SLYŠENÍ Kdybychom bývali měli padesát Eichmannů, tak bychom válku museli vyhrát.

ÚNOROVÁ ČESKÁ PREMIÉRA TOMÁŠ VŮJTEK SLYŠENÍ Kdybychom bývali měli padesát Eichmannů, tak bychom válku museli vyhrát. Režie: Scéna: Kostýmy: Hudba: Dramaturgie: Ivan Krejčí Milan David Marta Roszkopfová Nikos Engonidis Tomáš Vůjtek Osoby a obsazení: EICHMANN Marek Cisovský VLASTIČKA Petra Kocmanová PRVNÍ KOLEGA Petr Panzenberger DRUHÝ KOLEGA Šimon Krupa RABÍN Vladislav Georgiev PANÍ Tereza Cisovská MANŽEL Ondřej Malý j.h. HANS FRANK Albert Čuba NEPORAZITELNÝ Josef Kaluža OTEC Pavel Cisovský j.h. SOBOTA 28. ÚNORA 2015 V 18.30 HODIN

Kdybychom bývali měli padesát Eichmannů, tak bychom válku museli vyhrát.

SLYŠENÍ ROZHODNĚ NENÍ HODINOU DĚJEPISU Rozhovor s autorem hry TOMÁŠEM VŮJTKEM Jaký byl prvotní impuls k napsání Slyšení? Proč ses do téhle práce pustil? Slyšení je posledním dílem volné trilogie, která mapuje naše moderní dějiny a snaží se tak odhalit kořeny našich dnešních problémů. Prvním dílem byla hra S nadějí, i bez ní, v níž se na pozadí skutečného příběhu odhalila podstata (nejen) českého komunismu, druhým dílem je Smíření, ve kterém se Češi smiřují s tím, jak vyhnali Němce (hra bude mít premiéru na podzim v pražské Komedii). Proč chce ve hře Adolf Eichmann před bohem vylíčit svou verzi událostí z 2. světové války u soudu v Izraeli nebo v historických dokumentech ji nevylíčil? V Jeruzalémě Eichmann bojoval o život, a podle toho taky vypovídal. V Argentině se ale o své válečné minulosti svobodně rozpovídal a namluvil několik desítek magnetofonových pásků. Obě výpovědi jsou ideově naprosto odlišné a text hry vychází z jejich konfrontace. Proč byl první židovský transport vypraven právě z Ostravy? A kolik ostravských Židů bylo nakonec odvezeno do koncentračních táborů? Z Ostravy to bylo do Polska nejblíž. V předválečné Ostravě žilo deset tisíc Židů, osm tisíc zahynulo v táborech, zbytek emigroval. Aspoň tak se to píše v odborné literatuře. Ve Slyšení vystupují jak skutečné historické postavy, tak i postavy jako První a Druhý kolega nebo Paní, Manžel či Vlastička. Jde v jejich případě o autorskou licenci nebo i ony mají nějaké své konkrétní předobrazy? Postavy jsou inspirovány osudy ostravských Židů i osudy Eichmannových kolegů. Autorskou licencí je humor, s nímž jsou ty nacistické kariéry reflektovány. Nakolik ses musel při psaní zanořit do archívů a detailně studovat historická fakta? Jak dlouho jsi vlastně Slyšení psal? Půl roku jsem studoval, čtvrt roku jsem psal. Devět měsíců je magická doba, během níž se může leccos narodit. Hitler ji strávil v kriminále, kde napsal Mein Kampf. Jaké místo Slyšení zaujímá mezi tvými ostatními hrami, jaký máš k němu vztah, co se ti s ním pojí? Slyšení je poslední moje hra, kterou četl pan režisér Janík. Volal jsem mu tehdy o Vánocích a on říkal, že je v půlce a že si dělá poznámky. Uklidňoval jsem ho, že má čas a že se potkáme třeba až někdy v lednu. Jen jestli ještě budu odpověděl mi. Smál jsem se, protože jsem si myslel, že je to žert. Nebyl.

