Kamenické panství pečeť Zbyňka z Kamenice-Sbinconiso Camnic štít se zavinutou střelou pánů z Bechyně-Benešovici Ročník V. číslo 12 červenec 2008 Židovská synagoga Synagoga se zahradou při levém okraji dům Pickův. Původní budova židovské synagogy, ve které byla současně i židovská škola stávala na křižovatce Masarykovy ulice s ulicí Štítného a Jungmannovou (od 1815). Stará budova byla zbourána v roce 1938 a později byl na parcele synagogy postaven obytný dům Dohnalův. V roce 1938 byla v Kamenici nad Lipou otevřena nová synagoga, která byla postavena v lokalitě současného autobusového nádraží. Tato nová budova je považována za nejmladší židovskou synagogu v České republice. Jednak proto, že později, za protektorátu, se žádné synagogy nestavěly a po 2. světové válce se již o synagogy neměl kdo starat. V kamenické synagoze je nyní evangelická modlitebna (vročení na východní stěně 1974). Počátek usazování Židů v Kamenici je datováno před rok 1603. V roce 1904 žilo ve městě 104 osob židovského etnika. Židovský hřbitov, založený v roce 1803 je vzdálen asi 1,5 km severovýchodně od kamenického zámku při silnici na Antonku. Pod vrcholem vrchu Antonka Občasník - 261-2008
(664 m. n. m. lyžařský vlek) se odbočuje vlevo na lesní cestu k židovskému hřbitovu, jenž je vzdálen od silnice asi 50 m, odbočka vpravo vede k opuštěnému a zatopenému lomu Zámečník. Z židovského hřbitova zmizela řada pomníků i zděný objekt obřadní síně, které Občasník - 262-2008
byly použity při výstavbě domů či zvelebování chalup. S úpravou zdevastovaného a zanedbaného židovského hřbitova se započalo v roce 1987 Židovskou náboženskou obcí v Praza ve spolupráci s ing. Pavlem Roubalem (+) z Častrova. V roce 1996 zde byla odhalena bronzová pamětní deska se 46 jmény obětí holocaustu. I ta byla ukradena, ale podařilo se ji vrátit na původní místo. Mnozí z mladších obyvatel města neví (jak by mohli zbořena je již 70 let), kde budova bývalé synagogy stála. Vedoucí Městského muzea Mgr. Petr Pech nám ochotně vyhledal plán města starý více než 120 let, kde byla synagoga označena kroužkem (mapa na protější straně). V detailu plánu vidíme, že parcela 78 je označena šesticípou hvězdou a je přímo proti současnému hotelu Beseda (dříve Jirsa). Z velkého plánu je rovněž patrno, že se panská zahrada nacházela proti Rybníčku ( Ruďák ) až k silnici směřující ke kuželně TJ Slovan. Další panská zahrada byla za samotnou synagoogou ( Rafanda ), vše v linii se statkem (STS). Literatura: Štěpán Kučera Hošek, M.: - Zpravodaj města, 7-8/1995 Městské muzeum: Pohlednice židovské synagogy. Městské muzeum: Mapa vodovodu z Klínotu na zámek 1881 Soukup, J.: - Zpravodaj města 6/1996 Paradisové za třicetileté války do založení Černovického panství (1621 1640) - II. Jan de Lasaga Paradis zemřel roku 1641 a všichni bratři se do té doby společně starali o panství. Po smrti Janově došlo k dělení panství Kamenice mezi bratry Bartoloměje a Martina Jindřicha. Bartoloměj de Lasaga Paradis si ponechal část kamenickou a také v Kamenici sídlil. Jeho rod založil pověstnou zámeckou zahradu, o pod zámkem okrasně lemované zahradě, zdobené vzácnou lípou se psalo už v roce 1692 při prodeji panství. Hned v roce 1642, jak napsal kamenický historik Karel Juda, vypukl mezi bratry spor o benešovské louky. Zdejší je prostě odňal, prohrál soud ve Vídni a musel platit. Bartoloměj přikoupil Včelnici roku 1649. Zemřel v zimě 1654. Jeho vdova hraběnka Hypolyta Domicila Paradisová de Lasaga, rozená z Ladronu, se stala poručnicí Bartolomějovy dcery Marie Doroty a do roku 1672 dvou synů Bernarda Františka a Antonína Martina. Za to, že unikla povodni, postavila Hypolita kapli ve Včelnici a roku 1662 do ní pořídila kopii zázračné černé Panny Marie z bavorského Alt Oettingenu a místo nazvala Nový Oetting. Dcera Marie Dorota Lasaga de Paradis skonala 26. listopadu 1667 v Praze ani ne třiadvacetiletá, narozena byla tedy asi roku 1645 a pravděpodobně v Kamenici. Přes odpor matky hodlala vstoupit do karmelitánského řádu a její smrt se stala podnětem pro dodnes živou pražskou legendu o zjevení tehdejší matky představené. Mladší syn Bernard František Paradis (narozený v Kamenici asi 1649, studoval 1658 1659 na jezuitském gymnáziu v Jindřichově Hradci, byl spolu s bratrem přijat do panského stavu 29. listopadu 1679 v Praze a říšského zřejmě 11. dubna 1682) postavil po roce 1662 při Občasník - 263-2008
kapli se zázračnou Madonou 54 domků, které prodal řemeslníkům, a vytvořil z již poutního místa základ městečka Nový Etynk (Nová Včelnice). Při dělení panství s bratrem roku 1672 dostal část včelnickou. Byl hejtmanem Bechyňského kraje (1699 a 1706), roku 1698 koupil vesnici Koleč nedaleko Kladna. Byl ženat (asi podruhé) s vdovou po Wolfgangu von Schenken, hraběnkou od roku 1679 (tedy nejspíš až provdáním za Paradise), Sabinou Eleonorou Michnovou z Vacínova, dcerou zemřelého roku 1668 Zikmunda Norberta Michny z Vacínova a Marie Elišky Lažanské z Bukové. Zemřel 20. února 1709 šedesátiletý ve Včelnici, pohřben byl 15. března u františkánů v Neuhausu (Jindřichově Hradci), ale srdce bylo uloženo ve včelnickém oltáři. V Hradci se prý jeho přízni těšili doktor a lazebník Jakub Frid a Karel Josef Málek, jejichž dětem byl za kmotra v roce 1706. Sabina zemřela šest dnů po něm 26. února 1709. Bernard František měl dva syny. Antonín Paradis, narozený v Kamenici a student u jezuitů v Jindřichově Hradci, zemřel roku 1721 zcela nemajetný. Jan Václav Paradis, narozený v Praze, studoval u jindřichohradeckých jezuitů. Prodal Včelnici 30. dubna 1717 zpět ke Kamenici. Je o něm známo, že byl hejtmanem Nového Města pražského a jako takový nechal zabavit kacířské knihy Františku Antonínu Sporckovi v pražském domě (ale již v jiném, než mu Paradisové prodali) roku 