V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Případ záhadného řezníka, Hlavní téma: Osvobození Plzně, Reportáž: Tutanchamon Jeho hrob a poklady, Recenze:

V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Případ záhadného řezníka, Hlavní téma: Osvobození Plzně, Reportáž: Tutanchamon Jeho hrob a poklady, Recenze: Marcahuasi Kolébka bohů; Gamedek Hranice reality; První rytíř; Gothic II: Gold, Fantastika: Hraničářův učeň, Povídka: Krvavá oběť, Úvaha: Duch, Magic: the Gathering: Jedna velká iluze, Deskové hry: Představení hry: BattleLore, Redakce pátrá: Menhiry v Bedřichově?, Záhady: Velikonoční ostrov; Na rozhraní Část druhá, Historie: Doba husitská Část druhá, Mytologie: Slovanští bohové Část druhá; Pohřební kultura Egypťanů; Beltine, Rozhovor: Rozhovor s Františkou Vrbenskou

Úvodník...2 Zajímavost Případ záhadného řezníka...3 Hlavní téma Osvobození Plzně...4 Novinky 4/2009...6 Reportáž Tutanchamon Jeho hrob a poklady...7 Literatura Gamedek, Marcahuasi...8 Nové knihy...9 Fantastika Hraničářův učeň...10 Film První rytíř...11 Hra Gothic II: Gold...12 Povídková část: Krvavá oběť (Jakub Cepník)...13 Milí čtenáři! Nedávno začalo jaro a krásné počasí nás přímo vybízí k výletům a k výpravám za tajemnými jevy. V redakci jsme ale přesto trávili většinu času u monitoru vytvářením dalšího Camelotu (i když jak se dočtete příště nějakou tu výpravu jsme také uspořádali). Navíc pro vás chystáme několik překvapení. S dvěma novými rubrikami jsme vás seznámili již minule. Určitě jste si také všimli, že web Camelotu má nový příjemný desing. Doufáme, že se vám y bude líbit a přiláká velké množství čtenářů. Jeho autorem je grafik Petr Šimčík (viz. jeho stránky www.petrsimcik.cz). A další překvapení teprve chystáme... Hlavní téma dubnového čísla je poněkud netypické. Jedná se o článek z oblasti nedávné historie, v němž autor Stanislav Cepník st. vzpomíná na konec druhé světové války a osvobození Plzně americkou armádou. Dále v tomto čísle nepřehlédněte reportáž z brněnské výstavy Tutanchamon Jeho hrob a poklady, krátký článek o záhadných kamenech u vesnice Bedřichov v Jizerských horách a především exkluzivní rozhovor se spisovatelkou Františkou Vrbenskou. Příjemné čtení vám přeje Kuba Gandalf Cepník Úvaha Duch...14 Magic: the Gathering Jedna velká iluze...15 Deskové hry Představení hry: BattleLore...16 Redakce pátrá Menhiry v Bedřichově?...18 Záhada Velikonoční ostrov...18 Záhada Na rozhraní Část druhá...19 Historie Doba husitská Část druhá...21 Mytologie Beltine...22 Mytologie Slovanští bohové Část druhá...23 Mytologie Pohřební kultura Egypťanů...23 Rozhovor Rozhovor s Františkou Vrbenskou...24 V příštím čísle se budete moct setkat s články, které jsme sice naslibovali už dříve, ale nestihli jsme je napsat. Jedná se o deník ze zájezdu do Anglie a článek o původních krvavých pohádkách. Snad se dočkáte i recenze na Brisingra :-). Naše redakce podnikla výpravu do okolí obce Bylany, kde se nachází pozůstatky pravěkého osídlení a i tajemstvím opředená kamenná řada. O výsledcích našeho pátrání si budete moct přečíst. V rubrice o fantastice se tentokrát zaměříme na knižní sérii Agent JFK a snad se dočkáte i nějaké té recenze. Dále se těšte na další článek od Stanislava Cepníka st. pojednávající tentokrát o měnové reformě v Plzni v padesátých letech minulého století. A pokud vše klapne, bude v příštím čísle i nějaký ten rozhovor, ale s kým, to zatím zůstává ve hvězdách. A to zdaleka není všechno! Příští číslo vychází v pondělí 1. června 2009.

Případ záhadného řezníka Anna C. Případ záhadného řezníka patří k otázkám, o kterých se dočteme v záhadologické literatuře a které zřejmě navždy zůstánou nevyřešeny. V roce 1967 v Coloradu (údolí San Luis USA) byla nalezena brutálně zohavená čistokrevná klisna. Šlo o první podrobně popsaný případ tzv. mrzačení dobytka. Klisně byly odebrány všechny tkáně od krku nahoru až na kost, kdežto od krku dolů byl povrch těla neporušený. Všechny vnitřní orgány jí byly odebrány, přičemž nikde nebyla ani stopa krve. Na místě nálezu byla zjištěna mírná radioaktivita. A následovaly další případy byly jich tisíce a objevují se stále. Kdo může být pachatelem? V každém případě musí disponovat velmi vyspělou technikou. Pachatel (nebo pachatelé?) se soustřeďuje hlavně na pohlavní, smyslové a zažívací orgány. K čemu? Jde o nějaký dlouhodobý výzkum? Největší zájem projevuje o hovězí dobytek, ale i o jiná zvířata (koně, ovce, psy, kočky, jeleny, losy, husy, kachny...). Ale obětí se stal ve dvou případech i člověk! Své oběti si pachatel předem označuje na pravém boku látkou viditelnou jen v ultrafialovém světle a mrtvá těla pak leží označkovaným bokem dolů, aniž by byla odklizena nebo likvidována. Pachatel je stále neznámý. Jde o jednotlivce, nebo o organizovanou skupinu? Působí na celém světě a může odpovídat i za mnoho pohřešovaných osob a ztracených zvířat. Možnými pachateli mohou být: a) pozemšťané (mohlo by jít o přísně tajný projekt), nebo b) mimozemšťané (vzhledem k tomu, že způsob zabíjení není ani dnes technicky proveditelný). Závěr: Případ prozatím uvízl na mrtvém bodě a jeho řešení je zřejmě v nedohlednu. Zdroj: Velká kniha otázek a záhad, Regia Praha 2002, autoři: J. Lenková, I. Mackerle, V. Šiška, J. Zeman

Do školy jsem začal chodit v Tlučné u Plzně roku 1942, v době protektorátu Böhmen und Mähren protektorátu Čechy a Morava, jak jsme měli v záhlaví vysvědčení. Nad tím bylo vytištěno Deutsches Reich, později dokonce Gross Deutsches Reich. I jako děti jsme vnímali napětí, obavy, strach z Němců. Byl zaveden lístkový systém, lidé sháněli potraviny navíc, jak to šlo. Kvůli náletům bylo nařízeno zatemnění. Za poslech cizího rozhlasu hrozil koncentrák, v době heydrichiády smrt. Jak válka pokračovala a Němci začali prohrávat, napětí sílilo, Němci přitvrdili. Lidé se báli nejvíc Sudeťáků, většinou byli horší než říšští Němci, zejména při domovních prohlídkách. Řada občanů z naší vsi byla během okupace odvezena do koncentráků, několik jich bylo popraveno. Kocem války se množily nálety. Po zahoukání poplachu to znamenalo odejít do sklepa a čekat, až sirény oznámí konec. Nedaleko za posledními domy byla německá protiletadlová baterie, těch bylo kolem Plzně několik. Při přeletu amerických letadel baterie střílely. Často jsme měli střepiny ze šrapnelů i na dvoře. Jednou byla zasažena americká létající pevnost, bylo vidět, jak jí hoří křídlo. Co s ní bylo dál, nevím. Některá letadla po zásahu odhazovala bomby, pokud možno mimo vesnice, kráter po takové bombě jsme měli i u nás v lese. Dva američtí letci, kteří zahynuli při havárii letadla, byli zahrabáni na louce nedaleko předměstí Skvrňany. Lidé tam tajně nanosili spoustu kytek. Tyto letce si Američané po válce stejně jako všechny své padlé odvezli domů. Koncem roku 1944 a hlavně na jaře 1945 často přilétaly nad protektorát americké stíhající letouny, takzvaní hloubkaři. Letadla se z velké výšky spouštěla střemhlav dolů, neuvěřitelně nízko nad zem, obkroužila vyhlédnutý cíl, to byly především automobilové vojenské transporty a vlaky, počkala, až z nich lidé utečou, pak rozstřílela motory u aut, popřípadě nádrže u lokomotiv. Tím Němcům vznikaly obrovské škody a bylo ochromeno jak zásobování německé armády, tak přesuny vojáků. Jeden takový nálet jsem pozoroval z dálky. Bylo to fascinující. Jiný jsem přímo zažil, když jsme se vraceli vlakem z Blovic ze strýcovy svatby. Když se objevila letadla, strojvůdce zastavil. Všichni jsme prchali Osvobození Plzně Stanislav Cepník st. od vlaku do polí. Kromě několika německých důstojníků byli ve vlaku jenom čeští civilisté. Letadla kroužila nad vlakem, snášela se stále níž, ale nakonec bez jediného výstřelu odletěla, když piloti zjistili, že jde o český civilní vlak, takže mohl pokračovat nerušeně v cestě. Mezi hloubkaři prý byla i řada českých pilotů. Množily se i nálety těžkých bombardérů. Tragická byla noc ze 17. na 18. dubna 1945 v Plzni. Obloha byla osvícená světlomety a světelnými raketami, které osvítily celou Plzeň. Do houkání sirén se mísila palba protiletadlového dělostřelectva a příšerné detonace shazovaných bomb. Bilance náletu byla hrozná. Byla úplně zničena nádražní budova, kolejnicová síť, se zemí byla srovnána i doubravecká čtvrť zvaná Cikánka, která stála blízko seřazovacího nádraží. O život přišly stovky občanů a také hodně německých vojáků, kteří v té době čekali na plzeňském nádraží na přesun na frontu. Američané použili i zápalné a časované bomby. Ty vybuchovaly ještě druhý den. Plzeňské nádraží, velmi důležitý železniční uzel, zvlášť pro Němce, bylo na dlouhou dobu vyřazeno z provozu. Ani mimoplzeňští dělníci se nemohli dostat do práce. 25. dubna v 8 hodin ráno hlásil Londýn, že mají dělníci narychlo opustit Škodovku. Dále vyzval obyvatele bydlící poblíž továrny, aby co nejrychleji opustili své domy. Po silnicích vedoucích z Plzně se valily davy lidí. Asi v 10 hodin 15 minut ohlásily sirény blížící se svazy amerických bombardérů. Ty přilétaly v několika vlnách. Nad Škodovkou a přilehlými Skvrňany se rozpoutalo peklo. Letadla shazovala trhavé i zápalné bomby, nad Škodovku přilétaly stále nové vlny bombardérů. Detonace otřásaly zemí i vzduchem, byly markantní i mnoho kilometrů za Plzní. Jedna bomba spadla také na hotel Continental. Proletěla domem do krytu plného lidí a tam explodovala. Nepřežil nikdo. Celý nálet trval asi 1 hodinu a 15 minut. Nad Plzní bylo šero, nad celou oblastí se dlouho vznášel prach a kouř. Škodovka byla v rozvalinách (také část starých Skvrňan), práce v ní skončila (tehdy zaměstnávala asi 40 tisíc lidí ze všech okresů plzeňského kraje). Pro zajímavost: Nedaleko Plzně poblíž Vejprnic a Vochova byla v polích Němci vybudována velká dřevěná maketa Škodovky. Té si americká letadla nikdy ani nevšimla. Němci tehdy sestřelili čtyři americká letadla. Jedno spadlo za Vejprnicemi, posádka uhořela. Jeden bombardér spadl v Liticích. Osmičlenná posádka sice přežila, ale litičtí Němci ji celou ubodali vidlemi. Po osvobození postavili litičtí občané těmto letcům na náměstí pomník. Od dubna mohli kvůli náletům chodit do školy pouze dobrovolníci. To ale rodiče většinou neriskovali. Ještě aspoň bez časových souvislostí dva dodatky: Do bývalého pískového lomu za Vejprnicemi byli za heydrichiády v nákladním autě možná ve dvou přivezeni z Plzně vězni. Byli šoupáni ze svahu dolů do lomu a tam byli postříleni. Celou tuto akci pozoroval v koruně stromu blízkého lesa ukrytý hajný. Na pomníčku z roku 1945 je uvedeno šestnáct

