K současné a budoucí funkci odvodňovacích, zejména drenážních systémů v zemědělské kulturní krajině Zbyněk Kulhavý, Mojmír Soukup, Milan Čmelík, František Doležal Abstrakt Příspěvek je zkrácenou verzí úvodního textu workshopu Zemědělské odvodnění v kulturní krajině, konaného ve VÚMOP Praha dne 3.11.2005. Shrnuje základní fakta o působení drenážních systémů v krajině a upozorňuje na důsledky nedostatečné péče o ně v oblasti údržby, evidence, rekonstrukce a modernizace. Je diskutována platná legislativa a její dopady v praxi. Jsou rekapitulovány klady i zápory drenážních systémů a navržena základní témata pro diskusi o přehodnocení koncepce využívání drenážních systémů ve změněných podmínkách. Abstract This paper is an abridged introductory lecture for the workshop on Agricultural Drainage in Cultural Landscape, to be held in the Research Institute for Soil and Water Conservation in Prague on 3 November 2005. It summarises basic roles of drainage systems in the landscape and attracts attention to the consequences of insufficient care of these systems in what relates maintenance, documentation, rehabilitation and modernisation. Valid legislation is discussed together with its impacts on practice. Pros and cons of drainage systems are recapitulated and basic themes for discussion focused on the reassessment of objectives of drainage systems exploitation in changed conditions are proposed. V České republice je drenáží odvodněna zhruba čtvrtina výměry zemědělských půd. Přítomnost podzemních drenážních systémů v krajině a jejich účinky jsou však většinou skryty oku běžného pozorovatele. Ten vnímá jen otevřené odvodňovací kanály a upravené (obvykle napřímené a opevněné) drobné vodní toky, nanejvýš ještě občasné nadzemní kontrolní šachtice na svodných drénech a zatrubněných kanálech. Příkopové odvodnění zemědělských půd se v Česku vyskytuje zřídka. Výusti drenáží do otevřených odvodňovacích kanálů, vodních toků, rybníků, strží a jiných typů recipientů bývají zaneseny, zatopeny nebo zničeny břehovou erozí. Vlastní drenážní potrubí a objekty uložené pod zemí (obyčejné drenážní šachtice, pramenní jímky, záchytné a ojedinělé drény) nejsou vidět vůbec. Místně se
projevují jejich závady jako zamokřená místa a vývěry na povrchu půdy, někdy i na nečekaných místech. Většina těchto podzemních systémů, pro která se používá též označení podrobná odvodňovací zařízení nebo krátce jen detail, má už svého konkrétního soukromého vlastníka. Je jím vlastník pozemku, na kterém se nacházejí. Tuto zásadu stanovil už zákon 92/1991 Sb. Jen výjimkami jsou situace, kdy vlastníci pozemků odmítli převzít do své péče odvodňovací systémy na privatizovaných pozemcích ve lhůtě 6 měsíců podle 126, odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb. (zákona o vodách), resp. 24 měsíců podle části 86 odst. 46 zákona 320/2002 Sb. Významnější skupinou případů jsou odvodňovací systémy na zbývající státní zemědělské půdě, popř. na půdě obcí. Mnozí vlastníci ani nemají představu o tom, kde se drenážní potrubí a objekty nacházejí. Stavební (projektová, resp. realizační) dokumentace odvodňovacích systémů ve většině případů nebyla novým vlastníkům předána, pokud o to sami nepožádali dosavadního správce systémů, kterým byla zpravidla Zemědělská vodohospodářská správa (nástupnická organizace dřívější Státní meliorační správy). Dokumentace