Komentář k finančnímu výsledku hospodaření v roce hodin Le Vysočina Nejen lezením je horolezec živ 25

Obsah Slovo předsedy 3 V roce 2017 se na chodu oddílu podíleli 5 Účetní výsledek hospodaření v roce 2017 6 Přehled hospodaření v roce 2017 7 Komentář k finančnímu výsledku hospodaření v roce 2017 8 Zpráva revizní komise za rok 2017 9 24 hodin Le Vysočina 2017 22 Nejen lezením je horolezec živ 25 Gumídkovský Silvestr v Ötztalu 27 Tatry s Miškou 32 Moravskej Big Wall volně! 34 Chill the fuck out 36 Chtěla jsem lézt v horách 40 V zimě do Fontáče?! 44 Jaký je první konec v Ádru? Přece ostrý! 45 Dvakrát nic na Popradském je taky něco 46 Jak se leze v Rocky Mountains 48 Pod Parou 2017 rychlý foto-článek 51 Francie lezecké jaro v Buis les Baronnies 52 GAME OVER? Poslední mikulášská na gruntě na Blatinách 56

Slovo předsedy To, že se Ti dostává do rukou tato 63. výroční zpráva Horolezeckého oddílu Lokomotiva Brno, považuji za malý zázrak. Je úžasné vidět v dnešní době nepřeberných možností skupinu lidí, pracujících se zápalem pro společnou věc, pro komunitu lidí sdílející určité hodnoty. A je úžasné vidět, že se nám tyto hodnoty v oddíle daří předávat z generace na generaci. Nemyslím zde generaci věkovou, ale generaci nových nadšených lidí, kterým učaroval náš nádherný sport Horolezectví. Co jsou to ty hodnoty, o nichž zde píšu? Za sebe dávám na první místo ty, které mne jako nováčkovi předali starší členové oddílu Odvaha, Vytrvalost, Všestrannost a Kamarádství. Horolezectví má mnoho podob, ale ve všech jsou tyto hodnoty obsaženy. Horolezectví pomáhá člověku poznat svoje hranice a to nejen fyzické, ale především duševní, jejichž překonáním získává nadhled nad sebou samým. V oddíle registrujeme něco kolem 300 členů, z čehož je zhruba polovina aktivních. Letos se opět hodně lezlo a každý si zažil spoustu příběhů. Děkuji moc těm, kteří se o ně podělili s ostatními a tak se do nich můžete začíst v další části této výroční zprávy. Z těch stopadesáti aktivních lidí v oddíle je zhruba 30 lidí, kteří svou činností významně přispívají k jeho chodu. Ať už jsou to ti, co jen chodí lézt v Lokálkovským tričku na Hudy stěnu nebo ti, kteří jezdí na různé Lokálkovské akce. Letos bylo společných akcí opět téměř dvě desítky, přičemž většina byla organizována týmem Horoškoly pod taktovkou Petra Inži Neuwirtha. Horoškola přivítala tento rok 20 nových uchazečů, kteří vytvořili skvělou partu. Nováčci jsou novou krví v oddílu a Lokálkovská horoškola má skvělé jméno. Je to nejen díky dlouhodobé tradici a precizní organizovanosti, ale především díky přístupu a kvalitě instruktorského týmu a těch, kteří mají oddílového ducha a jezdí je podpořit. Těmto se pak nováčci odměňují svou oddaností a vyprávěním legend o bohatýrských skutcích prožitých nejen při výstupech Velkých stěn. Právě díky nováčkům se opět povedla Mikulášská na Gruntu, která spolu s Goriláčovou 24hodinovkou a Pikáčovým Podparou patřila k perlám letošních akcí. Velké poděkováním všem organizátorům. Bývalý Lokálkovský Grunt ke konci roku dostal nového majitele a v příštích letech budeme muset pro pořádání našich akcí najít vhodnou náhradu. Oddíl se angažuje také v závodním lezení a letos spolupořádal závod Českého poháru HUDY a bouldrové závody Bouldercontest. Ze závodní činnosti členů našeho oddílu je třeba vyzvednout úspěchy Ivy Vejmolové, která získala titul Mistryně ČR v lezení na obtížnost. Naši lezeckou základnu chceme dále obohacovat o další členy věnující se závodění a výkonnost- 5

nímu skalnímu lezení (viz výstupy Ivy v seznamu výstupů 2017). Tento potenciál oddílu nám dává přístup k různým dotacím na podporu závodního lezení. Velký dík patří Petře Koutské, která se velmi profesionálně stará o finance oddílu. Jak lze vyčíst z finanční zprávy, letos oddílem proteklo přes půl milionu korun, které je třeba správně zaúčtovat. Jedná se o výnosy skladu, stěny, různé dotace, příspěvky, vyúčtování závodů a akcí horoškoly. Pokud budeme chtít dále rozvíjet naši sportovní činnost a financovat ji z veřejných zdrojů, tak se profesionalizaci v této oblasti nevyhneme. Pravidelně se potkáváme na středečních tréninzích na umělé stěně HUDY sport, které oddíl dotuje na vstupném. K domlouvání akcí slouží krom Facebooku (registrujeme již 118členů), hlavně čtvrteční setkání v hospodě U kotelny. Letošní počet promítání dosti poklesl, hlavně z organizačních důvodů, přesto věřím, že tento rok se bude promítat minimálně jednou za 14 dní, potenciál na to máme obrovský, jen se domluvit. Myslím, že se se tento rok nastartovalo v oddíle spoustu nových trendů a příští rok bude dosti přelomový. Cítím vzestup velkých společných akcí ve velkých horách, vzestup potenciálu závodního lezení v oddíle a chuť budovat naši komunitu a společné zázemí. S ohlédnutím za tím starým rokem cítím velkou chuť do toho nového. Tak pojďme na to! V Brně 14.1.2018 Pavel Bača Vrtík, předseda oddílu 6

V roce 2017 se na chodu oddílu podíleli Předseda Pavel Bača Vrtík Místopředseda Radek Zoban Lienerth Výkonný výbor Luboš Špek Vidlák, Petr Inža Neuwirth, Petra Koutská Účetnictví a finance Petra Koutská Revizní komise Jaroslav Chyba Webové stránky Lenka Hubáčková, Eva Bláhová Grafika a sazba Anna Tomanová Vedení horoškoly Petr Inža Neuwirth, Vláďa Muf Hynek, Jiří Véča Večerek, Registrace členů Míša Boudová, Jan Blaťák 7

Účetní výsledek hospodaření v roce 2017 Položka Příjmy Výdaje Výsledek Přijaté dotace - stěna - Město Brno Přijaté dotace na činnost oddílu 2017 - TJ 15 000 15 000 15 000 15 000 Členské příspěvky 2017 61 060-41 490 19 570 Členské příspěvky 2017 - TJ Lokomotiva -7 180-7 180 Členské příspěvky 2018 19 295 19 295 Horoškola 2017 88 800-90 870-2 070 Horoškola 2018-316 -316 Školení a doškolení instruktorů -7 500-7 500 Letní Tatry 111 775-105 755 6 020 Zimní Tatry 70 174-67 620 2 554 Lezení Hudy -22 440-22 440 Výroční zpráva 2016 5 000-9 438-4 438 Oddílová trika 4 400 4 400 WEB stránky provoz -440-440 Sklad 7 610-4 576 3 034 Organizace Výroční schůze -11 603-11 603 Ostatní provozní materiál -1 143-1 143 Ostatní provoz - poplatky bance -2 583-2 583 Český pohár HUDY 154 120-146 131 7 989 Bouldercontest 2017 85 700-85 700 0 24hod Le Vysočina 2 000-6 000-4 000 Mikulášská -7 874-7 874 Pod Parou -3 353-3 353 Celkem 639 934-622 012 17 922 8

Přehled hospodaření v roce 2017 Položka Příjmy Výdaje Zásoby Výsledek Členské příspěvky 2017 94 390-41 490 52 900 Dotace tradičních akcí - Pod parou, 24hod., Mikulášská Dotace vstupu na lezeckou stěnu 2 000-17 227-15 227 0-22 440-22 440 Dotace z TJ 15 000 0 15 000 Příspěvky do TJ 0-7 180-7 180 Dotace z města Brna 15 000 0 15 000 Agenda oddílu (dotace VZ, pořádání VH, trika, ostatní materiál) 9 400-25 207-3 638-19 445 Výnos z půjčovného ve skladu 10 280 0 10 280 Obnova materiálu ve skladu 0-4 576-4 576 Letní Tatry 111 775-105 755 6 020 Zimní Tatry 70 174-67 620 2 554 Horoškola 2017 88 800 0 88 800 Náklady horoškoly (vstupy na stěnu+příspěvky+ trička) Odměny instruktorům horoškoly Školení a doškolení instruktorů 0-35 670 6 461-29 209 0-55 200-55 200 0-7 500-7 500 Český pohár HUDY 154 120-146 131 7 989 Total 570 939-535 996 2 824 37 766 očištěno o položky nesouvisející s rokem 2017 Stav hotovosti v pokladně, peněz na bankovním účtu a zásob k 31.12.2016 k 31.12.2017 Peněžní prostředky v hotovosti 8 371 5 135 Peněžní prostředky na bankovních účtech 398 166 419 324 Zásoby 8 249 13 868 9

Komentář k finančnímu výsledku hospodaření v roce 2017 ve srovnání s rokem 2016 Účetní výsledek klesl v roce 2017 o 44 tis. Kč ve srovnání s rokem 2016. Nejvýznamnější dopad má Horoškola, kde jsme v roce 2017 vykázali přebytek 4 tis. Kč oproti přebytku 17 tis. Kč v roce 2016. To je dáno hlavně faktem, že se konalo více výjezdů Horoškoly a účastnilo se jich více instruktorů, což považujeme za pozitivní trend. Poskytli jsme příspěvek celkem 7,5 tis Kč na doškolení nových instruktorů (v roce 2016 to bylo pouze 1,5 tis. Kč). Oproti roku 2016 vzrostly náklady na dotace tradičních akcí o necelých 9 tis. Kč. Dále se navýšily náklady na dotaci vstupů na lezeckou stěnu o cca 7 tis. Kč kvůli navýšení ceny vstupného. V oblasti agendy oddílu vzrostly náklady o zhruba 6 tis. Kč z titulu vyšších výdajů na organizaci Výroční schůze a výdajů na odměny pro aktivní lezce (výstupy roku) a pro členy aktivně se podílející na chodu oddílu. Negativní dopad 10 tis. Kč má i meziroční posun v platbách členských příspěvků, kdy před koncem roku 2016 dorazilo na účet významně více plateb než tomu bylo na konci roku 2017. V roce 2016 jsme také obdrželi od TJ dotaci za dva roky (2016 a 2015). V příjmové oblasti jsme oproti roku 2016 získali navíc 8 tis. Kč z pořádání Českého poháru v lezení na obtížnost a 6 tis. Kč zůstalo jako přebytek z Letních Tater z důvodu významné změny směnného kurzu. Petra Koutská 10

Zpráva revizní komise za rok 2017 Dne 10.1.2018 byla provedena kontrola hospodaření HO Lokomotiva Brno za rok 2017, skládající se z kontroly bankovních výpisů, kontroly hotovosti v pokladně a namátkové kontroly dokladů o výdajích a příjmech. Počáteční stav pokladny k 1.1.2017 byl 8 371 Kč. Počáteční stav účtu u Raiffeisenbank k 1.1.2017 byl 398 166 Kč. Hotovostní transakce v průběhu roku (rozdíl příjmů a výdajů) činily -3 236 Kč. Bankovní transakce v průběhu roku (rozdíl příjmů a výdajů) činily 21 158 Kč. Konečný stav pokladny ke dni 31.12.2017 činil 5 135 Kč. Konečný stav účtu u Raiffeisenbank ke dni 31.12.2017 činil 2 988 Kč. Konečný stav účtu u banky Fio ke dni 31.12.2017 činil 416 336 Kč. Účetnictví je vedeno přehledným a úplným způsobem, hotovost v pokladně odpovídá doloženým hotovostním příjmům a výdajům a stav bankovního účtu je ve shodě s doklady o bezhotovostních platbách. Velmi kladně hodnotím skutečnost, že v souladu s doporučeními revizní komise z let 2016, 2017 byla změněna banka (místo Raiffeisenbank nově Fio), takže budou minimalizovány náklady na vedení bankovního účtu. V Brně 12.1.2018 Jaroslav Chyba, předseda revizní komise 11

VÝSTUPY Skalní jednodélky Oblast Sektor Název cesty Obtížnost Styl Lezci Flatanger Nordic Plumber 8c PP Iva Vejmolová Hammern Grøger n 6c+ OS Jan "arny" Ondruška Flatanger Nordic Flower 8c PP Iva Vejmolová Mallorca Norsko Alaró Lute 7a flash Honza Rosecký S'estret Octopussy 7a OS Honza Rosecký Caimari Relaja La Raja 7a flash Honza Rosecký Caimari Relaja La Raja L1 6b flash Míša Boudová Sasso del Drago Asterix 6b OS Michal Májsky Sasso del Drago Star gate 6b OS Michal Májsky Napoleonica Mira el dito 6b+ OS Tomáš Lotrek Itálie Napoleonica Ultimatum 6b+ flash Petr Bukač Kršlenica Ali Paša 7- OS Martin Tesař Kršlenica Čierny princ 8- OS Tomáš Lotrek Malé Karpaty Kršlenica Všetko čo mám rád 7+ OS Tomáš Lotrek 12