jmen, popravených prý bylo ale daleko víc. Jejich jména se však nepodařilo zjistit. V malém hájku u trati mezi Chotěšovem a Stodem byl po válce odhalen hromadný hrob umučených civilistů a několika amerických letců. Byli prý spojeni drátem protaženým jejich lebkami. Sudeťáci z této oblasti se na tyto oběti museli jít podívat. Byla prý to hrozná podívaná. Rozčilovali se, jak k tomu přijdou, oni že je neumučili. Konec války na Plzeňsku Koncem dubna přijížděla od Plzně směrem na Domažlice vrchovatě naložená nákladní auta. To se stěhovaly rodiny německých důstojníků z Čech a Moravy zpátky do Německa. Projížděly i skupinky ozbrojených Němců. Nechtěly se dostat do sovětského zajetí. Krátce před polednem v sobotu 5. května přijel od Plzně k nám do Tlučné neznámý cyklista s malou československou vlajkou připevněnou na kole a oznámil, že u nás končí válka. Plzeňský rozhlas začal uvádět vysílání slovy: Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří. To slyším, jako by to bylo dnes. Lidé začali vyvěšovat československé prapory, kdo ho neměl, začal si ho honem šít. Z nařízení košické vlády a z iniciativy tlučenského starosty Josefa Kouřila byl ve vsi ustaven revoluční místní národní výbor, do kterého byli přizváni i dva místní důstojníci. Bylo získáno několik kusů zbraní a vytvořeny pořádkové hlídky z členů DTJ, Sokola a hasičů. Nepříliš mnoho Plzeňáků svým sebevědomým vystupováním a zveličováním českých sil a zbraní udrželo celý den 5. května a v noci z 5. na 6. května v šachu dost značné síly německého vojska na borském letišti a v 35. kasárnách ve městě. Plzeňský rozhlas, 5. května okamžitě obsazený Čechy, vesele vyhrával a dodával nám dobrou náladu. Po půlnoci v neděli 6. května (asi kolem jedné hodiny) bylo za deštivého počasí slyšet od západu ojedinělé dělové rány a vzdálený hukot a hluk. To se blížily těžké americké tanky. Američané překročili 5. května u Chebu Smrčiny, dál pronikli přes Šumavu až do Železné Rudy a po silnicích klínem Cheb Železná Ruda směřovali k Plzni, pak úzkým pruhem po silnici a železnici pokračovali směrem na Prahu až k Holoubkovu. Tam byli zastaveni a přes velké rozhořčení nesměli dál (tak díky rozhodnutí velmocí umírali v Praze zbytečně lidé). Američané jedoucí od Klatov byli v Plzni po osmé hodině ranní, také od Stříbra přijeli včas. Jeden jejich tank okamžitě zlikvidoval Němce, kteří se snažili dobýt plzeňskou vysílačku. 6. května se v Plzni ojediněle bojovalo o některé domy. Stříleli hlavně Němci schovaní ve sklepích a také z věže kostela sv. Bartoloměje na náměstí. Tento odpor byl brzy zlikvidován. Ztráty Američanů a Plzeňanů nebyly naštěstí mimořádně velké. Do Nýřan dorazili Američané 6. května asi ve 14 hodin, do Tlučné o chvíli později. Byla to početná skupina těžkých tanků, zčásti s černošskou posádkou. Kdo měl jen trochu zdravé nohy, běžel do vsi, aby je uvítal. Byla neděle, lidé jim nosili koláče, bábovky, co měl kdo napečeno. A pochopitelně květy. Usměvaví Američané lidi většinou s díky odmítali, sami byli úžasně zásobovaní. O něco později pochodoval směrem k Plzni oddíl americké pěchoty. Z toho už jsem viděl jen poslední řady, i když jsem běžel do vsi v dřevákách, abych neztrácel čas obouváním bot. Od Líní přišel transport zdecimovaných a Skleslých německých vojáků, kteří šli dobrovolně do amerického zajetí. Praha však 6. května večer volala zoufale o pomoc. Téměř padesát našich občanů, kteří měli za sebou vojenskou službu, si vzalo něco k jídlu, krámky ve vsi se otevřely, aby si z toho mála, co bylo na skladě, mohli dobrovolníci pořídit svačinu, nasedli na kola a společně odjeli do Plzně. Druhý den dopoledne se vrátili, že do Prahy nesmějí. Ta přitom opakovaně volala o pomoc. Lidé tam umírali, Němci řádili jako pominutí a jen díky vlasovcům, kteří se aspoň po určitou dobu postavili proti nim, nebyly ztráty Pražanů ještě větší. 9. května pak dorazila do Prahy Rudá armáda. Plzeň osvobodila třetí americká armáda generála Pattona (tzv. indiánská). Patton až do své smrti litoval, že uposlechl rozkazu a nejel Praze na pomoc. Tak díky rozhodnutí mocností, že Praha a většina Československa musí být osvobozena Rudou armádou, vyteklo navíc mnoho nejlepší krve a byla určena celá poválečná orientace naší republiky (k naší škodě). Obrázky: www.martac.rajce.idnes.cz

Novinky ve fantastice: Spisovatel Pavel Renčín vyhlásil na svých internetových stránkách soutěž O Wůdyho oko, ve které se soutěží o nejlepší dílo z prostředí Labyrintu (tj. internetový román P. Renčína) a Městských válek (tj. trilogie P. Renčína, ze které zatím vyšel první díl Zlatý kříž). Soutěž má dvě kategorie text a obraz. Hlavní výhra je zatím přísně tajná, ale prý nebude chybět Wůdyho oko :-). Uzávěrka je 31. srpna 2009. Pro více informací navštivte internetové stránky Pavla Renčína www.pavelrencin.cz Na webu prestižního magazínu Locus zabývajícího se fantastikou se nedávno objevil článek od Anny a Jeffa VanderMeerových nazvaný Prague: City of Fantasy. Pojednává o našem hlavním městě a jeho tajuplné atmosféře. ZDROJ: www.sarden.cz, www.locusmag.com Novinky v historii: V Grand Canyonu v americkém státu Colorado se nachází velké množství artefaktů, od zbytků lodí až po pozůstatky bizonů. Ovšem v současnosti se kaňon postupně zaplavuje (minulý rok se tam protrhla přehrada). Proto se archeologové rozhodli vzácné artefakty zachránit. Takový projekt vyjde na více než milion dolarů a bude financován z peněz vybraných za vstupné do kaňonu. Španělští archeologové objevili v egyptském Luxoru 3500 let starou pohřební komoru s barevnými hieroglyfy, malbami a šperky. V městě Dhamar v Jemenu bylo objeveno obětiště s lidskými pozůstatky a se sochou starověké jemenské královny. Řeka Eufrat v Iráku poslední dobou vysychá a její hladina se výrazně snižuje. Pro archeology bylo překvapením, když ve vyschlém řečišti v oblasti Anbar našli stopy po starověké civilizaci, protože do té doby si mysleli, že v těch místech byla pouze poušť. V okolí řek Eufrat a Tigris bylo také objeveno velké množství artefaktů ze Sumerské říše. Novinky 4/2009 Jakub Cepník V Itálii, v místech, kde kdysi stávalo město Herculaneum zaniklé v 1. století po výbuchu sopky Vesuv, byla nalezena mramorová socha řeckého boha veselí Dionýsa. V Severním Irsku, v městě Downpatrick, byly objeveny lidské ostatky zrovna v místech, kde má stát škola. O tom, že se tam nacházejí hroby, se ale vědělo prý už předtím. Přivolaní archeologové popřeli, že by ostatky pocházely z roku 1913, jak se předpokládalo, a navíc je udivilo, že již na místě nálezu nebyl proveden průzkum dříve, když se o lokalitě vědělo. V Pensylvánii byl objeven masový hrob plný lidských kostí. Je pravděpodobné, že jde o kosti 57 mužů, kteří do USA přijeli v první polovině 19. století, aby pracovali na místní železnici, ale z nějakého důvodu všichni zemřeli. U historiků vyvolal tento objev zájem, a tak se pustili do jeho výzkumu. Významný objev byl před nedávnem učiněn na jihu Izraele u tamního města Sderot. Jedná se o byzantské lázně o rozloze 20 x 20 m, které jsou největší v okolí. Archeologové z Japonska oznámili, že v turecké lokalitě Kaman Kalehoyuk našli 4000 let starý nůž, jehož část byla z oceli. Toto tvzení by mohlo vyvrátit názor, že nejstarší ocel vznikla v Chetitu. Na severu Francie byl objeven masový hrob asi třiceti žen a dětí, kteří se zřejmě stali obětí krvavého střetu mezi republikány a katolíky roku 1893. V Afghánistánu (v regionu Baktria) byla nalezena náhrobní deska s malbou Alexandra Makedonského. Rakouská média oznámila, že v Rakousku byly objeveny pozůstatky středověké vesnice. Archeologové se opět pustili do výzkumu mayských měst na Yucatánu, protože tam nedávno bylo objeveno obrovské mayské sídliště o rozloze 200 x 46 metrů. V maďarském městě Kana bylo nalezeno velké množství psích koster. Spekuluje se o tom, že to byly oběti, které měly město ochraňovat před vším zlým. A další objev z Egypta: v pohřebišti Fayoum ruští archeologové nalezli několik mumií se zlatými maskami. Zdroj archeologických novinek: www.lovecpokladu.cz V anglickém městečku Ughborough byla v jednom domě nalezena mumie nadměrně velké kočky zazděná ve zdi. V minulosti se někdy kočky do zdí zazdívaly, aby dům chránily před čarodějnicemi, uřknutím a hlodavci. ZDROJ: www.novinky.cz Aurochové, druh dobytka vymřelý roku 1627, byl za druhé světové války opět oživen nacistickými genetiky. Před nedávnem bylo několik kusů tohoto mýtického dobytka převezeno do anglického Devonu. ZDROJ: www.novinky.cz Novinky v záhadách: Už v minulém čísle jsme zmiňovali, jak program Google Earth možná objevil Atlantidu. Tentokrát se zase službě Google Street View, která namátkou fotí ulice, podařilo zachytit devět záhadných objektů letících v pravidelné formaci nad londýnskou ulicí Wolverley. Prý je viděli i očití svědci. Co si o tom myslíte, nechám na vás. FOTO: www.aktualne.centrum.cz Na serveru televize Nova se objevil článek o tom, že v jednom kadeřnictví řádí duch, který krade nůžky. Najdete tam i seznam různých dalších případů pozorování duchů. Článek si můžete přečíst na www.tn.nova.cz/red/zajimavosti/duchbyvaleho-trestance-radi-v-kadernictvischovava-nuzky.html

