MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ PROVOZNĚ EKONOMICKÁ FAKULTA STÁTNÍ PAMÁTKOVÁ PÉČE A JEJÍ PROBLÉMY V PRAXI.

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ PROVOZNĚ EKONOMICKÁ FAKULTA STÁTNÍ PAMÁTKOVÁ PÉČE A JEJÍ PROBLÉMY V PRAXI Bakalářská práce duben 2008 Eva Patloková

2

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ PROVOZNĚ EKONOMICKÁ FAKULTA ÚSTAV PRÁVA A HUMANITNÍCH VĚD Studijní program: Studijní obor: HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA A SPRÁVA VEŘEJNÁ SPRÁVA STÁTNÍ PAMÁTKOVÁ PÉČE A JEJÍ PPROBLÉMY V PRAXI Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: JUDr. Ing. Radek Jurčík, Ph.D. Eva Patloková Akademický rok: 2007/2008 3

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Státní památková péče a její problémy v praxi vypracovala samostatně a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, uložena v knihovně Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor bakalářské práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Nedvědici 30. dubna 2008 Eva Patloková 4

Poděkování: Dovoluji si poděkovat vedoucímu práce JUDr. Ing. Radku Jurčíkovi, Ph.D. za odbornou pomoc při tvorbě bakalářské práce. V Nedvědici 30. dubna 2008 Eva Patloková 5

Abstrakt: Eva Patloková: Státní památková péče a její problémy v praxi Práce je zaměřena na identifikaci a rozbor problémů z pozice pracovníka státní památkové péče na nejnižším stupni, které se vyskytují v oblasti památkové péče v České republice. Současně zde navrhuji řešení těchto problémů, které vychází z praxe a jeví se jako nejefektivnější. V práci je popsána činnost Městského úřadu Tišnov na úseku státní památkové péče, problémy s novými technologiemi ve stavebnictví, problémy s vazbou zákona o státní památkové péči na nový stavební zákon a správní řád, dvojkolejnost systému státní památkové péče, koncepce zachování a obnovy kulturních památek Jihomoravského kraje. V práci jsou jmenovány rovněž některé praktické ukázky problematických případů z praxe na MěÚ Tišnov. Klíčová slova: kulturní památka, památková péče, historické hodnoty, problémy památkové péče Abstract: Eva Patloková: The Historic Monument State Care and its problems in practice This thesis focuses on an identification and an analysis of problems, which occur in a sphere of the Historic Monument Care in the Czech Republic from a point of view of an employee of a lower level office of the Historic Monument State Care. Contemporaneously, I suggest a solution of problems based upon practice, which appear to be the most efficient. Activities of a Historic Monument Care department at the Municipal office in Tišnov are described in the thesis - problems with new technologies used in civil engineering, problems with relation between the Historic Monument State Care Law, the new Building Law and the Administrative Law, a disunited system of the Historic Monument State Care, a policy of a preservation and a restoration of cultural monuments of the Southern Moravia region. Some problematic cases solved by the Municipal office in Tišnov are described in the thesis. Keywords: historic monument, state care, historic value, problems of the Historic Monument Care 6

Obsah 1. Úvod. 8 2. Obec s rozšířenou působností Tišnov...10 3. Činnost Městského úřadu Tišnov na úseku státní památkové péče.... 12 4. Střet památkové péče s novými technologiemi ve stavebnictví... 15 5. Koncepce zachování a obnovy kulturních památek Jihomoravského kraje... 21 6. Vazba zákona o státní památkové péči na nový stavební zákon a správní řád. 27 7. Dvojkolejnost systému státní památkové péče... 30 8. Problémy z praxe na MěÚ Tišnov.. 33 9. Závěr 37 10. Summary. 42 11. Seznam použité literatury 44 12. Seznam příloh...46 7

1. Úvod Kulturní dědictví České republiky je jejím faktickým bohatstvím, jehož kvality jsou oceňovány odborníky i návštěvníky z domova i z ciziny. Právě kulturní dědictví má schopnost oslovit každý rok miliony lidí, kteří prostřednictvím památek poznávají svoji vlast anebo za jejich poznáním přijíždějí z daleké ciziny, aby se tímto naším bohatstvím blíže seznámili. Česká republika nemá moře ani velehory, a právě proto je toto kulturní dědictví, zejména z hlediska cestovního ruchu, ale i z hlediska historického poznání a atraktivity prožitku pro návštěvníky zajímavé a má nezanedbatelný ekonomický přínos i význam. O tomto historickém a kulturním bohatství svědčí i vysoký (v kontextu porovnatelných zemí) nadprůměrný počet památek zapsaných v Seznamu světového kulturního a přírodního bohatství. Hustota kulturních památek na území České republiky je jednou z největších nejen v Evropě, ale i ve světě. Přesto památková péče zůstává někde v pozadí, spíše na okraji zájmu oficiálních vládních míst i široké veřejnosti. Do povědomí veřejnosti se dostává spíše sporadicky a velmi často i v negativním kontextu. Ochraně a péči o kulturní dědictví se nedostává tolik pozornosti, kolik by si zasluhovala. Neustále je památková péče chápána jako aktivita úzce zaměřené skupiny jedinců, kteří brání zejména novodobému využívání objektů památek, a kteří jsou odtrženi od reality. Převládá názor veřejnosti, že ve většině případů hájí neodůvodněné konzervativní postoje, a tím tak brání v progresivnějším a pokrokovějším přístupu jak k jejich opravám, tak k jejich využívání. Důsledkem tohoto převládajícího názorového postoje může být až ohrožení památkového fondu jako celku. Je skutečností, že i v případech historicky velmi cenných a významných památek dochází stále častěji k jejich devastaci a tím závažnému ohrožení, a to nejen v důsledku nedostatku finančních prostředků na opravy, ale také z hlediska nedocenění jejich kulturně historického významu. Opravy a údržba historických objektů jsou finančně velmi náročné a vlastníci, ať již právnické nebo fyzické osoby, jen stěží dokáží zajistit dostatek finančních prostředků na řádnou údržbu, případně renovaci památkových objektů. Aby se fond našeho kulturního bohatství nesnižoval a jeho význam nezůstával na okraji zájmu státu i veřejnosti, bude nutné zvýšit celkově zájem o permanentní péči, která by zajistila jeho dobrý stavebně technický stav. Tento veřejný zájem je uplatňován především prostřednictvím orgánů památkové péče, jeho výkonné a odborné složky, ale je 8