S Nadějí, i bez ní jsi psal přímo pro Alenu Sasínovou-Polarczyk. Bylo tomu podobně i u Slyšení, byla postava Adolfa Eichmanna zamýšlena pro Marka Cisovského? A pokud ano, proč právě pro něj? Jak ovlivnil tvou představu Eichmanna? Na Marka jsem si myslel od první chvíle. Je to herec, který dozrál k těm největším výzvám. Navíc má humor, který je mi blízký. Věděl jsem, že s Markem si s Eichmannem můžeme pohrát a že nás to bude bavit. Vznikl tak sebelítostivý narcis, který se snaží svým příběhem dojmout své okolí. Někdy mám i obavy, že se mu to povede. V informacích k inscenaci se zmiňuješ o přítomnosti černého humoru. Jak jej vlastně skloubit se závažnou společenskou tématikou, je jeho funkce v takových hrách nějak specifická? Nedokážu si představit své psaní bez humoru, zvláště tahle velká témata jej potřebují. Jinak zde hrozí, že výpověď sklouzne k sentimentálnímu patosu. Můžeme se dojímat nad utrpením obětí, ale podle mě je mnohem přínosnější, když se dokážeme vysmát zlu, které je působí. Náš svět tím sice nespasíme, ale aspoň ho lépe poznáme. Tato poznávací funkce humoru je pro mě zásadní. Předchozí inscenace tvé hry S nadějí, i bez ní má podobu krutého kabaretu. Jak bys charakterizoval jevištní podobu Slyšení? Ten tvar se těžce definuje. Možná je to oratorium, které se v závěru zvrhne v jakési spílání publiku, možná je to, řečeno se Shakespearem, příběh vyprávěný blbcem, možné je tady úplně všechno. Každopádně je to velké divadlo. Někoho by možná mohlo napadnout, že inscenace o Adolfu Eichmannovi a druhé světové válce bude jakousi divadelní hodinou dějepisu, a třeba ho i odradit. Pokud bys měl diváky naopak nalákat - čím tedy bude Slyšení? Hodina dějepisu to rozhodně není. Ty hodiny jsou dvě a jsou velmi alternativní. Historická fakta se zde různě interpretují a každá z postav má svou pravdu, kterou chce obhájit. Často je to pravda vylhaná, jak už to v historii bývá, ale o to zajímavější ta konfrontace je. Občas do ní zlomyslně zasáhne i autor, když kupříkladu nechá Eichmanna, aby si nacvičil Bachův houslový koncert. A to už je něco, co se jen tak neslyší.

