Pověst o Bělé nad Radbuzou Anotace: Pracovní list je určen pro čtení s porozuměním. Učí žáky tvořivě pracovat s textem, doplňovat a vyhledávat v něm. Druh učebního materiálu: pracovní list Očekávaný výstup:-pracuje tvořivě s literárním textem podle pokynů učitele a podle svých schopností -plynule čte s porozuměním texty přiměřeného rozsahu a náročnosti -pojmenuje některé rodáky, kulturní či historické památky, významné události regionu, interpretuje některé pověsti nebo báje spjaté s místem, v němž žije Klíčová slova: pověst, čtení s porozuměním Cílová skupina: 3. třída Časová náročnost: 30 min Prameny a pomůcky: M. Čekanová, Z. Zajíček Půl kopy pohádek a pověstí z Plzeňského kraje (upraveno a zkráceno) 1
Proč se Bělá jmenuje Bělá Běla byla neposedná holka, kterou žádná muzika ani žádný kluk nenechali v klidu. A nebyla to jen tak obyčejná holka. Běla byla holka vodnická. Dcera vodníka Radbuda, který měl na starost pramen řeky Radbuzy a všechny vody kolem. Když se jednou zase Běla někde courala celou noc, chytil zeleného tátu příšerný vztek a udělil jí domácí vězení na tři sta let. Běla se vztekla, bouchla říčními dveřmi a začala brečet tak nahlas, že plašila ryby až někde u Prahy. Tak to ne, zahromoval Radbud. Ty potřebuješ práci. Celé dny se jenom flinkáš od tůně k tůni, od jednoho lidského kluka ke druhému, houknul. Čapnul vykulenou Bělu za zelenkavě bílou ruku a už ji vláčí proti proudu někam do luk a lesů. Holka ani nehlesla. Tady budeš, ani se nehneš. Budeš čistit prameny, dohlížet na ryby, aby měly stále čistou vodu v řece a dostatek potravy. Běda, jak odtud uděláš krok! zahromoval Radbud a nechal Bělu v pustině, kde nebylo ani živáčka, jen dva prameny, jejichž voda se slévala do sotva narozené řeky. Práce v krajině bez lidí vodnickou holku nebavila a bylo jí smutno. Hlavně byla příšerně naštvaná na tátu, že ji do takových končin přesadil. Opřela se o statný dub a z očí se jí na zelené šaty koulely zelenkavé, slané slzy. Běla plakala, brečela a bulela. Ale nikdo ji neslyšel. A že plakala, brečela a bulela jeden, dva, tři dny a týdny, byla voda v pramenech i v řece slanější a slanější, až z toho začaly hynout ryby. Povšiml si toho i pán zdejších hor, mocný Nikl z Niklsbergu. Sestoupil z kopců dolů, vzal na sebe podobu švarného mládence a toulal se ode vsi ke vsi. Tu naslouchal klevetění tetek na návsi, jinde zapředl hovor s mužskými na poli. Když ho přepadla žízeň a Nikl se chtěl napít z řeky, zkřivila se mu ústa odporem. Voda byla slaná! Pán Českého lesa se tedy obrátil proti proudu a vydal se hledat příčinu. Šel po břehu, a kde se do řeky vléval potok či potůček, tam se napil. Slaná voda ho vedla dál ze slunce západem a byla čím dál slanější. Až došel do míst, kde už nebylo po lidských obydlích ani památky. Vtom zaslechl něco jako pláč. Tiše, tichounce a opatrně se vydal za tím zvukem. Až spatřil pod vrbou na břehu řeky docela zelenou holku, dlouhé blonďaté vlasy se jí máchaly ve vodě, vedle bílých, jemně zelenkavých nohou. A slané slzy jí proudem tekly do řeky, kterou solily jako polívku. Nikl se skryl, vytáhl z kapsy píšťalku a začal si tiše pískat. Přitom poslouchal, jak pláč pomalu slábne a utichá. Kdo jsi a co tu chceš? ozvalo se vedle něj. A kdo jsi ty, a proč tu pláčeš, až je z toho voda v řece tak slaná, že ryby a raci hynou a lidé mají hlad? opáčil. Běla si upravila vlasy i šaty a řekla: To není právě zdvořilé ptát se dívky na jméno, aniž