potřeba zainteresovat také veřejnost, a to prostřednictvím volených orgánů na všech úrovních, v parlamentu, v krajích, v obcích, ale i v občanských sdruženích. Památková péče jako celek se potýká s nemalými problémy. V této práci se budu zabývat několika, dle mého názoru a zkušeností, nejzásadnějšími problémy. Nejdříve chci objasnit a vysvětlit co je to kulturní památka definovaná ve smyslu zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění (dále jen zákon) a jak se kulturní památka prohlašuje: Dle 2 zákona je kulturní památka definována takto: Za kulturní památky podle tohoto zákona prohlašuje ministerstvo kultury České republiky (dále jen "ministerstvo kultury") nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, a) které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, b) které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. Prohlášení věcí za kulturní památky se řídí 3 zákona a prohlášení za národní kulturní památku se řídí 4 zákona: (1) Ministerstvo kultury si před prohlášením věci za kulturní památku vyžádá vyjádření krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností, pokud je již od těchto orgánů neobdrželo. Archeologický nález ( 23) prohlašuje ministerstvo kultury za kulturní památku na návrh Akademie věd České republiky. (2) Ministerstvo kultury vyrozumí písemně vlastníka věci o podání návrhu na prohlášení věci za kulturní památku nebo o tom, že hodlá věc prohlásit za kulturní památku z vlastního podnětu, a umožní mu k návrhu nebo podnětu se vyjádřit. (3) Vlastník věci je povinen od doručení vyrozumění podle odstavce 2 až do rozhodnutí ministerstva kultury chránit věc před poškozením, zničením nebo odcizením a oznámit ministerstvu kultury každou zamýšlenou i uskutečněnou změnu jejího vlastnictví, správy nebo užívání. (4) Ministerstvo kultury vyrozumí písemně o prohlášení věci za kulturní památku jejího vlastníka, krajský úřad, obecní úřad obce s rozšířenou působností a odbornou organizaci 9

státní památkové péče a u archeologických nálezů též Akademii věd České republiky. Vyrozumí je i v tom případě, že neshledalo důvody pro prohlášení věci za kulturní památku. (5) Vlastníci věcí, které pro svou mimořádnou uměleckou nebo historickou hodnotu by mohly být v souladu se společenským zájmem prohlášeny za kulturní památky, jsou povinni oznámit ministerstvu kultury, krajskému úřadu nebo obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností na jejich písemné vyzvání požadované údaje o těchto věcech a jejich zamýšlené změny, umožnit těmto orgánům nebo jimi pověřené odborné organizaci státní památkové péče prohlídku věcí, popřípadě pořízení jejich vědecké dokumentace. Kulturní památky, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa, prohlašuje vláda České republiky nařízením za národní kulturní památky a stanoví podmínky jejich ochrany. Vláda České republiky nařízením stanoví obecné podmínky zabezpečování státní památkové péče o národní kulturní památky. 2. Obec s rozšířenou působností Tišnov Výkon státní památkové péče je realizován v přenesené působnosti jednak obecními úřady obcí s rozšířenou působností jako správními orgány prvoinstančními vůči nemovitým i movitým kulturním památkám a jednak krajským úřadem, který je prvoinstančním orgánem pro národní kulturní památky a současně odvolacím orgánem pro obce s rozšířenou působností. Vymezení výkonů a pravomocí je dáno zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění. Na úseku památkové péče pracuji již pět let jako samostatná referentka na odboru územního plánování a stavebního řádu při Městském úřadu v Tišnově. Městský úřad Tišnov je (po reformě státní správy) od 1. 1. 2003 obecním úřadem obce s rozšířenou působností. Ve správním území tohoto úřadu se nachází 59 obcí včetně města Tišnova, žije zde cca 27 500 obyvatel. V jeho správním území se nachází kulturní památky, městské památkové zóny a ochranná pásma. Je zde na 150 objektů nemovitých a 330 movitých kulturních památek, které jsou zapsány v Ústředním seznamu kulturních památek. Ve spravovaném regionu je nejvýznamnější národní kulturní památka Státní hrad Pernštejn, která však věcně náleží do působnosti Odboru kultury a památkové péče Krajského úřadu Jihomoravského kraje. 10

Nejvýznamnější kulturní památkou v působnosti ORP Tišnov je klášter Porta Coeli v Předklášteří a dále jsou to budovy radnice a nemocnice v Tišnově, židovský hřbitov a synagoga v Lomnici, kostel Povýšení sv. Kříže v Doubravníku, ve kterém se nacházejí unikátní varhany. Dále je tu řada kostelů, far, měšťanských domů, zemědělských usedlostí a hostinců a v neposlední řadě mnoho kapliček, křížků a božích muk. Kromě kulturních památek jsou ve správním území Městského úřadu Tišnov dvě městské památkové zóny, a to v městysi Doubravníku a v městysi Lomnici, tři ochranná pásma nemovitých kulturních památek, a to hradu Pernštejna v městysi Nedvědici, kláštera Porta Coeli v obci Předklášteří, kostela a dřevěného krytého mostu v obci Černvíru. Dále se zde nachází ochranné pásmo městské památkové zóny v městysi Lomnici. Městská památková zóna v městysi Doubravníku byla prohlášena na základě vyhlášky vydané dne 22. září 1995 Ministerstvem kultury. Městská památková zóna v městysi Lomnici byla vyhlášena na základě vyhlášky vydané 20. listopadu 1990 Jihomoravským krajským národním výborem a její ochranné pásmo pak na základě rozhodnutí Okresního úřadu Blansko, referátu regionálního rozvoje, č. 86/95 ze dne 6. 9. 1995. Ochranné pásmo nemovité kulturní památky Cisterciáckého kláštera Porta Coeli v obci Předklášteří, bylo určeno na základě rozhodnutí Okresního úřadu Brno venkov, vydaného dne 11. 5. 1998. Ochranné pásmo kostela Nanebevzetí Panny Marie a dřevěného krytého mostu v obci Černvíru bylo vymezeno rozhodnutím Okresního úřadu ve Žďáře nad Sázavou, referátu regionálního rozvoje ze dne 29. 12. 1993, č. j. Reg. 945/93/Odv. Ochranné pásmo nemovité národní kulturní památky státního hradu Pernštejna, bylo vyhlášeno Okresním národním výborem, odborem výstavby, školství a tělovýchovy ve Žďáře nad Sázavou pod č. j. Výst. /1.293/66 ze dne 15. 10. 1966. Toto ochranné pásmo je vymezeno naprosto nedostatečně. Z přiložené mapky (příloha č. 3) nelze přesně určit, kam až ochranné pásmo zasahuje a kde jsou jeho hranice. Lze se pouze domnívat, že běží po vrcholcích okolních kopců. V textu jsou sice uvedena parcelní čísla pozemků, po jejichž hranici ochranné pásmo probíhá, ale je potřeba si uvědomit, že vyhlášení je datováno z roku 1966 a čísla parcel asi již nejsou v současné době aktuální. Kromě nemovitých kulturních památek má městský úřad Tišnov, odbor územního plánování a stavebního řádu (dále jen OÚPSŘ), oddělení památkové péče, na starosti i vydávání závazných stanovisek k restaurování movitých kulturních památek, kterých je 11

