Pátek 2. 12. 2011 / č. 48 / samostatně neprodejné Pavel Brázda Slavný na stará kolena
OBSAH Dobré zprávy: Chytré děti mají sklony k drogám Rozhovor: Malíř Pavel Brázda je slavný na stará kolena Manželky premiérů: Marie Zápotocká, říkali jí Mámo a sypala slepicím Zajímavost: Boj čínských cvrčků Téma: Padesát let transplantací v Česku. Co dokážeme a proč nefunguje všechno, jak by mohlo? Průvodce: Drážďany a příběh jednoho obchoďáku Auto: Hyundai i40 Na cestě: Vánoce v Japonsku, to je teprve ta správná paráda Písnička: Jaroslav Hutka: Náměšť + Program TV na celý týden se sloupky osobností: Kačer Franz Bednářová Bosák Rynda Štindl Špátová
editorial Před padesáti lety byla v Česku transplantována první ledvina. Kam za tu dobu dospěly naše schopnosti přemístit orgán z jednoho těla do druhého? A jaké jsou příběhy lidí, kteří touto osudovou chvílí prošli nebo na ni čekají jako Alois Vláčil na snímku? Více na str. 24. Paralelní světy Vstávají před pátou hodinou, přijedou na Pražský hrad a projdou jeho dosud temná a prázdná nádvoří, vstoupí do katedrály (ani stopy po turistech a blýskání fotoaparátů, to všechno teprve začne za pár hodin, až se rozední). V chórové kapli se posadí do dřevěných lavic. Ve tři čtvrtě na šest začnou roráty česká verze zpívané adventní mše. Regenschori Chrámu svatého Víta doprovází zpěv na harmonium, atmosféra je tu mimořádně klidná a tichá. Když mše skončí, vyjdou ven z katedrály; pomalu se rozednívá. Jiní lidé, o nějakých dvanáct hodin později, když končí pracovní den, nasedají do svých vozů a ujíždějí do obchodních domů a nákupních center. Pro svou vášeň a zálibu v nakupování, o níž tuší, že jistě není tou nejsmysluplnější a nejušlechtilejší, získali teď, o adventu, nezpochybnitelné alibi: chtějí přece udělat blízkým radost a to je hodnota, kterou nemůže pohrdat nebo ji zesměšnit ani ten největší duchožrout. A tak se vrhají do prosvětlených koridorů nákupišť a ze všech stran na sebe nechávají útočit vjemy, slova a barvy tahle atmosféra je právě opačná, mimořádně hlasitá, i když zrovna nekřičí z reproduktorů. Možná je to banální zjištění, ale naše nálady se nikdy nevzdalují tolik jako o adventu. Jako by vedle sebe existovaly paralelní světy, jež se jen málokdy a v máločem protnou. A nic by se na tom nezměnilo, ani kdyby platila ta drzá a jednoduchá skutečnost, že Bůh není, jak tvrdí v rozhovoru pro magazín Pátek malíř Pavel Brázda. Samotná víra v něj totiž není nutnou podmínkou pro tu první náladu a naopak její absence není nevyvratitelným předurčením pro tu druhou. Dan Hrubý vedoucí magazínu 6 rozhovor Malíř Pavel Brázda se stal slavným na stará kolena 14 Manželky premiérů Marie Zápotocká sypala slepicím 20 zajímavost Boj čínských cvrčků 24 Téma Příběhy naděje aneb Padesát let transplantací v Česku 30 Průvodce Drážďany a příběh jednoho obchoďáku 36 gurmán Olivy proti stárnutí 38 AUTO Hyundai i40 39 na cestě Vánoce v Japonsku 40 PÍSNIČKA Jaroslav Hutka: Náměšť Foto na titulu: Jan Zatorsky Pátek, týdenní příloha LN. Výkonný ředitel: Dalibor Balšínek. Vedoucí magazínu a zástupce šéfredaktora: Dan Hrubý. Art director: Vladimír Dundr. Redaktoři: Veronika Bednářová, Honza Dědek, Ondřej Formánek, Alena Plavcová. Kontakt na redaktory: jméno.příjmení@lidovky.cz. Jazyková redakce: Iva Pospíšilová. Adresa: AMC, Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5. Tel.: 225 067 111. www.lidovky.cz. Předplatné: 225 555 533. Tiskne: Severotisk, spol. s. r. o. Magazín je prodejný jen s deníkem Lidové noviny. PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN 3
