Seminární práce zpracovaná v rámci cyklu seminářů Ženská práva jsou lidská práva pořádaného Nezávislým sociálně ekologickým hnutím (NESEHNUTÍ Brno) http://zenskaprava.ecn.cz/ Název: Společnost a registrované partnerství Autorka: Jana Richterová Ročník seminářů: 2001/02 Ve své seminární práci bych se chtěla zabývat homosexuální minoritou, jejím postavením ve společnosti a registrovaným partnerstvím. Homofobie a homofilie Homofobií nazýváme sociálně patologický jev v myšlení a chování lidí, který se projevuje iracionálním strachem, odporem, verbální nebo fyzickou agresivitou vůči homosexuálním lidem. Objektem homofobie může být konkrétní člověk nebo celá homosexuální minorita. Rozlišujeme čtyři typy homofobie: 1. individuální Souvisí se systémem hodnot člověka a jeho kritériemi na to, co je anebo není morální. Jako příklad lze uvést pocit nenávisti nebo naopak lítosti vůči lesbičkám a gayům, hodnocení typu psychicky narušení, nenormální, je to proti přírodě apod. 2. homofobie v mezilidských vztazích Projevuje se osobní zaujatostí, přerušením mezilidských kontaktů, sociálním vylučováním z prostředí rodiny, školního nebo pracovního kolektivu. 3. institucionalizovaná homofobie Patří sem způsoby, jakými orgány státní moci, výchovně vzdělávací, náboženské, zdravotnické a jiné organizace přímou nebo skrytou formou diskriminují lidí s jinou sexuální orientací. Jako příklad může sloužit nevýhodné postavení stejnopohlavních dvojic ve společnosti, posuzování homosexuality jako nemoci, diskriminace při přijímání do zaměstnání, absence homosexuality v učebních osnovách. 4. společenská homofobie
Jde o společenské normy, které nejsou součástí oficiálního práva a které legitimizují různé skryté formy diskriminace homosexuální minority. Např. tabuizování některých problémů, s nimiž se takto orientovaná lidé potýkají, stereotypní zobrazování lesbiček a gayů ve sdělovacích prostředcích a uměleckých dílech, což vede k posilování nepravdivých mýtů a předsudků. Homofilie Tímto slovem označujeme přátelský a respektující postoj k homosexuálně orientovaným lidem, snahu rozkrýt tabuizovaná témata týkající se jejich života a poskytnutí pomoci. Tento termín často používaly první organizace, jež se zaměřovaly na prosazení občanských práv lesbiček a gayů a které se formovaly na konci 19. století a v první polovině 20. století. Velmi zjednodušeně se dá říci, že dějiny evropské civilizace směřují od tvrdé a agresivní homofobie k homofilnímu a respektujícímu přístupu k homosexuálům. Dokumenty Evropské unie Změna společenských postojů k homosexuální minoritě se odráží i v dokumentech Evropské unie. 8. 2. 1994 byla přijata Rezoluce Evropského parlamentu o stejných právech pro homosexuály, 17. 9. 1996 pak Rezoluce o respektování lidských práv v Evropské unii. Zde se mimo jiné praví: v bodu 78 se považuje za nepřijatelnou jakákoliv diskriminace založená na rase, barvě pleti, etnickém původu, sexuální orientaci, jazyku, náboženství a politickém smýšlení. V bodu 83 jsou členské státy Evropské unie žádany, aby zrušily všechny zákony, které kriminalizují a diskriminují kvůli citovým a sexuálním vztahům mezi dospělými lidmi téhož pohlaví. Bod 84 pak obsahuje doporučení, aby členské státy zajistily stejná práva pro homosexuály a aby zrušily nespravedlivé zacházení s nimi. Hlavně se to týká diskriminace v oblasti práva, trestního a občanského zákona a sociální legislativy. Další rezoluce týkající se lesbiček a gayů byla přijata 17. 9. 1998, zde se už výslovně apeluje na členské státy Evropské unie a na asociované země, aby zrovnoprávnily homosexuální občany s heterosexuálními a aby přijaly legislativní úpravy partnerských vztahů osob téhož pohlaví. Legislativa partnerského soužití osob téhož pohlaví V současné době existují čtyři přístupy jak řešit legislativní úpravu homosexuálních partnerství.
