d) Václav IV. (vládl 1378 1419) 1. Střídání na českém a římském trůně 29. listopadu 1378 zemřel v Praze Karel IV. Jeden z pohřebních řečníků jej nazval Otcem vlasti, čímž nejen ocenil jeho životní dílo, ale připomněl i nadčasové (dokonce antické) rysy jeho vladařství. Na římský i český trůn nastoupil Karlův syn, sedmnáctiletý Václav IV. České království zůstalo ještě řadu let ze setrvačnosti jedním z nejbohatších a nejmocnějších evropských států. Česká gotická kultura dokonce právě za Václava dosáhla jednoho ze svých vrcholů viz Parléřovu huť a krásný sloh. Postupně se však naplno projevily důsledky snad jediné Karlovy státnické chyby: v přepjaté snaze, aby synové mohli bez nejmenšího zakolísání plynule pokračovat v rodovém díle, zajistil Karel svému nejstaršímu, Václavovi, již dopředu nástupnictví. Václav tak v příliš mladém věku přišel k hotovému. Nesmírnou cenu ani strategické záměry Jindřichova, Janova a Karlova díla nikdy nepochopil. Nárokům vladařství se po otcově smrti učil za pochodu, a protože neměl vedle sebe usměrňující autoritu, nedospělých prvků ve své politické činnosti se nezbavil. Musíme však dodat, že u Václava hrály roli i nervová labilita a rozporuplná povaha. A posuďme, zda se tu nemohl projevit také vliv toho, že Václavova matka, Anna Svídnická, zemřela, když bylo chlapci pouhých 17 měsíců. 2. Sňatková politika Václav se pokusil prospět lucemburskému celoevropskému dílu dvěma dobře promyšlenými sňatky, jež však jen navazovaly na starší Karlovy plány. V r. 1382 Václav provdal svou nevlastní sestru Annu za anglického krále Richarda II. Anna přijela do Londýna s početným dvorem, jenž pak zahájil rozšiřování česko-anglických styků. Další významný sňatek uzavřel sám Václav. Původně byl samozřejmě zásluhou svého otce od svých devíti let ženatý s Johanou Bavorskou, o pět let starší dívkou z rodu Wittelsbachů. Jejich bezdětné manželství ukončila r. 1386 královnina smrt. O tři roky později se osmadvacetiletý Václav oženil znovu, s tehdy třináctiletou Žofií Bavorskou. I ona byla Wittelsbachovna, a dokonce neteř zemřelé Johanny; vyrostla v krásnou, oduševnělou, zbožnou ženu. Ani toto manželství však děti nepřinášelo. Mladý Václav IV. 3. Václav jako člověk a politik Pamětníci vzpomínali na Václava jako na člověka dvojí tváře. Na jedné straně společenský člověk vybraného chování, který rád diskutoval a miloval dobré jídlo a tanec. Na straně druhé vášnivý lovec, chovatel loveckých psů, piják a hledač milenek. Je třeba říci, že tím ještě Václav nebyl v tehdejším korunovaném světě nijak výjimečný. Problém spočíval hlavně v tom, že státnické záležitosti se mu do programu vešly jen s obtížemi (dvacet let plánoval korunovační císařskou jízdu do Říma, ale nikdy k ní nedošlo). Společenské rozpory, jež přece jen vyprodukovala Karlova doba, a složitá mezinárodní situace, poznamenaná především vážnou krizí katolické církve (o tom později), kladly na Václava obzvlášť velké nároky. Král cítil, že na nenadálé úkoly nestačí, a bohužel se ani nepokoušel sám sebe změnit (např. celý život nepřekonal svůj odpor k cestování, což u římského krále opravdu silně vadilo). Leckomu v Čechách se ovšem zdála sympatická skutečnost, že král přesídlil z Hradu blíže k obyčejným lidem, na Staré Město do Králova dvora (skutečným důvodem však patrně byl fakt, že na Hradě probíhaly rušné stavební práce).
