ZÁMEK MORAVSKÝ KRUMLOV

ZÁMEK MORAVSKÝ KRUMLOV Stavebně historický průzkum 1993-1994 digitální aktualizace z r. 2004 1

ZÁMEK MORAVSKÝ KRUMLOV stavebně historický průzkum z let 1993 a 1994 1. i 2. etapa digitální aktualizace 2004 TEXT, FOTOINVENTÁŘ, OBRAZOVÉ PŘÍLOHY, PLÁNY Vedoucí elaborátu: PhDr. Jan O. E l i á š Napsal, zpracoval a fotografoval: PhDr. Jan O. E l i á š Spolupráce: PhDr. Bohumil Smutný (autor Přehledu dějin zámku) Ing.arch. Marta Balážiková Marie Mezlíková PhDr. Jan ELIÁŠ (text, foto souč. stavu, grafické vyhodnocení), 1993-2004 V této webové prezentaci publikované dílo zůstáva duševním majetekem autorů a je chráněno jako každé jiné věřejně tiskem publikované originální dílo autorským zákonem. Celek ani části díla nesmějí být šířeny nebo publikačně použity bez písemného souhlasu autora. Odkazy k obsahu díla musí být řádně označeny náležitou citací. 2

OBSAH Úvod... 4 PŘEHLED DĚJIN ZÁMKU... 5 Prameny... 18 Mapy a plány... 19 Ikonografie... 20 Literatura... 21 ARCHITEKTONICKÝ ROZBOR...22 Situace, dispozice... 23 Okolí zámku... 25 Dvůr předzámčí... 25 Vnitřní (arkádový) dvůr... 31 Zahrada zámku - park... 32 Průčelí... 34 Vnější průčelí... 34 Dvorní průčelí hlavní budovy zámku...53 Interiéry... 58 Hlavní budova zámku s připojenými objekty...58 Přízemí... 66 1. patro... 81 STAVEBNÍ HISTORIE... 95 Upřesnění stavební historie zámeckého souboru na základě podpovrchových nálezů...104 Obrazové přílohy stavební historie...110 PLÁNY STAVEBNĚ HISTORICKÉHO VÝVOJE... 129 ZHODNOCENÍ... 136 Pozn.: Ve webové prezentaci jsou vynechány architektonický rozbor a popis interiérů horních podlaží zámku, seznamy hodnotných detailů i závad a doporučení pro rekonstrukci objektu. S výjimkou závěrů pro stavební historii je rovněž vynechána dokumentární stať Sondy do omítek, provázená lokalizací všech sond na plánech jednotlivých podlaží budovy. 3

Úvod Předkládám soubor s výjimkou strojopisu a PC tisku namnoze zatím nepublikovaných informací o stavebně historickém vývoji i památkově architektonických hodnotách zámku. Vychází z poznání stavu zámeckého souboru v letech 1993-1994. Obsahuje digitalizovanou aktualizaci elaborátu Stavebně historický průzkum zámku Moravský Krumlov, (I. a II. etapa, autor J.O.Eliáš, vč. rešerše k dějinám zámku éd B. Smutného, Brno 1993-4) s vtělením dalších doplněním hodnotících statí i s nezbytným přepracováním reprodukcí historických obrazových a plánových dokumentů, grafického vyhodnocení i fotodokumentace. Vzniklo tím vyhotovení, jež odpovídá současným požadavkům orgánů Státní památkové péče a prezentačním standardům vůbec. poznatků a Aktualizovaný elaborát respektuje metodiku standardního stavebně historického průzkumu, kterou v l. 1997-2001 doporučil Státní ústav památkové péče v Praze (Zprávy pam. péče 1997, 2001, přílohy).... Jde o metodiku univerzální, jež se v míře podrobnosti zpracování přizpůsobuje hodnotovému obrazu zkoumané architektury. Dlužno nicméně upozornit na jednu formální odlišnost. Totiž že v zájmu lepší barevné čitelnosti byla v plánech architektonického vyhodnocení elaborátu použita škála odvozená z modré barvy, místo poněkud splývajících tónů barvy hnědé. V přiložené legendě je tato odchylka vyznačena. Po obsahové stránce elaborát a závěry podrobného povrchového SHP z r. 1993 byly doplněny stavebně historickým vyhodnocením zjišťovací archeologické sondáže, provedené v druhé polovině roku 1993 v prostoru předzámčí a v prostoru na straně zámeckého parku. Toto předběžné stavebně historické vyhodnocení by nebylo proveditelné bez konzultace s vedoucí archeologického průzkumu PhDr. Himmelovou, jíž na tomto místě děkuji za podnětná sdělení. Současně připomínám, že stavebně historické vyhodnocení nenahrazuje závěrečnou zprávu o provedeném archeologickém průzkumu, která měla být teprve zpracována. Elaborát a závěry podrobného povrchového SHP byly dále doplněny o analýzu a stavebně historické vyhodnocení sond, uskutečněných v zámeckém souboru podle zadání tehdejšího projektanta rekonstrukce během pokročilého roku 1993 a v roce 1994 při destruktivních průzkumech stavebně technického a statického rázu - kopané sondy, sondy do omítek, sondy do podlah. Jen ve velmi omezeně a v minimálním rozsahu byla tato namnoze brutální sondáž šetrně doplněna ověřovacími sondami, provedenými pro stavebně historické poznání samotné. Kopané sondy a sondy do podlah jsou průběžně popsány i hodnoceny v textu architektonického rozboru objektu. Průvodní fotodokumentace stávajícího stavu zámeckého souboru a jeho detailů je vesměs dílem zhotovitele elaborátu. Pokud není uvedeno jinak, černobílé snímky pocházejí z první poloviny roku 1993, barevné snímky pak z druhé poloviny r. 1993 a z r. 1994. Upřesnění stavebně historického vývoje zámku na základě vyhodnocení podpovrchových průzkumů bylo náležitě promítnuto do plánů stavebně historického vývoje zámku.... Dlužno připomenout, že ve stati Upřesnění stavební historie zámeckého souboru se kromě podpovrchové sondáže bere v úvahu i archívní plánová a dobová fotografická dokumentace, která v době zpracovávání povrchového SHP nebyla na místě uložení nebo jinak k dispozici (mj. z důvodů rekonstrukce Moravského zemského archívu). Většina této historické dokumentace je nyní přehledně reprodukována v obrazových přílohách elaborátu. J.E. 4