1729. Krátce nato vystřídal Sporcka v čele pražské zednářské lóže, kterou ten roku 1726 založil. Protože usiloval o vpuštění bavorského kurfiřta Karla Alberta, který se nechal v Praze provolat 6. prosince 1741 českým králem, do města bez boje, byl roku 1742 vězněn v Bílé věži na Pražském hradě. Potom se vystěhoval do Bavorska, kde se stal tajným radou. Kamenici zdědil 13. září 1672 starší Bartolomějův syn Antonín Martin Paradis, narozený v Kamenici a student jezuitů v Jindřichově Hradci v letech 1657-1661. Měl v roce 1679 spor s černovickým farářem o desátky z těmického kostela, 1681 až 1686 byl pánem Nadějkova u Sedlce a prodal ho Kateřině Hartigové (rozené Anně Kateřině z Valderode), manželce urozeného pána, kterému prodal potom Kamenici. Byl císařským komořím, radou komorního soudu, dokonce i českým místodržícím, ale nevycházel ani s poddanými, ani s úřady. Českou Kamenici (jak se tehdy jmenovala) prodal roku 1692, protože kameničtí měšťané po nesčetných oslyšených peticích a stížnostech do Vídně přestali odvádět platy a konat roboty. Přes věznění - našlo se 25 jmen odsouzených a nikdo kupodivu nebyl popraven - na zámku, v Táboře, Brně i Praze, odolávali osm let! Někteří byli uvězněni v Praze ještě šest let po odchodu Paradise z Kamenice. Antonín Martin byl 27. září 1698 uveden jako svědek při křtu syna rolníka Matěje Čermáka v Černovicích, tehdy v majetku jeho dcery. Sám byl tehdy pánem na Meziříčí, vsi u Tábora, která mu patřila od roku 1696. Zřejmě on (Antonínem Novotným v knize o barokní Praze označený jako Antonín Maria de la Saga Paradis) musel utéci roku 1710 z Prahy, aby unikl trestnímu stíhání pro násilnosti a přestupky. Antonín Martin Paradis měl s manželkou Annou Apolonií z Oppersdorfu (zemřelou 23. prosince 1687 a pohřbenou v Kamenici) syna Františka Antonína Fridricha Ignáce, který však sotva dvouměsíční zemřel 22. září 1678 a také měl náhrobek v kamenickém kostele, a dceru Marii Eleonoru Renatu Lasaga, která se provdáním roku 1688 dostala do Černovic. O ní tedy více později.. Jiří Turek Literatura: Bílek, Tomáš. V. 1882 a 1883.: Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618, Muzeum král. Českého. Praha Denis, A. 1931: Čechy po Bílé hoře I./I., Šolc a Šimáček v Praze. Občasník - 264-2008
Domečka, L. 1931: Město Černovice do roku 1641, in Časopis společností přátel starožitností 1931, zvláštní otisk Státní tiskárny Praha 1931 Fišer K. V. 1912: O minulosti Černovic a okolí. Ve prospěch černovického muzea učitelka Justina Jandová, MK Král, V. z Dobré Vody, 1901: Heraldika. Pěnka, F. 1932: O mém rodišti, vázaný rukopis na MÚ. Schäferová, M. 1948: Černovický sborník. Sdružení rodáků a přátel města Černovic v Praze. Teplý, F. 1920: Švédové na Hradecku, in Časopis společnosti přátel starožitností českých v Praze. Tištěno 1922. Deputáty u barona Geymüllera v roce 1925 (2) d) deputátní pozemky Revírníci mají na místě pod c) jmenovaných naturálií přikázané deputátní pozemky ve výměře 4 ha. Za případnou větší výměru bude se platiti nájemné a to za 1 ha cena 100 kg žita k 1. červnu každého roku parita Kamenice nad Lipou. Za zlomky hektaru počítá se poměrná část. Jednotlivé hájovny nemají přikázané dostatečné deputátní pozemky a obdrží ku doplnění: Hájovna Sklad Celý deputát Hájovna Brádlo Má dostatečné pozemky Hájovna Dráchov Má dostatečné pozemky Hájovna Myslov Má dostatečné pozemky Hájovna Pravíkov 3q žita 2q pšenice Hájovna Antonka 5q žita 3q pšenice Hájovna Pelec 4q žita 2q pšenice Hájovna Barborka 4q žita 2q pšenice Hájovna Metánov 3q žita 1q pšenice Hájovna Božejov 4q žita 2q pšenice Hájovna Knížata 5q žita 3q pšenice Hájovna Průklest 5q žita 2q pšenice Pilař Rudolfova pila 4q žita 2q pšenice Hájovna Březí 4q žita 2q pšenice 10q bramborů Hájovna Krupčiny 3q žita 1q pšenice 10q bramborů Hájovna Kotrpky 5q žita 2q pšenice 8q sena Pro případ provedení meliorace deputátních pozemků na účet velkostatku a tím zvýšení výnosnosti deputátních pozemků vyhražuje se změna výměry těchto a doplnění naturáliemi při menší výměře. Při služebním přeložení, opuštění místa apod. zaměstnanců, kteří mají přikázané deputátní pozemky, patří mrva chlévská k řádnému obhospodařování přidělených deputátních pozemků a nesmí býti prodávána, nýbrž ponechána v neztenšené míře nástupci. Rovněž seno, sláma, po případě jiné stelivo, které bylo zaměstnanci bez náhrady poskytnuto, nesmí býti prodáváno, nýbrž ve vlastním hospodářství zužitkováno. Při služebním přeložení neb opuštění místa patří zásoby sena a slámy k řádnému obhospodařování přidělených deputátních pozemků, nesmí být prodány, nýbrž ponechány nástupci za náhradu dle běžných tržních cen. V případě nedohodnutí se, rozhoduje o výši náhrady lesní úřad, po případě za přivzetí odborného znalce. Občasník - 265-2008
Zaměstnanci, kteří mají přidělené deputátní pozemky jsou povinni tyto řádněobhospodářovávati, aby skýtaly co možno největší výtěž. Šafáři a poklasní obdrží místo bramborů 20 arů pole na brambory. Pod položkou b, c, d, vyjmenované deputátní požitky oceňují se v bodech vyjádřeno následovně: 1. úředníka s vlastní domácností 20 bodů 2. úředníka svobodného bez vlastní domácnosti 6,5 bodu 3. zřízence 18 bodů e) osvětlení Mimo byty, v nichž zavedeno jest elektrické světlo na účet velkostatku, obdrží úředníci s vlastní domácností 36 litrů, úředníci svobodní bez vlastní domácnosti 12 litru, zřízenci 24 litrů petroleje ročně, který se buď in natura vydá nebo v penězích v běžné ceně nahradí. V bytech zaměstnanců nemajících nárok na volný otop neb paušál a kde zavedeno jest elektrické světlo, budou postaveny elektroměry a mají nárok na volný odběr elektrické síly a) úředníci 100 kw ročně, zřízenci do 70 kw ročně. Větší spotřeba, se zaměstnancem v prodejní ceně světelných kw uhradí. Súčtování provede se ku konci každého hospodářského roku. V bytech úředníků a zřízenců majících nárok na volný otop neb paušál jest zároveň osvětlení volné, nařizuje se však hospodárné používání elektrické síly, jelikož zneužití, po případě poskytnutí proudu osobám třetím neb v prospěch třetích osob, mělo by za následek zastavení proudu vůbec. Pro byty, v nichž zavedeno jest elektrické světlo dodá se každoročně pro každou obývací místnost 1 žárovka. Další žárovky obstará si zaměstnanec na vlastní útraty. Zámek od severu, silnice k Antonce. f) chov dobytka Úředníkům a zřízencům povoluje se následující chov dobytka: 1) s deputátními pozemky Občasník - 266-2008
