contents obsah Editorial We asked Comics Pan Aroma. Alex Huber introduces his most recent masterpeace 8c on Cima Ovest. An effigy and a detailed interview with the famous slovak climber Dodo Kopold. Jiří Švihálek shares his climbing feelings. Why bouldering is so popular? A muse. The highest wall in Eastern Alps is a favourite destination for many climbers. Albert made a tough mix-ascent in Dolomites. A short reminder, that winter is drawing near L. Uher succeeded on K2 as the second Czech in history. An unsatisfied client of one guided trip writes about a shocking adventure. Beings in my heart. An Epilogue. The Alps in ease and calmness Weisshorn, 4.506 m climbing, hiking and skiing info. News from the Czech Mountaineering Association. Climber s phraseology. First Aid on the Rope. Methodology of basic sklills for climbers. Vtáčník - the famous Slovak climbing area is still popular. In our shops. High Tatras Malá Žltá stena. Info section Hohes Dirndl (2.829 m), Dirndlwarte (2.684 m). The Festival. 1/100 for a Scrub. Go for it Zbyněk Tomeček an effigy. Competitions. Mediaplan 2008. Epilogue. Úvodník 2 Dodo Kopold Zeptali jsme se... 2 Komiks 2 Vojtìch Dvoøák Pan Aroma 4 Alex Huber Dodo 10 Tomáš Roubal Via del Boomerang 16 Jiří Švihálek Proč bouldering? 18 Václav Ještěr Novotný Watzmann v létě 20 Alena Kopfová Illuminati Dolomiten 22 Albert Leichtfried Druhý Čech na vrcholu K2 25 redakce Bílé peklo na Venedigeru 28 Ladislav Vacek Horolezecké příběhy na pokračování 32 Vladimír Šoltys Vzpomínka na kámoše! 33 Tlustopleš Alpy v klídku a pohodě 34 Viktor Kořízek, Frenky a Kristýnka ČHS 36 Lezcův slovník poučný 37 Vilém Pavelka První pomoc na laně 38 Tomáš Obtulovič ml. Metodika 40 J. Bednařík, M. Horák Veseleselezese aneb Vtáčník 2007 41 s.g. Na pultech 42 Tatry 44 Jozef Gurník Galerie 46 Jiøí Novák Fesťák 48 Pavel Bubla 1/100 pro Nýmanda 49 A jdi... 50 Stoupa, T. Obtulovič ml., H. Lipenská Záchranář 52 Martin Krejsa Závody 60 Tomáš Roubal Mediaplán 63 Hovory z Montany 64 Tomáš Roubal Alex Huber, Pan Aroma foto: Michael Meisel Adam Ondra v cestě Silbergeier 8b+ foto: archiv A.O.
úvodník Dodo Kopold Někdy vám přistane na redakčním stole úvodník úplně sám od sebe. Nevěříte? Pohľady z výšok Ahoj, sedím si tam, kdesi hore v sedemtisíc na Nanga Parbate, slnko svieti a príjemne hreje na telo a v hrnci buble gulášik. Človek by ani neuveril, ako tu môže byť pekne. Tak ďaleko od domova, kdesi v sedemtisíc... Keď som sa vrátil pred týždňom domov, nechcel som uveriť tomu, že už som tu a musím sa opäť zabehnúť v rytme života Bratislavy. Ale skutočne musím? Veď by stačilo opäť sadnúť do lietadla a presunúť sa tam, kam by človek chcel. Práca horolezca je tvorivá. Vymýšľa si nové ciele a realizuje ich podľa možností, aké sa mu ponúkajú. Môj cieľ je opäť šialený, ale to už som sa naučil, že šialené projekty väčšinou vychádzajú. Dhaulágirí je jedna z ďalších osemtisícoviek. Možno povedať, že nepatrí medzi tie ľahké a práve to ma opäť očarilo. A po skúsenostiach z K2 viem, že na osemtisícovku sa dá naozaj vyliezť aj za veľmi krátky čas. Dajme tomu aj za deň... Viem, nerobí sa to často, ale posúvať hranice ľudských možností je lákavé. Obzvlášť v riedkom vzduchu :-) Ale o tom sa dá rozprávať ešte dlho. Zdraví anketa Jak by sis představoval ideální rest day? Zažil jsi jej někdy? To je den, po kterém ráno mrkneš do zrcadla a vidíš Brada Pitta, kterej s nesnesitelnou lehkostí vyhraje svěťák, s rukou za zádama přeshybuje Action Direct, sjede Mt. Everest na saních, zbaví svět globálního oteplování a na Internetu za 10 min vypátrá jméno neznámého vojína i toho, kdo ho zastřelil Ještě jsem takový rest day nezažil, ale jednou to určitě přijde! Janek Bednařík horský vůdce Především by neskončil po 24 hodinách, abych si ho pořádně užila. Skončil by teprve poté, co by mě už nebavilo odpočívat. Program by záležel na tom, od čeho si chci odpočinout, ale určitě by se konal někde daleko od hlučícího davu. Ale i za těch 24 hodin se toho dá stihnout hodně, například ráno kafe do postele, pak projížďka na kole Jizerkami spojená s posbíráním hub okolo cesty, k obědu houbový guláš, odpoledne si vylézt pár cest, večer strávit čtením při lahvi vína a pak se do sytosti vyspat. Takový jsem zrovna zažila. Alena Čepelková předsedkyně ČHS Obecně je pro mě ve všedním životě rest day dnem, kdy mohu být ve skalách. Kdyby se mi náhodou stalo, že bych byl ve skalách tak dlouho, abych potřeboval rest day od lezení, tak bych ho určitě nejraději trávil s rodinkou. S Petříkem bychom stavěli v písku tunely pro mašinky a s Jindrou bychom nejspíš dělali bunkry a stříleli po sobě z klacků. S mamkou je nám dobře... A jestli jsem to zažil? Naštěstí jsme spolu dost, takže k téhle pohodě nepotřebuji rest day. Petr Resch lezec 2
Původnně jsem měl na tento rok jiné plány, ale jako mnohokrát v životě, všechno nakonec dopadlo jinak. Důvodů jsem měl hned několik. Vloni jsem navštívil oblast Třech Čim, kde jsem dělal průvodce v Cassinově cestě na Torre Preuss. Bylo to pěkné lezení za hezkého dne. Na cestě zpátky neodolám a jdu si prohlédnout severní stěny Cimy Grande a Cimy Ovest. Také místo abych šel přímo na chatu Auronzo, vydal jsem se oklikou, i když mi to trvalo asi o hodinu déle. Impozantní severní stěny pro mě znamenají skutečně hodně, daly mi mnoho zajímavých zážitků a nezapomenutelných momentů. Ačkoliv od mého sóla Diretissimy uběhly už čtyři roky, ten den se mi všechny vzpomínky na tuto cestu vynořily tak živě, jakoby to bylo včera. Když se mi stěna vynořila nad hlavou, vůbec jsem si neuměl představit, jak se mi to tenkrát mohlo podařit. Přestal jsem rozjímat a došel k Cime Ovest. Bellavista, jedno z nejlepších dobrodružství mého života... Někdy v zimě jsem dostal zajímavý e-mail od jednoho Jihotyrolana, ve kterém mi psal o zimním přelezu Bellavisty. Psal, že očekával dobrodružné lezení s málo zajištěnou cestou, ale cesta ho překvapila. Byla vyskobovaná odspoda až nahoru, klíčové místo prý připomínalo ferratu. Rozhodl jsem se, že jakmile budu mít chvíli času, musím se tam rozhodně zajet podívat. Na jaře jsem se vypravil s Martinem Kopfsguterem cestu přelézt. Ani Pan Aroma 4
Čima Ovest je pro Alexe srdeční záležitostí ne sedm let po mém redpointu se cesta výrazně změnila. Skutečnost byla ještě horší než jsem se obával ve svých nejchmurnějších představách. Klíčová padesátimetrová délka měla čtyřicet skob, mnohé z nich byly navíc svázány, také cesta skutečně připomínala via ferratu. Jistě, některé ze skob byly pochybné kvality, ale i tak, riziko pádu zde bylo skutečně minimální. Podle zpráv mých známých si zde předloni kdosi zkoušel svou výjimečnost. Co mě ale skutečně dožralo, byly některé chyty. To nemohlo být od kartáče, ty chyty někdo zvětšoval. Nemůžu pochopit, co vede někoho k přelezu slavné cesty takovýmto způsobem. Nakonec jsem v klíčové délce odstranil 25 skob tak, aby se jištění co nejvíce podobalo původním podmínkám. S hořkostí jsem si uvědomil, že můj původní plán selhal. Chtěl jsem Bellavistu nechat zajištěnou pouze skobami, aby měli mí následovníci kvalitní převislou cestu zajištěnou tak, jak nebývá úplně obvyklé. Místo toho jsem našel cestu zlehčenou a znehodnoce- 5
