Povídka Poprvé na zápase část první Jiří Robek Poznámka autora: Postavy jsou smyšlené a jakkákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná. Popisované události se nikdy nestaly. Copyright
1. Byla květnová neděle. S Martinem jsme tehdy šli zrovna ze školy a náladu jsme měli dost pod psa. Jestli se ptáte co jsme v neděli dělali ve škole, tak se radši ani neptejte. Ta nálada s tím ale určitě souvisela. Jako by to nestačilo, začínalo drobně pršet. Ten nápad projít se pěšky a přijít na jiný myšlenky už se nezdál být tak dobrej. No, super. Teďka ještě zmoknem, povídá Martin. Byl to tvůj hovězí nápad. Na to se Martin zastavil a zadíval mezi baráky: Co to támhle hrajou? Do tý chvíle jsem si toho ani nevšiml, ale o ulici vedle na fotbalovým hřišti se něco dělo. Zaostřil jsem na hřiště a i když to z dálky vypadalo jako prostě fotbal, tihle hráči na sobě měli dost výrazný chrániče a helmy. Jáchyme, pojď se tam kouknout, stejně tu jenom moknem, řekl Martin. Zamyslel jsem se nad tím. Nejspíš to budou nějaký ragbysti, koho to zajímá. Na druhou stranu tam měli krytou tribunu. A na nejbližší zastávku to byl kus cesty. No dobře, co s tebou. A tak jsme šli. 2. Nechápu jak za tohle můžou chtít pade, řekl Martin, když jsme si konečně sedli na tribunu do sucha, měli by bejt rádi, že sem vůbec někdo přijde. Ty si taky musíš furt na všechno stěžovat. Tak jako měl bych za to dvě piva, minimálně jedno velký a jedno malý. Rozhlídl jsem se kolem a s tou návštěvností to nebylo zas tak špatný, tipnul bych tak sto lidí. Sedli jsme si na kraj tribuny. Docela daleko od ostatních, takže jsem s klidem nahlas prohlásil: Hele jako nejsem na to expert, ale tohle bude asi americkej fotbal. Jasně, viděl si to v americkým filmu co? To taky, ale hlavně to píšou tady na lístku, a ukázal jsem mu svůj lístek, kde to bylo černý na bílým.
Prague Tigers vs. Olomouc Wild, utkání v americkém fotbale. Stadión Jedenáctka, Chodov. A připojený k tomu bylo logo s tygrem. Tygři jo? Tak to budou ty oranžovo černý, opáčil na to Martin, Ale vypadaj v tom spíš jak obří čmeláci, a oba jsme se tomu zamáli. Pravda ale byla, že tomu co se děje na hřišti jsme nerozuměli ani prd. Jako by to snad ani nemělo pravidla. Míč byl evidentně šišatej a hrálo se to jedenáct na jedenáct, jestli jsem to dobře spočítal. Rozehrávalo se vždycky ze země, krátká akce nebo co, a pak znovu a znovu. Potom se Tigři dostali na konec hřiště a diváci propukli v jásot. Komentátor, což byl týpek s mikrofonem v horní řadě, zařval Touchdooooown a Martin na to taky zařval Jóó. Co děláš? povídám mu a s nadzvednutým obočím jsem se na něj významně podíval. Fandím vole, nevidíš? opáčil. Hm, pokrčil jsem teda rameny a koukal dál. Hele tamhle maj pivo, pojď dáme si jedno, ať se nám na ten druhej poločas líp kouká, pronesl Martin a mě bylo jasný, že tu zůstanem až do konce ačkoliv pršet už dávno přestalo. No dobře, koukat se na to dalo. A s pivem v ruce to bude určitě ještě lepší. Nemyslete si, že jsem nějakej sportovní ignorant. Spíš naopak. Hokej, fotbal, tenis, házená. Jako malej sem vyzkoušel snad všechno a když se hraje mistrovství světa, sedím upoutanej u televize. Přesto, tenhle sport byl pro mě zatím záhadou. Já tam dojdu, seď. Koupíš další rundu, řekl jsem Martinovi a vydal se ke stánku s občerstvením, kde byla bohužel fronta. Zařadil jsem se za dva borce v oranžovo černejch mikinách. Domácí fanoušci. Jeden zrovna říká tomu druhýmu: Tak co ty na ten draft, docela nečekaný co? A jak se tak otočil, podíval se zrovna na mě. Ten druhej byl otočenej bokem a koukal na ceník piva, takže to skoro vypadalo, jako by to říkal mě. Ačkoliv jsem věděl, že mě to neříká, bůhví proč, jsem mu na to odvětil: No druhej Gretzky tam asi nebude. Oba se na mě podívali dost divně a já už radši dělal, jako že tam nejsem. Pak se ke mě otočili zády a ten druhej odpověděl tomu prvnímu Jako čekal jsem, že se pro toho Mariotu někdo trejdne dopředu. Takže jestli nikdo nenabídl dost, nedivím se že ho Tennessee vzali. Však nemaj pořádnýho quarterbacka. No, o hokeji se asi nebavili a tak jsem je nechal být. Počkal jsem si v klidu na pivka, došel si sednout zpátky do našeho rohu tribuny a zakoukal se zpátky do hry. Jenže to mělo krátký trvání. Sotva jsem si sedl, rozhodčí zapískal a týpek komentátor vyhlásil poločasovou přestávku. Jéžiši, to vědět tak tam jdu až teď, postěžoval jsem si. Buď rád. Víš jaká tam teďka bude fronta? To jo no. A v ní stojí samý chytráci.
