Obvodní soud pro Prahu 4 28. pluku 1533/29b 100 83 Praha 10 Ke sp. zn.... Žalobce: [Jméno a příjmení] nar. [datum narození], [trvalé bydliště] Právně zastoupen: JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, ev. č. ČAK 00685 TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s.r.o. se sídlem Praha 2, Trojanova 12, PSČ 120 00 Žalovaný: Česká spořitelna, a.s., IČ: 452 44 782, se sídlem Na Příkopě 29, 110 00 Praha 1 Právně zastoupen: JUDr. Tomášem Sokolem, ev. č. ČAK 00789 Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák s.r.o. se sídlem Sokolská 60, PSČ 120 00 Replika žalobce Prostřednictvím datové schránky Plná moc právního zástupce založena ve spise Přílohy dle textu
1. Úvod Nadepsaný soud doručil právnímu zástupci žalobce dne... vyjádření žalovaného k žalobě. Žalobce v této replice předkládá soudu podrobné právní stanovisko ke skutečnostem a právním závěrům obsaženým ve vyjádření žalovaného. Nad to žalobce do své repliky zahrnul rovněž stanovisko ke skutečnostem a právním závěrům předkládaným jinými bankami v typově shodných soudních řízeních. Vzhledem k tomu, že žalobce předpokládá, že žalovaná i v tomto řízení podobné námitky přednese, zabývá se jimi v zájmu komplexnosti svého vyjádření již nyní. 2. Nespornost žalované částky Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že žalobce předmětné služby prakticky využil, resp. využíval, přijímal jejich poskytování žalovaným a po celé sledované období za ně hradil předmětnou paušální cenu za každý měsíc. Z toho plyne, že činí nesporným výši měsíčního poplatku, který žalovaný platil, i skutečnost, že byl tento poplatek pravidelně strháván z žalobcova bankovního účtu. Žalobce proto žádá soud, aby vzal výši žalobcem uplatňované částky bezdůvodného obohacení za nespornou. 3. Právní povaha úvěrové smlouvy 3.1. Smlouva o úvěru je smlouvou spotřebitelskou Dle 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obchodní zákoník nebo ObchZ ) se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle 261 odst. 3 písm. d) ObchZ platí, že se obchodním zákoníkem řídí závazkové vztahy z každé smlouvy o úvěru, a to bez ohledu na povahu účastníků takového závazkového vztahu. Dle 262 odst. 4 ObchZ se však ve vztazích podle 261 ObchZ použijí ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Ustanovení 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník nebo ObčZ ) definuje spotřebitelské smlouvy jako smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dle 52 odst. 2 ObčZ je dodavatelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Dle 1 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, je bankou akciová společnost, která mimo jiné poskytuje úvěry. Každá banka proto v souvislosti se smlouvou o úvěru splňuje znaky dodavatele dle 52 odst. 2 ObčZ. Spotřebitelem je dle 52 odst. 3 ObčZ fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci Stránka 2 z 53
samostatného výkonu svého povolání. Jestliže klient splňuje podmínky stanovené touto definicí, vztahují se na smlouvu o úvěru ustanovení části prvé, hlavy páté občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách. 3.2. Smlouva o úvěru je smlouvou adhezní Smlouva o úvěru není jako celek výsledkem kontraktačního jednání mezi klientem a bankou, ale vzorovou smlouvou připravenou bankou, ve které nemá klient možnost provádět změny. Na posouzení úvěrové smlouvy a jejích jednotlivých ustanovení se proto použije Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen Směrnice Rady č. 93/13/EHS ), resp. příslušná ustanovení občanského zákoníku, která tuto směrnici provádějí. V případě, že je určité ujednání výsledkem individuální dohody mezi klientem a bankou, nemění tato skutečnost adhezní charakter smlouvy jako celku. Individuální sjednání konkrétního ujednání však musí banka prokázat. Čl. 3 odst. 2 Směrnice Rady 93/13/EHS uvádí: Podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Skutečnost, že některé aspekty podmínky nebo jedna konkrétní podmínka byly individuálně sjednány, nevylučuje použití tohoto článku pro zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o předem sepsanou běžnou smlouvu. Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určitá běžná podmínka byla individuálně sjednána, je povinen o tom předložit důkaz. 3.3. Ochrana spotřebitele Pro spotřebitelské smlouvy je charakteristická vyšší míra ochrany jedné smluvní strany spotřebitele ve srovnání se smlouvami uzavřenými mezi dvěma podnikateli nebo dvěma nepodnikateli. Důvodem pro právní zakotvení této ochrany je empirická zkušenost s tím, že pokud tento typ smluv není regulován, dodavatel jakožto silnější strana má tendenci vnutit spotřebiteli jako straně slabší podmínky, které jsou pro spotřebitele zjevně nevýhodné. Spotřebitel v takové situaci nemá možnost nevýhodné podmínky odmítnout nebo změnit, pokud chce konkrétní služby využít (např. pokud si chce pořídit vlastní bydlení a nemá dostatek vlastních prostředků, musí přistoupit na úvěrové podmínky banky). Veřejnoprávní regulace ochrany spotřebitele by nebyla nutná za předpokladu, že by existovalo dokonale tržní prostředí a jednotliví soutěžitelé by si nemohli díky konkurenčnímu boji dovolit nabízet produkty za podmínek nevýhodných pro spotřebitele. Takové prostředí je však fikcí. Jak je uvedeno níže, pro trh s úvěry je v současnosti charakteristická přítomnost řady zneužívajících klauzulí, které se s drobnými obměnami vyskytují u většiny bankovních produktů a součástí smluvní dokumentace zůstanou do doby, než bude vyvinut dostatečně silný tlak na banky a nebankovní instituce, aby tyto klauzule odstranily. Nejvyšší soud ČR v této souvislosti při rekapitulaci evropské judikatury uvedl: Nezbytnost ochrany spotřebitele je dána jeho nerovným postavením ve vztahu spotřebitel dodavatel (obchodník profesionál), vyplývajícím z nerovnováhy vyjednávací síly (shora zmíněné jednání charakterizované sloganem přijmi nebo nech být ), nerovnoměrnosti znalostí (u profesionála větší zkušenost s prodejem nabízeného výrobku, produktu či služeb, doprovázená zpravidla i lepší znalostí práva) a z ekonomické neúměrnosti zdrojů (ve věcech spotřebitelského úvěru je to spotřebitel, jenž pro nedostatek finančních prostředků žádá o úvěr u věřitele, který má úvěrování Stránka 3 z 53
v předmětu podnikání). Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (ESD, C- 240/98 až C-244/98, ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, Recueil, bod 25, a ESD, C-168/05, Mostaza Claro, bod 25). Vzhledem k takovému nerovnému postavení čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky [zneužívající klauzule] nejsou pro spotřebitele závazné. Jak vyplývá z judikatury, jedná se o kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která umožňuje obnovit rovnost mezi těmito smluvními stranami (výše uvedený rozsudek Mostaza Claro, bod 36, a rozsudek ve věci C-243/08, Pannon GSM, bod 25). K tomu, aby mohla být zajištěna směrnicí 93/13 zamýšlená ochrana, může být nerovné postavení existující mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem narovnáno pouze pozitivním zásahem, který je vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedené rozsudky Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27, a Mostaza Claro, bod 26, jakož i rozsudek ve věci C-40/08, Asturcom Telecomunicaciones, bod 31). 