Bláznova kolébka Houpy, hou - zrodil se svět, houpy, hou - ze slov a vět. Houpy, hou - můžeš v něm mít, houpy, hou - co budeš chtít.

2

Bláznova kolébka

4

Bláznova kolébka Houpy, hou - zrodil se svět, houpy, hou - ze slov a vět. Houpy, hou - můžeš v něm mít, houpy, hou - co budeš chtít. Houpy, hou - bláznem zkus být, houpy, hou - v tom světě žít. Houpy, hou - obrať jen list, houpy, hou - a začni číst...

6

Básníci Děravá kapsa, rozedraný plášť, štěkáme na psa, neznáme zášť. Po kapsách cáry papírů s láskou, věčně jak káry, pijeme s cháskou. Ženy před svými muži to tají, že ve svých ložnicích často nás mají. Nechceme spát, když hvězda padá, ten, kdo má rád, teď o lásku žádá. Nevěrní zhýralci s láskou si hrajem, věční vtipálci uniknem jinotajem. Slibujem hodně, dáváme málo, víno jen na dně, snad za to stálo. Však i když se tváříme, že jenom sníme. pero je mečem nad kterým bdíme. A když se stane, že národ je v nouzi, býváme ti, kdo jej vzbouzí.

Pochodeň 2003 Neznal jsem Tě Zdeňku Adamče! Neznal, hrdino nebo pitomče... Tvého činu mi nepřísluší soud, už proto Tě nesmím zavrhnout. Už proto, že kdysi přec, já jsem byl větší pitomec. Už proto, že žiju a Ty ne, jen díky zvláštní náhodě. Už proto, že jsi teď donutil čas, aby se lidmi zabýval zas. Už proto, že nutíš mě opět psát. Víš, zbytečnou smrt já nemám rád. Nestydím se být tím čím jsem, naivním mladým pitomcem. Jestli jsi blázen, měl bych se bát? V blázinci jsem byl mnohokrát... 8

Takových jsou tam tisíce, lidí, co spadli z měsíce. Lidí, co věří pohádkám, o tom, že dobro není klam. Nestojí o život - je to tak, ti, kteří marně hledají lásku a tak svůj život dávají v sázku, když nejsou volní jako pták Však pták patří do klece, je to tak. Z kazajky bílé směje se pak. Kdo není na život připraven, nejčastěj bývá jím uloven. A pták na drátě je snadný terč, do klece lze ho i po smrti dát, snadné ho k darkerům připoutat, stačí jen v I-netu zadat search.

Říkám vám lidi, I-net je fajn, než překročite jednu z lajn. Svoboda slova je jen trik, jak chytit ptáčka, když udělá click. A moje žena zatím čeká dítě. Vím, že nebudu nikdy v žitě. Však nerad bych jednou udělal blik, já taky často dělám "klik". Já už to zkusil a jsem rád, že stihnu dítě vychovat. Já kdysi zemřel, však teď jsem zpět a tak tohle není poslední z mých vět. 10

Proč začínáme se zase bát? Proč začínáme se zase bát? Nebo jsme nikdy nepřestali? Nebo snad český člověk má rád milodary? Proč nejdem se za svou svobodu rvát? Proč nemáme čas se zastavit chvíli... Proč necháváme si diktovat od těch, co neznají cestu k cíli. Proč náměstí zejí prázdnotou když mocní nám berou naše práva? Proč volíme tady s ochotou ze dvou zel menší - žádná sláva. Proč žijeme tu bez dětí? Proč bez práce je zde tolik z nás? Proč nikdo nemá ponětí kde se tu vzal ten z hůry hlas. Proč sami neotevřem horu hned? Ať z Blaníku konečně vyjedou! Kdo čeká, že by jej někdo ved, ten se načeká.

Bezdomovina Zvuk varhánek na I.P. Pavlova... Špatná hudba, špatný život. Táhne z nich na sto honů. Aby ne. Vždyť přišli o svou domovinu! Zavrhla je vlastní zem. Čeho se dopustili? Že nekradli jako jiní? Nebo že nalítli chytřejšímu? Že nesehnali práci? Že radši umřou než na Armádu spásy? Že nemaj odvahu to udělat tak vyčkávaj? Jako naše ošklivé memento? Novej prostor je špatnej kšeft. Skoro každej se starýmu cikánovi vyhne. Vtom igelitu by musel být on sám. 12

Smrt spíš zimou než hlady. Spíš studem než nedostatkem místa. A hloupou neomaleností chodců. Nebo tím, že kdys cosi byli. Je to hloupé, ztrácet důstojnost, tím, že její zbytek hledám? Je to hloupé, držet se dál? A bránit se štítivému milosrdenství? Když zavřem přes noc nádraží, bude míň smrdět. Ale o to víc smrdět budeme my.

