Lisa-Maree Cullum
Balet a divočina Neobvyklý projekt: tanečnice a tanečníci Bavorského státního baletu objevují divočinu v Bavorsku. Balet jako jedno z nejvíce artificiálních a pohybově nejvýraznějších vyjádření umění ukazuje sepětí s přírodou. V situacích na fotografiích výstavy»balet a divočina«vstupují oba pojmy do jedinečné syntézy a dávají neobvýklym způsobem výraz propojení lidí, kultury a přírody. Od 14. října 2003 patří oba Národní parky Berchtesgaden a Bavorský les do působnosti Bavorského státního ministerstva pro životní prostředí, zdraví a ochranu spotřebitelů. V obou národních parcích se má příroda vyvíjet pokud možno bez vlivů člověka. Současně mají lidé»divočinu«poznat a zažít nezkrocenou přírodu, aby porozuměli snahám o její ochranu. Národní parky naplňují významné společensko-politické úkoly v ekologické výchově, pro rozvoj povědomí o životním prostředí a jsou také měřítkem místní kultury. Je stejně neobvyklé a zároveň potěšitelné, že se tanečnice a tanečníci Bavorského státního baletu zabývali umělecky tématem divočina. Vznikl tak zcela nový a neobvyklý pohled na oba naše bavorské národní parky. Ale nejenom na oba bavorské národní parky. Do projektu»balet a divočina«jsme vtáhli také sousední český Národní park Šumava. Ve více představeních řady»mladí choreografové«je zdůrazněna spolupráce mezi správou ochrany přírody a státním baletem na národní, ale i mezinárodní úrovni. Srdečně děkujeme žurnalistovi Tillu Meyerovi, u kterého se zrodila idea, fotografovi Bernymu Meyerovi a umělcům za jejich připravenost zúčastnit se tohoto experimentu. Dr. Werner Otmar Bernhard Schnappauf Bavorský státní ministr pro životní prostředí, zdravotnictví a a ochranu spotřebitelů Ivan Liska Ředitel Bavorského státního baletu
Marc Geifes Bruce McCormick Na fotografiích a v některých doprovodných textech výstavy se objevují balet a divočina jako dva sourozenci, kteří se na dlouhý čas odloučili a nyní se opět s úžasem setkávají. Setkání probíhá harmonicky, podporuje ale také rozpory a neobyčejné zvraty dne: Tak se stalo motto divočiny»přírodu nechat být přírodou«v analogii s»l'art pour l'art«(umění kvůli umění) kulturním pokrokem. Na druhou stranu se zdá, že právě extrémně formalizovaný klasický balet nabízí nejlepší předpoklady pro jednotu ducha i těla.
Tóny jara, svoboda léta, příjemnosti podzimu a léčebné účinky zimy, to všechno spojuji s divočinou. Pro člověka z města, jako jsem já, znamená divočina také harmonii a klid. Divočina mě inspiruje, přináší mi sílu, současně mi také dává pocit správného rozměru, činí mě určitým způsobem skromnějším. Bruce McCormick, USA
Ve svých choreografiích pracuji často s příklady z přírody, pohyby musí být povolné jako voda, lehké jako vítr. Když můžete tančit venku v přírodě a nebýt přitom omezeni zdmi, pak je to zvláštní forma svobody. Choreografie je živý proces. Stejně jako v přírodě se nepřetržitě mění i choreografie. V přírodě mě napadají otázky o životě, otázky, které by mi při běžné denní rutině městského života vůbec nepřišly na mysl. Pavla Mikolavcic, Chorvatsko, kostým: Letní noční sen
Divočina je více než prostá příroda. V divočině volně vládne, podle Darwina, zákon silnějšího. Divočina má pro mě stále něco znepokojujícího a nekontrolovatelného. V baletu je naproti tomu vše pod kontrolou. Divočina se vyskytuje, pokud vůbec, pouze při krátkých okamžicích volné improvizace. Divočinu potřebujeme jako protiklad, abychom rozpoznali naše možnosti kontroly a vpustili ji ve správný okamžik. Marc Mondelaers, Belgie
