Masážní salón HARMONIE Postavy: Josef Široký, Marie Široká, Rudolf Dlouhý, Alfons Vidím, Eleonora Vidímová, Jitka Široká. /U Širokých v kuchyni/ Josef: To je, mámo, dneska ale hic, viď? Marie: To tedy jo. To nám snad začíná léto nebo co. V únoru. Hm. Teďka je to všechno úplně naruby. Josef: Jo. Jo. Marie: Ty si dneska nějakej divnej, táto. Nechceš si promluvit? Josef: Prosimtebe, nezkoušej na mě tyhle svý nátlakový psychologický metody. Marie: Jaký nátlakový metody? Co to blábolíš? Josef: Takový: Taťko, nechceš si o tom promluvit? Marie: No, chtěla bych vědět, co se ti stalo, že tu sedíš jak chcíplá opice. Josef: No, dovol. Marie: Tak promiň, no, nech si to svý tajemství pro sebe, no. Josef: To je přesně ta metoda psychologickýho nátlaku. Marie: Co to zase meleš? Josef: Teď budeš hrát uraženou, nebudeš na mě mluvit, půjdeš spát k dětem, to už známe. Marie: Ale prosimtebe, nech toho. Když mi to nechceš říct, tak si to nech pro sebe. Josef: Ale, herdek, co ti nechci říct, prostě jsem jenom utahanej, no. Bolí mě celý tělo. Marie: To asi z toho, jak tu celej den sedíš na zadku a vejráš na tu přiblblou televizi. Josef: A už to začíná, na to jsem čekal celej den. Řikal jsem si: Pepo, kolikpak je hodin, kdypak se vrátí tvá milující manželka z práce, aby se s tebou zase pohádala. Ještě deset minut klidu, no ne? Marie: Já že se hádám? Já se vůbec nehádám Celej den jsem nad rozžhavenou plotnou, celá rozhicovaná a poslední, co potřebuju, je dopálit se ještě doma. To ty mě furt provokuješ. Josef: Nebudem se hádat, ne před dětma. Marie: Dyť tady děti nejsou! Josef: To je jedno. A kde vlastně jsou? Marie: Jana lítá někde venku, Fanda je někde s klukama a Jitka šla zase pomáhat do toho salonu. Josef: K těm zazobancům? Já je tak nesnášim. Jak chodí s těma nosama nahoru. Vona chodí jako hraběnka, von jako knížepán. Já jen čekám, kdy před nima začneme smekat. Hanba. Pryč s aristokracií. Všem stejně, jako to bylo dřív. Marie: Ale peníze, co za to dostane, ty by se ti šikly, viď? To ty dřepíš doma za pár stovek podpory. To holka, ta už se ohání. Josef: Prosimtebe, copak tam asi tak může dělat. Tak zametat jedině. Marie: Ale za ty peníze Josef: Peníze, peníze, porád jenom peníze. Myslíš, ty na něco jinýho? Marie: Já myslím na to, abychom se měli, táto, dobře. Josef: Dobrá. Já se pudu projít na čerstvej vzduch. Marie: Už jdi, prosimtě. /Na schodišti/ Josef: Ta mi teda vždycky hne žlučí. Rudolf: Jé, zdravíčko, sousede. Jakpak se máte? Josef: Ale stojí to za starou belu. Rudolf: Copak, copak? Josef: Ale, jde na mě nějaká ta represe, nebo co. Rudolf: A copak to? Josef: Já nevim, necítím se nějak dobře, tuhle mě píchá, tamhle dloube, já už jsem dobrej tak do starýho železa. Rudolf: Tak pojďte se mnou, já se jdu zregenerovat k těm novejm do salonu. Josef: Do salonu? Co tam budete dělat? Rudolf: No, jdu na masáž. Josef: Hm, tam já ještě nebyl. Rudolf: No, já chodívám pravidelně, ale teď je tam ten novej majitel, tak jsem zvědav. Josef: No, já nevím. Rudolf: Ale pojďte, tam dostanete pořádně do těla. Pěkný masérky a tak. To se ještě budete divit. Josef: Hm. Tak dobrá. A víte co? Nebudeme si tykat? Já jsem Josef. Rudolf: Fajn, já jsem Ruda.
