Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Sledování druhové diverzity a početního zastoupení obojživelníků (Amphibia) na vybraných lokalitách a posouzení antropogenní ovlivnění. Diplomová práce Vedoucí práce Dr. Ing. Pavla Šťastná Vypracovala: Bc. Jana Hajzlerová Brno 2011 1

2

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Sledování druhové diverzity a početního zastoupení obojživelníků (Amphibia) na vybraných lokalitách a posouzení antropogenní ovlivnění vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. 3 dne. podpis diplomanta.

Děkuji Dr. Ing, Pavle Šťastné za pomoc při vedení mé práce. Také bych chtěla poděkovat mým rodičům za podporu a doprovod na lokality i za špatného počasí. 4

ABSTRAKT Jméno posluchače: Bc. Jana Hajzlerová Název diplomové práce: Sledování druhové diverzity a početního zastoupení obojživelníků (Amphibia) na vybraných lokalitách a posouzení antropogenní ovlivnění. klíčová slova: Obojživelníci, Čáslav, antropogenní vliv. Cílem práce bylo zjištění druhového a početního zastoupení obojživelníků na vybraných lokalitách. Byly vybrány lokality rybínku Měděnice, Množil a Trubný. Ty se nachází v okolí Čáslavi. Čáslav leží v okresu Kutná Hora ve Středočeském kraji. Lokality byly různě antropogeně ovlivněné a byla navržena opatření ke zmírnění vlivů člověka na obojživelníky. Také byla sledována teplota vzduchu na lokalitách. Byla zjišťována z důvodu potvrzení vlivu teploty na výskyt obojživelníků. Zjištěné počty obojživelníků byly zapisovány a poté sloužily jako podklad pro výpočet synekologických charakteristik (dominanci, index druhové diverzity, Jaccardův index podobnosti a ekvitabilita). Ke zjištění početního a druhového zastoupení byla použita vizuální metoda. Monitoring byl prováděn od 26. 2. 2010 do 15. 5. 2010. Celkově bylo pozorováno pět druhů obojživelníků. Na všch lokalitách se vyskytoval skokan hnědý (Rana temporaria) s ropuchou obecnou (Bufo bufo). Kuňka obecná (Bombina bombina) se necházela pouze na lokalitě rybníku Trubný. Rosnička zelená (Hyla arborea) a čolek obecný (Triturus vulgaris) byli pozorovány na lokalitě rybníku Trubný a Množil. Druhově nejchudší byl rybník Měděnice. Při zhodnocení dat bylo zjištěno, že čím je lokalita více ovlivněna člověkem tím nižší je počet pozorovaných druhů. 5

ABSTRACT Name of diploma paper: Monitoring of species diversity and numerical representation amphibians (Amphibia) at selected location and assessment of anthropogenic influence. Key words: Amphibians, Čáslav, anthropogenic influence. The aim was to identify the species of amphibians and numerical representation at selected locations. Sites were selected ponds Měděnice, Množl and Trubný. They are located near Caslav. Caslav located in the district of Kutná Hora in central Bohemia. Localities have been variously affected by anthropogenic and it was proposed measures to mitigate human impact on amphibians. It was also observed air temperature at locations. Temperature was investigated because of the influence of temperature confirm the presence of amphibians. Reported numbers of amphibians were recorded and then used as a basis for synecological characteristics (dominance, Shnnon Wiener index, Jaccard index and equitability). To determine the numerical representation of a generic visual method was used. Monitoring was conducted from 26. 2. 2010 to 15. 5. 2010. Overall, it was observed in five kinds of amphibians. At all locations it was common frog (Rana temporaria) and common toad (Bufo bufo). Fire-bellied toad (Bombina Bombina) occurred only on site pond Trubný. Tree frog (Hyla arborea) and common newt (Triturus vulgaris) were observed in the Trubný pond and the pond Množil. Generically the poorest pond was Měděnice. The evaluation data revealed that if the locality is, more influenced by humans, the lower is the number of observed species. 6

OBSAH 1 Úvod... 9 2 Cíl práce... 10 3 Literární přehled... 11 3.1 Charakteristika obojživelníků (Amphibia)... 11 3.1.1 Kožní soustava... 11 3.1.5 Trávicí soustava... 13 3.1.6 Vylučovací soustava... 14 3.1.7 Pohlavní soustava... 14 3.1.8 Oběhová soustava... 14 3.1.9 Lymfatická soustava... 15 3.1.10 Rozmnožování a vývoj larev... 15 3.1.11 Neotenie... 15 3.2 Taxonomické zařazení obojživelníků České republiky... 16 3.3 Charakteristika sledovaných druhů obojživelníků a formy antropického ovlivnění... 17 3.3.1 Ocasatí (Caudata)... 17 3.3.1.1 Čolek obecný (Triturus vulgaris)... 18 3.3.2 Žáby (Anura)... 20 3.3.2.1 Kuňka obecná (Bombina bombina)... 21 3.3.2.2 Ropucha obecná (Bufo bufo)... 23 3.3.2.3 Rosnička zelená (Hyla arborea)... 25 3.3.2.4 Skokan hnědý (Rana temporaria)... 27 3.4 Ohrožení obojživelníků... 29 3.4.1 Monitoring obojživelníků... 29 3.4.2 Ochrana biotopů... 30 3.4.3 Ochrana v době tahu... 31 3.4.3.1 Typy migrací... 31 3.4.3.2 Vliv počasí na migraci... 32 3.4.3.3 Překonání silnic obojživelníky... 33 3.4.3.4 Způsoby ochrany migrujících obojživelníků... 33 3.5 Charakteristiky oblasti Čáslavska... 34 7

3.5.1 Rostlinstvo... 34 3.5.2 Živočišstvo... 35 3.5.3 Klima a hydrologie... 36 3.5.4 Pedologie... 37 3.5.5 Geologie... 37 4 Metodika... 39 4.1 Metodika pozorování... 39 4.1.1 Rybník Měděnice... 39 4.1.1.1 Antropogení ovlivnění... 40 4.1.2 Rybník Množil... 40 4.1.2.1 Antropogení ovlivnění... 41 4.1.3 Rybník Trubný... 41 4.1.3.1 Antropogení ovlivnění... 42 4.2 Synekologické charakteristiky... 42 4.2.1 Dominance... 42 4.2.2 Index druhové diverzity... 42 4.2.4 Jaccardův index podobnosti... 44 5 Výsledky... 45 5.1 Rybník Měděnice... 45 5.1.1 Možná opatření ke zmírnění vlivů člověka na výskyt obojživelníků... 45 5.2 Rybník Množil... 46 5.2.1 Možná opatření ke zmírnění vlivů člověka na výskyt obojživelníků... 47 5.3 Rybník Trubný... 47 5.3.1 Možná opatření ke zmírnění vlivů člověka na výskyt obojživelníků... 47 5.4 Jaccardův index... 48 6 Diskuze... 49 7 Závěr... 52 8 seznam literatury... 53 Přílohy... 59 8

