SEJDŽO A JEJÍ BOBŘÍCI

1

2

Grey Owl SEJDŽO A JEJÍ BOBŘÍCI 1967 STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ DĚTSKÉ KNIHY PRAHA 3

Grey Owl (Va-ša-kvon-asin) 1935 Translation Jakub Markovič 1967 Illustrations Josef Žemlička 1967 4

AUTOROVA PŘEDMLUVA I když se události, uvedené v tomto skromném vyprávění, neodehrávaly vždy v tom sledu, jak jsou zde zaznamenány, jsou zcela pravdivé. Většinu z nich jsem skutečně zaznamenal podle vlastní zkušenosti či podle vyprávění účastníků samých. Až na několik podrobností, souvisejících s návštěvou indiánských dětí ve městě (kde jsem se opíral toliko o dojmy, jež ve mně zanechal pohled na dvě zmatené děti v městských ulicích), není do tohoto příběhu začleněna žádná okolnost, která by se ve skutečnosti nebyla udála. Indiánská slova, která se ve vyprávění vyskytují, jsou reprodukována přesně podle místního dialektu indiánského jazyka odžibvej a pro usnadnění výslovnosti jsou psána foneticky. Charakterové vlastnosti zvířat, tak jak jsou načrtnuty, je třeba považovat za autentické, a fyzické a duševní reakce jim připisované jsou vystiženy natolik přesně, nakolik je toho možno docílit po celoživotním těsném styku s životem divočiny, s prostředím, v němž žijí. Tyto povahokresby, stejně jako všechny ostatní popisy, byly prováděny velmi pečlivě mladý čtenář nebude přenesen do světa, jenž je veskrz vymyšlený, ale získá nové poznatky, kterých se později nemusí zbavovat jako výtvorů pouhé fantazie. Mým záměrem bylo napsat dětskou knihu, 5

kterou by bez újmy na důstojnosti mohli číst i dospělí. Je velmi pravděpodobné, že se bobříci Čilaví a Čikaní, hrdinové mého vyprávění, dožili vysokého věku ve svém rodném rybníku, nejen proto, že tato bobří osada byla po událostech zde vylíčených považována lovci, na jejichž lovném území se nacházela, i celým kmenem za nedotknutelnou, ale navíc i proto, že se rybník a celé jeho okolí krátce poté staly součástí dobře známé Státní oblastní rezervace, Řeka žlutých bříz a prakticky celá tato oblast jsou stále stejné jako v dobách, kdy se odehrával náš příběh. Dnes má sice řeka jiné jméno než za starých indiánských dob, ale přesto ji pozná každý, kdo se náhodou bude plavit po jejích vodách podél nádherných lesů žlutých bříz a javorů, které dosud pokrývají žulové pohoří, jehož středem protéká. Giči Mígvon, česky Velké pero, známý mezi bělochy, kteří později pronikli do tohoto kraje, pod jménem Brko, byl mým dobrým a milovaným přítelem z mladých let, dnes už však není dávno mezi živými. Svou první loveckou výpravu jsem uskutečnil pod jeho odborným a poněkud přísným vedením. Kůrová kánoe, kterou zhotovil, je doposud vystavena ve školním muzeu v Torontu v Kostelní ulici, nebo alespoň tam byla ještě v roce 1911, kdy jsem muzeum naposledy navštívil. Giči Mígvon měl takovou povahu, že jsem si dovolil nahradit jím skutečného otce Sejdžo a Šepiana, dnes už také mrtvého. Se Sejdžo a Šepianem jsem se již dávno nesetkal, a tak v mých představách nikdy nedospěli, stále si je představuji jako sympatickou dívenku a urostlého, vážného a statečného chlapce, kterými byli za těch krásných minulých dnů. Město, do něhož podnikli svou dobrodružnou výpravu, nebylo v těch dobách onou ohromnou metropolí, za jakou je měli, a přestože ani dlouho potom nedosáhlo 6

tohoto vyznamenání, uplatnil jsem zde privilegium vyhrazené vyprávěčům nejen u nás, ale i všude na světě, ukazuji je takové, jaké se jevilo jim, a propůjčuji mu čestný titul velkoměsta. Doufám, že tento příběh dvou indiánských dětí a jejich čtyřnohých přátel poskytne nejen pobavení na hodinku či dvě, ale i vzbudí v některých hloubavých a vnímavých mladých myslích jasnější a bližší porozumění pro radosti, práci, zábavu a každodenní život prostých obyvatel lesa. Autor si dokonce přes riziko, že bude považován za domýšlivce, připouští myšlenku, že toto vyprávění snad dokáže vyvolat, a to i v srdcích čtenářů zralejšího věku, větší dávku snášenlivosti a pochopení pro ty, kteří jsou slabší nebo méně nadaní než oni sami. Především však, nechť je mi dopřáno být provázen na této nedlouhé a pomyslné cestě severskou zemí malou, ale šťastnou skupinkou těch, kteří po tak krátkou dobu meškají v tom čarovném údolí snů, jež nazýváme Mládím. VA-ŠA-KVON-ASIN Grey Owl Šedá sova V Bobří boudě jezero Ajaván Národní park Prince Alberta Saskatchewan Kanada 25. listopadu 1934 7