Odpolední slunce v Dolomitech nou způsobem, který bych neočekával ani ve svých nejhorších představách. Naštěstí, ve všem negativním je i něco pozitivního. V den, kdy jsem čistil Bellavistu, jsem si vzpomněl na svůj dávný lezecký sen přelézt středem obrovského převisu v severní stěně Cimy Ovest. To byl můj původní nápad, se kterým jsem se kdysi pouštěl do Bellavisty, ale poté jsem musel odbočit hodně doleva, bylo totiž nemožné přelézt strop bez nýtu. Ale teď jsem měl šanci udělat novou, ještě bláznivější, cestu. Cestu, kterou bych zajistil nýty, ovšem pouze tam, kde to jinak nebude možné. Taková cesta by snad mohla odolat útokům podivných lovců těžkých přelezů. O měsíc později jsme s Martinem zpět. Ještě když jsme nalézali do stěny, jsme vůbec nevěděli, zda se nám náš plán podaří. Chtěli jsme udělat cestu pouze v případě, že půjde přelézt celá volně. Kdyby se ukázalo, že by mělo dojít na technické lezení, jsme to celé okamžitě chtěli zabalit. Trochu nervózní a s respektem jsem odlezl do neznámé, nikdy nelezené stěny. Asi po čtyřech metrech se stal terén natolik obtížným, že jsem se rozhodl zavrtat nýt. Sedám si do háčku, abych uvolnil ruce, a doufám, že bude v pětatřicetistupňovém převise držet. Opatrně vyvrtám díru, umístím nýt, a právě ve chvíli, kdy jej chci cvaknout, se zřítím. Co se to, sakra, děje? Překvapeně na sebe koukáme. Teprve po chvíli nám to došlo. Po celou dobu operace držel Martin lano napevno, aby byl případný pád co nejkratší. Ve chvíli, kdy mi lano povolil, se háček malinko pootočil, a já se poroučel k zemi. Ještě že je nýt na místě. Při dalším pokusu s nýtem přesně tam, kde měl být, je všechno o poznání snazší. Čtyři další nýty a celý den práce mi zabere dostat se k místu, kde náš projekt kříží Baurovu cestu. Spíše než jako lezec si připadám jako někdo, kdo chystá kabel pro lanovku. Zatím se ale zdá, že cesta skutečně půjde přelézt volně. Poté, co jsem nalezl do původní Baurovy cesty, jsem se pokoušel lézt dál přímo v ní. Jediný možný odštěp, přes který by se snad nějak dal čtyřmetrový výlez realizovat, ovšem vypadal tak chatrně, že jsem od tohoto nápadu raději rychle upustil. Pokračoval jsem dál v původním směru a chvíli naprosto nechápal, co je ještě horizontální a co už vertikální. Tohle bude fakt bomba. Po chvíli jsem našel no hand, kde bude ideální udělat štand pro další délku. A to bylo pro dnešek všechno. Však taky po deseti hodinách, kdy jsem neměl po nohama zem, jsem se už cítil totálně vyřízen. Byl to pěkný a hodnotný den, ale největší otázky stále zůstávaly nezodpovězeny. Nejbližší možný termín, tedy asi o týden později, jsme se s Martinem k našemu projektu vrátili. Pustili jsme se do něčeho, co se zdálo velmi utopické. Všechny své lezecké zkušenosti, vše, co jsem až doposud při lezení zažil, jsem v tom stropě musel využít. Všemožné lezecké figury, fígle jak dob- 6
V cestě Pan Aroma ře umístit háček, prostě všechno se mi teď hodilo. Nechtěl jsem, abychom dělali nějaký další žebřík z nýtů, a tak se mi nakonec podařilo v následujících dvaceti metrech umístit pouhé čtyři nýty. Z výsledku mám opravdu radost. Dodnes si neumím představit, jak jinak cestu připravit s tím, že by tam mělo být o jeden jediný nýt méně. Každý je podle mě nezbytný. A tak to má být. Po výlezu z převisu cesta zlehkne. Už je to jen vertikála, nic víc. Osmimetrový traverz dovede lezce zpět do Baurovy cesty, která je už velmi dobře zajištěná. Našli jsme novou cestu. Ale jakou! Nikdy předtím jsem ve svém lezeckém životě neměl pocit, že jsem nemohl najít něco lepšího. Ale tentokrát naprosto jistě vím, že nic lepšího nalézt nejde. Převislá, velkolepá, bláznivá cesta... a se speciálním bonusem půjde přelézt volně. Samozřejmě, vždycky tu budou možnosti udělat v horách ještě těžší cestu, ale cesta, která sleduje cestu nejmenšího odporu, tedy žádné honění za obtížností, a přitom je to perfektní linie, to už asi nebude. Teď už chybí ji jenom přelézt... Po prvních pokusech cestu odhadujeme na 8c. Mám pocit, že jsem letos lezl hodně sportovních cest, takže bych měl 8c zvládnout. To bylo asi nejdůležitější pocit, že to mohu zvládnout. Budu potřebovat všechny své schopnosti a budu muset vzít svůj cíl skutečně vážně, tedy investovat do něj všechen volný čas, ale věřím, že mohu uspět. Dva dny lezení, den odpočinku a pak to stejné znovu. Tak nějak jsem víceméně postupoval. Zeptal jsem se spousty svých přátel, zda se nechtějí zblízka podívat na nejexponovanější lezení, jaké si jen umí představit. Max, Franz, Ben, Mario, Martin, Bruno díky všem za jejich trpělivost a dlouhé hodiny v sedácích, kdy mě jistili. Vím ale také, že jsem pro ně byl zvláštním zážitkem, když jsem tu cestou zkoušel a pod nohama jsme neměli nic než vzduch. V cestě jsem se zlepšoval jen pomalu. Každá chyba znamenala pád, a díky delším vzdálenostem mezi nýty se tak člověk vždy vrátil víc než by rád. Všechny kroky jsem si proto musel namyslet na prvním konci lana, a to bolí. A jak! A byl tu ještě jeden problém. První délka představovala poctivých šedesát metrů vytrvalostního lezení. Maratón pro předloktí, kdy sebemenší chybička znamenala pád. Poté následovalo něco úplně jiného. Celkem krátká, boulderová délka, vyžadující výbušnost. Nikdy jsem nic tak převislého nelezl. Bylo skutečně hodně těžké zkoušet tuto délku poté, co jsem měl za sebou první, vysilující část stropu. A to byla skutečná výzva. Přelézt obě délky v kuse, tedy boulderový závěr po dlouhém vytrvalostním lezení. Po čtyřech týdnech, z nichž jsem strávil plných 14 dní trénováním cesty, se zdálo, že by se mi mohlo povést uspět. Ráno 26. července jsme spolu s Maxem a Franzem vyrazili z domu přímo pod Cimu Ovest. Lézt začínáme asi o půl čtvrté. Jeden z kamarádů mě jistil, druhý filmoval. První délka si vyžádala úplně všechno, co ve mně 7
Pan Aroma, odhadovaná obtížnost: 8c bylo. Musel jsem si odpočinout, a to ne jen na chvíli, ale na celou hodinu a půl. Bylo nezbytné nabrat zpět svou maximální sílu. Když jsem se cítil plně zotaven, pustil jsem se znovu do boje. Měl jsem štěstí, všechno šlo perfektně a za chvíli jsem byl nad střechou. Teď už bylo jen nutné se rozhodnout, co budeme dělat dál. Bylo asi osm večer, kdy jsme dolezli do Kasparkova bivaku v Cassinovi. Na vrchol mi chybělo pět lehkých délek. Kdybychom si pospíšili, čtyři z nich můžeme vylézt ještě za světla. Jenže bivak nás stejně neminul. Zapomněl jsem s sebou vzít čelovku a sestup z Cimy Ovest není radno pokoušet potmě. Také místo stresujícího úprku na vrchol jsme si na tomto překrásném místě v klidu užívali poslední hodinky slunka. Noc byla překvapivě chladná. Chladnější než jsme čekali. Neměli jsme žádnou bivakovací výzbroj a díky našemu tenkému oblečení bylo skoro nemožné spát. Ale i tak to byla skvělá noc. A co víc, když se první sluneční paprsky na několik minut dotkly severní stěny a neopakovatelně osvítily zdejší skálu, prožili jsme něco, co jde zažít jen v horách... Po výlezu z převisu je už cesta lehčí text foto Alex Huber Michael Meisel 8