PŘEHLED DĚJIN ZÁMKU (Rešerše k dějinám zámku od B. Smutného) Počátky (C) Moravského Krumlova J se kladou A do souvislosti N se E L I Á Š zánikem rokytenského hradu, který měl koncem 12. století zaniknout, aby jeho funkci v povodí říčky Rokytné převzal Moravský Krumlov (L. Hosák, Příspěvek k počátkům poddanských měst, VVM XVI, 1961-1964, s. 33). V zákrutu řeky Rokytné na ostrohu obtékaném ze tří stran pak vznikl ve čtyřicátých letech 13. století hrad a město Moravský Krumlov, přičemž hrad byl postaven na nejužším místě zákrutu a bránil ve vstupu do města od západu. Hrad se poprvé připomíná v r. 1289, když na něm Hera1t z Obřan, syn Bočkův datoval 4. listopadu listinu, kterou obdaroval ždárský klášter (CDM V, Suppl. 91). Tato listina z r. 1289 hovoří nejen o Heraltovi z Obřan, ale též o Vojslavovi, purkrabím na krumlovském hradě. Vznik města Moravského Krumlova souvisí s hradem a instituce dědičného rychtáře i pravidelný půdorys města svědčí o založení na zeleném drnu a ne o pozvolném přerůstání starší vesnice ve město (L. Hosák, c. d., 34). Rod z Obřan vymřel r. 1313 Smilem z Obřan (L. Hosák, c. d., 35) a krumlovské zboží přešlo mezi roky 1313 až 1315 jako královský dar na Jindřicha z Lipé, kterého král Jan Lucemburský obdaroval za prokázané služby, s jejichž pomocí se stal českým králem (Tamtéž, 37). Jindřich I. z Lipé, zvaný též Železný (1312-1337) byl významnou postavou českých dějin v 1. polovině 14. století. Po skončení bojů o královský trůn se však stal nepohodlným i mladému králi Janovi a ten jej nechal v říjnu 1315 uvěznit na hradě Týřově. Pokud chtěli Ronovci (rod z Lipé) vyprostit svého předáka z vězení, byli nuceni r. 1316 dát králi jako rukojmí několik členů svého rodu a zároveň vydat dočasně i některé své hrady, které vlastnili nebo drželi v zástavě, což byly na Moravě Krumlov a Vranov nad Dyjí. Když pak Jindřich z Lipé získal zpět královu přízeň v r. 1318, stal se moravským zemským hejtmanem a zastával,jako první úřad nejvyššího maršálka v Království českém, který pak byl v jeho rodu dědičný (Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I, Jižní Morava, Praha 1981, s. 162). Ke krumlovskému zboží přikoupil Jindřich z Lipé r. 1321 od kapituly vyšehradské ještě zboží v Olbramovicích a vsi Lesonice, Želechovice a Bohutice (CDM VI, 181). Při dělení lipských statků podle dílčí cedule z 13. ledna 1346 obdržel město Moravský Krumlov s hradem, který se zde poprvé výslovně jmenuje a ve kterém se připomíná i hradní kaple, podle závěti Pertolta I. z Lipé (1329-1347) Čeněk z Lipé (1316-1363) (CDM VII,633). Posledním příslušníkem rodu z Lipé, který držel ve 14. století Moravský Krumlov, byl Jindřich II. z Lipé (1337-1404), jenž zapsal r. 1365 své manželce Ofce věno na městečku Dost a Vitonicích, ale r. 1369 prodal za 8000 hřiven stříbra Moravský Krumlov (hrad a město Krumlov, Rakšice a Lesonice) svému příbuznému (snad strýci) Janu z Kravař a jeho synovcům Vokovi, Benešovi, Drslavovi a Lackovi (ZDB IV, 266; V, 249; CDM X, 77). Jako náhradu si Jindřich z Lipé koupil v r. 1379 od Drslava ze Šelmberka nedaleký hrad Templštejn (Hrady..,164). 5

Páni z Kravař, z nichž Jan III. (+1400) držel r. 1399 k Moravskému Krumlovu i Rakšice, Petrovice a Knínice a jeho syn Beneš VI. (+1423), uváděný k r. 1419 jako majitel Krumlova (ZDB VIII, 223), přebudovali krumlovský hrad v honosné sídlo. Byla postavena velká hranolová věž, rozšířen hradní palác a celý hrad zpevněn nejen předhradím, ale i vodními příkopy na západě a východě (Hrady..., 1641). V době husitských válek se zpočátku pokoušeli Beneš z Kravař a jeho nástupce Jan VI. Jičínský z Kravař o politické manévrování mezi husity a králem Zikmundem a jeho zetěm Albrechtem Rakouským, avšak město a hrad obsadili husité a vložili sem svou posádku, čímž získali na Moravě významný opěrný bod k výpravám do Rakous a Uher. V r. 1425 zde byl pohřben husitský hejtman Bohuslav ze Švamberka, zraněný u Retzu, a ještě v r. 1429 je zde uváděna husitská posádka (L. Hosák, Historický místopis země Moravskoslezské, Praha 1938, s. 113). Husitské období v dějinách města sice znamenalo zánik zdejšího kláštera augustiniánů u sv. Bartoloměje, založeného Čeňkem z Lipé na základě papežekého povolení z 22. února 1354 (CDM VIII, 259) a osazeného z kláštera sv. Tomáše v Brně, a také komendy řádu německých rytířů, připomínané již r. 1294, kteří zde drželi i faru (CDM V, 511), avšak mělo význam pro počeštění města, jehož většina měštanů byla ještě počátkem 15. století německá (CDM XIII, 414). Také pozdější majitel Moravského Krumlova Pertolt III. z Lipé (1406-1449) stál na straně husitů. Když pak r. 1434 krumlovská větev pánů z Kravař vymřela, zdědil krumlovské zboží Jan z Cimburka, jenž je prodal pánům z Lipé, kteří se tak po sedmdesáti letech vrátili zpět na Moravský Krumlov, jak potvrzuje zápis tohoto prodeje do zemských desek v r. 1447, kdy byly zapsány Pertoltovi a Jindřichovi z Lipé hrad a město Moravský Krumlov, Rakšice, Petrovice, Lesonice, díl Kubčic, Číčovic (jinak Šakvic), díl Přítluk, Mikulčice, Zaječí, Pavlovice, díl Dolních Dubňan a patronát v Číčovicích (ZDB XII, 775). Ke skutečnému postoupení tohoto majetku však muselo dojít nejméně o jedno desetiletí dříve, neboť v r. 1347 Pertolt s Jindřichem potvrdili městu Moravskému Krumlovu privilegium na vařeni piva a vinný šenk (L. Hosák, Historický..., 113). Pertolt IV. z Lipé (+1482) zapsal pak r. 1447 na Hostěradicích věno své manželce Elišce z Cimburka (ZDB XII, 792). V období druhé vlády rodu z Lipé na Moravském Krumlově, která trvala nepřetržitě až do pobělohorských konfiskací, došlo k mohutné přestavbě hradu, jejímž výsledkem byl renesanční zámek. Za Jindřicha IV. (VIII.) z Lipé (1415-1469) připadly ke krumlovskému zboží Ivančice, do té doby královské město, jež dostala věnem od svého otce krále Jiřího z Poděbrad jeho nejmladší dcera a manželka Jindřichova Barbora (Hrady..., 164). Na prosbu Jindřicha z Lipé dal r. 1458 král Jiří za své návštěvy městu Moravskému Krumlovu dva výroční jarmarky. Za války s Matyášem Korvínem však Jindřich z Lipé zradil krále Jiřího, když v r. 1469 na Moravském Krumlově zajal jeho syna Viktorina a vydal jej Matyášovi (V. Haňák, Moravskokrumlovský okres, Vlastivěda moravská, Brno 1913, s. 89). Později seděl r. 1480 na Moravském Krumlově Jindřichův syn Pertolt IV. z Lipé, jehož manželkou byla Kateřina z Kravař. Ten byl nucen z finančních důvodů prodat část panství Vilémovi z Pernštejna. Tento Pernštejn se také stal po Pertoltově smrti poručníkem nezletilého Pertoltova syna Jindřicha V. (IX.) z Lipé (+1513). Jindřich pak dostal do zástavy i pernštejnskou část krumlovského panství a vzal si též dceru Viléma z Pernštejna Bohunku v r. 1500. Přestavba středověkého hradu na pohodlné zámecké sídlo měla začít již v letech 1512 až 1513 ještě za Jindřicha, ale již v listině z r. 1500, kterou Jindřich z Lipé daroval městu 6

