Pohádky a pověsti z Lužických hor

Pohádky a pověsti z Lužických hor

Vydala: Společnost pro Lužické hory V rámci projektu Ekologická výchova pro všechny generace, reg. číslo: 100142623, financovaného z Programu na podporu přeshraniční spolupráce mezi Českou republikou a Svobodným státem Sasko. Partneři projektu: České Švýcarsko o. p. s. Naturschutzzentrum Oberlausitzer Bergland Ilustrace: Eva Štruplová Texty: Mgr. Vít Štrupl Poděkování za pomoc s texty pohádek Elišce Petříkové. Poděkování: za významnou pomoc při překladu do německého jazyka Rahel Blumenschein.

Pohádka o ztracených sojkách Na vysokém dubu uprostřed lužických lesů měla své hnízdo sojka. Jednoho jara se v něm objevilo pět krásných vajíček a netrvalo dlouho a z hnízda vykukovalo pět ptačích hlaviček. Ptáčátka se hlásila o jídlo a sojka se měla co ohánět, aby jejich věčný hlad včas zahnala. Každé ráno odlétala shánět kdejaká semínka, kterými pak své děti krmila. Když byla bříška ptáčátek plná, učila je maminka jak používat křidélka k letu, jak kličkovat mezi stromy a další důležité dovednosti. Ptáčátka věděla, jak vypadá okolí hnízda a jak se vyhnout všelijakým nástrahám lesa. Mladé sojčičky rostly jako z vody. Už s maminkou odlétaly na delší výpravy do lesa za potravou a poznávaly krásu hlubokých lesů. Samy se však nikam z hnízda vydávat nemohly. Pokaždé když maminka hnízdo opouštěla, kladla jim na srdce, aby byly hodné, nehádaly se, nikam z hnízda nevylétaly a čekaly, než se vrátí. Přeci jen ještě neměly dostatek zkušeností a neznaly les tak dobře, jako zkušená sojka. Jednoho dne, když maminka opět odletěla najít pro své děti ta nejlepší semínka, strhla se v hnízdě mezi malými sojkami hádka. Tenkrát to slyšel snad celý les, jak na sebe v hnízdě štěbetaly. Jednu trápil velký hlad a vyčítala ostatním, že jí snědly poslední semínka. Další se zdálo, že se v hníz- 3

dě moc mačkají. Ostatní si zas myslely, že je maminka moc dlouho pryč a že by jí mohly letět naproti. A tak všechna ptáčata vyletěla z hnízda a rozletěla se do všech světových stran. Když se maminka sojka vrátila zanedlouho do hnízda, našla ho prázdné. Bědovala, že děti jejích rad neuposlechly a hnízdo opustily. Marně pak létala lesem a volala na ně. Nikdo jí z hlubokého porostu neodpovídal. Myslela si, že se děti slétnou zpět na hnízdo do tmy nebo až budou mít hlad. Čekala den, dva, týden, stále je z hnízda volala, ale po jejích dětech se slehl snad celý les. Sojka si vyčítala, že dětem les dost podrobně neukázala, a že ty teď nemůžou najít cestu lesem zpět k hnízdu. Vzpomněla si, že kdesi daleko, v lese kde vyrostla, zahlédla květinu, která připomínala její zobáček. Vydala se proto do dalekých lesů, kde nasbírala semínka této rostliny, a ty pak sypala kolem hnízda a v lese, kde se její ptáčata ztratila. Květiny byly celé očarované jejím velkým smutkem a steskem po dětech. Když pak vyrostly a začaly kvést, stáčely se jejich nachové květy podobné žežulčímu zobáčku směrem k hnízdu a ukazovala ztraceným ptáčatům cestu k mamince. Zda se tenkrát ptáčci k mamince vrátili, nevíme, ale dodnes při toulkách Lužickými horami můžete najít květinu s nachovými kvítky podobnými ptačím zobáčkům. Dneska květině říkáme pětiprstka žežulník. 4

O vodníčku Kýchálkovi Na březích řeky Nisy panoval kdysi čilý ruch. Slyšet tu bylo šumící vodu, jak skákala přes kameny a padala z jezů, vodní ptáky a jiná zvířata žijící v blízkosti řeky a tůní, a v neposlední řadě to byl i klapot mlýnských kol. Mlýnů se po vodním toku našlo hned několik. Takový jeden stával i v Hrádku a bydlel v něm mlynář s manželkou a dcerami, Ančí a Mančí. Na mlýně nepřebývala ale jen mlynářova rodina. Jak to tak vždy bývalo, k pořádnému mlýnu patřil i vodník. Ten dokázal mlynářům práci pěkně urychlit, to když při mletí obilí pomohl roztočit mlýnské kolo do vysokých obrátek, ale i uškodit, když mlýnský náhon zanesl žabincem a kolo se otáčet přestalo. Na hrádeckém mlýně přebýval vodníček malý, takový zagroškudla. Často stonal a mlynářka říkala, že je neduživý, a že si ho musí hýčkat, aby jim neodešel někam, kde voda není tak studená a podnebí tak nepříznivé. Ančí a Mančí, holčičky ze mlýna, měly ve vodníčkovi velkého kamaráda a kumpána na kdejaké hry a radovánky. Stavěli společně na řece malé hrázky a vodníček jim do tůněk naháněl pstruhy. Pomáhaly vodníčkovi vybírat z řeky naplavené větve a klacíky a on jim 5

