NOVÁ RADNICE Novou radnicí prošla většina Brňanů, mnozí dokonce ještě před narozením. Zdejší sňatková síň s velkým obrazem Antonína Procházky patřila ve městě k nejvyhledávanějším. Je to také oblíbený cíl turistů návštěvníků Brna, kteří se v klidném prostředí nádvoří s trojími slunečními hodinami, kašnou se symboly 12 měsíců a měděným chrličem v podobě draka seznámí s historií objektu a v létě třeba navštíví koncert, ozvláštněný působivou atmosférou. Představitelé města zde vítají vzácné oficiální návštěvy, v roce 1996 například královnu Alžbětu II. Nová radnice je hlavním sídlem Magistrátu města Brna. Jako centrum veřejné správy byla také vybudována. Stojí v horní části Dominikánského náměstí, v těsném sousedství kostela sv. Michala. Ten patří od 13. století řádu dominikánů, kteří si zde vystavěli také klášter. Už roku 1297 umožnili v jeho zdech konání brněnského moravského zemského soudu, kterému předsedal sám král Václav II. V letech 1348 85 byl refektář kláštera výhradním místem zasedání moravských soudů a sněmů v Brně. Jejich každoroční ruch však vážně zasahoval do klášterního režimu. Proto dali moravští stavové v letech 1582-85 přistavět nad Křížovou chodbu další poschodí. Vznikl tak Zemský dům, k němuž byla připojena i klášterní zahrada. Stavbu provedli v Brně usazení italští mistři Pietro a Antonio Gabriové, sochařskou výzdobu Elia Canevale. Působnost městské správy však časem narůstala a původní prostory jejím potřebám nestačily. Bylo nutno přistavovat další trakty a křídla, které se díky nesprávně provedeným propočtům či nekvalitní stavební práci občas zřítily. Dnešní podobu vtiskl budově brněnský architekt Mořic Grimm v letech 1716 1732. Z jeho projektu vzešel reprezentativní objekt, jehož průčelí s hodinovou vížkou korunuje celé Dominikánské náměstí. Grimm upravil
do barokní podoby také zasedací sál. Malířskou výzdobou pověřil Caetana Fantiho z Bologne. Ten zobrazil mezi okny moravská markrabata z rodu Habsburků od Ferdinanda I. po Karla VI. Bohaté stropní fresky zhotovil vídeňský malíř Daniel Gran. Představují hold olympských bohů Moravě a symboly práva a spravedlnosti. V tomto sále zasedal zemský soud a zemský sněm do roku 1783, kdy císař Josef II. nařídil přestěhování státních a zemských úřadů do zrušeného augustiniánského kláštera na dnešní Moravské náměstí a předání Zemského domu armádě. Teprve v roce 1869 dostal moravský zemský výbor budovu nazpět, ale zemská správa se sem již nevrátila. Byly zde dílny, škola, tělocvična, sklady i lidová vývařovna. Roku 1873 koupilo celý areál město. Díky protestům památkářů a občanů nenaplnilo svůj záměr dům zbořit a vést tudy komunikaci z náměstí na Husovu ulici. V letech 1934 35 přebudoval brněnský architekt Josef Polášek objekt pro potřeby městské rady a od té doby jej známe jako Novou radnici. Všechny její prostory nejsou veřejnosti celoročně přístupné. V zasedacím sále se konají pravidelné schůze brněnského zastupitelstva. Tam, kde stával trůn pro panovníka, dnes zasedá Rada města Brna. V Křížové chodbě, nejstarší zachované části, se pořádají výstavy a společenské akce Na malém nádvoří u Husovy ulice jsou instalovány městské lampy, dar partnerského města Utrechtu městu Brnu. MÍSTODRŽITELSKÝ PALÁC