Postupně se Václav orientoval především na lov a víno. Obklopil se podobně založenými společníky z řad rytířů i zemanů a také některými měšťany, jež pak povyšoval do rytířského stavu. Záhy se dostavil hluboký, všestranný úpadek Českého království. Na kritiku ze strany říšského i českého panstva a duchovenstva reagoval Václav tím, že významné české úřady svěřoval právě svým kumpánům (proto byli nazýváni oblíbenci královi). Situaci v Českých zemích ztížila i zhoubná epidemie moru v r. 1380: byla zde sice mírnější než leckde jinde v Evropě, ale přinesla mnohem více hrůzy než nákazy v Karlově době: počet českých obyvatel nyní klesl asi o desetinu. V r. 1389 došlo v Praze k davovému útoku na Židy. Takové události se čas od času v Evropě stávaly a označují se slovanským slovem pogrom. Podnětem k pražskému pogromu se stal incident o velikonoční neděli. Křesťanský kněz šel se svátostí oltářní (s hostií ve zvláštní schránce) k umírajícímu člověku. Cestou kráčel přes pražské ghetto. Několik Židů tam po něm házelo kameny. Kněz to považoval za zákeřný útok na Krista, doběhl na Staroměstské náměstí a tam celou příhodu vykřičel rychle se sbíhajícímu davu. Konšelé se marně snažili zabránit nejhoršímu. Zástupy fanatiků, ozbrojených vším možným, během jediné noci ghetto vydrancovaly a téměř celé vyvraždily. Zahynuly asi 3 tisíce Židů, nepočetné uprchlíky ochránil jeden z králových oblíbenců. 4. Zikmund Lucemburský Dědicem Karlových státnických schopností nebyl Václav, ale Zikmund, cílevědomý a houževnatý. I on však měl své limity: vynikal arogancí i nepřístupností ke kompromisům a v osobním životě trpěl žárlivostí, ačkoli sám k ní zavdával mnoho podnětů. Jako mladší bratr se Zikmund potýkal s mnoha překážkami: při dělení správy rodových držav na něj zbyly jen Braniborsko a Dolní Lužice. V r. 1385 se však oženil s Marií Uherskou, dcerou zemřelého uherského a polského krále Ludvíka I. Velikého z původně francouzské dynastie Anjou, a r. 1387 se stal uherským králem. Vzhledem k velké rozloze Uher se tedy lucemburská moc přiblížila východoevropskému pobřeží i dovršení svého celoevropského projektu. Vzápětí se však objevil nepřítel nad jiné silný: Turci. Ve 2. polovině 14. století obešli zbývající jádro Byzantské říše a vpadli přímo na Balkánský poloostrov. V r. 1389 v bitvě na Kosově poli porazili Srbsko, které se tak stalo na Osmanské říši závislé. Zikmund vyrazil proti Turkům v čele křížové výpravy, ale byl poražen r. 1396 u Nikopole, čímž Turci dobyli Bulharsko. Po Mariině smrti se Zikmund oženil s Barborou Celskou (ze slovinské části Uher) a narodila se jim dcera Alžběta. Shrnutí: Po smrti císaře Karla IV. se římským a českým králem stal jeho nejstarší syn Václav IV. Vzhledem ke svému mládí a řadě dalších okolností nebyl na vládu dobře připraven. Signálem, že končí hospodářská prosperita, se staly morová epidemie a pražský pogrom na Židy. Václava kritizovaly české panstvo i říšská knížata: Václav reagoval tím, že se obklopil nižší šlechtou a měšťany. Velkým konkurentem se mu ovšem stal mladší bratr Zikmund. Otázky a úlohy: 1. Připomeňte smysl sňatků Václava, Anny a Zikmunda. Jaký záměr každý z nich sledoval? 2. Které slavné stavby připisované císaři Karlovi byly dokončeny až ve Václavově době? 3. Co byste byli Václavovi poradili, aby se mu lépe vládlo? Své řešení zdůvodněte. Výběr z odborné literatury: Jiří Spěváček: Václav IV. Praha 1986.
5. Jan z Jenštejna a Jan Nepomucký Zikmund se zařadil mezi přední Václavovy kritiky. Patřil mezi ně i pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Byl o více než deset let starší než Václav, stal se velkým odpůrcem králových oblíbenců a dostával se s nimi do četných sporů. Napětí mezi králem a arcibiskupem se vystupňovalo natolik, že Jenštejn nakonec ani nebydlel v Praze, ale v Roudnici nad Labem. V březnu 1393 Václav IV. pozval arcibiskupa do Prahy ke smírným jednáním. Schůzka se měla uskutečnit v klášteře johanitů u malostranského vyústění Karlova mostu. Král se však před jednáním opil a pak zavelel k zajmutí arcibiskupa i jeho doprovodu. V nastalé rvačce se Janovi z Jenštejna