1. přiznání určitých ekonomických a sociálních práv partnerským dvojicím bez ohledu na pohlaví a sexuální orientaci partnerů. Mezi tyto modely patří např. domácí partnerství v USA, Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandě. Tato forma ale platí jen v místních legislativách provincií a nemá platnost pro celý stát. 2. vytvoření institutu rodinného práva, jenž je určený pouze pro osoby téhož pohlaví tzv. registrované partnerství. Tento zákon schválilo jako první Dánsko a to 1. 6. 1989. Později ho přijaly i další země: Norsko (1993), Švédsko (1994), Island (1996), a Holandsko (1998). Registrované partnerství dává homosexuálním párům stejná práva i povinnosti jako párům heterosexuálním s výjimkou adopce a osvojení dětí. 3. vytvoření zákona, kterého by mohly využít jak stejnopohlavní tak heterosexuální páry. Tento model funguje ve Franci jako tzv. občanská smlouva solidarity a od r. 2001 také v Německu jako tzv. životní partnerství. V obou státech mají tyto zákony celostátní platnost. Na regionální úrovni existují podobné úpravy v provinci Katalánsko, Aragonsko a Navarrsko (Španělsko). 4. úplné zrovnoprávnění párů osob téhož pohlaví s páry heterosexuálními novelizací legislativy o manželství, jenž by tento institut upravila tak, aby neexistovaly žádné rozdíly. Toto platí zatím jen v Holandsku od začátku roku 2002. Registrované partnerství v České republice Také v naší zemi se lesbičky, gayové a jejich zastánci intenzivně snaží prosadit legislativní úpravu stejnopohlavních vztahů. V r. 1995 vládní kabinet za předsednictví V. Klause oznámil, že nechce připouštět jakési manželství nižšího stupně. Prezident V. Havel naopak prohlásil: Vnitřně se kloním k tomu, že by asi mělo smysl institut registrovaného partnerství zavést. V r. 1998 se díky poslanecké iniciativě dostal do parlamentu návrh zákona o registrovaném partnerství mezi osobami téhož pohlaví. Při jeho projednávání ho zhruba polovina zákonodárců podpořila a argumentovala lidskými právy a snahou pomoci homosexuální minoritě při řešení jejích problémů. Další poslanci byli buď nerozhodní, anebo se stavěli proti zákonu. Argumentovali tím, že homosexualita je proti přírodě i proti Bohu, registrované partnerství ohrozí rodinu a její výsadní postavení ve společnosti, lesbičky a gayové jsou nemocní apod. Ve sněmovně zazněly kromě jiného také následující výroky: Já už abych si jako heterosexuál připadal nenormální. (J. Krejsa, SPE-RSČ). V minulosti byli mnohokrát vynikající lidé pronásledováni kvůli své sexuální orientaci a přitom zralost
demokracie se měří i poměrem k menšinám. (M. Ransdorf, KSČM). Pokud jde o mne, dodávám s filmovým klasikem: Buzerant rozhodně nejsem. (P Tollner, KDU-ČSL). Registrované partnerství podpořím. Vnímám, že cesta k lidskému štěstí může vést i tudy. (J. Stránský, US). Homosexualita, drogy, mafie Kdo má na tomto systému eminentní zájem. Jsou to právě naši sousedé Němci. (J. Krejsa, SPE-RSČ). Ve všech politických stranách se našli podporovatelé i odpůrci registrovaného partnerství kromě strany KDU-ČSL, která svorně hlasovala proti němu. I přes snahu poslanců za ČSSD a KSČM byl nakonec návrh zákona smeten ze stolu. V lednu 1999 se v parlamentu objevil druhý návrh zákona a opět ho předložili poslanci z různých stran: Z. Rujbrová (KSČM), J. Zahradil (ODS), J. Kupčová (ČSSD) a M. Horáková (US). Vláda jej doporučila k přijetí 17. 3. 