1 Žalobce považuje za důležité zdůraznit, že při hodnocení jednotlivých okolností projednávaného případu je nutné vycházet z právě popsané charakteristiky spotřebitelských vztahů a z účelu norem na ochranu spotřebitele, který spočívá ve vytvoření podmínek pro skutečnou rovnováhu ve spotřebitelských právních vztazích a pro projevení skutečné vůle obou smluvních stran. 3.4. Odlišení smlouvy o běžném účtu od smlouvy o úvěru Banky ve svých vyjádřeních tvrdí, že existuje jistá podobnost mezi smlouvou o běžném účtu a smlouvou o úvěru, resp. mezi plněními poskytovanými na základě těchto smluv. Například Komerční banka, a.s. uvádí následující: Ačkoli lze uznat, že vedení běžného účtu se liší od správy úvěru, z hlediska použitelnosti analogie při výkladu v rámci českého práva se jedná o podstatně bližší případ, než rozhodnutí BGH (nebo ustanovení BGB, na nichž je rozhodnutí BGH založeno). Nelze se například domnívat, že by se obě činnosti z nákladového hlediska podstatně odlišovaly. 2 Žalobce s tímto tvrzením bank nesouhlasí, neboť mezi těmito dvěma smlouvami existují značné rozdíly, a to i pokud jde o náklady. Právní názor žalobce sdílí i české soudy. Například Krajský soud v Plzni v této souvislosti uvedl: Odvolací soud zejména zdůrazňuje, že smlouva o úvěru dle ust. 497 obch. zák. má zcela jiný charakter než smlouva o vedení běžného účtu dle ust. 708 a násl. obch. zák. Úvěrový účet, je-li bankou zřízen, je zřízen v jejím zájmu a pro její potřebu, snadnější administraci věci. Je-li bankou veden tzv. běžný účet, vyplývá z povahy věci, že za takto poskytovanou službu se jí má dostat odměny a takto je koncipována i úprava v příslušných ustanoveních obchodního zákoníku. Pokud však jde o smlouvu o úvěru, náklady banky, s výjimkou odměny za sjednání smlouvy, by měly být vždy obsaženy v odměně, jež je vyjádřena právem na úroky. Úroky, které banka dostává jako cenu za poskytnuté finanční prostředky, jsou svojí podstatou odměnou za poskytovanou službu. 3 1 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. 2 Vyjádření Komerční banky, a.s. k žalobě Občanského sdružení spotřebitelů TEST vedené pod sp. zn. 65 C 228/2012 u Obvodního soudu pro Prahu 1, odst. 58. 3 Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2013 ve věci 25 Co 60/2013. Stránka 4 z 53
Důkaz: - Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. 25 Co 60/2013. - Vyjádření Komerční banky, a.s. k žalobě Občanského sdružení spotřebitelů TEST vedené pod sp. zn. 65 C 228/2012 u Obvodního soudu pro Prahu 1 4. Neurčitost a nesrozumitelnost ujednání o poplatku Žalobce již v podaném návrhu na zahájení řízení tvrdí, že obsah poplatku není určitý ani srozumitelný, neboť při uzavření smlouvy o úvěru nebylo srozumitelně stanoveno, jakých služeb banky by se mu za úhradu tohoto poplatku mělo dostávat. Určení služeb, které spadají pod název poplatku, není možné ani za použití interpretačních pravidel obsažených v 266 odst. 1 až 3 ObchZ, která jsou koncipována pro závazkové vztahy, do kterých vstupují dva profesionální obchodníci podnikatelé. Dle 266 odst. 1 se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Klientovi však obsah ujednání o poplatku znám nebyl a ani nemohl být. Ustanovení 266 odst. 2 stanoví: V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. Ačkoliv jsou pojmy vedení a správa (spravování) úvěru na českém bankovním trhu běžně používány, není jejich obsah jednotně chápán ani bankami ani spotřebiteli. Jasnosti, určitosti a srozumitelnosti ujednání o poplatku není možné dosáhnout ani při zohlednění širšího kontextu smlouvy o úvěru dle 266 odst. 3 ObchZ. Z interpretačních pravidel lze nicméně dovodit, že pokud existuje více možných výkladů ujednání o poplatku, je třeba