1. kapitola tintin se svým psem Filutou u nohou si právě na Starém tržišti, které vířilo typickým ruchem, nechával malovat portrét. Prodávalo se tu vše od ovoce přes umělecká díla až po trička pro turisty. Po kamenné dlažbě náměstí se to hemžilo rodinami, které vyrazily ven, aby si užily příjemného počasí, které bylo pro Evropu v tomto ročním období nezvyklé. Muzikanti z dechovky v červených sáčkách vyhrávali v altánku kousek od ruského kola plného hihňajících se dětí své um-ta-ta a Tintin začal pohupovat hlavou do rytmu hudby. 7
Pak si ale vzpomněl, že stále ještě sedí modelem pro malíře, a znehybněl. Už to skoro bude, monsieur, promluvil malíř. Musím ale říct, že vaše tvář je mi povědomá. Nekreslil jsem vás už někdy? Příležitostně, přisvědčil Tintin. Jeho chlapecký obličej byl posetý pihami a vpředu mu trčela nepoddajná kštice nazrzlých vlasů. No jistě, viděl jsem vás přece v novinách. Vy jste reportér? Filuta u Tintinových nohou zakňučel. Pahýl ocásku drsnosrstého foxteriéra sebou cukl, pes se posadil a podrbal se mezi ušima. Filuta byl velice chytrý. Tintin měl občas dojem, že Filuta je vlastně stejně inteligentní jako většina lidí, které zná. Přesto to ale byl pořád jen foxteriér: zvědavý a umíněný pes, který se snadno začne nudit. Bylo těžké udržet ho v klidu, aby malíř mohl portrét dokončit. Já jsem novinář, opravil Tintin malíře. Reportéři jen věčně lítají z místa na místo a snaží se z druhých lidí vymámit něco, co by mohli citovat. Skutečný novinář se však pídí po příbězích a snaží se luštit stopy, s jejichž pomocí lze odhalit pravdu, což byl podle Tintina zásadní rozdíl. Vydrž, Filuto. Už to bude. Filuta na něj pohlédl. Už by rád vyrazil ke stánkům s potravinami, kde se vždycky našlo něco dobrého k snědku. 8
Rozhlížel se po lidech kolem, jenže před očima se mu míhaly většinou jen samé nohy a pohupující se tašky plné věcí, které tu jejich majitelé nakoupili. Pak ale přece jen zahlédl něco zajímavého: muže, který nerušeně proplouval davem a vybíral návštěvníkům tržiště kapsy. Zločin! blesklo Filutovi myslí, vyrazil za kapsářem a sledoval, jak dotyčný pomáhá dalšímu chodci od peněženky. Tintin si ani nevšiml, že Filuta zmizel. Pózoval malíři a soustředil se jen na to, aby seděl bez hnutí. A je to, oznámil malíř konečně. Myslím, že jsem něco z vaší podoby zachytil. Ukázal Tintinovi obrázek a ten se na něj s obdivem zahleděl. Malíř odvedl dobrou práci. Díval se na sebe na papíře a viděl kštici vlasů, kterou nedokázalo uhladit ani sebeusilovnější česání a máčení. Přes modrý svetr a bílou košili měl přehozený jarní svrchník. Na obrázku se díval trochu do strany, jako by tam právě zahlédl něco velice zajímavého. Vypadal, jako by se chystal vyrazit za další záhadou a dobrodružstvím. Portrét se mu líbil. Není to zlé, řekl. Co na něj říkáš ty, Filuto? Tintin se podíval dolů, jenže po Filutovi nebylo ani vidu. Filuto? Rozhlédl se a zauvažoval, kam mohl jeho zvědavý čtyřnohý přítel odběhnout. Malíř si odkašlal a Tintin mu 9
