Ekonomická, finanční, právní a insolvenční andragogika pro lektory

Registrační číslo: CZ. 1.07/3.2.11/02.0094 Projekt: Ekonomická, finanční, právní a insolvenční andragogika určená lektorům, poradcům a dalším účastníkům vzdělávání Ekonomická, finanční, právní a insolvenční andragogika pro lektory 2013

Autorský tým: JUDr. Pavel Berger Mgr. Jiří Bozděch JUDr. Jolana Maršíková Dr. Jiří Pour JUDr. Dana Khollová JUDr. Ing. Světlana Semrádová Zvolánková Doc. Ing. Luboš Smrčka, CSc. Doc. PhDr. Josef Valenta, CSc. JUDr. Jarmila Veselá Ing. Ladislav Zelinka, PhD.

Obsah ODDÍL A: OBECNÝ RÁMEC 1. Historický kontext Ing. Ladislav Zelinka, PhD 5 2.1. Exkurz do občanského práva Mgr. Jiří Bozděch... 10 2.2. Žaloba o určení oprávněného dědice..19 3.1. Úvod do ekonomiky občana JUDr. Jarmila Veselá 21 3. 2. Porovnání dat o zadluženosti, insolvencích a exekucích.38 3.3. Souvislosti mezi ekonomickým rozhodováním lidí, jejich životním stylem a vlivem na životní prostředí..44 4.1. Úvod do ekonomiky podniku Doc. Ing. Luboš Smrčka, CSc 51 5. Exkurz do obchodního práva hmotného Mgr. Jiří Bozděch...60 6. Podnikání v ČR, účetní aspekty a jejich vliv na podnikatelské aktivity Dr. Jiří Pour 63 7.1. Exkurz do pracovního práva JUDr. Ing. Světlana Semrádová Zvolánková 65 7.2. Splatné mzdové nároky zaměstnance po prohlášení úpadku zaměstnavatele 8. Exkurz do správního práva Mgr. Jiří Bozděch.....67 9.1. Správní řízení soudní JUDr. Jolana Maršíková 74 9.2. Případová studie: osvobození žalobce od placení soudního poplatku...77 10. Občanské soudní řízení JUDr. Jolana Maršíková.83 11.1. Krizové řízení a audit Ing. Ladislav Zelinka PhD..93 11.2. Případová studie: realitní krize ve Španělsku 105 ODDÍL B: 1.1. EXEKUCE JUDr. Ing. Světlana Semrádová Zvolánková 116 1.2. Exekuční řízení vedené na peněžité plnění proti dlužníkovi

ODDÍL C: 1.1. PROCESY PŘEDCHÁZEJÍCÍ INSOLVENCI JUDr. Pavel Berger 126 1.2. Modelový případ: povinnost podání insolvenčního návrhu..140 1.3. Modelový případ: dobrovolná a nedobrovolná dražba nemovitosti.146 ODDÍL D: INSOLVENČNÍ ŘÍZENÍ 1.1. Insolvenční řízení z pohledu insolvenční soudkyně a insolvenčního správce, JUDr Pavel Berger, JUDr. Jolana Maršíková 148 1.2. Modelový příklad: uplatňování pohledávek z titulu ručení v insolvenčním řízení JUDr. Jolana Maršíková..198 1.3. Případová studie: Projednání zaměstnaneckého návrhu insolvenčním soudem JUDr. Jolana Maršíková 205 2.1. Ekonomické a finanční aspekty insolvenčního řízení Dr. Jiří Pour 210 2.2. Případová studie: návrh oddlužení JUDr. Dana Khollová.225 2.3. Případová studie: nejednodnost soudní praxe při přiznávání odměny insolvenčního správce JUDr. Dana Khollová.229 2.4. Insolvenční řízení s firmou DORSAL Doc. Ing. Luboš Smrčka, CSc.231 ODDÍL E: MODERNÍ PEDAGOGICKÉ METODY VÝUKY LEKTORŮ Doc. PhDr. Josef Valenta. 237 Modelový příklad pro peagagogickou přípravu: úpadek společnosti Droglog 245 Modelový příklad 2: úpadek fyzické osoby podnikatele, cizího státního příslušníka 247 ODDÍL F: 1.1. ANGLICKO ČESKÁ JAZYKOVÁ PŘÍPRAVA JUDr. Jarmila Veselá..249 1.2. Anglické texty kde je hledat a jak s nimi pracovat?...260

ODDÍL A: OBECNÝ RÁMEC 1. Ladislav Zelinka HISTORICKÝ KONTEXT Historie práva a podnikání Prazáklady našeho dnešního uspořádání právních vztahů mezi lidmi (později nazvaných občanským právem) a cílevědomé lidské ekonomické činnosti (později nazvané podnikáním) vznikly v důsledku klimatických změn v Eurasii a severní Africe. Rozptýlená populace lovců-sběračů střední doby kamenné, která migrovala po tomto území, zajisté měla nějaká pravidla vnitřního soužití uvnitř jednotlivých tlup a možná i pro případ setkání s jinými skupinami. V dostupných zdrojích však o nich není nic známo a vzhledem k neustálé migraci lze předpokládat, že nebyla příliš stabilní. Stejně tak zde zajisté byla provozována řada činností, která již nesla prvky systematičnosti a dělby práce (výroba zbraní, zpracování kožešin atd.). Primární ale byla potřeba uvnitř dané skupiny, směna nebyla systematická, ale spíše náhodná. Poslední doba ledová (cca 20 000 až 10 000 let př. n. l.) však způsobila změnu. Lidé byli postupujícími ledovci zatlačeni hluboko na jih do oblasti Malé Asie (Anatolie) a níže na území dnešní Sýrie, Izraele, Jordánska, Iráku atd. Tyto dnes suché a často pouštní oblasti byly vlivem klimatických změn vlhčí a velmi úrodné. V důsledku toho došlo v mladší době kamenné ke změně způsobu života lidí z lovců-sběračů se postupně stali usedlí zemědělci. To s sebou přineslo potřebu systematicky a opakovaně řešit vztahy do té doby prakticky neznámé zejména vlastnické právo k půdě a k domácím/hospodářským zvířatům a práva s tím související (právo cesty, právo hnát dobytek k vodě atd.), stejně tak i dědění těchto práv a řešení škod. Dodnes je tento okruh subsumován pod tzv. věcná práva. Specializace na pěstování rostlin, chov dobytka, lov a rybolov, prvotní řemesla atp. přinesla s sebou i trvalou potřebu směny a tím s ní spojených různých druhů smluv (kupní, výpůjční) dnes zařazených pod tzv. právo závazkové. Přesný vznik tohoto práva není znám nejstarší archeologické památky z tohoto období jsou datovány cca 10 000 let p.n.l. (Göbekli Tepe poblíž dnešního tureckého města Sanli-Urfa), nejstarší písemné nálezy jsou o cca 5 000 let mladší. Počátky kořenů našeho práva tak lze klást mezi tato data. Sem také lze umístit vznik podnikání v dnešním slova smyslu. Tj. vznik soustavné činnosti, při které jsou vynakládány náklady v podobě spotřeby materiálních vstupů, amortizace nástrojů, spotřeby lidské práce a to vše s cílem získat na konci více, než bylo vynaloženo.

Pozn. Zejména v anglosaské literatuře se objevují příklady ekonomického uvažování lovce-sběrače, popř. převedené do uvažování Robinsona Crusoe, o nejefektivnějším využití jediného vzácného statku, kterým je čas (kolik času věnovat lovu ryb, kolik chytání králíků a kolik sběru dřeva na oheň, aby výsledek byl optimální). Tyto příklady však patří do sféry obecné optimalizace, která může - ale nemusí - souviset s podnikáním. Tzn., že existence takových úvah ještě neznamená, že lovec-sběrač podnikal v dnešním slova smyslu. V tomto období, a dále i v době bronzové, po celou dobu antickou až do středověku nebylo podnikání v našem prostoru striktně odděleno od osobního hospodaření. Hranice mezi těmito dvěma okruhy byla volná, mnoho činností bylo prováděno jak pro osobní potřebu, tak i pro směnu. Výjimku tvořili na jedné straně otroci a později pauperizovaní bezzemci, kteří neměli s čím hospodařit, na straně druhé pak osoby sloužící (pracující) pro jiné za mzdu či podobnou odměnu. U této druhé skupiny však závislost na služném nemusela být absolutní; většinou tyto osoby měly ještě doplňkové či vedlejší vlastní zdroje obživy. Oddělování fyzických osob od vlastnictví, hospodaření a odpovědnosti cestou vzniku fiktivních osob právnických lze ponejprv zaznamenat ve sféře veřejného práva, kdy určitý majetek patřil nějakému božstvu a skrze něj pak konkrétnímu chrámu. Stejně tak se již od počátku státních útvarů objevovaly rozdíly mezi osobním vlastnictvím panovníka a majetkem koruny. Přes velmi silný pokrok kupř. v pozdním římském právu se opravdové odtržení fyzické osoby-vlastníka od jejího podnikání uskutečnilo až v severní Itáli v době renesance. Tehdy již vznikaly první právnické osoby, jak je známe dnes, nikoli jen sdružení bez právní subjektivity (konsorcia). Uvedené oddělování majetku, činnosti a odpovědnosti od konkrétního fyzického nositele nebylo vedeno nějakými teoretickými důvody, nýbrž zcela pragmatickými příčinami. Právnická osoba umožňovala překonat omezení dané délkou lidského života (a v rámci něj délkou doby, po kterou je fyzická osoba schopna se kvalifikovaně starat o své podnikání), omezení daná kapacitou jednotlivce kvalitativně a kvantitativně zvládat řídící, rozhodovací a kontrolní procesy spojené s tímto podnikáním, dále umožňovala rychlé sdružení prostředků, které jednotlivec nebyl schopen nashromáždit ani za svůj život, ani za několik generací, a hlavně oddělovala rizika plynoucí z podnikání od osobní svobody a majetku jejího vlastníka. Toto definitivní oddělení osobní sféry od podnikání s sebou také přineslo vznik obchodního práva. Tím zároveň vznikly daleko vyšší nároky na evidenci o hospodaření těchto fiktivních subjektů - účetnictví. Předpoklady pro to byly založeny postupným nahrazením římské číselné soustavy tzv. arabskými čísly. Největší zásluhu o to lze patrně přičíst italskému matematikovi Leonardu Fibonaccimu (1180 1250) a jeho publikaci z r. 1202 s názvem Liber Abaci (Kniha počtů). Díky tomu pak mohl jiný italský matematik, Luca Pacioli (1445 1516), položit základy moderního podvojného účetnictví svou knihou z r. 1494 s názvem Summa de Arithmetica, Geometria, Proportioni et Proportionalita (Souhrn veškeré aritmetiky, geometrie, poměrů a úměr), a to v samostatné části XI. nazvané Tractatus particularis de computis et scripturis (Zvláštní rozprava o účtech a zápisech). Historie insolvenčního práva Insolvenční právo, nebo (dříve než se tak začalo nazývat) pravidla pro řešení nesplatitelných dluhů jsou stará jako právo samo. Rozhodně nejsou až subdisciplínou moderního obchodního práva. Již v dávných dobách na samém počátku námi sledované historie se totiž musela lidská společenství vypořádávat s případy, kdy se vzájemné vztahy mezi nejméně dvěma jejich příslušníky dostaly v majetkové oblasti do slepé uličky. Podmínkou takové situace byla jednak existence vlastnictví (tj. takového uspořádání vztahů mezi lidmi, kdy majitel určité věci měl právo ji držet, nakládat s ní a užívat ji a její "plody"; naproti tomu všichni ostatní toto právo k té samé věci neměli) a jednak existence závazkových vztahů (tj. vztahů, na základě kterých měla jedna osoba právo požadovat a vymáhat od druhé, aby něco vykonala - nebo aby se nějakého jednání zdržela - či něco vydala, zaplatila, strpěla atd.). Za reálně existující lze přitom pokládat pouze takové uspořádání, které bylo vůči jednotlivým členům společenství vynutitelné, tj. musely již existovat nástroje na ochranu těchto vztahů (obecně respektovaná pravidla a donucovací nástroje).

Je lhostejno, zda se jednalo o práva a povinnosti "světské " povahy (povinnost přispívat k obživě skupiny a k její obraně) či o příkazy a zápovědi náboženské (povinnost přinášet oběti či respektovat kmenová tabu), jež s sebou nesly i různé formy donucení k jejich plnění (tělesný trest, vězení, vyobcování z komunity, kletba atd.). Důležité je, že již v těchto dobách nutně muselo docházet k situacím, kdy na povinném bylo vyžadováno a vynucováno něco, co objektivně nemohl splnit a tato nemožnost byla jeho okolí zřejmá - tj. problém nebylo možno vyřešit ani mocenským donucením ani jakousi obdobou dnešní exekuce - tedy odnětím dlužného předmětu či jiné, náhradní hodnoty (jednalo se tak o stav podobný dnešnímu úpadku). Z dochovaných pramenů lze dovodit, že s postupem vývoje se poznenáhlu odlišovaly reakce lidských společenství na tyto situace. Mimo reakce trestní povahy se - pokud povinný člověk nebyl za nesplnění své povinnosti usmrcen - postupně ustavovala i opatření směřující k určité restituci či reparaci nežádoucího stavu. Vedle odškodnění symbolické povahy (rozličné formy obětí či podrobení se rituálním obřadům) objevují se již v nejrannějším období různé způsoby náhradního plnění - zejména v podobě "odpracování" určitého závazku na základě dobrovolného podrobení se oprávněné osobě či později ve formě zotročení povinného. S postupem času se objevují i různé instituty, umožňující povinným, aby se ze svých závazků alespoň částečně vyvázali. Pro dnešní dobu je možná překvapující, že již v samých prvopočátcích byla pro tyto účely uznávána i vyšší moc, která povinné osobě umožňovala se nesplnitelného závazku zprostit. Pro ilustraci je možno použít některá ustanovení Chammurapiho zákoníku (cca 2 000 let p. n. l.). V paragrafech 45 48 se například řeší situace, kdy nájemce půdy nemá pro neúrodu na zaplacení pachtu jejímu majiteli. Pokud byl sjednán pevný pacht a nájemce jej již zaplatil, dopadají důsledky neúrody na nájemce. Pokud však byl pacht sjednán jako podíl jedné poloviny či třetiny na úrodě, rozdělí se sklizené zrno mezi majitele a pachtýře podle této proporce (patrně při nízké avšak nenulové úrodě). Pokud však zasáhne vyšší moc a setba pro nedostatek vláhy vůbec nevzejde nebo sklizeň z jiných důvodů není žádná, je pachtýř pro tento rok svého závazku zproštěn. Paragrafy 53 54 řeší situaci, kdy někdo zanedbáním péče o hráz způsobí její protržení, zaplavení cizích polí a tím zničení cizí úrody. Pokud není schopen nahradit škodu, kterou způsobil, bude on i veškerý jeho majetek rozdělen mezi poškozené. Představu o tom, jak že měl být dlužník rozdělen nám dává paragraf 117, jenž stanoví: Pokud někdo nesplní svůj závazek z dluhu a prodá sebe, svou ženu, svého syna a dceru pro peníze nebo se podrobí nuceným pracím, bude zavázán pracovat po tři roky v domě toho, který je koupil, nebo v domě věřitele (v rámci nucených prací) a ve čtvrtém roce musí být učiněn svobodným. Doklady o řešení nesplatitelných závazků osobním zotročením lze nalézt i ve Starém zákoně, konkrétně ve třetí knize Mojžíšově, zvané Leviticus. Zapravení závazků cestou zotročení dlužníka se zde nepopisuje, ale předjímá se. Na rozdíl od poměrně nízké lhůty tří let podle Chammurapiho je zde výkon rozhodnutí nepoměrně delší, a to až padesát let. Nástrojem abolice zde byl institut "milostivého léta" (milostivého roku) popsaný v kapitole 25, zejména větě 10: "I posvětíte léta padesátého a vyhlásíte svobodu v zemi té všechněm obyvatelům jejím. Léto milostivé toto míti budete, abyste se navrátili jeden každý k statku svému, a jeden každý k čeledi své zase přijde." Příklady, jakými způsoby se milostivé léto realizovalo, jsou pak uvedeny v dalších větách této kapitoly (25 a dále). V principu bylo možno zabavený majetek nebo zotročenou osobu vyplatit za zůstatkovou hodnotu t.j. za hodnotu doby která zbývala od konkrétního okamžiku do milostivého léta. Pokud k vyplacení nedošlo, byl majetek či zotročený uvolněn až v termínu milostivého léta. "Jestliže by ochudl bratr tvůj, tak že by prodal něco ze statku svého, tedy přijde příbuzný jeho, nejbližší jeho a vyplatí prodanou věc od bratra svého. Pakli kdo nemaje výplatce mohl by tomu sám dosti učiniti, tak že shledal by, což potřebí k vyplacení, tedy počte léta prodaje svého a navrátí což zůstane, tomu, jemuž prodal; tak zase přijde k statku svému. Pakli by nemohl shledati toho, což by navrátiti měl, tedy zůstane věc prodaná v rukou toho, kterýž ji koupil, až do léta milostivého. I postoupí mu ji v čas léta milostivého, a on navrátí se zase k dědictví svému."

Navracení v době milostivého léta se týkalo zejména domů "ve všech, kteréž nejsou zdí ohrazené" a polí. Dům "k bydlení ve městě hrazeném" byl z tohoto institutu vyjmut zůstával "tomu, kterýž jej koupil, dědičně v pronárodech jeho, aniž ho postoupí v létě milostivém". Zmínky o uplatňování institutu milostivého léta vůči zotročeným dlužníkům (avšak jen "synům Izraelským") se pak objevují v dalším textu kapitoly (od věty 39 do konce) - pro ilustraci lze uvést kupř. tento úryvek: "Jestliže by pak zbohatl příchozí aneb host, kterýž bydlí s tebou, a bratr tvůj přišel by na chudobu při něm, tak že by se prodal příchozímu aneb hosti tvému, aneb obyvateli, kterýž jest z čeledi cizí - když se tedy prodal, může zase vyplacen býti. Někdo z bratří jeho vyplatí ho. Buďto strýc jeho, aneb syn strýce jeho vyplatí jej, aneb někdo z přátel krevních jeho, z rodiny jeho, vyplatí ho; aneb jestli potom sám bude moci sto býti, vyplatí se. I počte se s tím, kterýž ho koupil, od léta, v kterémž se jemu prodal, až do léta milostivého, aby peníze, za něž jest prodán, byly vedlé počtu let; a jakožto s nájemníkem, tak se s ním stane. Jestliže ještě mnoho let zůstává k létu milostivému, vedlé nich navrátí výplatu svou z peněz, za něž koupen jest. Pakliže málo zůstává let do léta milostivého, tedy počte se s ním a vedlé počtu let jeho navrátí výplatu svou. Tak jako s čeledínem ročním nakládáno bude s ním; nebude nad ním tvrdě panovati před očima tvýma. Pakli by se nevyplatil v těch letech, tedy vyjde léta milostivého on i synové jeho s ním." Systematické řešení vztahů, které se s postupným rozvojem ekonomického života stávaly stále komplikovanějšími, však přineslo až římské období. Římské právo se v dějinách vyvíjelo postupně. Jeho počátky lze spatřovat ještě v tzv. rodovém, tj. předstátním období (před 8. stol. př. n. l.). V tomto období se nijak výrazněji nelišilo od předchozích či okolních úprav zacházení s dlužníky. Ještě v zákonech dvanácti desek (okolo roku 350 př. n. l.) je ustanovení, které vede k soudní personální exekuci. Třicet dnů po rozsudku či uznání dluhu vyzve věřitel dlužníka na soud a "vloží na něj svou ruku" (manus iniectio). Jde o symbolický akt doprovázený slavnostní formulí a znázorňující, že se věřitel právem zmocňuje osoby dlužníkovy (dlužník je od tohoto okamžiku "addictus", tj. exekučně přisouzený věřiteli). Věřitel na dlužníka uvalí domácí vazbu (carcer privatus) a smí jej spoutat okovy. Na konci šedesátidenní lhůty musí věřitel dlužníka ve třech po sobě následujících tržních dnech předvést soudci (magistrátovi) a veřejně vyhlásit dlužnou částku. Nevykoupí-li nikdo dlužníka ani třetího dne, věřitel jej může prodat "trans Tiberim" (za Tiberu, tj. do ciziny) jako otroka nebo jej usmrtit. Je-li věřitelů více, každý si smí z dlužníka useknout libovolně velký kus. Jak vidno, rané právo římské bylo proti poměrně benevolentní úpravě Chammurapiho (3 roky zotročení) i starozákonní padesátileté lhůtě nepoměrně krutější. Kvalitativní změna (která pak zůstala nezměněna do konce římské říše) nastala roku 326 n. l. zákonem Poeteliovým (lex Poetelia), který stanovil, že za dluhy ručí římský občan pouze svým majetkem, ne však již svou osobou. Tím byly položeny základy úpadkového práva v podobě, která se zachovala ve své podstatě dodnes. V případech jednoduchého dlužnického vztahu existovala ve starém Římě obdoba našeho výkonu soudního rozhodnutí (exekuce). Mimoto však již římské právo počítalo i s případy složitějšími, kdy se u jednoho dlužníka setká více věřitelů. Procesní postup se obvykle odvíjel od rozsudku v nalézacím řízení, kde bylo právo nejen zjištěno, ale zároveň bylo dlužníkovi i uloženo, aby splnil to, k čemu byl odsouzen. K tomu mu právo poskytovalo lhůtu 30 dnů. Pokud ve lhůtě nebyla povinnost splněna, zahajovalo se exekuční řízení na základě "actio iudicati" (žaloby k realizaci rozsudku). Z praktických důvodů soudce (praetor) urychleně povoloval zajištění (detenci) dlužníkova majetku (missio in possessionem rei servande causa). Dlužník byl po té povinen připravit a vyvěsit vyhlášku o chystané dražbě svého majetku (proscriptio bonorum). V další třicetidenní lhůtě proces pokračoval takto: - soudce (praetor) přijímal přihlášky pohledávek věřitelů za dlužníkem, - dlužník měl ještě možnost své závazky vyrovnat, nebo se bránit proti "actio iudicati", popřípadě svůj majetek vydat věřitelům dobrovolně (a tím se pokusit zabránit tomu, aby byl prohlášen za bezectného - infamis - a tím mimo majetku ztratil i některá občanská práva). Dobrovolné vydání se nazývalo "cessio bonorum" a povolovalo se jen v případech nezaviněných úpadků (lex Iulia, r. 17 př. n. l.). V pozdějších dobách mohl dlužník tímto způsobem dosáhnout i tzv. "beneficium competentiae", tj. odsouzení jen do výše svého majetku (nikoli až do výše svých dluhů),

- věřitelé mohli prostř. "actio Pauliana" odporovat některým dlužníkovým úkonům, které poškodily jejich zájmy (zejména alienatio in fraudem creditorum). Pokud prokázali, že dlužník jednal s úmyslem poškodit věřitele (consilium fraudandi), nabyvatel o poškozujícím následku věděl (conscientia fraudis), jednáním se dlužníkův majetek zmenšil (alienatio) a důsledkem předešlého bylo skutečné zkrácení věřitele (eventus fraudis), bylo jednání dlužníkovo prohlášeno za neplatné (revocatio alienationem), čímž se obnovil předchozí právní stav. Po uplynutí výše uvedené proskripční lhůty (nedosáhl-li dlužník změny) se z dlužníka stal úpadce (decoctor) a následoval rozprodej jeho majetku (venditio bonorum) v konkursu, jehož realisací byl pověřen správce (magister bonorum) zvolený věřiteli z jejich středu. Nejprve bylo zpeněžování prováděno tak, že majetek byl prodáván jako celek tomu, kdo učinil nejvyšší podání. Vydražitel (bonorum emptor) nabyl úpadcův majetek a zároveň povinnost vypořádat přihlášené pohledávky věřitelů do výše, v jaké majetek vydražil (míněno procentním podílem). Za procentní podíl neuhrazený vydražitelem zůstal věřitelům dále zavázán úpadce. Postavení věřitelů již ani tehdy nebylo stejné. Konkursem nebyla dotčena práva zástavní; před nezajištěnými věřiteli měly dále přednost tzv. privilegované pohledávky - kupř. pohledávky císaře a císařovny, fisku, ale i pohledávky manželky a dětí pro věno a výlohy nemoci a pohřbu. Ostatní věřitelé mohli v konkursu uspokojovat své pohledávky jenom společným postupem a jen stejným procentem. Za věřitele se nepovažovali vlastníci věcí, které do dlužníkova majetku nepatřily - jejich vynětí, resp. oddělení se domáhali tzv. excisní žalobou. V poklasickém období se - vzhledem ke ztíženým hospodářským podmínkám - nedařilo nalézat jedince ochotné přebírat majetek jako celek (a tím na sebe brát závazek uhradit příslušný podíl přihlášených věřitelských pohledávek). Proto bylo namísto "venditio bonorum" používáno raději "distractio bonorum", neboli prodej majetku per partes s tím, že uspokojování věřitelů již nezajišťoval vydražitel, nýbrž jej uskutečnil po ukončení prodeje z nashromážděného výtěžku správce. Nevypořádané části pohledávek věřitelů za úpadcem ukončením konkursu nezanikaly, ale následovaly dále dlužníka až do jeho smrti (resp. do vypořádání zanechaného dědictví) nebo do svého promlčení po 30 až 40 letech (praescriptio XXX - XL annorum). Vyjímku činil případ, kdy dlužník po dobrovolném odevzdání majetku věřitelům dosáhl "beneficium competentiae" a byl odsouzen pouze do výše svého majetku - jeho závazky vůči věřitelům tak byly vyrovnány výtěžkem ze zpeněžení; majetkem nekrytá část zanikla. Vývoj úpadkového práva se však nezastavil ani po rozpadu římské říše. V rámci tzv. Justiniánovy kodifikace v VI. stol.n.l. došlo kupř. ke zvýšení ochrany věřitelů ustanovením, že eventuelní přebytek výtěžku ze zpeněžení dlužníkova majetku musil být uložen v pokladně místního kostela ve prospěch těch věřitelů, kteří by se snad se svými nároky přihlásili později. Dne 15. 12. roku 530 pověřil východořímský císař Justinián I. kompilační komisi význačných právníků sestavením tzv. Digest, jejichž posláním bylo zachovat bohatství římského práva. Tento úkol byl splněn v průběhu tří let a jeho výsledkem bylo 50 knih o 150 000 řádcích. Tato Digesta neboli Pandectae se stala součástí souboru norem a výkladů římského práva nazývaného Corpus iuris civilis (zahrnoval mimo Digest ještě tzv. Instituce neboli Elementa - oficiální učebnice, dále Codex Justiniaeus - sbírku asi 4600 nařízení římských císařů od Hadriána až po Justiniána, a konečně tzv. Novely - dodatky a jednotlivé zákony vydané do r. 565). Touto cestou zůstalo římské právo uchováno (litera Florentina, Bononiensis atd.) a bylo postupně od 12. století používáno pro vytváření práva jednotlivých evropských zemí, které překonávalo feudální strnulost a reagovalo na postupný rozvoj rodících se kapitalistických vztahů. Novodobá koncepce konkursního řízení má své základy ve spisu Salgada de Samozy s názvem "Labyrinthus creditorum concurrentiam ad litem per debitorum communem inter illos causatam" (Labyrint konkursu věřitelů před soudem v běžných případech dlužníky způsobených) z roku 1653, ve kterém se objevila později všeobecně akceptovaná myšlenka, že v konkursu je nutno uplatnit též zásady řízení sporného (nejen exekučního). Insolvenční právo v českých zemích

V českých zemích vyvolaly potřebu prakticky aplikovatelné právní úpravy konkursu hospodářské problémy na přelomu 16. a 17. století, zejména tzv. měnová kaláda z r. 1623 (zhroucení měny v důsledku ražení tzv. dlouhé mince, kdy hodnota zlatého obsahu klesla cca o 90%). V Obnoveném zřízení zemském, uzákoněném po vítězství na Bílé hoře Ferdinandem II. v roce 1627 je v článcích LXXII až LXXVII řešeno "placení dluhův, kteří větší jsú, nežli dlužník svého statku nebo jmění má". Následně byl v rakouské monarchii vydán v r. 1781 konkursní řád josefinský, který zahrnoval - z dnešního hlediska kuriózní - princip perpetuace, tj. konkurs trval tak dlouho, dokud nebyly uspokojeny všechny přihlášené pohledávky. Pro svou zdlouhavost, nákladnost a tím nezajímavost pro věřitele byl mnohokrát novelizován a posléze nahrazen konkursním řádem z r. 1869, zpracovaným podle pruského vzoru. Jednalo se již o normu modernější, avšak zatíženou břemenem toho, že neúměrné množství pohledávek bylo považováno za přednostní. K další změně došlo vydáním nového konkursního řádu z r. 1914, který v Rakousku po mnoha novelách platil ještě na počátku 21. století. V meziválečném Československu byl nahrazen zákonem 64/1931 Sb. (plným názvem Zákon kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí), který byl po druhé světové válce zrušen občanským soudním řádem 142/1950 Sb. Po roce 1989 pak bylo úpadkové řízení znovu kodifikováno v zákonu 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, který byl s účinností od 1. 1. 2008 nahrazen Insolvenčním zákonem č. 182/2006 Sb. 2.1. EXKURZ DO OBČANSKÉHO PRÁVA J. Bozděch Základní pojmy občanského práva Občanské právo je jedním ze základních právních odvětví a občanskoprávní normy stanovují, jak se mají jejich subjekty chovat v občanskoprávních vztazích a určují, co je subjektem práva, jak vznikají, mění se a zanikají občanskoprávní vztahy. Funkcí práva je především působit na uspořádání společenských vztahů.

Občanské právo dělíme např. na právo hmotné a právo procesní. Hmotné právo je soustava právních norem, které určují, jak se mají subjekty práva chovat ve vztahu mezi jimi samotnými. Naproti tomu procesní právo určuje pravidla, jak se hmotného práva domoci v řízení před státními orgány. Právě státní orgány disponují státní mocí, pomocí které je možné tato práva vymoci. Kupř. právní vztah ze smlouvy o půjčce se řídí hmotným právem a podle jeho norem je dlužník povinen půjčku vrátit věřiteli. Pokud však dlužník půjčku nevrátí, může se věřitel obrátit na soud jako orgán státní moci. Soud pak v soudním řízení, jehož pravidla podléhají procesnímu právu, rozhodne o povinnosti dlužníka půjčku vrátit. Státními orgány nejsou jen soudy, jsou jimi i správní orgány, např. finanční úřady, stavební úřady, apod. Podle toho dělíme procesní právo na soudní řízení a správní řízení. Fungující právo je předpokladem tzv. právního státu. Právní stát má tři základní funkce: zákonnost, tj. povinnost každého dodržovat právo právní jistota, tj. že proti každému bude stát postupovat podle práva, že mu poskytne právní ochranu přiměřenost práva, tj. že stát při uplatňování práva bude postupovat přiměřeně. Občanské právo dále řadíme k právu soukromému, kde jsou si účastníci těchto vztahů rovni. Oproti právu veřejnému, kde jeden z účastníků vystupuje jako nositel státní moci (státní orgán), silnější subjekt, který může druhému účastníku ukládat povinnosti. Do občanského práva řadíme několik skupin. Zejména je to občanské právo obecné, které je podpůrné i pro ostatní zvláštní skupiny občanského práva, zejména, je to právo obchodní, pracovní, rodinné. Základní zásady občanského práva Snad nejtypičtější zásadou občanského práva je zásada rovnosti účastníků, nejlépe patrné na ekonomické složce právních vztahů. Tzn., že občanskoprávní vztahy jsou reciproční, neboli vzájemné. Právu jednoho povinnost druhého a naopak něco dávám a něco za to chci. Další významnou zásadou je, že smlouvy se mají dodržovat, tedy že porušení smlouvy je porušením práva. Další zásadou je nikoho nepoškozovat nebo ochrana dobré víry, tzn., že je chráněn ten, kdo jedná v dobré víře. Pramenem občanského práva jsou právní normy v právních předpisech. Nejzákladnějšími normami jsou zákony (přijímané Parlamentem ČR). Dalšími předpisy jsou podzákonné nebo prováděcí předpisy, tj. nařízení vlády nebo vyhlášky ministerstev nebo jiných úřadů. Základním pramenem občanského práva je ústava a občanský zákoník. Způsobilost k právům a k právním úkonům Způsobilostí k právům (nebo také právní subjektivitou) nazýváme schopnost být nositelem práv a povinností, tzn. být subjektem práv a povinností. Takovým subjektem mohou být jednak osoby fyzické a jednak osoby právnické. Fyzické osoby nabývají schopnost být subjektem práv již svým narozením (může ji mít i dosud nenarozené dítě) a zaniká smrtí. Obdobně se právnické osoby stávají subjektem práv dnem vzniku, jejich právní subjektivita zaniká se zánikem právnické osoby.

Způsobilostí k právním úkonům naproti tomu rozumíme schopnost činit právní úkony, tzn. zakládat, měnit nebo rušit práva a povinnosti. Fyzické osoby nabývají plné způsobilosti k právním úkonům zletilostí. Fyzická osoba jako subjekt práv tedy může vlastnit majetek bez ohledu na svůj věk, protože vlastníkem věci může být i batole, avšak ne každý subjekt práv může se svým majetkem nakládat, tedy např. činit úkony k jeho prodeji. Jinak se proto nahlíží na dítě, které si v kiosku koupí zmrzlinu, protože se jedná o úkon v souladu s jeho rozumovou vyspělostí, a jinak na dítě, které hodlá zpeněžit rodinné stříbro značné hodnoty v zastavárně. Způsobilost k právním úkonům může být fyzické osobě soudem omezena nebo jí může být dokonce zbavena, a to v případě, kdy její stav (kupř. kvůli duševní chorobě) neumožňuje činit vážné a srozumitelné právní úkony. Zastoupení Každý subjekt práv může být zastoupen jinou osobou. Rozlišujeme zastoupení zákonné a zastoupení na základě plné moci. Zákonný zástupce zastupuje osobu, která nemá plnou způsobilost k právním úkonům. Obvykle rodiče takto zastupují nezletilé děti, případně pěstoun nebo poručník. Jiným případem je zastoupení osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům, kdy opatrovníka určí soud. Zastoupení na základě plné moci je smluvním vztahem mezi zastoupeným a zástupcem, kdy zastoupený zmocňuje zastoupeného, aby za něj činil určité právní úkony, např. aby jej zastupoval před soudem nebo před jinými subjekty. Plná moc zaniká provedením smluveného úkonu, odvoláním zmocnitele, výpovědí zmocněnce nebo jeho smrtí, a také smrtí zmocnitele, není-li dohodnuto jinak. V případě zániku plné moci je zmocněnec povinen učinit vše, co nesnese odkladu nebo by mohlo znamenat újmu zmocniteli nebo jeho právnímu nástupci. Právní úkony Právní úkony jsou podle základní definice právní vědy projevy vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovými úkony spojují. Aby se tak mohlo stát, musí takový projev splňovat určité podmínky. Takový úkon musí být učiněn svobodně, nikoli pod nátlakem nebo v tísni. Dále musí být právní úkon učiněn vážně, tedy nikoli v žertu nebo nadsázce, dále srozumitelně a určitě, tzn., že z projevu vůle musí být zřejmé, k čemu tento projev směřoval. Právní úkony, které nesplňují výše popsané znaky, jsou neplatné. Neplatné jsou ale také právní úkony, které odporují dobrým mravům, úkony, které jsou zákonem zakázané, event. takový zákaz obcházejí, nebo jejichž plnění je nemožné. Právní úkon je možné učinit ústně, písemně nebo i mlčky, tzv. konkludentně, souhlasně. Zákon u některých právních úkonů přímo ukládá, že musí být učiněn písemně, někdy dokonce ve formě notářského zápisu. Právním úkonem je např. koupě zboží v obchodě, i když se na něj nevztahuje povinnost uzavřít jej v písemné formě. Naproti tomu koupě nemovitosti je zákona podmíněna uzavřením písemné smlouvy. Formu notářského zápisu zákon ukládá např. při uzavření společenské smlouvy o založení společnosti.

Uzavírání smluv Smlouva (nebo také dohoda) je právní úkon učiněný dvěma nebo více subjekty, kterým se zakládají práva a povinnosti mezi účastníky smlouvy. Smlouva je jedním ze základních institutů soukromého práva. Pro platnost smlouvy obecně platí podmínky pro platnost právních úkonů, nesmí tedy zejm. týkat nedovoleného jednání a musí být učiněn v zákonem stanovené formě. Smlouva se uzavírá akceptací nabídky, tzn., že jedna strana smluvního vztahu učiní nabídku druhé straně a druhá strana tuto nabídku akceptuje. Uzavřením smlouvy tedy zpravidla vzniká vzájemný vztah, který oběma stranám dává nějaká práva, ale i ukládá povinnosti. Tento proces je dobře patrný na kupní smlouvě. Jedna strana nabízí k prodeji nějakou věc za nějakou cenu a druhá strana tuto nabídku přijme a věc za tuto cenu koupí. Prodávajícímu vzniká povinnost věc dodat a právo na zaplacení, kupující má naopak právo na dodání věci a povinnost zaplatit dohodnutou kupní cenu. Smlouvu je možné také zrušit, především dohodou, to je dvoustranné ukončení smluvního vztahu, nebo tak lze učinit jednostranně, a to zejména odstoupením nebo výpovědí. Většina smluvních vztahů je zákonem popsána a předpokládána. Proto v některých zákonech existuje úprava tzv. smluvních typů, které se týkají nejobvyklejší smluvních vztahů, jako je smlouva kupní, darovací, nájemní, smlouva o půjčce, o dílo, ale i pracovní smlouva, pojistná smlouva, cestovní smlouvy atd. Věcná práva Pojem věcná práva Věcnými právy nazýváme práva, která se vztahují k věcem, které působí (chrání) proti všem, tzn., že právu jednoho vlastníka vlastnit odpovídá povinnost všech ostatních jeho vlastnictví nijak nerušit. Oproti tomu závazková práva se vztahují k právnímu vztahu mezi jejich jednotlivými účastníky a působí jen proti těmto účastníkům. Věcná práva jsou právo vlastnické, právo držby a věcná práva k věci cizí, tj. zástavní právo, věcné břemeno, zadržovací právo a předkupní právo. Vlastnické právo umožňuje vlastníku věc držet, užívat a nakládat s ní. Držba je naproti tomu stav, kdy někdo věc užívá a chová se k ní jako k věci vlastní. Držba může být oprávněná, to je v případě, kdy je držitel v dobré víře, že mu věc patří, ale z nějakého důvodu jejím vlastníkem není. Naproti tomu neoprávněná držba představuje stav, kdy držitel užívá věc jako by mu patřila, ale ví, že tomu tak není, např. zloděj. Věcná práva k věci cizí působí také proti všem, ale nesvědčí vlastníku ale osobě od vlastníka odlišné a naopak vlastnické právo omezují. Slouží kupříkladu k zajištění závazků (zástavní, zadržovací právo). Pojem vlastnictví Vlastnické právo (nebo také vlastnictví) je nejrozsáhlejším věcným právem působícím proti všem. Předmětem vlastnictví může být věc v právním smyslu, tzn. vše, co je ovladatelné a může být předmětem (objektem) práva, tedy např. i zvíře, energie, živé tkáně. Věc má také své součásti, tj. to, co nemůže být od věci odděleno, aniž by byla věc znehodnocena, a příslušenství, tj. to, co má být užíváno s věcí hlavní. Věci dělíme na

věci movité a nemovité, ale také dělitelné a nedělitelné, věci jednotlivé i hromadné atd. Nemovitosti jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem, vše ostatní jsou věci movité. Obsahem vlastnického práva je věc držet, věc užívat a požívat její plody a užitky a s věcí nakládat. Vlastnictví věci je omezeno povinnostmi, např. užívat věc tak, aby její užívání nerušilo jiného, vlastník je za svou věc zodpovědný, je povinen ji hlídat, udržovat. Vlastnictví nemusí být vždy výlučné, vlastníků jedné věci může být i více, pak se jedná o spoluvlastnictví. Spoluvlastník má stejná práva jako vlastník, tato práva jsou však omezena ostatními spoluvlastníky v rozsahu, který odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu. Zvláštním typem spoluvlastnictví je společné jmění manželů, které může vzniknout jen mezi manželi. Vlastnictví vzniká převážně převodem vlastnictví (smlouvou), přechodem (děděním), zhotovením věci nebo také rozhodnutím (např. soudu). Vlastnictví nemovitostí a katastr nemovitostí Vlastnictví nemovitostí vzniká stejným způsobem jako u movitých věcí (převodem, přechodem, zhotovením nebo z rozhodnutí soudu). U nemovitostí dále platí, že za vlastníka je považován ten, kdo je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. U převodu vlastnického práva k movitým věcem dochází především předáním věci. Naproti tomu u převodu vlastnického práva k nemovitostem (koupě, dar) nestačí věc předat, ale k platnosti a účinnosti převodu vlastnictví je nutné provést zápis vlastnického práva k nemovitostem ve státem vedené evidenci, kterou je právě katastr nemovitostí. Pro převod nemovitostí zákon ukládá povinnou písemnou formu takového právního úkonu, tzn., že smlouva musí být uzavřena písemně a poté předložena katastru nemovitostí k provedení tzv. vkladu vlastnického práva. Právě se vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí je spojen převod vlastnického práva. Pokud vlastnictví věci přechází děděním, přechází vlastnictví na dědice okamžikem smrti zůstavitele, jeho vlastnictví však potvrdí soud po projednání dědictví a zapíše jej jako vlastníka do katastru nemovitostí. Obdobně je tomu i u zhotovení, zde katastr zapíše jako vlastníka toho, kdo je uveden jako stavebník v rozhodnutí o kolaudaci stavby (souhlasu s užíváním). Rozhodne-li o vlastníku nemovitosti soud, je podkladem pro zápis do katastru písemné rozhodnutí soudu. Do katastru se jako předmět vlastnictví kromě pozemků a staveb zapisují i bytové a nebytové jednotky v domech, které jsou tzv. prohlášením vlastníka vymezeny. Zde se jedná o výlučné vlastnictví určitého vymezeného prostoru v domě (bytu, nebytového prostoru) a spoluvlastnictví společných částí domu a event. pozemku, na kterém je dům postaven. Kromě vlastnického práva k nemovitostem eviduje katastr nemovitostí i jeho omezení. Jedná se o zástavní práva, věcná břemena, předkupní práva, ale i nařízené exekuce, soudcovská nebo exekutorská zástavní práva, exekuční příkazy k prodeji nemovitostí. Katastr také eviduje případné běžící soudní spory o nemovitosti nebo předběžná opatření. Všechny tyto údaje jsou potřebné a důležité pro rozhodnutí případného kupce nemovitosti, neboť jasně signalizují, zda je vlastnické právo k nemovitosti omezeno či nikoliv. Katastr nemovitostí je totiž ovládán zásadou materiální publicity, podle které je chráněn ten, kdo věří v pravdivost zápisu v něm. I kdyby měl někdo uzavřenou smlouvu na zřízení zástavního práva nebo věcného břemene, takové právo nevznikne, dokud není v katastru nemovitostí evidováno. Zástavní právo

Zástavní práva slouží k zajištění práv na splnění závazku. Jedná se tedy o institut se zajišťovací, ale i uhrazovací funkcí. Základní vlastností zástavního práva je vyšší stupeň jistoty než u jiných zajišťovacích institutů, protože přímo vymezuje věci, ze kterých se věřitel může uspokojit v případě nesplnění dlužníkových povinností. Nejvýznamnějším druhem zástavního práva je zástavní právo k nemovitostem, neboť se jedná o nejspolehlivější zajišťovací prostředek. To je dáno jednak ekonomickou stabilitou nemovitosti její cena neklesá tak jako u většiny ostatních věcí, ale především právní jistotou, neboť zástavní právo k nemovitostem se eviduje v katastru nemovitostí a vniká vkladem tohoto práva do katastru nemovitost. Zástava movitých věcí vzniká předáním věci nebo také zapsáním věci do rejstříku zástav, který vedou notáři. Kromě smluvního (dobrovolného) vzniku zástavního práva může zástavního právo vzniknout i z rozhodnutí soudu nebo státního orgánu, a to k zajištění pravomocně přiznané pohledávky, např. soudcovským zástavním právem, exekutorským zástavním právem, zástavním právem zřízeným finančním úřadem. V případě, že dlužník zajišťovaný závazek nesplní, má věřitel možnost uspokojit se přímo ze zástavy, a to žalobou na zpeněžení zástavy. Zástava také může být předmětem exekuce, ale zástavní věřitel má v takovém případě přednost před všemi ostatními věřiteli, pokud ovšem také nedisponují dřívějším zástavním právem ke stejné věci. Zástavní právo zaniká se zánikem zajišťované pohledávky. Nezanikne-li pohledávka, může zástavní právo zaniknout např. dohodou, eventuálně vzdáním se zástavního práva ze strany zástavního věřitele, zánikem zástavy, zpeněžením zástavy v dražbě. Věcná břemena Věcné břemeno je označením pro právo k cizí věci nemovitosti. Právu osoby oprávněné z věcného břemene odpovídá povinnosti vlastníka nemovitosti výkon takového práva strpět. Věcné břemeno se váže k zatížené nemovitosti bez ohledu na to, kdo tuto věc vlastní. Oprávnění z věcného břemene může svědčit vlastníku jiné nemovitosti (obvykle sousední) a spočívá např. v právu cesty - tzn., že vlastník pozemku zatíženého věcným břemenem cesty musí strpět oprávnění vlastníka pozemku oprávněného z tohoto věcného břemene, aby přes takový pozemek přecházel nebo přejížděl. Oprávněným však nemusí být vlastník jiné nemovitosti, ale konkrétní osoba (osobností věcné břemeno). Takové věcné břemeno obvykle spočívá v právu nemovitost užívat. Typicky se jedná o věcné břemeno doživotního práva užívat nemovitost k bydlení. Rodiče si tím zpravidla zajišťují možnost dožít v nemovitosti, kterou darují svým dětem. Závazky Základní principy závazkových vztahů Závazkové, nebo také obligační právo, upravuje právní vztahy mezi dvěma nebo více konkrétními subjekty. Závazek proto zavazuje jen účastníky závazku a na ostatní subjekty nemá žádný vliv. Na rozdíl od věcných práv, která oprávněnou osobu chrání proti všem. Se vznikem závazku vzniká dlužníku povinnost poskytnout věřiteli nějaké plnění, a na druhé straně právo věřitele na takové plnění, eventuálně možnost jej vymoci. Obsahem takého plnění může být buď povinnost něco dát, něco konat, něco strpět nebo se něčeho zdržet. Závazková práva jsou upravena ve všech hlavních právních odvětvích, známe tedy závazky občanskoprávní, obchodní, závazky pracovněprávní, ze zákona o rodině atd.

Závazky dělíme na závazky ze smluv, závazky z porušení právní povinnosti (tj. odpovědnost za škodu, prodlení a bezdůvodné obohacení), a závazky z jiných právních důvodů, tj. kvazikontrakty (veřejná soutěž, veřejný příslib, jednatelství bez příkazu) a kvazidelikty (objektivní odpovědnost za škodu). Nejčastějším důvodem vzniku závazku je smlouva. O smlouvách bylo pojednáno v předchozích kapitolách. Závazkové vztahy z porušení právních povinnosti vznikají tím, že jedna ze stran poruší svou právní povinnost. Následkem takového porušení může být jednak vadné plnění (nesplnění v době splatnosti, splnění vadné) a jednak způsobení škody (škoda vzniklá z porušení smluvního závazku nebo škoda mimosmluvní). Závazky také vznikají z úředního rozhodnutí, např. při rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví vzniká povinnost se vypořádat. Závazkové vztahy se mohou ve svém průběhu měnit. Změnit se může subjekt závazku, např. tím, že věřitel svou pohledávku postoupí (prodá) třetí osobě, může se ale změnit i dlužník, tím, že dluh převezme jiná osoba nebo k dluhu přistoupí. Ke změně však nejčastěji dochází v obsahu závazků, a to buď dohodou, kdy se obě strany na změně závazku shodnou, nebo z porušení závazku. Kupř. z prodlení dlužníka vznikají věřiteli další práva, zejm. právo odstoupit nebo požadovat úroky z prodlení atp. Zajištění závazků Ke zvýšení jistoty věřitele existuje možnost splnění závazku ze strany dlužníka zajistit. Smyslem zajištění je ochrana věřitele pro případ, že dlužník bude se splněním svého závazku v prodlení nebo jej nebude moci splnit vůbec. Potom se věřitel může domoci splnění závazku právě z jeho zajištění. Neznámějšími druhy zajištění jsou zástavní právo, zadržovací právo, ručení, bankovní záruka, jistota, uznání dluhu. Smluvní pokuta je peněžitá sankce vůči dlužníkovi, na kterou vzniká věřiteli vůči dlužníkovi nárok v případě porušení konkrétní dohodnuté povinnosti. Např. pokud se kupující s prodávajícím dohodne na vyklizení a předání prodávaného bytu k určitému datu a pro případ nesplnění takového závazku sjednají smluvní pokutu ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlením předáním, má kupující nárok na zaplacení smluvní pokuty i v případě, že mu takovým prodlením žádná škoda nevznikne. Ručením se rozumí vztah mezi věřitelem a ručitelem, kterým se ručitel zavazuje splnit závazek za dlužníka v případě, že dlužník svůj závazek nesplní. Následkem ručitelova plnění přechází povinnost dlužníka plnit nikoli věřiteli, ale ručiteli. Závazky zanikají především splněním, ale k zániku závazku může dojít i výpovědí, dohodou, započtením, odstoupením od smlouvy, smrtí dlužníka nebo věřitele, uplynutím doby, nemožností plnění nebo splynutím. Promlčení Jedním ze základních práv člověka je právo na soudní ochranu. Tím se mj. rozumí i možnost domoci se svých práv, zejména u soudu. A uspěje-li např. žalobce u soudu se svou žalobou, má dále právo takový úspěch vymoci. K tomu je určen zejm. institut exekuce nebo výkonu rozhodnutí.

Majetková práva však lze takto realizovat jen v určité lhůtě, potom se toto právo promlčí a oslabí, právě o možnost jej vykonat. Promlčením právo nezanikne, stále existuje a může být i dlužníkem splněno, ale pokud dlužník u soudu poukáže na to, že právo je promlčené, soud takovému právu soudní ochranu neposkytne a žalobu zamítne. Soud sám promlčení závazku bez námitky dlužníka nezkoumá. Promlčení je nutno odlišovat od tzv. prekluze, kdy právo zaniká zcela a soud k němu přihlíží z úřední povinnosti. Majetková práva podle občanského zákoníku se promlčují v tříleté lhůtě, která počíná běžet první den poté, co bylo možno právo poprvé uplatnit, rozuměj podat žalobu. Obvykle je to první den prodlení se splněním závazku. Je-li tedy např. půjčka splatná 15. 5. 2012, je dlužník v prodlení s její úhradou 16. 5. 2012 a již tento den může věřitel podat žalobu o zaplacení. Posledním dnem, kdy lze takovou žalobu podat bez rizika promlčení, je za tři roky, tedy 15. 5. 2015. Některá práva se promlčují v době desetileté, a to např. práva přiznaná soudním rozhodnutím, práva z věcného břemene, práva z úmyslného způsobení škody nebo práva uznaná dlužníkem. Některá práva se nepromlčují vůbec, kupř. vlastnické právo. U některých práv jako je právo z bezdůvodného obohacení nebo právo na náhradu škody se právo může promlčet i v tzv. dvouleté subjektivní lhůtě, která počíná běžet poté, co se věřitel o svém právu dozví. I zde však možnost žalovat skoční po třech letech. Běh promlčecí lhůty se přerušuje podáním žaloby nebo zahájením exekuce. Po dobu běhu takového řízení se závazek nepromlčuje. Kromě promlčení v občanském právu má zvláštní úpravu promlčení i obchodní zákoník, kde je na rozdíl od občanského práva obecná promlčení doba čtyřletá, promlčují se také trestné činy, přestupky, placení daní apod. Základní smluvní typy Občanskoprávní závazkové vztahy dělíme na pojmenované a nepojmenované, a to podle toho, zda je konkrétní závazkový vztah upraven jako zvláštní typ v občanském zákoníku či nikoli. Tam, kde občanským zákoník na určitý smluvní typ pamatuje, se úprava řídí zákonem, není-li ovšem mezi stranami dohodnuto jinak. Ne všechny případy závazků však mohou být zákonem upraveny, a proto se takový netypický závazek řídí pouze obecnými ustanoveními o závazcích. Občanský zákoník obsahuje úpravu základních smluvních typů, zejména se jedná o kupní smlouvu, směnnou smlouvu, darovací smlouvu, smlouvu o dílo, smlouvu o půjčce, smlouvu o výpůjčce, nájemní smlouvu, příkazní smlouvu, smlouva o úschově, smlouva o ubytování, smlouva o přepravě, zprostředkovatelskou smlouvu a další. Kupní smlouvou se převádí vlastnické právo k věci za úplatu. Smlouvou o dílo zhotovitel provádí pro objednatele za úplatu zhotovení věci. Smlouvou o půjčce poskytuje věřitel dlužníkovi nějakou druhově určitelnou věc (nejčastěji peníze) a dlužník se je zavazuje vrátit, případně zaplatit za půjčení úrok. Smlouvou o nájmu přenechává pronajímatel nájemci k užívání určitou konkrétní věc a nájemce se zavazuje za užívání hradit nájemné. Smlouvou o výpůjčce se přenechává věc konkrétně určená, podobně jako u nájmu, avšak bezúplatně.

Zprostředkovatelskou smlouvou se zprostředkovatel zavazuje vyvíjet činnost směřující k získání příležitosti k uzavření smlouvy s nějakou třetí stranou. Typicky se jedná o vyhledání zájemce o koupi nějaké věci. V praxi se vyvinul např. i smíšený typ smlouvy, např. leasingová smlouva neboli smlouva o koupi najaté věci. Touto smlouvou si leasingový nájemce najímá nějakou konkrétně určenou věc a hradí nájemné. Leasingový pronajímatel se naopak zavazuje, že po uplynutí dohodnuté doby a uhrazení dohodnutých splátek převede na nájemce vlastnické právo k pronajaté věci. V podstatě se jedná o způsob financování koupě, neboť pronajímatel nijak za předmět nájmu neodpovídá, neručí za jeho kvalitu a není povinen jej udržovat v provozuschopném stavu. Spotřebitelské smlouvy Spotřebitelskými smlouvami zákon označuje takové smlouvy, jejichž smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na straně druhé dodavatel (podnikatel), který při uzavření smlouvy koná v rámci své podnikatelské činnosti. Nejedná se o samostatný smluvní typ a takovou smlouvou může být prakticky každá smlouva, kterou zákon dovoluje (např. kupní smlouva, smlouva o dílo, zprostředkovatelská smlouva atd.). Smyslem úpravy spotřebitelských smluv je snaha ochránit mnohdy nerovné postavení dodavatele a spotřebitele. Ve spotřebitelských smlouvách nesmí být postavení spotřebitele zhoršeno proti zákonu a navíc je spotřebiteli umožněno z takového smluvního vztahu v určité lhůtě bezdůvodně odstoupit, např. tehdy, když se jedná o nákup zboží přes internet, telefon, mimo provozovnu dodavatele atp. Nájem nebytových prostor Kromě obecné úpravy nájmu v občanském zákoníku je nájem nebytových prostor upraven v samostatném právním předpisu v zákoně o nájmu nebytových prostor. Jedná se o speciální úpravu nájemního vztahu k prostorám, které nejsou určeny k bydlení a především slouží k podnikatelské činnosti. Na okolnosti neupravené v tomto zákoně se použije úprava obsažená v občanském zákoníku. Odpovědnost za škodu Odpovědnost za škodu patří k nejdůležitějším tématům občanského práva. Odpovědnost za škodu rozlišujeme obecnou a zvláštní. Obecnou odpovědností za škodu rozumíme stav, kdy jeden subjekt (škůdce) poruší svou právní povinnost a způsobí tím škodu jinému subjektu (poškozenému). Z takového porušení povinnosti vzniká poškozenému nárok na náhradu takto vzniklé škody. Podmínkami odpovědnosti za škody tedy jsou: protiprávní jednání vznik škody příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody Protiprávní jednání je takové jednání, které je v rozporu se zákonem nebo jinou povinností danou kupř. smluvním ujednáním. K takovému porušení může dojít úmyslně nebo nedbalostí.

Škoda je újma, kterou poškozený utrpěl na svém majetku, svých právech penězi ocenitelných nebo osobnostních nebo na svém zdraví. Ke vzniku odpovědnosti za škodu je však kromě existence protiprávního jednání a existence nějaké újmy nutné, aby mezi těmito skutečnostmi existoval příčinný vztah, tedy aby bylo najisto postaveno, že ke vzniku škody vedlo právě jednání škůdce. Pokud domnělý škůdce prokáže, že ke vzniku škody jeho protiprávní jednání nevedlo, nevzniká poškozenému nárok na náhradu takové škody. Zákonná úprava odpovědnosti za škodu také předpokládá, že škůdce se mohl na vzniku škody podílet jen částečně, pak není jeho povinností uhradit škodu v plném rozsahu, ale podle jeho podílu na zavinění škody. Oproti této obecné odpovědnosti, kdy musí být splněny výše uvedené podmínky současně a kterou nazýváme odpovědností subjektivní, stojí odpovědnost objektivní. Případy objektivní odpovědnosti upravuje výslovně zákon a pro vznik takové odpovědnosti není nutné splnění podmínky zavinění na straně škůdce. Případy objektivní odpovědnosti jsou: i. odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností ii. odpovědnost za škodu způsobenou na věci přijaté k plnění jeho závazku, iii. odpovědnost za škodu okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo užito při plnění závazku, iv. odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, v. odpovědnost za škodu způsobenou zvlášť nebezpečným provozem, vi. odpovědnost za škodu na vnesených nebo odložených věcech, vii. odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem apod. Odpovědnosti se odpovědná osoba může zprostit, avšak pouze z tzv. liberačních důvodů uvedených v zákoně. Pokud zákon možnost liberace vůbec nevymezuje, hovoříme o odpovědnost absolutní, kdy se škůdce nemůže takové odpovědnosti zprostit vůbec. Škoda může být: - skutečná, určitelná jako hodnota, která ušla z majetku poškozeného (ukradená nebo rozbitá věc, zranění, atd.) anebo - ušlý zisk, tj. hodnota nebo prospěch, kterou by poškozený dosáhl nebýt škodného jednání (např. ušlá mzda, nerealizovaný obchod, nemožnost odjet na zaplacenou dovolenou atd.) K náhradě škody může dojít jednak uvedením v předešlý stav (tzv. restituce), to však v některých případech není vůbec možné. Pak nastupuje finanční nebo jiná náhrada (tzv. reparace). U škody na zdraví se jednorázově hradí bolestné a ztížení společenského uplatnění, opětovnými plněními pak ztráta na výdělku, ztráta na důchodu, náklady na výživu pozůstalým v případě usmrcení. Výše jednorázových náhrad je omezena sazebníkem stanoveným vyhláškou. Vedle náhrady skutečné škody a ušlého zisku i náhradu účelných nákladů spojených s léčením a při usmrcení i přiměřené náklady spojené s pohřbem. Kromě obecné úpravy odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku obsahují úpravu odpovědnosti za škodu i jiné právní předpisy, jako např. obchodí zákoník, zákoník práce, zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Bezdůvodné obohacení Bezdůvodné obohacení patří mezi tzv. mimosmluvní závazkové vztahy a označujeme tím určitou hodnotu, kterou obohacený získá na úkor poškozeného a obohatí se tak. Bezdůvodné obohacení může

vzniknout i tím, že se majetek obohaceného nezmenšil, ač se tak po právu mělo stát. Ke vzniku bezdůvodného obohacení se nevyžaduje žádné protiprávní jednání na straně obohaceného, postačí skutečnost, že došlo k jeho obohacení. Následkem takového bezdůvodného obohacení vzniká obohacenému povinnost vydat bezdůvodného obohacení. Zákon vymezuje tyto bezdůvodného obohacení: - plnění bez právního důvodu - plnění z neplatného právního úkonu - plnění z právního důvodu, který odpadl - prospěch získaný z nepoctivých zdrojů - plnění za jiného Dědické právo Dědické právo podle občanského zákoníku upravuje přechod práv a závazků zemřelé fyzické osoby, tj. zůstavitele, na jeho právní nástupce, tj. dědice. K přechodu práv dochází okamžikem smrti zůstavitele, i když k úřednímu projednání dědictví dochází později. Zákon umožňuje dědění ze závěti, kdy zůstavitel ještě za života může určit, které konkrétní osoby nabydou po jeho smrti jeho majetek. Nezanechá-li zůstavitel závěť, určuje se okruh dědiců podle zákona v tzv. skupinách, když přednost mají nejbližší příbuzní, nejsou-li takoví, postupuje se až po ty vzdálenější. Děděním na dědice přechází nejen aktiva, tj. např. vlastnictví k věcem, ale i pasiva, tj. závazky. Dědic tedy přijetím majetku přijímá i dluhy zůstavitele. Potom za tyto závazky ručí až do výše nabytého dědictví. Tato skutečnost chrání věřitele zůstavitele, aby po jeho smrti mohli být uspokojeni z jeho majetku. Dědic také může dědictví odmítnout, to se děje zejména tehdy, když dluhy převyšují aktiva a dědic se tak chce vyhnout obtížím souvisejícím s vypořádáním závazků zůstavitele. 2.2. Modelový případ: Žaloba o určení oprávněného dědice Cíl případové studie Případová studie se detailně zabývá soudem řešeným případem žalobou na určení oprávněného dědice. V případě projednávání dědictví totiž mohou nastat situace, kdy není shoda na tom, kdo je a kdo není oprávněn dědit, a proto se řízením kromě notáře zabývá i soud. Popis skutkového stavu V případě úmrtí fyzické osoby je ze seznamu notářů podle určitého klíče (např. podle jména nebo data narození zůstavitele) určen notář, který v postavení soudního komisaře koná za soud úkony směřující k provedení dědického řízení. V posledních několika letech už sám notář vydává rozhodnutí, kterými samotné dědické řízení ukončuje. Řízení je tedy nepoměrně rychlejší než dříve, kdy notář řízení sice provedl, ale konečné rozhodnutí musel učinit soud. Notář po zahájení dědického řízení provede šetření o rodinných i majetkových poměrech zůstavitele. Z velké části se tak stane nahlédnutím do notáři dostupných databází (evidence obyvatel, matrika, katastr nemovitostí,

evidence vozidel, evidence cenných papírů, atp.), ale také se obrátí na pozůstalé potenciální dědice, a dotáže se jich na další majetek, který zůstavitel zanechal, kupř. movité věci, pohledávky, případně další aktiva, která nejsou veřejně evidována. Tímto způsobem notář zjišťuje nejen pozůstalost, ale i okruh případných dědiců. Z tohoto důvodu se notář rovněž obrací na rejstřík závětí, ve kterém jsou evidovány závěti učiněné formou notářského zápisu, a zjišťuje, byla-li taková závěť učiněna. Zároveň se však dotazuje pozůstalých osob, zda-li je jim cokoli známo o tom, že by zůstavitel zanechal závěť a případně je žádá o její předložení. Na základě výše popsaného šetření notář určuje, co je předmětem dědictví, tzn. co je aktivy a co pasivy dědictví, a dále kdo je zákonem nebo závětí povolán dědit. V posuzovaném případě zemřela zůstavitelka, která zanechala movitý i nemovitý majetek, ale neměla žádných příbuzných, tzn. žádných zákonných dědiců. V takovém případě může dědit pouze osoba, která je k dědění povolána závětí, a není-li takového závětního dědice, připadne pozůstalost jako odúmrť státu. Zůstavitelka však závět zanechala a v této závěti jako jediného dědice určila jejího rodinného přítele, který jí dlouhodobě poskytoval pomoc ve stáří i nemoci. Tento závětní dědic se notáři přihlásil a písemnou závěť mu předložil. Z dědického spisu notář zjistil, že zůstavitelka zemřela ve zdravotnickém zařízení (léčebna dlouhodobě nemocných) a že závěť byla zůstavitelkou učiněna právě v době její hospitalizace v tomto zařízení. Notář je jako soudní komisař povinen zkoumat nejen pravost listiny, ale i okolnosti, za kterých byla učiněna. A proto v případech, kdy lze mít pochybnosti o učiněném úkonu, se notář dotáže ošetřujícího lékaře, zda-li zdravotní stav zůstavitele v době sepsání závěti byl natolik dobrý, aby byl schopen chápat následky svého jednání. Zůstavitel sice mohl na první pohled působit tak, že plně chápe, jaký úkon činí, ale při své hospitalizaci mohl být pod vlivem medikamentů, které tuto schopnost zásadně snižují. V daném případě se lékař vyjádřil tak, že zůstavitelka byla ve stavu, ve kterém nebyla schopna žádný právní úkon učinit. V tomto okamžiku notáři nezbylo, než předkladateli závěti sdělit, že předloženou závěť nepovažuje za platnou a tedy ani předkladatele závěti nepovažuje za dědice povolaného k dědění v tomto dědictví. Zároveň notář tuto osobu poučil o tom, že pokud ve lhůtě 15 dnů nepodá žalobu na určení oprávněného dědice, nebude nadále účastníkem dědického řízení. Závětní dědic proto podal příslušnému soudu žalobu o určení oprávněného dědice, kterou se dožadoval, aby soud určil, že tento navrhovatel je oprávněným dědicem po zůstavitelce na základě předmětné závěti. Navrhovatel svá tvrzení hodlal prokázat především svědeckými výpověďmi svědků uvedených a podepsaných na závěti. Soud však v takových případech především osloví znalce z oboru lékařství, aby po přezkoumání zdravotnické dokumentace odpověděl, byl-li zůstavitel schopen tento právní úkon učinit. Z hlediska soudu je totiž nadbytečné vyslýchat svědky a zjišťovat, jestli zůstavitelka předložený dokument skutečně podepsala, když se znalec vysloví o schopnosti zůstavitele činit závěť jednoznačně. V daném případě totiž znalec dospěl k jednoznačnému závěru, že zůstavitelka trpěla těžkou demencí a sepsání nebo i jen podpisu závěti nebyla schopna. Soud proto po takto provedeném dokazování žalobu navrhovatele zamítl. Po nabytí právní moci rozsudku soudu o zamítnutí žaloby na určení oprávněného dědice pokračovalo dědické řízení již pouze se státem, resp. s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Protože tedy nebylo jiných dědiců, notář určil, že pozůstalost jako odúmrť připadne státu. Závěr Z výše popsaného případu vyplývá, že mnohdy morálně oprávnění dědicové nejsou schopni ustát důkazní břemeno v dědickém řízení a předložit perfektní závěť. Je to samozřejmě spíše otázka právního vědomí zůstavitele, který by měl své věci poslední řešit ještě za života a v požadované kondici. Dědické spory ovšem mohou vznikat i mezi zákonnými dědici, kdy dochází ke sporům ohledně velikosti podílů na pozůstalosti, ohledně započtení na dědický podíl, pokud již za života zůstavitele jeden z dědiců obdržel značné plnění, apod. V těchto případech je však pro zůstavitele obtížné najít rovnováhu při rozdělování majetku tak, aby pokud možno předešel často velmi nedůstojným sporům a ještě nedůstojnějším argumentacím.

3. 1. ÚVOD DO EKONOMIKY OBČANA J. Veselá Úkolem této části skript je seznámení účastníků vzdělávání se současnou ekonomikou domácnosti a občana v České republice.

Ekonomika domácností i hospodaření jednotlivých občanů je od pradávna základním pilířem ekonomik států a v moderní době i globálních ekonomik. Pro období nástupu 21. století je sice typické užívání moderních technologií a různorodých finančních produktů, ve skutečnosti však řada občanů tápe v pochopení základů ekonomické rovnováhy svého hospodaření. Na rozdíl od sedláka, který znal do krejcaru všechny své příjmy a výdaje, mnohý občan často ani neví, za co konkrétně utrácí své příjmy. Ke špatnému stavu tzv. finanční gramotnosti českých občanů významně přispělo období čtyřiceti let existence socialistického systému, který odmítal tržní hospodaření a deformoval tržní ceny na ceny regulované. Za povšimnutí stojí, že lidé, kteří prožili svá aktivní léta v období před 2. světovou válkou, chápali po sametové revoluci tržní mechanismy lépe než generace vyrostlá po válce. Socialismus přerušil rodové a profesní tradice tržního hospodaření, a mladší generace neměly šanci získat zkušenosti s obchodováním a podnikáním, a tudíž ani s krizí, insolvencí či naopak s rychlým ziskem a bohatstvím. Předmětem studijních textů jsou pasáže pojednávající o ekonomických parametrech života občana, a měly by účastníky vzdělávání přivést nikoli k zapamatování statistických čísel, nýbrž k pochopení souvislostí a významů jednotlivých ekonomických ukazatelů v hospodaření domácnosti a občana. Skripta jsou vytvářena s přihlédnutím k zaměření účastníků vzdělávání na lektorskou činnost. Každé téma bude v úvodu jednotlivých částí navozeno formou otázek a text je psán pokud možno jednoduchou formou. Přesto určité pasáže skript musí obsahovat odbornou terminologii související s insolvenční tématikou a mohou se zdát pro laika náročné. Výdajová stránka hospodaření domácnosti Na úvod této části si položme otázky. Co rozumíme pojmem ekonomika občana? Z čeho sestává? Čím je ovlivněna? Ekonomikou občana v tomto textu míníme shrnutí jednotlivých aspektů jeho hospodaření. Sestává jako každé jiné hospodaření z výdajové a příjmové stránky. Ekonomika občana je ovlivněna mnoha faktory např. ekonomikou domácnosti, ve které se nachází, ekonomikou státu, ve kterém žije apod. Následující část této podkapitoly se bude týkat výdajové stránky hospodaření občana a domácnosti. Zkusme si dále odpovědět na otázky: Jaké jsou největší výdaje občana a jeho domácnosti? Víte vy osobně, kolik za co utrácíte? Ví to vaše rodina? Podle aktuálního průzkumu ING Bank Svět spoření nejsou Češi pečliví na vedení svých výdajů. Domácí účetnictví si totiž vede jen 34 procent domácností a nejčastěji si zaznamenávají výdaje do papírového deníku. Kde byste hledali relevantní údaje o výši a druzích výdajů průměrného českého občana? Odpověď na otázky naleznete v následující statistice Českého statistického úřadu.

STATISTIKA RODINNÝCH ÚČTŮ HOUSEHOLD BUDGET SURVEY Tab. 8 Domácnosti celkem v letech 2006-2011 Households, total, in 2006-2011 Složení domácností, přehled příjmů, skupiny peněžních vydání - průměry na osobu v Kč za rok, struktura v % Household composition, incomes and money expenditure groups - annual averages per capita in CZK, structure (% ) ČESKÁ REPUBLIKA CZECH REPUBLIC 2006 2007 2008 2009 2010 2011 Počet domácností 2 893 2 884 2 839 2 820 2 840 2 839 Households Průměrný počet na domácnost: Per household averages: členů 2,30 2,30 2,29 2,27 2,26 2,26 Members pracujících 1,04 1,04 1,03 1,02 1,01 0,99 working persons nezaopatřených dětí 0,59 0,58 0,58 0,57 0,57 0,58 dependent children nepracujících důchodců 0,51 0,52 0,52 0,52 0,52 0,53 non-working pensioners ostatních osob 0,16 0,16 0,16 0,16 0,16 0,16 other members HRUBÉ PENĚŽNÍ PŘÍJMY CELKEM 134 569 144 743 156 598 160 675 164 047 163 235 GROSS MONEY INCOME, TOTAL ČISTÉ PENĚŽNÍ PŘÍJMY CELKEM 116 549 125 817 137 497 142 402 145 437 145 081 NET MONEY INCOME, TOTAL HRUBÁ PENĚŽNÍ VYDÁNÍ CELKEM 125 605 139 134 143 055 146 895 148 629 150 369 GROSS MONEY EXPENDITURE, TOTAL ČISTÁ PENĚŽNÍ VYDÁNÍ CELKEM 107 585 120 208 123 955 128 622 130 019 132 215 NET MONEY EXPENDITURE, TOTAL podle účelu použití: by purpose: A. Spotřební vydání 97 342 104 017 112 256 115 309 116 244 117 882 A. Consumption expenditure B. Vydání neklasifikovaná jako spotřební 10 243 16 191 11 698 13 313 13 774 14 333 B. Non-consumption expenditure Průměry na osobu v Kč za rok: Annual averages per capita in CZK: SPOTŘEBNÍ VYDÁNÍ (CZ-COICOP) 97 342 104 017 112 256 115 309 116 244 117 882 CONSUMPTION EXPENDITURE 01 Potraviny a nealkoholické nápoje 19 598 20 866 22 571 22 222 22 484 22 546 01 Food and non-alcoholic beverages 02 Alkoholické nápoje, tabák 2 783 2 972 3 084 3 248 3 237 3 383 02 Alcoholic beverages, tobacco 03 Odívání a obuv 5 295 5 590 5 816 5 804 5 805 5 654 03 Clothing and footwear 04 Bydlení, voda, energie, paliva 20 157 20 652 22 333 24 623 25 194 26 326 04 Housing, water, electricity, gas and other fuels 05 Bytové vybavení, zařízení domácnosti; opravy 6 701 7 388 7 583 7 758 7 265 7 294 05 Furnishings, household equipment and routine household maintenance 06 Zdraví 1 995 2 369 3 068 3 125 3 165 3 231 06 Health 07 Doprava 10 648 11 189 12 421 12 105 12 409 12 889 07 Transport 08 Pošty a telekomunikace 4 642 4 856 5 221 5 303 5 322 5 255 08 Communication 09 Rekreace a kultura 9 925 10 930 11 816 11 856 11 823 11 588 09 Recreation and culture 10 Vzdělávání 528 608 685 688 791 729 10 Education 11 Stravování a ubytování 4 903 5 367 5 812 5 966 5 823 5 990 11 Restaurants and hotels 12 Ostatní zboží a služby 10 167 11 229 11 847 12 613 12 927 12 998 12 Miscellaneous goods and services Struktura vydání v %: Structure (%): SPOTŘEBNÍ VYDÁNÍ (CZ-COICOP) 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 CONSUMPTION EXPENDITURE 01 Potraviny a nealkoholické nápoje 20,1 20,1 20,1 19,3 19,3 19,1 01 Food and non-alcoholic beverages 02 Alkoholické nápoje, tabák 2,9 2,9 2,7 2,8 2,8 2,9 02 Alcoholic beverages, tobacco 03 Odívání a obuv 5,4 5,4 5,2 5,0 5,0 4,8 03 Clothing and footwear 04 Bydlení, voda, energie, paliva 20,7 19,9 19,9 21,4 21,7 22,3 04 Housing, water, electricity, gas and other fuels 05 Bytové vybavení, zařízení domácnosti; opravy 6,9 7,1 6,8 6,7 6,2 6,2 05 Furnishings, household equipment and routine household maintenance 06 Zdraví 2,0 2,3 2,7 2,7 2,7 2,7 06 Health 07 Doprava 10,9 10,8 11,1 10,5 10,7 10,9 07 Transport 08 Pošty a telekomunikace 4,8 4,7 4,7 4,6 4,6 4,5 08 Communication 09 Rekreace a kultura 10,2 10,5 10,5 10,3 10,2 9,8 09 Recreation and culture 10 Vzdělávání 0,5 0,6 0,6 0,6 0,7 0,6 10 Education 11 Stravování a ubytování 5,0 5,2 5,2 5,2 5,0 5,1 11 Restaurants and hotels 12 Ostatní zboží a služby 10,4 10,8 10,6 10,9 11,1 11,0 12 Miscellaneous goods and services

Ze statistiky domácností v letech 2006 2011 vyplývají jednotlivé druhy vydání i struktura vydání vyjádření v procentech. Odpovědi na položené otázky si zkontrolujte s údaji o struktuře největších spotřebních vydání v roce 2011: Bydlení, voda, energie, palivo - 22,3 % Potraviny a nealkoholické nápoje - 19,1 % Doprava - 10,9 % Rekreace a kultura - 9,8 % Bytové vybavení, zařízení domácnosti, opravy - 6,2 % V dalších částech skript se budeme zabývat pouze největším druhem vydání výdaji na bydlení. Jde o prostředky, které musí vynaložit každý jedinec i každá domácnost, a které mohou mít souvislost s případnými dluhy či insolvencí. Výdaje na bydlení V předchozí části skript jsme se seznámili se strukturou výdajů a víme, že mezi největší vydání domácnosti patří výdaje na bydlení a energie. Bydlení navíc patří mezi základní potřeby člověka (nejedná se tedy o luxusní výdaje typu rekreace) a proto této tématice bude věnována v učebních textech velká pozornost. Lektor, který bude přednášet o problematice výdajů na bydlení, by měl znát základní parametry bytového fondu ČR i sociální souvislosti. Položme si proto otázky: Kolik je v ČR trvale obydlených bytů? Kolik z toho jsou byty v soukromém vlastnictví a kolik je nájemních bytů? Víte, jak velké procento bytů náleží do družstevního vlastnictví? Kde lze tyto údaje získat? Odpověď na položené dotazy můžeme najít na webových stránkách Ministerstva pro místní rozvoj ČR v dokumentu Vybrané údaje o bydlení 2011, který zde uvádíme. Z materiálu citujeme: Struktura bytového fondu Na základě údajů ze sčítání lidu v roce 2011 zahrnoval bytový fond ČR celkem 3 894 210 trvale obydlených bytů, z nichž 64,5 % tvořily byty v soukromém vlastnictví, zatímco nájemní byty tvořily 17,6 % trvale obydleného bytového fondu. Předběžné odhady celkového množství existujících bytů činí cca 4,6 mil. Ve vlastním domě nebo bytě bydlelo v ČR 64,4 % domácností, v nájemních bytech 17,6 % domácností. Tyto údaje

dokládají vzestup podílu vlastnického bydlení, a to zejména na úkor nájemního bydlení. Z regionálního hlediska bydlí ve vlastním domě nejmenší podíl domácností v Praze, naopak největší ve Středočeském kraji. V družstevním bydlení, které se svým charakterem blíží bydlení vlastnickému, bydlí v ČR 11,1 % domácností. V nájemních bytech bydlí nejvíce domácností v Praze, a to přes 35 % všech domácností. Sociální souvislosti V ČR neexistuje plošný bytový deficit, avšak atraktivní lokality, z nich nejvíce Praha, jsou charakteristické velkými rozdíly mezi poměrně širokou nabídkou a výdajovými možnostmi části domácností, problémem je tedy nedostatek přiměřených a současně cenově dostupných bytů. Pokud se podíváme na výdaje na bydlení z pohledu sociálních skupin, v roce 2010 na ně vydávali největší část svých příjmů jednotlivci senioři. Po všech sociálních transferech (včetně příspěvku a doplatku na bydlení) činily výdaje a bydlení této skupiny domácností 30,3 % z jejich čistých peněžních příjmů. Další skupinou jsou ostatní domácnosti jednotlivců a dále samoživitelé s dětmi. Výše podílu výdajů ve skupině ostatní domácnosti jednotlivců (25,7 %) je částečně ovlivněna skutečností, že tito lidé často užívají byty větší velikosti, než jaké jsou považovány za přiměřené z pohledu sociální politiky státu. Z textu vyplývají odpovědi na otázky: V ČR je celkem podle výsledků sčítání lidu z r. 2011 3,9 mil. bytů. Z toho je v soukromém vlastnictví 64,5 % bytů, nájemní byty tvořily 17,6 % obydleného bytového fondu. V družstevním bydlení žije 11,1 % domácností. Údaje lze získat na webových stránkách MMR ČR. Další otázky se mohou týkat nikoli bytů, ale domů: Kolik je v ČR domů? Kolik z nich je obydleno? Kolik z domů jsou domy rodinné a kolik bytové? Jaké jsou vlastnické poměry? Podrobná data můžeme opět nalézt na veřejných serverech Ministerstva pro místní rozvoj ČR v již zmíněném dokumentu o bydlení.

Obydlené domy podle druhu domu, vlastníka domu a období výstavby podle krajů (předběžné výsledky podle trvalého bydliště) Zkontrolujme si nyní odpovědi na otázky:

V České republice bylo podle statistiky ČSÚ ke 26.3.2011 2,1 mil. domů. Z celkového počtu 2,1 mil. domů bylo obydleno cca 1,7 mil. tj. cca 82 %. Počet rodinných domů cca 1,5 mil., počet bytových domů cca 215 tisíc tj. 12 %. Pořadí vlastníků obydlených domů: - fyzická osoba - 86 % - obec, stát - 2 % - bytové družstvo - 1,8 % - spoluvlastnictví vlastníků bytů - 4,5 % Příjmová stránka hospodaření domácnosti V této podkapitole skript se budeme zabývat pozitivnější stránkou ekonomiky domácnosti příjmy. Tak jako se liší každý člověk, tak odlišné jsou i druhy a výše příjmů domácností. Na úvod této problematiky je důležité zamyslet se nad základními proporcemi ve struktuře příjmů domácností v České republice. Položme si otázky: Co je největším příjmem v rozpočtu domácností? Jsou to příjmy ze zaměstnaneckých vztahů nebo převažují příjmy z podnikání? Jaké další příjmy mohou domácnosti mít? Jakou roli hrají důchody? Kde lze tyto údaje získat? Odpovědi na otázky můžete např. nalézt ve statistice Českého statistického úřadu nazvané Domácnosti podle čistého peněžního příjmu na osobu za rok 2011.