I Země severozápadního větru Daleko, daleko za městy, vesnicemi a obdělanými poli, které jste zvyklí vídat kolem sebe, se za posledními osadami severní Kanady rozprostírá divoká, skoro neznámá krajina. Kdybyste ji chtěli spatřit, museli byste cestovat přes hory a doly, daleko a daleko, až tam, kde už nejsou ani železnice, ani silnice, ani domy, ba ani pěšinky; museli byste jet dál v kánoi s indiánským průvodcem rozlehlou osamělou krajinou lesů, jezer a řek, kde se volně procházejí losi, jeleni, medvědi a vlci a kudy často táhnou tak početná stáda karibú, že by je nikdy nikdo nespočítal, ani kdyby tam byl, aby se o to pokusil. Zde v této rozlehlé severní krajině byste našli kus Severní Ameriky takové, jak vypadala, než ji objevil bílý muž, a jakou doufám, že zůstane ještě po mnoho let. Ani byste zde neviděli mnoho bělochů. Až na několik málo bílých lovců a obchodníků jsou jedinými lidmi, kteří tu žijí, roztroušené skupiny Indiánů kmene Odžibvejů, kteří se v tomto kraji usadili a nazývají jej Zemí Kívejdinovou čili Zemí severozápadního větru. Jsou to příslušníci kmene tak starobylého a usadili se tu už tak dávno, že žádný, ani oni sami, neví, jak se sem vůbec dostali. Jsou daleko od civilizovaného světa a žijí stejně jako žili jejich předkové, když před více než čtyřmi sty lety přistál na těchto březích Jacques Cartier. Jejich osady vybudované z týpí, stanů a někdy srubů můžeme dodnes najít na sta mil od sebe v stinném háji, na slunné pasece nebo poblíž písčitých břehů přívětivého jezera. V těchto malých vískách žijí indiánské rodiny šťastně a spokojeně: sytě, když časy jsou dobré, trochu o hladu, když doby jsou zlé tak jak to bývá i u lidí civilizovanějších. V indiánských vesnicích musí každý pracovat, i ti nejmladší. Protože Indiáni jsou téměř stále na cestách, souvisí většina práce 8

s cestováním. V některých ročních obdobích zmizí z kraje zvěř, na níž je jejich obživa závislá, a Indiáni ji buď musí následovat, nebo si nalézt nová loviště. Pak je nutno celou vesnici zbourat a všechno (kromě srubů) naložit na kánoe nebo na saně, to podle ročního období, a přestěhovat o mnoho kilometrů dál. Při takových zimních pochodech se malí chlapci a děvčata střídají ve vyšlapávání cesty sněžnicemi a jsou velmi pyšní, když tak míli nebo dvě vedou dlouhý průvod lidí a saní tažených psími spřeženími. V létě pádlují celý den spolu s dospělými na kánoích a v místech, kde řeka není splavná, přenáší každý z nich svůj malý náklad. Tyto práce je opravdu těší a vykonávají své úkoly se stejnou vážností a samozřejmostí jako jejich rodiče. Ty indiánské děti, které tráví léto poblíž obchodní stanice anebo v rezervaci, mají možnost chodit do školy a často se dobře učí; některé se dokonce stanou advokáty, jiné lékaři, spisovateli nebo umělci a dobře se uplatní. Avšak ty, které po celý rok žijí v 9

