Soutěžní básně. Soubor A. Vzdychne malíř Podzimek. - Mám se vrátit s prázdnou domů? Franta s Jendou, čerti malí, pod tím oknem fotbal hráli.

Transkript

1 Soubor A Gorila Protože prý gorile Ta vám, lidi, měla ránu! Chechtal se jí celý prales, co je tohle za vynález. Když si vyšla na sluníčko, zebrám smíchem prasklo tričko, a když vlezla do houští, smáli se jí papoušci. Od té doby paviáni říkají si pro zasmání: Protože prý gorile Ta vám, lidi, měla ránu. Malíř jménem podzimek přišel do krásného háje. - Příroda, hle, překrásná je! Kdepak u nás, kdepak v Praze. Zachytím to na obraze!- A hned otevřel své vaky, kde měl svoje sakumpaky, otevřel ty svoje brašny. Měl tam nepořádek strašný. Tuhy, štětce křížem krážem. Vyklopil to všechno na zem. Tady leží paleta, tady zase špachtle ta, tady misky, tady tuha, tady zase tuha druhá, kterou hledal v neděli, tadyhle jsou pastely, svinibrodská zeleň zaschlá, láhev od fermeže prasklá, všechno tu má, všechno je tu, od gumy až po paletu co je mu to ale platno. Zapomněl si doma plátno. Vzdychne malíř Podzimek. - Mám se vrátit s prázdnou domů? Pomaluji tenhle háj od kraje po okraj, trávu, hlínu, listí stromů.- A co řekl, udělal. Co je v háji, pocáká to na divno a na strakato, do červené žlutou přidá, hnědou s fialovou střídá, někam i tou zlatou stříkne, však ono si oko zvykne, rukávy si vyhrne, dělá šmouhy stříbrné, pruhy, čmouhy, skvrny, fleky, čmárá po tom háji celém, neb je malíř duší, tělem. Nazítří v tom háji divném uznale my hlavou kývnem. - Hle, co se tu vydařilo! To je Podzimkovo dílo.- Fotbalisté Říkám říkám říkadlo, že sklo z okna vypadlo. Franta s Jendou, čerti malí, pod tím oknem fotbal hráli. Táta shora křičí na ně, že dostanou na chrám páně. Rákoska se neminula, táta vede jedna nula. Tintili vantili, kam v tom horku? Počkáme si na ponorku. Ponorka se ponoří s námi někde na moři, v moři bude chladno, pojedem až na dno, budem plašit ráčky, ráčky klepetáčky, komu se to znelíbí, může plašit velryby. Potom bude někdo z nás tresky chytat za ocas. Kdo to bude? Zrovna ten, kdo teď musí z moře ven!

2 Soubor B Kocourkovské hodiny Hokejista Prosím vás, teta, Gorila V Kocourkově na té věži divné mají hodiny. Ony nejdou, ony běží. V deset hodin dopoledne ukazují skoro k jedné, o jedné jsou na půl páté, o páté jsou na deváté. Kdo z vás, děti, poví mi, Proč ony tak utíkají? To tím, že ty hodiny místo ruček nožky mají. už se chystá. Obléká si bílé tričko, přes to tričko žluté tričko, přes to žluté modrý dres, už i do trenýrek vlez, připíná si první chránič, potom ještě druhý chránič, třetí, čtvrtý, také pátý, už je celý kulovatý, všude na něm vrže kůže, sotvaže se ohnout může, za velkého funění natáh boty s bruslemi, co jsou ostré jako nůž, potom jen ta přilba už, rukavice, hůl, a jede Jak to jede na tom ledě? Bác, a leží. Bác, a zase. Leží v celé té své kráse. Je to s Mirkem, je to bledé. Má dres. Bruslit nedovede. já jsem tady cizí, kdepak je Kočičí náměstí?- - To musíte přímo, ale trošku mimo, potom dvakrát za roh, kde jí koza tvaroh, potom vpravo klusem za psím autobusem, uvidíte bránu U Tří paviánů, té si nevšímejte, za nosem se dejte a tam bude plůtek černý jako smutek, tam si zujte botu, jděte podél plotu, a tam, kde to klouže, rovně kolem louže, uděláte vpravo v bok, potom cikcak, hop a skok, kolem sudu ťapy ťap, uvidíte mrakodrap a je to.- -Děkuji vám, děkuji vám, jste moc hodná, teto!- Protože prý gorile Ta vám, lidi, měla ránu! Chechtal se jí celý prales, co je tohle za vynález. Když si vyšla na sluníčko, zebrám smíchem prasklo tričko, a když vlezla do houští, smáli se jí papoušci. Od té doby paviáni říkají si pro zasmání: Protože prý gorile Ta vám, lidi, měla ránu.

