ÚVODEM y Jiří Suchý: Ano, psal se rok 1935 a mně byly čtyři roky, když se u nás doma zpívala ta písnička. Netušil jsem kde se vzala, netušil jsem, kdo ji složil, netušil jsem totiž ani to, že písničku musí někdo nejdřív složit a pak teprve že je. Vím jen, že se v ní zpívalo o tom, že dlouhá čouhá z kamen ruka a trhá kalendář. Byla to písnička poněkud strašidelná a možná, že jsem se jí trošku bál, ale spíš ve mně vyvolávala bujení fantazie. Všechno jsem si představoval a vnímal jsem to tajemno, které jsem si nejdřív vysnil. Ruka čouhající z kamen trhala listy kalendáře, a když dotrhala jeden kalendář, načala druhý a tak to šlo až do roku 1938, kdy jsem se dověděl o tom, kdo že byli její autoři. A teprve po válce jsem mohl třímat gramofonovou desku s tou písní v ruce začaly vycházet všechny písničky V+W a já jsem je kupoval a kupoval, ač chud. Obětoval jsem peníze, které jsem dostal na oběd, a při poslechu těch písniček jsem zapomínal na hlad. Praskání nahání strachu člověku v nočním chladu, znělo z gramofonu a praskání se dostavilo na ohrané šelakové desce záhy, ale to už ty písničky vyšly na elpíčku, pak na cédéčku a věřím, že budou vycházet i v budoucnu. Na čem, to si netroufám hádat. 7
PAN WERICH Z KAMPY Ondřej Suchý: Také mé první setkání s Janem Werichem (potažmo s Jiřím Voskovcem) se odehrálo v době, kdy mi byly čtyři roky, a zprostředkovala ho stejná písnička V domě straší duch. Také jsem se jí trošku bál a také ve mně vyvolávala bujení fantazie. Na rozdíl od svého bratra, který ji v dětství prvně slyšel nejspíš v podání našeho tatínka, já ji ve svých čtyřech letech slyšel z gramofonové desky, kterou si sourozenec tehdy zakoupil za ušetřený peníz. Podobně jako kdysi on jsem si v duchu představoval tu ruku, která dlouhá čouhá z kamen a trhá kalendář, ale na rozdíl od Jiřího snů či představ mě ve snech mých ještě víc než ta ruka čouhající z kamen děsila ve vikýři nahoře vytřeštěná tvář, tím spíš, že se na mě šklebila pokaždé jinak. A pojednou mi bylo už deset a já trávil prázdniny u tetičky v Karlových Varech, kde se tou dobou konal filmový festival, a najednou jsem tam stanul tváří v tvář panu Werichovi, který mě tak krásně děsil svou písní ve věku předškolním. Když jsem jej uviděl sedícího před kavárnou Elefant, běžel jsem do nedalekého papírnictví a koupil si tam pohlednici s jeho portrétem. Byl na ní vyfotografován s tmavým knírem, zatímco u kavárny seděl vousatý císařův pekař. Vystál jsem si frontu sběratelů autogramů a podal jsem obdivovanému herci pohlednici. Podíval se na ni a vážně mi povídá: Co je to za šlechtice? To jste vy. Ne, to nejsem já, to já nepodepíšu. Pode mnou se rozklepaly podkolenky a třesoucím hlasem jsem se pokusil o odpor: Ale oni to tam píšou, že jste to vy! Jan Werich povytáhl obočí: Ukaž, voni to tam píšou? No jo když to tam píšou, tak holt to musím podepsat A teprve pak se mi na pohlednici podepsal. Odpotácel jsem se poněkud vyděšen; v tom věku jsem ještě nemohl vědět, že jsem se stal obětí jednoho z mnoha Werichových vtípků. Když za ním o pár dní později přišel můj bratranec, sedmnáctiletý začínající novinář Ivan Soeldner, který se rozhodl, že s ním napíše rozhovor pro karlovarské noviny Stráž míru, vrátil se ze setkání s jiným 8
ÚVODEM úsměvným zážitkem: Když prý předstoupil před Jana Wericha a požádal ho o rozhovor, byl otázán, pro jaké že noviny to má být. Hrdý reportér se představil: Prosím, já jsem ze Stráže míru! Panu Werichovi mírně poklesla čelist, změřil si mladíčka od hlavy k patě a pak vážně dodal: To tedy máte co hlídat! Tolik pár slov na úvod, jak vstoupil pan Werich z Kampy do mého života. Co je to za šlechtice? když to tam píšou, tak holt to musím podepsat 9
