ČESKOSLOVENSKOU OBCÍ LEGIONÁŘSKOU JEDNOTOU MLADÁ BOLESLAV

Stránka 1

VYDÁNO ČESKOSLOVENSKOU OBCÍ LEGIONÁŘSKOU JEDNOTOU MLADÁ BOLESLAV U PŘÍLEŢITOSTI NÁVŠTĚVY MÍST PAMÁTNÉ BITVY Doss Alto Non ci schiaccerete! Siamo legioni! Nás nerozdrtíte! Jsme legie! 2 0 0 9 Stránka 2

Stručná historie vzniku a vývoje čs. legií v Itálii Československý vojenský odboj v Itálii vznikl nejpozději a jeho rozvoj probíhal poměrně pomalu. Příčinou byla absence předválečné skupiny vystěhovalců-krajanů, kteří by, tak jako tomu bylo v Rusku a Francii, akci podpořili. Mimoto Itálie sama do války vstoupila aţ v květnu 1915. V italských zajateckých táborech se sice nalézalo mnoţství českých a slovenských zajatců, moţnost jejich organizování však ztěţovalo to, ţe nebyli soustřeďováni podle své národnosti. Teprve na počátku roku 1917 byl českým a slovenským zajatcům přidělen tábor Santa Maria Capua Vetere u Neapole. Tam došlo 17. ledna 1917 k zaloţení Čs. dobrovolnického sboru. V jeho čele stál sokolský náčelník J. Čapek, který vedl tělovýchovný a vojenský výcvik. Italská vláda však byla proti převozu a nasazení Čechoslováků jak ve Francii, tak na soluňské frontě. V létě po reorganizaci zajateckých táborů se Češi a Slováci přesunuli do Paduly u Salerna a v říjnu měl sbor jiţ na 4 000 muţů. Teprve italská poráţka u Caporetta v říjnu 1917 a rostoucí aktivita čs. zahraniční reprezentace, především gen. M. R. Štefánika, přiměla 21. dubna 1918 italskou vládu k podepsání dohody o zřízení samostatného čs. vojska v Itálii. Jeho velitelem byl jmenován gen. A. Graziani. Čeští dobrovolníci působili velice úspěšně jako rozvědčíci u 1. italské armády jiţ od roku 1917 a jejich čety byly rozmísťovány na různé úseky fronty. V polovině roku 1918 jiţ bojovalo přes 1 600 muţů. Jako první ucelená větší jednotka se na řece Piavě zúčastnil tvrdých bojů 1. prapor 33. pluku a v důsledku liknavosti sousedních italských velitelů utrpěl značné ztráty u S. Dony a Fossalta. Mezitím byla utvořena 6. čs. divize sloţená z 31., 32., 33., 34. a 35. pluku. Z výzvědných rot vznikl 39. pluk. V polovině srpna 1918 byla divize přesunuta na frontu do prostoru mezi Gardským jezerem a řekou Adiţí, kde přirozenou dominantu tvořil vrchol Doss Alto. Zde bojovala aţ do konce září úspěšně proti rakousko-uherské armádě. V říjnu 1918 vznikl Československý sbor v Itálii s 20 000 muţi, jehoţ velení převzal gen. L. Piccioni. Všechny pluky dostaly v Padově 8. prosince, tedy jiţ po ukončení války, své prapory a sloţily přísahu. Do konce roku pak byl sbor dopraven do osvobozené vlasti a nasazen k obraně Slovenska proti maďarské armádě[1]. Na přelomu října a listopadu, po vzniku ČSR, se pak v Itálii formuje ještě Československá domobrana, která jiţ neměla legionářský charakter. Utvářela se především ze zajatců poslední italské ofenzívy právě z přelomu října a listopadu. Československá domobrana čítala celkem 60 000 muţů (56 samostatných praporů a 22 samostatných rot). Velitelem domobrany byl pplk. Gibiš. Návrat těchto jednotek do Československé republiky probíhal aţ v roce 1919, kdy její příslušníci doprovázeli transporty potravin do válkou zbídačelé země. 7 praporů se zapojilo do bojů s maďarskou armádou na jiţním Slovensku a zbylé prapory byly nasazeny v českém pohraničí na potlačení separatistických snah českých Němců. Stránka 3

Výbor Čs. dobrovolnického sboru. Sedící třetí zleva Jan Čapek. Průzkumná rota čs. legionářů ještě před vznikem 39. výzvědného pluku. Stránka 4