by se pán sám představil. Nikl, stále v podobě ztepilého mladíka, se pousmál a vysekl poklonu: Mikuláš. Vandrovník, kterého devatero řemesel živí, ale desátá je bída. Běla. Dcera vodníka Radbuda, pána zdejších vod, udělala pukrle, jako když se rozvíjí leknín. A pak Niklovi vyprávěla, jak se na ni tatík rozzlobil a uložil jí za trest starat se o prameny daleko od lidí. Mladíkovi jí bylo líto a taky se mu líbila a tak vůbec a jedno k druhému, takže tu s Bělou nakonec zůstal. Vodník Radbud najednou zpozorněl. Řeka najednou nesla jinou písničku! Ano, písničku! Hrála, zpívala, smála se! Běla už neplakala. Do přísného otce jako když píchne a vydal se zjistit, co a jak. V podobě pstruha plul proti proudu a každé rybky i raka se vyptával. 2
A všichni mu vyprávěli, že nahoře v lesích plakala vodnická holka, ale teď už nepláče, protože je tam s ní švarný mládenec. Když Radbud doplul až do míst, kde se Běla s Niklem radovali a veselili, věděl, kolik uhodilo. Když pak mládenec sestoupil k němu do vody, aby požádal o Bělinu ruku, vodník vztekem ještě víc zezelenal: Tak vodnické dcerušky se ti, smrtelníku, zachtělo! zahromoval. Nikl se jen nepatrně pousmál ať vodník ukáže, co umí. To ovšem není, holenku, jen tak, řekl Radbud, plácnul zelenou rukou o vodní hladinu a přeměnil Nikla v malou mřenku a sebe v silnou štiku. A než se kdo nadál, už se štika hnala po mřence. Když se ale Nikl v podobě mřenky vzpamatoval, rozhlédl se kolem a měl jasno. Jedna klička, smyčka, otočka a mřenka už je ve spleti kořenů a kořínků u břehu, v mělké vodě. Vzteklá štika bez rozmyslu za ní a už se plácá v blátě, nemůže ani dopředu, ani zpátky. A na břehu se směje Běla, až jí náhrdelník z perliček a mušliček na hrudi poskakuje. Dobrá. Vyhráls, připustil vodník a vrátil Niklovi lidskou podobu. Ale podruhé se ti už tak dobře nepovede, zahrozil. Na dně téhle hluboké tůně leží škeble s krásnou perlou. Právě takovou, jakou by měla mít Běla na čele při své svatbě. Vyndej ji, řekl potměšile Radbud. Nikl potlačil úsměv a ponořil ruku do vody. Jenže ještě ani zdaleka nedosáhl na dno, už se mu do prstu zakousla ostrá klepeta! V tůni žil starý rak, nevrlý, nepříjemný, zkrátka morous. Nikl se mu vytrhl, chvíli mával poraněnou rukou ve vzduchu a přitom přemýšlel, jak perlu z tůně dostat. Pak si všimnul, že kousek výš odbočuje z řeky vyschlé koryto, jímž se hnala velká voda při jarním tání a o kus níž zase do řeky ústí. Hravě odstranil pár spadlých větví a dvě klády a nahoře koryto ještě trochu prohloubil. Za chvíli přehradil říční tok nad tůní hrází a voda se vydala na cestu suchým korytem. Nakonec vzal dva silné klacky a starého nevrlého raka vyndal a položil na mělčinu. Pak už pohodlně vylovil z bláta na dně škebli, v níž byla ukryta krásná, lesklá perla. Večer zavedl Radbud Nikla i Bělu do míst, kde se řeka stéká s Bezděkovským potokem. Běla může být za úplňku tvou, když přejdeš v tomhle místě řeku suchou nohou, řekl vodník a ukázal na docela širokou a hlubokou řeku, kolem níž nebyly žádné stromy. Běla se zase dala do pláče. Její slzy nepadaly do vody, ale na trávu a na listech květin i trav zůstávala bílá sůl. Byla jí hrouda. Byl jí kámen. Byl jí velký balvan. Nikl jej zkusil potěžkat. Plač. Hodně. Co nejvíc, zvolal a Běla se dala do přeukrutného bulení. U nohou jí rostla hora ze soli. Nikl slané balvany bral, jak se jich dotýkal, měnily se v žulové kvádry a ty stavěl do proudu, až z nich měl celý