Maso v kolejišti Temná naděje vtáhne pod metro, z krátké koleje tělo odmetlo. Strašlivé naposled, pak bolest přestala, duše odešla anebo zůstala... Maso v kolejích, den se zastavil, a všichni nadávaj: "zas nějakej debil!" Smrt jim jedno je, však je tu útěcha, že někam pozdě jdou, chladné je nenechá. Proč zrovna takhle? Lepší způsob nenašel? Možná, že metro prostě nesnášel... Ty davy konečně zastavil na chvíli. Možná, že zbytečně popel se rozptýlí. TV však vysílá vesmírem bez duše, příběh o psychické metra poruše. 14

Paradigma Rosa na noční podzimní trávě... Zima mi bere přikrývku... Divím se kam odchází světlo... Divím se kam odcházím já... Bouře se střídají s nocí. Člun zmítaný vlnami se vzdaluje od pobřeží nebo naráží na paradigma korektnosti. Můžu jít... Příslib vykoupení... Vždyť ten, kdo uléhá, netuší, zda ráno vstává! Pokrytci! Zbabělci existence! Nekonečno z obou stran nás drtí mezi nárazníky Leidenfrostova vrstva z včerejška a zítřka... Stačí však přitlačit na jednu stranu a veškerá ta marnost je pryč...

Svět Když chcete poznat svět, musíte se mu postavit! Na každém kroku zeď, pokouší se vás zastavit. Nesmíte na to dbát, najděte skulinu a jděte dál. Budete se jen bát? Pak zvítězí těch zdí vysokých král! A když už jste došli až tam, kde stojí nejvyšší zeď, najednou stojí tam sám, bojíc se na vás pohledět. 16

A až i tuhle tu zeď, dokáže poutník překročit. Potom si musí říct, že cestu měl by dokončit. Návrat je nejtěžší z těžkých cest, nikdo se nevrací z cizích měst. Nikdo se nediví, každý je sám, jako by na cestě stal se z něj kmán. Přichází znovu a znovu je pryč, nad hlavou něco mu drží ten bič. Nenajde klid, když poznal ten svět, ve kterém nebudou závidět.

Vznášet se Vznášet se, létat v oblacích... Když vrcholky stromů se kymácí... Létat si jen tak na víru... Jako ten čínský drak z papíru... Stoupat jak chmýří do nebes... Potkávat ptáky, žádný stres... Milovat touhy a toužit kvést... a pak jak pampeliška nechat se nést... Zamávat křídly a vzlétnout výš... Nelze než závidět, nesem svůj kříž... Pády tak bolí, daň krutá je... Neschopni doletět do ráje. 18

Nástupiště č.13 Sedím na třináctce, sedím už dlouho a tiše. Nemám štěstí v lásce nebo snad ona ve mně spíše... Nemám dveře zpátky, nemám ani klíče. Věřím na pohádky, na sny a na duhové kýče. Nejsem víc než student slabosti a síly. Hledám to, v čem budem příští krátkou chvíli. Když točím se na oprátce, kolem se dívám sladce, neumírám moc hladce, ale už nejsem vládce...

Proč mám co druhý ne? Proč jeden má a druhý ne? Proč jeden žije a druhý trpí? Proč život není naděje? Proč na sídlištích nerostou chrpy? Proč zrovna mě diabetes melitus když játra mi tvrdnou ve stejnou chvíli? V hospodě nebyl jsem, nepiju jak Rus a přes den nepředstírám píli... Proč v šedi jsem se rozhod žít? A někdo teď tvrdí, že ani už déle? Proč schránku mám nadranc a musím jít? Proč všichni jsme hrdí když jdem do... Tak ať už přijde ten exitus... 20

Pokrývka Po městě se rozprostřel sníh... Napadal do ošklivých holých míst, přikryl keře... Všude bílá poušť... Skryl všechno nedokonalé. A život dočasně vypadá krásně. A dnes to není každodenní město. A někdo musel ráno brzy vstát, přestože je neděle. Ale mně ani nevadilo, že mě ten zvuk holého chodníku tak brzy vzbudil, protože jsem byl rád, že to nejsem já.

Vlak Jaký byl tenkrát život, když jsem sedával na té lavičce? Vítr si pohrával s novinami na nástupišti a kolem projížděly vlaky. Nastoupil jsem do toho svého? Jedu v něm stále? Jsem milý na spolucestující? A neskrývám se přede všemi ve svém kupé? Dívám se, kam vlak vlastně jede? Nebo jen sedím v rohu a zakrývám si obličej záclonkou? Jaký byl život, když jsem sedával na té lavičce? Tenkrát jsem chtěl pod ten vlak skočit, ale nakonec jsem do něj nastoupil. A i když jsem tak trochu černý pasažér, vlak letí vpřed a unáší mě dál a dál... A já jedu spolu s ostatními... Průvodčí mě zatím ještě nechytil a třeba si stihnu koupit nový lístek, tak proč bych vyskakoval za jízdy? 22

O lásce...

