ČESKÉ VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V PRAZE Fakulta stavební, obor Geodézie a kartografie Katedra mapování a kartografie Islám Semestrální práce z předmětu Geografie 2 Miloslav Půbal 2013
Abstrakt Práce pojednává o historii a vzniku islámu. Popisuje sepsání Koránu a okolnosti provázející tuto událost. Dále jsou zde uvedeny základní životní povinnosti věřícího vůči Bohu a jeho Prorokovi. Nezbytnou součástí této práce je osvětlení problémů týkajících se vzájemných vztahů mezi skupinami zastávajících různé názory. V neposlední řadě se zde pojednává o radikálním postoji vůči západnímu světu, především vůči Spojeným státům Americkým. Na závěr jsou popsány zajímavosti odlišného života tamních mužů a žen. Klíčová slova Muhammad, Mekka a Medina, Korán, Muslimové, Základní pilíře islámu, Sunnité a šíité Abstract The work deals with the history and origins of Islam. Describes the composing of the Quran and the circumstances connected with this event. Then there are the basic duties of life faithful the God and hid Prophet. A necessary part of this work is the lighting problems concerning relations between groups holding different views. Last but not least, there is about a radical attitude towards the Western world, mainly to the United States of America. Finally are described curiosities different points of life of local men and woman. Keywords Muhammad, Mekka and Medina, Koran, Muslims, Basic pillars of Islam, Sunnis and Shiites 2
Obsah Úvod... 4 1 Vznik islámu... 5 1.1 Mekka a Muhammad... 6 1.2 Korán... 8 2 Základy islámu... 9 2.1 Víra v jedinečnost Boha a jeho proroka Muhammada (Šaháda)... 9 2.2 Každodenní modlení (Salát)... 9 2.3 Půst (Saum)... 10 2.4 Dobročinnost (Zakát)... 10 2.5 Putování (Hadždž)... 11 3 Vztahy mezi sunnity a šíity... 12 3.1 Sunnité... 12 3.2 Šíité... 12 4 Džihád... Šestý pilíř radikálních šíitů... 13 5 Život muslima... 15 5.1 Oblékání a hidžáb... 15 5.2 Mnohoženství... 16 5.3 Rozvod... 16 6 Islám a jiná náboženství... 17 Závěr... 18 Zdroje... 19 3
Úvod Prostřednictvím této semestrální práce bych chtěl čtenáře seznámit s nejrychleji se šířícím náboženstvím světa, Islámem. Mým cílem bylo objasnění vzniku tohoto náboženství, jeho šíření a dopad na svět. Dále jsem chtěl přiblížit každodenní povinnosti věřícího, jeho rituály a vzájemné vztahy s lidmi stejného vyznání. 4
1 Vznik islámu Historické pozadí vzniku posledního poselství islámu zahrnovalo čtyři hlavní říše. Zhruba v polovině sedmého století n.l. se civilizovaný neboli ovládaný svět skládal z byzantské říše s centrem v Cařihradu, sasánovské říše s centrem v Ktésifontu (dnešní Bagdád), hindské říše v severní Indii a říše čínské. Pohyb, změny a dynamika se soustředily pravděpodobně kolem východních břehů Středozemního moře, kde po desítky let docházelo k válkám, obchodování i jiným vzájemným kontaktům mezi světy římského křesťanství, Sasánovců a ostatních křesťanských a židovských společenství ve východné Africe a na Arabském poloostrově. Arabský poloostrov byl obydlen arabsky mluvícími kmeny Beduínů, kteří žili nomádským životem. Křižovali různými osadami v údolích a oázách, soustřeďovali se u oblastí poblíž západního pobřeží Rudého moře a podél obchodních cest mezi Jemenem a Damaškem. Systém náboženského přesvědčení u většiny arabských národů byl v té či oné formě pohanský s různým stupněm vlivu ze strany křesťanských a židovských společenství, žijích v Arábii a na územích na severu a jihu. V hornaté jižní části Arabského poloostrova bylo převládající kulturou Jemenu křesťanství a v malém počtu se zde vyskytovali i židé a pohané. Habešská kultura, která pochází z Jemenu, postupem času získala svou vlastní podobu, a právě z důvodu existence těchto historických svazků mezi Jemenem a Etiopií převládalo v této části Afriky habešské křesťanství. Obr. 1: Rozmach arabské říše (zdroj: http://mistr-bucket.sdeluje.cz/225-rozmach-arabske-rise.html) 5
