke studánce, vzaly si s sebou brašny, kýble na vodu a deštník, protože venku pršelo. Když došly ke studánce, tak se stalo něco neočekávaného U studánky ležela malá štěněcí fenečka. Bylo zmrzlé a určitě nastydlé. Vzali si ho domů a usušili ji. Druhý den svítilo sluníčko a bylo teplo. Dívky si vyzvedly součástky na novou klubovnu, sestavily ji, nanosily do ní nábytek a zašly koupit věci fenečce. Pojmenovaly jí Kája. Doma v klubovně Káje daly granule, její jídlo a pelíšek na něco ovšem zapomněly Zeptat se rodičů, jestli si Káju mohou nechat. A tak se jich zeptaly a rodiče jim s radostí řekli, že si ji mohou nechat. Jednoho dne se šly podívat k bažině. Všechno tam bublalo a bylo tam příjemné teplo. S Kájou si užívaly a vycvičily ji. Autor: Lucie Kabátková
O modré Karkulce Byla jednou jedna krásná holčička. Nosila modré šaty, modrý šáteček a modré botičky. Jmenovala se Karkulka. Jednou, když bylo její mamince špatně, tak maminka Karkulku poprosila: Karkulko, dojdi do lesa pro červené bobulky, ty mně vyléčí. Karkulka odpověděla: Dobře a můžu babičce a dědečkovi donést něco dobrého? Maminka jí řekla: Dobře, Karkulko, ale dávej na sebe pozor. Víš, že tam je smečka vlků. Karkulka jí na to přikyvovala. Vzala si košíček, do něj dala kytičky, víno, pivko pro dědu a bonboniéru. A vydala se na cestu. Po cestě potkala myslivce, strýčka, datly, veverky a kosy. Když byla u chaloupky, zdálo se jí na ní něco divného, byla taková opuštěná a neuklizená. Když vzala za kliku, tak dveře nešli otevřít. Hodně se vylekala, a tak běžela domů a všechno pověděla mamince. Když to maminka slyšela, honem zavolala Karkulčině babičce a zeptala se: Mami, vy jste se přestěhovali, že nejste v chaloupce? Maminka jí na to odpověděla: Ano, ale neboj, jsme ještě blíž než před tím. Jsme u potůčku a máme takovou bíločervenočernomodrou chaloupku, víš. Karkulce maminka všechno řekla a Karkulka na ni zůstala koukat jak jojo. Tak povídá mamince: Mami, já ti nejprve skočím do lesa pro ty bobulky a potom půjdu k babičce a dědovi. Tak se vydala pro bobulky. Když je konečně našla, rychle běžela domů a dala je mamince. Maminka je rychle snědla a už jí bylo líp. A tak řekla Karkulce: Karkulko, já půjdu s tebou k babičce a dědovi. Karkulka odpověděla: Mami, tak to tam teda bude fakt super, když tam budeme všichni. Karkulka a maminka se vydaly na cestu, když tam dorazily, tak Karkulka si dala čaj, maminka a babička si daly víno a bonboniéru, co donesla Karkulka, a dědeček si dal pivko. Potom se rozloučili, Karkulka a maminka šly domů, zahrály si karty a potom šly spát. Pro Karkulku to byl super den. Užili si to babička, dědeček, maminka i Karkulka. Autor: Anna Kameníková
Žirafa Lída Jednou šla lesem holčička Marie. Za stromy se ozývaly nějaké kouzelné zvuky. Marie se bála, ale i když to přestalo, bála se víc a víc. Potom viděla ve vzduchu třpytky a jiskry. Marie se snažila utéct, ale zakopla o kořen a za stromy bylo ticho. Marie si stoupla a za stromy uviděla malý ocásek. Potom to vyběhlo a byla to malá rozkošná žirafa. Marie si oddychla. Žirafa se nepohnula z místa, jenom vyděšeně dýchala a koukala. Marie se přibližovala a žirafa stála stále jenom na místě. Když Marie už stála u žirafy, jemně jí pohladila a žirafa se přestala bát. A holčičku radostí olízla. Marie se zasmála a pohladila jí znovu po jemné