1999 a v prvním čtení ve sněmovně prošel. Diskuse nad ním byla opět velmi bouřlivá: Žádný majetkový podvod bych už nikdy neprovedl jinak než přes registrované partnerství. To, kolik ušetřím, mi bohatě vynahradí případné úšklebky. (M. Benda, ODS). Diskutujeme o tom, zda chceme lidem, kteří už tak mají poměrně ztížené životní podmínky, aspoň nějakým způsobem zjednodušit život, anebo zda to prostě nechceme. (P. Buzková, ČSSD). Tato kampaň, jíž jsme všichni adresáti, vyúsťuje v nepřijatelnou apoteózu jednání homosexuálního, bisexuálního a jiných zvráceností. Chtěl jsem říci prasečin, ale rozmluvili mi to. (P Tollner, KDU-ČSL). Návrh zákona pak projednával ústavně-právní a petiční výbor. První z nich ho doplnil, ale neodsouhlasil zamítnutí ani doporučení k přijetí. Druhý z výborů souhlas k přijetí dal. Během jednání sněmovny 29. 30. 6. 1999 byly naštěstí znovu zmařeny další návrhy poslance C. Svobody (KDU-ČSL) na zamítnutí zákona. Odpůrci pak prosadili, aby se zákon vrátil zpět do výborů. Ústavně-právní výbor 15. 9. zpracoval pozměňující návrhy a zákon nezamítl. Petiční výbor 23. 9. zákon doporučil. Na další schůzi poslanecké sněmovny C. Svoboda opět marně vznesl návrh na zamítnutí, ovšem návrh zákona byl opětovně vrácen zpět do výborů, které rozhodly stejně jako předtím. Zákon se znovu objevil ve sněmovně 2. 12. 1999. C. Svoboda jako už tradičně předložil návrh na zamítnutí. Následovalo dramatické hlasování. K zamítnutí zákona bylo potřeba 86 hlasů a přesně tolik jich skutečně bylo. Potom ovšem poslanec Křeček (ČSSD) protestoval proti tomu, že jeho hlas byl mezi odpůrci a ten krátký moment stačil k tomu, aby někteří zákonodárci změnili názor. Pro zamítnutí se tentokrát vyslovilo 91 poslanců a tím bylo registrované partnerství definitivně smeteno ze stolu.
Třetím pokusem prosadit tuto legislativní úpravu vztahů osob téhož pohlaví byl vládní návrh zákona schválený v únoru roku 2001. Jako ty předešlé dával lesbičkám a gayům právo na informace o zdraví partnera, na dědictví, možnost užívání bytu po smrti partnera, daňové úlevy za to, že se jeden o druhého stará, zastupitelnost na úřadech. Nepočítal s možností osvojení a adopcí dětí stejnopohlavními páry. Stejně jako v r. 1999 Římskokatolická církev vyvinula velký tlak na to, aby registrované partnerství nebylo v naší zemi uzákoněno. Čeští biskupové otevřeně vyzvali věřící k podpisu petice, která zavedení úředních svazků homosexuálů odsuzovala. Petiční archy byly lidem vnucovány přímo v kostelích. V říjnu 2001 se zákon dostal do parlamentu a poslanci vesměs opakovali stejné argumenty pro i proti. Případná pozitiva přijetí zákona pro jednu skupinu osob by nikdy nemohla převážit nad společenskými riziky, která přináší rozbití tradičního, a zdůrazňuji, výhradního postavení manželství mezi mužem a ženou. (V. Parkanová, KDU-ČSL). Lidé, kteří mají odlišnou sexuální orientaci, jsou plnohodnotní občané a mají práv na to, aby jejich vztahy nalezly podporu v našem právním systému. (V. Špidla, ČSSD). Nechci se dožít toho, jak dva pánové vysvětlují svému synovi, který z nich je maminka. (V. Tlustý, ODS). Myslím, že to nejhorší, co v mezilidské komunikaci existuje, je strach z odlišnosti a my bychom ve vztahu k sexuálním menšinám ten strach projevovat neměli. V odborné sexuologické hantýrce tomuto postoji říkáme homofobie. Je o v podstatě kvalifikovaná porucha, kterou je možné