1 ÚVOD Obojživelníci jsou zajímavou, ale zároveň velmi ohroženou skupinou živočichů. Po celém světě lze sledovat významné snižování jejich početního stavu včetně vymírání jednotlivých druhů. Ve střední Evropě patří obojživelníci k nejohroženějším druhům. K masivnímu úbytku dochází od 50 let minulého století. Mnoho dříve hojných druhů utrpělo velmi značné ztráty a dochází k mizení i celých populací. Evropské druhy jsou ohroženy z 58 %. V České republice je v různém stupni ohroženosti až 90 % druhů. Význam obojživelníku v ekosystému je nepopiratelný svými bioindikačními a bioregulačními vlastnostmi. Jako bioregulátoři mohou být obojživelníci záměrně vysazováni jako hubitelé bezobratlého hmyzu. Jejich bioindikační schopnost, kdy reagují na poškození svého životního prostředí drastickým úbytkem, může být vhodným ukazatelem pro zhodnocení míry antropického ovlivnění jejich biotopů. Protože mnoho lidí si význam obojživelníků uvědomuje, vzniká řada výzkumů, legislativní a praktická ochrana včetně dobrovolných ochranářských aktivit. Také je důležitá osvěta o této problematice. Aby se tato opatření nemýjela účinkem je velmi důležité dokonale problematiku vysvětlit a vzbutit o ni zájem. Je třeba si uvědomit, že každé ochuzení živé přírody, způsobené vyhynutím či vymizením populací a druhů, které se vyvíjely po statisíce a milióny let evolučního procesu, znamená pro člověka nenahraditelnou ztrátu. Ochrana přírody by měla být součástí přirozeného úsilí o zachování historického a kulturního dědictví lidstva na planetě Zemi. Existence zachovalých přírodních celků je nezbytným předpokladem plnohodnotného vývoje osobnosti člověka a lidské společnosti. Obojživelníkům pomůže taková ochrana, která bude založena na znalostech a nezbytném nadšení o tuto problematiknu. Aby i budoucí generace znaly žabí zpěv podbarvující jarní večery. 9

2 CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce bylo zjištění druhového a početního zastoupení obojživelníků na vybranných lokalitách. Byly vybrány lokality různě antropogeně ovlivněné. Jednotlivé lokality byly posouzeny z hlediska antopogenního vlivu a byla navrhnuta opatření na zmírnění vlivů člověka na výskyt obojživelníků. Sledování obojživelníků probíhalo od 26. 2. 2010 do 15. 5. 2010. Dále jsem se zabývala studiem literatury týkající se rozšíření obojživelníků v České republice a seznámení se s morfologií, chováním, nároky na prostředí a formami ohrožení obojživelníků. V rámci práce jsem vyhodnocovala synekologické charakteristiky dominance, Jaccardův index podobnosti, ekvitabilitu a index druhové podobnosti. 10

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Charakteristika obojživelníků (Amphibia) Obojživelníci jsou přechodnou skupinou mezi vodními a suchozemskými obratlovci (Dungel & Řehák, 2005). Patrně se vyvinuli z lalokoploutvých ryb - Crossopterygií a to v prvohorách v období devonu (Zwach, 2009). Nejstaršími známými obojživelníky byli pravděpodobně Ichthyostegalia. Dokladem jejich života je fosilie žáby z období spodního triasu rodu Triadobatrachus, která byla nalezena v roce 1937 na Madagaskaru. Tato žába ještě neskákala (Gaisler & Zima, 2007). První fosilie žáby, která skákala, byla Prosalirus bitis z jury, která byla nalezena roku 1995 v Arizoně (Jenkins & Shubin, 1998). Recentní formy obojživelníků se rozštěpily do tří řádů: červoři (Gymnophiona), ocasatí (Caudata) a žáby (Anura). V Evropě a tedy i v České republice se vyskytují pouze dva řády, a to ocasatí a žáby. Červoři žijí pouze v tropických oblastech (Zwach, 2009). 3.1.1 Kožní soustava Obojživelníci jsou živočichové s proměnlivou teplotou krve poikilothermní. Vnější vrstva kůže někdy rohovatí a občas se odlupuje a svléká. U čolků se tak děje najednou, u žab po kusech. Na těle obojživelníků se vyskytují různé zrohovatělé útvary ve formě ostnů, bradavek, mozolů a trnů. Ty se vyskytují hlavně v době rozmnožování. V té době se projevuje pohlavní dvojtvárnost, kdy samečkům narůstají různé ocasní lemy, hřebeny apod. (Hanzák a kol., 1969). Díky husté síti slizových žlázek je pokožka stále vlhká až slizká. Protože je prostoupena sítí krevních vlásečnic, má podobnou funkci jako sliznice. Pokožkou se uskutečňuje 60-80% dýchání (tzv. kožní dýchání). Kromě slizových žlázek jsou v pokožce rozptýleny i žlázky jedové (Zwach, 1990). Jedovým aparátem jsou kožní žlázy dvou typů. Mukózní žlázy jsou menší, nepravidelně roztroušené v kůži, ikdyž mohou být v poněkud více nahromaděny v místech, která přicházejí nejčastěji do kontaktu s predátory. Granulární žlázy jsou nahloučeny na určitých místech povrchu těla, např. po stranách hlavy za očima (tzv. paratoidní žlázy mloků a ropuch) nebo po stranách těla. Obsah jedových žláz je vypuzován kontrakcí drobnývh 11

svalů a může při podráždění a v nebezpečí vystříknout několik centimetrů od těla. Funkce jedových sekretů jako obraných látek proti predátorům byla zpochybněna, když byl prokázán výrazný baktericidní efekt. Zdá se, že hlavním efektem je obrana proti mikrobiální infekci. Pro lidskou patologii nemají toxiny obojživelníků prakticky význam (Kůrka & Pfleger, 1984). Ve spodní vrstvě pokožky jsou uloženy pigmentové buňky shlukující se v chromatophory. U obojživelníků nalezneme tři typy barevných ústrojů. Melanophory, které tvoří černá a hnědá pigmentová tělíska, dále jsou to lipophory s tělísky žlutými a červenými a bílé guanophory. Kombinací tělísek jsou vytvářeny barevné tóny a lesky (Hanzák a kol., 1969) 3.1.2 Kosterní soustava Lebka je spojena s páteří pomocí dvou týlních hrbolů a prvním obratlem (atlas). Mozkovna nemá úplný kostěný kryt. Mozek je umístěn mezi očními jamkami. (Laštůvka a kol., 2004). Obratle rozdělujeme na krční (atlas), trupové, křížové (sakrální) a ocasní. U ocasatých a žab shrnujeme krční a trupové obratle pod společný název presakrální obratle. Presakrálních obratlů u ocasatých je 10-60 u žab je jejich počet redukován na 5-9. Ocasní obratle srůstají u žab v typickou tyčinkovitou kůstku zvanou urostyl, která se vzadu napojuje na sakrální obratel. Obojživelníci nemají hrudní koš, protože jejich žebra jsou příliš krátká a nedosahují k hrudní kosti. Přední končetiny mají 4 prsty a zadní končetiny mají prstů 5. U žab srůstá kost loketní (ulna) s kostí vřetení (radius) v jednu kost předloketní (radioulna). Na zadní noze srůstá kost holení (tibia) s lýtkouvou (fibula) v kost bércovou (tibiofibula). Pro žáby je také typické prodloužení zánártních kostí. Protažené chodidlo je rozděleno na dvě části kloubním spojením mezi zánártím a nártem, které připomíná patní kloub. Takto upravené zadní končetiny slouží výborně ke skákání (Moravec, 1999). Pokud jsou vyvinuty zuby jsou velmi drobné. Jako u ryb narůstají na čelisti nebo k ní přirůstají z boku. Zuby slouší pouze k zachycení potravy (Hanzák a kol., 1969). 3.1.3 Nervová soustava Mozek je svou stavbou podobný mozku ryb a má 10 párů nervů. Míšní nervy jsou vzhledem ke složitějšímu pohybu zvětšené a vytváří mezi míchou a končetinami nervo- 12

