ČESKÝ STRAKATÝ PES ANEB

ČESKÝ STRAKATÝ PES Tomáš Hasil, Irena Hochmanová ANEB Horákův laboratorní pes

ČESKÝ STRAKATÝ PES aneb Horákův laboratorní pes Tomáš Hasil, Irena Hochmanová 1

Na světě existují stovky různých plemen psů. Jejich plemennou čistotu chrání Mezinárodní kynologická společnost (FCI). Český strakatý pes / Horákův laboratorní pes zatím není touto federací uznán jako oficiální plemeno. O to důležitější je, aby Českomoravská kynologická unie (ČMKU) věnovala tomuto plemeni mimořádnou péči vždyť se do určité míry jedná o národní bohatství. Na světě existují stovky různých plemen psů, psi lovečtí, služební plemena, plemena společenská. Český strakatý pes / Horákův laboratorní pes je svým posláním jedinečný. Je symbolem všech známých i bezejmenných psů voříšků trpělivě a odevzdaně sloužících v laboratořích všech kontinentů k vědeckým účelům, které změnily tisíce lidských osudů. Je symbolem touhy lidského poznávání, touhy objevovat vesmír kolem nás i v nás samých. Věřím, že až si toto uvědomí Českomoravská kynologická unie (ČMKU), i Mezinárodní kynologická federace (FCI) bude český strakatý pes / Horákův laboratorní pes uznán jako oficiální, světové plemeno Tomáš Hasil, Liberec 2014 Popisek 2

První záznam o vzniku plemene Horákova laboratorního psa jsme nalezli v sešitě s názvem Chov psů pro pokusné účely. Jedná se o texty psané rukou pana Horáka, tyto poznámky pravděpodobně sloužily jako záznamy kroků a některých událostí na cestě při tvorbě nového plemene. Počátek chovu, psaný vlastní rukou Františka Horáka Výzkumné ústavy používaly a používají k pokusům psů pocházejících většinou z nahodilého nákupu od soukromníků. Jedná se o materiál velmi různorodý, a to jak plemennou příslušností, tak i co se stáří, stavu výživy i stavu zdravotního týká. Některé speciálně zaměřené pokusy je však třeba dělat na materiálu homogenním, a to jak geneticky, tak i po stránce adaptace zvířete na poměry pokusu. Dnes používaní psi k pokusům jsou buď příslušníky různých plemen nebo jejich kříženci. Praví oříškové mizí. Různá plemena psů jsou pro dlouhá léta selektování pro určité účely často protichůdného zaměření než potřebují pokusníci. Na základě zkušeností s tímto problémem došel jsem k rozhodnutí křížením, selekcí a chovem vyšlechtit ráz psů vhodných pro účely laboratorní. V tomto místě je nutné udělat krátké zastavení a vysvětlit nezasvěceným, o co vlastně šlo. Pan František Horák na začátku šedesátých let minulého století pracoval jako zootechnik ve Fyziologickém ústavu akademie věd. Mimo jiné měl na starosti péči o pokusná 3

zvířata. Vedle své profese byl vášnivým milovníkem koní a psů. Hlavní ze všeho pak byla touha po velkých věcech. Chtěl zanechat stopu, chtěl vytvořit plemeno psa podle svých představ. K tomu se prostředí, ve kterém pracoval, velmi hodilo. Ve fyziologickém ústavu akademie věd byl poměrně rozsáhlý psinec s různými nalezenými psy, jednak neznámého původu, ale i konkrétních plemen. Taková psí genetická laboratoř. Pak už chybělo jenom téma, proč by mělo vedení ústavu povolit nebo alespoň tolerovat práci na tvorbě plemene. Ale to poněkud předbíháme, zatím se píše rok 1954 a František Horák našel téma: laboratorní pes. Co by mělo nové plemeno splňovat, píše ve svých poznámkách: 1. Vhodná velikost (pro nejširší použití) 2. Nenáročné hladké osrstění 3. Velká plodnost a dobrý odchov narozených štěňat 4. Mírná povaha 5. Při poměrně velkém tělu malá spotřeba krmiva Snímek z počátku chovu S vlastním pokusem bylo započato v roce 1954. Použil jsem feny křížence ovčáka neznámého původu jménem Riga, která byla v pokuse. Byla známá svou mírnou povahou, velkou plodností a byla dobrou matkou. Barvu měla vlkošedou. Křížil jsem ji se psem Míša strakáč, třebaže bez tečkování (ticking) černý, rezavý, bílý s hrubší srstí, vysoký 40 centimetrů o váze 10 kg. V povaze byl dost tvrdý a rád se pral se psy. Byl rovněž v pokusu. Postupoval jsem pak příbuzenskou plemenitbou a selekci jsem řídil ve směru požadavků. Pes Míša s fenkou Rigou vytvořili první pár a založili 1. generaci Horákova laboratorního psa, dnes českého strakatého psa 4

Křížil jsem ji se psem Míša strakáč, třebaže bez tečkování (ticking) černý, rezavý, bílý s hrubší srstí, vysoký 40 centimetrů o váze 10 kg. V povaze byl dost tvrdý a rád se pral se psy. Byl rovněž v pokusu. Postupoval jsem pak příbuzenskou plemenitbou a selekci jsem řídil ve směru požadavků. Fenka Riga, kříženec ovčáka neznámého původu je zakladatelkou chovu Horákova laboratorního psa Fena Riga vrhla 4. 8. 1954. Ve vrhu bylo devět štěňat. Jedno z nich byl pes tříbarevný straka s hrubší srstí. Pojmenoval jsem jej Míša I. Pes Míša I byl vysoký 55 centimetrů, tedy jako jeho matka a vážil 25 kilogramů. Ve vrhu byla též jedna fenka tříbarevná straka stejně jako Míša I, ale srst měla krátkou, takzvaný krátký stockhaar (krátké pestíky s podsadou). Fenka dostala jméno Dáša 6. Byla menší, asi 45 centimetrů, a vážila 20 kilogramů. Míša I měl hrubší srst a byl tříbarevný Dáša 6, fenka z prvního vrhu se v průběhu šesti let stala matkou 98 štěňat Tato dvě štěňata z prvního vrhu (Míša I a Dáša 6) byla strakatá, tříbarevná (hlava byla většinou hnědá, rezavá), skvrny na těle a kořen ocasu byly černé. Tělo v oblasti černé barvy bylo na bílých plochách černě tečkované, v oblasti rezavých odznaků rezavě tečkované. Toto zbarvení, jak jsem pokusně zjistil, šlo z feny Rigy, neboť s jiným strakáčem dala některá štěňata rovněž takovéto zbarvení. Toto zbarvení pak u těchto psů už pevně zůstalo. Ostatní štěňata byla buď vlkošedá nebo černá s odznaky. 5