v jeho správním území 330 a k tomu je nutno připočítat ještě mobiliární fond Státního hradu Pernštejna. Mezi movité kulturní památky patří různé sakrální předměty v kostelech, kříže, zvony, oltáře, kazatelny, křtitelnice, obrazy, varhany, sochy, nábytek a mnoho dalších předmětů. 3. Činnost Městského úřadu Tišnov na úseku státní památkové péče Obecně podle 29 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění, obecní úřad obce s rozšířenou působností vykonává tyto činnosti: - vykonává a organizuje státní památkovou péči ve stanoveném správním obvodu v souladu s koncepcí rozvoje státní památkové péče v České republice, - podílí se na zpracování krajské koncepce podpory státní památkové péče a na zpracování střednědobých a prováděcích plánů a programů obnovy kulturních památek, - zabezpečuje předpoklady pro komplexní péči o kulturní památky a nemovitosti, které nejsou kulturní památkou, ale jsou v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu, a v souvislosti s tím vydává jako dotčený orgán na návrh nebo z vlastního podnětu závazné stanovisko a poskytuje další podklady do řízení vedených jinými správními úřady než orgány státní památkové péče podle zvláštních právních předpisů, - uplatňuje stanovisko k územně plánovací dokumentaci pro území, ve kterém je nemovitá kulturní památka nebo ochranné pásmo nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, a ve vztahu k tomuto území uplatňuje stanovisko k vymezení zastavěného území, - usměrňuje péči o kulturní památky zajišťovanou obcemi, - vykonává státní správu na úseku státní památkové péče, pokud podle tohoto zákona není příslušný jiný orgán státní památkové péče, - koordinuje jednotné označování nemovitých kulturních památek tabulkou opatřenou nápisem "Kulturní památka" a velkým státním znakem, popřípadě i značkami stanovenými mezinárodními smlouvami, - vykonává dozor při obnově kulturních památek a při stavbě, změně stavby, terénních úpravách, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby nebo udržovacích 12

pracích na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu z hlediska státní památkové péče, - dozírá v rozsahu své působnosti na dodržování tohoto zákona a předpisů vydaných k jeho provedení. Obecní úřad obce s rozšířenou působností se při plnění svých úkolů opírá o odbornou pomoc odborné organizace státní památkové péče o Národní památkový ústav. Prvním rokem po reformě státní správy v r. 2003 vydal Městský úřad Tišnov celkem 25 závazných stanovisek, z toho 10 na kulturní památky. V roce 2004 jich bylo již 51, z toho 8 na kulturní památky a 17 k označení měděnou tabulkou Kulturní památka, v roce 2005 bylo vydáno 74 závazných stanovisek, z nichž 30 bylo na kulturní památky. V roce 2006 bylo vydáno 77 ZS, z toho 21 na kulturní památky a v roce 2007 bylo vydáno 59 ZS, z nichž bylo 24 na kulturní památky. Celkový přehled uvedeného výčtu je v tabulce č. I v příloze této práce. Pro zajímavost (ne však pro srovnávání) přikládám v příloze č. II tabulku, z níž je patrné, kolik správních rozhodnutí bylo vydáno na ostatních 21 obecních úřadech s rozšířenou působností v Jihomoravském kraji. Tento přehled mně byl poskytnut odborem kultury a památkové péče, Krajského úřadu Jihomoravského kraje, který každým rokem zjišťuje počty vydaných závazných stanovisek ve všech ORP v Jihomoravském kraji. Je však třeba si uvědomit, že počty správních úkonů se mezi jednotlivými úřady obcí s rozšířenou působností nedají porovnávat, protože jejich počet je ovlivněn počtem kulturních památek v území a počtem a velikostí plošně chráněných území. Tyto údaje jsou nesouměřitelné. Mohou být například dvě správní území s přibližně podobným počtem obyvatel nebo rozlohou, avšak pokud v jednom z nich bude větší hustota kulturních památek, nebo bude mít více plošně chráněných území, musí nutně učinit i větší počet správních úkonů vydaných příslušným orgánem památkové péče. Před vydáním závazného stanoviska si orgán státní památkové péče musí dle 14 odst. 6 zákona, o státní památkové péči, v platném znění, vyžádat písemné vyjádření odborné organizace státní památkové péče, Národního památkového ústavu, příslušného odborného pracoviště. Právě tato skutečnost se jeví jako jeden z problémů památkové péče u nás, který je označován jako problém dvojkolejnosti ve státní památkové péči. Blíže se této problematice budu věnovat v kapitole 7. 13