téma Příběhy naděje Před padesáti lety, v listopadu 1961, byla v tehdejším Československu provedena první transplantace ledvin. Od té chvíle ji podstoupilo přes 9000 lidí. Kam za tu dobu pokročilo naše umění předat člověku cizí orgán? A jak žijí lidé, kteří na transplantaci čekají nebo ji mají za sebou? Ludmila Hamplová, foto František Vlček a Tomáš Hájek Alois Vláčil žije hasičskou historií. Teď čeká na nová játra. Alois Vláčil (57) z Olšan u Prostějova žije svým velkým koníčkem, což je hasičská historie. Malý domek uprostřed vesnice ukrývá jeho soukromé muzeum. Na dvoře má historický unikát stříkačku z roku 1924 a doma asi deset tisíc předmětů, které s hasiči souvisí. Letošní mezinárodní setkání hasičských historiků se konalo v Přibyslavi. Tam jsem měl příspěvek o hasičských tělovýchovných jednotách, říká hrdě drobný muž, který vypadá tak o dvacet let starší, než ve skutečnosti je. Před deseti lety podstoupil náročnou operaci, při které mu byla odstraněna slinivka, slezina a žlučník. Dnes se neobejde bez silných léků včetně inzulinu. Na alkohol se nesmí ani podívat. Jeho zdravotní stav se několik let po operaci začal zhoršovat, objevily se nevysvětlitelné teploty a silná únava. Alois Vláčil absolvoval kolotoč vyšetření v několika nemocnicích, až se dozvěděl, že jeho játra přestávají fungovat a jediným možným řešením je transplantace. Snažím se na to moc nemyslet. Už hodně dlouho beru spoustu léků a přes třicet let jsem v invalidním důchodu kvůli silnému astmatu. Myslím, že všechno na mě dolehne, až mi zavolají, že pro mě ty játra mají, vypráví teď docela klidně. Sice je vidět, že je trochu unavený, ale vždy se mu rozzáří oči, když může mluvit o svém koníčku. Loni se stal spoluautorem publikace o plesových pozvánkách na hasičské bály a přemýšlí, jak navázat spolupráci s hasičskými historiky v Hongkongu. Sice nemůžu pracovat, ale snažím se být aspoň trochu užitečný, říká a pyšně ukazuje pamětní knihu svého muzea. Přitom je jako věchýtek, váží pouhých 56 kilogramů, což je méně, než vážil na základní škole. Mám obavu, že moje játra budou z mladého 24 PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN 25
Tady, ve svém hasičském muzeu, je Alois Vláčil šťastný. Milan Kopecký z jižního Plzeňska rád překonává sám sebe. Manželka mi pořád říká, nevytahuj se, usmívá se a popisuje své oblíbené cyklistické trasy. Zatím ujede na jeden zátah čtyřicet kilometrů, ale rád by svůj osobní rekord ještě posunul. Uvědomil jsem si, že deset nebo dvacet kilometrů je málo, jen se prohřejete a už jedete domů, popisuje. Na první pohled je jasné, že je na tom zdravotně víc než dobře. Chodí do práce na plný úvazek a rozhodně ji nehodlá opustit. Stará se o dům a zahradu, rád cestuje a zvládne i výlet do hor. Opravdu nevypadá jako někdo, kdo několik měsíců umíral a sebemenší pohyb pro něj byl obrovským utrpením. Měsíce žil jen mezi čtyřmi stěnami svého domu a čekal. Jeho