použít toho, který je výhodnější pro spotřebitele, neboť dle 55 odst. 3 ObčZ: V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Navíc se banka nemůže dovolávat konkrétního výkladu nejasného ustanovení, jestliže je sama jeho původcem, neboť dle 266 odst. 4 ObchZ: Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila. O tom, že jako první užila názvu poplatku banka, nemůže být sporu, neboť je dlouhodobou součástí jejího sazebníku. Se závěrem, že výklad nejasných ustanovení adhezních smluv má jít k tíži strany, která je formulovala, se ztotožňuje také judikatura. Nejvyšší soud ČR v této souvislosti uvedl: Konečně v daném případě dokládá výklad ve prospěch spotřebitele podle 55 odst. 3 obč. zák., resp. nyní též čl. 5 směrnice, rovněž společenská úspora nákladů vznikající tím, že jednoznačné a srozumitelné pojistné podmínky připraví samotná pojišťovna jako subjekt, který se na takovou činnost specializuje, je pro ni odborně vybaven a pojistné podmínky používá opakovaně, v porovnání s náklady, které by musel na dosažení smlouvy srovnatelné kvality vynaložit každý jednotlivý klient. Rubem této nesporné výhody je ovšem faktická nerovnost daná tím, že pojišťovna za pomoci svého odborného aparátu formuluje pojistné podmínky sama, zatímco klientovy možnosti podmínky podrobně prozkoumat je omezená, zejména převyšují-li náklady s tím spojené (např. na právní pomoc či za promeškaný čas) možný přínos. Za této situace považuje dovolací soud za spravedlivé, aby výklad nejasných ustanovení pojistných podmínek šel k tíži pojišťovny, která je sama formulovala. Uvedený výklad nijak nepopírá právo pojišťovny dosahovat zisku, Stránka 5 z 53
pokud tak činí způsobem, který je pro klienta předvídatelný a respektuje účel pojistné smlouvy, tj. úplatné přenesení rizika z pojištěného na pojišťovnu. (Srov. Heinrichs in Palandt Bürgerliches Gesetzbuch, Kommentar, 66. vyd. Beck : München, 2007, str. 401.) 4 Vzhledem k tomu, že ze smluvní dokumentace není možné ani při použití interpretačních pravidel jednoznačně určit služby, které jsou bankou za poplatek poskytovány, je ujednání o poplatku neplatné dle 37 odst. 1 ObčZ pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost. S tímto právním závěrem se ztotožnil Obvodní soud pro Prahu 5 soud v řízení vedenému pod sp. zn. 25 C 261/2012, ve kterém dospěl k závěru, že ujednání o poplatku není dostatečně určité a žalobce neměl možnost se s konkrétními důvody platby takového poplatku seznámit před uzavřením smlouvy. Soud v této souvislosti konstatoval, že pojem "vedení a správa úvěru" nelze považovat za natolik jednoznačný, aby nevyžadoval své vysvětlení. Ostatně již sama skutečnost, že zmíněný poplatek vyžaduje sáhodlouhá pojednání obou stran, která se v jeho chápání zásadně liší, a také skutečnost, že další dvě významné banky poskytující hypoteční úvěry obdobný poplatek popisují jinak než žalovaná ve svém vyjádření k žalobě, svědčí o tom, že nejde o ustálený a všemi (rozuměj spotřebiteli) shodně chápaný pojem. K závěru o neplatnosti ujednání o poplatku pro jeho neurčitost dospěl také Finanční arbitr v nálezu proti Komerční bance, a.s. ze dne 29. 4. 