však byla a dosud často je uložena také v zemědělských podnicích a na okresních úřadech, resp. na jejich nástupnických vodoprávních úřadech. Bohužel, v řadě případů již dokumentace staveb neexistuje nebo je neúplná. Mnohdy projektové výkresy neodpovídají skutečnému provedení stavby. Odchylky při výstavbě měly být zachyceny v dokumentaci skutečného stavu, ale to se ne vždy dělo. Ještě horší je dostupnost dokumentace hydropedologických průzkumů, na jejichž základě byly odvodňovací stavby navrhovány a které v ideálním případě měly za cíl zjistit a konstatovat rozsah a příčiny zamokření pozemků a navrhnout nejvhodnější způsob odvodnění (v případě drenáže pak také hloubku a rozchod sběrných drénů) pro jednotlivé části zájmové plochy, tzv. meliorační okrsky. V uplynulých dvou až třech desetiletích bylo učiněno několik pokusů (zejména uvnitř Státní meliorační správy) data z hydropedologických průzkumů soustředit a vybudovat z nich databázi (někdy označovanou jako Pedofond ). Aktéři těchto pokusů si uvědomovali, že se jedná o cenná data, která popisují vlastnosti půd a pozemků (i když jenom těch odvodněných, resp. navržených k odvodnění) výrazně podrobněji než celostátní Komplexní průzkum zemědělských půd. Za tímto účelem byla dokumentace hydropedologických průzkumů vyjímána z projektové dokumentace jednotlivých odvodňovacích staveb a ukládána zvlášť. Některé takto zvlášť uložené soubory dokumentů však byly při pozdějších reorganizacích skartovány. Naštěstí jsou stručné závěry
hydropedologických průzkumů obsaženy i ve vlastní projektové dokumentaci. Zmapování tohoto procesu a záchrana a vyhodnocení zbylé dokumentace hydropedologických průzkumů stojí teprve před námi. Projektovou a realizační dokumentaci existujících odvodňovacích staveb archivuje a zájemcům zpřístupňuje Zemědělská vodohospodářská správa (dále ZVHS), které je tato povinnost uložena vyhláškou č. 391/2004 Sb. (měnící vyhlášku č. 139/2003 Sb.) v rozsahu podle vyhlášky č. 619/2004 Sb., resp. vyhlášky č. 7/2003 Sb., na základě 55 odst. 1 písm. e) a 56 zákona č. 254/2001 Sb. o vodách. Přehledné mapy umístění odvodňovacích systémů v krajině (obvykle v měřítku 1 : 5 000 až 1 : 10 000) jsou postupně digitalizovány a stávají se součástí Informačního systému veřejné správy. ZVHS však není povinna tuto dokumentaci aktualizovat a nenese zákonnou odpovědnost za stav samotných drenážních systémů. O drenáže se dále koncepčně nezajímá a nezajišťuje ani osvětu ani poradenství. Předmět její činnosti na tomto úseku se zúžil pouze na údržbu hlavních melioračních zařízení (tj. v našem případě odvodňovacích kanálů, otevřených i zatrubněných) a drobných vodních toků. Aktuální stav podrobného odvodnění (potrubí, šachtic, výustí apod.) není evidován. Dokumentace odvodňovacích systémů archivovaná v ZVHS je přes svou neúplnost a zastaralost (shromažďování podkladů bylo ukončeno přibližně v roce 1990) nesmírně cenná a bude ještě dlouho využívána. Je třeba ocenit, že pracovníci ZVHS tyto dokumenty zachovali a pečují o ně i nad rámec svých povinností. Mnozí z nich jsou pamětníky dob, kdy se odvodňovací systémy budovaly (mají povědomí o případných problémech, které doprovázely jejich výstavbu nebo údržbu). Dovedou tyto systémy identifikovat a zajímají se o jejich osud. Bohužel, tito lidé postupně odcházejí do důchodu nebo na jiná pracoviště. Současná péče o drenážní