podařilo uprchnout. Král si pak vylil vztek na arcibiskupových úřednících, kteří utéct nestačili. Generálního vikáře (arcibiskupova zástupce) Jana Nepomuckého nechal umučit k smrti, a dokonce se na jeho týrání sám podílel. Mrtvolu pak na králův příkaz hodili z mostu do Vltavy, odkud však byla po několika dnech vylovena a později pohřbena. V r. 1729 byl Jan Nepomucký svatořečen jako nevinná oběť špatného vladaře, který odmítal církevní úsilí po nápravě politické situace. Socha svatého Jana Nepomuckého na Karlově mostě Dnes patří svatý Jan Nepomucký k nejpopulárnějším českým světcům: uctívají jej i v zahraničí. 6. Václav zajatcem Vážné nedostatky Václavova vladařství přispěly ke spuštění lavinovitého odporu s již bezmála stoletým zásadním vlivem Lucemburků na evropskou politiku: 1. České a uherské panstvo se otevřeně vzbouřilo proti Václavovi, respektive Zikmundovi. 2. Ve Svaté říši římské zesílilo hnutí za odstranění Lucemburků z říšského trůnu. 3. Situaci však zkomplikoval i mocenský boj uvnitř lucemburské dynastie. Do vzájemného zápasu ústřední soupeřící dvojice Václav Zikmund se zapojili i další členové rodu. Václav v jejich prospěch dokonce ztratil vládu nad Lucemburskem. V r. 1394 čeští páni uzavřeli spolek panskou jednotu (mezi vůdci byl např. Jindřich z Rožmberka). Pojem panská jednota jako sdružení české vysoké šlechty v době, kdy český král byl slabý či úplně chyběl, se od té doby s přestávkami objevoval v české politice po následujících téměř sto let. Panská jednota zajala krále Václava a čtvrt roku jej věznila nejprve na Pražském hradě, pak na rožmberských hradech Příběnicích a Českém Krumlově a nakonec v Horních Rakousích. Propustila jej až za slib, že král bude respektovat výhrady jednotníků vůči svému stylu vlády. Jednota podporovaná Zikmundem pak přiměla Václava zařadit v r. 1396 představitele panstva opět mezi královské rádce. Patřil k nim samozřejmě i Rožmberk: stal se nejvyšším purkrabím pražským, kterýžto úřad byl tehdy považován za nejdůležitější v zemi. Zasedání politicky dvoubarevné královské rady nepostrádala vzruchu. Např. během jednání (bez Václava) na Karlštejně panští rádci probodli čtyři své kolegy z křídla králových oblíbenců. V r. 1400 kurfiřti sesadili Václava IV. z římského trůnu jako panovníka neužitečného, líného a pro říši zcela nezpůsobilého. Šlo o zásadní a v podstatě nenapravitelné narušení evropské koncepce lucemburské politiky. Václav musel vzápětí úporně bránit i samotný český trůn. V r. 1401 vojsko panské jednoty posílené zejména Němci z Míšně oblehlo krále v Praze (v Českých zemích to byla první akce s účastí cizích vojsk od r. 1310!). Na nátlak obléhatelů Václav svěřil rozhodující část svých pravomocí čtyřčlenné panské radě (opět Jindřich z Rožmberka aj.).
Mezitím uherská šlechta zajala r. 1401 Zikmunda a propustila ho až pod tlakem přicházejícího českého vojska, které poslal Václav. Zikmund pak přijel do Čech a přiměl r. 1402 Václava, aby zrušil moc panské rady a ustanovil jej správcem království. Pak Václava zajal a odvezl do Vídně. Na pomoc Václavovi však zahájili rozsáhlý ozbrojený boj královi oblíbenci, kteří se mohli spolehnout i na přetrvávající královu popularitu v očích široké veřejnosti. Získali dokonce podporu některých pánů. Zikmund se tedy vrátil se silným uherským vojskem, které systematicky vydrancovalo východní polovinu Čech. Vzbuzený strach nemohl Zikmundovi nahradit osudovou a trvalou ztrátu dobré pověsti v českých očích: zřejmě právě z této doby, a nikoli až z husitských válek pochází Zikmundova česká hanlivá přezdívka šelma ryšavá. O další Zikmundův neúspěch se r. 1403 postaral sám Václav, když z vídeňského zajetí v přestrojení uprchl a vrátil se do Prahy. 