24

Umění milovat Milovat umět je uměním snít. Tohle to umění umět je žít. Umění hledat a umění chtít, uměním lásky chci obdařen být. Uměním milovat, uměním snít, umí jen Bůh a čas obdařit. A ten, kdo umí mít opravdu milovat, ten chce svou lásku někomu dát.

Májová láska Ta moje touha po kráse, po dotyku, smíchu, po snění... Po nejsladším života trápení, To, co slovy říct nedá se. Ta moje nevinná nahota, to všechno, co odešlo věčností... To, co se stává teď marností... Ten rozkvetlý strom mého života. Ta moje růžová zahrada, co teď jen do spánku zalétá, už navždy je do mě zakletá, ta, která moje sny ovládá. Snad nad kolébkou sudička, poslala mi ji do duše a ona vešla netuše, že navždy bude má maličká. 26

Nález Že našel jsi, cos nehledal, to poznáš, až ji uvidíš. Ač působí ti jenom žal, ty stále chceš jí býti blíž. Snad osudu a možná tvoje je to vina... Vždyť tu bolest si způsobuješ sám! Lhát ti nebudu, láska opravdu je jiná, sám často přemýšlím, zda milovat mám. Možná, že láska je jen šílenství a smutek, ale necítit nic je prázdnota a žal. Snad láska je trest, za nějaký zlý skutek, však než tu prázdnotu, to radši trpět budu dál.

Víla Jsi kouzelnice, která kouzlí svým tajemným úsměvem. Jsi čarodějka, jež zbaví mě slov i pouhým pohledem. Jsi vědma, ty znáš tu cestu, po které chci jít. Jsi strážkyně zázračné studánky, ze které chci pít. Jsi vánek nad pouští, jímž sílí žár, co ve mě hoří. Jsi malá mořská víla a necháš prince tonout v moři Jsi Zvoněnka zvonivá, tak směj se přece, ať můžem spolu létat! Ty jsi má věštkyně, tak prosím dovol jen, ať lze ten příběh dále splétat. 28

A přesně vím, kde tě najdu, tam na té zelené louce plné bílých kopretin, ty jsi ten v letním slunce žáru chladivý jablůňky stín. Taky ta vůně lesa jež objímá mě, když do mechu někdy klesnu. I ta překrásná vládkyně kouzel lásky, jenž každou noc zjevuje se mi ve snu. Jsi řeka mých nadějí, bez tvé vláhy skončím jako osamělý suchý strom. Jenže jsi vždy jak záblesk v noční bouři a je tak těžké být tvůj hrom. Jsi teď má můza, má inspirace, i ten paprsek světla do vlasů. Jsi moje paleta, plátno a štětec.. To ty jsi můj smysl pro krásu!

Jsi kouzelná flétna a tvůj hlas zní jako důkaz o bohu. Jenže jak motýl mávneš křídly, odletíš kam já za tebou nemohu. Někdy jsi kytara a tvé struny jsou tiché kapky rosy zvonící o měsíční svit. Jenže stále jsi i hradba slov a ticha, kterou nelze zbourat ani překročit. 30

To tvoje trápení Láska je sen, jdem dál. Kdo Ti tu sílu dal? Dostáváš stále tolik ran... A pak tě včera našel čas. Přichází úsvit a jsi opět sama. Otvíráš cizím lidem dlaň, Na které zrnko písku máš. A nikdo je nevidí. Hledáš a nalezneš... Samotář - svlaží svá ústa, jde dál... Nechce být tvůj a nemá čas... Odchází často a sám... 32

Našla jsi život na stránkách... Fantazie je úděl náš... Přichází večer nepozván... A hledá tvou ruku s přáním... Vešla jsi do jeho náručí... Otevřel písek a troud... Srdci se těžko poroučí... Když přijde ráno, je pozdě. Nechoď blíž, zrovna umírám... Poslední přání je na dosah... Ať nikdo nikdy není sám... Ať nikdy nikdo nemá strach...

Dilema Můžu buď brečet nebo se smát, můžu tě vinit nebo mít rád. Můžu zde klečet, můžu se bát. Bibli já nečet, chci se dál ptát. Můžu tě poslechnout, můžu to vzdát, jenom si povzdechnout, že měl jsem tě rád. Můžu tu ležet, můžu jen spát, můžu si o tobě nechat jen zdát. Můžu ti dál jen slibovat cit nebo tvou bolest i na sebe vzít. Nebo tvou noc zkusit proměnit v den, pomoct ti ukončit jeden zlý sen. Můžu tvá slova vážně teď vzít, můžu se otočit, pryč odejít, Nebo jít za tebou, děj se, co děj, zkoušet dál léčit tvou beznaděj. 34