systémy je nedostatečná. Zemědělci - vlastníci drenážního detailu mají v úsilí o udržitelnost svého podnikání většinou jiné priority. Odvodnění zemědělských pozemků, je-li dobře provedeno, zlepšuje jejich přístupnost pro obdělávání a vyrovnává a upravuje vodní režim půd. Tím má přímý a kladný vliv na efektivnost zemědělské výroby. Proto také byly odvodňovací systémy budovány. Zemědělci jsou si tohoto efektu v zásadě vědomi, ale s výjimkou případů urychleného odstraňování nejakutnějších místních poruch uprostřed produkčních bloků orné půdy nemají pro údržbu drenáží, tím méně pak pro jejich celkovou rekonstrukci nebo novou výstavbu, volné finanční prostředky a nejsou k tomu v podmínkách zemědělské nadvýroby nuceni ani ekonomicky. Přitom zákon č. 254/2001 Sb. o vodách v 56, odst. 4 ukládá vlastníkům pozemků, resp. drenážních systémů, přiměřenou péči o drenážní systémy, zejména o to, aby hospodaření na pozemcích neovlivnilo negativně
funkci drenážních systémů a tím možnosti dalšího využívání pozemků. Zákon o vodách a na něj navazující předpisy však pojednávají drenážní systémy jen jako věcné břemeno, aby se nějak vyřešil rozpor vzniklý tím, že tyto systémy byly většinou budovány bez přičinění, zájmu a souhlasu vlastníků pozemků. Není v něm výslovně konstatováno, že se jedná o bonus, o zhodnocení pozemku, byť vlastníkem nevyžádané. Nevyžádané však ještě nemusí znamenat nežádoucí. Drenáže a odvodňovací systémy bez odpovídající údržby stárnou, potrubí zarůstá nebo je zanášeno zeminou nebo železitým okrem, konce trubek vystavené mrazu se rozpadají, šachtice se také zanášejí, nadzemní šachtice se sesouvají (i např. po nárazech zemědělských strojů) a rozpadají, drenážní výusti a jejich opevnění se rozpadají vlivem břehové eroze a zvětrávání stavebních materiálů, jsou zanášeny splaveninami a zarůstají. Spodní, kdysi i dnes nejvíce zamokřené partie zájmových území odvodňovacích staveb zarůstají bujnou vegetací vlhkomilných (hygrofilních, mokřadních) a eutrofních (nitrofilních) rostlinných společenstev (např. kopřivami, rákosem, na sečených místech sítinou) a jsou de facto vyřazeny z orné půdy, zatímco horní, okrajové partie někdejších zájmových území často odvodnění nikdy nepotřebovaly a drenáž v nich je sice neporušená, ale po naprostou většinu roku bez vody. Vodní eroze na sklonitých pozemcích obnažuje drény a zejména zatrubněné odvodňovací kanály. Ucpané drény a šachtice způsobují vývěry vody, která pak buď odtéká po povrchu a způsobuje další erozi (typicky např. v okolí drenážních šachtic, ale nejenom tam) nebo se hromadí v bezodtokých místech a dává vzniknout novým mokřadům. Ze stavebních a zemědělských podniků postupně odcházejí technici a dělníci, kteří uměli drenáže postavit, vyčistit a opravit. Základní otázka tedy zní: co dál? Co bude dál a co je třeba dělat, aby budoucí vývoj byl ne-li optimální (bylo by asi obtížné se shodnout na kriteriích optimality), pak tedy aspoň udržitelný. Tato základní otázka se ihned rozpadá do dlouhé řady dílčích otázek, jako např.: - Kdo potřebuje odvodňovací systémy (dále jen OS) a speciálně drenážní systémy (dále jen DS) dnes? - Kdo je může potřebovat v budoucnu? - K čemu jsou dobré OS a DS? - V čem jsou špatné (jak škodí) OS a DS? - Jak se chovají OS a DS v době extrémně vysokých odtoků nebo extrémního sucha? - Jak eliminovat nebo omezit škodlivé účinky OS a DS?
