Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení Bakalářská práce Dávky sociálního zabezpečení podmíněné zdravotním stavem Tomáš Studýnka 2009 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Dávky sociálního zabezpečení podmíněné zdravotním stavem zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.
Poděkování: Rád bych touto cestou poděkoval vedoucí mé bakalářské práce, paní JUDr. Janě Zachovalové, Ph.D., za odborné vedení, cenné připomínky a rady, které mi při vypracování bakalářské práce poskytovala.
Obsah Úvod... 3 I. Úvod do sociálního zabezpečení... 4 1. Právo sociálního zabezpečení jako právní odvětví... 4 1.1 Předmět práva sociálního zabezpečení... 5 2. Systém práva sociálního zabezpečení... 6 2.1 Základní pilíře sociálního zabezpečení... 6 3. Jednotlivé systémové součásti práva sociálního zabezpečení... 7 3.1 Zdravotní pojištění... 7 3.2 Nemocenské pojištění... 8 3.3 Důchodové pojištění... 9 3.4 Státní sociální podpora... 10 3.5 Sociální pomoc... 12 II. Sociální události... 14 1. Sociální události související se zdravotním stavem... 14 1.1 Dočasná pracovní neschopnost... 15 1.2 Invalidita... 16 1.3 Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav... 17 2. Jiné sociální události... 18 2.1 Nezaopatřenost dítěte... 18 2.2 Nedostatečný příjem (hmotná nouze)... 19 2.3 Těhotenství a mateřství... 19 2.4 Dosažení určitého věku... 20 2.5 Smrt... 20 III. Dávky a služby sociálního zabezpečení podmíněné zdravotním stavem... 22 1. Zdravotní pojištění... 22 2. Nemocenské pojištění... 23 2.1 Nemocenské... 23 2.2 Ošetřovné... 27 3. Důchodové pojištění... 28 3.1 Plný invalidní důchod... 29 3.2 Částečný invalidní důchod... 32 4. Státní sociální podpora... 33 1
5. Sociální pomoc... 34 5.1 Dávky a služby dle zákona č. 100/1988 Sb.... 34 5.1.1 Jednorázové příspěvky na opatření zvláštních pomůcek... 34 5.1.2 Příspěvek na úpravu bytu... 36 5.1.3 Příspěvky na zakoupení a celkovou opravu motorového vozidla a příspěvek na zvláštní úpravu motorového vozidla... 37 5.1.4 Příspěvek na provoz motorového vozidla... 40 5.1.5 Příspěvek na individuální dopravu... 42 5.1.6 Příspěvek na úhradu za užívání bezbariérového bytu a garáže... 43 5.1.7 Příspěvek úplně nebo prakticky nevidomým občanům... 44 5.1.8 Mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany... 44 5.1.9 Bezúročné půjčky... 44 5.2 Dávky a služby dle zákona č. 108/2006 Sb.... 45 5.2.1 Příspěvek na péči... 45 5.2.2 Sociální poradenství... 49 5.2.3 Služby sociální péče... 49 5.2.4 Služby sociální prevence... 56 6. Stručné zhodnocení současné právní úpravy... 59 Závěr... 61 Resumé... 62 Seznam použité literatury a pramenů... 63 2
Úvod Pro svoji bakalářskou práci jsem si zvolil téma Dávky sociálního zabezpečení podmíněné zdravotním stavem, neboť péči o zdraví považuji za velmi důležitou součást nejen samotného sociálního zabezpečení, ale rovněž i za důležitou součást sociálního státu a společnosti samotné. Skutečnost, že jednotlivec bude v průběhu svého života potřebovat sociální péči v jakékoliv podobě, patří mezi obecná životní rizika. Člověk se může kdykoliv dostat do situace, ve které bude následkem svého nepříznivého zdravotního stavu potřebovat finanční nebo fyzickou pomoc. Tento nepříznivý zdravotní stav může nastat ve všech obdobích lidského života: v dětském věku (např. různé vrozené vady), ve středním věku (např. nemoci či úrazy), a samozřejmě ve vyšším a vysokém věku. Pokud se jedinec dostane do takovéto životní situace, není negativními následky postižen nejen on, ale tyto následky se mohou dotýkat například i jeho rodiny a jiných blízkých osob. Je proto v zájmu celé společnosti zajišťovat odpovídající ochranu, podporu a obnovu zdraví obyvatelstva, neboť zachování zdraví je jednou ze základních lidských existenčních potřeb. Při zpracování této bakalářská práce jsem vycházel z právních předpisů platných a účinných ke dni 1.1.2009. 3