Omyl Zmátla ho tak, že uvěřil, že bude jeho. Miloval ji tak, že chtěl být navždy s ní. Zbláznila ho tak, že nechtěl bez ní žít. Nevěděl jak, však musel ji mít. Mluvila s ním tak, že vyložit si to moh jakkoli. A vyložil si to tak, že zadává mu úkoly. Splnil je tak, jak myslel, že si přála. Cítil se silný a pevný jako skála. Chovala se tak, že neměl žádné pochyby. Snažil se dál a nedal pozor na chyby. Poprvé tehdy překonal všechny svoje obavy. I když tušil, že má o ní jen falešné představy. Pak zranila ho tak, že neví co se děje. Nechala ho upadnout do beznaděje. Dál miluje ji tak, že musí to být blázen. Netuší jen, že to je prostě další fáze.

Gin Přemýšlím, jestli jsem neotevřel láhev s Džinem. Miluji pořád tak silně a zbytečně... Necítím nic než prázdnotu a zklamání. Nevěděl jsem, že to přijde... Otevřel jsem tu láhev bez ptaní. Otevřel jsem ji s pohodou a klidem, nesměl jsem tušit, že patří to k lidem. Ať je to vlastně jakkoli Tohle mi asi nesmí stačit a nemít ani naději to mělo by člověka na duši tlačit. Ať nalhávám si cokoli, tohle je propast a já nad ní visím. Je to snad tím, že kdykoli může mě srazit jako kdysi? 36

Nechci se těžce roznemoct a těžit sílu z mrtvé lásky. Nechci však ani ztratit most, pást na své duši konipásky. Nemůžu věřit, že tohle je dar. Nemůžu nechat si rozum svůj vzít. Život se neskládá z linek a čar obloukem k cíli často chci jít. Nemůžu cítit, že temné je tam a dobré zde, kde čekají víly. Bludičky vedou mě okolo skal, těžko kolem nich projdu až k cíli. Neradno dávat mi do ruky zbraň, obrátím ji pak proti sobě. Vášeň moje je litá saň nedá mi pokoj dřív než v hrobě.

Osamělý básník Induan S tebou chtěl jít s osudem se rvát, stačilo chtít, vždyť měl tě tak rád. Nejmenší šanci nemohlas mu dát, nechtělas ani milosrdně lhát. Tak teď jde světem sám a sám osamělý básník Induan. Důvody tvé nemohl znát, tak rozhod se prostě, že nechce si hrát. 38

Že nepůjde spát, že ani nebude jíst, že musí verše psát a ty je číst. Teď však jde světem sám a sám osamělý básník Induan. Netušil jen a nemohl znát, že tenhle sen nemá se zdát. A když už myslel, že začínáš tát, největší ránu muselas mu dát. Tak teď jde světem sám a sám osamělý básník Induan.

Slovy to nejde, popsat jeho žal, když ďábel teď vejde, hned duši by dal. Za tvoji blízkost, za tvůj smích, skončil by život v galejích A teď jde světem sám a sám osamělý básník Induan. 40

Bezesná Proč láska je krutá? Proč cítím teď žal? Noc odmítnutá, v které bych spal. Proč holá je skála, jenž zbyla tu v dešti? Jak zvonky se smála, teď zvony mi věští.

42

Bláznova kolébka

44

Zahrada Tam za plotem světa kolem nás je jedno místo, kde strnul čas. Zahrada bláznů a duší bolavých a přesto mnohokrát tam zazněl smích. Tam za zdí v domech z kamení smutek se v radost promění. Tak blázen i duše tesklivá shora se na svět podívá. Tam za ohradou v aleji, zázraky samy se nedějí, však ten, kdo chce svůj život žít, může ho chytit, v síťce mít. Tam v rohu mezi javory já našel světu navzdory kousíček štěstí, co chyběl mi jen, aby má noc se změnila v den.

Bláznivá stařenka Fanynka, stařenka během dne celý park blázince obejde. Přivoní ke květům, utrhne hrušku, tu krásu popíše, ač nemá tužku. Fanynka, stařenka promlouvá k stromům, stejně tak k sobě, lidem i domům. Slov, těch zná tisíce, krásných a milých. Ve slovech moudrá je ve šťastných chvílích. Stařenka Fanynka v slovech a smíchu, nenosí beznaděj, smutek či pýchu. Stařenko Fanynko, básník jsi nade mě i to, co nesvedu, popíšeš nádherně. Fanynka, stařenka, nehledá krásu, nosí ji v sobě a ve svém hlasu. V barevném župánku, s holou hlavičkou, na věky ve spánku kráčí si cestičkou. 46

Tikot Na stěně visí hodiny, jejich tikot mě děsí. Z života dělá mi dějiny, ten, kdo je kolem mne věsí. Kdykoli tikot uslyším, dech času na krku cítím. Svou šanci na štěstí nezvýším horečně rychlým žitím. Tik, tak, plynou ti vteřiny, říkají hodiny tvrdě, je čas odhodit peřiny, stavět se životu hrdě! Tik, tak, už dlouho neváhej, snad ti to konečně dojde! Ještě chvíli si s časem hrej a život kolem jen projde.