a) revírníkům 2 krávy a 2 kusy mladého dobytka do 2 let aneb 3 krávy a 1 kus mladého dobytka do 1 roku b) hajným 2 krávy a 1 kus mladého dobytka do 2 let Chov prasat a drůbeže není omezen, nesmí se však díti na úkor celkostatku 2) bez deputátních pozemků jen pro vlastní potřebu: 2 prasata, 2 hnízda (30 kusů) slepic, 1 hnízdo husí neb kachen. Na krytí nákupu podsvinčat jest dovoleno ročně prodati jeden kus vykrmeného prasete. Častější prodej není dovolen a měl by za následek odnětí práv k chovu prasat. Výjimka může se státi při nucených prodejíc hnedokrmených prasat, což však dlužno přesně zjistiti představeným vedoucím úředníkem a jest jemu hlásiti. Chov dobytka v pivováře, ve mlýně a v domě u nádraží dovolen není. Veškeří postižení úředníci a zřízenci, kteří jinde si chovati drůbež a prasata nehodlají, obdrží v náhradu hodnotu 4 bodů ročně a to po uplynutí hospodářského roku dle předloženého výkazu. 3) Chov holubů v oblasti režijních dvorů velkostatku se přísně zapovídá. Chov koz povolí se jen vyjímečně ze zdravotních ohledů. Pro chov holubů mimo režijní dvory jest zapotřebí zvláštního povolení. Včelařství jest nejen dovoleno, nýbrž v mírné míře žádoucno, nesmí se však díti na úkor služby. Kachny a husy nesmí býti vpouštěny do sádek a rybníků, ve kterých se chovají pstruzi a kapří plůdek. V případě nedodržení tohoto ustanovení, nesmí dotčený úředník neb zřízenec více husy nebo kachny chovati. III. Různé 1) Diety při služebních úkonech mimo obvod velkostatku přísluší náhrada přiměřených výloh. Při jízdách vlakem přísluší II. a zřízencům III. třída. 2) Služební oblek Lesní úředníci a hajní jsou vázáni při korporativním vystoupení používati služební oblek. Hajní obdrží stejnokroj s kloboukem každý druhý rok zdarma, lesní úředníci hodnotu jednoho bodu ročně na předepsaný oblek (tzv. schwarzenbergská uniforma): šedé kalhoty, zelená vesta, hnědý kabát, zelený klobouk. Ostatní zřízenci obdrží pracovní šaty, úředníci tentýž obnos jako úředníci lesní. 3) Daně a příspěvky - nemocenské, úrazové a pojištění povinného ručení platí celé velkostatek - pensijní pojištění platí z polovice velkostatek, pokud zákonem není pro zaměstnavatele předepsán příspěvek vyšší - osobní daň z příjmu na služebních požitcích hradí u veškerých úředníků a zřízenců z polovice zaměstnavatel. Na úředníky a zřízence připadající podíl bude se měsíčně srážeti z hotového platu a přímo bernímu úřadu odváděti. 4) Dovolená veškeří úředníci a zřízenci právo na placenou dovolenou ročně v následující výměře: úředníci Do 5 služebních let 14 dní Do 15 služebních let 21 dní Přes 15 služebních let 28 dní zřízenci Do 10 služebních let 7 dní Přes 10 let 14 dní Občasník - 267-2008
Ohledně určení dovolené, následování dovolené za sebou, rozdělení dovolené, jest pokud to služební poměry vyžadují, vyhraženo zaměstnavateli právo určovací. V případě, že by nebylo možno úředníku neb zřízenci z důvodů služebních dovolenou povoliti, obdrží v odměnu poměrnou částku hotového služného. Služební léta v jiných službách ztrávených, se při dovolené započítávají. Nepřítomnost úředníka aneb zřízence odůvodněna nutnými záležitostmi, pokud nepřesahuje 3 dny, jakož i dovolená následkem nemoci se v dovolenou nezapočítávají. 5) Výpověď může býti dána podle zákonných ustanovení platných pro zaměstnance velkostatku. Přiměřenou část bytu jest odcházející povinen uvolniti pro svého nástupce ihned. Odcházející zaměstnanci ze služeb velkostatku budou poskytnuty povozy k nejbližšímu nádraží bezplatně. 6) Přeložení - Výlohy vzniklé přeložením a originálními doklady stvrzené, hradí velkostatek. Pro toto stěhování stanoví se maximální počet povozů, kterých smí býti na účet velkostatku použito a sice: Úředníci s deputátním hospodářstvím 10 for párových Úředníci bez 7 Zřízenci s deputátním hospodářstvím 7 Zřízenci bez 4 7) Úmrtní kvartál pozůstalým po úředníku neb zřízenci přísluší veškeré služební požitky zemřelého po dobu ¼ roku, jakož i nárok na ¼ letní bezplatné používání dosavadního bytu. Nástupci zemřelého musí však býti uvolněna potřebná část bytu. 8) Nedělní a sváteční klid nedělní a sváteční klid budiž zachován, pokud to výkon služby dovoluje. Za vykonávanou službu v těchto dnes nemají úředníci a zřízenci nárok na zvláštní odměnu. 9) Lovečtí psi za odměnu osvědčených honících psů hodlá zaměstnavatel přiznati dobrovolnou od případu k případu lesním úřadem navrženou prémii.. 10) Organizační činnost nenamítá se ničeho proti tomu, aby úředníci a zřízenci byli členy odborových, stavovských a politických organizací, čímž však služba nesmí trpěti újmu. Občasník - 268-2008