/Před vchodem do masážního salonu/ Josef: Já jsem tedy ještě na masáži nebyl. Tak jsem z toho trochu nervozní. Rudolf: Pepo, všechno je jednou poprvý. A někdy naposledy. Hahaha. Josef: No, to je povzbudivý. Rudolf: Žádnej strach. Já to zařídím. A už jsme tady. Tady zazvoníme na tenhle zvonek. Josef: Salon HARMONIE. Alfons: Dobrý den, vítejte v našem salónu HARMONIE. Pojďte prosím dál a nechte nás o vás pečovat. Jste mi nějací povědomí. A ano, tady pán už tady byl, poznávám. Rudolf: Ano, ano, já už jsem zde byl. A byl jsem velmi spokojen. Alfons: To nás těší. A vás taky odněkud znám. Josef: Jo, bydlíme v jednom baráku, v jednom vchodě. Alfons: Ale zajisté, máte pravdu. No, pojďte dále. Zrovna máme volno, vypadl nám někdo z objednávky. Rudolf: Tak to máme štěstí, že? Josef: To teda jo. Alfons: Tak pánové, pojďte, budete chtít každý svou kabinku, nebo vám stačí jedna? Rudolf: Ehm, nám asi stačí jedna. Alfons: No, bude muset, u druhé kabinky se nám nějak vzpříčily dveře. Josef: Nám to stačí. A to nás jako namasírujete všude, jo? Alfons: Ano, ano, od hlavy až k patě. Josef: Páni. Rudolf: Prosimtebe, nediv se pořád všemu. Alfons: Takže tu chvíli počkejte, moje manželka, masérka, přijde za malý okamžik. Josef: To masíruje jeho stará jo? No potěš pánbůh. Rudolf: Ale, Pepo, pst. Eleono: Dobrý den. Rudolf: Dobrý den. Josef: Dobrej. Eleono: Vy ještě nejste připraveni? Tak hupky šupky do kabinky a svlíknout. Josef: To jako celej? Eleono: Ano, celej, jenom slipy si můžete nechat. Josef: Moment, moment, mám problém. Já mám trenky. Eleono: Tak do trenek. Alfi? Co jsi mi to sem prosímtě poslal? Alfons: Prosímtě, mlč. To jsou naši noví sousedé. Eleono: No tak, prosím. Rudolf: Ano, já už to znám, do kabinky. Josef: Že já jsem sem lez. Rudolf: Jen mě tak napadlo, máš čistý spodní prádlo? Josef: No Jako trencle, jo? Rudolf: No, jdeš na masáž, ne? Josef: Já myslel, že mi budou masírovat jen vršek Rudolf: To tě budou masírovat celýho, prosimtebe. Josef: Sem nevěděl. No nic. Rudolf: Ježiši, co to tady tak smrdí. Josef: Ehm. Rudolf: Prikristapána. Myl sis nohy? No myl sis nohy? Josef: Já jsem zapomněl, když tys mě taky přepadl na schodišti, to jsem nemoh vědět, že půjdu do salonu. Rudolf: Počkej, já tady mam takovou specialitu, to mi dala Irena, teda moje žena, k vánocům. Sprej na nohy. Na foukni si to na ně. Josef: Počkej, to je ta to je citronová vůně. Rudolf: Ježiš, já to poplet, to je na záchod tohleto, citrusový květ. Josef: To nevadí, dej to sem, já to pořádně vostříknu. Rudolf: No to je ještě horší než to bylo. To se ty dva smrady spojily v jeden superpuch. Na to bys měl člověče mít zbrojní pas. Josef: A když si sundám ponožky? Rudolf: No, to je hrůza. Okamžitě si je zase vezmi. Josef: Tak co teď? Tak já tam půjdu v botech. Rudolf: To je tedy jediný řešení. Tak už můžeme? Josef: Jdeme.
