Zdravím z jihu na sever, zatím co k vám přišlo jaro, k nám přišla zima, a tak jsem si s hřejivou vzpomínkou na dvojitá okna a topení navlékla rukavice a teplý svetr, udělala teplý čaj a snažím se vám napsat pár řádků. O Velikonocích jsme měli dva týdny prázdnin a s nimi velikonoční oratoř (aktivity). V pondělí přišlo kolem 60 dětí, a když v úterý přišlo kolem 70 dětí, neměli jsme to srdce ve středu zavřít a velikonoční oratoř jsme prodloužili. Vyplatilo se, ve středu přišlo dětí 90 číslo, kterého se v celé historii oratoře ještě nedostalo. Od Zeleného čtvrtka do Velikonočního pondělí jsme ale skutečně oratoř zavřeli a pokračovali jsme až další týden od úterka. Začali jsme trénovat kriket vypadá trochu bezpečněji než baseball! Na oratoř nám chodí hlavně kluci, z 90 dětí je tak 70 kluků. Spousta dětí (především děvčat) do oratoře přichází s malými sourozenci. Takže osmileté děti se starají o roční sourozence, zatímco rodiče často sedí doma. My jsme se rozhodli bojovat s tímto faktem založením dětského koutku, čímž konkurujeme školce. Minule se dokonce stalo, že se nám jedno dítě zatoulalo do školky, tak jsme ho tam nechali s nadějí, že se o něj později některý sourozenec přihlásí. Po úspěchu s prázdninovou oratoří jsem se rozhodla otevřít úterní. V úterý máme kliniku, a tak škola končí dříve. Učitelé z toho nebyli vůbec nadšení a asi věděli proč sestry je požádaly o pomoc. Raději nebudu komentovat reakci. Mám je ráda, ale někdy si připadám jak ve filmech z doby komunismu jak se co nejlépe a nejúčinněji zašít. V podstatě jsem ráda, že do oratoře nechtějí. Je pravda, že toho je na mě hodně, zvláště když máte děti různého věku a zájmů, nemůžete se věnovat všem najednou, ale pořád mi to přijde lepší, než aby mi naštvaní učitelé odrazovali děti z oratoře. Přeci jen je oratoř trochu jiným prostředím než škola. Minule jsem vám už psala, že teď učím náboženství v sedmé třídě. Musím říct, že je
to pro mě někdy náročné, ale je to věc, která mi dělá radost. Ráno, když skončí kolem osmé shromáždění se zpěvy, slůvkem a modlitbou, děti jdou do svých tříd, seženou si židle a stolky, vezmou kyblík a jdou pro kaši k snídani a připravit vodu na mytí talířů. Děti se rychle nají a v půl deváté má začínat výuka. Jelikož jsme v Africe, tak to zas tak ideálně nefunguje. Jelikož ředitelkou školy je bíla sestra se smyslem pro přesnost, tak se sen ideálů nevzdává. Protože sedmáci byli obvykle poslední, poprosila mě o dohled nad snídani. Takže nyní jdu každé ráno po shromáždění rovnou do sedmé třídy, kde se starám o chod ranních událostí okolo snídaně a po té mám náboženství. Už se nám to trochu zlepšuje, ale v počátcích to byl docela zápřah. Ono diskutovat s puberťáky mluvícími různými africkými jazyky, není zas tak jednoduché. Ale musím říct, že všechna čest dětem, ačkoli z tak bídných podmínek, skutečně mají obrovský respekt k učitelům. Co se týče mého osobního života v JARu, tak už mám první větší zkušenost s kriminalitou. Byla jsem poprvé přepadena. Je pravda, že shodou událostí jsem byla v nerozumný čas na nerozumném místě (po šesté v centru Joburgu) a hned se to vymstilo. Mě a mého bílého kamaráda přepadli čtyři mladíci, kteří na nás křičeli něco o střílení (pistoli ale neměli). Já nejdříve nevěděla, která bije, myslí mi to trochu pomaleji. Tři z nich si vzali na starosti mě a chtěli můj