1.1 Mekka a Muhammad Malé město Mekka bylo nejdůležitějším obchodním střediskem na západě poloostrova, protože se nacházelo na křižovatce dvou hlavních tras: severojižní trasy spojující Sýrii a Středozemní moře s Jemenem a územím za Indickým oceánem a trasy vedoucí z východu na západ z Iráku a Íránu do Afriky a ke Středozemnímu moři. Bylo to významné a proslulé město už odedávna. Arabské pohanství se soustřeďovalo na bohoslužby v krychlové stavbě Ka ba, známé jako dům Boha, která byla původně postavena prorokem Abrahámem. Posvátné symboly všech klanů byly soustředěny v Ka bě a rituál kroužení okolo nich a dotýkání se Černého kamene, který byl postaven v jednom rohu, byl dlouho uctívaným obřadem. Protože tento hlavní rituál nenáležel výlučně k některé víře, mnozí křesťané, židé a sábi ové také posílali peníze k bohuslužbě a prováděli rituály. Přestože se často stávalo, že každý kmen přijal oblíbené božstvo, Alláh byl všemi Araby považován za toho nejvyššího neboli za Stvořitele. Obr.1: Město Mekka a Ka ba uprostřed Velké Mešity (zdroj: http://islamgreatreligion.wordpress.com) Muhammad se narodil v roce 570 n.l., v rodě Hašimovců (Banu Hašim) kmene Kurajšovců, který byl v té době nejmocnějším a nejvýznamnějším kmenem v Mekce. Několik generací před Muhammadovým narozením převzal kmen Kurajšovců ochranu svatyně Ka ba a pramenů v Mekce a od té doby vládl prostřednictvím rodové rady. Než Muhammad dosáhl věku dvaceti let, už se zúčastnil několika dlouhých obchodních cest, ale i kmenových výprav a válek. Jeho dokonalé chování mu získalo vynikající pověst člověka čestného, poctivého a šlechetného. Muhammad neměl duchovní ani jiné formální vzdělání a ani povědomí o židovských a křesťanských tradicích. Strávil však dlouhou dobu meditacemi v horské jeskyni Hira nedaleko Mekky. Jeho konečné náboženské probuzení a poslání stát se Prorokem nastalo, když mu bylo asi čtyřicet let. To k Muhammadovi poprvé promluvil archanděl Gabriel (Džibríl), který mu předal první z několika zjevení. 6
Tuto událost tradice klade do roku 610. O tři roky později začal Muhammad se svými zjeveními veřejně vystupovat jako Prorok arabského národa a zprostředkovatel Božího zjevení v konečné a nejdokonalejší podobě. Kurajšovci se proti němu a jeho stoupencům okamžitě postavili na odpor, protože nové náboženství ohrožovalo jejich obchodní a politické zájmy. Proto byli Muhammad a jeho druhové roku 622 nuceni podniknout útěk z Mekky do Medíny (dnes se toto stěhování označuje pojmem hidžra). Od této události se počítá i islámský letopočet. V Medíně našli první muslimové příznivé podmínky a tak mohli začít se získáváním Arábie na svou stranu. To se jim nakonec po letech bojů podařilo, a tak Muhammad roku 632 zemřel již jako hlava velkého sdružení arabských kmenů, spojovaného jedinou vírou v jediného Boha. Odhaduje se, že mezi sedmým a desátým rokem po hidžře vzrostl počet muslimů z desítek tisíc na více než dvě stě tisíc. V Koránu je popisován život společenství v Medíně jako to nejlepší, co kdy bylo vytvořeno: Věřící muži a věřící ženy jsou si vzájemně přáteli a přikazují vhodné a zakazují zavrženíhodné, dodržují modlitbu, dávají almužnu a jsou poslušni vůči Bohu a Jeho poslu. Nad těmi se Bůh věru slituje, neboť Bůh mocný je i moudrý. (9:71) Absolutním dobrem je uctívání Alláha a vědomosti o něm a nejhorším zlem je sobectví, nevědomost a předstírání, že Alláha nepotřebujeme. Po smrti Muhammada se na jeho místě vystřídali čtyři tzv. pravověrní chalífové. Byli to Abú Bakr, Umar, Uthmán a Alí, po kterém roku 661 nastoupila dynastie Umajjovců. To už byl islám zavedeným a úspěšně se šířícím náboženstvím a arabská civilizace se stala nejvyspělejší civilizací své doby. Obr.2: Rozšíření islámu (zdroj: http://maps.com) 7