ARÉNA JE JEDEN ZE SPLNĚNÝCH SNŮ ROZHOVOR S PETREM PANZENBERGEREM Aktuálně vás můžeme mimo divadlo vídat v televizním cyklu Vraždy v kruhu, kde hrajete patologa. Dovedete si představit, že byste skutečně dělal tohle povolání? Upřímně, nedovedu, protože já mám husí kůži a dělá se mi špatně, jen když vidím něčí zranění. Když se něco stane mně, to nevadí, ale jakmile to je někdo druhý, to mi běhá mráz po zádech. Když jsme tam měli ty nalíčené lidi jako mrtvé, tak jsem si říkal no to musí být teda práce za všechny peníze! Ale ač je prostředí pitevny samo o sobě morbidní a chladné, tak na place panovala legrace a pohoda. Takže předpokládám, že mi řeknete, že jste chtěl být prakticky od narození hercem? No jistě! Ale ne, původně to byl ten romantický popelář, bavili mě kovbojové a indiáni což se vám splnilo To je pravda! Nicméně tehdy mi bylo vysvětleno, že to není zaměstnání. Nade mnou bydlel kamarád, který hrál na housle a já jsem se rozhodl, že budu taky muzikant. Chodil jsem na výběrovou základku, kde jsme hráli na nejrůznější nástroje a zpívali ve sboru. Jenže po přestěhování jsem začal chodit na školu, kde nic takového nebylo, tak jsem se snažil aspoň malovat. No a pak jsem zjistil, že je poblíž dramatický kroužek. Odmala jsem totiž u televize prohlašoval, když jsem koukal na filmy pro pamětníky, že budu jako pan Burian a pan Marvan. A tatínek na to říkával ale jedině jako oni, žádný průměr! Jak si malý kluk vymyslí, že chce být hercem? Co vlastně chce být? Tvář z televize? Nepředpokládám, že sní o tom, jak se bude převtělovat do dramatických postav Ne, to ne, to přišlo až později, se střední školou, jak člověk poznával tu práci. Ale mě se odmala líbily dramatické texty začínali jsme pohádkami, pak to byly aktovky pro mladé, a už tehdy mě bavilo, jak se člověk na nich může vyblbnout. Bavilo vás předvádět se, rozesmávat lidi? To mi právě moc nešlo! (smích) Mě spíš bavilo sám sebe překvapovat nápady, které se rodily, když se ta zkoušená věc dávala dohromady. Hrál jste si na divadlo? Doma jsem pořád dělal nějaké vylomeniny a různými etudami zkoušel, co mamka vydrží. Vydržela hodně, ale když jsem začal dělat tyhle hlouposti v obchodech, tak řekla dost. Dělal jsem to schválně, protože mě nakupování nebavilo, byl to vzdor v podobě exhibice. Zřejmě maminka pochopila, že je o vašem dalším osudu rozhodnuto? Jo jo, i když si původně myslela, že půjdu na stavebku nebo na právničinu. Ale když jsem zjistil, zase přes toho kamaráda s houslemi, že na herectví existuje i škola, tak už jsem nikam jinam nechtěl. A když mě pak rodiče viděli v nějakém představení, tak uznali, že je vidět, že mě to baví, a že to mám rád. Jen mě otec prosil, ať nikdy neskončím jako Izer (smích).

Jaké to bylo, když jste s herectvím začal doopravdy, tedy přímo v divadle? Konzervatoř nás na mnohé připravila, ale zjistil jsem, že v divadle je víc práce, než bych čekal, pochopil jsem, že je třeba zabrat o hodně intenzivněji. Na škole jsem se učil texty v autobuse, dnes vím, jak je důležitá domácí příprava, která nespočívá jen v tom zapamatování si textu. Začínal jsem v brněnském divadle Polárka, což je divadlo pro děti, kde se hodně hraje, do toho se zkouší a je na to málo času. Taky díky tomu jsem zjistil, že je herectví těžší, než bych čekal. Tím, jak to bylo náročné, jak člověk vlastně nevypnul, to byla pro nás mladé velká škola. Navíc jsme se sami starali o kostýmy, rekvizity. Když jsem za dva roky nastoupil do velké Mahenovy činohry, tak jsem asi musel působit legračně, když jsem se dožadoval toho, že si kostým nachystám sám. Už vás herectví něčím zklamalo? Byly chvíle, kdy jste litoval, že jste součástí tohoto prostředí? Herectví ne, občas mě zklamali lidi v divadle, ale určitě i já jsem jich pár zklamal. Ale pořád si říkám, že takovou práci člověk jen tak nenajde, myslím si, že tahle branže baví 90% těch, co ji dělají. Do jakých rolí jste obsazován? A jaké byste chtěl hrát? V televizi je to jasné to je zloděj, vrah, maximálně jsem se vyšplhal na toho patologa, a to mi ještě říkají, že mám hezky morbidní obličej. Na divadle je to velká všehochuť, tedy kromě princů a klaďasů. Ale je zábava hrát tyhle pazgřivce, nestěžuju si a nemám s tím problém. Vystudoval jste JKGO a jaká byla dál vaše cesta? Polárka, Mahenka, pak půl roku v Hadivadle, také jsem spolupracoval s Divadlem sedm a půl To jste to tam obešel skoro všechno. Víte, že se říká, že se divadlo dělá dobře, špatně a v Brně? Tyhle vtipy na Brno na tu jedinou osvětlenou zatáčku na Vídeň - padají pořád (smích). Zdá se mi, že to město je trochu uzavřené do sebe, je to takový samostatný píseček. Navíc jednotlivé brněnské soubory mezi sebou moc nekomunikují, ne každý se chce bavit s každým. To v Ostravě není.