Veškeří úředníci a zřízenci velkostatku Kamenice nad Lipou podléhají tomuto služebnímu regulativu, jichž seznam jest přiložen, podepíší se vlastnoručně, že znění tohoto regulativu, jehož doplňky jsou časově změněným poměrům přizpůsobitelny, jest jim v celé rozsahu známo. V Kamenici nad Lipou, dne 15. ledna 1925. Pramen: Velkostatek Kamenice nad Lipou, karton 143. SOA Jindřichův Hradec. Vlastní sbírka pohlednic města Kamenice nad Lipou. Páni na Bzí Občasník - 269-2008 připravil Štěpán Kučera Kousek za Dolním Bukovskem směrem na Týn nad Vltavou leží na zvýšeném horizontu na první pohled malý lesík. Jen co se však dostaneme blíže zjistíme, že se jedná o malý park plný vzrostlých stromů s rybníkem ležícím zhruba uprostřed. V něm se zrcadlí zle poničená malá kaple a část zámku spolu s dvorem, nazvaným velmi zvláštně Bzí. Je to kouzelný zámeček a je jen škoda, že je v tak zanedbaném stavu, podobně jako dvůr. Přítomnost bývalého JZD je vidět na každém kroku, podobně jako na Heřmani nedaleko Kamenice nad Lipou. Všechny části zámek, dvůr i kaple dávají dohromady velmi uzavřený celek, a tak by stálo zcela jistě za to, udělat něco pro jeho záchranu, i když to nebude zřejmě zcela levná záležitost. Proč se ale zmiňuji o zámečku vzdáleném přes 50 km od Kamenice nad Lipou? Je docela prostý. Odtud pochází kořeny z matčiny strany Františka Wildmanna jež se narodil v hamru mezi Rodinovem a Kamenicí nad Lipou. Hamr stával nad rybníkem poblíž Podrodinovského mlýna, zvaného v té době Jáchym. Jeho matka jak se uvádí ve Wildmannově životopise napsaném dr. Janem Zítkem a vydaném v knize Pomněnky z českých krajů, pocházela ze zchudlé šlechtické rodiny Tillmannů, která vlastnila do třicetileté války, zámek a dvůr Bzí. Naopak zcela jiná informace je v Augustu Sedláčkovi, ale především v jeho vrcholného díle: Hrady, zámky a tvrze království českého, kde v díle III. Budějovicko se můžeme dozvědět, že tomu tak bohužel není. Rod Tillmannů se skutečně psal z Kapellenberka, a patřil mezi šlechtické rody ale toto panství získal až po třicetileté válce. Samotná historie Bzí je velmi rozmanitá. Původně zde stávala pouze tvrz až mnohem později zde byl postaven zámeček. Dochovaný je i popis z roku 1672 jak jej uvádí August Sedláček: Vystaven byl do čtyř stran, byl jedno poschodí (zwei gaden) vysoký, pokryt byl z větší části prejzy. V jeho přízemí nacházely se kuchyně, pekárna, špižírna a jiné sklepy, dvě světnice, vinopalna, zahradnický sklep a skrovná spilka. Z přízemí šlo se do poschodí po kamenných schodech, kteréž na venkovské severní straně umístněny byly; v tomto oddělení byla dlouhá tabulnice neb večeřadlo, vedlé něho kaplička, k západu čtyři pěkné světnice za sebou, k jihu síň a dvě světnice a na čtvrté neb východní straně dvě komůrky a dva sklepy. Okolo zámku na 3 strany (k východu,západu a severu) bývala pěkná obůrka, v níž byl rybníček napájení zvěře; při samém zámku byla posázena pěkným kvítím (excerpta p. archiváře Wágnera). Bzí se poprvé zmiňuje již v roce 1345, kdy zde král Jan daroval Petrovi z Rožmberka nějaké pozemky. Proto je zajímavé, že praotcem prvních vladyk Bezských byl jistý Mikeš z Bošilce s erbem dvou kopí o kterém se uvádí, že vystupuje jako svědek v listině Jana
z Kosovi Hory. Později se zde vystřídala celá plejáda pánů, které nebudu popisovat neboť jsou v každé knize o Jižních Čechách zmiňováni. A do této doby žádný z Tillmannů Bzí nevlastnil ani jim jej nepřipisoval proto si podrobněji popíšeme až námi sledované období. Roku 1585 koupil panství tedy tvrz Bzí s příslušenstvím, Bohuslav Kalenic z Kalenic na Chřešťovicích, jenž byl královským úředníkem při dskách zemských, za 22.500 kop míšeňských jenž měl za manželku Marjánu z Tetova, jíž vklad učiněný roku 1595 věnoval. Po jeho smrti nezdědil Bzí žádný z jeho synů ale zůstal v držení Marjány. Po její smrti převzala Bzí roku 1602 Mandaléna z Tetova, maželka Albrechta Hložka ze Žampachu. Magdaléna zde přečkala války roku 1618 1620 a tři roky na to tedy roku 1623 prodala panství svému synovi Mikuláši Bohuslavovi Hložkovi ze Žampachu za 18.000 kop míšeňských. Tomu panství patřilo až do konce třicetileté války a roku 1649 prodává spálené Bzí z dalším panstvím dvornímu soudci a komornímu radovi panu Karlovi Adamovi Lvovi z Říčan za 28.000 fl.rh. Ten však Bzí nedržel ani rok a prodal ho Jetřichovi z Germersheimu a Harpershofu císařskému, též knížeti z Egenberka jinak radovi a vrchnímu hejtmanu knížectví Krumlovského, a jiných panství v Čechách a v Rakousku. Po své smrti jelikož neměl dětí připadlo po delších průtazích panství jeho ženě Voršile Kateřině, rozené Juslové. Ta dlouho manžela neželela a provdala se za Hanuše Tillmanna z Kapellenberka, jemuž po své smrti panství odkázala. A on je po její smrti když jej v červenci 1672 nabyl ihned v září téhož roku prodal Janovi Adolfovi knížeti ze Švarcenberka na Třeboni za 44.000 fl. rh. a 500 fl. rh. klíčného. O tyto peníze zřejmě později přišli, a tím rod zchudl, nedá se proto říci, že by na tom měla vinu třicetiletá válka ale spíše špatné hospodaření či nezdařené podnikání. Tímto způsobem zaniklo a zchudlo daleko více šlechtických rodů neboť neuměli podnikat a do popředí se naopak dostávali jejich správci, kteří toto plně ovládali a postupně si tituly kupovali a vytvořili tak nový typ šlechty. Literatura: Občasník - 270-2008 Petr Valeš Sedláček, A. 1996: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl III Budějovicko, kapitola. Bzí, str. 194-96, Argo, Praha. Valeš, P.: vlastní bádání Zítek, J. 1902: Pomněnky z českých krajů. Kamenické panství vlastníci hradu po 760 let Nejstarší písemná zmínka o Kamenici je spojena se Šternberky. Pochází z nedatované (Sedláčkem zpochybněného formuláře Jindřicha z Isernie - falsum?) listiny krále Přemysla Otakara II., kladené do let 1267-1278. Podle ní mělo být panství darováno Jaroslavu ze Šternberka. Přesto slaví město tradičně své výročí od pověstného roku 1248 ( když hrad byl založen, totiž roku 1248 za krále Vácslava I.) 1267-1278 Jaroslav ze Šternberka (??) Za první, doložené vlastníky kamenického panství jsou považování Benešovici - pánové z Bechyně. Uvedené letopočty jsou orientační, protože v některých případech se dědic dostal k majetku po několika letech soudních pří a tahanic...