Z vrhu těchto dvou jedinců (Míša I a Dáša 6) byl pro další chov vybrán pes jménem Lov 10, byl menší, asi 45 centimetrů, a vážil 20 kilogramů. Měl hrubší srst. Narodil se 9. 11. 1955. Tento pes byl následně křížen se svou matkou Dášou 6, a tak byl položen základ chovu. Ze spojení těchto jedinců bylo odchováno celkem 34 zvířat, všichna byla tříbarevná. Pro další chov byl vybrán pes Lov 10 Jelikož hrubá srst je na první pohled viditelná, bylo rozhodnuto do chovu dále nepoužívat jedinců s hrubou srstí, jelikož s udržováním jsou daleko větší potíže než se psy, kteří vlastní tzv. krátký stockhaar. Tím byla vcelku vyřešena otázka osrstění a zbarvení jedinců tohoto plemene, a to tříbarevný straka s bílými tečkovanými plochami, se srstí poměrně krátkou, která nevyžadovala téměř žádnou údržbu v průběhu roku, jen při jarním línání trochu kartáčování. Výskyt dlouhé a hrubé srsti u Horákových laboratorních psů nebyl cíl chovatele, nicméně ji připouštěl z důvodu úzké genetické základny plemene 6

Začátek chovu Horákova laboratorního psa je tedy zdokumentován. Jednalo se o úzkou příbuzenskou plemenitbu. Ovšem pro vytvoření plemene podle představ jeho tvůrce nebyla jiná cesta možná. V poměrně krátké době se plemeno stabilizovalo a začalo se zdárně rozvíjet. Je zřejmé, že postavit chov pouze na nejužší příbuzenské plemenitbě je chovatelsky vražedné, proto pan František Horák provedl několik pokusů s přilitím krve, tedy připustil na stávající Horákovy laboratorní psy jiná plemena. Je nutno poznamenat, že není v našich silách vystopovat, jak dalece se tato plemena následně podílela na dalším rozvoji plemene. Tady opět z poznámek Františka Horáka: Fena Dáša 6 byla ještě kryta ovčákem. Vrhla 10. 5. 1960 a měla 8 štěňat (4 psy a 4 fenky). Srst měly kratší, skvrny na hlavě a u kořene ocasu. 3. 6. 1956 se Dáše 6 narodilo 8 štěňat po bílém bulteriérovi. Pro vytvoření většího rázu (asi 25 kg váhy a výšky 55 cm) byla kryta fena Dáša psem ohař krátkosrstý Alan (Klánovice). Dala 10 štěňat, ta mají černobílé plochy, tečkované jen černobíle. Do dalšího chovu byl ponechán pes Alan I a fena Viva. Ohař Alan byl hnědý straka z majetku pana Říhy z Klánovic. Pro úplnost je nutno uvést, že potomci vrhu po krátkosrstém hnědém ohaři byli černobílí. Teprve při spojení těchto jedinců byli získáni opět jedinci tříbarevní. Po spojení krátkosrstého ohaře s Horákovým laboratorním psem byl do dalšího chovu použit pes jménem Alan I 7

Fena Dáša 6 byla kryta ještě pointrem Roneyem, import z Polska černobílý strakatý, tečkovaný (sestra celá černá). Oba rodiče se bojí střelby a hromů. V chovu zůstává celkem: 19 strakáčů, 6 strakáčů ohař, 3 strakáči pointr, 2 strakáči křížení. Poznámky Františka Horáka naznačují, že v krvi Horákova laboratorního psa pulzuje i krev pointra Fotografie z počátku chovu Horákova Laboratorního psa. Na snímku je Lov 10, Asta 41 a Dáša 6. Horákův laboratorní pes opustil akademii věd pod názvem český strakatý pes Fenka Dáša 6 se za šest let (do roku 1962) stala matkou 98 štěňat (první vrh 9. 11. 1955 do roku 1962). Nebyla přitom ještě plně vytížena Pro další zdárný chov nového plemene bylo nutné provést některé důležité oficiality. Plemeno fakticky existovalo, ale kynologická veřejnost o něm neměla zdání. Pro jeho ukotvení se pan František Horák rozhodl zajistit registraci u Svazu chovatelů drobného hospodářského zvířectva. Celý proces probíhal až neuvěřitelně hladce. Tady opět z poznámek pana Horáka: Svaz chovatelů drobného hospodářského zvířectva, kynologický odbor, byl pozván dopisem z 20. 10. 1960, aby provedl komisionální shlédnutí těchto psů a dále aby převzal patronaci a zřídil registraci. Shlédnutí provedl pan Bürger. Standard byl schválen 3. 11. 1960. 8