hlavičce. Marie jí pojmenovala Lída. Byli kamarádky. Potom žirafa Lída ukázala kouzlo. Marie s úžasem na ni koukala. Žirafa potichu promluvila a Marie se zastavila a řekla: Ty mluvíš? Žirafa jí odpověděla: Ano mluvím. Marie byla veselá. Žirafa řekla Marii: Můžeš si přát tři přání - teď hned. Marie žasla a začala žirafě vykládat, co si přeje. Žirafa jí to splnila, ale řekla, že už musí jít. Marie byla velmi smutná, až měla slzy v očích. Žirafě to bylo líto, ale už opravdu musela. A tak si Marie povzdychla, ale žirafa se nemohla dívat, jak je Marie smutná a řekla: Já tedy s tebou zůstanu a půjdu domů. Marie s žirafou odešly z lesa domů. Marie představila žirafu mamince. Maminka jí dovolila zůstat. Marie a žirafa byli nejlepší kamarádky. Autor: Bára Kordovská
Štěpán a Amálka V jedné chaloupce žil Štěpán. Jednoho krásného dne se Štěpán dozvěděl, že se ztratila princezna. Další den se jí rozhodl hledat. Maminka mu dala krajíc chleba a sklenici mléka s sebou. Prošel dvěma lesy, přelezl pět skal, přeplaval tři rybníky a překonal dva močály. Štěpán došel k příkré skále. Díval se, jestli nejde obejít, ale byla tak velká, že obejít nešla. Pokusil se na ni vylézt, ale dvakrát spadl, měl šest odpočinku a asi po hodině vylezl na horu. Pak už jenom zbývalo slézt dolu. Vedle skály byl vysoký smrk, takže na něj vlezl a slezl po něm dolu. Šel dál a před ním byl rybník a za rybníkem byla bažina. Asi hodinu a půl mu trvalo, než přeplaval rybník a přešel bažinu. V dálce uviděl jeskyni, vlezl do ni a uviděl draka a princeznu. S drakem se začal prát, to mléko ve sklenici, co měl u sebe, vytáhl z batohu a přetáhl s ním draka přes hlavu. Drak si v tom okamžiku lehl na zem, tím pádem Štěpán zabil draka. S princeznou se vydal do království. Přešli devět skal, přeplavali šest rybníku, přebrodily osm řek a přešli osm bažin a močálu. Až uviděli království. Rozběhli se k němu, vešli dovnitř a princezna po dlouhý době se setkala s maminkou a s tatínkem. Štěpán se dozvěděl jméno princezny, které znělo Amálka. Napili se, najedli a vydali se k Štěpánovi domu. Tentokrát jeli domu na koních. S nimi jel také tatínek Amálky. Cesta byla hodně dlouhá. Uběhly asi tři hodiny a byli teprve v pulce cesty. Jeli, jeli a jeli na koních. Po dvou hodinách se ocitli v lese. Štěpán řekl, že už budou za chvíli doma. A po chvilce dorazili domu. Všichni si povídali, najedli se a seznámili se. Štěpán s Amálkou jsou dodnes spolu šťastní. Autor: Jakub Kordovský
Pohádka O Červené Karkulce Byla jednou jedna malá holčička, která nosila pořád červený čepeček, proto jí začali říkat Červená Karkulka. Jednou ji maminka poprosila, aby donesla její babičce červené víno a dort, protože měla dnes narozeniny. Karkulka to dala do košíčku a vyrazila. Karkulka pořád šla a najednou potkala vlka. Vlk se jí vyptával, kam jde, proč tam jde a co má v košíčku. Karkulka mu to řekla a vlk jí na to odpověděl, že by měla natrhat nějaké kytičky a Karkulka šla. Natrhla nějaké kytičky a šla ke své babičce. Karkulka ale nevěděla, že vlk ji přelstil a mezitím, co trhala kytičky, běžel k babičce. Když Karkulka došla ke své babičce, hned jí přišlo něco zvláštního. Když vešla do babiččina pokoje, tak se lekla. Karkulka se zeptala, proč má tak velké oči? Babička odpověděla, aby ji dobře viděla, Karkulka se zase zeptala, proč má tak velké uši? Babička odpověděla, aby ji dobře slyšela. Karkulka se jí zeptala ještě jednou proč má tak velkou pusu? Babička odpověděla, aby mohla dobře sníst a snědla Karkulku. Naštěstí šel kolem domu myslivec. Vešel dovnitř a rozřízl babičce břicho, ale nebyla to babička, byl to vlk, který babičku snědl, než Karkulka přišla do chaloupky. Karkulka i babička vylezly z břicha vlka a babička řekla, že si vlka zašije a bude jí hlídat dům. Vlk babičce hlídal dům a všechno dobře dopadlo. Autor: Eliška Krátká