plíce selhávaly a on se neobešel bez kyslíkového přístroje. Když jsem měl vyjít do ložnice ve druhém patře, bylo to pro mě, jako bych měl na zádech dva pytle cementu. Modraly mi konečky prstů a nemohl jsem dýchat. Všechno pro mě bylo těžké. Tehdy jsem se naučil vypíčlověka, protože jsem hodně drobný. Lékaři mi řekli, že dárce musí odpovídat mé hmotnosti, přemítá nahlas. Každý měsíc jezdí sám z Olšan na kontroly do pražského IKEMu. Zhruba pětihodinová cesta by dala zabrat i zdravému člověku. Přesto si Alois Vláčil nestěžuje, vypadá smířeně. Je však teprve na začátku cesty. Ještě není jasné, zda se pro něj vhodný dárce najde, a pokud ano, zda jeho tělo nová játra přijme. Má ale naději. Na nová játra u nás čeká asi čtyřicet lidí, jimž jejich vlastní selhávají, trpí vážnými metabolickými vadami nebo některým typem nádoru. Jiná možnost léčby než transplantace pro ně není. Každý rok transplantujeme nová játra zhruba 60 až 80 lidem včetně nejmenších dětí, popisuje MUDr. Pavel Trunečka, CSc., přednosta Transplantcentra IKEM. Více než dvě třetiny nemocných mají díky transplantaci vyhlídky na nejméně deset let života. Většina pacientů se bez závažnějších komplikací vrací po transplantaci jater ke svému původnímu povolání. Týká se to zejména duševně pracujících, dodává lékař. Lidé s novými játry žijí téměř normální život, dokonce ženy, které několik let před transplantací neměly menstruaci, mohou teď přirozeně otěhotnět. Bohužel ne všichni, kteří čekají na nový orgán, svého dárce najdou. Transplantační programy se všude na světě potýkají s velkým problémem, a tím je nedostatek vhodných dárců. Zatímco počty pacientů, jimž může transplantace zachránit život, rostou, počet dárců se od osmdesátých let nijak výrazně nemění, říká MUDr. Eva Pokorná, CSc., prezidentka České transplantační společnosti. V rámci EU jsme z hlediska počtu transplantací na počet obyvatel někde uprostřed. Loni u nás darovalo své orgány 206 zemřelých dárců. Samotných transplantací bylo více než dvojnásobek, protože se obvykle odebírá několik orgánů současně. V České republice se transplantuje srdce, plíce, ledviny, játra a slinivka celkem v sedmi transplantačních centrech. V současné době na nový orgán čeká asi 900 lidí včetně dospívajících a dětí. Mnoho pacientů se ale na čekací listinu vůbec nedostane, protože jim tuto možnost jejich lékař nenabídne, konstatuje. Nicméně největším limitem transplantací zůstává nedostatek orgánů, proto hodně pacientů zemře dřív, než se pro ně nový orgán najde. Jen asi jedno procento pacientů, kteří umírají na jednotkách intenzivní péče, představuje vhodné dárce. Problém je, že u nás nevyužíváme ani to málo, co máme k dispozici, popisuje MUDr. Pavel Březovský, ředitel Koordinačního střediska transplantací, které u nás řídí transplantační program. Hlavním důvodem je, že ošetřující lékaře často ani nenapadne, že by tito nemocní mohli být po své smrti vhodným dárcem, a tak ani nekontaktují koordinační středisko. Teoreticky by proto u nás mohlo být provedeno až dvakrát více transplantací než dnes. Pomoci by tomu měli dárcovští konzultanti, speciálně vyškolení zkušení lékaři, kteří by dokázali najít vhodné dárce na odděleních JIP a ARO v českých nemocnicích. V pilotním projektu