Dne 6. 11. 1960 na své schůzi odborná komise schválila kynologickému odboru převzetí patronace a doporučila registraci. Od této chvíle budou chovní jedinci tetováni dle pořadových čísel v pravém uchu a mimo to v registračních papírech bude jejich zbarvení uvedené i obrazem vyznačeno. Samostatnou kapitolou existence Horákova laboratorního psa je jeho použití do pokusů. Právě určení tohoto plemene pro pokusné účely bylo oficiálním deklarovaným důvodem jeho vzniku. Přesto existuje jenom minimum důkazů o skutečných pokusech právě na tomto plemeni. Mezi chovateli je často opakována zásluha na provedené první pokusné transplantaci ledviny v tehdejším Československu, ale přímý záznam této události se nám nepodařilo nalézt. Pan František Horák této zcela jistě významné události věnuje ve svých záznamech krátkou poznámku: Psi se dobře osvědčili v pokusech (viz úspěšné provedení transplantace ledviny) a byli posíláni i do výzkumných ústavů nejen u nás v ČSSR, nýbrž i do ciziny. Podle článků v odborném tisku byla práce Františka Horáka považována za velmi užitečnou O pokusné psy projevuje zájem i řada ústavů Na okraji poznámky je pak ještě dopsáno jméno psa, které zní Bingo. Máme za to, že se jedná o jméno psa, na kterém byla experimentální transplantace učiněna. Možná právě zde začala úspěšná cesta české humánní transplantační medicíny, která do dnešních dnů zachránila, prodloužila či zkvalitnila tisíce lidských životů. V roce 1966 a následně ještě v roce 1967 byly provedeny úspěšné pokusy s transplantací kožních štěpů. 9

Bingo je pravděpodobně jméno psa, nak terém byla provedena experimentální transplantace ledviny Vedle těchto závažných témat sloužících humánní medicíně, jako jsou transplantace orgánů a tkání, byla na Horákově laboratorním psu studována epilepsie. Pro Františka Horáka, který byl srdcem hlavně chovatel psů, však existovala ještě další témata, přednostně chovatelská. Při tvorbě nového plemene sledoval dědičnost zbarvení a chudozubost. O těchto problematikách publikoval množství odborných článků určených především nejširší chovatelské veřejnosti. Zde se sluší uvést krátkou poznámku Františka Horáka: Vzhledem k tomu, že tito psi byli modelem plemene s chyběním velkého počtu zubů, nebylo by správné a ani možné, požadovat při hodnocení u těchto psů plnochrupost. Fenka jménem Koketa 52 Asta 41 10

Chovatel František Horák si velmi intenzivně uvědomoval, že chov jeho psů ve Fyziologickém ústavu akademie věd má slabé místo. Neví o něm kynologická veřejnost. Stačí jedno direktivní rozhodnutí a celé jeho snažení může být ukončeno. Proto se rozhodl představit Horákovy laboratorní psy na výstavách. Dne 27. 8. 1961 byli poprvé ukázáni kynologické veřejnosti na výstavě (Celostátní výstava služebních a užitkových plemen v Chuchli). Vystaveno bylo 6 kusů (2 psi a 4 feny), 4. generace za dvou vrhů. Ve dnech 5. 11. 12. 1962 byli jako expozice vystaveni 4 Horákovi laboratorní psi na Mezinárodní výstavě v Brně, a to pes: č. 71 Kamarád, č. 75 Kamila, č. 90 Lyr, č. 91 Laňka. Dva z vystavených Horákových laboratorních psů na Mezinárodní výstavě drobného zvířectva v Brně (rok 1962) Od této doby se Horákovi laboratorní psi objevují v některých tehdejších populárních časopisech, ale především jsou zařazováni jako regulérní plemeno do nových vydání atlasů psů. O novém plemeni se diskutuje mezi chovateli, ale vlastní psi k chovu jsou jim stále nedostupní. Dne 11. 10. 1979 adresoval pan František Horák Českému svazu chovatelů drobného zvířectva dopis, v té době byl již na penzi mimo ústav akademie věd. Odeslaný dopis se v krátké pasáži věnuje Horákovým laboratorním psům. Horákův laboratorní pes (Atlas plemen psů 1968 - Najman, Novotný) 11

Myslím, že by bylo správné pokusit se získat z chovu Fyziologického ústavu základní chovný materiál mých takzvaných laboratorních psů. Tyto vede v registraci Svaz již 25 let. Mohli by se nazvat jinak, jakkoliv, třeba český strakatý pes a v tu ránu je další plemeno, skutečně české. Tento krátký odstavec byl ovšem pro existenci plemene naprosto zásadní. Byl to první impuls k vyjmutí Horákova laboratorního psa z Fyziologického ústavu akademie věd. Byl to první impuls k možnosti chovat toto plemeno v civilním prostředí. Dne 24. 2. 1981 Československá akademie věd odepsala Františku Horákovi: Jsme rádi, že naše jednání s vámi mělo kladnou odezvu a samozřejmě ochotně poskytneme Svazu chovatelů veškeré dostupné informace a podporu v rozvoji chovu českého strakatého psa. V současné době je ve stavu celkem 17 laboratorních psů. Kromě testů na záchvatovost na nich v poslední době nebyly dělány žádné pokusy. Jedná se o tyto psy s průkazy původu: čísla 153, 161, 197, 198, 202, 203, 205, 209, 211 a o feny s průkazem původu s čísly: 191, 193, 213 a o feny, které nejsou registrovány, s čísly: 223 a 226. Doba, kdy byli Horákovi laboratorní psi používání k pokusům, skončila 21. 5. 1981 napsal panu Horákovi významný český chovatel Ing. Jan Findejs Obdržel jsem váš dopis, za který děkuji. Pokud jde o českého strakatého psa, tak převzatí jedinci byli tito: pes č. 210 narozený 2. 4. 1975, rodokmen byl převzat z ČSAV pes č. 209 narozený 2. 4. 1975, rodokmen byl převzat z ČSAV 12