I. Úvod do sociálního zabezpečení V současné době je pojem sociální zabezpečení definován různě. Nejobecněji je vymezován jako souhrn institucí, zařízení a opatření, která směřují k prevenci, zmírňování nebo odstraňování následků sociálních událostí. 1 Specifičtěji jej lze definovat jako soubor právních norem, institutů, institucí a vztahů, jejichž účelem je předcházet možným sociálním rizikům, odstraňovat nepříznivé následky, které vzniknou jedincům v důsledku stanovených sociálních událostí, a vytvářet tak příznivé podmínky pro všestranný sociální rozvoj člověka. 2 Sociální zabezpečení je také možno charakterizovat jako souhrn právních, finančních a organizačních nástrojů a opatření, jejichž cílem je kompenzovat nepříznivé finanční a sociální důsledky různých životních okolností a událostí ohrožujících uznaná sociální práva. 3 Z institucionálního hlediska je tedy pojem sociálního zabezpečení souhrnným označením všech sociálních institucí, které občanům poskytují věcná a peněžní plnění, služby a azyl, nebo sociální ochranu a poradenství, určených k uspokojení jejich potřeb plynoucích z právem a společností uznaných sociálních událostí. 1. Právo sociálního zabezpečení jako právní odvětví Právo sociálního zabezpečení tvoří relativně samostatné odvětví českého právního řádu. Samostatnost práva sociálního zabezpečení lze odvodit od jeho předmětu, metody právní úpravy a zájmem společnosti a státu na jeho uzákonění. Právo sociálního zabezpečení je nedílnou součástí celého právního řádu a navazuje na další právní odvětví. V minulosti však bylo toto odvětví považováno spíše za součást pracovního a správního práva. Právo sociálního zabezpečení lze vymezit jako souhrn právních norem, které upravují chování subjektů ve společenských vztazích vznikajících při poskytování hmotného zabezpečení či jiné pomoci fyzickým osobám, které v důsledku právem akceptovaných sociálních událostí takové plnění či pomoc potřebují. 4 V literatuře se však vyskytují i jiné definice, jako např.: Právo sociálního zabezpečení je soubor právních norem, který upravuje povinnost občanů zabezpečit se pro budoucnost a způsoby přerozdělování mezi lidmi 1 Spirit, M. a kol. Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení. 1. vydání. Praha: Prospektrum, 1999, s. 233. 2 Gregorová, Z., Galvas, M. Sociální zabezpečení. 2. vydání. Brno: Doplněk, 2005, s. 26. 3 Krebs, V. Sociální politika. 4. vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 163. 4 Gregorová, Z., Galvas, M. Sociální zabezpečení. 2. vydání. Brno: Doplněk, 2005, s. 32. 4
pro krytí jejich státem uznaných sociálních potřeb. Jsou to pravidla pro povinnou i dobrovolnou sociální solidaritu mezi občany, projevovanou jak v sociálním prostoru, tak v sociálním čase. 5 Právo sociálního zabezpečení je významným nástrojem státní sociální politiky sloužícím k realizaci sociálních práv lidí. 1.1 Předmět práva sociálního zabezpečení Předmětem právní úpravy práva sociálního zabezpečení je úprava společenských a právních vztahů vznikajících při sociálním zabezpečení a při realizaci sociální politiky. Jedná se tedy o soubor práv a povinností, jenž je aplikován na společenské vztahy, které vznikají při realizaci jednotlivých systémů sociálního zabezpečení. Mezi hlavní okruhy vztahů, které právo sociálního zabezpečení upravuje, lze zařadit: - vztahy vznikající při poskytování zdravotní péče plně nebo částečně hrazené ze zdravotního pojištění, - vztahy vznikající při zabezpečení v dočasné pracovní neschopnosti, - vztahy vznikající při zabezpečení v dlouhodobé a trvalé pracovní neschopnosti, - vztahy vznikající při zabezpečení těhotných žen, matek a novorozenců, - vztahy vznikající při zabezpečení výchovy a výživy dětí v rodině, - vztahy vznikající při zabezpečení ve stáří, - vztahy vznikající při zabezpečení při ztrátě živitele, - vztahy vznikající při zabezpečení sociálně potřebných občanů, - vztahy vznikající při zabezpečení v nezaměstnanosti, - vztahy vznikající při zabezpečení při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Právo sociálního zabezpečení při úpravě těchto vztahů určuje okruh oprávněných a povinných subjektů, vymezuje jejich vzájemná práva a povinnosti. 5 Tröster, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 20. 5