Pan Aroma Obrovská střecha Cimy Ovest je bezpochyby jednou z nejpůsobivějších výzev v lezeckém světe. V r. 1968 se podařilo tento čtyřicetimetrový převis přelézt Gerhardu Baurovi a bratrům Rudolphovým. Jejich cesta se stala známou jako největší převis na zemi. V roce 2007 se Alexandr Huber spolu s Martinem Kopfsguterem pokusili najít převisem novou cestu, která by měla jít přelézt volně. Proto nešlo sledovat původní řadu nýtů, ale museli se pokusit odhalit všechny slabiny obrovské střechy. Nová cesta vede prvních pět délek stejně jako Bellavista, se kterou sdílí i prvních dvanáct metrů střechy, ale poté se stáčí doprava, křižuje Baurovu cestu a z převisu vylézá v místech, kde je skála černá. Desetimetrovým traverzem se potom vrací zpátky do Baurovy cesty. Asi po měsíci nacvičování, 26. července, se podařilo Alexu Huberovi v cestě uspět. Ten den s ním byli v cestě Max Reichel a Franz Hinterbrandner, kteří tak měli možnost udělat několik autentických fotografií. (Fotografie u tohoto článku pořídil Michael Meisel.) Ve spodní části, kde vede společně s Bellavistou, je cesta odjištěna skobami, dvě nové délky v převisu jsou odjištěny jedenácti nýty. Čoky a friendy tedy můžete nechat doma. Pan Aroma je tak výzvou všem sportovním lezcům, a mohla by být někde okolo 8c. (zpracováno s použitím materiálů A.H.) Severní stěna Čimy Ovest 9
Na rozhovor s předním slovenským lezcem Dodo Kopoldem jsme se chystali už dlouho. Následující vyprávění jsme zaznamenali ještě před jeho letním odjezdem do Karakorámu. Dodo Zaznamenal jsem spoustu tvých výstupů, ale na začátek bych chtěl nějaký tvůj profil, jak ses dostal k lezení a tak. Doufám, že mi s tím pomůžeš Také tie úplné začiatky: Vďaka rodine som si vybudoval vzťah k prírode. Tým, že som bol veľa v prírode, začal som mať nejaké ambície a už mi nestačilo iba chodiť po kopčekoch. Dostal som sa do skupiny lezcov, ktorí ma veľmi rýchlo vytiahli hore. Moja prvá túra bola Weberovka v zime na Kežmarák a Javorová dolina zo severu. To už som hneď liezol ľady. V lete to bola Hokejka na Lomničák a ďalšie. Mohol som mať 20 rokov, keď som šiel na prvú expedíciu do Indie, kde sme liezli prvovýstup v panenskej stene Castlepeaku v 5.500. Bol to bigwallový štýl. Vtedy som si uvedomil, že toto ja nechcem robiť. Bola to obrovská drina: ťahanie svíň, fixné laná, strašné množstvo istenia, pomalý postup, a táto expedícia ma prehodila do alpského štýlu. Vtedy som si uvedomil, že ja chcem ísť naozaj rýchlo, naľahko, bez fixov a začal som si k tomu vyberať moje ciele. No a potom vlastne prišiel Shipton, kde som bol s dobrou partiou ľudí. Tam som sa dosť veľa aj naučil. Chodil som veľa do Álp, do Tatier. Veľa veľa som liezol. V tomto období som si povedal, že obetujem všetko; školu, prácu a skúsim byť profesionálnym lezcom. Nikto mi neveril, že by sa také niečo dalo. Na Slovensku ani neviem či vôbec niekto takýto bol. Ale som si povedal, že dneska je iná doba, môžme to vyskúšať. K Trangu. Nebylo to už za nějakou hranicí, netahali jste už štěstí za ocas? V tom Trangu sme vedeli do čoho ideme, vedeli sme, že tam budeme liezť v zlom počasí, že to bude ťažké, že možno budeme liezť veľa dní bez jedla, ale nevedeli sme ešte takú vec, že akonáhle sa prestaneš vo veľkej stene sústrediť na lezenie, a odbehneš myšlienkami trebárs na denník, tak je to veľká chyba. Vtedy som si uvedomil, že sa treba viacej sústrediť na lezenie, treba sa koncentrovať na ďalší a ďalší deň, ktorý musíme prežiť. A to mi prišlo vhod ten piaty, šiesty, siedmy deň v stene. Vtedy to začalo byť pre nás ťažké: ráno sme si povedali, že do večera už dolezieme na vrchol, ale sme to nedoliezli. Takže ďalší výlez bez jedla. Na ďalší deň, že dolezieme na vrchol. Zase sme nedoliezli. Teraz som bol napríklad na Shisha Pangme a takisto tam bolo ku koncu zlé počasie.a tam mi prišli myšlienky na Patagóniu a som si povedal: Ježišmária, však to je vlastne nič, oproti tomu čo som zažil v Patagónii. Prečo by som sa mal teraz vzdávať nejakého výstupu, keď mi trošku fúka a je hmla. V Patagónii to bolo bežné. Takže znova to bolo o skúsenosti a takéto skúsenosti máš jedine tým že veľa lezieš. A striedaš prostredie. Ja si myslím, že je to niečo ako Mráza, ktorý nelezie iba na vápne v jednej oblasti, ale strieda množstvo oblastí, a tým pádom stále získava nové skúsenosti. Nejoblíbenější lezení? Pre mňa je to žula a veľké steny okolo 7.000 m. Avšak veľkou výzvou sa pre mňa stali aj výstupy nad 8.000 m. Chcel som si ich tento rok iba vyskúšať, ale teraz už viem, že aj tu sa dá riadne zaliezť. Na lezení vo veľkých stenách je úžasné to, že tu lezec cíti tú hĺbku pod nohami. Cíti, ako je vysoko, ďaleko od tábora, domova,... Výstupy klasickými cestami na vysoké kopce je hlavne o topení snehu. Taká vysokohorská turistika. Ale dajú sa nájsť cesty, ktoré sú aj tu strmé a ťažké. 10
Jasné, že rodina spočiatku bola proti, hlavne keď som začal liezť v Himaláji. Časom pochopili, čo tam robíme. Manželka, keď vidí, že sa na expedíciu nepripravujem, netrénujem poriadne, tak ma ani nepustí do Himalájí. Ja si to spätne potom tiež uvedomím, že som málo trénoval a veľa by som riskoval, nemusel by som sa vrátiť, tak do toho nejdem. Preto vlastne na každú expedíciu čo idem, idem s vedomím: máme na to, máme na to vyliezť a vrátiť sa. Jak tě vidí jiní lezci? Mám trochu pocit, jakoby tvůj přístup dělil lezeckou komunitu. Hodně dostáváš, ale hodně tomu i dáváš při vědomí, že to může i špatně dopadnout. Ja som si uvedomil, že strach mi vlastne zachraňuje život. Niektorí ľudia vnímajú strach ináč ako ja. Pre mňa strach znamená, že si treba dávať pozor, treba sa odistiť alebo niečo iné urobiť Kľudne by som si vybral ciele, ktoré sú menej známe a verím, že sa k týmto cieľom vrátim. Napríklad v údolí Shisha Pangma boli nádherné 6 7 tisícovky, kde nikto nebol a nikto ani nevie ako sa volajú, tak viem, že sa chcem k tomu vrátiť. Nemyslím to tak, že si vybíráš populární cíle. Myslím to tak, že teď už je na tebe víc vidět. Každý ví o tom, že někam pojedeš. Jsi známý lezec. Není tohle svazující? Je to veľmi ťažké, aspoň pri takýchto náročných expedíciach potrebujeme aj nejaké dukáty. A tie dukáty možeme získať jedine takto. Aspoň na Slovensku. Musíme sa medializovať. Keby sme boli finančne nezávislí, nemáme dôvod sa vôbec medializovať. Urobíme z toho film. Na druhej strane ja chcem, aby to lezenie bolo aspoň trošku známe na Slovensku, tak ako v 80tych rokoch. Mně jeden lezec říkal, že poté, co se stal profesionálním lezcem, už nemá čas na lezení Ja to robím tak, že iba trénujem a dávam si nejaké dátumy, do ktorých zháňam sponzorov a financie a potom už nie. Potom si požičiam a snažím sa článkami, prednáškami na festivaloch splatiť dlh. Je to akurát veľký záväzok vôči rodine. Veľa som sa naučil od ľudí, ktorí robia špičkové horolezectvo denne a nemusia sa tým chváliť a nikto o nich nevie. Keby títo šerpovia mali vrcholové ambície, tak sú to najlepší horolezci na svete. Kdybys měl říct, co ti lezení dalo a vzalo? To, čo mi hlavne vzalo, bolo štúdium na vysokej škole, kariéra v normálnej práci. Viem, že keby som teraz neliezol, tak môžem zarábať dobré peniaze, môžem mať postavený dom, mať auto a žiť ako človek bežný život. Čo mi naopak dalo, je že som poznal množstvo ľudí. Veľa som cestoval v Indii, Nepále, Číne, v Pakistáne a títo ľudia sa stali pre mňa veľkou inšpiráciou. My sa tu hráme iba na veľkých horolezcov, tým, že bivakujeme neviem kde všade, dokážeme