pes č. 203 narozený 22. 9. 1974, rodokmen byl převzat z ČSAV (tento pes je zatím držen sám, protože je příliš kousavý, ale vyrovnává se) pes č. 219 narozený 17. 4. 1978, už je podaná přihláška na plemenné knize. Jeho jméno bude Asmar Lovu zdar fena č. 223 narozená 13. 10. 1979, rovněž už je na plemenné knize, její jméno bude Belinda Lovu zdar fena č. 226 narozená 13. 10. 1979, její jméno bude Carmen Lovu zdar Asmar Lovu zdar (Pepek), jeden z prvních psů, který opustil kotce fyziologického ústavu Ojedinělá fotografie z psince Fyziologického ústavu akademie věd v Praze. Tady vznikl laboratorní pes Je škoda, že se feny nevyzvedly alespoň o dva roky dříve. Dnes už mohl být chov značně rozšířen. Snad se to ale podaří. Na konci roku 1981 se zdálo, že vše má dobrý směr a záchrana Horákova laboratorního psa s novým názvem český strakatý pes je slibně nastartována. Někde se však stala chyba. Dnes už je těžké, ba nemožné ji pojmenovat. Možná nebyly naplněny představy chovatelů především v očekávání zájmu veřejnosti o nové plemeno. Možná svoji roli sehrálo i chladné přijetí jejich snahy funkcionáři chovatelských institucí. Nejpravděpodobnější je, že složitá situace u českého Belinda Lovu zdar byla nadějí na záchranu plemene 13

strakatého psa byla zapříčiněna souběhem všeho výše zmíněného. Co je nezpochybnitelné, je to, že se plemeno dostalo na hranu vyhynutí. Do konce roku 1986 se objevilo ještě několik drobných náznaků zájmu o českého strakatého psa a pak jako by vše utichlo. Když v devadesátých letech minulého století několik nadšenců objevilo mimořádnou, pohnutou historii Horákova laboratorního psa a rozhodlo se vrátit tomuto plemeni naději na existenci, nebylo téměř odkud začít. Ale to už je historie nová, historie českého strakatého psa. Obrovská naděje pro nové české národní plemeno psa skomírala. Přes všechny potíže se sice podařilo vyvést Horákova laboratorního psa z Fyziologického ústavu akademie věd pod novým názvem český strakatý pes mezi nadšené chovatele, ale i přes všechnu snahu byl tento přechod příliš pomalý, a tak se mnoho zvířat důležité změny vůbec nedožilo. Do chovatelského prostředí přišlo pouhé torzo psí generace. Vzácný snímek z akademie věd 14

Snaha pana Františka Horáka a pana Jana Findejse soustředit první české strakaté psy pokud možno v malém teritoriu u zkušených chovatelů se ukázala jako idealistická myšlenka. Opak byl pravdou. Po prvních v podstatě zdárných odchovech se jednotlivá štěňata dostávala k zájemcům, kteří v nich neviděli součást obnovovaného chovu, ale především nové čtyřnohé přátele, trochu čistokrevné, trochu voříšky. Určitě jim dělali radost jako báječní společníci, ale nikdo je nevedl, aby pro svého pejska či fenku hledali odpovídajícího partnera či partnerku a rozvíjeli tak budoucí chov. Nelze jim to vyčítat. Představa, že o nové plemeno bude mimořádný zájem, se prostě ukázala lichou. Štěňata šla k tomu, kdo o ně projevil zájem, a tím se začaly ztrácet jejich stopy. Nebyl nikdo, kdo by se této problematice věnoval, nebyl nikdo, kdo by se pokusil řídit chov. Velkou slabinou se ukázala být i oficiální organizace zaštiťující chov psů v tehdejším Československu. Možnosti pana Františka Horáka udělat něco s vymírajícím chovem, kterému věnoval desítky let života, na konci osmdesátých let prakticky skončily. A pak se objevila nová naděje. Neorganizovaná, nečekaná, živelná. Několik posledních vlastníků českého strakatého psa našlo sílu zvrátit v podstatě beznadějnou situaci. Úryvky z dopisů z této doby mezi pany Horákem, Findejsem a odhodlanými chovateli možná nejlépe charakterizují úsilí při hledání cesty k záchraně chovu: Máme nový český stát. Máme také českého strakatého psa, o kterém málokdo ví, a s tím se musí něco udělat, přinejmenším, že to všem milovníkům zvířat oznámíme a zasvětíme je do tohoto problem. Libuše Charousová červen 1993 Vážený pane Horáku, psala mi paní Charousová, že Vás navštívila. Posílám Vám zdejší noviny, kde vyšel článek o českém strakatém psu. Ten pan redaktor je velkým zastáncem vašeho českého strakatého. Hana Mamičová 2. 6. 1993 Vážený pane Horáku, určitě se budu chtít chovu českého strakatého psa věnovat a pokud mi pomůžete radami a jinak, budu vám moc vděčná. Libuše Charousová 21. 11. 1993 Vážený pane Horáku, Takže celkem máme: 15

1 fena, 4 roky, Olomouc. Ještě neměla štěňata. 1 fena, stáří neznám, Svitavy a jeden pes. 1 fena, 4 roky, Praha. Je u paní Merglové. 2 feny, 9 měsíců, já a paní Mamičová + 3 psi 1 pes, Praha, pan Mach 1 pes, Litoměřice Celkem tedy 5 fen a 6 psů zatím, co vím. No a teď těch 6 štěňat u Merglů, 3 pejsci a 3 fenky. Paráda, co? Od paní Merglové si beru jednu fenku já a ty dvě paní Petrusová. Takže budou obě v dobrých rukách. Chystám se do Svitav k panu Hlubockému. Nikdo další se zatím neozval. S tím pánem z Olomouce jsem ve styku, bude moc rád s námi spolupracovat. V klubu máme zatím deset členů, kteří si chtějí počkat na štěňata. Libuše Charousová 1994 Vážený pane Horáku, Myslím, že Vám mohu oznámit radostnou zprávu, po delším čase opět čekáme štěňata českého strakatého psa. Držte palce, ať to všechno dobře dopadne. Hana Mamičová Fenka neznámého původu jménem Peggy paní Merglové se psem Argem Stříbřecký rybník pana Macha na námluvách... a jejich potomstvo 16