1.2 Korán Korán je považován za svatou knihu islámu, která podle muslimů obsahuje doslovné zjevení Muhammadovi. Proto byl Prorok nazván živoucím koránem. Korán učí, že jedinou cestou, pokud jde o Alláha, je islám. Kdokoli, kdo totiž nevstoupí do nejvyšší svatyně jeho dveřmi, bude zastaven, protože nejvyšší svatyně je založena na jednotě Stvořitele a pokud hledač stále považuje sebe samého a svou metodu, svou cestu za důležitou, nedospěje k onomu konečnému pochopení. První následovníci islámu znali kompletně celý Korán nazpaměť a neexistovala psaná verze. Vše se opakovalo a připomínalo neustálým přednášením mezi věřícími. Z medínského období tradice uvádí, že Muhammad využíval některé ze svých přívrženců jako písařů. Po Muhammadově smrti první tři chalífové (Abú Bakr, Umar, Uthmán) shromáždili svědectvi učedníků, zvážili je, stvrdili či vyloučili, a nakonec, za doby třetího chalífy, dali knize její konečnou podobu. Korán je Božím slovem v podobě litery (je spojen s přednesem a knižní podobou). V tomto smyslu je také považován za nenapodobitelný. Z toho také vyplývá odpor muslimů k překladům do jiných jazyků, než je arabština. Autorizované překlady obvykle obsahují poznámku, že jde o pokus interpretovat nenapodobitelný Korán. V Koránu se objevuje několik tématických celků, avšak tyto celky netvoří nějaký souvislý příběh. Skládá se ze 114 kapitol (súra) a 6236 veršů (áje). Obr.3: Korán (zdroj: http://islam.mypage.cz) 8
2 Základy islámu Islám je založen na sebedisciplíně a poskytuje kompletní způsob, jak jednat se sebou samým i s ostatním tvorstvem. Jestliže je jednotlivec skromný, odevzdaný Alláhovi a v souladu s Alláhovými nařízeními, pak bude jeho chování vždy vhodné a činorodé. Dín neboli životní smír islámu je založen na představě jediného Boha, jenž je zdrojem všech atributů, skutků a všeho tvorstva. Dín je v prvé řadě založen na přijetí Alláha a odevzdání se mu. Toto se nazývá islám. Dále pak následuje aplikace všech islámských učení tak, aby víra v Alláha řídila všechny skutky a záměry. Život muslima tvoří pět pilířů vnějšího dínu (základní pilíře islámu). 2.1 Víra v jedinečnost Boha a jeho proroka Muhammada (Šaháda) Islám vnímá Boha jako nejmilosrdnějšího, nejvlídnějšího, nejvíce milujícího stvořitele, pozorného k potřebám člověka. Prohlášení: la ilaha illa Llah a Mudammadun rasulu Llah (neexistuje žádný jiný bůh než Alláh a Muhammad je poslem Alláhovým). Toto prohlášení víry je označuje jako šaháda. Trojím vážně míněným pronesením tohoto prohlášení ve společnosti alespoň dvou muslimských svědků se člověk stává muslimem. 2.2 Každodenní modlení (Salát) Primárním bohoslužebným úkonem v islámu je úkon modlitby. Korán nařizuje všem věřícím:... dodržujte modlitbu, neboť je pro věřící předepsána v čas stanovený. (4:103) Muslimové vykonávají modlitby pětkrát denně a jsou jejich přímým spojením s Bohem. Muslimové se modlí vždy po ranním úsvitu, v poledne, odpoledne, po západu slunce a po setmění. Modlitbě předchází jednoduchý rituál umývání (wudú ). Salát se provádí podle přesného pořádku: stoj, úklony a klečení s obličejem k zemi. Každá tato pozice má své vnitřní významy. Modlitby by se měly provádět pod širým nebem a tváří obrácenou ke svatyni Ka ba v Mekce (symbolický Boží dům). Doporučuje se také modlit se společně, jelikož tento způsob má společenský i duchovní přínos. Důsledkem těchto hromadných modliteb je skutečnost, že v muslimských zemích se nachází mnoho mešit různých velikostí, kde věřící uctívají svého Boha. U těchto měšit se ve většině případech nachází minaret (věžovitá stavba štíhlého tvaru), který slouží ke svolávání k modlitbě. Svolávájící se nazývá muezzin. Mezi muslimy je funkce muezzina hodnocena jako velmi prestižní činnost. 9