Romantický balet a příroda»tanec patřil k oblíbeným motivům romantismu«, píše divadelní vědecká pracovnice Annegret Gertz v knize o Giselle,»především jeho nebezpečné a propastně hluboké stránky«. Všude bují lesy, divočina a příroda. V Giselle umírá hlavní hrdinka na zlomené srdce a stává se»vílou«, krásnou bytostí, která láká ubohé mládence hlouběji do hrozivého lesa a sráží je do jezera.»gisselin hrob«, jak zjistila výzkumnice v oblasti baletu Marion Kant,»leží uprostřed hlubokého německého lesa«. Také v Labutím jezeře se ocitáme v lese, na pasece či u lesního jezera. Příroda v klasickém baletu často není pouze kulisou, nýbrž se objevuje také u aktérů, kteří se ztotožňují s tvory přírody. Tanečnice jsou bytostmi z bajek, vypadají jako děvčátka, chovají se ovšem jako labutě. To je starým tématem: nadsmyslnost, tedy překonávání rozdílů mezi divokým zvířetem a člověkem je i dnes u některých primitivních národů součástí jejich světa víry. Divočinu shledávám velmi, velmi vzrušující. Potulovat se v ní je pravým dobrodružstvím, můžeme toho tolik objevit a vidět, je téměř jako pohádkový svět, tak plná tajemství. Je překrásná. Katja Geiger, Německo-USA kostým: Romeo a Julie
Divočina je opak, je to nepřítomnost civilizace. Z tohoto pohledu se vlastně v Německu nevyskytuje žádná divočina. Divočina, jak jsme ji poznali v Bavorském lese, je člověkem chtěná. A umění má také mnoho společného se chtěním. Proto je divočina část umění především také proto, že vyhovuje estetickým potřebám civilizovaného člověka. Z pravé divočiny by měla většina z nás strach. Laure Bridel-Picq, Francie
Divočina bratří Grimmů Bratři Jacob a Wilhelm Grimmové patří do období romantismu, do epochy, která se, podle Brockhause, vyznačuje»novými náladovými prožitky«krajiny. Kromě své sbírky pohádek a bájí jsou Grimmové známi jako vydavatelé NĚMECKÉHO SLOVNÍKU, který se na čtyřech stranách, hustě popsaných, vydatně zabývá pojmem»divočina«. Zde několik úryvků: slovo původně neoznačovalo výlučně lokalitu, nýbrž zcela všeobecně»divokost, něco divokého«; obvyklá lidová a starší představa divočiny odpovídá»hustému lesu nebo nepřístupným horám«: hornatá země, pokrytá skalami, v jejichž divočině se neodváží ani teslice DROLLINGER propasti se otevírají kolem nás, v této divočině se neobávám svědků SCHILLER usměvavá země měnící se ve smutnou divočinu SCHILLER divoká a kulturou nedotčená země ve vzdálených částech Země. Laponci nejsou pravými křest any; nebot se usidlují pouze v divočině OPEL-COHN kromě těchto je možné nalézt také mírnější chápání, které dovoluje použít toto slovo také v souvislosti s krásnými a přitažlivými krajinami: byla to směšná divočina, kterou mu císař věnoval FRANCK ve smělých divočinách těchto hor WEILAND ve smějící se divočině PLATEN romantické lesní a horské krajiny naší vlasti: krásná a lidu plná města, jako např. Passau a Linz se střídají s nejromantičtějšími divočinami NICOLAI dále se objevuje divočina jako útočiště smutných lidí a lidí hledajících útěchu tak prchám... a hledám v divočině útěchu MÜLLER k divočině se uchyluješ, abys prchl od lidí RÜCKERT
Přríroda a umění si připadají, jakoby prchaly; A nachází cestu dříve, než si myslíme. Johann Wolfgang von Goethe
Divočina znamená těšit se na přírodu a na věci, které nám daruje. Divočinu vychutnáme nejlépe společně, ale také v samotě je divočina něčím nádherným. Být sám v divočině znamená být jedno tělo a duše se zemí. Když pak člověk leží v lese na zemi a podívá se do hvězdné oblohy, připadá si, jakoby ho objímala matka země. Každý by to měl jednou zažít. Ryan Ocampo, Filipíny
Divočina je místo, kde se mohu fyzicky a především duševně regenerovat. Putování divočinou jsou velmi dobrá pro soudržnost skupiny. V souboru či na jevišti společně léta tancujeme, ale v divočině se znovu poznáváme. Alexandre Vacheron, Švýcarsko
Jsem z Papuy, Nové Guiney, kde jsem vyrůstala do devíti let. Jako malé děvče jsem zblízka zažila džungli stejně jako pralesy v Bavorském lese. Vzpomínkami jsem se vrátila do dětství. Tenkrát jsme nosili domů všelijaká zvířata a často jsem venku běhala bosa, také v deštném pralese. Divočina mi také připomněla volnost dětství. Lisa-Maree Cullum, Nový Zéland kostým: Labutí jezero