prežiť v extrémnych podmienkach, vyjdeme do 8.000. Veľa som sa naučil od ľudí, ktorí robia špičkové horolezectvo denne a nemusia sa tým chváliť a nikto o nich nevie. Keby títo šerpovia mali vrcholové ambície, tak sú to najleší horolezci na svete. Tým, že som si prešiel od skaliek po himalájizmus, mám veľký prehľad a to mi veľmi pomáha aj v živote. Rozhodovanie sa v určitých podmienkach, v nejakom danom momente. Rozhodnúť sa v správny okamih. Říkáš, že ses rozhodl nemít běžný život. Co na to okolí? Jak reagují ostatní lidé? Tebe nejvíc baví lezení v horách, ale to ještě nemusí znamenat, že k němu máš nejlepší dispozice. Co myslíš? V športovom lezení ma baví onsight. Určite by ma nebavilo nacvičovanie. To už je forma nejanež normálne. Pre mňa je strach veľmi dôležitý pri výstupoch, lebo si začínam uvedomovať, že sa niečo deje, telo to už nejakým spôsobom zistilo a ja sa už snažím urobiť iba to čo mám, čo viem. Je to asi dané tréningom a skúsenosťami. Řekl bys, že jsi na tom strachu i trochu závislý? Hej, je to vlastne tréning. Necvaknem si expresku jednu, dve, lebo som v tej ceste v pohode. Je niečo iné si necvaknúť expresku v ceste za 8 a za 10. Tam už je to úplne iný pocit. Ale nevylučuješ, že když v tom není strach, tak to není tak zajímavé Potom to už nie je strach, to už je výzva. Neberiem to, že tam je nejaký strach, ale že je to výzva. Pre mňa je výzva to, že je nejaký cieľ, už tam boli ľudia a nevyliezli to. Vzdali sa toho. To je to miesto, kde sa iní otočia. Ja tam chcem nastúpiť. Viem, že keď sa na to veľmi dobre pripravím, tak tam môžem naliezť. A nezdá se ti, že tím, že si vyhledáváš renomované cíle, je na tebe dělaný jistý tlak? Předtím jsi mohl překvapit Člověk má pak prostě víc práce, už se nemůže starat jen o to lezení. Řekneš: střídat oblasti. Ale jak je to s trénováním? Přece asi trochu jiné je, když jedeš na osmitisícovku nebo do Patagonie, nebo ne? Ani nie. Dá sa rozlišovať keď som sa špecializoval na pretekoch. Je rozdiel v drytoole, alebo v športovom lezení. Lezenie v horách, to je stále jeden a ten istý tréning. Treba veľa liezť. Čím viac budeš liezť, tým viac budeš v pohode. Na tie 8.000 som akurát viac trénoval behanie. Stará škola lezcov mi hovorila, že najlepší tréning je chlastanie. Tým chlastaním sa telo dostane do stavu kvázi výškovej choroby: bolesť hlavy, dehydratácia, opica... Niekto viac trénuje vytrvalostné behy, niekto krátke behy do kopca. A ty? Ja to kombinujem. Ja sa v tom vôbec nevyznám. Priznám sa, že som nikdy neskúšal tréning od Tufiho. Ja som si to prečítal, ale nerozumel som tomu. Tak som si zvolil svoj tréning. Chcel som liezť také cesty, tak som vedel, že keď budem liezť viac tieto cesty, tak sa zlepším. A nemal som nikdy nejaký prepracovaný tréning. Ani stravu, nič. 11
kej monotónnosti a to už nie je ono. A na horách je krásne to, že tam je úplne všetko, i tá fyzická i psychická stránka. Poznám lezcov, ktorí sú na tom omnoho lepšie ako ja, fyzicky aj psychicky, ale neurobia ten krok, nejdú do hôr. Neviem či sa boja, alebo nemajú tie skúsenosti... Oni se podle mě bojí. To je častá věc. Tam je toho moc, co neovlivníš. Nebo v tom je taky to, že čím výš, tím víc je tam zimního lezení. A zima je obecně ještě nevypočitatelnější. Lidi to nebezpečí nemůžou kontrolovat. Ja ti môžem povedať, čo cítim napríklad na skalkách. Na skalkách cítim pohodu. Možná som z tej starej školy ešte, kde lezci všetko na skalkách brali ako tréning, aby sa potom vybrali do hôr. A ja cítim, že patrím do tejto generácie, kde ľudia vnímajú skalky ako tréning, aby mohli pokračovať ďalej v horách. A v tých horách vnímam to dobrodružstvo, čo nevidím na skalkách. Preto ma očarovalo to zimné lezenie, lebo tam akoby človek úplne ináč vnímal prírodu; keď má ten zimný bivak, musí trochu niečo navariť, a keď mrzne na štandoch, zimná príroda, to je niečo nádherné. A toto ma priťahuje. Čo by som veľmi rád, tak sa spojiť s lezcami, čo lezú teraz nejaké tie 8b-c, a sú lezecky skúsení vo veľkých výškách, aj lezením v ľade a v skale. Keby sa dal takýto team dohromady, tak by dokázal vyliezť v skale naozaj to najťažšie v tejto úrovni alpinizmu. Myslím, že v alpinizme keď sa nejaké veci prehákujú, tak to neubere na obtiažnosti. Každý vie, že s baťohom, a s tým všetkým haraburdím po troch bivakoch, málokto vie liezť viac ako 8. No, aby nedopadli jako Shiptonští vězni. Tam taky říkali: On je na to, on zas na to, To bolo úplne inak. Ten team musí byť nejakým spôsobom zohraný. Musí byť naladený na jednu frekvenciu, musí spolupracovať. Členovia si musia dopredu povedať, čo bude priorita. Konkrétne ten Shipton, priorita tam bola filmovať. Nakoniec z toho nemali skoro žiaden materál a filmovať sa tam začalo posledné 2 dni. Jak jsi říkal, že nejvíc tě baví onsight, tak z toho se dá vytušit, že čím ten styl bude čistší, tím lepší Určite. Ja sa tiež snažím v horách liezť čo najviac voľne, všetko čo sa dá. A když to nevyjde? Netrápim sa tým. Určite prídu lezci, ktorí budú chcieť opakovať našu líniu a prelezú ju voľne. A veľakrát to nie je ani možné, pretože ten terén môže byť mokrý alebo zľadovatelý. Takže sa tam ani nepohneš. A hrať sa na to, že celú cestu vyleziem voľne... to nie je úloha alpinizmu. V trojkilometrovej stene nikdy dopredu nevieš, či tam bude 5 metrov čisto technické lezenie. Takže to neriešim či to pôjde alebo nie. Jasné, že stena ako Shipton alebo El Capitan, tam by sa dalo uvažovať, poďme skúsiť, preliezť voľne, to je náš hlavný cieľ. Myslím, že v alpinizme keď sa nejaké veci prehákujú, tak to neubere na obtiažnosti. Každý vie, že s baťohom, a s tým všetkým haraburdím po troch bivakoch, málokto vie liezť viac ako 8. Preto sa aj snažím obtiažnosť týchto mojich výstupov dávať radšej menej ako viac. Je veľmi ťažké určiť obtiažnosť výstupu. Je to háklivá téma a množstvo faktorov tam zplýva. Radšej treba dávať menej ako viacej. Já obtížnost vnímám hlavně tak, že je tu proto, abys nenalezl do něčeho, co pro tebe není. Aby sis dával pozor. A největším arbitrem je člověk vždy sám sobě. Když si řekne: Na to fakt nemám. Nebo naopak: To bylo hezký, i když to nebylo úplně čistě. Je to tak. Keby Trango bolo 6A2, tak by sa ten výstup rovnako zaznamenal ako 8A2. Tam to číslo vôbec nehralo úlohu. A to sme aj vedeli a preto sme sa nemuseli hrať na to, že urobíme z toho 9. Lebo by to nemalo zmysel. Ani sme nemali v pláne, že by sme nacvičovali nejaké dĺžky, len kvôli tomu číslu. Tam ide o ten výstup. Samotná línia je tá hodnota. Dnes se čím dál častěji odjede někam do tepla s pytlem borháků a úkolem vylézt 12