Moravskému Krumlovu kamenolom, je pamatováno na budoucí stavební činnost, když si vymínil, že nynější i budoucí páni budou moci z té skály lámat kámen (V. Haňák, c. d., 90). Ve stavbě bylo pokračováno za Jindřichova nástupce Jana III. z Lipé (1512-1541). Na žádost Jana z Lipé udělil král Ferdinand městu Moravskému Krumlovu r. 1540 právo pečetit červeným voskem (L. Hosák, Historický..., 114). Těžce nemocného Jana III. z Lipé, jenž v letech 1535 až 1537 zastával úřad nejvyššího zemského komořího na Moravě a měl vrchní dohled nad zemskými deskami v Brně a Olomouci, přijel v dubnu r. 1537 léčit na Moravský Krumlov věhlasný lékař Paracelsus, profesor lékařství na univerzitě v Basileji, vlastním jménem Philipus Aureolus Theophrastus Bombastus z Hohenheimu (1493-1541), jenž je znám z dějin lékařství jako jeden ze zakladatelů lékařské chemie. Přijel sem patrně na popud Václava ze Žerotína a na Napajedlích, kterého s rodinou též léčil. Podle Paracelsovy diagnózy trpěl Jan z Lipé několika chorobami a po podání léků se skutečně pozdravil, protože zemřel až v r. 1541. Parecelsův pobyt v Moravském Krumlově, kde mu byla k bydlení vyhrazena zámecká věž, však neskončil úspěšně, když byl poznamenán dvěma výraznými nezdary. Především to byla chybná léčba vady oka syna Jana z Lipé Pertolta V. z Lipé (1541-1575), po kterém Pertolt na toto oko oslepl. Ještě horší výsledek se dostavil u Jany z Pernštejna, mladé a bezdětné manželky Jana III. ze Žerotína na Strážnici, nejvyššího komořího moravského, k níž byl v září 1537 Paracelsus povolán a která po požití jeho tinktury a po epileptických záchvatech zemřela. Paracelsus po této nešťastné příhodě patrně ze strachu z trestu se rychle vrátil na Moravský Krumlov, sbalil zde své věci a odjel do Bratislavy, kde byl přivítán 29. září 1537. Odtud se odebral do Vídně ke dvoru Ferdinanda I. Spisy, které zanechal na Moravském Krumlově, byly na králův rozkaz za ním dopraveny do Vídně. Za svého krumlovského pobytu pokračoval věhlasný lékař ve své spisovatelské a vědecké činnosti, měl zde dopsat III. díl svého díla Grosse Wundarznei a dále dokončit I. díl svého nejhlubšího díla Astronomia magna oder Philosophia Sagax (V. Zapletal, Paracelsus a Moravský Krumlov r. 1537, Znojmo 1966, s. 4-12). Jan III. z Lipé byl v náboženských záležitostech tolerantní, neboť přijal také do vesnic svého krumlovského panství (Trstěnice, Běhařovice, Tavíkovice, Mackovice) skupiny novokřtěnců. V r. 1537 hostilo krumlovské panské sídlo další královskou návštěvu, když sem zavítala královna Anna, manželka Ferdinanda I. (Hrady..., 164). Synové Jana III. z Lipé Pertolt V., Vilém I. (1531-1556) a Čeněk V. (1541-1589) společně dali r. 1544 městu Moravskému Krumlovu odúmrť; v r. 1568 si rozdělili statky tak, že Moravský Krumlov dostal Pertolt V., jehož manželkou byla Zuzana Černohorská z Boskovic (L. Hosák, Historický..., 114). Pertolt byl v letech 1541-1555 nejvyšším maršálkem Království českého a stál v r. 1547 na straně krále Ferdinanda I. při odboji českých stavů (V. Haňák, c. d., 90). V červenci r. 1571 navštívil Pertolta z Lipé na Moravském Krumlově další významný lékař 16. století Jan Crato z Kraftheimu, příznivec jednoty bratrské a osobní lékař císaře Maxmiliána II., s nímž se seznámil na Pražském hradě (V. Zapletal, c. d., 14). Hlavní práce na přestavbě moravskokrumlovského hradu v renesanční zámek měly proběhnout v letech 1550 až 1562 za panování Pertolta V. (A. Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlicher Beziehung, Band 3, Vídeň 1904, s. 739 až 743). Do údobí jeho vlády také spadá budování arkád v nádvoří, opatřených letopočtem 1562 (M. Stehlík, c. d.). Řada dalších autorů (Z. Wirth, B. Šamánková, V. Mencl a J. Krčálová) 7

datuji stavbu různě v rozmezí 1560 a~ 1568. Jasno do této záležitosti poněkud vneslo objevení náhrobku italského architekta Leonarda Gara de Bisono v krumlovském farním kostele v r. 1950. Jedná se o náhrobek s vytesanou podobiznou italského stavitele, kde ve spodní části v kartuši je nápis: ANO DOMINI M. D. LXXIII MENSE DECEMBRI XXVI DlE OBIIT MAGISTER LEONARDVS GARVS DEBISONO IPSO TEM PORE IN ARCE CROMAVI ET IN MVLTIS LOCIS MORAVIA EDIFICIE EDIFICANS ET IN HOC TEMPLO EST SEPVLTVS ETATVS SVE ANI XLVI QVIVS ANIMA DEO VIVAT Oznamuje se zde tedy, že Leonardus Garo zemřel v Moravském Krumlově dne 26. prosince 1574 ve věku 46 let. Pocházel ze stavitelské rodiny ze severní Itálie z vesnice Bisono u Luganského jezera, jejíž další členové také působili na Moravě, např. Francesco Garo je autorem věže kostela sv. Vavřince a Nového zámku v Dačicich. Objevením náhrobní desky Leonarda Gara de Bisono byl získán závažný pramen k datování renesanční přestavby, neboť sděleni náhrobku Ipso tempore in arce Cromavi...edificans je možno vyložit jako právě v tu dobu, takže do r. 1574 je možno posunout dostavbu moravskokrumlovského zámku (I. Žlůva, Otázka renesančního stavitele moravskokrumlovského zámku, VVM XL, 1988, s. 203-207). Otázkou je, zda Leonardo Garo byl autorem celé renesanční přestavby zámku. Pochybnosti o jednom autorství vycházejí ze změny v projektu malého schodištového dvora, neboť původní záměr asi sledoval vytvoření arkádového ochozu a nikoliv širokého, pohodlného schodiště, jak je známo dodnes (Tamtéž, 206). S přihlédnutím k době dostavby zámku a k velmi pokročile řešenému rytířskému sálu, současně se zdařilým vyřešením malého schodištového dvora změnou projektu starší renesanční fáze, se Leonardo Garo jeví I. Žlůvovi jako nejpravděpodobnější stavitel této části zámku. Cípy arkád prvního patra vyplňují obdélníková pole s reliéfním ornamentálním dekorem a letopočtem ANNO DOMINI MDLXII, umístěným nad vjezdem do zámeckého parku. Cvikly arkád ve druhém patře zdobí kartuše se znaky pánů z Boskovic, Kunštátu, Pernštejna, Kravař, Šternberka, Lipé, Cimburka a Žerotína. Léty 1592 až 1593 jsou datovány stáje uzavírající nyní předzámčí na severu, jež byly stavěny jako jednopatrová budova na obdélníkovém půdorysu. V 1. poschodí jsou místnosti zaklenuty klenbami opatřenými hřebínky a vpadlými výplněmi srdcovitých tvarů. V přízemí vede do stájí pozdně renesanční kamenný portál v nadpraží s beraní hlavou a českým nápisem: LETHA PANE 1592 ZACZATA GEST TATO MASSTALA TITO WRATA ZACZASU UROZENIHO PANA PANA Z LIPPHO ANA KR/UMLOWE NEIWISSHO MARSSALKA KRALOWSTWI CZESKEHO GE HO MLOSTI CZISARZE RZIMSKE HO MUNSSENKA A DOKONANA GE ST LETHA PANE 1593 NANAKLAD PANE WEISS GMENOWANIHO Stavbou stájí se na krumlovském zámku v podstatě uzavřela bohatá renesanční činnost (M. Stehlík, c. d.). Reliefní výzdoba zámeckých arkád na pilířích a na kartuších sleduje střídání toskánského, jónského a korintského slohu podle jednotlivých 8