zase na oplátku pomáhal máchat prádlo a zalévat záhonky u domu. Jedna věc však vodníčka tížila. Každý správný vodník přeci musel umět pořádně roztočit mlýnské kolo. Ne však silou, na to nejsou vodnické ruce dělané. Zkušení vodníci uměli mlýnské kolo roztočit pohledem, nebo nějakou zaříkávačkou. On ať se ale snažil sebevíc, nemohl přijít na to, jak. A nebyl, kdo by mu poradil. Ještě o to horší to bylo teď, v období po žních. Sedláci se sjížděli ke mlýnu s obilnými pytli, v náhonu bylo ale vody sotva po kotníky a kolo se točilo tak líně, že stačilo semlít jen třetinu, co bylo třeba. Mlynář se trápil, protože nevěděl, jak práci urychlit, pracoval dnem i nocí, a přeci semlít včas nestihl. Brzy se to mezi sedláky rozkřiklo a práci si zadali na jiných mlýnech. Vodníček smutně pozoroval ztrápeného mlynáře chodícího kolem náhonu bez nálady. Taky Mančí s Ančí byly mrzuté. Tatínek už jim dlouho sliboval, že půjdou společně na pouť, až budou po žních vydělané peníze. Vodníček se holčičky snažil rozptýlit aspoň hrami. Oblíbená byla schovávaná na seníku, to pak ale vždycky vodníček kýchal, protože měl sennou rýmu. Uplynul podzim a přišla zima. Náhonem přestala téct voda a na mlýnském kole trčely rampouchy. Mančí s Ančí se vydaly na kopec za dům sáňkovat a pak stavěly sněhuláka. A v patách za nimi jim byl vod- 6

níček. Marně mu říkaly, že se nastydne a bude mít zase rýmu a kašel. On ale nedbal a dál po nich házel sněhovými koulemi a shazoval jim z hlavy čepice. Ještě neuplynula ani hodina a vodníček už kýchal a smrkal o stošest. Tak dost, zavelela Ančí. Teď půjdeš s námi do mlýna a pěkně se zahřeješ, jinak to zase odmarodíš. A už ho táhly do světnice. Mlynářka, když viděla vodníčkův červený nos, bylo jí vše hned jasné. A už chystala pro holčičky i vodníčka lipový čaj, chystala jim místo u kamen a k nohám jim kladla káď s teplou vodou. Ve světnici byl i mlynář a se založenýma rukama pozoroval z okna rampouchy na mlýnském kole. Hepčíí! zadunělo světnicí. To vodníček mohutně kýchnul. A v tom se mlýnské kolo zprudka pohnulo. Mlynář vyskočil ze židle. Viděli jste to? V náhonu ani kapka vody, leda tak led a sníh, a kolo se točí! Hepčííí! ozvalo se znovu od kamen. A opět se kolo roztočilo. Kýchni ještě jednou, vodníčku, zaprosil mlynář a otočil svůj zrak opět směrem k mlýnskému kolu. Hepčíí! rozlehlo se světnicí. Točí, ono se točí, když kýcháš! Aby se i vodníček přesvědčil, ještě několikrát mohutně kýchnul a kolo se otáčelo už jak o závod. Všichni se radovali, jak od kola odlétaly rampouchy, nejvíce však vodníček, který přišel na to, jak kolo roztočit. A když na další rok přišly žně, zalezl vodníček na seník a tam kýchal a kýchal, aby se kolo otáčelo jako o závod tou největší rychlostí. Obilí od sedláků bylo semleto v pár hodinách a odměnou pro vodníčka byly rozzářené tváře mlynáře, mlynářky a hlavně jeho kamarádek Mančí s Ančí, když se vracely z pouti a nesly obrovské perníkové srdce. Pro koho? No přece pro vodníčka Kýchálka. 7