Doss Alto, boj ve skalní pevnosti Doss Alto je nejsevernějším výběţkem horského masivu Monte Baldo v severní Itálii mezi Gardským jezerem a řekou Adige. Krátký hřbet má nadmořskou výšku 703 metrů, ostře zabíhá do údolí, kudy vede ţelezniční trať z Mori na Loppio a Arco do Rivy. Pro Čechy a Slováky je však Doss Alto něčím významnějším, neţ jen místem oblíbené turistické lokality severní Itálie. Je symbolem hrdinného boje hrstky našich bratří proti mnohonásobné přesile rakousko-uherské armády. Pozdější pěší pluk 33 československé branné moci, který byl přímým následníkem a nositelem tradic 33. střeleckého pluku, jehoţ příslušníci na tomto horském masivu prolili svou krev, obdrţel v roce 1923 na základě rozhodnutí prezidenta T. G. Masaryka čestné jméno Doss Alto. Prsť z Doss Alta byla navíc uloţena k hrobu Neznámého vojína na Staroměstské radnici v Praze. Podívejme se ale podrobněji, co předcházelo osudnému dnu 21. září 1918, kdy došlo k boji na Doss Altu. V polovině srpna 1918 je čs. divize přesunuta na frontu. Má za úkol bránit asi dvacetikilometrový úsek v horském terénu mezi Gardským jezerem a řekou Adige. Zatímco 33. a 34. pluk zaujaly postavení v prvním sledu, 31. a 32. pluk vytvořily druhý sled. K prvnímu bojovému křtu na tomto úseku fronty došlo jiţ koncem srpna, při útoku rakousko uherských jednotek na pozice 34. pluku. Počátkem září uspořádali naši legionáři odvetu. Vnikli do rakousko-uherských postavení a přivedli zajatce. To všechno bylo zatím pouze vzájemné oťukávání. Zjištění, ţe v italských pozicích stojí jednotky sestavené z Čechů a Slováků se stalo pro rakousko uherské velení určitou výzvou. Připravovaný útok měl mít proto částečně charakter trestné výpravy. Nepotvrzené zprávy dokonce hovoří o vypsání odměn za dopadení čs. legionářů. Hlavní tíhu rakousko uherského úderu měl nést útočný prapor Riva. Dělostřelecká příprava, která útoku předcházela, začala 21. září ve čtyři hodiny ráno a rakouskouherské dělostřelectvo ji pojalo mnohem důkladněji, neţ bývalo obvyklé. Rovněţ na druhé straně fronty byl nadcházející útok vnímán jako něco mimořádného. Čechoslováci se samozřejmě chtěli vytáhnout a předvést co všechno jsou ochotni vykonat pro svobodu své země. Navíc jim bylo jasné, ţe překročili Stránka 5

Rubikon a není tedy pro ně cesty zpátky. Rakušané je povaţovali za dezertéry, a tudíţ se zajatci neměli ţádné slitování. Sedm set tři metrů vysoká kóta Doss Alto měla na daném úseku fronty doslova strategický význam. Jiţ několikrát se v jejím drţení vystřídala rakousko-uherská a italská vojska. Na vrcholu byl vybudován obranný tunel ve tvaru oblouku. Ten však, přes svou relativní velikost, neskýtal obráncům příliš prostoru, natoţ pak pohodlí. Tunel byl veliký a pohltil by jakoby nic celou rotu, aby ji po třech až čtyřech dnech vyplivnul ochromenou tím nezdravým pobytem mokrého, smrdutého a učouzeného podzemí, kde jsi věčně tápal ve tmě, dotýkaje se rukama studených, slizkých stěn, kde světlo a slunce, nad tím vším venku životem hýřící, nahrazovala ubohá lampička, zhotovená z ruční bomby, která ničemným knůtkem dávala ti poznat, že nešlapeš kamarádu na nohy, neb hlavu. Věru, kdo prožil čtyři až pět dní v tunelu Doss Alto, změnil se k nepoznání. Přestydlí, bledý, s červenýma očima, jaksi průsvitný byla to jezevčí díra a v ní psí život (Rudolf Fabián, velitel 10. roty 33. pluku) V obranných pozicích se nacházeli vojáci 33. střeleckého pluku, konkrétně se jednalo o 10., 12., část 2. roty a o zákopníky. Dělostřelecké ostřelování přerušilo telefonické spojení s velením. Kdyţ tedy útočníci prudce udeřili ze tří stran, nebylo moţné přivolat posily. K dokonání všeho nebylo moţno pouţít ani zvlhlé signální rakety. Popis zápasu u kaverny na Doss Altu líčí velitel její posádky br. Jindřich Varhaník takto: Telefonní spojení však bylo granáty přetrženo Bylo tu ještě jiné pojítko, optika, signální lampa. Bohužel při prvním rozsvícení zhasla tlakem vzduchu v blízkosti vybuchlé miny a signalistům se nepodařilo do konce boje ji znovu přivésti v činnost. Zbývala poslední naděje, jak vyrozuměti italské dělostřelectvo, které stále mlčelo byly to rakety. Podle svých barev a tvarů měly dáti dělostřelectvu znamení, do kterých prostorů má stříleti. Vzaty byly rakety, jež byly znamením pro palbu na přední linii nepřátelských zákopů. Rakety však, pravděpodobně že byly úplně zkažené vlhkem tunelu, vůbec nefungovaly a vydaly jen spoustu dýmu, který nemohl býti z dělostřeleckých pozorovatelen vůbec pozorován. Zatím však již útok vyrazil, kulomety se rozřehtaly, do tunelu přibíhali bratří z jednotlivých hlídek, hlásíce postup nepřítele a také osud Trojákovy hlídky (Pozn. por. Oldřich Trojánek se zastřelil v obklíčení Rakouskouherskými jednotkami) a italské dělostřelectvo stále ještě nestřílelo. Kaverna připravena k obraně tak, že vchod do ní byl uzavřen a chráněn těžkým kulometem. Opakován pokus se signálními raketami až zbývaly jenom rakety značící: žádám palbu do vlastní linie! Stránka 6