San Vito Lo Capo The Riddle 7a flash Petr Bukač San Vito Lo Capo Venus 6c+ OS Petr Bukač San Vito Lo Capo Il Polpo 6c OS Petr Bukač Sloup Čína 8 PP Petr Neuwirth Holštejn Dement 8 RP Petr Neuwirth Holštejn Glutaman 11- PP Iva Vejmolová Holštejn Harlinovi pohrobci 8 RP Tomáš Lotrek Rudice Jasná Páka 8- PP Lenka Hubáčková Žleby Jedna dvě, spadlá jde 8/8+ PP Petr Neuwirth Žleby Kamenný déšť 8+ PP Petr Neuwirth Rudice Knoflíková Válka 9 PP Marek Havlík Kostelík Krasový hnusák 6- flash Tomáš Lotrek Holštejn Letecká Havárka 9- PP Marek Havlík Holštejn Maria blizzard 8- RP Petr Bukač Holštejn Mistrův mistr 8+/9- PP Petr Neuwirth Holštejn Nejdelší den 8+/9- PP Petr Neuwirth Rudice Šípkový Král 9- PP Marek Havlík Sloup var. Mauglí-Šufánek 8/8+ RP Laďa Petráš Holštejn Věčně bez peněz 9- PP Petr Neuwirth Žleby Zodiac 8 PP Petr Neuwirth Moravský kras Sicílie 13

Vzývající Supervěšák 8- flash Tomáš Lotrek Črni Kal Lokomotiva 6b+ OS Jan "arny" Ondruška Osp Ledena sveča 6a+ PP Lea Leinweberová, Dominika Kalasová Osp Alenka L. T. 6c PP Míša Boudová Osp Potion Magique 6b RP Míša Boudová Črni Kal D.O.A. 6c OS Petr Bukač Mišja Peč 9a 6c OS Petr Neuwirth Osp Jonathan Livingstone 7a PP Petr Neuwirth Črni Kal Intenzivno 7a RP Tomáš Lotrek Desplomilandia Abrasiva 6c OS Jan "arny" Ondruška Brontallo Lezionedi Cucito 6b OS Michal Májsky Brontallo Il Sempre Verdi 6b+ OS Michal Májsky Kozel Fialka 9- PP Marek Havlík Skály pod Barborkou (Na)stěnka 7 flash Martin Tesař Skály pod Barborkou Morák 5+ OS Michal Boček CHřiby Švýcarsko Španělsko El Chorro Slovinsko Pálava 14

Černá skála Nový odkaz 8 PP Petr Neuwirth Černá skála Nakloněný horizont 7+ OS Petr Neuwirth Bílá skála Alpská balada 7 OS Tomáš Lotrek Kanada Squamish Žďárské vrchy The Chief A Pitch In Time - Extension 5.10d trad OS Martin Prudík Cheakamus Canyon Got Pull? 5.12a RP Martin Prudík Murrin Park Horrors of Ivan 5.11c mix RP Martin Prudík Checkamus Canyon Rug Munchers 5.11d PP Laďa Petráš Cheakamus Canyon Rug Munchers 5.11d PP Martin Prudík The Back of the Lake The Incredible Talking Women 5.10c PP Eva Bláhová Vtáčník Kanada Lake Louise Hrádok Volkov Commander 7- PP Eva Bláhová Bouldery Oblast Sektor Název cesty Obtížnost Styl Lezci Canche aux Merciers La Grande Marche 7A+ Matus Kralik Cul de Chien Le Toit du Cul de Chien 7A flash Matus Kralik Cuvier (Bas) Cortomaltèse 6C+ Matus Kralik Cuvier (Bas) Audacieux 6C Matus Kralik Fontainebleau 15

Skalní vícedélky Oblast Sektor Název cesty Obtížnost Styl Lezci Hrádok Vzdušná IV+ OS Karel Kubza, Petra Paclíková Hrádok Tatonka V+ AF Martin Tesař, Lea Leinweberová, Pavel Dedík Vtáčník Hrádok Stredná V+ OS Karel Kubza, Petra Paclíková Osp Il giardino dell'aephiornis 6b AF Pavel Dedík, Martin Tesař Rakousko Hollental Slovinsko Blechmauer Gelber Oktober 7+ OS Klobenwand Gaisbauer Jug Weg 5 Blechmauer Gelber Oktober 7+ OS Petr Neuwirth, Ondřej Pětroš Zolo Pintér, Dáša Dostálová Ondřej Palacký, Pavel Motal Ashlar Ridge Good Intention, Bad Habbits 5.11a OS Laďa Petráš, Bára Valnohová Kanada Jasper 16

Columbia Buttress Eternity 5.10b sport+trad. OS The Chief Exasperator 5.10c OS The Chief Bulletheads East 5.10c RP Shannon Falls Charlotte's Ride to the Sky 5.11a OS The Chief Angel's Crest 5.10c RP Slhaney Birds of Prey 5.10b OS The Chief The Grand Wall 5.11a, A0 AF The Chief High Plains Drifter 5.11c AF San Vito Lo Capo L'Abito non fa l'il Monaclo 6b OS Laďa Petráš, Bára Valnohová Martin Prudík, Ezra Samuelson Martin Prudík, Leonardo Moretto, Tereza Niedzwiedzová Martin Prudík, Pavla Breska Martin Prudík, Pavla Breska Martin Prudík, Yannick Gingras Martin Prudík, Yannick Gingras Martin Prudík, Yannick Gingras Petr Bukač, Ivo Bělohoubek Sicilie Kanada - Squamish Kanada Revelstoke 17

Skalní horské výstupy Oblast Sektor Název cesty Obtížnost Styl Lezci Pointe Adolphe Rey Voie Salluard 6a flash Roi de Siam Lifting du Roi 5c OS Tour Ronde Bernezat Spur 6b AF Grand Capucin Voie de Suisse / O sole mio 6b AF Honza Rosecký, Lenka Hubáčková Honza Rosecký, Lenka Hubáčková Honza Rosecký, Lenka Hubáčková Ondřej Pětroš, Petr Neuwirth Chamonix Aiguille de Blatière Nabot Leon 5c OS Mont Blanc du Tacul Arete du Diable 5b, D+ OS Slhanay The Great Game 5.10d trad. OS The Chief The Grand Wall 5.11a A0 trad. AF Petr Neuwirth, Ondřej Pětroš Petr Neuwirth, Ondřej Pětroš Laďa Petráš, Bára Valnohová Laďa Petráš, Bára Valnohová Kanada Squamish The Chief - The North Walls Angel's Crest 5.10b trad. OS Laďa Petráš, Bára Valnohová Castle Mountain South East Face of Eisenhower Tower 5.6 RP Martin Prudík, Jiří Burgr Kanada Canadian Rockies 18

Crescent Spire McTech Arete 5.10a OS Bugaboo Spire NE Ridge 5.8 trad. OS Snowpatch Spire The Sunshine Crack 5.11a trad. A0 Bugaboo Spire North East Ridge 5.9 RP Crescent Spire Paddle Flake Direct 5.10 OS Crescent Spire McTech Arete 5.10a RP Crescent Spire Westside Story 5.10 OS Snowpatch Spire Wildflowers 5.9 OS South Howser Tower Beckey-Chouinard 5.10+ RP Snowpatch Spire Sunshine Crack 5.11-, A0 AF Triglav - severní stěna Skalaška iz Ladjo 5+ OS Eva Bláhová, Vratislav Chaloupka Laďa Petráš, Bára Valnohová Laďa Petráš, Bára Valnohová Martin Prudík, Alexandre Lambin Martin Prudík, Alexandre Lambin Martin Prudík, Alexandre Lambin Martin Prudík, Alexandre Lambin Martin Prudík, Alexandre Lambin Martin Prudík, Alexandre Lambin Martin Prudík, Alexandre Lambin Petr Neuwirth, Lenka Hubáčková Julské Alpy Kanada The Bugaboos 19

Stena pod Skokom Nemorálny tanec 8- PP Volia Veža Stanislawského Cesta V OS Lomnický štít Hokejka 6 OS Kozia Kopka Kútom VI OS Malý Kežmarský štít - S Weberovka (po Nem.Reb.) VI OS team Kolový štít Korosadowicz-Mogilnicki IV - V OS Volia Veža Moribundus 7- OS Pyšný štít JV pilířem IV OS Veľká Lomnická veža Variant PP 9+ 4. délka 9+ PP - Stoupa, 3. délka 8- RK Míša Volia veza Hviezdova cesta VI OS team Volia veza Estok Janiga VI, A1 OS team Lenka Hubáčková, Míša Boudová Anna Tomanová, Michal Boček Honza Rosecký, Ondřej Palacký Michal Boček, Anna Tomanová Michal Májsky, Jan Vlasatý Michal Nováček, Martin Krůček, Karel Kubza Ondřej Pětroš, Petr Neuwirth Petr Neuwirth, Martin Tesař, Matěj Švehlík Stoupa, Míša Boudová Michal Májsky, Petr Bukač Michal Májsky, Petr Bukač Vysoké Tatry 20

North Early Winter Spire North Early Winter Spire West Face 5.11- OS Northwest Corner 5.9+ OS Martin Prudík, Alexandre Lambin Martin Prudík, Alexandre Lambin Kanada Banff Kanada Liberty Bell Group Mt. Louis Gmoser + Kain's Route 5.9 + 5.7 trad. OS Laďa Petráš, Bára Valnohová Mixové výstupy v horách Oblast Sektor Název cesty Obtížnost Styl Lezci Mont Blanc Innominata D+ OS Pavel Vrtík, Lenka Hubáčková Vysoké Tatry Chamonix Vysoká Stanislawského cesta OS Laďa Petráš, Martin Prudík 21

Písky Oblast Sektor Název cesty Obtížnost Styl Lezci Prachovská jehla Jižní cesta VIIc OS Honza Rosecký, Lucie Grimová Adršpach Prachov Marína Po flámu VIIIa AF Honza Rosecký, Honza Vlasatý Bakchus Stará cesta VIIa AF Honza Rosecký, Lucie Grimová, Biňos Babiččina Lenoška Pětková V RP Michal Boček Čhomolhari Větroplach Xa AF Marek Žák, V. Jantošovič Věž Svena Hegina Paranormální jevy Xb AF Marek Žák, Pion Posvícenecká Spára VI Sestromuž Nejoblíbenější švagr VIIb AF Tom a Jitka Vidlákovi Tom a Jitka Vidlákovi Křížový vrch Zub Trojka vpravo dole III OS Tom, Jitka, Linda a Daniel Vidlákovi 22

Dekl Mimo mísu Xa AF, prvovýstup K.Šimek x Šrůtek Marek Žák Labák levý břeh Teplice Indiánka Existenční vzpoura direkt VIIIb OS Honza Rosecký, Míša Boudová Ďáblova stěna Dočasné zrychlení VIIc flash Lenka Hubáčková Ledová stěna Severská kombinace VIIIa OS Letní rezidence Král "Mimo" VIIIb OS Honza Rosecký, Míša Boudová Honza Rosecký, Míša Boudová Labák pravý břeh Katedrála Megawega VIIIa OS Petr Neuwirth Deep Water Solo Oblast Sektor Název cesty Obtížnost Styl Lezci Porto Christo Eternal Flame 5c S1 OS Honza Rosecký Porto Christo White Noise 5c S0 OS Honza Rosecký Mallorca 23

Vypneš čelovku a najednou zjistíš, že je vidět i bez ní. Iluzorní příšeří pošmourné noci začíná protrhávat nový den. Cvak. Jistím. Fakt? Kdyby teď Inža letěl, fakt bych ho chytil? Mistr vzlíná k světlající obloze a já myslím na těch 22 km za námi a desítky cest před námi. Hlavně vydržet! J. Rosecký Závod 24hodin Le Vysočina by se dal ve zkratce popsat asi takto: Za noc a den vylezte co nejvíc co nejtěžších cest. Lézt můžete a musíte (v libovolném pořadí) na Pasecké, Drátníku, Malínských skalách, Čtyřech palicích, Milovských perníčkách, Bílé skále a Devíti skalách. Nejkratší okruh má asi 30 km. V každé skalní oblasti můžete vylézt až 10 cest, celkově tedy 100. K této hodnotě se ale nikdo rozhodně nepřiblížil. Je to vůbec reálné? Počasí opět nezklamalo a závod byl zahájen v pátek 1. 9. ve 20:30 za poměrně intenzivního deště s alespoň pozitivní vyhlídkou, že by mělo relativně brzy přestat pršet. Déšť od začátku zvolňoval a po desáté přestalo pršet úplně. Aby toho nebylo málo, tak nad ránem ještě za tmy poměrně dlouhou dobu nepříjemně mrholilo. S rozedněním už některé skály mohly úspěšně schnout. Okolo deváté ráno byla většina skal docela suchá. Aspoň po občasném nočním hlemzání vzhůru mokrou zeleninou mi to tak přišlo. Na začátku byly dvě různé strategie. Některým se nechtělo vyrážet do deště, a tak si rovnou trochu pospali na gruntu. Většina se ale vydala v dešti urazit ze začátku nejdelší pěší vzdálenost na Paseckou, která ihned po ustání deště rychle osychala. Trasy pak byly voleny různě. Někteří poté mířili na Devět skal, Bílou, a na závěr si nechali známé oblasti jako jsou Čtyři Palice, Malínská a Drátník. Někteří volili opačný směr. Naprostá většina družstev končila právě na Drátníku a snažili se nasbírat poslední možné body až do večerního časového limitu. Celkem se závodu zúčastnilo 14 dvojic, z toho 7 mužských, 6 mixových a 1 dvojice na kole. Závod přilákal i některé letošní odvážné nováčky a novačky, a tak jsme zaznamenali účastnický rekord. Všichni zúčastnění závod dokončili až na jednu dvojici 24