Obr. 4: Minaret (zdroj: http://www.archive2012.faithfreedom.org) 2.3 Půst (Saum) Vy, kteří věříte, předepsán vám jest půst, tak jako byl již předepsán těm, kdož před vámi byli snad budete bohabojní! (2:183) Půst byl dodržován ve všech společenstvích, která měla posla nebo proroka. Půst popsaný v koránu znamená nepřijímat žádnou potravu ani nápoje od úsvitu do západu slunce po dobu jednoho měsíce v roce (Ramadánu, devátého měsíce muslimského roku). Prorok se pravidelně postil během celého roku a doporučoval, aby takto činili všichni muslimové. Je známo, že běhěm posledních let svého života se postil nejméně tři dny v každém měsíci. Během půstu je také důležité zdržet se intimního styku a jakéhokoli jiného smyslového vzrušení nebo rozptýlení, protože se doporučuje i půst smyslových a tělesných orgánů. Půst rovněž znamená nezapojovat se do pomluv a neposlouchat je, zdržet se hněvu a všech ostatních nectností. Člověk se musí chovat natolik uvážlivě, aby svým jednáním Boha jen potěšil. Půst by měl věřícímu přinést vyšší uvědomění a citlivost sobě samému, ale i vůči okolnímu světu. 2.4 Dobročinnost (Zakát) Dodržujte modlitbu a dávejte almužnu, neboť cokoliv dobrého pro sebe připravíte, to u Boha naleznete a Bůh jasně vidí, co děláte. (2:110) Kořen slova zakát znamená očišťovat a přibývat. Dobročinnost neboli dávání almužny je povinné pro každého muslima. Důležitým principem islámu je, že vše patří Bohu a majetek je lidem pouze dočasně svěřený. Tím, že muslim odděluje část svého majektu a věnuje ho chudým a potřebným v celé společnosti, očišťuje svůj zbývající majetek. Muslimové přirovnávají toto dělení k protrhávání rostlin, které prospívá celé zahradě. Každý muslim si počítá svůj zakát sám a je to přibližně 2,5% z jeho ročního příjmu. Jednotlivec může dát i více, a to formou almužny, která je tajná. Muhammad vyzval, aby všichni muslimové konali dobročinné skutky. 10
2.5 Putování (Hadždž) A Bůh uložil lidem pouť k chrámu tomuto pro toho, kdo k němu cestu může vykonat. (3:97) Arabové odpradávna uskutečňovali rituální putování kolem Ka by v posvátné Mekce. Prorok uskutečnil úplné islámské hadždž pouze jednou, a sice během posledního roku svého života. Hadždž má dvě části: jedna se dá podniknout kdykoli během roku (umra) a součástí druhé je zastávka v Arafátu, která může být uskutečněna v určitý den jednou do roka (hadždž). V určité vzdálenosti před vstupem do Mekky provádí poutník rituální omývání a obléká si dva bezešvé kusy bílé tkaniny (ihram). Po vstupu do posvátného místa vykonává předepsané rituály, které mají velmi hluboký význam. Prvním aktem je sedmkrát obejít okolo svatyně Ka by proti směru hodinových ručiček. Dále následuje rychlá chůze mezi dvěma pahorky nazvanými Safá a Marwa (symboly opatrnosti a naděje). Osmého dne měsíce hadždž se musí poutník postavit na kopec Arafát několik mil na východ od Ka by v době přibližně od poledne do západu slunce. Shromáždění s ostatními masami lidí na kopcích Arafátu a žádost o osvícení a spasení je nejvyšším bohoslužebným aktem. Po Arafátu se konají v poušti v Mině další dva symbolické akty. Prvním je kamenování ďábla jako opakování toho, co učinil Abrahám, když mu vnitřní hlas našeptal, aby neobětoval svého syna, jak mu přikázal Bůh. Dalším je obětovat zvíře, jako jej obětoval Abrahám, když poté, co se rozhodl obětovat svého syna touhy po způsobu Pána, se dostavila tíha jeho odevzdání. Pro muslimy na celém světě se stalo putování hlavní událostí roku. Zakončení hadždže se slaví následující den, nazývaný íd al-adhá, přičemž íd znamená festival (odvozeno z kořene s významem vrátit se, protože se vrací každý rok) a adhá znamená oběť. Obr. 5: Kopec Arafát a žádající věřící o osvícení a spasení (zdroj: http://islam.mypage.cz) 11