most. Pak podal Běle ruku a spolu přešli suchou nohou na druhý břeh. Radbud nevěřil vlastním zeleným očím. Poklepával na most a kroutil hlavou. Dovol, abych se ti, Radbude, představil, řekl mladík a rázem na sebe vzal svou vlastní podobu: Jsem pán Českého lesa. Nikl z Niklsbergu. A ještě jednou tě žádám o ruku tvé dcery. Vodníkovi vyschlo v ústech a přestalo mu kapat ze šosu. Ať je po vašem, hlesl. A tak byla za úplňku svatba. Bělin pláč od té doby připomínají už jen dva slané prameny, jméno města Bělá a nejstarší kamenný most v kraji, který lidé postavili na místě toho ze slaných slz. Zrnko pravdy: Bělá nad Radbuzou odvozuje své jméno od dvou slaných pramenů v okolí, jejichž sůl barvila všechno kolem nabílo. Most v Bělé, zdobený sochami světců, je nejstarším mostem v kraji. Nikl z Niklsbergu je strážným duchem Českého lesa, jen Niklsberg, kopec nad Bělou, se dnes jmenuje Kamenný vrch. 3
Seřaď věty chronologicky za sebou. Mladíkovi jí bylo líto a taky se mu líbila a tak vůbec a jedno k druhému, takže tu s Bělou nakonec zůstal. Běda, jak odtud uděláš krok! zahromoval Radbud a nechal Bělu v pustině, kde nebylo ani živáčka, jen dva prameny, jejichž voda se slévala do sotva narozené řeky. Dovol, abych se ti, Radbude, představil, řekl mladík a rázem na sebe vzal svou vlastní podobu: Jsem pán Českého lesa. Nikl z Niklsbergu. Slaná voda vedla Nikla dál ze slunce západem a byla čím dál slanější. Když se jednou zase Běla někde courala celou noc, chytil zeleného tátu příšerný vztek a udělil jí domácí vězení na tři sta let. Radbud plácnul zelenou rukou o vodní hladinu a přeměnil Nikla v malou mřenku a sebe v silnou štiku. Plakala, brečela a bulela jeden, dva, tři dny a týdny, byla voda v pramenech i v řece slanější a slanější, až z toho začaly hynout ryby. Radbud doplul až do míst, kde se Běla s Niklem radovali a veselili, věděl, kolik uhodilo. Až spatřil pod vrbou na břehu řeky docela zelenou holku, dlouhé blonďaté vlasy se jí máchaly ve vodě, vedle bílých, jemně zelenkavých nohou. Večer zavedl Radbud Nikla i Bělu do míst, kde se řeka stéká s Bezděkovským potokem, a řekl Niklovi: Musíš přejít v tomhle místě řeku suchou nohou. 4
Řešení: 1. Když se jednou zase Běla někde courala celou noc, chytil zeleného tátu příšerný vztek a udělil jí domácí vězení na tři sta let. 2. Běda, jak odtud uděláš krok! zahromoval Radbud a nechal Bělu v pustině, kde nebylo ani živáčka, jen dva prameny, jejichž voda se slévala do sotva narozené řeky. 3. Plakala, brečela a bulela jeden, dva, tři dny a týdny, byla voda v pramenech i v řece slanější a slanější, až z toho začaly hynout ryby. 4. Slaná voda vedla Nikla dál ze slunce západem a byla čím dál slanější. 5. Až spatřil pod vrbou na břehu řeky docela zelenou holku, dlouhé blonďaté vlasy se jí máchaly ve vodě, vedle bílých, jemně zelenkavých nohou. 6. Mladíkovi jí bylo líto a taky se mu líbila a tak vůbec a jedno k druhému, takže tu s Bělou nakonec zůstal. 7. Radbud doplul až do míst, kde se Běla s Niklem radovali a veselili, věděl, kolik uhodilo. 8. Radbud plácnul zelenou rukou o vodní hladinu a přeměnil Nikla v malou mřenku a sebe v silnou štiku. 9. Večer zavedl Radbud Nikla i Bělu do míst, kde se řeka stéká s Bezděkovským potokem, a řekl Niklovi: Musíš přejít v tomhle místě řeku suchou nohou. 10. Dovol, abych se ti, Radbude, představil, řekl mladík a rázem na sebe vzal svou vlastní podobu: Jsem pán Českého lesa. Nikl z Niklsbergu. 5