Kategorie MUŽI Pořadí Družstvo Oddíl Body Počet cest 1 Jan Rosecký / Petr Neuwirth Lokálka / Lokálka 3540 40 2 Marek Havlík / Martin Vašíček Lokálka /-- 3020 31 3 Tom Lotrek / Pavel Dědík Lokálka / Lokálka 1530 20 4 Peter Matula / Lukáš Dvořák Lokálka / Lokálka 1460 20 5 Jan Šlensinger / Štěpán Vinkler Lokálka / 1020 18 6 Pavel Motal / Radek Zlámalík Lokálka / Lokálka 50 2 DNF Jan Jelínek / Jakub Vrba / Však Chemie Praha 290 7 Kategorie MIXY Pořadí Družstvo Oddíl Body Počet cest 1 Ondřej Pětroš / Lea Leinweberová HO Staré Město / Lokálka 1165 18 2 Matuš Králík / Jitka Ondráčková Lokálka / VHS 910 14 3 Ondřej Palacký / Lucka Grimová Lokálka / Lokálka 855 14 4 Tom Mansbart / Dominika Kalasová Lokálka / Lokálka 655 13 5 Petr Skoumal / Marie Vágnerová Lokálka / Lokálka 640 9 6 Zoltán Pintér / Dáša Dostálová Lokálka / Lokálka 460 11 25

kvůli jejich nutnému odpolednímu konci. Na ty nejlepší v obou kategoriích byly připravené hodnotné ceny od našich skvělých sponzorů. Hlavním sponzorem akce byl prodejce outdoorového vybavení 9b+ Brno. Za další hodnotné ceny děkujeme Alpsport Brno, HUDY stěna Brno a Štěpánek je nejlepší. Jak to celé dopadlo? V kategorii mužů se sváděl nelítostný souboj dvou dvojic, a to Wany s Marťasem proti Inžovi s Honzou. Na prvním místě se nakonec umístil Inža s Honzou díky 40 vylezeným cestám. Wana s Marťasem měli větší průměr bodů na cestu odpovídající obtížnosti 5 UIAA, Inža s Honzou asi 5-. Na skvělém třetím místě se umístilo družstvo letošních nováčků Tomáš s Pavlem. Kategorie mixů byla na prvních místech vyrovnanější. Zvítězil nakonec Ondra Pětroš s Leou (letošní novačka), i přestože se byli nad ránem cestou z Pasecké vyspat na gruntu. Druhé místo obsadil Matuš s Jitkou, jedinou zástupkyní VHS. Ti si spaní nesli dokonce s sebou. Třetí místo obsadil Ondra s Luckou. Cyklistická dvojice Tom Kopřiva s Jirkou Trhlíkem měli první místo v kategorii jisté, tak radši ani neodevzdali záznamový arch. Byli však viděni, jak lezou na jednotlivých skalách, tak nebyl důvod k diskvalifikaci. Na všechny závodníky čekala po závodě luxusní žranice v podobě řízků, bramborového salátu, klobás, sýrů, škvarkové pomazánky a hlavně nechyběla bečka piva. Tímto děkujeme VHS Brno za zapůjčení výčepního zařízení. I přestože většina zúčastněných byla už od pátečního rána až do sobotního večera na nohách, tak se vydrželi bavit až do noci. Po půlnoci však padla únava i na ty poslední a odebrali se taktéž do kómatu. Jídla bylo tolik, že se většina v neděli ráno i nasnídala. Nedělní smělé plány, že se půjde lézt na Černou skálu, vzaly za své. Od noci opět silně pršelo, takže musím konstatovat, že na tu bídu s počasím nám to během závodu vyšlo až nad míru dobře. Petr Inža Neuwirth 26 Vítězové závodu

Pád na pískovcových skalách mne v roce 2016 poslal na určitou dobu na střídačky výkonnostního horolezectví, zpomalil životní tempo a otevřel dveře do oblastí, kam bych se z horolezeckého rychlíku jen tak nepodíval. Jedním z výsledků byl letošní výlet do Britské Kolumbie. I když na lezení se tam nakonec taky dostalo víc než dost, hlavní důvod byl výzkumný. Začalo to směšně znějící otázkou, kterou jsem se začal bavit s kamarádkou a lezkyní Simčou Ulmonovou, která mne navštívila v Ústecké nemocnici, kam mne po pádu přivrtulili. Vykopávací otázka zněla: Může se králík stydět a žirafa chovat neuctivě? Odpověď se ukázala být zapeklitým oříškem a vyústila v úvahy o možnostech mezidruhové komunikace (především mezi lidmi a dalšími zvířecími druhy). Šťastná náhoda tomu chtěla, že na rok přesně od úrazu mne Tomáš Svišť Pilka (v letecký den v Labském údolí mne jistil), seznámil s bouldristou a nezávislým myslitelem Sharkym, který mne laskavě pozval studovat problematiku do volné přírody západního pobřeží Kanady. Poprvé v životě jsem někam letěl bez lana a sedáku. Lezečky a magnézium jsem si však přibalil. Pro setkání s divokými zvířaty je nutné být delší dobu, nejlépe v řádu dnů, v klidu na místě. Ideální horolezeckou disciplínou je z tohoto pohledu bouldering. Dřepíte pod kamenem a v dlouhých intervalech se pokoušíte vylézt během několika sekund dva metry nad zem. Po třech hodinách boulderingu jste tak unavení, že už jenom dřepíte pod kamenem. Pokud nejdete domů, ale dřepíte do druhého, třetího nebo čtvrtého dne, pomalu se stáváte součástí přírodního dění. Máte svůj malý soukromý lezecký cíl, který s výjimkou čištěných 27

mechů nikomu neškodí a nikoho nezajímá. Sžíváte se pomalu s rytmem okolo sebe. Adaptujete se na okolí, okolí se adaptuje na vás. Bouldering v tomto pojetí je formou, jak se stávat součástí přírody. Přestáváte být nebezpečným cizincem, stáváte se pro zvířata pouhým cizincem. Ta zvědavější vás začnou chodit okukovat. Méně zvědavá vás začnou ignorovat. V tomto momentě je možné zkusit navázat kontakt. Abych byl upřímný, úspěšnost kontaktu v mém případě byla přibližně stejná jako u boulderingu. Spousta neúspěšných pokusů proložená občasným úspěchem. Když se však jednou začas zadaří, emoce a euforie jsou velmi silné. Zajímala mě pochopitelně především větší zvířata a predátoři obdaření romantickou aurou dobrodružství jako medvědi, vlci a pumy. V Kanadě jsem zjistil, že na tuto úroveň zatím nestačím. Pro kontakt s nimi beze zbraně jsem se nedokázal uvolnit a vhodně přeladit své duševní pochody. Asi jako když si vysoko nad kruhem v Ádru říkáte, že nesmíte mít strach, protože strach ochromí uvolněnost vašich pohybů potřebných k přelezení kritického místa hrozícího pádem s fatálními důsledky. Stále dokola si to opakujete, je vám to jasné jak facka, ale strach z pádu tak nějak neodchází, pohyby jsou stále strnulé, chyty svíráte křečovitě, někdy se dostaví i drobný třas. Tak třeba jindy, až potrénujete svou mysl... Úspěšnost s menšími druhy byla lepší. Jsem neskonale vděčný především jistému orlu bělohlavému, který si se mnou hrál na pláži Keeha beach, když jsem se vracel posmutnělý z konverzačního neúspěchu od jedné medvědí rodinky. Zážitek jsem si zapisoval celý následující den. Oproti tomu dostatečně se zklidnit v přítomnosti medvědí mámy s medvíďaty bylo prostě těžký. A když už se mi to jednoho dne podařilo, medvědi se raději odšourali do lesa a o Pampaliniho ze střední Evropy nejevili sebemenší zájem. Dosud nevím, zda jsem si v důsledku lidských předsudků ohledně agresivity medvědích matek bránících své děti pokazil skvělou šanci na osobní komunikaci se zástupci tohoto druhu, nebo si jednoduše zachránil zdraví a život. Jisté je, že možnost dalšího zdolávání podivuhodných lezeckých problémů západní Kanady i mezidruhových komunikačních bariér zůstala zachována i pro příště. Dušan Stoupa Janák 28

Sedím v autě a trochu si připadám, že tu vlastně vůbec nemám co dělat. Včera mi volala Léňa. Vy ještě nedrtíte svahy? ptal jsem se překvapeně. Plán byl, že zatímco já budu objíždět nudné rodinné oslavy, neohrožená čtveřice hrdinů Leňa, Ondra, Evka a Vraťa vyrazí s motykami směr Ötzalské Alpy. Ondra Hypoch se projevil jako úplný hypoch a stihl onemocnět. Máme volný místo a počkáme na tebe. Na to už mi trochu chyběly výmluvy. Mohl jsem zkusit něco jako Já takhle ještě nikdy nebyl, Neumím lézt v ledu, Nemám, co na sebe, apod., na Léňu by to asi moc neúčinkovalo. A konec konců chtěl jsem jet. Pořád se poplácávám po rameni, jaký jsem to pašák, že se ze dne na den sbalím a pojedu do neznáma. Zatím ale bylo vždycky teplo Kde budeme spát? ptám se na zadní sedačce Vraťova fára a modlím se. Třísezonní spacák značky PRIMA už má to nejlepší za sebou. Možná by bylo výstižnější napsat, že má to nejhorší před sebou. Winteraum. Jestli bude místo Nevím, co je winteraum, a doufám, že bude místo. Druhou hemisféru zaměstnává otázka, jak se proboha dobalím, když mám 70l batoh totálně narvaný a k tomu další kupu popůjčovaných věcí volně v kufru. Popáté se probouzím za zvuku Schubertovy symfonie povedlo se nám naladit jakési klasiše muziše radio zatímco dojíždíme serpentinami do Ventu. Je asi 6 ráno a konečně parkujeme. S povděkem kvituju návrh, že si ještě nějakou tu hoďku pospíme. Vraťa má co dohánět, za cestu moc nespal. Spíš vůbec. V 9 konečně vstáváme a balíme. V autě nechávám 5 ze 7 čokolád, co jsem nabral doma, pixlu cukroví a tunu ponožek a nějaká trika. Příště toho tam nechám víc. Auto na nás při zamčení zabliká na pozdrav a my hrneme úplně 29

holou sjezdovkou nahoru. Trochu překvápko: jsme v 1800 metrech a sněhu tu jsou jen občasné hromádky. I v Brně leželo 5 čísel, když jsme odjížděli. Batoh není nejlehčí a brzy závidím ostatním hůlky, co si s sebou vzali. A taky prošlápnuté boty. Cestu nám komplikují občasné ledíky či cedule Cesta uzavřena, pokračujte hroznou a nekonečnou obcházkou za potokem, kterou jsme zřejmě jako jediní respektovali. S úsměvem pozorujeme skupinku horolezců jdoucí opačným směrem (pár míst ve winteraumu volných!) a s hrůzou větší skupinku, která se k nám zezadu nebezpečně přibližuje. Jestli tam budou dřív, nezbydou na nás místa! Před velkým ledem se hodně zdržíme nasazováním maček, Léňa ale pak nasadí smrtící tempo, kterým setřese nejen pronásledovatele, ale i zbytek z nás. Byla jsem připravená mrsknout ten batoh na zem a utíkat, kdyby se blížili, popisuje následně hrdinka dne. Winteraum na Martin Busch Hütte (2500 m) se skládá z noclehárny, kde je 8 postelí, a kuchyně, kde jsou 3 lavice a kamna. Vlastní chata je přes zimu zavřená. Voda se bere z díry v ledu v potůčku, na záchod se chodí do nechutné bílé budliny. Kapacita je 15 lidí. Nejen, že se v pohodě vejdeme, ale můžeme i zabrat trojpalandu, kam se bez problémů vejdeme 4 (a s drobnými problémy 5, viz dále) ou jé! Večer dorazí i druhá divize Anička s Michalem, kteří hrdinně (byť ne úplně dobrovolně) zakládají před chatou stanový tábor o jednom stanu. Druhý den je zahájen ambiciózní plán útok na severku Hintere 30