podal peníze. Pak s portrétem srolovaným v kapse vykročil po tržišti a rozhlížel se po Filutovi. Nevšiml si, že jej z lavičky kousek od altánku s vyhrávající kapelou kdosi pozoruje. Skrz dvoje noviny s dvěma dírami sledovaly Tintinovu cestu tržištěm dva páry očí. Pak Tintin zaslechl odkudsi z davu Filutovo zaštěkání. Zastavil se a zavolal: Filuto! Zrcadla vystavená v jednom ze stánků odrážela Tintinovu podobu a vytvářela nepředstavitelnou změť obrazů. Tintin viděl sám sebe ze všemožných úhlů na tuctu různých pozadí. Chvíli přejížděl po zrcadlech pohledem a zmateně uvažoval, na který odraz by se měl podívat, ale nakonec se vzpamatoval. Filuto! zvolal znovu, otočil se od zrcadel a zamířil dál kolem stánku se starožitnostmi. Tenhle prodavač, postarší muž s dýmkou jménem Crabtree, patřil takřka k inventáři trhu. Nabízel většinou lacinou veteš, které říkal starožitnosti, jen aby ošálil turisty. Ale uprostřed toho haraburdí, jako by Crabtree věděl, že tu nic lepšího nemá, se skvěl nádherný model plachetního korábu. Když se Tintin sehnul, aby se na model lépe podíval, z davu nakupujících se vynořil Filuta. Filuto, zavolal Tintin na psa, koukni na tohle! Filuta si sedl vedle svého pána a naklonil hlavu na stranu, aby posoudil kvality lodi. 10
Trojstěžník, dvě paluby, padesát děl, vydechl Tintin. Není nádherný? Filuta zabušil ocáskem o zem. Je to jedinečnej kousek, víme? ozval se Crabtree. Z pozůstalosti po jednom starým námořním kapitánovi. Tintin přečetl drobná písmena na zádi lodě. Jednorožec... Přesně tak, Jednorožec, přisvědčil Crabtree. Válečná plachetnice. Je moc stará, víme? Ze šestnáctýho století! Tintin na první pohled poznal, že Jednorožec tak starý není. Linie plavidla tomu období vůbec neodpovídaly, o dělech ani nemluvě. Já bych řekl, že bude tak ze sedmnáctého, opáčil. Je z doby vlády krále Ludvíka Třináctýho! ujistil jej Crabtree, který popisy svého zboží jen zřídka zakládal na faktech. Tintin opět pocítil neodbytnou potřebu ho opravit. Spíš Ludvíka XIV., prohlásil. Ludvík XIII. zemřel dlouho předtím, než se lodě tohoto typu začaly vůbec stavět. Přesně jak jsem říkal. Je z doby Ludvíka Čtrnáctýho, pokračoval Crabtree, jako by se nechumelilo. Tintin musel obdivovat jeho vytrvalost. Nejlepší loď, jaká se kdy plavila po vodách sedmi moří. Druhou takovou bys nenašel, brachu. Brachu? zarazil se Tintin. Crabtree jako by se sám proměnil v ošlehaného mořského vlka. A stojí jenom dva franky, dodal Crabtree. 11
A jéje, prolétlo Tintinovi myslí, tak už jsme u toho. Pohlédl na Filutu, který přestal vrtět ocáskem. Dám vám za ni frank, řekl. Dohodnuto! Crabtree se zatvářil spokojeně a Tintina napadlo, jestli by loď nedostal i laciněji. No nic, teď už je pozdě. Tintin podal Crabtreemu frankovou minci a vzal si od něj nádherný model. Opatrně, upozornil Tintina Crabtree a dával pozor na miniaturní lanoví a stěžně. Haló, promiňte! ozval se z davu jakýsi hlas. Asi Američan, odhadl podle přízvuku Tintin. Když se ohlédl směrem, odkud hlas zazněl, Jednorožec mu málem vyklouzl. Vždyť to říkám, opatrně! vykřikl Crabtree a natáhl ruku, aby loď přidržel. Jak se ukázalo, hlučný hlas s americkým přízvukem patřil skutečně hlučnému Američanovi s černým knírem, v modrém obleku a s kloboukem na hlavě. Probíjel se mezi lidmi, a když dorazil ke stánku se starožitnostmi, sahal už jednou rukou do kapsy. Hej, kámo, oslovil Crabtreeho a kývl k Jednorožci. Kolik chceš za tu loď? Omlouvám se, odtušil Crabtree, ale právě jsem ji prodal tady mladému pánovi. Jo? ujišťoval se Američan. Otočil se a agresivně se naklonil nad Tintina. Co jsi za ni dal? Zaplatím dvojnásobek. Dvojnásobek? zopakoval po něm šokovaně Crabtree. 12