Tanec a demokracie Ludvík XIV. (1638-1715) je považován za průkopníka dvorního tance, ze kterého se později vyvinul klasický balet. U dvora nejznámějšího krále Slunce bylo pro kariéru státního úředníka v této době výhodou, pokud uměl tančit! Projev úcty, poklona před publikem, jak ji známe dnes z klasického baletu byla původně nacvičenou pokornou poklonou před králem. Ke změně došlo v 19. století. Francouzská revoluce se stala začátkem konce absolutismu. Na evropských královských dvorech se dotancovalo. Vzniklé taneční vakuum bylo vyplněno klasickým, romantickým baletem. Od této doby se tančilo pro povznesení národa. Projev úcty, ve formě poklony umělců na závěr každého představení, patřil publiku a ne panovníkovi. Balet se stal uměním národa. Od dvorní nabubřelosti a ceremonií osvobozený klasický tanec se stále více stává samostatnou uměleckou formou, která akceptuje přirozenost člověka, její propasti, rozpory i nadějí naplněné utopie.»pro klasický balet není žádného jiného vztahu než člověka zde, dnes a v centru všeho bytí«, tak uvádí»reclams Ballettführer«. George Balanchine (1904-1983), choreograf, který se narodil v Rusku a emigroval do Ameriky, dal klasickému baletu další rozměr: svobodu. Jako tak učinili jiní, nebyl s to zavést přísný a formalizovaný pohybový repertoár klasického baletu, aby na jevišti vykouzlil (často marný) sen svobody individua. Kromě toho otevřel Balanchine balet vlivům jazzového a moderního tance. Obě taneční disciplíny nereflektují pouze vztah člověka k druhým, nýbrž reflektují také jeho vztah k zemi, po které se pohybuje a k přírodě, která ho obklopuje. Tuto tradici následoval Bavorský státní balet ve své řadě»mladí choreografové«. Konsekventním pokračováním praxe klasického baletu, která je přístupná vnějším vlivům, je snaha, aby mnozí z mladých umělců nechtěli vidět projev úcty na závěr představení pouze jako poklonu před publikem, nýbrž aby ji vnímali také jako poklonu před přírodou.
Zažít divočinu znamená vyjít si do přírody, ale doopravdy musí jít člověk sám do sebe. Člověk vnímá jaké to je, když žije v souladu a když žije proti přírodě. Všechno co člověk vidí, se najednou stává dobrodružstvím. Také vlastní tělesné pohyby prožívá člověk úplně jinak venku, než v baletním sále. Matthew Cranich, Irsko
Vincent Loermans, Nizozemí, kostým Don Quijote Pavla Mikolavcic, Chorvatsko, kostým Raymonda Divočina je něco zcela zvláštního. Najednou si všímám toho, že jsme si zvykli na mnoho věcí, které jsou luxusem a které absolutně nepotřebujeme. Ve městě tvoříme nebytí, potřebujeme to či ono. Je to skvělá zkušenost, když může člověk zažít, jak málo toho potřebuje k tomu, aby byl opravdu št astný. Vincent Loermans Lisa-Maree Cullum Alexandre Vacheron
Divočina je cesta zpátky do dětství. V mládí jsem viděl, zažil a prošel mnoho divočiny. Pak jsem se třicet let pohyboval na jevišti a nyní - konfrontace s divočinou není pouze shledáním, je to jako nabíjení. Ivan Liška, ředitel baletu, Česko
Milujeme přírodu. Divočina je pro nás zdrojem objevování a inspirace. Je vůlí života tak, jako je i lidskost. Valentina Divina, Itálie Norbert Graf, Německo
Norbert Graf
Divočina znamená zažít les, cítit půdu, slyšet všechny zvuky, které ve městě nemůžeme slyšet. Divočina znamená také vychutnávat si ticho a v tomto tichu najednou slyšet nové zvuky, ptáky, vítr. A v noci, jak jsme to zažili včera, prostě koukat na hvězdy; bez rušivého světla z měst; objevovat hvězdnou oblohu, která je nekonečně veliká. Když se díváme z lesa na hvězdy, přichází nám opět na mysl, jak nepatrnou součástí světa jsme. Marc Geifes, Německo