Schwärtze (3624 m). Tak vysoko jsem v životě nebyl nesmějte se, fakt ne! Po budíčku ve 4 ráno jsem překvapivě svěží, což zřejmě souvisí s tím, že jsme šli spát chvilku po Večerníčku. Vaříme čaj, zdlábneme snídani šampionů ovesnou kaši a s čelovkama na hlavě směle vyrážíme vzhůru na hřebínek Marzellkamm, který musíme překonat, abychom se dostali do správného údolí. U vršku na nás ze tmy mrkne odrazka, která asi značí náš traverz. Sejdeme pěkný kus po odrazkách a najednou se před námi vynoří obří propast. Zatímco vystupujeme opět nahoru a místo složitě obcházíme, ukazuje nám postupující denní světlo obří sesuv, který s sebou do hlubin vzal kus naší cesty. Co už. Na dně údolí na nás čeká ledovec. Taky po sestupu řádně přituhne. Navazujeme se a já doufám, že nebudu muset praktikovat záchranu z ledovcové trhliny, o níž jsem si před odjezdem narychlo přečetl pár řádků. Střídáme se s Vraťou v šlapání stop a musím říct, že mi to postupně přišlo jako pravé peklo. Na vršku ledovce jsem unavenej a taky se mi lehce navaluje jsme zhruba v 3200 metrech. Konečně se před námi vynoří severka našeho vrcholu a vypadá děsivě. Asi 300 výškových metrů pokrývá rovný led o sklonu 50-60 stupňů. Uvidíme, jestli je to ten dobrej nebo ten hnusnej černej. Když se příblížíme, vidíme už docela jasně, že je to ten hnusnej černej. Jako záložní plán volíme výstup normálkou. Dereme se po kolena vysokým prašanem, od kterého nás spasí až deska tvrdého sněhu. Radostně po ní frčíme do kopce, když v tom se ozvale takové prasknutí, že nám všem ztuhla krev v žilách. Spodní vrstvy desky pukly a tuny ztlačeného sněhu pod námi se zachvěly. Pomalu a opatrně z desky scházíme a až v bezpečí hlubokého prašanu si vydechneme. Šlapu ještě asi 50 výškových metrů hlubokým sněhem a cítím se totálně vyčáchle. Podívám se na holky, které za mnou jdou jako na pohodovou vycházku. Beztak obě běhají každej den maraton s batohem a já chodím pravidelně tak akorát do hospody. Náhlý záchvat paniky naštěstí rozptýlil pohled na totálně zelenýho a ztěžka dýchajícího Vraťu. Je to hrozná vlastnost, ale musím se přiznat, že v podobných situacích mě nejvíc nakopne pohled na podobně 31

zničenýho kámoše. Oba nás spasí jen Evčina kontrola hodinek a suché konstatování, že už je půl dvanácté a asi to dneska nestihneme. Po cestě dolů jsme svědky ojedinělého ornitologického úkazu: bílej holub, co viděl Vraťa, se ukazuje být mimořádně vzácným bělokurem, jehož fotografickému odlovu Léňa věnuje množství energie, které nechápu, kde se v ní ještě mohlo vzít. Mě víc než bělokur zajímá, jak proboha přežiju další den. Winteraum je tuto noc totálně narvaný, odhadem tu nocuje tak 20 lidí. Michal hrdinně spí opět ve stanu, zatímco Aničce nabízíme komfortní nocleh na naší palandě. Teď je nás na trojlůžku už 5, v místnosti je pekelné vedro a půlka lidí děsně chrápe (zejména Vraťovi se muselo zdát o řezání na cirkule). Nepříliš odpočinkovou noc ukončuje budík ve 4:30. Následuje Lénin poznatek, že dostat se do kuchyně bez šlápnutí na spáče je celkem solidní boulder. Zmíněné faktory tak vedou k rozhodnutí vstát o hodinu později, kdy už jsou vzhůru skoro všichni. Za rozbřesku pelášíme včerejší cestou na hřeben a pokračujeme ve stopách Aničky a Michala na vrchol Similaun (3606 m). Naši dva průzkumníci se ale ztočili zpět na sněžném poli pod vlastní horou. Jít ve vyšlapaných stopách byla, zejména v porovnání s předchozím dnem, úplná pohádka. Po kolena nebo po pás se boříme jen při každém cca 10. kroku. Hravě přejdeme hřeben s delikátními výhledy na obě strany a na sněhovém poli pod kopcem jsme už kolem 11. Pokračujeme po stopách našeho neohroženého předvoje, prohloubených asi dvěma dvojicemi, co vstaly před námi. Stopy jsou vyšláplé velmi blízko k sobě, je to trochu jako jít po pražcích. Zatímco Anička s Michalem včera odcupitali do údolí, my hrneme dál nahoru. Výstup je nekonečný. Zdá se mi, že jdeme celé hodiny a ledová stěna před námi se nepřiblížila ani o píď, jen údolí je hlouběji za námi. Znovu máme na výběr. Dvojice před námi pokračovaly normálkou po hřebeni hory, Vraťa s Léňou ale vidí stezku traverzující asi 45stupňovým černým ledem šikmo vzhůru. To by nám mohlo ušetřit trochu cesty uvozuje krátký a neúspěšný pokus o průstup stěnou. Stezka v ledu je totiž jen tenká prasklina vyplněná zledovatělým firnem, místy úplně zateklá ledem. Vraťa, který je nejdál, se rozhoduje pro traverz šikmo nahoru po ledu směrem k hřebeni, my ostatní se vracíme. Za chvilku se všichni potkáme o kousek výš na hřebeni a Vraťa nám s hrůzou vypráví, že v několika posledních krocích si připadal, jako by hrál na xylofon led totiž nebyl ke skále dost přimrzlý a duněl tak, že to vypadalo, že se půlka stěny sesype. Po hřebeni překonáváme poslední desítky výškových metrů a v mysli přitahujeme vrcholový kříž blíž k nám. Je 12:15 a konečně jsme nahoře! Je to super pocit podtržený nádherným počasím: nefouká a je jasno, vý- 32

hled a my máme dobrý čas. Co víc si přát? Ale my místo abychom se kochali výhledy na italské Dolomity, všichni vytahujeme telefony a zkřehlýma rukama zuřivě datlíme nikde dole totiž není ani čárka signálu. Po mobilní a fotografické mánii zahajujeme sestup a až na chatu to jde jako po másle. Na ledovci se na chvilku navazujeme, u Similaun Hütte zase odvazujeme a sundáváme mačky. Následná cesta širokým ledovcovým údolím bez ledovce už nám připadá jako dálnice. Kolem 4. jsme na chatě a já jsem štěstím bez sebe, že se mi výškovka a únava dnes vyhnuly. I Michal a Anička úspěšně dobyli svůj cíl vrchol Kreuzspitze (3455 m). Na palandě nás dneska spí opět 5, ale mně se spí o poznání lépe. Ostatním údajně o poznání hůř zřejmě jsem si vytyčil velkou osobní zónu. Ráno si přispíme a vyrážíme na pár místních ledíků. Jsou krátké a první celkem snadný, pro mě ideální průprava. Lezeme milion variant z variant, zatímco Leňa se rozhodla nezahálet a podniknout sólovou expedici na vrchol Saykogel (3355 m). Podle vyprávění krása střídala nádheru a našla se i krátká lezecká vložka ve žlábku. Je Silvestrovský večer a nás šest plus dva Pražáci máme chatu pro sebe. Byly i prskavky a šampáňo. Český Silvestr bez ohňostrojů, pod hvězdami Ötzalských Alp. Tak šťastný nový rok! Honza Rosecký 33

Miška už deset minut s kadencí kulometné palby opakuje takové to nepěkné slovo na P (a ne, není to prdel ) a nehne se z místa. Vůbec nechápu, co se děje. Při snaze o navázaní kontaktu se mi dostává odpovědi v podobě P***, P***, P*** a pak taky ještě Do p***. Takhle krásně nám začíná Motykova cesta na Širokú Vežu, moc pěkná a doporučení hodná to klasika. Po nějakém čase se dozvídám, že nemůže nic založit a friend pod ní je úplně na hovno a traverz nad ní bude asi taky na hovno a dolů to nejde a do toho traverzu na hovno se jí nechce. Už to vidím: +421 18300, 10 chlapů vyskáče z vrtulníku, sundá Mišku z 10ti metrů nad zemí, pojišťovna zaplatí mega a my půjdeme raději na kávičku a do Tatralandie. Miška ale nakonec zatvrdí, založí vklíněnec a přetraverzuje ke štandu. Friend to byl vážně na hovno a vklíněnec by šel vyndat snad i silou mysli, ale hlavně že to dobře dopadlo. Druhá délka je nádherný lehký lezení po vaničkách, krása střídá nádheru, štand střídá krásu. Doberu Mišku a zjišťujeme, že jsou čtyři hodiny. Včasný nástup v 7 ráno ze Smokovce zjevně nebyl dostatečně včasný. Vzhledem k faktu, že jsme nejenom netušily, kde naše cesta začíná, ale i naše povědomí o tom, kterej z těch šutrů je vlastně Široká veža, bylo, řekněme, slabší. Bilance vylezených a nevylezených délek 2 : 6 není příliš příznivá, takže slaňujeme. Ale mrzí nás to, a proto další den v 6 ráno tentokrát neomylně nacházíme nástup a prosvištíme první dvě délky. Pak přijde třetí délka, která mi na pětku přijde k**** (a ne, není to krásně ) těžká. Asi jsem malá a nedosáhnu na chyt (= moje druhá nejoblíbenější výmluva... bohužel výmluva o mrznoucích prstech se v létě aplikuje špatně). S nepatrným blouděním prosvištíme dalších pět délek a v 10 hodin jsme nahoře. Tím se náš koeficient pomalosti (to jest takové číslo, kterým je nutné vynásobit čas udávaný na tatry.nfo.sk) snižuje z obvyklé hodnoty 2 na 1.33! Na sv. Václava jdeme proti davu a místo mainstreamového Labáku, kam jede půlka světa nebo minimálně Lokálky, si to opět namíříme do Tater. Miška asi jede v těžkých drogách, protože vybrala Nemorálny tanec (8-). 8- sice nelezu ani na Hudy, ale tak co už. A protože 8- není prdel, beru veškerej svůj matroš, a to stejný naordinuju Mišce. K tomu lana, hodně oblečení, hodně jídla, 3 ešusy, knížku, spacáky, žďáráky, 2 batohy... Prostě fast & light. Někde za Žilinou si čtu poprvé popisek k topu a zjišťuju, že všechny těžký délky jsou vynýtovaný, takže všechen ten matroš máme úplně naprd. Po pár hodinách jízdy a neúspěšném pokusu zaparkovat na Štrbským jako správní Češi zadarmo, parkujeme za peníze, Míša nahodí batoh, já nahodím dva batohy a suneme se pod Stenu pod Skokom, kde rozložíme BC. Další den dlouho spíme, protože je sakra brutální kosa a podle mých výpočtů na nás v 9 začne svítit slunko. Výpočet je však zatížen chy- 34

bou v podobě mraku o rozměrech tří tatranských národních parků, takže klepeme kosu od rána do večera. Tímto chci poděkovat sponzorům, jmenovitě Bačovi, za zateplené kalhoty značky Rab, které jsem si od něj asi před třemi lety půjčila a už mu je nikdy nevrátila. Spravedlivě jsme si je s Miškou střídaly. Díky! Vylezeme první dvě délky (první je víceméně po vlastním, zvlášť když jste slepí, a jeden ze dvou přítomných nýtů vynecháte, druhá je krátká a slušně odjištěná) a dostáváme se pod délku třetí: plotnu za 7+. Logicky dojdu k závěru, že půjde tahat Míša, protože je vyšší, líp dosáhne na nýty a bude to schopná minimálně háknout. Taktika se osvědčuje do předposledního nýtu, na kterej je i Miška krátká. Já to pak nějak se smrtí v očích přelezu, hodíme rybu a po zbytek dne nacvičujeme. Druhý ráno kakám za šutrem, a v tom vedle mě dva borci. Dělají jakože nic a rychle změní směr. Evidentně míří do naší stěny, tak se za nima rozběhnu, abych je varovala, že v Nemorálnom tanci je navěšená polovina sortimentu průměrného lezeckého shopu (nechaly jsme tam s Miškou 3 vyjištěný délky). Čekáme, až kluci trochu odlezou, pak vyběhneme první dvě délky, třetí délka se mi podaří v PP přelézt a už zbývá jen poslední 8-. Vyšlu opět dopředu Mišku v roli nacvakávače. Tentokrát střídám asi po třetím nýtu a pomocí všemožných hákovacích technik délku nacvakám. Miška si ještě zkusí prolézt třetí délku (na TR to dává jak nic) a pak zase slaníme. Teď už je cesta osázená preskama úplně kompletně a nám zbývá poslední den. Ráno klasicky proběhneme první dvě délky, Miška dá pokus v třetí délce, ale bohužel ji zarazí crux a odsedne si. Takže AF. Já si prolezu čtvrtou délku volně a pak to dávám v PP. Vybereme matroš a jedeme domů. Koeficient pomalosti se zvyšuje na 24 (cestu udávanou na tři hodiny, lezeme tři dny). Závěr: Motykovu cestu můžeme určitě doporučit i nováčkům. Je to jedna z nejhezčích cest v pětkové obtížnosti, co jsem v Tatrách zatím lezla. Pozn.: V třetí délce se má kamsi traverzovat, a ne to lézt idiotsky rovnou přes převis, jako jsem to udělala já. Nemorálný tanec můžu doporučit komukoliv, kdo leze, řekněme 6b až 6b+ na stěně. Do 8- to mělo myslím daleko. Navíc krátkej nástup a plno nýtů, takže samá pozitiva a sociální jistoty! Léňa Hubáčková 35