2. Systém práva sociálního zabezpečení Právo sociálního zabezpečení lze v souladu s obecnou teorií práva označit za jednotný, ale vnitřně diferencovaný celek. Vnitřní členění vychází zejména z členění právem upravovaných sociálních událostí a z charakteristiky norem, jenž je upravují. 2.1 Základní pilíře sociálního zabezpečení V současné době se sociální zabezpečení v závislosti na převažujícím způsobu financování, typu sociálních událostí a s nimi spojených dávek, charakteru účasti osob v daném systému a jiných aspektů člení zpravidla na sociální pojištění, státní sociální podporu a sociální pomoc. Pro systém sociálního pojištění je charakteristická povinná účast a přesné vymezení okruhu osob, na které se toto pojištění vztahuje. Striktně jsou také vymezeny sociální události, druhy dávek, podmínky vzniku práva na dávku a její výše. Obecně lze říci, že sociální pojištění řeší takové sociální situace, na jejichž budoucí dopady se lze dopředu připravit odložením části finančních prostředků vyhrazených k přiměřenému řešení budoucí sociální situace. Tyto situace mohou mít jak krátkodobý charakter (např. dočasná pracovní neschopnost, těhotenství, mateřství), tak i dlouhodobý charakter (stáří, invalidita, ovdovění). Dávky poskytované v rámci sociálního pojištění se zpravidla člení na peněžité (finanční) a věcné. Pojištění je převážně financováno z příspěvků pojištěných osob, zaměstnavatelů a státu a většinou taktéž existuje vazba mezi výší pojistného a výší dávky. Sociální pojištění zpravidla zahrnuje pojištění v nezaměstnanosti, zdravotní pojištění, nemocenské pojištění, důchodové pojištění a úrazové pojištění. Státní sociální podpora (někdy též nazývaná státní sociální zaopatření) řeší situace, jež stát a společnost obecně uzná za potřebné. Tato podpora je většinou charakterizována jako státní dávka financovaná ze státního rozpočtu a je určena například na podporu rodin s dětmi, k sociální prevenci apod. Pro čerpání plnění není nutné, aby byl jedinec účasten pojistného systému nebo aby do systému finančně přispíval sociální podpora se uplatňuje v přímé návaznosti na právem a společností uznanou sociální událost. 6
Státní sociální podpora je výrazem sociální solidarity, a slouží k zabránění propadu určitých skupin obyvatel do chudoby. Posledním základním pilířem sociálního zabezpečení je sociální pomoc. Jedná se o systém, jež je určen pro řešení hmotné a sociální nouze v případě, kdy se občan dostal do situace, kdy není v jeho silách zaopatřit sebe a svou rodinu. Sociální pomoc je realizována prostřednictvím systému dávek a služeb a je obvykle financována ze státního rozpočtu, ale i z prostředků dobrovolných organizací a nadací. 3. Jednotlivé systémové součásti práva sociálního zabezpečení Mezi základní systémové součásti právní úpravy sociálního zabezpečení v České republice patří: zdravotní pojištění, nemocenské pojištění, důchodové pojištění, státní sociální podpora a sociální pomoc. 3.1 Zdravotní pojištění Podstatnou součástí systému sociálního zabezpečení a systému českého zdravotnictví je veřejné zdravotní pojištění. Jedná se o pojištění všeobecné a povinné, jehož účelem je zabezpečení financování zdravotní péče poskytované oprávněným osobám. Všeobecnost zdravotního pojištění znamená, že se nejedná o systém pojištění určený pouze pro určité skupiny fyzických osob, ale že účastníky tohoto pojistného systému jsou všechny fyzické osoby, které se trvale zdržují na území státu. 6 Povinnost zdravotního pojištění pak vyjadřuje tu skutečnost, že účast v pojistném systému vzniká ze zákona (princip obligatornosti pojišťovacího systému), zároveň se ale též uplatňuje zásada svobodné volby, jež je například vyjádřena v možnosti fyzické osoby zvolit si zdravotní pojišťovnu, u které bude zdravotně pojištěna. 7 Finanční prostředky plynoucí ze systému zdravotního pojištění jsou používány k úhradě zdravotní péče, jež byla poskytnuta pojištěncům za účelem zachovat nebo zlepšit jejich zdravotní stav. Vzhledem k sociálním a ekonomickým možnostem však není cílem 6 Gregorová, Z., Galvas, M. Sociální zabezpečení. 2. vydání. Brno: Doplněk, 2005, s. 162. 7 Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, 11, odst. 1. 7