vé pletence. Mícha je zesílena v pánevní a lopatkové oblasti (Moravec, 1999). U larev nalezneme orgán postraní čáry. Většinou mají dobře vyvinutý čich, chuť a zpravidla i sluch a někteří mají i docela dobrý zrak. Oči mají víčka a mžurku, která se zavírá z vnitřního koutku. Vnější ucho chybí, ale střední ucho je vyvinuto (Laštůvka a kol., 2004). 3.1.4 Dýchací soustava Larvy žijí ve vodě a dýchají žábrami. Žábry nasedají na žaberní oblouky nebo vyrůstají na okraji žaberních štěrbin a vypadají jako rozvětvené keříčkovité útvary. U obojživelníků žijících výhradně ve vodě jsou žábry zachovány po celý život. U žabích pulců přerůstají keříčkovité vnější žábry kožním záhybem dovnitř. Na venek vyúsťují otvorem (spirakulum), (Hanák a kol., 1969). Dospělí jedinci dýchají jednoduchými plícemi, povrchem těla a sliznicí ústní dutiny (Laštůvka a kol., 2004). V době zimního spánku (hibernaci) zajištuje kožní dýchání až 100% potřeby výměny plynů (Zwach, 1990). S přechodem na plicní dýchání jsou vytvořeny vnitřní nozdry. Vzduch je pohybem spodní části dutiny nasáván vnějšími a vnitřními nozdrami do hrtanu a následně vtlačován do plic (Laštůvka a kol., 2004). 3.1.5 Trávicí soustava Zažívací ústrojí je poměrně jednoduché a můžeme ho rozdělit na trávicí trubici (ústní dutina, hltan, jícen, žaludek, tenké a tlusté střevo, kloaka) a trávicí žlázy (játra a slinivka břišní), (Moravec, 1999). V ústech nalezneme drobné homodontní zuby, polyfodontní zuby nebo jsou čelisti bezzubé (Laštůvka a kol., 2004). Zajímavým orgánem je jazyk. Často slouží k originálnímu lovu potravy. Dobře známá je tato funkce u žab. Žába prudkým vyklopením jazyku z tlamy hmátne po kořisti a nalepí ji na povrch jazyka. Následně vklopí jazyk zpět do tlamy. Ocasatí při lovu okraji vysunutého jazyka utvoří jakousi kapsu, která kořist nalepí a uchopí (Moravec, 1999). 13

3.1.6 Vylučovací soustava Vylučovací orgány jsou tvořeny párovými ledvinami a jejich vývody. Jejich úkolem je vylučování škodlivých zplodin z metabolismu (Baruš & Oliva, 1992). Vodnatá moč se shromažďuje v měchýři, jehož vývod ústí do kloaky. Kloaka je kapsovité zakončení trávicí trubice. Ústí sem jak střevo, tak močopohlavní vývody (Moravec, 1999). U ocasatých jsou ledviny výrazně prodloužené a jsou umístěny v široké zadní části. Žáby mají ledviny oproti ocasatým obojživelníkům kratší a umístěny jsou více v zadu (Baruš & Oliva, 1992). Moč je zředěná a v případě vysychání prostředí slouží jako rezerva vody (Sigmund a kol., 1994). 3.1.7 Pohlavní soustava Vývod varlat je veden do ledvin, takže spermie vedou do kloaky stejnou cestou jako moč. Vajíčka se naopak do kloaky dostávají samostatnými vejcovody. Vejcovody jsou zakroucené trubice, které nálevkovitým zakončením zachytávají uvolněná vajíčka. Vajíčka dozrávají ve vakovitých vaječnících (Moravec, 1999). 3.1.8 Oběhová soustava Srdce larev má sice dvě předsíně, ale prochází jim pouze redukovaná krev. Ta se dostává srdečním násadcem, tepeným kmenem a břišní aortou do 4 párových žaberních tepen. Tři tepny tvoří kapilární síť v žábrách a čtvrtá vede přímo do keřenů hřbetní aorty. U dospělců dochází k přechodu na plicní dýchání. Srdce dostává smíšenou krev, ale díky systému řas a chlopní je krev částečně oddělena na krev tepenou a krev žilní (Gaisler, 1983). Ze srdeční komory je krev vyháněna srdečním nástavcem do hlavního tepnového kmene, který je rozštěpený na obě strany ve tři oblouky. Srdce leží v osrdečnici poměrně vpředu mezi předními končetinami (Hanák a kol., 1969). Červené krvinky jsou oválné a mají jádra. Jsou trvale uzavřeny v cévách. Krevní plazma s polečně s bílými krvinkami a krevními destičkami prochází stěnami kapilár jako tzv. míza (lymfa) omývá a vyživuje tkáně (Moravec, 1999) 14

3.1.9 Lymfatická soustava Je to rozsáhlý systém otevřených dutin a mízních cév, které ústí do žil. Oběh lymfi a její návrat zpět do žil umožňují tepající mízní srdce s chlopněmi. Počet je různý u žab a ocasatých je to 4-20 (Moravec, 1999). 3.1.10 Rozmnožování a vývoj larev Naše druhy obojživelníků jsou oviparní vyjma mloka skvrnitého. Ten je ovoviviparní. U žab je oplození vnější u ocasatých je oplození vnitřní. Vnitřnímu oplození však nepředchází páření, ale dochází k uvolnění spermatoforu z kloaky samce a jeho přijetí kloakou samice. Vývoj vždy u našich druhů probíhá ve vodě a je nepřímý. Larvy ocasatých mají typické protáhlé tělo, na kterém nalezeneme keříčkovité žábry. Larvám čolků narůstají nejprve přední nohy později dorostou nohy zadní. U mloků se larvy rodí již čtyřnohé. Žábry u larvy žab (pulce) jsou schovány v žaberní dutině. Přední končetiny nejdříve vyrůstají pod kůží a objeví se později než končetiny zadní. Během metamorfozí dochází k mnoha složitým změnám morfologickým, fyziologickým a etologickým. Larva se vyvíjí několik měsíců, vyíimečně může larvární stadium přetrvat přes zimu. Pohlavní zralost je dosahována mezi druhým až čtvrtým rokem věku po metamorfóze. Život obojživelníků je většinou individuální. Někteří žijí i teritoriálně. Ke sdružování dochází pouze v období rozmnožování (Laštůvka a kol., 2004). 3.1.11 Neotenie Některých druhy obojživelníků, dosahují pohlavní dospělosti a současně si zachovávají určité juvenilní či larvální rysy. Neotenie může nabývat různých podob. Při totální neotenii zůstávají jedinci trvale v larválním stadiu a nikdy nedosahují pohlavní dospělosti. Tento jev se vyskytuje v některých populacích macaráta jeskynního (Proteus anguinus Laurenti, 1768). Temporální neotenie se dostavuje při zpoždění metamorfózy, často je doprovázena značnou velikostí larev. Výskyt je jen u některých žab a mloků. Při částečné neotenii pohlavní dospělost nastupuje u živočichů, kteří jsou stále v larválním stadiu svého životního cyklu. U obojživelníků se vyskytuje pouze u mloků. 15