zlom pan werich z kampy 6.0 9/15/11 12:13 AM Str. 10 Kostýmy V+W z jejich první hry Vest Pocket Revue, které nám věnoval Filip Voskovec, můžete dnes přijít obdivovat do divadla Semafor, Praha 6, Dejvická 27. (JS) 10
VZPOMÍNÁNÍ JIŘÍHO SUCHÉHO y Jan Werich člověk podle někoho přeceňovaný, podle jiného nedoceněný, podle někoho konformní ke komunistickému režimu, podle jiného statečný odpůrce téhož režimu, různých přívlastků se mu dostávalo, mnohdy protichůdných, a on zatím žil na Kampě ten svůj život výjimečného člověka, kterého nebylo možno zařadit do nějaké kategorie, protože pořád někde vyčníval a tím popouzel. Nebo si tím získával obdiv. Jak u koho. Zažil jsem ho jako klauna s kulatou hladkou tváří i jako svérázného vousatého myslitele, zírajícího na dění kolem a komentujícího toto dění způsobem podle někoho arogantním, podle jiného obdivuhodně trefným. Mnohý z těch, kdo ho blíž poznali, neodolal a podal o tom písemné svědectví, které pak odevzdal nakladateli nebo Státní bezpečnosti, jak kdo. Knih o něm vyšla řada a určitě i slušná řada udání leží ve svazcích StB. Komunistický režim ho obdařil titulem národní umělec, aby ho po čase nenechal to národní umělectví provozovat, jak zněla Werichova slova. Dodnes se o něm mluví s obdivem i s pohrdáním, jak to často postihuje osobnosti, na které se nedosáhne, a proto je třeba vytvořit si jejich atrapu v přiměřené velikosti, a tu pak buď oslavovat, nebo se do ní strefovat. Těch, kteří si ho vážili a kteří ho ctili, bylo vždy hodně, a to poněkud brzdilo ty druhé, takže považovali za výhodnější svůj názor nezveřejňovat jen občas to některý už nevydržel, a tak se objevil v novinách 11
PAN WERICH Z KAMPY či v časopise článek, filipika, pamflet, a já se nikdy nemohl zbavit dojmu, že autor měl dobrý pocit z toho, že předvedl společnosti, jak i on je vlastně veliký, když si troufne. Já zase občas nevydržel k takovým článkům mlčet a ozval jsem se. Dělal jsem Janu Werichovi obhájce a bylo to velice snadné, protože on mi celým svým životem dodal dostatek argumentů. Ostatně jeden z mých ohlasů na pokus znectít Jana Wericha vám tu předložím. Byl otištěn v Lidových novinách. Obhajoba aneb můj dárek Janu Werichovi k narozeninám Právníkem byl JUDr. Jiří Šlitr a jemu by spíš příslušelo, aby dělal advokáta Janu Werichovi, ale není tu, a tak se obhajoby ujmu já. Jan Werich, stejně i Jiří Voskovec, byli jak milováni, tak napadáni. Jako jejich obhájce bych si troufl napsat knihu důkazů v jejich prospěch, ale to bych musel občas polemizovat s lidmi, se kterými se polemizovat nedá, protože se nechce. O jejich předválečné a válečné působení bych se musel přít s fašisty, o poválečné s komunisty. Ale v současné době znám osoby, které nepatří ani do jedné z obou nesnášenlivých stran, a to už je jiná káva! Tady cítím potřebu svůj hlas pozvednout. Dejme tomu Ivan Mládek. Talentovaný písničkář a humorista byl první, komu jsem se smál, když počáteční vlna popularity S+Š odeznívala a následovalo čekání na nástupce. Ten se nechává občas slyšet, a jeho slova na adresu V+W svědčí o tom, že za a) Voskovce a Wericha upřímně nemá rád a za b) že mu nebylo dopřáno jim porozumět. Není ostatně jediný, o nichž si myslím, že se mýlí. Vytýká se oběma klaunům, že se exponovali pro komunismus, ale přímo o komunismus těm dvěma nikdy nešlo. To slovo v jejich hrách nikdy nepadlo. Pravda, sympatizovali s levě orientovanými intelektuály, ale nejsem si jist, zda by v oné době Ivan Mládek, kdyby mu bylo pětadvacet jako jim a měl stejně matné informace o socialismu jako oni, nepodlehl té utopii a nepřipojil se k levě smýšlejícím, a dlužno 12