- Kdo to bude dělat a kdo to bude platit? - Mají DS být centrálně (nebo např.) regionálně evidovány a dokumentovány? - Pokud ano, v jaké podrobnosti, kdo to bude dělat a kdo to bude platit? - Kdo má udržovat a rekonstruovat DS? - Je vůbec třeba udržovat a rekonstruovat DS? - Pokud obecně ano, tak kdy, kde a jak? - Pokud ano, kdo to bude dělat a kdo to bude platit? - Jak by se při rekonstrukci měly změnit jejich parametry a funkce a proč? - Co se stane s DS, které nebudou udržovány? Zmizí beze stopy? - Pokud ne, jaké budou jejich budoucí spontánní účinky? - Jak zacházet s nově vytvořenými mokřady v místech nefungující drenáže? - Jak by se mělo lišit využití území a v případě zemědělského využití hospodaření (kultury, osevní postupy, hnojení, zpracování půdy, polní hnojiště, stohy atd.) na odvodněných pozemcích od hospodaření na ostatních pozemcích? - Jak zacházet s odvodněnými pozemky a odvodňovacími stavbami v projektech pozemkových úprav? - Jak zacházet s DS, které zůstaly na půdách zatravněných nebo zalesněných? Tyto a podobné otázky jsou vyslovovány a dílčí odpovědi na ně jsou průběžně poskytovány, jak dokládají níže uvedené odkazy, existující a nově vznikající legislativou a technickými normami, státní správou, výzkumem, místní správou a samosprávou i praktickou iniciativou zemědělců, vodohospodářských, stavebních a dalších podniků. Obecně platí, že tyto odpovědi nejsou jednoznačné. Různé zájmové skupiny ( stakeholders ) mají k odvodňovacím systémům (a k drenážním systémům jako k jejich podstatným součástem) různé postoje a navrhují různá řešení (včetně nulové varianty - nicnedělání). Starší generace odborníků prodělaly na středních i vysokých školách zemědělského nebo stavebněvodohospodářského zaměření více nebo méně podrobné školení v oboru meliorací a starší generace dělníků zažily boom výstavby odvodnění v 70. a 80. letech 20. století. Naproti tomu mladší generaci (asi do 35 let věku) se většinou nedostalo žádného poučení o metodách ani účincích odvodňování zemědělských půd, má tedy na jedné straně méně předsudků, na druhé straně ale také méně odborného citu. V praxi se setkáváme se střídáním nájemců zemědělských pozemků, dokumentace odvodňovacích staveb zvláště v těchto případech nebývá k dispozici, často z důvodu jejich
předchozí ztráty. Pronajímatelé nemají přehled o odvodněných plochách a nerespektují proto specifické podmínky těchto pozemků - při zakládání hnojišť a při aplikacích hnojiv či ochranných přípravků v nevhodných termínech (odvodnění totiž umožňuje dřívější vjezd na pozemek). V monitorovaném regionu experimentálního povodí Žejbra na Skutečsku byly např. identifikovány dva typy přístupu nájemců a vlastníků k opravám drenážních systémů: - nájemce odmítne z ekonomických důvodů opravu provést (lok. Oldříš - Žejbro), pozemek raději vrátí a pronajme si jiný, - opravu provedou vlastníci pozemků (lok. Radčice - Žejbro), neboť cena opravy provedená dodavatelsky by byla neúnosně vysoká. V obou případech byli účastníci překvapeni finanční náročností opravy drenáží a neexistencí běžné odborné pomoci. Učebnice Prof. K. Jůvy z 50. let, která je kompendiem klasického, předsocialistického pohledu na věc, shromáždila argumenty ve prospěch odvodnění zemědělských půd (Jůva, 1957, s. 23-35), které zde jako jedno z východisek pro diskusi podrobně citujeme: Zamokřená půda je nadbytkem