Elizaveta Belová Kategorie A povídka Hod'te si na setkání Navraťme do polic deníky snů, které jsme toužili podrobně znát. Ukončen jest osud těch hrdinů, co snad o nich chtěl vítr ódy vát. Líné, potemnělé mračno převalovalo se na obzoru a pomalu sklepávalo chuchvalce jemných bílých vloček různých tvarů na hlavy pochodujících lidí, střechy domů, náměstí i úzké ulice. Malá ledová třpytka fraktaloidního tvaru byla by se tiše snesla k zemi jako ostatní, ve vzduchu ji však srazila nadhozená hrací kostka Jasné žlutooranžové paprsky právě zapadajícího letního slunce z posledních sil příjemně prosvětlovaly spletité dlážděné uličky. Přestože se den chýlil ke konci, nikdo se nechystal z ulic odejít. Nýbrž právě naopak, bylo zde stále více lidí. U svého domu postával kramář, několik truhlářů se snažilo za hlasitého hovoru prodrat se skrz hlouček švadlen, pár tovaryšů něco domlouvalo se svým mistrem. Všichni vyšli ven z jednoho důvodu, což byl příjezd kejklířů, všelijakých mistrů iluzí, vědem, provazochodců i obchodníků s různorodými drobnostmi. Na nevelikém náměstí se tak během odpoledne shromáždilo veškeré osazenstvo města. Já jsem se přišel podívat též. Lidé se nepřetržitě přemisťovali od stánku ke stánku. Nadšeně se bavili. Proplétal jsem se zástupem švitořících služebnic. Pestrá paleta nabuzených emocí se mi rojila v hlavě posilněna dějištěm kolem. Spěchal jsem dál co nejblíže středu náměstí, abych si nenechal ujít to nejlepší - představení s ohněm, které mělo začít hned po západu slunce. Kolem jakéhosi miniaturního zápasiště se již utvořil neveliký shluk osob. Bylo vidět, jak se několik potulných komediantů připravuje ke zlatému hřebu večera. Poslední jiskrný paprsek dal líbezné sbohem chladným, apatickým, kamenným ulicím. Konečně to mohlo začít. První artista vkročil do prostřed ringu. Za dunivého rytmu bubnů se ve vzduchu roztočily pochodně i zářivé ohnivé kotouče, které ve tmě vytvářely jedinečné, jasně oranžové obrazce. Tajemný rytmus se začal zrychlovat a k bubnům se přidal tesknivý povzdech houslí. Hudba působila na nejzazší kouty mé mysli, žhavé vzory vyprávěly příběhy. Umělci předváděli stále složitější triky. Nad hlavami žonglérů létalo více a více hořících předmětů. Neuniklo mi, že působivá iluze pohltila celé obecenstvo. Nikdo ani nedutal. Vtom okamžení se ozvala pronikavá rána. Trhl jsem sebou. Veškeré hořící předměty spadly za mohutné spršky jisker na zem. Zhasly. Na moment se rozhostilo ohlušující ticho. Až po chvilce mi došlo, že to bylo součástí vystoupení. Publikum propuklo v ohromené jásání a tleskání.
Díky světlu luny jsem viděl, jak se aktéři představení klaní. Vskutku to byl nejpůsobivější zážitek, který se mi kdy naskytl. Lednové odpoledne bylo velmi klidné. Sněžilo. Byla mi zima. V dlouhém černém kabátě jsem postával vedle svého malého orientálního stolku. Uprostřed celé plochy stolu stála pouze jedna jediná hrací kostka. Přemýšlel jsem a zároveň prozkoumával své okolí. Už několik dní jsem totiž přebýval s tlupou potulných komediantů na tomto zapadlém místě. Byla to nevelká plocha ze všech stran zastavěná vysokými zdmi nějakých nudných budov, jejichž okna na mne působila obzvláště prázdně. Přístupové cesty sem byly pouze dvě. Zbylou většinu profilu města dotvářelo šeré, beztvaré sídliště plné betonových klecí, jenž se již několik desítek let nezměnilo, a tak měla rutina šanci zahlodat se až po samý morek kostí. Já o tomhle něco vím. Vysvitlo slunce. Padající vločky se třpytily ve vzduchu jako malé diamanty. Znovu se mi při pohledu na několik cirkusáckých mobilních obydlí připomněl žalostný stav místa přebývání. Moc návštěvníků už sem nechodilo. Kejklíři, provazochodci, akrobati, to vše se teď mohlo pyšnit pouze zašlou slávou. Před očima mi vytanul vcelku živý obraz. Vzpomněl jsem si na minulý týden. Tehdy se konalo velké představení, na které se přišlo podívat docela dost obyvatel blízkého okolí. Přesně jsem viděl, jak všechny atrakce ožily. Vybavila se mi i ona madam poněkud jinak prostorově řešené substance. Ten den se tu stavila se svým vnukem. Zaplatili si několik atrakcí, pobavili se u výstupu žonglérů. Při odchodu zašli ke mně. Ženština vypadala poněkud robustně. Ještě víc její objemnost umocňoval kabát neidentifikovatelného tvaru i barvy. První, co chtěla vědět bylo, proč je ta kostka jen jedna. Odpověděl jsem s přehnaně šalamounským výrazem ve tváři, že na setkání stačí hodit jednou. Na kulaté tváři se jí objevil šibalský úsměšek. Držíc za ruku svého potomka sebrala kostku, vyhodila ji do vzduchu, ta rozvířila několik vloček a následně v tichosti dopadla na povrch stolečku. Škodolibě vystavila svůj nejmenší počet teček. Úsměv dámy poněkud povadl. Ostýchavě, s notnou dávkou zklamání, ač se to snažila co nejlépe zakrýt, se zeptala, koho že to potká. Nejdříve jsem předstíral hluboké napjaté věštecké zamyšlení a následně jsem jí pověděl o nadcházející ztrátě jejího vnuka, následném zbrklém hledání, nakonec setkání s tím, čeho se bojí nejvíce. Dodal jsem hodně hereckých dovedností, které se mnou v průběhu