S e t k á n í š e s t é B o u ř e Utíkáš po trávě, studí tě do bosých nohou, prší a z dálky duní bouřka. Dům není daleko, když zrychlíš utečeš hromům za svými zády. Nechceš se otočit, ale dunění se blíží rychleji než jsi očekával. Klopýtneš a padáš k zemi. Bouře je přímo nad tebou, blesk za bleskem protíná tmavou oblohu. Sebereš odvahu a otočíš se čelem. Začínáš mít strach, takovou bouři jsi nikdy nezažil, rudá záře kolem tebe, zalila i vzdálené kopce, stromy kolem ohnuté vichrem, jsi ohlušen, na tváře ti dopadá sprška žáru. Strach tě přirazil k zemi, tlačíš se do ní zády se všech sil, křičíš hrůzou a neslyšíš sám sebe, jsi ohlušen tím strašlivým duněním... než tě přikryje.. osvobozující tma. Otevřeš oči. Prsty svíráš trs trávy. Ještě jsi oslepený. Ještě jsi ohlušený. Ještě se celý chvěješ před zuřivostí bouře. Ta, jako kdyby jí stačilo srazit tě na zem, míří k horám. Vzdalující dunění ti tepe v hlavě ozvěnou. Ani nevíš, jak dojdeš domů. Jsi celý mokrý. Špinavý od hlíny a trávy. Pokusíš se horkou sprchou odplavit ze sebe šok. Šok z proţitku. Šok z bouře. Dáš si pořádnou sklenici whisky. Jindy takhle nepiješ. Bez vychutnání. Cítíš, jak moc potřebuješ berličku úlevy. Pár kapek ti klouţe po bradě. Utíráš se rukou. Ještě se chvěje. Ráno tě budí vzdálené dunění. Jsi rozmrzelý. Bouřka se zřejmě rozhodla neodejít. Převaluješ se v posteli, nemůţeš se dočkat, kdy uţ zahlédneš náznak svítání za závěsy oken. Jsi ranní ptáče. S hrníčkem kávy vyjdeš na verandu. Do plného východu slunce. Dovádivé paprsky poskakují po střeše domu, laškují se stromy, houpají se na štětičkách jehličí, rozsvítí rosu v trávě. Zavřeš oči a necháš si přejet tváří závan tepla. Pokolikáté uţ. Pokolikáté stále stejné. Stále jiné. Stále úchvatné. Nikdy se nenabaţíš. Nikdy se nenabaţíš východu slunce. Nikdy se nenabaţíš začátku ţivota dne. Teprve teď sklouzneš pohledem do dáli. Hory ozářené sluncem na straně tvého pohledu mají černo za zády. Černo, které se hýbe. Točí a rotuje. Jak obří mísa s těstem. Vířící temnota polyká a rodí sama sebe. Obtáčí vrcholky jak vlasy Medúzy. Děsivý pohled. Zamrazí tě. Raději se podíváš na druhou stranu. Stromy vykoupané ranní rosou vypadají přátelsky. Jako kaţdý den. Alespoň drobný pocit úlevy. Odnášíš hrneček k myčce. Oklepeš se drobnou zimnicí. V zádech cítíš zabodnutý ostrý šíp. Šíp z hlavy Medúzy. Ta podivná bouře nechce opustit hory celý den. Nikdy jsi neviděl tolik odstínů černé. Blesky se točí mezi mraky jak mţitky očí. Jak úhoři v hlubinách. Mořské hlubiny na vrcholcích hor. I kdyţ se bráníš, nemůţeš odolat letmým pohledům. Stále to vnímáš. Vzdálené volání. Nakonec to vzdáš. Sedneš si do křesla na verandě. Fascinován. Přitahován. Nemůţeš odtrhnout oči od černého víru. Prosedíš na verandě celou noc. Hvězdy nad hlavou jsou zastaveny černočernou tmou. Nad horami neprorazí ani jedna. Ani jedna neprojde vozovou hradbou bouřkových mračen. Ráno tě probudí slunce. Na obzoru stále vře ta dunivá sopka černoty. Volá na tebe. Přitahuje si tě k sobě. Přitahuje si k sobě tvou pozornost. Zaseknutý háček. Zaseknutý háček šípu z hlavy Medúzy ve tvém těle. 1