divoké přírodě, získávají vzdělání jiného rázu. Jejich školou je les a učí se předmětům, které budou při svém způsobu života potřebovat. Zeměpis, dějepis, počty a jazyky by jim nebyly k ničemu; učí se o životě rostlin a stromů, o chování a zvycích zvířat, učí se, jak je stopovat; jak nachytat ryby v každém ročním období, a co je ze všeho nejdůležitější rozdělat oheň za každého počasí, ať třeba prší, fouká vítr nebo sněží. Učí se poznávat podle hlasu všechny ptáky a zvířata a některé z nich dovedou k nerozeznání napodobit. Cvičí se v pozorování pohybu vod v řekách a jezerech, v řízení kánoí, učí se zacházet s puškou, sekerou a sněžnicemi, řídit psí spřežení to všechno kromě celé řady všedních prací, jako je šití mokasínů, vydělávání kůží, obstarávání dřeva na topení i v místech, kde se zdá, že tam žádné nemůže být, a musí umět vařit. Něco takového jako kompas vůbec neznají, ale dovedou cestovat, kam si zamanou, podle slunce, hvězd, měsíce, tvaru stromů, horských útvarů a pohybu zvířat a mnoha dalších znamení, která tu ani všechna vypočítat nemůžeme. Při svých znalostech lesa dosáhnou překvapivé samostatnosti; podnikají úplně samy daleké cesty a dokáží beze strachu čelit mnohým nebezpečím, tak jak jim čelili i indiánský chlapec s dívenkou v tomto příběhu. Život Indiánů je tak těžký a namáhavý, že si nikdo ve vesnici nemůže zalenošit, aniž by se brzy neocitl bez jídla, oděvu nebo přístřeší, a třebaže si lidé navzájem pomáhají a dělí se o vše, co mají, na lenochy se dívají velmi pohrdavě. Ale přes všechnu těžkou práci si děti najdou dost a dost času i pro své jednoduché, živé hry. Někdy navečer, když se setmí, sedávají pod třpytivými severskými hvězdami kolem plápolajících táboráků a naslouchají vyprávění starších. Některé příběhy jsou o loveckých výpravách, jiné o vzdálených indiánských kmenech, jiné o slavných mužích dávno zašlých dob; další o podivných dobrodružstvích v hlubokých lesích. Ale nejpodivnější příběhy vyprávějí ti, kteří se dostali až do té podivuhodné země daleko na jihu, odkud přicházejí bílí lidé; kde mají velké saně na kolech, které jako vítr běhají po železné stezce (čímž myslí železnici), kde kouřící kánoe, jak říkají parníkům, plují skoro stejně rychle po vodě, kde nejsou Indiáni a stromů jen málo, kde se tyčí jen řady vysokých kamenných domů, mezi nimiž chodí spousta lidí, spěchají, běhají, ale nikam, jak se zdá, nejdou a odnikud nepřicházejí. Dovídají se, že to je země, kde, nemáte-li peníze, nemůžete se nikde ani vyspat, ani najíst. A tohle 10

poslední se jim zdá ze všeho nejpodivnější, protože v lesích najde každý cestující nocleh a stravu zdarma, jak v táboře bílých lovců, tak v indiánské vesnici. Zdejší děti i většina těch starších ví totiž o životě v městě asi tak málo, jako vy o životě v divočině. A nyní, tak jako nahodilý cestující ze vzdálené osady vypráví těmhle černookým, usměvavým indiánským dětem příběhy ze země, kterou nikdy neviděly, povím vám já, jenž jsem byl kdysi jedním z nich, příběh z velké divočiny, tak od vás vzdálené. Nejdříve však musíte vědět, že celým tím lesem, tak tmavým a záhadným s jeho zvláštními zvířaty a obyvateli, protéká křížem krážem mnoho řek, po kterých cestují nejen Indiáni na svých rychlých kánoích, ale také různí vodní živočichové, jako jsou bobři, vydry, minci a ondatry. A v lesích jsou nespočetné stezky, i když vy byste je patrně nikdy neobjevili, po nichž se pohybují suchozemská zvířata jako po silnici. Všechna ta zvířata totiž neustále cestují. Stejně jako lidé, žijící v této krajině, mají pořád co dělat: musí si obstarávat živobytí a opatrovat a krmit svá mláďata. Některá z nich žijí osaměle, bez stálého domova, jiná se drží pohromadě a mají pod zemským povrchem poměrně rozsáhlá města: doupata jednotlivých rodin jsou navzájem propojena chodbami. Ta nejchytřejší z nich, například bobři, si stavějí teplá obydlí, zadržují si vodu na plavání a chystají si velké zásoby potravin na zimní měsíce; pracují skoro jako lidé a často, když odpočívají při práci, povídají a každé z nich má dost a dost co dělat. Proto si Indiáni, i když pro svou obživu musí některá z nich zabíjet, váží jejich chytrosti a pracovitosti, zajímají se o vše, co dělají a dívají se na ně skoro jako na zvláštní lidské kmeny, jen trošku jiné, než jsou oni sami. Zvlášť bobrů si váží a někteří Indiáni dokonce rozumějí něčemu z toho, co si mezi sebou povídají, protože bobří hlasy nejsou nepodobné lidským. Všechna zvířata, i ta malá či zdánlivě neužitečná, mají své místo a Indiáni to vědí a zbytečně je neobtěžují. A protože s nimi sdílí útrapy života v divočině, nazývají je Malými bratry. Často je i ochočují a nezřídka vidíte medvíďata, mladé bobry nebo vydru, někdy také losí či srnčí mládě, jak volně pobíhá po indiánském táboře a neuteče odtud jen proto, že se tu cítí jako doma, a jak se zdá, baví je také shon a ruch táborového života. Když odrostou, vytratí se pryč, ale osada najde zanedlouho náhradu. Nyní, když už víte, jak vypadá krajina a jak Indiáni žijí, a také 11