O perníkové chaloupce Bylo, nebylo, v jedné chaloupce na kraji lesa žila rodina dřevorubce. V rodině žili dvě děti, maminka a tatínek. Jednoho dne se tatínek rozhodl, že půjde štípat dříví a vezme s sebou děti, aby natrhaly lesní plody. Když se začalo stmívat, tak tatínek pověsil sekeru na strom, jakože kácí dříví. Když ho děti hledaly, tak našly tu sekeru a Mařenka řekla, že jsou ztraceni. Pak se zeptala Jeníčka, jestli by dokázal vylézt na strom, aby se podíval, jestli v dálce neuvidí světélko. Vylezl na strom a povídá: Támhle v dálce je chaloupka, jdeme tam! Když k ní přišli blíž, zjistili, že je celá z perníku. Utrhli kus a z okna se podívala ježibaba a povídá: Kdo mi to tu loupe perníček? A jak viděla děti, vzala je dovnitř. Jeníčka zavřela do klece a Mařenku nechala uklízet. Když vykrmila Jeníčka, chtěla je hodit do pece, ale Jeníček vzal lopatu a hodil tam ježibabu. Dlouho bloudili po lese, až za nějakou dobu narazili na nějakou paní, které se zeptali, kudy vede cesta z lesa. Ona jim pomohla a tak se dostali správně domů. Potom vyprávěli, jaké zažili dobrodružství. Autor: Vojtěch Kuňka
Žila, byla jedna královna, která měla nevlastní dceru Sněhurku. Královna byla na Sněhurku hodně přísná. Jednoho dne řekla myslivci:,,zaveď Sněhurku daleko do lesa a dones mi její srdce. Myslivec odvedl Sněhurku do lesa a řekl jí:,,sněhurko uteč daleko do lesa. Sněhurka utekla pryč, šla dva dny a dvě noci. Třetí den našla na loučce malou chaloupku. Sněhurka chvíli klepala na dveře a potom zjistila, že jsou dveře otevřené. V chaloupce byl stůl a u stolu bylo sedm malých židliček. V chaloupce také bylo sedm malých postýlek. Sněhurka si řekla, že tam uklidí a uvaří jídlo. Sněhurka byla unavená a tak si lehla přes sedm malých postýlek. Potom do chaloupky přišlo sedm trpaslíků. Divili se, že je v chaloupce uklizeno. Potom si všimli, že jim někdo leží v postýlkách. Říkali si, že je to dívka a co dělá v naší chaloupce. A potom si jeden z trpaslíků pšíkl a Sněhurku vzbudil. Trpaslíci měli spoustu otázek:,,co tady děláš? Jak ses sem dostala? Sněhurka odpověděla:,,zabloudila jsem sem a dveře byly otevřené. Trpaslíci si se Sněhurkou dlouho povídali. Sněhurka se jich zeptala:,,můžu tady s vámi žít? Trpaslíci říkali že ano. Sněhurka uvařila sobě a trpaslíkům večeři a potom šli spát. Další den ráno museli trpaslíci do práce. Trpaslíci říkali Sněhurce:,,Dávej na sebe pozor a nikomu neotevírej! Trpaslíci odešli a přišla nějaká stařenka a říká:,,sněhurko, dej si jablíčko. Sněhurka se zeptala, jak zná stařenka její jméno a stařenka odpověděla:,,jsem tvoje sudička. Sněhurka snědla jablko a spadla na zem. Přišli trpaslíci a chtěli jí oživit. Potom slyšeli dupot koní. Byl to princ. A ten jí políbil a byla svatba. Autor: Pavla Lněničková