3. Zatímco jsme rozvíjeli naši teorii o fanoušcích tohohle sportu, týpek komentátor se jal vyhlásit poločasovou soutěž v kopu balónem mezi dvě tyče. A to by nebylo, aby mě nevybrali. S číslem lístku 42 jsem si o to asi říkal. Přitom o otázce života, smrti a tak vůbec vím docela prd. No, nakonout balón snad dovedu. Šlo o to, že 5 vybraných fanoušků, vylosovaných podle čísla lístku, budou kopat ten šišatej míč mezi 2 tyče přidělaný nad klasickou fotbalovou bránu. Kdo se trefí, vyhraje to čmeláčí tričko. Seběhl jsem teda dolů na hřiště, kde už se sešli i další 4 vylosovaní diváci. Týpek komentátor nás pozdravil a rozdal každému jeden míč. Jak se do toho kope? povídám. Tady Míra ti to postaví na stojánek, musíš se trefit mezi ty dvě tyče nad břevno, řekl týpek komentátor a podíval se na mě dost nevěřícně. Aha, no já půjdu radši poslední, a zařadil jsem se nakonec. Jeden z hráčů v dresu přišel mezi nás a pomocí takového stojánku postavil míč na špičku asi 20 metrů od brány. Pak pobídl prvního z nás. Týpek komentátor to mezitím začal komentovat do mikrofonu, takže bylo jasné, že moje ponížení na tribuně nikomu neuteče. Snad všichni šli na pivo. První divák štastlivec, svalnatej mladej kluk to prostě s rozběhem nabral bodlem a dal tomu pěknej švih. Což o to, ale ulítlo mu to moc doprava, takže nic. Druhá šla mladá slečna ve zcela nevhodné obuvi a bude úspěch když si nezlomí palec. No nedoletělo to ani k bráně. Když ani třetí v pořadí netrefil, moje vyhlídky začali vypadat bledě. Aspoň to nebude takovej trapas, říkal jsem si, když všichni minuli. Poslední divák přede mnou, táta od rodiny, konečně asi věděl jak na to. Podkopl to pěkně placírkou a míč proletěl mezi tyče jakoby nic. Máme tu prvního vítěze našeho krásného trička. Gratuluji, zvolal týpek komentátor, co na to náš poslední soutěžící. Tak pojď na to! Nevím proč, ale ruce se mi najednou zpotili a ta brána jako by se zmenšovala. Dal jsem si rozběh na dva kroky a šel teda na to. Jen jsem udělal první krok rozběhu, došlo mi ale, že jsem si to hodně špatně vypočítal. Krok mi vyšel na špatnou nohu a tak jsem si musel trochu poposkočit, aby mě to vyšlo na pravačku. Výsledkem byl kop na kterej jsem nemohl být pyšnej. I tak jsem do toho ale dal ránu jako kůň a míč se nějakým zázrakem dal do pohybu směrem vzhůru. Trefil břevno a od něj se odrazil nahoru a do brány. Já to dal! Ano, a i náš poslední soutěžící si s trochou štěstí vykopl nové tričko, zvolal týpek komentátor. Zatímco já zvedl prudce ruce nad hlavu a roztáhl úsměv, jako kdybych vyhrál mistrovství světa. Parádní pocit. A to o to tričko ani nestojím. Jenže jak sem tak roztáhl ty ruce, nevšiml jsem si, že vedle mě někdo stojí. Chudák domácí hráč v dresu, který nám tak ochotně přišel postavit míče, dostal přímou ránu do obličeje. Knockout a roztržené obočí.