Jak se Vodník, Čert a tovaryš Kuba poprali o Johanku z kovárny Stával v Hrádku nedaleko brodu domek a v něm byla kovárna. Bydlel tu kovář Mareš se ženou a třemi dětmi. V domě s nimi přebývala ještě Johanka, kovářova neteř, dcera jeho nebožtíka bratra. Johanka pocházela z Petrovic za kopci, kde ještě donedávna bydlela v malém domku s políčkem, na kterém její otec hospodařil. Po jeho smrti ji ale maminka poslala ke švagrovi do služby. Však se taky kovářce pomocnice v domácnosti hodila. Johanka byla děvče jako květ, světlé vlasy jí sahaly až po pás, oči měla jako pomněnky a bylo to hodné, usměvavé a pracovité děvče. Nebylo divu, že se chlapcům v okolí líbila, nejvíce však Kubovi, který v kovárně pracoval třetím rokem jako tovaryš. Však i Johance se Kuba líbil. Ráda po práci v domě zašla do kovárny poslouchat strýcovo vyprávění a dívat se, jak svalnaté ruce obou 8 kovářů s lehkostí zpracovávají rozžhavený kov. Protože Johanka rostla den ode dne do krásy, netrvalo dlouho a před stavením se objevil první nápadník. A ne jen tak ledajaký. Kabát

i kalhoty celé zelené, klobouk s pentlí a v ruce kytice leknínů. Nebyl to nikdo jiný než Vodník od splavu. A bez okolků žádal kovářku o Johančinu ruku. Dát holku do mokrýho království? myslela si v duchu kovářka to by moc štěstí nenadělala. Ale Vodníka odbýt nemohla, to by mohlo pro kovářskou práci jejího manžela špatně dopadnout. Vždyť voda v kovárně je tolik potřebná na chlazení rozpálených želez. Proto se vymluvila, že Johanka nemá na nápadníky čas, je čas žní a na poli je plno práce, a ať přijde znovu po žních, to že se odpovědi jistě dočká. Ještě se ani za Vodníkem nezavřela vrátka a už stál na prahu druhý nápadník. Tentokrát si to do světnice štrádoval Čert s kyticí růží. A taky žádal kovářku o Johančinu ruku. No to je nám ale nadělení, myslela si kovářka. Nejdřív Vodník, teď přijde i samotný čertisko o Johanku žádat. Ani s ním by holka štěstí nenašla. Ale odbýt Čerta? To by taky nešlo, však je kovářské zaměstnání na ohni stejně tak závislé, jako na vodě. Proto se i Čertovi dostalo té samé odpovědi jako Vodníkovi a pozvání po žních. Dožínky se kvapem blížily a u kovářů se večer co večer vedla ta samá řeč. Když dá Johanka košem Vodníkovi, jistě jako jeho odplata vyschne studna, co zásobuje kovárnu vodou. A když odmítne Čerta, bude on se mstít tak, že zhasne v kovárně oheň, co železo roztavuje. Tak jako tak bude kovář bez živobytí. Jednoho večera přišla kovářka s nápadem. Je těžké si z obou pánů 9

vybrat, je tedy nutné, aby o ženichovi rozhodl nějaký úkol. Pak bude jasné, že nikomu Johanka přednost nedala a o budoucím muži bylo rozhodnuto spravedlivě. Při tom nenápadně kopla kovářka pod stolem do Kuby, který až doposud seděl u stolu jako zařezaný. Ten se kopancem probral a zpod stolu vykouzlil kytičku pomněnek stejně modrých jako Johančiny oči a požádal ji o ruku a pravil, že stejně jako Vodník s Čertem bude plnit úkol, který jim vymyslí. Johančino srdce se usmálo, však právě jen na Kubu si myslela. A když se Kuba odhodlal a o ruku jí požádal, bylo jí hned veseleji, i když ji čekal nelehký úkol. Musela vymyslet, v čem budou její nápadníci soutěžit o její ruku. A protože byla Johanka chytré děvče, netrvalo dlouho, a nápad byl tu. Soutěž to musela být spravedlivá, ale přesto se jí podařilo nahrát Kubovi do karet. Když se po dožínkách sešli v kovárně ve světnici Vodník, Čert a Kuba, měla Johanka už vše dobře připravené. Milí nápadníci pravila Johanka jsem velmi ráda, že jste mi projevili svou přízeň. Je velmi těžké si z vás vybrat jednoho za muže. Proto o mém budoucím manželovi rozhodnou úkoly. A protože jste tři nápadníci, budou i úkoly tři. Pojďte před chalupu, vše vám vysvětlím. Když se všichni před kovárnou shromáždili, dala se Johanka do toho. Nejprve musíte přeplavat rybník u mlýna. Pak poběžíte lesem na palouček u hájovny a přinesete mi každý hrst jahod. A až budete zpět u kovárny, kovář vám naloží na trakař kovadlinu a s tou musíte třikrát objet kovárnu. Kdo splní úkoly nejdříve a koho jahody budou ty nejchutnější, ten se stane mým manželem. Nenápadně při tom mrkla na Kubu. Start zavelela Johanka. Vodník, Čert i Kuba vyrazili jako střely k mlýnskému rybníku. A už skákali do vody. Nejprve se drželi všichni při sobě, ale brzy se ukázalo, že přeci jen nejrychlejším plavcem ze všech je Vodník. Jak by ne, vždyť ve vodě vyrostl. Kuba se však pral statečně 10