O mně a kouzelném světě Jednoho krásného dne jsem jel za babičkou. Jeli jsme s babičkou k jezeru. Byli tam trpaslíci, kouzelné víly a krásní motýlci. Potom za mnou přišla paní s kouzelnou hůlkou. Řekla mi, že s ní mužů bydlet. Tak jsem se k ní nastěhoval. Bylo to tam krásné. Večer na nás zaútočily víly. Bál jsem se jich, ale dopadlo to dobře. Paní Agáta je odehnala. Další den jsme se vydali k tomu stejnému jezeru jako s babičkou. Vypadalo to tam stejně. Po půl hodině jsme šli domů. A šel jsem spát. Další den jsem slyšel babičku, jak na mně volá. Najednou jsem se probudil na tmavé louce. Byla tam tma, skoro nic jsem neviděl. Byly tam svíticí houby a svíticí potok. Zvedl jsem se a slyšel jsem hlasy babičky, jak volá, kde jsem. Najednou jsem spadl na zem a slyšel babičku: Jirko, škola! Já jsem se probudil a zjistil jsem, že to byl jenom sen. Autor: Jiří Matoušek
PRINC KRAL KNIH N arodil se princ, nikdo se o něj nestaral. Jeho tatínek byl totiž Vendelín stopadesátý zkrátka Vendelín. Jeho maminka četla knihy a starala se o prince. Jeho první slovo bilo kniha. A už v pěti letech četl a tak on i jeho maminka četla a četli a četli. Dokud nedočetli a vyšli z obrovské knihovny a Princovi bylo osm let. Malý Princ si začal hrát s klacíkem ze šípku na krále, protože tam bylo hodně trní, šípů a bodláků. Opravili zahradu a princovi bylo deset let. Pak malému princovi bylo dvanáct a za ty všechny narozeniny dostal třicet knih. Byly tam třeba knihy: Deset bratrů, Miliarda knih v jedné atd. Rozhodl se, že posbírá všechny knihy na celém širém světě a byl třeba v Olympii, v zemi Oz, H 2 0, Mozkovicích atd. Po dlouhých cestách přijel domů a to už mu bylo devadesát devět let a rozhodl se, že postaví velikánskou knihovnu světa, protože si všechny stěžovali, kde je zlatá kniha, sešit A ramena. A tu knihovnu pojmenoval Král knih, lidem se velmi líbila a jeho knihovníkem byl jeho syn Princ II. A oslavovalo se tam až dodnes. A ještě déle a ještě bude. Autor: Simon Melichar
Čarodějka J edna čarodějka jménem Alfrozie šla s kamarády ven, ale oni nevěděli, že to je čarodějka. Takže šli, až najednou uviděli kluky, kteří jim shazovali věci atd. Snažili se jim vyhnout, ale oni si jich všimli. Alfrozie s sebou měla peníze a pití. Když kluci přišli k nim, tak brali Alfrozii peníze a ona si to nenechala líbit, takže použila čáry, aby kluky donutila ty peníze vrátit. Všichni, když ty čáry uviděli, tak se Alfrozie báli, ale Alfrozie kamarády uklidnila, že jim nic neudělá. Nepřátelští kluci utekli, Alfrozie a její kamarádi šli dál. Potom se stmívalo a Alfrozie kamarády už šli domů. Další den Alfrozie potkala zase stejné kluky, kteří tam měli rodiče a říkali: Pojď rychle, mami. Tak spěchali a oba se otočili na Alfrozii a ta udělala svoje čáry a oběma klukům se najednou podlomily nohy. Mamka jim pomohla zvednout se a zeptala se, proč spadli oba naráz a oni řekli: To ona! Ale když se otočila, nikdo tam nebyl. Mamka řekla Vždyť tam nikdo není. Kluci se otočili a řekli Vždyť tam byla. Ona zmizela Další den šla Alfrozie znovu ven a zase je potkala, ale oni radši utekli a Alfrozie řekla, že už je nechá být. Od té doby se Alfrozii kluci vyhýbali a Alfrozie už je nechala. Autor: Antonín Pavlát