mobil, už jsem jim ho chtěla dát, když v tom jsem viděla, že můj kamarád je volný a snaží se k nim mluvit. V poslední chvíli jsem se rozhodla bránit, chytla jsem svoji tašku, a jak jsem ji pevně a odhodlaně držela, a mladíci mi ji chtěli pevně a odhodlaně vyškubnout, tak mi zranili záda, jenž už mě měsíc trápí. Naštěstí se nic vážnějšího nestalo, my jsme raději požádali nějaké lidi o pomoc a zmizeli jsme z centra drahým taxíkem. Prostě kluci viděli dva bělochy, tak zkusili štěstí. Musím říct, že od té doby se v centru necítím právě bezpečně, a když tam musím občas sama přestupovat, tak si dávám skutečně bacha, kam jdu. Takže opět žádné chození ven po páté. Ještě že už mám pár kamarádů s auty. Ale to není to nejhorší, co se tady v poslední době děje. Díky blížícímu se fotbalovému mistrovství světa narostly případy tzv. human trafficing, neboli obchodování s lidmi. V
JARu je to dlouhodobý problém, unášeny jsou především děti a mladiství. Po únosu jsou většinou nadrogovaní a užívání jako sexuální otroci. Ačkoli je to dlouhodobý problém, nyní před mistrovstvím se číslo unesených dětí rapidně zvyšuje. Sestry už děti varují půl roku dozadu. Pro nás to není překvapením, ale něčím, co se od začátku očekávalo. Letošní rok provází kampaň s hesly jako 2010 má být o hře, nepodporujte sexuální obchod či pryč s human trafficing. Za posledních pár dní se ve Fine Town postrádá 6 dětí, které byly podle svědků skutečně uneseny. Zarážející je, že jsme o tom nevěděli do doby, než se pokusili unést jednu 12 ti letou dívku z naší školy a sestry s tím šly na policii. V podstatě to tu nikoho moc nezajímá, protože se jedná o chudinskou čtvrť. Sestry uspořádaly shromáždění s rodiči, kam měl přijít také policejní inspektor, ten byl však nečekaně odvolán do kanceláře kvůli něčemu důležitému, zřejmě důležitějšímu než ochránit děti před takovým hrozným osudem. Každopádně se tu začíná klubat spolupráce ve formě doprovázení dětí domů a hlídání ulic. Salesiánská mládež z Johannesburgu plánuje rozdávání letáčků za cílem informovat lidi. A já si říkám, už aby bylo po mistrovství! Dnes máme den míru, sestry důrazně zakázaly oratoř, abychom si všichni odpočinuli. Takže slavíme výročí, kdy se Nelson Mandela stal prezidentem, takový náš 17. listopad. Když se dívám na historii země uprostřed Evropy a země na jihu Afriky tak si říkám, jestli snad není snazší za svobodu bojovat, než v ní žít. Tak ať se vám dobře daří a dobře volí, moc na Vás krajany myslím! Káťa
Děti milují kreslení. Kriket. Radostná fronta na čokoládová vajíčka.
Pokud je o prázdninách otevřená školka, děti v oratoři dostanou snídani a oběd. Pokud je školka zavřená, musíme připravit k jídlu něco sami. Chleba s marmeládou a burákovým máslem.
I takhle může vypadat oratoř. Poslední oratoř před Velikonocemi jsme poschovávali po zahradě velikonoční čokoládová vajíčka. Holky se starají místo o panenky o své sourozence. Často je vzájemná péče sourozenců dojemná.
Můj malý kamarád. Když se nechová, tak brečí. Děti milují puzzle, stavebnice, kreslení, hračky... prostě to, čeho je doma nedostatek. S takovými ranečky na zádech se těžko hraje.
Dětský koutek. Najdete mě? Mladí přes noc demonstrovali, neví se přesně za co, spálili pár chýší, a rozházeli odpadky. Na cestě můžete vidět černou špínu po ohýncích.
Večerní partička šachu ve Fine Town. Večerní Fine Town.