Další činnost, kterou vykonává obecní úřad obce s rozšířenou působností, je vydávání stanovisek (jako dotčeného orgánu) k územním plánům a jeho změnám a regulačním plánům a jeho změnám, a to ve všech fázích jejich projednávání. Zde se jedná zejména o to, aby nebyla narušena kontinuita plošně chráněných území, a aby stavební činností nemohlo dojít k poškození území archeologických nálezů. Dbá se také na to, aby byly všechny kulturní památky v posuzované územně plánovací dokumentaci jmenovitě uvedeny a správně lokalizovány. Neméně důležitou činností je rovněž konzultační a poradenská činnost jak pro vlastníky kulturních památek, tak pro majitele objektů v plošně chráněných územích. Těmto stavebníkům jsou doporučovány postupy a technologie pro provádění rekonstrukčních prací, a to postupy a technologie takové, které jsou v souladu se zájmy památkové péče. Někteří projektanti s orgánem památkové péče již předem konzultují navrhované projektové řešení, aby tím předcházeli zbytečným nedorozuměním a následným průtahům ve vyřizování. K takto předem konzultovaným řešením v posuzovaných dokumentacích není pak ve většině případů nutné v závazném stanovisku vymezovat podmínky, za kterých je řešení přípustné. Pro usnadnění vyřizování žádostí o závazná stanoviska občanů bydlících v městské památkové zóně v městysi Lomnice vyšel Městský úřad v Tišnově vstříc a zavedl zde pravidelné úřední hodiny, a to jedenkrát měsíčně, za účasti odborného pracovníka Národního památkového ústavu. Občané tak nemusejí jezdit do Tišnova a vše, co se týká stavebních činností na kulturních památkách a v městské památkové zóně, mohou konzultovat přímo na úřadě v místě bydliště. Stěžejní činností orgánů státní památkové péče je rovněž kontrolní činnost. Jedná se jak o kontrolu následnou, to je kontrola provedených prací, kde se sleduje, zda provedené práce jsou v souladu s vydaným závazným stanoviskem, tak o kontrolu preventivní, kde ve svém správním obvodu pracovníci památkové péče sledují stav všech kulturních památek a kontrolují, zda se o ně jejich vlastníci dostatečně starají, tak jak jim to ukládá zákon o státní památkové péči v 9. V případě, že orgán památkové péče zjistí závažné nedostatky, musí učinit kroky potřebné k jejich nápravě. MěÚ Tišnov musel tuto situaci řešit zatím pouze jednou, a to v případě měšťanského domu č. p. 82, v Tišnově, na kterém je stav střechy v doslova havarijním stavu. Majitel má sice již vydané závazné stanovisko k opravě střechy a částečně připraven i materiál k provedení oprav, ale začít s opravou 14

střechy se obává, a to z důvodů nedostatku finančních prostředků; s žádostmi o dotace zatím neuspěl. Pokud by s prováděním prací začal a neměl by prostředky na jejich dokončení, dostal by se do ještě bezvýchodnější situace. Právě tento majitel vyslovil myšlenku, aby stát v těchto případech místo dotací poskytl majitelům půjčky, a to buď bezúročné, nebo s nízkým úrokem, které by pak postupně spláceli a nemuseli by se obávat nedostatečného finančního krytí probíhajících oprav. Právě ekonomická stránka je zásadním problémem památkové péče obecně. Okrajovou činností Městského úřadu Tišnov na úseku státní památkové péče je evidence válečných hrobů v souvislosti se zákonem č. 122/2007 Sb., o válečných hrobech a pietních místech. Jedná se o zadávání, údržbu a aktualizaci dat v internetové aplikaci ministerstva obrany. Pracovníci, kteří byli pověřeni touto činností, prováděli průzkum za účelem lokalizace všech válečných hrobů a pietních míst ve svém správním území. Všechny hroby, pomníky pamětní desky musely být nafoceny, musela být zapsána všechna jména pohřbených a byly evidovány všechny dostupné údaje, které bylo možno o těchto válečných hrobech zjistit. Byla to práce časově velmi náročná. 4. Střet památkové péče s novými technologiemi ve stavebnictví Dalším z mnoha problémů v oblasti památkové péče, je rozvoj nových, moderních technologií a v souvislosti s tím vznik nových výrobků. Novými materiály a novodobými technologiemi myslím především plastová okna, sluneční kolektory, satelitní přijímače, antény mobilních operátorů, glazované střešní tašky, tvarované střešní tašky a podobné vymoženosti současnosti. Snad nejvýznamnějším příkladem je existence plastových oken. Tato okna jsou především levnější než okna dřevěná, což téměř všechny stavebníky ovlivní v rozhodnutí pro jejich použití. Navíc mají srovnatelné tepelně i zvukově izolační vlastnosti. V případě kulturních památek je, dle názoru odborných pracovníků NPÚ, použití plastových oken nepřípustné, i když jsou na první pohled od dřevěných oken (zejména tak zvaných eurooken) nerozeznatelná. Pokud je kulturní památkou například škola, nemocnice nebo zařízení pro mládež a pod., je třeba zvažovat, zda převažují zájmy památkové péče nad výší finančních prostředků potřebných pro výměnu oken. Pokud by bylo zájmem státní památkové péče zásadně upřednostnit používání dřevěných oken (eurooken), bylo by 15

přínosné, aby stát vlastníkům formou dotace uhradil cenový rozdíl mezi okny klasickými dřevěnými, vyrobenými jako repliky oken původních, a okny plastovými, které ve většině případů majitelé objektů z důvodů nižší ceny upřednostňují. V případě nemovitých kulturních památek je použití klasických materiálů jednoznačně upřednostňováno, a to v zájmu zachování historických hodnot, ale problematika poskytování finančních podpor formou dotací nebo půjček není dostatečně řešena. V souvislosti s problematikou úpravy fasád památkově chráněných budov lze zmínit rovněž nový trend ve stavebnictví, a to je zateplování fasád obložením polystyrénovými dílci. V případě novodobějších objektů v plošně chráněných územích, které nejsou kulturními památkami, to není problém. Ale na fasádách budov, které jsou zdobeny štukovými prvky, římsami, šambránami, ostěním nebo jinými zdobnými prvky, takové zateplení provést nelze. Nehledě na to, že přidáním deseticentimetrové vrstvy na fasádu se změní i původní proporce objektu a objekt získá takzvané ostré rysy. V případě větších rekonstrukcí historických objektů může nastat problém se stanovením, kterým stavebním obdobím (slohem) památky se při realizaci oprav budeme řídit. Řečeno slovy jednoho stavebníka: kam až se budeme vracet? Každá stavba, respektive kulturní památka, prošla určitým vývojem a mohla mít v každém období trochu jinou podobu. Jinak vypadala ve středověku, jinak v období baroka, jinak mohla vypadat v období renesance apod. Tato období se dají s poměrně velkou přesností určit, a to provedením stavebně historického průzkumu; jde jen o to určit, do jaké podoby historického období se bude objekt rekonstruovat. Pokud je při rekonstrukci objektu tento průzkum nařízen, bylo by vhodné, aby na tento průzkum stát stavebníkovi přispěl, neboť jeho provedení je finančně náročné a majitele zatěžuje. Při stavebně historickém průzkumu mohou být objeveny skutečnosti, které obohatí nejen znalosti odborných pracovníků, ale poskytnou i nové poznatky veřejnosti. Na provádění stavebně historického průzkumu byla vydána metodika Státního ústavu památkové péče z roku 1999 Standardní nedestruktivní stavebně-historický průzkum. Co se týká použití plastových oken, vyžaduje Národní památkový ústav i v památkových zónách použití dřevěných oken, ale správní orgán nemá žádný zákonný předpis, podle kterého by použití plastových oken prohlásil v závazném stanovisku za nepřípustné. Praxe v těchto případech je taková, že každý případ se posuzuje 16