jste už něco slyšeli o některých zvířatech, povím vám příběh o Malých lidech divočiny, příběh, který je pravdivý a začíná na jedné z vodních cest, o nichž jsem vám vyprávěl, kde šťastně žila jedna bobří rodina. Povím vám o indiánském lovci, jeho synkovi a dcerce a o dvou bobřích mláďatech, s kterými se spřátelili. Dovíte se o jejich dobrodružstvích v hlubokých lesích Severu i ve velkoměstě, jací to byli náramní kamarádi, jak se jeden z nich ztratil a zase našel, o nebezpečích, ve kterých se octli, a o tom, kolik spolu užili legrace a co z toho všeho nakonec vzešlo. Nyní dočista zapomeneme na automobily, rozhlas, biografy a všechno ostatní, o čem si myslíme, že bychom se bez toho neobešli, budeme místo toho myslit na kánoe, psí spřežení, stany a sněžnice a vydáme se na sever, do vzdálené, čarovné země. A tam spatříte ohromné řeky, jezera a šumící lesy, zvláštní zvířata, jež spolu rozprávějí, pracují a stavějí si města: vysoké stromy se k vám budou sklánět a kynout vám, jak je budete míjet a uslyšíte měkký zpěv potoků. A usednete k mihotavému táborovému ohni, do zakouřeného tmavohnědého vigvamu a budete naslouchat tomuto vyprávění z dávných dob. II Giči Mígvon Velké pero V dobách, kdy oči bělocha ještě nespočinuly na chladných čistých vodách Řeky žlutých bříz, vesloval jednoho časného rána proti jejímu širokému proudu osamělý Indián. Byl vysoký, pěkně urostlý muž s bystrýma očima a dlouhými černými vlasy, které mu spadaly na ramena ve dvou pletencích. Na sobě měl šaty zdobené třásněmi z jelení kůže a kouřem zbarvené pěkně do hněda, a vypadal hodně podobně jako ti Indiáni, které znáte z obrázků, nebo o nich čtete v knížkách. Jeho kánoe byla jasně žlutá, zbarvená mízou z olší do odstínu mohutných zlatavých kmenů žlutých bříz, které pokrývaly okolní hory; spáry na jejích bocích byly zality lesklou pryskyřicí z 12

černých smrků, aby jimi nepronikala voda. Na přídi bylo na kánoi namalováno velké oko, podobné oku nějakého obrovského ptáka, a vzadu byl připevněn liščí ocas, který ve větru volně vlál sem a tam. To proto, že Indián chtěl mít pocit, že jeho kánoe je živá bytost s hlavou a ocasem jako všechna ostatní zvířata, že je bystrooká jako pták a rychlá a svižná jako liška. Na dně kánoe ležel pečlivě složený stan, malý vak s potravinami, sekera, čajník a dlouhá staromódní puška. Z korun bříz na úbočích se nesl tichý šepot, který nikdy docela neustal, protože vítr si stále pohrával s listím; Indiáni proto nazvali toto pohoří Horami šeptajícího listí. Břehy řeky byly pokryté vysokými tmavými borovicemi, jejichž mohutné větve vyčnívaly nad vodou. Pod stromy poletovali a třepotali se drozdi, špačci a kanáři, sháněli si něco k snídani mezi stébly v čerstvé trávě a v rašícím listí mezi žlutými kočičkami jívy. Vzduch byl prosycen sladkou vůní šalvěje a divokých růží a sem tam vyletěl jako zářící nachový šíp od jednoho květu k druhému kolibřík. Byl právě máj, který Indiáni nazývají Měsícem květů. Giči Mígvon čili Velké pero, jak znělo jeho indiánské jméno, byl příslušníkem odžibvejského kmene. Už mnoho dnů vesloval proti silnému proudu Řeky žlutých bříz a byl už daleko od své vesnice. Den za dnem plul vytrvale dál, někdy lehce po klidné hladině jako právě teď, jindy v divokých peřejích dravým, zpěněným proudem mezi nebezpečnými, ostrými balvany, s obratností, jíž dosáhne z bílých mužů jen málokdo a ani ne všichni Indiáni. Toho rána byla jeho cesta zatarasena vodopádem, divokým a překrásným, který se před ním tyčil výš než nejurostlejší borovice a u jeho paty vytvořily sluneční paprsky v tříštícím se proudu duhu. Tady přistál, těsně mimo dosah zuřivého a dravého víru, který se všemožně snažil vtáhnout jeho kánoi pod hřmící vodopád. Přehodil si plavidlo přes hlavu dnem vzhůru a přenesl je šerou pěšinkou mezi obrovskými, šumícími stromy, staletí starou stezkou, na kterou nikdy nedopadlo slunce. Vrátil se pro svou lehkou výstroj, naložil ji na kánoi a pod jasnou oblohou pokračoval ve své cestě po klidných vodách nad vodopádem. Obezřetně se rozhlížel, když se před ním pomalu rozevíraly zákruty řeky a všímal si mnoha věcí, jež by unikly očím každého, kdo nebyl lovcem: vzrušeně zvednutého páru srstnatých uší, zatímco zbytek těla zvířete byl ukryt, nebo páru jasných očí, které 13