dlouhých let neuvěřitelně splynuly. Stalo se ze mne něco i nic. Snad pouze nějaká idea. Jen z čisté zlomyslnosti jsem dodal Kdepak je váš maličký? Pestrý obraz se rozplynul. Zamyšlenost mne opustila. Dnes již je mi známo o něco víc. Onen maličký se během našeho hovoru zatoulal. Madam se snažila svého drobečka dohnat, když ho spatřila na druhé straně silnice. Nebyla dostatečně rychlá. Ted' už ho nikdy nedožene, poněvadž potkala smrt v podobě Porsche. Zdá se, že si i ve smrti potrpěla na luxus Po skončení ohromujícího vystoupení ohně začal dav pomalu opouštět místo dění. Nebe bylo poseté hvězdami, měsíc svým stříbrným svitem zahaloval celé náměstí. Taktéž jsem zamířil domů. Před očima mi pableskovaly plamínky. Moje mysl se stále ještě nemohla vzpamatovat z okouzlujícího představení. V hlavě se mi ozývala teskná hudba houslí. Vliv okamžiku byl tak silný, že se mi omylem podařilo poplést odbočky, čímž jsem se znovu dostal na ono náměstí. V prvé chvíli, když jsem se zastavil a probral se ze svého transu, projel mnou zmatek. Pak se mé oči rozkoukaly. Stále tu ještě bylo několik lidí. Hlavně tuláci se nějak nechystali usnout. Sem tam byl slyšet tlumený noční hovor. Hlavou mi prolétla myšlenka na zítřejší den. Čekala mne náročná úloha. Musel jsem si najít práci. Vidina nádeničiny mne nijak neuspokojovala. Ve znovu nabytém hlubokém zamyšlení bych byl již vykročil, když tu se vedle mne ozval hluboký mužský hlas. Pak se zjevil i jeho zdroj. Byl to statný muž. Domníval jsem se, že patřil k artistické tlupě. Jeho vzezření bylo poněkud prapodivné. Krátké černé
vlasy kontrastovaly s očima, které byly pronikavě modré. Jedno z nich se krylo za skleněnou čočkou. Měl také jakousi bradku. V paměti mi utkvěl i tmavý plášť, do něhož byl zahalen. Velmi podivná osoba. Probodával mne neuvěřitelně pronikavým pohledem. Zkoumal. Následně se zeptal, jestli bych si nechtěl dát trochu hazardu. Podával mi kalíšek se dvěma kostkami. Něco v jeho pohledu mne nastražilo. Chtěl jsem říci, že spěchám. Bylo třeba se dostat co nejrychleji domů. Nějak se mi ta ruka ale natáhla po kalíšku a jeho obsah byl rázem na zemi. Ze země na mne škodolibě civěly hadí oči (tedy dvě jedničky). Cizinec obratně sebral obě kostky a přehodil. Zdálo se, že ty dvě zatracené krychle se nikdy nezastaví. Opak stal se pravdou. Bylo až k neuvěření, jak mohly jen tak padnout dvě vysoké číslice. Avšak stalo se. Oči mu zajiskřily. Prohlásil, že vše Je řízeno. Já jen zakroutil hlavou. Bylo mi jasné jediné, nebyl to můj den. Ostatně to se stávalo docela často. Na sudbu věřit odmítám. Z nějakého nepochopitelného důvodu mi do ruky vtiskl jednu kostku. Tento počin doprovodil slovy Přesvědč se sám. Pak odkráčel. Průzračně čisté rampouchy nasadivše masku křišťálu visely ze střech jako ledové ostří čekající na vhodnou příležitost v podobě něčí hlavy. Beztvarou betonovou masu zvráceně, až cynicky doplňovalo nebe tvořené změtí šerých chuchvalců, jež nutilo lid uznat svou smrtelnost a malichernost špendlíc je svou nesmírnou vahou k samotné zemi. Na mne tohle již dávno neplatilo. Já se nebi nepodřizoval. Pro mne neexistoval ani čas, jen ta kostka. Lidé platili za to, aby se dozvěděli, s kým se setkají. Jak hloupé. Pokud hodili malé číslo, zemřeli podle toho, jak já určil. Tímto pravidlem jsem se řídil. Bylo tu však ještě jedno. Hodil-li někdo to největší, mou vinou nesměl zhynout. To mne nijak neohrožovalo. Byl jsem si sebou jistý. Čas od času mne to unavovalo. Náhle jsem v hloučku mladistvých, kteří se přišli podívat na další chabé představení, spatřil dívku. Její postavu halil kabát tmavě rudé barvy. Dlouhé černé vlasy splývaly až do půli zad. Když již byla na doslech, pronesl jsem svou tak strašně mi vlastní větu. Hod te si na setkání, slečno. Z mně neznámého důvodu mi byla ta fráze v tu chvíli hrozně cizí. Upřela na mne své veliké zelené ztrápené oči. Jejich pronikavost se mi zaryla do hlavy. Děvče sebralo tu nešťastnou kostku. Nadhodilo ji. Ta se vznesla do výše, letěla, pak padala, až narazila na desku stolu. Divoce se roztočila. Přešla celá věčnost, než konečně zpomalila. Na plošce se zjevila nejpočetnější skupinka teček. Dívka na mne tázavě pohlédla. Trochu jsem se ztratil. Z náhlé zmatenosti jsem jí pověděl, že potká to, co si nejvíce přeje. Ona mne obdařila smutným, avšak zářivým úsměvem. Položila na stůl papírovou bankovku. Než bylo něco namítnuto, odešla. To, že jediné, co chtěla potkat ze všeho nejvíce, byla smrt, jsem netušil. Já, který jsem měl moc nad životem, jsem se dostal do patové situace při střetu se zánikem, spatřil jsem tak temnotu i počátek. Byl jsem vlastně jen idejemi protkaný svazek domýšlivosti. Netuším, jestli jsem kdy existoval, nebo existuji, či pouze marním čas tady vedle vás. A v co věříte vy. Hodíte si na setkání?
Nadešel den, kdy temná noc ztratila svou podivnou moc. Iluze ta se ztratila a tváře pravdy nabyla. Osud se smrti podrobil. Dnu již nezbývá tolik sil. Konec tu začátkem se stal, slepeno dobro bylo zlem, zůstal jen hlasu pouhý vjem, na věky bude smát se dál.