individuálně s tím, že se přihlíží hlavně k okolní zástavbě a v některých případech i k finančním možnostem stavebníka. Na domech, které jsou v centru památkové zóny nebo na náměstí, požaduje správní orgán v závazném stanovisku použití dřevěných oken, ale pokud se objekt nachází v některé z bočních ulic, nebo někde na okraji městské památkové zóny, akceptují se okna plastová, provedená nejlépe s povrchovou úpravou jako imitace dřeva. Nemalou roli v přípustnosti plastových oken hraje i vzhled domu. Pokud se jedná o objekt, který má dosud dochovanou jistou historickou a architektonickou hodnotu, požaduje se použít okna dřevěná. Pokud se však jedná o objekt vzhledově poplatný současnosti, lze plastová okna považovat za přípustná. Dalším příkladem může být osazování slunečních kolektorů na střechách v městských památkových zónách. Použití kolektorů je považováno za opatření, která jsou prováděna pro zlepšení životního prostředí a úsporná opatření v oblasti energetiky, a proto by jejich použití mělo být upřednostněno tam, kde je to jen trochu akceptovatelné. Žádný z metodických pokynů tento problém neřeší. Je fakt, že na střechu, která je tak vysoká, že na ni z ulice není vidět, se kolektory umístit mohou bez problémů. Problém nastává tehdy, pokud je objekt nízký a navíc se nachází v centru městské památkové zóny. Pak je pohledově vnímatelný, takže dochází k narušení celistvosti a původnosti střešní krajiny. Nastává zde pak podobný problém jako u používání plastových oken. Má zde přednost ochrana historických hodnot, nebo právo vlastníků, jejichž zájmem je ušetřit finanční prostředky na ohřev vody, případně i vytápění? Zde je nutno konstatovat, že využití alternativních zdrojů ve vytápění a ohřevu vody je v dnešní době více než žádoucí. Takže zde máme proti sobě technologii šetřící životní prostředí a instalaci slunečních kolektorů, které pohledově narušují střechy v prostředí městské památkové zóny. Střech se týkají také inovace ve výrobě střešních tašek. Je to výroba betonových, glazovaných střešních tašek, nebo výroba krytin z netradičních materiálů. Rušivým dojmem rovněž působí tvarované střešní prvky vyráběné ze stejného materiálu jako krytina, z nichž většina se dříve vyráběla z plechu jako klempířské prvky. Památkový zájem upřednostňuje použití klasických pálených tašek, avšak majitelé často požadují tašky glazované, jelikož předpokládají, že mají delší dobu životnosti. V současné době se v hojné míře realizuje využití půdních prostor pro bydlení. Dochází tak k stále častěji k osazování střešních oken, anebo k realizaci střešních vikýřů různých tvarů a velikostí, a to za účelem 17

zajistit dostatečné prosvětlení a větrání půdních vestaveb. Dříve se na střechách zřizovala pouze malá nevyčnívající okénka, ke kterým patří i tak zvaná volská oka, anebo se používaly pouze skleněné tašky pro osvětlení půdního prostoru. Pro větrání byly zhotovovány drobné plechové odvětrávací otvory. Těžším problémem v rozhodování je používání netradičních materiálů a technologií v městských památkových zónách, kde nejsou podmínky památkové ochrany jednoznačně vymezeny, respektive nejsou vymezeny vůbec. Například ve vyhlášce o prohlášení území historických jader měst za památkové zóny, které bylo přijato na plenárním zasedání Jihomoravského krajského národního výboru v Brně dne 20.listopadu 1990, kterou byla vyhlášena městská památková zóna v Lomnici, je uvedeno v čl. 2 pouze to, že cituji: účelem prohlášení památkových zón je, v rámci rozvoje výše uvedených měst, zachovat kulturně historické a urbanisticko architektonické hodnoty jejich historických jader, jako organické součásti životního prostředí a kulturního dědictví. Dále v čl. 4 se uvádí, co je předmětem státní památkové péče v zónách, a to je historický půdorys a jemu odpovídající prostorová a hmotová skladba, městské interiéry včetně povrchu komunikací, historické podzemí, panorama zóny s hlavními dominantami v blízkých a dálkových pohledech, nemovité kulturní památky, objekty dotvářející charakter zóny, veřejná a vyhrazená zeleň a ostatní objekty v zóně. V čl. 5 se pak uvádí, že: Národní výbory při realizaci hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje jimi spravovaného území přihlížejí k mimořádným hodnotám zón a vytvářejí dle možností při regeneraci těchto území přiměřené ekonomické a organizačně technické podmínky, aby napomáhaly zejména vhodnému využívání a postupné obnově kulturních památek a objektů památkového zájmu, řádné údržbě a obnově ostatních architektonicky a stavebně kvalitních objektů, zhodnocování všech městských prostor přiměřenými úpravami, řádné údržbě veřejných prostor a zeleně. V čl. 6 jsou stanoveny podmínky pro stavební a další činnosti, a to: - Výstavba, doprava a rekreace se provádějí v souladu s účelem zóny, k tomu jsou pořizovány v součinnosti s příslušným okresním orgánem státní památkové péče územně plánovací podklady a územně plánovací dokumentace, - využití jednotlivých prostorů, souborů a objektů musí být v souladu s jejich kulturní hodnotou, kapacitními a technickými možnostmi, 18