Národní park Bavorský les - Lesní divocina bez hranic Jako první národní park v Německu byl v roce 1970 otevřen Národní park Bavorský les. Nachází se v jihovýchodním Bavorsku, bezprostředně u hranic s Českou republikou. Rozprostírá se na celkové ploše okolo 242 km 2. Tři horské vrcholy Luzný (1373 m), Roklan (1453 m) a Falkenstein (1315 m) dávají ráz vzhledu Národního parku, stejně tak i celá plocha Parku pokrytá mnohotvárnými lesy a v nich položenými pastvinami a slatěmi. Dynamika lesního vývoje, která probíhá v přírodní zóně Parku již přes 33 let - bez využívání člověkem, řízena zákony přírody - je stále něco nového, co bere dech. Vzniká lesní divočina, kterou je možné pozorovat v Evropě mezi Atlantikem a Uralem pouze zde a jen zde může být zažita. Se svojí vznikající lesní divočinou a svým bohatstvím různých struktur biotopů nabízí Národní park útočiště a životní prostor mnoha ohroženým druhům zvířat a rostlin. Rys ostrovid, čáp černý, tetřev hlušec, sokol stěhovavý a vydra řícní zde mají svůj domov, stejně tak i vysoká zvěř, mnoho datlů, sov a bezpočet dalších druhů. Společně s bezprostředně sousedícím českým Národním parkem Šumava tvoří Národní park Bavorský les»zelenou střechu Evropy«, jedinečnou krajinu svojí velikostí a přírodní vybaveností, také i svou historickou a kulturní různorodostí v srdci Evropy. Ve společném růstu obou parků je zřejmý kousek opětovného sjednocení Evropy. Zažít les - porozumět přírodě - pocítit divočinu. Ve smyslu této filozofie zvou srdečně Národní parky Bavorský les a Šumava všechny návštevníky, aby se dozvědeli něco nového o této krajině a přírodě, objevili její tajemství a zažili vznikající divočinu všemi smysly. Nationalparkverwaltung Bayerischer Wald, Freyunger Str. 2, 94481 D-Grafenau Tel.: 0049 (0)8552/9600-0 Fax: 0049 (0)8552/9600-100 E-mail: poststelle@fonpv-bay.bayern.de www.nationalpark-bayerischer-wald.de
Národní park Šumava Největší národní park České republiky byl založen v roce 1991 a zahrnuje svými 69 030 ha nejcennější části šumavského pohoří v jihozápadních Čechách. Tajemné, rozsáhlé lesní pohoří v nadmořských výškách od 600 do 1378 m, podél česko-bavorsko-rakouského hraničního hřebene mezi Železnou Rudou a Lipnem je považováno za největší souvislou lesní oblast střední Evropy. Název Šumava obsahuje slovo»šumení«, což inspirovalo mnoho básníků, spisovatelů a komponistů. Dnes je Národní park Šumava vděčným cílem milovníků přírody - turistů, cyklistů a lyžarů. Různá návštěvnická a informační zařízení nabízí přírodní zážitky, uvolnění, odpočinek a informace. Ročne navštíví Národní park Šumava 1,8 miliónu lidí. Více než 80% Národního parku Šumava je pokryto lesem. Obzvlášt cenné jsou přírodě blízké a pralesovité horské smíšené lesy ze smrku, buku a jedle jako i vysokohorské smrčiny, které se nachází na svazích a hřebenech i na 1378 m vysokém vrcholu Plechého. Sever Evropy připomínající obraz krajiny zdůrazňují rozsáhlé, nad 1000 m n.m. ležící pláně s bohatými vrchovišti, ale také i rašelinište v údolích a vlhkých oblastech řek Vltavy a Křemelné. Jako půvabný kontrast působí divoká krása hluboce zaříznutého koryta řeky Vydry popř. Křemelné s kamennými moři a skálami, které dále doplňují ledovcová jezera, která mlčky svědčí o dramatické historii svého vzniku. Národní park Šumava je domovem bezpočtu vzácných rostlin (např. hořec panonský, bříza zakrslá, šafrán bělokvětý) některé z nich jsou relikty z doby ledové - a zvířat (tetřev, tetřívek, jeřábek, strakapoud bělohřbetý, rys ostrovid, vydra). Národní park Šumava Správa NP a CHKO Šumava, 1.máje 260, 385 01 Vimperk Tel: +420-388-450 111 Fax: +420-388-413 019 E-mail: vimperk@npsumava.cz www.npsumava.cz