2013, ve kterém uvedl: "Za takové situace, kdy obsah spravování úvěru nebyl dohodou smluvních stran blíže vymezen, ani nebyla zjištěna shodná vůle stran závazkového vztahu v otázce obsahu tohoto závazku, finančnímu arbitrovi nezbylo než konstatovat, že závazek ke spravování úvěru je neurčitý, neboť ani výkladem nebylo možné určit jeho obsah. Smluvní ujednání zakládající povinnost Navrhovatele k úhradě poplatku za spravování úvěru je tak podle ustanovení 37 odst. 1 neplatné, neboť je neurčité." Závěr o neurčitosti ujednání o poplatku podporuje také úvaha, že pokud by banka jakoukoliv službu, kterou údajně poskytuje v rámci předmětného poplatku, neposkytovala a spotřebitel se rozhodl domoci u soudu jejího poskytování, neměl by svou žalobu o co opřít, neboť soupis služeb poskytovaných bankou za poplatek není součástí smluvní dokumentace. U kterékoliv činnosti by mohla banka uvést, že právě tato není obsahem služby, kterou banka za poplatek poskytuje, a klient by nemohl prokázat opak. Proti závěru o neurčitosti a nesrozumitelnosti ujednání o poplatku vznášejí banky řadu námitek. Žalobce se s žádnou z nich neztotožňuje a níže se vypořádává s těmi, které jsou mu známy. Jde o následující: 1. U paušálního poplatku není z jeho podstaty nutné specifikovat všechny služby, které představují jeho protiplnění. 2. Klient o poplatku a jemu odpovídajících službách věděl, což vyjádřil podpisem smlouvy o úvěru. 3. Vždy je nutné upřednostnit takový výklad smlouvy o úvěru, který by nezakládal její neplatnost. 4. Mezi služby poskytované jako protiplnění poplatku patří také ty, u kterých je v sazebníku uvedeno, že jsou poskytovány zdarma. 5. Samotný název poplatku je jasný a srozumitelný. 4.1 Musí být u paušálního poplatku specifikováno jeho protiplnění? 4 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. srpna 2008 sp. zn. 28 Cdo 864/2008. Stránka 6 z 53
Proti závěru o neurčitosti a nesrozumitelnosti ujednání o poplatku banky namítají, že u paušálních poplatků není nutné (ani možné) specifikovat všechny služby, které bude klient moci v průběhu plnění smlouvy využívat. Alena Macková v této souvislosti uvádí: Ze žádné soukromoprávní normy nevyplývá kogentní požadavek, aby byl předmět plnění určen taxativním (vyčerpávajícím) výčtem, a že by jedině takový způsob určení předmětu plnění byl podmínkou platnosti. 5 Tento závěr však není obecně platný a v případě spotřebitelských smluv je dokonce nesprávný. Sama Alena Macková před citovanou pasáží uvádí: Závěr ohledně určitosti, resp. neurčitosti ujednání ohledně poplatku za vedení a správu úvěru lze učinit na základě vyhodnocení, zda bylo sjednání úvěrového vztahu mezi bankou a klientem učiněno na základě určitých a srozumitelných informací, které byly vzájemně projeveny v obvyklé formě a tak, aby mohl klient (stejně jako banka) podmínky jednání svobodě uvážit. 6 Soud proto musí hodnotit předsmluvní informace poskytnuté bankou klientovi a další okolnosti související s uzavřením smlouvy o úvěru a textací ujednání o poplatku. I ze samotného textu Aleny Mackové je zřejmé, že soud musí rozlišovat mezi případy, kdy banka spotřebiteli neposkytla žádný (nebo velmi obecný) popis služeb poskytovaných za poplatek, a případy, kdy u paušálního poplatku byla uvedena většina poskytovaných služeb, ale několik málo jich bylo doplněno až v době po uzavření smlouvy (např. z důvodu vytvoření nové služby v souvislosti s vývojem informačních technologií). V konkrétním projednávaném případě však žalovaná banka neposkytla žalobci žádné informace o plnění, které by měla na základě ujednání o poplatku poskytovat. Dále je třeba zhodnotit, zda ujednání o poplatku není nepřiměřenou podmínkou (zneužívající klauzulí) ve smyslu 56 ObčZ, resp. Směrnice Rady 93/13/EHS. Příloha Směrnice 93/13/EHS stejně jako 56 odst. 3 ObčZ obsahuje demonstrativní výčet typických zneužívajících klauzulí. Mezi zneužívající klauzule patří taková ujednání, která vážou poskytnutí služeb na splnění podmínky závislé pouze na vůli dodavatele 7 nebo která dovolují dodavateli libovolně měnit smluvní podmínky 8 či vlastnosti poskytovaných služeb. 