podlaží podobně jako je tomu na zámku v Račicích. Zcela ojedinělý je u nás nástup do prvního patra zvláštním schodištěm arkádovým dvorem, přístupným ze severozápadu hlavním nádvořím. Tyto zvláštnosti souvisejí s janovskou palácovou architekturou, kterou měl majitel zámku poznat na své návštěvě v Janově r. 1551. S rytířským sálem sousedí zámecká kaple, která byla asi stavěna jako posledni součást celkového komplexu zámku. (Hrady..., 164). Vzpomenutou výstavbou stájí v letech 1592 až 1593, k čemuž bylo použito stavebního materiálu ze zbořeného augustiniánského kláštera ve městě, dokončil Jan IV. z Lipé (1576-1598) výstavbu zámku (Tamtéž), avšak zároveň to znamenalo zatížení statku dluhem 200 000 zl. Páni (C) z Lipé drželi ve 2. polovině J 16. A století na Moravském N E L I Á Š Krumlově ochrannou ruku nad nekatolíky. Manželka Pertolta V. byla bratrského vyznání a Čeněk V. z Lipé, nejvyšší maršálek český, ochraňoval bratrské školy v Ivančicích a ve Velkém Meziříčí. Později převládli ve městě luteráni a byl zde také bratrský sbor. V r. 1571 zemřel v Moravském Krumlově bratrský biskup a učenec Jan Blahoslav, pohřbený v Ivančicích. Syn Jana z Lipé Pertolt Bohobud (1590-1643) záhy osiřel a byl po otcově smrti vychováván svými šlechtickými poručníky. Z politických dějin Moravy je známá bojovná a posléze vítězná snaha katolické strany v zemi zbavit Karla staršího ze Žerotína poručnictví bohatého potomka význačného šlechtického rodu a získat jej pro katolickou víru. Když se Pertolt Bohobud z Lipé ujal v r. 1604 správy svého krumlovského panství, žil tak nákladně, že je dále zadlužil. Z finančních potíží si chtěl pomoci útiskem poddaných. V Moravském Krumlově choval na 50 ušlechtilých arabských a tureckých koní a exotická zvířata, měl zde krytou jízdárnu a velkou oboru k lovu, v níž chtěl pro krále Fridricha Falckého za jeho návštěvy na Moravském Krumlově v únoru 1620 uspořádat štvanici na medvěda, buvola a vlky (Tamtéž). Po vypuknutí stavovského povstání proti Ferdinandu II., se v odboji moravské šlechty Pertolt Bohobud účinně podílel zejména jako moravský direktor. Byl za to po bitvě na Bílé hoře odsouzen ke ztrátě hrdla a pravé ruky, k odnětí dědičného rodového úřadu nejvyššího maršálka Království českého a všech statků. Tělesné tresty mu sice císař na přímluvu dánského krále po určité době prominul, když na kolenou poprosil za odpuštěni, ale všechny statky mu zůstaly konfiskovány, takže Pertolt Bohobud odešel do emigrace do Slezska a skonal v nuzných poměrech v r. 1643 v uherské Skalici. Jeho synem Čeňkem VI. Hovorou, jenž žil na statku ve Slezsku, rod pánů z Lipé r. 1682 vymřel (V. Zapletal, c. d., 15-16). Rozsáhlé a hodnotné panství Moravský Krumlov, konfiskované Pertoltu Bohobudu z Lipé, postoupil císař Ferdinand II. r. 1624 Gundakaru z Lichtenštejna (1580-1658) z valtické větve tohoto rodu, spolu s panstvími pánů z Kunovic Uherským Ostrohem, Kunovicemi, Loukou a Hlukem za 600 000 zl. Převod panství byl zapsán do zemských desek v r. 1625, kdy se uvádí jako součást panství zámek v Moravském Krumlově, pustý zámek Templštejn, tvrz Hrubšice, tvrz Alexovice, tvrz Těšetice, města Moravský Krumlov a Ivančice, městečka Hostěradice, Rouchovany a Prosiměřice, jakož i řada vesnic tohoto panství (V. Haňák, c. d., 94-97). Gundakar z Lichtenštejna je sice méně znám než jeho starší bratři Karel a Maxmilián, byl však také významnou osobností svého rodu. Stejně jako jeho dva sourozenci v mládí konvertoval od luteránství ke katolictví a podobně jako jeho bratři patřil i on v době českého a rakouského stavovského povstání, jakož i za třicetileté války, k předním oporám císaře Ferdinanda Il. Na rozdíl od Karla a Maxmiliána neměl před 9

Bílou horou moravský inkolát, byl ženat s německou říšskou hraběnkou původem z Východního Frízska. Byl císařským komořím, tajným radou a nejvyšším hofmistrem a v r. 1623 povýšen dědičně do stavu říšských knížat, podobně jako Karel založil rodinný fideikomis. Podle zakladatelovy osoby se tato majetkoprávní instituce nazývala lichtenštejnským Gundakarovým fideikomisem, jejím sídlem a podstatou bylo moravskokrumlovské panství se středem ve stejnojmenném městě. Gundakar chtěl jak městu, tak panství dodat vnitřního významu a váhy i zevnějšího lesku, docílil, že panství bylo povýšeno na knížectví Lichtenštejn podle sídelního města, na něž byl Moravský Krumlov přejmenován. Proti změně názvu i právu exteritoriality, jehož chtěl Gundakar pro své knížectví dosáhnout, se naštěstí postavili moravští stavové. Název se nevžil a město zůstalo Moravským Krumlovem a knížectví panstvím, byť většího významu a rozsahu. V r. 1643 prodal císař Gundakarovi za 48 000 zl. také panství Olbramovice, konfiskované Zdeňku z Hodic. Gundakar z Lichtenštejna pak založil v r. 1641 v Moravském Krumlově na místě pustého augustiniánského kláštera piaristickou kolej se školou a v r. 1644 udělil městu nový znak, když do dosavadního byl připojen lichtenštejnský erb. Gundakar, který se stal zakladatelem tzv. malého majorátu, na rozdíl od velkého majorátu jeho bratra Karla, odkázal svůj majetek synovi z prvního manželství Hartmanovi z Lichtenštejna (1613-1686). Ten se ale usadil na zámku Wilfersdorf v.rakousku, kdežto na Moravském Krumlově sídlil od r. 1647 jeho nevlastní bratr z otcova druhého manželství Ferdinand Jan (1622 až 1666). Jmenovaný se stal spolumajitelem nebo alespoň správcem krumlovského panství a majitelem statku Olbramovice ještě za života otcova. V r. 1648 potvrdil městu privilegia a rozšířil práva odúmrtě. Gundakar spolu se svými syny založil v Moravském Krumlově po dlouhých průtazích r. 1657 také klášter pavlínů (F 155, Vs Moravský Krumlov, inventář AF V. Kyasové, J. Obršlíka, J. Špačkové a V. Špačkové, Brno 1970, s. 4-6). Ferdinand Jan z Lichtenštejna zemřel v r. 1666 a moravskokrumlovské panství získal znovu jeho starší bratr Hartman, za nějž r. 1670 udělil císař Leopold I. městu Moravskému Krumlovu dva jarmarky a dobytčí trh. Za třicetileté války byl krumlovský zámek poškozen švédským vpádem v r. 1645, takže musel být několikráte opravován. O škodách na zámku vypovídá zpráva úředníka, kterého poslal kníže Gundakar do Moravského Krumlova, aby zde zjistil škody způsobené Švédy na panství. Ten napsal, že zámek je zcela zkažen, je to však v lepším stavu než kdyby vyhořel. Nábytek spálen, okna a dveře rozštípány. Jen pokoj knížete zůstal čistý a celý, neboť se tam ubytoval velitel Švédů. Poškozena však byla střecha, takže bude muset být brzy opravena stejně jako dveře, neboť vlhké počasí by poškodilo v zimě zdivo zámku. V sále byli ustájeni koně, i klenutí v přízemí bylo znečištěno hnojem. V předpokoji (antecamera) knížete byla zřízena kuchyně, v pokoji knížete Hartmana byly vytrhány podlahy a hledány pistole, kterých tam mělo být údajně pro celý regiment. V pokoji knížecí slečny bydlel kazatel a křtil tam. Ve všech ostatních místnostech byl chován dobytek a koně (E. Sloschek, Geschichte der Stadt Mahrisch Kromau, Znojmo 1937, s. 68-69). V r. 1667 byla bleskem poškozena věž zámku a v r. 1690 vyhořelo město i se židovskou čtvrtí (L. Hosák, Historický..., 115). Lichtenštejnské úpravy zámeckého areálu směřovaly ve 2. polovině 17. století nejprve do předzámčí, kde byla zřízena kamenná kašna a celé prostranství pak vymezila a uzavřela ohradní zídka, prolomená čtyřmi branami výrazně 10