STATISTIKA RODINNÝCH ÚČTŮ HOUSEHOLD BUDGET SURVEY Tab. 5a ČESKÁ REPUBLIKA CZECH REPUBLIC Domácnosti podle čistého peněžního příjmu na osobu - decily Households by level of net money income per person - deciles ROK 2011 Složení domácností, přehled příjmů a vydání - průměry na osobu v Kč za rok YEAR 2011 Household composition, incomes and expenditures - annual averages per capita in CZK Domácnosti celkem Households, total Nejnižších Lowest 10 % D o m á c n o s t i p o d l e č i s t é h o p e n ě ž n í h o p ř í j m u n a o s o b u Druhých Second 10 % H o u s e h o l d s b y n e t Třetích Third 10 % Čtvrtých Fourth 10 % Pátých Fifth 10 % m o n e y i n c o m e p e r p e r s o n Šestých Sixth 10 % Sedmých Seventh 10 % Osmých Eighth 10 % Počet domácností - vážený 2 839 284 284 284 284 285 283 284 284 284 283 Households - weighted - ve výběru 2 839 329 315 269 233 230 243 268 300 324 329 in sample Průměrný počet na domácnost: Per household averages: členů 2,26 3,32 3,10 2,65 2,14 1,91 1,96 2,01 1,97 1,86 1,66 Members pracujících 0,99 0,89 1,25 0,98 0,63 0,54 0,67 0,92 1,20 1,41 1,39 working persons nezaopatřených dětí 0,58 1,67 1,32 0,83 0,43 0,34 0,30 0,32 0,26 0,18 0,12 dependent children nepracujících důchodců 0,53 0,07 0,22 0,70 1,00 0,96 0,90 0,68 0,46 0,20 0,12 non-working pensioners ostatních osob 0,16 0,69 0,31 0,14 0,08 0,07 0,09 0,09 0,05 0,07 0,03 other members spotřebních jednotek (OECD) 1,81 2,41 2,30 2,06 1,75 1,60 1,63 1,68 1,65 1,58 1,45 Equivalencies (OECD scale) spotřebních jednotek (OECD modif.) 1,56 1,95 1,88 1,73 1,53 1,42 1,44 1,48 1,46 1,41 1,32 Equivalencies (OECD modified scale) HRUBÉ PENĚŽNÍ PŘÍJMY CELKEM 163 235 72 125 109 913 129 912 138 489 148 059 159 721 179 375 209 771 253 546 375 985 GROSS MONEY INCOME, TOTAL ČISTÉ PENĚŽNÍ PŘÍJMY CELKEM 145 081 68 776 100 170 117 333 128 459 136 825 146 194 160 908 181 997 214 240 315 154 NET MONEY INCOME, TOTAL Devátých Ninth 10 % Nejvyšších Highest 10 % Příjmy ze závislé činnosti 79 323 34 992 61 575 64 933 49 759 53 582 60 386 78 551 109 915 144 815 205 597 Income from employment Příjmy z podnikání 12 777 9 480 14 285 10 290 9 674 5 160 7 898 13 708 14 928 22 956 23 982 Income from self-employment Sociální příjmy 43 131 18 197 18 242 37 071 64 899 73 236 72 419 61 505 46 223 34 670 35 371 Social income Důchody 36 053 4 777 8 532 31 971 60 472 68 136 67 381 56 714 40 856 28 393 28 950 Pensions Dávky nemocenského pojištění a náhrady mzdy při pracovní neschopnosti 1 808 1 043 1 712 1 407 1 239 849 1 974 1 606 2 804 3 650 2 806 Sickness benefits and wage compensations during sickness Hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání 502 883 689 564 161 40 456 402 133 730 627 Unemployment benefits Dávky státní sociální podpory 3 812 10 034 6 374 2 688 1 968 2 998 2 397 2 405 1 302 1 108 1 064 State social support benefits Jiné sociální příjmy 955 1 461 935 441 1 059 1 213 212 378 1 129 789 1 924 Other social income Ostatní příjmy 9 851 6 107 6 067 5 038 4 127 4 846 5 490 7 144 10 930 11 799 50 204 Other income z toho: prodej nemovitostí, movitých věcí 2 652 143 161 295 392 604 520 197 1 277 1 028 30 296 including: income from sale of (im)movables dary od příbuzných 2 903 2 235 2 363 1 803 1 613 1 706 2 231 2 484 3 547 4 746 8 523 gifts from relatives HORNÍ HRANICE ČISTÝCH PENĚŽNÍCH PŘÍJMŮ x 88 880 110 644 123 408 132 859 140 934 152 255 170 406 195 176 239 328 x UPPER LIMIT OF NET MONEY INCOME HRUBÁ PENĚŽNÍ VYDÁNÍ CELKEM 150 369 71 733 102 608 117 004 124 193 142 872 144 131 174 654 189 708 227 068 337 950 GROSS MONEY EXPENDITURE, TOTAL Daň z příjmů 7 891-556 2 241 4 381 3 856 4 507 5 772 8 267 13 192 19 628 32 669 Income tax Zdravotní a sociální pojištění 10 263 3 905 7 502 8 198 6 174 6 728 7 756 10 199 14 582 19 678 28 162 Health and social insurance ČISTÁ PENĚŽNÍ VYDÁNÍ CELKEM 132 215 68 385 92 865 104 425 114 163 131 638 130 603 156 187 161 934 187 762 277 119 NET MONEY EXPENDITURE, TOTAL podle účelu použití: by purpose: A. Spotřební vydání 117 882 64 520 87 848 99 417 107 558 116 488 120 929 136 701 145 576 165 164 212 950 A. Consumption expenditure B. Vydání neklasifikovaná jako spotřební 14 333 3 865 5 017 5 009 6 605 15 150 9 674 19 487 16 358 22 597 64 168 B. Non-consumption expenditure podle druhu vydání: by type of expenditure: Potraviny, nápoje, veřejné stravování 29 040 18 274 22 922 26 598 29 297 30 328 30 868 32 990 33 644 37 378 42 344 Food, beverages, public catering Průmyslové zboží 37 345 16 976 27 484 29 987 30 405 35 013 37 437 44 113 46 370 53 976 82 270 Other consumer goods Služby 46 929 27 765 33 278 37 177 42 278 47 741 46 422 58 226 58 010 67 133 82 529 Services Platby a jiná vydání 18 902 5 369 9 181 10 663 12 183 18 555 15 876 20 858 23 910 29 274 69 976 Payments and other expenditure NATURÁLNÍ PŘÍJMY 7 168 6 751 6 424 7 539 5 852 6 796 6 954 6 833 8 169 7 679 9 823 INCOME IN KIND NATURÁLNÍ VYDÁNÍ 6 405 1 574 2 671 3 890 5 421 6 909 7 390 8 270 9 349 10 080 16 718 EXPENDITURE IN KIND BILANČNÍ POLOŽKY BALANCE ITEMS Saldo vybraných úspor a vkladů -10 153 193-2 044-7 574-10 032-4 632-9 661-6 238-17 036-21 546-41 030 Balance of deposits withdrawn and deposits made Saldo přijatých půjček a splacených úvěrů -1 873-24 -4 655-4 508-3 495 1 043-5 118 2 148-1 810-3 870 3 655 Balance of loans received and credits repayed Porovnejte si nyní vaše hodnocení s jednoduchou tabulkou procentuálně znázorňující strukturu čistých příjmů. Porovnání peněžních příjmů podle čistého peněžního příjmu na osobu Rok 2011, ČSÚ - statistika rodinných účtů Hrubé měsíční příjmy celkem 163 235 Čisté měsíční příjmy celkem 145 081 Příjmy ze závislé činnosti 79 323 54,67% Příjmy z podnikání 12 777 8,81%

Sociální příjmy 43 131 Důchody 36 053 24,85% Nemocenské 1 808 1,25% Hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání 502 0,35% Dávky sociální podpory 3 812 2,63% Jiné sociální příjmy 956 0,66% Ostatní příjmy 9 850 Prodej nemovitostí, movitých věcí 2 652 1,83% Dary od příbuzných 2 903 2,00% Shrnutí: Největší část příjmů domácností pochází ze zaměstnání z příjmů ze závislé činnosti (cca 54 %). Podíl z příjmů z podnikání je výrazně nižší (cca 9 %). Důchody činí cca 25 %. Dávky sociální podpory a jiné sociální příjmy nejsou ve sledovaném vzorku velké (2,3 %). Ostatní příjmy (prodeje, dary atp.) činí necelých 10 % Závěry zde uvedené se ovšem týkají pouze statistického vzorku 2.839 domácností, které provedl Český statistický úřad za rok 2011. Nezaměstnanost Příjmy ze zaměstnání tvoří největší část příjmů domácnosti. Ztráta zaměstnání jednoho z členů rodiny zásadním způsobem ohrožuje rodinné rozpočty, a proto bude problematice nezaměstnanosti věnována v těchto skriptech velká pozornost. Přečteme si pasáž o rekordní nezaměstnanosti z článku Česko má nejvíc nezaměstnaných v historii, blíží se hranici 600 tisíc autorky Ing. Špačkové idnes.cz 8. 2. 2013. Česko má rekordní počet lidí bez práce v novodobé historii. Za leden jich přibylo přes 40 tisíc, místo tak nyní hledá bezmála 586 tisíc nezaměstnaných. Míra nezaměstnanosti ve výši osmi procent je na první pohled sice v porovnání s loňským prosincem nižší ale jen proto, že se počítá podle nové metodiky. Podle staré metodiky

byla míra nezaměstnanosti v prosinci ve výši 9,4 procenta, při přepočtu na novou formu výpočtu byla ale jen 7,4 procenta, takže lednová nezaměstnanost je o 0,6 procentního bodu vyšší. Naopak kdyby se nová forma výpočtu přepočetla na starý, pak by míra nezaměstnanosti vystoupala podle analytika Patria Finance Davida Marka na rekordních 10,1 procenta. Počet osob v evidenci úřadů práce nebyl nikdy v novodobé historii české ekonomiky vyšší, upozorňuje Marek. Změna metodologie výpočtu míry nezaměstnanosti celková čísla opticky snížila, nemůže však zastřít, že nová místa na trhu stále nevznikají, přidává se v popisu špatné situace na trhu práce Libor Stodola, senior manažer v oddělení Poradenství při řízení lidských zdrojů společnosti PwC Česká republika. Rekordní nezaměstnanost Lednový výsledek nezaměstnanosti ČR, při kterém hledá místo 585.809 lidí je nejvyšší od roku 1989 (podle dlouhodobého výpočtu dosáhla míra nezaměstnanosti 10,1 %). Na území republiky byla nejvyšší nezaměstnanost registrována v průběhu velké hospodářské krize v roce 1933. Tehdy bylo bez práce 738 tisíc lidí a míra nezaměstnanosti překročila 21 procent. (Zdroj: Patria Finance) Při pochopení problematiky nezaměstnanosti vystává před lektory řada úvah: Kde mohou najít ověřená čísla o výši nezaměstnanosti? Zpracovávají se také údaje o regionech či jednotlivých věkových skupinách nezaměstnaných? Jak jsou na tom zaměstnanci různých odvětví? Potřebná čísla lze nalézt zejména na webových stránkách dvou institucí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR a Českého statistického úřadu, které se liší metodikou výpočtů. Jako případ pro studium uvádíme tabulky nezaměstnanosti podle výběrového šetření pracovních sil Českým statistickým úřadem, průměry r. 2012. Prostudujte si následující tabulky a připravte si odpovědi na otázky vycházející z průměrného hodnocení r. 2012. Jaké je pořadí Středočeského kraje podle níže uvedených tabulek ve výši nezaměstnanosti? Které kraje jsou na tom ještě hůře? Která pětiletá věková skupina je nejvíce postižena nezaměstnaností? Která skupina osob je nejvíce ohrožena? Se základním vzděláním? Se středním vzděláním bez maturity? Se středním vzděláním s maturitou? S vysokoškolským vzděláním?

Období : průměr roku 2012 Území : NUTS 1 - Česká republika v tis. NEZAMĚSTNANÍ - CELKEM průměr 2012 Období - průměr / průměr 1. čtvrtletí 2. čtvrtletí 3. čtvrtletí 4. čtvrtletí průměr 2011 2011 2012 2012 2012 2012 2012 v tis. v % NUTS1 CZ0 Česká republika 369,2 350,9 367,9 379,5 366,9 16,3 104,7 NUTS2 CZ01 Praha 20,6 18,4 22,0 22,6 20,9-2,8 88,2 CZ02 Střední Čechy 28,6 31,1 29,0 32,3 30,3-2,4 92,7 CZ03 Jihozápad 35,6 32,1 30,8 29,1 31,9-0,6 98,2 CZ04 Severozápad 58,3 60,2 60,8 56,3 58,9 6,1 111,5 CZ05 Severovýchod 58,9 53,8 57,4 66,7 59,2 10,5 121,5 CZ06 Jihovýchod 66,3 58,8 63,0 64,5 63,1 3,8 106,4 CZ07 Střední Morava 42,5 43,3 48,5 47,5 45,4 0,1 100,3 CZ08 Moravskoslezsko 58,4 53,1 56,4 60,5 57,1 1,6 102,9 Kraj: NUTS3 CZ011 Hl. m. Praha 20,6 18,4 22,0 22,6 20,9-2,8 88,2 CZ021 Středočeský 28,6 31,1 29,0 32,3 30,3-2,4 92,7 CZ031 Jihočeský 20,2 18,5 16,1 16,5 17,8 0,3 101,8 CZ032 Plzeňský 15,4 13,6 14,7 12,6 14,1-0,9 94,1 CZ041 Karlovarský 16,7 16,4 15,1 16,7 16,2 3,0 123,1 CZ042 Ústecký 41,5 43,8 45,7 39,6 42,7 3,0 107,6 CZ051 Liberecký 19,3 20,6 18,6 21,5 20,0 4,6 129,7 CZ052 Královéhradecký 19,9 15,7 18,7 23,1 19,3 0,1 100,4 CZ053 Pardubický 19,7 17,5 20,1 22,1 19,9 5,8 141,6 CZ061 Vysočina 15,3 14,7 15,6 17,5 15,8-0,3 98,0 CZ062 Jihomoravský 51,0 44,2 47,4 47,0 47,4 4,1 109,5 CZ071 Olomoucký 22,0 21,9 25,9 26,6 24,1 1,0 104,2 CZ072 Zlínský 20,5 21,3 22,5 20,9 21,3-0,8 96,3 CZ081 Moravskoslezský 58,4 53,1 56,4 60,5 57,1 1,6 102,9 Věkové skupiny : 15 až 19 let 16,3 14,2 17,5 17,0 16,2 0,7 104,7 20 až 24 let 54,7 56,0 57,3 58,0 56,5 5,2 110,2 25 až 29 let 50,0 49,1 53,1 50,7 50,7 5,2 111,5 30 až 34 let 42,9 38,9 44,9 47,0 43,4 0,4 100,9 35 až 39 let 47,7 43,4 49,4 46,7 46,8 3,6 108,4 40 až 44 let 34,9 33,6 36,3 35,8 35,2 0,8 102,5 45 až 49 let 37,4 35,1 33,0 33,4 34,7-1,0 97,1 50 až 54 let 38,8 34,8 33,2 36,4 35,8-1,1 97,0 55 až 59 let 37,9 36,3 34,1 40,3 37,2 0,2 100,5 60 až 64 let 6,5 7,3 7,3 10,9 8,0 1,0 114,0 65 a více let 2,2 2,1 1,9 3,3 2,4 1,3 214,0 15 až 24 let 71,0 70,3 74,8 74,9 72,7 6,0 108,9 25 až 39 let 140,6 131,3 147,4 144,4 140,9 9,2 107,0 40 až 54 let 111,1 103,5 102,5 105,7 105,7-1,3 98,8 55 až 64 let 44,4 43,7 41,4 51,3 45,2 1,2 102,6 15 až 64 let 367,0 348,8 366,1 376,2 364,5 15,1 104,3 20 až 64 let 350,8 334,6 348,6 359,3 348,3 14,3 104,3 25 až 64 let 296,0 278,5 291,3 301,3 291,8 9,1 87,4 25 a více let 298,2 280,6 293,1 304,6 294,2 294,2 104,1 I S C E D 97 úroveň z toho: Vzdělání : základní 1, 2 83,6 83,9 83,1 83,0 83,4.. střední bez maturity část 3 161,2 147,7 152,9 167,3 157,3.. střední s maturitou část 3, 4 98,9 93,5 94,2 97,4 96,0 25,6 136,4 vysokoškolské 5, 6 25,5 25,7 37,8 31,6 30,2-125,8 19,3

Období : průměr roku 2012 Území : NUTS 1 - Česká republika v tis. průměr 2011 NEZAMĚSTNANÍ Období - průměr / průměr 2010 KTEŘÍ PRACOVALI V POSLEDNÍCH OSMI LETECH 1. čtvrtletí 2. čtvrtletí 3. čtvrtletí 4. čtvrtletí průměr 2010 2012 2012 2012 2012 2012 v tis. v % Celkem 285,8 269,7 274,3 298,2 282,0 2,3 100,8 C Z - N A C E sekce z toho: Zemědělství, lesnictví a rybářství A 11,3 8,7 7,4 8,6 9,0 0,1 101,3 Těžba a dobývání B 2,0 3,5 1,4 1,9 2,2-0,3 87,8 Zpracovatelský průmysl C 87,6 86,5 83,4 97,9 88,8-3,1 96,6 Výroba a rozvod elektřiny, plynu, tepla D 0,9 1,8 1,2 1,7 1,4-0,3 80,5 Zásob. vodou; činnosti souvis. s odpady E 2,6 2,9 1,8 1,9 2,3-0,2 92,7 Stavebnictví F 31,9 27,5 31,0 31,2 30,4 2,8 110,1 Velkoobchod a maloob.; opr. mot. vozidel G 40,0 38,3 38,8 37,4 38,6-4,0 90,6 Doprava a skladování H 16,0 16,5 15,0 15,9 15,9 0,1 100,4 Ubytování, stravování a pohostinství I 19,1 17,2 22,3 23,6 20,6 3,2 118,5 Informační a komunikační činnosti J 3,9 5,0 3,7 2,6 3,8-0,8 82,8 Peněžnictví a pojišťovnictví K 4,6 3,4 4,5 7,5 5,0 1,3 135,3 Činnosti v oblasti nemovitostí L 1,1 1,4 1,8 1,6 1,5 0,3 128,2 Profesní, vědecké a technické činnosti M 5,5 5,5 3,6 3,9 4,6 1,3 139,6 Administrativní a podpůrné činnosti N 16,2 12,0 12,9 16,7 14,4 1,8 114,5 Veřejná správa a obrana; pov. soc. zabezp. O 14,8 12,5 12,7 14,8 13,7-2,4 85,2 Vzdělávání P 7,6 6,5 10,9 9,1 8,5 1,0 112,6 Zdravotní a sociální péče Q 11,4 10,0 12,2 13,0 11,6 0,7 106,4 Kulturní, zábavní a rekreační činnosti R 3,7 4,9 5,8 4,6 4,8 1,0 126,8 Ostatní činnosti S 4,1 3,8 2,9 2,8 3,4-0,5 88,2 Muži 142,8 132,3 131,0 144,4 137,6-0,2 99,8 C Z - N A C E sekce z toho: Zemědělství, lesnictví a rybářství A 5,6 5,3 4,1 5,0 5,0 0,4 109,8 Těžba a dobývání B 1,7 2,7 1,2 1,3 1,7-0,1 94,7 Zpracovatelský průmysl C 44,7 43,2 42,2 47,8 44,5-3,2 93,3 Výroba a rozvod elektřiny, plynu, tepla D. 1,6 0,8 1,3 1,0 0,1 114,7 Zásob. vodou; činnosti souvis. s odpady E 2,2 2,2 1,2 1,3 1,7-0,2 91,9 Stavebnictví F 30,8 26,2 28,3 29,4 28,7 2,6 109,9 Velkoobchod a maloob.; opr. mot. vozidel G 9,2 8,9 9,0 9,0 9,0-3,3 73,1 Doprava a skladování H 10,1 9,4 9,3 11,2 10,0-0,5 94,8 Ubytování, stravování a pohostinství I 6,9 6,2 6,7 7,3 6,8 1,8 135,8 Informační a komunikační činnosti J 2,0 3,4 2,1 1,5 2,2 0,0 101,8 Peněžnictví a pojišťovnictví K 1,7 0,8 1,3 1,5 1,3 0,5 170,4 Činnosti v oblasti nemovitostí L.. 0,8 0,5 0,6.. Profesní, vědecké a technické činnosti M 2,0 1,8 1,6 1,5 1,7 0,7 166,8 Administrativní a podpůrné činnosti N 9,2 6,0 7,5 9,5 8,0 1,1 116,6 Veřejná správa a obrana; pov. soc. zabezp. O 7,9 6,6 6,3 8,1 7,2-0,8 90,1 Vzdělávání P 2,1 2,2 3,7 2,7 2,7 0,3 112,6 Zdravotní a sociální péče Q 2,9 1,8 2,0 2,7 2,3 0,1 105,5 Kulturní, zábavní a rekreační činnosti R 1,6 2,2 2,4 1,6 2,0 0,1 102,6 Ostatní činnosti S 0,8 0,7. 0,7 0,6-0,3 65,8 Ženy 143,0 137,4 143,4 153,8 144,4 2,5 101,8 C Z - N A C E sekce z toho: Zemědělství, lesnictví a rybářství A 5,8 3,4 3,4 3,7 4,0-0,3 92,4 Těžba a dobývání B. 0,8. 0,6... Zpracovatelský průmysl C 42,9 43,3 41,2 50,0 44,3 0,1 100,2 Výroba a rozvod elektřiny, plynu, tepla D....... Zásob. vodou; činnosti souvis. s odpady E. 0,7 0,6 0,6 0,6 0,0 95,2 Stavebnictví F 1,1 1,3 2,7 1,8 1,7 0,2 112,7 Velkoobchod a maloob.; opr. mot. vozidel G 30,8 29,4 29,9 28,4 29,6-0,7 97,7 Doprava a skladování H 5,8 7,2 5,7 4,7 5,9 0,6 111,7 Ubytování, stravování a pohostinství I 12,2 11,0 15,6 16,4 13,8 1,4 111,6 Informační a komunikační činnosti J 1,9 1,6 1,6 1,1 1,5-0,8 65,1 Peněžnictví a pojišťovnictví K 3,0 2,6 3,2 6,0 3,7 0,8 126,0 Činnosti v oblasti nemovitostí L 0,7 0,9 0,9 1,0 0,9 0,0 104,8 Profesní, vědecké a technické činnosti M 3,4 3,7 2,0 2,4 2,9 0,6 127,1 Administrativní a podpůrné činnosti N 7,0 6,0 5,4 7,2 6,4 0,7 112,0 Veřejná správa a obrana; pov. soc. zabezp. O 6,8 5,9 6,4 6,7 6,4-1,6 80,2 Vzdělávání P 5,5 4,3 7,2 6,4 5,9 0,7 112,5 Zdravotní a sociální péče Q 8,5 8,2 10,2 10,3 9,3 0,6 106,6 Kulturní, zábavní a rekreační činnosti R 2,1 2,7 3,4 3,0 2,8 1,0 151,8 Ostatní činnosti S 3,3 3,1 2,6 2,1 2,8-0,1 95,7

Období : průměr roku 2012 Území : NUTS 2 - Česká republika a oblasti v tis. Česká Oblast NEZAMĚSTNANÍ republika Praha Střední Jiho- Severo- Severo- Jiho- Střední Moravskocelkem Čechy západ západ východ východ Morava slezsko CZ0 CZ01 CZ02 CZ03 CZ04 CZ05 CZ06 CZ07 CZ08 Celkem 366,9 20,9 30,3 31,9 58,9 59,2 63,1 45,4 57,1 Věkové skupiny : 15 až 19 let 16,2 0,9 0,8 1,6 3,2 3,4 2,9 1,4 2,1 20 až 24 let 56,5 3,0 5,1 4,1 10,3 8,6 10,3 7,4 7,6 25 až 29 let 50,7 2,5 3,9 4,7 9,3 9,6 7,9 5,2 7,7 30 až 34 let 43,4 2,8 3,5 3,7 7,1 6,5 7,6 5,6 6,6 35 až 39 let 46,8 4,3 3,3 3,4 8,1 7,2 6,6 6,5 7,5 40 až 44 let 35,2 1,7 2,5 3,7 5,1 5,9 6,9 4,5 4,9 45 až 49 let 34,7 0,5 3,4 3,1 5,0 4,5 6,6 5,4 6,3 50 až 54 let 35,8 1,8 3,3 3,8 5,1 5,4 6,0 3,7 6,7 55 až 59 let 37,2 2,4 3,3 2,7 4,5 6,0 6,4 5,1 6,8 60 až 64 let 8,0 0,5 1,0 0,9 0,7 1,8 1,6 0,6 0,9 65 a více let 2,4 0,6....... I S C E D 97 úroveň Vzdělání : základní 1, 2 83,4 3,0 5,6 6,7 21,6 16,5 7,9 8,2 13,9 střední bez maturity část 3 157,3 4,9 12,9 13,5 23,9 25,0 29,7 21,8 25,5 střední s maturitou část 3, 4 96,0 8,2 9,2 9,3 11,3 13,1 19,1 12,3 13,6 vysokoškolské 5, 6 30,2 4,8 2,6 2,3 2,1 4,7 6,4 3,1 4,2 Muži 178,2 11,0 13,8 14,5 28,4 29,3 31,2 21,6 28,4 Věkové skupiny : 15 až 19 let 10,6 0,8. 1,1 2,1 1,9 2,0 1,1 1,3 20 až 24 let 33,5 1,5 2,9 2,5 5,9 5,7 6,5 3,9 4,6 25 až 29 let 27,4 1,4 1,5 2,6 5,5 5,6 4,4 2,3 4,1 30 až 34 let 18,9 1,8 1,6 1,8 3,1 2,5 3,0 2,5 2,6 35 až 39 let 17,1 1,2 1,3 1,0 3,3 2,6 2,2 3,1 2,5 40 až 44 let 12,6 0,8 0,7 1,1 1,2 2,0 2,7 1,3 2,6 45 až 49 let 15,2. 1,8 1,0 2,0 1,9 2,6 2,6 3,0 50 až 54 let 15,4 1,0 1,4 1,1 2,0 2,1 3,2 1,3 3,4 55 až 59 let 20,2 1,6 1,4 1,5 2,6 3,3 3,4 3,0 3,5 60 až 64 let 6,0. 0,8 0,6. 1,6 1,1. 0,6 65 a více let 1,2...... -. I S C E D 97 úroveň Vzdělání : základní 1, 2 42,1 1,7 2,7 3,4 10,2 8,0 4,3 4,2 7,6 střední bez maturity část 3 83,2 2,9 6,2 6,7 12,8 13,1 16,7 11,5 13,4 střední s maturitou část 3, 4 39,1 4,6 4,4 3,3 4,4 5,4 7,0 4,5 5,6 vysokoškolské 5, 6 13,7 1,8 0,6 1,2 1,0 2,8 3,2 1,3 1,8 Ženy 188,7 9,9 16,4 17,4 30,5 29,9 31,9 23,9 28,7 Věkové skupiny : 15 až 19 let 5,6.. 0,5 1,2 1,5 0,9. 0,8 20 až 24 let 23,0 1,5 2,1 1,7 4,5 2,9 3,7 3,5 3,0 25 až 29 let 23,3 1,1 2,4 2,1 3,7 4,0 3,5 2,9 3,6 30 až 34 let 24,5 1,0 1,9 1,8 4,0 4,0 4,7 3,1 4,0 35 až 39 let 29,7 3,1 2,0 2,4 4,8 4,6 4,4 3,4 5,0 40 až 44 let 22,6 0,8 1,8 2,6 3,8 3,9 4,2 3,2 2,2 45 až 49 let 19,5. 1,6 2,1 3,0 2,6 4,0 2,7 3,2 50 až 54 let 20,4 0,9 1,9 2,7 3,1 3,4 2,8 2,3 3,3 55 až 59 let 16,9 0,7 2,0 1,2 1,9 2,7 3,1 2,1 3,2 60 až 64 let 2,0........ 65 a více let 1,1........ I S C E D 97 úroveň Vzdělání : základní 1, 2 41,3 1,4 2,8 3,4 11,4 8,4 3,6 4,0 6,3 střední bez maturity část 3 74,1 2,0 6,8 6,9 11,1 11,9 13,0 10,3 12,0 střední s maturitou část 3, 4 56,9 3,6 4,8 6,0 6,9 7,7 12,1 7,7 8,0 vysokoškolské 5, 6 16,5 3,0 2,0 1,1 1,1 1,9 3,2 1,8 2,3

Nyní si porovnáme, zda vaše odpovědi na otázky souhlasí. Středočeský kraj je v pořadí 14 krajů včetně hl. m. Prahy na jedenáctém místě. Výše nezaměstnanosti je ještě horší v Ústeckém, Jihomoravském a nejhorší je v Severomoravském kraji. Nejvíce postižena byla skupina 20-24 letých zaměstnanců. Nejvíce nezaměstnaných patřilo k osobám se středním vzděláním bez maturity. Shrnutí: mnoha kritérií. Z tabulek uvedených v textu můžete vypozorovat celou řadu závěrů a hodnotit nezaměstnanost podle Všechny závěry je však nezbytné považovat pouze za výstupy z výběrového šetření tudíž nikoli tzv. tvrdá data. Viz např. rozdíl s oficiálními daty Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Zadluženost domácností V této podkapitole skript se budeme zabývat zadlužeností domácností. Výše půjček, neschopnost splácet dluhy, lichva to jsou častá témata novinových článků či zpráv v televizi. Položme si nyní otázky: Jaká je celková suma, kterou domácnosti dluží nějakému finančnímu subjektu? Jaké byly trendy vývoje zadluženosti domácností v posledních 10 letech stoupala nebo klesala? Jsou úvěry na bydlení vyšší nebo nižší než spotřebitelské úvěry? Dříve než se podíváme do tabulek a statistik, shrňme si období posledních 60 let. V tomto období prošla úroveň zadlužení domácností velkým vývojem. V období socialismu téměř neexistovalo (až na výjimky plánovaných půjček mladým rodinám atp.) zadlužení jednotlivce nebo rodiny. Systém vše řídil, každý občan byl povinen pracovat a dluh byl společensky nepřípustným jevem.

Z tohoto historického vývoje vyplývá, že jsme po sametové revoluci vůbec nebyli připraveni rozumět problematice zadlužování a chápat důsledky neschopnosti splácet dluhy. Proto se nám jeví vývoj zadlužování domácností dramatický a domníváme se, že situace v České republice je vážná. Z jiného pohledu je však příznivé, že se o dluzích, jejich vymáhání a vůbec o finanční gramotnosti mluví nejenom ve sdělovacích prostředcích, ale začíná se jimi zabývat i odborná veřejnost. Koneckonců tato skripta jsou toho důkazem. Lektoři mají proto v současné době mnoho příležitostí čerpat informace z veřejných zdrojů či z již dostupné literatury nebo odborných statí. V této části skript budeme citovat výňatky z práce autora Bc. Pavla Dvořáka nazvané: Finanční gramotnost: tempo a struktura zadlužování českých domácností. Zadluženost domácností v ČR Jak již bylo řečeno v úvodu, zadluženy mohou být jak firmy, tak i jednotlivci, přičemž my se budeme zabývat pouze jednotlivci, kteří mohou tvořit vícečlennou, ale i jednočlennou domácnost. Zadlužeností domácností míníme celkovou sumu, kterou domácnosti dluží nějakému finančnímu subjektu. Aktuální výše k 31. 11. 2011 je 1,108 bil. Kč (ČNB), což při počtu asi 4,3 mil. domácností (ČSÚ) dává průměrný dluh ve výši 257 674 Kč na jednu domácnost. Samozřejmě by byl lepším ukazatelem medián, takový údaj ale bohužel k dispozici nemáme. Pro úplnost dodejme, že aktuální výše úspor činí 2,2 bil. Kč. Vývoj zadluženosti domácností Zadluženost domácností v ČR sledujeme od roku 1993, kdy zadlužení, jak můžeme vidět z grafu 1.1, bylo na úrovni 84,5 mld. Kč. Do roku 2000 rostlo velice pomalu a to hlavně díky volatilitě úrokové míry, jak můžeme vidět na grafu 1.2. S rostoucím počtem institucí, které byly ochotny půjčovat, se úroková míra nejen pomalu ustanovovala na stabilních hodnotách, ale hlavně také vytrvale klesala, což způsobilo nárůst objemu půjček. Výrazný začátek růstu ale přinesl až rok 2000, což je přisuzováno nejen nízké volatilitě úroku, ale hlavně prolomení jakési psychické bariéry, kterou činila dvoumístná úroková míra. Jednomístná úroková sazba, období relativní expanze ČR a nízká zadluženost tedy přinesly vytrvalý a výrazný růst v zadlužování domácností (Analýza zadluženosti českých domácností, Měšec.cz).

Zadluženost domácností

Zdroj: Analýza zadluženosti českých domácností, Měšec.cz Zajímavý vývoj přineslo období kolem roku 2008, který je považován za začátek celosvětové hospodářské recese. Tento rok byla média plná negativních zpráv, některé firmy ze strachu omezovaly svoji investiční aktivitu a posléze zahájily vlnu propouštění, lidé byli psychologicky motivováni ke snížení spotřeby a tím i ke snižování půjčování. Přesto ale v tomto období rostlo zadlužování ještě více než předtím a jak uvidíme v třetí části, rostl i počet osobních bankrotů. Každá domácnost má jistou skladbu výdajů, kde je poptávka po nich v krátkém období spíše neelastická, většina domácností tedy nemůže okamžitě snížit svoje výdaje, neboť je také zvyklá na určitý životní styl. Druhým problémem je to, že mnoho domácností již v té době mělo dluhy a splácelo nějaké půjčky. Se snížením agregátní poptávky a tím i snižováním platů některé domácnosti nebyly schopny své závazky splácet, a proto si ke krytí původních půjček začaly brát půjčky nové. Po odeznění krize a opětovného nastartování růstu nenastal v míře růstu zadluženosti prakticky žádný rozdíl. Vzhledem k obavám některých ekonomů i neekonomů o druhé dno recese, tedy tvar písmene dvojité w, nám pouze budoucnost ukáže, zda bude míra půjček klesat, nebo jestli si lidé budou muset opět půjčovat, aby kryli své původní závazky. Struktura zadluženosti

Dluhy domácností můžeme rozdělit na 3 složky, a to na bankovní úvěry na bydlení, bankovní úvěry spotřební a ostatní a na nebankovní úvěry spotřební povahy. Pokud se podíváme na graf, vidíme, že největší podíl mají bankovní úvěry na bydlení, a to 65 % z aktuální výše dluhu, nehledě na to, že vykazují také nejvyšší růst. Bankovní úvěry na bydlení byly také podle mnohých odborníků hlavní příčinou vzniku celosvětové recese, neboť mnoho lidí nebylo schopno splácet své závazky. Vzhledem k tomu, že tyto úvěry na bydlení jsou často uzavírány na několik desítek let a jejich výše vzhledem k platu bývá značná, je to často místo, kde buď přímo vznikají potíže, nebo to vede k potřebě dalších úvěrů. Na druhou stranu jsou to ale úvěry dlouhodobého charakteru, se kterými domácnosti pevně počítají.

Nyní si můžeme odpovědět na otázky kladené v úvodu této podkapitoly. Celková výše dluhů domácností k 31. 11. 2011 činila 1,108 bil. Kč. (aktuální stav k 31. 3. 2013 1,241 bil. Kč zdroj ČNB). Zadluženost domácností začala po roce 2000 poměrně strmě stoupat. Ze zhruba 100 miliard Kč na zhruba více než 10 násobek 1,1 bil. Kč v roce 2010. Úvěry na bydlení jsou výrazně vyšší než úvěry spotřebitelské tvoří cca 65 % z celkové výše dluhu (aktuální stav k 31. 3. 2013 67,3 % - zdroj ČNB). Shrnutí: Ačkoli se nám zdají trendy zadlužování domácností velmi nepříznivé, musíme si uvědomit počáteční stav, kdy se začínalo téměř od nuly. V hodnocení zemí EU vychází zadlužení českých domácností téměř ve všech hodnotících parametrech příznivě. Z á v ě r Cílem této části skript s tématem ekonomické aspekty života občana bylo obrátit pozornost účastníků vzdělávání k základům ekonomiky občana a domácnosti. Ze závěrů výzkumů veřejnosti vyplynulo, že téměř čtyřicet procent domácností si nevede vůbec přehled o svých příjmech a výdajích. A právě nerovnováha mezi příjmy a výdaji je příčinou vzniku krizových situací vedoucích k insolvenci občanů. Vytvořená první verze pilotní části skript nemá ambici popisovat všechny výdaje a příjmy domácností, či všechny krizové jevy. Učební text slouží jako inspirace účastníků pro nalézání studijních informačních zdrojů a práci s daty. Pro formu prezentace byla zvolena výuka založená v úvodu každé podkapitoly na kladení otázek popisující základy problematiky a v závěru na hodnocení odpovědí. Zdroje a literatura: Webové stránky ČNB, ČSÚ, OECD, Eurostatu, ministerstev ČR Barbora Buřínská, Jen třetina domácností sleduje pravidelně své výdaje, novinky.cz Soutěžní práce studenta bakalářského studia VŠE v Praze: Finanční gramotnost: tempo a struktura zadlužování českých domácností, autor Bc. Pavel Dvořák Diplomová práce, Masarykova univerzita Brno: Vývoj zadluženosti domácností v ČR a EU a možné dopady na subjekty finančního trhu, autorka Jana Prčíková Milan Vodička, Den, kdy došly prachy, Praha: Práh Práh, 2009.

3. 2. Porovnání dat o zadluženosti, exekucích a insolvencích Studie je vytvořena jako doplněk ke skriptům určeným pro lektory v rámci vzdělávacího programu Ekonomická, finanční, právní a insolvenční andragogika pro lektory. Studie se zabývá porovnáním dat o zadluženosti, exekucích a insolvencích v České republice. Jejím cílem je ukázat účastníkům vzdělávání, kde je možno nalézt zdroje dat a jak s daty pracovat. I. část ZADLUŽENOST A. Zadluženost domácností Zadluženost občanů a domácností je v současné době v České republice velkým společenským tématem. Z jednoduchého porovnání míry zadluženosti občanů na počátku 90 let minulého století s obdobím po r. 2000 bychom mohli dospět ke katastrofickým závěrům. Vysvětlením pro zdánlivě hrozivou křivku nárůstu zadlužení zejména v období let 2000 2009 je nulová míra zadlužení domácností v období socialismu. Změna společenského a ekonomického systému v r. 1989 znamenala začátek nejprve pomalé adaptace domácností (ale i institucí schopných půjčovat) na nové podmínky. Počátek růstu zadlužení po roce 2000 je přičítán nárůstu počtu subjektů ochotných půjčovat a prolomení psychické bariéry dvoumístné úrokové sazby. Celková výše dluhů českých domácností k 31. 11. 2011 činila 1,108 bil. Kč (stav k 31. 3. 2013 1,241 bil. Kč zdroj ČNB). B. Zadluženost podniků Zadluženost podniků v České republice měla jiný vývoj než zadluženost domácností. V dokumentu Českého statistického úřadu Tendence a faktory makroekonomického vývoje a kvality života v ČR v roce 2012 se uvádí: Pro podniky byla typická vysoká míra zadluženosti po celá 90 léta, což platilo pro soukromé podniky národní i podniky pod zahraniční kontrolou. Od roku 2005 se míra zadluženosti obou skupin soukromých podniků výrazně neodlišuje a zadluženost v celé podnikové sféře od té doby stagnuje. S mírou zadlužení podniků souvisí i objem v minulosti získaných půjček. Půjčky u finančních institucí působících v ČR byly klíčovým zdrojem prostředků pokrývajících vysokou investiční potřebu podniků především v 90. let, poté jejich význam postupně klesá, což je patrné i z pohledu samotných bank. Zatímco ještě na konci roku 2002 tvořily půjčky nefinančním podnikům polovinu hodnoty všech klientských půjček poskytnutých obchodními bankami v ČR, na konci konjunkturního období poklesly ke 40 % a v polovině roku 2013 dosahovaly pouze třetinového podílu. Především s rozvojem hypotečního trhu převzaly roli dominantního klienta domácnosti (jakožto spotřebitelé). Od května 2009 objem úvěrů poskytnutým domácnostem převýšil úvěry nefinančním podnikům. Od poloviny roku 2010 se silný růst úvěrů poskytnutým domácnostem zpomalil a rozdělení úvěrů mezi institucionální sektory se v následujícím období již výrazněji neměnilo.

Zadluženost domácností a podniků nemusí být nutně zdrojem problémů, pakliže jsou úvěry pravidelně spláceny. Z výše citovaného dokumentu Českého statistického úřadu použijeme jako ukázku pasáž týkající se úvěrů v selhání. Dynamika úvěrů v selhání podle vybraných institucionálních sektorů ekonomiky ČR (meziroční změna, v %) 140 120 100 Výše úvěrů v selhání (meziroční změna v %) 80 60 40 20 0-20 -40-60 Všechny klientské úvěry Nefinanční podniky Finanční instituce Domácnosti - živnostníci Domácnosti - obyvatelstvo Ostatní sektory* -80 1 234 5 678 9 10 11 12 123 4 567 8 9 10 11 12 123 4 567 8 9 10 11 12 123 4 567 8 9 10 11 12 123 4 567 8 9 10 11 12 123 *) V ostatních sektorech jsou zahrnuty vládní a neziskové instituce a také nerezidenti Pozn.: Ve finančních institucích nejsou od roku 2008 zahrnuty spořitelní a úvěrová družstva Pramen: ČNB 4 567 8 9 10 11 12 123 4 567 8 9 10 11 12 123 4 567 8 9 10 11 12 123 4 567 8 9 10 11 12 123 4 567 8 9 10 11 12 123 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 4 5 Domácnosti si jako jediný institucionální sektor ekonomiky udržely alespoň mírný růst výše problematických úvěrů po celou poslední dekádu (zatímco v době konjunktury byly živeny vysokou dynamikou všech uzavíraných spotřebitelských úvěrů, v letech 2011-2012 byly více ovlivněny i neklesajícím objemem úvěrů na bydlení). Naopak v podnikové sféře začal objem problematických úvěrů od druhé poloviny roku 2011 meziročně mírně klesat. Bylo to výsledkem opatrnějšího přístupu podniků i samotných bank při uzavírání nových úvěrových smluv. Zdroj: www.czso.cz/csu/2013edicniplat.ust/p/1101-13 Konkrétní údaje o podnikových úvěrech lze nalézt v národním měnovém přehledu ČNB, ze kterého jsme vyjmuli část tabulky.

AKTIVA Čistá zahraniční aktiva (ČZA) 2012/12 2013/01 2013/02 2013/03 2013/04 2013/05 2013/06 2013/07 2013/08 2013/09 1.147.670,0 1.164.234,6 1.179.791,5 1.192.756,7 1.213.440,7 1.175.985,7 1.171.446,2 1.203.083,5 1.180.505,7 1.191.381,6 ČZA ČNB 859.712,6 869.561,6 887.137,2 896.505,0 886.017,7 868.338,4 865.822,4 875.764,1 874.691,6 872.703,0 ČZA OMFI 287.957,4 294.673,0 292.654,3 296.251,7 327.423,1 307.647,3 305.623,7 327.319,4 305.814,1 318.678,6 Čistá domácí aktiva (ČDA) 1.981.806,5 1.946.255,8 1.935.152,5 1.920.089,5 1.936.298,6 1.971.953,6 1.976.179,9 1.983.003,3 2.001.255,0 1.985.424,8 Domácí úvěry 2.439.318,8 2.419.242,5 2.419.576,7 2.425.718,9 2.452.660,7 2.476.974,1 2.464.246,8 2.460.903,6 2.477.308,3 2.492.872,2 Čistý úvěr vládě (ČÚV) (včetně CP) ČÚV centrální vládě (včetně CP) ČÚV ostatní vládě (včetně CP) Úvěry podnikům a domácnostem (bez CP) Úvěry podnikům (bez CP) Úvěry domácnostem (bez CP) 315.677,3 282.239,8 280.794,9 279.339,4 316.088,1 343.718,6 317.588,6 312.693,7 317.833,8 323.534,5 397.161,3 378.106,9 393.089,1 386.364,0 412.581,0 446.164,4 424.379,5 428.321,2 426.407,1 437.649,6-81.484,0-95.867,1-112.294,1-107.024,5-96.492,9-102.445,8-106.790,9-115.627,4-108.573,3-114.115,1 2.123.641,5 2.137.002,7 2.138.781,8 2.146.379,5 2.136.572,6 2.133.255,5 2.146.658,2 2.148.209,9 2.159.474,6 2.169.337,7 960.322,7 976.494,2 978.400,1 982.416,6 968.811,2 958.724,3 968.212,9 964.394,6 970.690,1 975.819,0 1.163.318,8 1.160.508,5 1.160.381,7 1.163.962,8 1.167.761,4 1.174.531,2 1.178.445,3 1.183.815,3 1.188.784,4 1.193.518,7 Zdroj: www.cnb.cz/statistika/menova_bankovni_stat/narodni_stat_data/mp.ht Shrnutí: Údaje o zadluženosti domácností vypovídají o změně společenských a ekonomických podmínek v České republice. Občané i finanční instituce si po roce 1989 museli zvykat na nové prostředí a na možnost půjčovat si finanční prostředky. Podniky se zadlužovaly zejména v 90 letech po privatizaci české ekonomiky, přičemž v dalším období po roce 2000 míra zadluženosti podniků příliš nestoupala. II. část EXEKUCE Přijetím zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti byl v České republice spuštěn nový způsob nuceného vymáhání pohledávek. Do systému výkonu rozhodnutí původně svěřenému pouze soudům a některým správním orgánům, byli po roce 2001 zahrnuti také soukromí exekutoři. Na webových stránkách exekutorské komory můžeme nalézt řadu dokumentů a informací ilustrujících postavení, činnost a výsledky soudních exekutorů. Z článku prezidenta Exekutorské komory ČR Jiřího Proška Polsko hlásí 5 milionů exekucí vyjímáme: V Evropě fungují dva modely exekucí. Český i polský režim je součástí západního, modernějšího a humánnějšího systému, který vykonávají soudní exekutoři se soukromoprávním prvkem. V řadě těchto zemí jsou zákonné úpravy průběhu exekucí přísnější než u nás, např. v Nizozemí. Výjimku v západní skupině tvoří Německo, kde funguje obdoba soudního výkonu rozhodnutí, který jsme v tuzemsku měli před rokem 2001, před vznikem soudních exekutorů. Německý systém je tedy českému řádu nejvzdálenější a můžeme je relevantně porovnávat, vysvětluje Jiří Prošek. V rámci druhého, východního modelu jsou exekutoři státní ozbrojenou vojenskou složkou. Hlavou jejich organizací bývá velitel s vojenskou hodností. Tento systém je např. v Arménii, Bělorusku nebo Rusku. Exekutoři procházejí vojenským výcvikem a ve službě jsou ozbrojeni. Zdroj: www.ekcr.cz/1/aktuality-proverejnost/1222-polsko-hlasi-r-milionu-exekuci-04-07-2013_w Vytvořením institutu soudního exekutora byla zahájena nová etapa výkonu soudních rozhodnutí a vymáhání pohledávek. Přes všechny pochyby a negativní hodnocení soudních exekutorů ze strany veřejnosti nelze

přehlédnout základní přínos nové právní úpravy. Soudní rozhodnutí konečně přestalo být pouhým kusem papíru a bylo možno je (i když ne ve všech případech) realizovat. Soudní exekutoři vykonávají svoji profesi již 13 let. Dostupná data o počtech exekučních řízení lze nalézt na webových stránkách Exekutorské komory ČR a na dalších webových serverech. V článku ze dne 13.3.2013 Nových exekucí ubývá, starých ale mají exekutoři na vyřízení přes dva miliony uvádí mluvčí Exekutorské komory ČR a prezident komory následující údaje: Zdroj: Exekutorská komora ČR, Český rozhlas Prezident komory dále uvádí, že exekutorům přibývá nedořešených případů, aktuálně mají exekutoři dva miliony běžících exekucí. Pro ilustraci uvádíme vývoj nařízených exekucí za období existence instituce soudních exekutorů. Údaje roku 2001 lze chápat orientačně, protože vypovídají pouze o konci roku. Počty nařízených exekucí 1000000 900000 800000 700000 600000 500000 400000 300000 200000 100000 0 r. 2001 r. 2002 r. 2003 r. 2004 r. 2005 r. 2006 r. 2007 r. 2008 r. 2009 r. 2010 r. 2011 r. 2012 Zdroj: InsolCentrum, Exekutorská komora ČR

Shrnutí: Počty exekucí prováděných soudními exekutory plynule stoupaly od r. 2002 až do roku 2009. V roce 2010 je zaznamenáno snížení počtů řízení, zatímco v roce 2011 bylo nařízeno rekordní množství 936.219 exekucí. V roce 2012 počty exekucí opět mírně klesly, přičemž pro r. 2012 očekávají experti razantní snížení množství nařízených exekucí III. část INSOLVENČNÍ ŘÍZENÍ Insolvenční řízení se řídí zákonem č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Zákon vstoupil v účinnost dnem 1.1.2008 a od této doby můžeme sledovat data o insolvenčních řízeních. Jednou z důležitých změn v úpadkovém právu, která se v novém zákoně projevila, byla úprava osobního bankrotu občanů, tzv. oddlužení. Oddlužení dává šanci dlužícím občanům, aby při splnění zákonných podmínek (zejména úhrady 30 % výše svých dluhů v 5 letém splátkovém kalendáři) dosáhli zániku závazků a mohli zahájit životní éru bez dlužného zatížení. Údaje o množstvích a druzích insolvenčních řízeních lze najít na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR (http://insolvencni-zakon.justice.cz/downloads/statistiky/ Statisticke_udaje_za_rok_2012.pdf) Tabulka Ministerstva spravedlnosti ČR je natolik podrobná, že pro pochopení trendů vývoje přikládáme jednoduchý graf spol. InsolCentrum. Porovnání počtů insolvenčních návrhů, rozhodnutí o úpadku a povolených oddlužení

Zdroj: InsolCentrum, www.insolcentrum.cz Z grafů vyplývá plynulý nárůst počtů insolvenčních řízení. Rozdíl mezi počty insolvenčních návrhů a rozhodnutími o úpadku tvoří insolvenční návrhy zamítnuté pro nedostatek majetku nebo z procesních důvodů nebo vzaté zpět navrhovatelem. V roce 2012 soud rozhodl o úpadku pouze v 59 % z celkového počtu podaných insolvenčních návrhů. Při hodnocení ukazatelů rozhodnutí o úpadku a povolených oddlužení je zřejmé, že osobní bankroty převažují nad firemními bankroty. V roce 2012 činila oddlužení 94 % z celkového počtu insolvenčních řízení. Do zbývajících 6 % náleží bankroty podnikatelské sféry (živnostníků a firem) a bankroty občanů, jež nejsou řešeny oddlužením. Pro podnikatelskou sféru je typická převaha insolvenčních řízení firem oproti živnostníkům. Počty ukončených insolvenčních řízení právnických a fyzických osob v roce 2011 Shrnutí: Zdroj: InsolCentrum, www.insolcentrum.cz

Počty úpadkových řízení vedených podle insolvenčního zákona jsou daleko větší než počty konkursních řízení podle starého zákona o konkursu a vyrovnání. Důvodem zvýšení je zavedení institutu osobního bankrotu, o který občané dříve nemohli požádat. Počty insolvenčních řízení zatím stále plynule stoupají. Celkový závěr: V rámci studie porovnáváme údaje charakterizující tři na sebe navazující procesy zadluženost, exekuce a insolvence. Z dat lze alespoň rámcově odhadovat chování dvou základních ekonomických skupin občanů (domácností) a podnikatelské sféry (živnostníků a firem) v České republice. Podnikatelská sféra se jeví již konsolidována a data nevykazují dramatické výkyvy v žádném ze tří procesů v míře zadluženosti, v množství exekucí ani v počtech insolvenčních řízení podnikatelských subjektů. Naproti tomu u občanů (domácností) jsme mohli pozorovat v období po roce 2000 strmý nárůst zadluženosti, kterému odpovídalo i zvýšené množství nařízených exekucí. Zatímco křivka zadlužování občanů se zmírnila, čemuž pravděpodobně odpovídá i snížení počtu exekucí, počty oddlužení v rámci insolvenčních řízení stále ještě stoupají. V této třetí a časově poslední části krizového procesu zřejmě ještě nedošlo ke kulminaci. Studie vytvořená jako doplněk vzdělávacího programu Ekonomická, finanční, právní a insolvenční andragogika určená lektorům, poradcům a dalším účastníkům vzdělávání CZ. 1.07/3.2.11/02.0094 není vědeckou prací. Jde o sběr údajů sloužící účastníkům vzdělávání jako inspirační zdroj pro činnost insolvenčního lektora. 3.3. Souvislosti mezi ekonomickým rozhodováním lidí, jejich životním stylem a vlivem na životní prostředí Případová studie je e-learningový doplněk ke studijním materiálům vytvořeným v rámci vzdělávacího programu vzdělávání. Případová studie si klade za cíl upozornit účastníky vzdělávání - lektory na témata úzce související s ekonomickým rozhodováním lidí. Do studie jsou vybrány pasáže pojednávající o životním stylu a životním prostředí. I. Úvod Způsob života lidí se v posledních sto letech v Evropě zásadně změnil. Na počátku 20. století většina lidí tvrdě pracovala, aby byla schopna uspokojovat základní potřeby své rodiny. Lidé, s výjimkou bohaté vrstvy, pracovali po celý svůj aktivní život manuálně, a práce zabrala významnou část jejich času. Není bez zajímavosti, že to co lidé vypěstovali a vytvořili, byli schopni téměř beze zbytku zužitkovat. O sto let později je společnost úplně jiná. Technický pokrok vedl nejen k rozvoji průmyslové výroby, ale také k velkým změnám v zemědělství a v terciální sféře. Technický pokrok zásadní mírou ovlivnil také způsob lidské práce.

Pouze malá část lidí vykonává fyzicky náročnou práci, většinu těžké práce převzaly za člověka stroje. Více než fyzická zdatnost jsou na pracovnících požadovány intelektuální a technické dovednosti, zejména práce s počítači. Stále větší počet zaměstnanců se přesouvá do sféry služeb či úřednických nebo manažerských profesí. Lidé mají sedavá zaměstnání, daleko méně se pohybují a tráví více času u počítačů či televize. Tyto skutečnosti mají vliv na jejich fyzickou kondici a zdraví. Se změnou pracovních podmínek souvisí i změny pracovního a životního stylu. Lidé sice nepociťují v práci fyzickou zátěž, jsou však na druhé straně vystaveni většímu tlaku na dosažení výkonu, neboť současná společnost je orientována na zvyšování růstu. Navíc je v moderní době každý člověk konfrontován s přemírou nabídky zboží a služeb. V tržním systému je veřejně podporována spotřeba a nákup zboží, přičemž výše majetku je indikátorem úspěchu jedince ve společnosti. Za této situace žijí lidé v České republice počátkem 21. století v úplně jiných podmínkách než jejich předkové před 1. světovou válkou. Ve skriptech vytvořených v rámci tohoto vzdělávacího programu jsme se v části ekonomika občana seznámili se základními výdaji českých domácností, tak jak je uvádí ve Statistice rodinných účtů Český statistický úřad. Do jisté míry je život člověka v současné době náročnější neboť má před sebou daleko větší možnosti realizace než měly generace před tím, ale každé jeho rozhodnutí má více souvislostí, ať již ekonomických, sociálních nebo zdravotních. V dalším textu se pokusíme upozornit na témata, která úzce souvisejí s ekonomickým rozhodováním lidí. Jedná se o životní styl a vliv ekonomiky na životní prostředí. Současné vyspělé evropské země můžeme z pohledu zkušeností našich předků hodnotit jako země blahobytu. Lidé mají daleko více příležitostí k volbě alternativ a vytváření různorodých životních stylů. Životní styl i způsob života obyvatel neoddělitelně souvisí s jejich ekonomickým rozhodováním. Studium životního stylu zákazníků patří mezi běžné metody přípravy nových prodejních kampaní. Pochopení pojmu životní styl proto může pomoci při úvahách o zákonitostech a variabilitě individuálního ekonomického rozhodování. V aktuální literatuře či internetových vyhledávačích lze nalézt mnoho zdrojů pojednávajících o životním stylu. II. Životní styl Pojem životního stylu můžeme nalézt v mnoha odborných publikací. Pro potřeby této studie vycházíme z textu disertační práce PaedDr. Zdeňka Valjenta: Aktivní životní styl vysokoškoláků, UK, Fakulta tělesné výchovy a sportu, Praha 1.5.2010 (http://www.ftvs.cuni.cz/component/content/article/195-fakulta/376-obhajobydisertacnich-praci.html). V české sociologii strukturovali pojem životní způsob zejména B. a J. Filipcovi. I když, jejich pojetí se datuje do doby socialismu, přesto odpovídalo tehdejšímu stavu poznání, neboť vycházeli ze zahraničních renomovaných sociologů. Filipcovi (1972) konstatovali, že životní způsob tvoří: 1. Typické činnosti, kterými lidé různými způsoby uspokojují a rozvíjí své potřeby; 2. Komplex vztahů, které v těchto činnostech vznikají; 3. Souhrn hodnot, norem a idejí, které jsou s těmito činnostmi spojeny. Způsob života je pak tvořen z následujících komponent, jež prezentují ve třech základních, vzájemně propojených okruzích, které jsou podstatné pro reprodukci a tvorbu lidského života: Komponenty strategické zahrnují práci, účast na životě společnosti, na rozhodování a řízení společenských procesů, světonázorovou orientaci a vzdělání. Komponenty biosociální vyjadřují okruh elementárních, biosociálních potřeb a aktivit:

Způsob udržování rodu rodina (vztahy mezi partnery, včetně sexuálních, vztahy mezi pokoleními, péče o děti, vlivy populačních trendů na rodinný život), zdraví a výživa, bydlení a bytový standard, oblékání péče o vlastní vzhled, činnosti a potřeby volného času a způsoby jeho využívání (ve vazbě na volný čas, víkend, dovolenou), účast na kultuře, vztahy mezi lidmi a komunikace. Komponenty syntetické zahrnují hodnotový systém a normy chování, mají tím samostatnou formativní roli v utváření životního způsobu. Jednotlivé komponenty tvoří dohromady celek, existují ve vzájemných vztazích a podléhají společenskohistorickým změnám. Indikátory životního stylu Linhart (In Machonin et al, 1969) vyjmenovává názorný inventář různých charakteristik, které se váží k životnímu stylu. Vhodná definice životního stylu by podle něj musela zahrnovat alespoň následující dimenze: 1. formy využívání volného času a strukturu časových rozpočtů; 2. pracovní charakteristiky (prostředí, charakter práce, složitost práce aj.); 3. parametry spotřeby, jak kvantitativní, tak kvalitativní; 4. postoje a chování spotřebitele k předmětu spotřeby; 5. systémy a množství interakcí, formy sousedství a přátelství; 6. zvyky, obyčeje, rituály. Příklad Volby indikátorů životního stylu (Šafr, 2008)

Na ukázce indikátorů životního stylu si můžeme představit, jak jejich volba ovlivňuje ekonomické rozhodování lidí. Jinak se rozhoduje člověk vyznávající pasivní životní styl, trávící většinu volného času doma, který nemá žádné koníčky a obléká se jednoduše oproti člověku aktivnímu, společenskému, elegantně se oblékajícímu a vyznávajícímu luxusní styl života. Ke druhému životnímu stylu je ovšem potřeba dostatečný finanční příjem. Na závěr pasáže o životním stylu se budeme zabývat aktivním životním stylem (dále AŽS). Opět citujeme z práce PaedDr. Zdeňka Valjenta: Osobně zastávám názor, který charakterizuje AŽS jako životní styl závislý na vzájemné, z hlediska zdraví a duševní pohody člověka, kladné kombinaci především těchto faktorů: zdravé výživě, pitném režimu, rizikových (kouření, pití alkoholu, drogy), konzumu médií (televize, počítače) a pohybové aktivitě. V souvislosti s tím se zde také dá mluvit o pravidle 3 P: Přiměřenosti v příjmu živin a energie, Pravidelnosti pohybové aktivity a Prevenci v předcházení nezdravým stravovacím a životním návykům.

Pokusem o nalezení složek aktivního životního stylu vlastně odpovídám na otázku: které činnosti lidského života považujeme za stěžejní v tom smyslu, aby člověk žil aktivním životním stylem? Na základě vyhodnocení dostupných údajů v literatuře je možno rozdělit složky AŽS do dvou vzájemně se ovlivňujících a prolínajících okruhů biologické složky AŽS a psychosociální složky AŽS. Takovým z části uceleným příkladem pro celou tuto problematiku AŽS se stal desetiletý výzkum Kenetha Coopera v oblasti výživy a fyziologie tělesných cvičení. Na základě výsledků svých výzkumů vytvořil teorii nazvanou Aerobní program pro aktivní zdraví publikovanou ve stejnojmenné monografii (Cooper, 1986). Důkazem pravdivosti a použitelnosti Cooperova programu (1986) aktivního zdraví jsou následující čísla. V letech 1968 1977, kdy byl v USA tento program značně propagován, stoupl počet pravidelně cvičících dospělých lidí z 25% v roce 1968 na 47% v roce 1977. Následkem toho se zvýšila průměrná délka života Američanů o 2,7 roku (3x více než v kterémkoliv předcházejícím desetiletí); došlo k 23% snížení úmrtnosti na srdeční infarkt; k 36% snížení úmrtnosti na cévní mozkovou příhodu a ke 48% snížení úmrtnosti na hypertonickou chorobu (Cooper, 1986). Prokazatelnost těchto čísel však může být diskutabilní, neboť zde nejsou vzaty do úvahy další příčiny jako např. stále se zlepšující zdravotní péče, jiné tělovýchovné programy, celková osvěta společnosti apod. Aerobní program pro aktivní zdraví se zaměřuje na vzájemné vztahy mezi pohybovou aktivitou, výživou a duševní rovnováhou, které tvoří základní osu celé teorie. 1. Aerobní pohybové aktivity (Základní potřeba č. 1) jsou takové pohybové činnosti, které vyžadují zvýšený přísun kyslíku v delším časovém intervalu a kladou na organizmus takové požadavky, které ho nutí zvýšit využití kyslíku. Většinou se jedná o vytrvalostní činnosti vykonávané mírnou intenzitou. 2. Pozitivní režim stravování (Základní potřeba č. 2). Základním předpokladem je zde vyváženost všech živin. Úplně se nemusí vyřadit oblíbená jídla, ale musí se omezit jejich energetické hodnoty. Základní principy, které umožní dosáhnout zdravé rovnováhy ve výživě. 3. Duševní rovnováha (Základní potřeba č. 3). Její důležitou složkou je rovnováha ve spánkovém režimu. Průměrně se jedná o 7 8 hodin denně; není dobrý ani nadměrný spánek ani nedostatek spánku (zvýšení srdečního onemocnění). Důležité je i zařazení odpočinku do denního režimu. O duševní rovnováze se zde mluví ve spojení s pravidelně vykonávanou pohybovou činností a správnou výživou. Zvýšení látkové přeměny napomáhá odstranit účinky nahromaděného adrenalinu na jedné straně a vyplavování hormonů endorfinů na druhé straně. Ty umožní pociťovat pohodu, ba i dokonce euforii. Aktivní životní styl se stává stále více aktuálním tématem i v české veřejnosti. Lidé si uvědomují, že sedavý způsob života a nedostatek pohybu negativně ovlivňuje jejich zdraví i duševní rovnováhu. Také způsob stravování a otázky výživy se stále častěji dostávají do popředí pozornosti, a to nejenom mladé generace. Zájem zákazníků o produkty týkající se zdraví, výživy, sportu, rekreace vytváří vznik nových odvětví a komodit. Ekonomika každého občana je tak přímo ovlivněna jeho životním stylem. III. Ekonomické činnosti a životní prostředí V úvodu studie jsme se zabývali technickým pokrokem, průmyslovou výrobou a změnami ve způsobu života lidí. S rozvojem civilizace zasahuje člověk stále více do životního prostředí, jež ho obklopuje. Individuální rozhodování člověka o jeho příjmech a vydáních má ve svém výsledku dopad na životní prostředí. Ve vyspělých zemích se již delší dobu rozvíjejí nové obory environmentální ekonomie, reagující na zásahy ekonomických

aktivit do životního prostředí. Také v České republice již můžeme ve většině vysokých škol nalézt výuku propojující ekonomii a ekologii. Níže uvádíme pojednání o ekonomických činnostech a životním prostředí z přednášky ing. Evy Šimkové, PhD, na Univerzitě v Hradci Králové, které lze nalézt na http://lide.uhk.cz/pdf/ucitel/simkoev1/enviro/hlavní%20stránka.htm. V textu jsou srozumitelně vysvětleny jednotlivé pojmy i jejich vzájemný vztah. Ekonomické činnosti a životní prostředí Existence lidské společnosti závisí na přírodním prostředí -užitím energetických zdrojů a surovin pro výrobu různých produktů a spotřebou zdrojů jako je voda a ovzduší. Lidská závislost na přírodním prostředí je udržitelná, pokud se nenaruší přirozená rovnováha, nebo jinak řečeno, pokud lidské činnosti budou v souladu s únosností přírodního prostředí. Vývoj a pokrok lidské společnosti byl vždy nějak spojován s teorií růstu, která dávala do souvislosti znalosti, svobodu a prosperitu. Dynamika tržní ekonomiky je v naprosté shodě s teorií růstu. Ukázalo se však, že ekonomický růst je charakterizován značnou sociální a ekonomickou nerovností, která se nedá vysvětlit nadpřirozenými schopnostmi úspěšných jedinců. Dalším charakteristickým rysem nerovnosti je poškozování přírodního prostředí. Co je tedy příčinou zhoršování životního prostředí? Odpověď zní: je to přemíra odpadů produkovaných výrobou a spotřebou, jsou to externality a tržní selhání. Snahou o nápravu těchto problémů lze nalézt v tzv. eko-přístupech, jako jsou udržitelný rozvoj, liberální environmentalismus, ekosocialismus (v analýze environmentálních problémů hrají důležitou roli výrobní vztahy), sociální ekologie (příčiny environmentálních problémů jsou v hierarchickém uspořádání společnosti) a environmentální ekonomie (viz schéma). Schéma: Eko-přístupy a environmentální nástroje

Koncept udržitelného rozvoje chápe udržitelný stav mezi společností, zejména se to týká ekonomických činností, a životním prostředím jako stav, v němž - užitek z hlediska spotřeby v čase neklesá, - zdroje (obnovitelné i neobnovitelné) se řídí tak, aby se udržely příležitosti výroby i v budoucnu, a aby se udržel výnos z těchto zdrojů, - se splňují minimální podmínky pro stabilitu ekosystémových služeb. Prvotním cílem udržitelného rozvoje je zachovat kvalitu lidského života (zdraví a materiální blahobyt), přičemž se klade důraz na to, aby se v rámci rozvoje zlepšovala ekonomická účinnost (používání zdrojů a produkce odpadů) a chránily a obnovovaly se ekosystémy poskytující život. Udržitelný rozvoj se snaží ekonomické činnosti dát do souladu nejen s potřebami člověka, ale také s potřebami životního prostředí reprezentovaného ekosystémy. Udržitelný rozvoj tak stojí na třech pilířích: na ekonomické, environmentální a sociální udržitelnosti: Ekonomická udržitelnost Ekonomická udržitelnost se zabývá především udržitelnou spotřebou a příspěvkem přírodních zdrojů k tvorbě produktů a služeb. Hledá odpověď na otázku: Jestliže společnost má maximalizovat blahobyt pro všechny generace, současné i budoucí, jak by se měly alokovat zdroje v čase?. Ekonomové chápou udržitelný rozvoj jako jistou kapitálovou bilanci, což znamená, že celkový kapitál skládající se z kapitálu přírodního (neobnovitelné zdroje, obnovitelné zdroje a život podporující služby přírodního prostředí), kapitálu vytvořeného (tj. aktiva jako jsou budovy, silnice apod.) a sociálního kapitálu, se musí zachovat pro další generace. Všechny typy kapitálu se zachovávají nezávisle na sobě. Různé typy kapitálu se sice doplňují, ale vzájemně se nenahrazují. Ekonomický přístup vychází z následujícího schématu.

Schéma: Ekonomická udržitelnost ve vztahu mezi ekonomikou a přírodními ekosystémy Znalosti vztahů mezi ekonomickými činnostmi a životním prostředí budou náležet k základnímu vzdělání lidí. Ve vyspělých západních zemích je koncept udržitelného rozvoje chápán jako priorita existence moderní společnosti. Dopad ekonomiky na životní prostředí lze pozorovat i v individuálním ekonomickém rozhodování občana. Vrátíme-li se ke skriptům ekonomika občana, můžeme vliv rozhodování domácností na životní prostředí obecně popsat u každé z pěti skupin největších spotřebních vydání za rok 2011. o 22,3 % celkových výdajů domácností tvořily výdaje na bydlení vodu, energie, palivo Občan může uvažovat o bydlení ve vlastním domě (zděný, dřevěný, nízkoenergický, pasivní) nebo v nájemním bytě (nižší náklady na energie). Občan musí analyzovat, jaký způsob energie, a jakého dodavatele zvolí, protože náklad jsou vysoké (dřevo, uhlí, plyn, elektřina). o 19,1 % z celkových výdajů domácností tvořily výdaje na potraviny a nealkoholické nápoje Občan může z velké nabídky zvolit levné i dražší potraviny, biopotraviny, tuzemské či zahraniční potraviny, nízkotučné či energeticky vydatné potraviny. Občan může zvolit k nákupu velká centra, preferovat malé prodejce či nakupovat na trhu. Občan se může také v malé míře stát samozásobitelem.

o 10,9 % z celých výdajů domácností tvořily výdaje na dopravu Také volba dopravního prostředku má vliv na životní prostředí. Lidé používají veřejnou dopravu, automobily, nebo mohou jezdit na kole či chodit pěšky. Občan může při nákupu automobilu volit mezi automobilem s velkou či nízkou spotřebou, jedním či několika automobily v rodině atd. o 9,8 % z celkových výdajů domácnosti tvořily výdaje na rekreaci a kulturu Nárůst výše výdajů na rekreaci a kulturu zvýrazňuje rozdílnost životního stylu současných domácností oproti domácnostem v minulém století. Volba druhu rekreace se životního prostředí také dotýká. Občané se mohou rekreovat na chatě nebo chalupě, mohou si koupit tuzemskou nebo zahraniční rekreaci, jet na dovolenou autem, letadlem neb volit pěší turistiku apod. o 6,2 % z celkových výdajů domácností tvořily výdaje na bytové vybavení, zařízení domácností, opravy Volba bytového vybavení a spotřebičů může životní prostředí ovlivňovat prostřednictvím energetické náročnosti spotřebičů, recyklovatelností materiálů nebo vznikem odpadů. IV. Shrnutí Záměrem studie bylo inspirovat účastníky vzdělávání k úvahám o souvislostech mezi ekonomickým rozhodováním lidí, jejich životním stylem a vlivem na životní prostředí. Lektoři budou ve své práci při vzdělávání dalších účastníků připravovat různé vzdělávací kursy. V rámci osvěty tak mohou lektoři přispět k rozšiřování principů moderního environmentálního myšlení do každodenního ekonomického rozhodování lidí. Zdroje: PaedDr. Zdeňka Valjenta: Aktivní životní styl vysokoškoláků /disertační práce/, UK, Fakulta tělesné výchovy a sportu, Praha 1.5.2010 Iing. Eva Šimková, PhD: Ekonomické činnosti a životní prostředí /přednáška/, Univerzita v Hradci Králové 4. Luboš Smrčka ÚVOD DO EKONOMIKY PODNIKU Základní pojmy a princip fungování ekonomiky Trh a jeho regulace Ekonomika je souhrn lidských činností, které směřují k uspokojování potřeb člověka především (ale nikoliv pouze) po jejich materiální stránce, zasahuje však do naprosto všech oblastí života jednotlivce i

společnosti. Pod celkový pojem ekonomika zahrnujeme všechna jednání lidí, která směřují k naplnění jejich potřeb. Ekonomie je pak vědecká disciplína, jejímž cílem je popsat a formulovat mechanismy a zákonitosti, kterými se ekonomika řídí. V tomto smyslu slova je ekonomie spíše vědou o lidském chování. V rámci ekonomie však existují i oblasti zkoumání, které jsou zaměřené spíše na řešení jednotlivých praktických situací nebo problémů například na otázky firemních financí nebo na osobní a rodinné finance. Ekonomika je vždy určitým způsobem organizována. Jednotlivé způsoby této organizace rozlišujeme podle toho, nakolik jsou ekonomické vztahy omezovány a předepisovány, tedy rozlišujeme ekonomické systémy podle míry regulace. Klasickým a historicky nejlépe funkčním systémem organizace ekonomických vztahů je tržní prostředí. V tomto uspořádání vznikají určité základní kodexy chování jednotlivců i obchodních organizací, které jsou vynucovány silou zákony. Zákony jsou elementárním způsobem organizace celé společnosti. Nejstarší zákoníky, které se dochovaly v písemné podobě, pocházejí z období zhruba 2000 let před Kristem z Mezopotámie a Summerské říše. Chammurapiho zákoník obsahuje téměř tři stovky ustanovení, která pravděpodobně vznikla zachycením staršího zvykového práva. Vedle obvyklých problémů mezilidských vztahů (manželství, tresty za násilné činy) se rozsáhle zabývá ekonomickou oblastí definicí a ochranou soukromého vlastnictví, pravidel obchodu, otázkami půjček a jejich splácení a také ochranou mezd. Řadu ekonomických ustanovení například o půjčování peněz obsahuje také Starý zákon a další biblické texty. S tím, jak se vzájemné ekonomické vztahy mezi lidmi stávaly složitějšími, samotné zákony přestávaly dostačovat k tomu, aby regulovaly ekonomické aktivity. Se vznikem obchodu, peněz, bankovnictví a dalších oborů přibývalo předpisů vydávaných například místními správami měst mnohdy šlo o definování poplatků za zboží dovezené do města na trh (v podstatě daň z obratu vybíraná jako clo) nebo o určení počtu řemeslníků určitého řemesla ve městě. Burzy, jako specializovaná obchodní místa, přijímaly vlastní regulatorní pravidla pro své členy. I v současnosti existují vedle regulací ze strany státu a jeho orgánů regulace takové, které přijímají například profesní skupiny (lékaři, notáři, právníci). Míra regulace v různých obdobích velmi kolísala například v Římské říši byly ekonomické aktivity regulované po dlouhá staletí pouze velmi málo, avšak ve druhém až čtvrtém století po Kristu byla kvůli vysokým daním (kterými byly financovány neustálé války a také téměř permanentní vnitrostátní boje o moc) zavedena velmi překvapivá opatření. Například synové řemeslníků byli nuceni pod tvrdými tresty vykonávat stejná řemesla a na stejném místě jako jejich otcové, zvláště pokud šlo o řemesla důležitá pro armádu. Tato řemesla totiž nechtěl skoro nikdo ze své vůle vykonávat, protože armáda si vynucovala práci, která nebyla zaplacena, ale ani neznamenala osvobození od daně. Systém ekonomických předpisů a regulací tedy vedl pro svobodné římské občany k podobnému výsledku, jako kdyby šlo o otroky. Také v současné době jsou ekonomické aktivity v mnoha směrech regulovány a to především systémem zákonů, dále pak různých vyhlášek na úrovni státu nebo místních samospráv, prostřednictvím norem a jiných podzákonných předpisů různé síly. Obecně platí, že podzákonné normy by neměly zakazovat nebo přikazovat něco, co nezakazují nebo nepřikazují zákony, ale pouze upřesňovat podmínky příkazů a zákazů, ke kterým jsou ze zákona zmocněny. Instituce vydávající vyhlášku nebo normu k tomu musí být ze zákona zmocněna. Mezi oblasti ekonomických aktivit, které jsou regulovány na úrovni zákonů, patří například: smluvní vztahy a obchodní podmínky, výběr a výše daní, povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance v jejich pracovně právním vztahu, v některých obdobích a v některých oborech podnikání jsou zákonem regulovány ceny nebo mzdy a existuje mnoho dalších případů. Některá jednání jsou zakázána pod pohrůžkou neplatnosti transakce, další podléhají finančním sankcím, jiná spadají i do oblasti trestně právní až po případné odejmutí svobody. Významnou oblastí regulace je vymáhání pohledávek a to jak individuální (žaloby o zaplacení dluhu, exekuce), tak i kolektivní (insolvenční řízení).

I když je tržní prostředí v jednotlivých ekonomikách různě regulováno, jeho podstatou je důvěru v to, že většinu nebo alespoň větší množství vzájemných ekonomických vztahů a především kooperaci jednotlivých lidí nebo jimi založených organizací (obchodních společností) dokáže nejlépe uspořádat svobodný trh. Mnoho lidí však tvrdí, že tržní prostředí nedokáže ve skutečnosti zorganizovat vztahy mezi lidmi spravedlivě a díky mnoha důvodům upřednostňuje některé účastníky trhu nad jinými. Na základě tohoto přesvědčení byly vytvořeny takové systémy, které trh nahradily plánem (plánované hospodářství). Tyto systémy byly příznačné především pro ty státy, ve kterých se vlády ujaly komunistické a socialistické režimy. Aby však bylo možné zavádět plánované hospodářství, bylo nutné omezit řadu občanských svobod především jde o soukromé vlastnictví, ale v důsledcích i například o svobodu vzdělání, vlivem soustavných nerovnováh takovýchto systémů také svobodu směny peněz a kvůli neochotě značné části obyvatel akceptovat omezení občanských svobod také o svobodu cestování. Plánovaná hospodářství v historii vždy zaostávala za výkonností ekonomik založených na svobodě a trhu, což vedlo k nízké podpoře vlád v takových zemích. Ty proto omezovaly i ostatní občanské svobody a velmi rychle přerostly do diktatury, neboť jinak by se nebyly schopné udržet u moci. V tržních ekonomikách je základním prvkem organizace hospodářského života vyrovnávání nabídky a poptávky prostřednictvím tržních vztahů. V reálné praxi platí, že pokud existuje poptávka po určitém zboží, statcích a službách, vždy je tato poptávka uspokojena díky iniciativě účastníků trhu, protože je tato poptávka rozpoznána, je vyhodnocena jako příležitost k výdělku, jsou vynaloženy potřebné investice a vyrobeno požadované zboží nebo poskytnuty služby. K uspokojení poptávky dojde rychleji a s vynaložením nižších nákladů než tehdy, kdy obyvatelé a obchodní organizace nemohou rozhodovat svobodně o svých preferencích, ale řídí se plánem. Dělba práce, efektivita, produktivita práce a peníze Klíčovým ekonomickým pojmem je dělba práce. Je přirozenou reakcí lidí na fakt, že pokud zajišťuje každý jedinec všechny svoje potřeby samostatně, nemůže nikdy dosáhnout takové produktivity práce jako v případě, že se specializuje na určitou činnost. Dělba práce umožňuje růst produktivity práce a tím vede ke zvýšení efektivity. K dělbě práce a ke koordinaci s jinými lidmi je člověk puzen mimo jiné tím, že jde o efektivnější postup. To vedlo ke spojování lidí do větších skupin a k vytváření stále složitějších kooperačních vazeb. Cílem bylo zajišťovat s menší námahou a vyšší efektivitou potřeby jednotlivých členů těchto skupin. Pokračující specializace vedla k mnoha technologickým změnám. Detailní poznání určitých postupů umožnilo výrobu pomocných nástrojů a tím dále rostla produktivita práce. Za menší časové období a při vynaložení stejné nebo nižší práce bylo vyrobeno nebo získáno větší množství zboží. Díky tomu získávali lidé čas již ho nemuseli všechen věnovat pouze na zajištění svých základních potřeb, dostávalo se jim i času k jiným činnostem, mimo jiné k přemýšlení o postupech používaných při práci. Přebytky ve vlastní výrobě (nebo při lovu) vedly k tomu, že mohl vznikat obchod našli se lidé, kterým se vyplatilo získávat na určitém místě tamní produkty a i za cenu nemalého rizika je dopravit k jiným společenstvím, a tam je směnit za produkty vznikající zde. Tento obchod uvnitř společenství i mezi společenstvími byl nejprve směnný, tedy vyměňovalo se zboží za zboží. To ale nebylo příliš praktické, postupně začala vznikat určitá obecná platidla. Nejprve šlo o přírodní útvary mušle nebo kousky jantaru. Postupně ale na jejich místo přicházely peníze, jako obecný ekvivalent zboží a služeb. Peníze tedy nebyly zavedeny, ale vznikly jako potřeba rozvíjejícího se obchodu a jako prostředek zjednodušení snahy lidí o zajištění vlastních potřeb. Problémem obecných platidel včetně peněz bylo to, aby je akceptovalo co největší množství lidí účastníků trhu. Proto se základem peněz stalo zlato a stříbro. V obou případech jde o kovy vyskytující se v čisté

podobě v přírodě velmi zřídka, tedy o kovy vzácné, zároveň o kovy trvanlivé, běžnými prostředky v podstatě nezničitelné. Především zlato bylo přijato všemi známými civilizacemi jako vhodný ekvivalent jakéhokoliv zboží. Po většinu popsané historie lidstva v jeho civilizační podobě byly peníze založeny na tom, že byly buď zcela nebo deklarací kryty právě zlatem či stříbrem. Díky tomu neexistovala téměř inflace, tedy růst cen zboží a služeb. Měny založené na drahých kovech neztrácely svoji hodnotu tak dlouho, dokud byla dodržována pravidla, na kterých byly tyto měny založeny. Především dokud měly mince jako fyzický projev měny skutečně takový obsah drahých kovů, jaký byl přislíben a oznámen. Z tohoto pravidla existuje pouze minimum výjimek, především jde o dlouhotrvající války, které snížily produkci zboží a služeb, zejména potravin. Jejich nedostatek vedl k růstu cen, protože poptávka po zboží a službách převýšila nabídku. Podobně docházelo zvláště u potravin ke snížení produkce vlivem nepřízně počasí a dovoz tohoto zboží z větších vzdáleností zvyšoval významným způsobem náklady. Byl také technicky obtížný a vzhledem k malé bezpečnosti cest i rizikový. Obvykle však nabídka zboží a služeb naopak rostla, protože produktivita práce se zvyšovala rychleji než počet obyvatel. Většina období, kdy peníze odvozovaly svoji hodnotu od zlata, se proto vyznačovala poklesem cen (deflace). Zcela ojedinělým případem byl velmi rozsáhlý dovoz zlata a stříbra z nových kolonií především do Španělska, což vedlo k rychlému zvýšení nabídky zlata. Obrovské přebytky drahých kovů vedly k drastickému zvýšení poptávky po zboží, k růstu ceny, masivnímu importu zboží a v důsledku k naprostému zaostání španělské ekonomiky. Dovezené zlato bylo postupně exportováno do jiných evropských zemí a díky tomu se rozptýlilo v jejich ekonomikách, španělské hospodářství v následujících stovkách let stagnovalo a nedosáhlo dostatečné produktivity k tomu, aby mohlo být opět schopné konkurence. Problémem ekonomik, jejichž měny byly založeny na zlatě, byla potřeba opravdu vlastnit dostatečné množství drahého kovu k tomu, aby hospodářství mělo k dispozici vhodné množství obecného ekvivalentu zboží, tedy peněz v oběhu. Pokud totiž objem zlata v ekonomice neroste nebo roste pouze pomalu, a pokud se zároveň relativně rychle zvětšuje množství zboží a poskytovaných služeb, vytváří se tak tlak na ceny, které klesají. To samo o sobě nemusí být nutně škodlivé, ale zpomaluje to růstový potenciál. A pokud zároveň dochází k poměrně rychlému zvyšování počtu obyvatel, může to vést k opravdu složitým situací. Nicméně systém založený na zlatě velmi dobře fungoval v dobách běžných výdajů státu (panovníka), rizikovým obdobím byly války, které znamenaly výrazné zvyšování výdajů a zároveň pokles hospodářského výkonu, tedy pokles množství zboží a služeb na trhu. Finanční nezodpovědnost a vysoké válečné náklady vedly postupně k tomu, že peníze přestávaly být kryté zlatem. Tento jev však nemusí souviset s tím, že jsou mince přímo ražené z drahého kovu postupně nahrazovány bankovkami. Původně totiž vznikly papírové peníze ze směnek, které vydávaly banky svým klientům jako potvrzení o uložení určitého množství zlata. Těmito směnkami se začalo běžně platit, protože v podstatě znamenaly, že jejich držitel si mohl dojít do banky vyzvednout uložené zlato. Avšak při vysokých nákladech vlád nebo panovníků bylo bankám dovoleno vydávat i peníze nekryté zlatem, které sloužily ke krytí státních výdajů. Později byl oběh fyzického zlata omezen a vznikly v dnešním smyslu měny. Peníze nejsou kryté zlatem, jejich oběh je přikázán a vynucen zákonem, povinně je musí akceptovat každý člověk na území daného státu a používat je v platebním styku. Vznik ceny, inflace V tržní ekonomice nachází jakékoliv zboží, služba nebo statek, tedy i práce, svoje tržní ocenění, svoji cenu. Cena je vytvářena vztahem mezi nabídkou a poptávkou. Cenou peněz je úrok. Otázka vzniku ceny má řadu aspektů, avšak obvykle je za rozhodující považován vztah poptávky a nabídky. Pokud je poptávka vysoká a nabídka jí nedostačuje, ceny rostou. Pokud je poptávka nízká a nabídka převyšuje poptávku, pak ceny klesají. V prvním případě dochází k inflaci (znehodnocování peněz, protože na stejné zboží je nutné vynaložit více peněžních jednotek). V druhém případě dojde k deflaci (znehodnocování zboží a služeb, za stejné množství zboží je nutné vynaložit menší množství peněz). Ceny a tedy i inflace ale

souvisejí také s množstvím peněz v ekonomice. Když bylo zlato odmítnuto jako základ národních měn, o emisi peněz již nemohlo rozhodovat množství zlata v trezorech bank, ale bylo nutné vytvořit instituce, které emisi peněz řídí. Ve většině vyspělých zemí jde o centrální (národní) banky. Navíc v nynější době již nemají peníze jenom podobu skutečně existujících bankovek a mincí, ale také například a mimo jiné peněz na účtech u finančních institucí, protože dokonce i vklady na viděnou (povětšinou běžné účty) jsou kryty hotovostí v trezorech bank pouze velmi částečně. Vklady s výpovědní lhůtou, termínované vklady a další formy nejsou kryty fyzickými penězi v podstatě vůbec. To znamená, že reálně je objem emitovaných fyzických peněz daleko menší než objem měny jako takové. Tím je řízení objemu emise peněz složitější, protože to neznamená jenom vytištění nových bankovek, ale také regulaci chování bank. Jestliže by totiž národní banka příliš uvolnila svoji měnovou politiku a do ekonomiky otevřela cestu novým penězům v příliš velkém objemu, budou mít ekonomické subjekty větší možnosti k nákupu, podniky například budou mít tendenci více investovat, protože peníze budou levné (bude nízký úrok), což sníží náklady na investici a zlepší její rentabilitu. Vysoká poptávka ale nebude krytá nabídkou zboží a služeb, proto budou moci prodávající zvyšovat ceny. Dojde tedy ke dvěma jevům k inflaci a k ekonomickému růstu. A podobně v případě, kdy emise peněz nebude dostatečná, bude jich nedostatek proti vytvářeným službám a vyrobenému zboží, pak se sníží poptávka a převis nabídky povede k poklesu cen. Nedostatek peněz zvýší úroky (zdraží peníze), což se přelije do zpomalení investic a dalších souvisejících událostí. Pak ale nastane zpomalení ekonomiky. Trh má tendenci výkyvy na jednu i druhou stranu vyrovnávat tím, že soustavně slaďuje nabídku s poptávkou, což je v podstatě neustálé směřování k cenové stabilitě. Ve skutečnosti jsou ale cena peněz a emise peněz vyjmuty ve všech vyspělých ekonomikách z tržního prostředí a do značné míry závisejí tyto klíčové parametry na rozhodnutích k tomu určené skupiny odborníků (bankovní rada). Možnost předpovídat ekonomický vývoj Aby bylo rozhodování o peněžní zásobě efektivní, bylo by nutné znát budoucí parametry ekonomiky. To je ale ve skutečnosti nemožné. Ukázalo se již mnohokrát, že neumíme odhadnout žádný z podstatných ekonomických indikátorů a mnohdy ani jejich trend. Neumíme předpovídat ani ceny, ani vývoj výroby, ani celkový růst nebo pokles ekonomiky, neumíme povětšinou dokonce ani přesně definovat dopady politických rozhodnutí a změn zákonů nebo vyhlášek a dalších předpisů. V řadě těchto oblastí jsme schopni s určitou přesností a poměrně vysokou pravděpodobností určit pásmo, ve kterém se bude příští vývoj pohybovat, ale to pouze na základě prodloužení logiky minulých dat. Avšak tyto předpovědi platí jenom do té míry, nakolik se budoucnost odvíjí od minulosti a současnosti, což je v každém konkrétním okamžiku jiné a mnohdy je budoucnost v prudkém protikladu k minulosti. Nemožnost předvídat budoucí děje v ekonomice má několik silných příčin. Jednou z nich je fakt, že ekonomika je tvořena velkým množstvím lidských individualit a jejich neustálým střetáváním, vznikáním nových kooperací a zánikem kooperací starých. Během toho je přijímáno nepřeberné množství rozhodnutí, z nichž většinu můžeme považovat za rozhodnutí racionální a sledující obvyklý lidský cíl, tedy uspokojení vlastních potřeb. Značná část rozhodnutí je ale iracionálních nebo nevědomých, v každém případě však neodhadnutelných. To má mnoho překvapujících důsledků. Například vliv módy a trendů na výsledky určitých odvětví hospodářství je nezpochybnitelný, je v něm ale máloco racionálního. Řada lidí přijímá zjevně příliš vysoké úvěry, jaké nejsou schopni zaplatit a banky tyto úvěry financují, přičemž na obou stranách rozhodovacích procesů nutně musí hrát iracionalita značnou roli. Velké spotřebitelské skupiny se chovají podle atmosféry a názorů, které v nich převládají, přičemž mnohdy jsou to postoje spíše emotivní než racionální.