Částečnou neotenii ještě můžeme rozdělit na závaznou pedogenezi (metamorfóza nemůže být vyvolána ani uměle hormonální stimulací), zdánlivě závaznou pedogenezi (metamorfóza může být za určitých podmínek vyvolána uměle, hlavně hormonální stimulací) a nezávaznou pedogenezi (je to schopnost dosáhnout pohlavní dospělosti ještě v larválním stadiu, poměrně dlouho se rozmnožovat, a potom se metamorfovat. Tento jev je znám u některých čolků) (Cogger a kol., 1994). 3.2 Taxonomické zařazení obojživelníků České republiky Systematické zařazení je dle Zwacha (2009), latinské názvy převzaty dle Alain (2004). Říše: živočichové (Animalia) Kmen: strunatci (Chordata) Podkmen: obratlovci (Vertebrata) Třída: obojživelníci (Amphibia) Řád: ocasatí (Urodela) Čeleď: mlokovití (Salamandridae) Rod: mlok (Salamandra) mlok skvrnitý (Salamandra salamandra Linnaeus, 1758) Rod: čolek (Triturus) čolek velký (Triturus cristatus Laurentus, 1768) čolek dunajský (Triturus dobrogicus Kiritzescu, 1903) čolek dravý (Triturus carnifex Laurentus, 1768) čolek obecný (Triturus vulgaris Linnaeus, 1758) čolek horský (Triturus alpestris Laurentus, 1768) čolek obecný (Triturus vulgaris Linnaeus, 1758) čolek karpatský (Triturus montadoni Boulenger, 1880) čolek hranatý (Triturus helveticus Razoumowski, 1789) Řád: žáby (Anura) Čeleď: kuňkovití (Discoglossidae) Rod: Kuňka (Bombina) kuňka obecná (Bombina bombina Linnaeus, 1758) kuňka žlutobřichá (Bombina variegata Linnaeus, 1758) 16

Čeleď: blatnicovití (Pelobatidae) Rod: blatnice (Pelobates) blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus Laurenti, 1768) Čeleď: ropuchovití (Bufonidae) Rod: ropucha (Bufo) ropucha obecná (Bufo bufo Linnaeus, 1758) ropucha krátkonohá (Bufo calamita Laurentus, 1768) ropucha zelená (Bufo viridis Laurentus, 1768) Čeleď: rosničkovití (Hylidae) Rod: rosnička (Hyla) rosnička zelená (Hyla arborea Linnaeus, 1758) Čeleď: skokanovití (Ranidae) Rod: skokan (Rana) skokan hnědý (Rana temporaria Linnaeus, 1758) skokan ostronosý (Rana arvalis Nilsson, 1842) skokan štíhlý (Rana dalmatina Fitzinger, 1838) skokan krátkonohý (Rana lessonae Camerano, 1882) skokan zelený (Rana esculenta Linnaeus, 1758) skokan skřehotavý (Rana ridibunda Pallas, 1771) 3.3 Charakteristika sledovaných druhů obojživelníků a formy antropického ovlivnění 3.3.1 Ocasatí (Caudata) Jejich tělo má plochou hlavu, silně protažený trup a ocas, u některých je to až úhořovitý tvar. Končetiny jsou krátké a stejně vyvinuté. Přední končetiny mají čtyři a zadní pět prstů. Na lebce jsou krycí kosti zachovány jen částečně. Čelisti a obvykle i patro nesou drobné zašpičatělé zuby. Oči jsou malé a bez víček (s vyjímkou mloků). Nemají střední ucho a bubínek (Sigmund a kol., 1994). Při páření mají samci složité svatební hry, kdy sameček před samičkou předvádí složité pohyby, kresbu i vybarvení. Účelem těchto her je zřejmě přinutit samičku k sebrání spermatoforu. Samice je sbírá ze dna 17

zduřelými pysky kloakálního otvoru. K oplození vajíček dochází uvnitř těla samice. Vajíčka jsou kladena jednotlivě (Hanzák a kol., 1969). Ocasatí jsou rozšířeni po celé severní polokouli s výjimkou jednoho druhu (Ambystoma subsalsum), který žije v braktických vodách v Mexiku, jsou všichni vázáni na vodu sladkou (Sigmund a kol., 1994). U nás jsou zastoupeni jedinci z čeledi mlokovitých (Salamandridae), která je na území ČR zastupena dvěma rody mlok (Salamandra) a čolek (Triturus) (Zwach, 2009). 3.3.1.1 Čolek obecný (Triturus vulgaris) Znaky Čolek je štíhlý s drobnými končetinami, s dlouhou hlavou se třemi podélnými rýhami. Po dobu života ve vodě má kůži hladkou, na souši je kůže naopak suchá a jemnozrnná (Zwach, 2009). Protože čolci pokračují v růstu i po dosažení pohlavní dospělosti musí periodicky svlékat povrchovou vrstvu kůže (Cogger a kol., 1994). Zbarvení samce: hlava je světle a tmavě podélně pruhovaná, hřbetní strana těla samců je olivově zelená nebo žlutohnědá, temná i světlá. V tomto směru jsou čolci velmi proměnliví. Tělo mají nápadně tečkované, což vyniká hlavně u světle zbarvených jedinců. Hřbetní skvrny jsou uspořádány do podélných řad (Hanzák a kol., 1969). Břicho mají bělavé, uprostřed oranžové až červené a černě skvrnité. Svatební šat čolků je zbarven stejně jako na souši, pouze barvy jsou výrazně intenzivnější. Nejnápadnějším znakem je vysoký, mezi očima nebo za nimi začínající zubatý nebo zvlněný hřeben na hřbetě, který přechází do podobného hřebene na ocase. Spodní ocasní hrana je nápadně oranžově červená a přechází do modré. Mezi prsty zadních noh jsou černé kožní lemy. Zbarvení samičky: horní strana těla bývá jednobarevná od okrové po hnědou, obvykle s drobnými tmavými skvrnami. Břicho je po stranách zlatavě lesklé. Střední část břicha je žlutavá až červenavá s drobnými tmavými skvrnkami. Hřeben vyvinut nemají, ocasní lem je značně široký (Diesener a kol., 1997). Larvy se vyznačují velmi světlou barvou, krátkými poměrně tlustými prsty a velkýma očima (Štěpánek, 1987). Samci dosahují velikosti 5,3-11,6 cm, samice 8,2-10,1 cm. Obvykle je samec větší než samice, což je na rozdíl od ostatních druhů poměrně neobvyklé (Zwach, 2009). Potravu čolků tvoří různí bezobratlí živoči- 18

chové, vodní nebo suchozemští, podle toho jaké je roční období (hmyz, pavouci), (Pecina, 1979). Chování Probouzí se v březnu a s pářením začíná většinou až v dubnu a trvá až do června. Samci nejspíše zimují na souši respektive v zemi pod velkými kameny, v zetlelých pařezích, pod kořeny stromů apod. K rozmnožování vyhledávají stojaté vody nebo jen velmi mírně průtočné tůně. Podmínkou bývá určitá hloubka alespoň 5 až 60 cm. Nejčastěji se tedy rozmnožují v tůních a kalužích, lomech, pískovnách nebo v mělčích okrajích velkých rybníků (Zwach, 2009). Svatební tanec čolků se skládá z řetězce určitých, často se opakujících se typů chování obou partnerů. Zásnubní chování má čtyři fáze. V první fázi sameček vyhledá a očichá samičku. Samička se většinou snaží uniknout. Pokud se samečkovi neustálým předbíháním a zastupováním cesty podaří samičku zastavit a upozornit ji na svou přítomnost nastává fáze druhá. V této fázi nastává předvádění na místě. Oba partneři stojí naproti sobě a samec předvádí svůj ocas. Ocasem šlehá směrem k samici nebo ho otáčí špičkou k ní a jemným vlněním žene proti samici proud vody, do které uvolňuje pachové látky. Pokud toto samičku zaujme, začne se k samci přibližovat. Při třetí fázi se sameček při přibližování samice dává na pomalý ústup, ale ři tom stále pokračuje v předvádění. Při čtvrté fázi dochází k přenosu spermatoforu. Samička následuje samce, ten se zastaví a jemně chvěje ocasem, dokud se ho samice nedotkne čenichem. Pak ocas harmonikově skládá, nadzvedává ho a odkládá spermatofor. Poté se postaví příčně proti samici a ocasem přiloženým ze strany k boku odstrkuje samici, která se pokouší ke spermatoforu přiblížit. Třetí a čtvrtá fáze se několikrát opakuje, než dojde k sebrání spermatoforu samicí (Moravec, 1999). Samice klade každé vajíčko zvlášť. Připevňuje je k lodyhám rostlin nebo do úžlabí listů anebo i volně na listy vodních rostlin (Zwach, 2009). Potravu čolků tvoří různí bezobratlí živočichové, vodní nebo suchozemští to podle toho jaké je roční období. Mohou požírat drobné korýše či měkýše nebo vajíčka jiných obojživelníků (Pecina, 1979). 19