3 Vztahy mezi sunnity a šíity Jednou z nejdůležitějších společensko-politických otázek v životě je problém vůdcovství, jeho kvality, autority a metody jeho ustanovení. Korán a prorocká učení zdůrazňují poslušnost Alláhovi, jeho Prorokovi a bezúhonným zmocněným osobám. Každý muslim s tímto souhlasí. Rozdíly se objevují jen v tom, jakou metodou se taková zmocněná osoba prohlásí za legitimní, a zde se také sunnitské a šíitské teologie rozcházejí. Během prvních staletí islámu znamenaly termíny sunni a šíi v různých obdobích různé věci, tak jako i mnohé jiné názvy označující myšlenkové školy. Až teprve v 11. a 12. století se stabilizoval současný způsob užití. 3.1 Sunnité Mezi sunnity patří muslimové, kteří jsou stoupenci ortodoxní (pravověrné) islámské nauky, která je založena na Koránu a tradici (sunna), tak jak je vyložena v příbězích o činech a výrocích proroka Muhammada (hadíthy). Tito muslimové po Muhammadově smrti uznali za jeho nástupce Abú Bakra a oddělili se tak od šíitů, kteří za nástupce považovali člena jeho rodiny, a tím byl zeť Alí. Naprostá většina muslimů jsou sunnité (přibližně 85% věřících). Sunnité mají většinu ve všech muslimských státech s výjimkou Iráku, Íránu, Ázerbajdžánu, Ománu a Bahrajnu. Při určování hlavy všech muslimů se sunnité formálně opírají o souhlas celé islámské obce (na rozdíl od šíitů). 3.2 Šíité V prvních letech po Prorokově smrti znamenal termín šíi následovník nebo stoupenec, s konkrétním odkazem k Alímu. Šíité věří, že Prorok jmenoval Alího ibn Abí Táliba svým bezpodmíněčným nástupcem na shromáždění v Ghadír Khumu. Alí zase jmenoval svým nástupcem svého nejstaršího syna Hasana, který pak jmenoval svého bratra Husajna, a tak to šlo dále po dobu dalších deseti generací Prorokových potomků. Přestože všichni sunnité uznávají událost v Ghadír Khumu, považují Prorokovo poselství za pouhé uznání Alího vynikajících vlastností spíše než za výslovné politické jmenování. Nakonec byl však následník Proroka zvolen skupinou starších z Medíny (zatímco byl Prorok pohřbíván). Prvním muslimským vládcem (později nazývaným chalífa) byl Abú Bakr, Prorokův tchán a věrný společník. Přestože Alí a jeho stoupenci občas protestovali, nebouřili se proti prvním chalífům nebo je nenapadali. Alí sám zůstal věrný věci islámu a sloužil všude a vždy, kde mohl, po boku svých předchůdců. Po demisi třetího chalífy byl však zvolen jako čtvrtý chalífa. 12
Šíité jsou mnohem radikálnější než Sunnité a pro západní svět mnohem nebezpečnější. Důležitý je pro ně šestý pilíř islámu neboli džihád. Jedná se o svatou válku, boj za rozšíření islámu. Pro ně je duchovním vůdcem imám, který v sobě nese část božství, proto ho musí ostatní ve všem poslechnout. Takovým imámem byl Muhammad a jsou jím i jeho nástupci. Šíité žijí hlavně v Íránu a také ve východním Iráku, ale samozřejmě existují i menšinové komunity po celém světě. Obr. 6: Oblasti sunnitů a šíitů (zdroj: http://leccos.com/pics/pic/islam-_mapa_rozsireni_.jpg) 4 Džihád... Šestý pilíř radikálních šíitů Co se týče vnucování vlastních hodnot ostatním není islám žádnou zvláštností. Takové momenty se opravdu hojně objevují i v historii. To ale bylo hlavně v dobách, kdy se bojovalo o území. Jednalo se o válku dvou států, kdy proti sobě bojovali dva panovníci. Čím větší bylo jejich území, tím větší měli