7. Romové (Cikáni) Z doby kolem r. 1400 pocházejí nejstarší zprávy o přítomnosti indoevropských Romů v Českých zemích. Kočovní Romové původně žili ve střední Indii, byli to řemeslníci (zejména drobní kováři), hudebníci i tanečníci a pastevci (viz IV.E.1.). Kolem r. 500 začali odcházet v několika vlnách z Indie na západ. Kolem r. 1000 se Romové objevili v Byzantské říši a získali tam řecké označení Athiganoi (později Tsiganoi), z něhož pochází i český výraz Cikáni. Romové se jako kočovníci rozšířili po většině evropských zemí, např. do Francie pronikli právě přes Čechy. Proto ve francouzštině byly výrazy pro Čechy a Cikány prakticky totožné: francouzsky Čechy = Bohême a ještě ve slavné francouzské opeře Carmen (1875) skladatele Georgese Bizeta je titulní postava krásné Cikánky označována jako bohémienne (dnes ovšem francouzsky cikánský = tsigane a český = tchèque). Romové se pro svůj svobodymilovný život stali vzorem pro četné umělce tvořící průkopnicky mimo hlavní proud kulturního vývoje (odtud od konce 19. století jejich pojmenování bohémové). Dnes na světě žije (hrubě odhadnuto) asi 10 milionů Romů, v České republice asi 250 300 tisíc (zhruba 3 % obyvatel). Na svém 1. mezinárodním kongresu v r. 1971 v Londýně Romové vydali prohlášení požadující, aby byli souhrnně nazýváni Romové (tak se sama označuje většinová, ale nikoli jediná větev cikánského etnika; další jsou např. Sintové, Kaleové aj.); slovo cikáni má v češtině i v jiných jazycích hanlivý význam (podezřelí tuláci), ale pojmenování Cikáni souvisí s romskou historií. Z pražského romského festivalu Khamoro Shrnutí: Nekoncepční politika Václava IV. měla řadu protivníků mezi českými církevními hodnostáři (arcibiskup Jan z Jenštejna, jeho zástupce Jan Nepomucký svatořečen 1729), mezi českými pány (panská jednota v čele s Jindřichem z Rožmberka) i ve Svaté říši římské (v r. 1400 byl Václav sesazen z římského trůnu). A uherský král Zikmund dokonce vojensky vpadl do Čech. V téže době do českých dějin vstoupili původně indičtí kočovníci Romové. Otázky a úlohy: 1. Kde ve vašem okolí jsou sochy či obrazy Jana Nepomuckého? Zjistěte o nich podrobnosti. 2. Kde se ve svém okolí můžete setkat s kulturními apod. akcemi Romů? Které známé osobnosti pocházejí z romského prostředí? Výběr z odborné literatury: Marek Jakoubek Lenka Budilová: Romové a cikáni: neznámí i známí. Voznice 2008. Vít Vlnas: Jan Nepomucký. Praha 1993.
3. Hluboká krize katolické církve i společnosti a) Církev jako ekonomický a politický činitel Feudalismus byl založen na vzájemné závislosti všech vrstev obyvatelstva. Středověké národy spatřovaly v propojení své pospolitosti nejlepší záruku pro přežití navzdory cizím nepřátelům, domácím neshodám i kruté přírodě. V křesťanském světě byl feudální systém vykládán pomocí učení o trojím lidu. Středověká společnost raného a vrcholného středověku se dělila na tři skupiny: válečníky (šlechtu), kněze (duchovenstvo) a dělný lid (především poddané zemědělce). Každý člověk potřeboval ke své plnohodnotné existenci přispění ostatních dvou skupin. Prakticky negramotný šlechtic těžko mohl sám ovlivňovat myšlení svého lidu a sedlák se zpravidla nedokázal sám ubránit zločincům. Mezi složkami trojího lidu měly panovat bratrské vztahy, ale ve skutečnosti to samozřejmě vypadalo jinak: šlechta soupeřila s duchovenstvem o majetek i o moc na úkor sedláků, kteří byli omezováni odváděním feudální renty a dalšími pravidly vazalské poslušnosti. Západočeský klášter Kladruby Vývoj v evropské společnosti na přelomu vrcholného a pozdního středověku však v systému trojího lidu zásadně posílil pozici kněží: 1. Duchovenstvo se prostřednictvím budování i rozvoje klášterů stalo ekonomicky soběstačným a díky rozmachu rytířských řádů si zajistilo i schopnost účinné obrany, a tedy rostoucího politického vlivu. Kněží se stali poměrně nezávislou vrstvou společnosti. 2. Povolání kněze přitahovalo stále více lidí, pro něž samotná kněžská služba nebyla smyslem života a kteří jako kněží pak své politické a ekonomické zájmy nadřazovali pastorační činnosti. Stávalo se pravidlem, že kněžské povolání si vybírali mladší členové šlechtických rodů, aby se s nimi jejich starší sourozenci nemuseli dělit o majetek a tříštit tak rodová panství. Kněžská služba také byla prakticky jedinou nenásilnou cestou, jíž mohli alespoň nemnozí neurození muži (např. v roli farářů) získat určitý vliv v mocenských strukturách společnosti. 