Třebaže situace ještě nebyla takto zoufalá a výšina 703 stále v našich rukou, bylo přeci nutno pokusiti se přivolat dělostřeleckou palbu alespoň těmito signály, zvláště když se nepříteli podařilo již obejíti tunel tam, kde nebylo střílen a dorážel na vchod nejen ze předu, nýbrž i ze shora a chystal se plamenomety vykouřiti obránce od střílen. Tu po několika nezdařených pokusech jedna z oněch raket, vystřelená střílnou vedle zavřeného vchodu, jako zázrakem ještě vlhkem nezkažená fungovala a na jejím znamení zlatý déšť, italské dělostřelectvo zahrnulo výšinu 703 krupobitím střel. Tím byl boj rozhodnut Ve vzpomínkách účastníků je boj popisován jako mimořádně zuřivý. Čechoslováci byli ve výrazné menšině a tak se útočníci dostali do těsného kontaktu s obránci. Bojovalo se zblízka noţi, bodáky a šavlemi. Po bitce na quotě 703 na jednom místě nalezeni dva naši bratři probodnuti v bezprostřední jejich blízkosti leželi 4 rakouští vojáci také probodnuti. Odehrál se zde boj na život a na smrt, v němž útočící i obránci navzájem se pobili! (vzpomínka br. Jana Lašky) Přesila nepřítele postupně vytlačovala naše vojáky a obsazovala okopy. Kdyţ uţ bylo jasné, ţe se celou kótu nepodaří udrţet, stáhli se legionáři do tunelu, kde se zabarikádovali a u vchodu umístili kulomet. Nepřítel se pokusil toto poslední obranné postavení několikrát zdolat. Dokonce pouţil plamenomet a plynové granáty. Nebylo mu to, ale nic platné. Po mnoha hodinách bojů přišla konečně v odpoledních hodinách pomoc. Rakousko-uherští vojáci se nečekaně dostali do palby ze dvou stran, museli tedy ustupovat. Po osvobození legionářů obklíčených v tunelu se ústup nepřítele změnil v panický úprk. Pozice byla definitivně uhájena za cenu sedmi zabitých legionářů a několika desítek raněných. O tom, jak zuřivé byly tyto boje, podal následující den hlášení i velitel rakouského úderného oddílu: Češi se zoufale bránili. Jeden jejich důstojník, když padl do zajetí, se zastřelil (Pozn.: nadpor. Svoboda František). Ostatní byli pobíjeni šavlemi a bodáky, jen pět jich padlo do zajetí. Ti byli oběšeni 22. září u Arka. Když věšeli prvního, jeho provaz se dobře dvakrát přetrhnul. V druhé části hlášení neměl tak docela pravdu. Z pěti zajatých legionářů byli oběšeni ve skutečnosti čtyři. Pátý, Slovák Budinka, se zachránil jedině díku tomu, ţe mu v té době nebylo ještě dvacet let. Na italské frontě padlo více neţ tři sta padesát Čechoslováků. Naši legionáři zde byli nasazeni na bojištích, která měla mnohem větší vojenský význam neţ necelý den trvající bitva z 21. září. Doss Alto se však stalo symbolem hrdinského odporu hrstky statečných. Obrovská houţevnatost našich vojáků bezprostředně vyvolala velkou mediální kampaň v italském tisku a s ní i podporu vyjádřenou italskými politiky. To samozřejmě přinášelo politické body nejen pro další rozšiřování československých legií, ale i pro podporu myšlenky vzniku samostatného Československa. O několik dnů později byli vojáci prvosledového 33. a 34. pluku vystřídáni příslušníky 31. a 32. střeleckého pluku. Počátkem října byla pak z fronty staţena celá divize. V té době se ale jiţ za pomoci ostřílených pluků 6. divize formovala 7. divize a vytvářel čs. sbor v Itálii [2]. Stránka 7

Čs. legionáři, kteří padli v boji u Doss Alta Nehynoucí paměť chrabrým bojovníkům! SVOBODA František nadporučík 33. stř. pluku. Narozen 30. 8. 1896, Libice nad Cidlinou. Příslušen tamtéţ. V civilním ţivotě hospodářský adjunkt. V čs. vojsku od 27. 4. 1918. Padl 21. 9. 1918 u Saso Sega během bojů o Doss Alto (kóta 703). TROJÁNEK Oldřich poručík kulom. roty 33. stř. pluku. Narozen 11. 10. 1897, Praha. Příslušen tamtéţ. V civilním ţivotě úředník. V čs. vojsku od 27. 4. 1918. Padl 21. 9. 1918 v bitvě o Doss Alto (kóta 703). Aby se vyhnul zajetí, zvolil smrt vlastní rukou. Pohřben byl na polním hřbitově. POLÁK Josef desátník 33. stř. pluku. Narozen 19. 2. 1893, Přední Hutě, u Blatné. V čs. vojsku od 26. 5. 1918. Padl 21. 9. 1918 u Saso Sega během bojů o Doss Alto (kóta 703). HAVEL František střelec 33. stř. pluku. Narozen 17. 12. 1898, Svratka, o. Ţďár nad Sázavou. Příslušen tamtéţ. V civilním ţivotě truhlář. V čs. vojsku od 27. 5. 1918. Padl 21. 9. 1918 v boji o Doss Alto (kóta 703). JANKŮ Alois střelec 33. stř. pluku. Narozen 29. 11. 1894, Janoušov, o. Šumperk. Příslušen tamtéţ. V civilním ţivotě obuvník. V čs. vojsku od 27. 4. 1918. Padl 21. 9. 1918 v boji o Doss Alto (kóta 703). Pohřben byl v Monte Altissimo u Gardského jezera. KOVÁŘ Josef střelec 33. stř. pluku. Narozen 14. 2. 1891, Opočno, o. Rychnov nad Kněţnou. Příslušen tamtéţ. V civilním ţivořě pekař. V čs. vojsku od 26. 4. 1918. Padl 21. 9. 1918 v boji o Doss Alto (kóta 703). KŘÍŢ Vavřinec střelec 33. stř. pluku. Narozen 27. 8. 1898, Vochov, o. Plzeň-sever. Příslušen tamtéţ. V civilním ţivotě kočí. V čs. vojsku od 26. 4. 1918. Padl 21. 9. 1918 na Doss Altu. Pohřben byl v S. Venceslao Malga Prata. Popravení čs. legionáři zajatí během bojů u Doss Alta JEŢEK Antonín střelec 33. stř. pluku. Narozen 17. 7. 1894, Ústí nad Orlicí. Příslušen tamtéţ. V civilním ţivotě pekař. V čs. vojsku od 13. 5. 1918. Zajat Rakušany v průběhu boje o Doss Alto a po shledání totoţnosti odsouzen k trestu smrti. Dne 22. 9. 1918 byl popraven u Arca. Pohřben byl v Arcu. NOVÁČEK Karel střelec 33. stř. pluku. Narozen 15. 10. 1879, Břeţany, u Strakonic. Příslušen tamtéţ. V civilním ţivotě rolník. V čs. vojsku od 13. 5. 1918. Během červnových bojů na Piavě byl zajat rakousko-uherskou armádou a po shledání totoţnosti odsouzen k trestu smrti. Dne 22. 9. 1918 byl popraven u Arca. ŠLÉGL Jiří střelec 33. stř. pluku. Narozen 29. 10. 1894, Stanětice, u Domaţlic. Příslušen tamtéţ. V civilním ţivotě tkadlec. Během boje o Doss Alto 21. 9. 1918 byl zajat rakousko-uherskou armádou a po shledání totoţnosti odsouzen k trestu smrti. Dne 22. 9. 1918 byl popraven u Arca. Stránka 8