Tutanchamon Jeho hrob a poklady Adam ilegolas Cepník Ta-dá! V Brně se jako v druhém městě v celé Evropě pořádá výstava Tutanchamon: Jeho hrob a poklady a já jsem ji navštívil. Ráno jsme už v půl sedmé vyráželi na nádraží a v půl osmé jsme odjížděli vlakem se jménem Jaroslav Hašek z Prahy do Brna. Po třech hodinách jízdy jsme v Brně nastoupili do naprosto zoufale naplněného autobusu a jeli jsme tři zastávky. K našemu údivu i úleku vystoupil celý autobus společně s námi. Všichni zamířili k velké hale s nápisem TUTANCHAMON JEHO HROB A POKLADY. Naše obavy se naplnily. Bylo teprve tři čtvrtě na jedenáct, ale díky přeplněné kapacitě se tou dobou prodávaly lístky až na půl druhou odpoledne. Pěšky jsme se vrátili k nádraží a zašli do vynikající čínské restaurace na brzký oběd. Poté jsme nastoupili do autobusu (který už tak plný nebyl) a dojeli zpět k hale. Před vchodem byl již dav lidí. My jsme se k nim připojili a čekali asi půl hodiny. Když už moje hodinky ukazovaly půl druhé a pět minut, dveře na výstavu se otevřely. Lidé se začali násilně tlačit dovnitř a brzy jsme se i my ocitli ve velkém sále polepeném plakáty s egyptskými motivy. To je všechno?! polekal jsem se, jelikož lístky stály několik stovek. Naštěstí jsem zjistil, že jsem teprve u šaten. Vyrazil jsem si na památku pamětní minci s obrázkem Tutanchamona. Poté jsme se zařadili do dlouhé fronty končící u vchodu na výstavu samotnou. Po necelé hodině jsme se i my dostali do malé místnosti se třemi interaktivními tabulemi. Každá z nich promítala krátký dokument. První o Amenhotepovi III., druhá o Amenhotepovi IV. (neboli Achnatonovi) a nakonec o Tutanchamonovi. Vešli jsme do místnosti, kde se promítal na trochu větší tabuli dokument o Howardu Carterovi, objeviteli Tutanchamonovy hrobky. V další místnosti si návštěvník mohl prohlédnout všechny komory hrobky tak, jak je Carter objevil, i v původní velikosti. Dále návštěvníka čekalo přes tisíc dokonalých replik předmětů nejen z Tutanchamonovy hrobky. Byla zde i replika sarkofágu se všemi vrstvami (já bych to sarkofágem nenazval, ale řekl bych, že jsou to jen pozlacené bedny) nebo třeba ukázka zbraní, které používali Egypťané (např. luk s šípem). Též zde byly ukázky egyptských maleb a papyrusů, podstavce pod hlavu, na kterých Egypťané spali (nezávidím jim podstavce byly z kamene a oni je používali jako polštáře), Tutanchamonův kočár (který možná Tutanchamona dovezl i na dlouhý a zasloužený odpočinek) a různé Tutanchamonovy sochy. Na stěnách byly poučné texty. Ke konci výstavy jsem si pečlivě prohlédl zlatou repliku Tutanchamonovy posmrtné masky v původní velikosti, která je pro Egypt prostě typická (hned po pyramidách, palmách a velbloudech v poušti). Byly tu i portréty a sochy královny Nefertiti (údajně nejkrásnější ženy Egypta, možná že i světa) a Tutanchamonova rakev. Nakonec návštěvníka čekal odporně předražený obchod se suvenýry. Se zavřenýma očima jsem jej prošel a objevil jsem se na známém místě ve velkém sále polepeném plakáty s egyptskými motivy. Na zdi jsem ještě našel malý plakátek, který oznamoval, že můžete tipnout přesnou váhu Tutanchamonovy posmrtné masky v gramech (jediné, co jste věděli, bylo to, že ta váha se pohybuje mezi jedenácti a dvanácti kilogramy, což není zas tak moc, ale pocit, že bych to měl na hlavě i když až po smrti není moc pěkný) a pokud byste váhu tipli nejpřesněji ze všech, vyhráli byste zájezd do Egypta pro dvě osoby (já ho bohužel nevyhrál). Vyšli jsme východem ven do sychravého počasí na staré parkoviště a pěšky jsme došli na autobusovou zastávku. Dojeli jsme na nádraží a při té příležitosti, že jsme byli v Brně, jsme ještě vyšli na kopec k dominantě Brna ke kostelu Sv. Petra a Pavla. Nasedli jsme do vlaku (myslím, že to byl dokonce tentýž vlak jako při cestě do Brna Jaroslav Hašek) a až večer dojeli domů, do Prahy. Celkově tedy musím říci, že výstava byla zdařilá. Nejvíce se mi líbily ukázky egyptských maleb a dokumenty promítané na interaktivních tabulích. Naopak se mi příliš nelíbily různé malé sošky a figurky, které nebyly příliš působivé. Fotografie: autor

Marcahuasi Kolébka bohů Roman Warszewski Současný polský publicista, cestovatel a propagátor přírodní medicíny jihoamerických indiánů nás zavádí do jednoho z nejtajemnějších koutů Jižní Ameriky. Peruánská náhorní planina ve výšce zhruba 4000 m. n. m. je vzdálena od Limy jen několik hodin jízdy na koni. Protože je opředena pověstmi o tajemných silách, které tam údajně působí, domorodci i Evropané se jí vyhýbají. Autor podnikl velmi náročnou výpravu, především většinou proto, aby našel kolébku jihoamerické prakultury. Prostředí, v němž kdysi kypěl život (o tom svědčí pozůstatky staveb, úlomky keramiky, rozsáhlá pohřebiště, jeskyně, dnes už zavalené tunely do podzemí atd.), je nyní bez vody, a tudíž bez osídlení, ne však podle domorodců bez života. Je tu neuvěřitelné množství bizarních skalních útvarů hýřících barvami, představujících různá zvířata, tváře atd. Tyto útvary vystupují a mizí s postupujícím sluncem, mění se a zanikají při určitém úhlu pohledu. V noci některá ze zvířat (údajně) žijí: je slyšet cval koně, objeví se i jeho silueta, ale když se za ním člověk rozběhne, ztratí se. Jsou skalní výtvory dílem přírody, člověka, nebo kombinací obojího? Podle všech znaků sem aspoň zčásti zasáhla lidská ruka. Zůstává ale záhadou, jak a čím to mohl člověk dokázat. Domorodci věří, že se na tuto plošinu při místní potopě uchýlilo množství nejrůznějších živých tvorů, jejichž podoby jsou zachovány ve skalních útvarech. Zvuky, pohyby, změny, pocity oživování soch, to všechno může být způsobeno Literatura únavou, nervovým přepětím, nedostatkem kyslíku... Domorodý průvodce tvrdí, že je jedno, zda je to skutečnost, nebo zdání, důležité je, že lze třeba myšlenkami proniknout do nitra hory, do podzemního světa, v jehož útrobách je život, jehož chodbami je možné dostat se snad i do jiného světa. Indiáni si k tomu pomáhají halucinogenními látkami. Pokud čtenář četl Marquesovo dílo Sto roků samoty, popřípadě spisy Castanedovy, pochopí, o co jde. Pokud je toto opravdu výjimečné a tajemné místo opravdu prakolébkou jihoamerické kultury, pak je stará aspoň 10 000 let. Některé objekty jsou téměř totožné s objekty Velikonočního ostrova i několika dalších míst. Domorodci věří i v kontakty s mimozemšťany a Atlantidou. Domnívají se, že ve skalním podzemí žijí i tajemné bytosti. Autor tuto oblast zkoumá z hlediska možných počátků kultury tohoto kontinentu. Je fascinován tím, co viděl, zapsal, vyfotografoval. (V roce 1999 tu polská televize pod jeho vedením natočila dokumentární film.) To záhadné, co přesahuje naši realitu, uvádí jako určité spekulace, sice možné, ale neověřitelné. Kniha přináší seriózní pohled na možné východisko kulturního vývoje na jihoamerickém kontinentu, hledá souvislosti s pozdějším vývojem. V každém případě je velice poutavá, jistě uspokojí většinu čtenářů, ať už se zajímají o staré kultury, nebo je pouze lákají exotická a tajemná místa na naší planetě. Rozhodně stojí za čtení. Hodnocení: 90 % (výjimečné dílo) Stručné info: Autor: Roman Warszewski, Překlad: Jan S. Nový, Nakladatelství: Alpress, Rok vydání: 2005 Stanislav Cepník st. Gamedek Hranice reality Marcin Przybylek Je konec 22. století. Lidstvo je rozpolceno, většině lidstva stačí k životu hry v síti. Jakási virtuální realita dokáže plnit potřeby lidí. Jsou zde fantasy světy s bijci k pohledání, je zde svět, kde si můžete najít partnerku ať už živou či virtuální, jsou zde světy s hlubokým vesmírem a je zde i bláznivá reality show. A v tomto světě žije Torkil Aymore, gamedek a detektiv v síti, který řeší chyby ve hrách, hledá hackery a odhaluje cheatery. Pomáhá lidem v nesnázích, pomáhá těm, co uvízli ve světě her, a odhaluje podvody jak ve hrách, tak i ve skutečném světě. Kniha je rozdělena na několik příběhů, z nichž některé na sebe volně navazují. Příběhů je celkem dvanáct a Torkil v nich postupně narazí na past geniálního hackera, najde chybu v nově chystané hře, účastní se nelegálního lovu, přihlásí se do reality show a zaplete se do milostného trojúhelníku (přidal bych a mnoho dalšího, ale to by vyznělo jako reklama). Pochválit se jistě musí autorova nápaditost vymýšlení příběhů. Zápletky jednotlivých příběhů se liší, ale jejich vyústění je někdy zmíněno i v následujících příbězích, od čehož se odvíjí hlavní linie celé knihy. Je zde vidět, že autorova představivost nezná mezí. Pohrává si s hlavním hrdinou (a čtenářem), který si není jistý, jestli je skutečnost opravdu skutečná. Knížka se jistě bude líbit příznivcům science fiction, ale nejvíc si ji rozhodně užijí hráči videoher. A pro všechny je tu varování: Jsi si jistý že jsi v realitě? Možná najdeš odpověď. Rozhlédni se, každý detail má význam! Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr) Stručné info: Autor: Marcin Przybylek, Překlad: Pavel Weigel, Obálka: Stephan Martiniere, Nakladatelství: Laser, Rok vydání: 2008 Jan Holan Název: Autor: Nakladatelství: Cena: Vyšlo: Hadí grál Gardiner Philip a Osborn Gary Eminent 279,- 13.3.2009 Diablo - Dědictví krve Knaak Richard A. FANTOM Print 209,- 13.3.2009 Dreams Royo Luis Norma Editorial 399,- 12.3.2009