kilometrové 8a a to se po měsíci vždycky podaří. A když tam někdo přijede, vyleze cestu o pilíř vedle, protože proč by přelézal tuto, když může mít prvovýstup. Mně to pak přijde jako na zakázku. K tomu často ještě film Ja to beriem tak, že každý aký cieľ si vyberie, tak musí poznať trošku históriu. Ja by som tiež nešiel na piesky s tým, že tam budem zakladať frendy a tĺcť skoby. Dôležitá je tá história. História Tranga bola práve o tom, že sa tam veľa liezlo expedičným štýlom a chcelo to, aby prišli lezci, ktorí to dokážu preliezť aj alpským štýlom. A trebárs na Madagaskare, tam netreba alpský štýl, tam je bigwallový štýl samozrejmosťou. A vŕtať tam borháky a liezť tam týmto štýlom. To je tam normálne. Treba poznať tie hory. A tak to aj dodržiavať. Máš už z lezení nějaké neodstraněné vady, třeba popraskané šlachy? Zatiaľ nie. Za tých 10 rokov, čo som intenzívne liezol, som zatiaľ nemal žiaden úraz, nič zlomené. Tým, že cítim niekedy ten strach, ktorý tam je, snažím sa liezť opatrne. A toto som si uvedomil aj na skalkách, že veľakrát ani nezabojujem. Ja som naučený tak z tých hôr, že sa v horách nepadá, že to preferujem aj na skalkách. Tento handicap z hôr si prenášam do skaliek. Motiváciu mám v cieľoch. Keď vidím cieľ, ktorý chcem vyliezť a dokážem tomu obetovať všetok čas. Viem, že by som vedel s lezením skončiť, keby som videl, že sa v rodine kvôli tomu niekto trápi. Tak pořád je lepší tohle než odjet do Tater a tam se zřítit na suťovisko, protože jsi nenašel žádný nýt. Což se ovšem stává. Hej, pre mňa padnúť v horách môže byť aj naposledy. Preto sa snažím nepadať v horách, odistiť si ako sa dá a liezť opatrnejšie. Máš nějaké lezecké rituály, které třeba ani nechceš říct? Nemám nič. Ani nie som nijak extraveriaci v týchto veciach. V basecampoch skôr čakám na dobré počasie, aby sme dokázali skôr vyraziť a nemuseli riešiť potom ďalšie situácie. A v správny moment sa rozhodnúť. Krásny príklad toho je teraz Cerro Torre, kde sme videli už aj vrchol, ale liezli sme 2 hodiny vo veľmi zlom počasí. A potom si povieme: A NIE. Naozaj to nestojí za to, tých 100 m doliezť na vrchol, lebo už by sme nemuseli zostúpiť. Z neúspěchu se člověk poučí možná víc Presne tak. Ja si pamätám, že môj prvý neúspech ma veľmi bolel. To bolo pre mňa veľmi ťažké sa rozhodnúť ísť dole. A to bylo kdy a kde? To som liezol v Dolomitoch na Cima Grande, Superdiretku. Už sme boli dosť vysoko a bolo treba preliezť iba 2 ťažké dĺžky a šli by sme ďalej, ale môj spolulezec sa už ledva ťahal za expresky a potom sa už ani nevládal ťahať za expresky, tak sme sa rozhodli, že ideme dole. A pre mňa to bol obrovský neúspech, že sme to nedoliezli. Ono totiž, když člověk uspěje, tak si užívá slávy. Ale když se někdy musí vrátit jak zpráskaný pes, tak promýšlí, kde byla chyba, co měl udělat jinak Ale musím povedať, že v Patagónii nie. Vrátil som sa s tým, že som urobil dobré rozhodnutie, že som sa dokázal otočiť a vrátil som sa domov. A vôbec som sa tým netrápil, že nám to nevyšlo. To bol skôr úspech, že sme sa dokázali tak rozhodnúť. A smrdí ti lezečky? Každému smrdí, ale někdo to tají. Jasné, že mi smrdia, ale nie tak ako niekomu. Poznám ľudí, ktorým naozaj smrdia, veľmi. A je pravda, že si ich nevoniam. Lezačky nie sú na to, aby som si ich čuchal. Spacák mi totálne smrdí po takých dvoch mesiacoch používania. Ty toho ročně zlikviduješ hodně, ne? Prirodzene, celú výstroj. Ale ja dostávam stále novú. Když jsem byl student, tak jsem si říkal, že až budu bohatý, tak budu mít velkou skříň a v ní prostě všechno, co je potřeba k lezení Ty máš doma skriňu a ja mám doma izbu. Ja som si musel doma vyčleniť jednu izbu, kde mám všetok tento lezecký materiál. Je to dané tým, že leziem aj v lete, aj v zime a potrebujem toho veľa: stany, spacáky, niekoľko lán a všetko to používam. A tým, že ja testujem oblečenie, dostávam aj veľa oblečenia. Ale na druhej strane, tým, že to veľa používam, zoderiem to rýchlo. A napríklad po Trangu sme doniesli domov asi 3 frendy a niekoľko čokov. Takže som si musel nakúpiť celú novú výstroj. To je sport, kdy za velké peníze žiješ jako velký chudák. Takisto hokej alebo nejaký jachting je finančne náročný šport. Ja sa na to tak nepozerám. Pokiaľ to chce človek robiť... Ne, myslím spíš pohled lidí z venku. Že jsou lidi, které se nerozmýšlí nad tím, že auto má stát půl milionu a ti samí lidi řeknou: On dal za bundu deset tisíc Je to všetko spotrebný materiál. A tiež nemusím mať všetko špičkové, pretože viem, či je to goráč, alebo iná membrána, je to jedno. Na tu jednu akciu ti to vydrží a potom to zničíš, alebo ti to ukradnú. Takisto fotoaparát. Na každú akciu mám nový, pretože sa mi zničia. Každý rok, na každej expedícii mám nový fotoaparát. A když se rozhovor chýlí ke konci, tak vždy přijde otázka na budoucnost. A ty mi na to řekneš, že si neumíš představit život bez lezení a vždycky nějak lézt budeš. A že máš spoustu cílů a uvidíš A to ti rovno poviem, že chcem mať rodinu a bývať ako normálny človek.
Dodo Kopold 1980, Bratislava liezť začal od roku 1997 viac ako sto výstupov v horách (Vysoké Tatry, Alpy, Dolomity, Himaláje) Black Diamond, La Sportiva, Marmot team člen reprezentačného A- družstva jeden z najlepších drytoolových pretekárov na Slovensku v roku 2003, 2004 víťaz ankety Horolezec roka (2002, 2003, 2005, 2006) držiteľ niekoľkých ocenení za výstupy (Strieborná karabína 2002, 2003, 2004, Zlatá karabína 2005, 2006, Bronzová karabína 2005, 2006) za výstup na Great Trango nominovaný do širšieho výberu ceny Piolet d Or v roku 2005 autor viacerých prvovýstupov v Alpách, Tatrách, Karakorame a v Himalájach Himálaje/Karákóram 2002: Miyar Valley, Himachal Pradesh, Castle Peak, prvovýstup, kapsulový štýl, SHARP KNIFE OF TOLERANCE, VI 5.12a A3, 550 m 2003: Miyar Valley, Himachal Pradesh, Mount Mahindra, prvovýstup, alpský štýl, LAST MINUTE JOURNEY, ED1, 90 0, 900 m 2004: Karákóram, Shipton Spire, prvé opakovanie, alpský štýl, KHANADAN BUTTRESS, VI 7+ A1, 1.200 m 2005: Karákóram, Great Trango, prvovýstup, alpský štýl, ASSALAM ALAIKUM, 8 A2 ABO, 90 dĺžok (viac než 3.000m) 2006: Karákóram, Hainabrakk, prvovýstup, alpský štýl, DOLZAG DIHEDRAL, VI/6 ABO, 1.000 m, (bez hlavného vrchola) Karákóram, Uli Biaho, prvovýstup, alpský štýl, DRASTISSIMA, VI/6 ABO, 2007: Himaláje, Cho Oyu 8.201 m, výstup klasickou cestou zo západu Himaláje, Shisha Pangma 8.045 m, výstup alpským štýlom Britskou cestou Karákóram, Nanga Parbat 8.125 m, výstup Kinshoferovou cestou Karákóram, K2 8611 m, Česenova cesta (výška 8.000 m), non-stop 42 hodín Himaláje, Dhaulágirí 8.167 m, jeseň 2007 Patagónia 2006: pokus o Cerro Torre (100 m pod vrcholom) Yosemity 2006: El Capitan West face 5.11c, Freeblast 5.11b, East Buttress 5.10c Alpy Les Droites, BON VOYAGE, prvovýstup IV/V M7, ED3, 1.150 m Grandes Jorasses, COLTON MC INTYRE var. Alexis, ED3, 1.200 m Petit Dru, AMERICAN DIRECT, 8-, 1.250 m, 15 hodín Mont Blanc du Tacul, GABAROV, TD+ A ďalšie hodnotné výstupy. Vysoké Tatry prvý výstup klasifikácie M7+ na Slovensku, VZDUŠNÝ ĽAD, 2. dĺžky, prvovýstup sólo RUSKÁ RULETA, M6+, 900 m veľa ťažkých zimných výstupov Preteky Slovensko: Drytooling cup, dvojitý víťaz (2003, 2004) Česká republika: Majstrovstvá ČR v ľadovom lezení, tretie miesto Športové lezenie cesty do obtiažnosti M10, 8a+, WI6 A teď právě Ne za 10 let, ale za 50 let? Budem sa plaviť na jachte. Ja som vyučený námorník a chcem sa venovať tomuto remeslu. Nie na nejakých veľkých lodiach, ale na plachetnici. To je to, čo ma láka, nové iné dobrodružstvo. Zatiaľ som nalodený na týchto skalách, ale viem, že keď budem mať 50 rokov, chcem sa plaviť. Co ztráta motivace? Ja som stratil motiváciu po jednej, jedinej sezóne, keď som všetko zničil. A vtedy som si povedal, ja na to kašlem, nebudem si všetko kupovať. A potom som si povedal, že to treba ináč vymyslieť. Pochopil som, že človek keď bude