Nároky na prostředí Vyskytuje se na celém území ČR od nížin až do výšky kolem 1000 m n. m (Gaisler, 1983). Vyskytuje se hlavně ve stojatých prosluněných vodách, ale můžeme ho najít i v pomalu tekoucích vodách (Zwach, 2009). Někdy pronikne i do méně přitažlivých lokalit, znečištěných vod, někdy i do hlubokých studní či braktických vod (Diesener a kol., 1997). Důležité je, aby měl k dipozici dostatečnou hustotu bylin, mezi nimiž se ukrývá (Zwach, 2009). Formy ohrožení Největší ohrožení pro čolka je mizení stanovišť, na kterých se tento druh může rozmnožovat. Jde především o meliorační zásahy, kterými jsou likvidovány malé vodní plochy. Nebezpečí představuje i používání chemických přípravků v zemědělství a lesnictví a znečišťování vody (Baruš a kol., 1989). Formy ochrany Evidence a ochrana rozmnožovacích míst, vyhlašování územní ochrany lokalit s perspektivními populacemi, budování nádrží vhodné velikosti na místech, kde dnes větší vodní plochy chybí, nebo jako náhrada za místa s chovem dravých ryb či kachen (Mikátová & Vlašín, 1998). 3.3.2 Žáby (Anura) Všechny žáby mají podobnou stavbu těla. Tělo je krátké a bezocasé. Kosti kotníku jsou prodlouženy tak, že spolu s kostí stehení a srostlými kostmi holeními a lýtkovou tvoří mohutné celky. Takto utvořená noha je dokonale vhodná pro mechaniku skoku. Poměrně nepohyblivá a krátká páteř je dalším přizpůsobením ke skákání (Cogger a kol., 1994). Ale ne všechny žáby skáčkou. Některé mají zadní končetiny lépe přizpůsobeny ke šplhání, hrabání či plavání (Hanzák a kol., 1969). Pro žáby je typické vnější oplození. Vajíčka jsou kladena ve shlucích, nebo v provazcích. Péče o potomky je vyvinuta v 20

různém stupni, a u některých druhů se na ni podílí i samec. Samec bývá většinou menší než samice. V době rozmnožování jsou velmi významné hlasové projevy. V dospělosti se žáby živí dravě drobnými bezobratlými živočichy. Jejich nervová činnost je oproti ocasatým dokonalejší, což souvisí s jejich větší aktivitou (Sigmund a kol., 1994). Jejich aktivita závisí hlavně na vlhkosti, teplotě a denní době (Cogger a kol., 1994). Žáby obývají celé tropické a subtropické pásmo. Někdy zasahují až k polárnímu kruhu a v Americe na jih až do Patagonie. Chybí jen na vrcholcích horských masívů, v pouštích a na některých ostrovech Tichého oceánu (Hanzák a kol., 1969). V ČR jsou žáby zastoupeny rody: kuňka (Bombina), blatnice (Pelobates), ropucha (Bufo), rosnička (Hyla) a skokan (Rana), (Zwach, 2009). 3.3.2.1 Kuňka obecná (Bombina bombina) Znaky Je dlouhá asi 4-5 cm. Shora je podobná kuňce žlutobřiché (Bombina variegata) Kuňka obecná má břišní stranu šedou až černou s četnými drobnými tečkami, které jsou intenzivně oranžově či červeně zbarveny (Diesener a kol., 1997). Hřbet je pokryt množstvím malých bradaviček s vrcholovinovými útvary. Někdy si na hřbetu můžeme všimnout lyrovitých skvrn tmavší barvy. Základní zbarvení hřbetu je šedohnědé až hnědé, kaštanově hnědé, občas zeleně skvrnité (Zwach, 2009). Celkově vypadá kuňka obecná drobněji než její blízká příbuzná kuňka žlutobřichá. Samečkové mají na rozdíl od samečků kuňky žlutobřiché vnitřní zvukové měchýřky. U obou druhů mohou být charakteristické znaky vytvořeny různě, proto se doporučuje neporovnávat pouze jeden znak, ale jejich kombinaci. A to hlavně na místech, kde se výskyt kuňky žlutobřiché překrývá s výskytem kuňky obecné (Diesener a kol., 1997). Chování Kuňka obecná žije podobně jako kuňka žlutobřichá. Proto nemohou oba druhy plnohodnotně obývat tentýž areál (Diesener a kol., 1997). Kuňka obecná žije na souších často v děrách a štěrbinách, méně často pod kmeny stromů, vždy však na silně podmáče- 21

ném území. Druh má převažující denní až večerní aktivitu. Brzy na jaře je výhradně denní druh. V teplých nocích (od května) je její aktivita prodloužena i do 22 hodiny. Je to závislé na počasí. V letních měsících můžeme pozorovat aktivní kuňky i ve tři hodiny v noci. Teritoriální chování u samců je výrazné. Samice při vybírání partnera preferuje samce se silným hlasovým projevem. Tento druh žije samotářsky, pouze v době páření vyhledává jedince opačného pohlaví. Jarní páření má někdy i skupinový charakter a trvá od března do půlky května. V létě je páření ojedinělé. Samci se během páření i po něm ozývají silným houkavým hlasovým projevem, kterým nejenom určují svoji pozici, ale i vymezují své teritorium (Zwach, 2009). Samci obhajují poměrně malé teritorium 1-1,5 m (Mikátová & Vlašín, 1998). Zajímavostí v chování kuněk je tzv. kunčí reflex. Jedná se o výstražný postoj, který zaujímají cítíly se ohroženy. Své tělo prohnou do kolébky a zvednou nad hlavu a nad hřbet přední a zadní nohy. Tím odkryjí výstražné zbarvení spodní strany svého těla (Moravec, 1999). Nároky na prostředí Tento druh se vyskytuje hojněji jen v jižních, východních a středních Čechách, na Moravě pak v Poodří, v dolním Pomoraví a v Podyjí (Zwach, 2009). Jejím nejvyhledávanějším biotopem jsou mělké stojaté vody s bujným rostlinstvem a kvalitní vodou (Diesener a kol., 1997). V polohách nad 300 m n. m. je výskyt ostrůvkovitý. Kuňka obecná je nížinný druh. Vyskytuje se obvykle tam, kde se nevyskytuje její příbuzný druh kuňka žlutobřichá (Zwach, 2009). Formy ohrožení Podle zákona o ochraně přírody a krajiny (č. 114/92 Sb.) a prováděcí vyhlášky (395/92 Sb.) řadíme tuto kuňku ke druhům silně ohroženým. Kuňka je ohrožena krajinotvornými změnami scelováním zemědělské půdy, úpravou rybníků pro zemědělské a rekreační účely (tj. prohlubování nádrží a odstraňování pobřežní vegetace), melioracemi mokřadů, přeměnou luk na pole apod. Velká část lokalit výskytu kuňky obecné se nacházela v zemědělsky intenzivně obhospodařované půdě, proto často docházelo ke kontaminaci pesticidy. Tato drobná žába byla zařazena do seznamu ohrožených druhů 22