a Čert se ve vodě trochu trápil. No viděli jste snad nějakého čerta, co by měl rád vodu? V Johance byla dušička malá, když viděla Vodníka, jak si to jako první pádí do lesa na palouk, ale kovářka ji uklidňovala. Jen počkej, vždyť on zpomalí. A měla pravdu, jen co Vodník vylezl z vody a šos mu začal během vysychat, zpomaloval, a za chvíli už běžet nemohl a jen se ploužil na palouček. Kuba jeho náskok doháněl a za nedlouho ho předběhl. Nejrychleji uměl běhat Čert, však on se po světě něco nalítá, když honí hříšné duše. A tak i když z vody vylézal se značným zpožděním, na paloučku byl nakonec první. A už se všichni tři dali do trhání jahod. Vodník znalý jen puškvorce a leknínů si myslel, že nejlepší jahody budou ty zelené a už jich držel hrst v dlani. Čert si zase myslel, že nejlepší budou ty rudé jako pekelný oheň. A Kuba 11

zkušeně nasbíral tak akorát zralé a červené. Pak se obrátili na cestu zpět ke kovárně. Čert to pelášil a nikdo mu stačit nemohl. Jak se snažil udržet si náskok, zapomněl na jahody v ruce a celé je rozmačkal, byly totiž přezrálé. Vodník ztrácel na oba další běžce, protože už měl šos celý vysušený a sil mu nezbývalo. Johance bylo do pláče, když viděla Čerta vracet se z lesa jako prvního. Ale vzápětí jí srdce zase pookřálo, když uviděla na obzoru Kubu. Oba běželi, co jim síly stačily, Čert však doběhl ke kovárně jako první. Napřáhl k Johance ruku s jahodami, ale místo jahod mu z ruky vytekla červená kaše. Kuba doběhl ke kovárně až za Čertem. Předal Johance krásné jahody. Čert už se mezitím neúspěšně snažil nadzvednout a dát do pohybu trakař s kovadlinou. Kovář i jeho rodina už se tou dobou smáli. Od lesa se plazil Vodník už skoro na troud vysušený s hrstí zelených jahod, Čert se marně snažil nadzvednout trakař s kovadlinou a nadával jak ten špaček. Síly na to neměl. No a tak bylo všem brzy jasné, že vítězem může být už jen Kuba, protože ten jako jediný nadzvedl hravě trakař s kovadlinou, objel třikrát kovárnu, pak na trakař naložil štěstím zářící Johanku a jeli si k mamince do Petrovic pro požehnání. Kubův boj o Johanku si můžete každoročně po dožínkách první neděli v září připomenout na Hrádeckém triatlonu a stejně jako tři nápadníci soutěžit ve třech disciplínách. O bezhlavém jezdci Mnoho pověstí se hemží nadpřirozenými bytostmi. Podivným přízrakem, který býval k vidění v blízkosti Dolního Sedla, byl bezhlavý jezdec. Ještě před dvěma sty lety se prý ve stráních nad Hrádkem nad Nisou proháněl na černém oři. V temných nocích a mlžném oparu přijížděl až mezi domy, ze sedla koně tloukl na vrata, a šeptem prosil o chléb. Běda tomu, kdo jej vyslyšel. Byť se člověk mohl snažit pomoci z dobrého srdce, pokud temnému jezdci podal, co žádal, onemocněl těžkou nemocí. 12

Nikdo mezi horaly pořádně nevěděl, kdo oním jezdcem byl. V listopadu roku 1620 přes pohraniční hvozdy prchal zimní král Fridrich Falcký do Vratislavi. Jezdcem měl být jeden německý rytíř, který jel v králově doprovodu. Mezi lidmi se ale také povídalo o duchovi frýdlantského pána Kryštofa z Redernu. Ten po Bitvě na Bílé hoře v roce 1620 ztratil majetek, který nahromadili jeho rodiče Melchior z Redernu s manželkou Kateřinou. Sám byl z Čech vyhnán. Stejně tak mohlo jít o ducha některého z loupežníků, kterých v lesích podél staré obchodní cesty bývalo hodně. Kdo ze starých horalů měl pravdu, to už asi ale nezjistíme. O vzpurném landvachovi Slovo landvach už dnes nepoužíváme a málokdo ví, co znamená. Kdo umí německy, má to jednodušší. Rozpozná dvě slova, která znamenají zemi a strážit. Poblíž zemské hranice se pohybovaly desítky landvachů strážců hranic. Na jednoho z nich je dodnes v lese nedaleko Hrádku nad Nisou památka. Není původní, obnovila ji nějaká dobrá duše, ale stále připomíná nešťastnou událost z počátku 19. století. Od Kozích hřbetů k Hornímu Sedlu procházel při své službě jeden z hraničních myslivců, jak se také landvachům říkalo. Když na lesním rozcestí uviděl plechovou siluetu Krista na kříži, sundal ze zad zbraň 13