moc, protože ovládali více lidí. Takové pojetí války je považováno za kvantitativní. Dnešní spory se už tolik nevedou o území, jako o hodnoty. Po zhroucení východnío bloku se rozrostly konflikty, jejichž předmětem je rozdílnost etnik, národů a náboženství. Jsou založené na kvalitě, nikoli kvantitě a jsou mnohem složitější než války o území. Nebojují proti sobě králové a vlastně ani země, proto je velice obtížné určit viníky. Někteří z nich sledují vlastní prospěch, jiní politické cíle. Islám dnes bojuje se západním světem, nebo lépe řečeno hrstka džihádistických radikalistů bojuje s bývalými kolonizátory, o hodnoty, proto mezi konflikty tohoto typu jistě patří. Jak již bylo řečeno, islámské země nejsou vnitřně jednotné, převažuje procento obyvatel, kteří džihád neprosazují. Desetina z nich však má potřebu bojovat za svou víru a 13
hodnoty se západním světem, který je podle jejího myšlení nesprávný. Tato desetina v posledních desetiletích terorizuje křesťanské země a islám světu výrazně zviditelnila. Po 11.září však díky Bushovým odvetným akcím není západ jednotně na své straně, část začíná chápat a litovat islámské země, kterým Amerika vnucuje svoji politiku. U běžných států je armáda řízena shora, zatímco paramilitární organizace, které jsou strůjci valné části světového terorismu, jsou decentralizované do podoby sítě, takže zneškodnění její části nemá téměř žádný význam. Síť je schopná se podle potřeby obnovovat a odumřelá očka postupně nahrazovat novými. Právě k takovým organizacím se řadí šíitské radikalistické skupiny. Podstata terorismu tkví v tom, že se útočníci snaží narušit stabilitu státu zevnitř. Lidé přestanou věřit ve staré zavedené a osvědčené metody a budou hledat jistoty jiné, což stát značně oslabuje. Terorismu je vlastní krutost, civilní oběti, zajímání rukojmích, ničení náboženských a historických monumentů, používání raket a bomb proti civilním cílům nebo vyhladovění a obléhání. Takto chtějí útočníci rozsévat strach a vštěpovat nesnesitelné vzpomínky na to, co bylo kdysi domovem, zkrátka znesvětit vše, co je svaté a co má nějaký sociální význam. A pokud se rozhodne postižený stát bránit zabraním území, které je vlastí útočící skupiny, nelze mluvit o vítězství, ani když se mu takový manévr skutečně zadaří. Extrémisté mají zbraně a hlavně odhodlání, takže může po zdánlivém vítězství vzniknout mnohem horší situace než ta, která předcházela odvetné akci. Obr. 7: Výsledek teroristického útoku 11.září 2001 (zdroj:http://www.ahaonline.cz) 14
5 Život muslima 5.1 Oblékání a hidžáb V prorockých učeních není popsán žádný konkrétní styl oblékání nebo typ oděvu. Dostává se nám jen přibližného popisu toho, co je příjatelné a co je zakázané. Prorok objasnil, že atraktivní části lidského těla by měly být zakryty kromě obličeje, rukou a nohou. Ani Korán ani Prorok nenařídil oblečení, které vypadá jako stan, burka ani nic podobného. Takovéto nespravidlivě omezující oblečení bylo kulturním a etnickým výmyslem. Muslimům se nedoporučuje, aby se příliš zabývali osobní krásou, i když je dovoleno, aby měli tak pestrý šatník a hezké oblečení, jak chtějí, pokud to je v rámci jejich možností. Zlato a hedvábí jsou luxusní věci, které jsou vyhrazeny pouze ženám, protože mužům islám zakazuje nosit hedvábné oblečení a zlaté šperky. Prsteny muži nosit mohou, ale pouze stříbrné. Slovo hidžáb znamená v arabštině bariéru, přikrývku nebo závoj a jejím hlavním účelem je snížit potenciální vzrušení, touhu a přitažlivost mezi muži a ženami, kteří nejsou nebo nemají v úmyslu bý partnery. Vnitřní hidžáb se týká skromnosti, sklopení pohledu a vyhýbání se tomu, aby žena vzbudila pozornost opačného pohlaví. Obr. 7: Ženy v oblečeny v burce (zdroj:http://cz.altermedia.info) 15