Kolem se na výzvu týpka komentátora seběhli kustodi s ručníkem a vodou. Museli ho probrat a zatejpovat mu hlavu, zatímco já se trapně omlouval. Hráče odvedli do šaten a jelikož mě si nikdo nevšímal, šel jsem si sednout zpátky do hlediště. Trapas. 4. Skvělá rána, ozval se dívčí hlas za mnou. To už jsem si sedal zpátky na tribunu a snažil se dělat neviditelnýho. Neúspěšně. Když pošlete k zemi hráče domácích, nemůžete čekat pohostinost místních fanoušků. Otočil jsem se, abych se podíval, kdo to mluví, ale byl jsem ve střehu. Připraven utíkat. Hlavou mi proletěli záběry z filmu Hooligans o fotbalovejch chuligánech z anglie. Kdoví, kdo chodí na tenhle sport. Za mnou, ale o dvě řady výš, seděli jen dvě mladý holky, tak kolem dvaceti. Jedna z nich, blondýnka se sportovně stavěným tělem a kšiltovkou domácích tygrů se na mě ušklíbla. Sarkasmus v jejím hlase nešlo přehlédnout, ale to že jí to slušelo taky ne. Jestli myslíš ten kop, tak díky. Na poprvé to ušlo, a zamával jsem vítězoslavně tričkem. No, ten kop jsem na mysli neměla, odvětila. Nečekaně. Se v tom nějak vyznáš. Dělala jsem kickbox. Sama bych to líp netrefila. To má bejt kompliment? No buď rád, že nejsme na spartě, tam by to mohli pochopit špatně. Zasmáli jsme se a tak jsem si řekl, že by ten zápas nakonec nemusel být taková nuda, když tu nebudeme sedět sami. Za zeptání nic nedám. Nechcete si přisednout k nám a vysvětlit nám to? V tom přišel k holkám vysokej nabušenej mladík s tetováním na předloktí, kšiltovkou sparty s rovným kšiltem a pivama v ruce. Určitě to nebylo jeho první a netvářil se rozhodně přívětivě. Musel mojí otázku slyšet a nešlo přehlédnout, že s těma slečna má něco společnýho. Hodil na mě hodně zamračenej výraz a kamarádka blondýnky si nahlas povzdechla. Smrdělo to dalšíma potížema. Dej si vodchod a nech mojí holku na pokoji, obořil se na mě. Klídek né. Jenom si povídáme. Johny nech toho, povídá mu blondýnka, jeho holka. Zvláštní, že říct buranům jako je tady Johny, aby byli v klidu, má většinou podobný efekt jako mávat červeným ručníkem před rozzuřeným býkem. Místo přezdívky Johny by mu měli říkat hloupý honza.
Znám tyhle typy moc dobře, v jádru je to třeba docela hodnej kluk, ale když si dá pár piv, chce se prát. A to není dobrá zpráva pro někoho, kdo váží o 20 kilo míň a zrovna se baví s jeho holkou. Komu říkáš aby se uklidnil, ty se uklidni nebo tě uklidním já, a položil piva na sedačky, aby si uvolnil ruce. O co ti jde, jenom se bavíme, snažil jsem se ještě zahrát to do autu. Komu si myslíš, že tykáš chlapečku? řekl a začínalo být jasné, že tohle jen tak být nenechá. Navíc mě řekl chlapečku. Což je vtipný, protože bylo víc než jasný, že jsem starší než on. Nech toho blba bejt, pojď sedneme si jinam, zatahal mě za rukáv Martin a neuvědomil is, že tím přilil poslední kapku. Johny si řekl, že už je na čase se poprat a se slovy: Pocem hajzle, se jal skočit po mě. Po nás. Těžko říct. Blondýnka se ho ještě snažila chytit za ruku, ale už to nestihla. Protože byl o dvě řady na tribuně nad náma, musel se dostat přes sedačky dolu. A to byl na někoho pod parou jako on docela náročnej úkol. Jednu řadu přeskočil, jenže to neodhadl a přepadl přes tu další, rovnou mě pod nohy. Jenomže hlavou napřed. Ozvala se tvrdá rána jak hlava a tělo narazilo do opěradla sedačky vedle mě a s asi dvou sekundovým zpožděním se ozvalo Au. Johny zůstal boletně ležet přehnutý na půl na zemi a na půl na sedačce vedle mě. Dva ze dvou, si dobrej, utrousil sarkasticky Martin. Blondýnka přelezla k němu se podívat co se mu stalo a nám povídá: Měli byste jít, má tu kámoše. No ty vole, a kdo mi vrátí vstupný. Neser a pojď, odvětil jsem na to, taky bys mohl občas místo blbých keců pomoct. Tak zas někdy, zamával jsem blondýnce, načež se na mě usmála a pak jsme vypadli pryč. Ze zápasu samotnýho jsme toho nakonec zas tak moc neviděli, ale příště už si to alespoň nespletem s ragby. Natáhl jsem si přes hlavu svoje nový čmeláčí triko a pomyslel si, že třeba tu blondýnku zas někdy potkám, až toho blbouna nechá v prachu za sebou.