SVOBODA Václav střelec 33. stř. pluku. Narozen 10. 9. 1889, Kamenný Most, u Kralup nad Vltavou. Příslušný tamtéţ. V civilním ţivotě dělník. V čs. vojsku od 11. 5. 1918. Během boje o Doss Alto 21. 9. 1918 byl zajat rakousko-uherskou armádou a po shledání totoţnosti odsouzen k trestu smrti. Dne 22. 9. 1918 byl popraven u Arca. Gen. Andrea Cav. Graziani, velitel 6. čs. divize v Itálii. Stránka 9

Mladoboleslavská ţupa ČsOL - Štorcha, Hojsáka a Turpiše Předválečná Mladoboleslavská ţupa ČsOL nesla demonstrativně od roku 1938 v čestném názvu tři jména popravených italských legionářů. Byla to jména bratří Aloise Štorcha, Josefa Hojsáka a Františka Turpiše. Přibliţme si jejich ţivotní osudy spjaté s československými legiemi v Itálii, ukončený tragickou mučednickou smrtí na oprátce Rakousko-Uherské monarchie. Alois Štorch Smrt na břehu Lago di Garda Alois Štorch se narodil 21. 7. 1893 v České Lípě. V civilním ţivotě byl zámečníkem a ţil v Nové vsi nedaleko Bakova nad Jizerou. Z rakousko-uherské armády zběhl v hodnosti desátníka (telefonista) od 3. baterie 13. těţ. děl. pluku v Nagu. Přeběhl na frontě u Doss Casina 27. 5. 1918 společně s Františkem Tobkem, také budoucím účastníkem riskantní obojţivelné operace na vodách jezera Lago di Gardo. Stal se členem 39. střeleckého pluku Výzvědného generála Grazianiho Výzvědná operace, jíţ se účastnil i Alois Štorch, byla naplánovaná na přímý příkaz plk. Marchettiho, jako důsledek střídavých výsledků červnových ofenziv italské armády. Hlavním úkolem této operace bylo proniknout do dělostřelecké posádky v Nagu. Zjistit, zdali se nechystá rakouská protiofenziva, přesvědčit vojáky české a slovenské národnosti ke zběhnutí a zajistit nepřesnou palbu. V případě zjištění, ţe se chystá nepřátelská ofenziva, se měli výzvědčíci vrátit buď po souši, nebo lodí, která měla čekat po dvou dnech na stejném místě. Případně, po zváţení situace, mohli riskovat i dále, a to vydáním se na cestu do Čech a pokračovat v revoluční propagandě mezi civilním obyvatelstvem. Na tuto smrtelně nebezpečnou operaci se přihlásilo 17 dobrovolníků. Velitel roty Vyčítal z tohoto počtu vybral sedm dobrovolníků a sám pak byl osmým. Počet účastníků se pak ještě zredukoval na čtyři (legionáři Alois Štorch, František Tobek, Jan Šmarda, Leopold Jeřábek). Výběr těchto čtyř byl proveden na základě znalosti poměrů na frontě, znalosti jazyka, ale i osobní psychické i fyzické odolnosti. Štorch a Tobek znali velmi dobře posádku v Nagu. Byli jejími příslušníky před zběhnutím, měli zde dobré kontakty, coţ podtrhuje fakt, ţe jejich přeběhnutí na italskou stranu se Stránka 10