a s výkřikem Komu může ten plechovej Kristus prospět zamířil a vystřelil. Možná byl opilý, možná měl jiný důvod k takovému činu. Ještě než ale v lesích dozněl výstřel, vzpurný landvach padl mrtev k zemi. Lidé si vyprávěli, že to bylo z božího trestu. Místu se vyhýbali, protože ti, kteří tudy procházeli, prý ducha rouhajícího se landvacha potkávali. 14

O trpaslících na Sloních kamenech Nedaleko Jitravy, na samé východní hranici Lužických hor, z lesa vykukují bílé skály, které už z dálky připomínají skupinu slonů. Vypadají, jako kdyby pod svahem Vysoké zkameněla sloní rodina. K Bílým kamenům, jak se jim také říká, se váže pověst o trpaslících, kteří mezi skalami dlouho žili. Když si ale krajinu k obrazu svému začali přizpůsobovat lidé a lesy začaly mizet, rozhodli se trpaslíci odejít. Podle pověsti se tehdy poblíž Sloních kamenů ztratila při pastvě kráva. Mladá pastýřka ji dlouho nemohla najít. Loukou došla až ke Sloním kamenům. Tady s úžasem uviděla hledanou krávu na jedné ze skalek. Vyškrábala se za ní a na vrcholu skály užasla podruhé: vedle 15

krávy seděl malý trpaslík s dlouhými šedivými vousy. Leknutím chtěla vykřiknout, ale trpaslík jí naznačil, že se nemusí bát a vybídl jí, aby si přisedla. Pak k ní dlouho tiše mluvil. Vyprávěl jí o tom, jak zde s celou svou družinou žil. A také o tom, jak se časy mění, lidé jsou čím dál více zlí, a proto se všichni trpaslíci rozhodli odejít. Dívce, úžasem oněmělé, dal do dlaně malý klíček s kovaným očkem. Chceme, abys klíček od naší pokladnice opatrovala. Když tak uděláš, budeš se mít stále dobře. Jestli jednou nastanou lepší časy, pro klíček se vrátíme, řekl pastýřce. Dívka se osmělila a zeptala se: Kde máš všechen svůj lid, o kterém jsi mi vyprávěl? Trpaslík zvedl ruce k nebi a zvolal: Bratři, kapuce dolů! Jak trpaslíci sundavali kapuce, přestali být neviditelní. Objevily se desítky vousatých mužíčků, sedících na okolních skalách. To je můj lid. Jsi poslední, kdo nás tu viděl, odcházíme. Bratři, 16

kapuce nahoru, zavelel. Na rozloučenou podal pastýřce ruku. Trpaslíci zmizeli a jen jejich v dálce se ztrácející zpěv dával tušit, že odcházejí kamsi na sever. Když se dívka vzpamatovala, zjistila, že kráva se opět pase na louce poblíž skal. Klíček od pokladu prý schovala do duté lípy nedaleko statku. Jak jí trpaslík slíbil, žila spokojeně až do konce svých dnů. Trpaslíky od té doby u Sloních kamenů nikdo nespatřil. Klíček tak je nejspíš v lípě až dodnes. Jak pán z Grabštejna vyzrál na loupežníky V dobách dávno minulých vedla krajem Lužických hor od severu k jihu obchodní stezka, po které putovali obchodníci s povozy taženými voli či koňmi. Vozy od moře, tedy ze severu, byly naloženy kořením a solí, ty z vnitrozemí, tedy z jihu, vezly drahé kovy a látky. Živit se v těch dobách obchodem, nebylo vůbec jednoduché. Práce znamenala měsíce strávené na cestách za každého počasí, nocleh pokaždé v jiné posteli na slamníku nějakého hostince či prostě jen pod širým nebem, a především neustálý strach o náklad i holý život v temných loupeživých lesích. Takovým obávaným místem se stal i kus cesty mezi grabštejnským a lemberským panstvím v místech, kde se cesta noří do hlubokého les- 17