Národní park Berchtesgaden - Vrchol u oblohy Národní park Berchtesgaden, založený 1.srpna 1978, je jediným alpským národním parkem Německa. Leží v jihovýchodním Bavorsku přímo na hranici s Rakouskem. Jeho jedinečná vysokohorská krajina se vyznačuje neobvyklou rozmanitostí životních prostorů. Mezi fjordovým jezerem Königsee (630 m n. m.) a vrcholem Watzmann (2713 m n. m.) jsou na ploše okolo 210 km2 zastoupeny téměř všechny vegetační zóny, od mírného pásma po polární region. V nižších a středních polohách Národního parku je nezbytné kromě rozsáhlých lesů a kvetoucích alpských pastvin jmenovat jako zvláštnost»wimbachgries«. Jedná se zde o proud (pohyb) kamenů, který je neustále doplňován zvětralým materiálem z okolních skalních stěn. Odtékající dešt ová voda a voda z tajícího sněhu transportuje ročně do údolí 4 500 tun uvolníných kamenů. Jelikož je»wimbachgries«neustále v pohybu, mohou zde zakorenit pouze někteří rostlinní specialisté. Ve vyšších polohách dominují alpské louky a klečovité porosty, které nabízejí ideální životní prostor alpskému kuru sněžnému. Klimatické podmínky holých skalnatých a vrcholových partií vyžadují vysoké schopnosti přizpůsobit se. Tyto požadavky splňuje celá řada lišejníků a rostlin, které vytvaří polštářky. Můžeme zde také nalézt Blaueisgletscher, nejsevernější ledovec Alp. Nationalpark-Haus, Franziskanerplatz 7, D-83471 Berchtesgaden Tel: 0049 (0)8652/64343 Fax : 0049 (0)8652/69434 E-mail: poststelle@nationalpark-berchtesgaden.de www.nationalpark-berchtesgaden.de
Divočina pro lidi K blahu a radosti obyvatel Nápis u hlavního vchodu do Národního parku Yellowstone, který byl založen roku 1872. Ten, kdo jde do divočiny, hledá neurčité, chce se odloučit od světa, ve kterém přesně ví, co se nachází na konci ulice nebo co je za dalším rohem; hledá napětí neznámého, rozmanitost a tajemství. Bob Marshall, spoluzakladatel Wilderness Society (1935) Cílem managementu je svoboda návštevníků. Zákon o ochrane divočiny, Kongres Spojených států 1964 Divočina v našich srdcích je touha, touha po radostech, které nic nestojí. Touha po jednoduchém, přehledném, po něčem hodného člověka. Po kouzlu a tajemstvích, po tušení místo vědění, po naději místo slibů. Proto nemusí být divočina prales, divoká řeka, vlčí vytí. Divočina je všude, kde ji trpíme: v domácí zahradě bez chemie, ve které je přijímán rys nebo ve společnosti, která nechá divočinu svému osudu. Hubert Weinzierl, prezident Německého kruhu ochrany přírody a spoluzakladatel Národního parku Bavorský les Zpřístupnění veřejnosti druhem a způsobem, který je optimální pro tělesné a duševní blaho návštěvníka a současně nejlépe chrání charakter divočiny příslušné oblasti pro současné a budoucí generace. Zachovat jistotu možností pro místní obyvatele, v nízké hustotě a v rovnováze s dostupnými zdroji jejich způsobu života. Je dovoleno navštívit oblast jednoduchými, tichými a nedotěrnými dopravními prostředky (tzn. žádná motorová vozidla) a pohybovat se zde v největší tichosti a osamělosti. Ze směrnic pro managment IUCN (Mezinárodní unie ochrany přírody) pro mezinárodní kategorii chráněných oblastí 1b»Oblasti divočiny«
My sami jsme příroda, kterou zneužíváme; ztotožňovat se s ní znamená, pronikat do našeho nejhlubšího nitra, aby došlo ke spojení věčné moudrosti, která je v nás, s novým. Michael J. Road
Všechen skutečný život je setkání. Martin Buber
Berny Meyer (fotograf) Alexandre Vacheron (tanečník) Projekt Balet a divočina ukazuje přes hranice sjednocující se Evropy, že kultura a příroda nepotřebují žádné zákony, nebot moderní myšlenka divočiny integruje člověka a kulturu do přírody, at už je to v Bavorsku, na Aljašce nebo v Tanzánii. Nejdůležitejším předpokladem moderní ochrany přírody je: Přírodu nemusíme chránit před člověkem, nýbrž ji musíme chránit pro člověka. Nápad a text: Till Meyer Fotografie: Berny Meyer