vody rozplavována a vyluhována nebo se v ní vytváří glejový horizont, charakterizovaný nedostatečným provzdušením a destrukcí sorpčního komplexu. Vytváří se kyselý humus a nastává rašelinění organické hmoty. Kulturní rostliny hynou a ustupují mokřadním rostlinám, kyselám travám a plevelným porostům. Vyvinutý močál představuje neplodnou a kulturně bezcennou půdu, která je závadná pro okolí též zdravotně pro vysokou mlžnatost a ochlazování ovzduší, jako zdroj bodavého hmyzu, pijavek a cizopasníků zvířat, v teplých pásmech též malárie, tyfu a spavé nemoci. Zamokření a zaplavení půdy ji činí nevhodnou pro růst a vývoj zemědělských plodin. Zemědělské plodiny na zamokřených půdách z jara snadno vymrzají (jsou vytahovány mrazem), ve vzrostlém stavu poléhají, pozdě dozrávají, popř. i hnijí. Trpí chorobami, škůdci a zaplevelením. Jejich růst je v důsledku anaerobiózy zpomalen, trpí chlorózou (žloutnutím). Zamokřená půda, zejména jílovitá, je obtížně zpracovatelná a lepkavá, zvířecí potahy a zemědělské stroje se do ní boří. Jarní práce se opožďují, hnojiva nejsou dostatečně využita. Zaoraný hnůj se v půdě špatně rozkládá a živiny jsou z půdy vyluhovány. Rostliny zakořeňují jen mělce. Zamokřené oblasti jsou málo osídleny a uzavřeny civilizačnímu pokroku. Tytéž argumenty jsou uváděny i jinými učebnicemi a příručkami odvodnění zemědělských půd. Počínaje zhruba 60. léty 20. století si však veřejnost začala uvědomovat, že civilizační
pokrok i v této oblasti naráží na meze rozvoje, dané omezenými přírodními zdroji a omezenou kapacitou životního prostředí odolávat zátěžím a rušivým vlivům. Byly formulovány argumenty v neprospěch odvodnění zemědělských půd, avšak politicky motivované úsilí o zvýšení výroby potravin, spojené po r. 1970 se slučováním zemědělských podniků a masivním zorňováním lučních a neplodných půd, vedlo k pokračování a naopak k dalšímu rozšiřování výstavby odvodňovacích systémů ještě po další dvě desetiletí. Přesto i tehdy byly při volbě odvodňovacích opatření zvažovány jejich klady i nedostatky - tam kde vyhodnocená pozitiva převažovala, byla stavba realizována. Argumenty v neprospěch odvodnění zemědělských půd lze pracovně shrnout např. takto: Odvodněné pozemky (orná půda i trvalé travní porosty) jsou sušší, a proto se na nich půda snadněji ohřívá (má nižší tepelnou vodivost a tepelnou kapacitu). Pozemky převedené po odvodnění na ornou půdu jsou v důsledku zornění po určitou část roku bez porostu nebo jsou pokryty zralým, netranspirujícím porostem. Tím je snížena průměrná intenzita evapotranspirace (odvod skrytého tepla) z celé krajinné mozaiky a o to více dopadajícího slunečního záření musí být přeměněno na toky zjevného tepla do atmosféry a do půdy. Krajina se proto přehřívá a atmosférická konvekce se zesiluje. Odvodněním se zvyšuje celkový odtok vody z krajiny (na účet snížené evapotranspirace). Hladiny a zásoby podzemní vody jsou sníženy. Kapacita zdrojů podzemní vody (např. studní) ovlivněných odvodněním je snížena, některé blízké studně mohou být zcela vyřazeny z funkce. Tím se také krajina stává celkově sušší a méně odolnou vůči projevům sucha a větrné eroze. V některých případech odvodňovací systémy také odtok urychlují a přispívají, i když ne v rozhodující míře, ke kulminačním průtokům povodní. Odvodnění, zejména drenáž, posunuje půdní procesy od anaerobiózy k aerobnímu prostředí. Půdní