Autonomie vůle a obchodní závazky

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Autonomie vůle a obchodní závazky Bakalářská práce Autor: Hanka Tobolíková Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Natália Štefanková, Ph.D. Praha duben 2015

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Holešově dne 30.04.2015 Hanka Tobolíková

Poděkování Ráda bych na tomto místě poděkovala paní JUDr. Natálii Štefankové, Ph.D., vedoucí mé bakalářské práce, za její pomoc, podněty, rady, čas a odborné vedení při zpracovávání mé bakalářské práce. Velký dík za trpělivost patří také mé rodině a nejbliţším přátelům, kteří mi během celého studia pomáhali a usilovně mě podporovali.

Anotace V této bakalářské práci se věnuji autonomii vůle v obchodních závazcích dle platné právní úpravy, tj. Nového občanského zákoníku a její srovnání s právní úpravou do 31.12.2013. Autonomii vůle můţeme jinými slovy formulovat jako smluvní svobodu nebo také smluvní volnost. Prvořadý rozdíl je v tom, ţe od roku 2014 se zabýváme svobodou vůle subjektů a ne zachováním rovnosti subjektů, jak tomu bylo doposud. V první kapitole najdeme základní pojmy. V druhé stručně popisuji prameny právní úpravy smluvní autonomie. Ve třetí kapitole se věnuji světovému právu mezinárodního obchodu, nebo-li lex mercatoria. V další kapitole popisuji podmínky realizace smlouvy. V poslední, páté kapitole se zaměřuji na omezení smluvní volnosti. Klíčová slova: autonomie vůle, smluvní svoboda, omezení smluvní volnosti, závazky Annotation This bachelor thesis addresses autonomy of the will in business obligations under applicable law, i.e. the New Civil Code and its comparison with the legislation which was in force until December 31, 2013. Autonomy of the will can be also phrased as contracting freedom or contractual liberty. The predominant difference lies in the fact that there has been freedom of the will of individuals or entities since 2014 which replaced pursuits to preserve their equality guaranteed under previous law. The first chapter explains basic terms. The second chapter briefly describes legislative sources of contractual autonomy. The third chapter is devoted to the global law of international trade, also called lex mercatoria. The next chapter deals with conditions necessary for the execution of a contract. In conclusion, the fifth chapter focuses on the limitation of contracting freedom. Keywords: autonomy of the will, contractual liberty, limitation of contracting freedom, obligations

Obsah ÚVOD... 7 1 ZÁKLADNÍ POJMY... 9 1.1 Nový občanský zákoník... 9 1.2 Právní princip... 11 1.3 Právní norma... 11 1.4 Zásada autonomie vůle... 12 1.5 Zásada rovnosti stran... 13 1.6 Obecné zásady dle NOZ... 13 1.7 Závazkové právo smluvní... 16 1.8 Zásada pacta sunt servanda... 17 1.9 Zásada bona fides... 17 1.10 Zásada boni mores... 18 1.11 Zásada nemo turpitudinem suam allegare potest... 18 1.12 Smlouva... 18 1.13 Závazek... 19 2 PRAMENY PRÁVNÍ ÚPRAVY SMLUVNÍ AUTONOMIE... 20 2.1 Prameny autonomie vůle v historii... 20 2.1.1 Středověk... 20 2.1.2 Raný novověk... 20 2.1.3 Osvícenství... 21 2.2 Prameny autonomie vůle současnosti... 21 3 LEX MERCATORIA... 23 3.1 Středověké počátky... 23 3.2 Období novověku aţ po II. světovou válku... 23 3.3 Období od 60. let... 24 3.4 Kritika lex mercatoria... 25 3.5 Součásti lex mercatoria... 25 3.6 Přístupy lex mercatoria... 29 4 PODMÍNKY REALIZACE SMLOUVY... 32 5

4.1 Sjednocení smluvního práva... 32 4.2 Uzavření smlouvy... 32 4.3 Hlavní zásady... 37 5 OMEZENÍ SMLUVNÍ VOLNOSTI... 44 5.1 Vady právních jednání podle NOZ... 44 5.2 Předsmluvní odpovědnost v NOZ... 46 ZÁVĚR... 50 SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK... 51 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY... 52 6