3 Soubor C Indiáni Velryba Zlý pes potkal zlého psa. Prosím vás, teta, Indiáni, ti se mají! Celý den si jenom hrají. Skáčou hejsa hopsasa, chytají se do lasa. Potom vlezou do vigvamu, zavolají na svou mámu: Mámo, mámo, máme hlad. Snědí vlka a jdou spát. Do spánku jim pěkně vyjí kojotové na prérii, ráno sluníčko je vzbudí, a ti malí chlapci rudí hned vyběhnou mezi stany hrají si. Nač? Na Indiány. Taková stará velryba, ta už se ani nehýbá. Všechno zná a všude byla, oceány prošmejdila, vzhůru dolů a pak znova, od Japonska dolů k pólu, přes ta moře Sargasová, zná i létající ryby, i co které želvě chybí, který žralok se kde žení, i proč voda suchá není, ví, proč racek v bouři křičí a proč moře není ničí je to moudrá stará teta. Strašně stará. Pětsetletá. A jak si tak v moři spí, kolem plují sardinky, rozpustilé dívčinky. Tiše, holky! Teta dřímá! Proč ta teta dřímá stále? Stará teta dřímá stále, že už je jí moře malé. Vsadili se o kus šunky, kdo dřív zemi přehopsá. Běželi, a pořád spolu, nahoru a zase dolů, přes palouk a přes potok, hupky, hupky, skok a skok, pořád šňupák při šňupáčku, přes plůtek a na přeskáčku, kolem pěti chaloupek, pořád stejně, na chloupek, přes pole a přes kaluže, žádný lépe, žádný hůře, tlamka s tlamkou, noha s nohou, teď už sotva chodit mohou, už jen lezou po čtyřech. A když oba ztratí dech, tož se oba od únavy svalí rovnou do té trávy. Celé léto v trávě spali, než se trochu zbráborali. Co se stalo s šunkou, děti? Tu jim spapal pejsek třetí. já jsem tady cizí, kdepak je Kočičí náměstí?- - To musíte přímo, ale trošku mimo, potom dvakrát za roh, kde jí koza tvaroh, potom vpravo klusem za psím autobusem, uvidíte bránu U Tří paviánů, té si nevšímejte, za nosem se dejte a tam bude plůtek černý jako smutek, tam si zujte botu, jděte podél plotu, a tam, kde to klouže, rovně kolem louže, uděláte vpravo v bok, potom cikcak, hop a skok, kolem sudu ťapy ťap, uvidíte mrakodrap a je to.- -Děkuji vám, děkuji vám, jste moc hodná, teto!-

4 Soubor D Na zápraží koště stálo, Hokejista Piráti Zlý pes potkal zlého psa. a ne aby zametalo, jen tak stálo, jen tak stálo, o dveře se spoléhalo, halabala, halabalo, a to bylo ještě málo: do kapes si ruce dalo. Punťu málem ranil šlak. - Koště, ty jsi darebák! Slyšelos, že třeba pes dal si ruce do kapes?- Taky holub na hambálku dal se slyšet na tu dálku. - To je hanba, rozumíte! Ruce z kapes, koště líně!- Houser kejhá, syčí husy. - Ruce v kapsách se nám hnusí.- Náhle koště, jak tam stálo, malinko se pousmálo, a pak, trošku halabalo, ty své ruce z kapes dalo a zas chvilku zametalo. Nu, a co se vlastně stalo? už se chystá. Obléká si bílé tričko, přes to tričko žluté tričko, přes to žluté modrý dres, už i do trenýrek vlez, připíná si první chránič, potom ještě druhý chránič, třetí, čtvrtý, také pátý, už je celý kulovatý, všude na něm vrže kůže, sotvaže se ohnout může, za velkého funění natáh boty s bruslemi, co jsou ostré jako nůž, potom jen ta přilba už, rukavice, hůl, a jede Jak to jede na tom ledě? Bác, a leží. Bác, a zase. Leží v celé té své kráse. Je to s Mirkem, je to bledé. Má dres. Bruslit nedovede. Naši páni piráti měli koráb zvaný Necky. A že byli pihatí, bály se jich žáby všecky. A co žáby, raci též. A co raci, také husy. Kudy pluli, byla řež, neboť pirát rvát se musí. Potom ale u Alžíru zvrh se koráb, dostal díru. Chudinkové piráti! Teď je máma vyplatí. Vyplatí je máma všecky za ty porouchané necky. Vsadili se o kus šunky, kdo dřív zemi přehopsá. Běželi, a pořád spolu, nahoru a zase dolů, přes palouk a přes potok, hupky, hupky, skok a skok, pořád šňupák při šňupáčku, přes plůtek a na přeskáčku, kolem pěti chaloupek, pořád stejně, na chloupek, přes pole a přes kaluže, žádný lépe, žádný hůře, tlamka s tlamkou, noha s nohou, teď už sotva chodit mohou, už jen lezou po čtyřech. A když oba ztratí dech, tož se oba od únavy svalí rovnou do té trávy. Celé léto v trávě spali, než se trochu zbráborali. Co se stalo s šunkou, děti? Tu jim spapal pejsek třetí.