VZPOMÍNÁNÍ JIŘÍHO SUCHÉHO dodat, že k předním českým umělcům. Pozoruhodné je, že mnoho těchto umělců, když po válce pocítili výdobytky socialismu na vlastní kůži a poznali pravdu, se ocitlo na opačné straně. Někteří emigrovali (Voskovec), jiní se dostali do kriminálů, někteří předváleční leví umělci se postavili proti režimu tak zásadně, že za to byli stranou potrestáni smrtí (marxistický estetik a historik Záviš Kalandra), jiní byli umlčeni (Seifert, Holan), velmi levicový intelektuál Teige byl uštván k smrti. Umlčen byl posléze i Jan Werich, který, když viděl, že s touto mocí se nedá jednat, urážel socialistickou vrchnost tvrdě a otevřeně chodil jsem na ta představení a pamatuji se na ty manifestační potlesky publika, které chápalo. V tomto režimu Ivan Mládek vystupoval a bavil, což mu nezazlívám, ale jen se divím, že zrovna on se pouští do Voskovce, který raději opustil republiku, a do umlčeného Wericha, který si mně jednou postěžoval: Ani nevíte jak je hrozný, když je každej den neděle. Jsem sice národní umělec, ale co je mi to platný, když mi nedovolej to národní umělectví provozovat. Jan Werich koncem sedmdesátých let 13
PAN WERICH Z KAMPY Je to tak trochu nespravedlivé, že se tady pouštím zrovna do Ivana Mládka, když názory podobné těm jeho vytrysknou občas i z jiných hlav, ale trochu si za to může sám, protože tak zeširoka jako on v Reflexu se nepustil do V+W dosud nikdo, a co bych byl za fandu, kdybych to nechal jen tak, to snad uzná i on. Nebudu už tady příliš zevrubný snad jindy a jinde ale ještě si neodpustím hájit humor V+W. První humor v naší poválečné, čerstvě vzniklé republice, který měl literární úroveň. Ivan Mládek (už ho tu mám zas!) si, doufám, uvědomil, že jeho někdejší výrok hlavním měřítkem humoru je smích je, decentně řečeno, zavádějící. Víte, jak srdečně se smáli esesáci v koncentračním táboře, když proti sobě postavili dva vězně a ti se museli navzájem mlátit tak dlouho, až jeden z nich ne, nechci pokračovat, vybral jsem pro názornost trochu silný argument, ale mohl bych posloužit dalšími, prostšími: stál jsem tehdy na té estrádě u kontrabasu a díval se, jak nevalný komik dosti neuměle zesměšňoval prezidenta USA za to, že posílá na naši vzkvétající vlast letouny s mandelinkou bramborovou. To byste koukali, jak se družstevníci smáli! Ne, smích nemůže být měřítkem humoru prosťáček se dovede smát i tomu, jak někdo upadne. A těm, kteří prohlašují, že se humoru V+W nesmáli, lze jen dodat, že se mu smáli jiní. Na jedné karikatuře zobrazil Adolf Hoffmeister diváky štamgasty Osvobozeného divadla. Směje se tu Karel Čapek, Langer, Seifert, Hora, Vančura, Šalda a další. Že by všichni ti zobrazení tu tleskali, protože byli prostoduší? Jsem jeden z těch, kdo se dokážou radovat i ze stylizace vět, kterou ti dva klauni ovládali, a dodnes ji vnímám a chápu, i když doba silně v téhle oblasti přitvrdila: hříčka lano-li nenapne-li se už dnes dav nerozřehtá, protože se v ní nenachází ani náznak nějaké prasárny ani jediný drsný a společensky neúnosný výraz ani snaha po nějakém dvojsmyslném posuňku, nikdo tu není napadán, nikdo zesměšňován, takže čemu se smát? Ale mohu vás ujistit, že pořád ještě existuje dosti početná menšina, která poetiku humoru V+W ctí a chápe. A kdybych měl vypočítávat, kdo to všechno je, padla by tu i velmi úctyhodná jména. 14