Garfield 15 - Garfield se vybarvuje Davis Jim Crew 99,- 12.3.2009 Cesta Sabla Keeche Asher Neal Polaris 259,- 12.3.2009 Kouř a zrcadla - váz. Gaiman Neil Polaris 249,- 12.3.2009 Ďáblova lest Vašíček Arnošt Česká televize 285,- 12.3.2009 Fantázia 41/2008 Alakša Ivan Mgr. Ivan Alakša - Fantázia 55,- 12.3.2009 Tintin 14 - Chrám Slunce Hergé Albatros 149,- 10.3.2009 Dreams Royo Luis Norma Editorial 399,- 12.3.2009 Třetí výprava Toman Vlastislav Triton 259,- 10.3.2009 Cestovatelé v čase platí hotově Robinson Spider Triton 269,- 10.3.2009 Spiknutí proti času Freiová Ludmila Triton 289,- 10.3.2009 Platina 2 Kim, Yeon Joo Talpress 249,- 10.3.2009 Platina 1 Kim, Yeon Joo Talpress 249,- 10.3.2009 Legenda 2 Woo, Soo Jung Talpress 249,- 6.3.2009 Legenda 1 Woo, Soo Jung Talpress 249,- 6.3.2009 Správci počasí 4 - Dědictví bouře Caine Rachel Triton 289,- 6.3.2009 Kronika Nesmrtelných 04 - Zkáza Hohlbein Wolfgang Nava 258,- 6.3.2009 Muž z Promethea Nelson Ray Faraday Classic 199,- 6.3.2009 Imaginárium Geographica 02 - Rudý drak Owen James A. Fragment 399,- 6.3.2009 Pyramida Martin Tom BB/art 249,- 6.3.2009 Magazín F&SF - Zima 2008 ed. Šust Martin Triton 185,- 6.3.2009 AARGH! - 8 komiksový magazín Analphabet books 145,- 6.3.2009 Tajemství gobelínu - Probuzení Astarotha Neff Henry H. Fragment 349,- 3.3.2009 Genesis Vaňková Ludmila Šulc-Švarc 239,- 3.3.2009 Věštění z krajky Barryová Brunonia Argo 298,- 3.3.2009 Drákulův host a jiné povídky Stoker Bram Albatros 229,- 3.3.2009 Příběhy Alvina Tvůrce 1 - Sedmý syn Card Orson Scott Laser 199,- 3.3.2009 Star Wars: Darth Maul Lovec ze stínů Reaves Michael Egmont 269,- 3.3.2009 Vznešení mrtví VI. - Dítě mrtvého boha Hendee Barb & J.C. FANTOM Print 239,- 27.2.2009 Vznešení mrtví I. - Dhampir Hendee Barb & J.C. FANTOM Print 229,- 27.2.2009 Asfalt Kopřiva Štěpán Crew 278,- 27.2.2009 Che: Životopisný komiks Rodriguez Spain Jota 278,- 27.2.2009 Pevnost 03/2009 + kniha Legenda o Rennardovi Mazurek Jiří PVS + Epocha 125,- 27.2.2009 Pevnost 03/2009 PVS PVS 55,- 27.2.2009 Továrna na absolutno Čapek Karel Millennium publishing 249,- 25.2.2009 Malfuria 2 - Strážkyně mlžných kamenů Marzi Christoph Fragment 349,- 25.2.2009 Trilogie - WarCraft: Sluneční studna Knaak Richard A. a Kim Jae-Hwan Alpress 447,- 25.2.2009 WarCraft: Sluneční studna 2 - Stíny ledu Knaak Richard A. a Kim Jae-Hwan Alpress 149,- 25.2.2009 Bohatýr 2 - Dračí carevna Červenák Juraj Wales 329,- 23.2.2009 Bohatýr 1 - Ocelové žezlo Červenák Juraj Wales 319,- 23.2.2009 Osamocení 12 Revazov Arsen Argo + Triton 398,- 22.2.2009 Krakatit - komiks Čapek Karel a Bažant Jan Talpress 249,- 22.2.2009 451 stupňů Fahrenheita Bradbury Ray Baronet 169,- 22.2.2009 Království kostí Gallagher Stephen BB/art 249,- 20.2.2009 Tato tabulka byla vytvořena podle seznamu knih na www.fantasyplanet.cz

V Araulenském království panoval mír. Vojáci už dávno nepoužili zbraně jinak než při lovu a jídla byla hojnost. Pět velkých panství Araulenu už dlouho nepamatovalo takový mír. Ale to nemohlo trvat dlouho. Nemoc starého krále postupovala, a proto čerstvě na trůn nastoupil sotva dvacetiletý král Duncan. S tím ovšem nesouhlasil Morgarath, baron z panství Gorlanského. Tajně shromažďoval armádu wargalů, šelem z bájí a pověstí. Vše měl pečlivě naplánované, rozhodl se povstat proti králi, dokud ještě nenabyl Duncan síly. Jeho armáda byla připravena zaútočit během deseti dnů chaosu a smutku po králově smrti. Baronové odjeli ze svých panství a vojska nechali bez velitelů. V té době Morgarath zaútočil. Rozdrtil vojska na jihovýchodě a obsadil čtvrtinu království. Rozhodující bitva se odehrála na Hackhamské pláni. Bitva byla po pět hodin vyrovnaná, pak jeden hraničář převedl přes tajný brod oddíl jezdecké kavalerie a napadl vojska zla zezadu. Vzpoura byla potlačena a Morgarath byl vyhnán do Deštných a temných hor, kde měl umřít hlady. Jeho panství chátralo a jeho bohatství si rozebral král a místní lapkové. Ale Morgarath nezemřel. Podařilo se mu přežít celých patnáct let. Patnáct let samoty, utrpení a myšlenek na pomstu. Ten čas nadešel. Wargalové utvořili znovu jeho početnou armádu. Morgarath je znovu využil. Teď vojska wargalů procházejí průsmykem Tří stupňů, aby zničili jednou provždy celý Araulen. A zde přicházejí znova na řadu hraničáři.. Hraničářův učeň Jan Holan Jak kniha vznikla John Flanagan původně knihu napsal kvůli svému dvanáctiletému synovi Michaelovi. Chtěl ho přitáhnout ke čtení knih a trochu mu zvednout sebevědomí. Michael byl totiž jako hraničář Will, byl malý, mrštný, ale nebyl silný. John chtěl Michaelovi ukázat, že hrdinové nemusí být vždy svalovci s dvacetikilovým mečem na zádech. První knihu začal John psát tedy kvůli němu. Jeden z nejlepších australských autorů John se narodil dvacátého druhého května roku 1944 v Sydney. Svojí profesionální kariéru začínal v reklamě, kde vymýšlel slogany, byl scénáristou (pomáhal vymýšlet přes dvě stě epizod komedie Hey Dad..!), dělal letáky a firemní videa. Až poté se dal na kariéru spisovatele. Dnes se jeho díla objevují na seznamu bestsellerů New York Times a už byla dokonce přeložena do sedmnácti různých jazyků. Bude pokračování! V Austrálii už bylo vydáno sedm svazků této série a píší se prý další. V České republice teprve nedávno vyšel čtvrtý díl Willových příhod s názvem Nositelé dubového listu. Už se také šíří zvěsti o tom, že se chystá filmové zpracování. Do této doby už v ČR vyšly Johnu Flanaganovi tyto knihy: Rozvaliny Gorlanu, Hořící most, Ledová země, Nositelé dubového listu a chystají se pokračování: Bitva o Skandii, Kouzelník na severu a Obležení Macindawu. Nyní John bydlí se svou ženou Leonií v Sydney na předměstí Manly a pokračuje v psaní Willových příhod... Obrázky: www.rangersapprentice.com, www. fantasya.cz