3. Církevní instituce (zejména biskupství, kláštery apod.) však měly charakter silných feudálních vrchností. Vysocí církevní hodnostáři se dostávali do konfliktů se šlechtou i panovníkem. Svým jednáním i názory se mnoho kněží vzdalovalo také neurozenému lidu. b) Negativní jevy v životě kléru (svatokupectví aj.) Pokud hovoříme o církvi, měli bychom mít na paměti, že do církve samozřejmě patří všichni pokřtění: kněží i laici. Jestliže tedy vžitá praxe rozumí pod pojmem církev přednostně pouze kněze a řeholníky, jde o zjednodušení používaného pojmosloví (s touto výhradou i my v následujícím textu občas k užšímu významu slova církev sáhneme). Rozsáhlá hospodářská i politická činnost církevních institucí vedla k tomu, že pro křesťanstvo znovu zřetelně vyvstala zásadní otázka. Jak hodnotit skutečnost, že církev žije jinak než v dobách, kdy Ježíš s apoštoly i první křesťané včetně kněží žili v chudobě a k prosazování svého učení neměli
jiné nástroje než vlastní příklad a sílu osobnosti? Znamená hospodářský a mocenský vzestup kněžstva zradu Ježíšova učení, nebo žádoucí přizpůsobení se nové době? Ve vrcholném a pozdním středověku však ekonomické a politické angažmá kléru (duchovenstva) vedlo k velmi problematickým jevům v životě kněží: 1. Desátky: Obyčejní, neurození křesťané odevzdávali církvi desetinu svého výdělku. Desátek se platil již od raného středověku. Postupně se však stal terčem kritiky, protože bylo zřejmé, že duchovenstvo jej z valné části začalo využívat pro nenáboženské účely. Šlechta a panovník podporovali církevní instituce příležitostnými, ale o to nákladnějšími dary (zpravidla nemovitými). 2. Svatokupectví: Kněží obchodovali se svátostmi. Za křest, svatbu či pomazání nemocného museli věřící platit penězi či protislužbou. Kdo nemohl zaplatit, musel počítat s tím, že jako dlužníkovi církve svaté mu bude odepřen církevní pohřeb. 3. Prodávání církevních úřadů: Papežská kurie a jiné církevní instituce přidělovaly kněžské úřady jen za peníze. Ve 14. století se např. dosazení do úřadu arcibiskupa či biskupa dalo pořídit za 2 000 4 000 zlatých, opatem se mnich mohl stát za několik set zlatých a úřad faráře byl k mání již od 20 zlatých. 4. Mnohoobročnictví: Kněží, kteří si dokázali koupit farností několik, získali samozřejmě odtud několikery finanční požitky. Sami však kněžskou službu vykonávali jen sporadicky a do svých kostelů si za sebe najímali za nevelký peníz nejchudší kněze. 5. Odpustky: Podobně jako v případě desátků jde i zde o starší záležitost, která se časem zvrhla do nemorální podoby. Odpustky uděluje kněz a znamenají odpuštění trestů za některé hříchy. Postupně se ustálila praxe, že za odpustky se platilo (dnes má odpustek formu modlitby). 6. Konkubinát: Někteří kněží navzdory svému celibátnímu slibu žili s milenkami. Poznámka: výraz svatokupectví (v širším smyslu) se někdy používá jako souhrnné označení pro všechny uvedené jevy. Jindy jako takový zastřešující pojem slouží slovo simonie: vzniklo podle novozákonní postavy Šimona kouzelníka, který chtěl od apoštolů za peníze koupit schopnosti pocházející od Ducha svatého. Shrnutí: V průběhu vrcholného středověku se katolické duchovenstvo stalo prakticky nezávislou vrstvou společnosti: především rozsáhlé majetky klášterů a síla rytířských řádů výrazně posílily jeho ekonomické i politické pozice. Kněží se ve své většině výrazně odchýlili od někdejší praxe prvotní, chudé církve. V jejich životě hrála nyní významnou roli řada jevů založených na obchodnickém vztahu ke kněžské činnosti. Otázky a úlohy: 1. Kde se v blízkosti vaší školy nachází nějaký klášter (současný nebo bývalý)? Zjistěte několik základních údajů o jeho historii. 2. Připomeňte si: Kdy a proč začaly vznikat rytířské řády? Které z nich jsou nejznámější? 3. Nalezli byste v některých jiných (nenáboženských) oborech lidské činnosti podobný svár nezištné tradice s komerční (obchodnickou) praxí moderní doby? 4. Představte si (nebo třeba jako dialog sehrajte) spor mezi zastánci a odpůrci negativních rysů tehdejšího církevního života. Jaké byste našli argumenty pro a proti? Výběr z odborné literatury: Samuil G. Lozinskij: Dějiny papežství. Praha 1989.
