Ahoj kamarádi, pokud mě ještě neznáte, jmenuji se Foxík. A hrozně rád bych byl vaším kamarádem. Mohli bychom si spolu povídat o tom, co jsme zažili a čemu jsme se naučili. Máma s tátou mi říkali, že se mám v životě kolem sebe dobře dívat a poslouchat, že jen tak se hodně naučím. Asi to bude pravda, protože po světě ještě neběhám moc dlouho a už mi jde hlava kolem z toho, co se okolo mne děje. Zrovna tuhle jsem si vyšel na procházku kolem naší přehrady, a to co jsem tam viděl, bylo tak strašidelné, že i příběh o mé šílené prapratetě, co unesla malého Budulínka, je ve srovnání s tím jen lacinou povídačkou. To, co vám budu vyprávět, jsem skutečně viděl a mohu to odpřísáhnout na svou duši a liščí uši, jak u nás doma v mé rodné noře říkáme.
Začalo to minulý týden v sobotu, kdy jsem si vyšel na malou procházku k vodě. Sluníčko už nějaký ten den pěkně svítilo, a byť byl konec února zdálo se, že jaro už si po dlouhém spánku protírá oči, aby nám za pár týdnů zaklepalo na dveře. Od naší nory to máme k brněnské přehradě jen kousek, tak na dva liščí skoky, a tak jsem tam byl natotata. Jak si tak potichoučku běžím, najednou vidím na břehu dva malé kluky. Smíchu a halekání kolem nich bylo náramně, jak se na taková dítka sluší a patří. Kdejaký kámen co byl poblíž ten vzali a házeli jej na zamrzlou hladinu jezera. Někde to kleplo, ale jinde to spíš trochu šplouchlo a cáklo, jak sluníčko měnilo led v loužičky vody. Šlo jim to moc dobře a bylo vidět, že je to i baví. Užuž jsem se chystal, že zase poběžím dál, když tu nevěřím vlastním očím. Jeden z těch dvou rarachů asi někde vytrousil rozum a začal poskakovat po ledu. Nejprve jen tak metr od břehu, ale krok za krokem se vzdaloval od svého kamaráda. Vůbec si nevšímal kaluží na ledovém krunýři, které prozrazovaly, že sluníčko již brzy udělá s ledem krátký proces, a že jeho síla milimetr po milimetru mizí. Aby toho nebylo málo, tak i ten druhý hejhula si to po ledě namířil do středu přehrady. I přesto, že mám hustý kožich, přeběhl mi mráz po hřbetě a přemýšlel jsem, jak je možné, že ti dva chytráci nevědí o tom velikém a studeném nebezpečí. Jak je možné, že nevědí, že led už nemusí být tak silný, aby je unesl a že jestli se pod nimi prolomí, čeká je ledová voda, ze které už nemusí být cesta zpět?! A pak se to stalo.
Dřív něž dvakrát zavrtíš liščím ohonem, ozvalo se zlověstné zapraskání a po něm vyděšený výkřik toho prvního vykuka, který už byl dobrých patnáct liščích délek od břehu. Jeho kamarád doslova ztuhnul jen o dva metry blíž ke břehu a strach mu bránil pohnout se tam i zpět. Vyděšeně zíral, jak se přítel propadá pod led a jak nakonec zůstala nad ledovým krunýřem jen jeho ramena a hlava. Rozpažené ruce mu pomáhaly držet se za okraje ledové díry, ale protože sebou neustále házel, tak se led lámal čím dál tím víc a ten nešťastník ztrácel kousek po kousku oporu pro své ruce. TAK UŽ TO PRASKLO U všech hranatých sněhuláků, tomu chlapci nezbývá moc času a tím méně ho zůstává na pomoc, kterou nutně potřebuje. Nejlepší by bylo, kdyby byl někde poblíž dospělý člověk, který by si už poradil, ale ať jsem se rozhlížel sebe víc, jako naschvál nikde nikdo. Co teď? Jak vy lidé říkáte: Dobrá rada nad zlato. Ne nadarmo byla moje prapraprateta ona známá a chytrá liška Bystrouška, o které lidé dokonce napsali operu. Zaváhal jsem jen chviličku a už jsem
vyběhl k silnici. Tam totiž lidé jezdí často. Zatímco jsem běžel, přemýšlel jsem, že kdybychom my lišky měly mobilní telefony, mohl bych pomoc zavolat rychleji. Alespoň já si všechna důležitá čísla pamatuji. Už jsem byl skoro u silnice, když tu někde poblíž slyším vrnět motor auta. Takové štěstí, povídám si. Vyskočil jsem na krajnici, udělal dva skoky a dva kotrmelce, a udivený řidič šlápl na brzdu. Hned jak auto zastavilo a řidič vystoupil zaslechl volání obou chlapců. Nezaváhal ani minutu a rychle se pustil k jezeru. Když dorazil ke břehu, bylo všechno tak jako před chvilkou, než jsem odběhl pro pomoc, jenom ten nešťastník byl více zesláblý a za okraj ledové díry se držel už jen jednou rukou, která byla navíc pořezaná od ostrých hran ledu. Nejprve si ten pán myslel, že chlapci podá nějakou větev, které se nešťastník chytí a on jej vytáhne, ale protože byl už hodně slabý a unavený, tak to nešlo provést. Nakonec si ten odvážný člověk lehl na led, aby rozložil svoji váhu na co největší plochu a pomalu se plazil k tonoucímu.
I přesto, že to trvalo jen pár minut, tak jsem měl pocit, že doba, než zachráncova ruka zachytila tu chlapcovu, byla nekonečná. Ještě nebylo vyhráno, ale nebudu vás už napínat. Ti lehkomyslní hejhuláci se nakonec vrátili za svými maminkami a tatínky i za svými spolužáky a kamarády, ale nechybělo mnoho a mohlo to dopadnout jinak. Jak říká můj táta lišák: Bylo to o liščí chlup a myší zub. Asi to nebylo moc veselé povídání, ale určitě jsem se z něho poučil. A co vy? To je táta s mámou
Napište nebo řekněte, na co musíte dávat pozor, když bruslíte nebo se procházíte po zamrzlých rybnících, přehradách a nebo řekách. Napište nebo řekněte, co si myslíte, že by měl člověk udělat, když se pod ním proboří led. Napište nebo řekněte, jak se správně zachovat, když uvidíte, že se pod jiným člověkem probořil led. Nezapomeňte dobře zvážit jaké jsou vaše možnosti. Napište nebo řekněte, jaká první pomoc by se měla poskytnout člověku, pod kterým se probořil led.