První rytíř Jan Cepník V minulém čísle Camelotu jsem vám přiblížil jedno z mnoha zpracování legendy o králi Artušovi, film Merlin. Tentokrát jsem si pro vás připravil recenzi jiného zpracování této legendy, hollywoodského snímku První rytíř z roku 1995. Již zmíněný film Merlin ukazuje příběh krále Artuše v souvislostech s osudy dalších legendárních postav, které jsou s jeho životem spjaty zejména čaroděje Merlina, královny Mab a rytíře Lancelota. Tvůrci Prvního rytíře pojali zpracování Artušova příběhu zcela jinak. Soustředili se výhradně na milostnou zápletku mezi Artušem, Guinevrou a Lancelotem. Magickou složku příběhu zcela opominuli Merlin, královna Mab ani žádná kouzla se ve filmu vůbec neobjevují. A i ona milostná zápletka se v podání tvůrců obou filmů značně liší. Režisér Jerry Zucker obsadil do hlavních rolí hvězdné trio Sean Connery, Richard Gere a Julia Ormond. Artuš v podání Seana Conneryho je již postarší král, který na svém hradě Camelotu vládne moudře ke spokojenosti všech obyvatel svého území. Zamiluje se do mladé a krásné Guinevry (Julia Ormond), která vládne též moudře a dobrotivě menšímu území zvanému Leones, a nabídne jí sňatek. Guinevra zpočátku váhá, ale nabídku nakonec přijme. Artuše totiž obdivuje pro jeho moudrost a dobrotu a nakonec usoudí, že právě on je pro ni i přes vyšší věk ten pravý. Navíc Leones je ohrožováno zlým a krutým Malagantem a jeho vojskem a Guinevra ví, že sňatek s Artušem by jejímu území zajistil mocnou ochranu. Mimochodem, postava Malaganta se v Merlinovi vůbec neobjevuje. Řekl bych, že je dílem scénáristů Prvního rytíře. Cestou na svatbu se Guinevra ocitne v nebezpečí. Objeví se však Lancelot (v podání Richarda Gera) a zachrání ji. Mezi oběma to zajiskří, ale Guinevra je stále rozhodnuta vzít si Artuše. Lancelot tedy jde svou cestou, ale později se s Guinevrou znovu setká. Ta je již v té době Artušovou ženou a lásku k jinému muži si nechce připustit. Ani pro Lancelota není tato situace jednoduchá, protože si Artuše váží a nechce ho zradit. Právě konflikt mezi srdcem a rozumem je hlavním motivem celého filmu. Hlavním záměrem tvůrců Prvního rytíře tedy nebylo ztvárnit legendu o králi Artušovi co nejvěrněji, ale spíše se touto legendou inspirovat k vytvoření silného milostného příběhu. Příliš si zřejmě nelámali hlavu s fakty, např. co se týče dobových kostýmů. Je také zajímavé, v jakém množství se ve filmu objevují různé technické zlepšováky a také nejrůznější lsti a finty. Jako příklad bych uvedl atrakci na svatební slavnosti Artuše a Guinevry jakousi opičí dráhu plnou otočných mechanických nástrah, vzájemně propojených ozubenými koly, či loď taženou koňmi pomocí kladky. Myslím, že hlavně pan režisér se na těchto vychytávkách opravdu vyřádil. Ale konec konců Artušův příběh je pouze legendou a tím pádem ho ani věrně zpracovat nelze. Celkově se mi film líbil. Děj měl hlavu i patu, i když některé scény byly značně nereálné (což ovšem ve filmu obecně není nic neobvyklého). Herecké výkony byly podle mě přesvědčivé. Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr) Obrázky: www.faculty.smu.edu www.starz.com,

Gothic II: Gold Jan Holan Gohic II: Gold obsahuje Gothic II a jeho datadisk Night of the Reaven. Příběh pokračuje tam, kde skončila jednička. Spáč je poražen, bariéra zničena, trestanci z kolonie utekli a vy se válíte na zemi, rozdrceni hromadou sutin. Tak by tomu bylo i nadále, nebýt toho že vás černý mág Xardas povolal, abyste zachránili svět (už zase). U Xardase se dozvíte, že Spáč stačil před svou smrtí vykřiknout slovo Moci a temné síly se daly na pochod. Hra začíná v okolí města Khorinisu, kde se to jen hemží skřety, do města přijeli paladini, sedláci se pod velením velkostatkáře Onara bouří, město je bez příjmů, cesty jsou v této době ohrožovány bandity a k tomu na vás z hornického údolí táhnou skřeti pod velením draků. Tohle všechno musíte vyřešit jen vy a nikdo jiný, takže chvíli odpočinku nečekejte. Máte za úkol jít do města a od paladinů si vypůjčit mocný artefakt oko Innose. Ovšem je jasné, že paladini nepůjčují své cennosti kdejakému vandrákovi, takže nic nedostanete. Kdo by také věřil někomu v otrhaných šatech, který myslí, že on jediný může zachránit svět? Zatímco se snažíte paladiny přesvědčit, aby vám uvěřili, k městu se mílovými kroky pohybuje armáda skřetů a všelijaké havěti. Hra je naplněna hromadou vedlejších linií, máte na výběr nespočet questů, na jejichž vyřešení závisí i další postup a děj hry. Ve hře je detailně propracovaný svět, kde do sebe vše zapadá. Projdete zde lesy (s vlky), údolí (s bandity), moře (s přerostlými ještěry) a také hory (nejsou pusté). V okolí cest naleznete farmy, tajemné jeskyně, ale i kapličky zasvěcené Innosovi a dalším božstvům. V datadisku zde také naleznete sektu mágů vody, která se snaží dostat do skryté části ostrova, kde údajně sídlí rudobaron z bývalé trestanecké kolonie Raven. Velkou výhodou hry je dlouhá herní doba a spousta questů, které taky ovlivňují pozdější průběh hry. Pro ty, kteří si rádi rozvíjejí vlastní postavu, zde je klasické vylepšování postavy level od levelu, kdy za nabyté zkušenostní body vás můžou učitelé vylepšit třeba v síle nebo ve střelbě, nebo vás můžou naučit různé fígle (alchymie, otevírání zámků). Na hráči je také volba jedné ze tří gild (mágové, žoldáci, domobrana), kterou si hráč chtě nechtě musí prostě v první kapitole zvolit. Hra má možná trochu větší obtížnost, ale i ta se dá vydržet. Velkým plusem je i nespočet lokací a NPC postav, které mají vlastní denní režim spí, prodávají v obchodech, vysedávají v hospodách atd. Nevýhoda je asi hlavně to, že pokud si nestáhnete češtinu, tak si hru moc neužijete. Dalším mínus snad pro někoho může být grafika, pro někoho zase trochu větší obtížnost. Ovšem pokud máte rádi RPG hry, tak je tato hra právě pro vás a jistě nad ní strávíte mnoho večerů. Hodnocení: 80 % (velmi dobré) Obrázky: www.abecedaher.cz www.doupe.cz,

Krvavá oběť Třetí část povídky Wotanovo bratrstvo Jakub Cepník V nemocnici jsem strávil asi tři dny. Jak se ukázalo, s mým zraněním to zdaleka nebylo tak hrozné, jak se zdálo. Kulka mě totiž pouze trochu škrábla, jak mi řekl doktor. Přesto jsem dostal přísný zákaz rameno příliš zatěžovat. Když mě z nemocnice propustili, ihned jsem zamířil na policejní stanici. Řekl jsem policistům o našem objevu létajícího talíře, o Petrově záhadném zmizení i o přepadení na autobusovém nádraží. Musel jsem o tom sepsat protokol. Šokem pro mě ale bylo zjištění, že se zločince nepodařilo dopadnout, a Jakub tedy stále zůstává v jejich zajetí. Svěřil jsem se policistům s obavami, že únosci odjeli k záhadné svatyni. To by odpovídalo, zamračil se jeden starší policista, přesně tím směrem mířili. Ztratili se nám asi po padesáti kilometrech, přikyvoval druhý, překvapilo mě, jakou rychlost z té jejich dodávky dokázali vytáhnout. Musíte se ke svatyni dojet podívat, vyhrkl jsem. Máte pravdu, souhlasil policista, ale vy budete muset jet s náma, protože neznáme cestu. Neuplynula ani půlhodina a už jsme seděli v policejním autě uhánějícím bezmála dvoustovkou po dálnici. Policistů jelo celkem čtrnáct, ve třech autech. Já jsem seděl v autě jedoucím vepředu, na místě vedle řidiče a měl jsem za úkol navigovat ho. Navigování mi sice nikdy moc nešlo, ale teď jsem věděl, že jde Jakubovi o život, takže jsem se snažil, jak to jen šlo. Tady odbočte doleva, řekl jsem řidiči. Řidič prudce zabočil a za chvíli jsme již před sebou spatřili důvěrně známý hostinec U Parádů. Teď musíme vystoupit a je to ještě asi kilometr nebo dva lesem, oznámil jsem policistům. Zaskřípěly brzdy, jak tři auta naráz zastavila. Policisti vyskákali ven. Veďte nás! přikázal mi velitel jednotky. Rozběhl jsem se tedy do kopce po úzké lesní cestě. Asi po deseti minutách běhu jsme dorazili na místo. Vypadalo to tam, jako by tam řádilo tornádo. Stromy v okruhu asi třiceti metrů byly polámané a očouzené. Vše nasvědčovalo tomu, že veprostřed u poklopu něco explodovalo. Naprázdno jsem polkl. Poklop byl otevřený. Vy zůstaňte tady, řekl mi velitel, nejdřív to musíme prověřit, jestli tam dole někdo neni. Deset minut napjatého čekání. Celých deset minut jsem musel počkat, než jsem dostal pokyn, že se můžu jít podívat dolů. Tentokrát jsem nemusel lézt po laně jako posledně, když jsme svatyni zkoumali s Jakubem, ale policisté s sebou měli provazový žebřík. Stanul jsem ve svatyni a rozhlédl se kolem sebe. Hned jsem poznal, že to tam vypadá jinak než o několik dní dříve. Většina šperků byla pryč, ale překvapilo mě, že kostra na lehátku ani rozlámané kosti obětovaných lidí nezmizely. A jedna oběť dokonce přibyla. Celá místnost byla zacákána krví a kolem ležely rozsekané kusy lidského těla. Nebylo pochyb, komu to tělo patřilo. Jakubovi. NÉÉ! zařval jsem z plných plic. To přece není možné! To nemůže být pravda! To se mi určitě jenom zdá! Jakub přece nemůže být mrtvý! Je to jenom zlý sen! Ano, určitě, je to jenom noční můra. Za chvíli se probudím a bude klid. Ale neprobudil jsem se. Stále jsem stál ve svatyni plné po zuby ozbrojených policistů a koukal se na to, co zbylo z mého nejlepšího kamaráda. Setřel jsem si slzy. Tak tohle jim nedaruju! zakřičel jsem. Policisté na sobě nedali znát žádné emoce. Žádný létající talíř jsme nenašli, poznamenal velitel. Měl by být v jeskyni za těmahle dveřma, řekl jsem roztřeseným hlasem a ukázal na železné dveře. Byly otevřené. Tam nic není, prohlásil jeden policista. Prohlíželi jsme to tam. Jeskyně asi po sto metrech končí a nic zvláštního jsme tam nenašli. Není se čemu divit, procedil jsem mezi zuby, ti grázlové s tím talířem určitě odletěli. Na policistech bylo vidět, že v existenci nějakého létajícího talíře příliš nevěří, ale to mi bylo jedno. Jakub byl mrtvý! Na ničem jiném mi v tu chvíli nezáleželo. Mohu se podívat do té jeskyně? zeptal jsem se po chvíli přemýšlení. Velitel přikývl. Vstoupil jsem tedy otevřenými dveřmi dovnitř. Talíř tam podle očekávání nebyl. Rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli nespatřím něco zvláštního. Na zemi nebylo nic nepatřičného, ale na stěnách jsem si všiml podivné malby. Byla na ní zobrazena ošklivá bytost, jakási nestvůra s chapadly místo rukou. Zvláštní, pomyslel jsem si, stejná bytost byla vyražena i na minci, kterou jsem si před několika dny ve svatyni prohlížel. Nakonec jsem se podíval na strop. A to, co jsem viděl, mi vyrazilo dech. Strop byl celý ze železa a evidentně uměle vyrobený. Uprostřed byla zřetelná rovná čára, která ho dělila na dvě poloviny. A pak mi to došlo. Byl to obrovský poklop. Já vám s tím lítajícím talířem věřím, oznámil mi mladý policista, který mě asi o hodinu později vezl zpátky do Prahy. Vážně? podivil jsem se. Nečekal jsem, že by někdo takovéto fantastické historce uvěřil. Určitě, usmál se. Já se totiž hodně zajímám o záhady a tak, prozradil mi. To já docela taky, přitakal jsem. Víte, já si myslím, že byste to měl probrat s ňákým odborníkem v tomhletom oboru, navrhl. To je dobrý nápad, souhlasil jsem, znáte někoho takového? No jasně, usmál se. Koho? Jednoho odborníka přes okultismus, který hodně zkoumá právě nacistickou černou magii. Je to sice trochu magor, ale rozhodně není blbej. Jmenuje se Methodius Pittner.