podařilo uskutečnit za značné pomoci a podpory jejich kamarádů od baterie zdejšího dělostřeleckého pluku. Naplánování celé operace bylo provedeno precizně. Výzvědčíci v rakouskouherských stejnokrojích s potřebnými doklady měli být přepraveni na člunu (motoscafo) se specielním elektrickým bezhlučným motorem na břeh jezera, který byl v týlu rakousko-uherské armády. Vysazeni měli být západně od říčky Sarca, kde nebyli stráţe přímo u břehu jezera, ale jen elektrické dráty. Problém byl se stráţí střeţící můstek přes říčku Sarca, kterou by v případě potřeby museli eliminovat. Samotná výprava musela být několikrát odloţena z různých důvodů, např. zpoţdění naloďování, nebo příliš jasné noci. V noci na 3. července 1918 konečně vypluli a dorazili šťastně ke břehu. Chvilku po vylodění byli však prozrazeni italskou posádkou člunu, která způsobila hluk při obracení plavidla. Palbu zahájila rakousko uherská stráţ, (byla do tohoto místa zasazena aţ po zběhnutí Štorcha a Tobka) ihned zpoza drátěných překáţek. František Tobek se zachránil skokem do jezera a po uplavání 3km se dostal do prostoru mezi zákopy, naštěstí daleko od těch rakouských. Štorch se pokusil o totéţ, ale jako neplavec brzy začal tonout. Rakouská stráţ ho zachránila a vzkřísila. Coţ popisuje ve svém poválečném hlášení i kapitán Josef Vydra z rakousko uherského X. armádního sboru: Štorch, vytažen byv z vody polomrtev, zachvácen křečí, odvezen byl na obvaziště motorovým člunem rakouským v bezvědomí do Rivy alla Lepre, kde byl ošetřen sluhou doktora Plessnera, vojínem Antonínem Zavadilem. Sotva však přišel trochu k sobě a dáno mu suché prádlo, přišel hejtman Picalek (Němec) a zakázal všem veřejný styk s ním, poněvadž v něm byl rozpoznám bývalý telefonista z Naga, jenž zběhl k Italům I legionář Jeřábek unikl tím, ţe skočil do jezera a plaval podél břehu. Po nějakém čase se domníval, ţe doplaval na italskou stranu a začal volat italsky o pomoc. Dostalo se mu odezvy rovněţ v italštině. Aţ na břehu zjistil, ţe byl oklamán rakouským důstojníkem. Nicméně ani za této situace se nevzdal a neztratil duchapřítomnost. Střelil důstojníka do břicha ze své pistole a opět se vrhl do jezera, tam však byl smrtelně zasaţen nepřátelskou palbou. Do rakouského zajetí se tedy dostali pouze Štorch a Šmarda. Legionář Šmarda byl odsouzen k 20ti letům těţkého ţaláře, Štorch pak k trestu smrti oběšením. Těsně před popravou dne 5. července 1918 byl Alois Štorch degradován, poté přiveden k šibenici. Dobrovolně vystoupil na vozík a postavil se na špičky. Usnadnil tím svým katům navléknutí popravčí oprátky, jeţ byla na jeho postavu příliš vysoko. Na to byl vozík odstrčen a ţivot mladého Stránka 11

vlastence, který svůj ţivot spojil s naším Pojizeřím, skončil. Předtím se Štorch rozloučil s knězem slovy Děkuji, sbohem. Šibenici postavili Rakušané pro výstrahu tak, aby byla vidět z italských pozic, kde sídlila čs. divize. Tento hanebný čin rozlítil italského generála Andrea Grazianiho, který nařídil veškerému italskému dělostřelectvu, dislokovanému na tomto úseku fronty, palbu na Rivu: Byl to hotový uragán, zuřivá bouře zkázy a smrti. Oblaka prachu zničených domů s kouřem šlehající ohněm explodujících granátů byla hrůznou dekorací oběšenému Poprava Aloise Štorcha měla být varováním všem vojákům české a slovenské národnosti v rakousko uherském stejnokroji, kteří uvaţovali o přechodu fronty a boji za spravedlivé osvobození našich národů. Výstraha se však minula účinkem, naopak, přechody fronty na italskou stranu se po Štorchově popravě staly častějšími. Josef Hojsák, hrdina z Montenellu Bratr Josef Hojsák se narodil 18. Února 1897 v Roţďalovicích u Jičína. Před první světovou válkou se ţivil jako knihař. Po vypuknutí světového konfliktu narukoval ke svému domovskému útvaru 32. pěšímu pluku, s nímţ byl nasazen na italské frontě a kde byl také zajat dne 23. 8. 1917 u Mt. Cucco. V květnu roku 1918 vstoupil do řad našich italských legií. 15. června roku 1918 byl zajat na Montenellu a ještě téhoţ dne byl odsouzen a popraven rakousko-uherským polním soudem k trestu smrti zastřelením na Colle di Guarda. Smrt Josefa Hojsáka nesli samozřejmě nejhůře jeho rodiče. Matka se krátce po obdrţení smutné zprávy o popravě syna zhroutila a zanedlouho poté zemřela. František Turpiš, mučedník z Chrastavy Bratr František Turpiš se narodil 7. ledna 1898 v severočeské Dolní Chrastavě u Liberce. V civilním ţivotě pracoval jako obchodní příručí. Po vypuknutí 1. světové války byl předvolán v Dráţďanech na rakouský konzulát a narukoval do řad 28. pěšího pluku. Po krátkém výcviku byl s plukem odeslán na jiţní frontu do Itálie. František Turpiš se dostal do zajetí 19. 8. 1917 u Polres. Jiţ v říjnu 1917 si podal přihlášku v severoitalském městě Padova do řad čs. vojska, konkrétně k 33. střeleckému pluku, do nějţ byl přijat 12. května roku 1918. V jeho řadách se zúčastnil červnových bojů na Piavě, kde byl v průběhu tzv. hladové rakouské ofenzivy zajat společně s Aloisem Herzigem a Antonínem Vokřínkem. Po shledání totoţnosti zajatců byli bratři Herzig a Turpiš popraveni u S. Stine (Pozn.: Ant. Vokřínek vzhledem ke svému ranění popravě unikl). Z protokolu čs. domobrany se dočteme o jeho popravě toto: V piavské ofensivě v červnu roku 1918 bylo městečko San Stino, ležící na řece Livenzi, na trati San Dona do Piave Potogruano a daleko za frontou jevištěm popravy dvou československých legionářů. V městečku rozloženo bylo velitelství 23. Stránka 12