Pohádka o Chaloupce B yli jednou bratr a sestra. Jmenovali se Jeníček a Mařenka. Jednoho dne šli do lesa nasbírat jahody. Když přišli do lesa, tak si našli keříky s jahodami. Když už měli skoro plné košíky, tak Mařenka uviděla další keříky s jahodami. Jeníček řekl, že už tam nepůjdou, protože začíná být tma. Když ho po dlouhém přemlouvání Mařenka donutila, aby tam šli, tak nakonec Jeníček řekl, že ano. Když tam došli, byla docela tma. Když měli plné košíky, tak řekli, že už půjdou. Po chvíli cesty zjistili, že se ztratili. Procházeli se lesem a pak najednou uviděli světlo. Byla to malá chaloupka. Když k ní došli, zaklepali, jestli je někdo uvnitř. Mařenka přes okno uviděla babičku a řekla, že by je tam mohla nechat přespat do rána. Když jim babička otevřela dveře, zeptala se, co ty chtějí. Jeníček jí odpověděl, se ztratili a nemohou najít cestu pryč z lesa. Babička je pustila dovnitř, nabídla jim jídlo, pití a připravila jim postele na spaní. Jak si lehli, tak všichni usnuli. Ráno, když se vzbudili, nasnídali se a šli hledat cestu ven z lesa, babička šla s nimi. Uprostřed lesa potkali tatínka Jeníčka a Mařenky. Tak se rozloučili a babička šla do chaloupky, jelikož tam bydlí celý život, cestu znala jako svoje boty. Tatínek s dětmi došli domů. Jeníček a Mařenka vyprávěli, co se jim stalo. Nakonec se všichni vrátili domů zdraví a šťastní. Autor: Adam Pavlíček
Natálka a vysněný kůň Natálka je dívka, která chodí do páté třídy. Jejím snem je mít vlastního koně, na kterém by mohla jezdit a starat se o něj. Rodiče jí ho ale nechtějí koupit, protože si mysleli, že je na něj moc malá a neuměla by se o něj sama postarat. Natálce je to moc líto a proto s pláčem sedne na kolo a jela do lesa. Tam uviděla opuštěného bílého koně. Natálka se se zatajeným dechem snažila pomalu přiblížit ke koni. Ráda by si ho pohladila. Přibližovala se pomalu, aby si na ni kůň zvykl. Zjistila, že není jeho nepřítel ale naopak. Konečně se jí to podařilo, on si položil hlavu na její rameno, vůbec se jí nebál. Ona si ho hladila. Rozhodla se, že by se na něm mohla projet. Vyšplhala si na jeho hřbet, kůň na ni otočil hlavu jako by ji rozuměl a spolu vyjeli z lesa ven. Jezdili spolu celé odpoledne po okolí a užívali si jeden druhého. K večer dojel k rybníku a tam si spolu zaplavali. Natálka přemýšlela kam koně schovat před rodiči, aby si ho mohla nechat. Najednou slyšela volat svoje jméno. Volá ji maminka, která se ji vydala hledat, protože se bála, aby se Natálce něco nestalo, když tak s pláčem utekla. Tam uviděla, jak si s koněm rozumí a jak ji kůň poslouchá a rozhodla se, že si koně nechají. Rodiče měli velký dům a vedle něj starou stodolu, která by se mohla opravit, a tam by mohl kůň bydlet. Spolu se vydali domů, přemluvit tatínka. Natálka dala koni jméno Dixie. Tím se jí splnil její velký sen. Autor: Lucie Pisková
Perníková chaloupka B ylo nebylo, uprostřed lesa byla chaloupka. Žily tam děti s rodiči. Jednoho dne se tatínek rozhodl, že půjde sekat dříví a Jeníček s Mařenkou se rozhodli, že mu půjdou pomoci. Tatínek sekal a děti sbíraly dřevo. Tatínek řekl, ať dojdou natrhat borůvky. Jeníček s Mařenkou pak chtěli najít tatínka, ale stalo se neštěstí, nemohli taťku najít. Tak hledali a hledali ale pořád nic. Najednou našli perníkovou chaloupku. Jeníček s Mařenkou začali loupat perníček. Zaslechli hlas staré báby. Ozvalo se: Kdo mi to tady loupe perníček? Jeníček s Mařenkou se lekli. Stará bába je zavedla dovnitř a Jeníček strká za mříže. Jeníček zařval: Ty bábo, proč jste