Benešovici 124 let 1269-1293 Tobiáš z Bechyně (pražský biskup 1278-1296) 1293-1307 Dobeš z Bechyně st. (biskupův synovec "z druhého kolena", bratr Čeňkův od 1303 maršálek Království českého, +1307) 1307-1359 Dobeš z Bechyně ml. (syn Dobeše maršálka, +1359) 1359-1359 Jindřich z Bechyně (syn Dobeše ml., +1359) 1359-1368 Čeněk z Bechyně (jeho syn) 1368-1372 Anna, vdova po Čeňkovi (poručníkem nezletilého Zbyňka, jejich syna) 1372-1389 Zbyněk z Kamenice (rod vymřel, +1389) odúmrť na krále Václava IV. 1389-1390 Jošt (Lucemburk, markrabě moravský, +1411) 1390-1391 Prokop (Lucemburk, bratr Joštův) 1391-1393 Kamarét ze Žirovnice (po dobu sporu o "odúmrť ) Vítkovci - 106 let 1391-1397 Jan mladší z Ústí a Vchyna z Pacova (Ondřej z Dubé podílem 1.000 kop) 1397-1414 Jan mladší z Ústí (vyplatil spoluvlastníky Vchynu a Ondřeje, +1414) 1414-1417 Anna z Mochova (vdova po Janu z Ústí) 1417-1419 Jan a Prokop z Ústí (jejich synové) 1419-1423 Prokop z Ústí 1423-1425 Bonuše z Ústí (sestra?) 1425-1454 Jan mladší z Ústí (rod vymřel) 1454-1466 Jindřich ze Stráže (nejvyšší hofmistr, synovec Jana mladšího z Ústí, +1466) 1466-1479 Jiřík ze Stráže (jeho syn, nejvyšší sudí - rod vymřel po meči, +1479) 1479-1497 Jan ze Šelmberka (od 1472 nejvyšší kancléř, manžel Johanky ze Stráže) Občasník - 271-2008
Leskovci 52 let 1497-1510 Vlachyně z Leskovce (příbuzný předchozího) 1510-1545 Jan z Leskovce (synovec předchozího) 1545-1545 Magdaléna (rozená z Lípy, Janova druhá manželka, +1545) 1545-1546 Jan Zajímač z Kunštátu (syn Magdalény z Lípy z jejího prvního manželství poručníci: Volf z Krajku a Jaroslav ze Šelmberka) 1546-1547 Dorota Ostrovcová (dcera Jana z Leskovce z prvního manželství) Magdaléna Malovcová (dcera Jana z Leskovce z prvního manželství) 1547-1549 Dorota Ostrovcová (teta Jana Malovce) Jan Malovec (syn Magdalény, která mezitím zemřela) Malovci 74 let 1549-1570 Zdeněk Malovec z Malovic a Chýnova (poručníkem syna Jana - rozdělení kamenického panství na dvě části, mezi Dorotu Ostrovcovou a Jana Malovce) 1570-1598 Jan Malovec z Malovic (syn Zdeňka) 1598-1604 Michal Malovec z Malovic (syn Jana) (poručníci: Štěpán ze Šternberka, Václav Malovec z Chýnova, Kaplíř ze Sulevic, Španovský z Lisova, Ostrovec z Kralovic) 1604-1606 Michal Malovec z Malovic - plnoletý 1606-1609 Anna Magdaléna Malovcová, sestra Michala (poručník: Španovský z Lisova) 1609-1615 Anna Magdaléna Malovcová - plnoletá (+1615) 1615-1623 Zikmund Matěj Vencelík z Vrchovišť (manžel Magdalény, +1624) Paradis 69 let 1623-1638 Jakub Jindřich Paradis z Eschaide (španělský důstojník, +1638) 1638-1654 Bartoloměj Paradis de Lassaga (příbuzný, +1654) Občasník - 272-2008
1654-1672 Hyppolita z Lodronu (vdova po Bartoloměji poručníkem Marie, Martina Antonína a Bernarda Františka) 1672-1692 Martin Antonín Paradis (syn obou předchozích) Hartig (po ženské linii) 107 let 1692-1708 Jan Esaiáš Hartig (koupě panství, +1708) 1708-1711 Anna Kateřina z Valderody- Eckhausen (vdova po Janu Esaiáši) 1711-1742 Jan Hubert Hartig (syn obou, +1742) 1742-1769 Marie Terezie z Hartigů, provdaná za hraběte Goltze (dcera Jana Huberta) 1769-1789 Anna Marie z Goltzu - dcera Marie Terezie, provdaná za Vratislava z Mitrovic, (vnučka Jana Huberta Hartiga) 1789-1798 František Antonín Vratislav z Mitrovic (manžel Anny Marie poručníkem Josefa, Prokopa a Gabriely) 1798-1799 Gabriela Vratislavová z Mitrovic (pravnučka Jana Huberta Hartiga) jejich dcera provdaná za Ubelliho ze Siegburgu Krátkodobá držení 11x 32 let 1799-1805 Jan Nádherný, pražský měšťan (koupě, šlechtic od 1838) 1805-1806 František ze Sickingenu, říšský hrabě 1806-1810 Jan Josef Rilke, pražský měšťan, praděd básníka Rilkeho (*1875) 1810-1810 Babette Lämmelová (vzápětí zámek předala Försterovi) 1810-1812 František Leopold Förster Občasník - 273-2008
1812-1821 Eugen Vratislav Netolický (na Kosti) 1821-1823 Dorota Reyová, hraběnka (rozená Berteuil) 1823-1824 Karel Rey, hrabě (na Česticích) 1824-1825 Ludvík, rytíř z Poschier +1825, po jeho úmrtí panství zpět na Reye 1825-1826 Karel Rey (zastupoval jej advokát Johann Nepomuk Kanka) 1826-1831 Dorota Reyová, hraběnka Geymüller 114 let 1831-1835 Jan Jindřich Geymüller, baron 1835-1896 Jakub Rudolf Geymüller +1896, (bratranec Jana Jindřicha) 1896-1923 Rudolf Bedřich Geymüller +1923, (syn Jakuba Rudolfa) 1923-1945 Richard Rudolf Geymüller +1965, (syn Rudolfa) Stát po roce 1945 1945 druhá konfiskace kamenického zámku (první byla v roce 1623) 1945-1998 Československá republika, Česká republika - dětská ozdravovna 1993 zamítnutí restituce (Rudolf, baron von Geymüller, syn Richarda, *1944) 1998 Uměleckoprůmyslové museum Praha 2004 Zámek zpřístupněn od 3. 7. 2004, expozice UPM - kovářství, hračky, v jižním křídle zámku - Městské muzeum Kamenice nad Lipou Po několika letech od úmrtí Miloslava Hadravy (+1993), s odstupem času, mohu říci jediné osoby, která se v blízké minulosti docela hluboce a seriózně zabývala bádáním v kamenické historií, jsem pročítal jeho práci o kamenickém panství a městě. Nazval ji Osudy jednoho hradu, a v městském Zpravodaji ji začali otiskovat před více než 20 lety, v roce 1987. Měla desítky částí a všechna pokračování jsem přepsal na počítači a pro svoji potěchu je doplňuji obrázky z různých knih, ale i svými fotografiemi se vztahem k textu o historii města. Nebýt této jeho práce, s jejíž pomocí se mi podařilo sestavit stručný výpis vlastníků kamenického panství, asi bych se historií města nezabýval (ani jako laik). Výpis byl otištěn v Almanachu k oslavám 750. výročí města v roce 1998, Během let jsem soupis kamenické vrchnosti průběžně aktualizoval a upřesňoval, pokud se mi podařilo zjistit novou skutečnost Občasník - 274-2008