veřejného zdravotního pojištění zajišťovat úhradu veškerých zdravotních úkonů. Při zdravotních úkonech, které nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění, má ale fyzická osoba možnost využít doplňkových forem dobrovolného smluvního pojištění či připojištění. Základními prameny právní úpravy zdravotního pojištění v České republice jsou zejména tyto normativní právní akty: - zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů, - zák. ČNR č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, ve znění pozdějších právních předpisů, - zák. ČNR č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších právních předpisů, - zák. ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů. Právní úprava zdravotního pojištění vymezuje mimo jiné okruh oprávněných subjektů, kterým je poskytována zdravotní péče hrazená z prostředků veřejného zdravotního pojištění, definuje podmínky, jejichž splnění je nutné pro její poskytnutí a vymezuje též okruh zdravotní péče, která je plně či částečně hrazena ze systému veřejného zdravotního pojištění nebo která naopak hrazena není. 3.2 Nemocenské pojištění Nemocenské pojištění je jednou z významných složek sociálního zabezpečení, která slouží k finančnímu zabezpečení pracovně činných osob v případě vzniku sociálních událostí, jako je například dočasná pracovní neschopnost, těhotenství nebo mateřství. Vzhledem k tomu, že toto pojištění zabezpečuje především ekonomicky činné občany, má velmi úzké vazby na pracovněprávní vztahy. Dávky poskytované osobám pojištěným v rámci nemocenského pojištění se nejčastěji třídí dle sociálních událostí na: - dávky poskytované v nemoci, 8
o nemocenské - 23 až 31 zákona č. 187/2006 Sb., o ošetřovné - 39 až 41, - dávky poskytované v těhotenství a mateřství, o peněžitá pomoc v mateřství - 32 až 38, o vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství - 42 až 44. Dávky nemocenského pojištění patří mezi dávky peněžité, opakující se a obligatorní. Základním pramenem právní úpravy nemocenského pojištění v České republice jsou zejména tyto normativní právní akty: - zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů, - zákon č. 189/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů, - zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších právních předpisů, a - zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších právních předpisů. 3.3 Důchodové pojištění Mezi nejdůležitější součásti sociální politiky patří zabezpečení občanů důchody ve stáří, při invaliditě a při jiných, právem a společností uznaných sociálních událostech. Účelem důchodového pojištění je dlouhodobé poskytování peněžních dávek občanům, u kterých následkem dlouhodobé sociální události dochází ke ztrátě zdroje obživy (příjmu), popř. ke ztrátě schopnosti si takovýto zdroj opatřit. Systém důchodového pojištění může být charakterizován jako všeobecný, jednotný a povinný. Všeobecnost důchodového pojištění spočívá v zahrnutí veškerého obyvatelstva, které je ekonomicky aktivní a nebo se nachází ve věku ekonomické aktivity, a u kterého nastaly právem uznané sociální události, kvůli nimž nemůže tuto ekonomickou aktivitu dlouhodobě vykonávat. Jednotnost důchodového pojištění vyjadřuje skutečnost, že pro jednotlivé skupiny pojištěnců platí jednotné zásady pro nároky na důchody a jejich výpočet. Povinnost důchodového pojištění pak znamená, že účast oprávněných osob v systému vzniká na základě zákonem stanovených právních skutečností, a to nezávisle 9