Druhou příčinou jsou objektivní neočekávatelné události například přírodní katastrofy, objevy nových ložisek nerostů nebo naopak překvapivé vyčerpání starých. Do této oblasti můžeme zařadit i katastrofy zaviněné lidským působením nebo lidskými vynálezy, popřípadě také teroristické činy. Jde o obrovský konglomerát všech možných jevů, jejichž společným jmenovatelem je především překvapivost, nepředvídatelnost. Takových událostí a činů pravděpodobně významným způsobem přibývá a především mají stále častěji výrazný přesah ze země do země nebo z regionu do regionu. Třetí příčinou jsou politická rozhodnutí, která zasahují přímo ekonomiku a jejichž dopady nejsou dopředu odhadnutelné. Tato rozhodnutí mnohdy nebývají připravována s dostatečnou snahou analyzovat jejich pravděpodobné dopady a především se snahou detekovat možné modely chování těch skupin obyvatel, kteří jsou rozhodnutím dotčeni. Vývoj podnikatelských aktivit v jejich historii vývoj podniku nebo činnosti podnikatele Fáze podnikání Lidské bytosti vstupují do kooperativních vazeb s jinými lidskými bytostmi na různé úrovni. Účel kooperace je ale vždy stejný, totiž uspokojení vlastních potřeb. Díky tomu, že buď vlastníme, nebo vyrábíme, nebo poskytujeme něco, co chtějí i jiní účastníci trhu, získáváme od ostatních účastníků trhu nějaké plnění. Tímto plněním jsou v moderní společnosti obvykle peníze, tedy obecný ekvivalent zboží. Získání těchto peněz nám pak umožňuje nakoupit od ostatních účastníků trhu takové produkty nebo služby, které potřebujeme k naplnění našich potřeb. Různé úrovně vstupu do kooperativních vazeb můžeme definovat rozličným způsobem, nejpraktičtější však je rozlišení na to, zda na trhu nabízíme pouze svoji práci nebo i jiné statky. V moderních ekonomikách, které jsou velmi složité, platí, že většina účastníků trhu nabízí svoji práci. V dané souvislosti přitom není tak podstatné, zda jde o práci fyzickou nebo duševní, dokonce není ani klíčové, jaký smluvní vztah je za účelem prodeje práce uzavřen. Prodej práce může mít například podobu zaměstnání, kdy na straně nabídky vystupuje určité množství práce definované obvykle jako pracovní doba nebo určité splněné konkrétně definované úkoly, na straně poptávky je pak mzda popřípadě plat. Mzda je peněžité nebo nepeněžité (naturální) plnění vyplácené zaměstnavatelem zaměstnanci v předem daných termínech. Může mít několik složek (základní mzda, náhrady mzdy, výkonnostní složka mzdy), to znamená, že nemusí jít nutně o pevně stanovenou částku (nebo o pevně stanovené jiné plnění), ale může se měnit vzhledem k řadě skutečností. Mzda je vyplácena soukromým zaměstnavatelem, ve státním sektoru hovoříme obvykle o platu. Prodej práce také nemusí mít nutně pouze podobu zaměstnaneckého vztahu, ale může se odehrávat i na základě jiných smluvních vztahů. Protože jsou ale kooperativní vazby v moderních ekonomikách velmi složité, nemohou všechny lidské bytosti pouze prodávat svoji práci těžko by se totiž v takové situaci hledal kupec. Někteří lidé nejsou dostatečně uspokojeni pouze tím, že nabízejí svoji práci, proto se ujímají úlohy organizovat vlastní práci nebo práci menšího či většího počtu jiných lidských bytostí, tedy zajistit jejich kooperativní vztahy, organizaci. Obvykle tuto činnost nazýváme podnikáním. Zvláště u podnikání, jehož rozsah vyžaduje koordinaci více lidských bytostí a jejich práce, má takový podnikatel povinnost formalizovat svoje podnikání do nějaké právní podoby (ve vyspělých ekonomikách to ale platí obecně, tedy i pro aktivity malé, které zahrnují pouze organizaci vlastní práce). Musí se tedy registrovat jako živnostník, podnikající osoba nebo založit za účelem podnikání obchodní společnost (společnost s ručením omezeným, akciovou společnost, družstvo, komanditní společnost a podobně). Formy a náležitosti těchto registrací jsou určeny zákony a dalšími předpisy. Z hlediska zaměstnávání jiných lidí jsou viditelným projevem podnikatelských aktivit obvykle podniky. Podnik je soubor hmotných, nehmotných a osobních složek podnikání a z právního hlediska jde o věc hromadnou. V běžné řeči je podnik považován za synonymum slova firma (přičemž firma je ve skutečnosti

název podnikatelského subjektu). Protože ale firma je většinou naplněna jednou obchodní společností a jedním podnikem a podnikatelský subjekt označený firmou (názvem) je s tímto podnikem shodný ve svém obsahu, není tato nepřesnost ve většině případů problémem. Podnik jako hromadná věc představuje také systém koordinačních vazeb, které umožňují efektivní organizaci produkce (výrobu) nebo poskytování služeb. Ve skutečnosti můžeme zjednodušeně říci, že všichni velcí zaměstnavatelé jsou podniky (s tím, že druhým velkým zaměstnavatelem jsou různorodé státní instituce, které organizují na základě specifických pravidel výkon státní moci nebo funkce, ke kterým je stát zmocněn zákony). Podnikání a podniky procházejí určitými fázemi. Z vlastního pozorování každý vidí, že některé podniky existují velmi dlouho (i když mění své právní podoby), často i mnoho staletí (například pivovary, strojírenské firmy), jiné často naopak krátce (mnohdy jde o podniky v oblasti služeb). Ve skutečnosti ale nelze tvrdit, že strojírenská firma bude nutně existovat déle než síť restaurací nebo softwarová společnost délka životnosti podniku záleží totiž na mnoha okolnostech. Proto můžeme v těchto srovnáních mluvit pouze o pravděpodobnosti. Obvykle se předpokládá, že každý podnik (a každé podnikání) prochází čtyřmi základními fázemi své existence. Jsou to: - fáze růstu - fáze stabilizace - fáze krize - fáze zániku V první fázi přichází podnikatel na trh s novou nabídkou produktu nebo služby, většinou je ve ztrátě a spotřebovává kapitál, který vložil do svého podnikání (ať již kapitál vlastní nebo cizí například půjčku). Jestliže se nabízený produkt či služba na trhu uchytí (má úspěch na trhu), pak roste prodej a počáteční náklady na vznik a prosazení podnikatelské iniciativy na trhu se splácejí. V této fázi roste prodej, klesají náklady. Pokud podnikání není inovováno a nezlepšuje svoji nabídku, utkává se s konkurencí, která pravděpodobně svoji kvalitu zvyšuje, popřípadě může nabízet produkty za nižší cenu a podobně to vede ke snižování úspěchu na trhu, poklesu příjmů při stejných nákladech nebo nedostatečně klesajících nákladech. Přichází krize. Když podnikatelský subjekt nedokáže reagovat a zlepšit svoji nabídku, přechází krize do fáze zániku. Jak vidíme z tohoto jednoduchého schématu a z jeho porovnání se zkušeností, mnohé podniky procházejí krizemi, přesto přežívají a dokážou se vrátit do fáze stabilizace například díky inovacím. Schéma je proto nutné chápat opravdu jako ilustrativní model. Je z něj však jasné, že i když podnikatel (zakladatel obchodní společnosti, podnikatel fyzická osoba) obvykle získává díky své iniciativě a připravenosti nakupovat práci zaměstnanců, organizovat ji a koordinovat vztahy více lidí, podstatně vyšší odměnu, než jakou obvykle představuje mzda nebo plat, podstupuje také větší rizika než zaměstnanci. Jejich rizikem je obvykle pouze ztráta části jejich dohodnuté odměny. Podnikatel riskuje svůj kapitál, důležitým rizikem je i riziko reputační tedy ztráta dobré pověsti. Protože moderní ekonomické vztahy jsou opravdu extrémně složité, jednou z podmínek rozsáhlých kooperací je také potřeba jejich průběžného financování a financování investičního, které zabezpečuje pro budoucnost vhodné prostředí pro pokračování kooperace (například stroje, budovy, technologie). To vede k tomu, že pro podnikání se sdružuje stále více lidí, podniky tedy mají více majitelů, kteří do nich vložili svůj kapitál. Podniky také přijímají kapitál tak, že si ho různým způsobem půjčují, tedy nacházejí podnikatele, kteří jim poskytují za úplatu svůj volný kapitál. V takových podnicích je pak obvyklé, že majitelé a investoři si najímají zaměstnance, kteří za ně organizují koordinační vazby (management proniku). Rizika související s ekonomickým cyklem

I když trhy vyrovnávají ekonomické nerovnováhy obvykle dosti efektivně, ve skutečnosti z důvodů, které přesně neznáme (či spíše neexistuje jednoznačně přijímaný názor), dochází k takzvanému ekonomickému cyklu. To znamená, že v určitých obdobích ekonomika roste, jindy stagnuje, v dalších dobách dokonce klesá. Většinou tento pohyb výkonnosti ekonomiky poměřujeme ukazatelem, který je nazýván hrubý domácí produkt (HDP, anglicky gross domestic product GDP). Tento ukazatel vyjadřuje, kolik nové hodnoty bylo v celé ekonomice během určitého období (čtvrtletí, pololetí, rok) vytvořeno. Pokud to bylo více než ve srovnatelném předchozím období, pak dochází k růstu, jestliže zhruba stejně, jde o stagnaci, pokud méně, pak hovoříme o ekonomickém poklesu. Jako jednotlivé fáze cyklu jsou obvykle označovány: - expanze (konjunktura) - vrchol konjunktury - krize (někdy také recese) - sedlo (dno krize) Názvosloví používané v této souvislosti je ale bohatší, často je používán například pojem stagnace, který znamená dlouhodobější vývoj ekonomiky, kdy její výkonnost ani výrazněji neroste a ani neklesá. S hospodářským cyklem se vyvíjí řada dalších ukazatelů. Například nezaměstnanost v době konjunktury klesá, protože podniky mají větší poptávku po lidské práci, neboť v konjunktuře roste spotřeba a tedy poptávka po zboží a službách. Podobně v konjunktuře klesá obvykle počet podniků, které končí úpadkem během období vysoké poptávky totiž uplatní svoje produkty i takové podnikatelské subjekty, které jsou méně schopné konkurence, například kvůli nižší kvalitě svých výrobků nebo kvůli vyšší ceně. Naopak v době recese roste počet lidí bez práce i počet krachujících podniků, v obou případech je ale doba nejvyšších čísel poněkud opožděna a přichází až po okamžiku nejhlubší krize. To je dáno tím, že různé ekonomické ukazatele se neodehrávají ve stejném tempu. Například podniky nezačnou nabírat nové zaměstnance hned ve chvíli, kdy začnou růst objednávky a tedy poptávka. Mají totiž k dispozici volné výrobní kapacity, naopak setrvačností dokonce mnohdy propouštějí i v době, kdy již existují první známky hospodářského oživení. V této souvislosti například kritici regulace trhu práce tvrdí, že pokud by byl tento trh liberálnější a nepředepisoval by například zaměstnavatelů tolik povinností a nepřisuzoval naopak zaměstnancům tolik práv, pak by výchylky v míře nezaměstnanosti byly během cyklu větší, ale počet lidí bez práce by při hospodářském obratu klesal daleko rychleji. Mělo by to být dáno tím, že v regulovaném prostředí je dosti drahé snížit počet zaměstnanců, tedy některé propustit, protože mají právo na značné odstupné a podnikatel musí prokazovat důvod, proč se rozhodl propouštět. Takže i když poptávka začne růst, zaměstnavatelé jsou hodně opatrní při uzavírání nových smluv a přistupují k tomu až tehdy, kdy mají opravdu silný nedostatek pracovníků. Ve skutečnosti by tedy s velkou pravděpodobností byla opravdu zaměstnanost celkově vyšší v případě, že by byl trh práce liberální. Zmínili jsme již, že ekonomický cyklus, a především jeho krizová fáze, vytváří značná rizika pro podniky, které se v takové době dostávají častěji do potíží a ukončují různými způsoby svoji existenci. Forem, jakými podniky přestávají existovat zcela nebo ve své původní podobě, je však celá řada a ne všechny jsou nutně spojeny s tím, že by podniky končily existenci z důvodu svých tržních neúspěchů. To platí zvláště o fúzích a akvizicích. Podnik se totiž může spojit s jiným podnikem, tak zvaně fúzovat přitom firma a obchodní společnost reprezentující podnik někdy zanikají zcela, jindy mění název a strukturu, v některých případech obchodní společnost prodá podnik jako hromadnou věc se všemi jeho pohledávkami a závazky a podobně. K takovým transakcím dochází povětšinou v období ekonomického růstu, nikoliv však nutně. Zvláštním postupem zániku podniku je likvidace, která může být i zcela nevynucená ekonomickou situací, většinou je ale reakcí na fakt, že hospodaření podniku se zhoršuje a přestává být efektivní. Pak se majitelé někdy rozhodnou ukončit činnost podniku, rozprodat jeho aktiva, a pokud to situace umožňuje, dosáhnout kladného likvidačního zůstatku (výnos z prodeje aktiv je vyšší než souhrn závazků podniku). Likvidace je někdy využívána i v případech, kdy je zjevné, že kladného zůstatku není možné dosáhnout, ale díky dohodě s věřiteli je podniku umožněno provést likvidaci a uspokojit alespoň část pohledávek věřitelů.

Jinou formou je insolvenční řízení vedené před insolvenčním soudem. Řízení započne tím, že buď věřitel, nebo dlužník podají insolvenční návrh. Tento návrh může směřovat proti právnické osobě i proti fyzické osobě. V insolvenčním řízení je individuální postup vymáhání pohledávky (formou soudní žaloby a následné exekuce) nahrazen mechanismem kolektivním. Pokud u exekuce platí, že její výnos je využit k vyplacení nároku jednoho dlužníka, toho, který exekuce na základě své pohledávky dosáhnul, v případě vyhlášení úpadku v insolvenčním řízení již není možné takový individuální postup využít a věřitelé jsou uspokojováni tak, jak to určuje zákon. Úpadek může být podle zákona řešen buď postupem sanačním, nebo postupem likvidačním. Sanační postup znamená, že je zachována činnost podniku dlužníka, protože je zvolena forma reorganizace. Zjednodušeně to znamená, že podnik dlužníka začne plnit určitý ozdravný plán (například odprodá část majetku a podobně), během kterého splatí věřitelům dohodnutou část jejich pohledávky. Ve výjimečných případech může být sanačním postupem i konkurz. A to tehdy, pokud insolvenční správce zpeněží hlavní část majetku dlužníka nikoliv po částech, ale jako hromadnou věc tedy jako podnik. Nový majitel pak může pokračovat v provozu podniku. U fyzických osob (nepodnikatelů) je sanační metodou řešení úpadku oddlužení to může mít formu splátkového kalendáře nebo uhrazení části závazku dlužníka zpeněžením majetku. Likvidačním postupem je konkurz, během kterého je zpeněžen veškerý dostupný majetek dlužníka, získané prostředky jsou pak podle daného klíče vyplaceny věřitelům. Konkurz může být formou řešení úpadku i u fyzických osob podnikatelů a také nepodnikatelů v případě, že jim není povoleno oddlužení. Prodeje majetku v obvyklé situaci a v situaci finanční tísně nebo v insolvenčním řízení Cena a čas V minulých částech jsme zmínili situace, kdy se podnik (a stejně tak jednotlivec) dostávají do situace finanční tísně. Tehdy nejsou schopny podniky dostát svým závazkům vůči věřitelům či obchodním partnerům (například platit v čas a v plné výši faktury dodavatelům). Rodiny se zase dostávají do situace, kdy jejich příjmy nedokážou pokrýt obvyklé výdaje například splátky dluhů, daně, náklady na bydlení a podobně. Lze to vyjádřit tak, že podniky i rodiny jsou v některých situacích ohroženy nebezpečím defaultu, obecně nebezpečím nedodržení svých závazků. Většinou k takové situaci dochází tehdy, kdy je celková ekonomická situace špatná, tedy v období krize nebo jinak řečeno recese. S celkovým zhoršením situace ekonomiky přichází i zhoršování postavení podniků nebo rodin zvláště těch podniků, které jsou odkázány na cizí (vypůjčený) kapitál, a těch rodin, které jsou v porovnání se svými příjmy hodně zadlužené. Pokud se rodiny nebo podniky dostanou do situace finanční tísně a hrozí jim default, pak jsou tito dlužníci nuceni prodávat svůj majetek a to buď dobrovolně ještě před vyhlášením úpadku ve snaze úpadku zabránit nebo následně po vyhlášení úpadku nedobrovolně v rámci insolvenčního řízení. V případě prodeje majetku v takové konstelaci okolností jsou ale dosahovány podstatně nižší ceny než v takových případech, kdy prodávající není v časové ani finanční tísni. Jde o souhrn dvou aspektů situace: - finanční tíseň neumožňuje hledat případného vhodného kupce delší dobu, prodávající má v podstatě velmi omezený čas na to, aby zpeněžil svá aktiva, - obvykle se ve stavu finanční tísně ocitá větší množství věřitelů současně, což je dáno výše zmíněným ekonomickým cyklem. V časech krize, recese nebo i stagnace se do finanční tísně a rizika defaultu dostává podstatně více ekonomických subjektů i rodin než během konjunktury, na trh se dostává tedy velké množství aktiv, která chtějí jejich majitelé zpeněžit a tato vysoká nabídky snižuje ceny zvláště v souvislosti s tím, že i poptávka je v takových obdobích chabá.

Jak vidíme, čas má značnou roli při zpeněžování aktiv a je významnou složkou, která spoluvytváří cenu. Pokud budeme mít na hledání vhodného kupce dostatek času, dosáhneme ve stejné tržní situaci pravděpodobně lepší ceny než v případě, kdy budeme prodávat pod tlakem okolností. Obvyklá situace a organizace prodeje aktiv Aktiva jsou prodávána a nakupována v podstatě neustále například akcie, podílové listy fondů, obligace, také obchod s nemovitostmi je soustavný, podobně jsou obchodovány kontrakty na suroviny a mnoho dalších. Obchodní aktivita obvyklého podniku nebo běžné rodiny ale není tak častá. Podniky mají samozřejmě často obrovské objemy obchodů se svými dodavateli nebo odběrateli, ale to je poněkud jiný případ asi jako u rodiny, která také denně nakupuje, avšak většinou jde o potraviny nebo například menší oblečení, tedy spotřební zboží. Pouze menší množství podniků nebo rodin pravidelně investuje a uskutečňuje nákup a prodej aktiv. Pokud ale například podnik nebo rodina odprodávají v normální situaci mimo dobu finanční tísně nějaká aktiva, pak si většinou stanoví určitou cenu, které chtějí dosáhnout například u nemovitosti, již nepotřebného strojního vybavení, automobilu a podobně vycházejí z ceny podobného zboží, jaká byla dosažena při jiné transakci. Výhodou takového prodeje je, že prodávající nemusí přistoupit na nabídku, která je z jeho pohledu nedostatečná, ale díky tomu, že faktor času není v danou dobu pro něj tak podstatný, může čekat na nabídku jinou, která bude více odpovídat jeho představě. Prodej specifických statků se mnohdy odehrává na dražbách to se týká například uměleckých děl. Dražba má tu výhodu, že se na jednom místě sejde větší množství potenciálních kupců, totiž v dané souvislosti například sběratelů. Pokud by prodávající oslovoval jednotlivé potenciální kupce se svoji nabídkou prodeje uměleckého díla, bylo by to pro něj velmi finančně a časově náročné a pravděpodobně by ani nedosáhl tak dobré ceny, jaká je povětšinou dosažena na dražbě. Do jisté míry jde o podobný proces, jako prodej nemovitosti přes realitní kancelář. Ta je také organizátorem trhu v tom smyslu slova, že potenciální kupci, zájemci o nějakou nemovitost, se obracejí na místo, které slibuje koncentrovat nabídku, protože na stejné místo se obracejí také potenciální prodejci. Finanční tíseň, insolvenční řízení, exekuce a mechanismy prodeje aktiv V období finanční tísně naopak začne hrát čas klíčovou roli při určení ceny, protože prodávající je z nějakého důvodu v situaci, kdy nutně potřebuje hotovost. Jak v případě rodin, tak i v případě podniků ale finanční tíseň v určitém okamžiku přejde do stavu neschopnosti splácet svoje závazky (default) a následuje úpadek. V době nesplácení závazků se většinou věřitelé začnou ve větší nebo menší míře snažit o to, aby byly jejich závazky uhrazeny vyzvou k tomu dlužníka, podají příslušné žaloby a pokud získají potřebné rozsudky a exekuční tituly, pak postupují prostřednictvím exekuce dál. Exekutor poté zjistí majetek dlužníka. Pokud má dlužník nemovitý nebo movitý majek, je mu obstaven a příslušným mechanismem (povětšinou dražba) je také zpeněžen. Z výnosu jsou pak hrazeny náklady exekuce a práva věřitelů (jejich soudem uznané pohledávky). Příjmy dlužníka jsou podrobeny exekuci v takové míře, kterou dovoluje zákon. Pokud je však na dlužníka podán insolvenční návrh (ať již věřitelem nebo samotným dlužníkem) znamená to zastavení další možnosti individuálního vymáhání pohledávek a ke slovu přichází vymáhání kolektivní prostřednictvím insolvenčního řízení. V jeho průběhu pokud je na dlužníka opravdu vyhlášen úpadek - jsou pak uskutečňovány prodeje majetku dlužníka takovým způsobem, který umožňuje zákon a který schválí buď věřitelský výbor, nebo schůze věřitelů. Jak je vidět, dlužník v insolvenčním řízení ztrácí možnost rozhodovat o svém majetku. To je velmi důležitý aspekt situace, protože právě dlužník je tím subjektem, který

má ze všech účastníků insolvenčního řízení největší zájem na co nejvyšším zpeněžení svého majetku. Pouze to může teoreticky vést k tomu, že po zaplacení všech pohledávek bude mít dlužník k dispozici alespoň zlomek hodnoty svého bývalého majetku. Zájem věřitelů o maximální zhodnocení majetku dlužníka je totiž omezen výší jejich pohledávky a samozřejmě také faktorem času. Zajištěný věřitel (takový věřitel, kterému dlužník zastavil proti půjčeným penězům nějakou přesně definovanou část svého majetku) má zájem o prodej zástavy v takovém případě, že výnos pokryje předpokládanou část pohledávky a to pokud možno co nejdříve. Většina věřitelů nebude v tomto postavení preferovat maximalizaci výnosu, protože tím rostou i rizika ztráty maximalizace výnosu odkladem zpeněžení je nejistá, ale prodloužení doby do zpeněžení je jisté. Větší zájem o maximalizaci výnosu během insolvenčního řízení mají nezajištění věřitelé čím vyšší je suma získaná zpeněžením majetku dlužníka, tím vyššího plnění se jim dostane. I zde ale vždy uvidíme snahu o rychlé zpeněžení, protože platí to stejné, jako u věřitelů zajištěných čím rychlejší je výnos, tím nižší jsou rizika z dalšího otálení se zpeněžením. Jak tedy vidíme, jedním z podstatných aspektů insolvence nebo exekuce je fakt, že věřitelé jsou náchylní preferovat rychlost před maximalizací výnosu a dlužník je jediným účastníkem těchto procesů, který má opravdu naprostý zájem o maximalizaci výnosu ze zpeněžení svého majetku. Literatura Bastiat F.: Co je vidět a co není vidět, Liberální institut, Praha, 1998 Friedman M.: Kapitalismus a svoboda, Liberální institut, Praha, 1993 Friedman M.: Za vším hledej peníze, Grada Publishing, Praha, 1997 Keynes, J.M.: Obecná teorie peněz, úroku a zaměstnanosti, Československá akademie věd, Praha, 1963 Kislingerová E. a kol.: Manažerské finance. C.H.Beck, druhé vydání, Praha 2007 Kotoučová J. a kol.: Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) komentář, C.H.Beck, Praha, 2010 Richter T.: Insolvenční právo, ASPI Walters Kluwer, Praha, 2008 Smith A.: Bohatství národů, Liberální institut, Praha, 2001 Smrčka L.: Rodinné finance (Ekonomická krize a krac optimismu), C.H.Beck, Praha, 2010 Smrčka L.: Ovládnutí a převzetí firem, C.H.Beck, 2013 Taleb N.N.: Černá labuť (Následky vysoce nepravděpodobných událostí), Paseka, 2011 5. Jiří Bozděch EXKURZ DO OBCHODNÍHO PRÁVA HMOTNÉHO Podnikání Základní terminologie Podnikání podle obchodního zákoníku je soustavná činnost vykonávaná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podnikatelem je osoba, která je zapsána v obchodním rejstříku nebo podniká na základě živnostenského oprávnění, případně podniká na základě jiného než živnostenského podnikání. Podnikatelem je také osoba provozující zemědělskou výrobu. Živnostenské a jiné podnikání Podnikání může mít různé formy, z nichž tou nejběžnější je podnikán živnostenské, které podléhá úpravě živnostenského zákona. Účelem tohoto zákona je vymezit podmínky pro podnikání. Podle toho zákona se živnostníkem (podnikatelem) může stát osoba starší 18 let, která má způsobilost právním úkonům a je bezúhonná, tedy nespáchala v poslední době trestný čin, který se týká činnosti podnikání. To obvykle stačí pro

tzv. volné živnosti, které nevyžadují zvláštní kvalifikaci nebo dovednost. Oproti tomu řemeslné a vázané živnosti vyžadují kromě splnění výše uvedených obecných podmínek také prokázání kvalifikace, tj. vzdělání a praxi v daném oboru. Chce-li tedy někdo vykonávat např. hostinskou činnost, musí živnostenskému úřadu prokázat, že je v tomto oboru vzdělán nebo v něm má nějakou praxi. Někdy postačí prokázat, že tyto podmínky splňuje odpovědná osoba, odlišná od živnostníka, která se zaváže na správný výkon živnosti dohlížet. Dohled nad činností živnostníků vykonává živnostenský úřad, který také vydává živnostenská oprávnění a vede jejich rejstřík. Podnikání však nemusí vždy podléhat úpravě podle tohoto zákona a některé činnosti kvůli vyšší odbornosti nebo náročnosti podléhají úpravám jiných zákonů. Příkladem je podnikání bank, lékařů, advokátů, notářů, pojišťoven, telekomunikace, energetika, nebo také výsledky duševní tvůrčí činnosti. Tyto činnosti jsou zpravidla upraveny zvláštními zákony a na jejich činnost dohlíží zvláštní orgány. Např. podnikání v bankovním sektoru je upraveno v zákoně o bankách, licenci k bankovní činnosti vydává Česká národní banka, která vykonává i bankovní dohled. Jiným příkladem je rozhlasové a televizní vysílání, podléhající Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Obchodní společnosti a družstva Obchodní společnosti jsou právnické osoby založené za účelem podnikání, jedná se o účelová sdružení osob a kapitálu. Obchodní zákoník zná čtyři právní formy obchodních společností, a to veřejnou obchodní společnost, komanditní společnost, akciovou společnost a společnost s ručením omezeným. Rozdíly mezi těmito právními formami spočívají především v míře osobního ručení za závazky společnosti. U osobních společností (veřejná obchodní společnost a komanditní) ručí alespoň někteří společníci za závazky společnosti celým svým majetkem, u kapitálových společností (akciová společnost a společnost s ručením omezeným) společníci za závazky neručí, případně je jejich ručení omezeno). Společníci se na rozhodování o společnosti podílejí prostřednictvím valné hromady, která je nejvyšším orgánem společnosti. Za společnosti jedná jejich statutární orgán, kterého jmenuje valná hromada. To neplatí u veřejné obchodní společnosti, která valnou hromadu nemá, a statutárním orgánem jsou všichni společníci). Statutárním orgánem je jednatel (u s.r.o. nebo k. s.) nebo představenstvo (u akciové společnosti). Každá společnost má společníky, kterými mohou být jak osoby fyzické, tak právnické. Společníci se na chodu společnosti podílejí buď osobně, tzn. svou prací pro společnost, nebo kapitálově, tj. svým vkladem. Vkladem mohou být jak prostředky peněžní, tak nepeněžité, tj. věci nebo práva. V případě, že společnost generuje zisk, má společník právo na podílu na takovém zisku. Veřejná obchodní společnost se vyznačuje tím, že všichni její společníci ručí za závazky společnosti celým svým majetkem. Je to tedy ryze osobní společnost. Bude-li mít neuhrazené závazky, mohou se věřitelé s jejich plněním obrátit přímo na společníky. U komanditní společnosti jsou dva druhy společníků, komandatář, který ručí celým svým majetkem, a komanditista, který ručí jen do výše svého vkladu. Tato právní forma je tedy kombinací osobní a kapitálové společnosti. Společníci ve společnosti s ručením omezeným, jak napovídá sám název, ručí omezeně, a to pouze do výše svého vkladu do společnosti. Společnost s ručením omezeným je kapitálovou společností s určitými rysy společnosti osobní, protože jsou se společností více spjati než akcionáři u akciové společnosti. Společenská smlouva může dokonce společníky k osobní účasti na podnikání zavázat. Klasickou kapitálovou společností je akciová společnost. Podíly společníků (akcionářů) jsou vtěleny do cenných papírů akcií, prostřednictvím kterých akcionář vykonává svá práva. Akciová společnost je vhodná spíše pro větší podniky s větší potřebou kapitálu. U některých společností jsou jejich akcie volně dostupní na

trhu, u takové společnosti tedy nemusí být vůbec patrné, kdo je vlastníkem akcií. Akcionář na valné hromadě rozhoduje podle počtu svých akcií, resp. jejich hodnoty. Vedením společnosti je pověřeno představenstvo a na něj dohlíží dozorčí rada. Družstva jsou rovněž právnickými osobami, jejichž účelem nemusí být pouze podnikání (např. bytová družstva) a jsou neuzavřenými společenstvími osob, tzn., že členové mohou vystupovat a vstupovat, aniž by se měnily stanovy. Většinou se ale jedná o formu, ve které se její členové sdružili za účelem podnikání, s výjimkou bytových družstev. Základní kapitál je tvořen členskými vklady a jeho výše je proměnlivá. Nejznámějšími typy družstev jsou zemědělská družstva, bytová družstva a družstevní záložny. Obchodní společnosti a družstva vznikají zápisem do obchodního rejstříku. Obchodní společnosti se zakládají zakladatelskou smlouvou nebo společenskou smlouvou, to v případě, když je společníků dva a více. Společníci musí mj. určit výši základního kapitálu (vyjma v.o.s.), tedy výši finančních prostředků nebo jiných hodnot, kterými se hodlají na podnikání podílet. Společníci také určují, co bude předmětem podnikání společnosti a kdo bude statutárním orgánem. Obchodní závazky Základní terminologie Obchodními závazkovými vztahy jsou ty, které se řídí obchodním zákoníkem, a rozumíme jimi především vztahy mezi podnikateli, pokud je zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. To jsou tvz. realitní obchody, protože vyplývají z toho, že jejich účastníky jsou podnikatelé. Vedle toho rozlišujeme ještě absolutní obchody, tedy takové, které jsou obchodními vztahy bez ohledu na postavení účastníků. Typicky se jedná o vztahy mezi společníky obchodních společností, mezi členy družstev, mezi obchodními společnostmi a jejich společníky, vztahy z burzovních obchodů a další vztahy speciálně upravené nebo vyjmenované obchodním zákoníkem. Oproti tomu existují závazkové vztahy, které se naopak řídí vždy občanským zákoníkem. Absolutním ne-obchodem je např. kupní smlouva na nemovitost, darovací smlouva, smlouva o půjčce, nájemní smlouvy, smlouva o ubytování apod. I zde se však bude právní vztah řídit obchodním zákoníkem v těch částech, kde končí zvláštní úprava podle občanského zákoníku. Posledním případem, kdy se závazkový vztah posuzuje jako vtzah obchodní, je tzv. fakultativní obchod. To je případ, kdy si obě strany, jejichž závazek by pod obchodní závazek nespadal, dohodnou, že se bude řídit právě obchodním zákoníkem. Takové ujednání však má své limity, předně nesmí jít o absolutní obchodní vztah a také se tím nesmí zhoršit postavení účastníka takového vztahu. Pro obchodní vztahy je typická jejich dispozitivnost, tzn., že účastníci vztahů si mohou jejich podmínky ujednat podle své vůle a zákonná úprava se použije až v okamžiku, kdy tak strany neučiní. Směnky Směnka je dlouhými staletími prověřený institut sloužící k zajištění peněžitých závazků, který má důležité místo nejen v obchodních vztazích. Směnka je cenným papírem, který vystavuje dlužník a zavazuje se v něm zaplatit věřiteli určitý finanční obnos k jeho rukám. Směnka je cenným papírem abstraktním, tzn., že se na směnce neuvádí, za co má dlužník věřiteli zaplatit. Směnka je tak velmi univerzálním nástrojem, protože práva na zaplacení se dají mnohem snáze převádět a především vymáhat. Věřitel se může v případě nezaplacení směnky svých práv domáhat soudně v tzv. zkráceném směnečném řízení. Na jeho návrh vydá soud směnečný platební rozkaz, proti kterému může dlužník vznést

námitky. Námitky následně projedná soud, avšak důkazní břemeno leží vždy na dlužníkovi. Obrana je ve směnečném řízení vždy velmi složitá, proto je pro věřitele směnka tak vyhledávaným nástrojem. Směnka může být při svém vystavení nevyplněná, potom hovoříme o biankosměnce. V takovém případě může věřitel do směnky chybějící údaje doplnit podle vyplňovací dohody s dlužníkem. Obvykle se jedná o částku nebo splatnost v případech, kdy nemusí být konečná dlužná částka známa, např. u úroků nebo smluvní pokuty. Taková dohoda by měla být písemná, aby věřitel neměl možnost doplnit do směnky např. dlužnou částku podle své libosti v rozporu s dobrou vírou. 6. Jiří Pour PODNIKÁNÍ V ČR: ÚČETNÍ ASPEKTY A JEJICH VLIV NA PODNIKATELSKÉ AKTIVITY

Základní charakteristika podnikání v ČR Podnikatelské aktivity probíhají po právní stránce v rámci určité organizačně právní normy. Základním rozhodnutím každého, kdo chce zahájit aktivity v oblasti podnikání, je rozhodnutí, zda bude podnikat sám jako osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ), nebo v rámci sdružení osob či zda si vybere pro své aktivity některou z forem obsažených v obchodním zákoníku. Nejvhodnější formu podnikání je nutno vždy zvážit dle konkrétních potřeb a situace. Mezi nejčastější právní normy patří OSVČ, obchodní společnosti, akciové společnosti, družstva a různé formy sdružení. Podnikání fyzických osob, účetnictví a daňová evidence Podnikání fyzických osob je upraveno živnostenským zákonem. Zakladatelem činnosti může být každý občan starší 18 let, který je způsobilý k právům a je bezúhonný. Živnosti jsou rozděleny na ohlašovací a koncesní. Dále jsou činnosti rozděleny na vázané, řemeslné, volné. Výhodou této formy podnikání je jednoduchost a nízké náklady spojené se založením živnosti. Není vyžadován počáteční kapitál, jak je tomu u některých jiných forem. Veškeré rozhodování je soustředěno u vlastníka živnosti. Nevýhodou je však neomezené ručení veškerým osobním majetkem na závazky. Obchodní společnosti rozdělujeme dle rozsahu ručení na společnosti osobní (kdy všichni nebo někteří společníci ručí za závazky společnosti neomezeně) a na kapitálové (společníci neručí za závazky, nebo je ručení v souladu se zněním zákona omezeno). Uvedené členění do značné míry určuje způsob řízení jednotlivých společností a způsob získávání kapitálu. Společnosti s ručením omezením a akciové společnosti Osobní obchodní společnost veřejná obchodní společnost (v.o.s.), vzniká jako společnost dvou a více osob podnikajících pod společným jménem. Obchodní společnost musí vždy obsahovat označení veřejná obchodní společnost. Osoby zakládající společnost uzavírají společenskou smlouvu. Předepsaný základní kapitál není určen, společnost ručí za závazky celým svým majetkem. Zároveň ručí za závazky společnosti také společníci, a to společně a nerozdílně. Zisk je rozdělován mezi společníky rovným dílem a společenská smlouva určuje, kdo za společnost jedná. Komanditní společnost vzniká stejným způsobem jako veřejná obchodní společnost na základě společenské smlouvy. V této smlouvě jsou uvedeny výše vkladů společníků (komandistů). Obchodní jméno musí obsahovat označení komanditní společnost. Společníci se dělí na dvě skupiny a to na komplementáře a komandisty. Komplementáři ručí za závazky společnosti celým majetkem a komodisté jen do výše svého vkladu. Toto rozdělení určuje i řízení společnosti. Komandisté se na řízení společnosti nepodílejí, mají pouze právo kontroly hospodaření. Rozdělení zisku určuje společenská smlouva. Pokud není stanoveno jinak, jednu polovinu získávají komplementáři a druhou polovinu komandisté. Výhodou osobních obchodních společností je jednoduchost jejich založení, nevýhodou neomezené ručení. Kapitálové obchodní společnosti společnost s ručením omezeným (s.r.o.), může být založena jedinou osobou na základě zakladatelské listiny či na základě společenské smlouvy. Obchodní jméno společnosti musí obsahovat společnost s ručením omezeným. Společnost ručí za závazky celým svým majetkem. Ručení jednotlivých společníků je stanoveno do výše jejich nesplacených vkladů. Zdrojem kapitálu jsou vklady společníků. Řídícím orgánem je dle znění společenské smlouvy jeden nebo více jednatelů. Pokud to stanoví společenská smlouva, je vytvořen i kontrolní orgán, který je představován dozorčí radou. Nejvyšším orgánem společnosti je valná hromada spol. s.r.o.

Akciová společnost její základní jmění je rozvrženo na stanovený počet akcií o určité nominální hodnotě. Obchodní společnost musí obsahovat označení akciové společnosti (a.s.). Akciová společnost může vzniknout na základě zakladatelské listiny (1 zakladatel), nebo zakladatelské smlouvy (2 a více zakládajících společníků). Další předepsanou normou jsou stanovy a notářský zápis osvědčující konání ustavující valné hromady (je-li její konání předepsáno). Společnost ručí celým svým majetkem, akcionáři za závazky neručí. Zdrojem kapitálu jsou vydané akcie. Řídícími orgány jsou valná hromada, představenstvo, které musí mít nejméně 3 členy a dozorčí rada. Výhodou společnosti s ručením omezeným je skutečnost, že nikdo neručí neomezeně vlastním majetkem. Společně ručí do výše nesplaceného vkladu. Mezi výhodu a.s. patří omezené ručení akcionářů, přenos akcií a skutečnost, že společnost existuje a funguje nezávisle na životě jednotlivých vlastníků. Ostatní formy podnikání Družstvo je společenstvím neurčeného počtu osob založených za účelem podnikání nebo zajišťování hospodářských, sociálních nebo jiných potřeb svých členů. Obchodní jméno musí obsahovat označení družstvo, které odpovídá za porušení svých závazků celým svým majetkem. Členové za závazky družstva neručí. Základní jmění tvoří souhrn členských vkladů, k jejichž splacení se zavázali členové družstva. Výkonným orgánem je představenstvo družstva v čele s předsedou. Kontrolním orgánem družstva je kontrolní komise. Tyto orgány jsou obligatorní, musí je mít každé družstvo. Je však možné zřídit i další orgány. Výhodou je nízká výše základního jmění a omezené ručení členů družstva. Nevýhodou jsou komplikovanější právní předpisy pro družstvo s více než 50 členy.

7. 1. EXKURZ DO PRACOVNÍHO PRÁVA S. Semrádová Zvolánková Právní aspekty týkající se zaměstnanců Pracovní právo je právním odvětvím, které upravuje vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci při výkonu práce. Funkcí a smyslem pracovněprávních předpisů je regulovat výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele. Pracovněprávní vztahy mají určitá specifika oproti jiným soukromoprávním vztahům. Omezena je v pracovním právu především smluvní volnost subjektů, a to z důvodu ochrany zaměstnance jako slabší strany právního vztahu. Právní předpis tak často stanoví povinnost chovat se určitým způsobem a neumožňuje odchylné ujednání, a to ani při souhlasu zaměstnance. Pracovní právo totiž vychází ze skutečnosti, že svobodná vůle zaměstnance může být ekonomicky a sociálně determinována tlakem získat práci a udržet si ji. Pracovněprávní normy tak mají za úkol především vyrovnat tuto nerovnost právní ochranou nebo zvýhodněním zaměstnance jakožto slabší strany. 1 Vlastní úprava pracovního práva je obsažena především v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění, přičemž jeho novela účinná od 1. 1. 2012 staví vztah zákoníku práce k občanskému zákoníku na základě principu subsidiarity. Toto je vyjádřeno v 4 zákoníku práce: Pro pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem, nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů. Veřejnoprávní požadavky týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou zakotveny v zákoně č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, v platném znění. Pro oblast kolektivního pracovního práva má dále význam zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, v platném znění, a pro oblast zajišťování zaměstnanosti zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění. S odvětvím pracovního práva jsou dále spjaty další zákony a podzákonné právní normy (jako například Nařízení vlády č. 246/2012 Sb., o minimální mzdě, aj.). 2 Exkurz do pracovního práva z pohledu zaměstnance a zaměstnavatele Jak bylo již výše uvedeno, pracovní právo stanovuje základní pravidla chování účastníků pracovněprávních vztahů, přičemž pracovněprávní vztah lze vymezit jako vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jehož předmětem je samotný výkon práce. 3 Doktrína pracovního práva tradičně člení závazky v rámci výkonu závislé práce na individuální a kolektivní. Odlišení těchto obligací pak spočívá v subjektech, mezi kterými vznikají práva a povinnosti. Jedná li se o subjekty zaměstnanec a zaměstnavatel, jde o individuální pracovněprávní vztah. Jedná li se o subjekty právního vztahu odborová organizace a zaměstnavatel, jako její sociální partner, jde o kolektivní pracovněprávní vztah. 4 Subjekty individuálních pracovněprávních vztahů označuje zákoník práce jako zaměstnavatele a zaměstnance. Zaměstnavatelem je osoba, která si jiného najímá k výkonu závislé práce a zavazuje se mu poskytnout za tuto práci odměnu. Novela zákoníku práce účinná od 1. 1. 2012 pak vymezuje v 2 odst. 1 zákoníku práce, že závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec jí pro 1 Hůrka, M. a kol. Pracovní právo. Plzeň : Aleš Čeněk, 2011. s. 19-21 2 Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 3. doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 47 3 Prošek, J. Vybrané kapitoly z pracovního práva. Praha : Armex Publishing s.r.o., 2010. s. 10-12 4 Hůrka, M. a kol. Pracovní právo. Plzeň : Aleš Čeněk, 2011. s. 19-21

zaměstnavatele vykonává osobně. Důležitým pravidlem je rovněž to, že zaměstnavatel nesmí přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance a nesmí od zaměstnance v souvislosti s výkonem závislé práce požadovat peněžitou záruku (tedy nesmí vyžadovat složení peněžité částky do úschovy zaměstnavatele, který by ji následně mohl použít například ke krytí škod způsobených zaměstnancem). 5 Zaměstnavatelem se dle 7 zákoníku práce rozumí právnická nebo fyzická osoba, která zaměstnává fyzickou osobu v pracovněprávním vztahu. Nezbytnými prvky pracovněprávního vztahu jsou způsobilost zaměstnavatele mít práva a povinnosti a způsobilost k právním úkonům. Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel vzniká narozením, způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel vzniká dosažením 18 let věku. 6 Zaměstnancem může být pouze člověk (fyzická osoba), přičemž právní subjektivita zaměstnance je upravena v 6 zákoníku práce odlišně od občanského zákoníku. Způsobilost fyzické osoby jako zaměstnance mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti, jakož i způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnosti vzniká dnem, kdy fyzická osoba dosáhne 15 let věku. Dále je zde stanoveno, že zaměstnavatel s touto osobou nesmí sjednat jako den nástupu do práce den, který by předcházel dni, kdy tato fyzická osoba ukončí povinnou školní docházku. Osoby mladší 15 let a osoby, které ještě neukončily povinnou školní docházku, mohou vykonávat pouze uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost za podmínek stanovených zákonem o zaměstnanosti. 7 Pokud je účastníkem pracovněprávních vztahů Česká republika (stát), je právnickou osobou a zaměstnavatelem a jedná za něj v pracovněprávních vztazích příslušná organizační složka státu, která za stát v pracovněprávním vztahu zaměstnance zaměstnává. 8 Nároky zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele V souladu s ustanovením 38 odst. 2 písm. b) zákoníku práce je hlavní povinností zaměstnance konat sjednanou práci dle pokynů zaměstnavatele, přičemž tomu odpovídá oprávnění zaměstnavatele tento výkon práce vyžadovat a udělovat zaměstnanci potřebné pokyny. Zaměstnanec je oproti tomu povinen konat především práce, které jsou třeba ke splnění jeho pracovního úkolu. Tyto základní povinnosti jsou obě strany povinny plnit ode dne, který je sjednán jako den nástupu do práce. Základní povinností zaměstnavatele je poskytnout za vykonanou práci úplatu - mzdu, plat či odměnu z dohody, čemuž odpovídá oprávnění zaměstnance tuto úplatu vyžadovat. Mzdou se rozumí peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak. Platem se rozumí peněžité plnění poskytované za práci zaměstnanci zaměstnavatelem, kterým je stát, územní samosprávný celek, státní fond, příspěvková organizace, či školská právnická osoba zřízená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí podle školského zákona Odměnou z dohody se rozumí peněžité plnění poskytované za práci vykonanou na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti. Ne vždy je však zaměstnavatel schopen dostát svých povinností a poskytnout zaměstnanci za vykonanou práci úplatu. Je-li zaměstnavatel v platební neschopnosti, řeší se ochrana zaměstnance a jeho splatných pohledávek vůči zaměstnavateli dle zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele (zákon č. 118/2000 Sb., v aktuálním znění). V souladu s tímto zákonem má zaměstnanec v 5 346b, odst. 2, odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů 6 10 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů 7 Hůrka, M. a kol. Pracovní právo. Plzeň : Aleš Čeněk, 2011. s. 67 8 Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 3. doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 65.

rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem právo na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti, a to náhradní výplatou od Úřadu práce ČR resp. jeho organizačních částí. O platební neschopnost zaměstnavatele v souladu s ust. 3 písm. c) zákona č. 118/2000 Sb. tehdy, jestliže neuspokojil splatné mzdové nároky zaměstnanců, a to dnem následujícím po dni, kdy na něho bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení, nebo po dni, kdy byl na něho podán insolvenční návrh u příslušného soudu v České republice, nebo u nadnárodního zaměstnavatele také dnem, kdy byl prohlášen za platebně neschopného u příslušného orgánu v jiném členském státě Evropské unie. O platební neschopnost zaměstnavatele jde tehdy, jestliže neuspokojil splatné mzdové nároky zaměstnanců, a to dnem následujícím po dni, kdy na něho bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení, nebo po dni, kdy byl na něho podán insolvenční návrh u příslušného soudu v České republice, nebo u nadnárodního zaměstnavatele také dnem, kdy byl prohlášen za platebně neschopného u příslušného orgánu v jiném členském státě Evropské unie. Mzdové nároky může zaměstnanec uplatnit nejpozději do 5 měsíců a 15 kalendářních dnů následujících po dni, kdy úřad práce zveřejnil na své úřední desce informace soudu o zaměstnavateli, na jehož majetek bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení nebo byl podán insolvenční návrh a jsou-li splněny další podmínky stanovené tímto zákonem. Jestliže v této lhůtě zaniklo moratorium vyhlášené před zahájením insolvenčního řízení nebo soud rozhodl o insolvenčním návrhu jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku, lze mzdové nároky uplatnit nejpozději v den zániku moratoria nebo v den právní moci soudního rozhodnutí. Zaměstnanec může uplatnit mzdové nároky u kteréhokoliv úřadu práce. Pokud zaměstnanec žádá o uspokojení mzdových nároků úřad práce, který není místně příslušný, postoupí neprodleně tento úřad práce žádost místně příslušnému úřadu práce. Při uplatnění mzdových nároků je zaměstnanec povinen prokázat dobu trvání pracovního poměru nebo dohody o pracovní činnosti. Mzdové nároky může zaměstnanec uplatnit nejvýše v rozsahu odpovídajícím splatným mzdovým nárokům za 3 kalendářní měsíce rozhodného období. Zaměstnanec si může sám vybrat, za které měsíce si uplatní mzdové nároky. Pokud zaměstnanci vznikl nárok na odstupné, nejedná se o samostatný mzdový nárok, ale tento mzdový nárok se zahrnuje do měsíce (společně se mzdou), ve kterém zaměstnanec u zaměstnavatele naposledy pracoval. Po uspokojení alespoň části uplatněných mzdových nároků může úřad práce uspokojit další mzdové nároky zaměstnance uplatněné vůči témuž zaměstnavateli až po uplynutí 12 měsíců ode dne vydání příkazu k úhradě mzdových nároků. Celková výše mzdových nároků vyplacených 1 zaměstnanci nesmí překročit za 1 měsíc jeden a půl násobku rozhodné částky. Rozhodnou částku vyhlašuje a zveřejňuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů vždy s účinností od 1. května kalendářního roku na dobu 12 kalendářních měsíců, a to ve výši průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok. Vychází se z rozhodné částky platné v den vyhlášení moratoria před zahájením insolvenčního řízení nebo v den podání insolvenčního návrhu. Po uplatnění mzdových nároků alespoň jedním ze zaměstnanců, úřad práce vyzve písemně zaměstnavatele, aby nejpozději do 7 dnů od doručení výzvy předložil písemný seznam dlužných mzdových nároků všech svých zaměstnanců. Pokud byl ještě před vydáním rozhodnutí úřadu práce o přiznání mzdových nároků ustaven soudem insolvenční správce, vyzve úřad práce tohoto správce o předložení tohoto seznamu. Pokud zaměstnavatel nebo insolvenční správce nepředloží seznam dlužných mzdových nároků zaměstnance a tím nepotvrdí jeho nárok na uplatněné mzdové nároky a ani zaměstnanec nepředloží doklady, které by prokazovaly, že mu mzda za uplatněné měsíce skutečně nebyla vyplacena, budou mu rozhodnutím úřadu práce přiznány mzdové nároky pouze ve výši částky rovnající se minimální mzdě. Zaměstnanec však může sám prokazatelně osvědčit nevyplacené mzdové nároky potvrzením zaměstnavatele o nevyplacené mzdě nebo prohlášením mzdové účetní, že částka na výplatní pásce určená k výplatě, nebyla zaměstnanci skutečně vyplacena. Po vydání rozhodnutí úřadem práce může zaměstnanec dodatečně prokázat mzdové nároky ve výši rozdílu mezi poskytnutou částkou a jejich skutečnou výší nejpozději do 15 pracovních dnů ode dne, kdy je mu doručeno rozhodnutí podle odstavců 1 až 4 9 zákona č. 118/2000 Sb., jinak vůči úřadu práce zanikají.

Jestliže úřad práce neuspokojil mzdové nároky ve výši uplatňované zaměstnancem nebo mzdové nároky nepřiznal vůbec, může je zaměstnanec uplatnit spolu s dalšími peněžitými pohledávkami, které má vůči zaměstnavateli, přímo u insolvenčního správce. Právní aspekty týkající se dluhů na zdravotním pojištění, pojistném na sociálním zabezpečení a na daních z příjmů Povinnost v souladu s právními předpisy odvádět uvedené platby mají zpravidla zaměstnavatelé, kteří jsou jako plátci povinni z hrubých mezd (platů) svých zaměstnanců jako poplatníků srazit příslušnou platbu a odvést ji za zaměstnance finančnímu úřadu, správě sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovně. Tato povinnost je stanovena především v zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, v zákoně č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, v zákoně č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a v zákoně č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Kromě zaměstnavatelů mají zákonnou povinnost odvést daň např. i plátci, kteří zajišťují vybírání daně srážkou podle zvláštní sazby daně dle zákona č. 586/1992 Sb, o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. V případě, že některou z výše uvedených povinností plátce nesplní, dopustí se trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle 240 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle 241 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za jejichž spáchání může být pachateli uložen trest odnětí svobody, jehož výši stanovují konkrétní ustanovení tohoto zákona. Daň z příjmu Daní se zde rozumí pouze daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků a srážková daň podle 3 odst. 1 písm. a), 6 a 36 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, poněvadž jen v těchto případech je daň placena tak, že zaměstnavatel nebo jiný plátce daně je povinen srážet zálohu na daň zaměstnanci nebo jinému poplatníkovi daně a odvádět ji za něj příslušnému správci daně. Jde tedy zejména o zálohu na daň z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků zaměstnance, kterou mu zaměstnavatel z jeho mzdy (platu) sice srazil, ale neodvedl ji správci daně. Podobně může dojít k neodvedení daně vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. Dluhy na daních z příjmu V případě, že částka daně, kterou je subjekt povinen platit, uhrazena není a uplynul již den splatnosti této daně, jedná se o nedoplatek. Nedoplatkem se rovněž dle daňového řádu rozumí neuhrazené příslušenství daně, u kterého již uplynul den splatnosti. Tento nedoplatek je povinen daňový subjekt uhradit. O výši nedoplatku a následcích spojených s jejich neuhrazením vyrozumívá daňový subjekt správce daně. Za porušení povinností při správě daní může byt daňovému subjektu uložena sankce v podobě pokuty, penále a úroku z prodlení. Právní úpravu těchto institutů zakotvuje zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v aktuálním znění. Vymáhání dluhů na daních z příjmu Vymáhání daní a jeho způsoby stanovuje zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, v aktuálním znění. Ten zakotvuje v 175 odst. 1, že správce daně může vymáhat nedoplatek daňovou exekucí nebo zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudu nebo soudního exekutora, popřípadě jej uplatnit v insolvenčním

řízení nebo přihlásit jej do veřejné dražby. Způsob vymáhání nedoplatku je oprávněn stanovit správce daně tak, aby výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, nebyla ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku. Při daňové exekuci se zpravidla postupuje dle ustanovení občanského soudního řádu. Daňová exekuce se nařizuje vydáním exekučního příkazu, čímž je zahájeno exekuční řízení. Exekuční tituly jsou konkrétně vyjmenovány v 176 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v aktuálním znění, a jsou jimi: a) výkaz nedoplatků sestavený z údajů evidence daní b) vykonatelné rozhodnutí, kterým je stanoveno peněžité plnění c) vykonatelný zajišťovací příkaz Náklady za nařízení daňové exekuce činí 2 % z částky, pro kterou je daňová exekuce nařízena, nejméně však 500 Kč a nejvýše 500.000,- Kč. Pojistné na sociální zabezpečení Pojistným na sociální zabezpečení je povinná platba určená k financování potřeb poskytovaného sociálního zabezpečení a zahrnuje pojistné na důchodové zabezpečení, pojistné na nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Výši pojistného na sociální zabezpečení a podmínky placení stanoví zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Výše těchto plateb je určena procentní sazbou z vyměřovacího základu zjištěného za rozhodné období (pro zaměstnance ve výši 6,5 % nebo 3,5 % z vyměřovacího základu) přičemž pojistné na sociální zabezpečení, které je povinen platit zaměstnanec, za něj odvádí jeho zaměstnavatel, který je povinen odvést buď 25 % z vyměřovacího základu (z toho 2,3 % na nemocenské pojištění, 21,5 % na důchodové pojištění a 1,2 % na státní politiku zaměstnanosti) nebo 26 % z vyměřovacího základu (z toho 3,3 % na nemocenské pojištění, 21,5 % na důchodové pojištění a 1,2 % na státní politiku zaměstnanosti). Za porušení povinností hradit pojistné na sociálním zabezpečení může být daňovému subjektu uložena sankce v podobě penále, přirážky k pojistnému na sociální zabezpečení a pokuty. Právní úpravu těchto institutů zakotvuje zákona č. č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Vymáhání dluhu z pojistného na sociálním zabezpečení Jestliže dlužník svůj dluh na pojistném neuhradí ve lhůtě, je následně přistupováno k vymáhání této pohledávky, a to cestou správní exekuce (dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění) nebo podáním exekučního návrhu soudnímu exekutorovi. Pohledávka může být rovněž zajištěna zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem povinného (dlužníka), na jehož zřízení podává návrh správa sociálního zabezpečení příslušnému soudu. Dluhy na pojistném na zdravotním pojištění Pojistným na zdravotní pojištění je povinná platba určená k financování potřeb poskytované zdravotní péče bez nutnosti její přímé úhrady. Zdravotní pojištění je povinné pro každého občana České republiky. Buď si ho hradí sám, nebo je za něj placeno státem (dědi, studenti, důchodci apod.). Každý pojištěný má nárok na bezplatnou základní zdravotní péči. U zdravotního pojištění tedy platí zásada, že v každém okamžiku musí být za

každého pojištěnce někdo plátcem pojistného. Právní úprava pojistného na zdravotním pojištění zakotvena v zákoně č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. Zákon rozlišuje 4 skupiny plátců pojistného, přičemž jednou z nich jsou i zaměstnanci a zaměstnavatelé. Pojistné je příjmem Všeobecné zdravotní pojišťovny nebo jiných zdravotních pojišťoven, přičemž prostřednictvím Všeobecné zdravotní pojišťovny dochází k jeho určitému přerozdělování. Jeho výši a podmínky placení stanoví zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Výše pojistného je stanovena procentní sazbou z vyměřovacího základu zjištěného za rozhodné období a činí 13,5 % z vyměřovacího základu za rozhodné období, přičemž tu část pojistného, kterou je povinen platit zaměstnanec, je zaměstnavatel povinen mu srazit ze mzdy nebo z platu a odvést ji za tohoto zaměstnance. Pojistné se platí za jednotlivé kalendářní měsíce a je splatné od 1. do 20. dne následujícího kalendářního měsíce. Pojistné se odvádí na účet Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky nebo jiné zdravotní pojišťovny provádějící všeobecné zdravotní pojištění, u níž je pojištěnec pojištěn. Povinnost zaměstnavatele platit za své zaměstnance část pojistného na zdravotní pojištění stanoví 6 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Pojistné za zaměstnance hradí z jedné třetiny zaměstnanec, ze dvou třetin zaměstnavatel. Za porušení povinností hradit pojistné na zdravotní pojištění může být daňovému subjektu uložena v souladu se zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, sankce v podobě pokuty, penále a přirážky k pojistnému. Povinnost uhradit dlužné pojistné a penále může být plátci uložena výkazem nedoplatků nebo platebním výměrem ve správním řízení. Ostatní sankce se ukládají platebními výměry ve správním řízení. Vymáhání pojistného na zdravotním pojištění Pověření zaměstnanci příslušné zdravotní pojišťovny jsou oprávněni provádět v souvislosti s výběrem pojistného kontrolu plateb pojistného. Kontrolou zjišťuje pověřený zaměstnanec správné stanovení vyměřovacího základu, výše pojistného a jeho včasné placení. V případě, že v rámci kontroly dojde ke zjištění porušení ustanovení shora uvedených právních předpisů, postupuje se v souladu s 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., při rozhodování zdravotních pojišťoven ve věcech týkajících se přirážek k pojistnému, pokut a penále, v souladu s obecnými předpisy o správním řízení. Dle 53 odst. 1 věta druhá zák. č. 48/1997 Sb., zdravotní pojišťovny rozhodují platebními výměry, které jsou titulem pro soudní nebo správní výkon rozhodnutí podle předpisů o řízení ve věcech občanskoprávních nebo podle správního řádu. 7.2. Modelový příklad: splatné mzdové nároky zaměstnance po prohlášení úpadku zaměstnavatele Splatné mzdové nároky zaměstnance po prohlášení úpadku zaměstnavatele 1.1. Cíl modelového příkladu Modelový příklad má za úkol přiblížit čtenáři situaci, jež může nastat v reálném životě a současně nastínit její možné řešení v praxi s ohledem na platné a účinné právními předpisy vztahující se k danému

případu. Nejprve je tedy podrobně popsána situace, jež se vztahuje ke konkrétnímu problému, v tomto případě se jedná o nároky zaměstnance, kterému nebyla ze strany zaměstnavatele řádně a včas poskytnuta mzda za vykonanou práci již po několik měsíců, a následně tato studie předkládá možné způsoby řešení takového případu vedoucí k uspokojení splatných pohledávek tohoto zaměstnance vůči zaměstnavateli. 1.2. Popis situace Pan Jan Novák je zaměstnancem společnosti XY (dále jen zaměstnavatel ), která zaměstnává celkově 150 zaměstnanců. V pracovní smlouvě, která byla uzavřena dne 1.9.2011 je uvedeno, že zaměstnanci náleží mzda za vykonanou práci ve výši 20.000,- Kč měsíčně, která je splatná vždy k patnáctému dni v následujícím měsíci, výpovědní lhůta byla sjednána v délce 3 měsíce. Zaměstnavatel se v souvislosti s pokračující ekonomickou recesí ocitl v platební neschopnosti a nevyplatil panu Novákovi mzdu, jež mu náležela, a to po dobu více než 3 měsíců počínaje měsícem únorem 2013 (splatnost mzdy za tento měsíc byla tedy ke dni 15.3.2013). Protože byl zaměstnavatel insolventní již několik měsíců, byl na něj podán insolvenční návrh dne 24.5.2013. Následně soud v rámci insolvenčního řízení zjistil úpadek dlužníka (zaměstnavatele), ustanovil insolvenčního správce a vyzval věřitele, kteří dosud své pohledávky nepřihlásili, aby je přihlásili ve lhůtě 30 dnů ode dne rozhodnutí o úpadku. Zaměstnanec s ohledem na výše popsanou situaci, požaduje nalézt optimální řešení, které by vedlo k vyřešení jeho tíživé finanční situace, tedy k uspokojení jeho splatných mzdových nároků, ke které došlo v důsledku platební neschopnosti zaměstnavatele. 1.3. Právní rozbor Ochrana zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele je upravena v zákoně č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů v platném znění (dále jen zákon ) Ochrana zaměstnance pak spočívá v přiznání mzdových nároků úřadem práce zaměstnanci, které mu nebyly vyplaceny zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti. Pro to, aby mohl být zaměstnavatel označen za insolventního, je nutné, aby byla splněna podmínka existence neuspokojených splatných mzdových nároků zaměstnanců a to dnem následujícím po dni, kdy na něho bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení nebo po dni, kdy byl na něho podán insolvenční návrh u příslušného soudu v České republice, nebo u nadnárodního zaměstnavatele také dnem, kdy byl prohlášen za platebně neschopného u příslušného orgánu v jiném členském státě Evropské unie. Insolvenční návrh je oprávněn podat kromě dlužníka tedy zaměstnavatele také kterýkoliv z jeho věřitelů tedy i zaměstnanec. O vyhlášeném moratoriu před zahájením insolvenčního řízení nebo o podaném insolvenčním návrhu informuje insolvenční soud úřad práce, v jehož obvodu má zaměstnavatel sídlo, místo podnikání, bydliště nebo je zde umístěna organizační složka nadnárodního zaměstnavatele, který nemá sídlo na území ČR. Úřad práce je následně povinen zveřejnit na své úřední desce informace o zaměstnavateli, jehož zaměstnanci mohou uplatnit své mzdové nároky u úřadu práce, a současně informovat o lhůtě, do které mohou zaměstnanci tyto nároky uplatnit. Tyto informace je rovněž úřad práce povinen sdělit Ministerstvu práce a sociálních věcí, které je poté zveřejňuje na své internetové stránce a současně je oznamuje všem úřadům práce. Úřady práce jsou následně povinny tyto informace vyvěsit na své úřední desce nebo je oznámí jiným obdobným způsobem. Dle ust. 4 odst. 5 zákona může mzdové nároky zaměstnanec uplatnit nejpozději do 5 měsíců a 15 kalendářních dnů následujících po dni, kdy úřad práce zveřejnil na své úřední desce informace soudu o

zaměstnavateli, na jehož majetek bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení nebo byl podán insolvenční návrh a jsou-li splněny další podmínky stanovené tímto zákonem. Dle ust 5 odst. 1 zákona může zaměstnanec mzdové nároky uplatnit nejvýše v rozsahu odpovídajícím splatným mzdovým nárokům za 3 kalendářní měsíce rozhodného období. Stěžejním je tedy pro výplatu mzdových národů zaměstnance vymezení rozhodného období, za které tyto nároky vznikly a mohou být uspokojeny státem namísto insolventního zaměstnavatele. Rozhodným obdobím se dle příslušného zákona rozumí kalendářní měsíc, ve kterém bylo vyhlášeno tzv. moratorium před zahájením insolvenčního řízení, nebo ve kterém byl podán insolvenční návrh, jakož i 3 kalendářní měsíce předcházející tomuto měsíci a 3 následující kalendářní měsíce. Zaměstnanec následně může uplatňovat mzdové nároky za 3 měsíce rozhodného období. Příslušné měsíce si tento má možnost vybrat, přičemž je specifikuje v příslušné žádosti o uspokojení mzdových nároků. Pokud zaměstnanci vznikl nárok na odstupné, nejedná se o samostatný mzdový nárok, ale tento mzdový nárok se zahrnuje do měsíce (společně se mzdou), ve kterém zaměstnanec u zaměstnavatele naposledy pracoval. V souladu s ust. 5 odst. 2 zákona nesmí celková výše mzdových nároků vyplacených 1 zaměstnanci, překročit za 1 měsíc jeden a půl násobku rozhodné částky. Rozhodnou částku vyhlašuje a zveřejňuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů vždy s účinností od 1. května kalendářního roku na dobu 12 kalendářních měsíců, a to ve výši průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok, přičemž se vychází z rozhodné částky platné v den vyhlášení moratoria před zahájením insolvenčního řízení nebo v den podání insolvenčního návrhu. Rozhodnou částkou pro určení celkové výše mzdových nároků vyplacených jednomu zaměstnanci je dle Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 21. března 2013 pro období od 1. května 2013 do 30. dubna 2014 částka 25 101 Kč. Dle ust. 7 odst. 1 zákona po uplatnění mzdových nároků alespoň jedním ze zaměstnanců, úřad práce vyzve písemně zaměstnavatele, aby nejpozději do 7 dnů od doručení výzvy předložil písemný seznam dlužných mzdových nároků všech svých zaměstnanců. Pokud byl ještě před vydáním rozhodnutí úřadu práce o přiznání mzdových nároků ustaven soudem insolvenční správce, vyzve úřad práce tohoto správce o předložení zmíněného seznamu. Pokud zaměstnavatel nebo insolvenční správce nepředloží seznam dlužných mzdových nároků zaměstnance a tím nepotvrdí jeho nárok na uplatněné mzdové nároky a ani zaměstnanec nepředloží doklady, které by prokazovaly, že mu mzda za uplatněné měsíce skutečně nebyla vyplacena, budou mu rozhodnutím úřadu práce přiznány mzdové nároky pouze ve výši částky rovnající se minimální mzdě. Zaměstnanec však může sám prokazatelně osvědčit nevyplacené mzdové nároky potvrzením zaměstnavatele o nevyplacené mzdě nebo prohlášením mzdové účetní, že částka na výplatní pásce určená k výplatě, nebyla zaměstnanci skutečně vyplacena. Po vydání rozhodnutí úřadem práce může zaměstnanec dodatečně prokázat mzdové nároky ve výši rozdílu mezi poskytnutou částkou a jejich skutečnou výší nejpozději do 15 pracovních dnů ode dne, kdy je mu doručeno rozhodnutí podle odstavců 1 až 4 9 zákona. Dle ust. 8 odst. 1 zákona, pokud souhlasí výše mzdových nároků a doba, za kterou zaměstnanec uplatňuje mzdové nároky s písemným vykázáním dlužných mzdových nároků provedeným zaměstnavatelem nebo správcem, Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce do 10 dnů od předložení tohoto vykázání zaměstnavatelem nebo správcem oznámí zaměstnanci termín, způsob jejich uspokojení a údaj o období, za které mzdové nároky uspokojí, a dá peněžnímu ústavu příkaz k úhradě. Příkaz k úhradě přiznaných mzdových nároků předá úřad práce peněžnímu ústavu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o jejich přiznání.

Dle ust. 10 odst. 2 zákona Krajská pobočka Úřadu práce současně písemně oznámí nejpozději do dne výplaty částek odpovídajících mzdovým nárokům příslušné správě sociálního zabezpečení výši pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a příslušné zdravotní pojišťovně výši pojistného na veřejné zdravotní pojištění, datum úhrady a údaje o zaměstnavateli, za jehož zaměstnance uvedené pojistné Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce odvedl. Odvádí-li toto pojistné z příjmů zaměstnanců, které zaměstnavatel zaměstnancům nezúčtoval, oznámí též výši vyměřovacích základů jednotlivých zaměstnanců. Na úseku zdaňování příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků a pojistného na důchodové spoření plní Úřad práce České republiky povinnosti plátce daně podle zákona upravujícího daně z příjmů a plátce pojistného podle zákona upravujícího pojistné na důchodové spoření. Jestliže úřad práce neuspokojil mzdové nároky ve výši uplatňované zaměstnancem nebo mzdové nároky nepřiznal vůbec, může je zaměstnanec uplatnit spolu s dalšími peněžitými pohledávkami, které má vůči zaměstnavateli, přímo u insolvenčního správce 1.4. Nástin možného řešení Mzdové nároky, které nebyly uspokojeny ze strany insolventního zaměstnavatele, může uplatnit zaměstnanec, který má sjednán se zaměstnavatelem pracovní poměr. Pan Novák, jak je uvedeno výše uzavřel se zaměstnavatelem pracovní smlouvu dne 1.9.2011. Zaměstnavatel Pana Nováka neuspokojil splatné mzdové nároky tohoto již více než 5 měsíců. Co tedy lze poradit panu Novákovi jako další krok k vymožení jeho splatných mzdových nároků vůči insolventnímu zaměstnavateli? V prvé řadě lze panu Janu Novákovi doporučit, aby si vyhledal příslušný úřad práce, podle sídla zaměstnavatele a na tento následně zaslal vyplněnou žádost o uspokojení mzdových nároků nevyplacených zaměstnanci zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti. Samozřejmě lze požádat o uspokojení mzdových nároků pana Nováka kteroukoliv pobočku úřadu práce nebo pracovitě krajské pobočky úřadu práce, nicméně protože o nároku rozhoduje úřad práce, v jehož obvodu má sídlo zaměstnavatel, je vhodné obrátit se na úřad práce místně příslušný. V předmětné žádosti je nutné vyplnit nacionále žadatele, dále údaj o zdravotní pojišťovně žadatele, o zaměstnavateli, o době trvání pracovního poměru, dále údaje o uplatňovaných mzdových nárocích tedy období, za které se tyto nároky uplatňují, výši mzdových nároků, a dále vyplnit požadovaný způsob výplaty. Tvrzené skutečnosti ohledně mzdových nároků, je povinen pan Novák doložit. Na závěr je nutné, aby pan Novák podepsal předmětnou žádost a v ní uvedené prohlášení, že veškeré údaje v žádosti uvedené jsou pravdivé a že si je vědom případných následků, které by pro něj vyplývaly z nepravdivých údajů. V souladu s touto žádostí je nutné upozornit, že dle zákona č. 118/2000 Sb., je pan Novák oprávněn uplatnit splatné mzdové nároky maximálně za 3 měsíce, které mu vznikly v rozhodném období. Jak bylo již uvedeno v předešlé kapitole, rozhodným obdobím je kalendářní měsíc, ve kterém byl podán insolvenční návrh, jakož i 3 kalendářní měsíce předcházející tomuto měsíci a 3 následující kalendářní měsíce. Protože byl insolvenční návrh na zahájení insolvenčního řízení podán dne 24. května 2013, pak rozhodným obdobím pro uplatnění splatných mzdových nároků pana Nováka je období od 1. února 2013 do 31. srpna 2013. Dle zákona č. 118/2000 Sb. si pan Novák může vybrat, za které 3 měsíce rozhodného období bude uplatňovat své mzdové nároky, tyto vybrané měsíce pak následně uvede v předmětné žádosti. Jestliže si tedy pan Novák vybere, že bude uplatňovat nároky za měsíce květen, červen a červenec 2013, pak při výpočtu mzdového nároku za jeden měsíc je nutné zohlednit, že celková výše mzdových nároků vyplacených 1 zaměstnanci nesmí překročit za 1 měsíc jeden a půl násobek tzv. rozhodné částky. Jak bylo již v předešlé kapitole uvedeno, je

rozhodnou částkou pro určení celkové výše mzdových nároků vyplacených jednomu zaměstnanci pro období od 1. května 2013 do 30. dubna 2014 částka 25 101 Kč. Jeden a půl násobek z této částky pak činí 37.651,50 Kč. Vzhledem k tomu, že pan Novák má v pracovní smlouvě sjednanou mzdu ve výši 20.000,- Kč, pak lze dovodit, že budou jeho mzdové nároky za měsíce květen až červenec uspokojeny v plné výši. Co se týče lhůty, do kdy je pan Novák oprávněn uplatnit své splatné mzdové nároky u úřadu práce, pak je to nejpozději do 5 měsíců a 15 kalendářních dnů následujících po dni, kdy místně příslušná krajská pobočka Úřadu práce zveřejnila informace o zahájení insolvenčního řízení proti zaměstnavateli na úřední desce. Úřad práce je povinen vyvěsit na své úřední desce nejpozději do 5 pracovních dnů od sdělení soudu údaje o zaměstnavatelích, jejichž zaměstnanci mohou uplatnit své mzdové nároky u úřadu práce a současně je povinen informovat o lhůtě, do které mohou zaměstnanci tyto nároky uplatnit. Pokud pan Novák uplatní své splatné mzdové nároky ve výše uvedené lhůtě, je úřad práce následně povinen při přiznávání mzdových nároků oznámit panu Novákovi termín, způsob uspokojení nároků a údaj o období, za které mzdové nároky uspokojí. Příslušný úřad práce následně zašle peněžnímu ústavu příkaz k úhradě mzdových nároků pana Nováka do 10 dnů ode dne, kdy od něho obdržel žádost. Úřad práce je dále povinen oznámit bez zbytečného odkladu zaměstnavateli, soudu popř. insolvenčnímu správci, kterým zaměstnancům a v jaké výši mzdové nároky uspokojil. Protože úřad práce uspokojí panu Novákovi pouze splatné mzdové nároky za tři měsíce rozhodného období v rámci jednoho kalendářního roku, lze panu Novákovi dále doporučit, aby pro uplatnění dalších splatných mzdových nároků, podal přihlášku do insolvenčního řízení vedeného proti zaměstnavateli, ve které uvede ostatní splatné mzdové nároky a doloží je příslušnými důkazy. S ohledem na platební neschopnost zaměstnavatele, lze panu Novákovi dále navrhnout okamžité zrušení pracovního poměru z jeho strany. Takové jednání zaměstnanci umožňuje zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce v ust. 56 písm. b), který stanovuje, že v případě, že. nebyla vyplacena zaměstnanci mzda do 15 dnů od uplynutí termínu splatnosti, je oprávněn okamžitě zrušit tento pracovní poměr. V případě, že by se k takovému kroku pan Novák rozhodl, je třeba jej učinit ve lhůtě do dvou měsíců od chvíle, kdy mu byl poprvé znám důvod k okamžitému zrušení, nejpozději však ve lhůtě jednoho roku. Zda zrušit či nezrušit okamžitě pracovní poměr by měl pan Novák rozmyslet co nejdříve, neboť v případě, že by se k němu odhodlal až po delším časovém úseku, mohlo by být již takové jednání prohlášeno za odporující dobrým mravům, a okamžité zrušení by mohlo být považováno za neplatné. Po novele zákoníku práce účinné od 1.1.2012 by již v případě okamžitého zrušení pracovního poměru nenáleželo panu Novákovi odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného měsíčního výdělku, jak tomu bylo až do nabytí účinnosti této novely, nýbrž bude mít právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Vzhledem k tomu, že pan Novák má v pracovní smlouvě uvedenou výpovědní dobu, která činí 3 měsíce, bude mít při okamžitém zrušení pracovního poměru nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu 3 měsíců. 8. Jiří Bozděch EXKURZ DO SPRÁVNÍHO PRÁVA A PRÁVA PROCESNÍHO

Správní právo Co je správní právo Správní právo je odvětvím veřejného práva a jeho funkcí je regulovat společenské vztahy při výkonu veřejné správy, tj. správy věcí veřejných ve veřejném zájmu. Správní právo také upravuje působnost výkonné moci ve státě a činnost státu. Podobně jako právo soukromé lze dělit správní právo na hmotné a procesní. Příkladem hmotného práva je stavebního právo, právo životního prostředí, finanční právo, atd., stěžejní procesní normou je správní řád, soudní řád správní. Správní orgány Správní orgán neboli orgán státní správy je zákonem zřízená organizační jednotka státu, která jedná jeho jménem při výkonu státní správy. Správní orgány jsou součástí výkonné moci. Správní orgány mohou být ústřední orgány, typicky ministerstva, které působí celostátně, a dále celní úřady, finanční úřady, správa sociálního zabezpečení, živnostenské úřady, úřady práce, katastrální úřady, stavební úřady, matriční úřady, Česká národní banka atd. Výkon státní správy zajišťují v některých případech obce, zde se jedná o tzv. přenesenou působnost, kdy obecní úřad vykonává státní správu (např. matriky, živnostenské úřady). Správní řízení Správním řízením rozumíme postup správního orgánu, jehož cílem je vydání rozhodnutí, kterým se zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti konkrétní osoby nebo se určuje, zda taková osoba takové právo má či nikoliv. Takovým řízením může být třeba řízení před živnostenským úřadem ve věci udělení koncese nebo řízení před stavebním úřadem, jehož cílem je vydání stavebního nebo kolaudačního rozhodnutí. Správním řízením je i vydání občanského průkazu nebo udělení pokuty za jeho ztrátu. Exkurz do práva procesního Soud a ostatní státní instituce K ochraně práv je zásadně povolán stát, který k tomu účelu vytváří soustavu státních orgánů. Nejvýznamnější z těchto státem vytvářených soustav je soustava soudní. Soudní soustava je rozdělena do více stupňů. Nejnižšími jsou soudy okresní (v Praze obvodní, v Brně městský), dalším stupněm jsou soudy krajské (v Praze městský), potom soudy vrchní a nakonec soud Nejvyšší. Řízení před soudy je upraveno v zákoně o občanském soudním řízení (občanský soudní řád). Kromě soudů mohou o právech a povinnostech občanů rozhodovat také státní úřady. Z těchto úřadů jsou nejvyššími ministerstva a ústřední státní orgány, jako např. Úřad vlády, Národní bezpečnostní úřad, Český telekomunikační úřad, Úřad průmyslového vlastnictví, Český statistický úřad, Český úřad zeměměřičský a katastrální, Český báňský úřad, Energetický úřad atd. Řízení před státními úřady se řídí především zákonem o správním řízení (správní řád) a několika speciálními zákony.