c) Nové řeholní řády První pokus o nápravu církve představovaly nové, chudé mnišské řády. Vznikaly s cílem obnovit apoštolskou chudobu a tím vytvořit pluralitu (různost, mnohost) ve formách zbožnosti. Nejznámějšími z těchto řádů jsou cisterciáci (vznikli kolem r. 1100, nejproslulejším cisterciákem byl propagátor křížových výprav Francouz Bernard z Clairvaux) a františkáni (zakladatelem Ital František z Assisi kolem r. 1200). Chudé řády si rychle získaly až neuvěřitelnou popularitu (např. cisterciáci založili během prvního století své existence 530 klášterů). Ovšem výsledky kvalitního klášterního hospodaření, velkorysé dary příznivců a silný vliv na veřejnost přilákaly také mezi tyto řeholníky mnoho lidí, kteří se askeze brzy vzdali. Záhy nebyl mezi řády starými a novými velký rozdíl. d) Papežství za Inocence III. (kolem r. 1200) a vznik inkvizice Na papeže Řehoře VII. (bojujícího o investituru, viz V.C.6.c.) navázal papež Inocenc III. (vládl 1198 1216). I on prosazoval nadřazenost papeže nad všemi křesťany včetně králů a šlechty. Pro pronásledování kacířů (heretiků; křesťanů zastávajících takové pojetí víry, které se odlišovalo od oficiálně schválených zásad) zřídil specializovanou instituci, inkvizici (v necentralizované a nesystematické podobě existovala již dříve). Inkvizice vyhledávala a soudila kacíře. Novinkou se stalo předávání usvědčených kacířů světské moci k potrestání. Nejtvrdším trestem pro kacíře bylo veřejné upálení. Děsivá podívaná působila odstrašujícím dojmem, oheň očistil zemi od ďábelského zla a nezbyly ostatky, které by se mohly stát předmětem uctívání. A aby se kacířům zabránilo v rafinovaném zapírání, povolila církev používat při inkvizičních procesech mučení. e) Kacířská hnutí Navzdory pronásledování vznikala celá kacířská hnutí: nejznámějšími se stali albigenští v jižní Francii (12. 13. století) a lyonští chudí, běžněji nazýváni valdenští, podle svého zakladatele kupce Pierra Valdèse (kolem 1200), který rozdal svůj majetek potřebným a prosazoval právo laiků na vlastní kázání o smyslu biblického textu. Valdenství proniklo dokonce až do Německa a Čech. f) Schizma katolické církve (1378) Pozici církevní hierarchie oslabovaly i vnitřní spory, vesměs motivované mocensky. Avšak nejvážněji otřásl všemi pozicemi katolické církve rozkol, který přitom začal až anekdotickým zmatením kolem volby papeže v r. 1378. V r. 1377 papež Řehoř XI. přesídlil z Avignonu zpátky do Říma. Když r. 1378 zemřel, konala se volební porada kardinálů po třech čtvrtích století opět v Římě. Město žilo v napjatém očekávání. Ze 16 kardinálů bylo 11 Francouzů, 4 Italové a 1 Španěl. Během volebních jednání dav Římanů dvakrát vtrhl až ke kardinálům a vyhrožoval jim násilím, pokud nebude zvolen italský papež. Kardinálové tedy 8. dubna zvolili italského kandidáta stal se papežem Urbanem VI. V létě však sbor kardinálů přičiněním svých francouzských členů prohlásil Urbanovo zvolení za vynucené, a tedy neplatné. Kardinálové se znovu sešli, tentokrát ve Fondi na italském venkově, a 20. září 1378 zvolili papeže francouzské národnosti stal se Klementem VII. Urban VI. však odmítl odstoupit, a tak měla katolická církev papeže dva: v Římě a v Avignonu (zpráva o tomto vývoji zastihla ještě stárnoucího císaře Karla IV. a velmi jej zneklidnila). Církev se dostala do vůbec nejtěžší krize své existence. Oba papežové jako obvykle nabádali křesťanstvo k pokoře a skromnosti, ale ani jeden z nich nebyl ochoten se vzdát svých příjmů i moci v zájmu zachování jednoty církve. Oba papežové dávali do klatby stoupence svého protivníka, takže
se v klatbě ocitlo celé západní křesťanstvo. Mnohé církevní úřady byly obsazeny dvojmo, a tak se věřící ještě více prohýbali pod finančními nároky duchovenstva. Přitom peníze z desátků a odpustků brzy mířily rovněž na úhradu diplomatických pletich i vojenských příprav jednoho papeže proti druhému. Dvojpapežství pokračovalo také po Urbanově a Klementově smrti, takže se ukázalo, že nejde o pochybení jednotlivců, ale o vadu celého systému. g) John Wycliffe (Jan Viklef) Západní schizma na přelomu 14. a 15. století ovšem zasáhlo do situace dosti odlišné od někdejší poměrů před staletími, kdy se mohlo zdát, že pro nápravu budou stačit chudé řeholní řády: 1. Neurozené obyvatelstvo pozdně středověké Evropy vystupovalo sebevědoměji, neboť se opíralo o ekonomický, strategický i vzdělanostní význam početných měst. 2. Evropa trpěla první krizí feudalismu (viz V.D.1.). Vznikající diskuse o účelnosti vynakládání finančních prostředků se z velké části týkala právě platů církvi. Výhrady však byly vyslovovány i proti těm, kdo vysoké duchovenstvo podporovali, tedy zejména proti vysoké šlechtě. 