Úvod Hlavním tématem mé bakalářské práce je analyzovat autonomii vůle smluvních stran u obchodních závazků dle platné právní úpravy, tj. dle nového občanského zákoníku a její srovnání s právní úpravou platnou do 31.12.2013. Autonomií vůle rozumíme zejména smluvní svobodu nebo chceme-li smluvní volnost. Ať uţ pouţijeme výraz kterýkoliv z výše uvedených, jedná se o stěţejní zásadu práva soukromého na které je postaven nový občanský zákoník platný od 01.01.2014. Novým občanským zákoníkem dochází k posunu od kolektivního pojetí občanského práva k pojetí individualistickému. Tzn., ţe v první řadě se zabýváme svobodou vůle subjektů, nikoliv zachováním rovnosti subjektů, jak tomu bylo doposud. Autonomii vůle chápejme jako způsob určení a utváření vlastního právního postavení jednotlivce na základě jeho vlastní iniciativy a jeho chtění. Jednou ze základních hodnot demokratického státu je svoboda člověka, kaţdý můţe jednat na základě vlastní vůle, můţe uzavírat smlouvy, odkázat např. svůj majetek...ale...ne vţdy, ovšem ve většině případů. Má hranice, tzn. tam, kde není omezení zákonem. Naráţíme zde na čl.2 odst.3 Listiny základních práv a svobod, který doslova říká: Kaţdý můţe činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. 1 Důleţité je si uvědomit, ţe středem zájmu hmotného soukromého práva je sice člověk, ale pokud řekneme A, měli bychom doříct i to B a tím není nic jiného, neţ ţe ten jednotlivec ţije ve společnosti ostatních lidí. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, ţe princip autonomie vůle je skutečně zásadním pilířem v soukromém právu a to nejen v České republice, ale také v zahraničí. Nový občanský zákoník se smluvní svobodě široce věnuje v 1725 ve větě druhé: V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. 2 Součástí této práce je nejen osvětlení autonomie vůle jako takové, ale přiblíţení dalších témat, které s ní souvisí. V první kapitole osvětlím základní pojmy, které jsou provázány celou bakalářskou prací a samozřejmě souvisí s daným tématem. Další související kapitola se bude zabývat prameny právní úpravy smluvní autonomie, kde nás stručně provedu prameny z historie 7

aţ po současnost. Mezinárodního obchodu se dotknu ve třetí kapitole, kde se budu zabývat teorií lex mercatoria (někdy téţ transnacionální právo mezinárodních obchodních transakcí nebo světové právo mezinárodního obchodu ), tzn. právo platné mezi mezinárodními obchodníky). K podmínkám realizace smlouvy se zmíním v předposlední, čtvrté kapitole. Závěrem bude následovat pátá kapitola pod názvem omezení smluvní volnosti a zde narazíme na mantinely, které musíme brát v potaz například při uzavírání smluv, změně či zániku závazků. Závěrem této úvodní části chci podotknout, ţe nový občanský zákoník je psán velmi srozumitelnou češtinou, a proto v mnoha odstavcích zvolím cestu přímé citace paragrafů. 8

1 Základní pojmy Tato kapitola obsahuje výběr základních pojmů, které souvisí s tématem a jsou zmiňovány v této práci. Základními pojmy jsou zásady a principy, na kterých je soukromé právo stavěno. S přihlédnutím k tématu této práce jsou nejzásadnější zásada autonomie vůle, která dle NOZ staví na svobodné vůli subjektů. Připomeneme si pro srovnání i dnes jiţ neplatnou zásadu rovnosti, kterou upravovala právní úprava do konce roku 2013. Vstoupením NOZ v platnost zaznamenalo soukromé právo doslova převratnou změnu po bezmála padesáti letech a je postaven hlavně na zásadě autonomie vůle. S přihlédnutím tohoto faktu a vzhledem k tomu, ţe NOZ je platný relativně krátkou dobu, věnuji mu v této kapitole první bod k vysvětlení co bylo a je smyslem a účelem moderní úpravy. 1.1 Nový občanský zákoník Smyslem a účelem nového občanského zákoníku (NOZ) je aţ na výjimky upravit veškeré soukromoprávní vztahy v jednom kodexu. Jednoduše řečeno vše v jednom, logicky a přehledně. NOZ klade důraz na naše demokratické právní tradice, jakoţ i na principy a standardy soukromého práva v Evropě. Hlavními inspiračními zdroji pro úpravu obligačního práva v novém občanském zákoníku byly zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT, Principy evropského smluvního práva (PECL), projekt Evropského zákoníku o smlouvách (CEC) a zahraniční zákoníky i v současnosti aplikované, zejména švýcarský, německý a také rakouský, italský a nizozemský. Konkrétně Čtvrtý díl NOZ věnovaný závazkům ze smluv uzavíraných se spotřebitelem vychází z mnoţství evropských směrnic. Hlavní zásady nové kodifikace jsou následující vypracovat kodexy vycházející z respektu ke středoevropskému právnímu myšlení, vytvořit zákoník srovnávající se s evropskou právní a kulturní konvencí, rozejít se s myšlenkovým světem socialistického práva. Nový občanský zákoník obsahuje 3 081 paragrafů. Převzal celou řadu pravidel upravených v jiných zákonech, které doposud platily a které vstoupením v platnost zrušil. Jedná o více 9