Duch Methodius Pittner Duch, přízrak nebo jak tomu chcete říkat, se objevuje všude. Ve všech kulturách či mytologiích jsou bohové, názory a další lišící se věci, ale duch je všude a světe div se ani se moc neliší. Ať je to duch z Česka, z Afriky nebo z pověstí starých eskymáků, vždycky je to přízračná postava zemřelého člověka nebo něco podobného. V první řadě si položme otázku: Proč duše toho člověka (tvora) zůstala? Na to jsou vcelku různé názory. Někdo soudí, že se ten člověk, jehož duše teď bloudí po světě, na něco moc vázal. Na nějakého jiného člověka, na majetek, na peníze... Možná proto jsou v pověstech duchové ti, kteří měli spoustu peněz a majetku a hamounili si ho celý život. Váš názor může být jakýkoliv, třeba je víc pravd, ale jak to zjistit? Toť otázka, řekl by Shakespeare. Viděli jste někdy ducha? Možná, že ho vídáme každý den, možná chodí mezi námi, ale náš mozek to odmítá postřehnout. Zase ta otázka: Jak to zjistit? Já jsem jednou ducha viděl, tím jsem si jistý. Bylo to asi týden potom, co zemřel pradědeček. Ležel jsem v posteli a četl si, když tu jsem se rozhodl, že se dojdu napít. Vzhlédl jsem od knihy a spatřil jsem pradědu. Možná, že byl průsvitný, to si již nevzpomínám, ale určitě byl hodně silně bílý. To vím určitě. Nedal mi žádné poselství, ani se mě nesnažil vyděsit, ani nic jiného. Prostě se na mě zadíval a zmizel. Chvíli tam byl a za chvíli už ne. Jsou duchové jakési poselství? Mají nám něco říci nebo naznačit? Nebo tu prostě jsou z neznámého důvodu? To je ta hlavní otázka, na kterou bohužel nejde jistě odpovědět. Můžeme spekulovat a dohadovat se, můžeme bádat a snažit se s duchy navázat kontakt, ale dokud se nám to nepodaří, nemůžeme s jistotou říci, proč tu duchové jsou, co zde dělají a zda vůbec existují. Jsou lidé, kteří si říkají spiritisti. Ti prý dokážou s duchy komunikovat. Ale jak ověřit, zda je to pravda? To ví jen oni sami, a pak samozřejmě duchové. Obrázky: www.ghostresearch.org, www.paranormal.about.com

Jedna velká iluze Adam ilegolas Cepník Svět karetní hry Magic: The Gathering je svět plný kouzel a nadpřirozených bytostí. A nechybí zde ani různé nekalé spolky a cechy a tudíž zde nechybí ani iluze. V edicích Future Sight, Nemesis, Time Spiral, 3rd-10thEdition a Coldsnap najdete poměrně značné množství iluzí. Já osobně jsem iluze spojil s několika artefakty a kouzly a vznikl mi velmi dobrý a kvalitní balík. Základem celého balíku je karta Krovikan Mist za jednu modrou a jednu libovolnou manu. Je to */* se schopností flying a útok i obrana se rovná počtu iluzí ve hře. Takže když hrajete za iluze a vyložíte čtyřikrát Krovikan Mist, máte čtyři 4/4 flying. Slušné, že? A když si k tomu přidáte ještě několik jiných iluzí, můžete tak mít třeba i čtyři 10/10 flying. Dnes vám nejem představím ty nejlepší iluze, ale zároveň vám zde doporučím jeden decklist. Hurá do toho! Králové triků a kouzel DECKLIST + POPIS TĚCH NEJLEPŠÍCH ILUZÍ 4x Krovikan Mist je, jak jsem již říkal, základem balíku složeného z iluzí. Je to */* s flyingem, útok a obrana se rovná počtu vyložených iluzí. 4x Phantom Warrior je velice dobrá bytost. Má sílu i obranu dva a je neblokovatelná. Stojí dvě modré a dvě libovolné many. 4x Blind Phantasm má sílu dva a obranu tři. Stojí dvě libovolné a jednu modrou manu. 4x Dream Stalker je 1/5 za jednu libovolnou a jednu modrou manu. Když vstupuje do hry, vraťe si jeden permanent z vaší kontroly do ruky 2x Fathom Seer se dobře používá schopností morph. V jiném případě je to obyčejná 1/3 za jednu modrou a jednu libovolnou manu. 2x Riftwing Cloudskate má schopnost flying a má též suspend 3 za jednu libovolnou a jednu modrou manu. Mana cost je tři libovolné a dvě modré many. Je to 2/2 a když vstupuje do hry, vraťte se permanent vaší kontroly do ruky. 2x Wandering Eye je jedna-trojka s flyingem, stojí dvě libovolné a jednu modrou manu, a pokud je vyložená, všichni hráči hrají s ukázanou rukou. 18x Island 4x Ovinize 2x Protective Bubble 4x Confiscate 2x Grayscaled Gharial 4x Metathran Soldier 4x Steal Artifact Takovýto balíček by vyšel na 290 Kč, ale dá se též koupit jako předkonstruovaný se jménem Ixidor s Legacy za 199 Kč, který však není složen jenom z iluzí a je založen na trochu jiném herním principu. Obrázky: www.wizards.com

Představení hry: BattleLore Jakub Dobal (Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry www.deskovehry.blogspot.com a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora) Počet hráčů: 2 Doporučený věk: od 10 let Délka hry: 60-120 minut Autor: Richard Borg Rok vydání: 2006 Výrobce: Days of Wonder, Fantasy Flight Games Ocenění: BoardGameGeek Golden Geek 2007 (vítěz, nejlepší hra pro 2), Hra roku 2007 (nominace), Hra roku 2008 (nominace) Obvyklá cena: cca 2000 Kč Herní systém: válečná strategie, využití barevného systému pro označení jednotek a příkazy pomocí karet (herní systém "Command and Colors") Čeština: herní materiál obsahuje cizojazyčné prvky, pravidla jsou dostupná v češtině BattleLore je výpravná válečná hra zasazená do středověkého prostředí s prvky fantasy. Můžete se tedy setkat jak s jednotkami chrabrých rytířů či lehkonohými lučištníky, tak se statečnými trpaslíky nebo nevypočitatelnými skřety. Vždy však svedete napínavou bitvu dvou armád, které proti sobě povedete. Na cestě za vítězstvím vás mohou doprovázet a podporovat svým uměním vaši poradci - kouzelník, válečník, mnich, špeh. Patří do válečné rady, kterou si sestavíte. Díky pestrým scénářům bitev bude každá vaše hra jiná a jen tak vás neomrzí. Líbit se může i těm, kdo jinak hry s válečnou tematikou nevyhledávají. Kdo již zná jinou hru od Richarda Borga - Memoir '44 -, ten do herního systému pronikne velmi rychle. V pravidlech si jen nastuduje rozdíly. BattleLore využívá stejný a již osvědčený herní systém "Command and Colors". Ale i bez toho se s hrou seznámíte rychle, neboť pravidla nejsou tak složitá. Téma vás tentokrát zavede do začátku 14. století, kdy se schyluje k válce mezi Anglií a Francií, později nazývané stoletá. Kromě řadové armády a odvedenců si budete najímat i žoldnéřské skřetí hordy či trpasličí klany. Herní plán představuje bitevní pole, na němž se střetnou dvě armády. Vytvořeno je z hexových polí a je rozděleno na tři části - střed a pravé a levé křídlo. Před začátkem hry na něj umístíte příslušné dílky krajiny: kopce, lesy, řeku či další. Každý hráč pak rozmístí své jednotky předepsané zvoleným scénářem (viz obrázek). Bitva může začít, zbývá jen rozdat velitelské karty, případně Lore karty s kouzly (závisí to na zvolené variantě hry). Velitelské karty slouží k tomu, abyste určili jednotky, které budou v daném kole aktivní, kterým dáte rozkaz k přesunu či boji. Buď předepisují, v jaké sekci a kolik jednotek dostane rozkaz, nebo určuje typ jednotky a specifikuje činnost, kterou musí provést. Můžete tedy například aktivovat tři jednotky na levém křídle (jejich zvolení je na vás) nebo všechny modré jednotky v kterékoliv části bitevního pole. S jakými jednotkami se hraje. Figurky stojící na jednom hexovém poli tvoří jednotku. Nejdůležitější je praporečník, který nese prapor v podobě korouhve nebo vlajky. Tvarem praporu jsou ve hře odlišeni protivníci. Barva praporu označuje vojenský typ jednotky a symbol zbraně její výzbroj a odlišuje také pěší jednotku od jezdecké. Nejsilnější jsou ve hře těžkooděnci/těžká jízda, mají červený prapor. Pravidelné vojenské jednotky mají modrý a domobrana zelený prapor. Tím je zřejmé, jakým výcvikem která jednotka prošla. Charakteristiky jednotky určují, jak je jednotka silná a jak rychle se může pohybovat. Cílem hry je ukořistit soupeři určitý počet praporů - závisí na zvoleném scénáři dobrodružství. Pokaždé, když porazíte protivníkovu jednotku - má být odstraněn praporečník -, získáte její prapor a umístíte ho na svou stranu desky na jednu z pečetí. Kdo získá daný počet praporů, zvítězí. Hráči se pravidelně střídají. Ve svém kole vždy dodržují posloupnost několika fází: 1. zahrání velitelské karty, 2. aktivace jednotek, 3. pohyb označených jednotek, 4. boj aktivních jednotek, 5. dobrání nové velitelské karty. Fáze mají svůj význam, proto je nutné jejich posloupnost