3. Mravní rozvrat církve vzbuzoval dojem, že se uzavírá éra pozemského vývoje křesťanstva, že se ďábel vtělil přinejmenším do jednoho z papežů a že se blíží druhý Kristův příchod na zem a Poslední, Boží soud. Odtud vývoj logicky pokračoval k nedůvěře v možnost, že by se duchovenstvo napravilo samo, o jeho dobrovolném návratu k apoštolské chudobě ani nemluvě. Výsledkem tohoto přesvědčení byl požadavek, aby byl pořádek v církvi nastolen zvnějšku, zásahem státní moci, neboť panovník přece vládne z Boží milosti. Hlavním prostředkem k nápravě mělo být odebrání nadbytečného, tedy téměř veškerého církevního majetku (šlo o jeho sekularizaci zesvětštění). Za důležitý nástroj církevní nápravy však byl považován i všeobecný přístup k biblickému textu a možnost jeho laického výkladu. Prvním velkým propagátorem takového postupu se stal anglický kněz John Wycliffe, který byl učitelem (mistrem) na univerzitě v Oxfordu (již ve středověku mu Češi říkali Jan Viklef). Viklefovi kritici měli (a mají) ovšem výhrady: Při postupu proti špatným kněžím to nakonec budou zase jen omylní lidé, kteří budou odhadovat, jak konkrétní kněz obstojí před Kristem. A svátosti, které kněz uděluje, pocházejí přímo od Boha a morální profil kněze vedle nich nehraje roli. Viklef a jeho stoupenci ovšem stáli za přirozeným požadavkem, aby kněz žil v souladu s učením, které hlásá. Viklef sám byl obviněn, že šíří bludy, a musel opustit univerzitu, ale dalším postihům se v odlehlé Anglii vyhnul a zemřel v ústraní v r. 1384. Shrnutí: První, ovšem málo úspěšný pokus o nápravu církve představovaly chudé mnišské řády. Církevní autority naopak začaly pronásledovat své kritiky jako kacíře. Mezi odpůrci církevní praxe sílila role obyvatel měst. Anglický intelektuál Jan Viklef přišel s myšlenkou, aby církev byla zbavena přebytečného majetku zásahem státní (královské) moci. Otázky a úlohy: 1. Kde bychom v dnešní společnosti našli obdobu úsilí o dobrovolnou skromnost? 2. Františkánům byl blízký ženský řád klarisek. Jak souvisí s českými dějinami? 3. Kde jinde v dějinách existovaly případy postupného růstu rozporů mezi ideálem a praxí? Výběr z odborné literatury: Hermann Hesse: František z Assisi. Praha 1998. Amedeo Molnár: Valdenští. Praha 1991.
4. Husitská doba (1402 1485) a počátky reformace a) Charakter husitství Samozřejmě, že zdaleka ne všichni kritici duchovenstva se stali viklefisty. Viklefovy názory však získaly největší popularitu ve vzdáleném Českém království: jednak vlivem anglo-českých styků po svatbě Richarda II. s Annou Českou, jednak kvůli hloubce krize české společnosti v pokarlovské době. Viklefství tedy přispělo ke vzniku českého reformního (společensky opravného) hnutí, jež se podle své zakladatelské postavy nazývá husitství. Husitství přineslo v českých dějinách vůbec poprvé politickou a vůbec veřejnou činnost širokých vrstev obyvatelstva. V tomto smyslu se husité řadí k průkopníkům také v rámci evropského a světového vývoje. Husitství výrazně proměnilo mocenskou strukturu celé české společnosti. Jeho vrcholná fáze tedy byla zásadním mocenským převratem, revolucí. b) 1. období: Činnost Jana Husa (1402 1415) 1. Jan Hus na Pražské univerzitě a v Kapli betlémské Jan Hus se narodil asi r. 1370 v jihočeském Husinci. Vystudoval na Pražské univerzitě a zůstal na ní jako mistr. V r. 1400 byl vysvěcen na kněze a od r. 1402 působil také jako kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě Pražském. Kapli založili měšťané r. 1391 pro bohoslužby s kázáním v češtině. Patřila mezi největší chrámové prostory v Praze. Hus rychle zapomněl, že původně jej na kněžské dráze lákala vyhlídka na snadné živobytí. Proměnil se v přemýšlivého intelektuála, který zaujal hloubkou svého vzdělání, znalostí problémů obyčejných lidí i podmanivým slovním projevem. Na univerzitě se projevoval jako stoupenec většiny Viklefových názorů, které dále rozvíjel a přizpůsoboval českým poměrům. Od Viklefa přejal mj. učení o viditelné a neviditelné církvi: Podle něj církev existuje ve dvojí podobě. Tou skutečnou církví je společenství předurčené ke spáse. Hlavou církve je Kristus a jejími členy jsou ti křesťané, kteří žijí podle Božího zákona: nezbytným požadavkem je apoštolská skromnost a projevovaná láska k bližním. Tato skutečná církev je neviditelná, protože jen Kristus zná naše hříchy a ví, kdo do církve patří. Pokud duchovní nežijí podle Božího zákona, pak sice mohou náležet do církve viditelné (institucionální), ale ve skutečné církvi Kristově nejsou, i kdyby měli kdovíkolik kněžských úřadů. Takové kněze křesťan respektovat nemusí, ba nesmí. Od těchto kněží odpomůže církvi ztráta nadbytečného církevního majetku. Hus otevřeně projevoval také české vlastenectví (mj. se zajímal o rozvoj češtiny), i když neváhal tvrdit, že dobrý Němec je lepší než špatný Čech. V Betlémské kapli pak své učení srozumitelně předkládal pestrému posluchačstvu, složenému z tovaryšů, měšťanů, studentů i personálu královského dvora. Poslechnout si Husa přicházela prakticky celá česká Praha, objevovala se tu také královna Žofie. V letech 1409 1410 byl Hus rektorem celé univerzity. 2. Koncil v Pise (1409) Snaha po odstranění schizmatu vedla ke vzniku církevního hnutí, jež se nazývá konciliarismus. Konciliaristé dospěli k názoru, že jednotu církve může obnovit pouze koncil (shromáždění biskupů a opatů). Během předchozího tisíce let, od 4. do 14. století, se konalo již 15 koncilů.