9 Z tohoto důvodu zastává žalobce právní názor, že mezi zneužívající klauzule patří i ujednání, na základě kterého může banka spotřebiteli poskytovat blíže nespecifikované služby, jejichž obsah a rozsah může měnit dle svého aktuálního uvážení, aniž by o tom musela spotřebitele informovat. 4.2 Srozumění klienta s poplatkem a službami, které jsou poskytovány jako jeho protihodnota Proti závěru o neurčitosti a nesrozumitelnosti ujednání o poplatku banky namítají, že klient o poplatku a jím pokrytých službách při uzavření smlouvy o úvěru věděl, poplatku rozuměl a 5 Alena Macková. Soudní ochrana práv a bankovní poplatky. Soudce č. 7 8/2013, s. 30. 6 Alena Macková. Soudní ochrana práv a bankovní poplatky. Soudce č. 7 8/2013, s. 30. 7 56 odst. 3 písm. c) ObčZ a Příloha Směrnice Rady 93/13/EHS, bod 1 písm. c). 8 56 odst. 3 písm. h) ObčZ a Příloha Směrnice Rady 93/13/EHS, bod 1 písm. j). 9 Příloha Směrnice Rady 93/13/EHS, bod 1 písm. k). Stránka 7 z 53
podpisem smlouvy s ním souhlasil. 10 nepředkládají. Žádný důkaz k podpoře svého tvrzení však Žalobce se však s tímto argumentem neztotožňuje a tvrdí, že mu byla obecně známa pouze jeho povinnost platit poplatek. Žalobci však nebylo známo, jaké povinnosti banky odpovídají jeho povinnosti platit poplatek a není mu to známo dosud (viz výše). Z toho, že žalobce o povinnosti platit poplatek věděl a s jeho placením souhlasil, nelze usuzovat, že současně věděl také o službách, které mu má banka poskytovat. Vyrozumění klienta o obsahu služeb, které může na základě ujednání o poplatku využívat, by musel žalovaný prokázat. Stejně tak nelze ze srozumění klienta s existencí poplatku vyvozovat platnost ujednání o poplatku, neboť i v takovém případě je nutné posuzovat soulad ujednání o poplatku se zákonem; případný nesoulad pak nelze zhojit odkazem na vědomost nebo souhlas spotřebitele, neboť dle judikatury Soudního dvora EU je třeba spotřebitele chránit i v situaci, kdy o protiprávnosti ujednání navrženého dodavatelem nevěděl nebo s ním výslovně souhlasil: Ochrana, kterou směrnice přiznává spotřebitelům, se tak vztahuje na případy, ve kterých spotřebitel, který s prodávajícím nebo poskytovatelem uzavřel smlouvu obsahující zneužívající klauzuli, neuplatní zneužívající charakter této klauzule buď proto, že o svých právech neví, nebo proto, že je odrazen od jejich uplatnění z důvodu nákladů, které by vyvolalo soudní řízení (výše uvedený rozsudek Cofidis, bod 34).. 11 4.3 Výklad smluv způsobem, který nezakládá jejich neplatnost Banky proti závěru o neurčitosti a neplatnosti ujednání o poplatku uvádějí, že tento není možné bez dalšího akceptovat, neboť dle judikatury je nutné preferovat výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem, který by k neplatnosti vedl. V této souvislosti odkazují například na nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, ve kterém je uvedeno, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. 12 Zásah do autonomní sféry jednotlivce v podobě zneplatnění smlouvy je dle Ústavního soudu možný pouze ve výjimečných případech, například tehdy, pokud dochází k zásahům do práv třetích osob nebo pokud je zneplatnění ospravedlněno určitým veřejným zájmem, přičemž musí být zároveň naplněn požadavek proporcionality. 13 Dle judikatury Ústavního soudu však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný 10 Vyjádření České spořitelny, a.s. k žalobě ze dne 26. dubna 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 126/2013, odst. 113 118. 11 Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. listopadu 2010 ve věci C-76/10, Pohotovosť s.r.o. proti Ivetě Korčkovské, bod 43; srov. také body předcházející. 12 S tímto rozhodnutím se ztotožnil Nejvyšší soud ČR např. v rozhodnutí ze dne 16. srpna 2012 sp. zn. 29 Cdo 1890/2011. 13 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11, odst., 25. Stránka 8 z 53
veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit. 14 Tímto druhým principem je v případě spotřebitelských smluv princip ochrany spotřebitele, který je v těchto vztazích slabší stranou. Je pak primárně úkolem obecných soudů najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. 15 Omezení autonomie vůle je proporcionální (a tedy ústavně konformní) tehdy, je-li způsobilé ochránit legitimní účel, nelze-li tohoto účelu dosáhnout bez zásahu do autonomie vůle, a je-li omezení autonomie vůle přiměřené významu kolidujícího statku. Dle judikatury Ústavního soudu je ochrana spotřebitele legitimním důvodem omezení autonomie vůle. 16 Pokud jde o alternativy, není žalobci známo, že by existoval jiný prostředek, který by spotřebitele mohl ochránit před snahou banky přenášet na spotřebitele vlastní náklady (vývoj informačního systému, evidence pohledávek), neboť prostředky hospodářské soutěže nezajišťují spotřebiteli svobodu volby. Omezení autonomie vůle, které věřitele fakticky nutí k tomu, aby náklady, které musí vynaložit na to, aby byl schopen plnit své závazky, nesl sám, resp. promítl je přímo do ceny poskytované služby (a neschovával je pod vedlejší povinnosti), se jeví být opatřením, které je přiměřené. Žalobce rovněž tvrdí, že je nutné zohlednit skutečnost, že smlouvy o úvěru jsou smlouvami adhezními, tedy smlouvami, jejichž text byl formulován bankou. Vzhledem k tomu, že dle 266 odst. 4 ObchZ je třeba projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, vykládat k tíži strany, která ho jako první v jednání použila, nemůže se banka dovolávat určitého výkladu konkrétního ustanovení úvěrové smlouvy, které je nejednoznačné, neboť tato nejednoznačnost jde plně k její tíži. Tento závěr je podpořen také 55 odst. 3 ObčZ: V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Snaha za každou cenu nalézt výklad adhezní smlouvy, který by nezakládal její neplatnost, by navíc přímo vybízela dodavatele (banky) k formulaci těchto smluv ambivalentním způsobem, protože by se mohli spolehnout na to, že by soudy vždy musely vyložit konkrétní ustanovení v jejich prospěch; takový postup by byl zcela zřejmě v rozporu se základními principy práva na ochranu spotřebitele, s ústavním principem rovnosti a s dobrými mravy. Spotřebitel se navíc nedovolává neplatnosti smlouvy jako celku, ale pouze neplatnosti jednoho ujednání, u kterého je přesvědčen o jeho absolutní neplatnosti. Dle judikatury Nejvyššího soudu lze výkladem pouze zjišťovat obsah právního úkonu v době jeho učinění, nelze jím však projev vůle doplňovat. 17 Jestliže není možné ani na základě právem aprobovaných metod výkladu určit obsah závazku, je třeba učinit závěr o neplatnosti takového ujednání, jako to provedl Finanční arbitr v případě úvěrové smlouvy Komerční banky, a. s.: Za takové situace, kdy obsah spravování úvěru nebyl dohodou smluvních stran blíže vymezen, ani nebyla zjištěna shodná vůle stran závazkového vztahu v otázce obsahu tohoto závazku, finančnímu arbitrovi nezbylo než konstatovat, že závazek ke spravování úvěru je neurčitý, neboť ani výkladem nebylo možné určit jeho obsah. Smluvní ujednání zakládající 14 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06. 15 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06. 16 Srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06. 17 Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97 nebo rozsudek ze dne 13. května 2013 sp. zn. 23 Cdo 1470/2012. Stránka 9 z 53