Lukáš Sahula Kategorie A - sonet (anglický) Sonet o lásce Lukáš Sahula Ze začátku pocit nenápadný, Ukryt velmi hluboko v našem srdci, Nikdo nedokáže být pak klidný, Láska za to opravdu stojí přeci, Posléze se stává naší drogou, Nefunguje na ni vůbec žádný lék, Proč by ale měla býti hrozbou, Nepřináší přeci zas tak velký vztek, Je tím nejjasnějším světlým bodem, Odhání smutek, zahání samotu, Je tím nejkrásnějším lidským plodem, Nepůsobí však jen samou dobrotu, Neboť všechno má svou stinnou stránku, zlost, S láskou totiž přijde také žárlivost
Tereza Zyklová Kategorie A - povídka Žalozpěv moderní studentky, aneb rejžka Samostatná práce. Zase jen hodina nudy, kterou bych doma využila mnohem lépe třeba těšením našeho psa z mé společnosti. Snažím se ubránit. Snažím se ubránit pohledu tím směrem. Jenže vždy, když se otočím na stranu, probodne mě pohled rozhovoru-chtivého učitele, který už hodnou chvíli hledá adepta na zkoušení za nevhodné, tedy hlučné chování. Prostě to nejde, nejde očima směřovat jinam. Kdybych zvedla hlavu nahoru a němě zírala do stropu, vypadala bych, jako když přemýšlím. A přiznejme si, že hrozí riziko, že by kantor zatoužil znát tu spásnou myšlenku také. A uvědomme si, že po přiznání, že žádná taková neexistuje, bych už stejně nemohla držet hlavu v přemýšlivé poloze, takže celá akce Hlava nahoru nemá smysl. Nejde to, nejde to jinak Koukat na prázdnou lavici je pro mě neuskutečnitelné, neboť by mi za chvíli klesla hlava na úroveň, ze které se ozývá už jen chrápání. A v mém případě, bohužel, poměrně hlasité Chce to najít směr, kterým se můžu dívat, aniž bych veřejně vyzývala učitele na slovní, či jiný souboj. Odlišný směr, než který mě nutí sledovat naprosto nudné rýhování umělé dýhy stolu. Mám na výběr jen ze dvou možností Buď se můžu po zbytek hodiny soustředit na chlupatý svetr spolužačky sedící přede mnou, posetý snad tisíci vypadanými vlasy, (Hnus! Zvedá se mi žaludek, chce se mi zvracet! Bluééé! ) anebo, též velmi lákavá varianta jak strávit následující půl hodinu - můžu sklopit zrak od svetru ještě trochu níž. Tam už se na mě směje, mezi krátkým tričkem a riflemi, rýha mezi dvěma vybělenými půlkami. Znovu hnus, bluéé, chce se mi zvracet. Upřímně - nechápu, proč se těm kalhotám říká bokovky, když boky jsou nad úrovní hýždí, které na mě teď z poloviny civí. Tak snad podbokovky? Nevím Každopádně se na to nedá koukat a tahle hodina bude vskutku hnus, blué, chce se mi zvracet Lucijé! Lucijáši! naléhavě na mě šeptá kamarádka, sedící za mnou, hned vedle jednoho z mých věčně vtipných spolužáků. David ti hází bordel za kalhoty, informuje mě k popudu mému i třídního, který okamžitě vyhledává její jméno v seznamu a zarmoucen zjišťuje, že již byla dvakrát zkoušena a tak jí jen prstem pohrozí, ať přestane rušit třídu v práci. Ty seš fakt debil, Davide! zasyčím na vytlemeného spolužáka, když si z kalhot vytáhnu hrst papírových kuliček. Znechuceně a káravě také pohlédnu na kamarádku - nechápajíc, proč mi to řekla až po dvou á čtyřkách úspěšně odpálené munice. Se na to nedalo koukat, na tu škvíru co ti leze z kalhot! hají se zlotřilec
Tereza Pňačková kategorie A bajka PÁV A KOZA V zemi krále lva zlatosrstého žilo mnoho spokojených zvířat. Měla mezi sebou hezký a přátelský vztah. Jednoho dne napadlo tučňáka, že by mohl uspořádat nějakou vědomostní soutěž. Zapisoval různé zajímavé věci a poznatky. Dnem i nocí dumal nad tím nejlepším názvem pro svou soutěž. Když vymyslel název, napsal plakát, kde bylo uvedeno datum soutěže, místo a čas. Kolem stromu, kde visel plakát, se právě procházel páv. Rozmýšlel si, nad kým by se mohl povyšovat. Padl mu do oka barevný papír s velkými černými písmeny. Hm, to je to, co jsem hledal., pomyslil si a ihned se vydal za tučňákem, aby se u něj přihlásil. Už jsi druhý, kdo se u mě zapsal. Jsem rád, že se do soutěže zapojujete. Páv si všiml, že je přihlášena i liška. Bál se, že by ho mohla před ostatními zostudit. Vydal se tedy za liškou, kterou chtěl mít na své straně. Domluvili se, že v soutěži budou držet spolu. Přemýšleli, kdo by mohl být třetím soutěžícím. Měl by to být někdo, kdo není tak chytrý., říkala liška. Seděli pod velikým dubem a hodnotili jednotlivá zvířátka. Zajíc není tak hloupý. Veverka by se nám ještě vysmála. Želva by se nenechala přemluvit. U každého zvířete našli něco, co by jim mohlo uškodit. Najednou zahlédli kozu, jak si nese koš se zeleninou. Oba naráz vykřikli: Koza! Přemluvili ji, aby zašla za tučňákem a zapsala se u něj. Koza udělala vše, co jí poradili. Když nastal den soutěže, všechna zvířátka se shromáždila na hlavní mýtině, kde byly postavené lavice pro diváky. Uprostřed stály tři pařezy. Na každém byla cedulka se jménem zvířete. Tučňák se šel ještě před začátkem přesvědčit, zda je vše tak, jak má být. Procházel právě okolo budky, která byla určena pro soutěžící. Takže jak jsem říkal. Nesmíme nechat tu hloupou kozu vyhrát! Víš, co by to bylo? Ostuda všech ostud. Já, nejkrásnější zvíře na světě, musím zvítězit. Podělím se s tebou o výhru. Tučňák byl v šoku. Při soutěži dostával každý otázku, na kterou musel odpovědět dříve, než zakukala kukačka. Po pár kolech, která páv, liška i koza úspěšně překonali, se tučňák zeptal lišky: Které zvíře v naší zemi je nejpyšnější? Liška věděla, které zvíře to je. Byla však dohodnutá s pávem, že poníženě prohraje koza! Touha zvítězit však byla větší, proto řekla: Páv. Páv je nejpyšnější zvíře u nás. A také je podlý. Chtěl, aby koza prohrála a byla za hlupáka. Všichni byli zaskočeni. Páv se rozzlobil, že ho liška zradila. Ostatní zvířátka páva vyhnala, nechtěla žít s takovým zlým zvířetem.