neţ 100 právních předpisů, například obchodní zákoník, občanský zákoník, zákon o rodině, zákon o vlastnictví bytů či zákon o sdruţování občanů atd. Snahou bylo upravit nebo zpřesnit některá pravidla, která soukromé právo do 31.12.2013 neřešilo, případně upravovalo velmi stroze, a pro praxi jsou tato pravidla potřebná. Je rozvrţen do pěti částí (Obecná část, Rodinné právo, Absolutní majetková práva, Relativní majetková práva a Ustanovení společná, přechodná a závěrečná). Podle legislativních zvyklostí se jednotlivé části zákonů dělí na hlavy, díly a oddíly. Pro lepší přehlednost kodexu byla přijata zásada, ţe jeden paragraf má obsahovat nanejvýš dva odstavce a ţe jeden odstavec paragrafu má obsahovat nanejvýš dvě věty. Ne vţdy se však danou zásadu podařilo dodrţet. Příbuzné nebo tematicky spjaté instituty jsou řazeny od jednodušších ke sloţitějším a od obecných ke zvláštním (nikoli od důleţitějších k méně důleţitým hledisko důleţitosti je totiţ relativní). NOZ se snaţí o terminologicky jednotný jazyk, tzn. ţe uţívá pro stejné pojmy stejná slova a pro různé pojmy různá slova. Například smlouva se nerovná závazek, závazek se nerovná dluh, zákon se nerovná právní předpis. Zákonná úprava občanského práva u nás byla v 50. a 60. letech minulého století budována podle vzoru a metod práva veřejného. Tyto vlivy se u nás uchovaly při utváření legislativních textů z oblasti práva soukromého dosud. NOZ se vrací k tradičnímu vyjadřování, zásadně se vyhýbá např. formulaci je povinen (vykonat, zaplatit, doručit atd.), ale volí pro vyjádření povinnosti rozkazovací způsob, např. (nechť) vykoná, zaplatí, doručí atp. Obdobně se šetří s obratem je oprávněn, namísto něhoţ se volí můţe, má právo apod. Mluví-li se o zákonech, rozumí se tím tedy jen zákony, nikoli všechny právní předpisy (pro ně se právě volí označení právní předpisy ). Výrazem zákon se rozumí jakýkoli zákon, tímto zákonem se rozumí občanský zákoník a jiným právním předpisem kaţdý zákon nebo jiný právní předpis odlišný od občanského zákoníku. NOZ se snaţí vyhnout cizím slovům. Je-li moţné nahradit cizí slovo bez obtíţí českým, preferuje se takové řešení (např. zapsaný místo registrovaný, nakládat místo disponovat, umístění místo instalace, sdělení nebo údaj místo informace apod.). Avšak v těch 10