5 Soubor E Velryba Taková stará velryba, ta už se ani nehýbá. Všechno zná a všude byla, oceány prošmejdila, vzhůru dolů a pak znova, od Japonska dolů k pólu, přes ta moře Sargasová, zná i létající ryby, i co které želvě chybí, který žralok se kde žení, i proč voda suchá není, ví, proč racek v bouři křičí a proč moře není ničí je to moudrá stará teta. Strašně stará. Pětsetletá. A jak si tak v moři spí, kolem plují sardinky, rozpustilé dívčinky. Tiše, holky! Teta dřímá! Proč ta teta dřímá stále? Stará teta dřímá stále, že už je jí moře malé. Malíř jménem podzimek přišel do krásného háje. - Příroda, hle, překrásná je! Kdepak u nás, kdepak v Praze. Zachytím to na obraze!- A hned otevřel své vaky, kde měl svoje sakumpaky, otevřel ty svoje brašny. Měl tam nepořádek strašný. Tuhy, štětce křížem krážem. Vyklopil to všechno na zem. Tady leží paleta, tady zase špachtle ta, tady misky, tady tuha, tady zase tuha druhá, kterou hledal v neděli, tadyhle jsou pastely, svinibrodská zeleň zaschlá, láhev od fermeže prasklá, všechno tu má, všechno je tu, od gumy až po paletu co je mu to ale platno. Zapomněl si doma plátno. Vzdychne malíř Podzimek. - Mám se vrátit s prázdnou domů? Pomaluji tenhle háj od kraje po okraj, trávu, hlínu, listí stromů.- A co řekl, udělal. Co je v háji, pocáká to na divno a na strakato, do červené žlutou přidá, hnědou s fialovou střídá, někam i tou zlatou stříkne, však ono si oko zvykne, rukávy si vyhrne, dělá šmouhy stříbrné, pruhy, čmouhy, skvrny, fleky, čmárá po tom háji celém, neb je malíř duší, tělem. Nazítří v tom háji divném uznale my hlavou kývnem. - Hle, co se tu vydařilo! To je Podzimkovo dílo.- Indiáni Indiáni, ti se mají! Celý den si jenom hrají. Skáčou hejsa hopsasa, chytají se do lasa. Potom vlezou do vigvamu, zavolají na svou mámu: Mámo, mámo, máme hlad. Snědí vlka a jdou spát. Do spánku jim pěkně vyjí kojotové na prérii, ráno sluníčko je vzbudí, a ti malí chlapci rudí hned vyběhnou mezi stany hrají si. Nač? Na Indiány. Na zápraží koště stálo, a ne aby zametalo, jen tak stálo, jen tak stálo, o dveře se spoléhalo, halabala, halabalo, a to bylo ještě málo: do kapes si ruce dalo. Punťu málem ranil šlak. - Koště, ty jsi darebák! Slyšelos, že třeba pes dal si ruce do kapes?- Taky holub na hambálku dal se slyšet na tu dálku. - To je hanba, rozumíte! Ruce z kapes, koště líně!- Houser kejhá, syčí husy. - Ruce v kapsách se nám hnusí.- Náhle koště, jak tam stálo, malinko se pousmálo, a pak, trošku halabalo, ty své ruce z kapes dalo a zas chvilku zametalo. Nu, a co se vlastně stalo?

6 Soubor F Tintili vantili, Piráti Fotbalisté Kocourkovské hodiny kam v tom horku? Počkáme si na ponorku. Ponorka se ponoří s námi někde na moři, v moři bude chladno, pojedem až na dno, budem plašit ráčky, ráčky klepetáčky, komu se to znelíbí, může plašit velryby. Potom bude někdo z nás tresky chytat za ocas. Kdo to bude? Zrovna ten, kdo teď musí z moře ven! Naši páni piráti měli koráb zvaný Necky. A že byli pihatí, bály se jich žáby všecky. A co žáby, raci též. A co raci, také husy. Kudy pluli, byla řež, neboť pirát rvát se musí. Potom ale u Alžíru zvrh se koráb, dostal díru. Chudinkové piráti! Teď je máma vyplatí. Vyplatí je máma všecky za ty porouchané necky. Říkám říkám říkadlo, že sklo z okna vypadlo. Franta s Jendou, čerti malí, pod tím oknem fotbal hráli. Táta shora křičí na ně, že dostanou na chrám páně. Rákoska se neminula, táta vede jedna nula. V Kocourkově na té věži divné mají hodiny. Ony nejdou, ony běží. V deset hodin dopoledne ukazují skoro k jedné, o jedné jsou na půl páté, o páté jsou na deváté. Kdo z vás, děti, poví mi, Proč ony tak utíkají? To tím, že ty hodiny místo ruček nožky mají.