O rok později, tedy v prosinci 2017 jsme se do stěny vrátili, a začali cestu zkoušet volně doopravdy. Popůjčovali jsme si asi milion experesek a karabin, založili čoky, friendy, hexy a zatloukli potřebné skoby. A pak jsme bouldrovali a bouldrovali a bouldrovali. Čtvrtou délku jsme vedli metr a půl pod linií původních nýtů a do volné varianty přidali tři nové nýty, protože z lezecké pozice se nedají originály nacvaknout. Splnil se mi sen. Vylezli jsme klenbu Macochy volně. Na Rote Punkt nedošlo, ale poctivé Alles Frei se zadařilo. Dlouho mi tenhle nápad ležel v hlavě. Do klenby jsem několikrát nastoupil, abych očuchal možnosti a dostal přes čenich. Po úraze v roce 2016 mám problém s pravou nohou, a tak jsem si řekl, že bych se mohl zkusit se podívat opět do klenby Macochy. Při technickém lezení, stejně jako volném lezení stropů nohy moc nepotřebujete. Pavla Weissera neobyčejně pobavilo, když viděl mezi materiálem rozloženým na nástupu berle, díky kterým jsem se dostal pod stěnu. S Honzou Strakou a Aničkou Tomanovou jsme několik dní v prosinci 2016 hákovali Příklepový strop a zkoušeli najít chyty, za které bychom se mohli udržet. Až na pár úseků nám to přišlo realistické. Příklepový strop má 10 délek a nejtěžší jsou v desátém stupni. Styl našeho volného přelezu je 9+ AF. Jenom pro ilustraci, cesta začíná boulderovým skokem v obtížnosti 7A+. Pokud máte rozpětí menší než 190 cm, je nutné ve 45 převise opustit pravidlo alespoň jednoho pevného bodu. Lidé s větším rozpětím sice skočí snadněji vstupní boulder, ale zase budou mít problémy nacpat prsty do trhlinky v boulderu čtvrté délky, která je klíčová a odhadujeme její obtížnost na 10/10+. Volný AF přelez Klenby Macochy je pro mne osobně jedna z nejlepších věcí, které se mi v Krasu povedly. resumé: Příklepový strop, 10 délek, 9+ AF. Odhad obtížnosti jednotlivých délek při RP přelezu: 10-, 9+, 9-, 10/10+, 9+, 6+, 9+/10-, 7, 8-, 6+. Dušan Stoupa Janák 36

37 photonesvatba.com

Zvedám telefon, tuše přesné znění začátku rozhovoru. Hey! Alex! Hey, Martin. How is it going, buddy? Fine. How is it going? Pretty good, pretty good. Nemýlil jsem se. Po Alexově charakteristickém pretty good, pretty good, ze kterého jde cítit směs francouzské ležérnosti a hroudy hašiše, se dostáváme k nutné části rozhovoru. I am back in Vancouver...How was it in Rockies?...You should crash at my place....i m going back to Squamish soon....i would like to climb Borderline over the weekend. You should join me, hmmm? Actually, that s why I m calling. I want YOU to join ME for Liberty Crack. Have you heard about that? Alexova lehkovážnost je rázem pryč, poslední větu řekl s naléhavou soustředěností. Mírně se mi ježí srst. Budu měnit plány. Liberty Crack je cesta na monumentální žulovou věž Liberty Bell, která je dominantním vrcholem oblasti Washington Pass v North Cascades National Park. Stát Washington v USA, pro ty, co potřebují doupřesnit. Cesta je uvedena ve Fifty Classics Climbs of North Americae, což pro místňáky něco znamená. 1200ft v kolmé, dozlatova opečené žule s klasou 5.9 C2. Pokud umíš trochu dejchat, tak 5.11- C2, nebo 5.13b pokud se fakt nedáš. Zaleze si každý. Standardně se první tři délky, parádní prstovky, hákují. Klasa C2 je nahozena kvůli jednomu kroku za skyhook, jinak vše ve spárkách. Washington pass, jedna z oblastí, kterou místní, rozuměj severoamerič- 38

tí, lezci skloňují na všechny způsoby. Je to podobné jako u nás. V Kotelně se taky pořád dokola omýlají ty samé skalky (V Tatrách bude podmínka. Jen co srostu tak chci zpět do Ádru. Pojeď do Krasu, vole! Zlatíčko, myslíš, že se mi chce s klukama na Vtáčník? Ve čtvrtek jdeme na Frit! Ty jsi ještě nebyl v Chamonix?). S někým se seznámíš a hned na sebe začnete chrlit místa, cesty, klasy a zážitky. (Když já byl v Chamonix. Jednou když jsem byl zase alespoň čtyři metry nad kruhem. Ty jsi ještě nelezl severku Ortleru?). Celé jaro to do mě ve Squamishi někdo tlačil (I wanna go to Washington Pass, man. It s gonna be vicious! I ve been there, bro. It was awesome. You should go there too). O Liberty Crack básnil každý druhý. Trochu jsem googlil a pak trochu toužil. Pěkný to tam asi bude, pěkný. Plánů a míst k navštívení bylo hodně a já se chtěl soustředit na Kanadu. Nicméně koncem léta bylo všechno jinak. úžasné prstovky. V těžké délce funím, vymýšlím fingerlocky na tisícero způsobů a přelézám. Alex také čistě přelézá své maximum, prstovku za 5.10c. Dolézáme na vrchol, plácáme se po ramenou a plánujeme zítřejší Liberty Crack. Man, I am so stoked! We are going to crush that beast! Let s do the other route quickly and chill the fuck out. Americký optimismus je všudypřítomný. Místní klasa, podobně jako většina dříve uzavřených klas, je pěkná divočina. Na číslice a písmenka má člověk tabulky a brzy v tom má jasno. Musí si však něco prožít, aby si uvědomil jisté zákeřnosti. Z dobroty své duše ti teď, nezkušený člověče, nějaké prozradím. Zákeřnost první) Pozor na staré cesty. Obzvláště pozor, pokud je cesta starší než ty. Nevím, kdy přesně tu V pátek brzy ráno přijíždíme na parkoviště, které je plné dodávek, stanů a spacáků. My byli předchozí večer poctiví a jeli spát do kempu. Bereme poslední volné místo a vyrážíme. Alex je vychrtlý kuřák, který nikdy nesportoval. Je líný a vlastně je tak celkově hodně chill. Proto mě až sere, jak strašně rychle a nesmrtelně chodí! Dnes je v plánu vylézt dvě cesty v západní stěně North Early Winter Spire. Nástup dáme za třetinu udávaného času. Je sice brzy ráno, ale už je vedro. Těžce oddychuji a hltám půl litru vody, polovinu celodenních zásob. Lezeme cestu West Face za 5.11-. Šest délek parádního lezení, z toho dvě délky 39

svoji klasu otevřeli, ale v 5.9 si člověk zaleze kolikrát více než v 5.10b. Jeden postarší pankáč, sólující cestu s otevřeným plecháčem v maglajzáku, mi kladl na srdce: Always watch the year, be careful if it s older then 80 s. Especially if it s set up by Peter Croft. Always watch the year, buddy! Vytáhl plech, třikrát těžce hltnul a začal lézt. Zákeřnost druhá) 5.10d je těžší než 5.11a, 5.11d je těžší než 5.12a a tak dále. Dává to smysl. Přece nepolezeš těžkou desítku, když můžeš lézt lehkou jedenáctku. Zákeřnost třetí) 5.10+ je totéž co 5.10d, ale není to totéž co 5.10d. Znaménka plus a mínus se převážně používají pro horské lezení, kde často platí podobná pravidla jako na Drátníku: celou dobu trojka a jeden krok za sedm. V průměru čtyřka. Zákeřnost čtvrtá) Kombinaci zákeřnosti jedna až tři se říká 5.9+. Utíkej, pokud na takovou cestu narazíš. Odříkej otčenáš, pokud ti nic jiného nezbývá, a musíš do toho. Slaňujeme, na nástupu potkáváme Charlese a Bee, Alexovi kamarády z Vancouveru. Je kolem jedné odpoledne a slunce rozpéká západní stěnu. Šetříme vodu, lížeme rozpuštěnou čokoládu a všichni společně nastupujeme do vyhlášené klasiky Northwest Corner za 5.9+. Všechno se strašně vleče. Bee je pomalá, Alex pořád motá cigarety, Charles si chce povídat a mě už se taky nechce. Na každém štandu chill jak cyp. Délka za 5.9+ je hrozný psycho. V koutové širočině funím a hlasitě nadávám. Zmordovaný štanduji v nepohodlném koutě hned pod visící Bee. Martin, did you really scream fuck me hard? Na vrchol dolézáme za stmívání. Slaňujeme potmě. Dvě čelovky na čtyři lidi, žádný ždárák ani lékárnička standardně americký 40

chill přístup. V deset večer jsme zpět na parkovišti a je nám jasné, že zítra se žádný velký počin konat nebude. Charles vytahuje gril a až do ranních hodin se cpeme. We should just chill the fuck out today and start super early tomorrow. Maybe we could climb some easy route this afternoon. Zní ranní plán. I ve heard about some nice six pitches climb on the east face of Minuteman Tower. Přidává Charles. Chillíme a v jednu odpoledne (!) vycházíme z parkoviště. Nástup není nejkratší a do stěny nastupujeme ve tři odpoledne (!). Stále chill, stále cool. Dnes lezu s Bee, fajnou Kanaďankou iránského původu. Černé, husté vlasy, černé oči, štíhlá postava, svalnatá záda, dlouhý krk, plné rty s mírně křivým úsměvem. Jednou byla ve Švédsku, tak má mojí plnou pozornost. Lezeme cestu, která není v průvodci. První délka špatný, druhá rozchrastaný převis, třetí zabordelená spára, čtvrtá domino komín, pátá divnost plus deset metrů pěkné tight hands spáry, šestá je více o plazení než o lezení. To už se ale začíná stmívat a všichni čtyři začínáme slaňovat rozbitým žlabem. Slaňujeme doprava, doleva, dolů i prusikujeme nahoru. Slaňujeme za strom, hubenější strom, dobře vrostlý kořen, soustavu špatně vrostlých kořínků, ucházející skoby i pochybný skoby. Hledáme, bloudíme. Na obzoru celou dobu hoří velký lesní požár, hvězdy se ztrácí v červeném horizontu. Po deseti slaněních jsme dole. Ve dvě ráno přicházíme k autu, unavení. Charles tahá gril. Did you know, there is a brewery in the city of Winthrop? Kvůli kouři se další dny nedalo moc lézt. Liberty Crack se nekonala. Pivovar ano. Snad příště. Stálo by to za to. Goriláč 41