14

jiskřily z hlubokého stínu; jednou zahlédl stříbrného rysa, který se hned rozplynul v podrostu jako šedý přízrak. Tu a tam pádili jeleni a hlasitě frkali nozdrami. Jako červení houpací koně skákali lesem a ocasy se jim jako bílé, třepotající se praporky míhaly mezi stromy. Jednou narazil na ohromného losa, velkého jako pořádný kůň, který stál po břicho ve vodě, hlavu ponořenou pod hladinou a vyhrabával ze dna kořínky leknínů. Když se Velké pero zastavil, aby si ho blíže prohlédl, zvedlo obrovské zvíře prudce hlavu a zůstalo překvapeně stát; voda mu zatím v proudech stékala s hlavy a krku. Potom sebou trhlo, skočilo na břeh a ve chvíli bylo pryč, jen ještě minutu nebo dvě bylo slyšet těžký dupot a hlasité praskání větví a malých stromků, jak se v běhu prodíral lesem. Přes tuto společnost cítil se Giči Mígvon trochu osamělý. Ve vesnici, kterou opustil a která byla nyní tak vzdálená, zanechal své dvě děti, chlapce a dívku. Matka jim zemřela, a přestože ženy z vesnice k nim byly laskavé, moc se jim po ní stýskalo a Giči Mígvon věděl, že se nyní cítí zrovna tak osamělé jako on sám. Všichni tři se měli velmi rádi a málokdy se od sebe odlučovali; kamkoliv otec šel, bral děti vždycky s sebou. Tentokrát však jel sám, protože očekával, že cesta bude nebezpečná obával se, že než skončí, bude mít potíže s pytláky. Giči Mígvon postavil pro svou rodinu na léto krásný srub a šťastně a pohodlně v něm odpočívali po těžkém zimním lovu, když známý Indián z kmene Krí přinesl zprávu, že početná tlupa míšenců z jihu na pomezí osídleného území vtrhla do jejich loviště, v hordách jím prochází a pobíjí všechny bobry. Pravý Indián žijící v lese neloví v cizím lovišti, něco takového považuje za krádež, ale tito míšenci, vychovaní v městě, na staré zvyklosti zapomněli, nebo se jich zřekli, a byli schopni vyplenit každé loviště, na které přišli. A bez kožešin, za něž by si nakoupili potraviny v obchodní stanici, by rodina Velkého pera hladověla. Proto byl nyní zde, hluboko ve svém zimním lovišti, aby ho ubránil proti těmto vetřelcům. Ale na žádného pytláka nepřišel ani nezachytil žádnou stopu, a protože teď bylo teplo a kožešinová zvířata už nemělo cenu krást, řekl si, že tu nemá víc co dělat a rozjede se zítra zpátky. S těmito příjemnými myšlenkami vesloval blízko u břehu a pátral přitom po stopách, které neopatrní míšenci mohli zanechat; a tu najednou ucítil ostrou vůni nějaké zvíře nebo člověk šel 15