mě zavřela sem? A řekla: Nemáte mi tady loupat perníček. A zle se zasmála: Ha, ha, ha, ha. Stará bába pak šla za Mařenkou a řekla: Ty mi pomůžeš s krmením Jeníčka. Mařenka se snažila mu pomoc, za týden už byl Jeníček tlustý, bába přišla, začala šťouchat do Jeníčka a řekla: No, to je už dobrý, ty už půjdeš do pece. Jeníček se lekl: Proč? Protože mám hlad. A vyndala Jeníčka a chtěla ho strčit do pece, ale Mařenka řekla: Děláš to špatně. A děti nabídly: Ukažte, my Vám to předvedeme. Tak si sedla na lopatu a děti strčily bábu do pece a byly šťastní. Pak šly za tatínkem domů. Autor: Martin Pospíšil
Školní výlet Když jsem byla malá, měla jsem moc ráda školní výlety. Vždy když jsme někam na výlet s paní učitelkou jeli, moc mě to bavilo. Vždy jsme jeli vlakem a chodili jsme na procházky, hráli jsme různé hry, bojovky a na konci každého výletu byla stezka odvahy. Tu jedinou věc jsem na školním výletě nesnášela. Vždycky jsem si myslela, že mě pronásledují nějaká strašidla. Ale jednou, když jsem po stezce šla, něco mě napadlo. Napadla mě čarodějnice. Věděla jsem na sto procent, že to čarodějnice je. Měla dlouhý zkřivený nos, klobouk s páskem, černé potrhané šaty a byla celá zelená. Začala jsem se ohánět rukama, nohama, hlavou, očima a vlasy se mi zježily do ježka. Ta čarodějnice mě potom utišila, vzala mě za paži a odtáhla mě pryč. Celý tábor mě začal hledat. Bylo to jako pátrání po nějakém nenapravitelném zločinci. Ta nehezká dívka mě posadila na koště a dala mi bonbón. Potom se mnou vzlétla a já jsem v cuku letu usnula. Probudila jsem se až asi u ní v jeskyni a ona něco vařila ve velkém rezavém kotli. Potom přišla ke mně a začala jsem zjišťovat, že ta čarodějnice je hodná. Ale pořád mi nedocházelo, proč mě unesla. A neměla jsem odvazu se zeptat. Když v tom to ze mě asi vycítila a všechno mi vysvětlila a přesně věděla to, co mě zajímá. Asi uměla číst myšlenky. Řekla mi, že mě unesla, protože chtěla kamarádku. Řekla, že kamarádku neměla tisíce let. Nevěděla jsem, proč se chce kamarádit zrovna se mnou. Asi jsem se jí líbila. Řekla mi, že se jmenuje Sariela. Vypadala stará tak jako já a vyšší než já také nebyla. Ona se totiž s tím svým frňákem nemohla ukázat ve dne na veřejnosti. Ale řekla jsem si, že se se Sarielou skamarádím. Když jsem jí řekla, že se s ní budu kamarádit, ona skákala radostí, až z ní jiskry létaly. Potom se mnou odletěla zpět do tábora. Sariele jsem ještě před tím než odletěla, řekla, že další den už jedeme domů. A ona mi na to řekla já si tě najdu. Další den jsme tedy odjížděli z tábora s tím, že se mě pořád ptali, jak to, že jsem se jen tak vypařila ze stesky. Já jsem jim samozřejmě neřekla pravdu. Přijeli jsme domů a já jsem se těšila na večer, až mě navštíví Sariela. Čekala jsem na ni dlouho do noci. Ale nakonec, když jsem skoro usínala, v okně se objevila Sariela. Sedla si mi na postel a povídali jsme si. Potom jsem usnula. A takhle za mnou létala na koštěti každý večer. A z toho plyne ponaučení Všechno zlé je pro něco dobré. Autor: Sára Procházková