Samí super lidi, se kterými bych se nebál na opačný konec lana, blázni a dobří přátelé, skvělá banda, hovada, pohoďáci. Ano, i takto charakterizují současné členy Lokálky čerstvě vysloužilí nováčci. Názor většiny by se dal vyjádřit výrokem Vlada: Partia podobne strelených ludí, ktorých baví lezenie. Někteří se radši ke stávajícím členům nevyjádřili a říkají: Základna? Ta začátečnická mi přijde docela vydařená!! s čímž nejde nesouhlasit. :) Na závěr jeden výrok, který bych za sebe navrhoval jako podtitul názvu oddílu: Banda bláznů? Vlastně neee, je to ta barevná skupinka vysportovaných lidí, co sedí každý čtvrtek v Kotelně. ;o) Uvažte sami, kdo by se mezi takové borce nechtěl zařadit! Možná i toto bylo jedním z důvodů, proč se tolik čerstvých duší v dobré víře dostavilo v lednu na balkónek Hudy stěny. A díky bohu (nebo Inžovi?), že nás všechny přijal, byť nás bylo několik kusů nad limit. Zřejmě budete souhlasit, že vstup do horoškoly je významným milníkem v životě lidském, po kterém už nikdy není nic stejné jako dřív a člověk by k takovému rozhodnutí měl dospět na základě pádných argumentů. A taky že jo. Krásně to vystihuje výrok Ley: Protože mi Špek řekl, že by to bylo dobrý. Za Špeka si můžete v případě Peti dosadit Marka a v případě mém Martina T. Ale některé princezny nastupovaly do horoškoly i s postranními úmysly. Doslova to jedna nejmenovaná vyjadřuje následovně: Ulovit nějakého... Teda dobře si zalézt. =). Jistě uznáte, že si pro tento účel nemohla vybrat lepší oddíl. Máme mezi sebou i mudrce, kteří na otázku Proč jsi šel do horoškoly? odpovídají: Protože jít lézt ven a do hor vyžaduje více zkušeností než jen umět založit kyblík. Proti tomu nemůže nikdo nic namítat. Velmi vysoké očekávání před vstupem měla například Janča: Chtěla jsem se naučit uzly. Možná by nám mohla předvést, jestli se jí to nakonec povedlo. A co nováčci očekávali před vstupem do horoškoly? Někteří říkají: Radši jsem si nic nepředstavoval. =) Doufám tedy, že nebyli zklamaní. Jiní čekali víc alkoholu (Veruna). Většina to shrnuje: Zhruba takové, jaké to pak bylo. Tož nevím, chlapi, jestli by to nechtělo pro další rok nějak opepřit. Neodpustím si citovat ještě jednu odpověď: Neměl jsem žádnou konkrétní představu, pouze obavy, že tam budu za totální jelito :)Neboj Honzo, nebyls. Celkový dojem i kvalitu tvoří především lidé, ale kteří? Kdo je tvůj nejoblíbenější instruktor? A tady bych, pánové, nerad někoho opomenul, 42

a proto uvádím všechna jména, která při odpovědích padla: Lájoš, Martin Krůček, Véča, Ondra Palacký, Zoban, Michal Nováček, Božský Kája, Muf, Goriláč. Nejčastěji nás chytl za srdce (některé možná i za něco jiného), asi to nikoho nepřekvapí, ale aby zase moc nezpychnul, tak ho radši nebudu jmenovat. Všichni určitě dokážeme odhadnout, o koho jde. Celá skupina se shodne, že všichni jste super. Pěkně to zhodnotila Veruna, když říká: Se Zobanem nejzábavněji, s Mufem nejbezpečněji, s panem Palackým nejtrpělivěji, s Inžou nejorganizovaněji. Tak jen doufám, že mluví o lezení. Ještě bych rád zmínil pana předsedu, který nás na začátku horoškoly zaujal svou přednáškou o etice, která byla plná nahých ženských. Jsem zvědavý, jestli ji během roku ještě nějak vyšperkoval pro další nováčky. Při pročítání odpovědí nemohu neuvést jednu z nich v plném znění. Můžete hádat, kdo je autorem: Je jich spousta. Nejde jmenovat jednoho jediného. Jsou to prostě všichni ňuňánkové, uličníci, kluci do nepohody a přitom pořádní bušiči. Miluju vás chlapci :* Ale... tramtadadaaaa: ten z Vás, kdo mi vytáhne nějakou krásnou cestu v Ádru, vyhrává a bude pro mě ten nejnejnej. tak co lezci, kdo se první pochlapí a získá si tím srdce tohoto spanilého jinoše (jinošky)? ;) Nejoblíbenějšími akcemi roku 2017 se mezi nováčky staly letní Tatry, Mikulášská, Vtáčník, první Vysočina a taky Ádr. K tromu Hanka dodává: Vylézt nahoru na věž a podívat se kolem, tohle chceš prostě zažít zas a znova. Jen bych to nechala tak trochu dojistit. :) Hani, zkus to navrhnout 43

u Tošováka. ;) Jednou ze složek lezeckého výkonu je morál, kterým noví lezci úplně neoplývají. Podařilo se však zjistit, kde si ho za uplynulý rok nejvíc potrénovali (rozuměj kde byli nejposranější). Docela očekávatelně to byly Tatry, hlavně při lezení po vlastním. Zvlášť, když tam někteří tahali v podstatě poprvé v životě. Jiní tu zažili věru zajímavé chvilky: Když jsme lezli cestu Smrt vegetariánom, kde na Honzu spadl kámen a shodil ho ze stěny. popisuje Pavel buďme rádi, že chlapi jsou chlapi masožravci. Kromě Tater ale napínala psychické schopnosti nováčků také Vysočina nebo Čertovy kameny. Na někoho udělal dojem Mokrý hřebenáč (Dominika), někdo zažil krušné chvilky paradoxně na druhém, když ho Zoban táhl na Milence (asi nejistotou, co ho nahoře čeká). Pěkná romantika musela být taky v měsíčních paprscích zalité Martince na pohádkově zasněžený Gerlach (víme kdo). No a někteří to hodnotí stručně a jasně: otázka: Kdy a kde ses při lezení tento rok nejvíc bála? Odpověď: Všude! (Lea & Veruna & VeronikaSK). Co ti horoškola dala? Hanka: Křídla, ale pořád jsem zatím ve fázi vzletu. :) Takže se těším na každé další lezení... je to hrooozně návykové a k tomu ty super lidi. Pekelná to kombinace!! Veruna: Průřez různými druhy strachu (strach pískový, strach žulový, strach, že dojde slivovice). Jinak kopec zkušeností a nové kamarády. Kromě těchto dvou celkem povedených uvádím výběr ze sušších 44

odpovědí: úplně jiný pohled na věc, spoustu super lidí, se kterými se dá trávit volný čas, nejlepšího kamaráda, nové znalosti, Dášu. Na druhou stranu se většina nováčků shodla, že se jim tak trochu zvedly náklady (hlavně za vybavení) a mají méně času na ostatní aktivity (pokud jim nějaké ještě vůbec zbyly). Veruna opět shrnuje: Horoškola mi vzala pár víkendů (nelituju), hrdost a peníze za nezbytnosti typu lékárnička a žďárák, které snad nikdy nepoužiju. Za sebe musím přiznat, že mi horoškola docela převrátila na ruby způsob trávení volného času. Ideálně dvakrát týdně na stěnu, o víkendu na skalky, mezi tím shánění vybavení a občas nějaká ta Kotelna. A to jsem si chtěl letos pořídit nové kolo... Ale i přes to všechno, o co jsme přšli, pevně věřím, že svého rozhodnutí většina (ba dokonce nikdo) z nás nelituje. Proto všem budoucím členům vzkazujeme: Jestli váháte, běžte do toho! Užijte si horoškolu na plné pecky, budete na to pak rádi vzpomínat. Jo a ještě něco: Instruktor má vždycky pravdu!! Pokud ji tedy zrovna nemá. Za všechny nováčky 2017 posíláme velký dík všem instruktorům horoškoly. Těm, kteří nám tahali cesty na výjezdech, i ostatním členům oddílu za to, že nás přijali do své švihlé lezecké rodiny! Jak říká Janča: Základna členů? No neměnila bych. Za vysloužilé nováčky sestavil Matěj 45

Už dýl jsem tam chtěl. Vždycky to ale z nějakého důvodu nešlo. Měsíc před Silvestrem mi kámoš píše: Zdar. Nehceš jet na silvara do fontace? Dost již bylo výmluv! Když bude zima, bude lepší tření... Dlouhodobé předpovědi slibují teploty kolem 10 C; se sluníčkem bude víc než dobře. Navíc bydlení v baráku, spaní na posteli! To chceš. Cesta tam zabrala celý den. Se tmou se vplížíme do baráku. Jen po cestě pro dřevo do krbu jsem na pozemku uviděl kámen, který být ve Chřibech jezdilo by se klidně jen kvůli němu... Uf Tak se jde ven! Dojedem na parkál a tam to ZAČNE... Kameny. Všude. Fantastický tvary. I v rámci malé oblasti kameny různých struktur, typů. Označené i neoznačené. Nepočítaně. Ráj. Bouldrmatka, kartáček, lezečky, mádžo a kobereček. A pak už jen magický svět kontaktu se skálou. Hledání jak se natočit. Učit se věřit prťavým stupům. Zkoušet dírky. Skákat daleko a vysoko. Špičkovat v traverzech. Plácat po oblinách. Nahoře se rozhlídnout a vidět kolik je toho ještě kolem... Jo, sem se moc rád vrátím! Honza Arny Ondruška 46 Ráno není úplně sucho, ale fouká.

Ještě jeden krok dolů a spustím se do madla, odtamtud už se snad nějak dostanu zpátky Lezečka klouže po zrncích písku a neúspěch pokusu o založení žáby mě posílá o 4 metry níž. Zem se zatřese a já zase sedím na udusaným písku a koukám na spáru ubíhající do výšky nade mnou. Nově je ozdobená klubkem smyc: jedna z nich je volně položená na hnízdo ve spáře, kde nějak silou vůle drží, zbytek se houpe důle. Lano není cvaklé nikam. Takto mě veľmi pekná, dobre odistená a ľahká (cit. Pískaři) Stará cesta na Bakchuse vyškolila. Inu chlapče, osmy na překližce ani sedmy v horách v Ádru nic neznamenají. Po krátké poradě velíme k ústupu. Lucka udělá pár elegantních temp v úzkém komínku, jehož hranu jsem drtil na sokola, a natažená jako kytarové éčko cvakne lano do dlouhé smyčky, co se houpe nejníž. Následnými pokusy o vytřesení ze země pak smyčku zkušeně zajebeme do hnízda. Takže plakat do Tošůvky se ještě hned tak nejde. Na dálku založené jišťo prochází ze země zkouškou pevnosti. Tak jo, vypadá to dobře. Plán je jasný: dolezu k prvnímu, smyčky vyberu a pryč odsud. Jde se na to! Protáhnout lano sedákem, poplácat sokola, zatímco cvičky pomalu postupují na tření hůre. Opatrně odsednout do smyčky a přidat ještě jednu. Třesoucíma se rukama žábovat tempo za tempem. S každým dalším nohy těžknou a zrychlující se tep buší v uších. Dlaně vlhnou. Šluchta dole se zvětšuje. Najednou je hypnotizovaný kroužek na dosah. Konečně můžu těžkým klepadlem znovu otevřít bránu mezi živáčky. Cvaknout šroubovku. Otočit. Nabrat lano a Cvak. Ten zvuk mi konečně začal snižovat tepovou frekvenci. Najednou jsem úplně v jiném světě. Ta úzká vyplouvací žába, kterou křečovitě držím levou rukou, je vlastně docela příjemná. Nohy si přestaly hrát na šicí stroj a stojí celkem stabilně. Celá cesta vypadá docela krásně. Vlastně se mi odsud vůbec nechce utíkat, chci si zkusit aspoň tenhle parádně vypadající traverz. V tranzu míjím těžké místo nad kruhem, rozkročím se v koutě a soukám se nahoru. Leze se parádně. Vedle rakoviny, která je zajebaná tak, že ani nejde cvaknout, zakládám svoji třetí smyčku v životě. Vypadá dobře, nevypadne. S lehkou hlavou vzlínám, morfokrokem oblézám zúžení, přidávám uzlík a po pár tempech cvakám druhý. Nad ním hrozivě vyhlížející převislá širočina jde překvapivě snadno (cit. Pískaři) nevěřil jsem, že tyhle slova můžou jít dohromady, ale fakt to jde! Ještě 2 tempa. Ještě jedno. Madlo u vršku a hurónský potlesk z turistické nasazuje téhle euforii korunu. A já jsem nikdy nebyl šťastnější. Tak dobře, byl. Ale jen o trochu Honza Rosecký 47