Tintina napadlo, že sice předstírá, že ho zaskočila Američanova nevychovanost, ale ve skutečnosti se lekl, že propásl možnost dostat za loď víc peněz. Děkuji, řekl Tintin. Ale není na prodej. Američan zkusil jinou taktiku a vzal Tintina za rameno. Ten se nebránil, protože věděl, že Američané se občas chovají velice familiérně. Podívej, hochu, já se ti snažím pomoct, prohlásil. Jsem nějakej Barnabáš. Nejspíš to nevíš, ale ženeš se do obrovskýho nebezpečí. Střelil očima nejprve nahoru a hned potom zase dolů, jako by chtěl zdůraznit, o jak strašné nebezpečí se jedná. Nebezpečí? zopakoval Tintin. Kde bylo nebezpečí, byly zpravidla k mání i poutavé příběhy a pro Tintina coby novináře nebylo nic lepšího než poutavé příběhy. No dobře, snad jen poutavé příběhy spojené i se vzrušujícím dobrodružstvím. Podle Tintina stojí jakýkoli příběh za to, jen pokud je jeho součástí i nějaká záhada, kterou musí on sám osobně vyřešit. Často zakopával o zločiny a tajemství a brával na sebe nezměrné riziko, když se snažil ve jménu své novinářské profese přijít na kloub nejrůznějším podivným událostem. Nedokázal zkrátka odolat, pokud se před ním vynořila nějaká stopa. Než ale stačil z Barnabáše cokoli vytáhnout, Američan zahlédl cosi v davu a na tváři se mu objevil znepokojený 13
výraz. Varuju tě. Zbav se tý lodi a ztrať se, dokud je čas! zasyčel Tintinovi do ucha. Tihle lidi nejednají zrovna v rukavičkách. Jací lidé? nechápal Tintin. Od Barnabášových zad mizejících v davu se mu ale žádné odpovědi nedostalo. To je nádhera! zajásal další hlas. Tintin se otočil a spatřil velmi vysokého, nahrbeného muže s dlouhými černými vousy a maličkými brýlemi trůnícími na úzkém kořeni nosu. Celý působil tak nějak podlouhle a hranatě. Plášť na něm visel, jako kdyby měl místo ramen ramínko na šaty. Plnovous i knír mu končily špičkami. Dokonce i vysoká buřinka jako by ztratila původní zaoblený tvar, když měla kolem sebe tolik ostrých úhlů a hran. Byl sice vyzáblý, ale přesto z něj vyzařovala energie a síla. Možná to bylo tím, že měl oblečení sladěné do červena. Vázanka karmínové barvy zářila na temně rudém obleku a vestě. Prostě nádhera! zopakoval muž, smekl a sehnul se k lodi. Ve vlasech sčesaných z vysokého čela mu svítily dramaticky působící bílé prameny. Neobtěžujte se ani s balením! Beru ji tak, jak je! Bude někdo něco namítat, když zaplatím šekem? Crabtree obrátil zrak k nebi. Tintin poznal, že by byl sta- 14
rý muž v tuhle chvíli nejraději, kdyby svůj stánek dnes ráno vůbec neotevřel. Jestli ji chcete koupit, pronesl Crabtree nakonec vyčerpaně, musíte se domluvit tady s tím mladíkem. Rozumím, odvětil vysoký muž. Jeho tvář se vzápětí přiblížila těsně k Tintinově. Ať si tedy mladý pán řekne cenu. Tintin viděl, že Crabtree už víc nesnese. Stánkař se zhroutil na židli. Prej ať si řekne cenu, zopakoval ve stavu tichého zoufalství. Deset let se tady snažím někomu střelit starou veteš. Být to o minutu dřív, mohl jsem si tu cenu říct já. Je mi líto, řekl Tintin. Ale už jsem vysvětloval tomu pánovi před vámi Druhý ze zájemců o model se při představě, že už tu před ním byl nějaký pán, okamžitě zakabonil. Přelétl očima dav a jeho zarostlá tvář potemněla výrazem, ve kterém probleskovala zloba. Nějakej Američan to byl, přispěchal Tintinovi na pomoc Crabtree. Celej napomádovanej a bez ponožek. I Tintin si všiml, že neměl ponožky. Jen sotva si dokázal představit, jak se může kdokoli procházet po tržišti bez ponožek. Není na prodej, pronesl k vousatému muži, tentokrát o něco pevnějším hlasem. 15