Po nějaké době si kráčela koza lesní cestou, v ruce měla kytici kopretin. Najednou se mihlo něco v křoví. Koza zpozorněla. Vynořil se před ní páv. Byl smutný, paví oka byla zarudlá od pláče. Přišel jsem se ti omluvit, milá kozo. Byl jsem hloupý a naparoval jsem se. Chtěl jsem být nejlepší. Teď vím, že není dobré být ve všem nejlepší. Nikdo z nás není dokonalý. A já bych neměl podceňovat ostatní. Chtěl bych být tvůj kamarád. Nechci být sám. Můžeš mi prosím odpustit? Koza bez váhání a s radostí odpověděla: Já ti přeci už dávno odpustila. I u zvířátek se za tebe přimluvila. Všichni tě hledají. Pojď se mnou. Vydali se spolu na cestu zpět. Páv pochopil, že nemůže být bezchybný a domýšlivý. Nejlepší je mít pravé přátele, na které se můžeme spolehnout.
Hana Hroudová Kategorie A - povídka Mouchy, mravenci a čokoláda Seděla jsem na lavičce v parku. Do plic mi proudil svěží jarní vzduch a bylo mi dobře. Oblíbená knížka v ruce jedné, tabulka čokolády v ruce druhé. Prostě idyla. Náhle se ke mně blížil starší muž. Na hlavě pomačkaný klobouk a v podpaží křečovitě svíral noviny. Mírný obličejík stažený do křečovitého úsměvu: Smím přisednout, slečno? Pokývala jsem na souhlas a opět se začítala do knihy. Staříček mě ovšem nenechal být: Letos se urodilo mnoho much, že, slečno? pravil huhňavým hlasem. Co prosím? Much je hodně, slečno, zvýšil hlas, jako bych byla nahluchlá. Aha, odpověděla jsem hloupě a asi i málo obsáhle, protože se na mě zadíval vyzývavým pohledem. Já si takových věcí moc nevšímám, rozvedla jsem svou odpověď. Staříček asi stále nebyl spokojený, protože se začal pohupovat, jakoby seděl v houpacím křesle. A co takových mravenců, všímáte si slečno? Nakrabatila jsem čelo. Ve skutečnosti jsem si jich moc nevšímala, ale říct mu opět chudou odpověď jsem opravdu nechtěla. Staříček mě nechal topit se v rozpacích jen chvíli, pak se totiž podíval na hodinky: Jejej, to je hodin, už musím jít. Na shledanou slečno, a pokynul mi svým kloboukem. Spěšně vstal a spočinul lačným pohledem na mé čokoládě: Hmmmm, oříškovou mám nejraději, kdybyste dovolila slečno..., nečekal na mou odpověď, ulomil si celý řádek a mířil spěšnými kroky pryč. Ve spěchu zůstaly na lavičce ležet jeho noviny. Já se opět pokusila ponořit do děje své knihy. Chapeček, který se pak u lavičky objevil, byl tak malého vzrůstu, že jsem ho ani nezpozorovala, než promluvil: Plossím váss, můžu ssi pujšit vaše noviny? Snad proto, že to řekl tak roztomilým šišlavým hláskem, jsem přikývla, i když noviny nebyly mé. Děkuji madam, ve vší vážnosti poděkoval a sedl si vedle mě. Po chvilce listováni si začal číst dvoustránku o politice. Vypadal vážně soustředěně, než se ohnal po jakémsi hmyzu: Pitomý mouchy! ulevil si. Jo, letos se jich urodilo hodně, doplnila jsem ho zcela automaticky. Chlapec po mě hodil veselý úsměv a dodal ještě: A těch mlavenců! Při těchto slovech se jeho pohled však stočil, stejně jako pře tím stařečkův, na mou oříškovou čokoládu: Jé, ožíšková! a doslova si urval kus. Před následky tohoto zločinu sprostě utekl. Noviny zůstaly ležet na blátivé cestě. Opatrně jsem je složila a položila zpět na lavičku, kdyby se pro ně stařeček vrátil. Zase jsem se pokusila soustředit na knihu, leč marně. Ten den prostě nebyl určený ke čtení. K lavičce se kolébala tělnatá žena středního věku. V každé ruce asi velice těžkou tašku s nákupem. Bez optání ztěžka usedla na lavičku, přímo na zablácené noviny. Evidentně si jich nevšimla ani po dosednutí a mně bylo hloupé ji na ně upozorňovat. Začala si energicky rukou ovívat upocenou tvář. To je dneska hic, co? zahalekala. To jo.. Nechtěla jsem se již dávat do hovoru. O žádné mouchy jsem již nestála a čokolády také ubývalo, navíc svěží jarní vzduch bych přirovnáním hic nenazvala. Žena si však docela dobře vystačila i sama. Poškrábala se na zátylku, pak zase ve vlasech. To víte slečno, když je bůček za sedmdesát, tak se pět kilo prostě vyplatí. Jenom kdyby mě starej nevypek. Šel nakupovat ty... jak se to jmenuje..., nasadila zamyšlený výraz, takový to, jak se na to chytaj mouchy. Mám to na jazyku. Nemyslíte mucholapky? optala jsem se již se zatnutými zuby. Ona si mého kyselého výrazu ovšem nevšimla. Jo, to je vono slečno. Můj starej ty mouchy nemůže snýst a
letos jich je zrovna tolik. A mravenci? otočila jsem se na ní. S jejím pohledem jsem se ovšem nesetkala. Ten byl zabodnutý do zbytku mé čokolády. Nate, vemte si. Mě stejně přešla chuť. Vtiskla jsem jí čokoládovou lahůdku do ruky, sebrala knihu a s co největší rychlostí jsem opustila park. Mamy, sleduješ někdy mouchy? zeptala jsem se doma u večeře. Podle toho jaký mouchy myslíš, odpověděla mi mezi dměma sousty záhadně některé mouchy mají i lidský charakter. Pořád jsem nechápala. Každý člověk má mouchy, dodala a zvedla se od stolu a tím mě nechala samotnou jen se svými myšlenkami. Moje přemýšlení však přerušil zvonek. Já otevřu, zavolala jsem na mamku. Přede dveřmi stáli mí staří známí z lavičky, prý noví sousedé, kteří se přišli představit. Chlapeček se začal schovávat za svou matku, protože si asi vzpomněl na svůj incident s čokoládou. Staříček po mně hodil opět svůj úsměv. Žena mě okamžitě poznala: Jo, to ste vy slečno? Pak nastalo spustu formalit, pozvání na večeři, chlapeček dostal další čokoládu, návštěvníci nám pochválili náš byt, trocha povídání. Při loučení jsem zašeptala staříčkovi do ucha: Vy jste nemyslel hmyz, že? Staříček pomalu přikývl: To moje stará nikdy nepochopí, dneska mi vynadala, že si zase stěžuju na mouchy a mucholapku jsem si zase nekoupil.