organická hmota vytvořená v podmínkách zamokření se v důsledku toho urychleně rozkládá. Obsah (surového) humusu v půdě se snižuje, zrašelinělý horizont se ztenčuje a mizí. Tento úbytek není v historicky krátké době nahraditelný spontánní tvorbou vysoce kondenzovaného humusu typického pro nezamokřené půdy mírného pásma. Rozklad půdní organické hmoty a posun k aerobnímu půdnímu prostředí jako takový zhoršují podmínky pro denitrifikaci (redukci dusičnanů na kysličníky dusíku a vzdušný dusík), která je v zamokřených a poříčních zónách krajiny významným samočisticím procesem. V důsledku toho se zvyšuje obsah dusičnanů v půdní a podzemní vodě a ve vodách drobných vodních toků a nádrží. Jakost vody v povrchových i podzemních vodních zdrojích se tak zhoršuje, často nad přípustné limity. Vliv mineralizace organické hmoty je mimořádně významný u
novostaveb drenáží v hydromorfních a semi-hydromorfních půdách; u starších drenážních systémů se ustaluje dynamická rovnováha bilance minerálního dusíku, zvýšené vyplavování dusičnanů však pokračuje, neboť snížený přísun dusíku z mineralizace je nahrazen přísunem v hnojivech a potlačení denitrifikačních procesů odvodněním je trvalé. Povrchová vodní tělesa jsou při dostatku jiných živin (Gergel aj., 2002) eutrofizována a rozvíjejí a přemnožují se v nich nižší i vyšší organizmy, které představují zdravotní riziko, ztěžují jejich hospodářské využití a potlačují přirozené složky jejich bioty. Omezení plošného rozsahu, popř. úplná likvidace neobdělávaných mokřadů v krajině, zhoršuje biodiverzitu rostlinné i živočišné říše. Některé druhy rostlin i živočichů tak z krajiny mizí, a jedná-li se o druhy endemické, mohou vyhynout úplně. Mokřady jsou přitom dnes vysoce ceněny jako místa všestranně prospěšná životnímu prostředí. Významné mokřady jsou chráněny mezinárodní (ramsarskou) konvencí. Odvodnění pozemků vytvořilo podmínky pro velkovýrobní využívání a scelení, což zpětně mohlo na sklonitých pozemcích zvýšit povrchový odtok s projevy vodní eroze půdy. Odvodnění rozsáhlých oblastí zpřístupnilo tato území vedle zemědělství také pro dopravu, průmysl a výstavbu sídlišť, čím zpravidla došlo k dalšímu zhoršení místního klimatu (přehřívání), odtokových poměrů, jakosti vody i biodiverzity. Výstavba odvodňovacích systémů, přes uvedené problémy a nežádoucí důsledky, zpravidla nebyla samoúčelná, měla své důvody a byla produktem určitých společenských a přírodních podmínek. Pokud se tyto podmínky změnily, je žádoucí vyhodnotit tyto změny a promítnout je do budoucích řešení. Možná řešení (se zaměřením na drenážní systémy) lze shrnout do několika základních skupin, které se i v rámci jediné stavby odvodnění mohou účelně kombinovat: a) pasivní přístupy, tj. využití procesu stárnutí k samovolné, popř. lidmi prováděné, ale nikým neregulované destrukci drenážních systémů, b) cílevědomé vyřazení drenážních systému z funkce (např. vykopáním potrubí ze země, přerušením potrubí na mnoha místech, ucpáním výustí a šachtic, výsadbou dřevin za účelem urychlení zarůstání drenáže apod.), c) opravy a obnova drenážních systémů, tak aby sloužily i nadále v podstatě v dosavadním rozsahu, d) rekonstrukce a modernizace drenážních systémů, tak aby sloužily novým požadavkům v nových podmínkách a ve změněném (zpravidla asi menším) rozsahu, e) výstavba nových drenážních a odvodňovacích systémů.