léčit. Možná by to někteří potřebovali. (J. Zvěřina, ODS). Na konci října r. 2001 poslanci vrátili vládě zákon k přepracování a tím byl zmařen zatím poslední z pokusů prosadit v naší zemi registrované partnerství. Postoj křesťanských církví k homosexualitě Postoj křesťanských církví k lesbičkám a gayům je různý a prochází vývojem. Velmi negativní vztah k homosexuálům mají v první řadě ta křesťanská společenství, u nichž jsou patrné sektářské rysy. K denominacím, které jsou nechvalně známé svou homofobií, patří církev Římskokatolická. Ta ve svém katechismu sice píše, že homosexuálové mají být přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem, ale zároveň tvrdí, že homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené, odporují přirozenému zákonu, nejsou plodem opravdového citového doplňování se a v žádném případě nemohou být schvalovány. Katolíci se staví velmi odmítavě k intimnímu životu lesbiček a gayů i k registrovanému partnerství, neboť to pro ně představuje alternativu k manželství. Oficiální učení
Římskokatolické církve uznává pouze monogamní celoživotní vztah mezi mužem a ženu a jiné formy párového soužití i u heterosexuálních lidí považuje za nepřijatelné a špatné. Je nutné ale poznamenat, že uvnitř této církve mají lidé různé názory a v posledních letech stále více sílí snahy o změnu oficiálního stanoviska k sexuální problematice. Zajímavé je, že v křesťanské liturgii existoval obřad spojení osob téhož pohlaví a používal se od 3. nebo 4. století. Zaniknul kolem 14. století, ale v řecko-ortodoxní oblasti se používal až do století osmnáctého. Obřad probíhal takto: Obě či oba sezdávaní stáli vedle sebe a jejich pravice byla položena na Písmo. Kněz pak pronášel tato slova: Pane a vládče požehnej tyto své služebníky spojené nikoli poutem přírody, nýbrž vírou a duchem. Uděl jim pokoj a lásku, očisti jejich srdce od všech poskvrn a milostivě jim dej, ať se navzájem milují po všechny dny svého života a zůstávají bez nenávisti a pohoršení. Poté obě či oba sezdávaní políbili Písmo svaté, kněze a sebe navzájem. Tolerantní a vstřícný přístup k lesbičkám a gayům mají některé protestantské denominace. je to dáno tím, že zde není jednotné oficiální učení, jež by bylo závazné pro všechny věřící a záleží na jednotlivých sborech, jak se k celé věci postaví. Například Rakouská evangelická církev říká: Homosexuálním ženám a mužům je třeba projevovat vstřícnost. Za mnohými argumenty, které by proti tomu mohli být vzneseny, se skrývá strach před odlišností, jež vede k ustrnutí a vzájemné separaci. Také Československá církev evangelická v naší zemi se na svém synodu v r. 2001 usnesla, že homosexuálové mají důstojné místo v evangelické církvi. Kladný postoj k homosexuální minoritě má také Starokatolická církev. Například synod rakouské Starokatolické denominace říká: Prosíme církevní obce, aby se nadále zasazovali o klima akceptování, otevřenosti a tolerance vůči homosexuálně milujícím a žijícím bližním. Synod bere na vědomí stejnopohlavní lásku jako skutečnost stvoření. Nikdo nesmí být kvůli svému sexuálnímu zaměření jakkoli diskriminován. Považujeme žehnání těch životních společenství, jež mají trvalý charakter, za možný. Proto synod prosí biskupa, aby dal vypracovat pro tato požehnání formulář přímluv. Literatura: [1] Spoločná cesta k inštitútu registrovaného partnerstva na Slovensku [2] FLANEL, J.: Gay historie