Eleono: Tak kdo půjde první? Josef: No, tak snad ty, Rudo. Rudolf: Ne, jdi první ty, Pepo. Josef: No tak tedy já. Rudolf: Nebo, víš co? Já půjdu první. Ty se dívej, tys tu poprvý. Josef: Dobrá, já tedy počkám. Eleono: Tak, už jste se dohodli? Rudolf: Ano, krásko, já jdu první. Eleono: Nechte si to. Tady se položte na to lehátko. Rudolf: Ano, já už to znám, na záda, že? Eleono: Ne, na břicho. Rudolf: Ano, na břicho. Oh, vy máte ale hebké ručky. Eleono: Ale, nechte toho. Rudolf: No, vážně, tak hebké ruce, to se hned tak nevidí. Eleono: Vy chodíte celkem často na masáže, co? Rudolf: Prosím? Eleono: Že asi chodíte často na masáže. Máte velmi vláčné ehm, svaly. Rudolf: Ano, ano, já na sebe dbám, posilovna, sauna a tak. Eleono: Ano? Rudolf: Tedy, vy máte kouzelné tlapičky, všechno napětí mizí. Jsem jak znovuzrozený. Eleono: Přestaňte. Rudolf: Ó, chválit se musí, hlavně, když si to zasloužíte. Eleono: Otočit se. Rudolf: Samozřejmě, už se točím, už rotuji. Pořádně mě promáčkněte. Josef: Teda, Rudo, ta ti dává. To ti tedy řeknu. Že tě to nebolí? Rudolf: No, to jsem zvyklej. A paní má jemné ručky, hotová královna ze Sáby. Kdyby to šlo trošku níž, trošku níž, ano. Tam, tam cítím takové napětí. Ano, ano, to je ono. Ještě níž. Eleono: To nepřichází v úvahu. Konec, hotovo, seskočte si. Rudolf: Bylo to báječné, ručičku líbám. Josef: Tak teďka já. Eleono: Stop! Co ty boty? Sundat! Josef: Ale, já I ponožky? Eleono: Ponožky taky, myslím, že jsem vám to řekla snad úplně jasně. Josef: No, já nevím. Eleono: Trvám na tom. Josef: No, jak myslíte. Rudolf: Bože, bože. Eleono: Lehněte si na břicho. Rudolf: To je příjemný. Eleono: Vy asi na masáže nechodíte, co? Josef: Cože? Já ne, moc ne, nikdy. Eleono: No, je to vidět, máte velice ztuhlé svalstvo. Josef: Ztuhlý, jo? Eleono: Ano, ztuhlé. Josef: A to ještě, když ho zatnu, tak je jako skála. Eleono: Prosímvás, nic nezatínejte. Rudolf: Pepo, nezlob madam. Eleono: Tedy, tady je nějaký zápach. Já bych s dovolením otevřela okno. Josef: Radši jo. Rudolf: Vřele doporučuju. Josef: Tedy, vám to jde. Vy jste rozená masérka. Eleono: Děkuji. Tedy to je zápach, to je nesnesitelné. Josef: Já také něco cítím. To je puch, asi z ulice. Eleono: No, asi. Rudolf: Asi. Eleono: Tak, otočte se mi na záda. Josef: To nepůjde. Eleono: Říkám, otočte se mi na záda. Josef: Já nemůžu. Rudolf: No, tak, Pepo, nezlob tady paní masérku. Otoč se.