Typologie řízení k ochraně práv Každému občanu ústava zaručuje ochranu jeho práv a činí tak právě soudní soustavou, která je jedním ze společenských pilířů, na kterých stojí státní zřízení. Soudy jsou nezávislé na jiných státních orgánech. Soudní řízení rozdělujeme podle druhu na: - občanské soudní řízení, kde jsou účastníky řízení soukromoprávní subjekty - trestní řízení soudní, kde na jedné straně stojí stát zastoupený státním zástupcem a na druhé straně osoba obžalovaná ze spáchání trestného činu - soudní řízení správní, kde se rozhoduje o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu - řízení před Ústavním soudem, který rozhoduje o stížnostech proti rozhodnutí jiných orgánů ve vztahu k ústavně zaručeným právům, případně rozhoduje o zrušení právních předpisů, pokud neoprávněně zasahují do ústavních práv občana Občanská soudní řízení dělíme na řízení sporná a nesporná. Ve sporných řízeních se rozhoduje o žalobách mezi spornými stranami. Nejčastějším typem sporné žaloby je žaloba na plnění (především na zaplacení), dále známe žaloby určovací, kdy soud rozhoduje o tom, zda nějaké právo existuje či nikoliv a také žaloby statkové neboli o osobních stavu (o rozvod, o neplatnost manželství, o určení, zda tu manželství je či není, o zrušení, neplatnost nebo neexistenci partnerství a o určení otcovství). V nesporných řízeních proti sobě nestojí sporné strany, ale jeho smyslem je naplnění nějakého veřejného zájmu, jako např. v řízení o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, řízení o soudní úschově, o umoření listiny, o prohlášení za mrtvého nebo řízení ve věcech obchodního rejstříku. Poskytování právní pomoci a zastupování před soudy a právními orgány Role advokáta a notáře Advokát je svobodné právnické povolání, které se zabývá poskytování právních služeb, zejm. zastupováním klientů v řízení před soudy, správními úřady a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, poskytování právních rad, sepisování listin a zpracovávání právních rozborů. K výkonu advokacie musí být advokát ve své stavovské organizaci České advokátní komoře. Advokát není závislý na žádných subjektech a je vázán pokyny klienta. Advokát je jediným právním profesionálem, který je oprávněn zastupovat své klienty ve všech druzích řízení před všemi soudy a státními orgány. Notář je rovněž právnické povolání, oproti advokátům je však osobou státem pověřenou k sepisování veřejných listin notářských zápisů (o právních úkonech, o průběhu valných hromad a schůzí právnických osob, o tom, že je někdo naživu, o jiných skutkových dějích a stavu věcí, nebo o prohlášení). Notáři také provádějí vidimaci a legalizaci, osvědčují, že byla předložena listina a kdy se tak stalo, provádějí protestaci směnek a jiných listin, které je třeba předložit k uplatnění práva, a přijímají úschovy. Významná je zejména činnost notáře jako soudního komisaře v dědickém řízení.

Mimosoudní vymáhání pohledávek Mimosoudním vymáháním pohledávek rozumíme snahou věřitele domoci se svých splatných pohledávek jinak než v soudním řízení. Jednou z možností je využít služeb advokáta, který učiní výzvu dlužníkovi k úhradě splatných pohledávek a upozorní jej na to, že po podání žaloby se jeho pohledávka zvýší o náklady řízení, což není zanedbatelná částka. Věřitel se může rovněž obrátit na specializovanou firmu, která vstoupí do jednání s dlužníkem a projednává s nemožnosti umoření dluhu. Tento postup však v sobě skrývá možnost, že dluh je vymáhán prostředky na hranici legálnost nebo i za ní. Některé z vymahačských firem totiž někdy užívají k vymožení pohledávek postupy, které zákon zakazuje, jako např. vydírání atp. Mediace Mediace je označení pro postup směřující k řešení sporu mezi dvěma stranami. Mezi znesvářené strany vstupuje třetí strana, tzv. mediátor, který napomáhá ke hledání kompromisního řešení. Mediace nachází své uplatnění v oblasti trestního práva, ale především se rozvíjí tzv. rodinná mediace. Ta napomáhá řešení obtížných situací v rozvodových řízeních a porozvodových obdobích a napomáhá stabilizaci často jinak neřešitelných situací. Mediaci v civilních řízeních upravuje zákon o mediaci.

9. 9. 1. SPRÁVNÍ ŘÍZENÍ SOUDNÍ J. Maršíková Pravomoc a příslušnost soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví, postup soudů, účastníků řízení a dalších osob ve správním soudnictví upravuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen SŘS). Ve věcech správního soudnictví rozhodují specializované senáty a specializovaní samosoudci krajských soudů a Nejvyšší správní soud se sídlem v Brně. Podle ust. 4 SŘS rozhodují soudy ve správním soudnictví a) o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení rozhodnutím správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti; řízení probíhá podle 65 až 78 SŘS), b) o ochraně proti nečinnosti správního orgánu v řízení podle 79 až 81 SŘS (kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení), c) o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu v řízení podle 82 až 87 SŘS (každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný), d) o kompetenčních žalobách v řízení podle ust. 97 až 101 SŘS (správní orgány si osobují nebo popírají svoji pravomoc vydat rozhodnutí o tomtéž právu nebo povinnosti téhož účastníka řízení před správním orgánem), e) ve věcech volebních a ve věcech místního a krajského referenda v řízení podle ust. 88 až 93 SŘS (ochrana ve věcech seznamu voličů, ochrana ve věcech registrace, neplatnost voleb a hlasování, ochrana ve věcech zániku mandátu, ochrana ve věcech místního a krajského referenda), f) ve věcech politických stran a politických hnutí v řízení podle 94 až 96 SŘS (rozpuštění politické strany či hnutí, pozastavení či znovuobnovení činnosti), g) o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí pro rozpor se zákonem v řízení, jež probíhá podle ust. 101a až 101d SŘS.

Nestanoví-li SŘS nebo jiný zákon jinak, je k řízení věcně příslušný krajský soud. Nejvyšší správní soud rozhoduje např. ve věcech rozpuštění politické strany nebo politického hnutí a v kompetenčních sporech. Především však rozhoduje o kasačních stížnostech proti rozhodnutím vydaným ve správním soudnictví krajským soudem. Účastníci řízení Podle ust. 33 odst. 1 SŘS jsou účastníky řízení navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný) nebo ti, o nichž to stanoví SŘS; odpůrcem (žalovaným) je ten, o němž to stanoví zákon. Podá-li více osob společný návrh, jedná v řízení každý sám za sebe a s účinky jen pro svou osobu. Způsobilost být účastníkem řízení (procesní způsobilost) má ten - kdo má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti, - správní orgán, - ten, komu ji zákon přiznává (kdo je podle zákona oprávněn podat návrh). Účastník řízení jedná osobně (za správní orgán jedná jeho vedoucí, popřípadě jiná osoba k tomu oprávněná podle vnitřních předpisů), nebo prostřednictvím zvoleného či ustanoveného zástupce. Zastoupení účastníka řízení Účastník, který nemá procesní způsobilost, musí být v řízení zastoupen zákonným zástupcem. Účastník, který má procesní způsobilost, se může nechat v řízení zastoupit - advokátem, - obecným zmocněncem (fyzickou osobou, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu), - odborovou organizací, jejímž je členem, - domáhá-li se soudní ochrany účastník, který tvrdí, že došlo správním orgánem k jeho diskriminaci z důvodu pohlaví, národního, sociálního nebo rasového původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, barvy pleti, jazyka, náboženství, víry, světového názoru, politického nebo jiného smýšlení, zdravotního postižení, věku, majetku, rodu nebo jiného postavení, anebo sexuální orientace, může být zastoupen též právnickou osobou, vzniklou na základě zvláštního zákona, k jejímž činnostem, uvedeným ve stanovách, patří ochrana před takovou diskriminací, - domáhá-li se soudní ochrany účastník žalobou ve věci mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince, může být zastoupen též právnickou osobou, vzniklou na základě zvláštního zákona, k jejímž činnostem, uvedeným ve stanovách, patří poskytování právní pomoci uprchlíkům nebo cizincům. Navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát. Osoby zúčastněné na řízení Podle ust. 34 odst. 1 SŘS jsou osobami zúčastněnými na řízení osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat. Navrhovatel je povinen v návrhu označit osoby, které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, jsou-li mu známy. Předseda senátu takové osoby vyrozumí o probíhajícím řízení a vyzve je, aby ve lhůtě, kterou jim k tomu současně stanoví, oznámily, zda v řízení budou uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení;

takové oznámení lze učinit pouze v této lhůtě. Současně s vyrozuměním je poučí o jejich právech. Obdobně předseda senátu postupuje, zjistí-li se v průběhu řízení, že je tu další taková osoba Osoba zúčastněná na řízení má právo - předkládat písemná vyjádření, - nahlížet do spisu, - být vyrozuměna o nařízeném jednání a - žádat, aby jí bylo při jednání uděleno slovo. Osobě zúčastněné na řízení se doručuje - žaloba, - usnesení o přiznání odkladného účinku, usnesení o předběžném opatření a - rozhodnutí, jímž se řízení u soudu končí. Je-li počet osob zúčastněných na řízení mimořádně vysoký a jednotlivým výkonem jejich práv by mohl být ohrožen rychlý průběh řízení, rozhodne soud, že osoby zúčastněné na řízení mohou svá práva v řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Jestliže se osoby zúčastněné na řízení se mezi sebou o výběru nedohodnou, provede výběr společného zmocněnce s přihlédnutím k zájmům osob zúčastněných na řízení soud. Jednání před soudem Nestanoví-li SŘS jinak, použijí se podle ust. 64 SŘS pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení OSŘ. Obecná ustanovení o řízení jsou upravena v ust. 32 až 64 SŘS, ustanovení 65 až 101d SŘS pak obsahují zvláštní pravidla pro projednání jednotlivých typů správních žalob. Žaloba Řízení je zahájeno dnem, kdy je správnímu soudu doručen návrh (žaloba). Obecné náležitosti žaloby jsou upraveny v ust. 37 odst. 2 a 3 SŘS. Jde-li o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, musí žaloba kromě obecných náležitostí podání obsahovat a) označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, b) označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy, c) označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, d) žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, e) jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést, f) návrh výroku rozsudku. K žalobě žalobce připojí jeden opis napadeného rozhodnutí. Žalobce může kdykoli za řízení žalobní body omezit. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby. Lhůty pro projednání věci Soud projednává a rozhoduje věci podle pořadí, v jakém k němu došly; to neplatí, jsou-li u věci dány závažné důvody pro přednostní projednávání a rozhodování věci. Podle ust. 56 odst. 3 SŘS soud projednává a rozhoduje přednostně - žaloby proti nečinnosti správního orgánu, - žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu,

- návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince, - rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci svědkům a dalším osobám v souvislosti s trestním řízením, - další věci, stanoví-li tak zvláštní zákon. O některých typech žalob musí soud rozhodnout ve stanovené lhůtě, např. - v případě ochrany ve věcech seznamu voličů soud podle ust. 88 odst. 3 SŘS rozhodne do tří dnů poté, kdy návrh došel soudu, - v případě ochrany ve věcech registrace kandidátní listiny soud podle ust. 89 odst. 5 rozhodne do 15 dnů poté, kdy došel návrh soudu, - ve věcech neplatnosti voleb a hlasování a ve věcech zániku mandátu rozhodne soud podle ust. 90 odst. 3 a podle 91 odst. 3 SŘS do 20 dnů poté, kdy návrh došel soudu, - ve věcech místního a krajského referenda rozhodne soud podle ust. 91a odst. 3 a 91b odst. 3 SŘS do 30 dnů, - ve věcech o zrušení opatření obecné povahy rozhodne soud podle ust. 101d odst. 2 SŘS do 90 dnů poté, kdy došel návrh soudu. Soud ve věci rozhodne po jejím projednání při soudním jednání. Průběh soudního jednání upravuje ust. 49 SŘS. Soud může o věci samé rozhodnout bez jednání - jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí; má se za to, že souhlas je udělen, nevyjádříli dlužník svůj nesouhlas do dvou týdnů od doručení výzvy soudu, - jestliže to stanoví tento zákon (jde zpravidla o případy, kdy je soudu předepsána krátká lhůta k rozhodnutí, takže by ani nebylo technicky možné soudní jednání svolat). Typy soudních rozhodnutí Ve správním soudnictví rozhoduje soud - rozsudkem ve věci samé, - usnesením ve věci samé tam, kde to zákon stanoví, - v ostatních případech usnesením. Rozsudek Pro rozsudek platí: - na rozsudku se usnáší senát nadpoloviční většinou hlasů v neveřejné poradě, - soud vyhotoví rozsudek a odešle jej účastníkům nejpozději do jednoho měsíce od vyhlášení; tuto lhůtu může předseda soudu ze závažných důvodů prodloužit, nejvýše však o dva měsíce, - rozsudek, který byl doručen účastníkům, je v právní moci, - rozsudek je vykonatelný, jakmile uplyne lhůta k plnění, kterou soud ve výroku stanovil, a není-li vyslovena povinnost k plnění, nebo není-li stanovena lhůta k plnění, jeho právní mocí. Je-li žaloba důvodná, správní soud podle jednotlivých typů řízení rozsudkem - zruší napadené rozhodnutí správního orgánu pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil. Podle okolností může správní soud zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo. Zároveň v rozsudku vysloví, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému správnímu orgánu ( 78 SŘS). - Soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon ( 81 SŘS).

- Soud rozsudkem určí, že provedený zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem. Šlo-li o zásah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo jiného obdobného sboru, uloží soud tento zákaz nebo příkaz správnímu orgánu nebo obci, která takový sbor řídí nebo které je takový sbor podřízen ( 87 SŘS). - V kompetenčním sporu soud rozsudkem určí, který ze správních orgánů má pravomoc vydat rozhodnutí ve věci uvedené v žalobě. Současně vysloví nicotnost všech rozhodnutí správních orgánů nebo jejich jednotlivých výroků, pokud jsou v rozporu s určením pravomoci soudem ( 100 SŘS). - Dojde-li soud k závěru, že opatření obecné povahy nebo jeho části jsou v rozporu se zákonem, nebo že ten, kdo je vydal, překročil meze své působnosti a pravomoci, anebo že opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem stanoveným způsobem, opatření obecné povahy nebo jeho části zruší dnem, který v rozsudku určí ( 101d SŘS). Usnesení Pro usnesení platí: - vyhlašuje se veřejně, je-li učiněno při jednání, - soud je vázán usnesením, jakmile je vyhlásil, a nevyhlašuje-li se, doručením, - soud není vázán usnesením, jímž se toliko upravuje vedení řízení - písemné vyhotovení usnesení se doručuje účastníkům jen tehdy, končí-li se jím řízení, nebo je-li jím rozhodnuto o návrhu na přiznání odkladného účinku nebo o návrhu na předběžné opatření jinak jen tomu, komu se jím ukládá povinnost nebo je-li to nutné pro vedení řízení. Soudní poplatky a náklady řízení Soudní poplatky Podle položky 18b) Sazebníku soudních poplatků, který tvoří přílohu k SoudP se platí za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví a) proti rozhodnutí správního orgánu soudní poplatek 3.000 Kč, b) na určení, že návrh na registraci stanov (změny stanov) politické strany nebo politického hnutí nemá nedostatky a na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části soudní poplatek 5.000 Kč, c) na znovuobnovení politické strany nebo politického hnutí soudní poplatek 15.000 Kč, d) v ostatních případech soudní poplatek 2.000 Kč Za kasační stížnost se podle položky 19 sazebnímu platí soudní poplatek 5.000,-Kč. Poplatkové povinnosti nepodléhají řízení ve věcech - důchodového pojištění (zabezpečení), příplatku k důchodu, zvláštního příspěvku k důchodu, nemocenského pojištění, státní sociální podpory, pojistného na veřejné zdravotní pojištění, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státních dávek, - volebních, - kompetenčních žalob. Od placení soudních poplatků jsou osvobozeni navrhovatelé - cizinci v řízení ve věcech mezinárodní ochrany, dočasné ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o zajištění, rozhodnutí o prodloužení zajištění, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince, a v řízení o propuštění cizince ze zajištění. Náhrada nákladů řízení

Náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, soudní poplatky, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady spojené s dokazováním, odměna zástupce, jeho hotové výdaje a tlumočné. Pravidla pro rozhodování o nákladech řízení jsou stanovena v ust. 60 SŘS: - Nestanoví-li SŘS jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů. Toto neplatí, mělo-li by být právo přiznáno správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění, úrazového pojištění, nemocenského pojištění, pomoci v hmotné nouzi a sociální péče. - Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. - Stát má proti neúspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení, které platil (svědečné, znalečné, tlumočné), není-li tento účastník osvobozen od soudních poplatků. - Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. - Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. O nákladech řízení rozhoduje soud zpravidla v rozsudku nebo v usnesení, jímž se řízení končí. Opravné prostředky Kasační stížnost Opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví je kasační stížnost. Kasační stížnost je přípustná proti každému rozhodnutí vyjma: - rozhodnutí ve věcech volebních, - rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, - rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení, - rozhodnutí, které je svojí povahou dočasné, - směřuje-li jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, - opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl nebo - opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou jako kasační důvody přípustné podle 103 SŘS (nesprávné právní posouzení, vady řízení, zmatečnost řízení, nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost apod.) Kasační stížnost - musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí; zmeškání lhůty nelze prominout, - podává se u Nejvyššího správního soudu; lhůta je však zachována, byla-li kasační stížnost podána včas i u soudu, který napadené rozhodnutí vydal, - kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Pro řízení o kasační stížnosti platí: - Účastníky řízení o kasační stížnosti jsou stěžovatel a všichni, kdo byli účastníky původního řízení.

- Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. - O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. - Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem kasační stížnosti; to neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl, nebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. - Dospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu, že kasační stížnost je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení; jestliže již v řízení před krajským soudem byly důvody pro zastavení řízení, odmítnutí návrhu nebo postoupení věci, rozhodne o tom současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu. Není-li kasační stížnost důvodná, Nejvyšší správní soud ji rozsudkem zamítne. Obnova řízení Podle ust. 111 SŘS správní soud řízení ukončené pravomocným rozsudkem na návrh účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo důkazy nebo skutečnosti, které bez jeho viny nebyly nebo nemohly být v původním řízení uplatněny, popřípadě bylo jinak rozhodnuto o předběžné otázce, jestliže výsledek obnoveného řízení může být pro něj příznivější. Pro řízení platí: - K řízení je příslušný soud, který vydal rozhodnutí, proti němuž návrh na obnovu řízení směřuje. - Návrh na obnovu řízení lze podat ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy ten, kdo obnovu řízení navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy; po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí však může být návrh podán jen tehdy, jestliže byl zrušen trestní rozsudek, jímž byl soud při svém rozhodování vázán. - Obnova řízení je přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a hnutí, - Návrh na obnovu řízení nemá odkladný účinek; soud jej však může na návrh přiznat. Byla-li obnova řízení pravomocně (usnesením) povolena, pokračuje soud v řízení o původním návrhu. Soud provede nově navržené důkazy a rozhodne o původním návrhu; novým rozhodnutím se nahrazuje rozhodnutí původní. Nedůvodný návrh na povolení obnovy řízení soud usnesením zamítne. Soustava soudů v České republice 10. 1. OBČANSKÉ SOUDNÍ ŘÍZENÍ J. Maršíková Organizace a struktura soudů v České republice je upravena zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Soustavu soudů tak tvoří - Nejvyšší soud, - Nejvyšší správní soud, - 2 vrchní soudy, kterými jsou Vrchní soud v Praze a Vrchní soud v Olomouci

- 8 krajských soudů, kterými jsou Krajský soud v Praze, Městský soud v Praze (pro území hlavního města Prahy) Krajský soud v Plzni, Krajský soud v Českých Budějovicích, Krajský soud v Hradci Králové, Krajský soud v Ústí nad Labem, Krajský soud v Brně, Krajský soud v Ostravě. Ve většině zbývajících krajských měst se zatím budují pobočky krajských soudů s výhledem jejich přeměny na samostatné krajské soudy. - okresní soudy (v obvodu města Brna Městský soud v Brně a na území hlavního města Prahy pak obvodní soudy). Na rozhodovací činnosti soudů v občanském soudním řízení se podílejí vedle soudců, kteří rozhodují jako samosoudci nebo v senátech, i - asistenti soudců - vyšší soudní úředníci (podle zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších soudních úřednících státního zastupitelství) - soudní tajemníci a justiční čekatelé (podle vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy). Úkoly k zajištění fungování soudnictví pak plní administrativní pracovníci: vedoucí soudních kanceláří, zapisovatelky, pracovníci podatelen, informačních kanceláří apod. Věcná a místní příslušnost soudů V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Ve věci rozhoduje vždy věcně a místně příslušný soud. Věcná příslušnost soudů v občanském soudním řízení je upravena v ust. 9 11 OSŘ. Okresní soudy Nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy. Krajské soudy jako soudy prvního stupně v civilních věcech. Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně a) ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku a ochrany práv třetích osob, popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích, b) ve sporech o nárocích vycházejících z autorského zákona, o nárocích z ohrožení a porušení práv podle autorského zákona a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva podle autorského zákona, c) ve sporech o vzájemné vypořádání dávky důchodového pojištění a důchodového zabezpečení poskytnuté neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela, mezi zaměstnavatelem a příjemcem této dávky, d) ve sporech o vzájemném vypořádání přeplatku na dávce nemocenského pojištění vyplacené neprávem nebo ve vyšší částce a ve sporech o vzájemném vypořádání regresní náhrady zaplacené v důsledku vzniku nároku na dávku nemocenského pojištění, e) ve sporech o určení nezákonnosti stávky nebo výluky, f) ve sporech o neplatnost skončení pracovního nebo služebního poměru podle 18 odst. 2 zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, g) ve sporech týkajících se cizího státu nebo osob požívajících diplomatických imunit a výsad, jestliže tyto spory patří do pravomoci soudů České republiky, h) ve sporech o zrušení rozhodnutí rozhodce o plnění závazků z kolektivní smlouvy, i) ve sporech o vzájemném vypořádání přeplatku na dávce státní sociální podpory a dávce pomoci v hmotné nouzi poskytnuté neprávem nebo ve vyšší částce mezi oprávněnou osobou a osobou společně

posuzovanou nebo mezi oprávněnou osobou a právnickými nebo fyzickými osobami uvedenými ve zvláštním právním předpise. Krajské soudy jako soudy prvního stupně v obchodních věcech Krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně a) ve věcech obchodního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností, nadačního rejstříku a rejstříku společenství vlastníků jednotek, b) ve statusových věcech obchodních společností, družstev a jiných právnických osob podle části první, druhé a čtvrté obchodního zákoníku a o zrušení evropské společnosti a evropské družstevní společnosti s likvidací za podmínek stanovených přímo použitelným předpisem Evropských společenství a zvláštním zákonem vydaným k jeho provedení, c) ve věcech vyplývajících z právních vztahů, které souvisejí se zakládáním obchodních společností, družstev, obecně prospěšných společností, nadací a nadačních fondů, d) v řízení o zrušení obecně prospěšné společnosti a její likvidaci a o jmenování jejího likvidátora, e) v řízení o zrušení nadace nebo nadačního fondu a jejich likvidaci, o jmenování likvidátora nadace nebo nadačního fondu a o jmenování nových členů správní rady nadace nebo nadačního fondu, f) v řízení o zrušení státního podniku a o jmenování a odvolání jeho likvidátora, g) ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi (družstvy) a jejich zakladateli (společníky nebo členy), jakož i mezi společníky (členy nebo zakladateli) navzájem, jde-li o vztahy týkající se účasti na společnosti (členského vztahu v družstvu), o vztahy z nabídky převzetí nebo z nesplnění nabídkové povinnosti, o vztahy z výkupu účastnických cenných papírů, o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka (členská práva a povinnosti), a o vztahy související se zvýšením základního jmění (přistoupením společníka nebo člena), není-li dána příslušnost podle písmena b), h) ve sporech mezi obchodními společnostmi (družstvy) a jejich statutárními orgány, likvidátory nebo jinými orgány a ve sporech mezi společníky (členy) a statutárními orgány, likvidátory či jinými orgány, jde-li o vztahy týkající se výkonu funkce těchto orgánů, i) ve sporech z právních vztahů mezi podnikatelem, obecně prospěšnou společností, nadací nebo nadačním fondem a insolvenčním správcem majetku patřícího do jejich majetkové podstaty, popřípadě nuceným správcem, který jim byl ustanoven, j) ve sporech z právních vztahů mezi prokuristou a podnikatelem, který prokuru udělil, a byla-li prokura udělena více osobám, z právních vztahů mezi těmito osobami navzájem, k) ve věcech ochrany hospodářské soutěže, l) ve sporech o ochranu práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním a z porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství, m) ve věcech ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby, n) ve sporech z práv k obchodní firmě, o) ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, p) ve sporech z finančního zajištění a sporech týkajících se směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot, které jsou obchodovatelné na kapitálovém trhu, q) ve sporech z obchodů na komoditní burze, r) ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů 1. ze smluv o úvěru, o běžném účtu a o vkladovém účtu a z jejich zajištění, 2. o náhradu škody a o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti se smlouvami uvedenými pod bodem 1 a jejich zajištění, 3. o určení vlastnictví k nemovitostem a o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem, 4. o práva k cizím věcem, 5. týkajících se nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor, 6. o peněžité plnění, jestliže částka požadovaná žalobcem nepřevyšuje 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží,

s) ve věcech kapitálového trhu, t) v řízení o neplatnosti smlouvy nebo dohody evropské společnosti, k jejímuž uzavření se vyžaduje podle zvláštního právního předpisu53a) předchozí schválení správní radou, u) ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých, v) v řízení o zrušení veřejné výzkumné instituce a její likvidaci a o jmenování a odvolání jejího likvidátora, w) řízení ve věci přeměn obchodních společností a družstev, včetně všech řízení o náhradě podle zvláštního právního předpisu. Krajské soudy dále rozhodují jako soudy prvního stupně v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, jakož i ve sporech o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Krajský soud jako soud odvolací Krajské soudy dále rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím, která byla vydána okresními soudy. Vrchní soudy Vrchní soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím, která vydal v prvním stupni krajský soud. Nejvyšší soud Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení rozhoduje - o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy, - rozhoduje v jiných případech stanovených zvláštním právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou, s níž vyslovil souhlas Parlament, jíž je Česká republika vázána a která byla vyhlášena. - o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí cizozemských soudů, vyžaduje-li to zvláštní právní předpis nebo mezinárodní smlouva, s níž vyslovil souhlas Parlament, jíž je Česká republika vázána a která byla vyhlášena, Nejvyšší soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. Místní příslušnost soudů je upravena v ust. 84 až 89a OSŘ Podle ust. 84 OSŘ platí, že k řízení je příslušný obecný soud žalovaného, není-li zákonem stanoveno jinak. Obecným soudem - fyzické osoby - nepodnikatele je okresní soud, v jehož obvodu má bydliště a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se trvale zdržuje, - okresním soudem fyzické osoby podnikatele je v obchodních věcech soud, v jehož obvodu má místo podnikání, - obecným soudem právnické osoby je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo, V ust. 87 OSŘ je upravena tzv. příslušnost na výběr daná. Toto ustanovení umožňuje ve vyjmenovaných případech zvolit si k podání žaloby buď obecný soud žalovaného, nebo jiný soud určený podle tam stanoveného pravidla, např. podle platebního místa, uplatňuje-li se právo ze směnky, nebo podle místa stálého pracoviště žalovaného apod. V ust. 88 OSŘ je upravena pro tam vyjmenované případy tzv. výlučná příslušnost (tedy žaloba se nepodává u obecného soudu, ale soudu určeného podle pravidel zakotvených v ust. 88 OSŘ. Např. soud, který rozhodoval o rozvodu manželství, je místně příslušný i k řízení o vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění manželů.

V obchodních věcech si mohou účastníci písemně dohodnout místní příslušnost jiného soudu prvního stupně, nejde-li o případy vyjmenované v ust. 88 OSŘ. Účastníci soudního řízení a jejich zástupci Způsobilost být účastníkem soudního řízení má ten, kdo má způsobilost k právům a povinnostem, nebo ten, komu ji zákon přiznává. Před soudem pak může účastník samostatně jednat v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Plnou procesní způsobilost má tedy zletilá osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům nebyla omezena. Za právnickou osobu jedná - statutární orgán, - pověřený zaměstnanec, - vedoucí odštěpného závodu ve věcech odštěpného závodu, - prokurista První definice účastenství Podle ust. 90 OSŘ jsou účastníky řízení žalobce a žalovaný. Přitom není vyloučeno, aby na straně žalobce nebo na straně žalovaného vystupovalo vedle sebe několik účastníků řízení (např. ve sporu o zaplacení dluhu na straně žalované dlužník a jeho ručitel). Nejde-li o nerozlučné společenství, pak platí, že v řízení jedná každý z nich sám za sebe. Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení na stranu žalobce nebo na stranu žalovaného přistoupil další účastník řízení. Na návrh žalobce může soud (po předchozím souhlasu žalovaného) připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a na jeho místo nastoupil někdo jiný (např. změna v osobě žalobce v důsledku postoupení pohledávky, která je předmětem sporu). Druhá definice účastenství Podle ust. 94 odst. 1 OSŘ jsou účastníky v nesporném řízení (v řízení, které lze zahájit i bez návrhu) ti, o jejichž právech a povinnostech má býti jednáno. Např. účastníkem řízení o zrušení obchodní společnosti soudem jsou vedle zrušované obchodní společnosti i všichni její společníci. Třetí definice účastenství Účastníkem řízení jsou také navrhovatel a ti, které zákon za účastníky řízení označuje. Např. okruh účastníků insolvenčního řízení je upraven v ust. 14 InsZ tak, že účastníky jsou dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku. Účastník může být v řízení zastoupen a) zástupcem na základě zákona (fyzická osoba, která nemůže jednat před soudem samostatně, musí být zastoupena svým zákonným zástupcem), b) zástupcem na základě plné moci - advokátem nebo notářem, - jinou fyzickou osobou s plnou způsobilostí k právním úkonům jako obecným zmocněncem, - odborovou organizací (zastupování člena odborové organizace vyjma věcí obchodních), - právnickými osobami v případech vyjmenovaných v ust. 26 OSŘ c) na základě rozhodnutí - soudem ustanoveným opatrovníkem, např. není-li pobyt účastníka znám, není-li schopen srozumitelně se vyjadřovat apod. ( 29 OSŘ), - soudem ustanoveným zástupcem, jestliže jsou u účastníka splněny předpoklady pro přiznání osvobození od placení soudních poplatků (ekonomické a sociální důvody) a je-li toho třeba k ochraně zájmů tohoto účastníka ( 30 OSŘ).

Žaloba Žaloba musí obsahovat jednak obecné náležitosti podání stanovené v ust. 42 odst. 4 OSŘ: - musí obsahovat označení soudu, kterému je určena, - musí být podepsána - musí být opatřena datem. Další náležitosti jsou předepsány v ust. 79 odst. 1 OSŘ a jsou jimi - označení účastníků (žalobce a žalovaného) - označení zástupců, jsou-li účastníci zastoupeni, - vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž se žaloba zakládá, - označení důkazů, jichž se k prokázání tvrzených skutečností žalobce dovolává a - žalobní petit, tedy návrh výroku soudního rozhodnutí (čeho se žalobce žalobou domáhá). Fyzická osoba musí být v žalobě označena jménem, příjmením, datem narození (nebo rodným číslem) a bydlištěm. Fyzická osoba podnikatel se navíc označuje identifikačním číslem a na místo bydliště se uvede místo podnikání. Právnická osoba se v žalobě označí obchodní firmou nebo názvem, sídlem a identifikačním číslem. Žalobou se podle ust. 80 OSŘ lze domáhat, aby bylo rozhodnuto a) o osobním stavu (o rozvodu, o neplatnosti manželství, o určení, zda tu manželství je či není, o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství, o určení otcovství, o osvojení, o způsobilosti k právním úkonům, o prohlášení za mrtvého), b) o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva nebo c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. K žalobě musí žalobce připojit v žalobě označené listinné důkazy. Se souhlasem soudu může žalobce v průběhu soudního řízení žalobu změnit. Soud změnu žaloby nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro rozhodnutí o změněném návrhu ( 95 OSŘ). Za podmínek stanovených v ust. 96 OSŘ může žalobce až do pravomocného skončení sporu vzít žalobu zpět. V takovém případě soud řízení zastaví (případně současně zruší dosud nepravomocné soudní rozhodnutí). Jednání před soudem Jednání probíhá před věcně a místně příslušným soudem (viz kapitola 8.3.2). Jednání vede jediný soudce (samosoudce). Jednání je veřejné, veřejnost může být vyloučena, jen kdyby veřejné projednání věci ohrozilo tajnost utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem, obchodní tajemství, důležitý zájem účastníků nebo mravnost. Před tím, než soudce nařídí jednání ve věci - zkoumá, zda jsou splněny podmínky řízení a zda byly odstraněny případné vady žaloby, - vyzve žalovaného, aby se písemně vyjádřil ve věci, - účastníky řízení upozorní na možnost využití mediace nebo sociálního poradenství, je-li to vhodné, - ustanoví znalce, závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí a - zajistí, aby bylo možno při jednání provést potřebné důkazy.

Vyžaduje-li to povaha věci (např. žalovaný nereaguje na výzvu k vyjádření, žalovaný podal ve věci neodůvodněný odpor proti platebnímu rozkazu apod.), může soud podle ust. 114b OSŘ žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok neuznává, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, kterých se dovolává, popřípadě označil další důkazy k prokázání svých tvrzení. K vyjádření stanoví soud lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Jestliže se žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádří, má se za to, že nárok uplatněný žalobou uznává (o tom musí v usnesení poučen) a soud může bez jednání rozhodnout ve věci rozsudkem pro uznání. Náhradní doručení tohoto usnesení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím datové schránky. Ust. 114c OSŘ umožňuje soudu předvolat účastníky k přípravnému jednání. Při něm soud vyzve účastníky, aby do protokolu doplnili potřebná tvrzení o rozhodných skutečnostech a aby k jejich prokázání označili potřebné důkazy, pokusí se o smírné vyřešení sporu nebo může nařídit účastníkům první setkání s mediátorem. Nedostaví-li se k přípravnému jednání bez omluvy žalobce, ačkoliv byl řádně předvolán alespoň 20 dnů předem, soud řízení zastaví. Nedostaví-li se bez omluvy žalovaný, má se za to, že nárok uznává a soud může o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání (o těchto následcích musí být žalobce i žalovaný v předvolání poučen). Průběh soudního jednání: - soud ověří totožnost předvolaných účastníků nebo jejich zástupců, - soud účastníky poučí o možnosti vznášet námitky nepříslušnosti soudu k projednání žaloby, a vznášet námitky podjatosti soudce či zapisovatelky, - žalobce přednese žalobu nebo sdělí její podstatný obsah; za nepřítomného žalobce tak učiní soud, - žalovaný přednese vyjádření, za nepřítomného žalovaného tak učiní soud, bylo-li vyjádření učiněno v písemné formě, - soudce zhodnotí výsledky přípravy jednání a uvede, která právně významná skutková tvrzení jsou mezi účastníky sporná a která nesporná; rovněž uvede, které důkazy budou provedeny, - proběhne důkazní řízení, - soud poučí účastníky řízení o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí být uvedeny a důkazy k jejich prokázání navrženy nejpozději do skončení prvního jednání ve věci, - pokud účastníci navrhnou další relevantní důkazy, odročí soud jednání za účelem jejich opatření a provedení při dalším jednání, - pokud účastníci další důkazy nenavrhnout nebo pokud soud rozhodne, že provedení dalších důkazů není třeba, dokazování končí, - následuje závěrečný návrh žalobce a žalovaného, kde účastníci shrnou své návrhy a mohou se vyjádřit ke skutkové a právní stránce věci; rovněž vyúčtují náklady řízení, - pokud soud neodročí jednání za účelem přípravy a vyhlášení rozsudku, následuje vyhlášení rozsudku s jeho odůvodněním a poučením o opravném prostředku, - písemné vyhotovení rozsudku musí být účastníkům nebo jejich zástupcům odesláno do 30 dnů od vyhlášení rozsudku. O průběhu soudního jednání se pořizuje zvukový záznam nebo písemný protokol. Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků a účastníků řízení, znalecký posudek, veřejné i soukromé listiny, legálně opatřené obrazové a zvukové záznamy, ohledání apod. Způsob provádění dokazování je upraven v ust. 125 až 136 OSŘ. Soud pak hodnotí provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Typy soudních rozhodnutí V občanském soudním řízení rozhoduje soud

- rozsudkem, - usnesením, - platebním rozkazem, - elektronickým platebním rozkazem, - evropským platebním rozkazem nebo - směnečným nebo šekovým platebním rozkazem. Rozsudek Rozsudkem rozhoduje soud ve věci samé. Rozsudek sestává ze záhlaví (v němž je označen soud a soudce, který rozsudek vydává, účastníci řízení a jejich zástupci a předmět řízení) se stáním znakem, z výroku, z odůvodnění a z poučení o opravném prostředku a o možném výkonu rozhodnutí. Ve věci může být vydán za podmínek dle 153a OSŘ rozsudek pro uznání a za podmínek dle ust. 153b OSŘ rozsudek pro zmeškání. Není vyloučeno vydání i částečného rozsudku (soud rozhoduje zatím pouze o části žalobou uplatněného nároku) nebo mezitímního rozsudku (soud rozhoduje zatím pouze o základu uplatněného nároku). Rozsudek je pravomocný, pokud jej již nelze napadnout odvoláním; rozsudek je vykonatelný, jakmile uplynula lhůta pro plnění stanovená v rozsudku (vyjma případů stanovených v 162 OSŘ upravujícího předběžnou vykonatelnost rozsudku). Usnesení Nestanoví-li OSŘ jinak, rozhoduje soud usnesením, a to zejména o podmínkách řízení, o zastavení nebo přerušení řízení, o odmítnutí návrhu, o změně návrhu, o smíru, o nákladech řízení nebo o věcech, které se týkají vedení řízení. Některé typy usnesení nemusí být písemně vyhotoveny a doručeny účastníkům řízení; postačí jejich vyhlášení při soudním jednání a uvedení do protokolu. Pouze proti některým typům usnesení je odvolání přípustné, o možnosti podat odvolání musí být účastník poučen. Platební rozkaz Pro platební rozkaz podle 172 až 174 OSŘ platí: - vydá jej soud, bylo-li v žalobě uplatněno právo na peněžitý nárok a uplatněné právo ze žaloby a připojených listin vyplývá, - platební rozkaz neobsahuje odůvodnění, - je třeba doručit jej do vlastních rukou s tím, že náhradní doručení je vyloučeno; nepodaří-li se platební rozkaz žalovanému doručit, soud jej zruší a k projednání žaloby nařídí jednání, - podáním včasného odporu se platební rozkaz ruší, odpor nemusí být odůvodněn; soud nařídí ve věci jednání, - platební rozkaz, proti kterému nebyl podán odpor, má účinky pravomocného rozsudku, - platební rozkaz nelze vydat, není-li znám pobyt žalovaného nebo má-li být doručen do ciziny. Elektronický platební rozkaz Pro elektronický platební rozkaz podle ust. 174a OSŘ platí - vydá jej soud k návrhu na předepsaném formuláři doručeném elektronickou cestou a opatřeném uznávaným elektronickým podpisem, - peněžité plnění nesmí převýšit 1.000.000,- Kč, - odpor se podává rovněž na předepsaném formuláři, - jinak obdobně platí ustanovení 172 až 174 OSŘ o platebním rozkazu.

Směnečný platební rozkaz Pro směnečný platební rozkaz podle ust. 175 OSŘ platí - vydá jej soud k návrhu, k němuž je připojen originál platné směnky a popř. další listiny nutné k uplatnění práv ze směnky, - ve směnečném platebním rozkazu stanoví soud 8denní lhůtu k zaplacení nebo k podání námitek, - náhradní doručení směnečného platebního rozkazu není vyloučeno, - pro námitky platí koncentrace řízení; v námitkách musí být uvedeno vše, co žalovaný proti povinnosti zaplatit namítá, neboť k později uplatněným námitkám soud nepřihlédne, - podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání a rozhodne, zda směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti nebo jej ruší, - nepodá-li žalovaný včasné a odůvodněné námitky, má pravomocný směnečný platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Soudní poplatky a náklady řízení Soudní poplatky Předmět soudních poplatků, okruh poplatníků, vznik poplatkové povinnosti, sazby soudních poplatků a jejich placení, následky nezaplacení soudního poplatku a osvobození od poplatků upravuje zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (SoudP). Poplatníkem soudního poplatku za řízení je navrhovatel, pokud zákon nestanoví jinak. Je-li navrhovatel od placení soudních poplatků osvobozen, zaplatí soudní poplatek nebo jeho odpovídající část podle výsledku sporu žalovaný, který nebyl ve sporu úspěšný. Poplatníkem za řízení před odvolacím soudem je odvolatel, poplatníkem za řízení před dovolacím soudem je dovolatel. Není-li v ust. 4 SoudP stanoveno jinak, vzniká poplatková povinnost podáním žaloby, podáním odvolání nebo dovolání. Poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti a platí se příslušnému soudu na účet zřízený u ČNB; poplatek do částky 5.000,- Kč lze zaplatit vylepenými kolkovými známkami. Není-li soudní poplatek zaplacen ani na výzvu soudu, soud řízení, odvolací řízení nebo dovolací řízení zastaví. Výše soudních poplatků je stanovena sazebníkem, který tvoří přílohu k SoudP. Soudní poplatek tak činí např. - za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění, 5% z žalované částky, minimálně 1.000,- Kč, - za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je nemovitost 5.000,- Kč (za nemovitosti na jednom listu vlastnictví), - za návrh na zahájení řízení o rozvod, za návrh na zahájení řízení o ochranu osobnosti 2.000,- Kč, - za návrh na určení výše výživného 500,- Kč (do částky 50.000,- Kč včetně), - za incidenční žalobu o pravost, výši či pořadí popřené pohledávky 5.000,- Kč, - za žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost 5.000,- Kč. Povinnost zaplatit soudní poplatek nemá - poplatník v řízeních, jež jsou podle ust. 11 odst. 1 SoudP od poplatku osvobozena, - osoba, která je uvedena ve výčtu obsaženém v ust. 11 odst. 2 SoudP a je tak od placení soudních poplatků ze zákona osvobozena nebo - osoba, jíž bylo přiznáno k žádosti osvobození od placení soudních poplatků soudem v rámci soudního řízení podle ust. 138 OSŘ (ze sociálních důvodů). Náklady řízení

O nákladech řízení rozhoduje soud zpravidla až v rozhodnutí, jímž se řízení končí. Pravidla pro rozhodování o nákladech řízení jsou stanovena v ust. 142 až 151a OSŘ. Podle ust. 142 OSŘ platí, že úspěšný účastník má právo, aby mu neúspěšná strana sporu uhradila účelně vynaložené náklady řízení, jimiž jsou např. - soudní poplatek, - hotové výdaje vynaložené např. na cestu k soudnímu jednání, - ušlý výdělek, - odměna za zastupování advokátem určená podle vyhl. č. 484/2000 Sb. v platném znění včetně daně z přidané hodnoty, je-li advokát plátcem této daně, - paušální náhrada výdajů advokáta popř. náhrada za ztrátu času určené podle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění včetně daně z přidané hodnoty, je-li advokát plátcem této daně. Bude-li předmětem řízení peněžité plnění, přizná soud podle ust. 142a OSŘ úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním žaloby zaslal výzvu k plnění (předžalobní upomínku). Ust. 146 OSŘ stanoví pravidla pro rozhodování o nákladech řízení v případě, kdy je řízení zastaveno. Soud pro účely rozhodnutí o nákladech řízení zkoumá, který z účastníků zastavení řízení zavinil. Ten je pak většinou povinen uhradit náklady řízení protistraně. Podle výsledku sporu pak má podle ust. 148 OSŘ stát právo na náhradu nákladů, které platil. Nejčastěji půjde o vyplacené znalečné a svědečné. Řádné a mimořádné opravné prostředky Řádnými opravnými prostředky jsou - odvolání proti rozsudku či usnesení, - odpor proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu a elektronickému platebnímu rozkazu, - námitky proti směnečnému nebo šekovému platebnímu rozkazu. Mimořádnými opravnými prostředky jsou - dovolání, - žaloba na obnovu řízení a - žaloba pro zmatečnost. Odvolání Odvoláním lze napadnout rozhodnutí (usnesení nebo rozsudek) okresního soudu nebo krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni, pokud to zákon nevylučuje. Odvolání není podle ust. 202 odst. 1 OSŘ přípustné proti usnesení, jímž a) se upravuje vedení řízení; b) byl k řízení přibrán další účastník podle 94 odst. 3OSŘ; c) bylo zahájeno řízení bez návrhu; d) byl účastník vyzván, aby neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité podání doplnil nebo opravil podle 43 odst. 1 OSŘ; e) bylo prominuto zmeškání lhůty;

f) byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu; g) bylo rozhodnuto o svědečném nebo o nárocích podle 139 odst. 3 OSŘ; h) byl schválen smír; i) byl zamítnut návrh na přerušení řízení podle 109 nebo podle 110 OSŘ; j) byl žalovaný vyzván, aby se ve věci písemně vyjádřil podle 114b a 193d OSŘ; k) bylo opraveno rozhodnutí, netýká-li se oprava výroku rozhodnutí, l) bylo rozhodnuto o opatřeních k zajištění podmínek pro navrácení dítěte podle 193c OSŘ; m) bylo rozhodnuto, že doručení je neúčinné podle 50d OSŘ; n) byla uložena povinnost složit zálohu na náklady důkazu; o) bylo vyhověno návrhu na přezkum evropského platebního rozkazu, p) bylo nařízeno první setkání s mediátorem podle 100 odst. 3 OSŘ; q) byl zrušen platební rozkaz podle 173 odst. 2 OSŘ. Odvolání není rovněž přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 10.000,- Kč, když k příslušenství se přitom nepřihlíží, a proti rozsudku pro uznání nebo pro zmeškání. Odvolání se podává do 15 dnů od doručení napadeného rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Náležitosti odvolání předepisuje ust. 205 OSŘ; výzvu k odstranění vad odvolání činí podle ust. 209 OSŘ soud prvního stupně. Ten rovněž učiní potřebné úkony k vybrání soudního poplatku za odvolání a ke zjištění stanoviska protistrany k odvolání. O odvolání rozhoduje odvolací soud s výjimkou případů uvedených v ust. 210a OSŘ, kdy může o odvolání rozhodnout soud prvního stupně, pokud odvolání zcela vyhoví. Odpor Odporem lze napadnout platební rozkaz nebo elektronický platební rozkaz. Lhůta pro podání odporu činí 15 dnů od doručení platebního rozkazu nebo elektronického platebního rozkazu. Podáním odporu se platební rozkaz či elektronický platební rozkaz ruší a k projednání žaloby je třeba nařídit jednání. Odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu je možno podat elektronicky na předepsaném formuláři, pokud bude podepsán zaručeným elektronickým podpisem. Odpor nemusí být odůvodněn. Námitky Námitkami lze napadnout směnečný nebo šekový platební rozkaz. Lhůta pro jejich podání činí 15 dnů od doručení směnečného nebo šekového platebního rozkazu. Námitkami se sice směnečný ani šekový platební rozkaz neruší, soud však k jejich projednání nařídí jednání a poté buď směnečný či šekový rozkaz ponechá v platnosti nebo jej zruší. V námitkách musí žalovaný uvést vše, co proti povinnosti zaplatit namítá. K později vzneseným námitkám nelze přihlédnout. Dovolání Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacích soudů, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je podle ust. 237 OSŘ dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ust. 238 OSŘ obsahuje výčet věcí, v nichž není dovolání přípustné. Patří mezi ně např. rozsudky a usnesení, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím částku 50.000,- Kč s výjimkou vztahů ze spotřebitelských smluv a z pracovněprávních vztahů.

Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Účastník podávající dovolání musí být zastoupen advokátem; to neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba s právnickým vzděláním, nebo právnická osoba, jedná-li za ni osoba s právnickým vzděláním. O dovoláních rozhoduje Nejvyšší soud ČR. Obnova řízení Podle ust. 228 OSŘ může žalobou na obnovu řízení účastník napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v zákoně též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v zákoně též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí může být žaloba na obnovu řízení podána jen tehdy, jestliže trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny. Žalobu projedná soud, který rozhodoval v prvním stupni. Žalobu pro projednání buď zamítne, nebo obnovu řízení povolí; v takovém případě bude věc znovu projednána. Žaloba pro zmatečnost Podle ust. 229 OSŘ může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže a) bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů, b) ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení, c) účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat ( 29 odst. 2 OSŘ) a nebyl řádně zastoupen, d) nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba, e) rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící, f) soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, g) bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího, h) účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady. Dále může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo elektronický platební rozkaz, jestliže a) v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení, b) v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto, c) odvolacím soudem byl pravomocně zamítnut návrh na nařízení výkonu těchto rozhodnutí nebo pravomocně zastaven výkon rozhodnutí z důvodu, že povinnosti rozsudkem, usnesením nebo platebním rozkazem uložené nelze vykonat. Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným

postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle 202 odst. 2 OSŘ. Není-li v ust. 234 OSŘ stanoveno jinak, musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí. Žalobu pro zmatečnost projedná soud, který rozhodoval v prvním stupni, není-li v ust. 235a OSŘ stanoveno jinak. Žalobu pro zmatečnost soud po jejím projednání buď zamítne, nebo napadené rozhodnutí zruší. V takovém případě je věc znovu projednána. 10. 2. Případová studie: osvobození žalobce od placení soudního poplatku A) Vznik poplatkové povinnosti Dne 20.5.2013 byla soudu doručena žaloba o zaplacení částky 8.800.000,- Kč s příslušenstvím. Žaloba směřovala vůči dvěma žalovaným. V žalobě žalobce uvedl, že kupní smlouvou prodal žalovanému č. 1) projekt. Žalovaný č. 2) se v kupní smlouvě za zaplacení kupní ceny zaručil. Kupní cena byla sjednána ve výši 8.500.000,- Kč a měla být zaplacena na účet kupujícího do 31.12.2012. Pro případ prodlení byl sjednán úrok z prodlení v sazbě 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení a dále pak ještě smluvní pokuta ve výši 300.000,- Kč. Žalovaný č. 1) kupní cenu ani smluvní pokutu nezaplatil, proto byla proti žalovanému č.1 ) jako kupujícímu a žalovanému č.2 ) jako prodávajícímu podána tato žaloba. Žalobce se domáhal vydání rozsudku v tomto znění : I. Žalovaný č.1) a č.2) jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 8.500.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,1% denně z částky 8.500.000,- Kč od 1.1.2013 do zaplacení. II. Žalovaný č.1) a č.2) jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalobci do 3 dnů od právní moci III. rozsudku částku 300.000,- Kč. Žalovaný č.1) a č.2) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku náklady řízení. K žalobě byly připojeny přílohy, soudní poplatek za žalobu spolu s jejím podáním zaplacen nebyl. Právní úprava: Podle 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích v platném znění je poplatníkem soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně žalobce, není-li zákonem stanoveno jinak. Jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním žaloby. Poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti (podáním žaloby) a do částky 5.000,- Kč jej lze platit kolkovými známkami. Jinak se platí na účet zřízený pro příslušný soud u ČNB. Výši soudních poplatků stanoví pro jednotlivé druhy řízení a pro úkony soudu Sazebník, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. Podle položky 1 Sazebníku činí soudní poplatek za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění a) do částky 20.000,- Kč... 1.000,- Kč b) v částce vyšší než 20.000,- Kč do 40.000.000,- Kč.. 5 % z této částky c) v částce vyšší než 40.000.000,- Kč.2.000.000,- Kč a 1 % z částky přesahující 40.000.000,- Kč; částka nad 250.000.000,-Kč se nezapočítává B) výzva k zaplacení soudního poplatku Podle 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích platí, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.

Protože žalobce spolu s podáním žaloby soudní poplatek nezaplatil a vlastně ani objektivně zaplatit nemohl, neboť neznal bankovní spojení a další pro provedení a řádnou identifikaci platby nezbytné údaje (variabilní a konstantní symbol platby), soud žalobce k zaplacení soudního poplatku vyzval. Pro výzvu k zaplacení soudního poplatku slouží soudu kancelářský vzor č. 064, který obsahuje všechna nezbytná poučení. Soud vypočetl soudní poplatek za žalobu podle položky 1) Sazebníku, a to ve výši 5% z žalované částky 8.800.000,- Kč. Soudní poplatek tak činí 440.000,- Kč. Výzva k zaplacení soudního poplatku byla žalobci doručena v podobě, jak je uvedeno níže. Žalobce sice ve lhůtě soudní poplatek nezaplatil, požádal však o osvobození od placení soudního poplatku.

C) Žádost o osvobození od placení soudního poplatku Žalobce ve lhůtě stanovené ve shora uvedené výzvě doručil soudu žádost o osvobození od placení soudního poplatku. Do žádosti uvedl, že nedisponuje žádnými finančními prostředky, které by postačovaly k zaplacení soudního poplatku. Žalobce v minulosti všechny své prostředky věnoval na výzkum a vývoj, jehož výsledkem byl projekt, jehož prodej je předmětem této žaloby. Žalobce vlastní spolu s manželkou dům, ve kterém žijí; ten je předmětem zástavního práva k zajištění úvěru, který žalobce rovněž použil na výzkum a vývoj při tvorbě projektu. Právní úprava: Podmínky pro přiznání osvobození od placení soudních poplatků stanoví 138 občanského soudního řádu takto: (1) Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí. (2) Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. (3) Byl-li účastníku osvobozenému od soudních poplatků ustanoven zástupce, vztahuje se osvobození v rozsahu, v jakém bylo přiznáno, i na hotové výdaje zástupce a na odměnu za zastupování. Aby soud ověřil, zda jsou u účastníka splněny podmínky pro přiznání osvobození od placení soudních poplatků, zasílá soud žadateli níže uvedený formulář (kancelářský vzor 060) s výzvou, aby jej účastník řádně vyplnil a vrátil vyplněný soudu ve lhůtě soudem k tomu stanovené. Žadatel může k vyplněnému formuláři připojit další listiny, kterými podepře důvodnost své žádosti o přiznání osvobození. P R O H L Á Š E N Í o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce ve věci:.. I. OSOBNÍ POMĚRY: 1. Jméno a příjmení:......... 2. Datum narození:... 3. Státní občanství:.... 4. Státní příslušnost: 5. Stav [svobodný(á), ženatý (vdaná), rozvedený(á), ovdovělý(á)]:... 6. Trvalé bydliště:.... 7. Faktické bydliště (je-li odlišné od trvalého):.. 8. Telefon, e-mail:... II. RODINNÉ POMĚRY: 9. Počet osob v domácnosti:. 10. Vztah k žadateli:

Jméno a přímení Vztah k žadateli Datum narození (u dětí) Je tato osoba finančně závislá na žadateli? Ano/Ne Ano/Ne Ano/Ne Ano/Ne Je žadatel(ka) finančně závislý(á) na této osobě? Ano/Ne Ano/Ne Ano/Ne Ano/Ne 11. Osoby finančně závislé, jež s žadatelem nežijí ve společné domácnosti: Jméno a příjmení Vztah k žadateli Datum narození (u dětí) 12. Osoby, na kterých finančně závisíte, jež s Vámi nežijí ve společné domácnosti: Jméno a příjmení Poměr k žadateli (O.s.ř. č. 060 - prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech k žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce - první strana) III. PŘÍJMY Z PRACOVNÍHO (OBDOBNÉHO) POMĚRU: (ze závislé činnosti a funkční požitky) Žadatel(ka) uvede všechny své pracovní poměry (včetně vedlejší činnosti, je-li konána v pracovním poměru), popřípadě poměry obdobné pracovnímu poměru, a všechny své zaměstnavatele. Průměrný měsíční čistý výdělek žadatele(ky) potvrdí jeho (její) zaměstnavatel(é). 13. Druh pracovního vztahu:...... 14. Zaměstnavatel(é):..... 15. Druh vykonávané práce (pracovní zařazení):.... Potvrzení zaměstnavatele

Potvrzuji, že žadatel(ka)... má průměrný měsíční čistý výdělek za kalendářní čtvrtletí... ve výši... Kč. V... dne... razítko a podpis Průměrný čistý měsíční výdělek zaměstnavatel vypočte tak, že od průměrného měsíčního hrubého výdělku zjištěného za předchozí kalendářní čtvrtletí, k němuž připočte případné dávky nemocenského pojištění vyplacené zaměstnavatelem v tomto období, odečte zálohu na daň z příjmů fyzických osob, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění; záloha na daň z příjmů fyzických osob, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění se stanoví podle podmínek a sazeb platných v měsíci, v němž se vystavuje potvrzení. Potvrzení dalších zaměstnavatelů přiložte jako přílohu. 16. Žadatel(ka) není zaměstnán(a) z důvodů :......... IV. PŘÍJMY Z DOHOD O PRACÍCH KONANÝCH MIMO PRACOVNÍ POMĚR: (z dohody o provedení práce nebo z dohody o pracovní činnosti) Žadatel(ka) uvede všechny dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, podle nichž vykonává pracovní činnost v době podání tohoto potvrzení, a všechny své zaměstnavatele. Výši odměny za výkon těchto prací potvrdí jeho (její) zaměstnavatel(é). 17. Druh pracovní činnosti:...... 18. Doba (rozsah) sjednané pracovní činnosti:... (O.s.ř. č. 060 - prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech k žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce - druhá strana) 19. Zaměstnavatel(é):...... Potvrzení zaměstnavatele Potvrzuji, že odměna žadatele(ky)... z uzavřené dohody *) o pracovní činnosti - *) o provedení práce činí (má podle dohody činit)... Kč. Z této odměny připadá z doby, po kterou má vykonávat pracovní činnost, na jeden kalendářní měsíc částka... Kč. V... dne... razítko a podpis Potvrzení dalších zaměstnavatelů přiložte jako přílohu.

V. PŘÍJMY Z PODNIKÁNÍ A Z JINÉ SAMOSTATNĚ VÝDĚLEČNÉ ČINNOSTI: Žadatel(ka) uvede všechny příjmy, které má z podnikání nebo z jiné samostatně výdělečné činnosti, jež dosáhl(a) za poslední zdaňovací období před podáním tohoto prohlášení. 20. Druh podnikání (předmět výdělečné činnosti):.... 21. Obchodní firma fyzické osoby (je-li podnikatelem zapsaným v obchodním rejstříku):...... 22. Výše příjmu (za poslední zdaňovací období a po odečtení daně):........ Základ daně ohledně uvedených příjmů a vyměřenou daň žadatel(ka) doloží pravomocným platebním výměrem (platebním výměrem opatřeným doložkou právní moci) orgánu vykonávajícího správu daně za poslední zdaňovací období před podáním tohoto prohlášení, který přiloží jako přílohu. VI. PŘÍJMY Z HMOTNÉHO A SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ: Žadatel(ka) uvede všechny příjmy, které pobírá z hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání, důchodového pojištění, nemocenského pojištění (s výjimkou dávek vyplácených zaměstnavatelem) a státní sociální podpory v době podání tohoto prohlášení. 23. Hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání - druh dávky:... - výše dávky měsíčně:... Kč (O.s.ř. č. 060 - prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech k žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce - třetí strana) 24. Dávky důchodového pojištění - druh dávky:....... - výše dávky měsíčně:... Kč 25. Dávky nemocenského pojištění - druh dávky:..... - od kdy a do kdy byla (je) pobírána.... - výše vyplacené dávky:... Kč 26. Dávky státní sociální podpory - druh dávky:....

- výše dávky měsíčně:... Kč 27. Dávky pomoci v hmotné nouzi - druh dávky:. - výše vyplacené dávky:. Kč Druh a výši dávky žadatel(ka) doloží pravomocným rozhodnutím (rozhodnutím opatřeným doložkou právní moci) o přiznání dávky nebo potvrzením plátce příslušné dávky, která přiloží jako přílohu. VII. DALŠÍ PŘÍJMY: (příjmy uvedené v ustanoveních 8 až 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů) Žadatel(ka) uvede všechny příjmy uvedené v ustanoveních 8 až 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, které dosáhl(a) za poslední zdaňovací období před podáním tohoto prohlášení. 28. Příjmy z kapitálového majetku podle 8 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů - výše příjmu (za poslední zdaňovací období a po odečtení daně):...... 29. Příjmy z pronájmu podle 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů - výše příjmu (za poslední zdaňovací období a po odečtení daně):...... (O.s.ř. č. 060 - prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech k žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce - čtvrtá strana) 30. Ostatní příjmy, při kterých dochází ke zvýšení majetku, podle 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů - výše příjmu (za poslední zdaňovací období a po odečtení daně):. Základ daně ohledně uvedených příjmů a vyměřenou daň žadatel(ka) doloží pravomocným platebním výměrem (platebním výměrem opatřeným doložkou právní moci) orgánu vykonávajícího správu daně za poslední zdaňovací období před podáním tohoto prohlášení, který přiloží jako přílohu. VIII. OSOBNÍ MAJETEK: (nemovitosti, byty a nebytové prostory ve vlastnictví, movité věci, například motorová vozidla, cennosti, cenné papíry, úspory apod.) Žadatel(ka) uvede veškerý majetek větší hodnoty, který mu patří (včetně majetku, jenž má se svým manželem ve společném jmění) v době podání tohoto prohlášení a uvede rovněž všechny příjmy nebo výnosy (včetně naturální plnění) z tohoto majetku. Pokud žadatel(ka) příjmy či výnosy majetku nemá, výslovně to uvede.

Je třeba uvést přibližnou hodnotu tohoto majetku, u nemovitostí uvést katastrální území a číslo listu vlastnictví nebo popisná a parcelní čísla, u motorových vozidel RZ a rok výroby, u úspor uvést zůstatky na účtech (včetně čísel účtů a označení peněžního ústavu). 31. Majetek větší hodnoty:..................... IX. VÝDĚLKOVÉ A MAJETKOVÉ POMĚRY MANŽELA/DRUHA ŽADATELE: Žadatel(ka) uvede výdělkové a majetkové poměry svého manžela nebo druha, s nímž žije ve společné domácnosti. 32. Jméno a příjmení:...... Datum narození:... Zaměstnavatel:...... Průměrná čistá měsíční mzda za předcházející kalendářní čtvrtletí:..... Kč Výše příjmu z podnikatelské činnosti za poslední zdaňovací období:... Kč Pobírá důchod ve výši:... Kč Jiné příjmy (druh a výše):....... Majetkové poměry manžela/druha (nemovitosti, byty a nebytové prostory ve vlastnictví a věci movité):...... (O.s.ř. č. 060 - prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech k žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce - pátá strana) X. ZÁVAZKY: Žadatel(ka) uvede veškeré své měsíční výdaje, jejichž výši je třeba doložit. 33. Mám tyto vyživovací povinnosti: Jméno, příjmení a rok narození oprávněného Příbuzenský poměr Žije ve společné domácnosti Výše příjmu vlastního Výše povinnosti měsíčně určená soudem Ano/Ne Ano/Ne Ano/Ne

Ano/Ne Ano/Ne 34. Mám tyto dluhy a půjčky: Věřitel Výše Důvod vzniku Výše měsíční splátky Splatnost 35. Dále mám tyto výdaje: - daně - výše měsíčně. Kč - sociální pojištění - výše měsíčně. Kč - zdravotní pojištění - výše měsíčně.. Kč - místní poplatky - výše měsíčně... Kč - hypotéky - výše měsíčně. Kč - nájemné - výše měsíčně.. Kč (O.s.ř. č. 060 - prohlášení o majetkových a výdělkových poměrech k žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce - šestá strana) XI. JINÉ OKOLNOSTI, KTERÉ BY MOHLY MÍT VLIV NA OSVOBOZENÍ: (výdělkové možnosti žadatele, nepříznivý zdravotní stav, déle trvající nemoc v rodině, apod.) Žadatel(ka) uvede další okolnosti, které nejsou obsaženy pod body II. až X. a které podle jeho (jejího) názoru mohou mít vliv na rozhodování soudu o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. 36................ 37. V případě žádosti o ustanovení zástupce, není-li žaloba dosud podána, uveďte povahu sporu, hodnotu sporu a popis okolností sporu

...... 38. Vztahuje se na mne nějaká forma pojištění či jiná práva nebo prostředky, které by mohly krýt náklady řízení nebo jejich část........ Prohlašuji, že údaje, které jsem uvedl(a), jsou pravdivé a že jsem nezamlčel(a) žádné okolnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování soudu o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. V... dne... Přílohy:... podpis Upozornění: Žadatel(ka) o osvobození od soudních poplatků tento dotazník řádně a úplně vyplní, dá si od svého (svých) zaměstnavatele(ů) vystavit potvrzení k bodům III. a IV. a spolu s přílohami jej odevzdá soudu, u něhož žádá o osvobození od soudních poplatků. Potvrzení je třeba dát si vystavit a přílohy přiložit jen tehdy, uvádí-li žadatel(ka), že má příslušné příjmy. *) nehodící se škrtněte (O.s.ř. č. 060 - prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech k žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce - sedmá strana) Žalobce včas předložil vyplněné prohlášení a předložil své daňové přiznání k dani k příjmu za ok 2012. Protože je žalobce společníkem a jednatelem společnosti s ručením omezeným, předložil i daňové přiznání k dani z příjmu podanou touto společností s ručením omezeným za rok 2012. D) Rozhodnutí soudu o žádosti o osvobození od placení soudního poplatku Soud prvního stupně usnesením ze dne 9.7.2013 žalobci osvobození nepřiznal. Rozhodnutí soudu bylo odůvodněno tím, že soud nemá za pravdivé a úplné údaje uvedené v žádosti o osvobození od placení soudních poplatků. Žalobce je totiž společníkem v další (žalobcem neuvedené) obchodní společnosti. Ani jedna z obchodních společností, kde je žadatel společníkem, nezakládá do sbírky listin obchodního rejstříku účetní závěrky (v případě jedné obchodní společnosti je poslední účetní závěrka založena za rok 2006 a v druhém případě pak za rok 2011), takže ekonomický stav těchto obchodních společností nelze ověřit. Žalobce rovněž neuvedl své publikační aktivity. Závěry soudu prvního stupně je možno ocitovat:

Žalobce napadl usnesení, kterým nebylo jeho návrhu na přiznání osvobození od placení soudního poplatku vyhověno, odvoláním. V něm uvedl, že nemá právnické vzdělání a tak jeho žádost mohla vykazovat chyby. Žalobce neměl v úmyslu nic ze svých aktivit soudu zatajit. Žalobce nemá vyjma rodinného domu žádný hodnotnější majetek a z činnosti obou obchodních společností nemá příjem. Soud prvního stupně předložil odvolání soudu odvolacímu. Protože v prvním stupni rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, odvolacím soudem byl Vrchní soud v Praze. Odvolací soud zhodnotil důvody žalobce obsažené v žádosti o přiznání osvobození od soudního poplatku i důvody uvedené v odvolaní a dospěl k závěru, že podmínky pro osvobození od placení soudního poplatku jsou u žalobce dány. Žalobce osvobodil od povinnosti zaplatit část soudního poplatku ve výši 430.000,- Kč s tím, že žalobce je tedy povinen zaplatit na soudním poplatku pouze částku 10.000,- Kč. Citace z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu:

E) Nové vyměření soudního poplatku a další postup Soud prvního stupně po právní moci shora uvedeného rozhodnutí vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku ve výši 10.000,- Kč. Znovu tak učinil výzvou pomocí kancelářského vzoru 064. Soudní poplatek ve výši 10.000,- Kč byl žalobcem zaplacen a žaloba je projednávána. Podle ust. 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích platí: je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Není tedy vyloučeno, že k zaplacení zbývající části soudního poplatku ve výši 430.000,- Kč bude v konečném rozhodnutí zavázán žalovaný, pokud bude žalobce ve sporu úspěšný.

11.1. KRIZOVÉ ŘÍZENÍ A AUDIT L. Zelinka Obecná teorie krizí a krizového řízení Krize Klíčovým výrazem celé disciplíny je krize. Jde o slovo pocházející z řečtiny, které mj. znamená těžkou, svízelnou situaci, nebezpečný stav, ale zároveň i rozhodnou chvíli či rozhodný obrat. Krize trvá v krizovém období, které zahrnuje její latentní (přípravnou) fázi a dále pak, v rámci fáze manifestní (zjevné), etapu ascendentní (vzestupnou), terminální (vrcholnou) a descendentní (sestupnou). Po jejím odeznění či překonání buď nezůstávají žádné následky, nebo přetrvávají následky reversibilní (zvratné, odstranitelné) nebo ireversibilní (nezvratné, trvalé). Variantním vyústěním krize, které nastává nejčastěji v pásmu okolo terminální fáze, je zánik postiženého objektu. Pak sice také končí i krize (krize je stav určitého objektu - není-li jej, není ani krize), avšak její důsledky a následky pro okolí trvají a je nutno je řešit. Krize je jevem, který se vyskytuje v nejrůznějších oblastech - politice, medicíně, makroekonomii atd. Z mikroekonomického hlediska (v němž se v rámci tohoto studijního programu budeme pohybovat) je za krizi považováno takové zhoršení stavu zkoumaného objektu, které vede ke ztrátě schopnosti plnit jeho základní, cílové funkce anebo k jeho úplné dysfunkci a zániku. Vzhledem k tomu, že povaha mikroekonomických objektů a jejich činnosti není ani homogenní, ani jednovrstevná (naopak jde o velmi různorodé systémy s velmi členitou strukturou činností v mnoha vrstvách), není a nemůže být krize sama o sobě totožná se svými jevovými formami, v jakých bývá zachycována, měřena a zkoumána. V praxi se proto pojmu krize používá jen na velmi obecné úrovni, kdežto v konkrétnějších rovinách

se spíše volí charakteristiky, vycházející buď z toho, v jakém segmentu mikroekonomického objektu či jeho činnosti krize vznikla anebo (nejčastěji), jakou konečnou jevovou podobu na sebe krize bere z hlediska charakteristik a ukazatelů, jež se běžně ve vztahu ke zkoumaným objektům sledují. Příkladem rozlišování krizí podle jejich původu je dělení na krize vnitřní (strategické, taktické a provozní) a na krize vnější. Strategické krize se vyznačují dlouhodobostí krizového období v důsledku velmi dlouhé latentní fáze. Podrobným vyhodnocováním ukazatelů nelze ani v poměrně rozsáhlém časovém intervalu odhalit nějaký zlomový či kritický bod. Situace zkoumaného objektu se zhoršuje postupně, časová řada jeho vlastních charakteristik a ukazatelů může dokonce vykazovat určité zlepšování, avšak v nižším rozsahu a tempu, než je tomu u relevantního okolí (např. u konkurence). Teprve v manifestní fázi (kdy se teprve ukazatele významně zhorší) se projeví v čem byl zakopaný pes", tj. že nejde o nic jiného než o pomalu se kumulující důsledky chybného či neoptimálního strategického rozhodnutí v minulosti. Vystopovat vzájemnou příčinnou souvislost však mnohdy nebývá snadné. Jako příklady je možno si představit strategická rozhodnutí o investicích do výroby plynového veřejného osvětlení v době, kdy začínalo být zaváděno veřejné osvětlení elektrické, vývoj rozměrných automobilů s vysokou spotřebou v předvečer ropného šoku, ale i "běžné" seškrtání nákladů na výzkum a vývoj nových výrobků v odvětví, které není založeno na neměnné výrobní tradici. Taktická krize se od krize strategické liší tím, že místo a čas jejího vzniku je zřetelnější; je přiřaditelná konkrétnímu jednání či události a příčinná souvislost mezi tímto jednáním či událostí a následnou krizí je méně zprostředkovaná, než u strategické krize. Latentní fáze zde může být často velmi krátká. Má-li být tento typ krize ilustrován nějakým příkladem, nechť jím je rozhodnutí cestovní kanceláře svěřit přepravu všech svých zákazníků na americký kontinent parolodi Titanic nebo investovat veškeré své prostředky koncem osmdesátých let minulého století do výstavby hotelu v Sarajevu. V běžném životě jde kupř. o volbu nespolehlivého dodavatele či insolventního odběratele atd. Krize provozní by vlastně nemusely být uváděny jako samostatná skupina, neboť by bylo možno je přiřadit mezi krize taktické (chybná taktická rozhodnutí na základě poznatků vnitřního kontrolního systému). Protože však některé zkoumané objekty kontrolní systém nemají, a také z důvodu větší přehlednosti, je tato skupina uváděna samostatně. Jejím základním mottem je "tisíckrát nic umořilo osla". Vyhodnocováním ukazatelů za zkoumaný objekt nelze zjistit ohraničené ložisko problémů - ačkoli strategická a většina taktických rozhodnutí jsou v pořádku, celkové výsledky jsou pochmurné. Přitom není možno je přiřadit nějakému jednotlivému faktoru či ukazateli. Objekt je zasažen nejčastěji jako celek a postupně eroduje. Jde o důsledek stovek každodenních maličkostí - nehospodárností, promarněných šancí, nekoordinovanosti atd. - nefunguje běžné operativní řízení a operativní kontrola. Pro ilustrační příklady by bylo možno zajít do některých bývalých státních podniků, které několik let čekaly na privatizaci bez znalosti své budoucnosti, bez pozitivní motivace a skutečného managementu a podléhaly překvapivě rychlé erozi. Krize vnější mají nejčastěji podobu důsledku působení vis maior (vyšší moci), ať již ve formě kupř. živelní pohromy nebo administrativního či politického rozhodnutí. Důležitým znakem působení vyšší moci je to, že jej nelze předvídat, zabránit mu ani zabránit vzniku jeho nežádoucích následků. Ačkoli toto vymezení je převzato z právní vědy, kde má významný dopad na řadu závazkových vztahů, je stejně důležité i zde - pokud by totiž nebyly splněny vyjmenované podmínky, nešlo by o krizi vnější, nýbrž vnitřní (strategickou, taktickou či provozní). Vzhledem k tomu, že otázky působení vyšší moci jsou trvalým předmětem vleklých soudních sporů, je velmi ošemetné pokoušet se zde uvádět jednoduché příklady - s určitou mírou nepřesnosti lze kupř. u živelní pohromy říci, že znaky vyšší moci nebudou splňovat každoroční záplavy v záplavovém pásmu Nilu, kdežto povodeň, která by neočekávaně zaplavila celé pražské Staré město, by patrně za působení vyšší moci považována byla

Pro účely tohoto kurzu však nebude vnější krize důsledně spojována jen s působením vyšší moci - tj. za vnější faktory budou považovány i takové skutečnosti, které by v rámci právního sporu za vyšší moc nebyly označeny. V podmínkách ČR půjde např. o administrativně - politická rozhodnutí o privatizaci, restituci nebo transformaci. V případě členění krizí podle jejich jevové formy lze provést rozlišení na krizi výsledkovou, bilanční a platební. Krize výsledková je charakterizována ztrátovostí, tj. nevhodným poměrem mezi náklady a výnosy. Většinou se objevuje první (mnohdy již v latentní fázi celkové krize); další jevové formy krizí obvykle přicházejí až po ní. Hlavním pramenem pro její zjišťování je nákladově-výnosový okruh účetnictví, resp. výkaz zisku a ztrát. Klíčovým ukazatelem je rentabilita. Krize bilanční se projevuje nevhodným poměrem vlastních a cizích zdrojů, resp. aktiv a cizích zdrojů, který může vyústit až v předlužení. Nejčastěji jde o důsledek dlouhotrvající nebo velmi hluboké krize výsledkové, kdy opakované či jednorázové (avšak vysoké) ztráty pohlcují vlastní zdroje, až dojde ke krizi bilanční. Vedle toho může k bilanční krizi dojít i jinak. Pomineme-li mimořádné události (požár nepojištěného podniku), které se stejně do bilance promítnou prostřednictvím nákladově výnosového okruhu, bývají tyto krize důsledkem genetických či vývojových vad zkoumaných objektů. Tzv. genetickými vadami se rozumí skutečnost, že zmíněný objekt byl v bilanční krizi již v okamžiku svého vzniku (např. při založení podkapitalizované obchodní společnosti). O vývojové vadě hovoříme, pokud se subjekt do krize dostal nikoli v důsledku své ztrátovosti, ale kupř. v důsledku nepřiměřeně rychlého růstu financovaného z cizích zdrojů. Jak již plyne z názvu, základním pramenem pro zjišťování tohoto druhu krize je bilance, resp. majetkový okruh účetnictví, a klíčovými ukazateli pak ukazatele zadluženosti a věřitelského rizika. Krize platební může být kaskádovým důsledkem krize výsledkové a bilanční - tj. ztráty pohltí vlastní zdroje, nastane předlužení a ačkoli se veškerá aktiva přemění na peníze, nebudou stačit na úhradu všech závazků. Nedostatek peněz na úhradu peněžních závazků však přichází v úvahu i bez návaznosti na předchozí krize. Objevuje se v souvislosti s nedobrým finančním plánováním, poruchami obchodního platebního styku, řetězovou platební neschopností atd. Informace pro zjišťování platební krize se čerpají především z výkazu cash-flow, klíčovými ukazateli jsou ukazatele likvidity. Krizové řízení Druhou klíčovou kategorií, která vychází z vymezení pojmu krize, je krizové řízení (někdy též řízení a rozhodování v podmínkách krize). Stejně jako je tomu v případě výrazu krize, i slovního spojení "krizové řízení" je užíváno spíše v obecném či teoretickém jazyce. Základními stavebními kameny jsou v tomto případě: - objekt, který je v krizi - subjekt, který realizuje krizové řízení - okolí, uvnitř kterého se vše odehrává - vazby mezi nimi Objektem krizového řízení může být jak subjekt práva (fyzická či právnická osoba, resp. její hospodaření či podnikání), tak i ekonomicky vyčleněné entity bez právní subjektivity kupř. hospodaření konsorcia, ležící pozůstalost (hereditas iacens) atd. Subjektem krizového řízení by pro jednoduchost měli být kupř. absolventi tohoto kurzu nebo jiné kvalifikované osoby (krizoví manažeři, insolvenční správci, likvidátoři atd.). Okolí, uvnitř kterého se proces krizového řízení odehrává, je velmi složitě strukturovanou soustavou tvořenou všemi relevantními stránkami celkového okolního světa. Patří sem například - obce, regiony (územní správa a samospráva), státy a nadstátní útvary se svou legislativou, politikou, správními rozhodnutími atd. ovlivňujícími proces krizového řízení z hlediska jeho umístění, - odvětvová sdružení a ostatní objekty činné v oboru kde působí krizí postižený objekt - jde kupř. o obchodní komory, profesní organisace (cechy), se svou tradicí, zvyklostmi atd.,

- konkurenční firmy se svými strategickými i taktickými aktivitami, - dlužníci a věřitelé (včetně finančního sektoru), - dodavatelé a odběratelé, - pracovníci (včetně potenciálních a bývalých) a jejich organizace (odbory), - veřejnost se svým "veřejným míněním", celkovou či místní politikou, ekologickými organizacemi atd. Ačkoli mikroekonomický model má těžiště v zájmech, vztazích a jednání lidí, vstupují do něj i faktory "nelidské", kupř. geografická poloha, klimatické podmínky, přístupnost vstupů či transportních tras atd. Je právě důsledkem existence a vlivu okolí, že krizové řízení (které se tak nemůže odehrávat v jakémsi vzduchoprázdnu či hermeticky uzavřeném skleníku) je disciplínou balancující na rozhraní vědy a umění - stejně jako vrcholové řízení či politika. Zatímco směrem "dovnitř" (tj. ve vztazích mezi objektem a subjektem) převažují exaktní postupy, směrem "ven" (tj. ve vztazích k okolí) je nutno používat spíše postupy intuitivní. Neplatí to samozřejmě výlučně - kupř. má-li řízený objekt velký počet pracovníků, musí jejich řízení probíhat jinými formami než v případě malého kolektivu (tj. ve velkých pracovních kolektivech se uplatňují spíše principy politického než technokratického řízení), naopak jsou-li vztahy k okolí redukovány jen na formu soudních sporů, převažuje konání procesní (tj. přísně formální) nad neformálním. V praktickém životě se rozdíl mezi těmito dvěma póly projevuje tak, že v oblasti exaktní je největším problémem nalézt řešení, kdežto v oblasti "neexaktní" nalézt způsob, jak řešení prosadit a realizovat. Nalézání řešení je problémem vědy; nalézání cest k jeho prosazení a realizaci je spíše uměním politiky a řízení. Vazby mezi subjektem a objektem (včetně vazeb k okolí) probíhají a vyvíjejí se v čase. Základní operací jsou řídící cykly známé ze všech věd zabývajících se systémy, nejvíce pak z kybernetiky. Každý cyklus začíná transportem informací o řízeném objektu po dostředivé (aferentní) vazbě do řídícího subjektu a po jejich zpracování a vyhodnocení následuje zpětný transport reakčních instrukcí po odstředivé (eferentní) vazbě od řídícího subjektu na řízený objekt. Následující cyklus má jednak kontrolní funkci (tj. jeho prostřednictvím se ověřuje správnost a účinnost předaných instrukcí) a jednak aktualizační (tj. informuje i o změnách, které nastaly nikoli v důsledku realizace instrukcí od řídícího subjektu, ale z jiných důvodů - kupř. vlivem okolí či vnitřních mechanizmů objektu). Oběma fázím cyklu jsou popsány dále - sběr a vyhodnocování informací o objektu souvisí s detekcí krizí, reakční instrukce jsou zahrnuty v nástrojích krizového řízení. Nástroje krizového řízení a zahraniční informační zdroje Disponibilní informační zdroje jsou v dalším textu metodicky tříděny podle vnitřní struktury disciplíny označované jako Krizový management. Ve většině studijních materiálů je tato disciplína nepatřičně zužována jen na soudní insolvenční procedury a tím vnímána jako subdisciplína obchodního práva, zejména pak procesního. Je to stejná chyba, jaké se tzv. západní civilizace dopouštějí při pohledu na jinou disciplínu, zvanou medicína. I zde je patrné zužování jejího rozsahu jen na tzv. medicínu kurativní, tj. na postupy léčení již vzniklých chorob. To ovšem kontrastuje s celostním vnímáním medicíny ve východních kulturách, kde základní složkou medicíny je její preventivní část, složená z tzv. mimozdravotnických komponent (zdravý životní styl, správná strava, otužování, atd.), z komponent hygienických (péče o zdravotní nezávadnost vnějšího prostředí člověka) a z preventivně medicínských (preventivní vyšetření, očkování atd.). Kurativní medicína je z tohoto pohledu kategorií zbytkovou, která řeší až případy selhání v té hlavní (preventivní) složce. Stejně tak i krizový management má svou preventivní složku, zaměřenou na to, aby nežádoucí krize vůbec nevznikla, a pokud přesto vznikne, jsou další postupy uvnitř krizového managementu uspořadatelné do následující matice: nástroje mimosoudní soudní

záchovné konsolidace, sanace dříve vyrovnání destrukční likvidace insolvenční řízení Vhodné zahraniční informační zdroje pro lektory krizového managementu jsou proto uváděny v následujícím členění: Preventivní nekrizová složka krizový specialista musí být schopen pomoci managementu klientské organizace nastavit její řídící a kontrolní procesy tak, aby ke vzniku nežádoucích krizí nedocházelo. V oblasti řízení jsou patrně nejdostupnějším informačním zdrojem stránky www.efqm.org., jejichž zřizovatelem je Evropská nadace pro řízení kvality (European Foudation of Quality Management). Důležitou komponentou jsou i mezinárodní účetní standardy, dříve označované zkratkou IAS (International Accounting Standards), nyní IFRS (International Financial Reporting Standards), jejichž vydavatelem je Mezinárodní výbor pro účetní standardy (IASB International Accounting Standards Board) a které jsou publikovány na stránkách www.iasb.org. České překlady vydává Svaz účetních a Vysoká škola ekonomická v Praze, dostupné jsou na stránkách Komory auditorů ČR www.kacr.cz. Tyto standardy existují v základní mutaci (pro velké podniky) a ve zjednodušené verzi pro malé a střední podniky (SMEs Small and Medium Enterprises). V podmínkách ČR jsou ze strany Ministerstva financí vydávány České účetní standardy viz www.mfcr.cz. V oblasti kontroly jde především o Mezinárodní auditorské standardy (ISAs International Auditing Standards), které tvoří Mezinárodní výbor pro účetní a pojišťovací standardy (IAASB International Auditing and Assurance Standards Board), který je orgánem Mezinárodní federace účetních a auditorů (IFAC International Federation of Accountants) viz www.ifac.org. Do podmínek ČR jsou převáděny Komorou auditorů ČR, která vydává české auditorské standardy viz www.kacr.cz. Tyto standardy se týkají tzv. externího auditu. Pokud jde o vnitřní kontrolu, je dnes označována jako interní audit. Mezinárodní standardy pro tuto disciplínu lze nalézt na stránkách www.eciia.eu. jež patří Evropské konfederaci institutů interních auditorů (European Confederation of Institutes of Internal Auditing). V ČR existuje i Český institut interních auditorů a na jeho stránkách www.ciia.cz lze nalézt odkazy na odbornou literaturu pro tuto oblast. Pokud jde o kontrolu ve veřejném sektoru (u nás kupř. zajišťovanou Nejvyšším kontrolním úřadem), je v anglické terminologii označována jako supreme audit. Mezinárodní profesní standardy zde dosud neexistují, ale Mezinárodní organizace nejvyšších kontrolních úřadů (INTOSAI International Organisation of Supreme Audit Institutions) má jejich vydání ve svém programu viz www.intosai.org. Preventivní krizová složka krizový specialista musí být schopen pomoci managementu klientské organizace nastavit její řídící a kontrolní procesy tak, aby eventuální krize byla zachycena co nejdříve po jejím vzniku s cílem zabránit tomu, aby nastaly nějaké škody, nebo pokud již škody nastanou aby byl jejich dopad minimalizován. Základem je vytvoření tzv. systému včasné výstrahy (early warning system). Vhodnými nástroji jsou kupř. fungující systém manažerského účetnictví (mangerial accounting) nebo kontrolingu (controlling). Mimosoudní záchovné nástroje boje s krizí v těchto případech krizový specialista poskytuje vedení klientské organizace informační podporu, anebo sám na základě rozhodnutí vlastníků přebírá vedoucí funkci a podnik po dobu záchranné operace řídí. Tato oblast je málo formalizována, proto i terminologie je zde nestálá. Českým výrazům konsolidační operace a sanační operace v angličtině asi ponejvíce odpovídají výrazy business recovery nebo turnaround management. V zahraničí lze získat informace na stránkách Turnaround Management Association, což je speciální zájmová organizace uvnitř INSOL viz www. turnaround.org. V podmínkách ČR by podobnou roli měla hrát Komora specialistů na krizové řízení a insolvenci www.kskri.cz. V řadě případů se tato záchranná operace zvenku jeví jako transformace podle zákona o přeměnách společností 125/2008 Sb.