případech, kde cizí termín v českém právu zdomácněl (např. orgán, forma, elektronický ), anebo kde jej lze pro jeho přesný význam vyuţít lépe neţ výraz původem český (např. prekluze, detence ), nechová se NOZ puristicky. NOZ sleduje důsledné rozlišení právních domněnek (vyvratitelných i nevyvratitelných) a fikcí a v tom směru volí jednotnou dikci shodnou s klasickou českou právní terminologií. Výrazem má se za to, ţe se označuje vyvratitelná právní domněnka, připouštějící důkaz opaku. Výrazem platí, ţe se označuje nevyvratitelná právní domněnka. Výrazem povaţuje se za nebo hledí se na se označuje právní fikce. 1.2 Právní princip Právní princip je jeden z nepsaných pramenů práva. Jde o jakési právní pravidlo mnohdy obecně pojmenované jako právní zásada. V podstatě se přibliţuje právnímu obyčeji s tím rozdílem, ţe obyčej vyplývá ze zvyklostí společenských a tento obecně principiální ze systému práva jako takového. Můţe mít podobu konkrétní (např. princip presumpce neviny v trestním právu) i rozsáhlejší (např. princip na spravedlivý proces). Na rozdíl od právní normy právní princip platí vţdy. V případě střetu dvou principů se poměřují dle větší míry se uplatní ten důleţitější. 1.3 Právní norma Právní norma je nejmenší, dále nedělitelná součást právního řádu, obsahující v sobě jeden konkrétní příkaz, zákaz nebo zákonné dovolení. Mohou ji tvořit tři základní části: 1) dispozice vyjádření příkazu, zákazu nebo dovolení obsaţeného v právní normě, 2) hypotéza podmínka, která omezuje platnost disposice, 3) sankce určuje alternativní (sankční) příkaz nebo povinnost pro případ, ţe osoba, na níţ se disposice vztahuje, nařízení právní normy nedodrţí. 11

Na rozdíl od právních principů se v případě střetu právní normy vzájemně vylučují, tzn. ţe se lze řídit pouze jednou z nich. 1.4 Zásada autonomie vůle Autonomie vůle, jinými slovy zásada smluvní svobody nebo smluvní volnost není nic jiného, neţ svobodné rozhodnutí ať uţ jednotlivce či obou zúčastněných stran, jaký typ smlouvy uzavře, zda-li ji vůbec uzavře, vybere si sám smluvní protistranu, dohodne si podmínky a obsah smlouvy, dobu trvání smlouvy a také moţnosti zrušení smlouvy. Ústavní soud České republiky konstatoval ve svém nálezu ze dne 7. prosince 2004 sp. zn. I. ÚS 670/02, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení ústavního soudu, svazek č. 35, rozhodnutí č. 183, s. 423 dle něhoţ: Autonomie vůle, specificky ztělesněná v autonomii smluvní, tj. ve volnosti uzavírání smluv, nemůţe znamenat pouze volnost výběru typů smluv, výběru spolukontrahenta, utváření obsahu smluv, volnost formy, ale znamená i moţnost svobodně se dohodnout na zániku smluvního vztahu a na případných následcích dvoustranné dohody o zrušení smlouvy. Hlavní důvody neplatnosti nalezneme v 581-583 NOZ. Z výše uvedeného vyplývá, ţe kaţdý můţe jednat na základě vlastní vůle, ovšem ne ve všech případech. Pouze tam, kde nás neomezuje zákon. Mantinely nalezneme v čl.2 odst.3 Listiny základních práv a svobod, který říká: Kaţdý můţe činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, ţe princip autonomie vůle je skutečně zásadním pilířem v soukromém právu a nejen v České republice. Nový občanský zákoník se smluvní svobodě široce věnuje v 1725 ve větě druhé: V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Dle 559 má kaţdý právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. Následující 560 však nařizuje písemnou formu právního jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakoţ i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší. 12

Subjekt, který si zvolíme pro smluvní ujednání, nazýváme spolukontrahent. Výjimkou z libovolného výběru spolukontrahenta je tzv. regulovaný prodej, např. u zbraní. Omezení zákonem se týká zákonné kontraktační povinnosti nebo-li smluvního přímusu. Znamená to, ţe uzavřít smlouvu je právní povinnost. V případě nedodrţení je smlouva soudně vynutitelná soudním rozhodnutím a také je moţnost toho, kdo smlouvu neuzavřel, postihnout sankcí. Příkladem smluvního přímusu je např. Povinné ručení vozidla, smluvně můţeme kontraktační povinnost zaloţit uzavřením v tzv. Smlouvě o smlouvě budoucí. 1.5 Zásada rovnosti stran NOZ vnesl zcela jiný postoj oproti OZ z roku 1964 co se týká rovnosti stran. Dřívější úprava platná do 31.12.2013 stavěla na rovnosti obou zúčastněných stran, coţ potvrdila praxe, ţe mnohdy nelze rovnosti mezi FO a PO dosáhnout. Nově tedy nelpíme na rovnosti stran, nýbrţ na svobodné vůli a toto je ten základní moment, kdy nastupuje autonomie vůle nebo chceme-li zásada smluvní svobody. 1.6 Obecné zásady dle NOZ NOZ upravuje obecné zásady v soukromém právu v Obecné části, 1-8. Co se obecně týká závazkových vztahů, najdeme ve Všeobecných ustanoveních o závazcích 1721-1723. Úvodní ustanovení, tj. 1-8 pokládám z pohledu autonomie vůle za stěţejní a proto níţe cituji jiţ zmíněné paragrafy: 1 (1) Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. (2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. 13