Kontrast jásavé záře východu slunce a děsivého obzoru ti svírá srdce. Utěšuješ sám sebe. Jsou to jen obyčejná bouřková mračna zastavená o kopec. Neprošla přes výšku hory. Nic víc v tom není. Stačí první poryv větru a čerň se vyprší do luk u paty skal. Odjedeš do města. Vyřídíš si pochůzky a nákupy. Neţ se vrátíš, budou mraky pryč. Mraky zmizí a hory se připraví k večernímu polibku zapadajícího slunce. Aţ se vrátíš, sedneš si do houpacího křesla na verandě. Pohodlně se usadíš se skleničkou rubínového vína v ruce, zapálíš si cigaretu a počkáš na širokoúhlý film. Film o slunci, které se loučí s dnešním dnem. Film o slunci, které jde potěšit někoho jiného rozkoší ze zrození nového rána. Film o variacích na téma ţlutá, oranţová a rudá. Počkáš si na západ slunce na vrcholcích hor. Vracíš se k večeru. Náznak pochybností v hlouby mysli se vyplnil. Bouře nezmizela. Bouře zůstala přilepená ke skalnímu masivu. Je zaseklá pařáty do kamene. Zahryznutá do vrcholků. Nemůţeš odtrhnout oči nad tou podívanou. Podívanou tak úţasnou, tak vzrušující, tak opájející v té temné hrozivosti. Kupy mraků se přeskupují, prolínají, vyráţejí dopředu a zase mizí za vrcholy. Točí se, krouţí, víří, bublají ve chtivosti prostoru. Něco chtějí. Na něco čekají. Mručivé dunění zvyšuje napětí. Temná bouře povoluje své nedočkavosti. Uţ se nepřetvařuje. Uţ vyráţí v plné síle. Vyráţí kupředu. Slunce se blíţí k horám jak k otevřenému chřtánu hladové bestie. Vířící temnota zpomaluje. Stahuje se. Přikrčuje hřbet. Chrčí. Děsivý netvor se chystá zaútočit. Jak ţralok z hlubin. Chystá se rozsápat slunce. Nenaţraná tlama samotného pekla. Sedneš si do křesla. Zaskočen. Fascinován. Ještě nikdy jsi neviděl takovou oblohu. Nikdy jsi neviděl přelévání mraků jak kotlíku s těţkým asfaltem. Lepkavá všepohlcující hmota. Mračno sesedne níţ. Naráţí na vrcholek hory. Nahoru a dolu, znovu a znovu. Obtáčí ho jak tlustá stehna lascívní děvky. Jsi znechucen tak přímočarou obscénností. Ale nedokáţeš odtrhnout oči. Jsi vzrušen. Cítíš touhu, touhu, která se mění v chtíč. Musíš to vidět. Musíš vidět.. jak černý netvor znásilní slunce. Musíš vidět.. jak černý netvor zhltne slunce. V okamţiku.. kdy zmizí poslední kapka ţivota v obří mordě.. vykřikneš vrcholnou extází. Stojíš s očima vytřeštěnýma dokořán. Nepostřehl jsi sám sebe, netušíš, v kterém okamţiku brutálního divadla jsi vyskočil na nohy. To chrčení je tvůj vlastní dech. Dech ukojení. Chlípnost tě bodá do slabin. 2
Puklá sklenička v sevřené dlani ti rozřezala prsty. Necítíš bolest. Krev na podlaze se mísí s vínem. Krev ke krvi. Pane Boţe! To přeci nejsi ty! To nemůţeš být ty! Odhodíš zbytek skleničky a saješ krev ze své ruky. Teplo v ústech a pachuť krve uklidní tlukot srdce. Ani dnes nejdeš spát. Zůstaneš na verandě. Nechceš opustit pohled na hory. Aspoň takhle chceš být bouři nablízku. Té bouři, která se tě dotkla na louce. Spíš a ve spánku bdíš. Vnímáš kaţdý pohyb vzduchu, kaţdý zvuk, kaţdý záchvěv kolem sebe. Nemůţeš se dočkat rána. Nemůţeš se dočkat pohledu na slunce. Dnes večer to nebylo poprvé, kdy se slunce střetlo s bouřkovými mraky. Ale poprvé, kdy bouře udeřila takovou silou. Poprvé, co v tobě bouře vyvolala takovou touhu, takovou