architektonicky členěnými (M. Stehlík, c. d.). Koncem 50. let 17. století pracoval na kamenických opravách zámku v Moravském Krumlově Georg Salue, kameník a měšťan z Moravského Krumlova, jenž písemně žádal r. 1658 Ferdinanda Jana knížete z Lichtenštejna o zaplacení vykonané práce pro zámek podle přiloženého seznamu, který se však nedochoval (MZA, F 177, inv. č. 614). Z r. 1688 je známa smlouva s Hansem Sylvestrem, zednickým mistrem a měšťanem ve Znojmě, jenž za panování Maxmiliána knížete z Lichtenštejna sjednal smlouvu na postavení oválného sálu, dvou galérií a salla terreny na kopečku v ozdobné zahradě zámku v Moravském Krumlově. Odměnou mu mělo být hotově vyplaceno 1000 zl. a naturálie v obilí, hrachu, sádle, soli a pivu (Tamtéž). Kníže Hartman z Lichtenštejna se dožil vysokého věku a zemřel v r. 1686. Měl celkem 24 dětí, z nichž dospělo jen 9 (z toho 4 synové). V rodu pokračovali 3 synové, avšak nejstarší Maxmilián Jakub Mořic (1641-1709) jen v jedné generaci, neboť ze tří manželství měl sice osm potomků, ale až na 3 dcery vesměs předčasně zemřeli. Další syn Hartmanův, Antonín Florián (1656-1721) měl sice 11 dětí, ale ani jeho větev neměla dlouhého trvání. V letech 1709 až 1721 držel Moravský Krumlov Antonín Florián kníže z Lichtenštejna a stal se vymřením hlavní tzv. karolinské větve hlavou rodu a soustředil na sebe většinu rodového majetku. Tím se ovšem také stalo, že Wilfersdorf a Moravský Krumlov přestaly být sídelními místy a že jejich význam po r. 1712, kdy zemřel pravnuk Karla knížete z Lichtenštejna Jan Adam Ondřej, do určité míry poklesl. Potomstvo celého lichtenštejnského rodu udržel poslední zbývající syn Hartmanův Filip Erasmus (1664-1704). Z jeho tří synů nejmladší Jan Antonín (1706-1724) zemřel neženat mlád, ze zbývajících starší Josef Václav Vavřinec (1696-1772) proslul jako velitel rakouského dělostřelectva ve válkách s Pruskem, mladší Emanuel (1700-1771) je pak předkem dodnes žijících Lichtenštejnů (MZA, F 177, Vs Moravský Krumlov, inventář AF, s. 6-7). Z pozůstalosti po zemřelém Antonínu Floriánovi knížeti z Lichtenštejna, v r. 1721 projednávané moravským královským tribunálem, se dochoval seznam předmětů v pokojích na zámku v Moravském Krumlově. Z místností jsou zde výslovně jmenovány jen stříbrnice, jídelna, kuchyň a ostatní kuchyňské místnosti (MZA, C 2, sign. L 40p/ 1). Moravský Krumlov v 18. století pak vystřídal celou řadu majitelů z rodu Lichtenštejnů. Od r. 1721 to byl syn Antonína Floriána Josef Jan Adam (1690-1732) a pak jeho syn a dědic z třetího manželství Jan Nepomuk Karel (1724-1748), další držitel Moravského Krumlova. Ten však zemřel mlád ve věku 24 let a jím vymřelo potomstvo Antonína Floriána po meči a rodový majetek přešel na syny Filipa Erasma, výše již uvedené bratry Josefa Václava Vavřince a Emanuela (MZA, F 177, Vs Moravský Krumlov, inventář AF, s. 7). Z pozůstalosti projednávané moravským královským tribunálem po Josefu Janu Adamovi knížeti z Lichtenštejna v r. 1734 se dochoval inventář zámku v Moravském Krumlově, kde jsou vyjmenovány na následující místnosti: zámecká kaple, zbrojnice, stříbrnice, jídelna, vévodský záchod s ložnicí, knížecí ložnice, knížecí předpokoj, vévodská ložnice, předpokoj (anticamera), knížecí předpokoj (Vorzimmer), druhý předpokoj, knížecí pokoj, knížecí záchod, pokoj služebnictva, dva pokoje princezny, dva dámské pokoje, hostinský pokoj, předsíň (in dem Vorhaus), malý pokoj, druhý hostinský pokoj, třetí, čtvrtý a pátý hostinský pokoj; v horním poschodí: předpokoj knížete Josefa (Vorzimmer), bývalá laboratoř, nyní hostinský pokoj, č. 15 hostinský pokoj, č. 14 šatna, pokoj kuchyňského písaře, předpokoj u soustružny (1), č. 12 hostinský pokoj, č. 11

11, 10 a 9 hostinské pokoje, č. 33 pokoj holiče, kancelář, pokoj kancelářských sluhů, č. 6 pokoj sekretáře, druhý pokoj. sekretáře, č. 5 pokoj posluhy, č. 34 pokoj kancelisty, druhý pokoj holiče, č. 2 pokoj pážat (1 Pagi Zimmer), soustružna (1 Drechslerey), zbrojnice, prostřední komora, dolní komora, kuchařův pokoj (MZA, C 2, sign. L 48/4). Z pozůstalosti, projednávané po Janu Nepomuku Karlovi knížeti z Lichtenštejna, se dochoval inventář z r. 1748, kde jsou na zámku v Moravském Krumlově vyjmenovány tyto místnosti: stříbrnice, jídelna, knížecí záchod, knížecí ložnice, knížecí předpokoj (anticamera), knížecí předpokoj (Vorzimmer), druhý předpokoj, pokoj kněžny, záchod kněžny, pokoj pokojských, princeznin pokoj, druhý dámský pokoj, hostinský pokoj, předsíň, malý pokoj, druhý hostinský pokoj, třetí, čtvrtý a pátý hostinský pokoj, v horním poschodí: pokoj č. 1 až 24 bez bližšího určení a označení, č. 25 soustružna (1 Drechslerey), č. 26 zbrojnice, č. 27 zámecká kaple (MZA, C 2, sign. L 78p). Bratři Josef Václav Vavřinec a Emanuel se v mládí museli soudit o dědictví po otci a o odkaz Jana Adama Ondřeje se svým strýcem Antonínem Floriánem. Nyní se stal Josef Václav Vavřinec hlavou celého rodu a držitelem fideikomisního jmění i většiny alodního jmění, včetně Moravského Krumlova. Nechtěl se však zříci břeclavského panství, na něž si zvykl v mládí, kdy bylo jeho hlavním majetkem a sídlem, protože tvořilo krásný majetkový celek se sousedními majorátními panstvími Valticemi, Lednicí a Rabensburgem. Proto se s bratrem Emanuelem dohodl tak, že mu postoupil rozsáhlejší panství Moravský Krumlov a ponechal si Břeclav s Lanžhotem. To byla významná změna ve struktuře lichtenštejnského pozemkového majetku. Jako datum konečného převodu fideikomisu sekundogenitury z Břeclavi na Moravský Krumlov se uvádí rok 1752, ale protože Josef Václav Vavřinec zemřel bez dědiců, přešel i jeho, tj. majorátní majetek na syny Emanuelovy. Starší František Josef Jan Adam (1726-1781) založil starší rodovou větev, primogenituru, kdežto mladší Karel Bor. Josef se stal původcem nové, dlouho trvající moravskokrumlovské sekundogenitury, která vymřela v r. 1908 (MZA, F 177, Vs Moravský Krumlov, inventář AF, s. 7-9). Inventář z pozůstalosti po smrti Emanuela knížete z Lichtenštejna v r. 1773 uvádí na zámku v Moravském Krumlově zámeckou kapli a pokoje č. 1 až 49, avšak bez bližšího označení (MZA, C 2, sign. L 100). Karel Bor. Josef (1730-1789),majitel Moravského Krumlova, je znám svou vojenskou kariérou od mládí, jednak přátelstvím své choti, princezny Eleonory z Oettingen-Spielbergu k císaři Josefu II. Na své cestě z Ruska v r. 1780 se císař Josef zastavil na zámku v Moravském Krumlově (Sloschek, c. d., 98). Karel Bor. Josef se zúčastnil mnoha tažení císařské armády a zemřel jako generál polní maršál v r. 1789 ve Vídni. K větším stavebním úpravám na zámku v Moravském Krumlově došlo v poslední čtvrtině 18. století za kněžny Eleonory, manželky generála Karla Bor. Josefa. Ale ani korekcí fasády v té době provedenou, se nedostalo průčelí zámku s výstupkem věže s hodinami, v r. 1772 snížené a opatřené štíty, působivějšího architektonického pojednání. Úprava zámku probíhala v letech 1773 až 1774 patrně podle návrhu lichtenštejnského architekta Cannevaleho. Při těchto úpravách asi vzalo za své mnoho kamenických článků z renesanční epochy zámku (MZA, F 177, inv. č. 3004 a 3005, účty za kamenickou práci). Těchto fragmentů bylo také použito při stavbách vznikajících v bezprostřední blízkosti zámeckého areálu (M. Stehlík, c. d).. Stav před r. 1773 dokumentují dva zachované nedatované plány zámku (MZA, F 177, inv. č. 2332, 12