Josef: Když já vážně nemůžu. Eleono: Říkám vám naposledy, otočte se. Josef: Dobrá, jak teda chcete. Eleono: Proboha, ne, prosimvás, otočte se zpátky. Rychle. Josef: Já vás varoval. Eleono: Tedy mám já tohle zapotřebí, za těch pár šupů? Rudolf: Teda, Pepo, ty jsi ale neposeda. To mě už je to jedno. Mě můžou masírovat a já se klidně můžu votáčet pořád. Eleono: Až se budete moct otočit, tak mi dejte laskavě vědět. Josef: Já myslím, že už by to šlo. Eleono: Tak, to je dobře. Co to tady máte vytetováno? Na břiše? VŽDY PŘIPRAVEN? Josef: No. Eleono: No to jsme viděli. Josef: Hm, nemohla byste takhle zajet trochu níž? Já tam mam takovou bulku. Eleono: Kde? Josef: No, tam dole. Takovou bulku. Eleono: Od čeho? Josef: To mam od Toufara, když se na mě při cvičení na vojně natisk bodlem. Eleono: Aha, nic tam není vidět. Josef: Vždyť jste se ani pořádně nepodívala. Eleono: Je mi líto, ale to byste si s tím měl dojít spíš k lékaři. Josef: Ale stejně byste mi to mohla pomasírovat. Eleono: To ne. Josef: Jak to, že ne, tady Panu Rudolfovi jste mohla zajíždět ručičkou níž a mě ne? Rudolf: Ale, Pepo, každé tělo potřebuje jinou péči. Pochop to. Eleono: Jistě, a nikam níž jsem nezajížděla, to se vám jenom zdálo, to je věc perspektivy. Rudolf: Jistě. Já to mohu potvrdit. Eleono: Tak, hotovo. Rudolf: Aha. A to je všechno? Josef: Rudo, vždyť jsi naznačoval, že tady taky, to Rudolf: A nebylo by tam něco Eleono: Moment. Alfi, pojď sem prosímtě. Tady pánové mají nějaké speciální přání. Alfons: Ano, přátelé? Nějaký problém. Nebyli jste spokojeni s masáží? Rudolf: Ne, vaše paní byla skvělá,. Ale my bychom rádi něco, nevím jak to opsat Josef: No, prostě, aby to, no, víte Alfons: Ano, chápu. Rudolf: My bychom samozřejmě i připlatili. Alfons: Samozřejmě. Prvotřídní kvalita, pět set korun na osobu. Josef: Herdek, to je dost. Alfons: Ale stojí to za to Rudolf: Tak my bychom rádi Alfons: Zajisté. Počkejte tady momentík, naše slečna se vám bude ihned věnovat. Jitunko, dva páni najednou. Josef: Teda, tohle se dovědět moje Mařena, ta by mi dala za uši. To se nesmí dovědět. Rudolf: Já to doma taky neříkám, co si myslíš, to by mě ta moje roztrhala. Ale už to taky potřebujeme ne? Josef: Jasně. Tak abychom se svlíkli, ne? Rudolf: Já nevím, ještě počkáme. Anebo ne. Sundáme si svršky spodky. Josef: Já se stydím, otočíme se se zatím ke zdi. (Oba stojí čelem ke zdi) Jitka: Dobrý den, pánové. (Josef se otáčí a zkoprněle zírá na svoji dceru. Pak zalapá po dechu a vypadá, že se o něj pokouší infarkt) Josef: Dobrej, dobrej. (Josef se otáčí a zkoprněle zírá na svoji dceru. Pak zalapá po dechu a vypadá, že se o něj pokouší infarkt) Ježíší Kriste. Ježíši Kriste. Já mam asi infarkt. Rudolf: Co se děje? Josef: No, Jituno, co ty tady děláš? Jitka: Tati! Josef: Tak to ty tady pány takhle masíruješ. To je ta tvoje brigáda v salonu. No počkej, až se to dozví máma, počkej, až se to dozví máma, já ti takovejch nesekam, že si nesedneš. (josef chytá Jitku za loket a pleská ji po zadku.) Jitka: Jau, jau, jau. Alfons: Pánové, co se to tady děje? To není sado maso, za to je příplatek 750 Kč, pánové. To není sado maso.
Josef: Moje vlastní dcera, tady. Pojď sem, já ti taky jednu bouchnu, ty jedno hrabátko. (Vykračuje proti Vidímovi. Ten couvá a s ustrašeným výrazem si kryje hlavu. Josef si to rozmýšlí). Rudolf: (tragicky) Teda, to je tragédie. To je relaxace. Že já radši nezůstal doma. KONEC