lačnost, takový chtíč po krvi, takovou touhu po odevzdání se. Takovou touhu spojit se s mocí bouře. Úsvit ti zbystří smysly. Vyčkáváš napjatě jak lovec lvů. Safari na slunce. Jsi trochu zklamán, kdyţ zpoza stromů přivede ptačí zpěv první sluneční záblesk. Jak je to moţné? Viděl jsi včera večer na vlastní oči zneuctění slunce. Jeho zmizení v černé mordě zuřivé bouře. Jak je moţné, ţe se slunce vrátilo?! Jak je moţné, ţe dostalo milost?! Netušíš, nechápeš. Ale jedno víš jistě. Slunce se nezastaví na své cestě. I dnes večer doputuje k horám. K horám, kde čeká bouře. Doputuje k bestii lačnící po krvi. Po krvi západu slunce. Chceš být u toho. Musíš být u toho. Ta rozkoš včerejšího večera je stále v sobě. Takovou ti nedala ţádná ţena. Dala ti ji bouře znásilňující slunce. Dala ti ji bouře poţírající slunce. Chceš znásilňovat a poţírat. Chceš být znásilňován a poţírán. Nebudeš čekat na nic. Vydáš se k horám. Jedině tam, na vrcholcích, uprostřed bouře, jedině tam poznáš sílu ţivlů. Jedině tam poznáš ten neopakovatelný pocit vrcholné extáze. Jedině tam povolíš uzdu své fantazii. Fantazii proţitku. Jedině tam poznáš hřích i nevinnost. Jedině tam poznáš sám sebe. Nečekáš na nic. Vypravíš se k horám. Nemůţeš zabloudit. Přímá cesta. Od tvé verandy přes louky, přes kousky lesa, stále rovně, stále vidíš cíl před sebou. Jdeš rychle. Nemůţeš se dočkat cíle. Prolínavá čerň se blíţí kaţdým tvým krokem. Skoro ji slyšíš. Mluví k tobě. Čeká tě. Jsi vyzván k souznění. Dojdeš k patě skal. Díváš se nahoru. Nedočkavost tě ţene vzhůru. Šplháš po kamenech jak kamzík. Necítíš únavu. Odkopneš boty. Rozdíráš si nohy do krve o hroty skal. Nedbáš a stoupáš výš a výš. Kaţdým krokem se přibliţuješ k temnotě. Kaţdým krokem se přibliţuješ k Medúze. Kaţdým krokem se přibliţuješ k naplnění. Konečně. Padneš hlavou k zemi. Krev sytí kameny kolem těla. Jsi na vrcholu. Ztrácíš vědomí vyčerpáním.. 3
Duf...duf...duf... temné dunění všude kolem tebe. Otvíráš oči. Potřebuješ chvíli času. Neţ si uvědomíš, kde jsi. Jsi na vrcholu hory. Jsi na vrcholu očekávání. Postavíš se. Obrátíš obličej vzhůru. Pohled na hrůzné divadlo tě sráţí zpátky na zem. Padáš na kolena. Svíjíš se hrůzou. To ne. To nechceš. To jsi nečekal. To jsi nechtěl. Je pozdě. Pozdě na cestu zpátky. Pozdě na útěk. Ve vteřině jsi pochopil svůj omyl. Bouře nechtěla slunce. Jaký jsi byl hlupák. Bouře chtěla tebe! Bouře stále chce tebe! Teď uţ to víš. Teď uţ to musíš přijmout. Otevřeš oči. Chapadla Krakena nad tvou hlavou mohutní a sílí. Ţihadla Medúzy se svíjí v očekávání kořisti. Oko hrůzy se otevře. Lačnící bestie má kořist na dosah. Zvedneš se. Postavíš se osudu čelem. V očekávání neodvratného se vrací extáze. Rozkoš z dosud neproţitého. Temnota se otvírá. Vichr tě roztáčí. Oslnivá záře tě oslepuje. Oslnivá záře tě pohlcuje. Oslnivá záře tě poţírá. Nasává do sebe. Jsi její součástí. Ve vteřině se dotkneš slunce. Ve vteřině se dotkneš všehomíra. Ve vteřině se sám stáváš oslnivou září. Tvůj poslední vjem. čiročirá rozkoš z naplnění.... druhý den pohlédlo slunce na oblohu jasnou a klidnou v tiché modři, daleko, daleko na dohled, modř rozprostřená nad vrcholky hor... K o n e c 4
5