Bernské konvence a do seznamu ohrožených evropských plazů a obojživelníků (Mikátová & Vlašín, 1998). Formy ochrany Nejdůležitější je ochrana a vhodná údržba biotopů. Pro kuňky je vhodné zachovat místa s vysokou hladinou spodní vody. Na místech jejich výskytu je vhodný extenzivní způsob hospodaření. Je důležité zamezit znečištění a zazemění malých nádrží. Je důležité udržovat pobřežní houštinu. Kuňka vyžaduje osluněnou vodní plochu (Mikátová & Vlašín, 1998). 3.3.2.2 Ropucha obecná (Bufo bufo) Znaky Je to naše nejběžnější žába. Její výskyt je po celé ČR. Tato velká, neohrabaná a silná žába dorůstá do velikosti u samců 6,2 až 9,6 cm a u samic od 7,6 do 14,6 cm (Zwach, 2009). Barva jejího těla je často jednotvárně hnědá či okrová, která přechází do hnědavého až šedavého zbarvení břicha. Břicho může být bez kresby, ale bývá i tmavě mramorované (Diesener a kol., 1997). Oči má ropucha málo vystouplé. Zbarvení duhovky je od světle žluté přes hnědožlutou, oranžovou až po světle oranžově červenou. U většiny jedinců se přes duhovku táhne vodorovný, nevýrazný až málo výrazný tmavý pruh. U mladých jedinců můžeme pozorovat na rozhraní duhovky a zřítelnice zlatavý lem. Za očima nalezneme vystouplé a oblé parotidy jedové žlázy (Zwach, 2009). Jed ropuchy obsahuje steroidy bufogenidy. Bufogenidy ovlivňují funkci srdečního svalu. Působí podobně jako rostlinný glykosit z náprstníku. Bufogenidy také mohou působit křeče, poruchy dýchání, poruchy koordinace a mají anestetické účinky (Kůrka & Pfleger, 1984). Dobře viditelný je ušní otvor, který je kryt ušním bubínkem tympánem. Samec nemá dobře vyvinut hrdelní rezonátor. Jejich hlas je slabý a skřehotavý. Po celé horní straně těla má rozesety více či méně vystouplé bradavičky. Končetiny má krátké uspůsobené spíše pro menší skoky. Do vody vstupuje za účelem rozmnožování. Je to spíše 23

suchozemské zvíře. K tomu má i přizpůsobeny ploutevní lemy na končetinách, ty jsou poměrně malé (Zwach, 2009). Chování Ropucha zimuje na souši jak v zámrzné, tak i v nezámrzné hloubce v děrách, které si sama vyhrabe (Zwach, 2009). Jarní tahy na rozmnožiště začínají někdy v polovině března. Stahují se až ze vzálenosti 3 km, někdy i více. K rozmnožování nepotřebuje zvláštní podmínky. Vyhledávají velké rybníky, tůně, požární nádrže či kašny. Nevyžadují vodní rostliny a ani intenzita slunečního svitu není pro ropuchu významná. Mezi pářícími se jedinci je 3-8krát více samců naž samic (Mikátová & Vlašín, 1998). Samice kladou vajíčka kolem vodních rostlin. Pokud rostliny chybí, připevňují vajíčka k předmětům ve vodě anebo přichytí snůžku na dně, to však pouze v litorálním pásmu. Její potrava je tvořena slimáky, žížalami, pavouky, brouky a mnohonožkami (Zwach, 2009). Nároky na prostředí Vyskytuje se od nížin po horské hřebeny. Ve vyšších polohách je limitována výskytem vodních ploch než vlivem klimatických faktorů (Mikátová & Vlašín, 1998). Obývá převážně lesnatou krajinu, ale najdeme ji i v bezlesé. Oblíbila si lidská sídla a zahrady. Dá se říci, že ji nalezneme všude (Zwach, 2009). Formy ohrožení Zavážením rybníků dochází k znemožnění rozmnožování celých populací. Dochází k otravám organofosfáty a těžkými kovy. Ropucha je ohrožena při jarních migracích, při migracích metamorfovaných ropuch, přechodem přes vozovku. Je ohrožena i přímým vybíjením v důsledku vandalismu a sadismu (Mikátová & Vlašín, 1998). Formy ochrany Je třeba chránit a udržovat vodní plochy sloužící k rozmnožování. V místech, kde je ohrožena silničním provozem zabezpečit jejich přechod přes vozovku bezpečným způ- 24

sobem (viz. kapitola 3.4.3.4), (Mikátová & Vlašín, 1998). Ropucha obecná je chráněna zákonem O ochraně přírody a krajiny (č. 114/92 Sb.) a vyhláškou 395/92 Sb. je vedena jako ohrožený druh. 3.3.2.3 Rosnička zelená (Hyla arborea) Znaky Má ploché a štíhlé tělo s jemnou, svěže zelenou barvou a malé přísavky na drobných prstech. Samec dosahuje velikosti 2,7-4,2 cm a samice 3,2-4,8 cm (Zwach, 2009). Bělavé až žlutavé břicho je od hřbetu odděleno úzkým tmavým pruhem. Pruh se táhne od nozder přes oko a bubínek na boky až k základu nohou, kde je ukončen ozdobnou kličkou (Diesener a kol., 1997). Hlavu má zploštělou se zaobleným čenichem, který je tupě ukončen. Na hlavě nalezneme vystouplé oči. Duhovka je hnědá se zlatými tečkami. Kousek za okem se nalézá vnější ušní bubínek, ten je dobře viditelný. Bývá zbarven hnědě až bronzově. Na hrdle samců je velmi jemně zřasený rezonátor, který samec při skřehotání nafukuje. Břicho je jemně zrnité. Končetiny jsou velmi dobře uzpůsobeny ke skákání i šplhání. Díky přísavkám na koncích prstů dokáže rosnička šplhat po zcela hladkých předmětech, jako je sklo či ohlazený kámen. Obvykle má rosnička svěže zelené zbarvení, ale nalezneme i druhy zbarvené světle žlutozeleně přes trávově zelenou, tmavě zelenou, hnědozelenou až do šedobílé až bílé či hnědošedé. Mohou se vyskytovat i druhy slabě skvrnité až zcela šedostříbrné. Také se mohou najít rosničky téměř bílé nebo naopak černé melanické rosničky (Zwach, 2009). Rosnička má schopnost měnit barvu podle prostředí, v němž se nachází, například podle barvy podkladu, podle denní doby či podle naladění jedince. V kůži mají pigmentové buňky chromatofory, které mají schopnost smršťovat se a roztahovat. Pigment, který obsahují, se může shluknout do malé tečky, nebo naopak se rozprostře po celé buňce. Barvu podkladu, na němž sedí, vnímá očima. Odtud putuje signál do mozku a z něho pak rozkaz k příslušným buňkám v kůži, které se zvětší a pigment se v nich rozpýlí (Dmitrijev, 1988). 25