ního porostu a zvedá se do výšky, aby překonala zdejší hřeben. Kdysi tu pocestné před chamtivými lapky chránil hrádek zvaný Větrov. Zde žila malá skupina rytířů, kteří vozy doprovázeli na svých koních lesem, a svou přítomností odradili případná přepadení. Ovšem stalo se, že jednoho dne, zrovna když byla rytířská skupina na cestě ve službě a tudíž hrad bez obrany, pronikla skupina loupežníku dovnitř a hrad obsadila. Rytířům se pak už jejich sídlo se zavřenou bránou dobýt zpět nepodařilo. A tak přišli obchodníci a poutníci na cestě na dlouhá léta o doprovod i ochranu. Navíc se krajem šířil strach z tohoto místa, neboť zde byla loupeživá přepadení na denním pořádku, a ne nadarmo se mezi lidmi začalo místu s hrádkem obsazeným chtivými lupiči říkat Loupežnický vrch. Na jaře jednoho roku převzal grabštejnské panství po svém nemocném otci mladý pan Jiří. Byl to mladík postavy spíše menší, hubený jak lunt a síly také moc nepobral. Však se jako malé dítě hodně namarodil. Ale čas strávený tenkrát v posteli se šátkem kolem krku věnoval čtení moudrých knížek a proto měl rozumu na 18

rozdávání. Pan Jiří už roky pozoroval marnou snahu svého otce o vyčištění kraje od lapků. Kolik výprav za ta léta starý pán do lesů vypravil, a přeci všechny marně. Loupežníci na hradě, za vysokými zdmi a zavřenou bránou, vždy odolali. Lidé v panství začínali být bezradní. Okradené obchodníky a vyloupené povozy už ani nepočítali. A od mladého pána, který vypadal jak houžvička, ani pomoc neočekávali. Vždyť toho odvane ze sedla i lehký větřík říkali, jak ten by mohl s loupežníky bojovat! To ale netušili, že se mladému pánovi v hlavě rodil plán, který nepočítal s jeho silou, ale vycházel z jeho chytrosti. To léto, kdy stál před mladým pánem úkol největší, panovala v kraji 19

velká vedra. Slunce svítilo a pálilo od rána do večera, tráva na loukách schla a lidé hledali trochu stínu, aby si od horka odpočali. Pan Jiří si jednoho brzkého rána ještě před rozbřeskem místo svých šatů oblékl poustevnický šat, rozcuchal si vlasy, obličej si zamáznul trochou popela z kuchyňských kamen, vzal do ruky hůl a nepozorovaně opustil grabštejnský hrad. Kromě poustevnické hole neměl v rukou nic, ani kus chleba ani kapku vody. Vydal se svižným krokem po obchodní stezce rovnou do míst, kterým se lidé normálně vyhýbali a radši volili cestu dlouhou oklikou, tedy rovnou na Loupežnický vrch. Cesta přeci jen trvala dlouho a mladý pán začal mít brzy žízeň a hlad. Normálně v lesích přeci člověk narazí na potůček, ze kterého by se mohl napít, ne však právě v onom horkém a vyprahlém létě. Ve všech stružkách, potůčcích i potocích voda rychle ubývala, některé vyschly docela. Země všechnu vláhu za takového počasí spotřebovala. Trvalo tedy delší dobu, než Jiří jeden jediný potůček s vodou nalezl, kde mohl svou žízeň uhasit. A to bylo na samém úpatí kopce, na kterém stál hrad Větrov. Jsem tedy kousek od svého cíle pomyslil si mladý pán. Teď rozum do hrsti, kuráž do dlaní a vyrazit k bráně. Ani se nenadál, už před ní stál a už na ní klepal. Kdo tam? zaburácel hluboký hlas za branou. Chudý pocestný... znavený tím horkem, co dnes panuje. Dopřejte mi chvíli spočinutí za chladnými zdmi vašeho hradu prosím odpověděl mladý pán Jiří, k nepoznání v tom jeho přestrojení. Chvíli se nedělo nic, pak se pootevřelo okýnko ve vratech, kterým se z hradu pozoroval nepřítel před branou. 20