arm. sboru, jemuž velel gen. Csiceris a polní nemocnice č. 305, jejímž velitelem byl vojenský nadlékař Dr. Ant. Šimek, uvědomělý Čech a hlavní svědek popravy. Právě u nárožního domku, kde tento lékař bydlel a jenž byl v sousedství nemocnice, hrbí se dvě nízké moruše, na nichž byli Čechoslováci popraveni. Legionáři byli zajati u S. Dona di Piave 10. divizí a odtamtud přes Ceggiu hnáni až do S. Stina, jsouce přivázáni ke koním eskorty za ruce, které již měli černé od těsného uvázání a tlučeni jsouce cestou palašem. Soudní vyšetřování a jednání řídil major Wacek, Němec ze Št. Hradce a obžalované hájil Čech, nadpor. Auditor Pelikán. Poprava oběšením byla provedena 19. června 1918 o 4 hodině odpolední. Oba obžalovaní šli se železným klidem k šibenici. První (Pozn.: F. Turpiš) ani nepromluvil a byl hned mrtev, druhý zvolal: Nazdar bratři! a skonal asi po půl minutě, když se naň pomocník popravčího pověsil v noci byla těla obou popravených sňata a zakopána na hřbitově. Osud si přitom nezahrál jenom s ţivotem mladého Františka Turpiše. Problémy z jeho legionářské činnosti pocítili i jeho rodiče v rodné Chrastavě, tehdy prakticky zcela německé: Poprava v San Stinu di Lavenza. Těla bratrů F. Turpiše a A. Herziga. Stránka 13

Dva měsíce po popravě navštívili Chrastavu tři četníci. Oznámili rodičům, že jejich syn byl jako vlastizrádce v italské uniformě popraven. Matka se zhroutila a krátce nato zemřela. Otec téměř denně slýchával v továrně u úst svých německých spolupracovníků větu: Takový syn měl být hned po narození uškrcen. Uplynulo deset let od smrti Fr. Turpiše, psal se rok 1928. Na průčelí budovy české menšinové školy v dnešní Revoluční ulici byla osazena pamětní deska (Pozn.: dnes je umístěná na náměstí). Do školní kroniky se tehdy zapsalo několik set účastníků vlastenecké slavnosti. První jméno je Karel Turpiš, otec zavraţděného syna. Seznam italských legionářů z Mladoboleslavska Zůstanete nesmrtelnými svědky hrdinství, ušlechtilosti a nezdolnosti Čechoslováků Bratři italští legionáři z kraje mladoboleslavského Č. Příjmení a jméno Obec 1. Hůrka Václav 2. Knobloch Rudolf 3. Podobský Jaroslav Bakov nad Jizerou Bakov nad Jizerou Bakov nad Jizerou Datum narození 17. 9. 1898 28. 11. 1887 Povolání poštovní úředník 1895 učitel poznámka účastník odboje za 2. sv. války, vězněn 29 dní v Ml. i Stránka 14

4. Průšek Václav Bakov nad Jizerou 21. 3. 1896 5. Šiška Jan Bakov nad Jizerou 1893 krejčí 6. Trakal Josef Bakov nad Jizerou 4. 7. 1896 školník zemřel 11. 8. 1945 7. Venclák Karel Bakov nad Jizerou 1896 pekař 8. Beránek František Bělá pod Bezdězem 1884 úředník 9. Černohub Antonín Bělá pod Bezdězem 1892 krejčí 10. Freyer Karel Bělá pod Bezdězem 1898 zedník 11. Kolář Josef Bělá pod poštovní 1895 Bezdězem zřízenec 12. Koloc Emanuel Bělá pod poštovní 1892 Bezdězem úředník 13. Kunst Břetislav Bělá pod ţelezniční 1895 Bezdězem zřízenec 14. Matoušek Václav Bělá pod hajný ve Bezdězem Vrchbělé 15. Plechatý František Bělá pod ţelezniční 1885 Bezdězem zřízenec 16. Brzobohatý Josef Brodce na Jizerou 29. 11. 1893 17. Josef Brzybohatý Březina 1893 dělník 18. Berounský František Březno 26. 1. 1885 švec a mlynář 19. Brzobohatý Josef Buda u Bakova 29. 11. 1893 20. Rulc Josef Buda u Drahotic 1896 rolník 21. Mikeš Josef Býčina u Kněţmosta 1876 cestář 22. Bělonoţník Oldřich Čejetice 17. 11. 1897 ţelezničář 23. Skalický Bedřich Čejetice 18. 6. 1896 24. Liška Josef Čejetičky 30. 9. 1897 25. Čuban Bohumil Čistá dělník 26. Horák Alois Čistá 7. 5. 1892 cestář 27. Růţička Karel Čistá rolník 28. Košvanec Václav Dobrovice 6. 1. 1889 ţelezniční zřízenec zemřel v roce 1945 29. Tvrzník František Dobrovice 4. 3. 1874 dělník zemřel v roce 1941 30. Zapadlo Rudolf Dobrovice 17. 4. 1891 strojní zámečník účastník odboje za 2. sv. války, vězněn 5 let, 6 měsíců a 7 dní v Německu 31. Kocvera Josef Dolní Bousov 32. Rieger Josef Dolní Bousov 33. Ţďánský František Dolní Bousov 34. Matějů Josef Dolní Stakory 22. 12. 1889 35. Kozderka František Doubrava u Ţďáru 1887 dělník 36. Kvintus Josef Doubrava u Ţďáru 1883 zedník zemřel 18. 7. 1940 37. Jansta Karel Hlínoviště u Bělé pod Bezdězem ţelezniční zřízenec 38. Vinč Jan Hněvousice 1880 kočí 39. Veleba Otakar Horní Bukovina 1898 kočí Stránka 15