na vůli těchto osob. Občan se tak například nemůže odhlásit z důchodového pojištění a přestat platit pojistné, a to i za předpokladu, že by byl sám schopen dostatečně se zajistit na stáří. Naopak, jisté kategorie osob se mohou sami dobrovolně přihlásit k účasti na důchodovém pojištění. 8 V systému důchodového pojištění se taktéž projevuje mj. zásada solidarity. V rámci zabezpečení dlouhodobými dávkami plynoucími ze systému důchodového pojištění jsou řešeny především následující sociální situace: stáří (starobní důchod), invalidita (plný a částečný invalidní důchod), ovdovění (vdovský a vdovecký důchod) a osiření (sirotčí důchod). Základním pramenem právní úpravy důchodového pojištění v České republice jsou zejména tyto normativní právní akty: - zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů, - zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších právních předpisů, - zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších právních předpisů, - zák. č. 42/1994 Sb. o penzijním připojištění se státním příspěvkem a dalších změnách, ve znění pozdějších právních předpisů - vyhláška 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších právních předpisů. 3.4 Státní sociální podpora Státní sociální podpora je systém státních dávek určených především rodinám s nezaopatřenými dětmi. Poskytováním státní sociální podpory se stát podílí na uhrazování nákladů na výživu a ostatních základních osobních potřeb dětí a rodin, ale rovněž kryje náklady i při některých dalších sociálních událostech, u kterých je jejich poskytnutí z hlediska ekonomického a sociálního důvodné. Některé dávky státní sociální podpory jsou poskytovány v závislosti na výši příjmu, jiné jsou naopak poskytovány bez ohledu na výši příjmu. Všechny dávky státní sociální podpory mají obligatorní charakter. 8 Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, 2, odst. 1. 10
Koncepce systému dávek státní sociální podpory vychází především z následujících tezí: 9 - životní úroveň občanů a rodin i nadále vychází především z pracovních příjmů, - sociální přerozdělování má usměrňovat rozdíly v příjmech tak, aby dávky státní sociální podpory nebyly pouhou náhradou rodinných příjmů, ale aby pomáhaly řešit státem uznané sociální situace na společensky uznané úrovni, přičemž poskytování těchto dávek nesmí být demotivující ve vztahu k práci a zároveň se musí dbát na to, aby se snížila závislost rodin jen na sociálních příjmech, - musí být dodržováno hledisko hospodárnosti, účelnosti a v určitých stanovených případech i adresnosti. Základním pramenem právní úpravy státní sociální podpory v České republice jsou zejména tyto normativní právní akty: - zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších právních předpisů, - zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších právních předpisů, - vyhláška č. 207/1995 Sb., kterou se stanoví stupně zdravotního postižení a způsob jejich posuzování pro účely dávek státní sociální podpory, ve znění pozdějších právních předpisů, - vyhláška č. 183/1998 Sb., kterou se stanoví, které další studium, popřípadě výuka se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považuje za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších právních předpisů. Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, vymezuje v 2 v návaznosti na závislosti na výši příjmu následující druhy dávek státní sociální podpory: - dávky závisející na výši příjmu, o přídavek na dítě, o sociální příplatek, o příspěvek na bydlení, - ostatní dávky, o rodičovský příspěvek, o dávky pěstounské péče, 9 Tröster, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 237. 11