Ztracení Na tomhle kulatém kameni, štěstí se někdy promění, v něco tak strašlivě vzdálené, že pálí to jako žár plamene. A ti, kteří štěstí nemají, z oblohy častěji padají, diví se, proč ptáci zpívají. tvrdí, že neradi létají. Když motýl křídly nemává... a vítěz raději prohrává... když krása pláče potají... živý pak do hrobů spěchají. Jsou však i jiné možnosti i šťastnější lidské bytosti. A ti, kteří neztrácí naději, na nebe vždycky se vracejí. 48

Strach Nebraň se chuti, která tě nutí, kameny zvedat, poklady hledat. Nehledej smysl, v tom, co tvou mysl, nečiní zdravou, milou a hravou. Otevři oči, náš svět se točí. a za pohled stojí. Každý se bojí!

50

Balady o hříchu

52

Boží dílo Nechci se s bohem přít, zda jsi mi přána a zítra z rána, zda smím tě mít. Nechci ti otevřít a ptát se sám sebe, zda duše tě zebe, tak dál chceš jít. Nechci jít spát a než se vzbudím, zjistit, že studím a umím jen brát. Ale nechci se vrátit v tu prázdnotu tichou, pro myšlenku lichou, nechci tě ztratit.

Růže Růže má kouzlo, jenž poupěti chybí. Roste do krásy, se zemí kořeny však pevně spjatá. Staví se světu na odiv, neboť už ví, že se mu líbí. To kouzlo přetrhne, kdo s utržením chvátá. Proto hned netrhejte růži krásnou! Nejdřív jen z posvátné vzdálenosti na ni popatřete. Vždyť bude tu růst i ráno, až hvězdy zhasnou. Toužit je často víc, než mít, ač člověka to někdy plete. Hlaďte ji svého srdce něhou, vždyť máte cit! Květ jejích úst ať stále šťastně kvete. Pak nastane čas, kdy sama bude chtít, ať si svou růži také utrhnete. 54

Dotkněte se i trnů, ať víte, že svatá není, Pak ve váze vodu sami měnit chcete. Ten zážitek váš pohled na ni trochu změní. Však netřeba se tolik bát, zda jednou neodkvete. A až i přes Vaši milou snahu, to se může stát, ze spanilé růže stane se suchá větvička, jak to bývá. Vy budete i tu větvičku stále milovat. Už pro tu vzpomínku, co v sobě skrývá. Už pro ten čas, kdy její stonek se hrdě pnul v těch místech a pro tu kapku krve, kterou ostrý trn vám rozlil v dlani. Pro ty třpytivé krůpěje rosy, které stékaly po jejích listech. Vždyť sami to víte, jak vzpomínat budete na ni.

Milování V dotecích ještě trochu plavu a tiše létám s tebou pod hvězdami. Nevěřícně k nim zvedám hlavu jako když náhle to nejsou ty samy. Očima dotýkám se jiných světů a rozum mi říká, že se pletu, teď nejsem však schopen stvořit větu, než vrátím se s tebou na planetu. Tak zavírám oči, neb závrať mne jímá a dál už neřeším nebeské záhady. Jen doteky něžné má duše teď vnímá, vedeš mne cestou do rajské zahrady. Láska, ta dokáže člověka opíjet, jak ani hvězdné dálavy nemohou. Tak nádherně skutečný s tebou je svět, že náhle sny mají paletu ubohou. 56

Pochybnosti Stín ve mně se občas ptává a studený pot mě přitom polévá, ptá se zda ten, kdo ráno vstává, je vždycky ten, kdo večer uléhá. Zda ten, kdo večer hladí, s úsvitem bojí se podívat, na toho, kdo jej svádí, na toho, co je z ráje had. Zda ten, kdo večer se směje, pak nepláče v noci bezesné, že vlastně nechtěl to, co se děje, přitlouká na kříž viny své. Tak prosím řekni, že se pletu, že ve tvých očích už není vina potom své pochybnosti smetu a naše láska bude jiná.