najlepší, tak má nárok na nejaké to oblečenie, bude mať aj nejaké peniaze. A tak som si povedal, že budem najlepší a budem môcť z toho žiť. Pri lezení veľkých stien sme si úplne rovní. Tam nerozmýšľam, či je niekto v niečom lepší, či horší. Motivaci tedy hledáš jenom u sebe? Motiváciu mám v cieľoch. Keď vidím cieľ, ktorý chcem vyliezť a dokážem tomu obetovať všetok čas. Teraz to bola napríklad K2. Obetoval som tomu celý rok prípravy. Keby som dostal ponuku vyliezť na K2 normálkou, a bolo by mi to aj nejakým spôsobom zaplatené, tak by som nešiel. Je to celkom nebezpečná hora a nestálo by mi to za to. Ale tým, že som dostal ponuku západnú stenu, tá motivácia tam zohrala úlohu. Pre mňa to bola výzva. Spolulezci, rodina, co si o tobě myslí ostatní lidé to tě nemotivuje? Jasné, vo všetkom je nejaký faktor. Rodina a domov je pre mňa zázemie. Veľmi mi to pomáha aj pri lezení, lebo viem, že sa sem môžem vrátiť a cítim sa v pohode. A to je pre mňa veľmi dôležité a preto to nechcem zanedbať. Budúci rok bude pre mňa motivácia dokončiť náš dom. Takže to nie sú len lezecké ciele. Hlavne ja lezenie nepovažujem za egoistický šport a nechcem ani, aby bol egoistický. Tj. ty a potom celé okolie musí kvôli tebe trpieť. Viem, že by som vedel s lezením skončiť, keby som videl, že sa v rodine kvôli tomu niekto trápi. Taková smutná věc Chceš dostavit dům, to a ono. A teď jdeš z vrchu kopce a řekneš si, že tady byl parťák, co se otočil a teď tam po něm zůstal jenom cepín Toto som si ja takto neuvedomoval na Shi sha Pangme, žeby som tak mohol skončiť. Ja robím totiž všetko pre to, aby to tak nebolo. A tým pádom si ani nepredstavujem to, žeby som tam nejakým spôsobom ostal. Jaký máš vztah ke spolulezcům? Jste vždycky parťáci, nebo ty jsi spíš ten kápo? Třeba jsi zmiňoval Gaba, byl jsi jeho učitel? Nie, vôbec. Pri lezení veľkých stien, sme si úplne rovní. Tam nerozmýšľam, či je niekto v niečom lepší, či horší. To nebolo, žeby som pôsobil ako učiteľ, vedeli sme, že máme nejaké spoločné ciele a museli sme to spoločne nejako doladiť. Vo veľkej stene sme team. Jak si tedy vybíráš spolulezce? Rovnou odjedeš do velké stěny s někým novým, nebo s ním nejdřív absolvuješ něco menšího, ne tak náročného? Nemusí to tak vždy byť. Aj keď teraz som to urobil tak, že som sa s nimi spoznával. Ale na K2 idem s lezcami, ktorým dôverujem. Tam nie je dôvod ísť spolu niečo niekde vyliezť. Poznám ich mentalitu, kondičku. Díky za rozhovor. ptal se foto Tomáš Roubal archiv D.K. Sponzoři: Black Diamond, La Sportiva, Marmot, Yak Steam, Yak&Yeti, Suunto, Sir Joseph www.himalaya2007.expedition.sk Odpovědi na otázky, které mohli posílat Dodovi naši čtenáři, najdete na www.montana.cz 14
Po návratu z Karakorámu (úspěch na Nanga Parbat, návrat z K2 z 8.000 m) a těsně před odletem do Himálaje nám Dodo stačil napsat ještě pár postřehů: K2 8.611 m Tak ako sme sa presúvali z Nanga Parbatu. pod K2-ku, tak sa s nami presúval aj monzún z Bangladéša. A keď sme dorazili do základného tábora, aj monzún dorazil. Točil sa nad našimi hlavami ako kolotoč a nás z toho išlo poraziť. Esemesky o počasí boli presne také, aké sa nám nehodili a čo bolo najhoršie, takéto esemesky o počasí chodili pravidelne. Optimizmus nám nechýbal ani pri predstave, že tu možno budeme mesiac sedieť pri krabičke cigariet a popíjať tú jedinú jednu fľašku rumu, ktorá nám ostala a K2-ka bude hneď za dverami čakať a sledovať nás vo dne v noci. Doslovne jedného pekného dňa sme sa v nádeji, že takýchto dní bude aj viacej, vybrali pod západnú stenu K2. Postaviť ABC, pozrieť stenu, prístup a naše šance. Išli sme dlho a došli sme na miesto podobné Antarktíde. Uprostred ľadovca stredisko Rusov, kde nás vítal dáky kuchár, ako keby nás už poznal X rokov. Rusi boli v stene. Pracovali. My sme zaliezli do stanu a rozmýšľali. Druhý deň sme sa vrátili do B.C. kde nás čakali veľmi tvorivé dni pod zatiahnutou oblo- hou. V denníku mám poznačené návšteva u Rusov, návšteva u Nemcov, navštívili nás Američania, Maďari. Keď si to tak zoberiem, toľko kávy som už dávno nevypil v základnom tábore. Ale jedného dňa, sa celé toto trápenie malo skončiť. A stačila jedna veta dobré počasie na možno dva dni so slabším vetrom nad 8.000 m! Zúfalci nepotrebujú veľa. Veď prečo neskúsiť takú blbosť, ako vystúpiť a zostúpiť K2 Česenovou cestou v priebehu 48 hodín? Celá akcia odrazu nabrala veľký spád. Samozrejme sme povedali YES a utekali do ABC. Ale nie na Česena, ale Savojským ľadovcom pre naše veci. Potom rýchlo pobaliť, zniesť, akože oddýchnuť, rýchlo sa vyspať do ružova a ráno o druhej vyraziť. 3.600 výškových za dva dni! Dá sa to vôbec? Asi hej, keď som sa pridal a teraz tu šliapem aj s celou bandou nadšencov. Je však super, že nik to nepovie priamo idem až na vrchol. Len také nesmelé len tak do štvorky, alebo ja len idem pomôcť prešliapávať stopu... Tma, len svetlá siedmych čeloviek idú hore ľadovým svahom. Rýchlo, ako keby chceli byť už večer v 8.000 m. Ale tak to bolo! V C2 6.400 m, prevýšenie 1.400 m za šesť hodín, teda o ôsmej ráno. Dve hodiny pauza na topenie snehu a tyčinku. C3 7.100 m, hlboký sneh, sedem hodín driny a tri hodiny na odkopanie stanu, topenie snehu a tyčinku. O šiestej večer vyrážame do C4 v 7.800 m. Hlboký sneh, zima a únava. Kto nezažil ešte krízu, tu ju určite bude mať. Dve hodiny v noci, presne 24 hodín na nohách bez spánku. Máme štyri hodiny rest. Vlastne štyri hodiny na topenie snehu, varenie, a ak ostane čas, aj na spánok. Ráno netuším koľko je hodín, ale idem ďalej. Tiež Peter a Piotr, David a Gerlinda. Stúpame po ramene K2, niekde okolo 8.000 m, pred nami bottle neck, vrchol kdesi o šesťsto metrov ďalej. Fúka vietor, na vrchole K2 je už pravdepodobne celkom veterno a nám sa odrazu ponúkajú dve možnosti. Ísť ďalej a zažiť niečo, čo možno zažijeme už naposledy, alebo sa vrátiť a skúsiť to ešte raz. Veď uznajme, nebolo to až také zlé... Rameno na K2 15
Sedím takhle v trenkách a slunečních brýlích na zahradě a přemýšlím o lezení (o čem jiném taky), o letošní sezóně co je už za mnou a co mě teprve čeká. Je krásně, teplo, všechno kvete, hranice nevšedních dnů je setsakra daleko, a tak člověk může v klidu a v pokoji rozjímat o svém počínání. Kde se bere v každém horolezci ten neklid, ta touha, dohánějící ho do situací, v kterých by se normální, omluvte ten výraz, cepr nechtěl nikdy ocitnout? Možná oprávněně se lidé ptají, proč to vlastně všechno děláme. Správnou odpověď však nikdy nenalezneme. A dělat to budeme dál Vír myšlenek, podpořený dalším pivem, se roztáčí rychleji a rychleji. Vzpomínky, otázky bez odpovědí. Až se vše prudce zastavuje a myšlenky se stáčí zpět k oné jediné cestě: Via del Boomerang. Je to ještě dost živé, situace z cesty se přede mnou linou jak v němém filmu a já znovu pociťuji ten nepříjemný chlad na rukou... Již druhým dnem brousíme proslavené Placche Zebrate, ale náš zrak stále uhýbá někam jinam, kamsi dál a výš 800 m vysoká stěna Monte Brento a plotnová linie přes bumerang nás paralyzuje. V hlavách se rodí plán a večer se konečně odhodláváme. Balíme kompletní horskou výzbroj a nastavujeme budík. 