2 (1) Kaţdé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichţ spočívá tento zákon, jakoţ i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. (2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, neţ jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. (3) Výklad a pouţití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti uráţející obyčejné lidské cítění. 3 (1) Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenţ nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. (2) Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, ţe a) kaţdý má právo na ochranu svého ţivota a zdraví, jakoţ i svobody, cti, důstojnosti a soukromí, b) rodina, rodičovství a manţelství poţívají zvláštní zákonné ochrany, c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těţit z vlastní neschopnosti k újmě druhých, d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny, e) vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon můţe stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleţí. (3) Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva. 14

4 (1) Má se za to, ţe kaţdá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost uţívat jej s běţnou péčí a opatrností a ţe to kaţdý od ní můţe v právním styku důvodně očekávat. (2) Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zváţení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti. 5 (1) Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, ţe je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíţi. (2) Proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost právního jednání jen proto, ţe jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána. 6 (1) Kaţdý má povinnost jednat v právním styku poctivě. (2) Nikdo nesmí těţit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těţit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. 7 Má se za to, ţe ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. 8 Zjevné zneuţití práva nepoţívá právní ochrany. Obecná a zcela na místě je při kaţdém jednání zásada opatrnosti. Máme zde také ochranu slabší smluvní strany, coţ je patrno zejména u adhezních smluv. Všeobecné zásady právních skutečností najdeme v NOZ v 545 561. 15

Adhezní smlouva Je taková smlouva, jejíţ obsah není výsledkem vzájemné dohody po určitém jednání. Princip take it or leave it ( ber nebo nech být ). Podmínky jsou přímo dány pouze jednou ze smluvních stran většinou na předepsaném formuláři a druhá strana má na výběr zda podmínky ve smlouvě takto postavené přijme či nepřijme. S těmito smlouvami se v běţném ţivotě setkáváme často, např. dodávka elektrické energie atd. 1.7 Závazkové právo smluvní Vše týkající se závazků je upraveno v NOZ v Části IV Relativní majetková práva a ta je ještě rozdělena na: Hlava I ( 1721 2054) Všeobecná ustanovení o závazcích, Hlava II ( 2055 2893) Závazky z právních jednání, Hlava III ( 2894 2990) Závazky z deliktů, Hlava IV ( 2991 3014) Závazky z jiných právních důvodů. Na rozdíl od závazků z protiprávního činu (deliktu)* nebo tzv. jiné právní skutečnosti dle 1723 (1), se vţdy jedná o dvoustranné právní jednání zaloţené na konsensu (tj, vzájemném souhlasu). Neexistuje-li zvláštní právní úprava, ustanovení 1723 (2) se vztahuje i k závazkům vzniklým z důvodu jiných právních skutečností. Dle právního důvodu vzniku dělíme závazková práva na: smluvní (ex contractu), deliktní (ex delicto). Analogicky je pak rozdělujeme na: kvazikontraktní (kvazikontrakt = konsenzus obou stran), kvazideliktní (kvazidelikt = zavinění). 16

Význam slova kvazi je v překladu zdánlivý/jakoby a v tomto kontextu jej chápeme jako závazek vzniklý jakoby ze smlouvy nebo deliktu, kdy vţdy chybí jedna podstatná záleţitost. 1.8 Zásada pacta sunt servanda Pacta sunt servanda = smlouvy se mají dodrţovat. Tato zásada je další stěţejní a to nejen v oblasti soukromého práva. Odkaz najdeme v 3 odst.2 písm. d) NOZ: daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny a 1759 NOZ říká: Smlouva strany zavazuje. Lze ji změnit nebo zrušit jen se souhlasem všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů.. Dalšího srovnání se dočteme v čl. 1 odst.2 Ústavy České republiky: Česká republika dodrţuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. 1.9 Zásada bona fides Bona fides = zásada dobré víry. Předpokládáme, ţe subjekt při svém jednání vychází z osobního přesvědčení, které dokáţe objektivně odůvodnit, ţe jedná v právu. Je-li někdo přesvědčen o opaku, je na něm, aby nedostatek dobré víry dokázal. NOZ tuto zásadu hojně ochraňuje v 7: Má se za to, ţe kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře., v 2005 (1): Odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře. ochrana třetích osob jednajících v dobré víře v případě odstoupení od smlouvy., v 3004 (1): Obohacený, který nebyl v dobré víře, vydá vše, co obohacením nabyl, včetně plodů a uţitků; rovněţ nahradí uţitek, který by ochuzený byl získal.. 17