zejména z práce M. Ebel a I. Ebelová. Štít a rodové erby jsem přidal k dlouhodobějším držitelům panství, zbylé erby budou časem otištěny v Kamenickém panství taktéž. Literatura: Občasník - 275-2008 Štěpán Kučera Baletka, T. 2004: Páni z Kravař z Moravy až na konec světa. Lidové noviny, Praha. Dobiáš, J. 1927: Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí. Pelhřimov. Dvorský, F. 1907: O starožitném panském rodě Benešoviců. Část I. Brno. Ebel, M., Ebelová, I. 1998/99: Historie stavby podle písemných pramenů, Škabrada Jiří, Russe Tomáš - Kamenice nad Lipou, Zámek čp. 1, stavebně historický průzkum, UPM Praha. Hadrava, M. 1987-1993: Osudy jednoho hradu, Zpravodaj města Kamenice nad Lipou. Inventář ke statku Kamenice, SOA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec. Krčilová I., Martínek Z., Martínková L. 2004: Práva a privilegia města Kamenice nad Lipou 1462-1798, Moravský zemský archiv v Brně - SOA v Pelhřimově, Pelhřimov. Krejča, K.: Kamenické kroniky hovoří, Rudolfov 2006. Louda, J., Janáček, J. 1988: České erby. Albatros, Praha Sedláček, A. 1885: Hrady, zámky, tvrze v Království českém. Díl IV., Vysočina Táborská, Praha. Siebmacher, 2002: Der Böhmische Adel. GARN Brno. Podzemí v Mnichu Jeden chytrý člověk kdysi řekl: Není většího dobrodružství než se zabývat některým z mnoha oborů historie. Právě zde se stýká tajemno, lépe lidská zapomětlivost s realitou. Mnohokrát jsem se bavil s historiky a především archeology o možnosti existence některých podzemních chodeb ale téměř vždy se mi dostalo odpovědi, že na tak nákladnou stavbu téměř nikdo z drobných zemanů ale ani větších pánů neměl. Navíc by zde museli pracovat lidé určení k jisté likvidaci, aby tuto velmi drahou práci ihned nevyzradili neboť by pak pozbývala významu. Co víc, v případě prozrazení neexistovala téměř žádná možnost jak se při střetu s nepřáteli v těchto stísněných prostorách aktivně ubránit. Argumenty zcela jistě oprávněné. Navíc by zde musel být někdo kdo by pravidelně bez možnosti prozrazení o chodby pečoval. Aby byly pro unikající bezpečné musely by být v první řadě zbaveny prosakující či vyvěrající podzemní vody a pravidelně odvětrávány, jelikož nashromážděný metan a zapálená louče by jistě nebyly dobrým spojením. Proto jsem nebral příliš vážně informaci, když jsem se dozvěděl o podzemní chodbě vedoucí v Mnichu z kostela do domu stojícího na navsi kde měl být původně hostinec. Ale jak již to bývá červíček zvědavosti mi nedal pokoje. Co když zde skutečně nějaká chodba přece jen existovala a dodnes se zachovala. Byla by přece hloupost tvářit se že neexistuje protože měl někdo takový názor. Samotná historie poukazuje, že zde stával hrádek zbořený za husitských válek, na jehož místě byla později postavena tvrz tak jak ji známe dnes. Proto jsem se při cestě na svoji chalupu zastavil v Mnichu. Paní majitelka sice nebyla doma ale její matka mi ochotně ukázala velmi zajímavý sklep s tajemným pokračováním. Vstupovalo se do něho z malé kolničky přilepené jednou stranou k obytnému domu, který byl zřejmě kdysi obchodem. Dveře do sklepa byly velmi úzké, následovala krátká klenutá chodbička, která ústila na kolmo postavený asi dvoumetrový sklep. Odtud pak protější zdí vedla další krátká chodbička do dalšího kolmo postaveného sklepu přibližně stejné velikosti. Vše se takto třikráte opakovalo.
Další cesta do vzdálenějších částí byla již bohužel zazděna. Jak jsem se v Mnichu dozvěděl, zhruba v polovině cesty bylo objeveno pokračování nejprve se zde propadl povoz, později při zemních pracích na rozvodech byl objeven další článek této cesty snad proto sem byl vstup z onoho sklepního systému zazděn z bezpečnostních důvodů. Bylo by jistě zajímavé vědět, kam až tato cesta vedla, nebo zda se zde jednalo o rozsáhlé sklepení původního hrádku. Na odpověď si zřejmě budeme muset ještě počkat. O podzemí v Mnichu existuje i pověst. V období husitských válek stával kousek od Mnichu při potoce jež teče do Deštné ženský klášter. Doba byla zlá a tak jej sestry opustily aby našly útočiště na hrádku v Mnichu. Jednoho dne se pod hradem usadilo husitské vojsko a snažilo se hrad dobýt. Ačkoliv se obránci snažili seč jim síly stačili podlehli v nerovném boji. Sestry vedené abatyší hledaly svou spásu v útěku právě podzemní chodbou jež měla podle pověsti končit v mirotínském mlýně. Byly však zrazeny a husité již na ně na konci chodby čekali. Žádná tuto strašnou zradu nepřežila. Byly odvedeny zpět na dobitý hrádek a zde v hradní kapli upáleny. Potom byl hrádek pobořen a husitské vojsko s kořistí se odebralo zpěz na Tábor. Petr Valeš Literatura: Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl IV. Vysočina Táborská. Valeš, P: vlastní bádání Martin Paradis a jeho rodina v Černovicích (1641 1672) Třetí z bratrů Martin Jindřich de Lasaga Paradis byl prvním známým držitelem Černovic, který v nich osobně bydlel. V roce 1640 byl bratry postaven kamenný, šindelem krytý zámek v Černovicích, jehož součástí byl dvůr s domy, jejichž některé základy prý dosud stojí na původním místě. Nastěhoval se do něj s rodinou 11. ledna 1641 a hned žádal od obce hotové peníze. Za týden po poradě celé obce požádal rychtář o odklad do konce masopustu. Dalšího roku 1642 dal Martin Jindřich postavit vedle zámku pivovar. O tom, že by byl v Černovicích předtím nějaký zámek či tvrz, není ani stopy, Sedláček ve svém monumentálním díle se dokonce nezmiňuje ani o tomto Paradisovském zámku. První popis zámku se zachoval až z počátku dalšího století (1721) při prodeji Kinskému. Měl mít patro s otevřenými arkádami na jednu stranu (možná vliv kamenického zámku, odkud bratři přišli) a pokoje s malovanými dřevěnými stropy na druhou. Zahrada před zámkem měla být obehnána zdí, v rozích s kuželovitě zastřešenými rondely. Je možné, že z doby založení pochází i památná lípa. Podle nezávazného vyjádření odborníků z konce 20. století by mohla být stará až 400 let. Opět se dá předpokládat vliv kamenického vzoru. Martin Paradis zřejmě tíhl k většímu městu, neboť v roce 1645, za nedospělosti sirotků po zemřelém mistru filosofie a syndikovi města Martinu Klementovi Fáberovi, pronajal jejich dům na náměstí v Táboře (nyní č. 6, ve kterém sídlí Městský úřad). Martinova manželka Johana Kateřina z Talmberka byla dcerou nejvyššího komormistra v království Českém Jana staršího z Talmberka. Roku 1663 koupila od svého bratra Viléma Václava Talmberka sousední táborské domy, nyní č. 7 a 8, a zbořeniště za nimi. Původně je koupil roku 1635 otec sourozenců. Johana, už jako vdova, odkázala před smrtí v roce 1672 spojené domy pod jedním číslem 7 důchodnímu písaři, avšak ne měšťanu, Janu Maxmiliánu Jonášovi, což vyvolalo pobouření táborských radních. Občasník - 276-2008