1994 Vážený pane Horáku, včera jsem byla v Olomouci prohlédnout štěňata českého strakatého psa. Jsou všechna moc pěkná. Pan Mach může být pyšný, všechna štěňata jsou po jeho Argovi. Paní Mamičová mi už také psala, že mají štěňata, ale musím ještě zjistit jejich pohlaví. Potřebujeme toho hnědého dlouhosrstého zachránit pro chov. Ještě se znovu pokusím. Nu, teď už to půjde rychle kupředu, dorůstají tři mladé feny a čas stejně tak rychle letí, že dnešní štěňata už zanedlouho odrostou také. Mrzí mne, že si na Vás nikdo z oficiálních nevzpomněl. Libuše Charousová Výsledkem tohoto úsilí byl obnovený chov českého strakatého psa. Zakladateli tohoto novodobého chovu se stali psi Car Voděradský háj narozený v roce 1986 patřící manželům Mamičovým z Litoměřic, dále Artis z Nadějného chovu narozený v roce 1987. Jednalo se o dlouhosrstého hnědožlutého jedince, který patřil panu Klimešovi z Litoměřic. Velmi důležitý pro chov byl Argo Stříbřecký rybník narozený v roce 1989 patřící panu Machovi z Prahy. Tento pes zanechal genetickou stopu v celé současné populaci českého strakatého psa. Všichni psi, zakladatelé novodobého chovu, měli průkazy původu a byli přímými potomky původních Horákových laboratorních psů. To stejné bohužel nelze říci o fenkách. Naopak žádná z nich průkaz původu neměla. Nelze tedy vystopovat, zda jejich předci vyrůstali v akademii věd či nikoliv. V některých článcích a materiálech z dnešní doby se objevují tvrzení, že přestože tyto feny neměly průkaz původu, byly prokazatelně původním plemenem Horákova laboratorního psa, neboť bez těchto průkazů byly vyvedeny z akademie věd do chovatelského prostředí. Je nutno konstatovat, že toto tvrzení je zcela mylné, neboť data narození těchto fen někdy kolem roku 1990, toto tvrzení zcela vylučují. Poslední Horákovi laboratorní psi prokazatelně opustili akademii věd téměř deset let před jejich narozením. Jména těchto fenek byla Peggy patřící paní Merglové z Prahy, Cilka manželů Mamičových z Litoměřic a Betina pana Spurného ze Štěpánova u Olomouce. Novodobý chov českého strakatého psa byl založen na úplné regeneraci plemene. Naštěstí křížení původní krve Horákových laboratorních psů s krví fen neznámého původu dopadl nadmíru dobře, a tak se standard plemene českého strakatého psa začal ustalovat v parametrech jeho tvůrce pana Františka Horáka. O statistice se říkává, že je nudnými soubory suchých čísel, málokdo ji má rád, málokdo jí rozumí a málokdo ji dokáže správně interpretovat. Ale běh skutečností zachycených čísly a dalšími údaji nám poskytuje mnoho cenných informací. V novodobém chovu českého strakatého psa začíná číselná řada zápisů štěňat do plemenné knihy pořadovým číslem 261. 17

Car Voděradský háj Asta Prosmycký dvůr Regenerace se nadmíru zdařila Ze skromných začátků čítajících do desítky vrhů ročně nastal v desátém roce (2002) zvrat a od té doby počty vrhů a zapsaných štěňat vykazují trvale stoupající trend. Po této stránce se rozvoj chovu jeví být úspěšný. Ale... Existuje jedno velké ALE, které se nazývá řízení chovu. Na tomto poli se u českých strakatých psů vystřídalo za uplynulých dvacet let několik názorových proudů, které někdy více a jindy méně nebo vůbec respektovaly autonomii chovatele. (Pozn.: Chovatelem se rozumí osoba, pod jejíž chovatelskou stanicí jsou odchovávána štěňata, zpravidla majitel feny.) Je to však vždy chovatel, který nese svoji kůži na trh a nemůže se přitom za nikoho schovávat. Bez ohledu na to, zda si chovný pár vytipoval sám nebo zda jen poslušně uskutečnil spojení, které mu nalinkovala vrchnost. Fakta z počátků novodobého chovu ilustrují, že v současnosti nám jsou předkládána jistá tvrzení, pro která neexistují žádné hmatatelné důkazy a která lze proto označit jako čistě účelová a uměle vykonstruovaná. Jedná se o rozčlenění českých strakatých psů na dvě základní skupiny čisté a nečisté. Cui bono? ptejme se. 18

Sám František Horák začal chov na dvou jedincích, o kterých nebylo stran jejich původu a plemenné příslušnosti známo vůbec nic. V trošku lepší situaci se spolu s lidmi usilujícími o vzkříšení plemene ocitl na počátku novodobého chovu, kdy byli pro obnovu k dispozici tři psi s prokázaným původem, ale žádné reprodukceschopné feny s dokladem o předcích. Byly však objeveny tři po exteriérové stránce vyhovující feny bez průkazu původu. Na těchto šesti zvířatech: třech psech otcích zakladatelích a třech fenách matkách zakladatelkách byl založen novodobý chov. Nikdo ze zúčastněných však neměl k dispozici věšteckou křišťálovou kouli, a proto se hledala opora jak na organizační tak i chovatelské úrovni. Výmluvně o tom svědčí zveřejněná korespondence. Za metodu obnovy plemene byla pro počáteční fázi zvolena nejužší možná příbuzenská plemenitba incest (tj. spojení rodič x vlastní potomek). Cílem bylo naplnit genetickou 19