přesně dodržovat. Především se uplatní při hře k Lore kartami, protože v různých fázích kola může kterýkoli z hráčů zahrát určité karty. Musíte proto hrát tak, abyste jejich zahrání umožnili. Boj se řeší pomocí speciálních kostek se symboly přileb v barvách podle typů jednotek, žlutým štítem, černou vlajkou a fialovým symbolem Lore. Útočník hází určitým počtem kostek s ohledem na typ jednotky a efekt terénu: jednotka zeleného praporu hází standardně dvěma, modrého třemi a červeného čtyřmi kostkami. Zásah se počítá za každou hozenou přilbu v barvě praporu cílové jednotky, ostatní přilby a symboly znamenají vedle (kromě bonusových zásahů za zbraně). Za každý zásah se odstraní jedna figurka z cílové jednotky. Vlajka na kostce pak donutí jednotku ustoupit, a to v závislosti na své bojové morálce. Je-li statečná, vlajku ignoruje. BattleLore umožňuje různé varianty hry od jednodušší po pokročilé. Přiložené scénáře dobrodružství je zohledňují. První dobrodružství proto představují středověkou bitvu. Naučíte se ovládat základní jednotky. Další scénáře přidají i zvláštní jednotky skřetů a trpaslíků, které mají zvláštní vlastnosti. Když jste se hru již naučili, můžete připojit i další fantasy prvky, kouzla - Lore karty. V pokročilé fázi pak celou válečnou radu. Kouzla jsou pravým kořením hry. Umožňují připravit soupeři lecjaká překvapení a zvraty. Hra vyžaduje přesnost v postupu a vyhodnocování různých situací. K rychlé orientaci ve hře pomáhají jednak nápovědní kartičky s popisem vlastností například jednotek, zbraní, krajiny, jednak přehledná a názorná pravidla. Obsahují bohaté ilustrace a množství příkladů. Pokud narazíte při hře na nejasnost, stačí si najít příslušnou část. Pravidla mají podobu barevné příručky. Scénáře dobrodružství najdete v samostatné brožuře. Díky českému překladu pravidel a karet, který je k dispozici ke stažení, je hra přístupná opravdu každému. Krabice je doslova našlapána herním materiálem po kraj. Vzduchu je v ní opravdu málo. Figurky jsou provedeny do detailu. Vyrobeny jsou z plastu, a abyste je mohli bez nehod převážet, jsou uloženy v prolisech, které je chrání. Společně s ostatním herním materiálem krásně dokreslují atmosféru hry. Hra je tedy výborně připravena a skvěle se hraje. Doporučuji jen přelakovat kostky, aby se vám neošoupaly, a zkontrolovat polepky praporů. Systém hry je jednoduchý a rychlý. Jednu partii zvládnete i za hodinu, u vyrovnanějších bitev za dvě. Jednotlivá kola hráčů se střídají rychle, bez zbytečných prodlev. Scénáře dobrodružství jsou vyvážené. Pokud se vám bude zdát, že v některém má jedna strana navrch, zahrajte si znovu a strany vyměňte. Náhoda má ve hře své nezastupitelné místo. Hody kostek jsou však ovlivněny také tím, jak hrajete, nakolik využíváte spolupráce svých jednotek a terénu. BattleLore je taktickou hrou, ve které vyhrává ten, kdo dokáže využít zaváhání a chyb soupeře. Hra je primárně určena dvěma hráčům. Pokud použijete více sad her a rozšíření, můžete hrát až v šesti hráčích ve velké bitvě. V takovém případě má každá armáda svého vrchního velitele a jednoho nebo dva maršály, kteří velí křídlům. Společně pak tvoří "štáb". Hra vyšla v roce 2006 u Days of Wonder, od nich v roce 2008 hru koupila společnost Fantasy Flight Games. Rozšíření vyšla především v roce 2007. Většina přináší nové jednotky, které obohacují a zpestřují hru. Call to Arms vám umožní rozmisťovat jednotky podle vašich strategických plánů. Epic BattleLore pak rozehrát bitvy na větším plánu. Pokud si hru oblíbíte, pak jistě oceníte i rozšíření. Přehled rozšíření: BattleLore: Call to Arms - Do zbraně Přináší nový způsob rozmisťování jednotek na bitevní pole pomocí karet rozmístění. Obsahuje karty specialistů, které vylepšují umisťované jednotky, dále nové terény (bažiny a útesy) a lučištnické kůly a kamenné mosty. BattleLore: Epic BattleLore - Epické bitvy Díky další hrací desce a žetonům si můžete zahrát rozsáhlejší bitvy. Rozšíření přináší 7 epických scénářů. BattleLore: Dwarven Battalion Specialist Pack Obsahuje jednotku trpasličích dudáků (prapor podle volby), dvě jednotky trpasličích kopiníků (modrý prapor) a dvě jednotky trpasličích sekyrníků (modrý prapor). Rozšíření obsahuje dva nové scénáře. BattleLore: Goblin Marauders Specialist Pack - Skřetí nájezdníci Obsahuje tři nové druhy jednotek: skřetí kapela (zelený prapor), dvě skřetí jednotky jezdců na hyenách (modrý prapor) a dvě skřetí jednotky jezdců na pštrosech (zelený prapor). Rozšíření obsahuje dva nové scénáře. BattleLore: Goblin Skirmishers Specialist Pack - Úderný skřetí pluk Obsahuje tři jednotky: skřetí kapela (zelený prapor), dvě jednotky skřetích kopiníků (červený prapor), dvě jednotky skřetích práčat (zelený prapor). Rozšíření obsahuje dva nové scénáře. BattleLore: Scottish Wars - Skotské války Obsahuje čtyři jednotky trpasličích kopiníků (modrý prapor), dvě jednotky trpasličích vůdců klanu (modrý prapor), dvě jednotky trpasličích jezdců na dobytku (modrý prapor), čtyři jednotky rytířů na koni (červený prapor). Rozšíření obsahuje pět nových scénářů. BattleLore: The Hundred Years' War - Crossbows & Polearms - Stoletá válka Obsahuje čtyři jednotky těžkých kušiníků (modrý prapor), dvě jednotky kopiníků (modrý prapor), jedna jednotka halapartníků (červený prapor), čtyři trubači. Rozšíření obsahuje čtyři nové scénáře. BattleLore: For Troll and Country (2008) Obsahuje velkou oboustrannou mapu pro epické bitvy s vyobrazením terénu a figurku trola.

Menhiry v Bedřichově? Jakub Cepník Zajímavý objev se nám podařilo učinit, když jsme se o jarních prázdninách s rodinou vraceli z výletu na běžkách. U obce Bedřichov (v Jizerských horách, nedaleko Liberce) jsme si všimli dvou nebo třech úzkých kamenů vysokých odhadem půl metru nebo metr. Zajisté byly uměle opracovány a postaveny. Myslel jsem, že to jsou nějaké pomníčky, ale žádný nápis jsem na nich nenašel. Ani patníky to zřejmě nebudou, protože pochybuji, že by se osamocená skupina tří patníků nacházela na kraji lesa. Napadlo nás, že by se mohlo jednat o menhiry, ale třeba jsme se zmýlili (chtělo by lokalitu lépe prozkoumat my jsme už neměli příliš času a navíc byl hluboký sníh). Fotografii jsem pořídil na mobilní telefon Nokia 6230i, protože žádný fotoaparát jsme s sebou bohužel neměli. Jak se ke kamenům dostat Z obce Bedřichov se vydejte po běžkařské trase a po pár metrech dojdete k lesu. Na jeho kraji (u cesty) byste měli kameny spatřit. Fotografie: autor Velikonoční ostrov Jiří Šika (Tento článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora) Na kousku země, který se v rozlehlých vodách jižního Pacifiku ztrácí jako špendlíková hlavička, byly z horniny v kráteru vyhaslé ostrovní sopky vytesány nejzáhadnější sochy na světě. Říká se, že Velikonoční ostrov patří k nejopuštěnějším místům světa. Tento ostrůveček, který leží 2000 kilometrů od dalšího nejbližšího ostrova, více než 1000 kilometrů daleko od pevniny a který na délku měří pouhých 25 kilometrů, zavdává podnět k mnoha téměř neřešitelným otázkám. Odkud pocházeli první obyvatelé ostrova? Jak ho vůbec našli? A proč a jak vztyčili víc než šest stovek obřích kamenných soch, když většinu z nich nakonec zase strhli? Jako první Evropané na ostrov vstoupili na Boží hod velikonoční 1722 holandští námořníci. Zdrželi se dost dlouho na to, aby ostrov stačili pojmenovat a aby si jejich admirál zaznamenal, že místo obývají lidé dvou různých ras. Také si zapsal, že patrně uctívají obrovské sochy vytesané z kamene. (Ty byly ve skutečnosti vytvořeny ze silně erodované sopečné horniny.) Roku 1770 Velikonoční ostrov objevila podruhé skupina peruánských Španělů. Tehdy se počet místních obyvatel odhadoval na tři tisícovky, avšak o pouhé čtyři roky později tu kapitán James Cook na své druhé pacifické výpravě našel 600 700 mužů a jenom třicet žen. Počátkem 19. století obyvatel ostrova poněkud přibylo, roku 1862 je ale čekala další rána: peruánská vláda odvezla tisíc mužů na pevninu, aby tam pracovali jako otroci v dolech. Za několik měsíců se jich na ostrov vrátilo pouhých patnáct, navíc nakažených neštovicemi. Jejich organismus nemoci nedokázal vzdorovat a všichni jí podlehlí. Tenčící se populace nám pomůže pochopit, proč toho o původu ostrovanů víme tak málo. Na Velikonočním ostrově se nepořizovaly žádné písemné záznamy a s každým úmrtím se ústní tradice a kultura, jež byla jejím výrazem, stávaly mlhavějšími. Na ostrově se sice našla řada dřevěných destiček pokrytých piktogramy, nikdo je ale dosud nedokázal vyložit. Kapitánu Cookovi domorodci sdělili, že se na ostrově vystřídalo dvaadvacet generací od chvíle, co sem jejich předky přivedl náčelník Hotu Matiťa, nedovedli však říci odkud. O původu ostrovanů existují dvě zásadní teorie a každá může mít do určité míry pravdu. Pokud má skutečně každá svůj díl pravdy, pochopíme, proč se návštěvníkům Velikonočního ostrova holandským admirálem počínaje zdálo, že místní lidé náležejí ke dvěma různým rasám. První teorie, vyslovená ve třicátých letech minulého století Alfredem Metreauxem, tvrdí, že první ostrované přišli z ostatních polynéských ostrovů, tedy ze západu. Tomuto výkladu dává přednost i mnoho archeologů: mezi obyvateli Velikonočního ostrova a ostatních polynéských ostrovů totiž existují kulturní podobnosti a také cesta, kterou budoucí kolonizátoři ostrova museli urazit, je kratší, než kdyby přišli z východu. S druhou teorií přisel norský archeolog a antropolog Thor Heyerdahl. Upozornil na fyzické podobnosti dlouholebých soch Velikonočního ostrova s některými národy Jižní Ameriky. Tvrdil také, že základní plodina, která se na ostrově pěstuje, sladké brambory, sem mohla dorazit pouze z amazonské oblasti a že při tom rozptyl semen na takovou vzdálenost není pravděpodobný. A konečně, vlastním úspěšným pokusem o překonání vzdálenosti mezi pobřežím Jižní Ameriky a Polynésií na Kon-Tiki, voru zhotoveném z balzových kmenů, dokázal, že podobnou plavbu bylo možno uskutečnit. Ať už první obyvatelé ostrova přišli odkudkoli, skutečností zůstává, že tito lidé vytvořili nejslavnější kamenné sochy světa. Antropologové v dějinách ostrova vymezili tři kulturní etapy. Opírají se při tom o