Mimosoudní nástroje destrukční v našich podmínkách jde o různé druhy likvidací. Krizový specialista zde likvidovanou právnickou osobu také řídí jako v předchozím případě, avšak nikoli jako krizový manažer, ale jako likvidátor. Zde je třeba důsledně odlišovat likvidaci společnosti uvnitř insolvenčního řízení (patří mezi soudní destrukční nástroje) a mezi likvidacemi, které probíhají bez insolvenčního řízení. V angličtině je funkce likvidátora mimo insolvenci označována jako receiver a proces takovéto likvidace jako (voluntary) windingup of a company, popř. jako dissolution of a company. Žádné profesní standardy nebo doporučené (nejlepší) postupy (best practice) zde neexistují. Soudní nástroje záchovné v našich podmínkách půjde zejména o reorganizaci podle zákona 182/2006 Sb., obdobný režim (i když nikoli v procesních podmínkách insolvenčního řízení) lze nalézt i v procesech nucených správ bank, pojišťoven atp. podle zvláštních zákonů. Určujícím znakem je, že celá záchovná procedura probíhá v režimu konkrétního zákona a že správce majetku sem nebyl dosazen rozhodnutím vlastníků, ale na základě vůle nějaké vnější veřejné autority. Právní i metodologická úprava zde bývá spojena s režimem destrukčního insolvenčního řízení odkazy na možné informační zdroje proto budou uvedeny v následujícím odstavci. Stejně jako v případě mimosoudních záchovných nástrojů zde mohou probíhat transformační operace podle zákona o přeměnách společností 125/2008 Sb. Soudní nástroje destrukční jde o insolvenční řízení ve formě konkurzu podle zákona 182/2006 Sb. (v angličtině je tento nástroj nazýván liquidation a insolvenční správce je označován jako liquidator ). Tento nástroj byl součástí již římského práva jako concursus creditorum a používá se tedy cca dva tisíce let. Zdrojem současné úpravy je modelový vzor zákona (model insolvency law), vytvořený Komisí OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL United Nations Commission on International Trade Law) viz www.uncitral.org. Do prací na tomto modelu byla zapojena i celosvětová zastřešující organizace národních a nadnárodních organizací krizových a insolvenčních specialistů INSOL International www.insol.org a jejím prostřednictvím i zastřešující organizace evropská INSOL Europe www.insol-europe.org. Z dalších evropských struktur se v této věci angažovala kupř. Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj (EBRD European Bank for Reconstruction and Development) www.ebrd.eu. Její principy pro insolvenční právo a pro insolvenční správce jsou přiloženy. Stejně tak lze odkázat i na materiály Mezinárodní asociace insolvenčních regulátorů (IAIR International Associaciation of Insolvency Regulators) www.insolvencyreg.org. Její srovnávací studie insolvenční praxe je připojena. Na uvedených stránkách jsou mj. uvedeny i přehledy publikací, které zejména INSOL Int. vydává s cílem harmonizovat praktické postupy v rámci insolvenčních řízení. V této oblasti je pro globální harmonizaci využíváno jiných metod než v případě na počátku zmiňovaných účetních nebo auditorských standardů namísto mezinárodních profesních standardů se téhož cíle má dosáhnout cestou metodických publikací, mezinárodního vzdělávání a mezinárodních konferencí, kolokvií a kongresů. Významnou metodickou roli hrají i odborné časopisy, které oba INSOLy vydávají INSOL Int. vydává Insol World, INSOL Europe pak Eurofenix. Pozornost těchto odborných institucí se stále více soustřeďuje jen soudní insolvenční řízení, a to jak na národní úpravy, tak na řešení případů insolvencí, které přesahují hranice států (cross border insolvency). V důsledku toho pak na druhé straně prakticky pomíjejí shora uvedené mimosoudní nástroje. Obdobný vývoj je patrný i v ČR, kde se vytvořila Asociace insolvenčních správců ASIS, orientovaná prakticky jen na řízení podle insolvenčního zákona www.asis.cz. V již zmiňovaném římském právu se rozlišovaly dva způsoby vedení konkurzu. Ekonomicky efektivnější a většinou rychlejší bylo venditio bonorum, kdy byl majetek dlužníka zpeněžován jako funkční a běžící celek (podnik, farma atd.) jednou transakcí. Pokud se toto nepodařilo, užívalo se distractio bonorum, kdy byl dlužníkův majetek zpeněžován per partes, každý předmět jednotlivě samostatnou transakcí. Protože v našich podmínkách není ani soud, ani insolvenční správce nijak zainteresován na maximalizaci výtěžku pro věřitele či na rychlém a efektivním provedení konkurzu, je distractio bonorum převažující. K tomu viz odkazy na stránky České asociace dražebníků www.drazebnici.cz a zejména na jejich Manuál dražebníka, popř. i na stránky Exekutorské komory ČR www.ekcr.cz. a na vyhl. 418/2001 Sb. o postupech při výkonu exekuční a další činnosti.

Tyto informační zdroje se týkaly obsahu jednotlivých skupin nástrojů krizového řízení a možností jejich dohledání ve světovém či evropském měřítku prostřednictvím internetu. Co se statistických údajů týče, ve svodné podobě nejsou systematicky publikovány. Tj. není běžně k dispozici přehled obdobný tomu, který zpracovává a publikuje Ministerstvo spravedlnosti ČR kupř. za celou EU nebo celosvětový. V různých státech sledují insolvenci různé orgány a také statistické přehledy o ní publikují v různých formátech. Přehled o adresách, na kterých je možno získat statistická data na národní úrovni, je obsažen na čtyřstránkové příloze zpracované na úrovni OECD. Mimosoudní záchovné nástroje krizového řízení Nástroje krizového řízení byly v předchozích částech učebního textu rozděleny na soudní destrukční (konkurz v rámci insolvenčního řízení, likvidace nařízená soudem), soudní záchovné (restrukturalizace v rámci insolvenčního řízení), mimosoudní destrukční (tzv. dobrovolná likvidace) a na mimosoudní záchovné, kam patří různorodé postupy, které umožní bez soudních procedur vybřednout z krizové (v extrémním případě i z úpadkové) situace. Jde o skupinu nejméně formalizovanou a z toho důvodu zde není ani ustálená terminologie. V běžném životě se zde operuje pojmy jako stabilizace, konsolidace, sanace, revitalizace atd. Pro účely tohoto konkrétního textu (z důvodu přehlednosti a srozumitelnosti) použijeme následující členění: a) nástroje bez vnější intervence - spojené jen s kvantitativními změnami stabilizace, konsolidace, revitalizace atd. - spojené s kvalitativními změnami sanace b) nástroje spojené s vnější intervencí - bez vlastnické transformace mimosoudní narovnání či vyrovnání, konsolidace půjček, refinancování úvěru atd. - s vlastnickou transformací celý soubor transformačních nástrojů dle zák. 125/2008 Sb. Nástroje bez vnější intervence spojené jen s kvantitativními změnami Jedná se o postupy, které se nacházejí na pomezí mezi krizovým a nekrizovým managementem, tj. měl by je být schopen realizovat nejen krizový specialista, ale i standardní nekrizový manažer. V obecném povědomí jsou tyto operace většinou vnímány jako slabé či málo účinné, ale to není vinou jejich podstaty. Špatnou pověst získaly proto, že v reálném životě jsou nasazovány pozdě, v době, kdy už stupeň a rozsah krize vyžaduje daleko silnější nástroje. Pokud jsou ale aplikovány správně a včas, je to naopak nejefektivnější a nejšetrnější nástroj, kterým lze krizový stav firmy řešit. V odborné literatuře lze nalézt nepřeberné množství revitalizačních metod, které se většinou opírají o využívání manažerského účetnictví nebo jiných informačních systémů na podporu řízení. Některé manažerské školy v zásadě ztotožňují řízení firmy s její permanentní revitalizací. Základním algoritmem je zde identifikace krize, její lokalizace (určení kde jej její primární zdroj) a realizace opatření k odstranění jejích příčin. Navenek se pak aplikace této skupiny nástrojů krizového řízení projevuje jako propuštění přebytečných pracovníků a lepší využití kapacity těch, kteří zůstanou, jako změna cenové a sortimentní skladby odbytu, korekce v přístupu k dodavatelům a odběratelům, zlepšené řízení zásob či finančních prostředků atd. Nástroje bez vnější intervence spojené s kvalitativními změnami V německojazyčné oblasti je pro ně ponejvíce používán výraz sanace, jinde je opět terminologie neustálená a nejednotná. Oproti předešlé skupině nástrojů jde o opatření razantnější, jejichž dopad mnohdy mění i technickou a logistickou strukturu firmy, rozsah či hlavní předmět jejího podnikání atd. Cílem je zachránit firmu (podnik) jako kapitálovou investici ( aby vlastníci nepřišli o všechno ) i za cenu obětování technologických či logistických výhod. Firmu v původní podobě a rozsahu již vzhledem ke stupni krize nelze udržet. Řešením by v tuto chvíli samozřejmě bylo využít vnější intervence, ale o takové alternativě bude pojednáno v dalším

oddílu. Pokud z nějakého důvodu není možné do záchrany zainteresovat nějaký subjekt zvenčí, provádí se sanace jen vlastními silami a jde o jeden z nejobtížnějších krizových manévrů. Algoritmus sanace spočívá v identifikaci těch prvků firmy, které budou předmětem záchrany (jednak za to stojí a jednak je reálné je udržet), dále těch prvků, které vytvoří zdroje pro tuto záchranu (kupř. budou prodány) a zbytku, který tvoří tzv. zátěž, jehož je zapotřebí se razantně zbavit. Takto razantní sanace je náročná nejen na odborné znalosti toho, kdo ji provádí, ale vyžaduje i značnou odolnost vůči emocionálním efektům takovéto operace (tvrdé propuštění, rozprodej rodinného stříbra, rušení nedotknutelných tradic atd.) proto je předurčena především pro manažery s krizovou specializací. Nástroje s vnější intervencí bez vlastnické transformace Zachraňovaný podnik je obklopen svým tzv. relevantním okolím, které tvoří např. jeho odběratelé a dodavatelé, dlužníci a věřitelé, pracovníci, municipalita, stát ale i kupř. jeho konkurence. V případě tohoto způsobu řešení krizové (v extrému úpadkové) situace je základem najít v rámci tohoto okolí subjekt nebo subjekty, ochotné pomoci. Málokdy však jde o pouze jednorozměrné opatření (pouhé přijetí pomoci bez dalších opatření). Většinou jde o posílení revitalizačních či sanačních procesů ještě pomocí zvenčí. V případě pracovníků jde o různé formy dohod s odbory o zmrazení platů, odložení výplat pohyblivých složek mzdy atp. U dodavatelů a odběratelů jsou hojně využívány intervence v podobě tzv. dodavatelských a odběratelských úvěrů (dodavatelé prodlouží splatnost faktur, odběratelé zaplatí předem zálohy). Nejširší škálu opatření nabízí vztah k věřitelům od restrukturalizace závazků, přes úpravy splátkových kalendářů až po částečné či úplné odpuštění některých dluhů (netýká se jen firem viz současné řešení dluhů Řecka). Stejně tak může svými nástroji pomoci i municipalita, ve které se dotčený podnik nachází používá se kupř. snížení nájmů za podnikem užívané pozemky, snížení či odpuštění lokálních poplatků a daní, součinnosti při péči o propuštěné pracovníky atd. Motiv pro eventuální intervenci ve prospěch dotčeného podniku je poměrně zřejmý pracovníci chtějí zachovat existenci svého zaměstnavatele (totéž municipalita a stát), dodavatelé nechtějí přijít o svého zákazníka, odběratelé o svého dodavatele klíčových komponentů, věřitelé vědí, že od dlužníka, kterého zahubí, se již žádného vrácení dluhu nedočkají atd. Alfou i omegou takovéhoto krizově-řídícího manévru je získání důvěry těch, od kterých lze očekávat pomoc. Je nutno je přesvědčit, že paralelně prováděný sanační či revitalizační proces vrátí podnik zpět do černých čísel a že jejich pomoc nebude vyplýtvána zbytečně. Vytvoření reálného programu záchrany je proto krokem číslo jedna hledání pomoci je možné až poté. Nástroje s vnější intervencí spojené s vlastnickou transformací Tyto jsou v zásadě jen jiným kvalitativním stupněm nástrojů popsaných v předešlém odstavci. Opět jde o ozdravný proces podpořený pomocí zvenčí v tomto případě však formou kapitálového vkladu. Tato specifická forma vnější intervence s sebou nese změny ve vlastnické struktuře. Formy jsou velmi pestré od nalezení partnera, který do firmy kapitálově vstoupí stejně jako v nekrizových podmínkách, přes kapitalizaci pohledávek pracovníků, dodavatelů, bankovních věřitelů atp. až po tzv. nepřátelské převzetí. I zde snad ještě více než v předešlém případě platí, že základem je důvěra pomáhajícího subjektu. Bez reálného ozdravného plánu nemá hledání vnějšího investora valnou šanci na úspěch. Audit a insolvence Audit účetních závěrek je specifickou verifikační disciplínou, která se vyvinula jako vnější (doplňkový) nástroj zajišťující kontrolu a tím i vyšší důvěryhodnost účetnictví. Účetnictví resp. před tím, než se tak začalo nazývat, hospodářské záznamy jsou poměrně staré a souvisejí s oddělením hospodaření s majetkem od jeho vlastnictví. Tento stav nastal již mnoho tisíc let před naším letopočtem a je mj. dokumentován tím, že nejstarší písemné záznamy, které byly v rámci archeologie nalezeny, mají často právě charakter záznamů o hospodaření. Oddělení vlastnictví majetku od hospodaření s ním od samého počátku existovalo jak ve sféře veřejné, tak i soukromé. Protože hospodářské záznamy o svěřeném majetku a nakládání s ním primárně vedly osoby, které s tímto cizím majetkem hospodařily, vznikla prakticky souběžně na straně vlastníků potřeba ověřovat věrohodnost těchto záznamů vedením vlastních přehledů, nezávislých na evidenci osoby, které byl vlastníkův majetek svěřen. Stejně tak byla vedena paralelní evidence i v případě pohledávkově závazkových vztahů, tj.

jak na straně věřitele, tak na straně dlužníka. Nám se do dnešní doby zachovalo slovo odvozené z latinského pojmenování této paralelní evidence contra rotulos ( protisvitky ) a to v podobě výrazu kontrola. Tento pramen nám dodnes umožňuje rozlišit pojem kontrola (soustavná systémová verifikace) od dalšího z latiny zachovaného výrazu revize (re videre opakovaně vidět), který spíše označuje následné prověření již proběhlých a zaznamenaných skutečností. Po většinu dějin, prakticky až do vzniku plnohodnotných právnických osob v novověké době, si lidstvo vystačilo s kontrolou, revizí, popř. doplněnou o inventuru (invenio najít, shledat). Bylo to možné proto, že na straně vlastníka byla vždy konkrétní osoba nebo velmi úzká skupina (panovník, fyzický vlastník, rodina), která byla schopna pro svou potřebu kontrolní funkce zajišťovat. Kvalitativní změna nastala v době, kdy na straně vlastníka stála právnická osoba s mnoha stovkami či tisíci účastníků (postfeudální stát, velká akciová společnost). Zde již jednotliví účastníci (občané státu, drobní akcionáři) neměli možnost kontrolní funkci zajišťovat sami. Namísto bipolárního vztahu správce majetku vlastník majetku tu započal existovat triagonální vztah správce majetku zástupce vlastníka majetku vlastník majetku. V případě státu a podobných veřejnoprávních útvarů byly zástupci občanů, jejich vlády, parlamenty, zastupitelstva, rady atd. V soukromoprávním prostředí hrála roli zástupců vlastníků představenstva, dozorčí rady, vedení družstev atp. Na úrovni vztahu správce majetku zástupce vlastníka majetku dále fungovaly ony historické kontrolní nástroje, ale na úrovni koncových vlastníků onoho majetku (občanů, drobných akcionářů) kontrolní vazba chyběla tyto subjekty postrádaly nástroj, jehož pomocí by ověřily nejen, zda správce majetku nešidí zástupce vlastníků, ale ani zda jejich vlastní zástupci nešidí je samé. Traduje se, že na úrovni velkých akciových společností si drobní akcionáři začali zvát na valné hromady odborníky na účetnictví a kontrolu, aby naslouchali zprávám o hospodaření a sdělovali jim, zda jsou důvěryhodné či nikoli. Od latinského výrazu audíre (naslouchat) pak údajně vzniklo pojmenování auditor. V dnešní době je auditorská profese velmi detailně regulována mezinárodními auditorskými standardy (ISA), které do podmínek ČR převádějí autorizované překlady Komory auditorů ČR. Základním standardem je v tomto ohledu ISA 200, který definuje smysl auditu tak, že jeho cílem je posílit důvěru předpokládaných uživatelů v účetní závěrku. Tomuto účelu slouží výrok auditora, v němž se auditor vyjadřuje k tomu, zda je účetní závěrka ve všech významných (materiálních) ohledech sestavena v souladu s příslušným rámcem účetního výkaznictví. Pro účely výroku musí auditor v souladu se standardy ISA získat přiměřenou jistotu, že účetní závěrka jako celek neobsahuje významnou (materiální) nesprávnost způsobenou podvodem nebo chybou. Dalším informačním zdrojem, který má vazbu na insolvenční problematiku je ISA 315 Identifikace a vyhodnocení rizik významné (materiální) nesprávnosti na základě znalosti účetní jednotky a jejího prostředí a dále ISA 570 Předpoklad nepřetržitého trvání účetní jednotky. Aplikací postupů dle uvedených standardů by měl auditor zjistit, zda účetní jednotce nehrozí zánik z důvodů neúspěšného hospodaření, změny okolních podmínek či zda její existence není ohrožována podvody a zpronevěrami. Uvedené standardy jsou poměrně rozsáhlé a není možné je v tomto textu podrobně citovat zájemce o detailní text lze odkázat na stránky www.kacr.cz. Z dosavadního textu vyplývá, že u účetních jednotek s auditovanými účetními závěrkami by auditor měl (při důsledné aplikaci ISA) včas odhalit jejich insolvenční riziko či insolvenční směřování a tím by mělo být dost času na nasazení některého z preventivních nástrojů krizového řízení. Reálná praxe však ukazuje, že tzv. překvapivé pády do insolvence postihují nejen subjekty neauditované, ale i ty, kde je audit standardně prováděn. Pokud pomineme případy nedbalosti na straně auditora, je hlavní příčinou tohoto stavu skutečnost, že auditor v rámci práce na své zprávě a výroku musí řadu budoucích skutečností vážit a poměřovat z hlediska jejich budoucí pravděpodobnosti. I když má nařízenu tzv. profesionální skepsi, nemůže ji přeměnit na absolutní pesimismus a kupř. předpokládat, že všechny očekávané pozitivní skutečnosti jsou nejisté a nejspíše nenastanou, zatímco všechny očekávané negativní skutečnosti jsou jisté a nejspíše nastanou. Takovýto postup by prakticky znemožňoval jakékoli podnikání. Pokud je tedy auditor jen skeptický (a nikoli absolutně pesimistický), může se jeho odhad budoucnosti následně ukázat jako nesprávný. Tento hlavní zdroj selhání auditorských zjištění bývá často kombinován se souběhem uvedených prognózovaných skutečností se změnami v dalekém vnějším prostředí, které auditor při své práci nevidí, nebo vidět nemůže. Druhou častou příčinou

neefektivního auditu jsou stále dokonalejší postupy (či spíše triky), jejichž pomocí se některé subjekty snaží zastřít pravou skutečnost či opravdovou povahu prováděných transakcí. Audit je založen na zkoumání tzv. reprezentativních vzorků, nikoli na úplné a vyčerpávající revizi každé položky. A i zde platí to co i v dalších oborech (kupř. ve vojenství, kriminologii atd.). Totiž že stejně jako se zdokonalují postupy a výzbroj jedné strany, stejný pokrok probíhá i na straně druhé. Reálná praxe vždy vyvine nějaký postup, který audit ještě v prvé chvíli nezachytí a umožní tak vznik nějaké podvodné skutečnosti. Proto není úkolem auditu vždy zachytit všechny takovéto nepravosti preventivně, nýbrž co nejrychleji je odhalit následně tak, aby se z jednotlivého excesu nestal hromadný systémový postup s kvantitativně rozsáhlejšími negativními dopady. Z toho důvodu plní audit poněkud jinou funkci než kupř. expertní analýza insolvenčního specialisty, zaměřená na tzv. krizové scénáře. Auditorský výrok, který je zveřejňován a je určen finančním a kapitálovým trhům, poskytuje svým konzumentům přiměřenou jistotu, že vykázaná čísla v účetní závěrce poskytují přiměřeně pravdivý obraz. Vyložit si tento obraz, resp. si jej přeložit do svého jazyka, je již věcí jeho uživatelů (viz např. tradiční rozdělení burzovních obchodníků na býky a medvědy). Výstupy z práce insolvenčního specialisty jsou naopak většinou určeny nejužšímu vedení dané organizace a mohou např. popisovat následky nepravděpodobných skutečností. Jejich cílem je, aby pokud nějaké neočekávané skutečnosti (či spíše jejich souběhy) nastanou, byl již po ruce postup, jak zaprvé otestovat, že tento krizový stav nastal, a za druhé, jak na něj reagovat. V době takovýchto neočekávaných šoků již totiž na vypracování podobných scénářů nebývá čas. 11.2. Případová studie: realitní krize ve Španělsku Po vstupu Španělska do EU v roce 1986 začalo období dlouhého a poměrně prudkého hospodářského růstu a zvyšování životní úrovně. S využitím evropských strukturálních fondů byl nastartován stavební boom, orientovaný zpočátku zejména na liniové infrastrukturní stavby. Hospodářské oživení a následný prudký pokles nezaměstnanosti umožnil Španělsku dobře nastavit svou fiskální politiku, dosahovat tak přebytků v hospodaření s veřejnými financemi a tím i snižovat veřejný dluh. V roce 2002 se Španělsko v souvislosti se zavedením Eura připojilo k eurozóně a získalo tak další zdroje financování v podobě levných úvěrů od ECB. To stavební boom ještě zvýšilo, avšak již byla patrná jeho reorientace z infrastruktury na rezidenční nemovitosti. Stimulace poptávky levnými zdroji úvěrování se však v té době již nepromítala do hospodářského růstu v celém rozsahu její nemalá část se namísto toho přelila do inflace. V období let 2000 2008 stoupla cenová hladina ve Španělsku přibližně o 35%. Protože právě v tomto období dluhově financovaného růstu jsou spatřovány příčiny vzniku následné španělské krize, je nutno se na toto období zaměřit podrobněji. Jde o vyhodnocení tří v té době vznikajících paralelních negativních trendů: 1) reorientace stavebního boomu na rezidenční nemovitosti šlo o přehnaně silnou podporu výstavby objektů tzv. druhého či rekreačního bydlení zejména při pobřeží středozemního moře ze strany regionálních politiků, motivovaných snahou získat pro svůj region co největší podíl na příjmech z domácího i zahraničního cestovního ruchu. Převládala představa, že se podaří na Španělské pobřeží stáhnout rekreační aktivity z celé severní Evropy. Významným nástrojem k dosažení tohoto záměru byly regionální spořitelny ve veřejném vlastnictví (cajas), které byly těmito regionálními politickými strukturami ovládány. 2) nárůst zadlužení cajas, ale i další bankovní subjekty, pumpovaly levné zdroje do ekonomiky v prvém kroku tak, že půjčovaly developerům na výkup pozemků a na výstavbu rekreačních objektů a v druhém kroku tak, že půjčovaly kupcům těchto nemovitostí na jejich nákup. Sama skutečnost, že banky financovaly obě strany obchodu, není na závadu. Profinancováním nákupu nemovitosti na straně kupce si banky zajišťovaly návratnost úvěrů, poskytnutých před tím developerům. Problémy vznikaly až právě v onom druhém kroku. Banky v honbě za ziskem, pod tlakem regionálních politiků a

v neposlední řadě i ve snaze zajistit si návratnost úvěrů poskytnutých developerům, dávaly úvěry i rizikovým kupujícím, jak z tuzemska, tak i ze zahraničí. Formálně bylo ovšem vše v pořádku, neboť tyto jednoúčelové úvěry na nákup nemovitosti byly zajištěny ve prospěch banky právě touto nemovitostí. 3) nárůst cen jak již bylo řečeno výše, postupně se ukazovalo, že stimulace poptávky byla nadměrná a v důsledku toho se její nadměrečná část nepřelila do vyšší nabídky, ale do inflace. Tato celková inflace (shora uvedeno cca 35%) však nebyla ve všech sektorech ekonomiky stejná. Nejvyšší nárůst cen postihl právě oblast rezidenčních nemovitostí. Podle některých pramenů vzrostly jejich ceny mezi roky 1995 a 2007 na trojnásobek. Variación interanual Julio 2003-2013 Jak vyplývá z vložené tabulky, převzaté ze stránek španělské asociace odhadců TINSA, činil nárůst celkového cenového indexu z hodnoty 1351 v červenci 2003 na hodnotu 2274 v červenci 2007, t.j. o cca 68%. Ještě vyšší růst lze pozorovat u nemovitostí na pobřeží středozemního moře (řádek Costa Mediterránea ), kde index z hodnoty 1430 v červenci 2003 vzrostl na hodnotu 2542 v červenci 2007, t.j. o cca 78%. Je zřejmé, že takovýto nárůst za pouhé čtyři roky nemohl být reálný a že tedy šlo tzv. cenovou bublinu. Mechanismus propuknutí krize ve Španělsku však byl odstartován ještě dalším faktorem, který však stojí poněkud mimo shora uvedené tři negativní trendy. Tím je až fatální rigidita španělského trhu práce, způsobená nesmírně silnou vahou a vlivem odborů. V době růstu logicky stoupala poptávka po práci, která když odčerpala nezaměstnanost vedla k růstu její ceny, t.zn. mzdy. Vyšší mzdové náklady však prodražily španělskou produkci a projevily se poklesem její konkurenceschopnosti. V důsledku toho bylo španělské zboží vytěsňováno z trhu zahraniční produkcí. Vzájemné saldo vývozů a dovozů se povážlivě vychýlilo ve prospěch importu. V roce 2007 již dosáhl deficit obchodní bilance hodnoty téměř 100 miliard EUR, což bylo přibližně 10% HDP Španělska. Tato skutečnost se nemohla projevit jinak, než utlumením hospodářského růstu, jehož přímým důsledkem je pokles poptávky po práci. V případě pružných trhů by trh práce zareagoval poklesem ceny (mzdy) a došlo by opět k nastolení rovnováhy. Španělský trh práce je však pružný výhradně směrem vzhůru, takže k obnovení rovnováhy nedošlo a opět se objevila nezaměstnanost. Tím stále více španělských dlužníků kupců rekreačních nemovitostí přestávalo být schopno splácet poskytnuté úvěry. K tomu se připojily krize v dalších zemích Evropy, takže i řada zahraničních dlužníků kupců rekreačních nemovitostí začala mít potíže s placením. Pokusy bank získat zpět půjčené peníze prodejem zastavených nemovitostí pak odhalily cenovou bublinu zpeněžení buď nebylo možné vůbec (nemovitosti byly neprodejné) anebo šlo o prodeje za zlomky původní hodnoty. Jak vyplývá z následující tabulky převzaté z tisku, šlo o propady cen o čtvrtinu až třetinu.

Vývoj cen rezidenčních nemovitostí ve Španělsku Oblast Březen 2011 březen 2012 2007 březen 2012 Celé Španělsko -11,5 % -28,6 % Velká města -12,6 % -30,8 % Mořské pobřeží -10,8 % -34,9 % Baleárské a Kanárské ostrovy -9,8 % -25 % Podle oficiálních statistik španělských bank je v zemi mezi 800 000 a 1 000 000 neprodaných rezidenčních nemovitostí. Neoficiální odhady pak hovoří až o dvou milionech. Již dnes je zároveň zřejmé, že některé z nich se neprodají nikdy. Jedná se o nemovitosti v rámci nekvalitních projektů ve špatné lokalitě, s nedostatečnou infrastrukturou a často v nedokončených projektech. Popsaná skutečnost pak způsobila ve Španělsku sekundární bankovní krizi, jejíž hloubku ještě posílila nutnost vypořádat se s důsledky americké bankovní krize španělské banky držely i určitou část amerických toxických hypoték. Ve snaze zabránit kolapsům bank, byl španělský stát nucen některé z nich převzít, sanovat je a k tomu účelu vytvořit obdobu naší Konsolidační banky, do které jsou převáděna problémová aktiva. Od EU byla na tyto účely Španělsku zatím přislíbena pomoc ve výši cca 100 mld. EUR. Odhaduje se, že ani tato částka však nemusí být konečná.

ODDÍL B: 1.1. EXEKUCE S. Semrádová Zvolánková Rozdíl mezi exekučním a insolvenčním řízením Insolvenční řízení, jak je upraveno v insolvenčním zákonu, má zásadní dopad na probíhající exekuci dle exekučního řádu či výkon rozhodnutí dle občanského soudního řádu. Insolvenční řízení je samo o sobě zvláštním druhem civilního procesu se subsidiární aplikací občanského soudního řádu, jež upravuje způsoby řešení úpadku nastalého nebo teprve hrozícího tak, aby věřitelé dlužníka byli v nejvyšší možné míře a vždy poměrně uspokojení. Základním principem pro řešení úpadku dlužníka dle insolvenčního zákona je přitom existence nejméně dvou věřitelů dlužníka. Pokud tato podmínka splněna není, zůstávají pro uspokojení pohledávky jen jediného věřitelé k dispozici standardní postupy v exekučním (vykonávacím řízení). 9 Podstatné je dále rovněž zmínit, že jedním z kritérií dlužníkova úpadku je i skutečnost, že exekuce či výkon rozhodnutí by nevedly k uspokojení splatných peněžitých pohledávek dlužníka. 10 Další rozdíl výše uvedených řízení lze rovněž spatřit v souvislosti se zahájením těchto řízení. Podle 109 odst. 1 písm. c) InsZ může být exekuce nařízena, nelze ji však provést od okamžiku, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení (anebo podle 267 odst. 1 InsZ prohlášením konkursu). V takovém případě je exekutor povinen do majetkové podstaty 11 vydat insolvenčnímu správci podle 206 InsZ všechny věci i práva, které exekutor zajistil. Zpeněžením majetkové podstaty dle ust. 285 odst. 1 InsZ zanikají účinky nařízení výkonu rozhodnutí /exekuce. O tom je insolvenční správce povinen soud, resp. exekutora, který provádí exekuci, 9 Sedláček, D. Exekuční právo. Praha: Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky, a.s., 2011, s. 45-46 10 3 odst.2 písm. c) zákona č. 182,2006/ Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů 11 Majetkovou podstatou se rozumí věci, které lze postihnout výkonem rozhodnutí/exekucí, a to včetně věcí, které sloužily dlužníkovi k jeho podnikání

vyrozumět. Svou pohledávku na nákladech exekuce pak exekutor přihlásí jako věřitel do insolvenčního řízení. Pokud exekutor majetek povinného již v exekuci zpeněžil (v dražbě) a má výtěžek na svém účtu a dosud jej nepředal oprávněnému, přiznává mu 46 odst. 6 exekučního řádu (ER) právo zajistit z výtěžku náklady exekuce odpovídající rozsahu zpeněženého majetku. 12 V neposlední řadě je rovněž nutné zmínit i ustanovení 267 InsZ, podle kterého se návrh na nařízení exekuce/výkonu rozhodnutí vždy podává proti povinnému nikoliv tedy proti insolvenčnímu správci. Výjimkou je ust. 267 odst. 4 InsZ, na základě kterého se insolvenční správce sám stává účastníkem řízení na místo dlužníka, jde-li o návrh na nařízení exekuce/výkonu rozhodnutí, kde dlužník vystupoval jako oprávněný. 13 Základní pojmy exekučního řízení Výkon rozhodnutí neboli exekuce Vykonávací a exekuční řízení jsou zvláštní a samostatné druhy civilního procesu. Od nalézacího řízení se vykonávací řízení a exekuce liší především jiným účelem, kterým je vymožení plnění, k němuž opravňuje titul a které nebylo plněno dobrovolně. Jak již bylo v předešlé kapitole uvedeno, základními předpisy v oblasti civilněprávních exekucí jsou OSŘ jako lex generalis a ER, jako lex specialis, kdy v řadě ustanovení ER nalezneme odkazy na OSŘ. Vzájemná koexistence těchto dvou právních předpisů je rovněž výslovně vyjádřena v ustanovení 52 odst. 1 ER, dle kterého se ustanovení OSŘ použije přiměřeně tam, kde ER nestanoví něco jiného. Pro výkon rozhodnutí se tradičně používalo pojmu exekuce (z latin. executio), resp. oba pojmy se používaly promiscue. 14 S dualistickou koncepcí souvisí i dvojí terminologie. Výkon rozhodnutí a řízení o výkonu rozhodnutí jsou termíny používané OSŘ, zatímco exekuce a exekuční řízení termíny používané ER. V zákoně č. 119/2001 Sb., o pravidlech pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, v platném znění, se však zákonodárce nastavené terminologie nedržel. Dle 2 písm. a) se exekucí rozumí výkon rozhodnutí nařizovaný soudem a prováděný soudem nebo soudním exekutorem podle zvláštních právních předpisů. Podle závěru Nejvyššího soudu, uvedeného v usnesení sp. zn. 20 Cdo 331/2004 15, jsou výkon rozhodnutí a exekuce pouhé podmnožiny jedné kategorie exekucí, nikoli dvěma samostatnými kategoriemi. Druhy výkonu rozhodnutí Z hlediska právních odvětví můžeme rozlišovat následující druhy výkonu rozhodnutí: I. Civilněprávní výkon rozhodnutí/exekuce -právně upraveno v občanském soudním řádu a exekučním řádu - podle povahy plnění, které se vymáhá, se dále rozlišují tyto druhy výkonu rozhodnutí: 1) na plnění peněžitá, přičemž exekuci lze realizovat následujícími možnými způsoby: 12 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn 20 Cdo 3845/2011 ze dne 24. 1. 2012 13 Sedláček, D. Exekuční právo. Praha: Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky, 2011, s. 46-47 14 Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. Praha: Linde a.s., 2011, s 475 15 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. R 2/2006

podle OSŘ srážkami ze mzdy přikázáním pohledávky zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem prodejem věcí movitých a nemovitých postižením podniku správou nemovitosti podle EŘ srážkami ze mzdy a jiných příjmů přikázáním pohledávky prodejem věcí movitých a nemovitých pozastavením řidičského oprávnění postižením podniku zřízením exekutorského zástavního práva 2) na plnění nepeněžitá, přičemž exekuci lze jak podle OSŘ, tak podle ER realizovat následujícími možnými způsoby: - vyklizením - odebráním věci - rozdělením společné věci - provedením prací a výkonů II Trestněprávní výkon rozhodnutí - právně upraven zákonem č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, jehož ust. 343 odst. 3 uvádí, že při správě placení peněžitého trestu se postupuje podle daňového řádu. III. Správněprávní výkon rozhodnutí - právně upraven jednak zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů a jednak zákonem č. 2802009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů 16 Výkon rozhodnutí v občanskoprávním řízení Jediný způsob, jak se mohl věřitel vůči dlužníkovi domáhat vymožení své pohledávky, byl po dlouhou dobu, až do přijetí ER, upraven pouze v OSŘ. Východisko pro úpravu výkonu rozhodnutí nalezneme v 2 OSŘ, dle kterého soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně. Z předešlého vyplývá, že OSŘ představuje právní předpis obsahující a upravující jak řízení 16 Schelleová, I. a kol.: Exekuce. Ostrava: Key Publishing s.r.o., 2008, s. 16.

nalézací, tak i případný následný výkon rozhodnutí. Výkon rozhodnutí představuje povinnost státu, vynutit splnění povinnosti uložené vykonatelným rozhodnutím, a to za pomoci prostředků státního donucení. Nestačí pouze, že stát subjektům práva dává, ale je třeba, aby zajistil i jejich faktickou vynutitelnost 17. Řízení o výkon rozhodnutí však nelze chápat jako řízení obligatorní, jako řízení, které vždy navazuje na řízení nalézací. V případě, kdy dlužník splní svoji povinnost vyplývající z rozhodnutí soudu vydaného v nalézacím řízení dobrovolně, není samozřejmě nutné přikračovat k výkonu takového rozhodnutí. Výkon rozhodnutí a řízení o výkonu rozhodnutí jsou upraveny v části šesté OSŘ v 251 až 351a. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Soud je oprávněn nařídit a provést výkon rozhodnutí nově od 1. 1. 2013 a) o výchově nezletilých dětí, b) nejde-li o exekuční titul, který lze vykonat podle správního řádu nebo daňového řádu, c) je-li podán návrh na vyklizení bytu nebo místnosti se zajištěním bytové náhrady, d) o vykázání ze společného obydlí a nenavazování kontaktů s oprávněným, f) jde-li o cizí rozhodnutí 58f). Není-li stanoveno jinak, je příslušný k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí, k činnosti soudu před nařízením výkonu rozhodnutí a k prohlášení o majetku obecný soud povinného. Účastníky řízení jsou při výkonu rozhodnutí oprávněný a povinný. Jsou-li nařízeným výkonem rozhodnutí postiženy věci nebo práva patřící do společného jmění manželů, je účastníkem řízení, pokud jde o tyto majetkové hodnoty, i manžel/ka povinné/ho. Po nařízení výkonu rozhodnutí se postará soud o jeho provedení. Ohledně způsobů vedení výkonu rozhodnutí odkazuje autor na předešlou podkapitolu. Exekuce soudních exekutorů Jak bylo již v předešlých podkapitolách uvedeno, právní úprava exekucí je zakotvena v zákoně č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (exekuční řád), v platném znění. V jeho ustanovení 52 odst. 1 je vyjádřen vztah exekučního řádu a občanského soudního řádu tak, že nestanoví-li exekuční řád jinak, použije se občanský soudní řád přiměřeně. Účastníky exekučního řízení jsou oprávněný a povinný. Jsou-li exekučním příkazem postiženy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, je účastníkem exekučního řízení, pokud jde o tyto věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, i manžel povinného. Dle ust. 46 odst. 3 ER jsou soudní exekutoři povinni provádět exekuci v pořadí, v jakém jim jsou doručovány exekuční návrhy. Jak bylo již výše uvedeno, je exekuční řízení co do zahájení a co do trvání ovládáno zásadou dispoziční. Z této skutečností tedy vyplývá, že nemůže být zahájeno bez návrhu, přičemž výběr soudního exekutora, který exekuci provede, je zcela v rukou oprávněného. Exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy byl soudnímu exekutorovi doručen exekuční návrh oprávněného. Obsahové exekučního návrhu vyplývají z 38 odst. 1 ER. Dle tohoto ustanovení je navrhovatel povinen přesně označit exekuční titul. Exekučním titulem je dle 40 odst. 1 ER: 17 Kurka, V.; Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde, 2004, s. 10.

a) vykonatelné rozhodnutí soudu nebo exekutora, pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek, b) vykonatelné rozhodnutí soudu a jiného orgánu činného v trestním řízení, pokud přiznává právo nebo postihuje majetek, c) vykonatelný rozhodčí nález, d) notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního předpisu, e) vykonatelné rozhodnutí orgánu veřejné správy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků a jiných rozhodnutí, jakož i vykonatelný smír, f) vykonatelné rozhodnutí a výkaz nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení, g) jiná vykonatelná rozhodnutí a schválené smíry a listiny Následně po doručení návrhu, jenž obsahuje všechny stanovené náležitosti, soud již nově s účinností od 1. 1. 2013 usnesením nenařizuje exekuci a nepověřuje exekutora jejím provedením, ale poté, co je exekutorovi doručen návrh oprávněného na provedení exekuce, exekutor provede zápis do nově zřizovaného rejstříku exekucí a zašle oprávněnému a povinnému vyrozumění o zahájení exekuce (povinnému však nejdříve s prvním exekučním příkazem). Povinný má následně osmidenní lhůtu k vznesení námitky podjatosti exekutora (bude-li mu v tu chvíli již důvod podjatosti znám, jinak 8 dní od okamžiku, kdy se důvod pro uplatnění námitky dozví) a patnáctidenní lhůtu k podání návrhu na zastavení exekuce. Exekutor není oprávněn začít provádět exekuci před uplynutím výše uvedené lhůty, resp. předtím, než o případném návrhu na zastavení exekuce pravomocně rozhodne soud. Exekuce taktéž nebude moci být provedena předtím, než uplyne lhůta k dobrovolnému splnění pohledávky (spolu s náklady exekučního řízení) povinným, kterou exekutor povinnému sdělí spolu s oznámením o zahájení exekuce. Exekutor poté, co byla exekuce zapsána do rejstříku zahájených exekucí, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo. 18 Způsoby provedení exekuce Exekuci lze provést jen způsoby uvedenými v exekučním řádu. Zajistit majetek k provedení exekuce lze nejvýše v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky, jejího příslušenství včetně příslušenství, které se pravděpodobně stane splatným po dobu trvání exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných nákladů exekuce. Nepostačuje-li jeden ze způsobů provedení exekuce k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby. K provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit současně nebo postupně. Nebrání-li to účelu exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky přikázáním pohledávky, srážkami ze mzdy a 18 Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech, ve znění pozdějších předpisů

jiných příjmů, správou nemovitosti, pozastavením řidičského oprávnění nebo zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech. 19 Exekuce na peněžitá plnění Exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů postihuje právo povinného na výplatu především mzdy poskytované za jím vykonávanou práci jeho zaměstnavatelem plátcem mzdy, kdy základem pro určení míry postihu sražené mzdy je určení tzv. čisté mzdy za příslušný měsíc. Na exekuci srážkami ze mzdy a jiných příjmů se dle 60 exekučního řádu použije přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy. Srážky ze mzdy a jiných příjmů lze provádět jen do výše exekucí vymáhané pohledávky s příslušenstvím. Konkrétní určení výše srážky a stanovení míry poměrného uspokojování vymáhané pohledávky je realizováno prostřednictvím tzv. třetinového systému. 20 Přikázání pohledávky Exekuce přikázáním pohledávky spočívá v postižení pohledávek, které má povinný vůči třetím osobám. Předmětem exekuce přikázáním pohledávky není majetková podstata, nýbrž peněžitý nárok povinného vůči jeho dlužníkovi (např. postižení tzv. práv z duševního vlastnictví). Současně se však nejedná o nárok na mzdu a jiné obdobné příjmy, ani o nároky z vkladních knížek, směnek, šeků aj., kdy je zapotřebí k uplatnění práva jejich předložení. 21 Prodej věcí movitých a nemovitostí Při rozhodování o výběru movitých věcí, které mají být prodány, není soudní exekutor vázán návrhem oprávněného. Prodej se uskutečňuje formou dražebního jednání, přičemž nejnižší podání při první dražbě činí 1/3 rozhodné ceny. K exekuci prodejem nemovitostí exekutor přistupuje v okamžiku, kdy má ověřeno vlastnictví nemovitosti povinným. Ověření případně doložení postačuje na základě listin dle 66 ER, kterými exekutor disponuje (př. Výpis z katastru nemovitostí). Cílem při oceňování nemovitostí je určení její tržní ceny. Prodej se rovněž uskutečňuje formou dražebního jednání. 22 Exekuce pozastavením řidičského oprávnění Exekuce pozastavením řidičského oprávnění je zcela novým způsobem provedení exekuce s účinností od 1. 1. 2013. Exekuční příkaz k pozastavení řidičského oprávnění povinného může exekutor vydat pouze tehdy, jestliže je v exekuci vymáhán nedoplatek výživného na nezletilé dítě. Dnem doručení exekučního příkazu povinnému se povinnému pozastavuje řidičské oprávnění udělené podle zvláštního právního předpisu. Po dobu pozastavení řidičského oprávnění držitel řidičského oprávnění nesmí řídit motorová vozidla. 23 19 58 odst. 1, odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech, ve znění pozdějších předpisů 20 Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. Praha: Linde a.s., 2011, s. 520-521 21 Sedláček, D. Exekuční právo. Praha: Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky, a.s., 2011, s. 27 22 66 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech, ve znění pozdějších předpisů 23 71a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech, ve znění pozdějších předpisů

Postižení podniku K exekuci postižením podniku nebo části podniku povinného může exekutor přistoupit, jen v případě, že bude doloženo, že podnik nebo část podniku je majetkem povinného. Následně soudní exekutor ustanoví v exekučním příkazu správce podniku. Pro exekuci postižením podniku platí přiměřeně použití OSŘ. 24 Zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech Soudní exekutor je dle 69a ER oprávněn na nemovitostech povinného zřídit k zajištění vymáhané pohledávky a nákladů oprávněného exekutorské zástavní právo. Správa nemovitosti V případě vymáhání peněžitého dluhu nově s účinností od 1. 1. 2013 je exekutor oprávněn postihnout nemovitost správou, kterou bude následně vykonávat. Příjmy, které soudní exekutor získá správou nemovitosti, se odevzdají věřiteli k uspokojení vymáhané pohledávky. Odečtou se od nich jen náklady, jež byly použity na správu nemovitosti, prostředky, které vyplývají z pojistných smluv a smluv na dodávky energií, či peníze, jež byly vynaloženy na udržování a nutné opravy nemovitosti. Nový institut správy nemovitosti tedy je tedy alternativou k jejímu prodeji v exekuční dražbě. Smyslem je uspokojit pohledávku věřitele z užitků plynoucích z nemovitosti. Je však třeba podotknout, že daný způsob vedení exekuce je vhodný a využitelný jen pro určité typy nemovitostí, u nichž je reálná možnost užitku. 25 Exekuce na nepeněžitá plnění ER stanovuje v 73 subsidiární použitelnost OSŘ na exekuci ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky. Postupuje se tedy dle hlavy osmé OSŘ, 339 a násl. Nucené vyklizení nemovitosti představuje exekuci s největším zásahem do osobní integrity nejen dlužníka, ale často i osob, s ním ve společné domácnosti žijících. Rozlišuje se a) vyklizení bez náhrady b) vyklizení se zajištěním bytové náhrady nebo přístřeší V případě odebrání věci princip exekuce spočívá v odebrání movité věci se vším, co k ní patří povinnému a její odevzdání oprávněnému. Předmět exekuce mohou tvořit věci individuálně určené, soubory movitostí, věci zastupitelné, věci nezastupitelné, příslušenství, případně součást věci jako samostatný předmět exekuce, listina, jíž je třeba k užívání věci. Rozdělení společné věci je exekucí na základě exekučních titulů, které upravují zrušení, resp. vypořádání podílového spoluvlastnictví. Exekuce se může vztahovat jak k věci movité, tak k nemovitosti. Exekuci provedením prací a výkonů lze dělit na: 24 70 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech, ve znění pozdějších předpisů 25 73 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech, ve znění pozdějších předpisů 320b a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

a) zastupitelné plnění = provedení prací a výkonů, které může vykonat i někdo jiný než samotný povinný b) nezastupitelné plnění = provedení exekuce naplní svůj účel pouze tehdy, jestliže práce provede přímo povinný Výkon rozhodnutí ve správním řízení Správní exekuce neboli výkon správního rozhodnutí slouží k vynucení splnění povinnosti tím, komu byla správním rozhodnutím uložena povinnost, pokud tuto povinnost nesplní dobrovolně. Exekuci lze provést na základě vykonatelného správního rozhodnutí nebo vykonatelného smíru, tzv. exekučního titulu. Základní právní úprava správní exekuce se nachází v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád. Obdobně jako u civilněprávních exekucí existují 2 druhy správních exekucí exekuce na peněžitá plnění a exekuce na nepeněžitá plnění. O jaký druh správní exekuce jde v tom kterém případě, závisí na povaze uložené exekučním titulem. 26 Správní řád ve svém ust. 106 odst. 3 uvádí, že pro exekuci, vybírání a evidenci peněžitých plnění se uplatní postup pro správu daní. Exekuce na nepeněžitá plnění může být provedena buď náhradním výkonem v případě zastupitelných plnění nebo přímým vynucením v případě nezastupitelných plnění, zejména vyklizením, odebráním movité věci a předvedením, nebo ukládáním donucovacích pokut. 27 Výkon rozhodnutí v daňovém řízení V případě, že má daňový subjekt u příslušného správce daně evidován nedoplatek na dani, má právo tento správce daně přistoupit za určitých podmínek k jeho vymáhání. Vymáhání daní se tedy týká daňového subjektu, který dobrovolně neuhradil splatnou daňovou pohledávku. Proces vymáhání daňových nedoplatků probíhá v rámci tzv. dílčího daňového řízení, které zahajuje správce daně ex officio. Právní úprava procesních postupů při vymáhání daňových nedoplatků je zakotvena v zákoně č. 280/2009 sb., daňový řád. Daňová exekuce se nařizuje vydáním exekučního příkazu, čímž je zahájeno exekuční řízení Exekučním titulem je dle ust. 176 odst. 1 předmětného zákona jednak výkaz nedoplatků sestavený z údajů evidence daní, dále vykonatelné rozhodnutí, kterým je stanoveno peněžité plnění a rovněž vykonatelný zajišťovací příkaz. 28 Správce daně zvolí způsob vymáhání nedoplatku tak, aby výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, nebyla ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku. Daňovou exekuci lze provést srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb, přikázáním jiné peněžité pohledávky, postižením jiných majetkových práv, prodejem movitých věcí nebo prodejem nemovitostí. Exekuční řízení na peněžité plnění vedené proti dlužníkovi 1.1. Cíl případové studie Případová studie se detailně zabývá vymáháním pohledávky za situace, kdy byl vydán pravomocný a vykonatelný exekuční titul, na jehož základě žalovaný dobrovolně nesplnil povinnosti v něm stanovené. 26 Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGLON, 2012, s. 896-897 27 Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů 28 Baxa, J.; Dráb, O; Kaniová., L.; Lavický, P.; Schillerová, A.; Šimek, K.; Žišková, M. Daňový řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 1086-1091

Případová studie vychází ze situace, jež se v běžném životě vyskytuje poměrně často a podává věřiteli nástin obvyklého postupu, jež se uplatnil a v modifikované podobě uplatňuje i dnes při řešení obdobné situace. 1.2. Popis skutkového stavu Žalobce, pan Jan Novák, se v rámci občanského soudního řízení domáhal vůči žalovanému, panu Františku Novému, vydání rozhodnutí, ve kterém by byla stanovena povinnosti žalovaného spočívající v zaplacení peněžité částky ve výši 50.880,- Kč s příslušenstvím. Na základě návrhu na vydání platebního rozkazu, který žalobce soudu doručil dne 14.1.2008, byl dne 18. února 2008 vydán Obvodním soudem pro Prahu 5 platební rozkaz č.j. xx C xxx/xxxx 46, ve kterém byla stanovena povinnost žalovaného zaplatit žalobci předmětnou částku spolu s úrokem z prodlení ve výši ve výši 5.750,- Kč a dále s úrokem z prodlení z částky 58.880,- Kč ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvému dni každého kalendářního pololetí v němž prodlení dlužníka trvá, zvýšené o 7 procentních bodů, od 13.1.2008 do zaplacení a dále náhradu nákladů řízení ve výši 19.297,- Kč, a to do 15 dnů ode dne doručení tohoto platebního rozkazu. Proti tomuto platebnímu rozkazu nebyl ze strany žalovaného podán odpor, a proto nabyl právní moci dne 3.4.2008 a vykonatelnosti téhož dne. Dne 9.4.2008 byla žalovanému ze strany žalobce zaslána výzva k úhradě, ve které bylo žalovanému sděleno bankovní spojení pro úhradu dlužných částek. Současně byl v této výzvě žalovaný upozorněn na skutečnost, že v případě, že nebudou předmětné částky dle platebního rozkazu uhrazeny do 15 dnů ode dne doručení této výzvy, bude žalobce nucen přistoupit k exekučnímu vymáhání. Ač byl tedy žalovaný upozorněn prostřednictvím výzvy na možné následky v případě dobrovolného neuhrazení předmětných částek ve stanovené lhůtě, nikterak na ní nereagoval a předmětné částky neuhradil. 1.3. Řešení případu v praxi V rámci řešení shora uvedeného skutkového stavu bude dále čtenáři nastíněn následující postup žalobce, který zvolil pro vymáhání předmětných částek. Vzhledem k tomu, že žalobce nedisponoval údaji, které by se týkaly majetku žalovaného, jeho bankovních účtů apod., bylo pro něho optimálním řešením obrátit se s vymáháním pohledávky na soudního exekutora. Vzhledem tedy ke skutečnosti, že žalovaný, v exekučním řízení již nadále označovaný jako povinný, dobrovolně nesplnil ve stanovené lhůtě povinnosti, jež mu byly stanoveny v exekučním titulu (platební rozkaz ze dne 18.2.2008), rozhodl se žalobce, v exekučním řízení již nadále označovaný jako oprávněný, že bude předmětné pohledávky vymáhat v rámci exekučního řízení prostřednictvím soudního exekutora. Vzhledem k tomu, že místní příslušnost soudního exekutora není právním předpisem stanovena, vybral si povinný soudního exekutora dle svého uvážení. Následně dne 28.7.2010 oprávněný zaslal návrh na nařízení exekuce (od 1.1.2013 se tento návrh označuje jako exekuční návrh ) soudnímu exekutorovi. V předmětném návrhu označil oprávněný příslušný soud (oprávněný k nařízení exekuce), dále uvedl identifikační údaje oprávněného a povinného a dále vylíčil skutkový stav, tedy že na základě exekučního titulu do dne podání tohoto návrhu povinný ničeho neuhradil a z toho důvodu navrhuje, aby soud rozhodl tak, že nařizuje exekuci podle pravomocného a vykonatelného exekučního titulu k vymožení předmětných částek s příslušenstvím a dále že navrhuje pověřit provedením exekuce vybraného soudního exekutora a nahradit tomuto náklady exekuce a oprávněnému náklady oprávněného. Exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel soudnímu exekutorovi. Ten následně požádal soud v souladu s platnými a účinnými právními předpisy o pověření provedením exekuce. Dne 31.8.2010 bylo vydáno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. xx EXE xxx/2010-24 o nařízení exekuce, ve kterém tento nařizuje exekuci na majetek povinného a dále zde stanovuje, že provedením této

exekuce se pověřuje vybraný exekutor. Současně bylo v tomto rozhodnutí stanoveno, že povinný nesmí po doručení tohoto usnesení nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým by porušil tuto povinnost, by byl neplatný. Následně soudní exekutor rozhodl v exekučním příkaze č. 1 o vhodném způsobu provedení exekuce na základě skutečností, jež zjistil prostřednictvím dotazů či žádostí na jednotlivé instituce. Soudní exekutor tak dne 18.4.2011 povinnému doručil tento exekuční příkaz č. 1 ze dne 11.11.2010, ve kterém rozhodl tak, že I. k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 50.880,- Kč s příslušenstvím a pro náklady exekuce se zřizuje v souladu s ust. 69 a zákona č. 120/2001 sb., exekuční řád, exekutorské zástavní právo na nemovitostech ve vlastnictví povinného, které se pro účely nařízení exekuce ve smyslu ust. 42 odst. 1 exekučního řádu považují za majetek náležející do exekuce, a to k jednotce č. 572/14 v domě č.p. xx postaveném na pozemku st. parc. č. xxx, k pozemku parc. č. xxx o výměře 1430 m2, vše nacházející se v katastrálním území xxx, okrese xxx, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro xxxx, katastrální pracoviště xxx, na listi vlastnictví xxx II. III. IV. exekuce zřízením exekutorského zástavního práva se vztahuje na nemovitosti uvedené ve výroku I. tohoto rozhodnutí se všemi jejich součástmi a příslušenstvím ( 338 c odst. 1 o.s.ř.) pro pořadí exekutorského zástavního práva k nemovitostem je rozhodující den, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen exekuční příkaz, došlo li několik exekučních příkazů ve stejný den, mají zástavní práva stejné pořadí. Bylo li však pro vymáhanou pohledávku již dříve zřízeno zákonné či smluvní zástavní právo, řídí se pořadí exekutorského zástavního práva pořadím tohoto zástavního práva (ust. 69a odst. 3 exekučního řádu) pro pohledávky, pro něž bylo zřízeno exekutorské zástavní právo, lze vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí přímo i proti každému pozdějšímu vlastníku nemovitosti, který ji nabyl smluvně (ust. 338 d odst. 2 o.s.ř.) V. náklady exekuce a náklady oprávněného hradí exekutorovi a oprávněnému povinný. Výši nákladů exekuce a nákladů oprávněného soudní exekutor určí v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Vymáhané pohledávky je možno uhradit na účet soudního exekutora č. xxxxxxxxx/xxxx. Povinný byl v tomto exekučním příkaze na závěr poučen o neexistenci opravného prostředku proti tomuto exekučnímu příkazu (dle ust. 47 odst. 3 exekučního řádu) a dále o možnosti vyjádření se k osobě exekutora (dle ust. 28 odst. 4 exekučního řádu). Tento exekuční příkaz soudní exekutor doručil oprávněnému, povinnému, manželu povinného a katastrálnímu úřadu. Na závěr byla připojena doložka právní moci. Exekutor při vymáhání předmětných částek postupuje co možná nejefektivněji. Soudní exekutor tedy zpravidla vydává exekuční příkaz prodejem nemovitostí až jako krajní řešení v případě, že jiný způsob provedené exekuce dosud neobstál. Z tohoto důvodu vydal soudní exekutor dne 8. 12. 2011 exekuční příkaz č. 2, ve kterém stanovil způsob provedení exekuce prodejem všech movitých věcí ve vlastnictví povinného. Současně povinného vyzval, aby exekutorovi do 5 dnů od doručení tohoto exekučního příkazu oznámil, zda a kdo má k těmto movitým věcem předkupní právo. Dále byl v tomto exekučním příkaze vyzván oprávněný, aby soudnímu exekutorovi sdělil do 5 dnů od doručení tohoto exekučního příkazu, zda chce být přítomen u soupisu věcí. Vzhledem k tomu, že prodejem movitých věcí na základě exekučního příkazu č. 2 nedošlo k vymožení předmětné částky, zvolil soudní exekutor pro další postup způsob provedení exekuce prodejem nemovitostí ve vlastnictví povinného, jež byly uvedeny již v exekučním příkaze č. 1. Dne 15.6.2011 tak soudní exekutor vydal

další exekučního příkaz č. 1, ve kterém rozhodl o prodeji nemovitostí ve vlastnictví povinného, současně bylo tomuto opět zakázáno jakkoliv disponovat s předmětnými nemovitostmi počínaje dnem doručení exekučního příkazu. V souvislosti se shora zvoleným postupem soudního exekutora, bylo následně dne 20.2.2012 vydáno usnesení č.j. xx EX xxx/xxx, ve kterém soudní exekutor rozhodl o vydání dražební vyhlášky. Současně v tomto usnesení stanovil termín zahájení dražby, označil dražené nemovitosti a jejich příslušenství a součásti, uvedl zde výslednou cenu nemovitostí s ohledem na znalecký posudek, dále určil nejnižší podání a výši jistoty. Současně účastníky poučil, že proti tomuto usnesení mohou podat odvolání pouze oprávněný a ti, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a dále povinný a osoby, které mají k nemovitosti předkupní právo, věcné právo nebo nájemní právo, a to do 15 dnů ode dne jeho doručení ke xxxx soudu prostřednictvím předepsaného exekutora. Dále uvedl proti kterým výrokům tohoto usnesení není odvolání přípustné (např. proti označeným nemovitostem, které budou draženy apod.) Na základě výše uvedeného byla následně provedena dražba předmětných nemovitostí, a to dne 20.9.2012. Následně byl oprávněný vyzván dne 29.5.2013, aby ve lhůtě pěti dnů vyčíslil nárokované náklady oprávněného spojené s tímto exekučním řízením. A současně, aby sdělil bankovní spojení pro zaslání vymožených částek. Jakmile oprávněný sdělil soudnímu exekutorovi požadované údaje, vydal tento dne 11.6.2013 příkaz k úhradě nákladů exekuce, ve kterém rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněnému náklady, které oprávněný účelně vynaložil k vymáhání svého nároku, a to ve výši xxxxx,- Kč.. Současně v rámci tohoto příkazu nařídil povinnému uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši xxxx,- Kč, a to k rukám soudního exekutora nebo na bankovní účet xxxxxxxx/xxxx pod variabilním symbolem xxxxx. Současně tento příkaz odůvodnil tak, že náklady oprávněného určuje soudní exekutor podle ust. 88 exekučního řádu příkazem k úhradě nákladů exekuce a na závěr poučil účastníky řízení, že proti tomuto příkazu může účastník podat u exekutora námitky do osmi dnů od jeho doručení. V souvislosti s provedenou exekucí zaslal soudní exekutor oprávněnému vyúčtování exekuce kde je zvlášť uvedena částka, která byla vymožena na jistinu, na úroky z prodlení a na náklady exekuce oprávněného, dále kolik bylo z vymoženého plněno na účet exekutora a kolik bylo z vymoženého plněno na účet oprávněného. Následně bylo dne 27.7.2013 vydáno oznámení o skončení exekuce, ve kterém soudní exekutor uvedl, že exekuce vedená proti povinnému byla soudním exekutorem ke dni 29.5.2013 pravomocně provedena a k tomuto dni, podle 47 odst. 5 exekučního řádu také zanikly účinky exekučních příkazů č.j. xxxxxx a rovněž zaniklo pověření soudního exekutora podle ust. 51 písm. c) exekučního řádu, a to vymožením pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce. Dále je zde uvedeno, že příslušný katastrální úřad provede výmaz uvedených exekučních příkazů a dalších záznamů vážících se k této exekuci ohledně předmětných nemovitostí. 1.4. Závěr V předložené případové studii byl podrobně zachycen proces vymáhání peněžité částky na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu. Vzhledem k tomu, že bylo úkolem autora popsat průběh vymáhání předmětné pohledávka od jejího počátku v roce 2008 až do jejího ukončení v roce 2013, je nutné vzít v úvahu, že celý proces vymáhání předmětné částky se řídil dle platných a účinných právních předpisů v průběhu zmíněného období. K tomu nutno poznamenat, že k datu 1.1.2013 nabyla účinnosti rozsáhlá novela exekučního řádu, která změnila řadu procesních postupů soudního exekutora, a proto některé z popsaných postupu se již v současné době neuplatní. Například se jedná o to, že místo návrhu na nařízení exekuce se nadále od 1.1.2013 tento označuje za exekuční návrh. Další významnou změnou je skutečnost, že již příslušný soud nadále nevydává usnesení o nařízení exekuce ale pouze pověření jako jiný úkon soudu procesní povahy,

který doručuje přímo soudnímu exekutorovi a není vůči němu se možné odvolat, následně soudní exekutor vydává vyrozumění o zahájení exekuce. Protože případová studie reflektuje pouze exekuční řízení z pohledu oprávněného, nebyly zde úmyslně detailně popsány procesní postupy soudního exekutora týkající se například procesu v souvislosti s draženými nemovitostmi apod. ODDÍL C 1.1. PROCESY PŘEDCHÁZEJÍCÍ INSOLVENCI Pavel Berger Likvidace společnosti Právní úprava likvidace společnosti je obsažena v zejména v zákoně č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, v platném znění. Likvidace společnosti je zákonem upravený postup, v jehož rámci dochází k mimosoudnímu vyrovnání majetkových vztahů právnické osoby, a který nastupuje obligatorně, pokud zákon výslovně neurčuje, že likvidace není třeba ( 68 odst. 2 Obch. zák.). Účelem likvidace je vyjasnit majetkové poměry společnosti a vyčistit její majetkové vztahy. Z tohoto důvodu se vstupem do likvidace zastavuje aktivní komerční činnost společnosti a veškerá její aktivita vede pouze k ukončení dosavadních obchodů a ke zjištění a vypořádání jejich aktiv a pasiv. Obchodní zákoník rozlišuje likvidaci společnosti na: a) nucenou likvidaci společnosti,

b) dobrovolnou likvidaci společnosti. O nucenou likvidaci půjde v případech, kdy obchodní společnosti jsou fakticky mrtvé, nevyvíjejí žádnou činnost, nemají osoby vykonávající činnost statutární orgánu apod. U likvidace dobrovolné se jedná o řízený proces ze strany orgánů společnosti, pokud zde neexistuje zákonná povinnost k podání insolvenčního návrhu, o čemž bude pojednáno dále. Do likvidace vstupuje společnost ke dni, k němuž je zrušena ( 70 odst. 2 OBZ). Vstup do likvidace i osoba likvidátora se zapisují do obchodního rejstříku. Návrh na zápis vstupu obchodní společnosti do likvidace podává likvidátor. K řízení je věcně a místně příslušným krajský soud, který vede obchodní rejstřík a v jehož obvodu má obchodní společnost sídlo. Pokud návrh na zápis vstupu obchodní společnosti do likvidace do obchodního rejstříku likvidátor včas nepodá, zajistí rejstříkový soud řízení o povolení tohoto zápisu i bez návrhu, jakmile se o vstupu obchodní společnosti do likvidace dozví. Po dobu likvidace se pro název užívá firma společnosti s dovětkem v likvidaci. Jmenováním přechází na likvidátora v rámci ust. 72 OBZ působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti. Se vstupem obch. společností do likvidace nekončí funkce a funkční období jejich orgánu, např. představenstva a.s., avšak působnost statutárních orgánů přechází v podstatném rozsahu na likvidátora. Statutární orgán se při jmenování likvidátora z obchodního rejstříku nevymazává. Jestliže z jakýchkoli důvodů zanikne funkce likvidátora, aniž by byl nahrazen k témuž dni likvidátorem novým, jedná až do jmenování nového likvidátora jménem společnosti statutární orgán - může však činit pouze úkony potřebné pro provedení likvidace. Je nutné brát v potaz, že likvidace společnosti nemusí být vždy nevratným procesem, neboť až do okamžiku započetí s rozdělováním likvidačního zůstatku může obch. společnost, resp. ten její orgán, který o likvidaci rozhodl, své rozhodnutí zrušit. Tímto se likvidace zastaví, likvidátor jakožto orgán společnosti končí a své funkce se v plném rozsahu opětovně ujímají statutární orgány obch. společnosti. Likvidátorova působnost se omezuje celkovým účelem likvidace ( 72 OBZ). Cílem je dovést obchodní jmění obch. společnosti vymožením jejich pohledávek a zapravením dluhů do podoby likvidačního zůstatku, jakožto čistého majetkového zůstatku, který z likvidace vyplyne ( 75 odst. 1 OBZ). Podle ust. 71 odst. 6 OBZ, odměnu likvidátora určuje orgán společnosti, který likvidátora jmenoval, přičemž likvidátorovi lze přiznat právo na vyplacení zálohy. Na přiznání zálohy však není právní nárok a tudíž záleží jen na orgánu či osobách, kterými byl likvidátor jmenován, zda zálohu přiznají. Podle ust. 71 odst. 4 OBZ, bez ohledu na způsob určení likvidátora může soud na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem odvolat likvidátora, který porušuje své povinnosti a nahradit ho jinou osobou. Podle ust. 72 odst. 2 OBZ zjistí-li likvidátor předlužení likvidované společnosti, podá bez zbytečného odkladu insolvenční návrh. Povinnost podat insolvenční návrh podle dikce 98 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v aktuálním znění, však mají při předlužení společnosti i statutární orgány společnosti (a tedy i likvidátor) bezvýhradně poté, co zjistí, že jsou splněny podmínky pro podání insolvenčního návrhu, resp. poté, co společnost vykazuje znaky úpadku. Při nesplnění povinnosti likvidátora podat insolvenční návrh odpovídá likvidátor věřitelům společnosti podle 373 a násl. OBZ za škodu, která jim nesplněním této povinnosti vznikla, ledaže prokáže, že škodu nezavinil. Z ust. 2 insolvenčního zákona je zřejmé, že jestliže je prohlášen konkurz na majetek právnické osoby, která je v likvidaci, likvidace se po dobu jeho trvání přerušuje. Likvidátor po tuto dobu vykonává svou působnost pouze v rozsahu, v jakém nepřešla na insolvenčního správce. Do působnosti likvidátora patří taktéž součinnost s insolvenčním správcem. Za tuto činnost má likvidátor na náhradu nezbytných výdajů a na přiměřenou odměnu, kterou určí insolvenční správce se souhlasem soudu.

Podle ust. 73 OBZ oznámí likvidátor vstup obch. společnosti do likvidace všem známým věřitelům. Zároveň je povinen bez zbytečného odkladu zveřejnit nejméně 2 x za sebou (alespoň s dvoutýdenním časovým odstupem) rozhodnutí o zrušení společnosti s výzvou pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě, která nesmí být kratší než tři měsíce. Oznámení je likvidátor povinen učinit jen vůči známým věřitelům, tj. zejména (ale nejen) vůči věřitelům, jejichž pohledávky jsou vedeny v účetnictví obch. společnosti. Ochranu práv ostatních věřitelů zajišťuje již výše uvedené povinné zveřejnění oznámení o vstupu do likvidace s výzvou. Na zveřejnění se vztahuje ust. 769 OBZ, týkající se zveřejňování údajů v Obchodním věstníku. OBZ nestanoví důsledky toho, že věřitel nepřihlásí pohledávku ve stanovené lhůtě. Z ustanovení OBZ o postupu likvidace však lze dovodit, že v uvedené lhůtě nemůže být likvidace ukončena a takovou pohledávku lze uplatnit i kdykoliv později až do zániku společnosti. Pokud věřitel takto pohledávku neuplatnil a likvidace skončí, aniž na takovou pohledávku byl vzat zřetel, zůstává takovému věřiteli právo domáhat se uspokojení pohledávky na společnících z titulu ručení podle 56 odst. 6 OBZ. Likvidátor podle dikce 74 odst. 1 OBZ sestaví ke dni vstupu obch. společnosti do likvidace tzv. zahajovací likvidační účetní rozvahu a soupis jmění. Účetní závěrku předcházející dni vstupu do likvidace oproti tomu sestavuje statutární orgán obch. společnosti. OBZ pro případ, že statutární orgán nesplní svou povinnost a nesestaví účetní závěrku předcházející dni vstupu do likvidace, přenáší tuto povinnost na likvidátora. Statutární orgán však odpovídá podle ust. 373 a násl. OBZ za škodu, která nesplnění jeho povinnosti vznikne. Další povinnosti v souvislosti se vstupem do likvidace stanoví zákon 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a to např. povinnost uzavřít účetní knihy ke dni předcházejícímu vstupu do likvidace a otevřít nové účetní knihy ke dni vstupu do likvidace, provést inventarizaci, sestavit mimořádnou účetní závěrku a další povinnosti. Podle ust. 74 odst. 2 OBZ je likvidátor povinen zaslat soupis jmění každému společníkovi a věřiteli společnosti, kteří o to požádají. Věřitel či společník, který o zaslání soupisu požádá, by však měl počítat s úhradou nákladů na jeho pořízení a zaslání. Podle ust. 74 odst. 3 OBZ uspokojí v průběhu likvidace likvidátor přednostně mzdové nároky zaměstnanců společnosti, není-li povinen podat insolvenční návrh. Mzdovými nároky zaměstnanců jsou jejich splatné pohledávky za mzdu z pracovního poměru vůči společnosti jako zaměstnavateli. Přednostní pořadí však nemají pohledávky na vyplacení odměn za práce konané na základě dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce. Pokud by likvidátorovi vznikla povinnost podat insolvenční návrh pro předlužení společnosti, likvidátor nesmí přednostně mzdové pohledávky zaměstnanců uspokojovat. Samotné přihlášení pohledávek věřiteli má význam toliko technický, neboť se nijak nedotýká existence pohledávky. Přihláška pohledávky do likvidace je jednostranným právním úkonem věřitele, ze kterého musí být zjevné, kdo ho učinil a kdy a čeho se týká. S ohledem na právní jistotu věřitele lze doporučit písemnou formu přihlášky pohledávky. Přihlášku je nutné specifikovat alespoň co do přihlašované výše, resp. uvést i výši smluvních či zákonných úroků z prodlení (úroky z prodlení se i vstupem společnosti do likvidace ani podáním přihlášky nestaví, ale jistina pohledávky se nadále úročí stejně jako před likvidací společnosti), právního důvodu jejich vzniku a splatnosti pohledávky. Jelikož likvidátor převzal účetnictví od statutárního orgánu společnosti, jehož vedení nemohl žádným způsobem ovlivnit, je žádoucí přihlašovanou pohledávku doložit v kopiích listinami prokazujícími právní důvod vzniku přihlašované pohledávky, zejména smlouvami včetně všech jejich dodatků, daňovými doklady, fakturami apod. Nutno však mít na zřeteli, že vystavená faktura či daňový doklad nejsou právním důvodem vzniku pohledávky, avšak slouží toliko jako podpůrný prostředek k doložení pohledávky přihlašované věřitelem. Vstupem společnosti do likvidace, přihlášením pohledávek do likvidace, ani jejich zaevidováním likvidátorem se promlčecí doba pohledávek nestaví ani nepřerušuje, nýbrž běží dále, jako by likvidace nebyla.

V otázkách promlčení pohledávek vzniklých z obchodních vztahů, jakož i účinků promlčení, počátku a trvání promlčecí doby, včetně stavení a přetržení promlčecí doby, vše se řídí ust. 387 a násl. OBZ. Nestanoví-li OBZ pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba v obchodních vztazích 4 roky. Podle ust. 401 OBZ může strana, vůči níž se právo promlčuje (v případě přihlášky pohledávky do likvidace je uvedenou stranou společnost v likvidaci, jejímž jménem jedná likvidátor) písemným prohlášením druhé straně prodloužit promlčecí dobu, a to i opakovaně - celková promlčecí doba však nesmí být delší než 10 let od doby, kdy počala poprvé běžet. Promlčení pohledávek vzniklých z pracovněprávních vztahů se řídí ust. 329 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje promlčecí lhůty s odkazem na zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jako OZ ). Z toho vyplývá, že pohledávky z pracovněprávních vztahů se promlčují ve stejném režimu jako pohledávky z občanskoprávních vztahů. Promlčení pohledávek vzniklých z občanskoprávních vztahů, jakož i promlčecí doba a běh promlčecí doby se řídí ust. 100 a násl. OZ. Právo (pohledávka) se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době stanovené OZ. Podle ust. 101 OZ, pokud není v ustanoveních OZ uvedeno jinak, je promlčecí doba v občanskoprávních vztazích tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Výjimky stanoví OZ např. v ust. 106 u práva na náhradu škody, v ust. 107 u práva na vydání bezdůvodného obohacení atd. Podle ust. 110 OZ, bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za 10 let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. V případě přihlášené pohledávky do likvidace může likvidátor (nikoliv však statutární orgán) ve smyslu ust. 558 OZ, učinit písemně uznání dluhu. V takovém případě se právo promlčuje za 10 let, kdy k uznání dluhu došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od této lhůty. Pokud by tedy věřitel pohledávku vzniklou z občanskoprávního vztahu - i kdyby byla řádně přihlášena do likvidace - v průběhu trvání promlčecí doby neuplatnil žalobou u soudu a promlčecí doba by tak skončila, jednalo by se o promlčenou pohledávku, která sice nezanikla, avšak v případě uplatnění námitky promlčení protistranou u soudu by pohledávka nebyla soudem pravomocně přiznána a tudíž by byla na dlužníkovi právně nevymahatelná. Vstupem společnosti do likvidace se nepřerušují žádná soudní řízení, ve kterých vystupovala společnost. Tato soudní řízení tedy probíhají dále s tím, že namísto statutárního orgánu jedná jménem společnosti likvidátor, ale účastníkem soudního řízení zůstává nadále společnost. V průběhu likvidace je nadále možné vést proti společnosti výkon rozhodnutí nebo exekuci k uspokojení pohledávky věřitele. V případě přihlášené pohledávky do likvidace může likvidátor ve smyslu ust. 323 OBZ uznat písemně závazek společnosti v likvidaci vůči věřiteli. V takovém případě běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Podle ust. 408 OBZ skončí - bez ohledu na jiná ustanovení OBZ - promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Pokud by tedy věřitel pohledávku z obchodního vztahu (i kdyby byla řádně přihlášena do likvidace) v průběhu trvání promlčecí doby neuplatnil žalobou u soudu, případně pravomocné rozhodnutí nenechal soudně vykonat ve smyslu ust. 408 odst. 2 OBZ, a promlčecí doba by marně uběhla, jednalo by se o promlčenou pohledávku, která sice nezanikla, avšak v případě námitky promlčení protistranou u soudu by pohledávka nebyla soudem pravomocně přiznána a tudíž by byla na dlužníkovi právně nevymahatelná. Jak již bylo výše uvedeno, likvidátor není v likvidaci vázán žádnými pravidly pro uspokojení pohledávek (vyjma mzdových nároků zaměstnanců podle 74 odst. 3 OBZ), na rozdíl od řízení insolvenčního. Lze-li tedy všechny pohledávky v likvidaci uspokojit, není třeba předepisovat pořadí uspokojení věřitelů a bude záviset toliko na systému práce, který si likvidátor zvolí.