pl. č. 265, 266/1 a plán Jana Kryštofa Fabicha z r. 1788 (Tamtéž, inv. č. 2331, pl. č. 264). Stavební proměny zasáhly v 18. století také stáje. Jejich renesanční fasáda byla změněna přidáním segmentových a do hrotu vypjatých nadokenních říms a úpravou představeného dvouramenného schodiště se silně vyloženou hlavní římsou. Při terénních změnách v nejbližším okolí zámku došlo v 18. století ke zrušení hradního příkopu, jeho zasypáním pak byla překlenuta cesta k pivovaru a umožněno spojení zámku s rozsáhlým anglickým parkem západně od zámku, který byl naposledy rozšiřován v r. 1910 a na nějž navazuje zámecký les na levém břehu řeky Rokytné a obora s kaštanovou alejí. Pozdně barokní (a raně klasicistní, pozn. JOE) úpravy se dotkly nejradikálněji vnitřních zámeckých prostor. V prvé řadě doznala změnu zámecká kaple, členěná dvojicemi sloupů a vyzdobená štukami. Úprava tohoto prostoru, podobně jako vybavení rytířského sálu, nebylo však dovedeno do konce podle plánu. Další stavební úpravy prováděné v krumlovském zámku na sklonku 18. a počátkem 19. století se vztahovaly především k vnitřní výzdobě zámeckých místností se střídmou štukovou nástropní výzdobou (M. Stehlík, c. d.). Z iniciativy kněžny Eleonory byla také při krumlovském farním kostele vybudována rodinná hrobka krumlovské větve Lichtenštejnů (Hrady..., 165). V době napoleonských válek táhly Moravským Krumlovem oddíly rakouského, ruského a francouzského vojska. Dne 23. listopadu před bitvou u Slavkova se zastavil na zámku v Moravském Krumlově na cestě do Brna císař Napoleon, aby zde pojedl v místnosti naproti komnatám kněžny. V r. 1809 zabrala zámek k ubytování francouzská armáda. Ubytování francouzské generality od června do října stálo panství 34 000 zl. Z obavy před zabavením zbraní z knížecí zbrojnice nechal správce A. Vorbringer před Francouzi odvézt sbírku zbraní do Velkých Losin, za což s ním bylo ze strany Francouzů hrubě nakládáno (E. Sloschek, c. d., 100-101). Inventář zámku z r. 1811 z doby panování Karla Františka Antonína knížete z Lichtenštejna uvádí na Moravském Krumlově tyto místnosti: zámecká kaple, v 1. poschodí: č. 1 bez určení, č. 2 ložnice, č. 3 kabinet, č. 4 společenský pokoj, č. 5 předpokoj, č. 6 oltářní pokoj, č. 7 ložnice, č. 8 kabinet, č. 9 záchod, č. 10 dámský pokoj, č. 11 předpokoj, č. 12 a 13 šatna, č. 14 průchod, č. 15 kabinet, č. 16 dámský pokoj, č. 17 ložnice, č. 18 kabinet, č. 19 pokoj komorníků, č. 20 pokoj komorníků, č. 21 kabinet, č. 22 ložnice, č. 23 kabinet, č. 24 dámský pokoj, č. 25 dámský pokoj, č. 26 kabinet, č. 27 ložnice, č. 28 ložnice, č. 29 kabinet, č. 30 dámský pokoj, č. 45 předpokoj, č. 46 pokoj s příborníkem, č. 47 pokoj s tabulí, č. 48 knihovna, č. 49 pokoj s krbem. Ve druhém poschodí: č. 1 pokoj služebnictva, č. 2 skříň se spisy, č. 3 ložnice, č. 4 zbrojnice (Gewehrkammer), č. 5 ložnice, č. 6 dámský pokoj, č. 7 až č. 12 hostinské pokoje, č. 13 pokoj služebnictva, č. 14 hostinský pokoj, č. 15 pokoj služebnictva, č. 16 hostinský pokoj; panská kuchyně, kvelb hofmistra, prádelna (MZA, F 177, inv. č. 1104, kart. 487). Počínaje Karlem Bor. Josefem knížetem z Lichtenštejna se stalo moravskokrumlovské panství, k němuž byly ještě v r. 1750 přikoupeny za 12 000 zl. od tišnovského kláštera Vémyslice, sídlem mladší větve rodu. Nástupcem a dědicem se stal syn Karel Bor. Jan Nepomuk, který byl ředitelem tajné kabinetní kanceláře, ale zemřel mlád ve věku 30 let v r. 1795. Měl dva syny, z nichž dědicem veškerého sekundogeniturního jmění se stal starší Karel František Antonín (1790-1865), který se věnoval po vzoru svého děda vojenské službě. Ten měl pak dva syny, z nichž zdědil Moravský Krumlov nejdříve starší Karel Rudolf (1827-1899), jenž také sloužil ve vojsku a byl v r. 1849 zraněn v Uhrách, dědičný člen panské sněmovny a po 13

něm mladší Rudolf (1838-1908). Oba bratři byli neženatí a bezdětní,takže problémem se stala otázka dědictví lichtenštejnského sekundogeniturního fideikomisu. Podle rodinné dohody z r. 1900 byla podstata fideikomisu přenesena z Moravského Krumlova na velkostatek Velké Losiny a Moravský Krumlov získal po vymření moravsko krumlovské větve Lichtenštejnů spolu se statkem Branišovicemi, zakoupenými v r. 1807 za 240 000 zl. od náboženského fondu v r. 1908 Ferdinand hrabě Kinský, syn nejmladší ze sester Lichtenštejnových (V. Haňák, c. d., 106). V r. 1916 zdědil Moravský Krumlov Oldřich hrabě Kinský, ale když získal dědictvím jiné statky, postoupil Moravský Krumlov svému mladšímu bratru Rudolfovi, jenž byl posledním šlechtickým majitelem velkostatku a zámku do r. 1945, kdy mu byl tento majetek na základě prezidentských dekretů konfiskován.... Po vzniku Československé republiky uplatňoval vlastník velkostatku Rudolf Kinský v r. 1924 propuštění části svého majetku ze záboru provedeného při pozemkové reformě, mj. také zámku v Moravském Krumlově, v čemž mu bylo vyhověno a podle protokolu sepsaného dne 22. března 1924 se zástupci Státního památkového úřadu a ministerstva školství a národní osvěty se vlastník zavázal, že veškeré opravy a adaptace budou prováděny na zámku jen s vědomím a po schválení Státním památkovým úřadem pro Moravu a Slezsko v Brně (SPÚ v Brně, sign. P 133/17). Po osvobození v r. 1945 propadl majetek Rudolfa Kinského na základě ustanovení prezidentských dekretů státu. Již v červenci 1945 navrhl Moravský zemský archív v Brně Zemskému národnímu výboru v Srně, aby byl zámek v Moravském Krumlově, tehdy v dobrém stavebním stavu, ponechán v majetku země a určen jako pobočný depozitář pro přejímané archívní fondy Moravského zemského archívu. Dne 17. srpna 1945 navštívili ředitel SPU ing. S. Sochor a komisař archívní služby dr. František Matějek zámek v Moravském Krumlově, aby provedli prohlídku a pojednali o případném převzetí zámku pro účely MZA. Shledali na místě, že zámecká budova je celkem nepoškozena, jen v pravém křídle v rohu tzv. rytířského sálu byl zámek poškozen bombou. Zde bylo nutno provést neodkladné opravy střechy. Zámecký mobiliář byl částečně rozkraden místním obyvatelstvem a část odvezla Rudá armáda. V zámku se ještě nacházela zámecká knihovna s několika tisíci svazky. Zámecké místnosti však nebyly prázdné, neboť byly až po 2. poschodí obsazeny úřady z města, které při přechodu fronty přes město přišly o své budovy, jež byly zničeny nebo poškozeny, takže se musely uchýlit do zámku. Byly to ONV, berní úřad, důchodkový úřad, MNV i místní organizace KSČ. Dále byly ve 2. poschodí místnosti obydleny úředníky zaměstnanými v úřadech na zámku (celkem 55 postelí), v přízemí pak byla závodní kuchyně pro úředníky a skladiště oděvů po wehrmachtu. Také v předzámčí v budově stájí byli v přízemí i v 1. poschodí nastěhováni občané z města, kteří byli postiženi bombardováním a přišli o své příbytky. S vyklizením zámku pro účely archívu bylo tedy možno počítat až po opravě vybombardovaných budov ve městě, což mohlo trvat několik let (SPÚ v Brně, sign. P 133/17). V období 1947 až 1948 proběhly na zámku nejnutnější tesařské, pokrývačské, klempířské a truhlářské práce k zabezpečení budovy zámku poškozené za bojů v roce 1945. Dne 6. května 1949 byl sepsán zápis na zámku v Moravském Krumlově, podle kterého byl předán zámek Národní kulturní komisi. Stalo se tak na základě dohody z 22. dubna 1947 a dodatku k ní z 9. září 1947 o spolupráci NKK a Národního pozemkového fondu při ministerstvu zemědělství při přijímání 14

