Mt 13, 44-46 Podobenství o Království. Zvláštní obrazy, které PJ používal aby lidi přivedl k podstatě věci. Tentokrát o pokladu a perle které člověka stojí všechno co má. Chceme-li porozumět Ježíšovu sdělení, musíme však nejdřív pochopit jak Jeho současníci slyšeli tak podstatná slova, jež tady Pán používá: Boží Království. Království o kterém je zde řeč není ledajaké království. Je to království Boží, a není to království ledajakého Boha, ale Boha, kterého Izrael už dlouho zná. Bůh, který stvořil svět, který byl svědkem toho, jak člověk toto stvoření narušil, když Boha postavil na druhé místo. Je to Bůh, který dal Abrahamovi slib, že v něm dojdou národy požehnání a Bůh, který vyvedl Izraele z otroctví. Hospodin Jahve, který požehnal království Davidovu a který byl po dlouhá staletí svědkem pokusů Izraele být Bohu věrný uprostřed neustálých trapných pádů do modloslužby. To je Bůh, jehož Království PJ ohlašoval a přinášel do světa. Na toto Království všichni čekali. A očekávání byla velká. Ústy proroků Bůh mnohokrát zaslíbil obnovení po staletích exilu, nové zlaté časy Boží vlády a přítomnosti, kdy všichni přítomni, dojdou požehnání. Nejen Izrael, ale skrze něj také celý svět. To bylo království, na něž se před 2000 lety v Izraeli čekalo. A Izrael nečekal netečně. Židé byli vždy aktivisté. Když Ježíš začal chodit od vesnice k vesnici a hlásat svoji zvěst, bylo v zemi populárních mnoho způsobů jak na to. Jak přiblížit příchod Království. Bojovní zealoti chtěli přemoci Řím a zbraní nastolit svrchovanost Jeruzaléma. Zřídit Boží království mocí meče, vždyť jsou přeci dětmi Abraháma. Nepatří se aby Boží vyvolení trpěli v rukou pohanů. Nezafungovalo už několik takových pokusů a nustále se chystaly pokusy další. Ale mocí zmanipuovat svět, to není Boží cesta. Jiní židé prchli do pouště aby tam žili v izolaci co nejklidnějším a co nejvíce spořádaným životem, který by se snad Pánu zalíbil natolik, že by se konečně přiznal ke svým zlobivým dětem. Ale ani tato blažená izolace od potíží a otázek běžného života a od hříšného světa nebyla Boží cestou. Jak vidíme na PJ a na tom, jaké lidi Ježíš vyhledával, Bůh nestojí o elitu.
A další, jako třeba Herodes, vsadili na strategii spolupráce s Římskou vládou - hlavně, že je klid. Pokoj za cenu ztráty identity. Všechno bude fajn, za cenu ztráty vědomí kdo jsme a kým můžeme a máme být. Samá upřímně myšlená pseudořešení. A pak přišel Ježíš z Nazareta. Do této je situace, PJ vstupuje, shromažďuje kolem sebe lidi (tak jak to dělávali mnozí revolucionáři těch dob), ukazuje však překvapivou cestu opravdového království a říká následujte mě Boží království je jako... Třeba jako poklad v poli, a jako perla, za níž člověk dá všechno co má. Když zjistíte, že v poli, které můžete koupit, je ukrytý poklad, není to těžká volba. Máte-li rozum, začnete shánět prostředky. Ne proto, že se to má. Pole s ukratým pokladem nekupujeme z povinnosti. Bylo by nesmysné neudělat to. Je to jedna z těch věcí, která vám nedá spát. Ležíte v noci pod fíkovníkem, pokoušíte se usnout a v hlavě vám pořád jede: V poli za vesnicí je poklad. Viděl jsem ho na vlastní oči. Nakonec všechno prodáte. Máte rozum. PJ nás upozorňuje, že Království, to opravdové, to, které přináší On, není ani o meči, ani o duchovní nadřazenosti a izolaci od ostatních, ani o pasivní spolupráci s padlými režimy a způsoby tohoto světa. Je to Jeho království, které za to stojí, ukazuje jej lidem na vlastní oči, dává jim jej zakusit a poznat. V tomto království se uzdravuje, opouští, nalézá, odpouští, dotýká se těch na okraji, trpí se zde a vstává k životu. Pán opakovaně upozorňuje, že toto království nás bude stat všechno. Život v něm není jednou z našich mnoha aktivit vedle chození do práce, na fotbal a do sboru. Je to něco, za co bychom dali i to poslední a co zasahuje do všeho ostatního co děláme. Když to pochopíte, nemůžete jinak, podobně jako člověk, který koupil perlu. A ne proto, že se to má. Najednou je všechno ostatní na svém místě - na druhém. Pokud chceme žít v Království, jde o krk. Lidé, kteří potkávali PJ to často zakusili na vlastní kůži. Solventní mládenec od něj slyší prodej všechno a následuj mne. Dalším řekne zapři sám sebe, kdo chceš jít za mnou, a pak zase kdo chce nalézt svůj život, ten ať jej ztratí. To nejsou poetické fráze nějakého snílka.