Výlet se školou B yl krásný den a jednou se školou jsme jeli na výlet do Brna. Seděli jsme ve dvojicích. Moc jsem se těšila, až budeme v Brně. Ale po cestě do Brna nás přepadli mimozemšťané. A učitelky zmizely. Naházeli nás do létajícího talíře a převrhli vlak. Pak jsme letěli pořád nahoru. Zastavili jsme se až na nějaké neznámé planetě. Byla tam strašná zima a na naší planetě Zemi zase velké teplo. Měli jsme na sobě jenom trička. Měli jsme jít za nimi, ale byla tam veliká tma a tak jsme je ztratili z dohledu. Naštěstí jsme měli s sebou baterku a tak jsme ji rozsvítili. Viděli jsme hned líp. Za chvíli jsme je zase našli a mimozemšťané nás zavřeli do domu, kde byla ještě větší tma a zima. Byl docela velký a tak nás napadlo, že s baterkou uděláme záchranná světla. Po chvilce nás uviděli astronauti. Letěli k té planetě a našli nás tam zamčené. Ale dveře nešli otevřít a tak se k nám nedostali. Za chvilku našli astronauti mimozemšťany a sebrali mimozemšťanům klíče od domu a odemkli nás. Potom zamkli astronauti mimozemšťany do toho domu. Letěli jsme zase na naší planetu Zemi a řekli nám, že ta planeta byla Krušnikovka. Potom jsme jeli do Brna. A potom jsme se v pořádku vrátili domů. Autor: Edita Součková
Řachanda B ylo, nebylo jedno růžové království. Žíla v něm jedna rozmazlená princezna jménem Markéta. Na severu byl taky zámek. Jednou ho šli vyloupit dva loupežníci. Jeden se jmenoval Jakub a druhý Matěj. Tyto dva loupežníky chytili, ale oni zase utekli. Byl tady i černý les a u něho měl domeček dřevorubec. Jednoho dne princezna Markéta nařídila dřevorubci, aby šel skácet do černého lesa všechny duby a dřevorubec to šel splnit. Paní lesa ho uslyšela a namíchala lektvar. Když to vylila do studánky, ze které dřevorubec pije, stal se z něj po napití blázen. Ale z té studánky nečerpal vodu jen dřevorubec ale i babička, která si vodu nabrala, aby mohla dělat léčivé lektvary a prodat je na jarmarku. Když lektvary prodala, z každého člověka, který si ho koupil, se stal blázen. Loupežníci utekli do černého lesa. Paní lesa poprosila loupežníky, aby unesli princeznu Markétu a přivedli ji do černého lesa. Loupežníci splnili a zůstali v lese, protože v okolí lesa je hledali. Princezna Markéta se po dlouhé době polepšila. Loupežníci princeznu vrátili do království a loupežníky zajali. Chtěli jim useknout hlavu ale za to, že vrátili princeznu, jim useknou ruku. Když chtěli useknout ruku loupežníkovi, všimli si znamínka a potom zjistili, že je to ztracený princ Vilém. Princezna Markéta se vdala za prince Viléma a všechno dobře dopadlo. Autor: Natálie Šerá
Byla jednou jedna holčička jménem Emily. Měla ráda pejsky. Ale pejska neměla, protože její rodiče nechtějí zvířátko. O prázdninách musela jet k babičce. Když tam přijela, přiběhl k ní pejsek jménem Rex. Rex byl osmi měsíční štěně. Byl moc roztomilý. Když k Emily přišla babička, řekla jí, ať jde do pokoje. Emily si vybalila věci a šla k večeři. Měla k večeři kaši s řízkem. Po večeři šla spát. Druhý den ráno šla ven. Venku běhal Rex. Po chvíli ji přiběhl Rex přivítat. Pak přišla babička a řekla, že pojede s Rexem na psí závody. Emily byla překvapená. Šla sbalit věci na závody pro Rexe. Za hodinu už byly v autě a Emily se hrozně těšila. Jak tam přijeli, tak šla s Rexem do šatny. Když Emily Rexe připravila, tak šli z šatny a čekali, než je zavolají na Pódium. Když dozávodili, tak jen čekali, kolikátí jsou. Byli první. Emily byla úplně šťastná a Rex taky. Pak si odnesli pohár a Emily zavolala rodičů. Až Emily dotelefonovala, tak jeli domů. A Emily jezdila každý rok na závody s Rexem. A byli šťastní. Autor: Viktoria Vídenská