a likvidaci majetku konfiskovaného podle dekretu prezidenta republiky č. 12 /45 Sb. i podle rozhodnutí ministra zemědělství z 29. dubna 1947, jímž byla tato dohoda schválena. Tím přešlo od 1. května 1947 do správy NKK 47 zámeckých budov, které byly prohlášeny za státní kulturní majetek, mezi nimi i zámecký objekt v Moravském Krumlově (Tamtéž). Již 26. dubna 1956 provedla NKK šetření o úpravě a využití rytířského sálu zámku a již tehdy zde bylo uvažováno o umístění Muchovy Slovanské epopeje, která byla majetkem města Prahy. Mezitím však v r. 1950 obsadila zámek československá armáda a teprve výnosem z 20. června 1956 schválilo MNO v Praze odevzdání části zámku v Moravském Krumlově do správy MNV. Šlo o přední část nádvoří, malý dvůr s dílenskými prostorami a stájemi, správní budovu na 1. nádvoří, rytířský sál a kapli s přilehlými 4 místnostmi a budovu bývalého zámeckého archívu. Komise, která provedla 3. července 1956 prohlídku objektu konstatovala, že místnosti jsou v obyvatelném stavu až na kapli (severní křídlo), která vyhořela a byla zakryta střechou bez stropu. Železná kostra nového stropu však již byla na místě. MNV v Moravském Krumlově žádal, aby vojenská správa provedla na své náklady dokončovací práce na stropu kaple, neboť neměl peníze a mohl zařadit stavební akci do plánu až na rok 1958-1959. Bez úpravy kaple nebylo možno ani použít rytířský sál k instalaci Muchovy Slovanské epopeje, neboť vše tvořilo jeden celek. K dokončení oprav stropu kaple a štukové výzdoby se odhadovalo vynaložení ještě 350 000 Kčs. Stavební opravy se pak táhly až do r. 1959. Odbor kultury MNV v Moravském Krumlově a SPU v Brně ve svých připomínkách úřadům požadovaly, aby byly uvolněné prostory zámku využity pro kulturní účely (muzeum, knihovna), ze zámku pak vyloučena těžká přeprava, která ničila brány a dále měly být odstraněna železná vrata a zazděny otvory svévolně vybourané ve zdech. U zámecké kaple požadoval SPU, aby byla kaple uvedena do stavu, v jakém byla před požárem. Ve prospěch zámku v Moravském Krumlově a jeho využití pro kulturní účely MNV se angažovala a intervenovala také spisovatelka Marie Majerová, jak sdělilo ministerstvo kultury 23. června 1956 MNV. Na jaře r. 1957 oznámila vojenská správa v Brně na SPÚ, že bude provádět opravy fasády zámku z hlavní ulice, práce měl zabezpečit OSP v Moravském Krumlově. Při této akci trval SPÚ na zachování všech architektonických prvků na fasádě. V letech 1957 až 1959 pokračovaly zdlouhavě opravy fasády zámku i interiérů místností, kde se předpokládalo umístění Slovanské epopeje, přičemž MNV neustále narážel na nedostatek peněz, což brzdilo zakončení celé akce. Velké nebezpečí pro zámek v Moravském Krumlově se objevilo v r. 1959, po opuštění zbytku zámku armádou, když se na její místo do zámku snažilo dostat proti stanovisku SPÚ výrobní družstvo Konekta z Brna. Dne 16. října členové krajské delimitační komise převzali nemovitosti předané armádou a přes nesouhlas SPÚ a s podporou ONV a MNV v Moravském Krumlově je pronajali Konektě, která se zavázala zavést v zámku výrobu zahradního nábytku a zajistit tak práci pro 100 obyvatel města a okolí. Od listopadu 1959 byla tedy jižní část zámku přeměněna v továrnu a nastaly nepřekonatelné potíže s tímto bezohledným nájemníkem. Již v prosinci téhož roku při kontrolní prohlídce zámku zástupci SPÚ bylo konstatováno, že Konekta poškozuje místnosti, neboť natěračské práce znehodnocovaly parkety a tapety v interiérech, zásoby uhlí a železa byly uloženy bez ladu a skladu na nádvoří a mezi arkádami v přízemí, takže hrozilo jejich poškození a odporovalo to také bezpečnostním a požárním předpisům. Veškeré elktroinstalatérské práce v přízemí zámku byly provedeny bez 15

schválení památkářů a bez řádné dokumentace, přičemž byly poškozeny zdi. Vedoucí družstva Konekta upozorněn na nebezpečí znehodnocení objektu prohlásil, že objekt byl předán výrobě a je třeba v něm vyrábět. Dne 25. dubna 1960 provedli zástupci SPÚ další prohlídku na zámku v Moravském Krumlově, avšak vedoucí družstva je odmítl pustit do přízemí. V 1. patře bylo zjištěno poškození podlah, na nádvoří bylo železo opřeno o arkády a do hlavního průčelí zámku byly bezohledně vybourány otvory, přičemž družstvo nemělo k takovému jednání žádné povolení a jeho činnost byla v přímém rozporu s ustanoveními zákona o památkách č. 22 z r. 1958. Bylo konstatováno, že se zámek poznenáhlu proměňuje v továrnu. Již předtím v únoru 1960 zjistila inspekce požární ochrany řadu závad v uložení materiálu a hořlavin, takže hrozilo skutečné nebezpečí požáru. Konekta však na všechny výtky reagovala prohlášeními, že úpravy požadované ze strany SPU by byly nákladné a vyhrožovala tím, že přestěhuje svoji výrobu jinam, čímž přijde o práci a zaměstnání ve městě a okolí řada lidí. Stížnosti krajského památkového střediska v Brně na odboru školství a kultury KNV se míjely účinkem, ONV v Moravském Krumlově pak napadal ty pracovníky MNV, kteří poukazovali na stálé poškozování zámku a upozorňovali na porušování socialistické zákonnosti, neboť bez souhlasu vlastníka a operativního správce budovy byl vydán ONV v r. 1959 výměr k užívání Konektě, zcela odporující zásadám zákona o ochraně památek. Nebezpečí požáru v zámku bylo velmi aktuální, neboť pod zámeckými parketami v pokojích,užívaných družstvem pro výrobu, bylo nastláno jehličí a 13. dubna 1960 při prohlídce opraveného rytířského sálu bylo zjištěno, že v místnostech pod sálem, které používala Konekta, je vadný komín, takže kouř a saze šly do tohoto sálu. Celá záležitost se politizovala, protože družstvo i státní orgány zdůvoďňovaly své jednání zajištěním zaměstnanosti pro obyvatele. Dne 14. června 1961 byl zámek v Moravském Krumlově ve smyslu vládního nařízení č. 21/60 Sb. z 10. června 1960 o rozšíření pravomoci a odpovědnosti národních výborů předán odboru školství a kultury ONV ve Znojmě. Bezohledná činnost družstva Konekta na zámku však pokračovala i nadále. V červnu 1962 požádala např. Konekta KSSPPOP v Brně o urychlené odsouhlasení instalace ústředního topení na zámku, přičemž tato instalace byla provedena družstvem již před 1,5 rokem bez jakéhokoliv souhlasu. Přesto, že státní kontrola v r. 1961 konstatovala ničení stavební památky družstvem, nic se stále nedělo. Podařilo se jen naštěstí zabránit stavbě nákladního výtahu, který chtěla Konekta postavit na nádvoří zámku. Druhým ničitelem zámku byl podnik Zelenina Jihlava, kterýsi zase chtěl postavit v r. 1963 na nádvoří zámku přístřešek. V r. 1963 konečně družstvo Konekta (Dřevotvar) opustilo zámecké prostory v Moravském Krumlově a naskýtala se otázka, jak dále budou tyto objekty využity. Dne 25. května 1963 předalo ONV ve Znojmě zámek do užívání ministerstvu dopravy v Praze, které zde zamýšlelo zřídit své odborné učiliště s internátem. Učiliště mělo patřit pod podnik Železniční stavitelství v Brně. Záhy byly na zámku opět zahájeny stavební práce, opět bez souhlasu památkářů. Byla provedena např. instalace nového ústředního topení, kdy ve 2. poschodí zámku měly být trubky vedeny bez ohledu na stav památkové budovy. Libovolně byly také do zámeckých místností ve 2. patře vestavěny příčky za účelem rozdělení místností na menší. Nicméně v měsíci srpnu 1963 se po dlouhých letech v nově rekonstruovaném křídle zámku podařilo uskutečnit otevření 16