o porodné, o pohřebné. 3.5 Sociální pomoc Sociální pomoc, někdy též nazývaná sociální péče, poskytuje oprávněným osobám pomoc k zajištění základních životních podmínek. Tato pomoc je realizovaná prostřednictvím různých dávek a prostřednictvím sociálních služeb. Výchozí sociální událostí sociální pomoci je nedostatek příjmu způsobený nepříznivou sociální situací, ke které dochází následkem neschopnosti jedince zabezpečit výdělečnou činností sebe a osoby na něm závislé. Pro sociální pomoc je typická vysoká míra sociální solidarity, individualizace a rovněž subsidiární povaha. Základním pramenem právní úpravy sociální pomoci v České republice jsou zejména tyto normativní právní akty: - zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších právních předpisů, - zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších právních předpisů, - zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších právních předpisů, - zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších právních předpisů, - zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších právních předpisů, - vyhláška č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších právních předpisů, - vyhláška č. 505/2006 Sb., k provedení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších právních předpisů. Dávky poskytované v rámci sociální pomoci lze členit dle svého zaměření na: - dávky na ochranu proti chudobě a sociálnímu vyloučení, o příspěvek na živobytí, 12
o doplatek na bydlení, o mimořádnou okamžitou pomoc, - péči o občany těžce zdravotně postižené, o příspěvek na úpravu bytu, o příspěvek na individuální dopravu, o příspěvek na zakoupení motorového vozidla, o příspěvek na celkovou opravu motorového vozidla, o příspěvek na zvláštní úpravu motorového vozidla, o příspěvek na provoz motorového vozidla, o příspěvek na úhradu za užívání bezbariérového bytu, o mimořádné výhody pro občany se zdravotním postižením, o jednorázové příspěvky na opatření zvláštních pomůcek, o poskytnutí bezúročné půjčky, - péči o osoby při sociální potřebnosti, o příspěvek na péči. Mezi služby poskytované oprávněným osobám lze zařadit například: sociální poradenství, sociálně zdravotní služby, sociální rehabilitaci, osobní asistenci, pečovatelské služby, podporované bydlení, odlehčovací služby, azylové domy, chráněné bydlení, kontaktní centra, nízkoprahová centra či různé terénní programy. 13
II. Sociální události Sociální události jsou v soudobé právní úpravě sociálního zabezpečení chápány jako právní kategorie, jejichž vymezení v právní normě obsahuje právní kritéria, která definují určitou životní situaci a stanoví její příčinnou souvislost s vyvolanými následky, jež jsou právně významné. Samotný pojem sociální události je často definován jako nepříznivé životní situace, při kterých náleží nebo může být poskytnuta některá z dávek nebo služeb sociálního zabezpečení. 10 Lze se však setkat i se širším vymezením, jež definuje sociální události jako sociální právem akceptované životní situace, které mají pro člověka a jeho rodinu nepříznivé ekonomické dopady, a na jejichž řešení má společnost zájem. Sociální události je možno členit například podle: - návaznosti na jednotlivé subsystémy práva sociálního zabezpečení, - předvídatelnosti na předvídatelné a nepředvídatelné, - vztahu osoby u níž tato událost nastala na přímé a nepřímé, - vzniku na biologické a společenské, - hlediska dokazování na prokazované a předpokládané (presumované). Dále je rovněž možné sociální události třídit na události, které jsou závažnými sociálními riziky, na události, které nejsou sociálními riziky, ale mají nepříznivé dopady, na události, které mohou nastat, ale nemusí, na události, u kterých je jisté že nastanou, ale neví se kdy a konečně na události, které by měly nastat, ale není jisté zda opravdu nastanou. Pro potřeby této bakalářské práce jsem zvolil klasifikaci sociálních událostí na ty, které souvisejí se zdravotním stavem a na události, které se zdravotním stavem nesouvisejí (jiné události). 1. Sociální události související se zdravotním stavem Mezi sociální události, které souvisejí se zdravotním stavem, lze zařadit zejména: dočasnou pracovní neschopnost, invaliditu a dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. 10 Gregorová, Z. Galvas, M. Sociální zabezpečení. 2. vydání. Brno: Doplněk, 2005, s. 93. 14