- součinnost s příslušným okresním orgánem státní památkové péče je nutná rovněž při předprojektové přípravě staveb průmyslových, inženýrských, dopravních, občanských a bytových, stejně jako při projektové přípravě, terénních a sadových úprav a veřejných prostranství a vyhrazené zeleně, - při nové výstavbě a při vnějších a vnitřních úpravách nechráněných objektů se musí dbát architektonických a funkčních vztahů ke kulturním památkám a navazovat na jejich objemovou a prostorovou skladbu, - ke stavbě a ke změně dokončené stavby včetně demolice, u staveb, které nejsou kulturní památkou, je třeba předchozí souhlas okresního orgánu státní památkové péče, - k umisťování informačních, reklamních a jiných podobných zařízení v zóně, stejně jako k umisťování prodejních stánků a ostatních podobných zařízení do veřejných prostor, je nutný předchozí souhlas orgánu státní památkové péče, - poškozování objektů a veřejných ploch je zakázáno. Z uvedeného vyplývá, že se jedná do jisté míry o obecné formulace směřující zejména k povolování zamýšlených úprav, případně nových staveb, ale v žádném ustanovení není uveden zákonný předpis, na základě kterého může správní orgán památkové péče omezovat práva účastníků řízení a nařizovat konkrétní podmínky ve prospěch ochrany kulturních památek a staveb v památkově chráněných územích. S tímto souvisí i problém, jak donutit stavebníky, aby podmínky, uvedené v závazném stanovisku plnili. Zákon o státní památkové péči sice umožňuje v 35 uložit pokutu až do výše 100 000 Kč právnické osobě, nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, a to v případě když při výkonu svého podnikání, provádí obnovu kulturní památky bez závazného stanoviska vydaného obecním úřadem obce s rozšířenou působností nebo nedodržuje podmínky stanovené v tomto závazném stanovisku. Dle 39 je dána možnost uložit pokutu až do výše 10 000 Kč fyzické osobě, která se dopustí téhož přestupku. Je patrné, že maximální výše pokuty pro fyzické osoby (10 000 Kč) je částka v dnešní době naprosto nemotivující. Při stanovení výše pokuty se přihlíží zejména k závažnosti a k době trvání protiprávního jednání, ke kulturně historickému významu kulturní památky a k rozsahu způsobené škody. Z uvedeného vyplývá, že maximální výše částky se ukládá v případě hrubého nebo opakovaného porušení zákona (zničení kulturní památky, úmyslné poškození apod.). V případě porušení povinnosti drobnějšího charakteru 19

(např. místo dřevěných oken osadí plastová), lze uložit pokutu v dolní části limitu. Stavebníkovi se tudíž vyplatí porušit povinnost a zaplatit pokutu, což mu vyjde levněji, než kdyby zaplatil požadovaná okna dřevěná místo oken plastových. Zde by bylo řešením, alespoň v případě kulturních památek, doplácet stavebníkům rozdíl mezi běžně používaným stavebním materiálem nebo stavebními výrobky a požadovanými klasickými materiály a atypickými stavebními výrobky (např. rozdíl mezi cenou plastového okna a požadovaného dřevěného okna, vyrobeného jako atyp). Tím by vlastníci byli motivováni k řádnému provedení oprav, a to v souladu s požadavky státní památkové péče. Dnes je běžně od stavebníků slyšet, že památkáři si diktují podmínky, ale nechtějí, respektive nemohou, jim na tyto nadstandardní požadavky přispět. V žádném zákoně, ani jeho prováděcím předpise se neuvádí, do jaké míry může správní orgán památkové péče omezovat práva účastníků řízení. Řešením by bylo přijetí zákonného předpisu, ať už nového zákona a jeho prováděcí vyhlášky, nebo alespoň novely zákona, která by jednoznačně stanovila podmínky ochrany historických hodnot v plošně chráněných územích, ať již v městských památkových rezervacích, městských památkových zónách nebo ochranných pásmech. Zde by se nabízelo takovéto řešení, že by bylo zřízeno konzultační středisko On line na webových stránkách Ministerstva kultury, kde by pracovník správního orgánu mohl položit dotaz, nebo dát podnět k řešení daného problému. Problém by byl operativně posouzen odborníky a zodpovězen, případně by byl vydán metodický pokyn, jak v podobných případech postupovat. Touto cestou by se i zákonodárci blíže seznámili s problémy, které se v praxi vyskytují. Takto získané zkušenosti by případně mohly být zužitkovány při tvorbě podkladů pro zpracování novely právních předpisů, případně nového zákona, O státní památkové péči. Státním ústavem památkové péče byly mimo jiné vydány i tyto metodické publikace: - Péče o střechy historických budov - Ochrana, údržba a stavební úpravy zřícenin hradů - Principy péče o lidové stavby - Péče o kamenné sochařské a stavební památky - Standardní nedestruktivní stavebně historický průzkum. 20

Tyto metodiky však nejsou zákonným předpisem, jsou pouze vodítkem pro pracovníky státní památkové péče, zejména pro garanty Národního památkového ústavu, jak v určitých případech postupovat, ale správní orgány podle nich rozhodovat nemohou. Národní památkový ústav ve svém vyjádření, které je podkladem pro vydání závazného stanoviska, stanoví své podmínky, podle kterých je dle jejich názoru možné zamýšlené práce provádět, avšak podmínky NPÚ jsou pro správní řízení pouze doporučující. Vyjádření NPÚ nemá právní závaznost. Toto je další z problémů dvojkolejnosti na úseku památkové péče, kterými se budu zabývat v kapitole 7. 5. Koncepce zachování a obnovy kulturních památek Jihomoravského kraje Koncepce zachování a obnovy kulturních památek JMK je dokument, který analyzuje stav péče o kulturní památky na území Jihomoravského kraje, vyjmenovává nejdůležitější kulturní památky, památkové rezervace a zóny, bilancuje finanční deficit v péči o kulturní památky na svém území, vyjmenovává klíčové problémy v oblasti památkové péče a také navrhuje dlouhodobé, postupné cíle v oblasti památkové péče Jihomoravského kraje. Dokument je veřejně přístupný na webových stránkách Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Zpracování koncepce pro zachování a obnovu kulturních památek Jihomoravského kraje se opírá o dva základní dokumenty. Prvním z nich, který vytyčuje legislativní prostor pro koncepci, je zákon o státní památkové péči č. 20/1987 Sb., v platném znění, kde se v 28 písm. a) říká, že kraj v samostatné působnosti schvaluje koncepci podpory státní památkové péče v ČR a v 29, že obecní úřad obce s rozšířenou působností se podílí na zpracování krajské koncepce. Druhým dokumentem, který v obecné rovině vymezuje předmět koncepce, je usnesení vlády ČR ze dne 22. 4. 1998 č. 278 o Koncepci účinnější péče o památkový fond v České Republice do roku 2005, který předkládalo do vlády Ministerstvo kultury ČR. Tato dokumentace je výchozím podkladem, na kterou Koncepce Jihomoravského kraje navazuje, a která v oblastech, kde to reálná situace v památkové péči JMK umožňuje, jej dále konkretizuje. Podkladem pro evidenci kulturních památek v obcích je výpis z Ústředního seznamu kulturních památek, jenž je veden Národním památkovým ústavem v Praze. 21