A po Brně tedy přišlo Činoherní studio v Ústí nad Labem? V Brně mě už nic pořádně nedrželo, tehdejší přítelkyně odjížděla do Ameriky, takže když mě oslovili, byl jsem volný pro přesun do Ústí. Strávil jsem tam čtyři roky, zahrál si téměř ve všem, poznal řadu režisérů, i zahraničních, sáhl si na jiný typ dramatiky. První role, kterou jsem dostal byla ve hře Obhajoba. Hrál jsem dr. Salače, šílence, který se neustále kroutí, pohybuje se lámavými pohyby, má pejzy jak Henrik Ibsen, takové ty dva křečky až na spodní čelist. Pak následoval Kejchal ve Sněhurce, který byl super, protože jediný jeho text bylo - hepčí, je to pravda! (smích). Bavilo vás to tam? Asi zatím nejvíc. Činoherák je taková rodina, na rozdíl od mých předchozích divadel, kde ty vztahy nebyly vždy ideální, a kde to někdy zasahovalo i do práce. Pak se víc křičelo, než zkoušelo a víc pomlouvalo, než kamarádsky posedělo u piva. I když Činoherák bylo kruté divadlo, byli jsme k sobě nekompromisní umělecky i lidsky. Nic se tam neodpouštělo, ale konflikty si na férovku mezi sebou řešili jen ti, kterých se týkaly. A je to taky trošku šovinistické divadélko, ta mužská ruka je tam cítit (smích). Můžete prozradit, koho hrajete ve hře Slyšení? Hraji roli jménem První kolega, Druhého kolegu hraje kolega Šimon Krupa. Budeme kolegové Adolfa Eichmanna, takové kancelářské krysy SS. Ti, kteří sdělují fakta, komentují dění a vnášejí do hry i humor, mnohdy hodně černý. Taková zrcadla, která postupně s Eichmannem putují až k poválečnému procesu, během něhož byl odsouzený k smrti. Myslíte si, že tato tématika bude blízká mladým lidem? Vy sám byste šel na hru o Adolfu Eichmannovi? Určitě, tahle témata jsou důležitá a nesmí se na ně zapomínat, nesmí se zapomínat na historii, která mnohdy byla velmi krutá. I proto, aby se třeba už nikdy stejné věci neopakovaly. Když třeba mí kamarádi viděli jinou hru s historickou tématikou, S nadějí, i bez ní, tak pak říkali, že je dobře, že se takové věci inscenují, a že je to úplně pohltilo. V jakém divadle jste toužil hrát? Snad to nebude znít blbě, ale já jsem měl tři vysněná divadla Arénu, Činoherní studio a Dejvické divadlo. A říkám si, že dva splněné sny stačí. Teď chci zůstat tady, protože jsem zjistil, že je mi tady strašně dobře a strašně dobře se mi tady pracuje. Sezónu jste zahajoval velkou rolí nejednoznačné Rudé tváře kdo ta postava vlastně je? Máte ji rád, rozumíte jí? Já ji rozumím a mám ji rád, strašně mě baví. A o tom to právě je, že se člověk nedozví, kdo to je, protože Rudá tvář hraje řadu rolí a z jeho úst zazní pravda jen jedinkrát, jinak vše, co říká, jsou lži. Ta postava je plná vnitřního boje a sama v sobě se nevyzná. Byla to těžká práce? Byla, ale kupodivu šla hrozně rychle kupředu, až jsem se někdy divil. Ta role je náročná i kvůli udržení správného rytmu monologů, kvůli rozvržení sil na celé představení díky expresi, kterou v sobě má. Musel jsem si najít místa, kde si můžu odpočinout, kde můžu zvolnit, protože na prvních generálkách jsem byl v polovině hry u konce s dechem, jak jsem tam křičel a lítal s tím oslem, který fakt není lehký (smích). Letos vám bude třicet bude to pro vás nějak přelomový rok? Zatím to neřeším, ale blíží se to a v hlavě mi to hlodá čím dál častěji. Kamarádovi se narodilo dítě, tak to já si chci ještě počkat. Ale měl bych asi začít pracovat na stabilitě v životě, čímž myslím zlepšit sociální zabezpečení, aby to nebylo pořád od měsíce k měsíci Nechávám to otevřené, ono se uvidí.