Jitka Mokrá Kategorie A - povídka Pátá sudička Kdysi dávno, ještě u kolébky života, se sešlo několik sudiček. Měly svými dary charakterizovat život, jeho podstaty a osudy života, jako takového. Ten den se sešly tři nejvyšší sudičky a spousta dalších, které byly určeny pro různé druhy a fáze života. První sudička darovala zrození, aby se každá věc, zvíře nebo rostlina mohla do své vlastní existence nějak dostavit. Druhá sudička darovala štěstí a neštěstí, jako samotnou pomíjivost a nahodilost života. A třetí sudička darovala smrt, jako ukončení vlastního příběhu. Až poté přišlo na řadu nespočet sudiček rostlin, zvířat, věcí, hornin a bylo jich mnohem více. Mezi nimi byly i sudičky, které patřily člověku. Jedna z nich člověku darovala dětství. Myslela si, že by bylo špatné, kdyby se člověk narodil už znalý svého jazyka, kultury, historie a morálky. Vždyť by neměl, co hledat, co se učit a nikdy by nemohla vzniknout tak pestrá kultura, jakou známe my. Proto považovala bezstarostné hrádky dětství, jako něco neodmyslitelného. Druhá sudička darovala nadání a úspěch. Po radovánkách, řekla by měl přijít zájem o svět. Jeho cesty, radosti a strasti. Ale svět by byl příliš chudý, kdyby si všichni lidé zvolili stejnou cestu se stejným cílem. Nadání učiní jejich život zajímavějším. Třetí sudička darovala přátelství a lásku. Přeci by člověk neměl být sám. Několik dobrých přátel a spřízněná duše udělá život krásnějším. K čemu by jim bylo nadání, kdyby se o jeho úspěchy neměli s kým podělit? Čtvrtá sudička darovala stáří. V jejích myšlenkách přišlo nesmyslné, že by člověk ze dne na den z života odešel. Bylo by to příliš kruté, proto dala člověku čas, užít si svých potomků a radostí, které v dětství nestihl, ještě předtím, něž odejde zcela. K těmto čtyřem sudičkám se připojilo i několik dalších, které už nebyly tak důležité, ale přesto jejich role zůstala nepostradatelnou. Jen na jednu sudičku se čekalo. Na pátou, tu snad nejdůležitější ze všech. Tato sudička bloudila sama v sobě a proplétala se svými vlastními myšlenkami. Připadalo jí, že její role je snad nejtěžší ze všech. Nešlo o nadání, nešlo o lásku. Musela dát každému člověku jednotlivě něco, co bude dělat rád. U čeho bude milovat, kde se projeví jeho nadání, kde bude šťastný. Něco, co mu zůstane v srci od dětství až do stáří. Bylo těžké určit právě to, co v sobě bude obsahovat všechny předešlé dary, jejich soulad. Něco, k čemu dojde náhodou, ale stejně to k němu bude patřit. Do čeho se zamiluje, ale nebude to člověk. Čeho se bude držet a dělat rád a to, i kdyby mu to nešlo. Něco, co ho bude činit šťastným, i kdyby se u toho rozčiloval. Něco, co by si přál až do smrti, ale nechtěl zemřít zrovna kvůli tomu. Pronesla sudička nahlas a zamyslela se. V tu chvíli se okolo ní ozvaly hlasy. Byly to duše lidí, které čekaly na její dar. Ale přestože scházel jen jeden, stále měli pocit, že je uvnitř nich prázdná díra. Já bych chtěl být učitel, mám rád děti a historii. zašeptal jeden. To já bych chtěl zpívat, noty a jejich tóny jsou překrásné. odvětil druhý. Já miluji slova, chtěl bych zaznamenávat své myšlenky a příběhy dalším generacím. Jak se tomu říká? Spisovatel? tázal se další. A ozývalo se jich stále více a více, přestože nevěděli, o co žádají. Samozřejmě. hlesla sudička. V těch slovech cítila touhu. Touhu mít důvod žít. I když by někdo uměl zpívat, na co mu to bylo, když by ho to nebavilo? Všichni potřebují něco, co by dělali celý svůj život. A i kdyby to neobjevili hned, jednou na to přijdou. Třeba jako starší, ale objeví svoji touhu, svoje štěstí, svoji lásku Daruji jim SNY!