Uvedená řešení se liší nejenom svými dopady na zemědělství, vodní hospodářství krajiny a životní prostředí, ale také co do objemu prostředků potřebných k jejich uskutečnění a svými potenciálními důsledky na sociálně-ekonomickou situaci obyvatelstva. Všechny skupiny opatření s výjimkou první jsou spojeny s nezanedbatelnými přímými náklady. I cílevědomé vyřazení drenáží z provozu (srv. Syrovátka aj., 2002) může být spojeno s jednorázovými náklady cca 50 000,- Kč/ha, což, jak odhadujeme, je zhruba polovina nákladů potřebných na výstavbu nového drenážního detailu. Důležitým nástrojem řešení problémů odvodňovacích systémů jsou proto a budou proto evropské, celostátní i regionální dotační programy (dnes zejména Operační program Ministerstva zemědělství Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství v části Vodní hospodářství ). V rámci jednotlivých regionů dále rozhodují podmínky legislativy a subvenční politiky, které jsou nastaveny specificky pro různé oblasti, jako jsou např. méně příznivé oblasti, zranitelné oblasti z hlediska nitrátové směrnice, chráněné krajinné oblasti, pásma hygienické ochrany atd. Řešení problémů spojených s odvodňovacími systémy na zemědělské půdě tedy je a bude diverzifikované a musí být podloženo fundovanou diskusí všech zájmových skupin. K takovéto diskusi byl nasměrován workshop Zemědělské odvodnění v kulturní krajině. Vzhledem k šířce problematiky byl zaměřen na nejméně viditelnou a nejvíce bezprizornou součást odvodňovacích systémů, tj. na drenážní systémy na zemědělských půdách. Je přitom zřejmé, že po stránce hydrologické, stavební i uživatelské navazují tyto drenážní systémy plynule nejen na hlavní odvodňovací zařízení (kanály a recipienty), ale také na malé vodní nádrže, na odvodnění cest, silnic, železnic a sídlišť, na odvodnění lesních půd, na protierozní stavby a záchytné příkopy, na úpravy a revitalizace vodních toků atd. a koneckonců jsou součástí hydrologických procesů zadržování, odtoku a výparu vody v celých povodích, včetně všech jejich přírodních i civilizačních složek. Výsledky workshopu budou zveřejněny v odborných časopisech a na webových stránkách (www.hydromeliorace.cz). Text tohoto příspěvku bylo nutno předložit před konáním workshopu. Proto zde ještě nelze uvést závěry workshopu, nýbrž jen návrhy, o kterých, jak předpokládáme, bude workshop diskutovat. Domníváme se však, že jednou z cest řešení by mohlo být vybudování poradenství pro využití, údržbu a rekonstrukce drenážních systémů, a to v návaznosti na tématiku staveb k vodohospodářským melioracím, jejímž garantem v informačním systému státní správy je Zemědělská vodohospodářská správa (ZVHS). Informační systém by mohl být pro tento účel
upraven. Součástí poradenství by mohlo být i vytvoření specializovaného webového portálu. Bylo by vhodné upravit zásady archivace projektové a realizační dokumentace odvodňovacích staveb a hydropedologických průzkumů. Odvodňovací (a speciálně drenážní) systémy by se podle našeho názoru mohly objevovat v příslušné legislativě a jejím operativním rozpracování explicitněji a jednoznačněji. Totéž platí i pro vodohospodářské bilance povodí a systémy hodnocení a monitoringu jakosti vod. Pro případné rekonstrukce odvodňovacích systémů v rámci širších vodohospodářských a jiných projektů (např. v programech komplexních pozemkových úprav nebo revitalizací vodních toků) bude možná nutná revize stávajících technických norem (např. změna návrhových parametrů a intenzity odvodnění). Na skutečnost, že odvodnění zvyšuje odtok z pozemku, mohou např. reagovat konstrukční varianty drenážních systémů s prvky retardace. Také je třeba diskutovat o možnosti vytvoření podmínek (legislativních, finančních a jiných) pro postupnou obnovu bývalých