Manželé měli jediného syna Jana Jindřicha Paradise, narozeného roku 1645 (jak víme z prosincového dopisu Zuzany Černínové). Ten studoval roku 1654 u jezuitů v Jindřichově Hradci a byl později prelátem v Krumlově. Ještě za otcova života 28. března 1661 koupil společně s matkou ves Hořice u Chýnova od Václava Silvestra Smrčky z Mnichu, i jeho dům v Táboře čp. 54. Tento dům ale Johana Kateřina roku 1664 postoupila výběrčímu pivních a vinných daní Ludvíku Hýblovi. Zdá se, že nemovitostmi hradila služby či protekce. Don Martin de Paradis, jak je v dobové literatuře jmenován, byl rytmistrem slavného Mikulášského regimentu (snad totožného s Nikolajským, uvedeným dříve). Snad o něm (datum narození neznáme a podle úmrtí v roce 1668 by to bylo možné) v srpnu 1622 zaznamenal Dačický: Urozený don Martinus, jeden z oficírův vojenských Jeho Milosti císařské, rozený Hispanus, dal v městě Kouřimi stíti dvěma svým vojákům, Francouzům, hlavy za příčinou, že v Křižanově jedné dívčičce násilí učinili a ji umrtvili, jenž byla toliko sedmiletá. Hlavy těch nešlechetníkuov jsou tam do Křižanova, jiným k vejstraze, poslány. Potom byl rytmistrem Neuhausovského (to jest Jindřichohradeckého) pluku, s nímž ležel v Pelhřimově, opuštěném Švédy po dobytí Jihlavy, od listopadu 1645 do požáru města roku 1646. Švédové stále pronikali do okolí a jeden oddíl se zmocnil právě Paradise a přivedl jej 6. února 1647 do Jihlavy. Po 4 měsících věznění ho vyměnil velící plukovník Oesterling za českého emigranta a velitele švédských rabovacích oddílů v Červené Řečici, rytmistra Hrdličku (Türteltaubera), již v únoru 1646 zajatého u Batelova a vězněného v Českých Budějovicích. Paradisovo zajetí nebyla událost bezvýznamná, o čemž svědčí i Oesterlingův dopis generálu Karlu Gustavu Wranglovi, který vedl druhou frontu v západních Čechách: 8.2.1647. Od té doby se přihodilo, že můj vyslaný oddíl vojenský předevčírem přivedl sem zajatce rytmistra od jindřichohradeckého regimentu jménem Don Martin de Paradis, národnosti Španěla, který chtěl z Tábora cestovati na své statky i s 2 jezdci a s 2 pacholky. Nevypovídá však nic zvláštního než jedině to, že když generál Gallas u císařské hlavní armády znovu převzal komando, jsou tam různé neshody mezi vysokými důstojníky. 16. června 1647 znovu píše: Kromě toho byl tak dlouho v Budějovicích zajatý rytmistr Türteltauber prostřednictvím mého trubače, kterého jsem za tím účelem k polnímu maršálovi Holtzapplovi vypravil, včera sem poslán, naproti tomu chci já podobně zítra císařského rytmistra a barona (tak ho tituluje i v předchozím dopise 27. května) de Paradis odtud propustiti. Paradis byl tedy propuštěn ze zajetí asi 17. června 1647. Hned k 1. prosinci téhož roku nechal pořídit matriky a svěřil je ke kostelu Povýšení svatého Kříže v městě Černovicích. Kostel tu jistě stál. Po skončení třicetileté války jej ale nechal Martin Jindřich, upravit či znovu postavit. Melichar usoudil, že byl zděný v gotickém slohu. Kde našel oporu pro toto své tvrzení není jasné. Poprvé se v písemné podobě objevuje zasvěcení kostela, ale již roku 1557 povolil císař Ferdinand I. jeden jarmark roční tu středu před povýšením svatého kříže s osmi dny pořád běhlými, což by napovídalo zasvěcení dřívějšímu. V letech 1651 a 1652 bratři Martin a Bartoloměj Paradisové dostali pro svá města Černovice a Kamenici od císaře Ferdinanda III. potvrzení trhů. Je zajímavé, že v obou dokumentech byla pozměněna data a charakter trhů a odůvodnění vycházelo z nepravdivé informace předkladatelů o ztrátě původních privilegií. Přitom císař výslovně zdůraznil, že předkladatelům věří. Navíc uměl česky, takže by si býval mohl originály přečíst, kdyby mu je bratři nezapřeli. V Černovicích byly kromě výročního jarmarku (14. září) původně ještě dva trhy též roční na vlnu, jeden čtvrtek po svatém Jiří (tehdy 23. dubna) a druhý ten čtvrtek po svatém Bartoloměji (24. srpna). Nově byly tři jarmarky roční, totiž první ten pondělí před nanebevstoupením Krista Pána (obvykle konec května) až do následujícího pátku, druhý ten pondělí před Božím Tělem (obvykle začátek června) tím způsobem na všelijaké krámské věci, Občasník - 277-2008
též koňský i hovězí i všeliký jiný menší dobytek, a třetí tu středu před povýšením svatého kříže (14. září) toliko na samé věci krámské, s připojením trhův každoročně dne čtvrtečního přes celý půst (obvykle leden a únor) na koňský a hovězí dobytek. Poslední věta ukazuje přesné datum, odkdy se v Černovicích konaly pradávné slavné trhy na dobytek. Nemálo tomu pomohlo, že, jak uvádí majestát Leopolda I. z roku 1675 byl vypálen, zruinován a opuštěn Pelhřimov 20. srpna 1646, takže město od ochrany a bez trhův zůstalo a takové trhové v panování generálů polních don Martina Baltazara Baradzův (tzn. Paradisů) do Černovic přeneseny jsou a tak své starodávné heslo axiamo trhové město Pelhřimov potratilo. 