kolem a rozšlapal kořenně vonící listy máty peprné. Ihned zbystřil pozornost a pohlédl na břeh, když vtom přímo před jeho kánoi skočilo malé zavalité, tmavé zvíře a zmizelo jako kámen pod hladinou. Vzápětí se o kousek dál vynořila černá hlava a hnědý srstnatý hřbet a zvířátko začalo rychle kánoi obeplouvat, až se dostalo na stranu, kde vítr vál směrem od Indiána k němu, a zvětřilo zápach člověka, jehož se všichni lesní obyvatelé tak bojí. Jeho široký plochý ocas dopadl mohutným plesknutím na vodu, voda se rozstříkla na všechny strany a zvíře se jako blesk potopilo, tentokrát nadobro Velké pero setřásl pár kapek vody s rukávu své kožené kazajky a usmál se; právě tohle si přál vidět. Byl to bobr. A než ozvěna bobrova poplašného signálu zanikla, ozval se kousek výš v zátočině další ostrý a hlasitý úder, skoro jako když třeskne rána z pušky. Byli tu dva. Indián se zase usmál, protože nyní si začínal být jist, že zde nikdo nelovil. Tihle bobři by byli bývali snadná kořist. Když nikdo nechytil tyhle neopatrné uličníky, kteří dovolí, aby se jim dostal tak blízko na tělo a tak říkajíc po hlavní silnici, ostatním se určitě také nic nestalo. Přesto však se rozhodl, že se pro jistotu ještě podívá k nim domů, kde jich musí být víc. Jejich osadu nebude těžko nalézt, protože bobři, kamkoliv jdou, ukusují po cestě zelené výhonky olší a vrb, ohlodávají s nich kůru a oloupané proutky potom bíle září všude, kudy prošli, takže stačí postupovat od jednoho místa, kde se krmili, ke druhému a dostanete se až k jejich obydlí. Netrvalo dlouho a Indián došel k místu, kde se do řeky vléval malý potůček, a při jeho ústí našel to, co očekával spoustu těchto tenkých, lesklých proutků, zbytky bobřího hodování. Nebylo pochyb, že jejich domov musí být kousek výš proti proudu potůčku, v nějakém tichém zákoutí, jaké mají bobři rádi. Na místě, kde se bobři krmili, postávalo pár obrovských sosen, které jako by se zatoulaly z lesa a nevěděly jak zpátky. Zde si Giči Mígvon rozdělal malý oheň a poobědval. Indiáni vypijí na cestách spoustu čaje. Zabodl tedy do země tenký prut, přehnul ho přes vesele praskající ohýnek a na jeho horní konec pověsil kotlík s vodou, aby se svařila. Na zašpičatělé vidlicové proutky nabodal kousky zvěřiny, rozložil je před ohněm, pod ně vložil krajíce indiánského chleba čili banoku, aby zachytily chutnou šťávu 16

ukapávající z pekoucího se masa. Když se najedl, chvilku v klidu pokuřoval a naslouchal šumění větříku mezi rozložitými vějířovitými větvemi sosen. Znělo mu jako hudba, když si tam spokojeně hověl opřen o kmen a pozoroval kouř, jak líně stoupá, obrací se tu sem, tu tam a vytváří ve vzduchu podivné obrazce. Protože to byla jediná hudba a jediné obrazy, jaké kdy znal, působily mu snad právě takovou radost jako vám biograf nebo rozhlas. Zanedlouho vstal, přikryl svou skromnou výstroj převrácenou kánoí, vzal pušku s dlouhou hlavní a vydal se podél potoka k bobřímu rybníčku, o němž věděl, že musí být nablízku. Jeho mokasíny ani nezaskříply a nezanechávaly žádnou stopu, jak kráčel měkce tichým, ospalým lesem; veverky mu hvízdaly a brebentily vstříc s větví stromů a sojky, ti moudří a veselí táboroví ptáci, kteří se vyskytují snad ve všech lesích, ho provázely od stromu ke stromu občas ho předhonily, moudře si ho prohlédly, a když je míjel, hvízdaly na něho. Giči Mígvon měl radost ze společnosti, již mu tito malí tvorové poskytovali a dával si načas, náhle se však zarazil a naslouchal. Jeho bystré ucho zachytilo divný, neobvyklý zvuk, který sílil a sílil, až se najednou změnil v řev pak už také viděl, jak se k němu korytem potoka valí proud žluté, bahnité vody, unášející spousty dřívek a všelijakého smetí, zaplavuje řečiště až po okraje a míjí ho jako divoká, vířící bystřina. Tam výš u bobřího rybníčku se odehrává něco hrozného! Tohle mohlo znamenat jen jediné: nějaký člověk nebo zvíře, prostě někdo protrhl bobří přehradu a to, co se kolem něho valilo, byla voda, kterou bobři tak pečlivě nahromadili a bez níž budou bezmocní. Ve vteřině se Velké pero s puškou v ruce rozběhl a pádil lesem, ještě před chvílí tak pokojným. Hnal se na rychlých nohou v mokasínech kupředu, jak nejrychleji mohl, aby zachránil bobří osadu před zničením. Přeskakoval silná polena, prodíral se chrastím, olámanými větvemi a spleteným podrostem, zanechávaje veverky a sojky daleko vzadu, jako jelen se proplétal mezi stromy stinného lesa s nadějí, že dorazí včas. Dobře věděl, co se stalo. Nigik vydra, zavilý, úhlavní nepřítel Bobřího lidu, byla na válečné stezce a bobři, kteří přišli o vodu, s ní v tomto okamžiku svádějí boj na život a na smrt. 17