Lucie Bažantová Kategorie A - povídka ROVNOST VÝMĚNY Listopadové dny plné dešťů a barevného listí plynule přešly v šeravý zimní čas. Každou noc krajem táhl mráz, pokrýval hladinu rybníků ledovou krustou a se škodolibým potěšením olézal vše, co mu přišlo do cesty. Také sluneční paprsky zapomněly na zmrzlé drny spících polí a raději se na celé týdny schovaly za nabubřelá šedá mračna, kde hřály jen samy sebe. Dokonce ani kousek pomněnkové modři nerozjasňoval mrazivý opar nad krajinou. Až jednoho rána, těsně před východem slunce, se ke zmrzlé zemi snesla jediná vločka. Po ní následovaly další. Stovky, tisíce a miliony ledových peříček zaplavily oblohu na míle daleko. Od koryt řek se jako na povel zvedl vítr, a když vánice po pár hodinách ustala, rozfoukal chmurná oblaka a vyrazil vzhůru k nebi, přivítat slunce. Mohutné nánosy sněhu zpomalily uspěchaný pouliční šum i u nás. Opanovaly město jako zimní králové, avšak radost ze sněhu patřila spíše dětem. Dospělí měli plno práce s kalamitami, ochromenou dopravou, zledovatělými silnicemi i zamrzlými motory aut, takže jim na obdivování bílé peřiny nezbýval čas. Jen staří lidé si sem tam vzpomněli, jak od Ježíška v sedmi letech dostali své první sáně nebo jak pomáhali mamince s cukrovím. Jak tak procházel vyzdobenými ulicemi, uvědomil si, že město uchvátila vánoční atmosféra. Pamatoval si, že ji jako šestiletý špunt miloval. Voněla po skořici, hřebíčku, perníku i kokosu, zaplavovala jindy neutěšené kouty domova mateřskou vlídností a společně s melodiemi vánočních koled navozovala milý, hřejivý pocit. Radost z něj v těchto dnech sálala stejně intenzivně, jako tetelivý vzduch z babiččina krbu, u kterého po večerech tak rád sedával a širokým oknem pozoroval vločky sněhu, jak se líně snášejí na osamělý chodník a třpytí se v žlutooranžovém závoji světla pouličních lamp. S každým novým záchvěvem vánočních tradic, s každým kouskem cukroví i hrnečkem medového čaje pociťoval euforické nadšení. Vždyť přijde Ježíšek! * Před oknem zabrzdila houkající sanitka a mladý doktor Jůna se ustaraně naklonil přes parapet. Koho nám to sem čerti nesou? Z ambulantního vozu energicky vyskočila zdravotní sestra Jindřiška a pomohla vystoupit jakési ženě s dítětem v náručí. Z křídově bílého obličeje své budoucí pacientky usoudil, že ho čeká náročná služba. Dveře v čekárně se rozletěly tak prudce, že kovová klika s bouchnutím narazila do zdi a odloupla kus omítky. Otrava, pane doktore! vyhrkla udýchaně sestra a vrazila do ordinace jako uragán, s oběma pacienty za zády. Dobrý den. Koukám, že máte naspěch. Co se stalo? zeptal se opatrně a zkoumal je pohledem. Žena vypadala jen vystrašeně, zato o malého se bál. Chlapeček byl sinalý, malátný a oči se mu horečně leskly. Nešťastná loutka, Pinocchio bez duše. Žena po krátkém mlčení otevřela ústa a váhavě se pustila do vyprávění.
Vojta si hrál v kuchyni s autíčky a já jsem vařila oběd. Když jsem dodělala polévku, musela jsem na záchod, tak tam na pár minut zůstal sám. Nikdy by mě nenapadlo nikdy že by ty léky snědl! Učila jsem ho, že koktala. Co to bylo za léky? vypálil Ondřej pohotově a okamžitě Vojtíška položil na lehátko. Ty růžové proti bolesti. Sakra, nevzpomenu si Ibalginy! Jak je to dlouho?! Skoro dvě hodiny nejdřív vypadal normálně, ale potom začal brečet a jakoby neslyšel, tak jsem zavolala záchranku Bože můj! Když dítě vidí krásné růžové lentilky, je jasné, že je bude chtít sníst. Musíme mu vypumpovat žaludek! Hned! přikázal s červíkem pochybností v srdci. Jen jestli už není pozdě. * Byly to nádherné časy, plné dětského nadšení pro sebemenší, mnohdy i hloupé maličkosti. Neměl starosti, jen radosti. Procházeli se s babičkou po náměstí, krmili holuby a vymýšleli plán, jak se dostat do země, kde na obyčejných stromech rostou tabulky mléčných čokolád. Postupem času si však začal stále častěji uvědomovat realitu. V osmé třídě se cítil jako světaznalec a budoucnost viděl stejně jasně jako záři hvězd - stane se řidičem kamionu, procestuje svět a vrátí se domů jako bohatý muž. Jenže o rok později ho přese všechno očekávání přijali na gymnázium, kde mu za čtyři roky, které tam strávil, vymetli z hlavy všechny ideály i sny z dětských let. Na konci čtvrťáku odmaturoval s vyznamenáním a na radu rodičů podal přihlášku ke studiu medicíny. Ve chvíli, kdy poprvé přečetl papír s kladnou odpovědí z univerzity, si neuvědomil, že padl do chřtánu pekla. Přijetím uvedl v činnost dosud spící sopku. Neznal budoucnost a netušil, že štěstí, které za celou tu dobu měl, musí být něčím vykoupeno. Život mu zatím jen dával ne z velkorysosti, ale na tvrdý dluh. Malý Vojta ještě naposled zakašlal a hned nato mu v obličeji zazářil spokojený úsměv. Žena si ho vděčně přivinula k hrudi a se slzami v očích se k doktorovi a sestře obrátila. Já nevím jak vám poděkovat, zachránili jste mu život Je to naše práce, usmál se skromně Ondřej Stačí nám, když slíbíte, že si příště dáte větší pozor. Podruhé už by to nemuselo dopadnout stejně, upozornil ji dodatečně. Šťastná maminka zároveň svatosvatě přísahala. Poté začalo obvyklé papírování. Jenže během vyplňování lékařské zprávy Vojta náhle omdlel. * A každý dluh musí být splacen. Ten den v jeho ordinaci zemřelo nevinné dítě. Ručička mlaďoučkého života se zastavila na šesté hodině večerní a zvony odbíjely první drásavé minuty od Vojtíškova posledního vydechnutí. Vzpomínky sem mu vybavují tak živě, jako by se to snad stalo před hodinou. * S pocitem rozervané bezmocnosti viděl sám sebe, jak sahá po malé injekci s průzračnou tekutinou. Čiré sérum ho mělo podpořit, jenže látky, které měly pomoci, se ve Vojtíškově těle zachovaly naprosto opačně. Postupně ho zabily. Nikdo nevěděl proč. Nikdo nevěděl jak. Teprve ze zákona daná pitva prokázala, že malý pacient trpěl vzácnou alergií. Nevěděla o ní ani jeho matka.