Balada o hříchu Potkal jsem dívku, krásnou jak sen, byla tak milá a smála se jen. Maličkou vadu však přece jen měla, doma dvě děti, srdce pro manžela. Stalo se jen, co mělo se stát, vzplanula touhou, já měl jsem ji rád a oba pak láskou jak opilí, na chvíli klesli jsme do obilí. Já měl prý to být, kdo rozum měl mít. To bych pak nevěděl, co je to cit. Příště chci lásku dlouhou jak nit, abych už nemusel smutný zas být. 58

Když vášeň přešla a rozum nás zdvih, ona odešla, že tohle byl hřích. Měla mě ráda, však manžela víc, tak byl jsem zas sám jako půlměsíc. Když láska končí, tak začíná pláč. Hloupý i moudrý muž ví, co je zač. V lásce v té chybuje blázen i král. I nejeden rytíř už noc proplakal. Já měl prý to být, kdo rozum měl mít. To bych pak nevěděl, co je to cit. Příště chci lásku dlouhou jak nit, abych už nemusel smutný zas být.

Podivné loučení Co řek bych rád ti naposled? Ač vím, že v mnohém jsem se splet, tak jistý jsem si jednou z mých vět, že jsi ten nejkrásnější květ. Nač budu myslet až skončí sen a kouzlo noci mi vezme den? Na tvoje ústa sladká jak med, ve kterých našel jsem něžný svět. Proč ještě musím se na tebe podívat? pro tvoje tělo, tu zahradu vnad. Snad se ti to bude divné zdát, však svůdná a štíhlá jsi jako had. A moje ruce, kam zkusím je dát? Možná, že budeš se tomu teď smát, Však od srdce levou na tvá ňadra žhavá a možná, že v klíně skončí ta pravá. 60

A znovu chci ochutnat tvojí šťávu, tu horkou a omamnou z Vesuvu lávu. Ať šimrají mě tvé voňavé vlásky! Že podivně znějí ta má slova lásky? Že jsem ti něžné vyznání slíbil a jiný druh básně by víc se ti líbil? Vždyť tohle je to, co naplní lásku a proč Bůh stvořil smyslnou krásku! Tobě teď možná přijde to zvláštní, že takhle vyprávím o svojí vášni. Však věz, že v lásce bývá to běžné, dávat i slovy si doteky něžné. Že nesmím nahlas říkat ta slova? Dobře, tak nikdy je nevyřknu znova! A ty jako světice pravá se chovej a ve své mysli si tajně je schovej.

Vzdálená lásko Já trápím se touhou a nemohu spát. Už tak strašně dlouho a marně mám rád. Nemít tě blízko je pro mě teď trest, padám tak nízko, když zkouším se vznést. Teď, když už vím, co nemohu mít, jen víc o tom sním, ač nesmím tě chtít. Dál vidím Tvou tvář tam v zrcadle času, v té temnotě zář a ozvěnu hlasu. Dřív tvoje láska mohla mě vést, teď jako páska mi zakrývá lest. Tu, kterou na sebe nastražím sám, tím, že tě stále tak marně rád mám. 62

Cesta Jak měním svou cestu, slepě jdu za štěstím a blížím se k městu, kde tuším tvůj stín. Zas slyším tě vzdychat a cítím tvůj tep, zas karty chci míchat, tebe zvát na svůj lep. Zas tuším tvůj pocit a ladím tvůj žár a nerad bych procit a v krvi ten var. Ne v srdci, ne v duši, ne v duši, jen v těle. Už marně se snažím, jen postel se stele.

Hrady Stavíme paláce z malinkých lží, v nich tichá láska může dál žít. A když nás přijde potrápit svědomí, zavřem jen oči a budem snít. Žijeme v hradech ze střípků lásky, aby ty střípky nám nemohli vzít. Nebudem hledat lži na otázky, nechceme na pospas dávat svůj cit. Oknům se radši vyhnem v těch hradech, abychom s žalem svým uvnitř se nezavřeli, tam za okny mívá svět plačtivý nádech, venku dnes leží i rozum náš celý. Ze slůvek stavíme obranné valy, abychom chránili, co zbylo v nás, co včera hřálo i co dnes pálí. Všechno, co zastavil běžící čas. 64

Rozchody

66

Naposled Ještě pořád můžu tě milovat, ještě chvíli se na tebe dívat. Pak odejdu navždy ač nesmím litovat, jen slavíci smutně dnes budou zpívat. Ještě pár chvil můžu předstírat, že slzy nepřijdou, až se setmí. Ještě bolestí oči nechci zavírat, teď zachytit musím tvůj pohled letmý. Ještě mám čas se zadívat do tvojí kouzelné tváře naposled, vyčíst z ní, jak dál se umět smát... zjistit proč s tebou se třpytí svět. Ještě ti poslední polibek dát, poslední dotek než odejdu sám. Však nikdy už o mě se nemusíš bát, já dík tobě našel jsem, v co víru mám.