Zjistí-li likvidátor z rozvahy nebo kdykoliv poté, že společnost je předlužena, podává insolvenčnímu soudu insolvenční návrh. Není-li tomu tak, zpeněží postupně majetek společnosti. Současně inkasuje pohledávky a průběžně vyrovnává závazky, z nichž prioritně hradí mzdové nároky zaměstnanců společnosti. Likvidační zůstatek lze mezi společníky dělit jen po uspokojení všech známých věřitelů společnosti, přičemž na jeho výplatu nelze společníkům poskytnout žádné zálohy. Zůstávají-li některé pohledávky přihlášených věřitelů sporné, lze společníkům vyplatit podíly na likvidačním zůstatku jen tehdy, jestliže bylo věřiteli sporné pohledávky poskytnuto odpovídající zajištění. Pokud by eventuálně došlo k situaci, že by likvidátor uspokojoval přednostně některé pohledávky na úkor některých věřitelů, bylo by možno při splnění zákonných podmínek takovýmto právním úkonům likvidátora žalobou odporovat podle ust. 42a OZ, nebo v případě následného prohlášení insolvence podle ust. 239 insolvenčního zákona. Podle ust. 42a OZ se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují jeho vykonatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Odporovat je možno právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými ( 116 a 117 OZ), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Skutečným výsledkem s úspěchem podané odporovací žaloby je možnost věřitele požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. Ke dni skončení likvidace uzavře likvidátor účetní knihy a sestaví účetní závěrku. Vypracuje taktéž zprávu o průběhu likvidace a návrh na rozdělení likvidačního zůstatku. Jejich schválením ve společnosti proces likvidace končí. Jakmile likvidace skončí, podává likvidátor návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku. K návrhu na výmaz společnosti z obchodního rejstříku přiloží likvidátor potvrzení územně příslušného státního oblastního archivu, že s ním bylo projednáno zabezpečení archivu a dokumentů zanikající společnosti. Pokud eventuálně dojde k situaci, kdy by se po skončení likvidace, popřípadě po výmazu obchodní společnosti z obchodního rejstříku objevil nový majetek, tento problém řeší ust. 75b OBZ, podle kterého rozhodne soud na návrh státního orgánu, společníka, věřitele nebo dlužníka o obnovení likvidace společnosti a jmenuje likvidátora. Po právní moci rozhodnutí zapíše rejstříkový soud do obchodního rejstříku, že došlo k obnovení likvidace společnosti, a osobu likvidátora. Jestliže se zjistí dosud neznámý majetek po výmazu obchodní společnosti z obchodního rejstříku, rozhodne soud na návrh státního orgánu, společníka, věřitele nebo dlužníka o zrušení zápisu o jejím výmazu a o obnovení likvidace společnosti nebo o jejím vstupu do likvidace a jmenuje likvidátora. Po právní moci rozhodnutí zapíše rejstříkový soud do obchodního rejstříku, že došlo k obnovení společnosti, že společnost je v likvidaci, a osobu likvidátora. Ke dni zápisu do Obchodního rejstříku podle 75b odst. 1 nebo odst. 2 OBZ, sestaví likvidátor zahajovací rozvahu. Ustanovení 68 odst. 8 OBZ se nepoužije. Při postupu podle 75b OBZ však není možné, aby v případech, kdy o zrušení společnosti s likvidací rozhodli společníci nebo příslušný orgán společnosti, došlo k revokaci jejich rozhodnutí, jak to jinak pro takové případy umožňuje již výše předestřené ustanovení 68 odst. 8 OBZ. Po skončení obnovené likvidace musí dojít k výmazu obchodní společnosti z obchodního rejstříku. Veřejné dražby Dražby podle OSŘ

Zákon č. 99/1963 Sb. Občanský soudní řád v platném znění, poslední novela: č. 45/2013 Sb. Podle OSŘ dražby provádějí: Exekutoři Soudy Finanční úřady Celní úřady Občanský soudní řád definuje postup při konání dražeb movitých věcí ( 323 a násl. OSŘ), věcí nemovitých ( 335 a násl. OSŘ) i prodej podniku. Podle tohoto zákonného předpisu jsou také organizovány dražby prováděné podle zákona o exekutorech a zákona o správě daní a poplatků. Dražba movitých věcí Po zajištění předmětů dražby a stanovení jejich ceny se tyto movité věci draží buď přímo v místě, kde tyto věci jsou, nebo u soudu, popř. na jiném vhodném místě ( 328 OSŘ). Čas a místo konání dražby se oznámí povinnému, manželu povinného, orgánu obce (např. obecní, městský úřad), v jejímž obvodu bude dražba konána, a v jejímž obvodu má povinný bydliště. Kromě toho se konání této dražby uveřejní způsobem v místě obvyklým, což zákon blíže nedefinuje. Toto se realizuje formou dražební vyhlášky. V dražební vyhlášce soud uvede a) datum, čas a místo dražby, b) označení dražených věcí, c) zda se věc vydraží samostatně nebo v rámci souboru věcí, d) rozhodnou cenu věci anebo souboru věcí, e) výši nejnižšího podání ( 329 nejnižší podání činí třetinu rozhodné ceny), f) zda se vyžaduje zaplacení jistoty a způsob jejího zaplacení, g) upozornění, že při rozvrhu podstaty se mohou oprávněný, ti, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a další věřitelé domáhat uspokojení jiných vymahatelných pohledávek nebo pohledávek zajištěných zadržovacím nebo zástavním právem nebo zajišťovacím převodem práva, než pro které byl nařízen výkon rozhodnutí, jestliže je přihlásí nejpozději do zahájení dražby, jestliže v přihlášce uvedou výši pohledávky a jejího příslušenství a prokáží-li je příslušnými listinami, a poučení, že k přihláškám, v nichž výše pohledávky nebo jejího příslušenství nebude uvedena, se nepřihlíží; Bylo-li zjištěno, že byla podána žaloba na vyloučení prodávané věci z výkonu rozhodnutí ( 267), soud dražbu této věci odročí až do pravomocného rozhodnutí o žalobě.

Dražbu provádí vykonatel, a to podle platného jednacího řádu - vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR (vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy). Nejnižší podání činí jednu třetinu odhadní nebo úředně stanovené ceny. Vlastní průběh dražby je dán 59 a násl. shora uvedené vyhlášky. Minimální příhoz činí nejméně 50 korun. Dražba movité věci pokračuje, dokud dražitelé na vyzvání slovy poprvé, podruhé činí vyšší podání. Není-li další podání, vykonavatel upozorní dražitele, že nebude-li učiněno vyšší podání, udělí po vyzvání slovy potřetí příklep. Jestliže bezprostředně po skončení shora uvedeného postupu neučiní žádný z dražitelů vyšší podání, vykonavatel udělí příklep tomu dražiteli, který učinil nejvyšší podání. Zaplatí-li vydražitel nejvyšší podání řádně a včas, přejde na vydražitele vlastnické právo k vydražené věci anebo souboru vydražených věcí, a to s právními účinky k okamžiku udělení příklepu. Přechodem vlastnictví na vydražitele zanikají zástavní a zadržovací práva a další závady váznoucí na věci. Nepřevezme-li vydražitel vydražené věci do 1 měsíce po doplacení nejvyššího podání, postupuje soud podle 330 odst. 2 a 3 soud nařídí opětovnou dražbu. Dražbu lze provést i elektronicky s využitím internetu (novela OSŘ). V případě této formy dražby soud v dražební vyhlášce stanoví a) způsob registrace dražitelů a způsob, jakým jsou dražitelé povinni sdělit svoje jméno, příjmení, adresu místa trvalého pobytu, rodné číslo, a nebylo-li přiděleno, datum narození, b) způsob informování o postupu při dražbě nebo odkaz na internetové stránky, na kterých je tento postup zveřejněn, c) adresu internetové stránky, na které se dražba bude konat a kde může veřejnost dražbu sledovat, d) datum a čas zahájení a ukončení dražby, během kterého lze zvyšovat podání, e) způsob a dobu, do které je vydražitel povinen zaplatit nejvyšší podání; lhůta pro zaplacení nebo doplacení nejvyššího podání nesmí být delší než 10 dnů od udělení příklepu, f) informaci o tom, kdy a kde po doplacení nejvyššího podání lze vydražené věci převzít, g) termín přihlášení pohledávek, h) termín uplatnění předkupního práva a způsob sdělení rozhodnutí, zda je předkupní právo prokázáno, i) způsob zveřejnění informace o příklepu. Učinilo-li více dražitelů stejné nejvyšší podání, udělí soud příklep nejprve tomu dražiteli, kterému svědčí předkupní právo. Není-li příklep takto udělen, udělí jej dražiteli, který podání učinil jako první. Ustanovení 329 odst. 3 se nepoužije. OSŘ. Pro dražbu provedenou elektronicky platí obdobně ustanovení o klasické dražbě dle 328b až 330 Dražba nemovitých věcí Dražba nemovitých věcí se provádí dle 335 a násl. OSŘ.

Předpokladem je označení nemovitostí oprávněným, jejichž prodej je navrhován a řádné doložení vlastnického práva povinného. V usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí soud povinnému a) zakáže, aby po doručení usnesení nemovitost převedl na někoho jiného nebo ji zatížil; b) uloží, aby soudu do 15 dnů od doručení usnesení oznámil, zda a kdo má k nemovitosti předkupní právo, právo odpovídající věcnému břemeni nebo nájemní právo, s poučením, že při neoznámení povinný odpovídá za škodu tím způsobenou. Po právní moci usnesení o ceně, tj. stanovení v místě a čase ceny obvyklé po odečtení závad váznoucích na předmětu dražby, soud nařídí dražební jednání (dražbu) formou usnesení, kde ve výroku tohoto usnesení (dražební vyhlášce) uvede: a) datum, čas a místo dražebního jednání ( 336d), b) označení nemovitosti a jejího příslušenství [ 336a odst. 1 písm. a) a b)], c) pořadové číslo dražebního jednání, d) výslednou cenu [ 336a odst. 1 písm. c)], e) výši nejnižšího podání ( 336e odst. 1), f) výši jistoty a způsob jejího zaplacení ( 336e odst. 2), nebo sdělení, že se zaplacení jistoty nevyžaduje, g) věcná břemena a nájemní práva, která prodejem nemovitosti v dražbě nezaniknou [ 336a odst. 1 písm. d)], h) předpoklady, za kterých vydražitel může převzít vydraženou nemovitost a za kterých se stane jejím vlastníkem ( 336l odst. 1 a 2). V dražební vyhlášce soud vyzve a) každého, kdo má právo, které nepřipouští dražbu ( 267), aby je uplatnil u soudu a aby takové uplatnění práva prokázal nejpozději před zahájením dražebního jednání, s upozorněním, že jinak k jeho právu nebude při provedení výkonu rozhodnutí přihlíženo, b) každého, kdo má k nemovitosti nájemní právo nebo věcné břemeno nezapsané v katastru nemovitostí, které není uvedeno v dražební vyhlášce, nejde-li o nájemce bytu nebo oprávněného z věcného břemene bydlení, aby takové právo soudu oznámil a doložil ho listinami, jinak takové právo zanikne příklepem. V dražební vyhlášce soud upozorní a) oprávněného, ty, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a další věřitele povinného, že se mohou domáhat uspokojení jiných vymahatelných pohledávek nebo pohledávek zajištěných zástavním právem, než pro které byl nařízen výkon rozhodnutí, jestliže je přihlásí nejpozději do zahájení dražebního jednání a přihláška bude obsahovat náležitosti podle 336f odst. 2 a 3, a poučení, že k přihláškám, v nichž výše pohledávky nebo jejího příslušenství nebude uvedena, se nepřihlíží ( 336f), b) oprávněného, ty, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a další věřitele a povinného, že mohou popřít přihlášené pohledávky co do jejich pravosti, výše, zařazení do skupiny a pořadí, a to nejpozději do 15 dnů ode dne zveřejnění oznámení podle 336p odst. 1, nebo v téže lhůtě žádat, aby k rozvržení rozdělované podstaty bylo nařízeno jednání, a poučí je, že k námitkám a žádosti o jednání učiněným později se nepřihlíží, c) dražitele, zda se připouští, aby nejvyšší podání bylo doplaceno úvěrem se zřízením zástavního práva na vydražené nemovitosti, d) osoby, které mají k nemovitosti předkupní právo, že ho mohou uplatnit jen v dražbě jako dražitelé a že udělením příklepu předkupní právo zaniká.

Dražební vyhláška je doručena oprávněnému, povinnému a dalším osobám uvedeným v 336c OSŘ. Kromě toho je dražební vyhláška (nebo její podstatný obsah) zveřejněna na úřední desce soudu a úřední desce obecního úřadu, kde se dražená nemovitost nachází. V odůvodněných případech může soud dražební vyhlášku nebo její podstatný obsah zveřejnit v tisku či jiným vhodným způsobem. Dražbu lze uskutečnit v místě, kde se nachází nemovitost, nebo u soudu anebo na jiném vhodném místě, a to až po 30 dnech po dni vydání dražební vyhlášky. Dražební jednání (dražbu) může řídit jen soudce, přičemž jednotlivé úkony při jednání, jimiž se nerozhoduje, může na základě pověření a pokynů soudce provést vykonavatel nebo jiný zaměstnanec soudu. Dražba se koná, dokud dražitelé činí podání. Dražitelé jsou vázáni svými podáními, dokud soud neudělí příklep. I v tomto případě (stejně jako u movitých věcí) lze dražbu provést i elektronicky s využitím internetu. V dražební vyhlášce soud stanoví a) způsob registrace dražitelů a způsob, jakým jsou dražitelé povinni sdělit svoje jméno, příjmení, bydliště, rodné číslo, a nebylo-li přiděleno, datum narození, b) způsob informování o postupu při dražbě nebo odkaz na internetové stránky, na kterých je tento postup zveřejněn, c) adresu internetové stránky, na které se dražba bude konat a kde může veřejnost dražbu sledovat, d) datum a čas zahájení a ukončení dražby, během kterého lze zvyšovat podání, e) termín, do kterého vydražitel musí sdělit, zda bude nejvyšší podání platit úvěrem se zřízením zástavního práva k vydražené nemovitosti, f) termín přihlášení pohledávek, g) termín prokázání podání vylučovací žaloby, h) termín uplatnění předkupního práva a způsob sdělení rozhodnutí, zda je předkupní právo prokázáno. Učinilo-li více dražitelů stejné nejvyšší podání, udělí soud příklep nejprve tomu dražiteli, kterému svědčí předkupní právo. Není-li příklep takto udělen, udělí jej dražiteli, který podání učinil jako první. Ustanovení 336j odst. 1 věty druhé se nepoužije. Pro dražbu provedenou elektronicky platí obdobně ustanovení 336b až 336n. Dražbu lze uskutečnit v místě, kde se nachází nemovitost, nebo u soudu anebo na jiném vhodném místě. Dražební jednání soud nařídí nejméně 30 dnů po dni vydání dražební vyhlášky. Nejnižší podání soud stanoví ve výši dvou třetin výsledné ceny. Výši jistoty soud stanoví podle okolností případu, nejvýše však v částce nepřevyšující tři čtvrtiny nejnižšího podání. Jistotu lze zaplatit buď v hotovosti do pokladny soudu, nepřesahuje-li částku stanovenou jako nejvyšší možnou pro platbu v hotovosti podle zvláštního právního předpisu, nebo platbou na účet soudu. K platbě na účet soudu lze přihlédnout jen tehdy, bylo-li před zahájením dražebního jednání zjištěno, že na účet soudu došla. Ten, kdo hodlá uplatnit při dražbě své předkupní právo, musí je soudu prokázat nejpozději před zahájením dražebního jednání. Věřitel, který má pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitosti anebo který má proti povinnému pohledávku přiznanou rozhodnutím, smírem nebo jiným titulem uvedeným v 274 (vymahatelnou pohledávku), může ji do řízení přihlásit nejpozději do zahájení dražebního jednání. Přihláška musí obsahovat a) výši pohledávky a jejího příslušenství, jejíhož uspokojení se věřitel povinného domáhá,

b) vyčíslení pohledávky ke dni konání dražby, c) údaj o tom, do jaké skupiny pohledávka patří, d) skutečnosti významné pro pořadí pohledávky. Dražební jednání může řídit jen soudce. Jednotlivé úkony při jednání, jimiž se nerozhoduje, může na základě pověření soudce provést vykonavatel nebo jiný zaměstnanec soudu; řídí se přitom pokyny soudce. Jako dražitel se může jednání zúčastnit pouze ten, kdo zaplatil do zahájení dražebního jednání jistotu, pokud nebylo v dražební vyhlášce uvedeno, že se složení jistoty nevyžaduje. Příklep lze udělit tomu, kdo učinil nejvyšší podání a u něhož jsou splněny další podmínky stanovené zákonem. Učinilo-li více dražitelů stejné nejvyšší podání, udělí soud příklep nejprve tomu, komu svědčí předkupní právo. Není-li příklep takto udělen, udělí jej dražiteli, který byl určen losem. úvěru. Před udělením příklepu se soudce dotáže vydražitele, zda nejvyšší podání bude doplácet pomocí V usnesení o příklepu soud a) stanoví lhůtu k zaplacení nejvyššího podání, která počíná dnem právní moci příklepu a nesmí být delší než 2 měsíce, nebo b) uloží vydražiteli, aby do 2 měsíců od nabytí právní moci předložil smlouvu podle 336l odst. 4 nebo aby v této lhůtě doplatil nejvyšší podání. Soud v usnesení o příklepu podle odstavce 3 uloží povinnému, aby vydraženou nemovitost vyklidil nejpozději do 15 dnů od nabytí právní moci usnesení nebo doplacení nejvyššího podání, nastalo-li později, a poučí účastníky o možnosti postupovat podle 336ja odst. 1 s vyčíslením, jaký je minimální předražek a do kdy musí být učiněn. Na nejvyšší podání se započte vydražitelem složená jistota. Dražitelům, kterým nebyl udělen příklep, se vrátí zaplacená jistota po skončení dražebního jednání. Vydražitel je oprávněn převzít vydraženou nemovitost s příslušenstvím dnem následujícím po doplacení nejvyššího podání, nejdříve však po uplynutí lhůty podle 336ja odst. 1; byl-li však podán takový návrh, nemovitost s příslušenstvím lze převzít dnem následujícím po dni, kdy bylo předražiteli doručeno usnesení o předražku. Vydražitel se stává vlastníkem vydražené nemovitosti s příslušenstvím, nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání, a to ke dni vydání usnesení o příklepu. Předražitel se stává vlastníkem nemovitosti s příslušenstvím, nabylo-li usnesení o předražku právní moci a předražek byl zaplacen, a to ke dni jeho vydání. Nejvyšší podání nebo předražek lze zaplatit buď v hotovosti do pokladny soudu, nepřesahuje-li částku stanovenou jako nejvyšší možnou pro platbu v hotovosti podle zvláštního právního předpisu, nebo platbou na účet soudu. Od povinnosti zaplatit nejvyšší podání je vydražitel osvobozen nejvýše do výše dvou třetin nejvyššího podání, pokud lze důvodně předpokládat, že v takové výši dojde k uspokojení jeho přihlášené pohledávky v rozvrhu. Z rozdělované podstaty se uspokojují postupně podle těchto skupin:

a) pohledávky nákladů vzniklých státu v tomto řízení, b) pohledávky z hypotečních úvěrů nebo části těchto pohledávek sloužící ke krytí jmenovité hodnoty hypotečních zástavních listů, c) pohledávka oprávněného, pohledávka toho, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, a pohledávky zajištěné zástavním právem nebo zajišťovacím převodem práva, d) pohledávky nedoplatků výživného, e) pohledávky daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, f) ostatní pohledávky. Dražby dobrovolné a nedobrovolné Na úvod je nutné říci, že dobrovolná a nedobrovolná dražba jsou instituty, které mají svůj zákonný podklad v zákoně č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen ZVD), v případě dražby nedobrovolné rovněž v zákoně č. 99/1963, občanský soudní řád a potažmo v zákoně č. 120/2001, exekuční řád. U nedobrovolné dražby z tohoto důvodu rozlišujeme dražbu v rámci exekuce a nedobrovolnou dražbu, jejíž postup upravuje již zmiňovaný zákon č. 26/2000 Sb. Lze uvést, že hlavní výhodou dražeb dobrovolných oproti nedobrovolným je především možnost dosáhnout v rámci dobrovolné dražby výrazně vyšší vydražené ceny daného předmětu. Je zároveň otázkou, do jaké míry má samotný dražebník v rámci nedobrovolné dražby zájem na tom, aby konečná cena byla co nejvyšší. Důležitá pro něj může být pouze skutečnost, aby byly uhrazeny jeho náklady a to v prvé řadě, a následně také pohledávka věřitele. Přebytek bude vrácen dlužníkovi, ale je pro dražebníka důležité, aby daný přebytek byl co nejvyšší? S otázkou dosažení nejvyšší možné tržní ceny daného předmětu úzce souvisí hledisko vyvolávací ceny. Bez ohledu na motivaci dražebníka vydražit předmět dražby za co nejvyšší cenu je nutné upozornit na skutečnost, že ZVD sám o sobě v tomto směru pomáhá spíše tomu, kdo se rozhodl pro dražbu dobrovolnou. U dobrovolné dražby totiž výše vyvolávací ceny vychází z dohody mezi navrhovatelem na jedné straně, tedy vlastníkem, popř. subjektem, který je oprávněn zcizit předmět dražby (likvidátor, insolvenční správce), a dražebníkem na straně druhé. Toto je velice důležitý aspekt, který značně ovlivňuje výši konečné vylicitované ceny. Důležitost takového hlediska je znásobena při skutečnosti, že předmětem dražby je nemovitost. U dražby nedobrovolné podle ZVD činí nejnižší podání nejméně polovinu odhadní ceny, u dražeb v rámci exekucí dokonce dvě třetiny tržní ceny nemovitosti, jež stanoví znalecký posudek. Možnost zvolit si počáteční cenu, za kterou se bude daná věc dražit, a zároveň výši příhozů, se jeví jako velká výhoda dobrovolných dražeb. Díky tomu, se dražby může zúčastnit podstatně větší okruh přihazujících a tudíž i konečná cena dané věci bude patrně mnohem vyšší. Na druhé straně novelou zákona č. 396/2012 Sb. byl do exekučního řádu včleněn tzv. předražek. Jedná se o možnost kohokoli, s výjimkou zákonem vyjmenovaných osob, navrhnout za vydraženou nemovitost částku o nejméně 25% vyšší, než jaké bylo učiněno nejvyšší podání. Tento návrh lze učinit do 15 dnů ode dne

zveřejnění usnesení o příklepu. Tento institut zvyšuje možnost vyššího vydražení předmětu dražby a z tohoto pohledu se může nedobrovolná dražba v některých případech jevit ve svém důsledku jako výhodnější řešení. Ze samotného označení dražby dobrovolné vyplývá právo vlastníka dobrovolně upustit od dražby ( 22 ZVD). K tomu může dojít mimo jiné na základě jeho písemné žádosti, avšak nejpozději do zahájení dražby. Jedná se o další rozdíl a můžeme říci i výhodu oproti dražbě nedobrovolné, v jejímž rámci toto právo vlastníkovi předmětu nepřísluší, resp. bez nutnosti splnění určitých podmínek ( 46 ZVD). S dobrovolností je samozřejmě spjato právo vlastníka určit samotný předmět dražby. V exekučním řádu naproti tomu v 68 nalezneme pouze možnost navrhovatele podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu věci. Závěrem je možno uvést, že z výše uvedeného srovnání vychází lépe provedení dobrovolné dražby ve smyslu zákona č. 26/2000 Sb. Záleží zde pouze na vůli samotného vlastníka, jakou věc určí za předmět dražby. Do zahájení dražby si může vlastník rozmyslet svůj původní záměr a od dražby odstoupit. V neposlední řadě, pokud k dražbě přece jen dojde, z. č. 26/2000 Sb. zaručuje vlastníkovi výhodnější podmínky pro její průběh, když výši vyvolávací ceny nechává na dohodě mezi navrhovatelem a dražebníkem. V rámci dobrovolné dražby má vlastník možnost lépe ovlivnit průběh dražby a tím i zajistit dosažení vyšší tržní ceny za vydraženou věc. Vlivem poslední novely exekučního řádu, která je v současnosti velmi aktuální, však přibyl institut tzv. předražku, který by mohl, resp. měl v budoucnu pomoci ke zvýšení ceny draženého předmětu v rámci nedobrovolných dražeb, a tím také zajistit efektivnější uspokojení pohledávek věřitelů. Až praxe však ukáže, nakolik bude tento institut opravdu využíván. Příprava na insolvenční řízení Hrozící úpadek indicie pro dlužníka V každém obchodně-závazkovém vztahu může dojít k situaci, kdy se Váš obchodní partner případně Vy, ocitnete v situaci prvotní či druhotné platební neschopnosti. Takováto situace by pro Vás měla být informací o možném prodlení Vašeho obchodního partnera nebo přímo o jeho hrozícím úpadku. Nejlepším způsobem prevence proti případnému úpadku je řádná a pečlivá evidence a v neposlední řadě i práce s dluhy. V případě, že se sami stanete dlužníky platí taková pravidla i pro Vás. Kromě klasických postupů řešení dlužnických krizí a následných sporů mezi dlužníkem a věřiteli uvedl insolvenční zákon v platnost preventivní prostředek tzv. hrozící úpadek. Dřívější právní úprava umožňovala zahájit konkursní řízení až teprve v okamžiku, kdy bylo zcela jasné, že se dlužník nalézá v úpadku. Nový insolvenční zákon umožňuje dlužníku reagovat již v době, kdy úpadek teprve hrozí. Hrozící úpadek lze v podstatě charakterizovat jako dlužníkem důvodně předpokládaná neschopnost splnit řádně a včas podstatnou část jeho peněžitých dluhů. Taková situace může samozřejmě nastat i u Vás. Dlužník, může dle insolvenčního zákona postupovat tak, že bude v případě hrozícího úpadku uvažovat o podání insolvenčního návrhu. Včasným podáním insolvenčního návrhu a aktivní spoluprací s ostatními věřiteli se zvyšují šance na nelikvidační způsob řešení úpadku a také na jeho překonání. Hrozícím úpadkem se rozumí situace, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků. Návrh na zahájení insolvenčního řízení z důvodu hrozícího úpadku je oprávněn podat pouze dlužník. Užití tohoto institutu by mělo pro dlužníka představovat možnost, zejména pak v kombinaci se způsobem řešení úpadku reorganizací, dosáhnout toho, aby dlužník mohl včasným zákrokem zachovat svou výrobu a zaměstnanost.

Novým pojmem v insolvenčním právu je pojem hrozícího úpadku. Tento je obsažen v odstavci 4 3 insolvenčního zákona. Jedná se o situaci, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků. Toto pojetí můžeme nazvat též hrozící platební neschopností, neboť možnost nehrazení podstatné části dlužníkových závazků je jedna z alternativ platební neschopnosti dle odst. 2. Přítomnost vícero věřitelů ani jiné podmínky zde zákon nepředpokládá. Tímto řešením tak zákonodárce sledoval jasný cíl. Jelikož se za nežádoucí stav považuje trend, kdy většina návrhů na prohlášení konkursu je v ČR podávána prozatím toliko věřiteli, přišel zákonodárce s myšlenkou změnit tento stav vedle jiného i tím, že by se dlužníci mohli dostat do režimu insolvenčního řízení podstatně dříve než je tomu dnes, tj. již za situace, kdy předpokládají, že v krátké době nebudou moci dostát svým budoucím závazkům. 29 S tímto názorem se lze ztotožnit, neboť z hlediska zachování ekonomické činnosti dlužníka a možnosti jeho sanace je vhodné přistoupit k řešení jeho možného úpadku již před tím, než vlastní úpadek nastane. Věřitelé mají ovšem jen pramalou možnost dobře odhadnout budoucí situaci dlužníka, zatímco dlužník sám je schopen dobře rozpoznat své možnosti a v případě takového hrozícího úpadku začít tento řešit včas při snaze zachránit vlastní budoucí činnost. Jak dále P. Taranda uvádí, tento institut by bylo zvláště vhodné používat v kombinaci s řešením hrozícího úpadku reorganizací. Jak vyplývá z výše uvedeného, z hlediska pojmosloví může dle InsZ insolvence existovat sama o sobě, ovšem nemusí být nutně platební neschopností, tedy/popř. vést k úpadku, stejně tak i úpadek může dle odst. 3 nastat i bez platební neschopnosti, teoreticky i bez insolvence. 30 Zatímco úpadek, popřípadě hrozící úpadek, označují konkrétní skutečnost nastalou za splnění zákonných kritérií, pojem insolvence není přesně definován. Insolvence v užším zákonném významu 31 je ale nutnou podmínkou úpadku dle odst. 1, insolvence v širším slova smyslu ovšem může existovat sama o sobě, i když pojem platební neschopnosti nenaplňuje. Pojmy úpadek, insolvence i platební neschopnost se tak významově překrývají jen zčásti a nelze je zaměňovat ani vzájemně podřazovat. Souvislost můžeme shledat pouze mezi insolvencí a platební neschopností, když platební neschopnost je v zásadě kvalifikovanou insolvencí. Zákonná povinnost k podání insolvenčního návrhu a rizika spojená s nesplněním této povinnosti Povinnost podat insolvenční návrh je zakotvena v 98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) (dále jen InsZ ) a vztahuje se jednak na všechny právnické osoby a jednak na fyzické osoby podnikatele Insolvenční návrh je povinen podat dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou podnikatelem, a to: bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik. Povinnost podat insolvenční návrh mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. 29 TARANDA, P.: Nad definicí úpadku v novém insolventním zákoně. Daňová a hospodářská kartotéka, 2007, č. 3, s. 25. 30 v případě že dlužník je objektivně předlužen, ale i přesto (zatím) své závazky hradí 31 de lege platební neschopnost

Insolvenční navrhovatel může vzít insolvenční návrh zpět až do vydání rozhodnutí o úpadku nebo do právní moci jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu. Povinnost podat insolvenční návrh je vázána na okamžik, kdy se dlužník dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku, tedy jakmile zjistí, že a) je v platební neschopnosti (tj., že má více věřitelů a peněžité závazky po splatnosti více než 30 dnů, které není schopen plnit) nebo, že b) je předlužen (tj., že má více věřitelů a závazky vyšší než majetek s tím, že při stanovení hodnoty majetku dlužníka se ve smyslu 3 odst. 3 IZ přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat. ). Jakmile tento okamžik nastane, musí dlužník podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu. K výše uvedenému lze dodat, že existenci úpadku jak ve formě platební neschopnosti, tak ve formě předlužení podmiňuje mnohost věřitelů dle judikatury tedy dlužník musí mít alespoň 2 věřitele, z nichž každý je věřitelem samostatného závazku. Pro úplnost je třeba uvést, že i formulace ustanovení 193 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění, podporuje názor, že dlužník musí konat bez zbytečného odkladu. Dle tohoto ustanovení má statutární orgán povinnost svolat bez odkladu valnou hromadu a navrhnout valné hromadě přijetí opatření ke zlepšení situace společnosti, jakmile zjistí, že celková ztráta společnosti na základě jakékoliv účetní závěrky dosáhla takové výše, že při jejím uhrazení z disponibilních zdrojů společnosti by neuhrazená ztráta dosáhla poloviny základního kapitálu společnosti, anebo zjistí, že se společnost dostala do úpadku. To znamená, že i citované ustanovení obchodního zákoníku ukládá statutárnímu orgánu povinnosti spojené s insolvenční problematikou, tj. eventuálně řešit podání insolvenčního návrhu. Obecně platí, že osoba, která v rozporu se svými povinnostmi nepodala insolvenční návrh (zpravidla statutární orgán), odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti. Zákon dnes přímo stanoví, že škoda nebo jiná újma, za kterou odpovídá tato osoba, bude vyčíslena jako rozdíl mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky věřitele a částkou kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky skutečně obdržel. Důkazní břemeno o okolnostech, které by případně takovou odpovědnost vylučovaly, přesunul zákon na tuto osobu. Lze předpokládat, že tato osoba důkazní břemeno neunese, pokud neprokáže nade vší pochybnost, že jednala s péčí řádného hospodáře a v mezích rozumného podnikatelského rizika. Osobní odpovědnost za nepodání řádného a včasného insolvenčního návrhu se tedy týká osob v postavení manažerů, statutárních orgánů, v určitých případech i akcionářů a společníků, pokud jednají jako ovládající osoby Je tedy na těchto osobách, aby kvalifikovaně vyhodnotili s péčí řádného hospodáře ekonomickou situaci společnosti

zodpověděli si otázku, zda s přihlédnutím k aktuální výši majetku podnikatele a s přihlédnutím k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat či ne V souvislosti s odpovědností těchto osob je třeba vždy mít na vědomí, že částečné plnění závazků věřitelům nebo plnění jen některým věřitelům není možné jinak než v insolvenčním řízení, podle pravidel, která stanoví insolvenční zákon. Nesplnění zákonné povinnosti k podání insolvenčního návrhu s sebou přináší i trestněprávní souvislosti. Při opožděném podání insolvenčního návrhu nebo nepodání insolvenčního návrhu se mohou odpovědné osoby dopustit zejména těchto trestných činů: Poškození věřitele podle 222 trestního zákona Kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že a) zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část svého majetku, b) postoupí svou pohledávku, anebo převezme dluh jiného, c) zatíží věc, která je předmětem závazku, nebo ji pronajme, d) předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek, e) předstírá nebo uzná právo nebo závazek ve větším rozsahu, než odpovídá skutečnosti, f) předstírá splnění závazku, nebo g) předstírá úpadek nebo svůj majetek jinak zdánlivě zmenšuje nebo předstírá jeho zánik, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Stejně bude potrestán, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že a) zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní, byť i jen část majetku dlužníka, nebo b) k majetku dlužníka uplatní neexistující právo nebo pohledávku nebo existující právo nebo pohledávku ve vyšší hodnotě či lepším pořadí, než jaké má, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou. Zvýhodnění věřitele podle 223 trestního zákona Kdo jako dlužník, který je v úpadku, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele zvýhodněním jiného věřitele, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. Způsobení úpadku podle 224 trestního zákona Kdo, byť i z hrubé nedbalosti, si přivodí úpadek tím, že a) činí vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrům, b) spravuje svůj majetek způsobem, který neodpovídá zákonem mu uloženým nebo smluvně převzatým povinnostem nebo je s nimi v hrubém nepoměru, c) užívá poskytnutý úvěr v rozporu nebo hrubém nepoměru s jeho účelem, d) poskytuje ze svého majetku půjčky nebo úvěry jiným osobám, ač to je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům, nebo

e) učiní nad rámec obvyklého podnikatelského rizika obchod nebo operaci, která nenáleží k jeho pravidelné podnikatelské činnosti nebo je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. Stejně bude potrestán, kdo, byť i z hrubé nedbalosti, přijme nový závazek nebo zřídí zástavu, ač ví, že je v úpadku, a tím zhorší postavení dosavadních věřitelů. Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle 254 trestního zákona Kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Stejně bude potrestán, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek anebo v takových podkladech zamlčí podstatné skutečnosti, kdo v podkladech sloužících pro vypracování znaleckého posudku, který se přikládá k návrhu na zápis do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo v takových podkladech zamlčí podstatné údaje, nebo kdo jiného ohrozí nebo omezí na právech tím, že bez zbytečného odkladu nepodá návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek nebo neuloží listinu do sbírky listin, ač je k tomu podle zákona nebo smlouvy povinen. Podvod podle 209 trestního zákona (1) Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. (3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu. (4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, b) spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, c) spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, nebo

d) způsobí-li takovým činem značnou škodu. (5) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu, nebo b) spáchá-li takový čin v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu vlastizrady ( 309), teroristického útoku ( 311) nebo teroru ( 312). (6) Příprava je trestná. Odpovědnost za řádný návrh Zákon výslovně stanoví, že povinnost podat insolvenční návrh není splněna, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu vinou navrhovatele zastaveno nebo byl-li jeho insolvenční návrh odmítnut. V případě vadného návrhu nastupuje riziko civilní i trestní odpovědnosti odpovědných osob. 1.2. Modelový případ: povinnost k podání insolvenčního návrhu Dne 23. 1. 2005 byla založena obchodní společnost ABC, s.r.o., která mj. provozuje nestátní zdravotnické zařízení, a to Nemocnici v Horní Dolní. Dne 15. 11. 2011 došlo převodem 100% obchodního podílu ke změně vlastnické struktury společnosti ABC, s.r.o., (dále jen ABC) kdy se novým jediným společníkem stal František Novák. Současně došlo ke změně statutárního orgánu, kdy se František Novák stal nově jediným jednatelem společnosti. Uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu, na jejímž základě se František Novák stal novým společníkem společnosti ABC předcházel rozsáhlý ekonomický a právní audit, který vycházel z údajů, informací a vysvětlení původního společníka společnosti Bohumila Stejskala a zejména z účetnictví, které bylo za tímto účelem Bohumilem Stejskalem budoucímu novému společníkovi Františku Novákovi poskytnuto. V rámci ekonomického auditu bylo zjištěno a následně i původním společníkem Bohumilem Stejskalem potvrzeno, že společnost ABC je zatížena závazky v úrovni 62 mil. Kč. Za tohoto stavu František Novák zvažoval, zda a za jakých podmínek do společnosti ABC vstoupí a zda dokáže obchodní společnost ABC restrukturalizovat a dostat ji ze zjištěné ztráty na úroveň řádně hospodařícího podnikatelského subjektu. V této souvislosti proběhla mezi Františkem Novákem a Bohumilem Stejskalem nespočetná jednání, jejímž cílem bylo stanovení podmínek prodeje obchodního podílu ve společnosti ABC. Výsledkem těchto jednání bylo stanovení ceny za převod obchodního podílu ve společnosti ABC v úrovni 1 mil. Kč, když takto dohodnutá cena zohledňovala hospodářský stav společnosti ABC a její zatížení zjištěnými závazky. Rozhodnutí Františka Nováka vstoupit do společnosti ABC a koupit její obchodní podíl a stát se jediným jejím společníkem a jednatelem bylo podpořeno i pozitivním stanoviskem financující banky, která prostřednictvím nového společníka ve společnosti ABC poskytla společnosti ABC úvěrové financování.

Poté, co se František Novák stal jediným společníkem (15. 11. 2011) a jednatelem společnosti ABC, začal realizovat nezbytné změny představující její restrukturalizaci. Ve společnosti ABC došlo k výměně klíčových manažerů a stejně tak došlo ke změnám ve struktuře společnosti a v rozsahu poskytovaných zdravotnických služeb v rámci nemocnice, jejímž provozovatelem byla společnost ABC. V této době vše probíhalo dle předem zpracovaného podnikatelského záměru a tím byly naplňovány představy nejen nového společníka Františka Nováka, ale i financující banky. Zásadní změna nastala zhruba po 6 měsících, kdy společnosti ABC začaly docházet výzvy k zaplacení závazků, o jejichž existenci neměl František Novák žádné povědomí, neboť závazky popsané v těchto výzvách nebyly žádným způsobem zobrazeny a zachyceny v předaném účetnictví a nový společník o nich ani nebyl žádným způsobem informován ze strany původního společníka společnosti ABC Bohumila Stejskala. František Novák byl nyní postaven do situace, kdy dne 15. 11. 2011 došlo na základě smlouvy o převodu obchodního podílu k převodu 100% obchodního podílu ve společnosti ABC ze stávajícího společníka na nového společníka s tím, že nový společník (František Novák) byl před tímto převodem seznámen s účetními podklady společnosti ABC, které však neodrážely její skutečný finanční stav. Dle těchto podkladů a v souladu se smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 15. 11. 2011 měla společnost ABC vykazovat závazky do maximální výše -62,000.000,- Kč. Jak však vyplynulo z následně zpracované rozvahy, která byla vypracována dle skutečných účetních údajů, reálná výše tohoto ekonomického ukazatele činila v dané době -94.000.000,- Kč. Toto zjištění se samozřejmě negativně odrazilo na vztahu s financující bankou. Tímto jednáním došlo k zastření skutečného finančního stavu společnosti ABC v době převodu obchodního podílu a tedy i k výraznému ovlivnění nového společníka při rozhodování o kapitálové účasti ve společnosti ABC a akceptaci ceny převáděného obchodního podílu v této společnosti. Věc byla postoupena orgánům činným v trestním řízení, avšak tento směr celého případu není předmětem této případové studie. Za tohoto stavu, kdy František Novák musel zajistit rekonstrukci účetnictví tak, aby odpovídalo platným právním předpisům a musel začít řešit svou zákonnou povinnost k podání dlužnického insolvenčního návrhu. František Novák musel hodnotit ve všech souvislostech zákonné podmínky upravující povinnost k podání insolvenčního návrhu, tedy že: Povinnost podat insolvenční návrh je vázána na okamžik, kdy se dlužník dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku, tedy jakmile zjistí, že a) je v platební neschopnosti (tj., že má více věřitelů a peněžité závazky po splatnosti více než 30 dnů, které není schopen plnit) nebo, že b) je předlužen (tj., že má více věřitelů a závazky vyšší než majetek s tím, že při stanovení hodnoty majetku dlužníka se ve smyslu 3 odst. 3 IZ přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat. ). František Novák si byl vědom i své ekonomické a trestněprávní odpovědnosti, avšak na druhé straně si plně uvědomoval, že obchodní společnost ABC provozuje veřejné zdravotnické zařízení v Horní Dolní, že tato obchodní společnost zaměstnává cca 230 zaměstnanců a že v této době je ve veřejné zdravotnickém zařízení hospitalizováno 256 pacientů, z nichž u 42 pacientů jejich zdravotní stav ani neumožňuje jejich převoz do jiného zdravotnického zařízení. Byl si vědom, že pro provoz zdravotnického zařízení (nemocnice) je nezbytné denně provádět platby na nákupy léků a zdravotnického materiálu. V dané době František Novák celou situaci vyhodnotil tak, že i přes nově zjištěné závazky společnosti ABC není na místě řešit ekonomickou situaci této společnosti prostřednictvím insolvenčního řízení a rozhodl se, že

insolvenční návrh na společnost, v které získal majetkovou účast a jejím byl jednatelem nepodá. Toto rozhodnutí bylo samozřejmě konzultováno s financující bankou, která Františka Nováka v jeho rozhodnutí podpořila a navíc mu poskytla další úvěrové financování. František Novák se dostal do situace, kdy teprve budoucnost měla ukázat, zda jeho rozhodnutí nepodat insolvenční návrh bylo správné. V opačném případě musel počítat s tím, že nastoupí jeho ekonomická a trestněprávní odpovědnost. V oblasti ekonomické odpovědnosti byl vystaven tomu, že by odpovídal věřitelům za škodu nebo jinou újmu, kterou by způsobil porušením povinnosti k podání insolvenčního návrhu s tím, že zákon dnes přímo stanoví, že škoda nebo jiná újma, za kterou odpovídá tato osoba, bude vyčíslena jako rozdíl mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky věřitele a částkou kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky skutečně obdržel. V oblasti trestněprávní odpovědnosti musel počítat s tím, že při opožděném podání insolvenčního návrhu nebo nepodání insolvenčního návrhu se mohou odpovědné osoby dopustit zejména těchto trestných činů: Poškození věřitele podle 222 trestního zákona Kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že a) zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část svého majetku, b) postoupí svou pohledávku, anebo převezme dluh jiného, c) zatíží věc, která je předmětem závazku, nebo ji pronajme, d) předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek, e) předstírá nebo uzná právo nebo závazek ve větším rozsahu, než odpovídá skutečnosti, f) předstírá splnění závazku, nebo g) předstírá úpadek nebo svůj majetek jinak zdánlivě zmenšuje nebo předstírá jeho zánik, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Stejně bude potrestán, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že a) zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní, byť i jen část majetku dlužníka, nebo b) k majetku dlužníka uplatní neexistující právo nebo pohledávku nebo existující právo nebo pohledávku ve vyšší hodnotě či lepším pořadí, než jaké má, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou. Zvýhodnění věřitele podle 223 trestního zákona Kdo jako dlužník, který je v úpadku, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele zvýhodněním jiného věřitele, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. Způsobení úpadku podle 224 trestního zákona Kdo, byť i z hrubé nedbalosti, si přivodí úpadek tím, že a) činí vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrům, b) spravuje svůj majetek způsobem, který neodpovídá zákonem mu uloženým nebo smluvně převzatým povinnostem nebo je s nimi v hrubém nepoměru, c) užívá poskytnutý úvěr v rozporu nebo hrubém nepoměru s jeho účelem,

d) poskytuje ze svého majetku půjčky nebo úvěry jiným osobám, ač to je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům, nebo e) učiní nad rámec obvyklého podnikatelského rizika obchod nebo operaci, která nenáleží k jeho pravidelné podnikatelské činnosti nebo je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. Stejně bude potrestán, kdo, byť i z hrubé nedbalosti, přijme nový závazek nebo zřídí zástavu, ač ví, že je v úpadku, a tím zhorší postavení dosavadních věřitelů. Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle 254 trestního zákona Kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Stejně bude potrestán, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek anebo v takových podkladech zamlčí podstatné skutečnosti, kdo v podkladech sloužících pro vypracování znaleckého posudku, který se přikládá k návrhu na zápis do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo v takových podkladech zamlčí podstatné údaje, nebo kdo jiného ohrozí nebo omezí na právech tím, že bez zbytečného odkladu nepodá návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek nebo neuloží listinu do sbírky listin, ač je k tomu podle zákona nebo smlouvy povinen. Podvod podle 209 trestního zákona (1) Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a bylli za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. (3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu. (4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, b) spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného,

c) spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, nebo d) způsobí-li takovým činem značnou škodu. (5) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu, nebo b) spáchá-li takový čin v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu vlastizrady ( 309), teroristického útoku ( 311) nebo teroru ( 312). (6) Příprava je trestná. František Novák se nacházel ve velmi složité situaci, kdy míra jeho rizika s ohledem na shora naznačené odpovědnosti se nacházela na samé hranici únosnosti a možná i za touto hranicí. To však ještě netušil, že to nejhorší má teprve před sebou. Dne 20. 05. 2012 František Novák zjistil, že bylo vůči společnosti ABC zahájeno insolvenční řízení s tím, že insolvenční návrh byl podán věřitelem, který byl osobou spřízněnou s původním společníkem společnosti ABC a který v rámci svého insolvenčního návrhu uplatnil pohledávky, které v době převodu obchodního podílu na Františka Nováka ve společnosti ABC nebyly Františku Novákovi známé a které mu ze strany původního společníka Bohumila Stejskala zůstaly zcela zatajeny. Navíc tento věřitel měl v důsledku spřízněnosti s osobou původního společníka ve společnosti ABC (Bohumilem Stejskalem) zcela kompletní a podrobné informace ohledně struktury a výše závazků společnosti ABC a tyto ve svém insolvenčním návrhu zcela přesně označil a popsal. Tento věřitel (navrhovatel) insolvenčnímu soudu navrhl, aby způsobem řešení úpadku dlužníka (společnosti ABC) byla reorganizace a tvrdil, že povolením úpadku řešení úpadku dlužníka reorganizací budou vygenerovány podstatně vyšší výnosy a bude moci dojít k uspokojení všech skupin věřitelů, včetně nezajištěných věřitelů, v podstatně vyšší míře, než by tomu bylo v případě konkurzu. Insolvenční návrh obsahoval i údaje dotýkající se hospodaření společnosti ABC a tedy i údaj, že roční obrat dlužníka přesáhl částku 100 mil. Kč. K tomuto návrhu se jako jednatel dlužníka (společnosti ABC) vyjádřil František Novák. Uvedl a v rámci svého vyjádření prohlásil, že společnost ABC není v úpadku a ani jí úpadek nehrozí a nejsou tudíž dány předpoklady uvedené v 3 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona pro zjištění úpadku a nařízení reorganizace. V té době již František Novák přezkoumával pravost tvrzených pohledávek vůči společnosti ABC a zjišťoval, že se stal objektem poměrně sofistikované trestné činnosti, která měla vyústit v opětovné získání společnosti ABC původním společníkem Bohumilem Stejskalem, avšak společnosti očištěné od závazků prostřednictvím insolvenčního řízení. Nicméně toto zjištění nemělo žádný vliv na probíhající insolvenční řízení, které získalo pro společnost ABC zcela likvidační charakter, když se do tohoto insolvenčního řízení začali přihlašovat další věřitelé a v důsledku zveřejňování informací o společnosti ABC prostřednictvím insolvenčního rejstříku obchodní partneři společnosti ABC přestávaly naplňovat své obchodně závazkové vztahy. Situace se zkomplikovala i v rámci probíhajícího insolvenčního řízení, když insolvenční soud ve věci ustanovil předběžného insolvenčního správce. V usnesení insolvenčního soudu, jímž byl ustanoven předběžný insolvenční správce soud současně uložil dlužníkovi (společnosti ABC), aby

- bez souhlasu předběžného insolvenčního správce nenakládal s věcmi a právy, která mohou náležet do majetkové podstaty, - peněžité závazky plnil se souhlasem předběžného insolvenčního správce, - poskytl předběžnému insolvenčnímu správci všestrannou součinnost a dbal jeho pokynů. Proti tomuto usnesení podal dlužník (společnost ABC) včas odvolání a namítal, že pro nařízení předběžného opatření nebyl důvod, uvedl, že dlužník je co do nakládání s majetkovou podstatou dostatečně omezen v rámci insolvenčního řízení (odkázal na ust. 111 IZ) a že nečiní a ani nečinil dispozice s majetkem nad rámec běžných úkonů spojených s provozováním podniku. V této fázi insolvenčního řízení zaznamenal František Novák, resp. společnost ABC (v postavení dlužníka) první úspěch ve věci, když odvolací soud podanému odvolání v celém rozsahu vyhověl a napadené usnesení o ustanovení předběžného insolvenčního správce zrušil. František Novák nyní s napětím očekával další postup insolvenčního soudu. Doufal, že soud uzná jeho argumentaci a že prokáže, že společnost není v úpadku a tudíž není prostor pro řešení úpadku dlužníka reorganizací ani jiným způsobem (konkursem). Dne 10. 05. 2013 po slyšení účastníků a po provedeném dokazování soud rozhodl, že insolvenčnímu návrhu nevyhoví, a proto je podle ust. 143 odst. 2 insolvenčního zákona zamítl. Soud dále uvedl, že nelze přistoupit na praxi, kdy jakékoliv neplacení by mělo vést automaticky ke zjišťování úpadku a prohlašování konkursu. Spornost závazků má být nejprve odstraněna v k tomu určeném řízení (zpravidla nalézacím) a teprve tehdy, odmítá-li dlužník plnit tento (z formálního hlediska již nesporný) závazek, lze přistoupit (za splnění dalších zákonných předpokladů) k podání insolvenčního návrhu. Jakkoli pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikaturní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání, a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy a to zpravidla záměrně odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání, neplatí to pro zásadu, že insolvenční řízení nemá být používáno jako náhrada sporného řízení. Insolvenční soud konstatoval, že pokládá podání insolvenčního návrhu za jednání navrhovatele (věřitele), které je v rozporu s dobrými mravy, a jako takovému nemůže býti poskytnuta soudní ochrana. Pravidla vedoucí k závěru o dlužníkově úpadku se v insolvenčním řízení uplatňují s vědomím, že příslušná ochrana nemá být poskytnuta těm insolvenčním navrhovatelům (lhostejno, zda jde o věřitele nebo dlužníka), kteří existenci podmínek pro řešení dlužníkova úpadku vytvářejí cíleně (uměle), se záměrem využít (zneužít) insolvenční úpravu k účelům, k nimž není předurčena. Majíce na zřeteli dalekosáhlé následky, které nepochybně mohou zjištěním úpadku dlužníka postihnout, je třeba vykládat ustanovení insolvenčního zákona týkající se věřitelského insolvenčního návrhu restriktivně a s náležitou mírou opatrnosti, neboť řada závažných dopadů do právní sféry dlužníka i třetích osob je v insolvenčním řízení nastolena již s podáním insolvenčního návrhu (zejm. ust. 109 a ust. 111 IZ). Insolvenční řízení totiž může mít pro dlužníka podobných důsledků, jako trestní řízení pro obžalovaného. V obou řízeních je tak namístě postupovat podobně a v pochybnostech rozhodovat ve prospěch odpůrce. Smyslem úpadkového práva, a potažmo i řízení, je nastalý úpadek dlužníka řešit, nikoliv dlužníka do úpadku dostat. To je již několikrát výše nastíněná základní teze, kterou se soud při svém rozhodování řídí. Teprve tehdy, je-li osvědčena jednak pohledávka navrhovatele a jednak úpadek dlužníka, je (má být) smyslem insolvenčního řízení pokusit se o zachování provozu konkurenceschopných částí dlužníkova podniku (přestože tak insolvenční zákon nestanoví výslovně), a to za současného (co nejvyššího a nejrychlejšího) uspokojení pohledávek věřitelů. Smyslem úpadkového práva (insolvenčního řízení) není ani řešení individuálních sporů dlužníka a jeho věřitelů.

Byť bylo usnesení insolvenčního soudu napadeno odvoláním, odvolací soud argumentaci podaného odvolání nevyslyšel a ve svém rozhodnutí potvrdil správnost závěrů soudu prvního stupně. 1.3 Modelový případ: dobrovolná a nedobrovolná dražba nemovitosti Dobrovolná dražba je nejméně využívanou možností prodeje nemovitých věcí. V České republice ji využívají prakticky jen vlastníci velkých komerčních prostor a dále insolvenční správci a likvidátoři. Dobrovolná dražba je často chybně zaměňována s tzv. aukcí. Dražby nemovitých věcí mohou organizovat pouze fyzické osoby zapsané v obchodním rejstříku, obchodní společnosti nebo družstva, pokud splňují podmínky stanovené zákonem č. 26/2000Sb., o veřejných dražbách a bylo jim vydáno příslušné živnostenské oprávnění. Dobrovolnou dražbu lze provést pouze na základě písemné smlouvy o provedení dražby, kterou navrhovatel uzavře s dražebníkem. Smlouva musí obsahovat podstatné náležitosti stanovené zákonem o veřejných dražbách, pod sankcí neplatnosti. Jednou z těchto povinných náležitostí je: výše odměny dražebníka nebo způsob jejího určení (obvykle sjednávána ve výši kolem 5 % z vydražené částky) ujednání o tom, že dražba bude provedena bezúplatně. Klíčovým dokumentem při provádění dražeb je tzv. dražební vyhláška. Dle zákona o veřejných dražbách musí obsahovat všechny podstatné informace: předmětu dražby a jeho stav datum, čas a místu konání dražby, jejím průběhu podmínkách účasti na dražbě. odhadnutá či zjištěná cena uvedení případné skutečnosti, že je předmět dražby kulturní památkou podmínky odevzdání předmětu dražby vydražiteli Podmínky a údaje uvedené v dražební vyhlášce nelze dodatečně měnit, s výjimkou změny stavu, v němž se předmět dražby nachází nebo ke změnám v rozsahu práv a závazků na něm váznoucích, je dražebník povinen vyhotovit a připojit dodatek ke zveřejněné dražební vyhlášce, a to bez zbytečného odkladu poté, co se o změnách dozvěděl. Případné nedostatky v obsahu nebo zveřejnění dražební vyhlášky patří mezi důvody, kvůli nimž se oprávněné osoby mohou domáhat vyslovení neplatnosti dražby soudem. Nemovitá věc se draží tak, jak leží a stojí, tedy se všemi případnými vadami a nedostatky.

Zájemce o účast v dražbě má právo si nemovitou věc důkladně prohlédnout ještě před dražbou v rámci prohlídky organizované dražebníkem (organizátorem dražby), musí složit tzv. dražební jistotu Ta činí až 30 % z vyvolávací ceny (nejnižšího podání) a musí ji předem zaplatit každý účastník dražby na zajištění svých případných budoucích závazků. Pokud zájemce nemovitost vydraží a licitátor udělí tzv. příklep, má vydražitel povinnost uhradit cenu dosaženou vydražením, a to: ihned po skončení dražby, nepřesáhne-li částku 200 000 Kč, do 10 dnů, je-li cena nižší než 500 000 Kč, do 3 měsíců od skončení dražby v ostatních případech. Vydražitel je povinen vydražený předmět převzít. Odlišně od prodeje kupní smlouvou vydražitel nemůže reklamovat žádné její vady, požadovat slevu z ceny, nebo od nabytí nemovitosti odstoupit. Dalším specifikem dražby nemovité věci je přechod vlastnického práva. U prodeje kupní smlouvou dojde k přechodu až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. V případě dražby nemovité věci vlastnické právo přechází na vydražitele udělením příklepu, pokud následně uhradí cenu, kterou dosáhl vydražením. Neplatnost dražby může vyslovit pouze soud, a to za podmínek a uvedených v 24 odst. 3) výše uvedeného zákona. Není-li právo na určení neplatnosti dražby uplatněno do 3 měsíců ode dne jejího konání, zaniká. Nedobrovolnou dražbu navrhuje dražební věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je přiznána zpravidla vykonatelným soudním rozhodnutím, rozhodčím nálezem, notářským zápisem se svolením vykonatelnosti, platebním výměrem orgánů státní správy (postup dle daňového řádu) apod. Dražebník ( 2 písm. e) zákona o veřejných dražbách) zajistí ocenění předmětu dražby znaleckým posudkem. Poté je zveřejněna dražební vyhláška, s uvedením již zmíněných informací o předmětu a konání dražby a to více místech, za účelem co nejširší účasti na dražbě a maximálního výtěžku z dražby a dále na centrálním serveru pro veškeré dražby v České republice. Jak již bylo zmíněno, je umožněna prohlídka pro zájemce za účelem seznámení se se stavem předmětu dražby. Zájemci musí složit zmíněnou dražební jistotu pro účast na dražbě. Dražbu zahájí licitátor vyvoláním, poté účastníci dražby činí podání. Licitátor udělí příklep tomu, kdo učiní nejvyšší podání. Pro doplacení ceny a předání platí dále již zmíněné postupy.

ODDÍL D: INSOLVENČNÍ ŘÍZENÍ 1. Jolana Maršíková, Pavel Berger 1. 1. INSOLVENČNÍ ŘÍZENÍ Z POHLEDU SOUDKYNĚ A INSOLVENČNÍHO SPRÁVCE Jolana Maršíková Vymezení základních pojmů insolvenčního práva a základních zásad insolvenčního řízení Insolvenční řízení Insolvenčním řízením se rozumí soudní řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení. Insolvenční řízení probíhá před insolvenčním soudem. Insolvenčními soudy jsou v prvním stupni podle ust. 9 odst. 4 OSŘ krajské soudy, insolvenčními odvolacími soudy jsou pak Vrchní soud v Praze a Vrchní soud v Olomouci. Insolvenční řízení se řídí právní úpravou obsaženou v zákoně č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen InsZ). Insolvenční zákon nabyl účinnosti 1. 1.2008, do té doby byl úpadek dlužníků řešen zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV). Podle ust. 432 InsZ se řízení zahájená do 31. 12. 2007 i nadále řídí ustanoveními zrušeného ZKV. Insolvenční zákon byl již několikrát novelizován, naposledy zákonem č. 334/2012 Sb. s účinností od 1. 11. 2012.

K provedení některých ustanovení insolvenčního zákona byla vydána vyhláška č. 311/2008 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení. Institut insolvenčního správce se řídí zákonem č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích. K provedení zákona o insolvenčních správcích byla vydána - vyhláška č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců, - vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů., - vyhláška č. 314/2007 Sb., o minimálním limitu pojistného plnění a minimálních standardech pojistných smluv insolvenčních správců. Úpadek a hrozící úpadek InsZ definuje jednak úpadek ve formě platební neschopnosti, jednak úpadek ve formě předlužení. Pro obě formy úpadku je společným znakem mnohost věřitelů. Pro obě dvě formy úpadku platí, že dlužník musí mít nejméně 2 věřitele, aby bylo možno jeho situaci řešit podle insolvenčního zákona. Věřitelé nemusí mít za dlužníkem vykonatelnou pohledávku (přiznanou mu pravomocným soudní, správním či jiným rozhodnutím), nezáleží ani na výši pohledávek, rozhodující je, zda je dlužník schopen tyto své závazky splnit. Má-li dlužník splnit peněžitý závazek více věřitelům společně a nerozdílně, není tím splněna podmínka více věřitelů dlužníka. 32 Aby se dlužník nacházel v úpadku ve formě platební neschopnosti, pak musí zároveň platit, že - má více věřitelů, - jeho peněžité závazky jsou po dobu delší než 30 dnů po splatnosti a - dlužník není schopen tyto své závazky plnit ( 3 odst. 1 InsZ). Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek 33 Vyvratitelnou domněnkou dlužníkovy neschopnosti plnit peněžité závazky zakládá podle 3 odst. 2 InsZ je skutečnost, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo skutečnost, že své závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo že nelze dosáhnout uspokojení pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí či exekucí, a konečně situace, kdy dlužník na výzvu insolvenčního soudu nepředložil seznamy svého majetku, závazků a případně i zaměstnanců. Aby se dlužník nacházel v úpadku ve formě předlužení, musí zároveň platit, že - dlužník má více věřitelů a - souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu dlužníkova majetku. Tato definice úpadku se týká pouze podnikatelů. Insolvenční soud při posuzování majetkových poměrů takového dlužníka přihlíží k dalšímu provozování podniku dlužníka, pokud je podnik v době zahájení insolvenčního řízení dlužníkem ještě provozován. Pojem úpadku je tedy vymezen dvojím způsobem, a to jako úpadek projevující se platební neschopností (insolvencí) dlužníka nebo jako úpadek projevující se jeho předlužením, přičemž podle judikatury 34 k vydání 32 viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1121/2004 ze dne 30. 1. 2007. 33 viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSCR 10/2009 ze dne 2.12.2010

rozhodnutí o úpadku postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo že je předlužen, jinými slovy, zjištění úpadku v obou zákonem vymezených formách není nezbytné. Hrozící úpadek Insolvenční zákon umožňuje dlužníkovi, aby zahájil insolvenční řízení (podal na sebe insolvenční návrh) i v případě, kdy mu teprve úpadek hrozí. O hrozící úpadek jde podle ust. 3 odst. 4 InsZ tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen podstatnou část svých závazků řádně a včas splnit. Je vyloučeno, aby z důvodu hrozícího úpadku dlužníka podal insolvenční návrh věřitel. Způsoby řešení úpadku Insolvenční zákon zná 3 způsoby řešení úpadku, a to konkurs, oddlužení a reorganizaci. Hlava IV. insolvenčního zákona ( 368 až 394 InsZ) obsahujte zvláštní úpravu, podle které se řeší úpadek finančních institucí (bank, spořitelních a úvěrových družstev, pojišťoven apod.) Konkurs Konkurs je likvidačním způsobem řešení úpadku dlužníka. Spočívá v tom, že insolvenční správce zpeněží majetek, který tvoří majetkovou podstatu dlužníka, a výtěžek zpeněžení poměrně na základě rozvrhového usnesení rozdělí mezi přihlášené věřitele se zjištěnými pohledávkami. Přitom platí, že - neuspokojené pohledávky nebo jejich části po skončení konkursního řízení nezanikají a pro zjištěnou pohledávku (která nebyla popřena dlužníkem) lze vést na základě seznamu zjištěných pohledávek výkon rozhodnutí nebo exekuci, když toto právo se promlčí až po 10 letech od zrušení konkursu a - skončené konkursní řízení může být podle ust. 8 odst. 2 živnostenského zákona překážkou provozování živnosti, když platí, že živnost nemůže provozovat fyzická nebo právnická osoba, a to po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu pro nedostatek majetku. Byl-li konkurs zrušen z jiného důvodu (nejčastěji po splnění rozvrhového usnesení), překážka provozování živnosti uvedená v odstavci 1 odpadá právní mocí rozhodnutí o zrušení konkursu. Řešení úpadku konkursem je upraveno v ust. 244 až 315 InsZ Reorganizace Reorganizace jeho způsob řešení úpadku spočívá v tom, že pohledávky věřitelů jsou uspokojovány zpravidla postupně při zachování provozu dlužníkova podniku, a to podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů ( 316 InsZ). Přitom platí, že - reorganizace je způsobem řešení úpadku určeným pro podnikatele, 34 usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. MSPH 95 INS 2212/2008, 2 VSPH 207/2008-B ze dne 13. 11. 2008

- pohledávky věřitelů jsou rozděleny reorganizačním plánem do skupin tak, aby v každé skupině byli věřitelé se zásadně shodným právním postavením a zásadně shodnými hospodářskými zájmy ( 337 InsZ), - pokud je reorganizační plán insolvenčním soudem pravomocně schválen, zanikají práva všech věřitelů vůči dlužníkovi a za věřitele se považují pouze osoby uvedené v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených včetně rozsahu jejich práv ( 356 odst. 1 InsZ). Řešení úpadku reorganizací je upraveno v ust. 316 až 364 InsZ. Oddlužení Oddlužení jako způsob řešení úpadku je určeno pro fyzické a právnické osoby nepodnikatele. Oddlužení má dvě formy: oddlužení ve formě splátkového kalendáře a oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty; judikatura nevylučuje ani kombinaci obou forem. Splní-li dlužník řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, insolvenční soud svým rozhodnutím dlužníka osvobodí od placení neuspokojených částí pohledávek zahrnutých do oddlužení i od placení pohledávek věřitelům, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli. V důsledku rozhodnutí insolvenčního soudu o osvobození dlužníka od dluhů se stávají z pohledávek věřitelů naturální obligace, tedy nároky soudně nevymahatelné. Řešení úpadku oddlužením je upraveno v ust. 389 až 418 InsZ. Zásady insolvenčního řízení Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách vyjmenovaných v ust. 5 InsZ: a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon. Jolana Maršíková Procesní subjekty insolvenčního řízení a věřitelské orgány Insolvenční soud Insolvenčními soudy rozhodujícími v prvním stupni jsou krajské soudy a Městský soud v Praze, o odvoláních rozhodují Vrchní soud v Praze a Vrchní soud v Olomouci; dovolacím soudem je pak Nejvyšší soud ČR se sídlem v Brně. I když podle ust. 97 InsZ platí, že insolvenční řízení je zahájeno dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu, tedy kterémukoliv z krajských soudů nebo Městskému soudu v Praze, platí, že

insolvenční řízení probíhá zásadně před místně příslušným insolvenčním soudem; tomu bude případně insolvenční návrh bezodkladně podle 105 OSŘ postoupen. Pravidla pro určení místní příslušnosti jsou zakotvena v ust. 84 až 87 OSŘ. Je-li dlužníkem fyzická osoba nepodnikatel (spotřebitel), je insolvenčním soudem takového dlužníka krajský soud, v jehož obvodu má dlužník trvalé bydliště a nemá-li trvalé bydliště, pak soud, v jehož obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. V případě dlužníka fyzické osoby podnikatele je insolvenčním soudem krajský soud, v jehož obvodu má dlužník místo podnikání; nemá-li dlužník místo podnikání, určuje se místní příslušnost jako u spotřebitele. Insolvenčním soudem právnické osoby je krajský soud, v jehož obvodu má právnická osoba sídlo. Podle ust. 87 odst. 2 OSŘ platí, že jde-li o insolvenční řízení, v němž se má řešit úpadek nebo hrozící úpadek osoby tvořící s dlužníkem koncern, je vedle soudu určeného shora popsaným způsobem k řízení příslušný také soud, u něhož probíhá insolvenční řízení řešící úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka. V insolvenčním řízení v prvním stupni a ve sporech vyvolaných insolvenčním řízení (viz 159 InsZ) rozhoduje v prvním stupni jediný soudce (tzv. samosoudce), kterému byla věc k projednání přidělena podle platných pravidel nastavených rozvrhem práce příslušného krajského soudu. Na rozhodovací činnosti se podílejí rovněž v rozsahu pověření soudce i asistenti soudce insolvenčního soudu ( 13 InsZ) a dále i vyšší soudní úředníci a soudní tajemníci v rozsahu stanoveném v ust. 10 odst. 3 písm. q) zák. č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících v platném znění. Insolvenční soud v rámci insolvenčního řízení - vydává rozhodnutí, jejichž vydání zákon ukládá nebo předpokládá a - průběžně vykonává dohled nad postupem a činností ostatních procesních subjektů a rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících. V insolvenčním řízení rozhoduje insolvenční soud zásadně usnesením. Podle ust. 88 InsZ platí, že rozhodnutí insolvenčního soudu jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku (bez ohledu na jejich právní moc), ledaže dojde k jejich vyhlášení účastníkům řízení v jednací síni, neboť v takovém případě je rozhodnutí účinné okamžikem jeho vyhlášení. Vyhlášené usnesení musí pak být v insolvenčním rejstříku zveřejněno nejpozději do konce pracovního dne nejblíže následujícího po dni jednání, při kterém bylo rozhodnutí vyhlášeno. samé. Rozsudkem rozhoduje insolvenční soud toliko v incidenčním sporu, pokud je rozhodováno ve věci Proti rozhodnutím, které insolvenční soud vydává při výkonu dohlédací činnosti, a proti předběžným opatřením není odvolání přípustné, ledaže je pro konkrétní typ rozhodnutí výslovně připouští insolvenční zákon. Proti ostatním rozhodnutím je možno podat do 15 dnů od jejich doručení odvolání, pokud není okruh možných odvolatelů zákonem pro daný typ rozhodnutí omezen. Je-li účastníkovi rozhodnutí doručováno zvláštním způsobem (poštou nebo do datové schránky), běží odvolací lhůta této osobě až od doručení rozhodnutí zvláštním způsobem; je-li však účastníkovi doručováno pouze zveřejněním rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, běží takovému účastníkovi odvolací lhůta již od tohoto okamžiku ( 74 InsZ). Nejde-li o případ stanovený v ust. 95 InsZ, kdy může o odvolání rozhodnout insolvenční soud prvního stupně, je věc s podaným odvoláním předložena příslušnému vrchnímu soudu. Ten je povinen o odvolání rozhodnout podle ust. 92 InsZ s nejvyšším urychlením a o odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, o odvolání proti rozhodnutí o úpadku a o odvolání proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku pak dokonce do 2 měsíců poté, co mu byl spis předložen soudem prvního stupně. Insolvenční správce

Statusové záležitosti insolvenčních správců upravuje zák. č. 312/2006 sb., o insolvenčních správcích a prováděcí vyhláška č. 312/2007 sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců. Činnost insolvenčního správce může na základě pravomocného povolení vydaného Ministerstvem spravedlnosti ČR vykonávat: - fyzická osoba za předpokladu, že 1. má plnou způsobilost k právním úkonům, 2. získala na vysoké škole v členském státě EHS nebo jí bylo členským státem EHS uznáno vysokoškolské vzdělání magisterského studijního programu, 3. je bezúhonná, 4. složila zkoušku insolvenčního správce, 5. uzavřela na svůj náklad smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce nebo v odvislosti s činností jeho zaměstnanců při výkonu této funkce a 6. uhradila ministerstvu správní poplatek za zápis do seznamu ve výši 5.000,- Kč. - veřejná obchodní společnost, má-li alespoň jednoho ohlášeného společníka, tedy fyzickou osobu oprávněnou vykonávat činnost insolvenčního správce, - zahraniční obchodní společnost nebo zahraniční sdružení, které poskytuje stejné záruky ručení společníků jako veřejná obchodní společnost a je založena v podle práva členského státu evropské unie nebo členských států Dohody o evropském hospodářském prostoru nebo - tzv. hostující insolvenční správce, tedy státní příslušník členského státu Evropské unie, členských států Dohody o evropském hospodářském prostoru nebo Švýcarské konfederace, který vykonává funkci insolvenčního správce v jiném členském státě a má v úmyslu dočasně nebo příležitostně vykonávat funkci insolvenčního správce na území České republiky. Právo vykonávat činnost insolvenčního správce - může být pozastaveno z důvodů vyjmenovaných v ust. 9 a 10 zák. č. 312/2006 Sb., - může zaniknout z důvodů uvedených v 12 citovaného zákona nebo - může být zrušeno ministerstvem podle ust. 13 zákona. Seznam insolvenčních správců je součástí insolvenčního rejstříku, který vede Ministerstvo spravedlnosti ČR. Seznam má část obecnou, kam se zapisují insolvenční správci, a část zvláštní, kam jsou zapisováni insolvenční správci se zvláštním povolením, jehož vydání předcházelo složení zvláštní (náročnější) zkoušky. Zvláštní povolení dává oprávnění jeho nositeli vykonávat činnost insolvenčního správce dlužníka, který je finanční institucí se zvláštním režimem, obchodníkem s cennými papíry, centrálním depozitářem, provozovatelem vypořádacího systému, organizátorem trhu s investičními nástroji, investiční společností, investičním fondem či penzijním fondem a dlužníka splňujícího kritéria pro řešení úpadku oddlužením podle ust. 316 odst. 4 InsZ. Insolvenční správce je pro dané insolvenční řízení ustanoven v rozhodnutí o úpadku; zákon v ust. 112 InsZ umožňuje ustanovit dlužníkovi předběžného insolvenčního správce, bylo-li rozhodnutím insolvenčního soudu omezeno dlužníkovo dispoziční oprávnění k majetku nebo jestliže bylo vyhlášeno moratorium, nebo odůvodňuje-li to rozsah majetkové podstaty, kterou je potřeba předběžně zjistit či zajistit. Osobu insolvenčního správce určuje pro každé jednotlivé insolvenční řízení předseda insolvenčního soudu. Ten je při tom povinen podle ust. 25 odst. 2 InsZ přihlédnout k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení, k osobě dlužníka a jeho majetkovým poměrům, k odborné způsobilosti insolvenčního správce a k jeho zatížení. Výjimkou je situace, kdy je spolu s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení reorganizace a kdy je v předpřipraveném a předjednaném reorganizačním plánu určena osoba insolvenčního

správce. Dále pak platí, že nebrání-li tomu jiné okolnosti, určí předseda insolvenčního soudu insolvenčním správcem dlužníků, kteří tvoří koncern, stejnou osobu. Na první schůzi věřitelů, která se koná po přezkumném jednání, jsou věřitelé oprávněni výše uvedeným způsobem ustanoveného insolvenčního správce odvolat z funkce a ustanovit insolvenčního správce nového (z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců). Usnesení je podle ust. 29 odst. 1 InsZ přijato, jestliže pro ně hlasovala nejméně polovina všech věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů (míněno věřitelů oprávněných vykonávat hlasovací právo, jež mají buď přímo ze zákona, nebo které jim bylo postupem podle ust. 51 InsZ přiznáno), počítaná podle výše jejich pohledávek. Insolvenční zákon dává v ust. 31 insolvenčnímu soudu oprávnění odvolat insolvenčního správce z funkce a to z důležitých důvodů, které nemají původ v porušení povinnosti insolvenčního správce, např. pro jeho dlouhodobou nemoc nebo dlouhodobou nepřítomnost na území republiky bránící mu funkci správce vykonávat. Podle ust. 32 InsZ je pak insolvenční soud oprávněn insolvenčního správce zprostit funkce, jestliže neplní řádně své povinnosti nebo nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí nebo závažně porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem nebo insolvenčním soudem. Je-li insolvenční správce soudem odvolán z funkce nebo zproštěn funkce, je novým insolvenčním správcem ustanovena osoba určená opět předsedou insolvenčního soudu. Insolvenční zákon rozlišuje: - předběžného správce, kterého lze ustanovit podle ust. 112 InsZ ještě před rozhodnutím o úpadku; ten provede opatření ke zjištění a k zajištění dlužníkova majetku a k přezkoumání dlužníkova účetnictví, v rozsahu stanoveném v předběžném opatření na něho přechází dispoziční oprávnění k majetku dlužníka; při výkonu své funkce má předběžný správce práva a povinnosti insolvenčního správce, - insolvenčního správce, který je ustanoven v rozhodnutí o úpadku, - zástupce insolvenčního správce, který může být ustanoven v průběhu insolvenčního řízení za situace, kdy insolvenční správce nemůže přechodně z vážných důvodu svoji funkci vykonávat, - odděleného insolvenčního správce, pro případ, kdy je insolvenční správce z určitého konkrétního úkonu vyloučen pro svůj poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců věřitelů a není-li se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce (např. pro přezkoumání pohledávky věřitelé, kterého v minulosti ustanovený insolvenční správce při vymáhání pohledávky zastupoval) a - zvláštního insolvenčního správce ustanoveného při případ, kdy je nutné v rámci insolvenčního řízení řešit zvláštní problematiku vyžadující odborné specializace. Insolvenční správce je povinen při výkonu své funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře ( 36 InsZ). Poruší-li insolvenční správce své povinnosti, odpovídá dlužníkovi, věřitelům nebo třetím osobám za škodu nebo jinou újmu; odpovídá rovněž za škodu nebo újmu způsobenou osobami, které použil k plnění svých úkolů. Odpovědnost insolvenčního správce se řídí ust. 420 ObčZ. Není vyloučeno, aby v konkrétním případě za způsobenou škodu spolu se správcem odpovídal stát, neboť nedostatečný výkon dohlédací činnosti je možno kvalifikovat jako nesprávný úřední postup. Za výkon funkce přísluší insolvenčnímu správci odměna a náhrada hotových výdajů, jejichž výše se určuje podle ust. 38 a 39 InsZ a podle vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejích nutných výdajů.