III Domov Bobřího lidu Kdybychom se byli ubírali proti zurčivému proudu malého potůčku, zatímco si Giči Mígvon připravoval oběd, místo abychom se s ním byli zdržovali, byli bychom dorazili k domovu bobrů, ještě dříve než vydra protrhla přehradu, a byli bychom viděli, jak to tam nahoře vypadá a jak bobři žijí. Po delší procházce proti proudu potůčku bychom se byli octli na břehu malého, hlubokého rybníčku. Koryto potoka, který rybník napájel, bylo přehrazeno vysokou, tlustou zdí z tyček a chrastí. Byla velmi pevná, skuliny byly důkladně vycpány mechem a celá stavba pečlivě zpevněna bahnem. Na horním okraji hráze stálo několik kamenů, které ji měly pořádně upevnit a zatěžkat. Stavba byla asi třicet metrů dlouhá a skoro půldruhého metru vysoká. Přebytečná voda odtékala úzkým proutěným žlábkem na horním okraji; proud říčky tak omílal stavbu jen na tomto jediném místě, na které se dalo snadno do- 18

hlédnout. Zeď byla tak úhledně vybudována, že vypadala, jako by na ní byla pracovala parta dělníků, ale ve skutečnosti ji stavěla zvířata. Zdálo se, že tato zeď, skutečná hráz, drží rybník na místě a opravdu tomu bylo tak, bez ní by žádný rybník nebyl, jen potůček by tu volně protékal. Rybník byl zalit slunečním jasem, tichý a plný pohody se skvěl v lůně Hor šeptajícího listí a vládl na něm takový klid, že několik kachen, které tiše dřímaly na jeho hladině, vypadalo, jako by se vznášely ve vzduchu, a štíhlé bílé topoly se v ní tak jasně odrážely, že bylo těžko rozeznat, kde končí voda a kde začínají stromy. Byl to krásný pohled, krajina jako z pohádky stříbrné topoly, jarní květiny a modrá voda. A bylo tu hluboké ticho, ani lístek se nepohnul, a až na spící kachny jako by tu nebyl ani život. A přece, kdybyste chvíli trpělivě pozorovali a dbali na to, abyste se ani nepohnuli, ani nepromluvili, ba ani nezašeptli, mohli byste si zanedlouho všimnout, jak se voda u břehu zčeřila a z rákosí se vynořuje tmavohnědá hlava s kulatýma, nápadně odstávajícíma ušima, obezřele se rozhlédne, naslouchá, větří. Za hlavou následuje huňaté tělo a zvíře se objeví celé. Rychle, ale neslyšně plave někam k protějšímu břehu rybníka a tam mizí v rákosí. Vysoká stébla se chvíli houpou a otřásají nárazy zvířátka, které tam cosi kutí a pak se znovu objeví, tentokrát s velkým chomáčem trávy a pluje směrem k obrovské hromadě hlíny, se kterou jsme si celou tu dobu lámali hlavu, a přímo před ní se celé i s trávou potopí. Sotva zmizí, už sem z druhého konce rybníka míří s trsem trávy druhá hlava, když vtom vtom se cosi pohnulo, obrovský plochý ocas hlasitě pleskne o hladinu a hlava i s trávou mizí rychlou šipkou pod vodou. Tak a přesně tohleto se onoho dne přihodilo dole na řece Gičimu Mígvonovi. Kupa hlíny, před níž se zvířátka potopila, byla totiž bobří chýška a tmavohnědé srstnaté hlavy byly hlavy samotného Bobřího lidu. A měly velice napilno. Bobří obydlí bylo vybudováno do výše skoro dvou metrů a v průměru měřilo dobré tři. Bylo čerstvě omítnuto bahnem a po stranách zpevněno silnými kusy dřeva, které měly udržet všechno jaksepatří pohromadě. Stavba působila velmi bytelně a bezpečně jako pevnost, mohl se tu procházet i sob a nebyl by ji ani trochu poškodil. Kolem úbočí se vinula úzká pěšinka, po níž se dopravoval stavební materiál. A kdybyste byli před chvílí bývali 19