Historie dominanty Moravského náměstí v Brně je spjata s kostelem Zvěstování Panny Marie a sv. Tomáše apoštola. Sahá do poloviny 14. století, kdy zde v těsné blízkosti městských hradeb založil klášter Jan Jindřich, mladší bratr Karla IV., který z něj učinil moravského místodržitele. Jan Jindřich měl s manželkou Markétou Opavskou syny Jošta (1351), Jana Soběslava a Prokopa. Jošt Moravský (Lucemburský) a Jan Soběslav jsou sochařsky ztvárněni na fasádě paláce. Tři další dcery se tenkrát nepočítaly za důležité. Nejstarší Jošt (Jodocus) měl velkou podporu Karla IV., který až do roku 1361 neměl mužského dědice. Synovci dopřál náležitého vzdělání a výchovy. Jošt si až do smrti zachoval zálibu v knihách a umění. Jan Jindřich mu ve svém testamentu svěřil správu země a značný majetek. Skutečnou autoritu si však Jošt musel vydobýt po letech vleklých sporů a často ozbrojených konfliktů s bratry i bratranci Zikmundem a Václavem IV. Pragmatismem a obratnou diplomacií dokázal obrátit střety ve svůj prospěch, Zikmunda dostal i díky finančním injekcím na svou stranu. Získal značné pravomoci a jako území i Braniborsko, kde úspěšně vládl a region hospodářsky pozvedl. Můžeme říct, že Braniborsko bylo tehdy ovládáno z Brna. V roce 1388 prosadil Jošt v neklidné a rozvrácené Moravě tzv. landsfrýd, smír mezi stavy, snížily se počty lapků, loupeživých rytířů a podobných jevů. Jako markrabě moravský a braniborský byl jedním z kurfiřtů-volitelů císaře římského. Ukončil spory s Václavem IV., dosáhl mnoha dalších hodností a úřadů. Byl náruživým čtenářem, příznivcem Josefa Flavia a Jana Husa. Brno neobyčejně pozvedl, dispozice města dodnes stojí na základech, položených Lucemburky. Joštovo postavení umožnilo jeho kandidaturu na císaře Svaté říše římské národu německého. Ve volbě o 1 hlas porazil Zikmunda. To bylo v říjnu 1419, v lednu 1411, krátce před korunovací, však Jošt zemřel. Okolnosti jeho smrti nejsou dodnes jasné, jisté je, že se podařilo zabránit, aby se stal i vládcem Německa. Majetek si rozdělila rodina, hlavně Václav IV. a Zikmund. Po Joštově smrti zanikl i
titul markraběte moravského, zůstal český král. A císařem se stal Zikmund. V únoru 1411 byl poslední moravský markrabě pochován v hrobce u Tomáška, kde odpočívá dodnes. Jan Jindřich určil kostel jako místo posledního odpočinku moravských Lucemburků. V roce 1999 byla hrobka s ostatky vědecky prozkoumána. Budova sama získala současnou barokní podobu v 17. století (Jan Křtitel Erna a Mořic Grimm). Klášter byl povýšen na opatství. Reformy císaře Josefa II. však v roce 1783 přesídlily augustiniány na Staré Brno. Z budovy vznikl tzv. dikasteriální palác, sídlo státních, zemských a stavovských úřadů. Stavební úpravy provedl Franz Antonín Hildebrandt. Jak připomíná pamětní deska napravo od Joštovy sochy na fasádě, v roce 1805 zde přespal Napoleon a údajně i z balkónu pokynul shromážděným davům. Jako sídlo úřadů a zemského prezidenta sloužil palác i po roce 1918. Za II. světové války ho obsadily protektorátní úřady. V letech 1955 1989 zde bylo Muzeum dělnického hnutí a sídla mnoha dalších institucí, poté ho dostala do správy Moravská galerie v Brně. Po přestavbě v letech 1995 1997 zde vznikly výstavní sály, stálá expozice starého umění, původní refektář je používán jako sál s kapacitou 150 míst pro koncerty a společenské akce. V současné době se připravuje další celková rekonstrukce budovy s odhadovaným nákladem 1 mld. Kč. Je nutné najít partnery a sponzory. V říjnu 2015 byla na Moravském náměstí vedle kostela umístěna socha Jošta na koni, dílo sochaře Jaroslava Róny. 8 m vysoká plastika symbolizuje rytířské ctnosti.