povinnost Navrhovatele k úhradě poplatku za spravování úvěru je tak podle ustanovení 37 odst. 1 neplatné, neboť je neurčité. 18 4.4 Zahrnutí položek, u kterých je uvedeno zdarma, do poplatku Banky na podporu svého tvrzení, že za poplatek je klientům poskytováno jasně definované protiplnění uvádějí, že součástí bankou poskytovaných služeb jsou také všechny činnosti, u kterých je v sazebníku uvedeno zdarma, neboť je zřejmé, že všechny tyto činnosti jsou zahrnuty v předmětném poplatku. Například Komerční banka, a.s. v této souvislosti argumentuje, že uvedení některých komponent spravování úvěru v samostatné kolonce Sazebníku nelze interpretovat jako vyprázdnění pojmu spravování úvěru, pokud se jedná o služby, u kterých je v Sazebníku uvedeno zdarma. Součástí spravování úvěru je proto např. i průběžné poskytování pravidelných výpisů z úvěrového účtu (viz položka 6.1.11.4), umožnění předčasného splacení úvěru (viz položka 6.1.11.7), provedení změny ve smlouvě změna údaje klienta, změna čísla účtu (pouze v rámci KB) pro splácení úvěru nebo změna formy výpisů (viz položka 6.1.11.3), služba internetového bankovnictví Mojebanka apod. 19 O tom, že právě popsaný přístup odráží širší bankovní praxi, svědčí skutečnost, že do poplatku zahrnují položky uvedené samostatně v sazebníku s cenou zdarma také některé další banky. Například Česká spořitelna, a.s. poskytuje v rámci správy hypotečních úvěrů on-line ocenění bytové jednotky (ve městech s více než deseti tisíci obyvateli), ale zároveň uvádí v sazebníku u položky Online ocenění nemovitosti cenu zdarma. Stejně tak zahrnuje správa hypotečního úvěru potvrzení o výši úroků z poskytnutého hypotečního úvěru pro daňové účely jedenkrát ročně (případně jeho duplikát*) (s tím, že Služby označené * jsou samostatně zpoplatněny dle Sazebníku České spořitelny nad rámec paušálního poplatku za správu úvěru. ), ale zároveň uvádí v sazebníku u položky Vystavení potvrzení o výši úroků z úvěru pro daňové účely cenu zdarma. 20 Dle žalobce však takový přístup představuje klamavou reklamu, která je zakázána zákonem o ochraně spotřebitele. Dle 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je obchodní praktika nekalá, je-li jednání podnikatele vůči spotřebiteli v rozporu s požadavky odborné péče a je způsobilé podstatně ovlivnit jeho rozhodování tak, že může učinit obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil. 4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele pak stanoví: Užívání nekalých obchodních praktik při nabízení nebo prodeji výrobků, při nabízení nebo poskytování služeb či práv se zakazuje. Nekalé jsou zejména klamavé a agresivní obchodní praktiky. Klamavou obchodní praktikou je pak dle 5 odst. 3 ve spojení s písmenem s) Přílohy 1 zákona o ochraně spotřebitele takové jednání podnikatele, kdy uvádí u výrobku nebo služby slova gratis", zdarma", bezplatně" nebo slova podobného významu, pokud spotřebitel musí za výrobek nebo službu vynaložit jakékoli náklady, s výjimkou nezbytných nákladů spojených s reakcí na nabídku, s převzetím výrobku nebo služby nebo jejich doručením. Každé užití slova zdarma ve spojení se službou, kterou banka zároveň zahrnuje do paušálního poplatku, proto představuje jednání v rozporu se zákonem na ochranu spotřebitele. 18 Nález Finančního arbitra proti Komerční bance, a. s. ze dne 29. dubna 2013, str. 14. 19 Námitky instituce proti nálezu finančního arbitra ze dne 14. května 2013 ve věci Ing. Milan Hejkrlík proti Komerční bance, a.s., odst. 28. 20 Srov. např. Sazebník České spořitelny, a.s., pro bankovní obchody účinný od 1. března 2013 a Služby poskytované Českou spořitelnou, a.s. v rámci správy hypotečních úvěrů (http://www.csas.cz/banka/nav/osobnifinance/sluzby-poskytovane-v-ramci-spravy-hypotecnich-uveru-d00022152), Stránka 10 z 53