jich bylo vyškoleno dvacet, ale potřeba jich je sedmdesát. Pokud by každý dárcovský konzultant dokázal během jednoho roku najít jen jediného dárce, mělo by to bezprostřední ekonomický efekt 300 milionů korun, dodává Březovský. Transplantace jsou totiž ekonomicky nejvýhodnější metodou léčby. Nejenže pacientům zachrání život, ale dokonce je vrátí zpět do zaměstnání. Tito lidé tak znovu platí daně i zdravotní pojištění. Už jsem chtěl ženu vrátit tchyni, ale řekla mi, že je pozdě, že si ji musím nechat, usmívá se Pavel Kocman (43) a jeho žena Soňa (39) právě převléká jedenáctimě- Milan Kopecký získal nové plíce a dnes říká: Hluboce si vážím svého dárce a snažím se, abych si jeho dar zasloužil. síčního Vojtu, se kterým se vrátila z procházky. Na první pohled vše vypadá jako dokonalá rodinná idyla. Tentokrát se ale nerodila nijak lehce. I když o tom Pavel nerad mluví, šlo mu o život. Díky nemocným ledvinám jsem dostal modrou knížku. Tehdy mi udělali jednu operaci a dál se nestarali. Nechodil jsem na žádné kontroly a myslel si, že je vše v pořádku, popisuje. Jenže před deseti lety začaly jeho ledviny selhávat a bylo jasné, že nezbytně potřebuje odbornou lékařskou péči. Narazil. Nejbližší velká fakultní nemocnice ho odmítla, protože bydlí v jiném kraji. Byl listopad a v nejbližším dialyzačním středisku v Příbrami mi řekli, že nemají místo a objednat mě můžou až na únor. Řekl jsem si, že se nedá nic dělat, a čekal jsem. Přitom mi bylo stále hůř, vzpomíná. Jeho žena náhodou viděla v televizi pořad, v němž vystupoval nefrolog z nemocnice na Homolce. Poslala mu e-mail. Druhý den mi volal, že musím okamžitě přijet, vypravuje Pavel Kocman. Jeho zdravotní stav se podařilo na dva roky stabilizovat, ale pak se zhoršil znovu. Lékaři poprvé vyslovili slovo transplantace. Nebylo co rozmýšlet. Kdybych nesouhlasil s transplantací, musel bych chodit na dialýzu a to jsem nechtěl, říká Pavel Kocman. Nejdříve měl dostat ledvinu od mrtvého dárce, ale pak se dozvěděl o možnosti darování ledviny živým dárcem. Jeho žena Soňa mu tu svou kvůli odlišné krevní skupině poskytnout nemohla. Zato se mohla stát dárcem v tzv. zkřížené transplantaci, kdy si mezi sebou vymění orgány dvě nebo tři dvojice. Nebylo nad čím přemýšlet, vzpomíná Soňa na své rozhodnutí. Darovat svou ledvinu a dát tak manželovi šanci na život pro ni bylo samozřejmé. Prostě do toho jdete i s rizikem, že se to nepovede. Za pár let si aspoň nemusíte nic vyčítat, říká dnes. V České republice není transplantace ledvin od živých dárců nijak obvyklá. V loňském roce jich proběhlo jenom sedmnáct, přitom jde o metodu, která by mohla pomoci mnoha pacientům. Darování ledviny je pro dárce navíc naprosto bezpečné, on sám žije dál s jednou ledvinou stejně jako se dvěma. Vůbec nejlepších výsledků je navíc možné dosáhnout, pokud je pacient transplantován ještě předtím, než začne chodit na dialýzu. Bohužel, u nás je mu nejprve nabídnuta dialýza a pak teprve možná transplantace, a to ještě většinou od zemřelého dárce, upozorňuje MUDr. Jiří Froněk, Ph.D., přednosta Kliniky transplantační chirurgie IKEM. Na dialýze je u nás asi šest tisíc pacientů a na čekací listině pro transplantaci jen 360 z nich. Je zřejmé, že by jich mělo být mnohem víc. Pouze