VZPOMÍNÁNÍ JIŘÍHO SUCHÉHO Když jsem si to tady já, chodící fanklub Jana Wericha, tak radikálně vyříkal s Ivanem Mládkem, neměl bych zapomenout, že rovněž pan Slomek neprojevil v tomto ctihodném listu aspoň standardní dávku vkusu, když v době, kdy si připomínáme jubileum Jana Wericha, usoudil, že je to nejvhodnější příležitost se o tohoto člověka otřít. A mimochodem, ta poznámka o hlídačích kulatých výročí je mi nepochopitelná. Zapomenout na osobnost tak velikou, že troufám si říct převyšuje svým významem i samotného Slomka, by bylo velmi nezdvořilé a stálo by za výtku. Naštěstí každý kulturní národ je hlídačem kulatých výročí a je jím i UNESCO, tak co. y Tak takhle jsem se svého času pouštěl do těch, kteří osočovali Jana Wericha. Jinak pan Mládek hraje dobře na banjo a pan Slomek nevím, co teď dělá, ale třeba to taky dělá dobře. Ovšem obhájce jsem nedělal jen já Janu Werichovi, dělal ho i on mně. Zatímco já jsem se ho zastával před autory nactiutrhačných článků, on se zastával mě před Jiřím Voskovcem. Ten mě totiž rád neměl, a sice proto, že jsem mu byl nesympatický. Netušil jsem to, protože jsme si psali dopisy, telefonovali jsme si a vždycky byl ke mně vlídný. Nikdy mi nedal znát svou averzi vůči mé osobě inu džentlmen a nebýt toho, že vyšly tři knihy s korespondencí V+W, nikdy bych se o ní nedověděl. V dopisech Janu Werichovi se ale několikrát do mne pořádně obul. Jiřího Šlitra, se kterým se znal osobně, oproti tomu miloval. Kdykoliv přijel do New Yorku někdo z Prahy, vyptával se ho na mě a se svým názorem se netajil. Ne vždycky se však setkal se souhlasem. Josef Škvorecký se před časem o takové schůzce rozepsal a píše v tom smyslu, že Jiří Voskovec nepochopil, že nejsem jejich imitátor, ale pokračovatel, který vyšel z jejich poetiky, jde si však dál svou vlastní cestou. 15
PAN WERICH Z KAMPY A pak přijel do New Yorku Jan Werich. A zase došlo na Semafor. Jiří Šlitr ve Voskovcových očích obstál, já ne. Nevím, co mu o mně Jan Werich řekl, ale po té návštěvě jsem dostal od Voskovce dopis a v něm stálo: To se ví, že vím o Vaší práci čtu o Vás, lidi mi o Vás píší a vyprávějí a hlavně (což ovšem pro mne platí nejvíc) mi o Vás podrobně a s uznáním referoval minulé léto Jan Werich. Od té Werichovy návštěvy byly Voskovcovy pěkné dopisy nejen pěkné, ale i srdečnější, a čeho si cením nejvíc, je poznámka na okraji nádherného dopisu, který mi zaslal při odchodu Jiřího Šlitra z tohoto světa. Voskovec, který psal svého času Janu Werichovi o tom, jak jsou mé texty chabé, náhle píše: Mluvě o Zubaté, Vaše verše o smrti jak mi v různých tiskovinách došly jsou velmi znamenité. Jste básník a stále rostete. Sláva! Myslím, že za toto Voskovcovo uznání vděčím hlavně Janu Werichovi. Je jasné, že od té doby obhajuji na oplátku Jana Wericha, kde se dá. Není však těch příležitostí k hájení mnoho. Poslední dobou si na něj už troufne málokdo. A teď na závěr této úvodní statě: Myslím si, že považovat Jana Wericha za kontroverzní postavu by bylo scestné. Byl pouze unikátem, jediným svého druhu; nikdo by nedokázal být dokonalejším Janem Werichem, než byl on sám. Takovým lidem se říká osobnosti, a pokud někdo chce soudit jejich nedostatky, měl by nejprve zdolat barikádu jejich zásluh. A nebylo by mu na škodu porovnat nejprve jejich zásluhy se zásluhami svými, a teprve pak, uzná-li je za rovnocenné, zaútočit. Když si to spolu rozdávali G. K. Chesterton s G. B. Shawem, byl to souboj rovného s rovným a takový souboj je pro přihlížející zážitkem a i pro oba zúčastněné měl určitý význam, zatímco když se pustí do Jana Wericha takoví nechám si ta jména pro sebe, nechť počítají s tím, že z toho souboje nevyjdou dobře. 16