1.1 Dočasná pracovní neschopnost Dočasná pracovní neschopnost je chápána jako taková sociální událost, kdy fyzické osobě poklesla vlivem (dočasného) nepříznivého zdravotního stavu schopnost soustavné výdělečné činnosti. Ztráta této pracovní schopnosti se následně projevuje ve ztrátě na výdělku, což má v sociální oblasti dopad zejména na životní úroveň a zajištění samotných základních životních potřeb. Cílem sociální společnosti pak je předcházet nebezpečí vzniku těchto sociálních dopadů a poskytnout subjektům, které se bez vlastního zavinění dostaly do stavu této (krátkodobé) pracovní neschopnosti, určité finanční zabezpečení. Pracovní neschopnost je označována jako dočasná, lze-li důvodně očekávat, že tato neschopnost bude mít krátkodobou povahu, a že se postižené osobě v dohledné době pracovní schopnost opět obnoví. Dočasnou pracovní neschopností je tak obvykle označován nepříznivý zdravotní stav, u kterého se předpokládá, že nebude trvat dobu delší než jeden rok. Souhrnně lze dočasnou pracovní neschopnost charakterizovat jako pracovní neschopnost pojištěného občana, která byla způsobena nemocí nebo úrazem, je pouze dočasná, brání občanovi ve výkonu jeho dosavadní práce a je uznána rozhodnutím příslušeného lékaře. 11 Mezi hlavní znaky dočasné pracovní neschopnosti tedy patří: - existence pojistného vztahu (v rámci nemocenského pojištění), - existence nemoci, úrazu nebo karantény, - dočasné omezení schopnosti výkonu (dosavadní) práce, - příčinná souvislost mezi nemocí (nebo úrazem) a dočasným omezením pracovní schopnosti, - ověření těchto podmínek příslušným orgánem. V současné právní úpravě je dočasná pracovní neschopnost upravena v zákoně č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, konkrétně v hlavě II. ( 55 až 65) a hlavě III. ( 66) části třetí. 11 Gregorová, Z. Galvas, M. Sociální zabezpečení. 2. vydání. Brno: Doplněk, 2005, s. 123. 15
1.2 Invalidita Invaliditou (dlouhodobou pracovní neschopností) se většinou rozumí situace, kdy fyzické osobě značně poklesla vlivem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu schopnost soustavné výdělečné činnosti. Jedná se tedy o částečnou nebo plnou pracovní neschopnost zapříčiněnou nepříznivým zdravotním stavem s dlouhodobým trváním, která postižené osobě způsobuje závažné sociálně ekonomické důsledky. Invalidita (upravená v rámci důchodového pojištění) nepřímo navazuje na dočasnou pracovní neschopnost (upravenou v rámci nemocenského pojištění), s tím rozdílem, že dočasná pracovní neschopnost je chápána jako pracovní neschopnost krátkodobá, tj. se předpokládá, že nepříznivý zdravotní stav v blízké době pomine a osoba opět získá pracovní schopnost, zatím co invalidita je definována jako pracovní neschopnost dlouhodobá, tj. se předpokládá, že nepříznivý zdravotní stav bude dle poznatků lékařské vědy trvat dobu delší než jeden rok. 12 V rámci teorie sociálního zabezpečení se vychází ze tří základních koncepčních modelů invalidity, a to z: 13 - koncepce invalidity fyzické, která vychází z hlediska fyziologicko-funkčního, a zaměřuje se na stupeň zdravotního poškození vyjádřeného procenty, přičemž se nepřihlíží k ekonomickým a profesionálním důsledkům, - koncepce invalidity profesionální (stavovské), která se zaměřuje na dopad nepříznivého zdravotního stavu na možnost výkonu povolání nebo práce v určitém oboru, - koncepce invalidity všeobecné, která vychází z příčinné souvislosti mezi změnou zdravotního stavu a nemožnosti postižené osoby vykonávat za obvyklých podmínek jakékoliv soustavné zaměstnání. Fyzická osoba je dle 39 odst. 1. zák. č. 155/1995 Sb. plně invalidní, jestliže poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 66%, nebo jestliže je tato osoba schopna soustavné výdělečné činnosti pouze za zcela mimořádných podmínek. Částečná invalidita pak dle výše zmíněného zákona nastává za situace, kdy poklesla schopnost soustavné výdělečné činnosti o nejméně 33%, nebo pokud 12 Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, 26. 13 Ryba, J. a kol. Nad sociálním zabezpečením. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Orac, 2000, s. 83. 16