STARÉ TECHNIKY JSOU DOBRODRUŽSTVÍ A ALCHYMIE ROZHOVOR S FOTOGRAFEM FEDOREM GABČANEM Pocházíte ze slovenských Kútů, střední školu jste absolvoval v Košicích, vysokou v Praze, usadil se v Ostravě to je celkem velký geografický rozptyl V Kútech jsem se narodil, na celnici mezi protektorátem a Slovenským státem. Otce pak převeleli do Komárna, kde jsem vyrůstal. A do Košic jsem se dostal shodou osudových rodinných událostí, přestěhoval jsem se k babičce a začal tam studovat střední školu geodézie a kartografie. Nevěděl jsem, co to je, až posléze jsem zjistil, že jde o kreslení map, vypočítávání souřadnic atd. Nebavilo mě to, ale říkali mi, že bych tu školu měl dokončit, ať mám maturitu. Pak jsem nastoupil do Kartografického ústavu v Bratislavě, kde mě to také nebavilo, a jediný možný způsob, jak se odtamtud dostat, bylo podepsat brigádu do Ostravy. A co jste v Ostravě dělal? Dělnické profese. Na Nové huti, ve Vítkovických stavbách ve výkopu, dva roky na šachtě, různě. Normální tvrdá práce. Chtěl jsem studovat na vysoké grafiku, ale musel jsem si přiznat, že na to nemám dostatečný talent, nevzali mě, tak jsem se pustil do fotografování. Půjčil jsem si foťák, začal fotit a ono mi to šlo. Měl jsem výtvarnou průpravu, věděl jsem, co je kompozice nebo zlatý řez. Když jsem se později dostal do tiskárny jako reprodukční fotograf, naznal jsem, že nemám dostatečné vzdělání. A přihlásil se na FAMU, kam mě vzali bez přijímaček. Studoval jste u velkých osobností čs. fotografie co vás naučili nejdůležitějšího? Anna Fárová byla oponentka mé práce, učil mě prof. Šmok, ale myslím, že jsem se více naučil od spolužáků než od profesorů. Já měl taková zvláštní studia, žil jsem v Ostravě a dvakrát týdně dojížděl do Prahy. Vyšlo to levněji, než tam bydlet, zpáteční jízdenka stála 68 korun. A byl jsem na přednáškách častěji, než ti, kteří bydleli v Praze. Nikdy jste nechtěl Ostravu opustit? Na rozdíl od mého bratra, dobrodruha, který jako devatenáctiletý odešel do Kanady, jsem nikdy neměl touhu se někam stěhovat. Měl jsem ženu, syna, a tak ve Vratimově, kde jsem se po příchodu na Ostravsko usadil, už žiju přes padesát let. Navíc po skončení FAMU jsem pracoval pro ČTK, což obnášelo ježdění po celém kraji. To bylo každou chvíli focení nějaké brigády socialistické práce, hrdiny socialistické práce, pořád na cestách. Ale dostal jsem se k lidem a do prostředí, kam bych se jinam nepodíval. Fotil jsem třeba i porod a operaci srdce, ale všechny fotky jsem pokazil, jak jsem byl vynervovaný. Vedle zpravodajství jste se věnoval i reklamním fotografiím Ano, to bylo období, kdy jsem fotil jen reklamní zakázky, a volné tvorbě se vůbec nevěnoval. Trvalo to asi osm let, a zpětně musím říct, že mi to pomohlo. Oddechl jsem si, a proto mě focení baví ještě i teď. V té době jsem se zabýval keramikou, stavěl si vlastní pece, pokusničil jsem s glazurami