40. Růţička Josef Horní Slivno 30. 11. 1877 spáchal sebevraţdu 41. Folprecht K. Hoškovice 1899 kočí 42. Stránský Václav Hoškovice 1895 obuvník 43. Janouch Jan Chotětov 23. 6. 1897 fotograf 44. Mareček Václav Chotětov 11. 11. 1894 ţelezničář 45. Sklenář Josef Chotětov 18. 8. 1897 zemědělský dělník 46. Krejbich Karel Jivina 4. 12. 1895 47. Řípa Jan Jizerní Vtelno dělník 48. Vrtiška Karel Jizerní Vtelno obchodní příručí ve Stránově 49. Maršálek František Katusice 12. 7. 1897 50. 51. Skalický Bedřich Katusice 18. 6. 1896 kovář 52. Jáchym Josef Klášter 29. 10. 1898 53. Krůša Karel Klášter 1897 dělník 54. Suk Josef Klášter 3. 2. 1899 poštmistr 55. Picek Jindřich Kněţmost 1891 rolník 56. Zima Emil Kněţmost 1894 krejčí 57. Mikeš Václav Koprník 1882 rolník 58. Krsek Václav Koryta 1875 rolník 59. Bím Josef Kosmonosy 60. Bobek František Kosmonosy 61. Brunclík Karel 62. Bukvaj Čestmír Kosmonosy 63. Čáslavský František Kosmonosy 64. Dobrý Josef Kosmonosy 65. Flek Augustin Kosmonosy 66. Horák Václav Kosmonosy 67. Hošek Antonín Kosmonosy 68. Koudelka Alois Kosmonosy 69. Koudelka František Kosmonosy 70. Krejbich Václav Kosmonosy 71. Krejčík Václav Kosmonosy 13. 4. 1892 72. Krůša Karel Kosmonosy 73. Kudrna Karel Kosmonosy 1900 74. Kuchta František Kosmonosy 75. Kupec Josef Kosmonosy 76. Lískovec František Kosmonosy 77. Martinovský Václav Kosmonosy 78. Matěj Jan Kosmonosy 79. Novák Jan Kosmonosy 80. Pavlíček Josef Kosmonosy 81. Plecháč Josef Kosmonosy 82. Pulda Václav Kosmonosy 83. Rampas Václav Kosmonosy 21. 5. 1899 84. Šimánek Jan Kosmonosy 85. Šimek Václav Kosmonosy 86. Šída Jan Kosmonosy 87. Šuk Václav Kosmonosy 88. Urban Josef Kosmonosy 89. Veselý Jaroslav Kosmonosy 90. Voborník František Kosmonosy 91. Zahrádka Václav Kosmonosy 92. Zavříl Jindřich Kosmonosy 93. Ţáček Josef Kosmonosy 94. Ţára Štěpán Kosmonosy 95. Čuban Ladislav Lhotice 1896 kočí 96. Maděra Štěpán Lítkovice 1893 zedník Stránka 16

97. Kučera František Loukov 98. Drahota Václav Malá Bělá 1895 pekař 99. Holda Václav Malá Bělá 1876 dělník 100. Karásek František Malá Bělá 1895 101. Koloc Stanislav Malá Bělá 1899 rolník 102. Potměšil Josef Malá Bělá 1887 dělník 103. Tuvora Josef Malá Bělá 1884 truhlář 104. Auer Karel 10. 9. 1895 105. Bernat Bohumil 30. 3. 1893 106. Blecha Josef 107. Boháč Josef 108. Botka Josef 109. Cikl Josef 110. Danda František 111. Kult Karel 112. Kupec Antonín 113. Mlejnek Josef 114. Novák Jan 115. Pospíšil Antonín 116. Prokůpek Josef 117. Skácel Tomáš 118. Suldovský Václav 2. 3. 1896 24. 12. 1891 13. 5. 1894 22. 8. 1892 1. 1. 1887 27. 1. 1891 poštovní úředník 1896 obchodník 8. 10. 1895 padl 29. 6. 1892 1897 23. 10. 1897 respicient FS 14. 12. 1892 inţenýr, chemik 18. 4. 1898 dělník 119. Vesfál Jaroslav 1890 120. Vortel Josef 8. 3. 1894 121. Bárta Mnichovo Hradiště 1891 obuvník 122. Henka Karel Mnichovo Hradiště 1894 pokladník 123. Jelínek Josef Mnichovo 1898 dlaţdič zemřel 14. 5. 1940 Desátník 34. střeleckého pluku. Narozen 24. 12. 1891, Bezděčín u Tábora. Příslušen tamtéţ. V civilním ţivotě truhlář. V čs. vojsku od 26. 4. 1918. Zemřel na srdeční slabost 21. 8. 1918 v polní nemocnici č. 66 ve Veroně. Pohřben v Caprino Veronese. Velitel mladoboleslavské odbočky Obrany Národa. Zatčen 1. 9. 1939. Vězněn za II. světové války - 5let, 8 měsíců a 23 dny. vězněn za II. světové války v Terezíně padl při náletu na Ml. 9. 5. 1945 účastník odboje za 2. sv. války, vězněn na Cejlu a v Mariboru Střelec 39. střeleckého pluku. Narozen 18. 4. 1898, Růţodol u Liberce. Příslušen v Mladé i. Padl 7. 5. 1918 u San Francesca. Stránka 17