dochází kvůli dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu ke značnému ztížení obecných životních podmínek. 1.3 Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je klíčový pojem, který tvoří nejen základ definic plné či částečné invalidity, ale je i součástí definic dalších pojmů. Obecně je dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vymezen jako takový nepříznivý zdravotní stav, který má podle současných poznatků lékařské vědy trvat déle než jeden rok, a který omezuje duševní, smyslové nebo fyzické schopnosti takto postižené osoby. Tento stav může být způsoben například závažnou chronickou nemocí nebo trvalou fyziologickou změnou (např. amputace končetin nebo vrozená fyzická či smyslová postižení). Negativním následkem těchto zdravotních poruch je tzv. handicap tj. pro jedince nepříznivá (sociální) situace, která omezuje nebo přímo znemožňuje plnění úloh, které jsou od jedince očekávány v souvislosti s věkem, pohlavím, sociálními a kulturními faktory. 14 Takovýto handicap má negativní následky jak pro příslušného jedince, tak i pro společnost (nároky na péči, ztráta produktivity). Handicap však není neměnného charakteru původně lehké zdravotní postižení může časem či vývojem jedince přejít v těžké postižení, a naopak následky těžkého postižení lze cílenou léčbou a rehabilitační péčí do jisté míry zmírnit. Za hlavní handicapy je na obecné úrovni považován: - handicap v ekonomické nezávislosti, - handicap ve fyzické nezávislosti, - handicap v orientaci, - handicap v pohyblivosti, - handicap v sociální integraci a - handicap v životních aktivitách. 15 14 Arnoldová, A. Vybrané kapitoly ze sociálního zabezpečení II. část Sociální péče. Praha: Karolinum, 2004, s. 14. 15 Tamtéž, s. 15 a 16. 17
2. Jiné sociální události Mezi jiné sociální události, tedy ty události, které přímo nesouvisí se zdravotním stavem, lze pro potřebu této práce zařadit zejména: nezaopatřenost dítěte, nedostatečný příjem (hmotnou nouzi), těhotenství a mateřství, dosažení určitého věku a smrt. 2.1 Nezaopatřenost dítěte Sociální událost nezaopatřenost dítěte je vymezena v 11 a násl. zákona 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Nezaopatřené dítě je zde definováno jako dítě, do skončení povinné školní docházky, a poté, avšak maximálně do 26. roku věku, za podmínky, že se soustavně připravuje na budoucí povolání, 16 nebo se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost z důvodu nemoci či úrazu, nebo pokud je z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je neschopno vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. Jako nezaopatřené dítě je však považováno i dítě po skončení povinné školní docházky do 18-ti let věku, které je vedeno v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci. 17 Tato sociální událost vyjadřuje skutečnost, že nezaopatřené dítě samo nezískává prostředky k vlastní obživě, neboť svou aktivitu věnuje k přípravě na budoucí povolání (povinná školní docházka, studium na střední, resp. vysoké škole), a tím rovněž dochází ke zvýšení nákladů u osob, jež jsou povinny toto dítě vyživovat. Tato situace má pouze dočasný charakter, a z hlediska fungování systému a společnosti je účelné, aby po tuto dobu bylo nezaopatřené dítě zabezpečeno pomocí ostatních účastníků systému. Obvykle je nutné, aby ke vzniku nároku na dávku, jenž se váže k nezaopatřenému dítěti, nastala kromě sociální události nezaopatřenosti dítěte ještě jiná, další sociální událost. Tak například nezaopatřené dítě má nárok na přídavek na dítě pouze za předpokladu, že příjem v rodině nedosahuje výše požadované zákonem. 18 16 Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, 12 až 15. 17 Tamtéž, 11, odst. 2. 18 Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, 17. 18