PRAŽÁKŮV PALÁC Jedna z budov Moravské galerie v Brně (dnes Husova ulice č. 18) je neodmyslitelně spojena se jménem Aloise Pražáka, politika a vůdčí osobnosti českých Moravanů. Narodil se 21. 2. 1820 v Uherském Hradišti. Zámožná měšťanská rodina Pražákova byla sice česká, ale češtinu používala hlavně ve styku s dětmi a služebnictvem, jinak se hovořilo a psalo německy. Malý Alois si však, zpočátku alespoň pro mluvený projev, češtinu osvojil. Studoval na gymnáziu v Kroměříži a filozofii v Brně, kde se u něj díky vlivu Matouše Klácela a Řehoře Volného objevily první známky vlasteneckého cítění. V Olomouci absolvoval Pražák studia práv a od roku 1844 se věnoval advokátní praxi v Brně. Roku 1848 byl zvolen poslancem moravského zemského sněmu, kde se mimo jiné zasloužil o zrušení poddanství. Na jeho návrh odmítli tehdy moravští stavové bližší státoprávní
spojení Čech, Moravy a Slezska, o které usilovali čeští politici. Roku 1849 stál Pražák u zrodu Národní jednoty svatých Cyrila a Metoděje (pozdější Matice moravská). V zemském sněmu se stal výraznou osobností. To mu později přineslo i zvolení do ústavodárného říšského sněmu, kde se postupně sbližoval s vůdčími osobnostmi české politiky (František Palacký, František Ladislav Rieger). Roku 1861 založil Národní stranu na Moravě. Se skupinkou přátel (Jan Helcelet, P. Ignác Wurm, František Antonín Mathon) vytvořil volební výbor, který vydal předvolební prohlášení. Jeho zveřejnění umožnil redaktor Jan Ohéral, který je otiskl v Moravských novinách, jediném českém politickém listu na Moravě. Národní straně na Moravě nepřinesly volby do zemského sněmu významný úspěch, v březnu 1861 se však na Moravě zrodila moderní česká politická reprezentace, která nadále usilovala o co největší zastoupení v zemském sněmu a o uznání jazykové i národní samosprávnosti Moravy. V letech 1879 1891 byl Pražák členem Taaffeho vlády (ministr spravedlnosti, český ministr krajan). Ve svém úřadu zastával zájmy českého národa, hájil rovnoprávnost českého jazyka při soudních a úředních jednáních. Alois Pražák se rozhodl dát svým snahám o emancipaci českého živlu v německém prostředí tehdejšího Brna i hmotný výraz. Pověřil známého vídeňského architekta dánského původu Theofila Hansena, aby postavil v souladu se záměry plánované Okružní třídy v jednom komplexu české kulturně společenské středisko Besední dům a sousedící obytný palác, který se stal sídlem Pražákovy advokátní kanceláře i Pražákovy rodiny. V letech 1871 73 byl soukromý dům dokončen. Navzdory protichůdným tendencím německé městské správy vznikl v Brně jedinečný soubor budov ve stylu vídeňské neorenesance, který se stal centrem českého vlasteneckého dění. JUDr. Pražáka stál i za objednávkou výstavby nemocnice U sv. Anny, která byla zadána Hansenovi. V roce 1882 byl povýšen do nižšího šlechtického stavu (baron). Důležitý pro něj byl rodinný život. Oženil se s Antonií Skarlitzlovou, dceoru olomouckého tiskaře a nakladatele. Svatba se konala na sv. Hostýně. Z manželství se narodily čtyři děti, synové Vladimír, Jaroslav a Otakar a dcera Marie. I po odchodu do soukromí prosazoval Alois Pražák neúnavně myšlenku ústavních změn ve prospěch autonomního postavení českých zemí v rakousko-uherské monarchii. Tři desítky let byl vůdčí osobností české Moravy a nejvýznamnějším českým politikem 19. století na Moravě. Je pochován v Mařaticích u rodného Uherského Hradiště. Syn JUDr. Otakar Pražák šel v otcových šlépějích. Byl poslancem, předsedou Besedy brněnské a působil v Družstvu pro zbudování Národního divadla v Brně. Pražákovi potomci žijí v Austrálii. Po roce 1989 přenechali svůj restituční nárok na obytný palác Moravské galerii, která zde má po rekonstrukci ředitelství, výstavní sály a prostory pro vzdělávací aktivity. Kromě paláce na Husově ulici č. 18 (Pražákův palác) je po Aloisu Pražákovi pojmenována ulice v Horních Heršpicích. Jeho portrét uchovává Moravská galerie.
UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉ MUZEUM V BRNĚ V roce 1850 byla v Brně založena Obchodní a živnostenská komora, která si jako jeden z cílů uložila uchovávat vynikající řemeslnické a později i tovární výrobky. K tomu ovšem potřebovala prostor, a tak vznikla myšlenka vybudovat specializované muzeum. Úkolu se ujal Johann Georg von Schön, inženýr, architekt, vysokoškolský pedagog a posléze ředitel Moravského průmyslového muzea v Brně. Svým projektem se zapsal do stavební a kulturní historie Brna. Narodil se 7. 9. 1838 v Benátkách, studoval na technickém oddělení Polytechnického institutu ve Vídni (1856 61), další dva roky také architekturu na vídeňské Akademii užitých umění. Vyučil se i zedníkem. Od roku 1861 byl asistentem na katedře silničních a vodních staveb, do roku 1868 byl inženýrem ve službách c. a k. Spolku jižní dráhy a podílel se na projektu otomanské železnice. Roku 1871 získal místo profesora pro obor vodních, silničních a železničních staveb na Německé technice v Brně, kde postupně zastával i úřad děkana a rektora. Byl prezidentem a čestným členem Moravského uměleckého spolku. Pro Moravské průmyslové muzeum navrhl budovu ve stylu florentské renesance. Staveniště bylo na tehdejší Elisabethstrasse 14 (dnes Husova 14). Roku 1872 byl položen základní kámen, stavební práce byly zahájeny 10. června 1881 a v roce 1882 ukončeny. Po úpravě interiérů, přemístění a instalaci sbírek bylo muzeum 17. února 1883 slavnostně otevřeno za přítomnosti arcivévody Rainera. Brno získalo důležitý institut pro rozvoj klesající úrovně řemeslné produkce i obecného vkusu a současně významnou reprezentativní budovu na plánované Okružní třídě. V letech 1874 1883 byl Schön ředitelem nového muzea. Zastával pak řadu významných odborných i pedagogických postů včetně rektorského úřadu na Vysoké škole technické ve Vídni, kde 11. 7. 1914 zemřel. Georg Schön sehrál významnou roli při zakládání a rozvoji brněnského uměleckoprůmyslového muzea, jehož činnost pomáhala čelit úpadku uměleckého řemesla, vytlačovaného strojovou velkovýrobou. Vedle vlastního shromažďování dokladů kvalitní historické i soudobé řemeslné produkce a různých forem její popularizace pomáhalo spolu s průmyslovou školou vychovávat nové generace stavitelů a řemeslníků, kteří by dokázali spojit funkci tvůrce na jedné a práci řemeslníka jako pouhého reprodukčního elementu na druhé straně. Jak řekl J. G. Schön ve své úvodní řeči při otevření muzea, mělo to být outočiště pro průmyslníka a dělníka, který se chce sám zušlechtit a své touze po vzdělání zadost učinit. Muzeum, druhé v rakouském mocnářství, sloužilo svým sbírkotvorným, výstavním i vzdělávacím účelům s bohatou odbornou knihovnou a výjimečným přednáškovým sálem desítky let, jeho stálá expozice užitého umění patřila k ojedinělým v republice. Muselo se vyrovnat i s výrazným omezením výstavních prostor, protože sem bylo nutné přestěhovat sbírky obrazárny z dnes již neexistujícího nejvyššího poschodí Moravského muzea na Zelném trhu. Prošlo také řadou rekonstrukcí, první hned 6 let po svém vzniku, kdy bylo rozšířeno o třetinu a konala se zde jubilejní císařská výstava; zatím poslední rekonstrukce skončila začátkem roku 2011. Moderní pojetí muzejního provozu zachovalo vzhled vstupního prostoru i impozantní podobu hlavní dvorany, zásadních úprav se dočkal stupňovitý přednáškový sál s krásným interiérem. Knihovna byla přestěhována do Pražákova paláce. V současnosti probíhá budova dalšími stavebními úpravami, po nichž zde vznikne muzeum designu.