Je půl páté ráno, zvoní mi budík a z vedlejšího spacáku se ozývá já jsem ale šulin. Nic proti tomu nenamítám, protože si v tu chvíli o sobě myslím víceméně to samé. Začátek prosince, venku lehce pod nulou, s Goriláčem se pomalu hrabeme ven z auta, kde jsme dospávali a za chvíli už šlapem na Popradské pleso. Po cestě vzpomínáme na začátek loňské zimy, kdy jsme tady během čtyř dnů po Vánocích vlastně vůbec nic nevylezli a došli sotva o kousek dál, než je odbočka na Hincovo pleso. Zato jsme ale naspali víc než jindy za týden. Solidně potrénovali prošlapávání stopy ve sněhu, místy připomínající spíš plavání, s hloubkou vysoko nad pas. Pořádně vymrzli na štandech, to když už jsme náhodou někam došli, a dvakrát zdrhli z Ostrvy. Prostě NIC. Tak letos to bude úplně jinak, máme plán, máme ambice a dokonce máme i o něco lepší podmínky. Po cestě se ještě dohadujeme, kdo bude mít tu čest vytáhnout nejtěžší délku. Zálusk na ni máme oba, sice je to jenom M6-, ale je nám jasné, že kdo to vyleze, bude v Kotelně a na Hudy za většího frajera. Chvilku po sedmé už jsme v Mengusovské dolině u odbočky k Hincovému plesu a míříme dál pod galerii Satana. Oba nás překvapuje, že máme zpoždění oproti plánu jenom asi deset minut, nějak se nám totiž ta krátká snídaně na chatě protáhla. To, že o chvíli později, při převlékání u šutru, nenacházím v batohu péřovku, už překvapuje jenom mě. Chvíli se snažím si namluvit, že polezem rychle a navíc se přes den přece otepluje, takže nebude potřeba. Nakonec se s tím radši smiřuji a přepínám z psychického módu bude mi zima do bude mi velká zima a vůbec nic s tím neudělám. Ještě chvilka funění do kopce a jsme pod stěnou. Originální nástup se nám nějak nezdá, tak do první délky nalézám lehce zleva a pak se vracím do správného směru. Drny drží, ale je tu nějak víc sněhu, než jsme čekali, prachovky padají samovolně a navíc ještě občas nějakou pošlu při odmetání polic. Ve výlezu délky je sněhovisko, kterým se hrabu nahoru ke spáře.ta vypadá jako jediné vhodné místo pro štand široko daleko. Goriláčovi toho za krk posílám víc než dost, asi jako odměnu za trpělivé jištění. Dobírám a koukám nad sebe, zdá se to být celkem jasný, mírně doprava a za chvíli musíme být pod nejtěžší délkou. Dolézá Goriláč a vidí to úplně stejně, to pude kámo. Bere matroš a mizí nahoru. Teď čeká sněhová sprcha mě, naštěstí stojím kousek bokem, i tak si to ale užívám. Když se shora ozve zruš, málem výskám radostí. Hrnu nahoru a nacházím Goriláče uprostřed dalšího sněhoviska. V dělání štandů mu věřím, a tak se radši ani moc nekoukám, co za větvičky tu má ovázané. Voní jalovec a jehličí, romantika se ale nekoná. Jsme minimálně o 20 m víc vlevo, než by sme 48

chtěli. Plán je - kousek nahoru, pak traverz do prava a jsme zpátky v naší cestě. Vyrážím, kousek nahoru není žádný problém. Na začátku traverzu nacházím perfektní místo na skobu, dost mi to zvedá náladu a pouštím se do zatloukání. Když jsem asi tak na půl cesty k dobrému pocitu vyjádřitelnému slovem tutová, ozývá se suché lupnutí a něco malého černého mizí do doliny. Chvilku nechápavě koukám na skobu, která je pořád na svém místě a pak smutně na hlavu cepínu., Něco malého černého mi tam chybí. Teď už můžu zatloukat jenom to, co jsem kdy kde proved, jinak nic. Prohlašuji tedy skobu za zatlučenou, ovazuji dřík smyčkou a vydávám se do traverzu. Po dvou metrech začínám ometat sníh z hladké plotny. Takže tudy ne. Další pokus vede přímo vzhůru, Goriláč si na štandu začíná zpívat proti trudomyslnosti a zimě. Já se mezitím snažím něco dalšího založit a posunout o kus výš. Úspěch je jen částečný, založil jsem, nahoru mi to ale stejně nejde. Poslední možnost jak se dostat do původního směru je kus dolů a doprava. Za chvilku stojím opět u hladké plotny a je jasné, že slepé uličky jsme našli všechny. Mezitím si Goriláč všímá slaňovacího štandu nalevo od nás. Moc dlouho neváháme a měníme směr výstupu, z doprava a nahoru se stává doleva a dolu. Jedno slanění, spousta prachovek za krkem, kousek žlabem, seběhnutí z kopce a jsme u šutru, kde jsme ráno natěšeně koukali nahoru. Takže zase nic, smutně šlapem zpátky na Popradské. Víkend zachraňuje neděle, poučeni míříme na Tupou. Počasí je oproti včerejšku ideální, z prvních čtyř lezeckých délek děláme tři. Pěkný koutek střídá plotna, sem tam vzpříčit cepíny ve spárce, následuje ještě hezčí koutek a jsme na konci lezecké části. Slanění do žlabu a sestup rychle zavrhujeme, místo toho se napojujeme do vedlejší cesty, která vede až nahoru. Kus souběhem na zahřátí a zbytek pěšky na hřeben. Tyčinka, sluníčko, parádní rozhled z vrcholu a fůra kamzíků v sedle. Sestup je příjemně rychlý, kus pěšky, kus na zadku, kus pěšky a jsme na chatě. Takže aspoň něco, tohle byl prima den. Martin & Goriláč 49

Návštěva Rocky Mountains měla být pomyslnou lezeckou třešničkou během našeho letního putování kanadskými horami. Poté, co jsme si sedřeli kůži v krásných spárách při lezení ve Squamish a užili si večerní návraty z výstupů v Bugaboo, jsme se již těšili, jak si skvěle zalezeme v Rockies. Ale znáte to sami, zážitek nemusí být vždy pozitivní. Dějství první: Banff Jé, tady to vypadá jak v Chamonix rozplývá se Lájoš, když brouzdáme turistickým centrem s načančanými výlohami a majestátními horami v pozadí. Městečko Banff se nachází ve stejnojmenném národním parku a slouží jako základna tisícům turistům pro jejich výlety do hor. Překypuje obchody, restauracemi a hotely. Druhý den, když nemůžeme najít v centru místo na zaparkování, kvůli kouři z nedalekých lesních požárů nevidíme žádné hory a najdeme za stěračem varování za přespání v národním parku mimo kemp, se náš názor na krásu Banffu dramaticky mění. Nicméně nejsme tu od toho, abychom hodnotili kvalitu místních měst přijeli jsme přece za lezením. Na rozehřátí a seznámení se s místní skálou vybíráme sportovku Tonka za 5.10b (6b+) na Tunnel Mountain nedaleko města. Podle průvodce nás čeká excellent climbing and views (aneb skvělé lezení a výhledy). Z výhledů kvůli zmiňovanému kouři nic není a lezení se za skvělé označit rozhodně nedá. Kromě jedné délky (z osmi), která byla relativně pěkná a technická, se leze šrotem s volnými kameny a ke kráse to má opravdu daleko. Scházíme rušným turistickým chodníkem a druhou 50

cestu, kterou jsme pro dnešní den vybrali, už ani nelezeme a jdeme se raději koupat k řece. Dějství druhé. Mt. Cory Při výpravě na Mt. Cory je beze sporu nejzajímavější a nejdobrodružnější nástup, který zahrnuje prodírání se křovím, přechod ohořelého lesa vč. překonávání padlých stromů a výstup strmým kamenitým žlábkem. Do toho všeho se přidává strach z medvědů, kteří se můžou objevit kdekoli. Po hodině výstupu se však už medvědů přestávám bát, kdyby na mě nějaký vybafl, padnu vysílená na kameny a nechám se klidně sežrat. Dramatický scénář se ale nekoná, a tak se po další hodině vysilujícího výstupu navážeme na lano a nastupujeme do lehké cesty (5.9. alias 5c) Cory s Groove. Od lezení si nic moc neslibujeme, a tak ani nejsme zklamaní. Skála je opět místy dost zvětralá a pěkných lezeckých úseků není mnoho. Zajímavé je to, že lehké dobře zajistitelné délky jsou dobře odjištěné nýty, těžší úseky v rozlámané skále naopak nemají nic. Slaňujeme výstupovou cestou a dolů scházíme opět tím strašným žlábkem, lesem a křovím. Medvědi jsou mi už úplně jedno. Dějství třetí: Mt. Luis Mt.Luis je krásná dominanta s úzkým hřebínkem a špičatým vrcholem a díky tomu se dostala do výběru vrcholů, které si chceme v Rockies vylézt. Nachází se nedaleko Banffu a vede kolem ní turistická stezka, po které se dá nastoupit a sestoupit. I tento fakt (po zkušenostech z nástupu na Mt. Cory) přispěl k tomu, že jsme ji nakonec vybrali jako favoritku. Lájoš nám to nějak spočítal, že by to mělo jít rychle a nemusíme to tedy ráno s tím vstáváním moc hrotit. Přijíždíme na parkoviště lehce spožděni oproti původnímu plánu, ale nástup zvládneme jakž takž v časovém limitu a cestu také nacházíme rychle. Nejprve lezeme cestu Gmoser, štandy jsou dělaný a není to moc těžký, tak se s Lájošem střídáme v tahání. Jištění ale úplná balada není, na 50m jsem uprosila třeba jen 3 friendy! To jistoty nedodá. Lájoš bravurně přelézá klíčovou délku v koutě za 5.9 alias 5c a po osmé délce se nějak napojíme na Kain Route. Tady už je dost jasné, že máme oproti našemu časovému harmonogramu zpoždění, vedení přebírá definitivně Lájoš a valíme nahoru, co to dá. Trochu nás zpomaluje bloudění a hledání štandu s neviditelným nýtem (to je takový ten nýt, který je zakreslený v průvodci, ale ve skutečnosti v cestě není), a po několika dalších délkách konečně dolézáme na polici před finální stěnku, kde se potkává několik cest. Lájoš si tu vybírá ještě nějakou obtížnější variantu a já už melu z posledního. Začíná se smrákat a je zima, lituji, že sebou nemám ještě jednu mikinu. Konečně jsme nahoře. Máme štěstí, výhledy jsou dnes jasné. Bohužel nemáme moc času na kochání, slaňujeme několik krátkých délek žlábkem, kde furt padá kamení. Naštěstí jsme to ve zdraví přežili my i lana. Sutí sestupujeme ještě za světla a tma nás zastihne až v lese. Sestup je nekonečný, cestu si krátíme zpěvem a doufáme, že tím zaženeme všechny medvědy v doslechu. K autu přicházíme za 10 minut 11, shltneme 51

pytlík chipsů a stihneme odjet ještě před tím, než se parkoviště v 11 zavře a vyhodil by nás ranger. Dějství 4čtvrté: Jasper Jasper je příjemné turistické městečko ležící 300 km severozápadně od Banffu. Kam se oko podívá, všude jsou krásné a jen málo prolezené vápencové stěny. Lezecká sezona je tu krátká, první sníh přichází už v půlce září. My do Jasperu přijíždíme v půlce srpna, a tak ještě máme možnost okusit místní vápno. Vybíráme si tradiční 13ti délkovou cestu Cadot Crack za 5.8 (něco jako 5b) v masivu Medicine Slabs u stejnojmenného jezera je to místní klasika. Nastupuje se opět křovím a žlábkem, ale je to slabej odvar oproti Mt. Cory, takže mě to nemůže rozhodit. Lezení není příliš těžké a ani tak bombastické, jak sliboval průvodce. Největší pecka cesty délka Cadot crack je oproti spárám ve Squamish dost ubohá. Některé délky se opět nedají moc zajistit, v jedné délce Lájoš dokonce nezaloží nic. Nicméně nahoru se probojujeme úspěšně a relativně rychle a máme chvilku času vychutnat si báječné výhledy na okolní hory. To zatím netušíme, že to pravé dobrodružství nás teprve čeká: sestup. V průvodci jsou jasné instrukce jděte jižně po hřebeni asi kilometr, potom slezte malou stěnku na suťovisko a sestupujte po něm směrem doprava, až dojdete zpět na silnici. V reálu to však tak jednoduché není hřeben slézáme v lezečkách a místy jdeme dokonce na laně. Po chvíli se dostáváme k malé stěnce, kterou budeme muset nějak slézt. Po levé straně máme suťovisko, zřejmě to, na nějž se musíme dostat.vybíráme tedy nejlepší cestu dolů, já se nechám srabácky jistit přes rameno a zespoda pak naviguju Lájoše, kudy nejlépe slézt. Na suťovisku však vyhráno není netušíme, kudy dál a vágní věta z průvodce jděte směrem doprava nám to moc neujasňuje. Na 600 metrů sestupu skalnatým terénem je to přece jen dost málo informací. Vypadá to, že kamkoli se vydáme, narazíme na skály a budeme v háji. Nakonec vybíráme k sestupu žlábek a doufáme, že to nějak prorazíme. A tak si opět užíváme slézání po skalkách, prodírání se křovím a přelézání klád. Je to úmorné, mám toho plný zuby a úplně se zapomínám bát medvědů. Ještě musíme slanit o strom a po nekonečném klopýtání po kamenech se konečně dostáváme na turistickou stezku, která nás dovede na silnici. Právě se stmívá. Jo, těch dobrodružství a lezení v Rocky Montains jsme si užili víc, ale to by se do výročky všechno nevešlo. Takže - co napsat závěrem? Rocky Mountains jsou krásné a divoké, lezení zde má dlouhou tradici, nicméně kvalita skály není zrovna nejlepší a kdo si chce užít pěkné technické cesty či spáry, bude zřejmě zklamán. Co je však na Rockies skvělé, je to, že jsme ve většině cest byli úplně sami, široko daleko ani noha a kolem nás jen hory, lesy a ticho. A o tom to lezení taky je! Bára Valnohová 52

12. ročník Pod Parou, který se uskutečnil na Hřebeni nad obcí Koryčany proběhl tak nějak na poslední chvíli, po mnohých odkladech, kdy už podzimní deště smáčely bukové listy chřibských hvozdů. Letos nám počasí opravdu nepřálo, ale na tu bídu to nakonec nebylo až tak špatné a zalezli jsme si až bříška prstů pálila (hlavně pak v noci ;o) Se zahájením nebylo třeba spěchat, závodníci se scházeli jak švábi na pivo, rozmarné počasí na nás chvilku pouštělo vodu za chvíli zas slunko. Ale i přesto se něco polezlo, děti si našly svou zábavu a obžerstvení probíhalo průběžně načež plynule přešlo v odpoledně-noční společenský dýchánek, což je ostatně už od počátků důvod celé akce. Pikáč 53