1.10 Zásada boni mores Boni mores = dobré mravy. Podle této zásady posuzujeme chování lidí. V NOZ jsou dobré mravy ukotveny ve více ustanoveních: v 2 odst. 3, který říká: Výklad a pouţití předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a vést ke krutosti a bezohlednosti uráţející obyčejné lidské cítění., v 580: Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakoţ i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyţaduje, v 588: Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 1.11 Zásada nemo turpitudinem suam allegare potest Nemo turpitudinem suam allegare potest = nikdo se nemůţe s úspěchem dovolávat své nepoctivosti. Tzn. Ţe nikdo nemůţe mít prospěch ze svého protiprávního jednání, které bylo v rozporu s dobrými mravy. Zastoupení paragrafů v NOZ v 6: Nikdo nesmí těţit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těţit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu., v 8: Zjevné zneuţití práva nepoţívá právní ochrany.. 1.12 Smlouva Smlouva je klasickým, nejčastěji uţívaným, mnohdy hlavním důvodem vzniku závazku či závazků. Smlouvou lze zrealizovat potřeby smluvních stran z různých důvodů, např. osobních, hospodářských aj. Smlouva je zaloţena na některých obecných zásadách, ovšem neúčinkuje přímo normativně. Uplatňuje se skrze výklad právních předpisů a je dotvářena soudcovským právem. Zúčastněné strany smlouvy se řídí NOZ 1724 (1), který doslovně říká: Smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. Toto ustanovení 18

se vztahuje také na výsluhy (tj. výsluhový příspěvek určený pouze příslušníkům bezpečnostního sboru nebo Armády České republiky) a společenské úsluhy (tj. běţnou sousedskou či přátelskou výpomoc, která však není právním jednáním a a ni nezakládá ţádný právní vztah). 1.13 Závazek Z hlediska systematiky jsou nově závazky z právních jednání správně zařazeny před ustanovení o závazcích z deliktů. Závazek vzniká mezi dvěma či více konkrétními subjekty na základě právní skutečnosti, kterou je nejčastěji vícestranné právní jednání, převáţně smlouva nebo dohoda. Jedná se o relativní právní vztah (relativní majetkové právo), ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění jako na pohledávku a dluţníkovi jako straně druhé povinnost plnit povinnost právo věřitele splněním dluhu uspokojit ( 1721 NOZ). S ohledem na smluvní volnost a na dynamiku těchto vztahů dochází k tomu, ţe v podobě, ve které vznikly, často nemusí trvat aţ do konce. Strany závazkového právního vztahu tedy mohou provést jejich změnu, aniţ by daný závazkový vztah musel zaniknout. Tato změna můţe být uskutečněna v subjektech (na straně věřitele či dluţníka) nebo v obsahu závazkového právního vztahu. Institutů umoţňujících změnu závazkového právního vztahu je v současné právní úpravě občanského zákoníku hned několik. Mezi běţné patří zejména postoupení pohledávky či převzetí dluhu. I přes to, ţe nová právní úprava změny závazků vychází z minulého OZ, tak v ní najdeme jednak několik změn a také zcela nové instituty, mezi které lze zařadit zejména postoupení smlouvy či převzetí majetku. NOZ upravuje změnu závazků v ustanovení 1879 aţ 1907. 19