Jaké reklamy jste fotil? Pro Romo Fulnek pračky, jejich zakázky mi vlastně zaplatily FAMU. Pak pro Tonak Nový Jičín klobouky, pro Optimit Odry tenisové míčky, integrované obvody pro Teslu Rožnov a tak podobně (smích). Tehdy se do propagace kdečeho investovalo hodně peněz. A co vás po osmi letech přimělo začít si opět fotit pro sebe, pokračovat se volné tvorbě? Začalo mi to chybět jako prostředek sebevyjádření, chtěl jsem navázat na předchozí práci. Tehdy jsem pracoval jako šéf fotografů u Hutních montáží, jezdili jsme po celé republice a fotografovali ty jejich obrovské stavby. A také jsem začal působit na umělecké průmyslovce, kde jsem učil základy fotografování aranžéry a výtvarníky z nejrůznějších socialistických podniků. A později jsem na to navázal tím, že jsem zakládal obor fotografie na umělecké průmyslovce, která dnes sídlí na Poděbradově ulici. To vše mě přimělo začít zase fotit pro sebe. Před revolucí jste fotil průmyslem zasaženou krajinu Ostravska, neměl jste kvůli tomu problémy s oficiálními místy? Na té jsem si udělal nejlepší pověst, všichni tyhle snímky uznávají z mé tvorby nejvíc. Ta fantasmagorická, na první pohled ošklivá krajina mě úžasně inspirovala k hezkým obrazům. Nešlo mi primárně o ekologii, ta se tam dostávala ve zpětné vazbě. A oficiální místa to respektovala jako vývarno, nikdy jsem kvůli tomu problémy neměl. Fotíte i akty jak vlastně získáváte modelky? Zamlada je nejjednodušší způsob oslovit hezké spolužačky. Později se dají najít modelky třeba mezi studentkami výtvarných škol nebo přes kamarády a známé. Není to lehké, často vám dívka slíbí, ale pak si to rozmyslí (smích). Je zajímavé, jak některým ženám vadí se svléknout, jak to dlouho trvá, než k focení skutečně dojde. Ale občas se některá svleče tak rychle, že se až divím (smích). Jak jste se dostal ke starým fotografickým technikám, které budete vystavovat i v Komorní scéně Aréna? Nastartoval mě můj spolužák, prof. Vojtěchovský, který byl šéf katedry fotografie na FAMU a později odešel do USA, odkud staré postupy přivezl, tam se totiž stále běžně vyučují na vysokých školách. Zaujalo mě to, i proto, že výsledný obraz je závislý na spoustě okolností - na teplotě vzduchu, na druhu papíru atd. Je to velké dobrodružství. Navíc člověk pracuje s chemií, která je nebezpečná, jsou to takové alchymistické hrátky. A které z technik mohou návštěvníci v Aréně vidět? Bude tam gumotisk, který ale nemá s gumou nic společného, je to rozpuštěná a zcitlivěná pryskyřice akáciových stromů, do které se přidá pigment a vymývá se. Bromolejotisk to je klasická fotografie, ze které se udělá reliéf, na nějž se nanáší matná tiskařská barva. Samovyvolávací postupy jsou uranotypie a argento-ferrotypie se solemi stříbra a železa. A také kyanotypie neboli modrotisk, který se dá ještě tónovat dohněda čajem. Výstava fotografií ve foyeru KSA FEDOR GABČAN Krásný tisk Výstava potrvá do 24. dubna 2015 Determinují vás tyto staré techniky nějak tématicky při focení? Je to spíš obráceně, vybírám ze zásob starých negativů ty snímky, které by se pro tyto archaické techniky hodily.

OHLÉDNUTÍ ZA OSTRAVAREM 2014 Henrik Ibsen: Přízraky Henrik Ibsen: Přízraky German Grekov, Jurij Muravickij: Neuvěřitelné příhody Julie a Nataši German Grekov, Jurij Muravickij: Neuvěřitelné příhody Julie a Nataši

Z NATÁČENÍ RUSKÉ ZAVAŘENINY PRO ČT

Hráči na Festivalu divadel Moravy a Slezska Hráči zvítězili na Festivalu divadel Moravy a Slezska HRÁČI ZVÍTĚZILI NA FESTIVALU DIVADEL MORAVY A SLEZSKA