výbavu potomků převahou alel po rodiči se známým původem, a tím dosáhnout na co největší shody exteriéru se standardem (upevnit fenotyp). Byla zvolena možnost krýt feny dcery vlastním otcem zakladatelem. Pokud v této souvislosti někoho napadá, proč nikdy nebyla použita varianta krytí matky zakladatelky vlastním synem, je třeba si uvědomit, že čas je neúprosný faktor, jehož vlivem byly matky v době úplné dospělosti svých synů již na horní věkové hranici reprodukce nebo za ní. Ale i kdyby tomu tak nebylo, stejně by tato možnost nemohla být využita vzhledem k nepředvídatelnému vlivu na fenotyp potomstva z důvodu neznámého původu fen matek zakladatelek. Patrně by pro budoucnost bývalo přínosnější, aby každý pes otec zakladatel kryl jednu z fen matek zakladatelek a dále se postupovalo po rotující spirále. Nestalo se tak. Na druhou stranu se potomci vyznačovali exteriérovou shodou (jak by také ne, když byli navzájem úzce příbuzní). První generace logicky nesla 50 % genetické výbavy po otci a 50 % po matce, další generace potomků incestního spojení už obsahovala tři čtvrtiny genů po otci a jen jednu čtvrtinu genů po matce zakladatelce (své babičce). Navíc byla incestní (ale později i neincestní) spojení několikrát opakována, a tím vznikly vcelku objemné skupiny vlastních sourozenců z věkově různých vrhů. Nastal problém, jak pokračovat s chovem dál, aby bylo možné sestavovat rodičovské páry s co možná nejmenším počtem společných předků a aby se společní předci v dokladech o původu výhledově pře 20

stali objevovat vůbec. (Pozn.: Společní předci z rodokmenu nikdy nezmizí, jen se vlivem rozrodu posouvají dozadu mimo výsek čtyř generací, které jsou v průkaze původu každého jedince uváděny.) Zkráceně řečeno, bez vysokého indexu příbuzenské plemenitby nebylo čím krýt. V dané populaci se v daný okamžik mohly u všech příslušníků plemene vyskytovat pouze ty geny (resp. jejich formy = alely), které nesla šestice zakladatelů a které ve svých pohlavních buňkách předala svým potomkům. Žádné jiné tam být nemohly. Pochopitelně za předpokladu, že deklarovaný rodič je vždy také rodičem biologickým! Ke slovu se dostal proces nazývaný regenerace. Regenerace obecně znamená oživení, osvěžení, obnova, dodání nové kvality. V našem případě by asi bylo na místě použít slovo regenerace ve významu dodání nové (nepříbuzné) krve. Nejdříve do novodobého chovu českých strakatých psů zasáhl malý münsterlandský ohař Don z Levíku, jehož předci byli jen a pouze malí münsterlandští ohaři, příslušníci sice prošlechtěného, ale fenotypově odlišného plemene. Don byl spářen s fenou Bělkou Libachar a ze spojení se v r. 1999 narodil regenerát Boby Červený muškát, který do chovu zasáhl několikrát a po svém otci předal části potomků recesivní vlohy pro hnědé zbarvení a dlouhou srst. V pořadí druhým regenerátem byl Ben, pes vyhovujícího exteriéru, nalezenec z útulku. V dubnu 2002 ve svých dvanácti letech kryl fenu Bali Libachar, ze spojení se narodilo 11 štěňat (8 psů a 3 feny). Převážná část z nich se dále alespoň 1 uplatnila v chovu. Ben, na rozdíl od Bali, musel nést recesivní alelu pro dlouhou srst, neboť některá jeho vnoučata jsou dlouhosrstá. Posledním regenerátem byl Kerberos. Pes narozený asi v r. 1994, také nalezenec bez jakýchkoliv poznatků o plemenné příslušnosti či předcích. Prošel procesem uchovnění a do plemenitby zasáhl celkem 4. Bohužel pouze ze dvou spojení s Elbou Libachar v r. 2005 a s Amity Červený muškát v r. 2006 se rekrutují jeho potomci, kteří se dál uplatnili v chovu. 21

Sečteno a podtrženo nese současná populace českých strakatých psů genetickou výbavu větším či menším podílem jen po těchto devíti zvířatech: třech českých strakatých psech s prokázaným původem; jednom malém münsterlandském ohaři; pěti zvířatech regenerátech (třech fenách a dvou psech), o jejichž původu nee-xistují žádné údaje. U každého jedince lze snadno odvodit, od jakých předků zakladatelů svoji genetickou výbavu obdržel, resp. jaký podíl alel po tom kterém zakladateli má. Každopádně neexistuje žádná skupina českých strakatých psů bez příměsi cizí krve, neboť pouze u psů samců, otců zakladatelů, je možné doložit jejich původ a tedy jejich rasovou čistotu. Ovšem samec se samcem žádné potomky zplodit nemohl a nemůže! Současnou populaci lze rozdělit pouze podle počtu zaplněných pozic v průkaze původu každého českého strakatého psa: zda má či nemá vyplněné předky (celkem 14 pozic) ve všech rubrikách třígeneračního průkazu původu úplný nebo neúplný PP. Prázdné kolonky v průkaze původu vyřeší čas. Jedna, dvě generace a bude psí rodný list úplný. Proto je třeba potomkům regenerátů po Benovi a Kerberovi poskytnout příležitost, aby se mohli do plemenitby zapojit. Dodají tím požadovanou pestrost předků v množině všech průkazů původu v rámci plemene. 22