Na mladého pána vykoukly dvě šedivé oči z umouněného obličeje postaršího loupežníka, které si ho se zájmem prohlížely. Pan Jiří hned nastavil svou tvář zmazanou popelem, která byla z části schovaná pod kapucí poustevnického roucha. Vzápětí se zpoza brány ozval hřmotný smích. Copak nevíš, poustevníčku, kams to zavítal? Za těmito bránami bydlí houf loupežníků. U nás almužnu nehledej, ha ha ha! A s prásknutím byl průzor opět v mžiku uzavřen. I ta malá chvilka pohledu za bránu malým průzorem ale pánovi stačila. Na tváři se mu objevil náznak úsměvu. Jiří se před bránou otočil a s holí v ruce se vydal pomalým krokem po téměř neznatelné pěšince dolů z kopce do míst, kde se mohl před chvílí občerstvit u malého potůčku. Tak, a teď musím ještě jednu noc přečkat tady v lese, a pak už můžu domů, myslil si pán. Nasbíral si pár malin a borůvek k jídlu, a nedaleko potůčku si vyhlídl za kamenem skrýš ke spánku. Zmožen tím celodenním putováním za chvíli usnul. Krátce po setmění ho probudily zvuky praskajících větviček, dupot a funění...a pak najednou CÁK. Něco spadlo do potůčku. Pan Jiří byl v tu ránu vzhůru. Protřel si rychle oči, zamžoural a vykoukl ze své skrýše směrem k vodě. A bylo to přesně tak, jak si už dlouho myslel. U potůčku stála zarostlá osoba, která se skláněla nad vodou a nabírala vodu do džberu. Mladý pán se zaradoval. Letošní parné léto připravilo i hradní studnu Větrova o vodu a loupežníci musí s vědry každý den pod kopec k potůčku. To je naše šance! Jen co se loupežník obtěžkán dvěma vědry s vodou odpotácel do kopce ke hradu, vyskočil pan Jiří na nohy a pelášil nocí lesem zpět na Grabštejn, a v hlavě už si spřádal plán na obsazení Větrova. Na druhý den shromáždil mladý pán na Grabštejně nemalou skupinu rytířů, kterým ale nakázal nechat koně pěkně ve stájích a svléci těžká brnění. Rytíři se divili, co se bude dít, a když jim mladý pán řekl, že jedou dobývat Větrov, ťukali si na čela a reptali. Nejeden z nich se totiž už z podobné výpravy vracel bez pořízení. A to tehdy byli v plné síle, na koních, v brnění a plně ozbrojeni. A teď půjdou na Větrov pěšky, bez brnění a jen s mečem u pasu? No co by se taky dalo očekávat od pana Jiřího, který nemá s bojem žádné zkušenosti a meč by ani neuzvedl, že? Jak se asi dostaneme za bránu Větrova, když se nám to už tolikrát nepovedlo! pravil jeden z rytířů. Mladý pán se ale nenechal jeho řečmi dopálit a svůj plán na obsazení Větrova jim rychle ozřejmil. Po poledni už se skupina rytířů vydávala na cestu. Se soumrakem do- 21

razili pod Loupežnický vrch. Rozdělili se na dvě skupiny. Část rytířů se nepozorovaně proplazila k hradbám a zůstali skryti za keři u hlavní brány. Druhá skupina čekala u potůčku za balvanem, v místech, kde mladý pán spatřil loupežníka s vědry. Tentokrát ale nikdo neusnul a všichni byli ve střehu. Netrvalo dlouho a postarší zarostlý loupežník s vědry se skutečně objevil u potůčku. Jen co se sklonil nad hladinou a chystal se ponořit první vědro, vyskočili rytíři ze své skrýše, loupežníka přemohli a svázali. Pan Jiří pak poručil svléci loupežníkovu košili a čapku, které si sám oblékl. Jednomu z rytířů sejmul z klobouku liščí ocas, kterým byl zdoben, a rychlým pohybem si z něj kolem brady 22

vytvořil plnovous, přesně takový rezavopopelavý, jaký měl loupežník. Pak naplnil vědra vodou, nakázal druhům hlídat svázaného loupežníka, a vydal se nahoru ke hradu. Když došel k bráně, třikrát na ní zabouchal. Kdo tam? ozvalo se. Já, nesu vodu... odvětil pozměněným hlubokým hlasem pan Jiří. Loupežník za branou ani nezkontroloval průzorem v bráně, zda je tam jeho soukmenovník. Když slyšel šplouchání vody ve džberech za branou, nenapadlo ho, že by tam mohl stát někdo jiný a bránu otevřel. V tu chvíli vyskočili ze svých skrýší grabštejnští rytíři a už byli za branou. Netrvalo dlouho a všichni loupežníci byli svázaní na hromadě na malém nádvoří hradu. Nebyli totiž na boj připraveni, zrovna se povětšinou chystali ke spánku. A tak se kraj díky panu Jiřímu zbavil loupeživé party na obchodní cestě. Loupežnický vrch s hradem Větrovem ale na svých cestách Lužickými horami najdete stále. O Panenských kamenech Příběh se odehrál v dobách, kdy bylo ještě běžné v neděli nedělat a slavit ji návštěvou ranní mše svaté. Do kostela v Rynolticích, který je zasvěcen svaté Barboře, v ten sváteční den mířili skoro všichni lidé z vesnice a jejího okolí. Až na tři dívky, které se chovaly rozpustile, nic jim nebylo svaté, a zatímco ostatní byli v kostele, ony na nedaleké louce máchaly srpy, tančily a zpívaly. Aby toho nebylo málo, když šli lidé z kostela zpátky ke svým domovům, ještě se jim posmívaly. Toho rána je však stihl trest. V dálce se zablesklo, ozvala se rána a všechny tři dívky se proměnily v kámen. Hned na to se strhla bouře, vítr a déšť bičoval temena nových pískovcových skal. Panenské kameny, jak si je lidé nazvali, najdeme jen kousek od ry- 23