necelých pět procent transplantací mýty o transplantacích Nejčastější dárci orgánů jsou motorkáři. Naopak, typický dárce je člověk ve středním a vyšším věku, který tráví na oddělení JIP nebo ARO několik týdnů a zemře například na cévní mozkovou příhodu. Jeho orgány pak mohou darovat život hned několika lidem. Transplantace jsou extrémně drahé. Nikoliv. Samotná operace a následná péče sice stojí několik set tisíc, maximálně milion a půl korun, ale pacienti se po úspěšné transplantaci vrací zpět do života. Nová játra dostávají alkoholici a nové plíce kuřáci, kteří si za svou nemoc můžou sami. Selhání některého z orgánů může potkat každého člověka bez ohledu na jeho životní styl nebo vrozené dispozice. Játra nebo plíce mohou selhat i dětem. Orgány se odebírají i proti vůli zemřelého. V žádném případě. Každý má právo během života odmítnout případné darování orgánů a lékaři jsou povinni toto rozhodnutí respektovat. V České republice navíc lékaři neprovádí odběr orgánů, pokud s tím rodina zemřelého nesouhlasí. Ačkoli jim to zákon nenařizuje, je zvykem, že po smrti pacienta lékaři jeho rodinu osloví. v Česku je pak od živého dárce, v zahraničí je to až polovina. Ze všeho nejvíc stojí za neblahou skutečností právě onen nedostatek informací pacienti se o této možnosti vůbec nedozvědí. Do nemocnice nastoupili oba manželé spolu, Jan o pouhé dva dny dříve. Ve čtvrtek ráno proběhla operace a já hned druhý den ráno věděl, že je to dobrý. Únava ze mě spadla, popisuje. Deset dní strávil v nemocnici a tři měsíce v domácím ošetřování. Pak už se mohl na částečný úvazek vrátit do práce. Úspěšná transplantace Kocmanovým přinesla ještě jedno příjemné překvapení. Nemohli mít děti a kvůli Janově nemoci musel být celý proces adopce zastaven. Jakmile se ale uzdravil, mohla adopce běžet dál a manželé letos v únoru dostali malého Vojtíška. Myslím, že to tak mělo být, nejdřív jsme museli být v pořádku my dva a pak mohl přijít Vojtíšek, říká Soňa a hladí syna po vlasech. Transplantace ledviny od živého dárce je to nejlepší, co mohou lékaři pacientům se selháním ledvin nabídnout. Pacienti po transplantaci žijí až o patnáct let déle než ti, kteří jsou dialyzováni, a na rozdíl od nich vedou prakticky normální život. Navíc transplantace je třikrát levnější než dialýza. Čekal bych, že pacienti sami budou chtít pro sebe tu nejlepší možnou metodu léčby, ale bohužel to tak není. Mnoho z nich ani o možnosti transplantace neví, dodává Jiří Froněk. Paradoxně u nás přibývají dialyzační centra, ale počet transplantací neroste. 26 PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN PÁTEK LIDOVÝCH NOVIN 27
Chcete si to dočíst? Magazín pátek ln dostanete i tento pátek společně s lidovými novinami ve své trafice PLNÁ VERZE V TRAFICE Chcete si přečíst víc? PŘEDPLAŤTE SI PÁTEČNÍ LN S MAGAZÍNEM JEN ZA 60 KČ MĚSÍČNĚ Předplaťte si Lidové noviny na epaper.lidovky.cz nebo na lince 225 555 577. Nebo stačí poslat SMS na číslo 902 11 ve tvaru PRE PAT JMENO a ADRESA. A od příštího pátku máte své Lidové noviny s magazínem po čtyři týdny do 7.30 ve schránce. A levněji než na stánku. Technicky zajištuje ATS. Cena služby je 60 Kč včetně DPH. Lidové noviny si můžete TAKÉ přečíst v: LIDOVÉ NOVINY - NOVINY OSOBNOSTÍ