ČESKÝ STRAKATÝ PES STANDARD STANDARD PLATNÝ OD 1. 1. 2008 Číslo standardu: české národní plemeno neuznané FCI; plemennou knihu vede ČMKU, Česká republika Název plemene: český strakatý pes Země původu: Česká republika Datum publikace platného původního standardu: 1. 1. 1994 (František Horák) Použití: společenský pes Klasifikace FCI: skupina IX společenská plemena, sekce 10 Kromforlendr Stručný historický přehled: Plemeno bylo vyšlechtěno v 50. letech 20. století panem Františkem Horákem pro laboratorní účely. Cílem šlechtění byl jednotný ráz psa s důrazem na klidnou, mírnou povahu, vysokou plodnost, nenáročného na péči, s vhodnou tělesnou stavbou, velikostí a osrstěním. Výchozí pár zvířat byl neznámého původu fena podobná německému ovčákovi a pes podobný hladkosrstému foxteriérovi. K jejich potomkům byl ve třetí generaci Černožlutobílý krátkosrstý 23

přikřížen německý krátkosrstý ohař. V roce 1960 bylo plemeno pod názvem Horákův laboratorní pes oficiálně zaregistrováno. V 80. letech 20. století přestalo být využíváno pro výzkum a pod názvem český strakatý pes byla zbylá zvířata předána chovatelské veřejnosti. Následoval útlum chovu a kvůli nedostatku chovných zvířat a vysoké vzájemné příbuznosti bylo postupně do chovu využito několik jedinců neznámého původu s odpovídajícím exteriérem a jeden malý münsterlandský ohař. Celkový vzhled: Středně velký tříbarevný strakatý pes s harmonickou a nepříliš těžkou stavbou těla, vyvážených proporcí, mírně obdélníkového rámce s klopenýma ušima, pevné konstituce, bez známek lymfatičnosti nebo hrubosti. DŮLEŽITÉ PROPORCE Index formátu těla: délka trupu tvoří 110 120 % výšky v kohoutku Index výšky: hloubka hrudníku tvoří 50 % výšky v kohoutku Index délky hlavy: délka hlavy tvoří 40 % kohoutkové výšky Chování a povaha: Přátelský k lidem i zvířatům, aktivní, vytrvalý, všestranný sportovní a společenský pes. Bystře sleduje okolí, dobrý hlídač, ne však agresivní. Hlava: Lehká, suchá, mírně klínovitá s nevýrazným stopem. Délka hlavy odpovídá přibližně 2/5 kohoutkové výšky. Mozkovna plochá, čenichová partie stejně dlouhá jako mozkovna. Hřbet nosu je rovný. Čenichová partie nepůsobí jako zašpičatělá, pysky těsně přiléhají k čelisti. Nosní houba u černožlutobílých jedinců černá, u hnědožlutobílých hnědá, vždy dobře pigmentovaná, lehce vystupující před přední okraj pysků. Kůže na hlavě jemná, bez vrásek, krátce osrstěná i u dlouhosrstých jedinců. Hlava by měla na první pohled odpovídat pohlaví jedince u feny jemnější, u psa robustnější. Oči: Tmavohnědé u černožlutobílých jedinců, světlejší u hnědožlutobílých jedinců, tvar mandlový, nejsou vypoulená, víčka pigmentovaná, dobře přiléhající. Těžká víčka jsou vadná. Uši: Dopředu klopené ve tvaru V, přiléhající těsně ke skráním a poměrně malé, natažené dosahují svojí špičkou k ústnímu koutku. Ohbí ucha je těsně nad úrovní temene. 24

Krk: Nepříliš dlouhý, šikmo nesený, zužující se směrem k hlavě, přiměřeně silný, s volnější kůží na hrdle, která však nesmí tvořit výrazný lalok. Čelisti/chrup: Skus pravidelný nůžkový, v obou čelistech musí být po šesti řezácích a dvou špičácích. Zuby silné, dobře vyvinuté, postavené kolmo v čelistech. Pro plemeno je charakteristické chybění některých premolárů a molárů, což se nepokládá za vylučující vadu. Plnochrupost je předností. Hřbet: Rovný, pevný s vyjádřeným kohoutkem, směrem dozadu mírně se svažující. Bedra: Spíše delší, rovná. Záď: Rovná nebo mírně spáditá, nikoliv přestavěná. Hrudník: Dobře vytvářený ale ne přehnaně hluboký, prostorný, ne však sudovitý. Při pohledu sho Černožlutobílý dlouhosrstý 25

ra se hrudník mírně zužuje směrem k zádi. Hloubka hrudníku je větší než jeho šířka. Vzdálenost od lokte ke kohoutku je stejná jako vzdálenost od země k lokti. Spodní linie a břicho: Dolní okraj hrudníku dosahuje k loketním kloubům. Břicho pevné, vtažené. Ocas: Nepříliš vysoko nasazený, zužující se do špičky. Natažený dosahuje nejméně ke hlezennímu kloubu. Nesen ve tvaru šavle i nad úrovní hřbetu, zakroucení nad hřbetem je povoleno, zakroucení do strany není žádoucí. Osrstění ocasu odpovídá celkovému typu osrstění jedince. Hrudní končetiny: Dobře úhlené, paralelní, středně silné kosti. Lokty směřují rovně dozadu, přiléhají k tělu, nejsou vbočené ani vybočené. Předloktí je při pohledu z kterékoliv strany rovné, s dobře vyvinutým suchým svalstvem. Pánevní končetiny: Paralelní, dobře úhlené se středně silnou kostrou, přiměřeně osvalené. Při pohledu zezadu jsou rovné. Nárt je pevný. Hnědožlutobílý krátkosrstý 26

Tlapky: Ne příliš velké, spíše kočičí s dobře klenutými prsty a silnými drápy. Pigmentace drápů není podmínkou. Pohyb: Čilý, prostorný, plynulý, elegantní. Velmi vydatný a vytrvalý. Přirozeným pohybem je nízký klus s diagonálním posunem končetin při zachování neměnné linie hřbetu. Chod je lehký, pružný a prostorný. Osrstění: Dvě varianty srsti: krátká a dlouhá. Krátká srst je patrová, s podsadou patrnou především v zimě. Na spodní straně krku, zadní straně stehen a spodku ocasu je srst mírně delší, avšak přilehlá, stejně jako po celém těle. Dlouhá srst je jen nepatrně zvlněná, rovněž s podsadou, splývající. Kratší je na hlavě a přední straně končetin, naopak výrazně delší je okolo uší, na krku tvoří mírný límec, na prsou, hrudníku a břiše splývá. Na hrudních končetinách tvoří praporce, na pánevních kalhoty. Rovněž jevyvinut praporec na ocase. Žádné z uvedených variant není dávána přednost, obě jsou rovnocenné. Tzv. přechodný typ srstí výskyt výrazně delší srsti na zadní straně stehen a delší odstávající srsti na spodině ocasu u některých jinak krátkosrstých jedinců není důvodem k penalizaci. Hnědožlutobílý dlouhosrstý 27