trpělivější či opatrnější, anebo kdyby vás vítr nebyl prozradil jejich citlivým čenichům, mohli byste vidět, jak starý otec bobr vyhrabal ze břehu kupu zeminy a nese ji k domku, plave s ní pomalu a opatrně, aby nic neztratil, potom vystoupí vzpřímeně jako člověk nahoru na střechu, tam svůj náklad složí, zasune ho prackami do děr a skulin a ještě k němu zastrčí pořádný klacek, aby všechno dobře drželo. Celou tuto práci nekonal bezdůvodně. Měsíc květů je totiž velmi důležitá doba, neboť právě nyní jsou v tomto podivně vyhlížejícím obydlí ukryta před zrakem celého světa čtyři drobounká bobří mláďata. Sametoví tvorečkové, dobře stavění, s jasnými černými očky, silnýma zadníma nohama s plovacími blánami, malými předními prackami a drobounkými, jakoby gumovými plochými ocásky. Mají obdivuhodnou chuť k jídlu a jejich plíce jsou zřejmě dobře vyvinuté, protože to jsou největší křiklouni, jaké si můžete představit. Jejich táhlé, hlasité, plačtivé výkřiky znějí přesně jako pláč malých miminek; a stejně jako jiná miminka vyžadují hodně pozornosti a péče a můžete být jisti, že se jim jí také dostává. Obývací místnost bobřího domku byla tak velká, že by se v ní člověk mohl docela pohodlně schoulit, byla velmi čistá a příjemně tu voněla podlaha z vrbové kůry i lůžka z aromatických travin. Dovnitř se vcházelo krátkým, šikmým tunelem, jehož horní konec, takzvaná ponorová jáma, ústil v podlaze a dolní konec u dna rybníka. Přehrada udržovala hladinu vody skoro přesně na úrovni podlahy, ponorová jáma tak byla vždy plná vody a mláďata, která byla ještě trochu nejistá v nohou, se mohla napít, aniž do ní spadla; a když přece náhodou spadla (což se stávalo dost pravidelně), mohla celkem snadno vylézt nahoru. Celý tunel i s východem ležel pod vodou, a tak nejenže se suchozemský tvor nemohl dostat dovnitř, ale ani spatřit ho nemohl, snad jen obzvlášť výtečný plavec, jakých je málo. Ovšem, kdyby se přehrada přetrhla a nahromaděná voda vytekla, octli by se bobři ve velkém nebezpečí, protože nejenže by jejich nepřátelé, například vlci a lišky, mohli snadno najít cestu do doupěte, ale bobři by se nemohli ani bránit, ani ukrýt náhlým skokem do vody, jak jste je to viděli udělat před chvílí. Když se podíváte na kresbu, uvidíte, jak měli všecko uspořádáno a pochopíte, jak důležitá byla pro ně přehrada, proč jí bobří 20

NÁKRES BOBŘÍ STAVBY A 1 Bobří domek A 2 Vnitřek bobřího domku. Obývací místnost B Spací plošina C Nižší plošina pro odkapávání a osušování s odtokem vedoucím do ponorové jámy D D Ponorová jáma E Tunel vedoucí do hluboké vody F Vedlejší nouzový východ sloužící také k vyhazování starého podestlání a okousaných proutků G Hlavní vchod H Přehrada K Žlábek pro odtok přebytečné vody a udržování správné úrovně hladiny L, LI Stromy vykácené nebo částečně bobry ohlodané M Dno rybníka P Potravinový vor. Největší část leží pod hladinou mimo dosah zimních ledů S Bobří dráha aneb vlečná stezka, kterou bobři užívali pro dopra- 21

W Y X Z vování dřeva stromů, které vykáceli a které jsou na obrázku vyznačeny II Původní říčka pokračuje ve svém toku Říčka vtéká do rybníka a odtéká žlábkem Dno rybníka pod potravinovým vorem a před přehradou je dodatečně vyhloubeno, aby voda v těchto místech byla hlubší. Přitom uvolňovaný materiál se spotřebuje při stavbě přehrady a obydlí Původní břeh zaplavený vodou po vybudování přehrady. Bez přehrady by žádný rybník vůbec nebyl, potůček by volně protékal Poznámky 1) Bobří chýška může stát blízko přehrady, ale často od ní bývá i ve značné vzdálenosti. 2) Všimni si, že vodní hladina je přesně na úrovni ponorové jámy. 3) Všimni si, že když bobr plave, má přední nohy složeny pod břichem. K plavání používá pouze zadních nohou, předních používá jako rukou při práci a jako nohou při chůzi. Bobři často chodí jen po zadních nohou, kráčí sice pomalu, ale s jistotou. Náklady, jako je hlína, bahno a jiné materiály, nesou v náručí a kráčejí přitom vzpřímeně jako člověk. S těžšími kusy dřeva chodí po čtyřech a táhnou je v zubech. 4) Pro žádné pracovní účely neužívají bobři ocasů, výjimkou je chůze po dvou, kdy ocas slouží jako opora, nebo leze-li bobr mezi padlými kmeny stromů, jako balancovací tyč. Ve vodě ocasu užívá jako kormidla, někdy také jako vesla nebo jako signalizačního prostředku. Podle toho, jestli chce bobr signalizovat poplach, nebo upozornit na sebe druha, užije jistého způsobu plácání o hladinu. A někdy si na ocase rodičů vyjedou na projížďku mláďata. otec věnoval tolik času a péče, proč opravoval každou sebemenší trhlinku, která se na ní objevila. Také propust, regulátor hladiny, si vyžadovala stálou pozornost, nesměla se zanést a ucpat, ale musela volně propouštět přebytečnou vodu a udržovat tak patřičnou hladinu rybníka, jinak by voda stoupla a zaplavila doupě. Ve volných chvílích se bobří otec a matka starali o všechny potřeby mláďat: často jim vyměňovali podestlání, nosili k jídlu snítky měkoučkých listů, česali a kartáčovali jejich chmýří (srstí se to dalo sotva nazvat). Vydávali přitom zvláštní, laskající zvuky plné něhy a hovořili k nim oním podivným bobřím jazykem, který 22