prostoru kaple a rytířského sálu, kde byla instalována a tím pro budoucno zachráněna rozměrná plátna Slovanské epopeje Alfonse Muchy, rodáka z blízkých Ivančic. MNV v Ivančicích se sice již v r. 1958 zajímal o Muchovy obrazy, avšak ve věci vystavění galerijní místnosti zůstávalo jen u slibů. Adaptaci zámku v Moravském Krumlově pro potřeby učiliště Železničního stravitelství prováděl OSP ve Znojmě, ale již v únoru 1964 zjistilo památkové středisko, že při generální opravě východního křídla zámku je prováděna adaptace bez schválené projektové dokumentace a předpokládá se, že budou při těchto pracích odstraněny v jednotlivých místnostech v 1. a 2. poschodí zámku slohové prvky (štuky, římsy, obložení, krby aj.), totéž konstatovala školská a kulturní komise ONV Znojmo dne 5. března 1964. Tyto neodborné zásahy do výzdoby zámku byly také kritizovány v rozhlasovém vysílání dne 5. března 1964. V přejímacím protokolu, kterým ministerstvo dopravy dostalo zámek, bylo přitom stanoveno,!e přejímající strana je si vědoma povinností vyplývajících ze zákona o uměleckých památkách a zavazuje se provádět stavební úpravy jen se souhlasem památkové správy. Stavební úpravy však byly zahájeny na podzim 1963 se souhlasem ONV Znojmo proti zákonným ustanovením. V r. 1967 byly prováděny opravy kamenických prvků na zámecké věži. V r. 1971 se ukázala jako nutnost oprava střechy zámku kryté bobrovkou. Bylo také jednáno o stavu nádvorních fasád u vstupního nádvoří a o špatné kanalizaci, která podmáčela zámek.... V r. 1974 upozornilo ministerstvo dopravy ministerstvo kultury na nevhodné umístění skladu zeleniny ve sklepích zámku v Moravském Krumlově. Na základě toho požádalo pak Železniční stavitelství Brno o vyklizení těchto sklepů Zeleninu Jihlava, která je užívala bez řádné hospodářské smlouvy, k čemuž vyslovilo krajské středisko podporu a souhlas. MěNV v Moravském Krumlově pak vydal 28. srpna 1975 rozhodnutí o zrušení užívání nebytových prostor Zeleninou, ta však vyklidila prostory až v r. 1978. V r. 1975 došlo v rytířském sále zámku ke statické poruše podlah, což znamenalo uzavření expozice Muchovy Slovanské epopeje nejméně na jeden rok. V r. 1981 sdělilo Železniční stavitelství Brno Krajskému středisku památkové péče, že v r. 1988 zamýšlí uvolnit budovu zámku, avšak ještě téhož roku chtělo postavit na nádvoří montovanou ocelovou halu 8x12 m pro praktický výcvik zedníků. V r. 1987 bylo zjištěno napadení stropů ve 2. poschodí zámku dřevomorkou a protože hrozilo nebezpečí zranění osob, nařídil odbor výstavby MěNY Moravský Krumlov 6. listopadu s okamžitou platností zastavení provozu učiliště, avšak ONV ve Znojmě toto rozhodnutí po odvolání Železničního stavitelství Brno dne 27. listopadu zrušil. V r. 1988 byla provedena oprava stropů a generální oprava elektroinstalace ve výstavní galérii, jakož i výztuž stropů (spisy KSSPPOP v Brně). Nedlouho po listopadu 1989 bylo odborné učiliště Železničního stavitelství v zámku v Moravském Krumlově zrušeno. 17

PRAMENY Moravský zemský archiv v Brně: Národní památkový ústav v Brně: fond Památkový úřad pro Moravu a Slezsko v Brně, sign. P 133/17 spisy KSSPPOP v Brně 1960-1989, složka zámek Moravský Krumlov C 2. Pozůstalosti Moravský tribunál sign. L40p/1, inventář z r. 1721 L 100, inventář z r. 1773 L 78p/1, inventář z r. 1748 L 78/4, inventář z r. 1734 L 78/3, inventář z r. 1749 F 177, Velkostatek Moravský Krumlov inv. č. 614 - žádost Georga Salue, měštana a kameníka v Moravském Krumlově o zaplacení práce, kterou vykonal pro zámek (1654-1655) - smlouva s Hansem Sylvestrem, zednickým mistrem a měšťanem ve Znojmě, na postavení sálu, dvou galerií a dvou salla terren v ozdobné zahradě v Moravském Krumlově (1688) inv. č. 1104, zámecký inventář 1811, kart. 487 inv. č. 2503, stavební úpravy zámku v Moravském Krumlově 1903-36, kart. 594 inv. č. 3004, rejstřík mezd při stavbě zámku 1773 kart. 946 inv. č. 3005, účet. přílohy k důchodnímu účtu při stavbě zámku 1774 kart. 947-948 18

MAPY A PLÁNY Moravský zemský archív v Brně: inv. č. 2331, půdorys 1. posch. zámku v Mor. Krumlově před vestavbou, Jan Kryštof Fabich, kolor. 1788 Krumlově, 1. a 2. patro, 1963 č. 4/4/480/1-27, Adaptace internátu v zámku v Mor. Krumlově, I. - IV. etapa, půdorysy a řezy, investor Železniční stavitelství Brno č. 4/4/5502/1-5, Zaměření zámku v Mor. Krumlově, prof. L. Bauer, Vídeň, 2. patro, přízemí, vnější nádvoří, (30. léta 20. stol.) inv. č. 2332 - půdorys 1. posch. zámku v Mor. Krumlově se zakresl. přepážkami v záp. (zahradním) křídle, návrh architekta Cannevalleho, kolor. (1788) - půdorys (C) 2. posch. zámku v J Mor. Krumlově A s návrhem N E L I Á Š obydlí pro mladého knížete a kněžnu, vyznačena vestavba přepážek v záp. křídle s variantou rozděl. místností v již. křídle, návrh architekta Cannevalleho, kolor. (1788) inv. č. 2333, Plán na zřízení koupelny v zámku v Mor. Krumlově 1929 inv. č. 2334, Plán instalace elektr. osvětlení v zámku v Mor. Krumlově, 3 ks, 1913 inv. č. 4541, Plán - půdorys 1. posch. zámku v Mor. Krumlově, prof. L. Bauer, Vídeň 1934 Archív plánů Památkového ústavu v Brně - Líšni: č. 1/5/199, Plán - půdorys 1. patra zámku v Mor. Krumlově b. d. č. 4/4/478/1-10, řezy a půdorysy zámku v Mor. Krum1ově, 1. patro, 2. patro, stáje, 1949-1951 č. 4/4/479/1-3, Úvodní projekt, půdorysy zámku v Mor. 19

IKONOGRAFIE Archív města Brna: Sbírka vedut Dismase Josefa z Hofferu, č. 20/56, veduta Moravského Krumlova se zámkem, poč. 18. stol. (1728). Městský úřad Moravský Krumlov: Veduta města a zámku, olej kol. r. 1700, zasedací síň. FOTODOKUMENTACE Fotoarchív Památkového ústavu v Brně: odd. zámek Moravský Krumlov, č. 84 417, kopie plánu zahrady z r.1788; Sbírka památkové fotodokumentace objektu z 20. století. 20