2 Prameny právní úpravy smluvní autonomie 2.1 Prameny autonomie vůle v historii 2.1.1 Středověk Jiţ ve středověku najdeme první zmínky o principiální zásadě autonomie vůle, která je spojena se zrodem práva mezinárodního. Počátky zrodu pokusu nastavit pravidla, kterými se bude řídit obchodní jednání, byly při obchodování v přístavních městech na severu Itálie ve 13. a 14. století. Dle dostupné literatury byl otcem tohoto konceptu francouzký právník Dumoulin (1501-1566), který upřednostnil subjektivní úmysl stran určit si právo rozhodné před právem místa (locus contractus). Tato jeho myšlenka byla v Evropě dále rozvíjena v souvislosti s formováním mezinárodního práva soukromého. 1 2.1.2 Raný novověk Celkově novověk znamená dobu převratných změn společenského, kulturního a ekonomického charakteru. V období renesance převaţovala myšlenka obdivu a respektu k člověku a s tím souvisel důraz na svobodu člověka a individualismus. Renesanční humanismus kladl důraz na úlohu člověka ve společnosti, zejména to, ţe jednotlivec koná na základě svobodné vůle. 2 Uvádím tři přirozenoprávní teoretiky, kteří se svobodou člověka zaobírali. Holandský právník Hugo Grotius (1583-1654) zastával názor, ţe autonomie vůle je moc nad sebou. 3 Anglický filozor Thomas Hobbes (1588-1679) byl další teoretik, který chápal právo jako svobodu, jíţ má kaţdý, aby uţíval své schopnosti podlesvého zdravého rozumu. 4 1 NYGH, Peter. Autonomy in international contracts. New York: Oxford University Press, 1999, str. 3 a násl. 2 ADAMOVÁ, Karolina a Ladislav KŘÍŢKOVSKÝ. Dějiny myšlení o právu. 1. vydání. Praha: EUROLEX BOHEMIA a.s., 2007, str. 95 3 totéţ, str. 98 4 totéţ, str. 102 20

2.1.3 Osvícenství I ve druhé polovině 18. století, tj. v období Velké francouzské revoluce, změny ve společnosti pokračovaly. V současnosti je stále Velká francouzská revoluce symbolem vítězství svobody. Francouzští osvícenští filozofové (Voltair, Denis Diderot a Jean-Jacques Rousseau) vyzdvihovali sílu rozumu a svobodu člověka. Střední vrstva obyvatelstva posilovala a formovala se inteligence lidu. Důraz kladli na neomezenou svobodu myšlení a vědecky podloţená fakta.vznikla Deklarace práv člověka a občana o sedmnácti částech, díky níţ došlo k ukotvení mnoha ideových hodnot a práv, po kterých občané volali. 5 Např. Článek 1: Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech nebo Článek 3: Svoboda spočívá v tom, ţe kaţdý můţe činit vše, co neškodí druhému. Za připomenutí stojí také pár slov o německém filozofovi a profesorovi Immanuelu Kantovi (1724 1804). V jím sepsaném díle Kritika praktického rozumu ohraničuje vztah mezi svobodou a morálkou. Tvrdí, ţe bez svobody by morálky nebylo a morálka je podmínkou pro uvědomění si svobody. Autonomii vůle povaţuje za jediný princip všech morálních zákonů. Zmiňuje téţ heteronomii vůle, tzn. ţe ideály dobra a etiky jsou nařizovány zvenčí. Heteronomie vůle odporuje principu autonomievůle, a stejně tak principu mravnosti. 6 2.2 Prameny autonomie vůle současnosti Autonomie vůle je stěţejní zásadou soukromého práva. Zásada autonomie vůle vychází z předpokladu, ţe subjekty soukromého práva mohou vstupovat svobodně ze své vůle do soukromoprávních vztahů a sjednat si většinu práv a povinností, nejsou-li v omezeni zákonem. Uvedená zásada vyplývá z obecnější zásady legální licence vyjádřené v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, která stanoví, ţe co není zákonem zakázáno, je dovoleno. 7, 8 Smluvní svobodu zakotvuje nový občanský zákoník ve větě druhé 1725: V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její 5 HROCH, Miroslav a Vlasta KUBIŠOVÁ. Velká francouzská revoluce a Evropa: 1789-1800. Vyd. 1. Praha: Nakl. Svoboda, 1990, str. 9 74 6 KANT, Immanuel. Kritika praktického rozumu. Vyd. v tomto překl. 1. Překlad Jaromír Louţil. Praha: Svoboda, 1996, str. 6 a násl. 7 ČESKO. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, čl. 2 odst.4 8 ČESKO. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 21

obsah. V 1746 odst. 2 pak zákoník dává prostor pro vznik tzv.nepojmenovaných smluv: Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. Projevem autonomie vůle je i preference dispozitivních norem v občanském právu, kterou zakotvuje ust. 1 odst. 2: Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. 22