výzkum zbytků soch, dalších lidských výtvorů na ostrově i zlomků legend. V první etapě, která začala kolem roku 380 n. 1., na ostrově vznikaly většinou klečící sochy vytesané ze struskovité lávy nebo čediče. Ve druhé, střední etapě, započaté kolem roku 1100, převážil typ sochy, který je s ostrovem běžně spojován. Jde o moai, sochu s horní polovinou v podobě mužského těla, stylizovanou hlavou, vsazenýma očima a protáhlými ušními lalůčky. Stupňovité kamenné plošiny zvané abu, na nichž moai stály, jich unesly až dvanáct. S postupem staletí vznikaly sochy stále větší. Jejich novým prvkem byla temenní kadeř pukao. Jedná se o unikátní figurální výtvory, jež měly patrně představovat náčelníky, kteří se po smrti stali bohy. Začátek třetí etapy kolem 1680 se podle všeho kryje se zahájením občanské války mezi uvedenými dvěma kmeny, jež až do té chvíle žily v míru. Válka mohla souviset s rostoucím úbytkem stromů na ostrově: nebylo dost dřeva na nové rybářské čluny a půda ztrácela jakost. Zásoby jídla se tenčily a dlouhouší", společensky nadřazený kmen původem snad z Jižní Ameriky, a jim podřízení polynéští krátkouší" proti sobě začali válčit. (Legenda vypráví, že si navzájem odnášeli ženy a děti a jedli je, což by vysvětlovalo, proč kapitán Cook našel na ostrově tak málo žen.) Krátkouší", kteří nakonec zvítězili, se během konfliktu zmocnili několika pohřebních plošin a sochy strhli. Na rozhraní Část druhá Tomáš Lučenský Maminka zemřela v jedenaosmdesáti letech na srdeční slabost, v roce, kdy zaniklo Československo, které měla tolik ráda. Po Vánocích a Novém roce, které strávila u nás, jsem ji chtěl odvézt vlakem domů a ještě se u ní den dva zdržet. Ten den, 2. ledna, byl velký mráz. Autobus jedoucí k metru vynechal, další měl značné zpoždění. Maminka dostala strach, že nám vlak ujede. Nakonec nás autobus dovezl k metru ještě tak, že jsme mohli vlak stihnout. Maminka zpanikařila, necítila se dobře a v každé stanici metra chtěla vystupovat. Na nádraží jsme dojeli asi patnáct minut před odjezdem vlaku. Když jsme šli po perónu, maminka vyhrkla: Chyť mě, všechno se se mnou točí. Přitiskl jsem ji k sobě. Trochu zachroptěla a ztichla, ale já jsem měl dojem, že pořád ještě dýchá. Kolemjdoucí mi s maminkou pomáhali, položili jsme ji na nahonem přinesenou lavici, dal jsem jí pod jazyk nitroglycerin, a to už nádražní rozhlas vyzýval, pokud je přítomný nějaký lékař, ať přijde na pomoc (staniční lékař měl právě volno). Za okamžik jeden přispěchal. Dělal, co mohl. Přiběhl výpravčí, ať nespěchá, že zdrží vlak třeba o hodinu, ale on odpověděl, že to není třeba, že odjede pozdějším. To už přijela i rychlá záchranná služba, ale všechno bylo marné. Uložili jsme maminku na koberec v malé služební místnosti, běžel jsem k telefonu, a i když jsem neznal zpaměti číslo naší známé jasnovidky a duchovní léčitelky, vytočil jsem je jako zázrakem okamžitě. Chtěl jsem, aby maminku aspoň chvilku pozdržela, že jí chci ještě něco říct, ale jasnovidka odpověděla, že už je maminka téměř úplně odpoutaná od svého těla, nezvykle rychle, že září, že je šťastná a že se se mnou loučí. Jen abych na ni ještě mluvil, bude to prý vnímat. Hned nato přišel nádražák, který měl službu, starší pán, převlečený do sváteční uniformy, smekl a se slovy, že je věřící, mi vyjádřil soustrast. Pak za mnou přijela manželka se synem a zetěm, těm jsem o maminčině smrti telefonoval a to už pro maminku přijela pohřební služba. Nedá se dost dobře popsat, jak mi bylo, ale děkuji těm obětavým, nesmírně citlivým lidem, kteří se mi ze všech sil snažili pomoci. Nikdy předtím a nikdy potom jsem nikoho z nich neviděl. Maminku jsme uložili za účasti kněze a velkého množství občanů do rodinného hrobu vedle jejích rodičů a manžela, s jehož smrtí se nikdy nesmířila. Pohřeb se konal v pátek ve tři hodiny odpoledne (shodou okolností v den a hodinu ukřižování Ježíše Krista). V podvečer byla zádušní mše. Už zmiňovaná duchovní léčitelka mi slíbila, že mi bude v době pohřbu posílat energii, a skutečně jsem v té době cítil příliv několika vln pozitivní energie. Od sousedů jsme se dozvěděli, že se k nám maminka nesmírně těšila, ale před odjezdem se s nimi loučila s tím, že je to její poslední cesta, že ví, že se už domů živá nevrátí. Bratr večer toho dne, co maminka zemřela, upravoval něco za domem. Náhle se před ním objevily zvláštní růžovofialové kruhy či kotouče. Vířily, jakoby vesele, a on slyšel zvláštní hudbu. Jemnou, podivnou, těžko popsatelnou, ale neděsící, spíš radostnou. To se s ním maminka zřejmě loučila (bratr se sestrou žijí ve stejné obci jako žila maminka, to je asi 100 kilometrů od místa maminčina úmrtí). Když, ještě před pohřbem, vzala sestra do kuchyně, kterou kdysi užívala společně s maminkou, malé štěně, protože venku

vydatně mrzlo, zvedlo hlavu ke stropu k rohu u okna, srst se mu zježila, začalo se třást a štěkat. Teprve když ho sestra pohladila a odnesla pryč, uklidnilo se. To se ještě několikrát opakovalo a skončilo to, až když sestra řekla: Maminko, prosím tě, nestraš mě, já bych tu nemohla bydlet. Maminka čas od času drhla cihlové schody vedoucí do sklepa. Říkávala mé sestře: Jestli je nebudeš mejt, budu tě chodit strašit. Vždycky když byly schody špinavé, sestře se o mamince zdálo. Hned ráno schody umyla a sny přestaly. I to se opakovalo několikrát. Ještě několik vzpomínek: Jedna z mládí: Jednou v neděli jsme šli s maminkou a tatínkem na procházku. Ze zvyku jsme dávali kytičku ke křížkům stojícím při cestě. K těm se chodívalo prosit za zemskou úrodu. Vanul příjemný teplý větřík. Když jsme došli ke křížku, utrhla naše malá sestřička pár chudobek, táta ji vysadil a ona je ke křížku položila. Na zemi ležela těžká modrá astra. Přidali jsme ji k těm chudobkám, ale okamžitě spadla. Zkoušeli jsme ji umístit tak, aby na ni nefoukalo, ale vždycky byla hned dole. Lehoučké chudobky zůstaly na místě, s těmi kupodivu vítr ani nepohnul. Nešlo nám to do hlavy, zvlášť tatík byl zamlklý, kroutil hlavou, že je to divné a skutečně bylo. Sestra měla při druhém porodu pocit, že se dostala do jakési duté roury, šikmo se svažující dolů. Její konec byl v nedohlednu. Byla asi do poloviny naplněna průzračnou vodou, která stékala ze stěn a tvořila drobné vlnky. Sestru nesmírně lákalo pustit se po proudu rovnou dolů. Mohla se však vrátit. Musela se rozhodnout okamžitě, později už návrat nebyl možný. Bleskově si uvědomila, že ji doma čeká dvouletý syn, a proto se vzdala lákavé nabídky a zůstala na tomto světě. Můj synovec s rodinou bydlel v domě po mých rodičích a prarodičích. V pokoji, kde kdysi zemřela babička a kde potom bydleli mí rodiče a po otcově smrti maminka sama, zažívala synovcova manželka zvláštní věci. Nechce o nich mluvit za žádnou cenu. Šlo asi o toto: nějaké nehmotné bytosti jí sdělily, že v domě sídlí. Když jim dala najevo, že je to její domov, že je tam nechce, vyklidily bez problémů pole. Dnes už má dům jiného majitele. A na úplný závěr ještě jednu příhodu, ale ta už se netýká naší rodiny. Někdo ze známých vyprávěl, že měli babičku v nemocnici po operaci. Jednou po obědě seděli v pokoji. Najednou tam vlétla otevřeným oknem duhová bublina, pomalu přeplula místnost až k sošce Panny Marie stojící na skříňce, dotkla se jí a praskla. Dědeček neobyčejně zvážněl a řekl: Maminka zemřela. Zanedlouho dostali z nemocnice telegram. Touto událostí je dané téma vyčerpáno. Přidám ale ještě jednu, kterou mi vyprávěla před několika měsíci naše známá léčitelka, inženýrka, která pomáhá zcela zdarma svým známým a jejich známým, dodává jim energie tím, že jim na nemocná místa přikládá ruce. Její dcera je jasnovidka, ale v poslední době se už odmítá dívat, také proto, že ji to nesmírně vyčerpává. Po cestě (v Raspenavě) šla podivná skupinka lidí. Podle oblečení nepatřili do naší doby. Byli skleslí, zoufalí, lomili rukama a posunky prosili o pomoc. Léčitelka za ně nechala sloužit mši. Skupinka se pak objevila jasnovidce ještě jednou. Tentokrát byla veselá, šťastná, usměvavá a opět posunky děkovala. To už je opravdu poslední příběh, ale ten už vlastně patří do jiné oblasti mimořádných jevů. Fotografie: autorův rodinný archív Kresba: Jan Cepník