Konciliarismus však prosazoval novou zásadu, že koncil je nejvyšší autoritou v církvi a je nadřazen i papeži. Koncil k vyřešení schizmatu se sešel r. 1409 v italské Pise. Sesadil oba papeže, římského Řehoře XII. a avignonského Benedikta XIII., a zvolil nového papeže, který přijal jméno Alexandr V. Řehoř a Benedikt se však svého úřadu nevzdali, a tak výsledkem koncilu, jenž měl odstranit dvojpapežství, byli papežové tři! Je prakticky nemožné vylíčit absurditu celé situace a popsat všechnu míru tehdejšího znechucení z církevních poměrů. Vše ještě vystupňoval po smrti Alexandra V. (1410) jeho nástupce Jan XXIII. Ten nyní dokonce proti italským ochráncům papeže Řehoře XII. vyhlásil křížovou výpravu, kterou financoval z prodeje odpustků. V nové době jméno Jana XXIII. přijal jiný papež (v úřadě 1958 1963) proto, aby napravil bídnou pověst, která byla s prvním Janem XXIII. spojena. 3. Dekret kutnohorský (1409) Pražský univerzitní spor o Viklefa se stupňoval. Z různých důvodů se stalo, že Viklefa hájili čeští mistři, zatímco cizí učitelé (byli to hlavně Němci) jeho učení odmítali. Češi byli tehdy na univerzitě ve zřetelné menšině. Mezi českými univerzitními viklefisty vynikal vedle Husa také evropsky zcestovalý mistr Jeroným Pražský. Když vypukl spor o účast zástupců univerzity na pisánském koncilu, na univerzitě Češi byli pro, cizinci proti. Václav IV. si účast univerzity přál, protože chtěl posílit svou pošramocenou mezinárodní prestiž, a tak vydal v lednu 1409 v Kutné Hoře dekret, který na univerzitě dramaticky zvýhodnil (v poměru 3:1) Čechy nad cizinci v hlasování při uplatňování akademické samosprávy. Dekret kutnohorský byl tedy projevem spíše politicko-církevních sporů než národnostních třenic. Umožnil sice vyslání univerzitního poselstva do Pisy, ale vzápětí vyvolal odchod prakticky všech cizinců z univerzity, která tím sice ztratila mezinárodní vážnost, ale zato na ní převládli viklefisté a univerzita se stala (a zůstala) hlavním ideovým centrem husitství. Shrnutí: Na počátku 15. století vzniklo společensky i církevně reformní hnutí nazývané husitství: částečně vycházelo z viklefismu a ideově je založili Jan Hus a Jeroným Pražský. Cílem bylo dosáhnout toho, aby široké vrstvy především neurozeného obyvatelstva samy odmítly podílet se na podpoře ekonomických a mocenských zájmů duchovenstva. Situace se vyhrotila, když koncil v Pise (1409, počátek období konciliarismu v církvi) proměnil dvojpapežství (západní schizma, existující od r. 1378) v trojpapežství. Král Václav IV. vydal Dekret kutnohorský, jehož nezamýšleným důsledkem se stalo ovládnutí Pražské univerzity viklefisty. Otázky a úlohy: 1. Zjistěte informace o stavebním vývoji Betlémské kaple: souvisejí s vývojem husitské tradice. 2. Jak se projevoval Husův zájem o český jazyk a čím byl zřejmě motivován? 3. Která díla Hus napsal? Co víte o jejich obsahu či cílových skupinách čtenářů? Výběr z odborné literatury: František M. Bartoš: Čechy v době Husově. Praha 1947. Jiří Kejř: Husité. Praha 1984. Tomáš G. Masaryk: Jan Hus. Praha 1990. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: Alois Jirásek: Mezi proudy, 1 3 (1886 1887, román).