Ukázku, jak vypadá výpis z tohoto seznamu, uvádím v příloze č. 4. Tento Ústřední seznam však bohužel vykazuje řadu nepřesností. Z Národního památkového ústavu Brno má zpracovatel Koncepce JMK k dispozici pouze zjednodušený seznam kulturních památek. Seznam je podstatně odlišný od ústředního seznamu a liší se o desítky položek. Tento stav je důsledkem nedávno minulých dob, kdy do r. 1989 probíhalo v rámci generální aktualizace v podstatě nekoordinované prohlašování kulturních památek. Odlišný vznik a vedení obou seznamů přináší zcela odlišné výsledky jak v počtu položek, tak i v rozsahu evidence. Od r. 2000 probíhá v Národním památkovém ústavu Praha a jeho územních odborných pracovištích Program obnovy identifikace nemovitých kulturních památek v ČR, jenž má být ukončen do r. 2008. Z tohoto důvodu je nutné závěry uvedené v Koncepci zachování a obnovy kulturních památek Jihomoravského kraje brát s jistou rezervou, neboť vstupní údaje o počtech památek jsou nepřesné. Pro zpracování Koncepce byl stav všech kulturních památek ohodnocen stupnicí I - V, přičemž stav I a II je považován za vyhovující, památky nepotřebují mimořádnou péči. Nutnou podmínkou pro toto hodnocení je trvalé užívání památky. Stav III je považován za mezní, kde byly zjištěny stavební a jiné závady většího rozsahu; pokud tyto závady nebudou včas řešeny, je pravděpodobné, že se výchozí stav změní na havarijní a památka začne být ohrožena. Tento stav může nastat, pokud památka není využívána nebo nepodléhá pravidelné údržbě. Stavy IV a V jsou z hlediska památkové péče nežádoucí a vyžadují velké investice na záchranu kulturní památky. V souvislosti se stavem kulturních památek a peněz na jejich opravy byl vyčíslen investiční dluh v Jihomoravském kraji, který k r. 2006 činil celkem cca 11.144.151 tis. Kč. Pokud by se tento investiční dluh rozložil v horizontu 20 let, činil by (na obnovu památkového fondu) cca 450 miliónů ročně. Když odečteme cca 100 mil. ročně poskytovaných z programů Ministerstva kultury ČR a započtení povinné spoluúčasti vlastníků, a to ve výši 25 50 %, zůstává ještě nepokryto 180 250 mil. ročně. Navíc do souhrnného odhadu investiční potřebnosti nebyly zahrnuty ty kulturní památky, které nebyly předmětem zkoumání (bez vyjádření vlastníků nebo správců), kdy nebylo možno spekulovat o výši investičního dluhu. To znamená, že skutečný finanční deficit na potřebné opravy všech kulturních památek je daleko vyšší, než je výše uvedená částka 250 mil. Kč (pro JMK). 22

Významným zdrojem podpory památkové péče je stát, který z rozpočtu Ministerstva kultury ČR uvolňuje prostřednictvím čtyř základních programů finanční prostředky na obnovu některých nemovitých kulturních památek a pátý program se týká restaurování movitých památek. Těmito čtyřmi dotačními programy jsou: - Program záchrany architektonického dědictví (ZAD), - Havarijní program, - Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón (Program regenerace), - Program péče o vesnické památkové zóny a rezervace a krajinné zóny (Péče o VPZ). Prvním jmenovaným programem je Program záchrany architektonického dědictví (ZAD), který podporuje obnovu kulturních památek tvořících nejcennější součást našeho kulturně architektonického dědictví jako jsou hrady, zámky, kláštery, historické zahrady, kostely a podobně. Navrhované práce přitom musí směřovat k záchraně kulturní památky, nebo těch jejích částí, které tvoří podstatu kulturní památky. Druhým programem je Havarijní program, z něhož jsou poskytovány finanční příspěvky pro zabezpečení nejnaléhavějších oprav nemovitých kulturních památek, zejména na odstranění havarijního stavu střech a nosných konstrukcí staveb. Následujícím třetím programem je Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón (Program regenerace), jenž je nástrojem k obnově kulturních památek, nacházejících se v nejcennějších částech našich historických měst, prohlášených za památkové rezervace a památkové zóny. Čtvrtým programem v uvedeném výčtu je Program péče o vesnické památkové zóny a rezervace a krajinné zóny (Péče o VPZ), který se zaměřuje zejména na podporu obnovy a zachování památek lidové architektury, jako jsou zemědělské usedlosti, chalupy, kapličky a boží muky, které se nacházejí v památkově chráněných územích. V současné době (s účinností od 5. února 2008) vydalo Ministerstvo kultury ČR Zásady pro užití neinvestičních prostředků z rozpočtu Ministerstva kultury ČR stanovených pro program Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností. Ministerstvo kultury tento program vyhlásilo v souladu s ustanovením 16 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění. Bylo vedeno 23

snahou umožnit obcím s rozšířenou působností, jejichž obecní úřady jsou prvoinstančními orgány pro výkon státní správy na úseku památkové péče, podílet se uplatněním detailních znalostí kulturních památek ve svém správním území na kompenzaci veřejného zájmu na úseku památkové péče tak, aby byla naplněna účinnější péče o tu část památkového fondu, kde to efektivněji a účelněji neumožňují jiné programy Ministerstva kultury ČR. Koncepce zachování a obnovy kulturních památek JMK identifikuje hlavní problémové oblasti památkové péče a rovněž také klíčové problémy památkové péče. 1. Problémy v oblasti památkové péče by bylo možné vymezit do těchto dvou základních bodů: 1.1. Celkový technický stav památkového fondu v Jihomoravském kraji, který na základě objektivních zjištění byl z převážné části vyhodnocen jako neuspokojivý, a který vyžaduje komplexní péči s vysokými finančními nároky, a to jak na záchranu, tak na obnovu i na běžnou údržbu. 1.2. Financování památkové péče je zásadním problémem památkové péče. Toto financování má několik zásadních otazníků: kolik finančních zdrojů je k dispozici, komu jsou finanční zdroje určeny, kolik finančních zdrojů bude ještě potřeba, jak a odkud budou nové finanční zdroje získávány, jak budou dostupné finanční zdroje stávající i budoucí rozděleny. 2. Klíčových problémů bylo vytipováno celkem pět: 2.1. Povrchní zájem české společnosti o problematiku památkové péče, kde není zakořeněno povědomí, že české památky jsou společným kulturním bohatstvím. 2.2. U laické veřejnosti není pěstován kladný vztah ke kulturním památkám. 2.3. není systematicky prováděna osvěta s cílem přiblížit veřejnosti význam a problematiku péče o kulturní památky. 2.4. problematika legislativní a právní, kde jsou jmenovány stejné problémy, které jsem ve své práci již jmenovala a nebo se jimi budu zabývat ještě dále. Jedná se zejména o tyto legislativní (právní) problémy: Není poskytována odpovídající náhrada vlastníkům kulturních památek ze strany státu za omezování vlastnických práv, 24