7. dubna 2007, 5:30. Budíme se a začíná naše dobrodružství. Večerní optimismus je tentam, a to ani nevíme, co vše nás dnes ještě čeká. 7:45 nastupujeme do naší zatím největší stěny. Dvě délky nad námi už leze italská dvojka, která nás občas poctí nějakým tím kamenným pozdravem. První délky rychle ubývají, problémem jsou jen Hilfákovy puchýře z nových lezeček. A tak tahám a tahám. Štandy jsou zatím na víceméně dobrých skobách a i v délkách jsou některé ponechané. Dojištění čoky a friendy je ale už od začátku prakticky nemožné. Skála je zatím ale relativně kompaktní, slunko už zase silně pálí a lezení jde lehce od ruky. Běžíme ve čtyř až pětkovém terénu. Vždycky jsem věřil a věřím rčení, že aby se v horách něco stalo, musí se nakupit víc chyb najednou. My už bohužel asi máme tu první za sebou skoby (co nemáme) mně pořád vrtají hlavou Prvních pět délek nás přivádí pod pásmo převisů, které zdálky připomínají onen bumerang. A právě od této chvíle končí naše veškerá fotodokumentace, od teď na ni už nebude ani pomyšlení. Následují tři délky za 5 až 6 UIAA, ale pohled na Italy nad námi nevěští nic dobrého. Výrazně zpomalují a na těžbu kamení by si mohli pomalu zařídit i živnostňák. S obavami nalézáme do další délky, cvičím v lámavé plotně a občas cvakám nehezkou skobu. Pořád nějak musím myslet na zip (a né ten od bundy ). Po těchto zdlouhavých délkách konečně předbíháme italský seilschaft a probíháme pár trojkových délek. Ale čas běží taky, a to proti nám je už 14:00, jsme teprve přesně v polovině, chybí ještě deset délek, těch horších Nalézáme do choulostivého několikadélkového traverzu. Hned v první z těchto délek bloudím a vytáčím 30 m lana bez jištění v hnusných lámavých plotnách hlavně teď nepadat. Nakonec úspěšně štanduji za stromek (líbí se mi víc než mnohé skobové pseudoštandy v téhle hrůze). Z dalších vzdušných délek v traverzu, 600 m nad sutí, jsme už pěkně vypsychovaní. Nezbývá ovšem než dál provozovat těžebně-lezeckou činnost. Couvnout už nejde Italové na nás už dost ztrácí, my máme ale dost problémů i sami se sebou, jsme pod dvěma klíčovými délkami. Šestkovou délku přes dvě skoby a friend se mně daří vybojovat, pak na štan- Via del Boomerang aneb I Arco umí být zlé 16
Velké stěny v okolí Arca umí překvapit! du mně ale zamrzá úsměv na rtech. Dvě skobky, pěkně pružící a držící jen tak na 3cm oceli. A dojistit zas nejde, všude jen holo-lámavo. Nějak mi vyschlo v krku, možná i blednu, každopádně hezký pohled na mě asi nebyl. Raději se odvazuji z lan a stojím na menší polici jen tak. Zatínám zuby a začínám jistit. Jestli Hilfák spadne, půjde celá tahle nádhera stejně do doliny. Po nekonečných minutách, kdy už raději ani na nic nemyslím, dolézá Hilfák na štand. Kouká na mě, na skoby, a výraz v jeho očích prozrazuje, že už také pochopil. Nastupuji do další délky, mělkého koutu. K mé radosti se nervozita a strach okamžitě mění v poslední záchvěv maximální koncentrace. Cvakám skobu, ale kdo ví, jaká je. Popolézám o další metry a kus nade mnou se leskne nová skoba drží ale zas jen na špici. Kur.., nezbývá než lézt Přerývavě dýchám a nohy se třesou. Poznávám zvířecí strach a dostávám se do dosud nepoznaných koutů své vlastní duše (tak nějak si představuji free solo). Panika a koncentrace se střídá a překrývá. V tomto transu nakonec přece dolézám na dobrý (!) štand. Všechno ze mne padá a já musím všechny ty emoce vykřičet do údolí. V očích se lesknou slzy. Nemusím být ani Pit Schubert, abych poznal, že tohle bylo vážný. Dodnes myslím, že neudržet mě některý z těch lokrů, ty 2 skobky a štand jen zazvoní a já to teď nepíšu Dolézá Hilfák, je 19:30 a chybí už jen dvě lehké délky. Akorát se setměním se dostáváme do strmého trávo-křovo-lesa (klasická arcská chvíle botaniky). Ve 23:00 jsme na vrcholu Monte Brento, teď už jen zpět ke spacákům u Placche Zebrate. To je ještě tak šest hodin chůze. Je to ale to poslední, co nám teď vadí, pocitu úniku z této pasti se nemůžeme nabažit. Kodrcáme se pěšinkou a jsme rádi, že jsme rádi. Chůzí typu co krok, to zív se dobelháváme v pět ráno na místo určení. Po 24 hodinách na nohou usínáme spánkem spravedlivých a náš den D je u konce. Příští den v Arcu potkáváme jednoho z Italů a ten nám jen suše sděluje něco o romantickém bivaku ve stěně, že to nestihli. Noc byla ale teplá. Prostě pohodář P.S.: Nic jsem nechtěl zbytečně dramatizovat. Šlo mi jen o co nejdůvěryhodnější vylíčení pocitů. Protože jsem se fakt bál text a foto Jiří Švihálek Materiál pro další zájemce: 2 přilby (jedna náhradní) skoby a kladiva! náhradní plínky Účastníci: Hilfák (21 let) Švihy (17 let) 17
Dlouho jsem se domníval, že bouldering je vhodný tak akorát pro postarší lezce, co ztratili morál, ale lezení jim chybí, nebo pro mladé frajírky, co morál nikdy neměli a bouldering je udržuje v kondici. Už vůbec jsem neviděl smysl v pár krokových variacích na nějaké suti pod skálou. Pak jsem odjel do Anglie, která je boulderingem prožrána do základu. Postupem času se mi vášeň pro bouldering pomalu ale jistě dostala pod kůži. Že je to pro sraby a tatíky? Tak proč se mi při klasickém problému ve Stanage Crescent Arete rozklepala lehce kolena a oči nejistě klouzaly dolů na čtvereček bouldermatky? Proč jsem skoro zapomněl zavřít hubu, když jsem se pokoušel o Green Traverse, který mi moc nešel a nějaký čtyřicátník si to mlasknul ještě s prodlouženým začátkem po nechutných oblinách za 7A+, jakože něco lehčího před návratem domů? A nakonec, proč mám pocit, že typasové ověšení spoustou matroše a drásající se po cestách obtížnosti VS HVS mi připadají namachrovanější než ti týpci, co začínaj cestu ze sedu a s úsměvem se s vámi podělí o svůj problém i bouldermatku? Asi proto, že jsem prozřel. Upřímmě řečeno, pořád mám lezení cest radši než bouldrování, ale myslím, že mi hodně dalo. V první řadě dynamičnost. Jako lezec, který od prvopočátku své lezecké existence tahal na písku a v dnešní době po vlastním jištění v Anglii jsem se dynamických pohybů obával. Při bouldrování se dají potlačit fyzické schopnosti na maximum bez obavy z pádu dát tomu absolutní maso. Jak silové, tak trikové. Pohyby, kdy se člověk v traverzu natáhne úplně vodorovně se zaháklou patou po něčem na články prstů, pak na to dá druhou ruku a po puštění paty následuje masakrosní zhoupnutí, kde se všechny síly soustředí na udržení těch prsťáků, bych si v cestě ve větší vzdálenosti nad jištěním asi jen těžko vyzkoušel. Také jsem si nemyslel, že Proč bouldering? Almscliff, The Matterhorn Arete, V0, Dave Stanage Plantation, To be or not to be, f7a+, neznámý lezec Burbage South, f5+, Lucy 18