Něžný zloděj V zahradě slunečné rozkvetla růže. Krásná, jak květina jenom být může. Co mělo, stalo se jak kouzlem či trikem, že já v té zahradě stal se zahradníkem. Zahradník nevinný tehdy jsem býval, na květy rozkvetlé jenom se díval. Ta růže ke mně však něžně se vinula a s její touhou má touha splynula. Co mělo, stalo se a od té chvíle, chtěl jsem se dotýkat růže své milé. Však vládci té zahrady neměli pochopení, pro mě, že v růži jsem nalezl zalíbení. Ta růže nebyla určena pro mě. Co když ji utrhnu pánovi v domě? Báli se, hrozili, zda můj cit vřelý, nevezme květinu chladnému majiteli. Hrozili, spílali, "My ti výpověď dáme! Špatný to zahradník, jenž růže láme!", 68

ale já příliš nedbal na vládců rady. Co když... žijem jen jednou? Jen teď a tady? V zahradě deštivé stráž byla bdící, co když teď začnou i další zahradníci? A já zatím večer mizel dírou v plotě, své spanilé růže se dotýkal o samotě. Já zloděj bez viny hladím tu růži a její doteky vnímám svou kůží. Se svojí láskou nevinnost ztrácím, jen nerad květinu zahradě vracím. Z vůně té květiny hlava se točí, z nahého stonku nespouštím oči. Z jejího květu rosu rád piju, v obětí růže cítím, že žiju. Tak zítra z té zahrady odejít musím a vlastní květinu hledat si zkusím. Prý jiná, krásná i v polích být může však navždy má první je spanilá růže.

Prší perly Prší perly, prší stesk, v zrcadle třpytí se smutku lesk. Prší a prší, třpytí se, třpytí, kéž bych je navlékal na pevné niti. Kéž by se radost dnes změnila v kouzlo, které by očima do mysli vklouzlo... Nechalo za sebou chladivou vůni, abych už netonul ve stesku tůni. Kéž by ty perly se vrátili v moře a s nimi odplulo i moje hoře. A s nimi kéž by se do moře skryla i moje láska, jak malá mořská víla. 70

Stesk Tři noci bez tebe, čtvrtý dnes den, už nekoukám do nebe, úsvit vzal sen. Tři noci horečné, čtyři dny změn. Slzy jsou zbytečné, zbyly vzpomínky jen. Jsou krásné a voňavé, tak hebké a vlahé. A srdce je bolavé i pro tvé tělo nahé.

Křič jen křič Láska teď krutě svírá tě v dlaních. Já vím, že snadno nechce to vzdát. Však vem náruč růží a ustel si na nich! Krásné to jsou, ale zkus s nimi spát. Tak otevři okno a do světa křič, že skončil právě ten nejhezčí kýč, že lásku jak sen vítr odnesl v dál a že někdo dnešní noc sám proplakal. Už z postele vstaň, venku je krásně. Já vím, že bolesti nesmíš se bát. O touze marné škoda psát básně, zítra se tomu budeš jen smát. Tak otevři okno a do světa křič, že skončil právě ten nejhezčí kýč, že lásku jak sen vítr odnesl v dál a že někdo dnešní noc sám proplakal. 72

Smutné Smutné tváře bez milých úsměvů, smutné moře bez ryb a bez břehů. Smutné touhy bez lásky vzplanutí, smutné konce slastného splynutí. Smutná skálo bez orlů volání, smutná cesto bez cíle zdolání. Smutná krásko s vráskami ve tváři, smutná louko, když slunce nezáří. Smutné město bez lidí bez domů, smutná zemi bez květin bez stromů. Smutný stíne bez tmy a bez světla, smutná básni se mnou ses zapletla.

Zapomínka Stále se otáčím nad vzpomínkou, na tvoji duši, tvář i tvé tělo. Kéž by se stala teď zapomínkou, zmizela, aby víc už to nebolelo. Naději hledám v tomhle klubu. Světlo a kouř a hudba, co pálí. Sklenice, židle a stoly z dubu a lidé starší sem by se báli. Hudba a ruce a dívky šílí a v očích ten svět, co nezná stud. Snaží se zahnat jen dlouhou chvíli a neláteřit na osud. Stojím a dívám se kolem sebe, do tváří, do světla, do kouře. Tady to vře a svět venku zebe, studený déšť padá do bouře. 74

Hráze Stavějte hráze proti své touze, půjde pak snáze touze se vzpouzet. A možná ta touha osudu spílat, slabost je pouhá, nedobrá víla. Stavějte valy proti své chuti, ptejte se k čemu láska Vás nutí. A možná ta láska, že nestojí zpříma, na ruce páska po pádu Říma. Stavějte slabost proti své síle i promrzlí na kost ujdete míle. Však co když ta síla nůž otáčí v ráně. Tam, kde dřív byla, teď šedivý skráně. Stavějte rozum proti své vášni, do cesty vozům se stavět je zvláštní. A možná Vám dojde, jak dokončit cestu, i když kůň pojde na cestě k městu.