vodních družstev nebo pro zakládání jiných forem sdružení vlastníků odvodňovacích systémů za účelem zajištění jejich využívání, údržby, rekonstrukcí a modernizací. Zvláštním případem modernizace je a zřejmě i nadále bude vyřazování drenážních systémů z funkce (včetně následného monitoringu), které by rovněž mělo být institucionálně, legislativně a finančně zajištěno. Literatura: - Benetin, J., Dvořák, J., Fídler, J., Kabina, P., 1987: Odvodňovanie. Príroda, Bratislava, 574s. - Dolezal, F., Kulhavy, Z., Soukup, M., Kodesova, R., 2001: Hydrology of tile drainage runoff. Physics and Chemistry of the Earth, Part B: Hydrology, Oceans & Atmosphere, sv. 26, č. 7-8, s. 623-627. - Doležal, F., Kvítek, T., Soukup, M., Kulhavý, Z., Tippl, M Czech highlands and peneplains and their hydrological role, with special regard to the Bohemo-Moravian Highland. In: Studies in Mountain Hydrology. Ed. by A. Herrmann and U. Schröder. IHP/HWRP - Berichte, Heft 2. Deutstcher Nationalkomitee für IHP/HWRP, Koblenz, 2004, pp. 41-56.. - Doležal, F., Soukup, M., Kulhavý, Z., 2000: Poznámky k hydrologii drenážního odtoku. Vědecké práce VÚMOP 11: 5-27. - Doležal, F., Soukup, M., Kulhavý, Z., 2003: Bilanční odhady příspěvku odvodňovacích soustav k průběhu povodní. I. Teorie. Soil and Water, VÚMOP Praha, č. 2, 2003, s. 7-20. - Doležal, F., Soukup, M., Kulhavý, Z., 2004: Bilanční odhady příspěvku odvodňovacích soustav k průběhu povodní. II. Aplikace. Vědecké práce Soil and Water, VÚMOP Praha, č. 3, 2004, s. 93-108.
- Holý M. a kol., 1984: Odvodňovací stavby. SNTL, Praha + Alfa, Bratislava, 472 s. - Jůva, K., 1957: Odvodňování půdy. SZN, Praha, 532 s. - Kuhavý, Z., Doležal, F., Soukup, M., 2001: Separace složek drenážního odtoku a její využití při klasifikaci existujících drenážních systémů. Vědecké práce VÚMOP Praha, 2001, č. 12, s. 29-52. - Kulhavý, Z., Eichler, J., Doležal, F., Soukup, M.: DRAINET - hydraulický model drenážního systému. Soil and Water, VÚMOP Praha, č. 1, 2002, s. 4-64. - Ritzema H.P. (Ed. in chief), 1994: Drainage principles and applications. ILRI publication 16. Wageningen. 1125 s. - Robinson, M., 1990. Impact of improved land drainage on river flows. Report no. 113. December 1990. Institute of Hydrology, Wallingford, UK, 226 s. - R.W. Skaggs and J. van Schifgaarde (eds.), 1999: Agricultural Drainage. Agronomy Monograph number 38. American Society of Agronomy, Crop Science Society of America, and Soil Science Society of America, Madison, WI, USA. - Soukup M., Kulhavý Z., Pilná E., 2005: Funkce zemědělských odvodňovacích systémů v současných a budoucích hospodářských a klimatických podmínkách. Vodní hospodářství č.7/2005 - Soukup, M., Maxová, J., Lhotský, J., 2002: Způsob péče o podrobné odvodňovací zařízení v případě, že je vlastník odmítne převzít role státu a Zemědělské vodohospodářské správy. Rozborová studie, VÚMOP Praha, říjen 2002. - Soukup, M., Pilná, E., Doležal, F., 2001: Srovnání obsahu dusičnanů v drenážních a povrchových vodách při extrémním průtoku v povodí Cerhovického potoka. Vodohospodársky časopis, sv. 39, č. 3-4, s. 223-236. Příspěvek vznikl v rámci řešení výzkumného záměru VÚMOP Praha Zmírnění nepříznivých přírodních a antropogenních vlivů na půdu a vodu, věcných etap 03 Hydroekologické funkce existujících odvodňovacích systémů a 04 Korekce funkce a parametrů odvodňovacích systémů s ohledem na hydrologické důsledky klimatických změn. Ing. Zbyněk Kulhavý, CSc. - Ing. Mojmír Soukup, CSc. - Ing Milan Čmelík - Ing. František Doležal, CSc. Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy Praha, Žabovřeská 256, 156 27 PRAHA 5 - Zbraslav, tel.: 257 921 640, 466 310 265 kulhavy@hydromeliorace.cz; soukup@vumop.cz; cmelik@hydromeliorace.cz; dolezal@vumop.cz