Ale jak to, že nás má tolik stát život s Pánem který dává spasení zdarma, který za nás - jak víme - cele zaplatil svým životem? Rozumějme správně. Představte si, že mi někdo daruje poukázku na cestu kolem světa, a já, nadšený z toho skvělého daru, z něj mám radost a neustále se k němu vracím, každý den na ten lístek koukám, povídám o něm známým, a děkuji za něj štědrému dárci. Aniž bych kdy vyjel na cestu. Když to bude trvat dost dlouho, právem mě zavřou na psychiatrii. Některé dary nelze doopravdy přijmout bez akce. A tak je to s Božím královstvím. Je to milostivá výzva k akci. Natáhnout ruku a vzít v tomto případě znamená dát všechno kromě Krista - přinejmenším na druhé místo. Německý teolog DB mluví o tom, že milost, které se nám dostalo v Kristu, podíl na obnovéném Království božího lidu, na naplnění toho po čem Izrael zoufale dychtil celá staletí, že tato milost, je milost drahá. Stejně jako zmiňovaná perla a pole, nás tato milost stojí hodně. Hodně stála Boha na Kříži a stejně tak bude hodně stát mě v životě, pokud to s jejím přijetím myslím vážně. Milostí Kristovou je právě možnost patřit Jemu, být v něm, jak píše Jan, následovat jej a mít naprosto reálný podíl na jeho životě nyní i na věky. Pak už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Přijmout milost tedy znamená vstoupit do Království a mít na něm podíl. Nejde o emoční zkušenost. Její podstata není v tom dobrém pocitu, který možná mám, když jsem vyznal hřích a když vidím, že Bůh mě má doopravdy rád. To je skvělé a snad i důležité, ale přijmout Kristovu nabídku milosti znamená hlavně vykročit za ním. Pokud by šlo jen o to cítit se občas fajn, mít správné názory a třeba být i vděčný, by byla to velmi laciná milost. Taková není ani milostí, protože nám stojí v cestě k Ježíšovu životu, píše B. Milost o které mluvíme je drahá, protože volá k následování, a je milostí, protože to následování, je následování JK. To sám Bůh nás volá jít za ním. Co lepšího nás může v životě potkat? Představte si, že když Ježíš řekne muži v Galileji: následuj mne, tento muž mu odvětí: sláva tobě! haleluja! jsi skvělý! díky že tě můžu znát a věřit v tebe! ano, ty jsi mesiáš. Boží syn. tak se zas někdy uvidíme! díky za všechno! měj se! doufám že se budeme vídat pravidelně.
Často nad Ježíšem takto jásáme. Ale on nás volá všecho opustit a jít za ním. Nevolá nás pouze k tomu abychom volali haleluja, ale abychom žili s ním mezi lidma které nám posílá do cesty. Mezi věřícími i těmi ostatními. I ve sborech a mládežích často raději zpíváme písně - to je jedno zda ty starší nebo ty novější - než se třeba učíme opravdově a prakticky sdílet naše životy, a říkat si pravdu v lásce. V Ježíši se milost pojí s pravdou, píše jan v 1 kapitole svého ev. Bez toho hrozí, že se z našich společenství stanou sentimentální kluby, kde jsme na sebe pouze hodní anebo kde naopak chceme za každou cenu prosadit to svoje. V některých sborech je důležitější jak se tváříme a oblékáme, než kdo jsme a kam skutečně jdeme. Ježíš, kterého následujeme, nás učí jít společně, v pravdě i v lásce. A to je možné pouze s ním. Bůh nám nabízí poklad. Perlu, podíl na království, které nekončí, a které je zjevením Jeho slávy ve světě. Království, které Ježíš vyhlásil, bylo o lásce, o pravdivosti, o službě jeden druhému, o propuštění vězněných na svobodu, o obvázání ran nemocných, o dotýkání se těch koho se nikdo nechce dotknout, o vyznávání si hříchů navzájem, o rozdání peněz chudým, o pláči s plačícími i radosti s těmi kdo se radují. Kralovství Kristovo se týká lidí mezi námi i kolem nás. Toto Království je v Pánu již zde. Už dlouho. A my jsme dostali milost podílu na něm. Nejenom pro věčnost, ale i pro dnešek a následující týden. Nehledejme ujištění jenom v tom, že se jednou dostaneme do nebe. Bůh nám dává víc. Chce tady a teď žít v nás a skrze nás. Jsme tělo Kristovo, jeho přítomnost z masa a kostí. Právě skrze nás se chce dotýkat padlého a trpícího světa tak jak se kdysi v Kristu dotýkal nemocných a padlých. Chce nás naučit důvěře a odevzdanosti bez ohledu na naše okolnosti, a zjevit na nás svoji Slávu. Jen si přečtěte Řím 8. A to je daleko lepší než laciná milost bez následování. Jak píše C.S. Lewis: Zdá se, že náš Pán shledává naše přání ani ne příliš silnými, jako spíše příliš slabými. Až příliš snadno se uspokojíme. Snadno nás uspokojí laciná milost a dobrý pocit z pomyšlení na odpuštění hříchů a nebeskou blaženost. Hospodin nás však zve k opravdové změně směru a k proměně na každé úrovni; k reálnému podílu na jeho životě, na utrpení pro svět i na jeho radosti. Pěkně to vyjádřil misionář Eliott, kterého v 50 letech zabili domorodci v Ekvádoru: Není bláznem ten, kdo opustí to, co si nelze udržet aby získal to, co nelze ztratit.
Amen.