Zacelit Zacelit díru v duši, srdce ať dlouho buší. Zacelit víčka spánkem, jít tmou za svatojánkem. Zacelit šrámy v mysli, znovu být nezávislý. Zacelit spáry v citu, vydržet do úsvitu. Zacelit rány z lásky, sundat si všechny masky. Zacelit škvíru v soudu, opustit rodnou hroudu. 76

Příliš snadné Už zase nad mlékem rozlitým brečím. Má bolest je větší, než bych si přál. Z touhy a lásky stal se teď přečin, čím jsem se provinil a co teď dál? Srdce je zločinec, žene mě k slzám, není kam spěchat, stále mám rád. Mít teď tak spánek, na duši balzám, moc rád bych o tobě nechal si zdát. Nevím, kam utéci, kolem je mlha, šílenství, touha, zármutek, žal. Nemám než stéblo, abych se chytil, nemám než bolest, proč jsem si přál? Chtěl jsem ti z tváře odejmout smutek, chtěl jsem jej s tebou zkusit nést dál. Jen tobě však zřejmě patří tvůj osud, já nejsem spasitel, jen nejblíž jsem stál.

Nemáš dost odvahy odmítnout zpříma, neměl bych za zlé mít, komu jsem lhal. Nemohu porušit hodiny ticha, myšlenky vrátit, odkud jsem vzal. Ty nevíš dívko, jak lásku mou vzít, tak proč se ptáš, kam zítra jít? Já teď hledám víru, že lze i bez tebe žít, v srdci mám díru, tam, kde prohořel cit. Jen čas dá lék na bolest mou zlou, přiloží na čelo dlaň svou chladivou. Jsi žár můj i smích a ozvěna skal. A já, jak blázen, směju se dál. 78

Drahá přítelkyně Snad, že mi můžeš odpustit, mou větu, která zebe, asi jsem se chtěl trochu mstít. však nechci žít bez tebe. Asi jsem chvíli uvěřil, že jsi jen další kráska, která se snaží ze všech sil, ublížit slovu láska. Ty jsi mě pouhou narážkou přivedla do vln zmaru, proto jsem splácel urážkou, tu za přátelstvím čáru.

Operace Jednou to přijít muselo. Dohodli jsme se na tom společně, ale bolí to každého zvlášť. Otevřu oči a nemám už nemám přítelkyni. Malá incize a je z ní kamarádka. Jako když srdce otevřeš skalpelem, něco vyjmeš a cosi nového do něj vložíš. V implantátech se sice nevyznám, ale tenhle tam asi patří. Zatím mě sice pálí jako čert a chce ven, ale rána je pevně zašitá. Cítím jak srdce se mi svírá a snažím se udržet ránu uzavřenou, protože jinak by mohlo puknout a to by bylo špatně. 80

To srdce má v sobě ještě hodně síly. Pokud ten implantát se ujme, bude to srdce bít teď trošku jinak. Dřív vlastně bilo jen pro tu uvnitř, teď ale bude muset bít zas jenom tak. Zalili jsme vše slzami a přikryli slibem. Takhle to roky má zůstat uzavřeno, pevně a sterilně, aby už nic neproklouzlo ven. A dotýkat se zakázáno.

82

Zoufalství

Vem mě pod svá křídla Otevři mi náruč, vem mě pod svá křídla, odlétneme spolu nikdo neví kam. Pro někoho ošklivá pro někoho bílá Já si s tebou klidně zalétám. Hledal jsem tě dlouho našla jsi mě dříve Čekal jsem tě ráno přišlas v pondělí. 84

Sbohem moje touho jiná na mě kýve není nám všem dáno buďme veselý. Nedávejte křížek nedávejte růže nedávejte slzy nedávejte hlínu Nedávejte kámen kdopak za to může? pošlete mě větrem louce ležet v klínu.

Houpačka Sedí dnes v rohu jeden muž, houpe se v slabosti sem a tam. V žalu svém svírá ostrý nůž, kdo může odpustit řeší hlavolam. Přiloží k srdci a zoufale prosí, toho tam nahoře i toho dole, aby mu k tomu už sílu dal kdosi, že nechce život žít vpletený v kole. Klátí se vpřed, klátí se vzad, cestu si dávno už navždycky splet, těžký žal do jeho duše teď pad, ze světa radši by odešel hned. Nechce jít dál a nemůže pryč, už nehledá žár a nehledá stín. Jak poustevník sám a v duši jen bič, že nehodný otce i světa je syn. 86

Mana Teče krev z otevřené rány, z očí ti kanou hořké slzy. Oblohou krouží černé vrány. Lásku svou ztratil jsi příliš brzy. Ztratil a zatratil pro svoji pýchu. Věřil jsi příliš v Bludného Holanďana. Znovu jsi osaměl ve svém smíchu, neboť jen ve víře byla tvá mana. Hledáš dál na moři žalu svou víru, do hlubin noříš se se zatajeným dechem. Nikdy jsi v lásce neznal zdravou míru a smířit se neumíš s neúspěchem.