programy Ministerstva kultury, zajišťující financování některých památek, jsou lokalizovány mimo vliv kraje, který je často používám pouze jako distributor oznámení o poskytnutí dotace bez možnosti aktivně zasáhnout do rozhodování, při prohlašování objektů za kulturní památky není dostatečně specifikována úloha kraje, který by měl být ostatními partnery považován za rovnocenného, pro plošně chráněná území (rezervace, zóny a ochranná pásma) nejsou přesně stanoveny podmínky ochrany, vymezení regulativů v plošně chráněných územích by mohlo převést správní řízení v těchto územích přímo na stavební úřad, mimo památkovou péči, která by se pak mohla více věnovat ochraně nemovitých kulturních památek, nevyjasněné pravomoci u rozhodování v samostatné a přenesené působnosti, památky UNESCO nemají adekvátně vymezenou právní ochranu v tuzemském právu, obce s rozšířenou působností nemají fakticky žádnou možnost pozitivně ovlivňovat stav památek náležejících do jejich působnosti. 2.5. Problematika evidence kulturních památek jak na centrálním pracovišti Národního památkového ústavu v Praze, tak na územním pracovišti v Brně, je nepřesná a neúplná a netvoří právně jistý podklad pro správní řízení a korektní analýzu památkového fondu 2.6. Problematika spojená s přechodem na nové územně správní uspořádání. zrušením okresů došlo k přerušení kontinuity výkonu státní správy na úseku památkové péče s tím, že noví pracovníci v obcích s rozšířenou působností neměli potřebné znalosti a potřebnou praxi pro rozhodování dle zákona o státní památkové péči, nejednotnost v řízení památkové péče na obcích s rozšířenou působností, kde památková péče není ve většině případů vykonávaná jako samostatná agenda, ale jako součást povětšinou odboru územního plánování a stavebního řádu s tím, že určený pracovník vykonává i další činnosti v rámci tohoto odboru, reformou státní správy narušené vztahy mezi krajem a okresem si vynutily vybudování nových vazeb a vztahů mezi krajem a obcí s rozšířenou působností, v souvislosti s reorganizací státní správy došlo v rámci předávání agendy i ke ztrátám v evidenci kulturních památek. 25

2.7. Problematika nevyužitých a ohrožených kulturních památek, která má několik aspektů: památky s vlastníkem bez finančních prostředků památky nevyužívané, což je velkým problémem především u památek ve vlastnictví církve, jako jsou kostely, fary a podobně, památky s nezájmem vlastníka o jejich údržbu, obce mají neúčinné možnosti ovlivnit vlastníky při plnění stanovených povinností Na základě vymezení těchto problémových oblastí v památkové péči Jihomoravského kraje byly stanoveny dlouhodobé cíle za účelem splnění vize, která má za cíl udržet památkový fond Jihomoravského kraje ve stabilizovaném, respektive udržitelném stavu. Těmito cíli jsou: - stabilizovat památkový fond v trvale udržitelném stavu - zajistit pro památkovou péči potřebné financování - osvětovým způsobem ovlivňovat vztah občanů k památkám - prezentovat a propagovat památky - zajistit vhodné využívání památek - iniciovat vytvoření systémových programů k pokrytí nejdůležitějších záměrů - soustavně spolupracovat s vlastníky památek - zvýšit odpovědnost kraje za stav památkové péče a zajistit jeho přímý vliv Koncepce zachování a obnovy kulturních památek JMK je zásadním dokumentem, který se problematikou památkové péče zabývá. Lze konstatovat, že v něm uvedené problémy neplatí jen pro Jihomoravský kraj, ale pro celou Českou republiku obecně. Jako pracovnice na úseku památkové péče v obci s rozšířenou působností, k tomuto mohu konstatovat, že nejen kraje, ale i obce s rozšířenou působností by měly mít větší pravomoci a lepší nástroje pro výkon agendy na úseku památkové péče. Například by měly mít zásadní slovo k přidělování dotací na opravy a údržbu památek v rámci své působnosti, protože kdo jiný má nejlépe zmapovaný stav potřeb památkového fondu, znalost vlastníků a jejich vztah ke svým památkám vč. jejich problém, než pracovníci, kteří jsou jim nejblíže a jsou s nimi nejčastěji v kontaktu. Co například může vědět úředník na Ministerstvu kultury o problémech jednotlivých kulturních památek (např. kláštera Porta Coeli v Předklášteří)? 26

Možná snad ví, že existuje, že potřebuje peníze tak, jako téměř každý jiný objekt, ale o jeho problémech a všech souvislostech neví skoro nic. Proto si myslím, že činnost úředníků na obecních úřadech s rozšířenou působností by měla hrát v památkové péči daleko důležitější a zodpovědnější roli, než je tomu dnes. Částečně snad přinese řešení nový dotační program Ministerstva Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností. Tento dotační program umožní alokovat příspěvek ze státního rozpočtu na zachování a obnovu kulturních památek prostřednictvím obecního úřadu obce s rozšířenou působností tak, aby byla naplněna účinnější péče o památkový fond. 6. Vazba zákona o státní památkové péči na nový stavební zákon a správní řád S počátkem účinnosti nového zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, účinného od 1. 1. 2006 a nového stavebního zákona č. 183/2006 Sb., účinného od 1. 1. 2007, vznikl problém se vzájemnými vazbami, respektive vzájemnou provázaností památkového zákona, nového stavebního zákona a nového správního řádu. Pro lepší pochopení této problematiky nyní popíšu proces, kterým vlastník nemovitosti, která podléhá památkové péči, musí projít. Podle 14, odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb.,o státní památkové péči, v platném znění, vlastník kulturní památky, který zamýšlí provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen "obnova"), je povinen si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, závazné stanovisko krajského úřadu. Dle odst. 2 vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny, je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, není-li tato jeho povinnost podle tohoto zákona nebo na základě tohoto zákona vyloučena. V závazném stanovisku podle odstavců 1 a 2 se vyjádří, zda práce tam uvedené jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné, a stanoví se základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Základní podmínky musí vycházet ze současného stavu poznání 27