Jarní návštěva jižní Francie, pro mne sedmadvacátý rok po sobě, je již srdeční záležitostí. Zamířili jsme opět do překrásné a krajinově vděčné oblasti Buis les Baronnies. V pátek odpoledne odjezd z Letovic ve složení Václav, Luboš, Anežka a já. Počasí nic moc, během celé cesty přes Rakousko a Německo pršelo, kolem Salzburku dokonce hustě sněžilo a bylo kolem nuly. V sedle před Brianconem (1.700 m.n.m.) ležel sníh a bylo -7 C. Za 17,5 hodiny čistého času jsme už byli v Buis a mohli jsme v kempu Fontaine d Annibal (7 /osoba) postavit stan. Po dvou hodinách spánku (po probdělé noci to přišlo opravdu vhod) jsme si vyjeli trochu se protáhnout do blízké a velmi oblíbené oblasti Ubrieux. Aby ne, leží hned u silnice. Padly tři cesty Hesitation (5b), Ulala (5b) a Ĺ ABC (5c+) na rozhýbání docela dobré. V neděli probuzení do sychravého rána, mraky, vítr, zima. Po snídani odjezd stoupajícími serpentinami do 3,5 km vzdálené oblasti Saint Julien, která tvoří velmi výraznou vyvýšenou dominantu nad Buis. Vypadá jako hřbet prehistorického ještěra, který ční impozantně nad historickým městečkem. Konečně vysvitlo slunce a my začali stoupat k lezeckým sektorům. Nahoře vyfukuje jak na vidrholci, všude plno lidí ve větrovkách či péřovkách a v čepicích. A začaly padat jednodélkovky jako Le Tron (5b), Les Trois Mousquetons (5b), 45 metrů Les Initiateurs (6a+), La Zaza (6a) a na závěr 43 metrová Le Nez (6a). I se 70 metrovým lanem proběhlo slanění nadvakrát, slaňáků byl naštěstí ve stěně dostatek. Pořádně vyfoukaní a zmrzlí jsme večer slezli dolů k autu. Počasí nevěstí nic dobrého, rozhodnutí, co dáme zítra, necháváme na ráno. A protože měl zrovna Luboš narozeniny, předali jsme Becherovku a ihned zahájili léčebný režim. Celou noc pršelo, tak jsme se rozhodli jít na ferratu, kde tolik nevadí místy mokrá skála. Vybrali jsme levou ze tří ferrat, kterou jsme loni už nestihli (červená, obtížnost D). Po celou dobu zde byly pěkné výhledy i krásné (a místy dost silové) lezení. Jen nemuselo tak foukat. Celá ferrata byla ve stínu, sluníčko jsme potkali až úplně nahoře na hřebeni. Zdolali jsme několik velmi atraktivních nepal bridge, monkey bridge, dřevěných lávek, oblezli dvě skalní věžičky spirálovitě kolem dokola stavitelé se tu opravdu vyřádili. Nahoře u křížku povinné foto, malý gáblík a cesta pokračovala stěnou dolů až k úpatí. Anežce se to líbilo, přestože poprvé lezla tak těžkou ferratu. V kempu sprcha a odchod do města, ukázat Anežce historickou část. V našem pubu jsme, věrni tradici, objednali kávu a palačinku. Na Pastis došlo až ve druhém pubu u mostu, ale bohužel chutnal jen mně a Vaškovi. Anežka s Lubošem nad tím ohrnuli nos a dali si víno rouge. 54

Do kempu k večeru přijeli lezci z Děčína, tak jsme dali řeč o všem možném, pak večeře a pivko proložené Becherovkou. Další noc opět pršelo, tak jsme přešli na plán B a jelo se do Orange a Vaison la Romaine obě města jsou plná římských památek, Orange je vedena v kulturním dědictví UNESCO. Cestou lilo a lilo, jako zázrakem pomalu přestávalo pršet po zaparkování auta v centru Orange. Vytáhnout deštníky a hurá na první památku UNESCO římské divadlo. Je to opravdu monumentální stavba, která se nyní opravuje. Výška scény je 38 m, uprostřed jeviště je umístěna velká socha císaře Augusta. Prošli jsme si celé divadlo včetně jeho zázemí. Za tribunami jsou vytesané ve skále chodby se spoustou místností, nyní sloužících jako muzeum (od historie po současnost). Přestalo pršet, tak jsme zašli do pizzerie naproti na dobrý oběd, samozřejmě s výhledem na divadlo. Posilnění a odpočatí jsme hned za divadlem vyšplhali na kopec, odkud je vidět divadlo celé. Také zde lze projít ruiny středověké citadely a hlavně je odtud báječný rozhled na celou Orange. Sestup dolů byl dílem okamžiku a teď nás to vedlo k další památce zapsané v UNESCO římský oblouk postavený asi v roce 20 n.l. Samozřejmě to jistila spousta fotek z obou pamětihodností. Pak odjezd do 20 km vzdáleného městečka Vaison la Romaine, kde jsou rovněž velmi dobře zachovalé římské ruiny včetně malého amfiteátru. Uprostřed města nás stihla bouřka. Naštěstí byl blízko Lidl, kde jsme mezitím mohli nakoupit vínko na večer. I v Buis bylo po dešti, skály silně zatečené. Rozhodnutí, co bude dál, jsme nechali na následující den. Byla docela zima a nevěděli jsme, jestli se bude dát lézt. Ve středu ráno sice vlhko, ale konečně sluníčko! Po snídani jsme tedy vyrazili pěšky nahoru do kopce na 55

Aiguille de Buis. Ve 12 hodin jsme nahoře, houkají sirény (první středa v měsíci). Ve stěnách je už několik dvojek, Němci a Francouzi. Užíváme si lezení na sluníčku, padly cesty jako La Lepre Du Rat (5c), Le Fer (5b), La Planche (5b) a jedna dvoudélkovka Label du Coin (6a+,6a) s výlezem až na špici Aiguille de Buis. Pak sváča a přesun do dalšího sektoru na cesty Au Doight (5c) a zakončili jsme to cestou Boose (6a). Konečně po několika dnech bylo takové teplo, že jsme mohli lézt v tričku s krátkým rukávem. Do kempu jsme se dostali až v osm večer, nezbytná sprcha, večeře, becher a plány na zítřek. Pro změnu má opět pršet Ve čtvrtek ráno azuro, sem tam mráček. Tak zkusíme tedy na Anežčino přání jít do pravé velké modré ferraty La Testouriasso (obtížnost D). Po snídani odjezd na St.Julien, navléct do sedáků a už stoupáme k nástupu ferraty. Sem tam spadla nějaká kapka, pak víc a víc, až jsme museli na chvilku zastavit pod stromy. Po čtvrthodině hustého deště jsme to vzdali a sešli nazpět dolů k autu. A přestalo pršet Naštěstí odtud vede ještě jedna malá ferrata (obtížnost C), která je spíše pro děti, s časovou náročností cca ½ hodiny. Sice bylo vše mokré a klouzalo to, nicméně statečně jsme stoupali vzhůru. Spousta kramlí, několik monkey a nepal bridges, dokonce průlez skrz skalní okno, výlez po borovici atd. Kousek byl veden kolmou stěnkou jako variante athlétique, tak proč tudy nejít, že? Závěr ferraty byl šplhání přes lanovou síť až na trám vedoucí přes propast a pak na vrchol. Pak už jen cesta dolů (A/B) k autu. Vzhledem k tomu, že nám po celou ferratu mírně pršelo, bylo naše rozhodnutí nejít tu původní velkou ferratu správné. Poté jsme zajeli k soše věrozvěsta hledícího od malého kostelíku na Buis a odjezd do kempu. Dali jsme poprvé 56

za tento výlet po polévce zasloužený odpolední spánek. Pak kávička s pudingem, pišingry a večerní nákup v Carrefouru (vínko, bagety). Večerní posezení u stanů za přispění scének z Cimrmana, spojené s konzumací sýrů, salámů, brambůrek, vína apod., nemělo žádnou chybu. V pátek jsme se po nočním dešti probudili do slunného rána. Tak hurá do skal, tentokrát do oblasti Baume Rousse nad oblastí Ubrieux. Skalní amfiteátr je vzdálen pouhých 100 m do kopce od parkoviště. Zvolili jsme hned první sektor s kratšími, mírně položenými cestami. Jako bonus byly všechny pořádně ojeté. S Václavem jsme se rozlezli na Le Diedre (5c+) a Pleine Lune (6a+). Pak přišla na řadu Soleil Levant (6b+ OS) a Václav se nakonec pochlapil v cestě Étoile Des Neiges (6c+ AF). Byla to opravdu darda, měl jsem co dělat, abych to dal na druhém. Ruce dostaly pořádně zabrat, tak malý gáblík s plechovkou piva ve stínu (slunce pere jak divé). Prsty nepřestaly bolet, tak jsme šli už na lehčí cesty jako La Soquette (5c), Milky Way (5c+) a dnešní lezení jsme zakončili pohodovou Murmuroa (5a). Na obzoru se začínají objevovat těžké mraky, jedeme nazpět do kempu. Kombinace pivko, sprcha, večeře, Becher, pivko nebyla vůbec od věci, vždyť se nám podařilo přelézt naše první letošní 6c+!!! V sobotu se začíná plnit předpověď, přichází k nám další studená fronta a s ní i vydatný déšť. Padlo tedy rozhodnutí ukončit náš výlet o dva dny dříve. Bohužel. Stany jsme balili mokré, snídali jsme pod přístřeškem vedle umývárek již za plného deště. V místním supermarketu jsme ještě zakoupili pár maličkostí pro naše milé a hurá směr domov. V sedle nad Brianconem přešel hustý déšť na velmi solidní sněžení, takže nahoře v těch 1.700 m.n.m. ležela již vrstva cca 10 cm mokrého sněhu při teplotě -3 C. A jízda na letních gumách opravdu nebyla nic moc, zvláště v těch serpentinách. Nicméně přežili jsme to a za neustálého deště jsme se jali polykat kilometry přes Itálii, Německo a Rakousko. Pršet přestalo až brzo ráno u Mikulova. Po té celodenní i celonoční jízdě to byl balzám na duši. V neděli ráno v pět hodin jsem si konečně mohl říci Ahoj, domove!, tedy po 17,5 hodinách jízdy čistého času. A co bych mohl dodat na závěr? Podařilo se nám vylézt spoustu cest v pěkných lezeckých oblastech kolem Buis les Barronies. Přestože bylo po celý týden poměrně chladno a docela dost deštivo, hodnotím tento náš výlet opět pozitivně. Ono totiž to neskutečně nádherné prostředí skal, krásná příroda kolem nás, navštívená historická místa a dobré jídlo spojené s francouzským vínem a pastisem, vytvořilo opravdu perfektní lezeckou pohodu. Tak že by zase za rok? Za účastníky zájezdu zaznamenal Vašek Janda sr. 57

Poprvé jsem byl na mikulášské na gruntě někdy v polovině 90. let 20. století. Naposledy v roce 2017. Game over. Samozřejmě, že to je tak nějak všem líto. Na stranu druhou už dlouhou dobu to nebyl náš společný grunt už dlouhá léta, i když z nostalgie jej majitelé a členové oddílu dávali ochotně k dispozici. Daleko důležitější než místo je nepochybně společenství. To se od mé první mikulášské zásadním způsobem proměnilo. Když k tomu připočítám, že jsem na posledním mikulášském večírku byl jedním z nejstarších pamětníků, tak se těším na nové místo. Služebně tím velmi omládnu. Je to potřeba, pravděpodobně mi totiž přestává sloužit paměť. Na posledním večírku jsem byl proměněn, s ohledem na svou mírnou povahu, v andělskou bytost, ale zapomněl jsem si nasadit křídla. Spletl jsem si totiž svěcenou vodu s kořalkou, a to mou andělskou duši svedlo na moment na scestí. Na mých andělských schopnostech to nic nezměnilo, ale kamarádi si mne pletli s bytostí zcela světskou a vrhali na mne pohoršené pohledy a někdy i lascivní připomínky. Na funkci to však vliv nemělo. Svěcenou vodu jsem mohl záchodovou štětkou kropit přítomné stejně dobře jako okřídlenec. Čertovské komando plnilo svou funkci taky dobře. Krev tekla jen jednou a pekelné razítko aplikované WC zvonem namočeném v nutelle na břicho nebo hýždě hříšníků nepochybně vedlo k jejich nápravě a pokání. 58

Game over, ale show must go on! Nebojte se, nebe si ví vždycky rady. Když se přestalo jezdit na grunt kvůli jeho privatizaci a stavebním úpravám, začali jsme mikulášské pořádat na skalách. Nejčastěji v některém z pekelných otvorů Moravského krasu, kde neprší a lze rozdělat oheň. Má to jednu velkou výhodu, jeskyni nelze zapálit. Můžeme se také družit s jiným HO, pronajmout chalupu nebo restaurační zařízení... Možností je spousta. Nedůležitější ale je, abyste byli celý rok hodní. Jinak nedostanete dárky a odnese si vás čert! Váš Anděl 59