noltického hřbitova. Dnes je v jejich blízkosti benzínová pumpa. Ze tří skalek jsou dvě ukryté v lese, na jedné, která je vidět od silnice, je dřevěný kříž. Pláč dívek prý dodnes pomáhá napájet Panenský potok, který pramení na nedalekém Vápenném vrchu a protéká v blízkosti Panenské skály, jak se místu dnes říká. Duch pašeráka Francka V lesích mezi Hrádkem nad Nisou a Petrovicemi ještě donedávna stála borovice, které se říkalo Tobiášova. Již pár let byla zcela suchá, a tak ji v roce 2013 lesníci pokáceli. Na její místo ale vysadili strom nový, takže legendární místo, kudy chodívali pašeráci se svým zbožím, zůstane v paměti i dalším generacím. Vezměme to ale popořádku. Na stromě, který rostl na hranici grabštejnského a lemberského panství, býval obrázek sv. Tobiáše. Ještě na začátku 20. století si ale lidé lámali hlavu nad tím, proč zde obrázek visel. Nakonec se jedno- 24

mu z vlastivědných badatelů podařilo zjistit od sedelské hostinské, že borovici nechal v lese při těžbě stát její děda Tobias Kunze. Tento Tobias byl obchodníkem se dřevem. Bydlel na Dolním Sedle. Kolem roku 1800 si od grabštejnské vrchnosti pořídil kus lesa. Stejně jako dnes, i tehdy se našlo dost lidí, kteří chtěli sklízet místo majitele. A tak bylo potřeba les hlídat. Hlídky, které Tobias držel, opravdu několik zlodějů vyplašily. Jednoho dne došlo dokonce k přestřelce, při které měl Tobias Kunze velké štěstí. Kulka mu provrtala klobouk. A kdyby šla o malinko níž, lesa by si už neužil. Jako poděkování za záchranu nechal nejsilnější ze stromů stát a pověsil na něj obrázek svého patrona, svatého Tobiáše. Tobiášova borovice se v dalších letech stala důležitým orientačním bodem zakresleným v mapách. Vedly tudy také pašerácké stezky z Žitavy do Polesí a Rynoltic. O jednom nešťastníkovi, který tudy také procházel, vypráví smutný příběh. Odehrál se v době, kdy pašování bylo běžné, pašovali chudí, ale podporovali je i bohatí, protože odmítali platit nehorázná cla, která se tehdy při přepravě zboží přes hranice vybírala. V Křižanech bydlel chudý stolař Francek. Řemeslo ho živilo špatně a tak se vydal do Žitavy pro tabák 25

a cukr, aby si trochu přilepšil. Cesta tam šla hladce. Navíc nešel sám. Cestou se přidali opravdoví pašeráci z Kryštofova Údolí. V Žitavě nakoupil a pak se sám s plným batohem vracel táhlým kopcem k zemské hranici. Ostatní již byli napřed. Bez zaváhání došel až ke kapli sv. Kryštofa, stojící v lese nad Kryštofovým Údolím. Tady uslyšel hlasy a v domnění, že to jsou známí, na ně zavolal: Jak se vám šlo? Nepotkali jste cestou landvachy? Pozdě si všiml pušek, které oba muži měli na ramenou. Vrhl se na zem a prosil, aby nestříleli. Dvě rány už ale byly ve vzduchu. Landvaši, kteří hlídali hranice, se smíchem odešli, těžko říci, zda věděli, že tre ili dobře. Mrtvolu nešťastného Francka našli až druhý den náhodní chodci. V tichosti jej pohřbili přímo v lese. Od té doby se prý v Kryštofově Údolí občas objevuje duch mrtvého pašeráka. Oblečen je jako živý: dlouhý zelený kabát, nohy ovázané pytli, aby nebylo v lese slyšet praskání větviček, dokonce s těžkým batohem na zádech. Na dotazy prý neodpovídá, protože lidi nemá rád. Na pozoru se před ním mají mít hlavně lidé v uniformách, protože takoví mu vzali život. Život jednoho mladičkého vojáka má prý duch starého pašeráka dokonce na svědomí. 26