5.2 Mnohoženství Mezi všemi národy starověku převládalo mnohoženství, ale bez omezení nebo podmínek. Před příchodem Proroka se celý svět, a zejména Arábie chovali k ženám nespravidlivě a hříšně. Historická fakta nám předkládají mnoho hrozných obrazů z různých vrstev všech společností na Západě i na Východě. Islám povoluje omezený typ mnohoženství, ale ne vždy jej podporuje. Muž si za žádných okolností nemůže vzít více než čtyři ženy, a to může učinit pouze tehdy, když si je jistý, že může ve všech ohledech zachovávat spravedlnost ke všem těmto čtyřem ženám, jak je zakotveno v Koránu a prorockých učením. Pokud o tom má sebemenší pochybnost, pak mu Korán říká:... avšak bojíte-li se, že nebudete spravedliví, tedy si vezměte jen jednu... (4:3) 5.3 Rozvod Rozdělení a rozpad svazku je nežádoucí zkušeností pro všechny zúčastněné. Pokud muž a žena vstoupili do manželství, musí se snažit udělat maximum pro to, aby tento vztah udrželi a prohloubili. I když se objeví těžkosti a nastanou problémy, muslimové jsou nabádáni k tomu, aby hledali pomoc v podobě zásahu prostředníka a moudrého poradce. Korán a Prorok velmi doporučují smíření a odpuštění. Prorok varoval: Mezi všemi dovolenými věcmi je rozvod Bohu nejvíce odporný. Rozvod je posledním východiskem. Pokud však usmíření není možné nebo pokud existují faktory, které jsou polehčujícími okolnostmi rozvodu (například nepříčetnost), pak je možné se k němu uchýlit za předpokladu, že budou dodrženy určité podmínky. V muslimském světě je téměř neslýchané, aby se muslimská žena rozvedla se svým mužem, ačkoli se to patrně za určitých okolností stává. Aby muž docílil rozvodu, stačí, když své ženě třikrát zopakuje známou větu: Jsi rozvedena, jsi rozvedena, jsi rozvedena. To však neznamená, že muslimská žena může být rozvedena a vystěhována z domu během několika minut. Korán v súře nazvané Rozvod stanoví čekací dobu pro ujištění, že žena není těhotná: Proroku! Rozvádíte-li se se svými ženami, tedy se s nimi rozveďte v ustanovené pro ně lhůtě a počítejte přesně dny čekací lhůty a bojte se Boha, Pána svého! Nevyhánějte je z jejich domů a nechť z nich neodcházejí, leda kdyby se dopustily hanebnosti zjevné. (65:1) 16
Obr. 8: Mnohoženství (zdroj: http://www.tyden.cz) 6 Islám a jiná náboženství Muslimové uznávají božský původ Tóry (tawrát) i Evangelia (indžíl), avšak obviňují židy a křesťany, že své zjevené Knihy pokazili. Židé zvláště tím, že si Boží univerzální zvěst sobecky přivlastnili jen pro své úzké etnické společenství, a křesťané tím, že začali Ježíše uctívat jako Božího Syna. Naproti tomu křesťané odmítli Korán, tedy knihu, kterou muslimové pokládají za autentické a věčné (tj. nestvořené) Boží slovo, vůbec uznat, ať již jako text zjevený, nebo i jen inspirovaný. V poslední době se ovšem islám a křesťanství snaží spolu komunikovat a hledat cesty k vzájemnému porozumění. V Konstituci o církvi, přijaté Vatikánem v listopadu 1964, je islám charakterizován těmito slovy: Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahamovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit. Z koncilu také vyplývá, že není pravdou, že Alláh je jiný Bůh než křesťanský Bůh. 17
Závěr Doufám, že tato práce čtenáři dostatečně osvětlila základní poznatky o islámu a upozornila na možné konflikty, které by mohly při případném vlastním pojetí této víry nastat. 18
Zdroje SPENCER, Robert, Islám bez závoje, Praha: Triton, 2006, ISBN 80-7254-761-5 HAERI, Šajch Fadhlalla, Základy islámu, Olomouc: Votobia, 1997, ISBN 80-7198-212-1 TAUER, Felix, Svět islámu, Praha: Vyšehrad, 2006, ISBN 80-7021-828-2 ABDALATI, Hammudah, Zaostřeno na islám, 2002, ISBN 978-80-904373-6-4 19