2. února 1654 Martin Jindřich Paradis potvrdil stanovy městských cechů, opisující pacovské stanovy z roku 1605. Zřejmě také nechal vyhotovit nějakou knihu na zapisování půjček a dluhů mezi spoluobčany, neboť na starou knihu se odvolává zápis z roku 1664. Koupil nedaleko Prahy statek Štiřín s vesnicemi Oujezdec a Všedobrovice. Celkem v nich bylo 12 usedlostí, z toho 5 pustých. Na čtyři roky do 1658 tam usadil černovického rolníka Adama Hromadníka, zakladatele zdejšího významného rodu. Po návratu do Černovic se mu odvděčil slevou na nájmu pěkného statku na náměstí. Bohužel tento statek č. 102 brzy v roce 1672 vyhořel a Adam neměl sil na obnovu, předal grunt synovi. Sedláček poznamenal, že již od roku 1663 se ve Štiříně střídali majitelé, takže možná tehdy Paradis majetek prodal. Po smrti bratra Bartoloměje v lednu 1654 měl spor se švagrovou Hypolitou o hranice pozemků, který skončil dohodou 22. července 1654. Během roku 1657 se táhl jejich spor o několik kamenických poddaných, vězněných bez soudu ještě z doby před rokem 1641. V roce 1655 byl Paradis uváděn jako rada dvorského a komorního soudu Českého království, hejtman Nového Města pražského a kraje Kouřimského. Že Martin Paradis postavil kostel a také věž asi mezi lety 1657 a 1660, se dá usuzovat z pozdějších nálezů v báni věže, kde byla uložena jedna mince z roku 1590, vydaná v Rize za Zikmunda III. (1587-1632), snad ještě památka na Rožmberky či Malovce, možné předchozí stavitele věže. Další z roku 1624 byla asi připomínkou prvního Paradise - Jindřicha. A krejcar asi z roku 1660, ražený od 1657, datoval poslední přestavbu. Domečka z neznámého důvodu usoudil, že byl kostel přestavěn v roce 1668 a byly použity původní zachovalé gotické opěrné pilíře a zdivo věže o sobě stojící. Martin Paradis zemřel roku 1668 a Černovice zdědil syn Jan Jindřich Paradis, pán na Černovicích a Hořicích, který však záhy zemřel v květnu 1671. Matka Johanka Kateřina Paradisová syna přežila, černovické panství zdědila, ale zemřela už za rok: 13. května 1672. Pochována byla ona i syn v kostele v Černovicích, z čehož se dá usoudit, že v něm rodinnou hrobku připravil i pro sebe Martin Jindřich. Nebýt dalších okolností, skončila by těmito úmrtími v rozmezí pěti let půlstoletá éra Paradisů v Černovicích. Literatura: Občasník - 278-2008 Jiří Turek Bílek, Tomáš. V. 1882 a 1883.: Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618, Muzeum král. Českého. Praha Denis, A. 1931: Čechy po Bílé hoře I./I., Šolc a Šimáček v Praze. Domečka, L. 1931: Město Černovice do roku 1641, in Časopis společností přátel starožitností 1931, zvláštní otisk Státní tiskárny Praha 1931 Fišer K. V. 1912: O minulosti Černovic a okolí. Ve prospěch černovického muzea učitelka Justina Jandová, MK
Král, V. z Dobré Vody, 1901: Heraldika. Pěnka, F. 1932: O mém rodišti, vázaný rukopis na MÚ. Schäferová, M. 1948: Černovický sborník. Sdružení rodáků a přátel města Černovic v Praze. Teplý, F. 1920: Švédové na Hradecku, in Časopis společnosti přátel starožitností českých v Praze. Tištěno 1922. Malírny skla v Kamenici nad Lipou U Hubrtů v přízemí smíšený obchod, v patře potom malírna skla Jaroslava Hubrta, který byl sám malířem skla.malírna zanikla, když její majitel zahynul po automobilové havárii v roce 1930. U Sedláka v Kamenici za Kubátovou vilou bývala malírna skla Jaroslava Sedláka, ten ji ve 30 letech zrušil a přešel na Teplicko. Malírna v Metánově U Šmola Šmol zastavil činnost svojí malírny v roce 1945 a odešel na sever odkud se později vrátil a založil malírnu spolu s panem Laňkou a panem Klouzalem.Byla známá jako komunál. Brusírny skla v Kamenici nad Lipou Houdek měl svoji brusírnu skla v roce 1923 asi 1-2 roky na předměstí nedaleko kovárny. Marek měl svoji brusírnu ve mlýně pod Kalichem u Rutha. Jaroslav Marek pocházel z Janštejna, po roce 1918 koupil starý mlýn ve Věži a přestavěl ho na brusírnu. Na mlýně pod Kalichem byly dvě vodní kola jedno sloužilo ke mletí druhé bylo určeno pro brusírnu. Laňka měl svoji brusírnu v baráku postaveném proti huti. Dole byla brusírna tu zastavil v roce 1937 a v patře byla malírna sepsal Petr Valeš (podle vypravování pana Ježka z Bohdalína) Zajímavosti z kraje aneb lidé vypravují VI. Zajímavosti o bezedné studni na Koblížku Dnes ji již nikdo nemůže spatřit neboť skutečně je zasypána a navíc přes ní vede nová lesní silnička. V poslední době byla vždy po okraj plná vody. Jen občas bylo vidět její roubení které bylo velmi zvláštní. Dřeva nevedli po obvodu jak se to běžně dělává ale byla postavena a roubena na výšku. Zřejmě zadní svlaky držely celou konstrukci pohromadě. O to více je zde předpoklad, že se díky nezměrné hloubce a zvláštnímu roubení mohlo jednat skutečně o důlní šachtu. Zajímavé pomístné názvy v okolí Vítovského rybníka. Vítovský rybník leží mezi Těmicemi, Drahoňovem a Babínem nevede kolem něho silnice a tak je trochu stranou. Podle vypravování zde měl být kousek od soutoku s řekou Kamenicí mlýn, který strhla povodeň. Občasník - 279-2008
Dále když si stoupneme na hráz, čelem k rybníku tak se lesu po pravé straně říká,, Štamfel,, tak se říkalo maznicím. Dá se proto usuzovat, že se zde mohla nacházet kolomazní pec. Jiným vysvětlením je, že se zde nachází dodnes drobné močály a mazlavé bahno je důsledkem podivného názvu. Dle vyprávění pana Bohuslava Kocoura z Pravíkova napsal Petr Valeš Pohlednice, obrazy a fotografie města - výzva redakce ke spolupráci - Záměrem redakce je zachycení mizící staré zástavby v Kamenici nad Lipou, ať již na pohlednicích, obrazech nebo fotografiích. Poté, co se nepodařilo zachránit fotografický archiv pana Kučery, který fotografoval město desítky let, rozhodli jsme se vyzvat veřejnost k poskytnutí výše uvedených předmětů (budou vám po naskenování vráceny) a umožnit jejich uložení na CD v digitální podobě. Obrazy mohou být po vzájemné ústní dohodě nafoceny. Informaci poskytne pan Petr Valeš. Věříme, že se nám tento virtuální archiv města a nejbližšího okolí podaří s vaší spoluprací sestavit, protože by bylo ke škodě věci, aby vaše staré záběry města, byť i nedokonalé, skončily díky kulturnosti pozůstalých v popelnicích nebo ve sběrně surovin, jak se to doposud v Kamenici stále stává. Chudá fara ve Včelničce na historické pohlednici (výřez) HISTORIE archeologie etnografie geografie heraldika vexilologie sfragistika Veřejně neprodejné. Vnitřní tiskovina dobrovolného občanského sdružení Společnost pro historii a turistické krásno v městě Kamenici nad Lipou Redakce: Petr Valeš, Jírova 610, 394 70 Kamenice nad Lipou Štěpán Kučera, Za Kulturním domem 637, 394 70 Kamenice nad Lipou Příspěvky pro bulletin nejsou honorovány, text neprochází jazykovou úpravou. http://home.tiscali.cz/kamenicenadlipou http://zamekkamenicenadlipou.wz.cz http://pohlednicekamenicenadlipou.wz.cz http://kamenicenadlipou.wz.cz vales.v.petr@seznam.cz kuceras@razdva.cz vydáno v červenci 2008 Občasník - 280-2008