Zbarvení: Vždy trikolorní, vyskytují se dva základní typy zbarvení: černožlutobílé a hnědožlutobílé. Černožlutobílý jedinec má černý nos, tmavé oko, hnědožlutobílý má játrový nos a světlejší oko. Žádné z těchto dvou variant není dávána přednost, obě jsou rovnocenné. Základní zbarvení je tmavé (černé/hnědé) se žlutými znaky, vždy v kombinaci s bílou. Ideální poměr mezi pigmentovanou a nepigmentovanou plochou těla je 1 : 1. Bílé plochy musí být tečkovány v oblasti žluté barvy žlutě, v oblasti černé/hnědé barvy černě/hnědě. Velikost nebo hustota teček není rozhodující, ale tečkované plochy by neměly vytvářet dojem melírovaného zbarvení (roan). Kohoutková výška: Psi: 45 53 cm Feny: 43 51 cm Vady: Každou odchylku od výše uvedených bodů je nutno považovat za vadu, jejíž posouzení by mělo být v přesném poměru ke stupni odchylky. Penalizovány by měly být zejména tyto vady: špatný tělesný formát strmý, sbíhavý nebo rozbíhavý postoj klenutá bedra přestavěná záď nedostatečně prostorné chody nedostatečné osvalení nadváha nevyjádřený pohlavní výraz výrazný lalok na krku nedostatečná sytost pigmentace chybějící žlutá kresba na hlavě hlava zcela černá světlé oko nesprávně nesené nebo tvarované ucho klabonos zub(y) navíc mírně nepravidelný skus klešťový skus příliš krátká srst chybějící podsada kadeřavá nebo odstávající srst Vylučující vady: Jakékoliv výrazné odchylky od standardu; zejména vady plemenného typu. předkus, podkus, výrazně nepravidelný skus chybějící řezák(y) a nebo špičák(y) odchylka o více než dva centimetry pod nebo nad dané rozmezí kohoutkové výšky, ab-sence tříbarevného zbarvení hrubá srst s vousem kryptorchismus bojácnost agresivita zálomek či jiná deformace na ocasu Poznámka: Psi musejí vykazovat dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, která jsou plně sestouplá v šourku. Zvířata, která zjevně vykazují fyzické či psychické abnormality, musí být diskvalifikována. Dnešní vzhled psa je výsledkem procesu jeho zdomácnění, umělého výběru a různého křížení. Změnil se typ nervové činnosti psa. Vzhledem k přizpůsobení novým životním podmínkám zanikla řada již nepotřebných instinktů. Domestikací naopak vznikaly instinkty nové. Tento proces trvá již stovky psích generací 28

PAN RNDR. OTAKAR MACH Byl majitelem psa Arga Stříbřecký rybník. Tento pes byl přímou linií Horákova laboratorního psa. Argo Stříbřecký rybník je prokazatelně předkem všech současných českých strakatých psů. Strakatého psa jsme si vybrali jak podle vzhledu a velikosti, tak podle jeho charakteru. Možná, že k tomu přispělo i naše zaměstnání, manželka MUDr. Alena Machová pracovala ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii na výzkumu a vývoji nových léků, já jsem pracoval v Ústavu molekulární genetiky ČSAV, takže jsem se pohyboval v areálu, kde původně strakáči vznikli. Na jaře 1989 jsem náhodou potkal v Široké ulici v Praze na Starém městě muže se strakatou fenou, která byla z podhůří Orlických hor. Přemluvil jsem ho, aby ji nechal nakrýt, ke krytí jsme přivedli Punťu (Andejs). Ten byl ještě před krytím bonitován Ing. Findejsem za dosti kuriózní situace. Fena vrhla šest štěňat, (Stříbřecký rybník), ale vzhledem k nezkušenosti chovatele neměla při porodu klid, a tak se později o štěňata nestarala. Přežil pouze Argo, toho jsme si vzali my. Osobně mám výhrady k vytvoření dlouhosrsté variety strakatého psa, zdůvodnění oživení krve v chovu neobstojí. 29

ILUSTROVANÁ PŘÍLOHA Typická hlava psa Typická hlava feny Oko Ucho 30

Správné nasazení krku Správně držený ocas Správný postoj hrudních končetin Správný postoj pánevních končetin 31

František Horák tvůrce Horákova laboratorního psa/českého strakatého psa František Horák se narodil 13. června 1909 v Choťovicích. Pro náš příběh je velmi smutné, že v roce 1997zemřel. Nemohli jsme již tedy bohužel použít jeho vlastních autentických vzpomínek. Nezbylo, než se pokusit zaznamenat příběh Horákových laboratorních psů a později i příběh českého strakatého psa pouze z části jeho zachovaných zápisků, z útržků korespondence, vzpomínek paní Jitky Paulínové, dcery pana Horáka a postřehů nadšených chovatelů. ČESKÝ STRAKATÝ PES aneb HORÁKŮV LABORATORNÍ PES Tomáš Hasil, Irena Hochmanová Vydal Samostatný klub chovatelů a přátel českého strakatého psa, o.s. v roce 2014 v nákladu 100 ks Autoři textů: Tomáš Hasil, Irena Hochmanová Ilustrace: Ladislav Říha Fotografie a archivní materiály: archiv pana Františka Horáka z majetku paní Jitky Paulínové archiv pana Tomáše Hasila archiv paní Ireny Hochmanové Jazyková redakce: Helena Syrovátková Grafické zpracování: Kalendář Liberecka spol s r.o., Lukáš Všetečka Tisk: Geoprint Liberec Akce je podpořena kulturním fondem Statutárního města Liberec. 32