Tom, 23: Při bouldrování ze sebe můžu vymáčknout absolutní maximum. Nebrzdí mě strach ani pud sebezáchovy. Buším čísla. Boulderingem mi sílí prsty a získanou sílu pak mohu použít při lezení cest. Perfektní trénink maximální síly a silové vytrvalosti při vyšších problémech nebo traversech. Stanage Plantation, Not to be taken away, f6c, neznámý lezec bouldrování bude tak vzrušující. Když je nějaký boulder na hranici mých možností, tak jsem zpočátku schopen udělat jen pár pohybů. Nechápu, jak je možné něco takového přelézt. Postupně ale člověk nalézá skryté stupy a příchyty, zkouší nové technické variace. Patu místo ruky, skoky, kozí nohy, různé druhy úchopu... a najednou všechny kroky splynou v krasojízdu, kde se síla snoubí s obratností, rovnováhou a psychickým klidem. Po protlačení vršku bouldru nebo podržení závěrečného chytu se mi žilami rozlévá podobný pocit radosti, jako při přelezení cesty. Je to sice pocit lehce odlišný, ale i tak za vynaloženou námahu rozhodně stojí. Jelikož jsem bouldrové nemluvně, zeptal jsem se na názory zkušenějších bouldristů a lezců, co je na boulderingu přitahuje nebo proč ho na druhou stranu nemají rádi. Sarah, 25: Bouldrování je naprostá nuda a vopruz. Vůbec nechápu, jak někdo může být odvázaný ze šutru, který je tak prťavý, že si k němu musí sednout, aby vůbec mohl začít lézt. Já mám ráda dlouhé cesty na víc dýlek, kdy cítím vzduch pod zadkem a odmotám co nejvíc lana. Miluju pohyb ve vertikálách. 100 m a víc, to je to, co mě baví. Ne nějaké hopsání po balvanech. Mark, 40: Bouldrování je čistá forma lezení. Nemusím se štrachat desítky metrů k místu, kde to teprve začne být zajímavé. Mám to hned před sebou. Od začátku do konce krásné lezení, žádné mezisajrajty. Lezení cest je pro sobce. Jistič stráví nepředstavitelně dlouhou dobu kopáním se do zadku. Lezec na něj huláká, ať dává bacha, a jeho z toho děsně bolí za krkem. Bouldering je více společenský. Lidé se u něj baví, radí, hecují, snaží se poradit a podělit se o svůj problém. Jo, jo, sólování je ještě lepší, ale mně trochu chybí pud sebezáchovy, takže bych se asi brzo zabil. Proto zůstávám radši při zemi. Lee, 30: Pro mě je bouldrování jako stvořené, protože mám nepředstavitelně potivé ruce. Nikdo po mně nechce problém přelézat, jelikož je to ode mě děsně oslizlé. Při lezení cest se odpocuji z chytu, hlavně při zakládání jištění, ať máguju jak máguju, zima nebo teplo, úplně jedno. Taky je všude ještě spousta šutrů, na kterých ještě nikdo nelezl, takže můžu dělat prvopřelezy. Hlavně ve Skotsku. To mě fakt baví. Začal jsem bouldrovat hlavně proto, abych mohl lézt těžší cesty. Bez bouldrování se člověk těžko posune z E1, E2 na těžší klasu, protože zesílit a technicky se zdokonalit při lezení furt toho samého není dost dobře možné. No, nějak mě to chytlo, takže teď častěji tahám na zádech matraci než bágl s matrošem. Jo, a ještě něco. Při bouldrování se mi líbí naprostá nezávislost na jiných lidech. Úplně krásně si vystačím sám. Myslím, že jejich odpovědi jsou vyčerpávající. Sice úplně nesouhlasím s myšlenkou, že lezení cest je pro sobce, ale něco pravdy na tom přece jen bude. Hlavně co se sportovního lezení týče. Viděl jsem to v Malham, Yorkshire. Prvolezec cestu proleze s clip- -stickem a pak zkouší jednotlivé pasáže a kroky zas a znova, dokud to vše nezapadne krásně dohromady. Když si myslí, že to má, nechá se spustit na zem, dá si pauzičku a jde do pokusu naostro. Ne vždy uspěje na první ostrý pokus. Poté celé to nacvičováni opakuje. Nemyslím si, že bych byl dvakrát odvázaný z toho, že někoho hodinu jistím, popouštím dolů a pak zase dobírám, a to celé neustále dokola. Při bouldrování s tím nejsou problémy. Pokud je více lidí na jednom problému, tak se vzájemně inspirují, zkouší různé varianty. Prostě si jen tak hrají. O to, podle mě, jde především užít si to. Užít si den pod širým nebem někde ve skalách, protáhnout si svaly, sedřít si kůži na prstech, vychutnat si klídek a pohodu. Pokud je to vše zakončeno vyčerpaným spánkem na prosluněné bouldermatce s blaženým úsměvem na rtech, tak bych prohlásil bouldrovací den za úspěšný. text a foto Václav Ještěr Novotný
Vydrž! Uff. Vážně se snažím ze všech sil. Nohy trochu podkluzují, únava. Ještě kousek ke sjezdu. Tlačit auto po dálnici před Mnichovem, natož ve dvou, řeknu vám, nic moc. Alespoň že je noc... Za ranních slunečních paprsků startujeme pomocí kabelů a ochotného domorodce. První křižovatku zvládáme, tu druhou už ne. Takže zase tlačit, ach jo! Nu, ještě že nenosím lodičky, krátké sukně a moje nehty se rozhodně nedají nazvat pěstěnými. Příčinou naší rozcvičky byl vadný alternátor (pro případné následovníky, německy se to řekne generátor ). Po výměně pokračujeme v cestě směr Watzmann. Teď už nás nic nemůže zastavit. WATZMANN v lét ě V jednom masivu Berchtesgadenských Alp se to jménem Watzmann jenom hemží. Kromě hlavního Velkého Watzmannu se zde nachází Kleiner Watzmann (též nazývaný Watzmannfrau, 2.307 m) a také několik watzmanních dětí. Lezeckých cest se najde dost, na Malém Watzmannu si můžete vybrat i z řady šestek. Nebo radši hákovačku? I nějaká A3 by se dala. Ale co naplat, všechny tyto cesty jsou tak nějak zastíněny Východní stěnou (Ostwand). Kdo by odolal proslulé největší skalní stěně ve východních Alpách...? Cesty v této 1.800 až 1.900metrové stěně vás dovedou na jeden z vrcholů Velkého Watzmannu Südspitze, 2.712 m. Díky pouhému jednomu metru je nejvyšším vrcholem Mittelspitze (2.713 m) a pro úplnost, třetí vrchol nese název Hocheck a je vysoký 2.657 m. V opraveném autě na nás jdou pomalu roupy, a jak se blížíme k cíli našeho putování, rozhodujeme se pro cestu Salzburger Weg a probíráme podrobnosti. Půjdeme na polotěžko pro dva bereme jeden spacák, jeden žďárák, něco oblečení, jednu čelovku a samozřejmě vše potřebné na lezení, lany počínaje, helmami konče. Počítáme s bivakem ve stěně snad v bivakovací boudě nacházející se v horní části stěny. Z Königssee, kde chceme nechat auto, plánujeme plavbu lodí po jezeru až do St. Bartholomä. Ostwand je možno prostoupit množstvím cest, z nichž mezi nejznámější a nejčastěji volené patří tři Berchtesgadener Weg, Kederbacherweg a Salzburger Weg. První jmenovaná je nejlehčí jen s několika místy za tři. Poslední jmenovaná, tedy námi zvolená, je naopak nejtěžší. Někde se můžete dočíst o maximální obtížnosti IV+, někde dokonce o V+, tak se v tom vyznejte. Není ovšem pochyb o jednom místu A0 a převažujícím II. až III. obtížnostním stupni. Délka cesty je asi 2.800 m a čas na výstup uváděný průvodcem 8 hodin. Ale věřte průvodcům! Trefit do Königssee, kde to všechno tak nějak už začíná, není těžké (nenechte se mýlit naší cestou přes Mnichov, výstupem jsme si chtěli zpříjemnit jednu pracovní cestu). Tady můžete nechat auto na placeném parkovišti. Dají se najít i místa, kde platit nemusíte, ale nepočítejte s tím, že budete blízko u jezera. Odtud se musíte dostat do St. Bartholomä (618 m), což jde samozřejmě pěšky, ale loďkou je to daleko rychlejší a ušetřené síly se vám jistě ještě budou hodit. Často se potom přespává v Ostwandlageru (určen pouze pro horolezce chystající se do Ostwand), od nějž si můžete vyzvednout klíčky v hospodě. Od St. Bartholomä pak ještě musíte zhruba hodinu stoupat po cestě k tzv. Eiskapelle (970 m). Nástup do Salzburger Weg je na začátku suťového pole pod Eiskapelle. Trochu jsme se přepočítali. Při průzkumném výpadu za účelem zjištění času odjezdu poslední lodičky jí už jen tak akorát máváme. Čekat do rána se nevyplatí, půjdeme pěšky. Už není kam spěchat, tak se ještě v poklidu porozhlédneme po okolí, sbalíme potřebné věci a vyrážíme. Výchozí i cílové místo leží u jezera, ale cesta po břehu jezera by asi byla příliš nudná, proto nás značky musí vést nejprve do kopce, pak (jak jinak) z kopce. Až kolem jedné hodiny noční (či ranní?), po téměř 6 hodinách chůze, jsme na místě. Někdy to bylo skutečné dobrodrůžo, když uvážíte, že jsme měli jen jednu čelovku a cesta 20