Chování Probouzí se v dubnu až v květnu. Je to hlavně noční druh, ale často bývá aktivní i ve dne, který jinak přečkává v listech stromů (Baruš, 1989). Od probuzení se samci ozývají slyšitelným hlasem. Jejich hlas je zesílen díky dobře vyvinutému hrdelnímu rezonátoru. Svými hlasovými projevy si hájí své teritorium a lákají samice. Jejich hlas se ozývá od soumraku do svítání po celé teplé období roku. V září až v říjnu, podle počasí jejich kvákání umlká (Dmitrijev, 1988). Samice klade vajíčka do mělkého litorálu v podobě malých shluků. Snůška je kladena do hloubky 4-12 cm. Vajíčka jsou obyvkle přichycena na vodní rostliny. Dlouhé zadní končetiny umožňují velké skoky. Díky přísavkám na konečcích prstů dokáží rosničky skákat a šplhat za potravou. Je to druh heliotrofní, proto se rosnička velmi ráda vyhřívá. Živí se drobnými bezobratlými živočichy (pavouci a hmyz). Loví skokem s otevřenou tlamou. Dokáže chytat i létavý hmyz, který ukořistí velmi přesně cíleným skokem. Výška skoku na rovině je cca 20-25 cm. Největší délka skoku za potravou je cca 60-85 cm. Skoky mezi větvemi mohou být dlouhé až 2 m (Zwach, 2009). Nároky na prostředí Mimo horské polohy se vyskytuje téměř na celém našem území. Vyhledává hlavně vlhčí stanoviště podél vodních toků a rybničnaté oblasti. Rozmnožuje se v rybnících, starých lomech, pískovnách, ve starých ramenech řek v lučních tůních apod. Její výskyt není souvislý, ale liniový podél vodních toků (Zwach, 2009). Ke tření vyhledávají výhradně čisté, kyselejší (ale některé populace zase silně alkalické a slatinné) vody s nepatrným obsahem živin, solí a organických látek (Pecina, 1979). Formy ohrožení K ohrožování lokalit dochází od 50. let. V té době došlo k zintenzivnění zemědělství a k chemizaci zemědělství. Splachem hnojiv z polí a luk dochází k takovému nahromadění živin ve stojatých vodách, že se v nich rosničky nemohou vyvíjet a jejich populace tak postupně vymírají (Pecina, 1979). Negativní dopad na rosničku má i rušení drobných vodních nádrží a regulace toků, která je spojena s likvidací břehových porostů a 26

přilehlých mokřin a tůní. Ohrožení také představuje eutrofizace vod a znečištění vodních nádrží a toků (Baruš, 1989). Formy ochrany Přímý význam pro člověka nemá, její význam je bioindikační. Při snižování své početnosti upozorňuje na negativní změny životního prostředí. Pro ochranu druhu je třeba přiměřeně používat umělá hnojiva a pesticidy v zemědělství a v krajině zachovat v přirozeném stavu dostatečné množství zamokřených míst, ve kterých nalezne vhodné podmínky k životu i k rozmnožování (Baruš, 1989). Dle zákona č 114/92 Sb. a prováděcí vyhláškou 395/92 Sb. řadíme tuto kuňku mezi živočichy silně ohrožené. 3.3.2.4 Skokan hnědý (Rana temporaria) Znaky Je to naše druhá nejběžnější žába (po ropuše obecné). Původně je to lesní žába. Proto se s ní v době mimo rozmnožování nejčastěji setkáme v lese. Je mimořádně přizpůsobivý ke změnám v krajině, takže se s ním setkáme i v jeho méně oblíbených stanovištích jako jsou bory či smrčiny. Samci dosahují velikosti 4,8-8,6 cm a samice 6,4-10,8 cm (Zwach, 2009). Zbarvení lze rozdělit do dvou typů a to hnědavého a žlutavého. Na hřbetu nalezneme různě velké a nepravidelné skvrny, jenž žábu maskují. Samice má břicho žluté či slabě oranžové a jsou na něm skvrny. Naproti tomu samci mají břicho jednobarevné (Diesener a kol., 1997). Tělo mají tvarováno různě. Nalezneme jedince zcela ploché a jakoby hranaté s nevýrazným pánevním hrbolem, tak i jedince mohutné s velkou hlavou vypouklýma očima a s nápadnými pánevními hrboly (Zwach, 2009). Boky jsou tmavě mramorované. Na nohou má tmavě hnědé až černé příčné pruhy. Světlé formy skokana hnědého si můžeme splést se skokanem štíhlým a mladé žáby si můžeme splést se skokanem ostronosým. Nápadně vyvinuté zadní nohy jsou přizpůsobeny k velkým skoků do vzdálenosti až 55 cm. Velmi dobře se potápí a plave (Diesener a kol., 1997). Hlava je vpředu i z profilu zaoblená či zašpičatělá. Oči jsou málo vystouplé až vystouplé (Zwach, 2009). Bubínek je tmavě zbarven a leží dál za okem. Tato tmavá 27

skvrna se od okolí neodlišuje příliš ostře. Samci mají dva vnitřní zvukové rezonátory, jimiž vydávají hluboký skřehot (často i pod vodou). V době rozmnožování mají samci na těle světlí modrošedý stín. Samice, připravené k rozmnožování, jsou často velmi silné a obvykle větší než samci. Na bocích mají zřetelně zrnitou kůži. Tyto znaky po ukončení rozmnožování vymizí (Diesener a kol., 1997). Chování Zimuje na souši i ve vodě (stojaté i tekoucí). Zimuje jak v zámrzné tak i v nezámrzné hloubce. Probouzí se v březnu až v dubnu a krátce na to se páří. Tahy bývají hromadné. Na místo páření se nejdříve dostavují samci a svým voláním následně upozorňují následně přicházející samice. Volají docela tichým hlasem, slyšitelným na vzdálenost několik desítek metrů, přestože skřehotají na hladině. K výběru vhodných partnerů k páření dochází povětšinou až na shromaždišti. Samice vylézá o 3 až 5 dnů později oproti samci. Při snášení prvních snůšek se někdy může stát, že zamrznou v ledu. Málokdy je to ale poškodí. Mimo období páření se tato žába nachází ve světlých listnatých lesích, na rašeliništích či vlhkých loukách. Živí se drobnými bezobratlými živočichy. V její potravě převládají slimáci, brouci a jiní členovci (Zwach, 2009). Nároky na prostředí Je velmi nenáročný na typ vodních nádrží využívaných k rozmnožování a na charakter suchozemských biotopů. Jeho výskyt není limitován výškovým členěním ČR (Mikátová & Vlašín, 1998). Žije v mokřadech v otevřených i v zalesněných stanovištích. Jeho výskyt je častý na prameništích, vrchovištích, rašeliništích, podmáčených loukách stejně tak jako na suchých loukách. Není zvláště vybíravý. Většinou se jen vyhne mladým hustým smrčinám (Zwach, 2009). Formy ohrožení Tento druh je stále poměrně značně rozšířen. Negativně ho ovlivňuje zintenzivnění a chemizace zemědělského hospodaření. Nevhodné lesní hospodaření, které má za následek vysoušení krajiny. Negativně reaguje i na rybníky s početnou rybí osádkou. Pokud 28

k místu rozmožování musí přecházet vozovku, je v této části své cesty značně zranitelný (Mikátová & Vlašín, 1998). Formy ochrany Je důležité chránit jejich vodní i suchozemské biotopy tj. údržba a budování malých vodních nádrží, omezení chemické kontaminace, ochrana a obnova vlhkých luk apod. V míště, kde dochází v době migrace ohrožování žab dopravou, je důležité tuto situaci řešit např. značením, podchody apod. (Mikátová & Vlašín 1998). 3.4 Ohrožení obojživelníků Obojživelníci jsou ve střední Evropě považováni za jednu z nejohroženějších skupin živočichů. Od 50. let jsou sledovány velké úbytky. Evropské druhy jsou ohroženy z 58 %. V ČR jsou chráněné všechny druhy s výjimkou skokana hnědého (Rana temporaria) a čolka dunajského (Triturus dobrogicus). Snahu o ochranu obojživelníků lez rozdělit do tří částí a to na monitoring obojživelníků, ochranu jejich biotopů a ochranu v době tahu (Vlašín, 2011). 3.4.1 Monitoring obojživelníků Monitoring je nepostradatelnou součástí prevence před ohrožením obojživelníků. Monitoring obojživelníků probíhá od března do června, v závislosti na pozorovaném druhu a místě výskytu. Po většinu života žijí obojživelníci samotářsky a pouze v době páření se shlukují. Monitoring rozlišujeme na přímý a nepřímý. Při přímém monitoringu zaznamenáváme spatřený počet jedinců dané populace za využití například metody odchytu. Při chytání dosáhneme relativně skutečného počtu jedinců dané populace. Nepřímý monitoring probíhá sledováním hlasových projevů či podle množství shluků vajíček. Při tomto sledování budou výsledky značně nepřesné. Shluky vajíček se mohou spojovat a navíc se omezujeme pouze na početní stav samic. Při hlasových projevech počítáme pouze samce, protože pouze oni se hlasově projevují (Rulfová, 2005). 29