Odměnu a právo na náhradu hotových výdajů přiznává správci insolvenční soud rozhodnutím. Jedná se o pohledávku za majetkovou podstatou podle ust. 168 odst. 2 písm. a) InsZ a hradí se z majetkové podstaty. Není-li v majetkové podstatě k jejich úhradě dostatek prostředků, hradí se ze zálohy na náklady insolvenčního řízení složené podle ust. 108 InsZ; nebyla-li složena záloha, pak jsou hrazeny státem, a to až do výše 50.000,- Kč v případě odměny a do výše 50.000,- Kč v případě hotových výdajů. Odměna insolvenčního správce v případě řešení úpadku konkursem je určována podle 1 vyhl. č. 313/2007 Sb. a její výše závisí na výši výtěžku získaného zpeněžením majetkové podstaty určeného pro uspokojení pohledávek věřitelů. O odměně o hotových výdajích se rozhoduje v souvislosti se schválením konečné zprávy, a není-li jí, pak v souvislosti se zrušením konkursu. Obdobně je určována odměna insolvenčního správce v případě oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty. V případě řešení úpadku oddlužením ve formě splátkového kalendáře činí odměna insolvenčního správce částku 750,- Kč za každý měsíc trvání účinků schváleného oddlužení a náhrada hotových výdajů je stanovena paušální částkou 150,- Kč. Obojí je vypláceno z příjmů dlužníka zálohově v souvislosti s plněním splátkového kalendáře. Odměna insolvenčního správce při reorganizaci se určuje podle 2 vyhl. č. 313/2007 Sb. a náleží insolvenčnímu správci za každý měsíc po rozhodnutí o povolení reorganizace. Její výše je odvislá od obratu dlužníka za poslední účetní období předcházející zahájení insolvenčního řízení. O výši odměny se rozhoduje insolvenční soud až po skončení reorganizace. Odměnu insolvenčního správce vypočtenou podle výše citované vyhlášky je insolvenční soud podle okolností případu přiměřeně zvýšit nebo snížit. Se souhlasem insolvenčního soudu je insolvenční správce oprávněn čerpat na odměnu zálohu. Je-li insolvenční správce plátcem DPH, navyšuje se přiznaná odměna a náhrada hotových výdajů o tuto daň. Věřitelé Dalším procesním subjektem jsou podle ust. 9 písm. c) InsZ věřitelé, kteří v rámci insolvenčního řízení uplatňují za dlužníkem své pohledávky nebo jiná majetková práva. Účastenství věřitelů v insolvenčním řízení, kteří uplatňují svoje pohledávky v insolvenčním řízení přihláškou, se zakládá doručením přihlášky insolvenčnímu soudu. V průběhu insolvenčního řízení se pohledávky přihlášených věřitelů uspokojují plněním rozvrhového usnesení v konkursu, splátkovým kalendářem v oddlužení nebo plněním podle schváleného reorganizačního plánu. Jejich účast v insolvenčním řízení tak zpravidla zanikne až v souvislosti se skončením insolvenčního řízení, případně dříve úplným uspokojením pohledávky v probíhajícím insolvenčním řízení. Má-li však být účast přihlášeného věřitele ukončena ještě před skončením insolvenčního řízení, děje se tak vždy soudním rozhodnutím, kterým může být - rozhodnutí o změně v osobě insolvenčního věřitele vydané podle ust. 18 a 19 InsZ v důsledku převodu nebo přechodu přihlášené pohledávky na nového věřitele. Insolvenční soud je povinen o návrhu na změnu v osobě věřitele rozhodnout do konce nejblíže následujícího pracovního dne po dni, kdy mu takový návrh došel. V okamžiku zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku přestává být původní věřitel účastníkem insolvenčního řízení a na jeho místo nastupuje nabyvatel pohledávky. Uplyne-li však lhůta pro vydání soudního rozhodnutí marně, pak se podle ust. 18 odst. 2 InsZ stává nabyvatel pohledávky účastníkem řízení na místo původního věřitele, přestože o návrhu nebylo soudem rozhodnuto. V takovém případě insolvenční soud svým rozhodnutím dodatečně pouze deklaruje vstup nabyvatele pohledávky do řízení v důsledku fikce podle 18 odst.2 InsZ. Tímto rozhodnutím však není insolvenční soud vázán a v průběhu dalšího řízení o tom, kdo je ve vztahu k určité pohledávce věřitelem, může rozhodnout opětovně. Takovéto

rozhodnutí ovšem nemůže být podle judikatury 35 výrazem libovůle soudu, neboť to by odporovalo požadavku právní jistoty účastníků řízení. Soud proto může opětovně rozhodnout o účastenství jen tehdy, pokud se v průběhu řízení nově objeví takové skutečnosti, ze kterých vyplývá, že ke změně účastníků nedošlo. V případě, že takové skutečnosti nově v řízení vyjdou najevo, insolvenční soud ukončí účast (nástupce) věřitele, který se stal účastníkem na základě rozhodnutí podle 18 odst. 1 InsZ či na základě fikce, jejíž vznik soud usnesením deklaroval, s tím, že dále bude v řízení pokračovat s původním věřitelem (procesním předchůdcem věřitele, jehož účast soud ukončil). - Rozhodnutí, kterým insolvenční soud podle ust. 184 InsZ bere na vědomí zpětvzetí přihlášky věřitelem; právní mocí tohoto rozhodnutí se účast věřitele v insolvenčním řízení končí. Věřitel je oprávněn vzít zpět svoji přihlášku pohledávky v kterémkoliv stádiu insolvenčního řízení. - Rozhodnutí, kterým insolvenční soud podle ust. 185 InsZ odmítá přihlášenou pohledávku proto, že nastala skutečnost, na základě které se podle insolvenčního zákona k přihlášené pohledávce nepřihlíží. Právní mocí tohoto rozhodnutí se účast věřitele v insolvenčním řízení končí. Insolvenční soud odmítá přihlášku pohledávky za situace, kdy 1. přihláška pohledávky byla učiněna opožděně po uplynutí lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku; přitom platí, že zmeškanou lhůtu pro podání přihlášky nelze prominout, 2. věřiteli marně uplynula lhůta k odstranění vad přihlášky stanovená mu podle ust. 188 odst. 2 InsZ insolvenčním správcem, 3. věřiteli byla při přezkumném jednání popřena jeho nevykonatelná pohledávka a věřitel, ač řádně insolvenčním soudem při přezkumném jednání nebo insolvenčním správcem písemně poučen, nepodal ve stanovené lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání (popř. do 15 dnů od doručení písemného vyrozumění o popření pohledávky) žalobu k insolvenčnímu soudu na určení, že jeho popřená pohledávka existuje ( viz 198 odst. 1 InsZ) nebo 4. po přezkoumání byla zjištěna pohledávka tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky (viz 178 InsZ). - Rozhodnutí o ukončení účasti věřitele v insolvenčním řízení podle ust. 186 InsZ v případech, kdy vyjde najevo, že původně zjištěná pohledávka přihlášeného věřitele byla následně uspokojena (mimo insolvenční řízení třetí osobu) a věřitel nevzal přihlášku pohledávky zpět. Jde-li o věřitele s pohledávkami za podstatou ( 168 InsZ) nebo o věřitele s pohledávkami na roveň pohledávkám za podstatou postavenými ( 169 InsZ), stávají se věřitelé účastníky insolvenčního řízení tím, že uplatní svoji pohledávku u insolvenčního správce. Účastenství v insolvenčním řízení u těchto věřitelů zaniká zaplacením pohledávky v rámci insolvenčního řízení, když platí, že pokud je k jejich uspokojení dostatek finančních prostředků, mají být tyto pohledávky uhrazeny ve lhůtách jejich splatnosti. na Pro účely insolvenčního řízení lze podle způsobu uplatňování a uspokojování pohledávek tyto rozdělit - pohledávky za majetkovou podstatou vyjmenované v ust. 168 InsZ, - pohledávky na roveň postavené pohledávkám za majetkovou podstatou vyjmenované v ust. 169 InsZ, - pohledávky zajištěných věřitelů podle 2 písm. g) InsZ, - nepřednostní pohledávky, které věřitelé uplatňují přihláškou a uspokojují se při řešení úpadku konkursem v rozvrhovém usnesení, při řešení úpadku ve splátkovém kalendáři nebo plněním reorganizačního plánu při řešení úpadku reorganizací a - pohledávky vyloučené z uspokojení v insolvenčním řízení ( 170 InsZ). O věřitelích blíže viz příslušná podkapitola. Věřitelský výbor, zástupce věřitelů 35 např. v usnesení Vrchního soudu sp.zn.ksos 13 INS 331/2009, 2 VSOL 309/2009-P5 ze dne 30.11.2009

Věřitelský výbor volí schůze věřitelů obligatorně v případech, pokud se do insolvenčního řízení přihlásilo více než 50 věřitelů; je-li přihlášeno věřitelů méně, postačí zvolit pouze zástupce věřitelů, který má stejné kompetence jako věřitelský výbor. Věřitelský výbor musí mít nejméně 3 členy a nejvýše 7 členů, každý člen má svého náhradníka. Podle ust. 57 InsZ by ve věřitelském výboru měly být zastoupeny všechny skupiny věřitelů podle povahy jejich pohledávek. Členů věřitelského výboru navržených nezajištěnými věřiteli musí být vždy nejméně tolik, kolik členů navržených zajištěnými věřiteli; to neplatí, jestliže nezajištění věřitelé své členy v potřebném množství nenavrhnou nebo jimi navržené osoby se svým zvolením nesouhlasí. Členové a náhradníci navržení nezajištěnými věřiteli se volí hlasy nezajištěných věřitelů, členové a náhradníci navržení zajištěnými věřiteli se volí hlasy zajištěných věřitelů. Členy a náhradníky ve věřitelském výboru nemohou být osoby, u kterých je vzhledem k jejich vztahu k dlužníkovi důvod pochybovat o jejich nepodjatosti, zejména osoby dlužníkovi blízké, vedoucí zaměstnanci dlužníka, společníci dlužníka s výjimkou akcionářů, pokud nepůsobí v orgánech dlužníka nebo nevlastní dlužníkovy akcie či jiné jím vydané účastnické cenné papíry v souhrnné hodnotě více než desetiny základního kapitálu dlužníka, a osoby tvořící s dlužníkem koncern. Jestliže dojde v průběhu insolvenčního řízení k ukončení účasti člena věřitelského výboru v insolvenčním řízení z důvodu převodu nebo přechodu jeho celé pohledávky nebo všech jeho pohledávek na nového věřitele, stává se nabyvatel pohledávky členem věřitelského výboru na místo původního věřitele; toto neplatí v případě zástupce věřitelů, když na jeho místo v této situaci nastupuje náhradník. Členové a náhradníci věřitelského výboru jsou při výkonu své funkce povinní postupovat s odbornou péčí a odpovídají za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením svých povinností nebo neodborným výkonem své funkce. Odpovídají i za své zaměstnance a jiné osoby, které plněním svých úkolů pověřili. Členové věřitelského výboru nemohou nabývat majetek z majetkové podstaty, ledaže k tomu udělí souhlas schůze věřitelů a insolvenční soud. Porušuje-li člen věřitelského výboru své povinnosti nebo je zanedbává, může být soudem odvolán podle ust. 64 InsZ z funkce. insolvenčním Úkolem věřitelského výboru je chránit společný zájem věřitelů a v součinnosti s insolvenčním správcem přispívat k naplnění účelu insolvenčního řízení. Základní kompetence věřitelského výboru vymezuje ust. 58 odst. 2 InsZ tak, že věřitelský výbor zejména - dohlíží na činnost insolvenčního správce, - poskytuje insolvenčnímu správci podporu při jeho činnosti, - uděluje insolvenčnímu správci nebo dlužníku s dispozičními oprávněními souhlas k uzavírání smluv o úvěrovém financování, - schvaluje průběžně výši a správnost hotových výdajů insolvenčního správce a nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty, - může nahlížet do dlužníkova účetnictví nebo evidence vedené podle zvláštního právního předpisu, - může rozhodnout o ověření řádné účetní závěrky nebo mimořádné účetní závěrky auditorem, - může nahlížet do dlužníkových písemností ve stejném rozsahu jako insolvenční správce, - plní úkoly stanovené tímto zákonem nebo uložené mu insolvenčním soudem, - je oprávněn podávat insolvenčnímu soudu návrhy týkající se průběhu insolvenčního řízení, včetně návrhů na uložení procesních sankcí. Do doby, než dojde k ustanovení věřitelského výboru schůzí věřitelů, může insolvenční soud jmenovat prozatímní věřitelský výbor. Pokud si toto opatření nevynutí okolnosti daného insolvenčního řízení, děje se tak zpravidla až po první schůzi věřitelů svolané v rozhodnutí o úpadku za situace, kdy se na schůzi nedostaví žádní

věřitelé a schůze se tedy nekoná, nebo kdy přítomní věřitelé odmítnou funkci ve věřitelském výboru zastávat a výbor se tak nepodaří zvolit. Prozatímní věřitelský výbor má kompetence řádně zvoleného věřitelského výboru. I poté, co byl soudem jmenován prozatímní věřitelský výbor, mohou věřitelé na další schůzi věřitelský výbor zvolit. Pokud věřitelé zcela rezignují na výkon svých práv, vykonává činnost věřitelského orgánu podle ust. 66 InsZ insolvenční soud. Schůze věřitelů Schůze věřitelů je vrcholným věřitelským orgánem. Svolává ji a řídí ji insolvenční soud. Schůzi věřitelů svolá insolvenční soud - v případech, kdy tak stanoví insolvenční zákon, - v dalších případech, kdy to pokládá insolvenční soud za vhodné, - k návrhu insolvenčního správce, - k návrhu věřitelského výboru nebo - k návrhu alespoň 2 věřitelů, pokud součet jejich pohledávek činí alespoň 1/10 všech přihlášených pohledávek. - Schůzi svolává insolvenční soud vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku, v níž musí být uvedeno místo a čas konání schůze (většinou se koná v budově insolvenčního soudu) a předmět jednání. Na schůzi nesmí být projednáno nic, co nebylo programem uvedeným v pozvánce avizováno, ledaže by se na schůzi dostavili všichni věřitelé a s rozšířením programu by vyslovili souhlas. Společná vůle schůze věřitelů se tvoří hlasováním. Hlasovat na schůzi mohou přítomní nebo řádně zastoupení věřitelé, popř. pokud to určitý druh hlasování nevylučuje, i věřitelé na schůzi nepřítomní, a to korespondenčně prostřednictvím hlasovacího lístku, který má podobu předepsaného formuláře ( 50 InsZ) Hlasovací právo má věřitel - jehož pohledávka byla při přezkumném jednání zjištěna, a to automaticky ze zákona, - jehož pohledávka byla popřena toliko jiným věřitelem, a to rovněž automaticky ze zákona ( 51 odst. 3 InsZ), - jehož pohledávka byla popřena, nebo jehož pohledávka je vázána na podmínku, přizná-li věřiteli k jeho žádosti hlasovací právo schůze věřitelů a není-li takové usnesení přijato, insolvenční soud ( 51 odst. 1 a 2 InsZ) a - jehož pohledávka ještě nebyla zjištěna popř. je sporá, přizná-li věřiteli k jeho žádosti hlasovací právo podle 51 odst. 4 InsZ insolvenční soud. Pro účely hlasování platí, že na každou 1,- Kč pohledávky připadá jeden hlas. Není-li zákonem stanoveno jinak, pak k platnosti usnesení schůze věřitelů postačí hlasy prosté většiny přítomných nebo zastoupených věřitelů počítané podle výše jejich pohledávek, kteří jsou oprávněni na probíhající schůzi hlasovat buď přímo ze zákona, nebo proto, že jim bylo hlasovací právo přiznáno. Vedle toho obsahuje insolvenční zákon tato speciální ustanovení o hlasování: - Usnesení schůze věřitelů o odvolání insolvenčního správce a ustanovení nového podle 29 odst. 1 InsZ je přijato, jestliže pro ně hlasovala nejméně polovina všech věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek. - Při volbě věřitelského výboru musí být nezajištěnými věřiteli navrženo vždy nejméně tolik členů, kolik členů je navrženo zajištěnými věřiteli. Členové a náhradníci věřitelského výboru navržení nezajištěnými věřiteli se

volí hlasy nezajištěných věřitelů. Členové a náhradníci věřitelského výboru navržení zajištěnými věřiteli se volí hlasy zajištěných věřitelů. - Usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku podle 150 InsZ je přijato, jestliže z věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů pro ně hlasovala nejméně polovina všech přítomných zajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek a nejméně polovina všech přítomných nezajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek, nebo pro ně hlasovalo nejméně 90 % přítomných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek. Za přítomného věřitele se přitom nepovažuje věřitel, který hlasoval písemně. - Usnesení schůze věřitelů o určení osoby znalce pro stanovení ceny majetkové podstaty podle 153 odst. 3 InsZ a usnesení o schválení závěrů tohoto znaleckého posudku podle 155 odst. 3 InsZ je přijato, jestliže z věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů pro ně hlasovaly nejméně dvě třetiny všech přítomných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek. - O schválení reorganizačního plánu hlasují věřitelé ve skupinách. Jestliže se pro přijetí reorganizačního plánu vyslovila většina hlasujících věřitelů skupiny, jejíž pohledávky představují nejméně polovinu celkové jmenovité hodnoty pohledávek věřitelů této skupiny, platí, že tato skupina věřitelů reorganizační plán přijala ( 347 InsZ). - O způsobu oddlužení hlasují pouze nezajištění věřitelé, kteří včas přihlásili svou pohledávku. Zajištění věřitelé nehlasují ani v rozsahu, ve kterém je podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky. Právo hlasovat nemají osoby dlužníkovi blízké a osoby, které tvoří s dlužníkem koncern ( 402 InsZ). Schůze věřitelů tak rozhodne prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek. Způsob počítání příslušného kvóra se názorně podává např. z usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. MSPH 93 INS 2456/2010, 3 VSPH 324/2011-B ze dne 8. 9. 2011: Ať již jde o usnesení schůze věřitelů, pro jehož přijetí postačuje prostá většina hlasů přítomných věřitelů ( 49 odst. 1 InsZ), či pro něž zákon vyžaduje jiné speciální kvórum (jako je tomu např. u usnesení schůze věřitelů dle 151, 155 odst. 3 a 156 InsZ), anebo jde o hlasování o reorganizačním plánu dle 347 odst. 1 InsZ, je pro výsledek tohoto hlasování vždy určující poměr dosažených hlasů vůči celkové výši pohledávek přítomných věřitelů (či dané skupiny věřitelů) s právem hlasu, nikoli - jak odvolatel nesprávně dovozuje - vůči celkové výši jejich přihlášených pohledávek, tedy i v rozsahu pohledávek, ohledně nichž hlasovací právo nemají Právo hlasovat ovšem zásadně nemají věřitelé pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených ( 168 a 169 InsZ), a to i kdyby - navzdory tomu, že tyto nároky režimu přihlášení nepodléhají a v insolvenčním řízení se nepřezkoumávají - byly do řízení přihlášeny a jejich věřitelé byli na schůzi přítomni. Odporuje-li usnesení přijaté schůzí věřitelů společnému zájmu věřitelů, může je insolvenční soud zrušit, pokud ovšem nejde o - usnesení o změně v osobě insolvenčního správce podle 29 InsZ, - usnesení o přiznání hlasovacího práva podle 51 InsZ, - usnesení o způsobu řešení úpadku, - usnesení o reorganizačním plánu a - usnesení o způsobu oddlužení. Schůzi věřitelů přísluší volba věřitelského výboru nebo zástupce věřitelů, další kompetence jí přiznává podle způsobu řešení úpadku insolvenční zákon; schůze si může vyhradit cokoliv, co patří jinak do kompetence věřitelského výboru. Jolana Maršíková Insolvenční návrh a jeho projednání insolvenčním soudem

Dlužnický insolvenční návrh Náležitosti insolvenčního návrhu jsou vymezeny v ust. 103 InsZ tak, že obsahovat insolvenční návrh musí - obecné náležitosti předepsané v ust. 42 OSŘ pro podání soudu, - označení insolvenčního navrhovatele, kterým je v tomto případě sám dlužník, - rozhodující skutečnosti, které osvědčují dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek 36, - označení důkazů, kterých se dlužník ve svém návrhu dovolává a - musí z návrhu být patrno, že se dlužník návrhem domáhá rozhodnutí o úpadku, popř. že zároveň navrhuje, jak má být úpadek dlužníka řešen (oddlužením, konkursem či reorganizací). Insolvenční návrh musí být opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala nebo jejím uznávaným elektronickým podpisem. Pokud nebude insolvenční návrh předepsaným způsobem podepsán, pak se k němu podle ust. 97 odst. 2 InsZ nepřihlíží; tedy insolvenční návrh nebude zapsán do insolvenčního rejstříku a nebudou s jeho podáním spojeny zamýšlené účinky podle ust. 109 InsZ. O tomto zpravidla insolvenční soud navrhovatele vyrozumí a návrh zapíše do rejstříku Nc. Má-li dlužník více statutárních orgánů oprávněných jednat jménem dlužníka samostatně nebo, má-li více osob, které mají postavení statutárního orgánu, oprávněných jednat jeho jménem samostatně, pak je podle ust. 132 dst. 2 InsZ vhodné, aby insolvenční návrh tyto osoby spolupodepsaly. V opačném případě vyzve insolvenční soud tyto osoby, které insolvenční návrh nespolupodepsaly, aby se k důvodnosti podaného insolvenčního návrhu vyjádřily; teprve potom může insolvenční soud o insolvenčním návrhu dlužníka rozhodnout. Hodlá-li dlužník navrhnout, aby jeho úpadek byl řešen oddlužením, je povinen podat insolvenční návrh na předepsaném formuláři dostupném bezplatně ke stažení na stránkách www.insolvencni-zakon.cz. Je-li insolvenční návrh neúplný, nesrozumitelný nebo neurčitý, insolvenční soud jej podle ust. 128 odst. 1 InsZ odmítne, aniž by předtím vyzýval dlužníka ke zjednání nápravy. Usnesení o odmítnutí vadného insolvenčního návrhu má být vydáno do 7 dnů od podání návrhu, jde však o lhůtu pořádkovou 37. Podle ust. 104 InsZ je dlužník povinen ke svému insolvenčnímu návrhu připojit předepsané přílohy, kterými jsou: - seznam majetku, ve kterém je dlužník povinen označit jednotlivě svůj majetek. U pohledávek uvede jejich výši, skutečnosti, na kterých se zakládají a vyjádří se k jejich dobytnosti, případně označí řízení, ve kterém tyto pohledávky vymáhá, - seznam závazků, ve kterém označí všechny své věřitele s uvedením výše jejich pohledávky a důvodu vzniku pohledávky; označí, kteří věřitelé jsou dlužníkovi osobami blízkými či tvoří s ním koncern, označí, které 36 např. podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. KSPL 27 INS 1784/2009, 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2011 platí, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku, nebo mu úpadek hrozí, případně, že dlužník je insolventní, nebo že je v platební neschopnosti, anebo že je předlužen, není ve smyslu ustanovení 103 odst. 2 insolvenčního zákona uvedením okolností, které úpadek osvědčují. 37 např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. KSPL 27 INS 1784/2009, 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2011).

pohledávky jsou pohledávkami zajištěnými a jakým majetkem; konečně uvede, které pohledávky popírá a z jakého důvodu, - seznam zaměstnanců a - popř. listiny, které dokládají úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka (jsou-li předloženy výše uvedené seznamy, není podle judikatury dalších listin třeba). Seznamy musí dlužník opatřit prohlášením o úplnosti a správnosti seznamů a musí je opatřit svým podpisem. Dlužník, který předložený seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců neopatří jím podepsaným prohlášením, že jde o seznam správný a úplný ( 104 odst. 4 InsZ), povinnost předložit seznam spolu s insolvenčním návrhem ( 104 odst. 1 InsZ) řádně nesplnil 38. Nepřipojí-li dlužník předepsané přílohy k insolvenčnímu návrhu, nebo jsou-li připojené přílohy vadné, vyzve insolvenční soud dlužníka, aby chybějící přílohy předložil či vady příloh odstranil. Stane se tak usnesením podle ust. 128 odst. 2 InsZ, ve kterém bude stanovena lhůta, ve které mají být vytčené nedostatky příloh odstraněny. Uplyne-li stanovená lhůta marně, insolvenční soud insolvenční návrh odmítne. Insolvenční řízení zahájené k dlužnickému návrhu nepodléhá soudnímu poplatku. Insolvenční soud může vyzvat dlužníka, aby uhradil zálohu na náklady insolvenčního řízení. Záloha může být vyměřena podle ust. 108 InsZ v intervalu až do 50.000,- Kč. Účelem zálohy je zajistit pro úvodní fázi insolvenčního řízení prostředky na úhradu hotových výdajů insolvenčního správce spojených s insolvenčním řízením. Je tedy na úvaze insolvenčního soudu, aby podle obsahu tvrzení v insolvenčním návrhu (zejména o rozsahu a skladbě majetku) zvážil, zda je třeba zálohu vůbec vyměřit a když ano, pak v jaké výši. Není-li vyměřená záloha v soudem stanovené lhůtě dlužníkem uhrazena, může insolvenční soud řízení zastavit. Při stanovení výše zálohy na náklady insolvenčního řízení zahájeného návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení insolvenční soud vždy přihlíží k tomu, zda dlužník splňuje podmínky pro povolení oddlužení a zda jeho majetkové a výdělkové poměry svědčí pro možnost přijetí způsobu oddlužení formou plnění splátkového kalendáře, kdy se odměna a hotové výdaje správce rovněž hradí formou pravidelných měsíčních splátek. Záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,- Kč se v těchto případech jeví být zpravidla nepřiměřeně vysokou 39. Povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení má i dlužník, který se nachází v likvidaci, pokud ovšem nelze o návrhu rozhodnout podle ust. 144 InsZ a návrh zamítnout pro nedostatek majetku. Pokud není dlužník schopen zálohu uhradit, pak je zřejmé, že vedením insolvenčního řízení by se nenaplnil základní účel insolvenčního řízení, kterým je poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů z majetku dlužníka. Tedy schopnost dlužníka uhradit zálohu je testem účelnosti vedení insolvenčního řízení. Povinnost dlužníka podat insolvenční návrh a důsledky porušení této povinnosti Povinnost podat insolvenční návrh stíhá dlužníka (fyzickou i právnickou osobu) v případě, že je podnikatelem. Podnikatel je povinen podle 98 odst. 1 InsZ podat sám na sebe insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku, a to jak ve 38 (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. KSPL 27 INS 1784/2009, 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.26/2011). 39 právní věta usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.9.2008 sp.zn. KSBR 40 INS 2487/2008, 2 VSOL 119/2008-A- 16 publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22

formě platební neschopnosti, tak ve formě předlužení (v období od 20. 7. 2009 do 31. 12. 2011 stíhala podnikatele povinnost podat insolvenční návrh pouze v případě úpadku ve formě platební neschopnosti). Podle 98 odst. 2 InsZ mají povinnost podat insolvenční návrh - zákonní zástupci dlužníka, - jeho statutární orgán, popř. každý z členů kolektivního statutárního orgánu oprávněných jednat samostatně a - likvidátor, je-li dlužník v likvidaci. Osoby uvedené v ust. 98 odst. 2 InsZ odpovídají věřitelům za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobily porušením povinnosti podat včasný insolvenční návrh. Totéž platí pro případ, kdy sice insolvenční návrh podají, nicméně insolvenční řízení bylo vinou navrhovatele zastaveno (pro nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení či pro zpětvzetí návrhu), nebo byl-li insolvenční návrh pro vady odmítnut. Škodu nebo jinou újmu věřitele definuje 99 odst. 2 InsZ jako rozdíl mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky v a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení k uspokojení této pohledávky obdržel. Postup věřitele při uplatnění práva na náhradu škody či jiné újmy: - Jakmile bude věřiteli v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že jeho zjištěná pohledávka bude uspokojena pouze z části, míru uspokojení pohledávky bude možno podle dosavadního průběhu insolvenčního řízení přibližně odhadnout a věřitel se začne důvodně obávat, že mu vznikne škoda, může požádat insolvenční soud, aby nařídil předběžné opatření, kterým by bylo povinné osobě (budoucímu žalovanému) uloženo složit do soudní úschovy přiměřenou peněžitou částku, jež bude sloužit k náhradě škody. - Navrhovatel předběžného opatření je povinen podle ust. 82 InsZ ve spojení s ustanovením 75b odst.1 OSŘ složit nejpozději ve stejný den, kdy podal u soudu návrh na nařízení předběžného opatření, jistotu ve výši 10 000 Kč k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením 40. - Návrhu na nařízení předběžného opatření dle 100 InsZ insolvenční soud vyhoví výhradně za situace, kdy skutkové okolnosti případu umožňují bez dalšího přijmout závěr o naplnění podmínek tam uvedených, tedy zásadně toliko v případech zcela zjevného selhání povinných osob, o němž nelze mít vzhledem k okolnostem případu zásadních pochyb 41. - Pokud insolvenční soud návrhu vyhoví, pak předběžným opatřením určí výši částky, která má být složena u obecného soudu tak, aby kryla podstatnou část předpokládané škody. Zároveň insolvenční soud uloží věřiteli, aby ve lhůtě, kterou mu určí a která nesmí skončit před skončením insolvenčního řízení, podal u obecného soudu žalobu o náhradu škody; tento spor není incidenčním sporem. - Věřitel podá ve stanovené lhůtě žalobu o náhradu škody proti osobám, které porušily povinnost včas podat jménem dlužníka insolvenční návrh. Žaloba bude zamítnuta a žalovaný se zprostí odpovědnosti, pokud v řízení prokáže, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah uspokojení věřitele, nebo že povinnost podat insolvenční návrh nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli, a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat. - V rozsahu, v kterém soud vyhověl žalobě o náhradu škody nebo jiné újmy, se vydají složené finanční prostředky z úschovy žalobci. Věřitelský insolvenční návrh I pro věřitelský insolvenční návrh platí, že jeho náležitosti jsou vymezeny v ust. 103 InsZ tak, že insolvenční návrh musí obsahovat - obecné náležitosti předepsané v ust. 42 OSŘ pro podání soudu, 40 např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. MSPH 77 INS 2492/2009, 1 VSPH 55/2010-B 41 např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 69 INS 2058/2008, 1 VSPH 190/2009-B ze dne 20.5.2009.

- označení insolvenčního navrhovatele, kterým je v tomto případě dlužníkův věřitel, - označení dlužníka, - rozhodující skutečnosti, které osvědčují dlužníkův úpadek platební neschopností nebo předlužením, tedy a. tvrzení o tom, že věřitel má za dlužníkem pohledávku alespoň 30 dnů po splatnosti včetně označení její výše a důvodu (tedy tvrzení o aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu); pohledávka musí být doložitelná pouze předloženými listinami, neboť není účelem insolvenčního řízení suplovat řízení nalézací a provádět před rozhodnutím o insolvenčním návrhu rozsáhlé dokazování k existenci věřitelem tvrzené sporné pohledávky (např. výslechy svědků, znaleckými posudky apod..). b. tvrzení o tom, že dlužník má více věřitelů, včetně jejich řádného označení, uvedení výše a důvodu pohledávky a její splatnosti (takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů o jejich výši a splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti 42. c. tvrzení, z nichž lze dovodit, že dlužník není schopen své závazky hradit, tedy že je v platební neschopnosti (jsou-li pohledávky věřitelů po splatnosti více jak 3 měsíce, zakládá to vyvratitelnou domněnku, že dlužník není schopen své splatné závazky plnit) nebo d. tvrzení, z nichž lze dovodit, že dlužník je předlužen (souhrn závazků převyšuje hodnotu jeho majetku), - označení důkazů, kterých se věřitel ve svém návrhu dovolává a - z návrhu musí být patrno, že se věřitel návrhem domáhá rozhodnutí o úpadku dlužníka, popř. že zároveň navrhuje, jak má být úpadek dlužníka řešen. Insolvenční návrh musí být opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala nebo jejím uznávaným elektronickým podpisem. Pokud nebude insolvenční návrh předepsaným způsobem podepsán, pak se k němu podle ust. 97 odst. 2 InsZ nepřihlíží. Je-li insolvenční návrh neúplný, nesrozumitelný nebo neurčitý, insolvenční soud jej podle ust. 128 odst. 1 InsZ odmítne, aniž by předtím vyzýval věřitele k zjednání nápravy. Usnesení o odmítnutí vadného insolvenčního návrhu má být vydáno do 7 dnů od podání návrhu, jde však o lhůtu pořádkovou 43. Vady insolvenčního návrhu může insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle 128 odst. l InsZ. K odstranění vad insolvenčního návrhu provedenému až v odvolacím řízení se nepřihlíží 44. Podle ust. 105 InsZ je věřitel povinen ke svému insolvenčnímu návrhu připojit předepsanou přílohu, kterou je přihláška pohledávky. Nepřipojí-li insolvenční navrhovatel přihlášku k insolvenčnímu návrhu, nebo jeli přihláška vadná, vyzve insolvenční soud věřitele, aby chybějící přihlášku předložil či její vady odstranil. Stane se tak usnesením podle ust. 128 odst. 2 InsZ ve kterém bude stanovena věřiteli k předložení řádné přihlášky lhůta, jež nesmí být delší 7 dnů. Jestliže věřitel jako insolvenční navrhovatel ani přes řádnou výzvu insolvenčního soudu nedoplní insolvenční návrh o řádnou přihlášku své pohledávky v zákonem předepsané formulářové podobě ( 176 InsZ, 21 a 22 vyhl. č. 311/2007 Sb.), insolvenční soud odmítne insolvenční návrh podle 128 odst. 2 uvedeného zákona. 45 42 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sen. zn. 29 NSCR 14/2011), 43 např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20. 5. 2010 44 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3.2008 sp.zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11 45 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.3.2008 sp.zn. KSUL 43 INS 384/2008, 1 VSPH 7/2008-A publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12).

Insolvenční řízení zahájené k věřitelskému návrhu podléhá soudnímu poplatku ve výši 2.000,- Kč. Povinnost zaplatit soudní poplatek se nevyměřuje jako v případě žaloby bezprostředně po jeho podání (důsledkem jeho nezaplacení není zastavení insolvenčního řízení), ale až v souvislosti s rozhodnutím o insolvenčním návrhu; není-li pak zaplacen, je insolvenčním soudem vymáhán. Insolvenční soud však může po podání insolvenčního návrhu vyzvat věřitele, aby uhradil zálohu na náklady insolvenčního řízení. Učiní tak ovšem teprve tehdy, má-li insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti. Je pojmově vyloučeno činit vůči insolvenčnímu navrhovateli další opatření, je-li insolvenční návrh vadný ve smyslu 128 odst. 1 InsZ nebo nejsou-li k němu připojeny přílohy předepsané v 128 odst. 2 InsZ. 46 Záloha může být vyměřena podle ust. 108 InsZ v intervalu až do 50.000,- Kč. Účelem zálohy je zajistit pro úvodní fázi insolvenčního řízení prostředky na úhradu hotových výdajů insolvenčního správce spojených s insolvenčním řízením. Je tedy na úvaze insolvenčního soudu, aby podle obsahu tvrzení v insolvenčním návrhu (zejména o rozsahu a skladbě majetku) zvážil, zda je třeba zálohu vůbec vyměřit a když ano, pak v jaké výši. Má-li být úpadek dlužníka řešen konkursem a dlužník vlastní majetek zanedbatelné hodnoty, pak je záloha stanovená insolvenčním soudem ve výši 50.000,-Kč přiměřená, neboť podle vyhl. č.313/2007 Sb. by odměna insolvenčního správce (pokud bude alespoň minimálně zpeněžovat) činila nejméně 45.000,-Kč. 47 Není-li vyměřená záloha v soudem stanovené lhůtě věřitelem uhrazena, může insolvenční soud řízení zastavit. Od povinnosti zaplatit zálohu jsou ze zákona osvobození zaměstnanci dlužníka nebo bývalí zaměstnanci dlužníka, pokud podávají insolvenční návrh a jejich pohledávky za dlužníkem spočívají pouze v pracovněprávních nárocích. Účinky zahájení insolvenčního řízení Účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají podle ust. 109 odst. 4 InsZ zveřejněním vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku. Tento okamžik je zjistitelný přímo výroku vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení. Podle ust. 101 odst. 1 InsZ je insolvenční soud povinen vydat vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení nejpozději do 2 hodin poté, kdy mu došel insolvenční návrh. Jestliže byl insolvenční návrh doručen insolvenčnímu soudu v době, kdy do skončení úředních hodin zbývá méně než 2 hodiny, nebo ve dnech pracovního klidu, zveřejní insolvenční soud vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení nejpozději do dvou hodin po zahájení úředních hodin nejbližšího pracovního dne. Účinky insolvenčního řízení trvají - do pravomocného schválení reorganizačního plánu insolvenčním soudem, je-li úpadek dlužníka řešen reorganizací, - do skončení insolvenčního řízení v ostatních případech. Se zahájením insolvenčního řízení jsou spojeny toto účinky: a) Účinky dopadající na vymáhání pohledávek věřiteli: 46 např. usnesení VS Praha ze dne 16.7.2008 sp.zn. KSUL 44 INS 1893/2008, 1 VSPH 96/2008 A, 1 VSPH 110/2008- A 47 usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSHK 45 INS 2986/2008, 1 VSPH 174/2008-A-22, 1 VSPH 187/2008-A 23

Má-li věřitel za dlužníkem pohledávku, která se v insolvenčním řízení uplatňuje přihláškou, může ji věřitel po zahájení insolvenčního řízení (i před rozhodnutím o úpadku) uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou. Ust. 109 odst. 1 písm. a) InsZ zakazuje věřiteli, aby po zahájení insolvenčního řízení podal u příslušného soudu proti dlužníkovi žalobu o zaplacení takové pohledávky. Pokud bude i přes tento zákaz žaloba o zaplacení podána, soud řízení o takové žalobě zastaví. Tento účinek se nijak nedotýká projednávání těch žalob o zaplacení pohledávek, které byly věřitelem podány ještě před zahájením insolvenčního řízení. Rovněž tento účinek nezakazuje věřiteli, aby i po zahájení insolvenčního řízení podal proti dlužníkovi žalobu o zaplacení pohledávek, které se v rámci insolvenčního řízení neuplatňují přihláškou (pohledávek v režimu ust. 169 InsZ), např. žalobu o zaplacení dlužné mzdy. b) Účinky dopadající na zajištění pohledávek: Po zahájení insolvenčního řízení nemohou věřitelé získat k majetku patřícímu do majetkové podstaty právo na uspokojení ze zajištění, vyjma případů, kdy to výslovně připouští insolvenční zákon; účinek dopadá i na soudcovské zástavní právo. 48 Pokud dojde po zahájení insolvenčního řízení ke vzniku zástavního práva (což není účinky zahájení insolvenčního řízení vyloučeno), nepovažuje se tento věřitel pro účely insolvenčního řízení za zajištěného věřitele a pokud tedy věřitel právo na uspokojení ze zajištění v přihlášce pohledávky přesto uplatní, bude mu insolvenčním správcem toto přednostní pořadí popřeno. c) Účinky na výkon rozhodnutí a exekuci: Podle ust. 109 odst. 1 písm. c) InsZ platí, že po zahájení insolvenčního řízení lze výkon rozhodnutí nebo exekuci nařídit, nelze ji však provést. Jedinou výjimkou je výkon rozhodnutí nebo exekuce pro pohledávku za majetkovou podstatou nebo jí na roveň postavenou v režimu řešení úpadku dlužníka konkursem podle ust. 267 odst. 2 InsZ. d) Účinky na dispoziční oprávnění k majetku: Dispoziční oprávnění k majetku zůstává sice dlužníkovi a pro jeho dispozice platí: - Dlužník je v povinen zdržet se takového nakládání s majetkovou podstatou, pokud by v jejich důsledku mělo dojít k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení takového majetku nebo k jeho nikoliv zanedbatelnému zmenšení. - Peněžité závazky vzniklé po zahájení insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. - Shora uvedená omezení se netýkají úkonů 1. nutných k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, 2. potřebných ke splnění povinnosti podle zvláštních předpisů, 3. k plnění zákonné vyživovací povinnosti a 4. ke splnění procesních sankcí. 48 usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 NSČR 16/2011-P8-23, KSPH 39 INS 4718/2009 ze dne 30.11.2011: Soudcovské zástavní právo na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, na základě návrhu na jeho zřízení podaného před zahájením insolvenčního řízení, je na tom stejně jako jiné způsoby zajištění pohledávky, jejichž vznik nebyl dovršen k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Např. při zřízení zástavního práva k nemovitostem na základě zástavní smlouvy (představující tzv. titulus adquirendi) uzavřené před tím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, rovněž nevznikne věřiteli právo na uspokojení z tohoto zajištění v insolvenčním řízení, bude-li vklad zástavního práva k nemovitostem rozhodnutím katastrálního úřadu povolen (byť s účinky ke dni podání návrhu na vklad, jenž může předcházet okamžik, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) a stanovený modus adquirendi ve smyslu 157 odst. 1 obč. zák. završen až poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.

Úkony učiněné dlužníkem v rozporu se shora uvedenými omezeními jsou vůči věřitelům neúčinné. Insolvenční správce je oprávněn majetek, který takovým neúčinným úkonem odešel z dlužníkovy dispoziční sféry, do majetkové podstaty sepsat a následně takový majetek i zpeněžit. Insolvenční soud je oprávněn předběžným opatřením vydaným podle ust. 82 InsZ z důvodů hodných zvláštního zřetele některý z účinků výše uvedených pod body b) a c) omezit, pokud to neodporuje společnému zájmu věřitelů. Pokud má insolvenční soud za to, že je třeba dlužníka v jeho dispozičních oprávněních omezit nad rámec omezení daných zákonem v ust. 111 InsZ (víz shora popsaný účinek pod bodem d), učiní tak i bez návrhu předběžným opatřením, kterým zároveň ustanoví předběžného správce; ten vymezený okruh úkonů realizuje na místo dlužníka nebo uděluje dlužníkovi k v rozhodnutí vymezeným úkonům předchozí souhlas. Projednání dlužnického návrhu insolvenčním soudem Podle ust. 134 InsZ je insolvenční soud povinen o dlužnickém návrhu rozhodnout do 15 dnů od jeho podání. Tato povinnost se vztahuje pouze k řádnému insolvenčnímu návrhu a do lhůty se nezapočítává doba, kdy insolvenční soud činil podle ust. 128 odst. 2 InsZ úkony směřující k odstranění vadného návrhu, přesněji řečeno k odstranění nedostatků v přílohách k insolvenčnímu návrhu. Pokud není insolvenční návrh vnitřně rozporný a rozhodné údaje o úpadku dlužníka jsou insolvenčním návrhem a připojenými přílohami osvědčeny, zpravidla rozhodne insolvenční soud o úpadku dlužníka, aniž by k projednání návrhu nařídil soudní jednání. Má-li dlužník více statutárních orgánů oprávněných jednat jménem dlužníka samostatně nebo má-li více osob, které mají postavení statutárního orgánu, oprávněných jednat jeho jménem samostatně, pak ust. 132 odst. 2 InsZ doporučuje, aby takový insolvenční návrh za dlužníka spolupodepsaly všechny toto osoby, aby bylo nezpochybnitelné, že podání insolvenčního návrhu je vnitřní vůlí dlužníka a nikoliv excesem jednotlivce. Chybí-li výše uvedené spolupodpisy, doručí insolvenční soud dlužnický návrh těmto osobám s výzvou, aby se k insolvenčnímu návrhu vyjádřily. Pokud tyto oslovené osoby s podáním insolvenčního návrhu nesouhlasí nebo pokud vyjdou v průběhu insolvenčního řízení najevo skutečnosti, které jsou s obsahem insolvenčního návrhu v rozporu, nařídí insolvenční soud k projednání dlužnického insolvenčního návrhu jednání a provede potřebné dokazování k odsvědčení úpadku dlužníka. Podle výsledku projednání insolvenčního návrhu pak insolvenční soud rozhodne o úpadku nebo hrozícím úpadku dlužníka, popř. insolvenční návrh zamítne, zjistí-li že se dlužník v úpadku nenachází, popř. dlužníkovi úpadek nehrozí. I dlužnický insolvenční návrh může být podán spekulativně, např. ve snaze zamezit provedení exekuce, když dlužník takto využije účinků zahájeného insolvenčního řízení. Bude-li pak insolvenční návrh odmítnut, zamítnut nebo řízení o něm bude zastaveno, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli, v tomto případě vůči dlužníkovi (k mechanismu jejího uplatnění viz níže). Projednání věřitelského návrhu insolvenčním soudem Ust. 134 InsZ ukládá insolvenčnímu soudu rozhodnout o věřitelském insolvenčním návrhu bez zbytečného odkladu.

Předně je nutno uvést, že zjevně bezdůvodný insolvenční návrh insolvenční soud podle ust. 128a InsZ odmítne, a to nejpozději do 7 dnů od jeho podání. Insolvenční návrh je zjevně bezdůvodný zejména tehdy jestliže - insolvenční navrhovatel dokládá oprávnění podat insolvenční návrh pohledávkou, ke které se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží, - jde o insolvenční návrh podaný opětovně a insolvenční navrhovatel při jeho podání nedoloží, že splnil povinnosti uložené mu případně předchozím rozhodnutím o insolvenčním návrhu nebo - jeho podáním insolvenční navrhovatel zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka. V rozhodnutí, v němž insolvenční soud návrh pro zjevnou bezdůvodnost odmítá, může uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby zaplatil pořádkovou pokutu, a to až do výše 50.000,- Kč stanovenou se zřetelem ke všem okolnostem věci. Nejedná-li se o případ shora a obsahuje-li insolvenční návrh předepsané náležitosti a je-li vybaven předepsanými přílohami, zašle insolvenční soud stejnopis insolvenčního návrhu dlužníkovi k vyjádření (ještě před tím je insolvenční soud oprávněn vyzvat insolvenčního navrhovatele ke složení zálohy na náklady insolvenčního řízení). Zároveň insolvenční soud zašle dlužníkovi poučení o tom, že pokud hodlá svůj úpadek řešit oddlužením, je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení v propadné lhůtě 30 dnů od doručení věřitelského insolvenčního návrhu dlužníkovi k vyjádření. Spolu s výzvou, aby se dlužník k insolvenčnímu návrhu v určené lhůtě vyjádřil, zasílá insolvenční soud dlužníkovi zpravidla i výzvu, aby předložil insolvenčnímu soudu seznamy majetku, závazů a zaměstnanců; přitom jej poučí o tom, že nepředložení seznamů zakládá domněnku dlužníkovy neschopnosti plnit své splatné závazky ( 3 odst. 2 písm. d InsZ). Insolvenční soud je oprávněn rozhodnout o věřitelském insolvenčním návrhu, aniž by k jeho projednání nařídil soudní jednání v případě, kdy - dlužník se k insolvenčnímu návrhu připojí, tedy s návrhem souhlasí a rovněž navrhuje, aby bylo rozhodnuto o jeho úpadku nebo - dlužník se k insolvenčnímu návrhu, který mu byl řádně doručen (prokazatelně se dostal do dlužníkovy dispozice a dlužník tak měl možnost se s ním seznámit) nevyjádřil, případně na výzvu insolvenčního soudu seznamy majetku, závazků a zaměstnanců nedoložil a tím na projednání návrhu zcela rezignoval 49 popř. - dlužník se výslovně vzdal práva na projednání insolvenčního návrhu před soudem. - Jinak insolvenční soud nařídí k projednání věřitelského insolvenčního návrhu jednání. V průběhu projednání návrhu insolvenční soud - nejprve provádí dokazování za účelem osvědčení aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu, tedy k osvědčení, zda navrhovatel je věřitelem dlužníka. Podle ustálené judikatury platí, že insolvenčním řízením nelze suplovat nalézací řízení o sporné pohledávce a pohledávka insolvenčního navrhovatele musí být snadno ověřitelná z listin připojených věřitelem k insolvenčnímu návrhu. Je-li z návrhu na první pohled zřejmé, že insolvenční navrhovatel existenci pohledávky za dlužníkem neosvědčí, není třeba jednání vůbec nařizovat 50. - Je-li prokázáno, že insolvenční navrhovatel má za dlužníkem pohledávku po splatnosti, provádí se dokazování k mnohosti věřitelů, jako základnímu znaku úpadku. V insolvenčním návrhu musí věřitel řádně 49 unesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 45 INS 798/2009, 1 VSPH 216/2009-A-25 50 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6.2011 sp.zn MSPH 76 INS 2762/2013, VSPH 436/2011-A-38: Zjistí-li insolvenční soud již na základě předběžného posouzení skutkových tvrzení a navrhovatelem předložených listinných důkazů ( 103 odst. 2 a 3 IZ), že tyto důkazy existenci sporné navrhovatelovy pohledávky za dlužníkem zjevně neosvědčují, anebo že vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka se jeví nezbytným provádět dokazování, jež náleží nalézacímu řízení, není důvodu, aby insolvenční soud o insolvenčním návrhu nařizoval jednání. V takovém případě insolvenční soud insolvenční návrh podle 143 odst. 2 IZ pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace bez dalšího zamítne).

označit nejméně jednoho dalšího věřitele a specifikovat jeho pohledávku co do důvodu, výše a doby splatnosti. Insolvenční soud pak v rámci projednání návrhu pravdivost tohoto tvrzení ověřuje. K mnohosti věřitelů lze vést rovněž důkaz přihláškami věřitelů, pokud se již do insolvenčního řízení v tomto stádiu (před rozhodnutím o úpadku) přihlásili. Podle ust. 143 odst. 2 InsZ platí, že za dalšího věřitele se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení. - Bude-li osvědčeno, že dlužník má více věřitelů, pak v případě, že jejich pohledávky jsou více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti, nastupuje domněnka dlužníkovy neschopnosti své závazky hradit. Je pak na dlužníkovi, aby prokázal, že se v úpadku nenachází a že důvodem neuhrazení pohledávky insolvenčního navrhovatele a nejméně jednoho dalšího zjištěného věřitele není platební neschopnost dlužníka. Budou-li pohledávky insolvenčního navrhovatele po lhůtě splatnosti kratší než 3 měsíce, nese důkazní břemeno o dlužníkově neschopnosti hradit splatné závazky insolvenční navrhovatel. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu insolvenční soud - insolvenční návrh zamítne, neboť nebyla prokázána aktivní legitimace navrhovatele k podání insolvenčního návrhu nebo, - insolvenční návrh zamítne, neboť sice byla prokázána aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele věřitele dlužníka k podání návrhu, ale nebyl zjištěn úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti, popř. ve formě předlužení. - Insolvenční návrh zamítne, i když byla prokázána aktivní legitimace navrhovatele i úpadek dlužníka, ale platební neschopnost dlužníka byla způsobena protiprávním jednáním třetí osoby. Taková ochrana dlužníka zakotvená v ust. 143 odst. 3 InsZ je však časově omezena. Jako důvod zamítnutí insolvenčního návrhu může být pouze stav, kdy dlužník osvědčí, že takto vzniklou platební neschopnost bude schopen odvrátit do tří měsíců od splatnosti svých peněžitých závazků. 51 - Rozhodne o úpadku dlužníka, bude-li úpadek dlužníka zjištěn. Přitom platí, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení 3 odst. 1 a 2 InsZ v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. - Za podmínek stanovených zákonem insolvenční soud zároveň případně rozhodne o způsobu řešení úpadku dlužníka (povolení oddlužení, prohlásí konkurs či povolí reorganizaci. 52 V souvislosti s rozhodnutím o věřitelském insolvenčním návrhu insolvenční soud uloží věřiteli zaplatit soudní poplatek za insolvenční řízení, a to ve výši 2.000,- Kč Bylo-li řízení o insolvenčním návrhu věřitele - zastaveno vinou navrhovatele (pro nezaplacení zálohy či v důsledku zpětvzetí insolvenčního návrhu, vyjma případu, kdy se tak stalo pro chování dlužníka po zahájení insolvenčního řízení) nebo - byl-li insolvenční návrh odmítnut (pro vady) nebo 51 usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 21/2010 ze dne 29. 6. 2011). 52 např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSCB 26 INS 2109/2008, 1 VSPH 310/2008-A: Přichází-li v úvahu vedle konkursu řešit dlužníkův úpadek oddlužením či reorganizací, soud v případech, kdy jsou splněny podmínky uvedené ve druhém či třetím odstavci 148 IZ (popř. podal-li dlužník vedle svého insolvenčního reorganizací. Pouze je-li jiné řešení (oddlužením či reorganizací) vyloučeno, může soud rozhodnutí o úpadku spojit s rozhodnutím o jeho řešení návrhu pro hrozící úpadek i řádný a včasný návrh na povolení reorganizace dle prvé věty 318 odst.1 insolvenčního zákona), spolu s rozhodnutím o zjištění úpadku rozhodne též o jeho řešení oddlužením či konkursem, jinak o způsobu řešení rozhodne později, za podmínek vymezených v 149 insolvenčního zákona).

- byl-li insolvenční návrh zamítnut (vyjma případů, kdy dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly úpadek, nebo se s věřiteli dohodl na jiném způsobu jejich plnění), má osoba, které po zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu této škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. Je-li insolvenčním navrhovatelem právnická osoba, ručí za splnění náhrady škody podle ust. 147 odst. 3 InsZ společně a nerozdílně členové statutárního orgánu insolvenčního navrhovatele. Postup při uplatnění práva na náhradu škody nebo jiné újmy: - může poškozená osoba požádat do 30 dnů od vydání rozhodnutí o zastavení řízení, o odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu insolvenční soud, aby předběžným opatřením uložil insolvenčnímu navrhovateli složit do soudní úschovy přiměřenou peněžitou částku k zajištění práva na náhradu škody; insolvenční soud návrhu vyhoví, je-li zřejmé, že navrhovateli škoda skutečně vznikla, tomu nebrání ani skutečnost, že celkovou výši škody nelze v době vydání předběžného opatření vyčíslit. - Žaloba o náhradu škody se podává u krajského soudu; místně příslušným je krajský soud podle bydliště nebo sídla insolvenčního navrhovatele. - Podává-li žalobu dlužník, musí ji podat do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, kterým se insolvenční řízení končí; jiná osoba musí podat žalobu do 6 měsíců od zveřejnění rozhodnutí, jímž se řízení končí, v insolvenčním rejstříku. Jolana Maršíková Rozhodnutí o úpadku a jeho účinky Rozhodnutí o úpadku Náležitosti rozhodnutí o úpadku jsou předepsány v ust. 136 odst. 2 InsZ takto: a) výrok, kterým se zjišťuje úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, b) výrok, jímž insolvenční soud ustanovuje insolvenčního správce, c) údaj o tom, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku (účinky rozhodnutí o úpadku nastávají zveřejněním rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku), d) výzva, aby věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, tak učinili ve stanovené lhůtě, s poučením o následcích jejího zmeškání, e) výzva, aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci, f) výzva, aby věřitelé insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách, s poučením o následcích nesplnění této povinnosti, g) výrok, jímž se určí místo a termín konání schůze věřitelů a přezkumného jednání, h) výrok, jímž se uloží dlužníku, který tak dosud neučinil, aby ve stanovené lhůtě sestavil a odevzdal insolvenčnímu správci seznamy svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků a věřitelů, i) označení hromadných sdělovacích prostředků, ve kterých bude insolvenční soud zveřejňovat svá rozhodnutí. Přitom platí, že - schůzi věřitelů svolá insolvenční soud tak, aby se konala nejpozději do 3 měsíců od rozhodnutí o úpadku a aby pokud možno navazovala na přezkumné jednání

- má-li se první schůze věřitelů konat ještě před prvním přezkumným jednáním, svolá insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku další schůzi věřitelů, jež bude bezprostředně navazovat na přezkumné jednání, - přezkumné jednání nařídí insolvenční soud tak, aby se konalo nejpozději do dvou měsíců od uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek; v případě řešení úpadku oddlužením však ve lhůtě do 30 dnů po uplynutí přihlašovací lhůty. Rozhodnutí o úpadku doručí insolvenční soud podle 138 InsZ zvláštním způsobem (poštou nebo do datové schránky) dlužníkovi, insolvenčnímu navrhovateli, insolvenčnímu správci a osobám, které přistoupily v průběhu projednávání insolvenčního návrhu do řízení, a dále podle ust. 430 InsZ i všem známým věřitelům dlužníka se sídlem nebo bydlištěm v členských státech Evropské unie vyjma Dánska. Věřitelům s bydlištěm nebo sídlem v České republice (přestože jsou někteří insolvenčnímu soudu z obsahu insolvenčního spisu známi) se rozhodnutí o úpadku zvláštním způsobem nedoručuje. Tito věřitelé se musí o insolvenčním řízení dozvědět z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku. Jiná rozhodnutí o insolvenčním návrhu Insolvenční návrh může být odmítnut pro vady podle ust. 128 InsZ a to, - aniž by se insolvenční soud pokoušel vady odstranit, pokud je vadný sám insolvenční návrh nebo - nejsou-li ani přes výzvu vady odstraněny, pokud byl sice insolvenční návrh bez vad, ale nebyly k němu připojeny zákonem předepsané přílohy nebo nesplňovaly-li předložené přílohy zákonem předepsané náležitosti. - Věřitelský insolvenční návrh může být odmítnut pro zjevnou bezdůvodnost podle 128a InsZ. Insolvenční řízení může být zastaveno pro zpětvzetí návrhu podle 129 InsZ, přitom platí, že - insolvenční návrh lze vzít účinně zpět až do vydání rozhodnutí o úpadku nebo do právní moci jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu, - věřitel může pro stejnou pohledávku podat znovu insolvenční návrh až po 6 měsících ode dne zpětvzetí původního návrhu; totéž platí i pro případného nabyvatele pohledávky. - Insolvenční řízení může být zastaveno pro nezaplacení zálohy navrhovatelem podle 108 InsZ, pokud se insolvenční soud nerozhodne, že i po nezaplacení zálohy bude v řízení pokračovat a pravomocně vyměřenou zálohu bude vymáhat po insolvenčním navrhovateli. Insolvenční návrh může být zamítnut podle 143 InsZ neboť - nebylo osvědčeno, že navrhovatel má za dlužníkem pohledávku nebo - nebyl osvědčen úpadek dlužníka nebo - bylo osvědčeno, že platební neschopnost dlužníka vznikla v důsledku protiprávního jednání třetí osoby, a lze důvodně předpokládat, že ji dlužník do tří měsíců odvrátí. Insolvenčnímu návrhu je vyhověno a insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku podle 136 InsZ.

Insolvenční návrh může být zamítnut pro nedostatek majetku podle 144 InsZ, pokud jsou kumulativně splněny následující podmínky: a) dlužník je obchodní společností nebo družstvem a byl zrušen rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců a který v insolvenčním návrhu o vydání takového rozhodnutí požádá, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny. Usnesení o zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku je podkladem, na základě kterého rejstříkový soud vymaže dlužníka z obchodního rejstříku (pokud není dlužník právnickou osobu zřízenou zákonem). Jestliže insolvenční soud zamítá insolvenční návrh pro nedostatek majetku ve smyslu ustanovení 144 IZ, vyjádří důvod zamítnutí též ve výroku usnesení. 53 Účinky rozhodnutí o úpadku Podle 140 odst. 1 InsZ platí, že po rozhodnutí o úpadku zůstávají zachovány účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení tak, jak jsou upraveny v ust. 109 InsZ. Přestože je rozhodnutím o úpadku ustanoven insolvenční správce, jehož povinností je mimo jiné i zjistit, sepsat a ocenit majetek, který tvoří majetkovou podstatu, dlužník zůstává i nadále osobou s dispozičním oprávněním k tomuto majetku. Není vyloučeno, aby i v tomto stádiu řízení insolvenční soud předběžným opatřením omezil dlužníka v jeho dispozičních oprávněních k majetku ve prospěch insolvenčního správce. Jediným novým účinkem rozhodnutí o úpadku je změna podmínek pro započítávání pohledávek věřitelů za dlužníkem. Podle ust. 140 odst. 2 až 4 InsZ je po rozhodnutí o úpadku započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, jestliže zákonné podmínky započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, přípustné pouze za těchto podmínek: a) věřitel si svoji započitatelnou pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení a b) věřitel nezískal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem a c) v době nabytí započitatelné pohledávky nevěděl o dlužníkově úpadku a d) před započtením uhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele. Započtení však není přípustné 53 usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSHK 34 INS 111/2008, 1 VSPH 6/2008

- po dobu trvání moratoria, ledaže insolvenční soud předběžným opatřením nestanoví jinak ( 122 odst. 3 InsZ), - v reorganizaci od zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku ( 324 odst. 1 InsZ) do pravomocného schválení reorganizačního plánu ( 352 odst. 3 InsZ), ledaže insolvenční soud předběžným opatřením nestanoví jinak a - v jiných stádiích insolvenčního řízení, pokud tak stanoví v předběžném opatření insolvenční soud. Rozhodnutí o způsobu řešení úpadku Insolvenční řízení lze podstatě rozdělit do tří fází - projednání insolvenčního návrhu (od zahájení řízení do rozhodnutí o návrhu), - projednání způsobu řešení úpadku dlužníka (od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu jeho řešení) a - řešení úpadku dlužníka, když insolvenční zákon umožňuje řešit úpadek dlužníka konkursem (popř. nepatrným konkursem), oddlužením nebo reorganizací. Oddlužením lze podle 389 odst. 1 InsZ řešit úpadek dlužníka, který není podnikatelem. Judikaturou bylo toto ustanovení vyloženo tak, že - není rozhodující status dlužníka (zda je či není podnikatelem), ale rozhodující je charakter dluhů, jež mají být v insolvenčním řízení uspokojovány. 54 - Menší objem dluhů z podnikání nemusí být překážkou povolení oddlužení. Základní pravidlo je vymezeno v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009 sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 7/2009, judikát č. 79 takto: To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k: 1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku se jedná, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena oddlužení. Je-li insolvenční řízení zahájeno k návrhu dlužníka, podává dlužník insolvenční návrh a návrh na řešení úpadku oddlužením najednou v podobě předepsaného formuláře. V takovém případě (jsou-li k tomu splněny všechny podmínky) spojí insolvenční soud rozhodnutí o povolení oddlužení s rozhodnutím o úpadku ( 148 odst. 3 InsZ). Je-li insolvenční řízení zahájeno k návrhu věřitele, je dlužník oprávněn podat návrh na řešení úpadku oddlužením (návrh na povolení oddlužení) ve lhůtě 30 dnů, jež běží ode dne, kdy byl dlužníkovi doručen věřitelský insolvenční návrh k vyjádření. Jde o lhůtu propadnou, pozdě podaný návrh na povolení oddlužení 54 Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. MSPH 88 INS 18044/2011, 3 VSPH 1378/2011 ze dne 10.5.2012 uzavřel, že nepovažuje za vyloučené, aby byl řešen oddlužením úpadek dlužníka, který je sice (jako osoba samostatně výdělečně činná) podnikatelem, nemá však žádných dluhů z podnikání,

insolvenční soud odmítne ( 390 odst. 3 InsZ). O povolení oddlužení v řízení zahájeném k návrhu věřitele rozhodne insolvenční soud nejpozději do 30 dnů od rozhodnutí o úpadku ( m149 odst. 2 InsZ). Reorganizací lze řešit úpadek dlužníka, který je podnikatelem a má dluhy z podnikání ( 316 odst. 2 InsZ). Předpoklady, za kterých lze dlužníkovi povolit řešení úpadku reorganizací vymezil Nejvyšší soud ČR v usnesení sp.zn. 29 NSCR 30/2010 ze dne 20.1.2011 takto: I. Jestliže insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku nespojil rozhodnutí o prohlášení konkursu, ačkoli dlužníka, který je podnikatelem, z reorganizace vylučuje úprava obsažená v 316 odst. 3 insolvenčního zákona ( 148 odst. 1 insolvenčního zákona), není při vydání rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku vázán požadavkem vyčkat skončení (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku ( 149 odst. 1 insolvenčního zákona) ani usnesením o způsobu řešení úpadku přijatým schůzí věřitelů ( 152 insolvenčního zákona). II. Je-li dlužník podnikatelem, u kterého je reorganizace podle insolvenčního zákona - objektivně vzato - přípustná, nelze s rozhodnutím o úpadku spojit bez dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a předmětem jednání první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku je vždy též bod nabízející schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Insolvenční soud v takovém případě není oprávněn rozhodnout o dlužníkově včas podaném a opodstatněném návrhu na povolení reorganizace až do skončení (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku. Nevznese-li k výzvě insolvenčního soudu návrh na přijetí usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku žádný z přítomných věřitelů, je tím příslušný bod konání této schůze věřitelů vyčerpán. Schůze věřitelů přitom může v takovém případě přijmout usnesení o tom, že povoluje způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací, bez zřetele k tomu, že v době konání schůze věřitelů dlužníku nebo některému z přihlášených věřitelů již uplynula lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace. Jestliže schůze věřitelů přijme předepsanou většinou ( 151 insolvenčního zákona) usnesení o tom, že způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs, je tím pro insolvenční soud v intencích 152 věty první insolvenčního zákona závazným způsobem určen způsob řešení dlužníka úpadku (konkursem), a to bez zřetele k tomu, že je zde jinak věcně zdůvodněný a včasný návrh dlužníka na povolení reorganizace, jemuž by insolvenční soud jinak (kdyby nebylo usnesení schůze věřitelů podle 150 insolvenčního zákona) vyhověl. III. Je-li dlužník podnikatelem, u kterého reorganizace podle insolvenčního zákona není vyloučena podle 316 odst. 3 insolvenčního zákona, avšak dlužník nesplňuje některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v ustanovení 316 odst. 4 insolvenčního zákona, je reorganizace přípustná podmíněně, za předpokladu, že dlužník ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předloží ve lhůtě určené v 316 odst. 5 insolvenčního zákona reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení. S rozhodnutím o úpadku proto nelze spojit bez dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a předmětem jednání první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku je vždy též bod nabízející schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Jestliže však lhůta určená k předložení reorganizačního plánu dlužníkem v 316 odst. 5 insolvenčního zákona marně uplyne ještě před konáním oné (první) schůze věřitelů, stává se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou a insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby i před konáním schůze věřitelů prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku vydané poté, co se reorganizace stala definitivně nepřípustnou, není pro insolvenční soud závazné. Pavel Berger Majetková podstata Ustanovení 205 IZ určuje, že podal-li insolvenční návrh dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil ke dni zahájení insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v jeho průběhu (odst. 1). Podá-li insolvenční návrh věřitel, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud nařídil předběžné opatření, kterým zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení po vydání těchto rozhodnutí

(odst. 2). Je-li dlužník spoluvlastníkem majetku podle odst. 1 a 2 náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku. Majetek podle odst. 1 a 2 náleží do majetkové podstaty i tehdy, je-li ve společném jmění dlužníka a jeho manžela (odst. 3). Majetek jiných osob než dlužníka náleží do majetkové podstaty, stanoví-li to zákon, zejména, jde-li o plnění z neúčinných právních úkonů. Pro účely zpeněžení se na takový majetek pohlíží jako na majetek dlužníka (odst. 4). Z výše uvedeného vyplývá, že pro vymezení majetkové podstaty je určující, kdo podal insolvenční návrh: - podá-li insolvenční návrh dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil ke dni zahájení insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v jeho průběhu - podá-li insolvenční návrh věřitel, patří do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem předběžným opatřením, majetek, který dlužníkovi patřil v době, kdy insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení po vydání těchto rozhodnutí - v případě, že je dlužník spoluvlastníkem majetku, náleží do majetkové podstaty jeho podíl na tomto majetku. Do majetkové podstaty dlužníka náleží i majetek ve společném jmění dlužníka a jeho manžela. Majetkovou podstatu tvoří zejména: - peněžní prostředky (v hotovosti i na bankovních účtech, bez ohledu na měnu) - věci movité a nemovité (u nemovitých věcí pozemky a stavby evidované i neevidované v katastru nemovitostí, včetně rozestavěných objektů, u movitých věcí i rozpracované výrobky a další) - podnik (jako věc hromadná definovaná v obchodním zákoníku jako soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání, včetně věcí, práv a jiných majetkových hodnot, jež patří podnikateli /dlužníkovi/ a slouží k provozování podniku nebo s ohledem na svoji povahu mají sloužit jeho provozování - soubor věcí a věci hromadné (soubory movitých či nemovitých věcí, například sbírky) - vkladní knížky, vkladní listy a jiné formy vkladů (podle 716 a násl. obchodního zákoníku nebo jiné formy vkladů a depozit, kde jde o dlužníkovy pohledávky z vkladů upravených 778 až 787 občanského zákoníku) - akcie, směnky, šeky nebo jiné cenné papíry anebo jiné listiny, jejichž předložení je nutné k uplatnění práva - obchodní podíl (postupuje se dle příslušných ustanovení obchodního zákoníku) - dlužníkovy peněžité i nepeněžité pohledávky, včetně pohledávek podmíněných a pohledávek, které dosud nejsou splatné (jedná se o dlužníkovi pohledávky za všemi jeho dlužníky pohledávky za poskytnutá plnění, směnečné pohledávky, nároky na vypořádací podíly a likvidační zůstatky, nároky na náhradu škody, reklamační nároky, pohledávky z pojistných plnění, úroky a úroky z prodlení nároky na vydání bezdůvodného obohacení, nároky na dividendy a další)

- dlužníkova mzda nebo plat, jeho pracovní odměna jako člena družstva a příjmy, které dlužníkovi nahrazují odměnu za práci, zejména důchod, nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí, podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci (příjmy dlužníka je možno postihnout podle ust. 207 I jen ve stejném rozsahu, v jakém mohou být tyto postiženy při výkonu rozhodnutí nebo v jakém mohou být při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky) - další práva a jiné majetkové hodnoty, mají-li penězi ocenitelnou hodnotu (např. předměty průmyslového vlastnictví apod.) - příslušenství, přírůstky, plody a užitky shora jmenovaného majetku Ustanovení 207 IZ vymezuje majetek vyloučený z majetkové podstaty tak, že do majetkové podstaty nepatří - majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí, věci sloužící k podnikání dlužníka však z majetkové podstaty vyloučeny nejsou (majetek nepostižitelný výkonem rozhodnutí a exekucí je je specifikován v o.s.ř. a jedná se zejména o následující věci, pokud nesloužily k podnikání dlužníka: běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, snubní prsteny a jiné předměty obdobné povahy, zdravotnické potřeby a jiné věci, které dlužník potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě, hotové peníze do částky 1.000,- Kč. - příjmy dlužníka náleží do majetkové podstaty ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (tyto přednostní pohledávky jsou specifikovány v ust. 279 odst. 2 OSŘ jako pohledávky výživného, pohledávky náhrady škody způsobené poškozenému ublížením na zdraví, pohledávky náhrady škody způsobené úmyslnými trestnými činy, pohledávky daní a poplatků, pohledávky náhrady přeplatků na dávkách nemocenského pojištěné, důchodového pojištění, úrazového pojištění a pohledávky pojistného na veřejném zdravotním pojištění/, pohledávky náhrady za příspěvek na výživu dítěte a příspěvek na úhradu potřeb dítěte svěřeného do pěstounské péče, pohledávky náhrady přeplatků na podpoře v nezaměstnanosti a podpoře při rekvalifikaci, pohledávky náhrady přeplatků na dávky státní sociální podpory, pohledávky náhrady mzdy, platu nebo odměny a sníženého platu nebo snížené odměny poskytované v období prvních 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény) Z příjmu dlužníka fyzické osoby, tak lze ve prospěch majetkové podstaty srazit až dvě třetiny z jeho čisté mzdy, které budou zjištěny tak, že z čisté mzdy bude nejprve odečtena základní částka podle 278 OSŘ a zbylá částka bude poté zaokrouhlena směrem dolů na částku dělitelnou třemi a vyjádřenou v celých korunách českých. Podle 208 IZ nepatří do majetkové podstaty rovněž majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen, zejména účelové dotace a návratné výpomoci ze státního rozpočtu, z Národního fondu, z rozpočtu územního samosprávného celku nebo státního fondu, finanční rezervy vytvářené podle zvláštních právních předpisů, majetek ČNB, který byl na základě zvláštních dohod svěřen do správy jiné osobě, zboží propuštěné celním úřadem k dočasnému použití a majetek státu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem. Zjišťování majetkové podstaty zajišťuje od svého ustanovení insolvenční správce nebo předběžný správce, který je povinen řídit se pokyny insolvenčního soudu. Dlužník je povinen poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost. Insolvenční správce nebo předběžný správce získává poznatky o majetku náležejícím do majetkové podstaty od dlužníka (fyzické osoby nebo statutárního zástupce právnické osoby), za součinnosti orgánů státní správy ve smyslu ust. 43 IZ jako jsou katastrální úřady, dopravní úřady evidující motorová vozidla, jiné správní úřady evidující

majetek, osoby evidující cenné papíry, notáři a exekutoři, finanční instituce jako banky, spořitelní a úvěrní družstva, pobočky zahraničních bank, provozovatelé telekomunikačních a poštovních služeb apod. Výsledkem činnosti insolvenčního správce nebo předběžného správce směřujícího ke zjištění majetkové podstaty je sestavení soupisu majetkové podstaty na základě poznatků získaných ze seznamu majetku předloženého dlužníkem a pak z vlastní činnosti prováděné insolvenčním (nebo předběžným) správcem. Od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, je dlužník povinen zdržet se nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s těmito omezeními, jsou vůči věřitelům neúčinné. Rozsah majetkové podstaty je ovlivněn i způsobem řešení úpadku. Konkrétně v případě oddlužení je rozsah majetkové podstaty rozdílný v závislosti na tom, zda je oddlužení řešeno formou zpeněžení majetkové podstaty (v takovém případě se majetek získaný dlužníkem po schválení oddlužení nestává součástí majetkové podstaty viz ustanovení 408 odst. 1 IZ) nebo splátkovým kalendářem (v takovém případě se majetek získaný dlužníkem a uvedený v ustanovení 412 odst. 1 písm. b/ IZ stává součástí majetkové podstaty a věřitelé dlužníka z něj budou uspokojeni). Insolvenční zákon nezahrnuje do majetkové podstaty dlužníka majetek třetích osob, které svým majetkem zajišťovaly závazky dlužníka (jak tomu bylo dle ustanovení 27 odst. 5 ZKV). Uvedené vyplývá jednak z dikce ustanovení 205 IZ, ale lze to dovodit i z ustanovení 2 písm. g/ IZ, které obsahuje následující definici zajištěného věřitele: Zajištěným věřitelem je věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitostí, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy. Majetek výše vymezených třetích osob sice není zahrnut do majetkové podstaty dlužníka, avšak uvedené nic nemění na tom, že věřitelé dlužníka se i v průběhu insolvenčního řízení budou moci z něj uspokojit. Věřitelé, kteří mají svoji pohledávku zajištěnou majetkem ve vlastnictví třetí osoby, se musí domáhat svého uspokojení ze zajištění zcela mimo insolvenční řízení. Svou pohledávku (jako podmíněnou) jsou oprávnění přihlásit i do insolvenčního řízení vedeného na majetek osobního dlužníka. Za situace, kdy v průběhu insolvenčního řízení budou uspokojeni mimo insolvenční řízení z majetku zástavního dlužníka, mohou vzít svou přihlášku v příslušném rozsahu zpět. Pokud tak neučiní, insolvenční soud postupem dle ustanovení 186 odst. 1 IZ a jejich účast v insolvenčním řízení ukončí. Ustanovení 205 odst. 4 IZ stanoví, že součástí majetkové podstaty je i majetek ve vlastnictví třetích osob, jde-li např. o plnění z neúčinných právních úkonů. Insolvenční zákon předpokládá dva typy neúčinnosti: a) neúčinnost ze zákona (např. dle 211 IZ) a b) neúčinnost na základě rozhodnutí soudu ( 235 a násl. IZ). Důležité je, že bez ohledu na to, o který z výše uvedených typů neúčinnosti se jedná, není insolvenční správce oprávněn k soupisu takto ušlého majetku do majetkové podstaty, ale musí vyčkat až na výsledek soudního řízení. Teprve v případě úspěchu insolvenčního správce mohou být věci ve vlastnictví třetích osob zahrnuty do majetkové podstaty dlužníka. Vyloučení a vynětí z majetkové podstaty ( 225 a násl. IZ) Osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou i u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Žaloba musí být proti insolvenčnímu správci podána ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odst. 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Pokud nebyla žaloba podána včas, platí, že označený

majetek je do soupisu pojat oprávněně. To platí i v případě, že insolvenční soud žalobu zamítne, nebo řízení o žalobě odmítl nebo zastavil. Insolvenční správce nesmí od počátku běhu lhůty k podání žaloby až do pravomocného skončení řízení o žalobě (tedy po celou dobu řízení o žalobě) majetek, který je předmětem žaloby zpeněžit a ani s ním jinak nakládat s výjimkou toho, že odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce). Dlužník může uplatnit vynětí majetku z majetkové podstaty jen tehdy, jde-li o věc, právo, pohledávku nebo jinou majetkovou hodnotu, která do majetkové podstaty nepatří podle 207 a 208 IZ. Učiní tak vůči insolvenčnímu správci bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí takové věci, práva, pohledávky nebo majetkové hodnoty do soupisu. Insolvenční správce může z majetkové podstaty kdykoli v průběhu insolvenčního řízení vyjmout věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, které nemohou sloužit k uspokojení věřitelů, zejména neprodejné věci a nedobytné pohledávky. Učiní tak po předchozím souhlasu věřitelského výboru a insolvenčního soudu. Věřitelé v insolvenčním řízení Pohledávky za majetkovou podstatou Základním znakem pohledávek za majetkovou podstatou je, že vznikly po zahájení insolvenčního řízení nebo dokonce až po rozhodnutí o úpadku. Podle 168 InsZ jsou pohledávkami za majetkovou podstatou tyto pohledávky, pokud vznikly po zahájení insolvenčního řízení nebo po vyhlášení moratoria: a) náhrada hotových výdajů a odměna předběžného správce; to neplatí, byl-li předběžný správce ustanoven insolvenčním správcem, b) náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora dlužníka jmenovaného soudem a správce podniku dlužníka za součinnost poskytnutou předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci, c) náhrada nutných výdajů a odměna členů a náhradníků věřitelského výboru, d) náhrada zálohy na náklady insolvenčního řízení, jestliže ji v souladu s rozhodnutím insolvenčního soudu zaplatila jiná osoba než dlužník, e) pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria ze smluv podle 122 odst. 2 InsZ f) pohledávky věřitelů z úvěrového financování. Pohledávkami za majetkovou podstatou jsou dále tyto pohledávky za předpokladu, že vznikly po rozhodnutí o úpadku: a) hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, b) náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka, c) náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora, osoby v postavení obdobném postavení likvidátora a odpovědného zástupce za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku, d) náhrada hotových výdajů a odměna znalce ustanoveného insolvenčním soudem za účelem ocenění majetkové podstaty, e) daně, poplatky, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na veřejné zdravotní pojištění, f) pohledávky věřitelů ze smluv uzavřených osobou s dispozičními oprávněními, s výjimkou smluv uzavřených dlužníkem po schválení oddlužení, g) pohledávky věřitelů ze smluv, jejichž splnění osoba s dispozičními oprávněními povolila, jakož i ze smluv, které osoba s dispozičními oprávněními nevypověděla, h) pohledávky věřitelů odpovídající právu na vrácení plnění ze smluv, od nichž bylo odstoupeno nebo které osoba s dispozičními oprávněními vypověděla,

i) náhrada hotových výdajů osob, které poskytly insolvenčnímu správci součinnost, j) další pohledávky, o nichž tak stanoví tento zákon. Protože pohledávkami za majetkovou podstatou jsou podle ust. 168 odst. 2 písm. j) InsZ i další pohledávky, o kterých tak stanoví insolvenční zákon, není výčet uvedený shora taxativní; zároveň však nemůže být okruh pohledávek za majetkovou podstatou rozšiřován právní úpravou obsaženou v jiném než insolvenčním zákoně. Mezi další pohledávky za majetkovou podstatou patří např. - náklady vzniklé věřitelskému výboru při využití služeb právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků, pokud to odsouhlasí insolvenční soud ( 60 odst. 3 InsZ), - záloha poskytnutá insolvenčnímu správci věřitelem ke krytí nákladů na podání odpůrčí žaloby a vedení incidenčního sporu, pokud o podání takové žaloby rozhodl věřitelský výbor a v majetkové podstatě nejsou k jejich krytí potřebné finanční prostředky, za předpokladu, že takto vyvolaný spor skončí ve prospěch insolvenčního správce ( 239 odst. 2 InsZ), - nutné výdaje a přiměřená odměna osobám uvedeným v 252 odst. 2 InsZ. - pohledávka druhého účastníka z pokračování smlouvy o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí, která nebyla v době prohlášení ještě zcela splněna ani dlužníkem, ani druhým účastníkem smlouvy, pokud nebylo od takové smlouvy odstoupeno ( 253 odst. 4 InsZ). Pro uplatňování pohledávek za majetkovou podstatou platí tato pravidla: - Pohledávky se neuplatňují přihláškou ale u insolvenčního správce způsobem, jako kdyby byl insolvenční správce u těchto pohledávek dlužníkem. - Sporuje-li insolvenční správce existenci nebo výši pohledávky za podstatou a odmítá-li ji uspokojit, může se nositel takové pohledávky domáhat jejího zaplacení proti insolvenčnímu správci žalobou u obecného soudu (nejde o incidenční spor). S výjimkou uvedenou v ust. 267 odst. 3 InsZ se nelze domáhat výkonu rozhodnutí takto soudně přiznané pohledávky, nicméně z rozsudku plyne, zda pohledávka existuje a v jaké výši (nahrazuje tak vlastně rozsudek ve sporu o pravost nebo výši pohledávky). - Pro uplatnění pohledávek za majetkovou podstatou neplatí propadná přihlašovací lhůta, ale je třeba je uplatnit nejpozději tak, aby mohly být v průběhu insolvenčního řízení uspokojeny; v konkursu pak nejpozději před předložením konečné zprávy (pokud nevznikly až v průběhu jejího schvalování nebo až po jejím schválení). - V konkursu jsou uspokojovány nejlépe ve lhůtách jejich splatnosti, pokud má insolvenční správce k jejich uspokojení dostatek finančních prostředků; jestliže výtěžek získaný zpeněžením majetkové podstaty nepostačuje k jejich úplnému uspokojení, pak ust. 305 odst. 2 InsZ obsahuje pravidlo pro jejich poměrné uspokojení na konci konkursního řízení v rozvrhu pro přednostní pohledávky. - V oddlužení připadá v úvahu uspokojovat jako pohledávku za majetkovou podstatou toliko odměnu a náklady insolvenčního správce. Úhrada jiných pohledávek, které vznikají v průběhu oddlužení, je záležitostí dlužníka a jejich neplacení může být důvodem ke zrušení oddlužení a prohlášení konkursu podle ust. 418 odst. 1 písm. c) InsZ. - Zaplacené pohledávky za majetkovou podstatou jsou jedním z předpokladů pro schválení reorganizačního plánu soudem ( 348 odst. 1 písm. e) InsZ) Pohledávky na roveň postavené pohledávkám za majetkovou podstatou Obdobnému režimu, jakým se řídí uplatňování a uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou, je podrobena skupina pohledávek vyjmenovaných v ust. 169 InsZ, když pro ně platí, že není rozhodující, zda vznikly ještě před zahájením insolvenčního řízení nebo až v jeho průběhu. Mezi pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle ust. 169 InsZ patří: a) pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, pokud zákon ohledně některých z nich nestanoví jinak, b) pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví

c) pohledávky státu - Úřadu práce České republiky za náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům a za prostředky odvedené podle zvláštních právních předpisů 55, d) pohledávky účastníků z penzijního připojištění se státním příspěvkem, e) pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, f) náhrada nákladů, které třetí osoby vynaložily na zhodnocení majetkové podstaty, mají-li z toho důvodu proti dlužníku pohledávku z bezdůvodného obohacení, g) pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria vyhlášeného před zahájením insolvenčního řízení ze smluv podle 122 odst. 2 InsZ, bylo-li insolvenční řízení zahájeno ve lhůtě 1 roku od zániku moratoria, h) další pohledávky, o kterých tak stanoví tento zákon. I výčet pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou obsažený v ust. 169 InsZ není taxativní; insolvenční zákon může toto pořadí přiznat i jiným pohledávkám. Pro uplatňování a uspokojování těchto pohledávek platí vše, co platí pro pohledávky za majetkovou podstatou viz kapitola 1.5.1. Jednoduššímu režimu je podrobeno uplatňování pracovněprávních nároků. Z usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 27 INS 5308/2008, 1 VSPH 258/2010-P119 ze dne 20. 4. 2010 plynou následující závěry : I. Pracovněprávní pohledávka se považuje za uplatněnou aniž by bylo třeba ji přihlašovat ve výši plynoucí z účetnictví dlužníka nebo z evidence, kterou dlužník vedl podle zvláštního právního předpisu, jinak ji věřitel může uplatnit bez ohledu na lhůtu pro přihlášení pohledávek ( 173 odst. 1 IZ) přímo vůči insolvenčnímu správci postupem podle 203 IZ, a nikoliv vůči insolvenčnímu soudu přihláškou podle 173 IZ. II. K uspokojení pracovněprávní pohledávky může dojít kdykoliv po rozhodnutí o úpadku dlužníka umožňuje-li to stav majetkové podstaty bez toho, že by ji bylo třeba přezkoumat na přezkumném jednání. V případě, že ji insolvenční správce v plné výši a včas neuspokojí, je odpovídajícím právním prostředkem pro její vymožení žaloba podaná u příslušného okresního soudu proti insolvenčnímu správci o její zaplacení s tím, že po právní moci rozhodnutí o žalobě určí insolvenční soud lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství a to, která část majetkové podstaty může být použita k jejímu uspokojení. III. Je pojmově vyloučeno uvažovat o pracovněprávní pohledávce věřitele tak, že měla být uplatněna přihláškou a ve smyslu 244 IZ zásadně poměrně uspokojena z výnosu zpeněžení majetkové podstaty. Jestliže ji věřitel přesto uplatnil formou přihlášky peněžité pohledávky, není důvod postupovat podle 185 IZ a spojovat s takovým uplatněním důsledky plynoucí z toho, že přihláška byla podána opožděně. IV. Je žádoucí, aby insolvenční soud v obdobných případech věřitele, popř. další účastníky řízení, o tom, jak naložil s přihláškou pohledávky, vhodným způsobem vyrozuměl, například usnesením, jímž se upravuje vedení řízení. Proti nesprávnému úsudku soudu o tom, že podle obsahu nejde o přihlášku pohledávky, se věřitel může bránit obdobně jako v případě, kdy insolvenční správce postupem podle 189 odst. 1 IZ nezařadí do seznamu pohledávky, ke kterým se nepřihlíží, pohledávky vyloučené z uspokojení či další pohledávky, u kterých to stanoví zákon, návrhem, aby jeho pohledávka byla zařazena do seznamu přihlášených pohledávek. O tomto návrhu je insolvenční soud povinen rozhodnout usnesením, proti němuž je odvolání přípustné. 55 Zaměstnanec dlužníka, který je v platební neschopnosti, má nárok, aby mu Úřad práce České republiky za podmínek a v rozsahu stanoveném zákonem č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele vyplatil mzdové splatné nároky, jež mu dlužník jako jeho zaměstnavatel nevyplatil. Podle 11 odst. 3 cit zákona na Úřad práce České republiky přechází do výše vyplacených a odvedených peněžních prostředků mzdový nárok zaměstnance, který má vůči zaměstnavateli. Bylo-li vydáno rozhodnutí o úpadku zaměstnavatele, uplatní Úřad práce České republiky pohledávky jednotlivých zaměstnanců v insolvenčním řízení. Z toho plyne, že v rozsahu, v jakém Úřad práce České republiky dle zákona č. 118/2000 Sb. uhradil za dlužníka-zaměstnavatele jeho zaměstnanci mzdové nároky, stává se místo tohoto zaměstnance věřitelem předmětných mzdových nároků.