Hradiště 124. Pokorný Josef Mnichovo Hradiště 1897 obchodník 125. Zikmund Josef Mnichovo Hradiště 1895 dělník 126. Jiránek Jaroslav Mohelnice nad krejčí Jizerou1882 127. Hozák František Mukařov 1898 rolník 128. Janoušek František Mukařov 1968 učitel 129. Maděra Václav Mukařov 1892 130. Maděra Václav Muţský 1892 tesař 131. Honc Václav Násedlnice 1883 domkář 132. Altman Václav Neveklovice 1893 kolář 133. Bouček Josef Nová Ves u Bakova 1894 dělník Desátník 39. střeleckého pluku. Narozen r. 1893, Česká Lípa. Příslušen v Nové Vsi, u Bakova n. J. V civilním ţivotě zámečník. 134. Štorch Alois Během riskantní výzvědné Nová Ves u 21. 7. 1893 dělník operaci byl zajat Bakova rakousko-uherskou armádou a po shledání totoţnosti odsouzen k trestu smrti. Dne 5. 7. 1918 byl popraven u Grotte u Rivy. 135. Šenkýř Karel Nová Ves u Branţeţe 25. 3. 1897 136. Bobek Josef Ouč 1898 rolník 137. Nevyhoštěný Vladimír Ouč 29. 4. 1893 138. Berný Josef Petkovy 139. Šrajer František Plazy 140. Fiala František Předměřice nad Jizerou 26. 1. 1889 rolník 141. Klicpera Josef Předměřice nad Jizerou 19. 5. 1898 rolník 142. Kolář František Předměřice nad Jizerou 6. 5. 1887 rolník 143. Antoš Josef Ptýrovec 1879 hostinský 144. Douša František Zdětín 1896 rolník 145. Lhotský Jan Řepov 24. 12. 1896 146. Sládek František Semčice 30. 11. 1886 147. Šorejs František Sezemice 1899 rolník 148. Vidner Josef Soleček 1891 správce 149. Rejmon Václav Sudoměř 31. 7. 1898 dělník u ČSD 150. Dvořák Jaroslav Sukorady 151. Tondr Josef Sychrov 1897 dělník 152. Volák Václav Trnová 4. 12. 1898 dělník u dráhy 153. Kabátek Ferdinand Veselá 1896 dělník 154. Štafl Jan Vinec 14. 12. 1893 155. Stehlík Václav Zámostí 13. 5. 1890 156. Hamáček Josef Ţantov 1891 rolník 157. Hoďák Josef Ţďár padl v legii ve stáří 22 let 158. Janoušek Josef Ţďár 1890 rolník Stránka 18

Kulometník 32.střeleckého pluku desátník Alois Mulač má za opaskem zavěšený zákopový útočný nůž Vetterli vz. 1891. Mladoboleslavák bratr Karel Auer ve stejnokroji italského legionáře s pletenými lýtkovicemi na nohou. Stránka 19

Krajané z Mladoboleslavska slouţící u italské domobrany Č. Příjmení a jméno Obec 1. Havlíček Viktor Bakov nad Jizerou Datum narození Povolání 23. 10. 1899 tajemník poznámka účastník odboje za 2. sv. války, vězněn 20 dní v Ml. i 2. Havlík František Bezno 16. 7. 1899 3. Hylas Karel Čejetice 30. 6. 1899 4. Sedláček Vilém Čejetičky 25. 2. 1899 5. Šulc Antonín Dalovice 18. 7. 1888 6. Janatka Jaroslav Debř nad Jizerou 18. 10. 1899 7. Petera Josef Debř nad Jizerou 14. 8. 1883 8. Zeman Rudolf Hrdlořezy 23. 12. 1888 9. Benda Václav Katusice 19. 10. 1894 10. Melichar Josef Kosmonosy 29. 7. 1899 technický úředník ŠKODA 11. Moc Antonín Kosmonosy 6. 5. 1881 zemřel 14. 9. 1942 12. Papoušek Jaroslav Kosmonosy 20. 2. 1898 13. Bernat Ladislav 15. 5. 1882 14. Břehovský Otakar 22. 3. 1896 15. Cikl Josef 23. 8. 1892 zemřel 23. 10. 1943 16. Červenomlýnský Antonín 17. Fischel Viktor 18. Fryblík Jan 14. 9. 1897 18. 8. 1890 14. 5. 1900 obchodní zástupce technický úředník účastník odboje za 2. sv. války, vězněn v Jičíně a Ml. i umučen v neznámém koncentračním táboře účastník odboje za 2. sv. války, umučen v Ml. i dne 14. 12. 1943 19. Hampl Václav 13. 3. 1899 20. Kratochvíl Václav 7. 12. 1893 21. Kubíček Jan 22. Maňásek Josef 6. 8. 1891 23. Moc Ladislav 12. 8. 1898 24. Orel Oldřich 4. 8. 1899 25. Procházka František 16. 5. 1898 hostinský zemřel 15. 12. 1942 26. Prorok Josef 16. 11. 1898 27. Ráček Karel 4. 11. 1896 28. Remsa Bohumil 2. 10. 1896 29. Rubín Jan 3. 1. 1897 30. Sadovský Josef 17. 5. 1894 31. Škraňka Karel 19. 12. 1882 Stránka 20

32. Štibal Alois 5. 11. 1893 33. Tůma Jan 8. 3. 1896 dělník zemřel 23. 5. 1940 34. Veverka Karel 13. 12. 1897 35. Víšek Vojtěch 1897 36. Viták Josef 1894 vězněn za 2. světové války 37. Vojtíšek František 10. 6. 1888 38. Novotný Semčice 39. Strnad Vincenc Sušno 24. 12. 1889 40. Pokorný Rudolf Újezd u Smilovic 21. 12. 1894 41. Jíra Felix Zámostí 22. 7. 1897 [1] SVOBODA Z.: Legionářská tradice, ČsOL, MO ČR 1994, Praha [2] MAREK V.: Zuřivý boj v tunelu, časopis Areport, ročník 2008, číslo 18, str. 41 [3] V boj! Obrázková kronika československého revolučního hnutí v Itálii 1915-1918 (Praha 1927) [4] HANZAL V.: Výzvědčíci v Itálii a na Slovensku, Praha 1928 [5] KRETŠÍ J.: Vznik a vývoj československé legie v Itálii [6] http://www.pamatnik.valka.cz/ [7] http://www.csol-mb.net.cz/ Stránka 21

WWW.CSOL-MB.NET Stránka 22