3.4.2 Ochrana biotopů Vhodnou možností ochrany obojživelníků je v místě jejich výskytu vyhlášení chráněného území. Někteří obojživelníci patří mezi bioindikátory čistoty životního prostředí. Můžeme předpokládat, že místo kde se tito obojživelníci rozmnožují určuje, že toto místo je v přírodě výjimečné. Toto území můžeme vyhlásit jako trvale chráněné území či jako přechodně chráněnou plochu a tím zdůraznit výjimečnost lokality. Vyhlášením chráněného území často odpadají problémy při ochraně obojživelníků (např. neshody s vlastníkem pozemku při stavbě apod.), protože obojživelníci žijí na místě, které je již zákonem chráněno a to jim poskytuje ochranu samo o sobě. Při ochraně obojživelníků je důležitá ochrana všech biotopů, jde hlavně o biotopy vodní, které jsou vhodné k rozmnožování a tím vedou k zachování populace. Největším rizikem je regulace vodních systémů. Tím, že narovnáme vodní tok, upravíme profil dna, zabraňujeme ohroženým druhům mimo jiné i v rozmnožování. Další problém je malá samočisticí schopnost vod z ní vyplývá i větší znečištění vody. Důležité je i řešit problematiku vysychání aluvií, zasypávání tůní, absence pravidelných záplav na odvodněném území, změna chemismu, díky intenzivnímu zemědělství, intenzivní obhospodařování rybníků či bioakumulaci těžkých kovů aj. Negativním vlivům je třeba předcházet. Vhodným způsobem je provádění monitoringu čistoty vody a odebírání vzorků vody, které se nechají vyhodnotit v akreditovaných laboratořích. Dále se jedná o monitoring černých skládek. Další možnost ochrany je program Revitalizace říčních systémů, stavby čističek odpadních vod, zachování přirozených biotopů, upřednostňování extensivního hospodaření, jak v zemědělství tak lesnictví, tak i na vodních plochách, zamezení sukcese břehů náletovými dřevinami a invazními druhy rostlin, a jejich odstraňování, včetně záchranných přenosů apod. Při ochraně obojživelníků dělíme biotopy na dva typy, které jsou vhodné k ochraně. Jsou to plochy k rozmnožování a místa vhodná k přezimování. Kritérium staniště vhodného k rozmnožování je schopnost proběhnutí metamorfózy pulce v tomto prostředí. Mezi vhodná prostředí patří mokřady, malé vodní nádrže a tůňky. Důležité je, aby břehy vodních ploch byly mírně nakloněné, částečně zastíněné, a s vhodnou vegetací. Nevhodným místem pro rozmnožování jsou rybníky s rybí osádkou nebo rybníky chovné. 30

Ochrana míst pro přezimování je stejně významná jako u stanovišť letních. Významnou roli zde opět hraje monitoring. Vysokou měrou se zde i uplatňuje legislativní ochrana vyhlášením chráněného území. Jde především o podzemní štoly, slepá ramena řek, sklepy, tůňky aj. (Rulfová, 2005). 3.4.3 Ochrana v době tahu Se zvyšující se hustotou provozu na komunikacích roste i nebezpečí pro obojživelníky v době jejich tahu. Často je pro ně blízké okolí silnice zdrojem potravy (např. hmyz přilákaný teplem či osvětlením vozovky), nebo místem jejich odpočinku, jiné naopak musí překonat komunikaci při změně místa apod. A právě při přechodu přes komunikaci jsou mnohé populace doslova decimovány (Mikátová & Vlašín, 1998). 3.4.3.1 Typy migrací Jarní tah ze zimovišť na místo rozmnožování. Tento typ migrace je velmi problematický, především proto že tyto tahy probíhají masově a v poměrně krátkém časovém období. Tyto tahy probíhají v závislosti druhu, nadmořské výšce a počasí od konce února do května. Zpětný tah probíhá z místa rozmnožování na vhodné suchozemské biotopy. Tento tah je povětšinou rozložen do delšího časového období, a proto je méně patrný. Začátek může být stejný s koncem migrace na místa roznožování a joho konec se může protáhnout až do podzimu. Část jedinců zůstává po dlouhou dobu v místě rozmnožování. Tah čerstvě metamorfovaných jedinců probíhá u jednotlivých jedinců různě. Ale velmi známé jsou masové tahy malých žabek ropuchy obecné a skokana hnědého. 31

Podzimní tah z letních stanovišť do zimovišť. Bývá od poloviny srpna do listopadu. Především jsou za deštivých nocí a po delším suchu. Doba migrace a i počet migrujících druhů se může každý rok značně lišit. Opět jsou nejlépe tyto tahy prozkoumány u ropuchy obecné a skokana hnědého. Nepravé tahy a) Putování zvířat za potravou. Především ropuchy často loví potravu na silnicích po teplém dešti či v blízkosti osvětlení. Toto chování se každoročně opakuje, ale místo tohoto chování je někdy obtížně zjistitelné. b) Nevázání některých obojživelníků na konkrétní místo rozmnožování. Část populace se přesouvá jiným směrem a osidluje nové vodní plochy. Toto chování je typické pro kuňky a dospívající jedince vodních skokanů. Tento jev je častý, ale nepředvídatelný (Mikátová & Vlašín, 1998). 3.4.3.2 Vliv počasí na migraci Aktivita obojživelníků závisí na teplotě a vlhkosti vzduchu. Oba tyto faktory výrazně ovlivňují začátek a průběh tahu. Teploty vyvolávající tah u ropuch jsou při deštivém počasí 5,5-11,5 C. Pokud neprší, začínají svůj tah při teplotě 12-19 C. U skokanů tah za deště vyvolávají teploty asi o 1 C nižší než u ropuch. Při suchém počasí skokani táhnout za teploty 10-14,5 C. Čolci migrují při velmi nízkých teplotách. Byly pozorovány slabé tahy, které probíhaly za teploty 1-2 C. Velmi důležitá je pro tah i vlhkost vzduchu. Při vysoké vzdušné vlhkosti tah probíhá během několika nocí. Pokud je sucho a teplo tah probíhá rozptýleně a po delší čas. Rozdílná teplota půdy, která je zapříčiněna expozicí daného území (jižní nebo severní svah) ovlivňuje lokální rozdíl v době tahu. Obojživelníci s aktivitou soumračnou až noční začínají svůj hlavní tah kolem soumraku 19. až 22. hodinou. Někdy tah pokračuje i po půnoci a většinou končí kolem 6. hodiny ráno (Mikátová & Vlašín, 2004). 32