Ondřej se opřel o chladnou zeď a zavřel oči. To on mu sérum vpíchl a nezjišťoval si další podrobnosti. Je tedy vrah? * Proč nedýchá?! Mluvte! křičela mezi usedavými vzlyky mladá žena a třásla s bezvládným tělíčkem. Vojtíškova ručička ležela volně podél těla a malé prstíky se bezvládně natahovaly ke světu, který opustil. A to ještě dnes ráno rozpatlávaly snídani po celém stole, až se maminka zlobila. Ondřej se rezignovaně padl na židli pro pacienty. Atmosféra v ordinaci zmrtvěla a všichni tři se snažili zodpovědět si jedinou otázku. Proč? * Celý případ byl uzavřen jako nešťastná nehoda, zapsán do černé kroniky a za pár měsíců si personál v dětské ambulanci už jen matně vybavoval důvod, proč dal ten mladý doktor výpověď. Prý neunesl smrt pacienta. Jistěže neunesl. Vědomí, že jste zabili dítě, se s vámi potáhne celý život. Pro Ondřeje to bylo břemeno viny, se kterým se prostě nedokázal smířit. Snad ani nechtěl snad doufal, že když sám sebe uvrhne do utrpení, vykoupí tak alespoň část provinění. Začal holdovat alkoholu. Osamělé dny i noci trávil nad sklenicí a popíral existenci světa i sebe samého. Jediné, po čem toužil, bylo zapomenout. * V den pohřbu malého Vojtíška navštívil Jindřišku. Za těch pár měsíců, které spolu v nemocnici strávili, si ji oblíbil. Pokaždé, když vstoupila ordinace, její zrzavé kadeře rozfoukaly sterilizovanou nudu a pracovní rána, která nezačínala pohledem do průzračně zelených očí, mu připadala hříšně zbytečná. Jindra byla barevná, otevřená duše, stále obklopená něčím, co silně připomínalo euforii. Ve všech ohledech mu připomínala Vánoce z dob, kdy byl starý stejně jako Vojtíšek. Skořice, štěstí a harmonie smísená s půvabně zapadanými uličkami města. Taková byla. Zazvonil na domovní zvonek a nervózně přešlapoval na rohožce. Dveře se pomaloučku otevřely a Jindra vylezla na chodbu. Ahoj hlesla šokovaně, když uviděla jeho zjev. Možná ji trochu vyděsil. Aby taky ne na hlavě měl rozleželé vrabčí hnízdo, tváře obrostlé čtyřdenním strništěm a za zmuchlané kalhoty by se styděl kdejaký pobuda. Půjdeš dál? Ne Cítíš se dobře? Ano. Neumíš lhát, zavrtěla hlavou. Proč jsi vlastně přišel? Potřebuji s tebou mluvit, odpověděl bezvýrazně. Poslyš, vím, že to je těžké vzpomněla si na zoufalou matku, tisknoucí chladnou ručičku mrtvého dítěte ke rtům, ale nemůžeš se vinit. Nikdo o té alergii nevěděl. Jediný, kdo má na jeho smrti větší podíl než náhoda, je nepozornost tý ženský Kdybych mu nedal injekci, nezemřel by. Ano, ale
Jindro, přišel jsem se omluvit. Musela jsi mít v práci peklo, než přišel nový doktor. Mrzí mě to. Měj se hezky, zašeptal na rozloučenou, obrátil se k ní zády a dlouhými kroky zamířil k východu. Její nitro za ním křičelo, ať se vzpamatuje, a postaví se problému jako dospělý chlap. Každá buňka jejího těla za ním chtěla běžet a vrazit mu pár facek. Nic z toho však neudělala, jen tiše stála na prahu svého bytu a pozorovala vzdalující se postavu někdejšího doktora Jůny. Měla ho víc než ráda, avšak zápach zvětralého alkoholu, který tu po něm zůstal, ji upozornil, že čas na lásku už dávno pominul. Propil plat, finanční rezervu, auto a nakonec i byt. Nezbylo mu nic, co by mohl považovat za své. V den, kdy mu rodiče poprvé odmítli půjčit peníze, poznal, že proces rozkladu jeho psychiky pokročil. Z výloh na něj civěla lidská troska a alkoholik, utápějící se v sebelítosti. Žil ze dne na den, z hodiny na hodinu. Každou noc usínal s vědomím, že se ráno neprobudí. Čas měřil krabicemi levného vína od Vietnamců a počtem vykouřených cigaret. Vždy bezdomovce odsuzoval a dnes mezi ně patřil. Ale svůj názor nezměnil, jen si potvrdil jeho správnost. Bezdomovec zůstane bezdomovcem, alkoholik alkoholikem a vrah vrahem. Tuto jednoduchou rovnici měl nesmazatelně vrytou do šedé kůry mozkové. Když skončil na ulici, uvědomil si, že existují jen dvě možnosti. Tou první je smíření se s živořením na okraji společnosti. Druhou pak představuje náročná stezka vedoucí ke starému životu. Sice už nikdy nebude takový, jaký býval, ale člověk získá ztracenou důstojnost a otevře si nové možnosti. Čas nelze vrátit, ale chyby lze napravit nebo se s nimi jednoduše smířit. No není to pravda? Ležel u špinavé zdi oprýskaného sídlištního paneláku a užíval si opojení vínem, které vypil. Tohle byla jedna z mála chvil, kdy se toužil vrátit do normálního života. Vrátit čas nebo kliknout na tlačítko ZPĚT, jako to dělával na pracovním počítači v nemocnici vždy, když něco zkazil. Seš namol. Brácho! šťouchl do něj jakýsi otrhaný muž, patrně také bezdomovec. Jak se tu dokázal tak nepozorovaně objevit? Tati? zahuhlal Ondřej a nevědomky se svalil na betonový chodník. Neblbni, ty vole jeden, ušklíbl se otrhanec a vytrhl mu z ruky krabici vína. Potom zmizel stejně rychle, jako se objevil. To je moje! To bylo moje, mumlal si pod vousy, když se zloděj svižnými kroky vzdaloval. Nechce takový život! Ale to si měl uvědomit dřív, než otevřel první láhev vína. Ano, tehdy to ještě byla láhev. Jestli někdy zapomene na Vojtíška, najde Jindru a upřímně jí řekne o tom, co pro něj znamenala. Ať ho klidně pošle k čertu, to je fuk, ale jestli na světě existuje jediný člověk, který má výsadní právo znát jeho nejniternější myšlenky, pocity a touhy, je to právě ona. *