Zajištěné pohledávky Ust. 2 písm. g) InsZ definuje zajištěného věřitele tak, že zajištěným věřitelem je věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to: - zástavním právem - zadržovacím právem, - omezením převodu nemovitostí, - zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění a nebo - obdobným právem podle zahraniční úpravy. Za zajištěného věřitele lze v insolvenčním řízení pokládat věřitele, který - včas uplatní svoji zajištěnou pohledávku v insolvenčním řízení přihláškou a - zajištění pohledávky nezískal až po zahájení insolvenčního řízení, neboť tomu brání ust. 109 odst. 1 písm. b) InsZ a - pohledávka je zajištěna majetkem, který patří do majetkové podstaty, tedy ve většině případů majetkem dlužníka nebo výjimečně i majetkem ve vlastnictví třetí osoby, pokud tento majetek odešel z dlužníkovy dispozice neúčinným úkonem a insolvenční správce se odpůrčí žalobou neúčinnosti úspěšně dovolal a majetek do majetkové podstaty dodatečně sepsal a - má zajištěnou pohledávku většinou přímo za dlužníkem; není však vyloučeno, aby obligačním dlužníkem byla třetí osoba a v úpadku se nacházel vlastník majetku, který slouží k zajištění. Pro uspokojení pohledávky zajištěného věřitele platí: - Zajištěný věřitel udílí insolvenčnímu správci pokyny, jimiž se insolvenční správce řídí při správě ( 230 odst. 3 InsZ) a zpeněžení ( 283 InsZ) předmětu zajištění. Uplatňuje-li právo ze zajištění ke stejnému předmětu více zajištěných věřitelů, musí udělit insolvenčnímu správci pokyn společný. Má-li insolvenční správce za to, že udělený pokyn nesměřuje k řádné správě nebo že lze majetek zpeněžit výhodněji, je insolvenční správce oprávněn obrátit se na insolvenční soud se žádostí o přezkoumání takového pokynu. Obdobně to platí pro situaci, kdy zajištění věřitelé nejsou schopni společný pokyn udělit. - Dojde-li v průběhu insolvenčního řízení ke zpeněžení předmětu zajištění, uspokojují se zajištění věřitelé z výtěžku vypočteného podle pravidla obsaženého v ust. 298 odst. 2 a 3 InsZ a to postupně v pořadí, v jakém vznikl právní důvod zajištění pohledávky. - Výtěžek zpeněžení vydá insolvenční správce zajištěným věřitelům bezprostředně po zpeněžení, a to po předchozím souhlasu insolvenčního soudu. - Je-li úpadek dlužníka řešen konkursem a nepodařilo se z výtěžku dosaženého zpeněžením předmětu zajištění pohledávky zajištěných věřitelů zcela uspokojit, uspokojuje se zbytek pohledávky spolu s ostatními pohledávkami poměrně v rozvrhu. - Je-li úpadek dlužníka řešen oddlužením ve formě zpeněžení majetkové podstaty, postupuje se při uspokojování pohledek zajištěných věřitelů obdobně jako v konkursu (ust. 398 odst. 2 InsZ). - Je-li úpadek dlužníka řešen oddlužením ve formě splátkového kalendáře, pak dojde ke zpeněžení předmětu zajištění pouze v případě, kdy o to zajištěný věřitel v průběhu oddlužení požádá. Pro tento případ platí, že neuspokojená část pohledávky zajištěného věřitele se v rámci splátkového kalendáře neuspokojuje a že na neuspokojenou část pohledávky zajištěného věřitele dopadá dlužníkovi přiznané osvobození od dluhů (ust. 398 odst. 3 InsZ). Nepožádá-li zajištěný věřitel insolvenčního správce o zpeněžení zástavy, pohledávka zajištěného věřitele se nijak v průběhu oddlužení neuspokojuje; dlužníkovi přiznané osvobození od dluhů na ni však nedopadá ( 414 odst. 4 InsZ). - Při řešení úpadku reorganizací pro zajištěné věřitele platí, že pokud zajištění věřitelé neschválí jiný (nižší) rozsah plnění pak musí v rámci plnění reorganizačního plánu získat k zajištění svých pohledávek stejný nebo obdobný druh zajištění, v témže pořadí, ke stejnému nebo obdobnému majetku dlužníka, případně k jinému majetku dlužníka nejméně stejné hodnoty a obdržet plnění, jehož současná hodnota ke dni účinnosti

reorganizačního plánu se bude rovnat nejméně hodnotě zajištění stanovené ve znaleckém posudku ( 349 odst. 1 InsZ). Uplatní-li věřitel k přihlášené pohledávce právo na uspokojení ze zajištění, je insolvenční správce povinen podle ust. 219 odst. 4 InsZ zadat znalci ocenění předmětu zajištění. Výkladové problémy činí ust. 167 odst. 2 InsZ, podle kterého platí, že je-li podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení hodnota zajištění nižší, než výše zajištěné pohledávky, považuje se pohledávka co do takto zjištěného rozdílu za nezajištěnou. Jak má tedy insolvenční správce vyložit toto ustanovení, pokud věřitel přihlásil zajištěnou pohledávku ve výši 1 mil. Kč a znalec ocenil předmět zajištění částkou 600 tis. Kč? Pro tento případ platí, že výše uvedené zjištění nemůže mít vliv na - přezkoumání pohledávky při přezkumném jednání (není důvod popřít zajištění u pohledávky přesahující 600 tis. Kč), - vydání výtěžku zajištěnému věřiteli, neboť to odvisí od částky dosažené zpeněžením a není vyloučeno, že insolvenční správce zpeněžení za částku vyšší, než ke které dospěl znalec. Zjištění hodnoty zajištění má vliv na 56 - výkon hlasovacího práva tímto věřitelem (při volbě věřitelského výboru by tento věřitel hlasoval s pohledávkou ve výši 600 tis. Kč se zajištěnými věřiteli a se zbytkem ve výši 400 tis. Kč s nezajištěnými věřiteli) a na - případné úročení zajištěné pohledávky podle ust. 171 InsZ. Je-li pohledávka zajištěna na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva (nejčastěji převod vlastnictví k věci dlužníka na věřitele) pak platí, že i tento věřitel musí v rámci insolvenčního řízení uplatnit svoji pohledávku jako ostatní zajištění věřitelé standardním přihlášením pohledávky jako pohledávky zajištěné dle 166 InsZ a jeho pohledávka bude přezkoumána postupem dle 188 a 190 a násl. InsZ. Uspokojení jeho pohledávky mimo insolvenční řízení prodejem převedené věci připustit nelze, neboť by to mělo za následek změnu rozsahu majetkové podstaty v neprospěch ostatních věřitelů. Dosud nezpeněžený majetek dlužníka, který byl převeden na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, bude v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka majetkem náležejícím do majetkové podstaty. Věřitel bude povinen strpět prodej zástavy insolvenčním správcem a uspokojení jeho pohledávky bude probíhat podle zásad zakotvených v 299 odst. 1 IZ. 57 56 např. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. KSOS 25 INS 8335/2009, 2 VSOL 471/2012-P1-11 ze dne 24. července 2012: Ustanovení 167 odst. 2 IZ není ustanovením, podle něhož by bylo lze uspokojovat zajištěného věřitele, resp. podle něhož by se rozhodovalo o vydání výtěžku zpeněžení zajišťovacích instrumentů. K takovému účelu toto ustanovení neslouží. Jeho hlavním smyslem je objektivizovat hodnotu zajištění do doby, než bude hodnota zajištění zjištěna jeho realizací (tj. zpeněžením zajištění). Určení hodnoty zajištění slouží především pro potřebu výkonu hlasovacího práva na schůzích věřitelů, zejména tam, kde se hlasuje podle jednotlivých skupin nezajištěných a zajištěných věřitelů (např. 57, 148 odst. 2, 151 odst. 1, 337, 344 a násl. IZ). Rozhodovat podle něj o vydání výtěžku zpeněžení zajištění však možné není. 57 Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPH 37 INS 7184/2010, 2 VSPH 1024/2011-A ze dne 19. 9. 2011

Dne 1. 8. 2013 nabude účinnosti zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, který novelizuje rovněž insolvenční zákon, pokud jde o okruh zajištěných věřitelů. Podle novelizovaného ust. 167 odst. InsZ se věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem uspokojují ze zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, byly-li tyto hodnoty zajištěny v trestním řízení o tomto trestném činu a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá, nebo podal-li takový věřitel návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvalo. Pro pořadí uspokojení podle odstavce 1 je rozhodující doba vzniku zajištění podle trestního řádu. Ostatní (nepřednostní) pohledávky Nepřednostními pohledávkami je nutno rozumět pohledávky, které se uspokojují v rámci insolvenčního řízení až v případě, kdy jsou zcela uspokojeny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené. Nutno je rovněž zmínit, že pokud je k majetku patřícímu do majetkové podstaty uplatněno právo na uspokojení ze zajištění, mají zajištění věřitelé přednostní právo na vydání výtěžku získaného zpeněžením předmětu zajištění, a to jak před nepřednostními věřiteli, tak před nositeli pohledávek za majetkovou podstatou a jim na roveň postavených. Tito věřitelé uplatňují své nároky v insolvenčním řízení přihláškou (viz část 1.6) ve lhůtách stanovených k tomu v rozhodnutí o úpadku. V konkursním řízení jsou nepřednostní pohledávky uspokojovány až v samotném závěru řízení na základě pravomocného rozvrhového usnesení. Pro neuspokojené části pohledávek pak platí, že - neuspokojené pohledávky nebo jejich části nezanikají, nestanoví-li výslovně insolvenční zákon jinak ( 244 InsZ). - Na základě upraveného seznamu pohledávek lze po zrušení konkursu podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel s tím, že toto právo se promlčí až za 10 let od zrušení konkursu. - Byl-li konkurs veden na právnickou osobu a skončilo-li konkursní řízení zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení nebo zrušením konkursu pro nedostatek majetku, pak je tato právnická osoba ze zákona zrušena a následuje její výmaz z obchodního rejstříku (pokud nemá majetek, pak se nevyžaduje její likvidace). V takovém případě neuspokojená část pohledávky zanikne v důsledku zániku dlužníka.; to neplatí, lze-li pohledávku spokojit třetí osobou ze zajištění. V případě řešení úpadku oddlužením ve formě zpeněžení majetkové podstaty jsou nepřednostní pohledávky uspokojovány obdobně jako v konkursu. Je-li úpadek dlužníka řešen oddlužením ve formě splátkového kalendáře, pak jsou uspokojovány na základě insolvenčním soudem schváleného splátkového kalendáře, a to poměrně podle jejich výše. Splní-li dlužník oddlužení, bude mu insolvenčním soudem přiznáno osvobození od dluhů a z neuspokojených částí pohledávek se stane naturální obligace (pohledávka soudně nevymahatelná). Osvobození se vztahuje i na takové pohledávky, které věřitelé do insolvenčního řízení nepřihlásili, ačkoliv pohledávky v přihlašovací lhůtě existovaly a přihlášeny tak objektivně věřitelem být mohly ( 414 InsZ). Tím, že byl dlužník osvobozen od hrazení neuspokojených pohledávek nebo jejich částí, není vyloučeno, aby věřitel vymohl svoji pohledávku proti spoludlužníkovi, ručiteli, zástavnímu dlužníkovi nebo jiné osobě, která pohledávku věřitele za dlužníkem osobně nebo věcně zajistila.

V reorganizaci jsou nepřednostní věřitelé rozděleni do skupin tak, aby v každé skupině byli věřitelé se zásadně shodným právním postavením a zásadně shodnými hospodářskými zájmy. Kritéria neurčuje zákon, ale sám reorganizační plán. Je-li reorganizační plán schválen, pak podle ust. 356 InsZ platí, že zanikají práva všech věřitelů vůči dlužníkovi a za věřitele dlužníka se považují osoby uvedené v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených. Tyto nově založené pohledávky jsou pak dlužníkem uspokojovány plněním reorganizačního plánu. Pohledávky vyloučené z uspokojení v rámci insolvenčního řízení Ustanovení 170 InsZ obsahuje výčet pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují. Pokud věřitel přesto takovou pohledávku uplatní v rámci insolvenčního řízení přihláškou, pak insolvenční správce nezařadí takovou pohledávku do seznamu pohledávek sestaveného pro účely přezkumného jednání a k pohledávce se tedy v rámci přezkumného jednání nebude vyjadřovat 58. Pohledávkami vyloučenými z uspokojení v rámci insolvenčního řízení podle ust. 170 InsZ jsou: a) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí, b) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku, c) pohledávky věřitelů z darovacích smluv, d) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka 59, s výjimkou příslušenství daní, poplatků, pojistného na sociální zabezpečení a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto příslušenství vznikla před rozhodnutím o úpadku, e) smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o úpadku, f) náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení. Tím však výčet pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení nekončí. Nejvyšší soud ČR v usnesení sp.zn. 29 NSČR 16/2011-P8-23, KSPH 39 INS 4718/2009 ze dne 30.11.2011 shrnul okruh dalších pohledávek vyloučených z uspokojení takto: Protipólem pohledávek věřitelů uspokojitelných v insolvenčním řízení jsou pohledávky, které insolvenční zákon z takového uspokojení výslovně vylučuje, Jde o pohledávky vypočtené v 170 insolvenčního zákona. Insolvenční zákon dále vylučuje z uspokojení v insolvenčním řízení ty z přihlášených pohledávek, k nimž se v důsledku později (poté, co nastaly účinky přihlášení) nastalých skutečností nepřihlíží (srov. 185 insolvenčního zákona). Povahou věci je rovněž dáno, že z uspokojení v insolvenčním řízení jsou (faktickou cestou) vyloučeny pohledávky, které věřitel, jemuž insolvenční zákon předepisuje uplatnění pohledávky vůči dlužníku podáním přihlášky, nepřihlásil v průběhu insolvenční ho řízení vůbec nebo pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, které věřitel neuplatnil v průběhu insolvenční ho řízení postupem dle 203 insolvenčního zákona (takže se o nich insolvenční správce nedozvěděl). 58 Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.3.2010, sp.zn. KSOS 33 INS 5524/2009, 2 VSOL 13/2010-B : Nesouhlasí-li věřitel s postupem správce, který jeho pohledávku (její část) nezařadil do seznamu přihlášených pohledávek s odůvodněním, že je vyloučena z uspokojení ( 170, 189 odst. 1 věta druhá), může podat návrh, aby jeho pohledávka (její část) byla zařazena do seznamu přihlášených pohledávek. Proti usnesení insolvenčního soudu, který takovému návrhu věřitele nevyhoví, je odvolání přípustné. 59 Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 7469/2010, 3 VSPH 1057/2011-P4: Pokuta uložená za správní delikt (byť v posuzovaném případě šlo o přestupek leč obé je správní sankcí) spadá do mimosmluvních sankcí ve smyslu 170 odst. 1 písm. d) IZ a nelze ji uspokojit žádným ze způsobu řešení úpadku.

Poslední kategorií pohledávek, jež se v insolvenční m řízení neuspokojují žádným způsobem z majetkové podstaty dlužníka, jsou ty, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku respektive (ve vazbě na výše řečené) po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek a které zároveň nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v 168 a 169 insolvenčního zákona. Příkladem pohledávky, vzniklé v průběhu insolvenční ho řízení (po rozhodnutí o úpadku, poté, co insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku), která se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje vůbec, je pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle 44 odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Výkladové stanovisko č. 6 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 4. října 2011, dostupné na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti). Jolana Maršíková Uplatňování pohledávek přihláškou a jejich přezkum Přihláška pohledávky, její náležitosti Přihláškou uplatňují své pohledávky v insolvenčním řízení věřitelé, kteří se hodlají účastnit insolvenčního řízení (přihláška pohledávky zakládá účast věřitele v insolvenčním řízení) za účelem uspokojení přihláškou uplatněných pohledávek. Pro uplatnění pohledávky přihláškou platí, že - přihláškou se uplatňují i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, a pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo v exekuci, - přihláškou se uplatňují i pohledávky, které byly přihlášeny do likvidace, - přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo podmíněnou, - přihlásit lze i pohledávku nepeněžitou; takovou pohledávku musí věřitel vyčíslit v penězích (popř. i na základě odhadu věřitele), - pohledávky v cizí měně je nutno přihlásit v korunách českých podle kurzu devizového trhu vyhlášeného ČNB v den zahájení insolvenčního řízení a stala-li se pohledávka splatnou dříve, v den její splatnosti, - přihláškou uplatňují své pohledávky i zajištěné věřitelé, - přihláškou se neuplatňují pohledávky za majetkovou podstatou ( 168 InsZ) a pohledávky na roveň postavené pohledávkám za majetkovou podstatou ( 169 InsZ); ty se průběžně uplatňují postupem podle ust. 203 InsZ u insolvenčního správce. Přihláška pohledávky se podává - u insolvenčního soudu, - ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku (blíže viz kapitola 1.6.2), - dvojmo, - na předepsaném formuláři bezplatně dostupném na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR, s tím, že náležitosti přihlášky stanoví ust. 21 vyhl. č. 31/21007 Sb., - s předepsanými přílohami, kterými jsou: - listiny dokládající existenci věřitele právnické osoby (např. výpis z obchodního rejstříku), - kopie smluv, soudních nebo jiných rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v přihlášce (existenci přihláškou uplatněné pohledávky), - plná moc udělená věřitelem zmocněnci, pokud je věřitel zastoupen na základě plné moci.

Stejnopis přihlášek doručených včas insolvenčnímu soudu předá insolvenční soud insolvenčnímu správci, který prověří, zda přihlášky netrpí vadami (zjištěné vady se pokusí odstranit), a z přihlášek sestaví seznam jako podklad pro přezkumné jednání. Zjistí-li insolvenční správce, že přihláška pohledávky je vadná (neobsahuje předepsané náležitosti, je nesrozumitelná či vnitřně rozporná), vyzve postupem podle 188 odst. 2 InsZ věřitele, aby vytčené vady odstranil. Ve výzvě, kterou insolvenční správce zašle věřiteli doporučenou poštou, insolvenční správce sdělí věřiteli, v čem spatřuje vady přihlášky, naznačí, jak mají být vady přihlášky odstraněny, stanoví věřiteli lhůtu k odstranění vad přihlášky (nejméně v délce 15 dnů) a poučí věřitele o tom, že pokud nebudou vady ve stanovené lhůtě odstraněny (podáním věřitele adresovaným insolvenčnímu soudu), nebude se k přihlášce přihlížet. Nejčastěji je přihláška věřitele vadná v té části, kde má věřitel uvést důvod vzniku své pohledávky, tedy popsat rozhodné skutečnosti, na kterých se pohledávka zakládá (např. uvést, že přihlášená pohledávka je nesplacenou jistinou úvěru poskytnutého věřitelem na základě smlouvy o úvěru č ze dne, nebo že pohledávka je nezaplacenou kupní cenou dodaného zboží na základě kupní smlouvy č ze dne, vyúčtovaná fakturou č. ze dne apod.). Je nutno si uvědomit, že důvodem pohledávky není platební rozkaz, rozsudek, či jiné rozhodnutí, kterým je věřiteli přihlašovaná pohledávka pravomocně přiznána. Těmito listinami se nedokládá důvod přihlašované pohledávky, ale její vykonatelnost. Odstraní-li věřitel ve stanovené lhůtě vady přihlášky, zařadí insolvenční správce přihlášku pohledávky na přezkumné jednání, popř. na zvláštní přezkumné jednání, pokud již v mezidobí řádné přezkumné jednání proběhlo. Neodstraní-li věřitel ve stanovené lhůtě vady přihlášky, předloží insolvenční správce vadnou přihlášku, výzvu k odstranění vad přihlášky a doklad o doručení této výzvy insolvenčnímu soudu s návrhem na odmítnutí přihlášky. Podle ust. 188 odst. 2 InsZ totiž platí, že uplyne-li lhůta k doplnění přihlášky marně, k přihlášce se nepřihlíží. Následkem nepřihlížení k pohledávce je odmítnutí přihlášky podle ust. 185 InsZ s tím, že právní mocí usnesení od odmítnutí přihlášky účast věřitele v insolvenčním řízení ohledně této pohledávky končí. Obsahuje-li přihláška pohledávky všechny zákonem předepsané náležitosti, ale věřitel nepřipojil k přihlášce přílohy, jimiž by existenci uplatněné pohledávky prokázal, nebude insolvenční správce vyzývat věřitele k doplnění příloh pod pohrůžkou odmítnutí přihlášky. Následkem neprokázání přihlášeného nároku může být toliko popření pohledávky při přezkumném jednání, neboť existence přihlášené pohledávky nebyla věřitelem prokázána a její existenci nebyl insolvenční správce schopen ověřit ani z účetnictví dlužníka. Lhůta pro přihlášku Je-li insolvenční řízení zahájeno k věřitelskému návrhu, podává první přihlášku do insolvenčního řízení navrhovatel, neboť podle ust. 105 InsZ je přihláška pohledávky povinnou přílohou k věřitelskému insolvenčnímu návrhu. Spolu s vyhláškou, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, jsou věřitelé vyrozumíváni o tom, že od zahájení insolvenčního řízení mohou uplatňovat do insolvenčního řízení přihláškou svoje nároky. Přihlášený věřitel se stává účastníkem insolvenčního řízení a může se zúčastnit projednávání insolvenčního návrhu před soudem, byť k nařízenému jednání nebude předvoláván (insolvenční soud předvolá toliko insolvenčního navrhovatele a dlužníka).

Propadná lhůta k uplatnění pohledávek přihláškou je stanovena však až v rozhodnutí o úpadku a podle ust. 136 odst. 3 InsZ nesmí být tato lhůta kratší než 30 dnů a delší než 2 měsíce; v případě řešení úpadku dlužníka oddlužením zákon stanoví pevnou lhůtu 30 dnů od rozhodnutí o úpadku. Pro lhůtu k uplatnění pohledávek do insolvenčního řízení platí, že - jde o lhůtu propadnou a prominutí zmeškání lhůty není v insolvenčním řízení přípustné, - jde o lhůtu procesní; platí, že lhůta je zachována, je-li poslední den lhůty přihláška podána doporučeně na poštu a zásilka je adresována insolvenčnímu soudu, - připadne-li poslední den lhůty na den pracovního klidu, postačí podat přihlášku nejblíže následující pracovní den, - zašle-li věřitel omylem přihlášku jinému než insolvenčnímu soudu, je pro posouzení včasnosti podání přihlášky relevantní, kdy se přihláška dostane soudu insolvenčnímu. Vzhledem k tomu, že insolvenční soud zašle rozhodnutí o úpadku toliko insolvenčnímu navrhovateli a dlužníku a nezasílá je ostatním věřitelům, je na věřitelích, aby měli přehled o svých dlužnících a sami si zjišťovali v insolvenčním rejstříku, zda na majetek jejich dlužníka nebylo zahájeno insolvenční řízení. To ovšem vyžaduje, aby byl dlužník v insolvenčním rejstříku řádně označen všemi předepsanými identifikačními údaji ( 420 InsZ), aby mohl věřitel lustraci svého dlužníka v insolvenčním rejstříku úspěšně provést. Nebude-li dlužník v insolvenčním rejstříku řádně označen (např. chybně bude uvedeno jméno, rodné číslo či IČ), pak propadná lhůta k uplatnění pohledávek přihláškou stanovená v rozhodnutí o úpadku neběží. Jedinou výjimkou jsou známí věřitelé s bydlištěm nebo sídlem v členských státech EU s výjimkou Dánska. Ty insolvenční soud podle ust. 430 InsZ o zahájení insolvenčního řízení vyrozumí tím, že jim zašle vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení a následně pak i rozhodnutí o úpadku s výzvou k uplatnění nároků přihláškou. Těmto věřitelům pak běží samostatně lhůta k podání přihlášky od doručení výzvy. Za známě věřitele dlužníka ze zemí EU je nutno považovat všechny věřitele, o nichž se insolvenční soud nebo insolvenční správce dozví z insolvenčního návrhu, ze seznamu závazků zpracovaného dlužníkem či z dlužníkova účetnictví či jiné jeho evidence. Insolvenční zákon zná typy pohledávek, které se uspokojují v rámci insolvenčního řízení společně s přihlášenými pohledávkami aniž by bylo třeba je uplatňovat přihláškou. Jde o - pohledávku manžela dlužníka vzniklou po prohlášení konkursu vypořádáním společného jmění manželů podle ust. 275 InsZ a - pohledávku, která vznikla třetí osobě plněním na základě neúčinného právního úkonu podle ust. 237 odst. 4 InsZ. Pokud dojde v průběhu insolvenčního řízení ke změně způsobu řešení úpadku (oddlužení bude zrušeno a na majetek dlužníka bude prohlášen konkurs nebo v konkurs bude přeměněna reorganizace), nemá rozhodnutí o změně řešení úpadku vliv na běh přihlašovací lhůty; nová přihlašovací lhůta se takto neotvírá. Přezkum pohledávky K přezkoumání pohledávek dochází na přezkumném jednání. To svolává insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku tak, aby se konalo nejdéle ve lhůtě 2 měsíců od skončení lhůty k uplatnění pohledávek přihláškou, v případě řešení úpadku oddlužením se musí konat do 30 dnů od skončení lhůty k uplatnění pohledávek přihláškou ( 137 InsZ).

Přezkumné jednání řídí insolvenční soudce, účast dlužníka a insolvenčního správce je na přezkumném jednání nezbytná, jim doručí insolvenční soud předvolání zvlášť do vlastních rukou; pokud se k jednání nedostaví dlužník, může insolvenční soud rozhodnout, že přezkumné jednání proběhne v nepřítomnosti dlužníka. Věřitelé se o termínu přezkumného jednání dozvědí pouze z insolvenčního rejstříku, je na věřiteli, zda se přezkumného jednání a navazující schůze věřitelů zúčastní či nikoliv. Pohledávky se na přezkumném jednání přezkoumávají podle seznamu sestaveného dle ust. 189 InsZ insolvenčním správcem. Pro seznam pohledávek platí, že - do seznamu se nezařazují pohledávky, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíží, pohledávky vyloučené z uspokojení, ale ani pohledávky za podstatou a jim na roveň postavené, - zajištění věřitelé se v seznamu pohledávek uvádějí zvlášť, - u každého věřitele se v seznamu uvedou údaje potřebné k identifikaci a pro posouzení důvodu vzniku, výše a pořadí pohledávky; náležitosti seznamu stanoví ust. 11 vyhl. č. 311/2007 Sb., - pokud je pohledávka vykonatelná, v seznamu se to vyznačí, - v seznamu uvede insolvenční správce a pokud možno i dlužník svoje stanovisko k přihlášené pohledávce; toto stanovisko mohou až do přezkoumání pohledávky změnit, - seznam insolvenční soud zveřejní v insolvenčním rejstříku nejpozději 3 dny před konáním přezkumného jednání, - do seznamu lze nahlížet u insolvenčního správce; insolvenční správce oznámí insolvenčnímu soudu, kdy a kde mohou věřitelé do seznamu a dokladů, na jejich základě byl sestaven, nahlížet; toto oznámení je dostupně v insolvenčním rejstříku. Lze popírat pravost, výši či pořadí pohledávky. Je-li popírána pravost pohledávky, pak se namítá, že pohledávka nevznikla, zanikla či se promlčela. Je-li popírána výše, pak se tvrdí, že pohledávka existuje v nižší výši, než byla věřitelem uplatněna a popírající musí uvést, v jaké výši pohledávka podle jeho názoru existuje. Jeli popíráno pořadí, pak se popírá právo na uspokojení ze zajištění. Popírá-li pohledávku insolvenční správce či dlužník, mohou tak učinit až při přezkumném jednání. Přitom platí, že - insolvenční správce může účinně popřít pravost, výši či pořadí přihlášené pohledávky při všech způsobech řešení úpadku, - popírá-li insolvenční správce vykonatelnou pohledávku, může v popěrném úkonu uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání exekučního titulu; důvodem popření nemůže být toliko jiné právní posouzení věci, - dlužník může účinně popřít pravost, výši či pořadí pohledávky v případě řešení úpadku oddlužením a reorganizací, - popře-li dlužník pohledávku v případě řešení úpadku konkursem, pokládá se pro účely konkursního řízení pohledávka za zjištěnou; na základě seznamu zjištěných pohledávek však po skončení insolvenčního řízení nelze pro tuto pohledávku vést proti dlužníkovi výkon rozhodnutí ( 192 odst. 3 InsZ), - popírá-li dlužník vykonatelnou pohledávku, může jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. Popírá-li pohledávku věřitel (toto oprávnění mu podle 200 InsZ náleží od 31.3.2011), pak pro popěrný úkon věřitele platí, že - popěrný úkon lze učinit toliko na předepsaném formuláři, - formulář s popěrným úkonem musí být insolvenčnímu soudu doručen nejpozději 3 pracovní dny před konáním přezkumného jednání,

- vadný nebo opožděně učiněný popěrný úkon insolvenční soud nejpozději v průběhu přezkumného jednání odmítne, - věřitel je oprávněn účinně popřít pohledávku dlužníka v případě řešení úpadku konkursem a oddlužením; popření pohledávky v reorganizaci nemá vliv na její zjištění, - popření pohledávky věřitelem nemá vliv na hlasovací právo nositele takto popřené pohledávky, - popírá-li věřitel vykonatelnou pohledávku, může v popěrném úkonu uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání exekučního titulu; důvodem popření nemůže být toliko jiné právní posouzení věci, - formulářový popěrný úkon se od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nejdříve však po uplynutí 10 dnů od konání přezkumného jednání, stane žalobou na popření pohledávky. Výsledek přezkumného jednání se zapíše do seznamu přihlášených pohledávek a ten pak představuje součást protokolu o přezkumném jednání. Nepřítomné věřitele nositele nevykonatelných pohledávek popřených insolvenčním správcem nebo dlužníkem o výsledku přezkumného jednání insolvenční správce písemně vyrozumí (blíže viz kapitola 1.6.4). Pokud není možno při přezkumném jednání přezkoumat všechny včas přihlášené pohledávky (např. proto že v době, kdy se přezkumné jednání konalo, nebyly věřitelem ještě odstraněny vady přihlášky, nebo proto, že věřitel podle ust. 192 odst. 4 InsZ změnil před přezkumným jednáním výši pohledávky a v důsledku této změny nebylo možno přihlášku při řádném přezkumu přezkoumat), nařídí insolvenční soud dodatečně zvláštní přezkumné jednání, pro které platí vše, co bylo uvedeno pro řádné přezkumné jednání výše. Spor vyvolaný popřením pohledávky insolvenčním správcem či dlužníkem Byla-li při přezkumném jednání popřena insolvenčním správcem či účinně popírajícím dlužníkem nevykonatelná pohledávka, pak platí: - Insolvenční správce zašle věřitelům, kteří nebyli přítomni na přezkumném jednání, vyrozumění o tom, že jejich pohledávka byla při přezkumném jednání popřena insolvenčním správcem nebo dlužníkem (případně insolvenčním správcem i dlužníkem) a poučí věřitele o možnosti podat žalobu na určení popřené pohledávky. - Věřitele, kteří se účastnili přezkumného jednání, poučí o možnosti podat žalobu insolvenční soud přímo v průběhu přezkumného jednání. - Žalobu o určení popřené pohledávky musí věřitel podat v propadné 30 denní lhůtě od konání přezkumného jednání s tím, že tato lhůta neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění o popření pohledávky ( 198 InsZ). Lhůta je dodržena, je-li žaloba poslední den lhůty doručena insolvenčnímu soudu. - Jde o incidenční spor, žaloba se proto podává u insolvenčního soudu. - Žalobcem je věřitel nositel popřené nevykonatelné pohledávky. - Žalovaným je popírající insolvenční správce nebo popírající dlužník, popř. oba popírající. - V žalobě se může věřitel domáhat zjištění pohledávky jen z toho důvodu, který byl jako důvod pohledávky (skutečnosti, na kterých se pohledávka zakládá) uveden v přihlášce. - Žalobu projednává podle ust. 160 odst. 1 InsZ soudce, který v daném insolvenčním řízení vykonává dohled. - Soudní poplatek za žalobu na určení pravosti, výše či pořadí popřené pohledávky činí 5.000,- Kč. - Pravidla pro rozhodování o nákladech řízení ve sporu o pravost, výši či pořadí pohledávky jsou zakotvena v ust. 202 IZ. Platí, že ve sporu o pravost, výši či pořadí popřené pohledávky nemá úspěšný věřitel proti insolvenčnímu správci právo na náhradu nákladů řízení. Pokud žaloba směřovala proti popírajícímu dlužníkovi, pak platí, že náklady řízení přiznané věřiteli vůči dlužníkovi se pokládají za přihlášenou pohledávku a uspokojí se v rámci insolvenčního řízení ve stejném pořadí, jako pohledávka, která byla předmětem sporu. - Opožděně podanou žalobu insolvenční soud odmítne. - Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k popřené pohledávce se podle ust. 197 odst. 1 InsZ nepřihlíží.

Byla-li při přezkumném jednání popřena insolvenčním správcem či účinně popírajícím dlužníkem vykonatelná pohledávka, pak platí: - Žalobu na popření vykonatelné pohledávky podává ve 30 denní lhůtě od konání přezkumného jednání popírající insolvenční správce, popírající dlužník, popř. oba, pokud popřeli pohledávku společně. - Žalovaným je věřitel nositel vykonatelné pohledávky. - Jde o incidenční žalobu, kterou projednává soudce, jenž v daném insolvenčním řízení vykonává dohled. - V žalobě se může popírající správce nebo dlužník dovolávat pouze důvodů popření, které uplatnil při přezkumném jednání. - Soudní poplatek činí 5.000,- Kč; insolvenční správce i dlužník jsou však podle ust. 11 odst. 2 písm. r) SoudP od placení soudního poplatku osvobozeni. Je-li insolvenční správce či dlužník ve sporu úspěšný, zaváže insolvenční soud v rozsudku žalovaného věřitele, aby podle ust. 2 odst. 3 SoudP soudní poplatek státu na místo osvobozeného žalobce uhradil. - Pro rozhodování o nákladech řízení platí, co bylo uvedeno výše pro spor o zjištění popřené nevykonatelné pohledávky. - Není-li žaloba na popření vykonatelné pohledávky podána, pokládá se marným uplynutím lhůty k podání žaloby popřená vykonatelná pohledávka za zjištěnou. Pro projednání incidenčních sporů platí zásada koncentrace zakotvená v ust. 118b OSŘ: Účastníci mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností. Spor vyvolaný popřením pohledávky věřitelem Pro spor vyvolaný popřením pohledávky věřitelem platí: - Žalobou je popěrný úkon věřitele učiněný na předepsaném formuláři. Popěrný úkon se stane žalobou podle ust. 200 odst. 5 InsZ od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nejdříve však po uplynutí 10 dnů od skončení přezkumného jednání. Bude-li však úpadek dlužníka řešen reorganizací, popěrný úkon se povolením reorganizace žalobou nestane, neboť k popření pohledávky věřitelem se v případě řešení úpadku reorganizací nepřihlíží. - Žalobcem je tedy popírající věřitel a žalovaným je nositel popřené pohledávky bez ohledu na to, zda jde o pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou. - Věřitel, který popřel pohledávku jinému věřiteli, je povinen (bez výzvy soudu), složit do 15 dnů od skončení přezkumného jednání u insolvenčního soudu jistotu na náklady incidenčního sporu ve výši 10.000,- Kč. Podle ust. 202 odst. 3 InsZ platí, že nebylo-li v době konání přezkumného jednání ještě rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, neskončí lhůta pro složení jistoty dříve než uplynutím 10 dnů od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Následkem nesložení jistoty je odmítnutí žaloby insolvenčním soudem. - Podle ust. 202 odst. 4 InsZ může insolvenční soud k návrhu nositele popřené pohledávky za podmínek stanovených v tomto ustanovení uložit popírajícímu věřiteli, aby složil rovněž i jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla věřiteli popřené pohledávky nedůvodným popřením. - Soudní poplatek za tuto incidenční žalobu rovněž činí 5.000,- Kč; následkem nezaplacení soudního poplatku ani na výzvu insolvenčního soudu je zastavení řízení. - O nákladech řízení je rozhodováno podle výsledku sporu za použití příslušných ustanovení občanského soudního řádu (InsZ žádné speciální ustanovení pro tento účel neobsahuje). Rovněž pro projednání tohoto incidenčního sporu platí zásada koncentrace zakotvená v ust. 118b OSŘ (viz blíže kapitola 1.6.4)

Ukončení účasti věřitele v insolvenčním řízení Účastenství věřitele v insolvenčním řízení se zakládá podáním přihlášky, účast věřitele v insolvenčním řízení končí vždy na základě insolvenčním soudem vydaného rozhodnutí, čímž je otázka účastenství věřitele v insolvenčním řízení vždy postavena na jisto. Zpětvzetí přihlášené pohledávky Věřitel, který podal přihlášku do insolvenčního řízení, může přihlášku vzít kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení zpět. Insolvenční soud vezme zpětvzetí přihlášky na vědomí usnesením vydaným podle ust. 184 InsZ. Proti tomuto usnesení může podat odvolání pouze věřitel, o jehož účasti je takto rozhodováno. Právní mocí tohoto usnesení účast věřitele v insolvenčním řízení končí. Rozhodnutí o odmítnutí přihlášky Podle ust. 185 InsZ platí, že jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle insolvenčního zákona k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud přihlášku pohledávky odmítne. Ve výroku rozhodnutí zároveň poučí věřitele, že právní mocí tohoto rozhodnutí účast věřitele v insolvenčním řízení končí. Proti tomuto rozhodnutí je odvolání přípustné a odvolat se může pouze věřitel, o jehož pohledávce je takto rozhodováno. Podle insolvenčního zákona nastává nepřihlížení k pohledávce ve 4 případech: 1. Podle ust. 173 odst. 1 InsZ platí, že k přihláškám, které jsou podány po uplynutí lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku, se nepřihlíží; insolvenční soud tedy odmítá přihlášku pro opožděnost. 2. Podle ust. 188 odst. 2 InsZ platí, že k přihláškám pohledávek, které nebyly včas na výzvu insolvenčního správce doplněny nebo opraveny, se nepřihlíží; insolvenční soud tedy odmítá přihlášku pohledávky pro vady. 3. Podle ust. 198 odst. 1 InsZ platí, že nepodá-li věřitel nositel popřené nevykonatelné pohledávky žalobu na její určení včas, k popřené pohledávce se nepřihlíží; i v tomto případě tedy insolvenční soud přihlášku popřené pohledávky odmítne. 4. Podle ust. 178 InsZ platí, že bude-li po přezkoumání přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50% přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna. Tedy insolvenční soud odmítne přihlášku pohledávky s tímto zdůvodněním. Zánik pohledávky Podle ust. 186 InsZ platí, že jestliže pohledávka přihlášeného věřitele byla v průběhu insolvenčního řízení uspokojena (třetí osobu, např. ručitelem) nebo zanikla jiným způsobem a přihlášený věřitel nevzal přihlášku pohledávky zpět, insolvenční soud jeho účast v insolvenčním řízení ukončí rozhodnutím, proti kterému není opravný prostředek přípustný. Dotčený věřitel se proti ukončení své účasti v insolvenčním řízení může bránit podle ust. 186 odst. 2 InsZ žalobou na určení, že jeho pohledávka i nadále trvá. Žalobu je třeba podat u insolvenčního soudu proti insolvenčnímu správci do 30 dnů od doručení rozhodnutí o nepřihlížení k pohledávce; žaloba se projednává jako incidenční spor.

Změna v osobě věřitele Jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastane skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod pohledávky přihlášeného věřitele na třetí osobu, rozhodne podle ust. 18 až 19 InsZ insolvenční soud o tom, že do insolvenčního řízení nastupuje na místo původního věřitele nabyvatel pohledávky. Pro rozhodování o změně věřitele platí: - Soud rozhodne na základě návrhu původního věřitele, ke kterému musí být připojen jednak souhlas nabyvatele pohledávky se vstupem do řízení, jednak listina, z níž převod nebo přechod pohledávky plyne (musí jít o veřejnou listinu popř. o listinu s úředně ověřenými podpisy). - Písemný návrh může být nahrazen souhlasným prohlášením původního věřitele a nabyvatele pohledávky učiněným před insolvenčním soudem. - Insolvenční soud rozhodne o návrhu do konce nejblíže následujícího pracovního dne poté, co mu návrh došel. Uplyne-li lhůta pro vydání rozhodnutí marně, má se za to, že insolvenční soud návrhu vyhověl. Dodatečné vydání rozhodnutí je pak upraveno v ust. 5 vyhl. č. 311/2007 Sb. - Odvolání proti rozhodnutí o změně v osobě věřitele není přípustné; soud však svým rozhodnutím není vázán. - Nabyvatel pohledávky se stává účastníkem insolvenčního řízení na místo původního věřitele, jakmile insolvenční soud o jeho vstupu do řízení rozhodne. Vstup osobně nebo věcně ručící osoby do řízení Jestliže ručitel, zástavní dlužník či jiná osoba v průběhu insolvenčního řízení plnila věřiteli za dlužníka z titulu zajištění pohledávky, může taková osoba navrhnout insolvenčnímu soudu, aby rozhodl o jejím vstupu do řízení na místo věřitele, a to v rozsahu poskytnutého plnění. Pro rozhodnutí soudu platí přiměřeně ust. 18 a 19 InsZ. Pokud tedy např. věřitel přihlásil do insolvenčního řízení za dlužníkem pohledávku ve výši 100.000,- Kč a ručitel uhradil věřiteli z této částky 40.000,- Kč, k návrhu ručitele rozhodne insolvenční soud o tom, že ručitel se stává v rozsahu 40.000,- Kč na místo původního věřitele účastníkem insolvenčního řízení; původní věřitel pak zůstane účastníkem insolvenčního řízení s neuspokojenou částí pohledávky ve výši 60.00,- Kč. Slovníček Vykonatelná pohledávka Vykonatelná pohledávka je pohledávka přiznaná věřiteli soudním, správním či jiným rozhodnutím, popř. jiným exekučním titulem, kde již marně uplynula lhůta k plnění ze strany dlužníka. Vykonatelnost pohledávky se dokládá exekučním titulem s vyznačenou doložkou vykonatelnosti (kromě exekutorských a notářských zápisů). Exekuční titul Exekuční titul je rozhodnutí nebo jiná listina, vydaná k tomu oprávněným orgánem, sloužící jako podklad pro exekuci, pokud není dobrovolně splněna povinnost v něm obsažená. Exekučním titulem může být: - rozhodnutí soudu (rozsudek, usnesení, platební rozkaz nebo trestní příkaz), pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek, - schválený smír, - rozhodčí nález,

- notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, - exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti, - rozhodnutí orgánu veřejné správy včetně platebních výměrů a výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, - rozhodnutí a výkaz nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení a - jiná rozhodnutí, schválené smíry a listiny, jejichž výkon připouští zákon (např. upravený seznam přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení). Veřejná listina Veřejnou listinou se rozumí listina vydaná soudem České republiky, jiným orgánem veřejné moci nebo jiným subjektem k tomu pověřeným či zmocněným jiným právním předpisem v mezích jeho pravomoci. Listina obsahuje nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, anebo osvědčuje některou právně významnou skutečnost. Veřejnou listinou je tak např. soudní či správní rozhodnutí, protokol o jednání před soudem, notářský či exekutorský zápis, rodný list, vysvědčení, koncese apod. Promlčení V důsledku promlčení pohledávky (marným uplynutím promlčecí doby) dojde k oslabení možnosti uplatnit právo před soudem. Namítne-li dlužník promlčení, nemůže soud věřiteli promlčené právo přiznat. Nejde však o zánik pohledávky; pokud dlužník dobrovolně plní na promlčenou pohledávku, nejedná se o plnění bez právního důvodu. Přechod a převod pohledávky Při přechodu pohledávky dochází k jejímu nabytí na základě právních skutečností, které nejsou projevem vůle věřitele, tj. na základě zákona, rozhodnutím státního orgánu nebo děděním. Při převodu pohledávky dochází k jejímu nabytí na základě projevu vůle nositele pohledávky (postupitele) a nabyvatele pohledávky (postupníka), tj. smlouvou o převodu pohledávky. Pavel Berger Neplatnost a neúčinnost právních úkonů Neúčinnost právních úkonů a odporovatelnost z pohledu insolvenčního zákona Neplatnost, neúčinnost právních úkonů v insolvenčním řízení má zejména za cíl ochránit věřitele před úkony dlužníka, kterými se snaží zkracovat uspokojení věřitelů či některé věřitele zvýhodňovat. Pomineme-li trestněprávní rovinu krácení či zvýhodňování věřitelů, je možnost domoci se neplatnosti či neúčinnosti právního úkonu vedoucího ke zmenšení věřitelova majetku poměrně účinným mimo trestním institutem obrany práv věřitelů. Článek započne s obecným pojednáním o neplatnosti právních úkonů a ve své druhé části se zaměří již na problematiku insolventního zákona a jeho úpravu neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů.

Obecné pojednání o následcích vadných právních úkonu V rámci obecného občanskoprávního výkladu jsou neplatnost právního úkonu (negotium nullum), odporovatelnost právního úkonu a možnost jednostranně odstoupit od smlouvy považovány za následky vadných právních úkonů. Neplatné právní úkony Za tyto považujeme právní úkony, jimž se nedostává některá náležitost, kterou zákon pod sankcí neplatnosti požaduje 60. Neplatnost dále dělíme na neplatnost absolutní a relativní. Hlavními rozdíly mezi oběma druhy neplatnosti jsou: Absolutní neplatnost absolutní neplatnost nastává ex lege, soud k ní přihlíží z moci úřední (ex officio), nemůže být dodatečně zhojena ani schválena (ratihabice), nemůže konvalidovat dodatečným odpadnutím důvodu neplatnosti. Relativní neplatnost nenastává ze zákona, úkon relativně neplatný působí právní následky, jako úkon platný, dokud není neplatnost úkonu uplatněna u příslušného orgánu. Účinky relativní neplatnosti nastávají od doby, kdy jsou uplatněny (ex tunc). Relativně neplatný úkon lze napravit ratihabicí, může i konvalidovat. Obecně se právo domáhat se relativní neplatnosti promlčuje 61 ve 3 letech od uskutečnění plnění na základě relativně neplatného úkonu. V občanském zákoníku (dále jen ObčZ ) jako obecném předpisu platí neplatnost absolutní s výjimkou taxativně uvedených ust. 40a. Odporovatelnost Obecně je tento právní institut upraven v jediném ObčZ, jedná se o 42a. Podstatou tohoto institutu je, aby nedocházelo ke zkracování uspokojení vymahatelných pohledávek věřitele. Důsledkem úspěšného uplatnění odpůrčí žaloby je potom relativní bezúčinnost právního úkonu vůči zkrácenému věřiteli. Jednostranné odstoupení od smlouvy Přichází v úvahu, pokud byla smlouva uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Dále pak, pokud tak stanoví zákon či smlouva, ale to již není předmětem této práce. Neplatnost, neúčinnost, odporovatelnost podle Insolvenčního zákona (dále jen IZ ) Insolvenční zákon rozlišuje dva typy neúčinných právních úkonů dlužníka. Prvním z nich je neúčinnost nastávající přímo ze zákona dle ustanovení 111 odst. 3 IZ 62, druhým pak neúčinnost právních úkonů vyslovená soudem na základě podané odpůrčí žaloby dle ustanovení 235 a násl. IZ a právě o ní a neplatnosti právních úkonů dle IZ bude tato práce. Právní úpravu těchto institutů, které jsou v poměru speciality k právní úpravě, o níž je pojednáno výše nalezneme v hlavě V. IZ s názvem Majetková podstata. Důležité je i vymezení vzájemných vztahu neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů v úpravě IZ. Co nastane, je-li tentýž právní úkon možno považovat za neplatný i neúčinný. Na tuto otázku dává odpověď 234 63 IZ, který jednoznačně upřednostňuje u právního úkonu neplatnost před neúčinností. 60 V náležitostem právního úkonu srov. 34 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník 61 Srov. 865 odst. 4 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník 62 (3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné. 63 Byla-li zjištěna neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, který lze současně považovat za neúčinný, postupuje se podle 233.

Neplatnost právního úkonu Po té, kdy je zahájeno insolvenční řízení 64 je k posouzení neplatnosti právního úkonu, jenž se týká majetku či závazků dlužníka oprávněn pouze insolvenční soud. Insolvenční soud není vázán rozhodnutím soudu či jiného orgánu (např. rozhodce), kterým došlo v době od zahájení insolventního řízení do ukončení insolvenčního řízení k zjištění neplatnosti právního úkonu, který se týká majetku či závazku dlužníka. Výjimku zde představuje pravomocné rozhodnutí soudu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, které nabylo právní moci před zahájením insolventního řízení. Ostatně toto je logické a plně korespondující s právním principem ne bis in idem, tzn. je zde překážka rei iudicatae. Žalobu na neplatnost právního úkonu posoudí insolvenční soud buď jako předběžnou otázku či jako incidenční spor. Aktivně legitimován k podání žaloby na neplatnost právního úkonu je insolvenční správce, účastník 65 insolventního řízení a státní zastupitelství. Aktivní legitimaci k podání žaloby na neplatnost nemá dlužník s výjimkou dlužníka s dispozičním oprávněním 66. Pro případ, že se jedná o relativně neplatný úkon, je dle IZ nutné, aby se jeho neplatnosti dovolal insolvenční správce. O takové úkony jde v případě ust. 40a ObčZ či právní úkony v zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce pokud nejsou dle 19 ZP neplatné absolutně. Nabude-li rozhodnutí o neplatnosti právního úkonu v insolvenčním řízení právní moci, potom musí být vydán majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Z výše uvedeného je patrné, že osobou povinnou vydat majetkový prospěch může být i insolvenční správce. Pokud by zde došlo k absurdní situaci, že insolvenční správce by byl povinen vydat reálně neexistující plnění, je oprávněn dle 233 IZ věty druhé toto odmítnout. Ovšem i proti tomuto rozhodnutí insolvenčního správce nevydat plnění, o němž je správce přesvědčen, že nedošlo k obohacení majetkové podstaty nebo je-li požadováno více, než činí toto obohacení, je možné se bránit. Od doručení písemného negativního stanoviska insolvenčního správce k uplatněnému nároku na vydání plnění oprávněné osobě, začíná počátek běhu prekluzivní 30-ti denní lhůty k podání vylučovací žaloby vůči insolvenčnímu správci. Nevyjádří-li se insolvenční správce písemně oprávněné osobě k uplatněnému nároku na vydání plnění, běh propadné lhůty není založen. Oprávnění k podání vylučovací žaloby pak není časově omezeno. Možnost uplatnit vůči insolvenčnímu správci právo na náhradu škody není vylučovací žalobou dotčeno. Neúčinnost právních úkonů Jak již bylo výše uvedeno, má při souběhu neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů v IZ přednost neplatnost. Na ostatní případy se tedy a contrario použije ust. IZ o neúčinnosti právního úkonu. 64 Podrobněji k zahájení insolventního řízení 97 a násl. IZ 65 14 odst. 1 IZ Účastníky insolvenčního řízení jsou dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku. 66 2 písm. f) osobou s dispozičními oprávněními osoba, které v průběhu insolvenčního řízení přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně všech oprávnění, ze kterých se skládá. Spolu s 229 odst. 3 Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními a) dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b) insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, c) dlužník v době od povolení reorganizace a d) dlužník v době od povolení oddlužení.

Za neúčinný právní úkon, se považuje úkon, kterým dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. IZ zná 3 základní skutkové podstaty neúčinných právních úkonů, jedná se o: právní úkony bez přiměřeného protiplnění ( 240 IZ) zvýhodňující právní úkony ( 241 IZ) úmyslně zkracující právní úkony ( 241 IZ). Aktivní legitimaci k podání odpůrčí žaloby, v případě neúčinných právních úkonů, tak jak jsou uvedeny výše má pouze insolvenční správce. Pasivně legitimovány jsou osoby, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Odpůrčí žaloba je v souladu s ust. 159 odst. 1 písm. d) IZ incidenčním sporem, který bude řešit u insolvenčního soudu soudce, kterému je rozvrhem práce určen k rozhodování v samotném insolvenčním řízení. Vše výše uvedené se dozvíme z 239 odst. 1 IZ. Řízení o odpůrčích žalobách zahájená před zahájením insolvenčního řízení, musí být přerušena. Výjimku z tohoto pravidla nalezneme v ust. 243 IZ, zde se praví; jestliže dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci sice po zahájení insolvenčního řízení, ale před právní mocí rozhodnutí o úpadku, může se domáhat, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu; získané plnění nemusí věřitel předat do majetkové podstaty. Je na insolvenčním správci zda odpůrčí žalobu podá, ovšem pokud mu to určí věřitelský výbor, je insolvenční správce povinen žalobu podat. Nejsou-li v majetkové podstatě peněžní prostředky potřebné ke krytí nákladů na podání odpůrčí žaloby a vedení incidenčního sporu, může insolvenční správce podmínit podání odpůrčí žaloby nebo další vedení incidenčního sporu tím, aby mu věřitelé poskytli na úhradu těchto nákladů přiměřenou zálohu. Skončí-li incidenční spor úspěchem insolvenčního správce, mohou insolvenční věřitelé, kteří zálohu poskytli, požadovat její náhradu jako pohledávku za majetkovou podstatou (ust. 239 odst. 2 IZ). Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění Jedná se o jednu ze tří výše uvedených skutkových podstat. Konkrétně se jedná o úkony, kterými se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Aby bylo možné úspěšně napadnout tyto úkony odpůrčí žalobou, musí být učiněny v době, kdy byl dlužník v úpadku, nebo se musí jednat o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. IZ obsahuje právní fikci, kdy se za výše uvedený úkon považuje i právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern. V tomto případě nevyžaduje IZ úpadek dlužníka. Aby nedocházelo k neoprávněnému postihu osob blízkých dlužníku nebo z koncernu dlužníka, je zde stanovena pro uplatnění odpůrčí žaloby doba tří let nazpět od zahájení insolventního řízení. V 240 odst. 4 IZ je obsaženo negativní vymezení úkonů bez přiměřeného protiplnění.

Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. V 241 odst. 3 IZ 67 je demonstrativní výčet zvýhodňujících právních úkonů. V 241 odst. 5 IZ nalezneme negativní vymezení zvýhodňujících 68 právních úkonů. Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů Dle 242 IZ lze podat odpůrčí žalobu proti právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, pokud byl druhé straně tento úmysl znám nebo jí, se zřetelem ke všem okolnostem, znám musel být. V případě, že byl zkracující úkon činěn dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, která s dlužníkem tvoří koncern, nastupuje dle IZ fikce známosti těchto osob a úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Insolvenční správce je oprávněn odporovat úmyslně zkracujícím právní úkonům dlužníka, pokud byly učiněny v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení. Pavel Berger Způsoby řešení úpadku Konkurz krok za krokem insolvenčním řízením z pohledu insolvenčního správce Prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce zejména vykonává akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností. 67 Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. 68 Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

Insolvenční správce zejména vykonává činnost ke zjištění, zajištění a soupisu seznamu přihlášených pohledávek, k přípravě přezkumného jednání a k přípravě schůze věřitelů. Dále sestaví mezitímní účetní uzávěrku ke dni předcházejícímu dni, kterým nastanou účinky prohlášení konkursu, a sestaví také zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu. Účelem konkursu je poměrně uspokojit zjištěné pohledávky věřitelů, a protože toto uspokojení věřitelů se provádí plněním v penězích, je převod majetku tvořícího majetkovou podstatu na peníze podmínkou, jež musí nezbytně předcházet uspokojení věřitelů. Zpeněžení majetkové podstaty provádí insolvenční správce. Může být k němu přikročeno až po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu a po první schůzi věřitelů. Výjimkou jsou věci bezprostředně ohrožené zkázou či znehodnocením výjimku i z jiných důvodů může povolit též insolvenční soud. Zpeněžením majetkové podstaty zanikají účinky nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce a věcná břemena. Majetkovou podstatu lze zpeněžit veřejnou dražbou, prodejem movitých věcí a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí a prodejem majetku mimo dražbu. Za účelem zamezení nekalým praktikám při zpeněžování majetkové podstaty, jež by vedly ke snížení výnosu zpeněžení, je zákonem stanoven zákaz nabývání majetku z majetkové podstaty pro - dlužníka - osoby dlužníkovi blízké: podle ustanovení 116 občanského zákoníku je osobou blízkou příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner (dle zákona o registrovaném partnerství) a jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní, - osoby, se kterými dlužník tvoří koncern: koncern tvoří osoby, které jsou podrobeny jednotnému řízení jinou osobou spolu navzájem i spolu s touto řídící osobou, koncern spolu tvoří rovněž ovládající osoba a osoby ovládané s tím, že ovládající osobou je osoba, která v ovládané osobě fakticky či právně vykonává přímo či nepřímo rozhodující vliv na řízení nebo provozování podniku ovládané osoby, - vedoucí zaměstnanci dlužníka a osoby jim blízké, - osoby, které vykonávaly v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení nebo po jeho zahájení rozhodující vliv na provoz dlužníkova podniku nebo podstatnou měrou ovlivňovaly jeho jinou majetkovou činnost, - společníky dlužníka: to neplatí pro akcionáře v případě, že dlužník je akciovou společností (s níže uvedenou výjimkou), akcionáře dlužníka, je-li akciovou společností, pokud jim patří akcie odpovídající více než desetině základního kapitálu společnosti, prokuristé dlužníka členové a náhradníci věřitelského výboru, pokud jim schůze věřitelů neudělila souhlas s nabytím majetku z majetkové podstaty. Tento zákaz platí i pro případ, že ke zpeněžení majetku došlo dražbou. Osoby uvedené výše nesmí nabýt majetek z majetkové podstaty, ani na ně tento majetek nesmí být převeden ve lhůtě 3 let od skončení konkursu. Po nabytí právní moci rozhodnutí o schválení konečné zprávy předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu návrh rozvrhového usnesení, v němž uvede, kolik má být vyplaceno na každou pohledávku uvedenou v upraveném seznamu přihlášených pohledávek. Na základě toho vydá insolvenční soud rozvrhové usnesení, v němž určí částky, které mají být věřitelům vyplaceny. Všichni věřitelé zahrnutí do rozvrhu se uspokojují poměrně vzhledem k výši jejich pohledávky tak, jak byla zjištěna. Před rozvrhem se uspokojí dosud nezaplacené pohledávky, které se uspokojují kdykoli v průběhu konkursního řízení - pohledávky za majetkovou podstatou (hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka, daně, poplatky, cla, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné zdravotní pojištění apod.), pohledávky jím postavené na roveň (pracovněprávní pohledávky zaměstnanců dlužníka, pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví, pohledávky státu apod.), zajištěné pohledávky.

Ještě před rozvrhem insolvenční správce také vyčlení z výtěžku zpeněžení částku na předpokládané výlohy spojené s ukončením řízení. Zajištění věřitelé (věřitelé, jejichž pohledávka je zajištěna majetkem náležícím do majetkové podstaty, a to zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva, postoupením pohledávky k zajištění nebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy) se uspokojují ze 100% výtěžku zpeněžení po odečtení částky připadající na odměnu správce a nákladů na správu a zpeněžení (ty jsou však limitovány maximální částkou 9% z výtěžku zpeněžení), a to kdykoliv v průběhu řízení. Respektuje se přitom doba vzniku zajištění. Oddlužení - krok za krokem insolvenčním řízením z pohledu insolvenčního správce Jakmile soud povolí dlužníkovi oddlužení, přidělí mu insolvenčního správce, který ho provází celým procesem oddlužení. Insolvenční správce má v oddlužení dozorovou funkci - kontroluje dodržování podmínek stanovených soudem a přeposílá věřitelům finanční prostředky dlužníka. Insolvenční správce se bezodkladně po zveřejnění rozhodnutí o úpadku a ustanovení do funkce insolvenčního správce spojí s dlužníkem za účelem zjištění jeho aktuální majetkové situace, při zjišťování majetkové podstaty provádí vlastní šetření o tom, zda do majetkové podstaty nepatří i jiné věci, práva, pohledávky a majetkové hodnoty než ty, které dlužník uvedl v seznamu majetku předloženém insolvenčnímu soudu, pokud je třeba, vyzve třetí osoby k součinnosti ke zjištění údajů o majetku dlužníka a dalších údajů nutných pro výkon správy dlužníkova majetku. V případě, že insolvenční správce úplně nezjistí majetkovou podstatu proto, že mu dlužník neposkytl požadovanou součinnost, oznámí tuto skutečnost insolvenčnímu soudu a navrhne mu přijetí příslušného opatření ( 211 odst. 3 insolvenčního zákona). Insolvenční správce dále ověří, zda seznam majetku a závazků předložený dlužníkem insolvenčnímu soudu je úplný, provede soupis majetkové podstaty v souladu s ustanoveními 217 a násl. insolvenčního zákona, soupis majetkové podstaty bude obsahovat náležitosti dle ustanovení 14 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona v platném znění, zjistí, zda jsou dlužníkem nebo proti dlužníku vedeny spory, zjistí, zda nebyly učiněny úkony, na které by dopadala ustanovení 231 a násl. insolvenčního zákona a ustanovení 235 a násl. insolvenčního zákona; tj. neplatnost soudních úkonů, sestaví zprávu o své činnosti, kterou předloží insolvenčnímu soudu spolu se seznamem přihlášených pohledávek. Insolvenční správce přezkoumá podané přihlášky pohledávek zejména podle přiložených dokladů a podle účetnictví dlužníka nebo jeho daňové evidence a vyzve dlužníka, aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil. Je-li to třeba, provede o pohledávkách nezbytná šetření s tím, že využije součinnosti orgánů, které mu ji jsou povinny poskytnout. Nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně věřitele poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce nepřihlíží; o tomto následku musí insolvenční správce věřitele poučit. Insolvenční správce sestaví seznam přihlášených pohledávek obsahující náležitosti dle ustanovení 11 odst. 1 vyhlášky č. 311/2007 Sb. v platném znění, v němž uvede, které pohledávky uznává a které popírá a v jaké části a z jakého důvodu. Do seznamu se nezařazují pohledávky, ke kterým se nepřihlíží, pohledávky

vyloučené z uspokojení a další pohledávky, u kterých to stanoví zákon. Zajištění věřitelé se v seznamu uvádějí zvlášť. U každého věřitele musí být uvedeny údaje potřebné k jeho identifikaci a údaje pro posouzení důvodu vzniku, výše a pořadí jeho pohledávky; u zajištěných věřitelů se navíc uvádí důvod a způsob zajištění. V seznamu se zvlášť vyznačí pohledávky vykonatelné. Seznam přihlášených pohledávek předloží insolvenční správce soudu tak, aby jej insolvenční soud mohl zveřejnit v insolvenčním rejstříku nejpozději 3 dny přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání. Insolvenční správce může popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek. Stanovisko, které zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek, může při přezkumném jednání změnit. Věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, jehož se nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek. Insolvenční správce, který popřel nevykonatelnou pohledávku, může vzít své popření zpět. Nevykonatelná pohledávka se po zpětvzetí popření pokládá za zjištěnou ( 201 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona). Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. V žalobě může insolvenční správce proti popřené vykonatelné pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Insolvenční správce pracuje v rámci své kompetence dané mu insolvenčním zákonem svědomitě, samostatně a iniciativně. Podává insolvenčnímu soudu pravidelné zprávy o své činnosti a o spolupráci s věřitelským výborem (nejméně 1x za čtvrtletí). Insolvenční správce je také pouze člověk, v zájmu dlužníka je nahlížet do insolvenčního rejstříku a kontrolovat, zda všechny finanční prostředky, které má správce k dispozici, jsou převáděny věřitelům. Pohled insolvenčního správce na reorganizaci a úpadek finančních institucí Reorganizací se dle 316 insolvenčního zákona rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů. Pokud je to možné a žádoucí, umožní soud podnikateli řešení jeho úpadku reorganizací - toto řešení má přinést věřitelům vždy lepší výsledek než konkurs. Reorganizace nabízí celkové hospodářské ozdravení dlužníka a rozumné uspořádání jeho vztahů s věřiteli. Reorganizace se nesnaží udržovat zaměstnanost nebo sledovat jiné sociální účely. Reorganizace je sice možná pouze u velkých podniků, jejichž obrat přesáhne za poslední účetní období 100 milionů korun nebo které zaměstnávají více než 100 lidí, nicméně zákon nebrání dohodě dlužníka s věřiteli, že se tyto limity nepoužijí. Rozhodnutím o povolení reorganizace se pozastavuje výkon funkce valné hromady nebo členské schůze dlužníka a místo valné hromady nebo členské schůze dlužníka rozhoduje v její působnosti insolvenční správce. Úpadek finančních institucí (míní se jimi zejm. banky, spořitelní a úvěrní družstva, instituce elektronických peněz, pojišťovny a zajišťovny) je upraven ust. 367 a násl. Insolvenčního zákona. Tyto subjekty jsou podrobeny zvláštnímu způsobu řešení úpadku pro jejich velký ekonomický význam. Insolvenční správce může se souhlasem insolvenčního soudu určit osobu, která jej zastupuje při výkonu pravomocí podle tohoto zákona na území jiného členského státu Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru. Insolvenční správce vykonává své pravomoci podle tohoto zákona i na území

ostatních členských států Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor s výjimkou užití donucovacích prostředků či jiného užití síly a pravomoci závazně rozhodovat spory nebo jiná řízení, ke kterým jsou příslušné soudy, správní orgány nebo jiné orgány daného státu. Totéž platí přiměřeně pro osoby podle odstavce 1. Insolvenční správce se prokazuje úředně ověřenou kopií rozhodnutí o svém ustanovení s překladem do úředního jazyka daného státu, pokud je vyžadován; podle možností vykonává své pravomoci podle tohoto zákona i na území třetích států. Při výkonu svých pravomocí na území členských států Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor se insolvenční správce řídí právním řádem daného státu, zejména ohledně postupů při prodeji majetku a při poskytování informací zaměstnancům. Jestliže to právní předpisy daného státu stanoví nebo je-li to potřebné k úspěšnému prosazení práv věřitelů, je insolvenční správce povinen žádat, aby údaj o rozhodnutí o úpadku nebo o rozhodnutí o způsobu řešení úpadku byl zapsán v katastru nemovitostí, v obchodním rejstříku nebo v jiném veřejném seznamu nebo rejstříku. Náklady na pořízení zápisu jsou pohledávkou za majetkovou podstatou. Insolvenční správce je povinen bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 60 dnů ode dne prohlášení konkursu, zaslat každému věřiteli podle odstavce 1 oznámení, ve kterém uvede, že na majetek osoby uvedené v odstavci 1 byl prohlášen konkurs, výši pohledávky dotčeného věřitele za touto osobou, skutečnost, že do této výše se jeho pohledávka považuje za přihlášenou, a případně charakter jeho pohledávky, jakým způsobem, v jaké lhůtě a u koho lze uplatnit námitku proti výši pohledávky, jaké jsou následky marného uplynutí této lhůty, a informaci o postupu pro případ, že nedojde k dohodě o výši nebo charakteru pohledávky, místo a termín konání schůze věřitelů, způsob, jakým budou věřitelé dále informováni a případná další opatření. Pavel Berger Trestněprávní aspekty insolvence Úvod Úpadkové trestné činy znalo již trestní právo v období první Československé republiky a taktéž v období socialismu byl uveden v trestních zákonech (zákon č. 86/1950 Sb., a zákon č. 140/1961 Sb.) alespoň jeden konkurzní trestný čin (poškozování věřitele). Důležitým impulsem pro rozšíření spektra trestných činů byl až porevoluční zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Od té doby se začala šíře trestných činů spojená s insolvenčním řízením rozrůstat až do dnešní podoby. Současný trestní zákoník oproti předcházející právní úpravě obsahuje řadu změn v obsahu skutkových podstat, na jejichž základě je usnadněn jejich postih, zároveň došlo také k zvýšení trestní represe za jednotlivé úpadkové trestné činy. Jednotlivé skutkové podstaty byly rozšířeny a také systematika dnešní úpravy je mnohem komplexnější, když všechny tyto úpadkové trestné činy byly zařazeny do hlavy V. zvláštní části trestního zákoníku do skupiny trestných činů proti majetku. Úpadkové delikty a odpovědnost statutárního zástupce společnosti za způsobení úpadku Základním cílem insolvenčního řízení, tak jak je upraven zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je uspořádání majetkových vztahů mezi širokým spektrem subjektů, zejména mezi dlužníkem a jeho věřiteli. V rámci tohoto procesu, resp. v souvislosti s insolvenčním řízením, může dojít ke spáchání trestných činů, které zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále také jako TZ ), vymezuje v ust. 222 až ust. 226.

Jedná se o tzv. úpadkové či konkurzní delikty, mezi které řadíme trestný čin - poškození věřitele ( 222 TZ), - trestný čin zvýhodnění věřitele ( 223 TZ), - trestný čin způsobení úpadku ( 224), - trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení ( 225) a - trestný čin pletichy v insolvenčním řízení ( 226). Někdy bývá mezi úpadkové delikty řazen také trestný čin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku, který upravuje 227 TZ. Tento trestný čin však může být spáchán také mimo rámec insolvenčního řízení. Výše uvedené trestné činy mohou být spáchány především subjekty, které jsou s insolvenčním řízením spojené nejúžeji, tj. - dlužník, - věřitel a - insolvenční správce. Některé z úpadkových trestných činů však může spáchat osoba od výše uvedených odlišná. V této souvislosti je nutno poukázat na ust. 128 TZ, které obsahuje definici pojmu insolvenční správce a insolvenční řízení z trestně právního hlediska. Z ust. 128 odst. 1 TZ vyplývá, že insolvenčním správcem se rozumí i - předběžný insolvenční správce, - zástupce insolvenčního správce, - zvláštní insolvenční správce, dále že, postavení insolvenčního správce má také - správce konkursní podstaty, - předběžný správce konkursní podstaty, - zvláštní správce konkursní podstaty, - zástupce správce konkursní podstaty a - vyrovnávací správce. Insolvenčním správcem ve smyslu ust. 128 odst. 1 TZ se rovněž rozumí - osoba, kterou podle jiného právního předpisu insolvenční správce určil, aby jej zastupovala při výkonu jeho pravomoci stanovené jiným právním předpisem na území jiného státu, dále - zahraniční insolvenční správce, - zahraniční insolvenční správce pojišťovny nebo zajišťovny a - osoba, kterou podle jiného právního předpisu zahraniční insolvenční správce nebo zahraniční insolvenční správce pojišťovny nebo zajišťovny jmenoval, aby mu pomohla nebo ho zastupovala. Podle 128 odst. 2 TZ se insolvenčním řízení rozumí konkursní a vyrovnávací řízení.

Z hlediska trestního práva není insolvenční správce považován za úřední osobu ve smyslu ust. 127 TZ, neboť v taxativním výčtu úředních osob není insolvenční správce uveden. Nepožívá tedy zvýšené ochrany, jaká je trestním právem poskytována úředním osobám, je-li proti nim páchána trestná činnost a současně se na insolvenčního správce nevztahují případy, kdy je spáchání trestného činu úřední osobou znakem kvalifikované skutkové podstaty a jako takové přísněji trestáno. Pachatelem trestného činu poškození věřitele podle 222 TZ může být podle odst. 1 pouze dlužník, podle odst. 2 může být pachatelem kdokoli jiný než dlužník, jehož věřitel byl tímto trestným činem poškozen. Pro naplnění subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Pachatelem tr. činu zvýhodnění věřitele podle 223 TZ může být pouze dlužník, který je v úpadku. Důvod tohoto stavu nerozhoduje, může jím být platební neschopnost i předlužení. Z hlediska zavinění se u tohoto tr. činu vyžaduje úmysl. U tr. činu způsobení úpadku podle 224 odst. 1 tr. zákona může být pachatelem kterýkoli dlužník, pokud si stanoveným způsobem, byť i z hrubé nedbalosti, přivodí stav úpadku. Pokud by se do úpadku dostala právnická osoba, trestní odpovědnost by nesla fyzická osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu nebo jiná osoba oprávněná činit za právnickou osobu právní úkony. U odst. 2 tohoto zákonného ustanovení může být pachatelem pouze dlužník, který je v úpadku. Z hlediska zavinění se vyžaduje buď úmysl, a to i nepřímý, nebo hrubá nedbalost. Pachatelem tr. činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle ust. 225 tr. zákona může být každý, kdo maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Jedná se o úmyslný tr. čin, přičemž postačí i úmysl nepřímý, přičemž úmysl pachatele musí zahrnovat i skutečnost, že je vedeno insolvenční řízení. Pachatelem tr. činu pletichy v insolvenčním řízení podle 226 odst. 1 tr. zákona může být jen věřitel (pokud by byla věřitelem právnická osoba, je pachatelem osoba jednající jejím jménem), z hlediska subjektivní stránky tr. činu se vyžaduje úmyslné zavinění. Pachatelem podle odst. 2 tohoto ustanovení může být kdokoli mimo toho věřitele v insolvenčním řízení, jemuž byl úplatek poskytnut, nabídnut nebo slíben, i zde zákon vyžaduje úmyslné jednání pachatele. Podle odst. 3 tohoto zák. ustanovení může být pachatelem tohoto tr. činu i insolvenční správce, člen věřitelského výboru nebo zástupce věřitelů, opět se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Pachatelem tr. činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle 227 tr. zákona může být kdokoli, kdo má uloženou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž postačí i nepřímý úmysl. Objektem tr. činů podle 222, 223, 225 a částečně i 226 je ochrana majetkových práv věřitelů. Ustanovení 224 poskytuje trestněprávní ochranu před potenciálním nebezpečím vyplývajícím ze stavu úpadku dlužníka, v němž hrozí, že bude zmařeno uspokojení pohledávek nových i původních věřitelů. Trestní odpovědnost insolvenčního správce souvisí i se zákonem č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, v platném znění. Podle 9 odst. 1 tohoto zákona se právo vykonávat činnost insolvenčního správce insolvenčnímu správci pozastavuje dnem, kdy se stalo vykonatelným rozhodnutí o vzetí insolvenčního správce do vazby a dnem, kdy insolvenční správce nastoupil výkon trestu odnětí svobody. Podle 10 tohoto zákona pak Ministerstvo spravedlnosti ČR může rozhodnout o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce insolvenčnímu správci, proti kterému bylo zahájeno trestní stíhání. Pokud by byl insolvenční správce pravomocně odsouzen, přestal by splňovat podmínku bezúhonnosti podle 6 odst. 1 písm. d) zákona o insolvenčních správcích pro vykonávání činnosti insolvenčního správce a podle 13 odst. 1 písm. a) zákona o insolvenčních správcích ministerstvo správci zruší povolení vykonávat činnost insolvenčního správce.

Obecně lze říci, že v praxi se s úpadkovými trestnými činy nesetkáváme příliš často. Proto v krátkosti uvádím další trestné činy, které mohou být páchány v průběhu insolvenčního řízení. Takovým trestným činem je například - trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle 254 TZ. Jedná se o trestný čin hospodářský, který může v rámci insolvenčního řízení spáchat především dlužník. Další trestný čin, který může být spáchán v rámci insolvenčního řízení je - porušení povinnosti při správě cizího majetku podle 220 TZ a dále - trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle 221 TZ. V obou případech musí dojít k porušení povinnosti při správě cizího majetku, tento trestný čin může spáchat insolvenční správce a to v případě, že poruší své povinnosti uložené mu insolvenčním zákonem, souběh těchto trestných činů nepřichází v úvahu. Na závěr k uvedenému je však nutné upozornit, že instrument trestního práva v rámci insolvenčního řízení by měl být použit až jako ultima ratio, tedy až tehdy, kdy již dané problémy v rámci insolvenčního řízení nelze řešit jinak. 1. 2. Modelový případ: uplatňování pohledávek z titulu ručení v insolvenčním řízení J. Maršíková Relevantní právní úprava obsažená v InsZ Ust. 183 InsZ: (1) Přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění. (2) Přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to platí obdobně. (3) Osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1 a 2, mohou pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit jako pohledávku podmíněnou, pokud ji nepřihlásí věřitel. Jestliže však věřitel takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj s tím, že pro jejich vstup do řízení platí přiměřeně 18; návrh podle tohoto ustanovení mohou podat samy. Vymezení předpokladů a východisek V modelovém příkladu tedy budeme řešit situaci dvou osob, jež zajišťují závazky dlužníka (společnosti XY s.r.o.). Dne 20.2.2013 bylo ve věci dlužníka zahájeno u Krajského soudu v Praze insolvenční řízení a dne 2.5.2013 bylo rozhodnuto o jeho úpadku s tím, že na majetek dlužníka byl insolvenčním soudem zároveň prohlášen konkurs. Věc je vedena pod sp.zn. KSPH 15 INS 888/2013. V prvním případě půjde o Jana Hodného, který zajistil pohledávku Spořitelny a.s. ze smlouvy o úvěru č. 1234 ze dne 20.1.2011 ručitelským prohlášením podepsaným dne 20.1.2011. Úvěr byl poskytnut ve výši 200.000,- Kč a byl splatný v 36 měsíčních splátkách s konečným termínem splatnosti dne 20.2.2014.

Ve druhém případě půjde o Marii Lehkovážnou, která zajistila pohledávku Banky a.s. ze smlouvy o úvěru č. 9876 ze dne 30.1.2011 zřízením zástavního práva k nemovitostem v jejím výlučném vlastnictví. Úvěr byl poskytnut dlužníkovi ve výši 1.000.000,- Kč se splatností v měsíčních splátkách, poslední splátka byla splatná ke dni 30.1.2021. Zástavní smlouva byla podepsána dne 30.1.2011, zástavní právo bylo řádně ke dni 15.2.2011 vloženo do katastru nemovitostí. Předmětem zástavního práva byl rodinný dům č. 33 stojící na st.p.č. 111 a stavební parcela č. 111, vše v obci Horní Dolní, zapsáno na LV č. 123 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště v Hradci Králové. Postup věřitelů, jejichž pohledávka je zajištěna ručením třetí osoby Je vysoce pravděpodobné, že oba věřitelé dlužníka, tedy jak Spořitelna a.s., tak Banka a.s., přihlásí ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku svoje pohledávky za dlužníkem do insolvenčního řízení. Pohledávky obou věřitelů nejsou sice po splatnosti, nicméně ust. 173 odst. 3 IZ umožňuje věřiteli přihlásit i pohledávku dosud nesplatnou. Navíc podle ust. 250 IZ platí, že nesplatné pohledávky proti dlužníku se prohlášením konkursu považují za splatné. V modelovém příkladu budeme vycházet z toho, že až do zahájení insolvenčního řízení dlužník oba úvěry řádně splácel a že tedy pohledávka Spořitelny a.s. činila ke dni podání přihlášky na budoucích plátkách částku 60.000,- Kč a pohledávka Banky a.s. činila ke dni podání přihlášky částku 900.000,- Kč. Oba věřitelé použili při uplatnění svého nároku formulář typu pohledávka nezajištěná majetkem dlužníka Takto tedy může vypadat příslušná stránka přihlášky pohledávky věřitele Spořitelna a.s., kdy je pohledávka tohoto věřitele za dlužníkem zajištěna ručitelským prohlášením třetí osoby:

Takto může vypadat příslušná stránka přihlášky pohledávky věřitele Banka a.s., kdy je pohledávka tohoto věřitele za dlužníkem zajištěná zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví třetí osoby:

Příloha: Popis majetku tvořícího předmět zajištění: Rodinný dům č. 33 stojící na st.p.č. 111 a stavební parcela č. 111, vše v obci Horní Dolní, zapsáno na LV č. 123 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště v Hradci Králové. Nemovitosti jsou ve vlastnictví Marie Lehkovážné. Postup insolvenčního správce při přezkoumání pohledávek zajištěných třetími osobami Insolvenční správce prověří, zda přihláška obou věřitelů má zákonem předepsané náležitosti (pokud je přihláška vadná, vyzve věřitele postupem podle ust. 188 odst. 2 InsZ k odstranění vad přihlášky) a zda byla podána včas v propadné lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku.

Je-li vše v pořádku, připraví podklady pro přezkum obou pohledávek na přezkumném jednání. Obě pohledávky zařadí do seznamu přihlášených pohledávek jako pohledávky nezajištěné, neboť v majetkové podstatě se nenachází (a ani nacházet nebude) majetek, ke kterému je uplatněno práva na uspokojení ze zajištění. Úprava obsažená v InsZ nezná obdobu institutu zakotveného v ust. 27 odst. 5 ZKV, podle kterého byl správce konkursní podstaty povinen vymáhat po osobách, které osobně (ručením) nebo svým majetkem zajišťovaly závazky věřitelů za úpadcem, plnění do konkursní podstaty. Tímto plněním se třetí osoby ručící za závazky úpadce zprostily své povinnosti vůči věřitelům úpadce. Tedy pohledávky věřitelů úpadce byly uspokojovány výlučně prostřednictvím konkursního řízení, a to jako pohledávky s právem na oddělené uspokojení z plnění poskytnutého do konkursní podstaty třetími (ručícími) osobami. V našem modelovém přikladu budou tedy pohledávky Spořitelny a.s. ve výši 60.000,- Kč a Banky a.s. ve výši 900.000,- Kč zjištěny jako nezajištěné. Insolvenční správce se tak v rámci přezkumu pohledávky bude zabývat pouze závazkovým vztahem založeným smlouvou o úvěru mezi dlužníkem a oběma věřiteli. Pro zjištění těchto pohledávek je zkoumání platnosti závazku ručitele či zástavního dlužníka nerelevantní. Postup věřitele vůči ručiteli mimo insolvenční řízení Jak plyne ust. 183 InsZ, není přihláška pohledávky do insolvenčního řízení ze strany věřitele dlužníka jediným krokem, který může věřitel učinit pro efektivní vymožení své pohledávky za dlužníkem. Citované ustanovení umožňuje věřiteli, aby vedle toho, že uplatnil svoji pohledávku za dlužníkem přihláškou do insolvenčního řízení, činil právem dovolené kroky k uspokojení své pohledávky mimo insolvenční řízení, a to vůči ručiteli (v případě věřitele Spořitelna a.s.) nebo vůči zástavnímu dlužníkovi (v našem případě jde o věřitele Banka a.s.). Podle ust. 261 odst. 3 písm d) Obch.Z se řídí vztah ze smlouvy o úvěru obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků smluvního vztahu i tehdy, kdy dlužník není podnikatelem. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení se obchodním zákoníkem řídí i vztahy vzniklé při zajištění těchto závazků. Tedy věřitel bude postupovat při uplatnění svých práv vůči ručiteli podle úpravy ručení obsažené v obchodním zákoníku. Podle ust. 306 odst. 1 ObchZ je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní. Podle ust. 306 odst. 2 ObchZ platí, že ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník, a použít k započtení pohledávky dlužníka vůči věřiteli, jestliže k započtení by byl oprávněn dlužník, kdyby věřitel vymáhal svou pohledávku vůči němu. Ručitel může použít k započtení i své pohledávky vůči věřiteli. Vzhledem k tomu, že na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs, je nepochybné, že dlužník již není oprávněn závazek vůči Spořitelně a.s. splnit. Tedy Spořitelna a.s. je oprávněna bez dalšího požadovat plnění po ručiteli Janu Hodnému. Prakticky to bude zpravidla vypadat tak, že Spořitelna a.s. vyzve ručitele k dobrovolnému splnění, když v písemné výzvě vyčíslí dluh a stanoví ručiteli přiměřenou lhůtu k plnění. Uplyne-li lhůta marně, nic nebrání Spořitelně a,s. zažalovat ručitele Jana Hodného u obecného soudu o zaplacení z titulu ručení. Postup věřitele vůči zástavnímu dlužníkovi mimo insolvenční řízení

Stejně tak jako věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je zajištěna ručením, může se věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem ve vlastnictví třetí osoby, domáhat uspokojení své pohledávky mimo insolvenční řízení z tohoto zajištění. Postup je upraven v ust. 165 a násl. ObčZ, neboť obchodní zákoník zástavní právo neupravuje. Podle ust. 165 ObčZ platí, že není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky. Zástavu lze zpeněžit - na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě podle zák. č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách v platném znění nebo - soudním prodejem zástavy; při nařízení soudního prodeje zástavy a při prodeji zástavy soudem se postupuje podle občanského soudního řádu. Banka a.s. by podle ust. 200y OSŘ podala proti zástavní dlužnici Marii Lehkovážné u obecného soudu žalobu, kterou by se domáhala nařízení prodeje zástavy. Podle vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze pak na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy nebo navrhnout prodej zástavy v nedobrovolné dražbě. Uplatnění pohledávky ručitelem či zástavním dlužníkem do insolvenčního řízení Ustanovení 183 odst. 3 InsZ umožňuje třetím osobám, kteří zajišťují závazky věřitele za dlužníkem, uplatnit svá práva v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka. Pokud ještě v rámci lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku plní ručitel či zástavní dlužník věřiteli, může do insolvenčního řízení uplatit svoji pohledávku za dlužníkem, jež mu postihem v důsledku plnění věřiteli dlužníka vznikla. Pokud však ze strany ručitele či zástavního dlužníka k plnění v propadné přihlašovací lhůtě nedošlo, umožňuje ust. 183 odst. 3 InsZ těmto osobám přihlásit svoji pohledávku do insolvenčního řízení jako podmíněnou. Příslušný list přihlášky ručitele Jana Hodného, který zatím věřiteli dlužníka z titulu ručení neplnil, může vypadat takto:

Příslušný list přihlášky zástavní dlužnice Marie Lehkovážné, která prozatím věřiteli dlužníka z titulu zástavního práva rovněž neplnila, může vypadat takto:

Na místě je však třeba upozornit, že ust. 183 odst. 3 InsZ dovoluje třetím osobám uplatit své nároky do insolvenčního řízení přihláškou (byť třeba jen jako podmíněné) pouze v tom případě, kdy pohledávku za dlužníkem nepřihlásí sám zajištěný věřitel. Pokud zajištěnou pohledávku do insolvenčního řízení zajištěný věřitel přihlásí, neměl by ručitel či zástavní dlužník uplatnit svá práva přihláškou, ale poté, co věřiteli na místo dlužníka dluh splní, měl by insolvenčnímu soudu navrhnout, aby insolvenční soud připustil vstup této třetí osoby v rozsahu poskytnutého plnění do insolvenčního řízení na místo věřitele, jemuž bylo touto osobou plněno. Návrh ručitele Jana Hodného by mohl vypadat takto: Krajskému soudu v Praze Náměstí Kinských 5 150 75 Praha 5 Sp. zn. KSPH 15 INS 888/2013 Věc: Návrh ručitele na vstup do insolvenčního řízení podle ust. 183 odst. 3 InsZ