Hej, osobo! Tady není noclehárna! kopla do něj čísi noha. Ondřej zmateně otevřel oči a zamžoural na muže v modré uniformě. Vždyť už jdu, zamumlal, sebral ze země roztrhanou deku a namáhavě zamířil špinavou ulicí pryč. Policista ho ještě chvíli beze slova pozoroval, a když si byl jistý, že doopravdy poslechl, pokračoval v obchůzce. Hladový, zmrzlý a unavený Ondřej křižoval město ve snaze najít úkryt před řezavým větrem. Sem tam lítostivě pohlížel do oken rodinných domků. Od doby, kdy byl malý, se Vánoce hodně změnily. Doufal však, že jejich podstata zůstala stejná. Po hodině brouzdání zasněženými ulicemi narazil na relativně teplé místo ve výklenku s popelnicemi. Vděčně vlezl do rohu, obalil kolem sebe deku a s pocitem nekonečné nostalgie vzpomínal. Na babičku, na skořicovou vůni jejího cukroví a na Vojtu, který tohle už nikdy nepozná. Do očí se mu tiše vloudily slzy, když si uvědomil, že jsou tomu přesně dva roky, co umřel. Ondřejovy pocity byly umocněny strádáním a alkoholem, který mu každodenně pomáhal vypnout a na nic nemyslet. Daň však byla vysoká, to věděl moc dobře, ale viděl snad jinou možnost? S hlavou opřenou o kolena pomalu usínal, ponořený v chmurných myšlenkách. Náhle se v bezprostřední blízkosti jeho trupu ozvalo pronikavé zajíknutí. A po něm další. A další. Víc nečekal. Spěšně otevřel poloprázdnou popelnici a zuřivě prohrabával odpadky. Po pár minutách úporného snažení z útrob popelnice vytáhl umolousaný raneček. Roztřesenými prsty ho pomalu rozbalil. Při pohledu na tvora uvnitř mu zjihl pohled. Na špinavém šátku leželo novorozeně. Brečelo, natahovalo po něm miniaturní prstíky a dožadovalo se jídla. Ondřej v tu chvíli odhodil všechny své problémy, vzal chlapečka do náručí a spěchal k nemocnici. O půl hodiny později už stanul v ordinaci, kterou tak dobře znal. Za stolem seděl postarší muž s přátelským výrazem v obličeji. Identifikační karta hrudi hlásala: MUDr. Koreš Jiří. Doktore našel jsem ho v popelnici, ukázal mu žvatlající raneček. Proboha hlesl doktor a vzal si malé do náruče. Sestro! zavolal do chodby. Žádná odezva. Počkejte tu, prosím, požádal a i s dítětem odešel z ordinace. Ondřej se tedy posadil do křesla a bavil se zkoumáním místnosti. Moc věcí se tu za ty roky nezměnilo, snad jen závěs a pár drobností na poličkách. Když se dveře znovu otevřely, nestál na prahu doktor, ale sestra. Ondřeje jakoby polili kýblem ledové vody. Jindra tu stále pracuje! A pořád je stejně krásná, živá, usměvavá jen vlnité zrzavé vlasy jí za ten čas o pár centimetrů povyrostly. Nejdříve Ondřeje nepoznala. Aby taky ano páchnoucí pobuda v upoceném svetru, ošoupaných kalhotách a obličejem schovaným v neupraveném plnovousu ani vzdáleně nepřipomínal doktora Jůnu. Byl to naprosto cizí muž. Dobrý den, kývla na pozdrav a začala se přehrabovat v šuplíku. Dřív jsi zdravila s větším nadšením, neodpustil si pobavenou výtku. Poprvé za dva roky měl nefalšovanou chuť se usmát. Jindra na něj vrhla šokovaný pohled. Ondro? zeptala se nevěřícně. Až do této chvíle si myslela, že den po Vojtíškově pohřbu zmizel. Vzedmula se v ní vlna vzteku, smutku a překvapení.
Kde jsi celou dobu byl? Víš, kolikrát jsem se tě snažila zastihnout? Nezvedal jsi telefony nic! rozčílila se a zvýšila hlas, Jak si to sakra představuješ, utíkat jako zadrhla se. Poslouchám. Zachvěl se radostí. Měla o něj strach! Měla! Není jí lhostejný ten fakt v něm vyvolal přesně to nadšení, které jako malý kluk zažíval při rozbalování dárků. Jsi blbec Blbec BLBEC! vyčetla mu. V tu chvíli do ordinace dorazil doktor Koreš a uslyšel poslední větu. Překvapeně těkal očima od jednoho k druhému a snažil se pochopit situaci. Bezvýsledně. Nikdy bych si nepomyslel, že se znáte zamumlal po dlouhém váhání, ale mám dobrou zprávu. Ten chlapeček je úplně v pořádku. Máte právo ho pojmenovat, usmál se. Ondřeje zaplavila vlna osvobozující lehkosti. Zachránil ho! Vojta. Bude se jmenovat Vojta, prohlásil pevným hlasem. V okamžiku, kdy mu z úst vyklouzla poslední hláska, si konečně odpustil. Jindra mu věnovala dlouhý uklidňující pohled a čas v tu chvíli nabral opačný směr.